908 - Konec hry

Chris vytřeštěně zírala z okna ve druhém patře. Pozorovala auto, které se ani nepohnulo. Nemohlo. Mělo naprosto rozstřílené pneumatiky, skla, dveře a nejspíš i poškozený motor.

Za vozidlem viděla několik stínů. Věděla, že to je Desmond, Sawyer a Miles. Kam zmizel Frank, to netušila. Ještě před chvílí všichni vystupovali z auta, když se strhlo peklo.

Útočníky dosud neviděla, ale byla si jistá, že jsou skryti za rohem budovy, v níž se nacházela ona a Daniel. Ten se skrýval za zdí na opačné straně okna, než kde byla ona.  Čtveřice ve složení Desmond, Miles, Sawyer a Frank se vypravila na chvíli něco zařídit ven… a při návratu je zastihl útok.

Venku se opět ozvaly výstřely a vzápětí tlumený výkřik. „Ne! Někdo to koupil!“ vyjekla dívka. Pevně sevřela svou pistoli a přesvědčila se, že má nataženo a odjištěno. Přiblížila se k oknu.

„Nechceš, doufám…“ ozval se váhavě Daniel.

„To si piš, že chci,“ sykla. „Musíme jim pomoct.“

Opatrně odklonila okenici. Pak zamířila a v rychlém sledu vypálila několik ran směrem k rohu, za kterým se schovávali útočníci. Střely zvířily prach vyschlé země a na chvíl se rozhostilo ticho.

Chris drásalo pomyšlení, že neví, kdo z přátel byl zasažen. Nejraději by z okna zaječela „jste všichni v pohodě, chlapi?“, ale věděla, že by to bylo iracionální. Jen by na sebe upoutala pozornost útočníků. A sama věděla, že je jen otázka času, kdy budou odhaleni i oni s Danielem. A tím, že se dají odhalit ještě dříve, by nikomu nepomohli. V tuto chvíli mohli pomoci pouze tak, že se zapojí do střetu. Trojice pravidel U, S, B – uteč, schovej se, bojuj – se smrskla na jediné, na to poslední. Utéct nemohli a schovat se nebylo kam. Útočníci by si pro ně přišli.

Znovu chtěla vyslat sérii výstřelů k rohu budovy, ale pistole zacvakala naprázdno. „Sakra,“ zasykla. Rychle sáhla do kapsy pro zásobník. Nahmátla jeden ze tří, podržela si ho zuby, zasekla se u vyndávání prázdného, ale pak se jí to povedlo a znovu zaujala pozici.

Jenže bylo pozdě. Zpoza auta se napůl vysunula silueta a v polokleku zamířila směrem k útočníkům. Ozvalo se několik výstřelů.

A pak silueta zařvala. Byl to Desmond.

Dostal zásah – po noze mu stékaly husté potůčky. Zapotácel se a jen stěží se udržel na nohou. Zatím ho nic nebolelo, ale věděl, že skončil. „Jsem mimo,“ zakřičel tak, aby ho slyšel Sawyer s Milesem, kryjící se za zadkem auta. A pak s rukama nad hlavou vykulhal z úkrytu ven. 

Sawyer jen rezignovaně mávl rukou. Běž, veliteli, snad to nějak dáme.

 „Doháje, brácha,“ vykřikl nešťastně Daniel. Zatvářil se ještě nerozhodněji a ztuhl, jako by ho bratrovo vyřazení úplně paralyzovalo.

 Chris to dobře viděla. „Tak mi aspoň dej svoje zásobníky,“ vykřikla na něj. „Už mám dva prázdný.“

Daniel zatřásl hlavou, jako by ho její výkřik probudil. I on teď sevřel svou zbraň, kterou doteď držel jako nebezpečného tvora. „Ne, ne. Musíme je…“

„Hlídej ten roh,“ kývla Chris směrem k místu, kde se kryli útočníci. „Já si budu držet ten prostor před tím.“

Viděla, jak Daniel zamířil, ale to bylo vše. Když zpoza rohu rychle vyběhl muž a zmizel jim ze zorného pole – pravděpodobně se přitiskl na zeď budovy, v níž se nacházeli – nestihl ani zareagovat.

„Sakra, jdou po nich. Nebo jdou sem,“ vykřikla dívka. Srdce jí bušilo až v krku.

V tu chvíli se Daniel probral. „Zůstaň tady a kryj to,“zakřičel na dívku. Pak se rychle rozběhl po schodišti dolů.

„Dane, nechoď pryč!“ zaječela Chris. Marně.

* * *

Miles se Sawyerem pozorovali dům skrz prostřílené trosky automobilu. Muže, který vyběhl z úkrytu a snažil se přeběhnout kolem domu, viděli skvěle. Miles na Sawyera jen neznatelně kývl a vystřelil.

Muž v černém zamával rukama a sesul se k zemi. Byl těsně u budovy, jen několik metrů od dveří.

 „Kurva dobrý,“ zařval na něj Sawyer. „A teď si počkáme na ty další parchanty. Jestli půjdou ven…“

U rohu budovy se zvířil prach, jak tam někdo z budovy vypálil další sérii ran. Ale útočníci nebyli hloupí a počkali, až série ustane. Stalo se tak brzy. Zásobník došel a osoba v budově musela přebít.

Jako na povel zpoza rohu vyběhl další, tentokrát vyšší a štíhlejší muž. Držel samopal. „Sakra,“ zasykl Sawyer. Toho hajzla musíme…“

Muž v běhu zamířil směrem k jejich skrýši. Teď to byl Sawyer, kdo se zaťatými čelistmi vypálil několik ran jeho směrem. Zastavil ho.

Jenže v tu chvíli se ozval další výkřik známého hlasu.

Daniel, který seběhl po schodech a neuváženě otevřel vchodové dveře, udělal jeden nebo dva opatrné kroky na schodišti… a pak se chytiil za hrudník. Zpod ruky se mu rozlévala skvrna.

„Já… já… nechtěl,“ vypravil ze sebe překvapeně, udělal ještě pár kroků a pak se svezl k zemi.

„NE! Sakra, Dane, ty pitomče,“ zařval Sawyer. Znovu se schoval za auto. Beznadějně se zadíval na Milese. „Tohle je zoufalý. Vběhl mi přímo do rány,“ prohlásil se směsicí zoufalství a vzteku v hlase.

„Viděl jsem to,“ potvrdil Miles. „Je to… to je jedno. Je mimo. Pojďme je dostat a skončeme to.“

* * *

Desmond, který před několika desítkami vteřin odkulhal z bojiště, byl velitelem cvičení odvolán nahoru na pozorovatelnu. Teď už na ni vyběhl rychle. Zásah paintballovou střelou do kolena ho sice začínal bolet, ale rozhodně ne tak, aby ho to v čemkoli omezovalo.

Vyhlédl z okna vedle velitele. „Jak jim to jde?“

„Jde to,“ prohlásil lakonicky Yke, vedoucí výcviku na střelnici v Phoenixu, kam se Desmondova pětice vypravila už potřetí. První den ještě nacvičovali ve skupinách, ale na další dva dny už je instruktoři nechali sžívat se dohromady jako skupinu. Pokud by měli někdy čelit problému, museli mu také čelit jako skupina.

Všichni si zatím vedli očekávaně podle základního rozvžení rolí. Sawyer a Miles vedli obranu zpoza znehybněného vozidla a dařilo se jim dobře – výborně se kryli. Jen Sawyer hned na úvod utrpěl malý škrábanec na rameni, ale usoudil, že s povrchovým šrámem by mohl pokračovat v boji a zůstal tedy na své pozici.

Pak už Desmond s nevěřícným úžasem sledoval, jak se jeho mladší bratr ve dveřích domu hroutí k zemi. S vytřeštěným výrazem se podíval na hlavního instruktora. „Co to…“

Instruktor jen zavrtěl hlavou. „Nic. Vůbec si nezkontroloval situaci. Ten kluk je nepoužitelnej. Sorry, že to říkám takhle narovinu, ale…“

Desmond dál pozoroval hlavní pole. Zpoza rozstříleného auta neznatelně povykoukla rozcuchaná Sawyerova hlava, potom hlaveň pistole a vzápětí se ozvala další salva střel.

Pak pozornost pozorovatelů upoutalo něco dalšího. V horním okně budovy se objevil zrzavý záblesk pohybu… a o chvíli později se na pár okamžiků mihl i v přízemním okně. Pak se Chris vyplazila ze dveří.

„Co to vyvádí? Měla zůstat v tom baráku,“ zasykl Desmond.

Instruktor to soustředěně pozoroval. „Počkej, nech ji. Mám takovej pocit, že ví, co dělá.“

„Má krejt Milese se Sawyerem,“ odsekl Desmond.

„Počkej,“ klidnil ho instruktor a vzal si dalekohled. Teď už vypadal vyloženě zvědavě.

* * *

Daniel ležel u vchodových dveří s hlavou složenou na jedné paži. V místě, kam dostal ránu ze Sawyerovy pistole, ho tupě pálilo; schytal nepříjemně štiplavou ránu do žeber. Dál pozoroval přestřelku Sawyera s Milesem, kteří si vedli jako opravdoví profesionálové. Bylo mu jasné, že se před nimi naprosto znemožnil – vběhl přímo do jejich palby. Byla to chyba, to bylo jasné, ale on jinak nemohl. Musel ven. Musel pomoci přátelům… a nebo alespoň zabránit tomu, aby se útočníci dostali do domu. Nebo se o to aspoň musel pokusit.

Najednou ucítil pohyb ve své vlastní kapse u kalhot. Nejprve měl pocit, že se mu jen něco zdá, nebo po něm leze nějaký hmyz…. a tak jen napjal všechny smysly.

Pak v jeho zadní kapse cosi nepokrytě zašátralo… a pak se to stáhlo. Vzápětí ucítil zalechtání v druhé kapse. Cosi mu jemně, ale cílevědomě prohmatávalo kapsy.

* * *

„Máme tady mrchožroutku,“ rozchechtal se Yke. „Koukej na ni.“

„Cože?“ nechápal zprvu Desmond.

„Vydala se na lup. Bere si střelivo a možná i zbraň od parťáka.“

Desmond to nevěřícně pozoroval.

„Není to vůbec špatnej nápad. Při krycí palbě už očividně vystřílela, co měla. A teď holt… No, uvidíme, jak to zvládne,“ komentoval vedoucí výcviku.

Chris se krčila za ležícím Danielem a jednou rukou mu prohrabávala kapsy.

„Mám je tady vepředu,“ ozvalo se tiché zašeptání. „A dávej pozor!“

„Pssst, máš bejt zticha,“ poznamenala. „Jseš mrtvej.“

„Možná ne úplně. Mám to tady, vepředu.“

Chris zaváhala. Pak natáhla paži přes Danielovo ležící tělo, tam, kam ji navigoval. Od té chvíle, co se vydala dolů z patra, to bylo jako hra. Zkusíš, většinou prohraješ… ale někdy můžeš i vyhrát. Riskovala všechno. Věděla, že ve skutečnosti by tohle pojetí mohlo být smrtící, mohlo by vést k moc velké ledabylosti. Ale… bylo to skutečně tak nebezpečné? Nemohlo naopak vnímání reality jako hry vést k tomu, že se nenechal ochromit tím pravěkým strachem o život, ale naopak se vyburcovat adrenalinem, který hrál roli ve hrách a soutěžích, a přitom hrát s lehkostí, která je hráčům vlastní?

Když prsty opatrně hledala Danielovu přední kapsu, ucítila neomylný, přesmě mířený zásah do lokte. Prsty ještě ucítila chlad plného zásobníku, ale to už cukala pryč a rukou se jí rozlévala ochromující brnivá bolest.

„Auuuu,“ zařvala a stáhla ruku zpátky. „Sakra doháje, auuuu!“

„Jseš celá, Scullyová?“ slyšela zdálky.

„Ne,“ přiznala nahlas zklamaně. Bylo jí jasné, že dál už pokračovat nemůže. Na lokti maskáčové bundy se jí rozšiřovala velká oranžová skvrna a ona věděla, že kdyby to byla ostrá střela, měla by teď minimálně ruku pryč. V rámci výcviku alespoň schytala ránu přímo do brňavky.

Sevřela si pohmožděný loket druhou rukou, stáhla si paži k tělu a zůstala ležet za Danielem. „Ach jo,“ šeptla zklamaně.

„Bylas dobrá,“ pokusil se ji utěšit vědec.

„Dobrá, ale mrtvá,“ odtušila Chris naštvaně a zklamaně.

* * *

Na bojišti zůstali tři a tři muži. Frank se schovával někde pod autem tak dobře, že ho z pozorovatelny vůbec nebylo vidět, ale dráhy střel dávaly tušit, že je někde dole. Miles se Sawyerem si vedli perfektně. Neplýtvali střelivem, ale vyčkávali na tu správnou chvíli. Zanedlouho se Milesovi povedlo zasáhnout ruku třetího nepřítele, a když ten s rukama vzhůru poraženě vyšel zpoza rohu, bylo rozhodnuto. Miles se Sawyerem nechali Franka krýt je a vydali se směrem k úkrytu útočníků. Po chvíli oba zbylé černé protivníky vyvedli z míst, kde se schovávali. Oba poražení měli na sobě obrovské zářivě zelené skvrny – stopy své porážky.

„KONEC,“ ozvalo se z pozorovatelny hlasité oznámení.

Vítězové zamířili ke svým padlým druhům. „Zvedejte se, mrtvoly,“ povzbuzoval je Sawyer. Pak napřáhl ruku směrem k Chris. „Vstávej, agentko!“

Dívka se jeho ruky pevně zachytila a nechala se vytáhnout nahoru. Vyhnula se Danielovi, který se zvedal na nohy sám. „Pozor na něj, Scullyová,“ varoval ji Sawyer. „Začíná bejt nebezpečnej nejen sám sobě, ale i svýmu okolí.“

* * *

„Vezmeme si vás na rozbor postupně,“ prohlásil Yke poté, co závěrečné cvičení ukončili. Daniel byl hotový raz dva. Chris, Frank, Miles a Sawyer. Jako poslední šel Desmond, se kterým velitel výcviku probral celou skupinu.

„Potvrzuje se to, co jsem vám říkal na prvním kurzu,“ začal Yke. „Není to špatný, teda až na jednoho.“

Desmond přikývl.

„Tomu klukovi dejte místo pistole radši prak a hromadu plnejch zásobníků a nechte ho, aby je po vás házel a doplňoval vám střelivo. Jinak je nepoužitelnej.“ Instruktor zavrtěl hlavou. „On se toho bojí. Má k tomu odpor, hrozně dlouho se odhodlává a pak vyrazí jako pomatenej a nechá se oddělat ve vlastní palbě. To jsem už dlouho neviděl.“

„Myslím, že chtěl zabránit tomu, aby se jim dostali do baráku,“ pokusil se bratra omluvit Desmond.

„To je dobrej nápad, ale rozhodně se to nedělá takhle. Učili jsme ho to na úvodním kurzu. Má si krýt vstupní dveře zevnitř. Nebo schodiště. Ale ne vyrazit ven jako cvok.“

„Je to s ním někdy těžký,“ povzdechl si šéf výpravy.

„Jsou takoví lidi, no.  Na druhou stranu, i tohle jako velitel potřebuješ vědět,“ prohlásil Yke. „Jinak to bylo dobrý. Porazili jste náš výcvikovej tým, uvědomuješ si to? To je kurva dobrej výsledek. Moji chlapci sice nejeli na sto procent, ale… bylo to dobrý. Hodně dobrý.“

„Díky,“ kývl Desmond. „Předpokládám, že nejvíc se můžu spolehnout na ty dva nejpokročilejší, Jima a Milese.“ Najednou si uvědomil, že stále používá jejich pravá jména. Musím s tím něco udělat, pomyslel si.

Instruktor souhlasil. „Jo, ti jsou parádně sehraní. Je vidět, že už spolu něco prošli. Ani se na sebe nemusej podívat a už ví. U nich není co vytknout. Jen ten blonďák může ještě trochu zlepšit krytí. Občas trochu moc čouhal ven, proto taky schytal tu jednu ránu. Hodně se mi líbil i ten pilot, ten to udělal parádně. Nikomu se neukázal, skutálel se dolů, zahrabal se do úkrytu, semtam po někomu vypálil… a pak si vykráčel ven. Vlastně dělal to samý, jako dlouho dělala ta holka.“

„Jenže Chris dopadla jinak.“

Yke souhlasně kývl a pokračoval.  „V něčem jsou si s pilotem podobní. Maj dobrý oko, pevnou ruku a střílej najisto, i když ona trochu plýtvá střelivem. Ale to se naučí. Není dobrá do otevřenýho prostoru, kde musí rychle reagovat a kde není krytá. Ale když ji někam schováte, dáte jí dost nábojů a slušnou zbraň, bude vám dělat obstojnýho odstřelovače.“

„A já?“ zadíval se Desmond na instruktora.

„Tys toho moc neukázal, chlape. Nechal ses vyřadit chvilku po začátku akce. Je vidět, že máš přehled, víš, co děláš… ale občas ti to ujede.“

„Neujelo mi to,“ řekl Desmond. „Chtěl jsem je sledovat.“

Yke se uchechtl.

* * *

Vrátili se domů v sobotu ráno, opět naprosto zničení. Tentokrát jeli dvěma auty, takže nápor na řidiče byl ještě větší. Když Frank u Chrisina obydlí zaparkoval její auto a s Danielem se na posledních pár minut cesty přeskládali do outlanderu, proklínal se, že dosud nevyrukoval s myšlenkou, se kterou si pohrával poslední týden. Zařekl se, že než vyrazí na další velkou výpravu, řekne to. Tyhle cesty byly čiré utrpení. Věděl, že do Phoenixu už na další kurs nepojedou a Yuba byla blízko, ale rýsovaly se jiné věci. Z map a podkladů, které shromáždil Daniel s Chris, se rýsovaly mnohem vzdálenější končiny. Michigan, Nová Anglie, východní pobřeží. Frankovi se chtělo spát, jen si to představil.

Sobota byla odpočinková, jen na večer Desmond svolal mimořádnou poradu. Sešli se v obýváku. Sawyer seděl ve svém oblíbeném rohovém křesle, Miles s Frankem se rozvalovali na pohovce, Desmond a Daniel posedávali u jídelního stolu na židlích. Chris se s nimi spojila po telefonu, protože po ranním návratu ve stavu značného vyčerpání se jí opravdu nechtělo jezdit na otočku do San Fernanda a zpět.

Desmond začal. „Takže, vážení… máme za sebou základy výcviku a víc se sebou teď asi neuděláme. Není to špatný. Teď ale přípravy končí a vyrazíme do terénu.“

Všichni souhlasně přikývli, počítali s tím. „Takže Yuba,“ konstatoval Miles. „Kdy?“

„Pozítří. V pondělí,“ řekl Desmond.

„Je to přesně 28 dní před výročím těch událostí,“ dodal vysvětlujícím tónem Daniel. „Chtěl bych udělat prvotní průzkum s předstihem.“

„Dobře,“ kývl Miles. „Co to bude obnášet? Něco podobnýho, jako jsme dělali tenhle týden v Altadeně?“

„Předpokládám, že ano,“ souhlasil fyzik.

„Vyrazíme hned ráno,“ ujal se znovu slova velitel. „Kolem deváté nabereme Chris a vyjedeme na sever. Je to asi šest hodin cesty. Ubytujeme se…“

„My máme ubytování?“ ozval se z telefonu, zesíleného přes reproduktor, praskavý Chrisn hlas.

„Eh… ještě ne. Nevěděl jsem, kdy přesně vyrazíme,“ přiznal Desmond.

„Rozumím,“ zapraskala dívka. „Dáš mi rozpočet a já něco seženu. Jeden den Yuba, další dny poblíž míst, kde se to stalo. Beru si to na starost.“

„Perfektní, Chris. Ubytujeme se a uděláme první obhlídnutí místa. Možná si vyjedeme na malej road trip do míst, kde se to stalo, anebo se jen porozhlídnem po městě, to se uvidí. V úterý se vypravíme do terénu. A případně i ve středu, pokud to bude potřeba.“

Daniel se přihlásil o slovo. Tvářil se nesmírně vážně. „Desmonde, chtěl jsem tě o něco poprosit. A vlastně i vás ostatní.“

„Povídej,“ kývl na něj bratr.

„Chci, abys mi na dobu, kdy budeme v terénu v Sierra Nevadě, dočasně předal velení celé skupiny.“

Tři pohledy se na něj zahleděly nevěřícně. Jeden překvapeně. Z telefonu se ozvalo blíže neidentifikovatelné zapraskání.

Desmond zareagoval námitkou. „To není nutný, Dane. Sám víš, že když jde o výzkumy, máš to tady na povel. Chlapi, vy s tím přece nemáte problém, že ne?“ zadíval se na Sawyera a Milese. Oba se zatvářili, že s velitelem souhlasí.

Daniel se ošil. „To… nestačí. Nejde mi jen o výzkumy.“

„A o co ti jde?“ Velitelovy oči bratra pozorně sledovaly.

Daniel se nadechl. „No, jde o to, že… potřebuju rozhodovat o tom, kdo kde kdy bude a kdo kde kdy nebude. Pokud máme být všichni v bezpečí a v pořádku se vrátit, potřebuju, abyste mě v terénu poslouchali na slovo. Víte, že jsou místa, která nedělají některým lidem dobře. To, co jsme viděli u Desmonda a Chris, byl jen slabý odvar. Tyhle věci umí být mnohem horší. A jestli se někomu začne něco dít, tak chci mít možnost poslat ho okamžitě pryč. Bez dohadování, bez vysvětlování a bez námitek. Víte… tady už končí přípravy a legrace. Hra skončila a jdeme do ostré akce. Pokud se teď něco nepovede, může to mít šeredné následky. Proto chci mít poslední slovo a chci vědět, že mě poslechnete, i když se vám to třeba nebude líbit.“

„No, že bych toužil po tom, aby mi rozkazoval někdo, kdo se nechal sundat vlastní palbou, to říct nemůžu,“ poznamenal uštěpačně Sawyer.

„Já ti nechci rozkazovat ve věcech obrany, to znamená ve věcech, kterým nerozumím,“ odtušil klidně Daniel. „To nechávám na vás. Ale potřebuju mít definitivní slovo ve věcech, ve kterých jsem tady nejlepší já.“

Desmond ho chvíli pozoroval. Pak přikývl. „Dobře, brácho. Máš to mít. Ale pokud se něco nepovede, vyhrazuju si právo odvolat to.“ 

* * *

Neděle byla klidná a odpočinková. Všichni se chystali na několikadenní cestu a nabírali síly po náročných dnech. Chris po chvíli prohledávání internetu sehnala ubytování ve čtyřech obstojně vypadajících pokojích, na jednu noc v Yubě, na další noc v Oroville, což bylo město nejblíže místu incidentu z roku 1978. Potom si sbalila malý kufr s věcmi na tří až čtyřdenní výjezd. Do malého příručního batohu si ještě poskládala osobní věci, fotoaparát a cennou mapu s vyznačenými místy a zónami, kde se děly vytipované podivné události. Ještě tam nechala místo na notebook a tablet a spokojeně položila obě zavazadla na pohovku obýváku. Zítra ráno bude připravena k odjezdu.

Pak si vzpomněla na úkoly, které dostala nebo si je nabrala před střeleckým kurzem a ještě před tím nešťastným Waltovým vzkazem o nepříznivém vývoji na Ostrově. Ve dni, který po doručení vzkazu následoval, se k ničemu nedostala. Odpověď na to, co Waltovi napsal Daniel, také dosud neobdrželi.

Večer se posadila k počítači. Rozhodla se splnit jeden z úkolů – ozvat se své někdejší profesorce staré literatury z univerzity. Zapátrala na webu. Bylo dílem okamžiku zjistit, že Caroline Jeffriesová už na univerzitě nepracuje. Chris to nepřekvapilo – už když studovala, se jednalo o značně starší dámu. Patrně odešla definitivně na odpočinek. V e-mailu ze studjních dob, který si prozíravě kdysi zazálohovala, se jí však povedlo dohledat profesorčinu soukromou e-mailovou adresu.

Rozhodla se to zkusit a napsala e-mail. Pak jej chvíli pročítala, opravila pár vět a mail odeslala. První dobré znamení – nedostala nazpět obratem zprávu o nedoručitelnosti. Profesorka svou schránku patrně stále používala.

Pak se pustila do Danielova úkolu. Najít seznam solárních cyklů bylo primitivní, stačilo několik kliknutí. Dívka sledovala periodu s průměrně jedenáctiletým cyklem, pozorovala svoji mapu s uvedenými daty… ale nic neviděla.

Brzy šla spát.

* * *

Pětice v San Fernandu udělala to samé – kromě Daniela, který hřešil na fakt, že je jediným neřidičem a může si tedy dovolit být ráno mírně neodpočatý. Až do noci seděl v obývacím pokoji u jídelního stolu u svého notebooku a probíral se těmi málo dostupnými materiály k incidentu pěti chlapců z Yuby. Pečlivě studoval zejména plánek z dobového tisku, který ukazoval místa nálezů ostatků.

Ostatní se s bádáním zatím nezalamovali. Desmond sice měl v paměti, že po něm jeho bratr chtěl nějaké zmapování britských legend a mýtů o příšerách, ale teď, den před odjezdem, se mu s tím nechtělo začínat. Frank si byl vědom podivného úkolu s jadernými testy, ale i on měl hlavu plnou vlastních úvah.

Uvedení tři muži se zaobírali vlastními činnostmi, přípravami a myšlenkami, zatímco Sawyer s Milesem ve svém pokoji přemítali o praktických aspektech cesty do Yuby. Došli k závěru, že tahle výprava by měla být jednoduchá – alespoň z bezpečnostního hlediska, které měli na starost.

Sawyer pozoroval omítku na stropě. „Takže zejtřkem nám začíná ostrá mise. Konec hry.“

„Tak vážný to snad nebude. Co jsem pochopil, tak tohle je spíš takovej úvodní výlet na rozkoukání.“

Myslíš, že tam Dan něco najde?“

„Ten najde všude něco,“ prohlásil Miles.

„Víš, jak to myslím. Něco… ostrovovatýho.“

„Upřímně řečeno bych se tomu nedivil. Pokud se ten incident dostal i do dharmskejch análů, nejspíš na tom něco bude.“

„Ty dharmský anály z týhle doby dávala dohromady Danova praštěná máma,“ namítl Sawyer.

„Právě proto. Lidi, kteří jsou Ostrovem hodně ovlivněný, mají na tyhle věci nos. Pokud tam nějakou souvislost viděli, je dost pravděpodobný, že tam něco je.“

Sawyer beze slova nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Nemuselo se tam stát vůbec nic záhadnýho,“ namítl po chvíli. „Byli to prostě pošahaný zblblý kluci, který zazmatkovali v pustině a zimě. To samo o sobě stačí na průser. Nepotřebuješ k tomu nic dalšího divnýho.“

„Možná ne. Ale když připustíš, že to místo divný je… a dáš dohromady divný lidi a divný místa, vytvoří ti to ultra výbušnou směs,“ odtušil Miles. Pak si všiml Sawyerova výrazu, který najednou ztuhl ve výhružném výrazu. „Ježiš, promiň, Jime, tak jsem to nemyslel,“ dodal, když si uvědomil, co právě řekl. Před očima se mu mihla vzpomínka z roku 1977 z hroutícího se staveniště Swan.

Sawyerovy rysy pomalu povolily, omluva byla přijata. Protáhl se a mávl rukou. „Kašli na to, Enosi. Musím si zvyknout na to, že se tady vedou divný řeči, který si člověk nesmí brát moc osobně. Když vyrazíš z divnýho místa pátrat po divnejch věcech, asi to jinak nejde. Možná jsem divnej sám.“

„To jseš,“ souhlasil opatrně Miles.

„Cože?“ zahučel Sawyer.

„Jseš divnej. Podívej se na nás ostatní. Myslíš, že by ses s takovou bandou obtěžoval, kdybys byl normální chlápek, co ztroskotal na pustým ostrově a chtěl se dostat pryč?“

„Slíbil jsem něco Desovi,“ prohlásil Sawyer zarytě.

„Já vím, ale tohle složení není žádná zásahovka na osvobození unesenýho dítěte. Tohle je tlupa divnejch týpků. Kdybys byl aspoň trochu normální, dávno bys už vysvětlil Desmondovi, že takhle to nejde a že potřebuje nový lidi… a nebo bys to vzdal úplně a vzal čáru, až by se za tebou prášilo. Ale ty si odjedeš tuhle tam, příšte tamhle… a  vždycky se sem vrátíš. Ty tady jseš, protože tady bejt chceš. Četls někdy Alenku v říši divů?“

„Kdysi dávno, když jsem byl malej cucák.“

„Je tam něco následujícího: Tady jsme všichni praštění. Já jsem praštěná, ty jsi praštěná. – Ale já nechci mezi praštěný, bránila se Alenka. – Nenaděláš nic, tady jsme všichni praštění. I ty musíš být praštěná, jinak bys sem nechodila.“

„Díky za rozbor osobnosti, Enosi,“ zavrčel Sawyer. „Myslím, že to je ideální chvíle na dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ ozvalo se z druhé strany pokoje.