12. 5. 2012

713 - Posel bohů

Hurleyho rána se pomalu stávala jakýmsi rituálem. I dalšího dne se vzbudil jako první, pomalu odešel na pláž a tam seděl, dokud se nerozednilo. Od toho dne, kdy se napil vody podané Jackem, na sobě pozoroval jisté změny. Menší potřeba spánku patřila k nim. Bylo to paradoxní, přemítal několikrát. Dokud byl jeho životní čas omezený, velkou část z něj trávil odpočinkem a spánkem. A teď, když získal prakticky nesmrtelnost… najednou spát téměř nepotřeboval. Nebyl si jistý, co si se všemi těmi hodinami a hodinami volného času počne.

Náhle jeho ranní meditaci něco narušilo. Po pobřeží se někdo blížil. „Dobré ráno, Hugo,“ pozdravil Richard strážce ostrova. „Nebude ti vadit, když se na chvíli posadím?“

Hurley zavrtěl hlavou a počkal, až se Richard usadí vedle něj do písku. „Nemůžeš spát?“

„Hmm. Poslední dobou toho bylo nějak moc. Bude mi nějakou dobu trvat, než si na všecky ty změny zvyknu,“ odpověděl zamyšleně Richard.

„Byls u staré Jacobovy jeskyně?“ Hurley se chápavě pousmál.

Richard překvapeně přikývl. „Chtěl jsem vidět, jak to místo přežilo ty… otřesy. Jeskyně v útesech je zničená, ale Jacobův příbytek pod sochou je v pořádku.“

„Máš to tam rád, že?“

„Uklidňuje mě to tam. Připomíná mi to ty nekonečné roky, kdy tady život plynul klidně a pomalu.“

„Zase takový přijdou,“ řekl Hurley s nadějí v hlase. Chvíli bylo ticho.

„Začínáš mi připomínat Jacoba,“ poznamenal po chvíli Richard. „Vyrovnanost, naděje, klid… Vnitřní světlo.“

Hurley se zasmál. „Snad tě to nepřekvapuje.“

„Ne. Je ale zajímavé pozorovat, jak jste i přesto oba odlišní. Ty jsi… víc lidský. Jacob měl od lidí odstup. Měl je rád, ale bral je spíš jako zajímavý objekt pozorování. Zajímalo ho, jak se budou chovat v různých situacích. To proto je sem přiváděl – aby měl možnost společnosti a aby zabil dlouhou chvíli. A nakonec to zabilo jeho.“

„Jak víš, že jednou nebudu stejnej? Teď mám lidi kolem sebe rád, protože to jsou mí přátelé. Ale jak to bude vypadat za sto let, až tady oni nebudou?“ přemýšlel Hurley.

„Ty jsi v něčem jiný. Lidé tě zajímají, máš je rád. Včera jsem tě pozoroval. Chodíš od jednoho k druhému, mluvíš s nimi, staráš se o ně. Chceš, aby byli šťastní, protože víš, že tohle místo umožňuje být šťastný.“

„Mám to tady rád,“ řekl prostě Hurley. „A chtěl bych, aby to tady měli rádi i ostatní.“

„To je to nejkrásnější, co jsem slyšel asi za posledních sto let,“ usmál se Richard. „Budeš báječný strážce. Každý z vás šesti kandidátů byl svým způsobem dobrý člověk, který měl pro tohle poslání předpoklady, ale ty… Jacob a Jack si nemohli vybrat lepšího nástupce.“

Za jejich zády pomalu stoupalo slunce.
* * *

Richard se nikdy neoznačoval za Jacobova přítele. Cítil se spíš jako jeho zaměstnanec, pobočník. Poté, co mu slíbil pomoc a výměnou za to dostal dar nesmrtelnosti, přidal se k lidem, kteří na Ostrově žili. Ti dosud spíše tápali. Věděli, že Ostrov je velice zvláštní místo a snažili se s jeho podstatou komunikovat po svém. Staré generace uctívaly různé bohy, další žily v křesťanském celibátu jako poustevníci a řeholníci, později se snažili odhalit podstatu místa pomocí vědy. Jen aby dokázali poznat, co na tomhle místě je správné a co není; co bude potrestáno a co ne. Nikdo z nich plně neuspěl. Až mezi ně přišel muž, který jim dokázal říci, co Ostrov chce; co je správné a co ne, jak se chovat a jak žít, aby je nestihlo Zlo.

Richard se stal duchovním vůdcem těch, kterým Rousseauová později začala říkat Druzí. Nejdříve žili dlouhá desetiletí v blízkosti Chrámu. Odešli odtamtud, až když je vyhnaly události po příchodu amerických vojáků a později Dharmy. Po následujících čtyřicet let se stěhovali po Ostrově – podle toho, jaké zrovna byly vztahy s Dharmou… a podle toho, jak aktivní bylo To Zlé.

Těšil se mezi nimi výsadnímu postavení. Svou výjimečnost dokazoval – kromě důkazu nejpádnějšího, své nesmrtelnosti – různě. Uměl s velkou pravděpodobností předvídat budoucnost. Dokázal uzdravovat zraněné a nemocné; smrtelně nemocné pak provázel v posledních hodinách a pomáhal jim odejít klidně a smířeně. Věděl, co je nutné udělat po smrti, aby se do těla zemřelého nedostalo To Zlé, jak to dávní obyvatelé Ostrova nazývali. Richard To Zlé dokázal držet v patřičných mezích – díky Jacobovým radám, samozřejmě. A když na Ostrov začali v polovině dvacátého století přicházet „ničitelé“, jak jim Druzí zprvu říkali, byl to právě zkušený a mírný Richard, který působil jako vyjednavač a hledač kompromisů.

Richard si už nikdy nenašel ženu – nikdy nepřestal vzpomínat na milovanou Isabellu. Žil mezi přicházejícími a odcházejícími generacemi Druhých. Druzí jej měli rádi, respektovali ho jako morální autoritu… ale nikdy ho nebrali jako jednoho z nich. Žil s nimi, ale nebyl jedním z nich. Přátelství je rovnost. Přátele si nejčastěji hledáte mezi svými vrstevníky – a Richard nebyl vrstevníkem pro nikoho. Ti, kteří se na Ostrově narodili, si jej pamatovali od nejútlejšího dětství jako někoho moudrého, důstojného… kdo je víc než oni. A ani v dospělosti se určitého pocitu méněcennosti nezbavili. Richard si nacházel přátele spíše mezi těmi, kteří na Ostrov přicházeli v dospělosti odjinud. I to však pro něj mělo nepříjemnou pachuť – on zůstával, kdežto jeho přátelé stárli a umírali. Proto byl šťastný, že na je Ostrově někdo další, kdo je na tom stejně. S Jacobem nebyli přáteli… ale vzájemně jeden druhého potřebovali.

* * *

„Neumím si představit, jak to teď bude vypadat,“ pronesl po chvíli váhavě Hurley. Jako by se za takové myšlenky styděl. Byl přece všemocným, nesmrtelným vládcem, který by neměl pochybovat a už vůbec by neměl své obavy projevovat. „Vždycky jsem byl zvyklej žít mezi spoustou dalších lidí. Bejt s nima, užívat si života, jídlo, pití, muzika, legrace… však víš.“

„Ale to můžeš pořád,“ odpověděl Richard. „Myslím, že se ke svým lidem brzy vrátím. Můžeš jít se mnou.“

„Nejsem si jistej, jestli je to dobrej nápad. Jacob věděl, proč se rozhod žít v ústraní,“ přemítal nevesele Hurley. „Jsem teď… jinej. Musí bejt těžký žít s někým, kdo nestárne, neřeší každodenní problémy, jen vysedává na pláži, přemejšlí o blbostech a všechno ví nejlíp.“  

Richard přikývl. „Já vím. Lidé snáz přijmou nadpřirozeno, které je úplně skryté, než to, které vidí a které se jim navenek podobá. Je snazší boha nevidět nebo si ho představovat jako stvoření se sloní hlavou, než vidět, že má podobu člověka jako oni.  Jacob se kdysi také snažil žít s lidmi, ale zjistil, že to nejde. Po několika generacích to vzdal a stáhl se do ústraní. Ale ani tak nedokázal žít věčně – proto si našel mě. Tím, že mi dal nesmrtelnost, ze mě udělal aspoň trochu sobě rovného.“

„Ben to odmítl,“ řekl Hurley posmutněle. „Jednou tady zůstanu sám. Teď, když už i ty stárneš…“

Richard si povzdechl. „Vždycky jsem si myslel, že se mi jednou uleví, až to přijde. Budu zase jako ostatní. Ale teď… mám z toho najednou strach, Hugo. Normální člověk se musí se smrtí vyrovnávat celý život. Já jsem na ni celý život nemyslel… a teď cítím, že mi zbývá pár desítek let. Proti tomu, co mám za sebou, to je jako pár okamžiků.“

Chvíli se odmlčel, jako by si chtěl urovnat myšlenky. „A jak mě vezmou moji lidé, až se k nim vrátím? Za pár měsíců si všimnou, že jsem začal šedivět. Najednou už nebudu ten Richard, kterého znali. Budu chudák Richard, který přišel o svoje výsadní postavení; chudák Richard, který najednou musí řešit malicherné lidské potíže. Já… bojím se toho. Nikdy jsem si nemyslel, že se něčeho budu takhle bát.“

Hurley chvíli mlčel – váhal, zda to má říct nebo ne. Pak měkce promluvil. „Můžu tě toho strachu zase zbavit, jestli chceš.“

Richard se na něj udiveně podíval. „Ty bys to udělal?“

„Jestli chceš,“ zopakoval Hurley.

Richard váhavě přikývl. „Jsem zbabělec. Ale… chci. Chci, prosím.“

Hurley zavřel oči a položil Richardovi ruku na rameno. Richard ucítil, jak se z toho místa začalo šířit zvláštní brnění, které sílilo a pronikalo až do konečků prstů. A pak náhle zmizelo, když Hurley ruku stáhl.

„Vítej zpátky, kámo.“
* * *

Po nějaké době se vrátili do tábora, který se pomalu začínal probouzet k životu. Vzápětí se k nim přidal i Ben. Trojice se usadila na kraji tábora. Malá společnost se znatelně začínala trhat na skupinky. Oni tři – trojice těch, kteří teď byli na Ostrově doma a měli to místo rádi. Desmond a Daniel, čerstvě nalezení bratři, kteří Ostrov sice nemilovali, ale něco je tam drželo. A Frank, Sawyer a Miles – tři naštvaní trosečníci, které tam nedrželo vůbec nic. Ti právě posbírali prázdné plastové láhve a pod Sawyerovým vedením se vydali pro vodu k jeskyním.

„Chtějí odtud pryč,“ konstatoval Hurley. Znělo to, jako by ho to mrzelo. Richarda to po ranní rozmluvě nijak nepřekvapilo – byla to lítost hostitele, který pozoruje nudící se hosty na své párty.

Ben se nahlas zamyslel. „Nesmířili se s tím, co si od nich Ostrov vzal. Tohle místo vyžaduje od každého nějakou oběť… ale ne každý mu to odpustí.“ Pak se zpříma podíval na Hurleyho. „Necháš je jít?“

„Jasně, že je nechám jít,“ potřásl hlavou strážce Ostrova. „Nemůžu tady svý přátele držet násilím. A držet tady ty, kteří tu být nechtějí, je cesta ke zkáze. Ti znamenaj pro Ostrov největší nebezpečí.“

Ben si vzpomněl na nedávné události, způsobené jednou starou posedlostí odejít z Ostrova. Zamyšleně přikývl.

„Jak se odsud dostanou?“ zeptal se Richard. „Normálně se odejít nedá. Letěli jsme tím letadlem dvě hodiny a nejspíš jsme se vůbec nedostali za ochrannou bariéru. Ostrov nikoho pouštět nechce. Ponorky jsou zničené… a to kolo je podle tebe nebezpečné.“

„Nevím. Ale máme jeho. Na něco přijde,“ kývl Hurley směrem k pláži. Proti modrému nekonečnu oceánu se zrcadlila drobná postava Daniela Faradaye. Fyzik před chvílí vytáhl z kufru jakési roztodivné přístroje a teď se je snažil uvést do provozu. Soustředěně pobíhal kolem s tužkou za uchem a dlouhou dobu cosi na přístrojích seřizoval. Pak se usadil v písku a začal cosi psát do svého notesu. Čas od času se zvedl, odečetl nějaké údaje z přístrojů a pokračoval ve výpočtech. Vypadal naprosto spokojeně – jako by byl ve své laboratoři, nikoli na podivném odlehlém místě uprostřed oceánu.

Richard se na něj díval a nespokojeně se mračil.

„Některé věci pořád nechápu.“

„V Danově případě není co chápat,“ rozhodil rukama Hurley. „Prostě se tu… vzal. Je tady a víc nemá smysl řešit.“

„Nejde jenom o něj,“ namítl Richard. „Sawyer, Miles, Jin, Juliet. Když se mě na ně před několika týdny Jinova žena zeptala, řekl jsem jí, že jsem je všechny viděl umírat. Byl jsem si tím jistý… ale oni žili! Jak se to mohlo stát? Kde se ta vzpomínka vzala, Hugo?“

„Vzpomínky můžou po tolika letech člověka zmást,“ řekl měkce Hurley. „Zvlášť když žiješ hodně dlouho.“

* * *

V tom měl Hurley úplnou pravdu – Richard, který žil téměř stopadesát let, měl na občasné pomatení vzpomínek naprosté právo. Ale problém nebyl jenom ve splývání příliš mnoha informací, nasbíraných za příliš dlouhý život. Richardovi občas způsobovala problémy i jeho role předvídatele budoucnosti. Povětšinou do ní nahlížel záměrně, když si to vyžádaly okolnosti. Používal naprosto tradiční metody, které využívaly už starověké národy a dodnes je využívají některé domorodé kmeny v nejodlehlejších koutech světa: drogy. Fungovalo to spolehlivě – Richard odešel do Chrámu, kde měl jistotu, že ho nikdo nebude rušit, a pak si postupně dávkoval různé látky, které připravil z rostlin rostoucích na Ostrově. Myslel přitom na aktuální problém. Brzy se mu začaly před očima – nebo v mysli – odehrávat různé scény, které se mohly nebo také nemusely stát. Richard nahlížel do paralelních světů, kde se události vyvíjely trošku jinak… a v trošku jiném čase.

Richard neměl problém odlišit tyto vize od skutečnosti. Problém mu dělal druhý typ vizí – ty, které přicházely náhodně, podle toho, jak aktivní zrovna byly jednotlivé zdroje energie na Ostrově a jak daleko od nich Richard byl. Mnohdy byl přechod natolik náhlý a skutečnost s vizí na sebe tolik navazovaly, že nedokázal s jistotou odlišit, co byla realita a co vize.

Právě to se mu stalo toho dne vypjatého roku 1977, kdy došlo k incidentu. Když se vrták dharmských vědců začal nebezpečně přibližovat k elektromagnetické kapse, Ostrovem začaly otřásat přívaly uvolňující se energie. Richard, aniž by si to uvědomil, vzápětí nahlédl do jednoho z paralelních světů, sledoval Danielovu smrt a pak zoufalý pokus Jacka, Sawyera, Milese a dalších zastavit elektromagnetickou anomálii výbuchem jádra atomové bomby. V této realitě se jim to nepovedlo. Tedy… povedlo. Elektromagnetickou kapsu zničili, ale zničili i s ní i místo stavby. Nikdo z těch, co tam byli, neměl šanci přežít.

Vize odezněla stejně nenápadně, jako přišla – a opět přešla plynule do reality. Šokovaný Richard se probral opět v táboře Druhých. I tam byli všichni zaskočení – cítili projevy silné elektromagnetické anomálie, když dharmští vědci navrtali podzemní kapsu. Dalšího dne našli na místě stavby obrovský kráter. Richarda to jen utvrdilo v přesvědčení, že to, co viděl, byla skutečnost. Kráter v této realitě však nevznikl výbuchem bomby, ale vlivem gravitace navrtané elektromagnetické kapsy. Pod staveništěm stanice Swan totiž bylo železné podloží – a to se vlivem gravitace propadlo, takže vznikl kráter. Pak se zbytky kovového podloží začaly postupně nabíjet zbytkovou energií. Dharmští vědci museli urychleně přijít na způsob, jak nahromaděnou energii vybíjet. Zjistili to poměrně brzy a v kráteru postavili zamýšlenou stanici Swan, ovšem s pozměněným účelem. Swan začala sloužit jako jeden ze zdrojů elektřiny na Ostrově. Jednoduchý elektromagnet pod stanicí se nabíjel prouděním energie z poškozené kapsy a plně se nabil za 108 minut. Pak bylo nutné energii odčerpat – povelem k tomu bylo zadání známé číselné řady.

Richard o tom, co viděl, později mluvil s jediným člověkem – s Eloise Hawkingovou. Problém byl v tom, že Eloise měla stejnou schopnost nahlížet do paralelních světů jako Richard a stalo se jí to samé, co jemu – a viděla totéž. Eloise vzápětí z Ostrova odjela a Richard o tom už nikdy s nikým nemluvil. Po další dlouhé roky žil v přesvědčení, že u Swan roku 1977 vybuchlo jádro atomové bomby. Nepovedlo se mu na událost zapomenout. Zároveň na ni ale odmítal detailně vzpomínat a nikdy se v ní nepitval. Neuvědomil si tedy, že kdyby se něco takového skutečně stalo, neměl by ani on šanci přežít. Ve své vizi byl tak blízko, že rozpoznal obličeje Jacka a jeho přátel.

* * *

Ben se vydal do džungle obstarat něco k jídlu. Po nějaké době se vrátil s batohem plným ovoce. Nabídl Hurleymu a Richardovi… a po chvíli váhání se vydal i k Desmondovi, který seděl uprostřed tábora u vyhaslého ohniště. Seděl tam, kde včerejšího večera usnul a kde se také ráno probudil. Vypadalo to, že mu je všecko jedno.

Richard s Hurleym je zdálky pozorovali. Nerozuměli, co Ben Desmondovi říká. Bylo však jasné, že ho přesvědčuje, že se musí najíst. Desmond si po chvíli přemlouvání jídlo skutečně vzal. Zdálo se ale, že to udělal spíš proto, aby ho Ben nechal na pokoji.

„Měl bys s ním promluvit, Hugo,“ řekl Richard.

„Nechce o tom mluvit. Nechce nic,“ potřásl hlavou Hurley. „Nenapadá mě, jak bych mu mohl pomoct.“

„Tak promluv… s ní.“

Hurley zprvu nechápal. „S kým?“

„S jeho ženou. Stejně, jako jsi mluvil s Isabellou,“ připomněl mu Richard. „Nebo ji tu nevídáš?“ Po Hurleyho přikývnutí pokračoval. „Vyřiď mu, co mu vzkazuje.“

„Nejsem si jistej, jestli by to chtěl slyšet,“ zapochyboval Hurley.

„Sám teď možná neví, co chce nebo nechce. Je to zvláštní - vědět, že mluvíš s někým, kdo tu není a koho už nikdy neuvidíš… ale člověku to nakonec pomůže. Věř mi, vím, o čem mluvím. Když víš, že ten druhý s tebou pořád je… jaksi tě to uklidní.“

Hurley se tedy po chvíli skutečně zvedl a kolébavým krokem došel k Desmondovi. Posadil se vedle něj a pak se pomalu rozmluvil o tom, co tady na Ostrově vídá. Když došel k tomu, že s ním zemřelí mluví, Desmond konečně zareagoval. „Tak proto jsi věděl, co se stalo.“

Hurley přikývl. Pak pokračoval. Tlumočil slova Penelope, kterou teď viděl vedle Desmonda. Nejvíc ji samozřejmě trápil strach o syna. Skoro stejně ji však ničil pohled na zničeného Desmonda – nechtěla vidět, jak se trápí. „Jednou se zase uvidíme,“ dodala nakonec a Hurley to zopakoval.

Desmond, který dosud poslouchal Pennyino poselství až smířeně, sebou při těch slovech trhl. „Uvidíme,“ zopakoval opovržlivě. „Kdyby tady byla, jak říkáš, musela by to vědět. Pak by tohle prostě říct nemohla!“

Hurley její odpověď nepochopil, ale zopakoval ji.  „Desmonde, já to vím. Ale je to přece jedno. Vždycky tě budu milovat a láska může mít různé podoby. Uvidíme se v příštím životě, brácho.“

Desmond se na Hurleyho zadíval nevěřícně. Tohle on přece vědět nemohl. „Kde jsi...“

„Já tomu nerozumím. Jen opakuju, co říká, Desi,“ pokrčil rameny Hurley.

„Já jo. Díky, Hurley,“ řekl tiše Desmond. Najednou věřil všemu, co mu přítel říkal. „Dostanu se z toho, ale… je to těžký. Hrozně mi chybí. Ale ať se kvůli mně netrápí. Dostanu se z toho a najdu Charlieho.“

„Konečně to prý zase začínáš být ty,“ usmál se Hurley povzbudivě. Pak se začal zvedat k odchodu.

„Jo, a ještě něco. Nemáš to tak přehánět s pitím.“

Desmond bezděčně obrátil oči v sloup.

Penny měla pravdu – Desmond se odrazil ode dna. Zase to začínal být on. Hurley se neznatelně usmál.

* * *

Sawyer, Miles a Frank si razili cestu k jeskyním – kdysi prošlapané stezky teď byly zarostlé. Voda byla pro Sawyera pouhou záminkou, jak své ztroskotané přátele odvést od ostatních… a soukromě je obeznámit s tím, k čemu se upsal Desmondovi předchozího večera ve vodkovém oparu.

„Najít unesenýho kluka. Jo, to je pro bývalýho velitele ochranky docela rozumnej úkol,“ schvaloval Frank.

„Neříkám to proto, abys mě poplácával po ramenou, kapitáne,“ zavrčel Sawyer. „Chci vědět, jestli s váma můžu taky počítat. Hlavně by se mi hodil bývalej zástupce velitele ochranky,“ hodil pohledem po Milesovi.

Ten zamyšleně odkopával větve ze stezky. „Nebude to tak jednoduchý, šéfe,“ promluvil po chvíli. „S tím klukem něco není v pořádku. Nevím co, ale něco tam nehraje.“

„To jsem teď slyšet nechtěl,“ odsekl Sawyer. „Problémy budem řešit, až na ně dojde. Milesi, pokud se mám pustit do divočiny, kde vládne šílená holka s puškou, chtěl bych tě v zádech. Jdeš do toho?“

„Stejně tu nic lepšího na práci nemáme,“ přikývl Miles. „Jdu.“

Frank s nimi srovnal krok. „Se mnou počítej taky.“

* * *

Po návratu z jeskyní zamířila trojice bez okolků k Desmondovi. „Doufám, že mi nejdeš říct, že včerejší dohoda neplatí,“ zadíval se Desmond na Sawyera.

„Tvoje důvěra mě těší. Možná bych si to měl rozmyslet,“ ušklíbl se Sawyer. „Nejsem takovej hajzl, brácho. Přišel jsem ti říct, že Miles s Frankem do toho jdou taky.“

Desmond trojici přelétl nevěřícným pohledem. Vzápětí se všichni čtyři zvedli a odešli ke stanům. Sawyer ve svých věcech našel kus papíru a začal kreslit mapu Ostrova. Nebylo to nijak těžké – Miles se Sawyerem Ostrov velmi dobře znali z tří let u Dharmy a Frank si pamatoval, jak místo vypadalo ze vzduchu.

„Tady jsme my,“ udělal Sawyer křížek na jihovýchodním cípu Ostrova. „A tady někde,“ načrtl ovál na severní straně Ostrova, „tady někde Claire žila ty tři roky. Richard říkal, že o ní věděli, ale nechávali ji na pokoji.“

„Myslíš, že se tam vrátila i s Charliem?“ zvedl Desmond oči od mapy.

„Vsadím na to všechny svý věci, brácho.“

Vypadalo to až příliš lákavě a jednoduše. Pro čtyři ozbrojené muže, z čehož dva byli bývalí členové ochranky, by neměl být problém najít zmatenou dívku, dočasně ji zpacifikovat a vzít jí dítě, které unesla. Sawyer navíc nezapomínal na Kate, která se vydala v Claiřiných stopách. Byl si jistý, že jim neodmítne pomoc.

Po chvíli přemítání nad mapou se rozhostilo ticho. Byl to pochopitelně Desmond, kdo je nakonec prolomil. „Kdy vyrazíme?“

„Až bude jistý, že ses dal dohromady. Jak po fyzický, tak po psychický stránce, brácho. Dej se do pořádku a můžeme vyrazit třeba zítra.“

„A až najdeme kluka?“ vmísil se do diskuse Frank.

„Až najdeme kluka, tak odsud vypadnem. I kdybych odsud měl uplavat na tom pitomým letadlovým člunu, tak odsud prostě mizím. Mám tohohle místa plný zuby.“ Sawyerovi ztvrdly rysy.

Jediný, kdo po celou dobu nepromluvil ani slovo, byl Miles. Nechtěl brát přátelům iluze a Desmondovi novou naději, kterou teď tak moc potřeboval.

* * *

Den se chýlil ke konci. Zapálili oheň a Richard s Benem přinesli koš ryb, které během dne uvízly v pastech na mělčině. Jediný, kdo se k večeři nepřipojil, byl Daniel. Od chvíle, kdy se začalo stmívat, seděl za stanem u svého kufru a byl zabraný do úvah.

Po večeři se všichni rozešli. Hurley se opět odebral na svoje oblíbené místo na pláži, Ben s Richardem se zabrali do diskuse a Sawyer, Miles a Frank se rozešli do svých stanů. Desmond zůstal u ohně. Až teď se k němu Daniel váhavě došoural. Posadil se vedle něj a mlčel.

Desmond ho chvíli pozoroval postranním pohledem. Bylo jasné, že se něco děje – tak divné chování bylo prostě divné i na Daniela. „Co se děje, Dane?“ přerušil Desmond ticho.

Bratr se k němu váhavě obrátil. Podle toho, co bylo vidět v matné záři ohně, byl ještě bledší než obvykle. „Já… nevím. Něco se mnou je, Desmonde. Vedlejší efekty toho přesunu. Byl jsem si jistý, že se to nestane, když mám konstantu, ale…“ Daniel si unaveně protřel oči a malátně zatřásl hlavou.

V Desmondovi všecko na chvíli ztuhlo. Jako by mu srdce sevřela ledová ruka a chlad z ní se rozběhl po celém těle. Pokusil se však potlačit pocit hrůzy a snažil se bratra uklidnit. „To nemůže být ono. Neztrácíš přece vědomí. Neskáčeš v čase. Neteče ti krev z nosu.“

„Jsou dva druhy vedlejších efektů,“ odpověděl pomalu Daniel. „Následky samotného přesunu – to je to, o čem mluvíš. Ale následky nechává i energie, která ten přesun umožňuje. Příznaky jsou nenápadnější. Bolest hlavy, únava, zmatenost a…“ Najednou se zvedl a rychle se rozběhl pryč. Ztichlým táborem se nesly nezaměnitelné zvuky.

Po chvíli se vrátil a pokračoval. „Je to vlastně druh nemoci z ozáření. Podle Hurleyho se něco podobného stalo i tobě, když jsi sestoupil do bezprostřední blízkosti hlavního zdroje. Horší se to… a nepřestane to, dokud se nedostaneš z dosahu záření. A odsud se dostat nedá.“ Danielovi se zlomil hlas. "Zbývá maximálně pár dní."

Pak se ovládl a vysvětloval dál. „Myslel jsem, že jsem na zdejší záření zvyklý, ale od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se muselo něco změnit. Musí tu být nějaký další extrémně silný zdroj energie o jiné frekvenci… proti které nejsem na rozdíl od vás imunní. Ale nechápu to – kromě zbytkové frekvence elementární spojnice jsem tu nic neobvyklého nenaměřil.“

Útržky bratrových vět začaly Desmondovi vířit v hlavě. Na místo křehké naděje a plánů na záchranu syna se začala znovu vkrádat beznaděj. Nemoc z ozáření. Horší se to, dokud se nedostaneš z dosahu záření. Extrémně silný zdroj energie.

Extrémně silný zdroj energie.

I v srdci Ostrova byl extrémně silný zdroj energie. Ale i od něj se dalo vzdálit na dostatečně bezpečnou vzdálenost, uvědomil si Desmond. Ze vznikajícího zmatku se vyloupla jediná nadějná myšlenka.

„Kde jsi ta měření dělal?“

„Tady na pláži,“ mávl rukou Daniel. „Nezaznamenal jsem žádnou anomálii. Nevím, co to je. A když nevím, co to je, nemůžu před tím utéct.“

Nadějná myšlenka se rozpadla na prach. Nahradila ji však jiná.

„Dane, jak dlouho jsi ty svoje pokusy prováděl?“

„Celý den. Nemohl jsem se splést, několikrát jsem si to ověřoval.“

Extrémně silný zdroj energie. Celý den. Na pláži. Dva skoro zapomenuté semestry medicíny, které kdysi Desmond absolvoval, se najednou ozvaly. Zapomenutí žáčci v posledních lavicích pomyslné školní třídy Desmondových vědomostí zoufale třepali rukama, aby se přihlásili ke slovu.

Položil bratrovi dlaň na čelo. „Máš horečku.“

„Já… asi ano. Je to jeden z dalších příznaků.“ Daniel se roztřásl.

„Bolest hlavy, únava, zmatenost, nevolnost,“ vypočítával Desmond. Daniel beze slova zdrceně přikyvoval. Vzápětí si uvědomil, že jeho staršímu bratrovi cukají koutky úst.

„Co… čemu se směješ, Desmonde?“

„Ten tvůj extrémně silný zdroj energie byl celý den přímo nad tebou,“ snažil se Desmond nesmát. „Máš úžeh, bráško. Běž si lehnout, přinesu ti vodu a studenej obklad na hlavu.“

„A něco… na…“ Daniel nedopověděl a znovu vyběhl z tábora.

* * *

Noc byla klidná a ráno jasné. Konečně se zdálo, že se život v táboře začíná vracet do klidnějších kolejí. Všecko vypadalo normálně. Dopoledne klidně plynulo až do chvíle, kdy Frank zvedl hlavu od karet, kterými s Milesem a Sawyerem zabíjeli čas.

„Co to sakra…“ ukázal směrem do vnitrozemí. „Něco tam hoří!“

Tábor najednou ožil. Všichni se zadívali daným směrem. Ze severu stoupal hustý sloup černého kouře. Sawyer a Hurley uvědomili, že už kdysi stejný sloup viděli. Kdysi dávno.

Tiché dohady přerušil Richard. Když promluvil, hlas se mu třásl. „To jsou moji lidé. To je nouzový signál, svolávají se. Něco se stalo.“

7 komentářů:

  1. Slib splněn. Snad se bude líbit...
    Další díl bude nevímkdy, střelím od boku cca 14 dní, možná tři týdny. Obrňte se trpělivostí - nejspíš mě teď čeká docela rušný období, tak vážně nemůžu nic zaručit.
    Každopádně, díl 714 se zatím předběžně jmenuje Dovolená, vrátíme se v něm na do Los Angeles a dočkáme se dalšího docela podstatného návratu. Hádejte, kdo přijde na návštěvu... :o]

    OdpovědětVymazat
  2. Čekání se vyplatilo :) Výborné jako vždy, jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravím, můj jediný věrný! V dohledné době to s novým dílem nevypadá dobře. Postihlo mě stěhování, nová práce a blížící se zkouškové, takže absolutně není čas. Možná za nějakých 14 dnů, až se zabydlím a zařídím nový internet. Předem moc díky za trpělivost...

    OdpovědětVymazat
  4. čistě ze zvědavosti, kdy by mohl být další díl :) ?

    OdpovědětVymazat
  5. Poslušně hlásím, že začátkem července. Postihlo mne zkouškové období. Nicméně další díl je rozepsán, takže dokončení pak nezabere moc času. Cca první prázdninový týden by to mohlo být ;o)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za dobré zprávy :)

    OdpovědětVymazat
  7. Zdravím,
    moc se omlouvám za zpoždění. Díl už je pár dní hotov, ale těsně před publikováním se náhodou zjistilo, že tam jedna věc odporuje seriálu. Takže se to muselo dost razantně překopat. Nicméně ještě zítra to naposled projdu a mohlo by to vyjít... :o) Dík za trpělivost!

    OdpovědětVymazat