915 - Opatření

 "Co se ti nezdá, Dane?“ přeměřil si Desmond bratra, který se stále tvářil nevěřícně a užasle.

„To není možné,“ zopakoval tiše Daniel. „Ten časový rozdíl… Tohle není správně.“

„Tobě se nelíbí…“ pochopil Frank. Daniel přikývl.

„Časová pásma neodpovídají. V Pacifiku v místech, kde by Ostrov měl být, teď má být odpoledne. Ne aby už bylo po západu slunce. Vždyť ještě nezapadlo ani tady. Standardní časový posun je přibližně dvacet hodin před námi. Tohle je ale vic.“ Daniel si začal cosi horečně kreslit do zápisníku.

„Co to znamená?“ zeptala se Chris.

„Průser,“ zašklebil se na ni nevesele Sawyer. „Když se Danny tváří takhle, bude to průser, to mi věř.“

„To ale přece… Nemůže to bejt nějaký nedorozumění?“

Tentokrát do diskuse vstoupil Frank. „Nechci ti kazit nadšení, holka, ale nevím, jak by podle tebe mělo takový nedorozumění vypadat. Pochybuju, že by se ten kluk spletl v tak zásadní věci, jako je západ slunce. Čas, kterej uvedl, neodpovídá místu, kde jsou.“

„A nemůže ten Ostrov přece jen být někde… Říkali jste přece, že není na mapách a že se špatně hledá. Nemůže být někde…“ odmlčela se novinářka.

„Myslíš někde jinde? To ne, Chris. Vím, odkud jsme se snažili odletět a kde jsme havarovali. Kus od Marshallových ostrovů. Tam, kde teď mají být tři odpoledne. Tohle mám v hlavě, holka. Dan má pravdu. Pokud se ten kluk nesplet, což si neumím představit, tak je to divný.“

Daniel mlčky přikývl. Chris měla obrovskou touhu se dál ptát, ale vědec se tvářil tak zasmušile a vážně, že se rozhodla to odložit.

Rozpačitě se po sobě dívali. Rozhostilo se ticho.

Nakonec je prolomil Desmond. „Myslím, že je čas tohle sezení rozpustit. Na nic už nepřijedeme. Je pátek večer, měli bychom vyrazit domů a dát si dva dny volna. Jo, tady je…“ Sáhl do sportovní tašky a vyndal několik malých svazečků bankovek. Rozdělil je skupině. „To je za uplynulej týden. Zítra a pozítří je volno, v pondělí se do toho zase pustíme a snad se to zase o kus posune. V devět ráno sraz u nás.“

Sawyer shrábl balíček peněz a spokojeně si je přepočítal. „Super, díky, Scotty. Jo, ráno vyrážím pryč, vrátím se v neděli večer.“

Miles se na něj upřeně zadíval. Sawyer se jeho pohledu vyhnul.

Pětice se rozloučila a vyrazila domů.

* * *

Sawyer brzy ráno vyrazil. Frank se ochotně nabídl, že ho zaveze na letiště, a oznámil, že on sám se pak také zajede někam podívat. Kam, to neřekl. Zanedlouho vyrazil ven i Miles. Začíná se tady rozmáhat tajnůstkaření, uvědomil si Desmond. Byl si vědom toho, že mají volno, ale přesto… normální by bylo říci „jdu tam a tam“ nebo „jedu navštívit kamaráda“. Tohle mlčení bylo zvláštní. Nebylo to příjemné uvědomění. Proto jej dost potěšilo, když mu kolem jedenácté dopoledne zazvonil mobil. Byla to Chris.

„Ahoj, Desmonde. Chtěla jsem se zeptat… jste dnes s Danem doma?“ Když velitel přisvědčil, pokračovala. „Mohla bych přijet? Chtěla jsem s vámi o něčem mluvit. Tak trochu soukromě. Můžu se stavit?“

Dohodli se, že dívka přijede zkraje odpoledne. V jednu se ozval zvonek. Chris stála za dveřmi, v ruce tašku plnou krabiček z mexické restaurace, kterou míjela cestou. „Říkala jsem si, že jste určitě nestihli oběd. Dáme si?“

Po jídle se pohodlně rozesadili v obýváku na pohovce a v křesle. Desmond se protáhl. „Tak povídej, Chris, cos chtěla probrat?“

Dívka se zatvářila odhodlaně. „Já… chtěla jsem s váma mluvit o těch výpadcích. Když se to stalo poprvé, Dane, slíbils mi, že najdem nějaký řešení, abych mohla dál fungovat. Ale po tom druhým incidentu jsi naznačoval, že se těm situacím jednoduše budeme snažit… vyhýbat.“ Mluvila opatrně – nechtěla, aby to vyznělo, že mladého vědce z něčeho obviňuje.

„Ano,“ přikývl Daniel. „V podstatě máš pravdu.“

„Já bych to ale chtěla zkusit řešit jinak,“ prohlásila Chris. „Nechci se tomu vyhýbat a jen sedět někde v teple v knihovně nebo u počítače v hotelu. Chtěla bych do toho jít s váma víc naplno.“

„Chris, já nevím, jestli…“

Desmond odhodlanou novinářku pozoroval a teď bratrovi vstoupil do započaté námitky. „Jsem na tom stejně jako Chris, brácho. Taky mě netěší sedět na zatraceným zadku a probírat se anglickejma pohádkama.“

Daniel se na oba nešťastně zadíval. „Já… nevím, co…“

Desmond ho pozoroval a pak pochopil. „Nevíš, co s tím,“ dořekl za svého bratra. „Ta věc s konstantou nefunuje tak dobře, jaks předpokládal, že jo?“

Fyzik rozpačitě pokrčil rameny. „Ono… takhle přesně se to říct nedá. Chris se svou konstantou vůbec nestihla navázat kontakt, takže jsme…“

„Ale já jo,“ namítl tvrdě Desmond. „Seděli jsme v tom pitomým autě vedle sebe. Ty máš být moje konstanta. Nefungovalo to.“

„Desmonde, já si nemyslím, že to nefungovalo. Jen to nefungovalo na sto procent. Ten tvůj výpadek nebyl tak vážný jako Chrisin. A při tvém přechodu sem to fungovalo spolehlivě, a v mnohem náročnějších podmínkách,“ řekl Daniel. Chvíli se odmlčel a přemýšlel, jak dál. Velitel i novinářka ho soustředně sledovali.

„Vysvětlením může být, že to pokaždé byl trochu jiný druh expozice. Trochu jiné… vystavení se působení té energie. Bylo to něco jiného, než co jsi nejspíš zažíval kdysi na Ostrově a než jsem já simuloval ve své laboratoři. Tam to byly čisté podmínky, pro které byly konstanty zavedeny. Tady nejsme v laboratorních podmínkách. Tady se bavíme o přírodních zdrojích.“

„Fajn. Nefunguje to na všecko, ale na něco jo. Nebylo by tedy rozumný, aby Chris tu konstantu měla taky?“

„Ona ji má,“ řekl Daniel. „Ale jen obyčejné vědomí si konstanty v případě téhle konkrétní expozice patrně nestačí.“

„Nedá se to nějak vylepšit?“ zeptala se dívka.

Daniel si povzdychl. „Je to dost těžké. Za prvé… neber si to osobně, Chris, ale nebylas mi schopná říct, kdo je s jistotou tvá konstanta. Uvedlas mi dvě osoby, což způsobuje určitou nejednoznačnost a tím pádem horší účinnost konstanty. A za druhé… řeklas, že ani jedna není k dispozici kdykoli a není možné být s ní v reálném kontaktu na místě. Potom je hodně těžké hledat možná opatření.“

Od slov „neber si to osobně“ začaly Chris tuhnout rysy. Nejprve ji nenapadala vůbec žádná slova. Pak si uvědomila, že cosi v ní hrozně chce zaječet „takže jsi mi v tu noc lhal, normálně lacině jsi mi lhal“… ale věděla, že tak by to nebyla celá pravda. Když se po chvíli tichého přemýšlení konečně ozvala, mluvila pomalu a s rozmyslem. „Takže mi říkáš, že se s tím nedá nic dělat?“

Daniel se ošil. „Hm… možná by se dala vyzkoušet jedna věc. Neručím ale za výsledek.“

„A co by to bylo?“ Dívka okamžitě ožila.

„Nemůžu ti nic slíbit, Chris,“ zopakoval Daniel. „Jednu věc ale můžeme zkusit. Můžeš se v dohledné době s těmi ženami, které jsou tvé potenciální konstanty, setkat?“

„Jo,“ přikývla novinářka. „Zítra bych si mohla udělat návštěvní den. Obě by měly být doma.“

„Dobře,“ kývl Daniel. „Navštiv je, udělejte si hezký den a popros je o nějakou maličkost. O nějakou věc. Ať ti něco věnují. Může to být úplná drobnost, ale musí to být něco, čeho se dotýkaly. Pokud možno hodně intenzivně. Půjde to?“

„Určitě jo,“ souhlasila Chris. „Ty myslíš, že taková věc pak bude fungovat?“

„Mohla by,“ řekl Daniel. Myslel na klíč od kostela, který jeho matka na Ostrově předala Desmondovi a zdůrazňovala mu jeho význam. Ano, přesně tak by ta věc mohla fungovat. Věc, bezprostředním kontaktem propojená s jistou osobou, a pevně vsazená do té správné reality…

„Tak jo,“ přisvědčila dívka. „Poprosím je o nějakej talisman na cesty. Sestře jsem už říkala, že možná v novém roce vyrazím někam na cesty. Bude dávat smysl, když ji poprosím o něco, co mi ji bude připomínat.“

„To je fantastický plán,“ usmál se na ni Daniel povzbudivě. Obrovsky si přál, aby se nemýlil a aby dívčina důvěra v tenhle hezký, líbivý nápad nedošla dalšího zklamání.

„Super,“ vstoupil do jejich hovoru znovu Desmond. „A co budeš dělat se mnou, brácho? Dáš mi svou oblíbenou propisku?“

Daniel bezděčně sevřel tužku, se kterou si doteď pohrával, a přitáhl ji k sobě, jako by si ji před bratrem chránil. Chris si s pobavením uvědomila, že to je propiska ze sady, kterou mu dala k narozeninám. Fyzik chvíli přemýšlel, pak promluvil.

„Desmonde, u tebe to tak jednoduché nebude. Z toho, co jsem říkal před chvílí, je jasně patrné, že fyzická přítomnost konstanty je účinnější než náhradní objekt. Když na tebe nestačí moje přítomnost, nepomůže ti ani věc.“

Jeho bratr se už zase nadechoval, aby něco opět namítl. Daniel směrem k němu zvedl obě dlaně, jako by se bránil před pomyslným nadcházejícím útokem. „Desmonde… tebe teď nevyřešíme. Budu se tě muset na některé věci ještě zeptat a zanalyzovat to. Teď se to ale tak docela nehodí.“

„Proč ne? Máme volnej den. To by mělo být na vyptávání ideální, ne?“

„Ne. Potřebuju na to… určité postupy. A budu k tomu potřebovat Jima.“

„Sawyera?“ vytřeštil oči Desmond. „Zrovna ty potřebuješ Sawyera, aby ses mě mohl na něco vyptávat?“

„Ano,“ potvrdil Daniel a tváří se mu mihlo cosi jako pocit provinilosti. „Ano. Potřebuju, aby nás oba vedl tím, co si pamatuje z historie Ostrova. Potřebuju, aby upřesňoval moje dotazy a navedl tě správným směrem. Já všechny ty věci tam nezažil, Desmonde. On ví víc než my všichni dohromady.“

* * *

Probrali ještě několik dalších, méně podstatných věcí. Desmond Chris předal výsledek svého pátrání po britské mytologii. Bylo na něm vidět, jak rád se úkolu zbavuje. Dívka si od něj převzala několik neuspořádaně popsaných papírů s poznámkami, vytištěnou mapu britských ostrovů s vyznačenými místy a letmo je prolistovala. „Dobrý. Zapracuju to do svejch věcí,“ potvrdila.

„Porovnej to, prosím, s archivem z Lamp Post,“ zdůraznil Daniel. „Jestli se tam některé věci shodují, podíváme se na ně prioritně.“

„Ty si vážně myslíš, že to k něčemu bude?“ podíval se na něj skepticky Desmond.

„Možná,“ odtušil fyzik.

„Možná je dost málo. Hrozně nerad bych, Dane, abychom tady honili pohádky a někde nám utíkal skutečnej problém.“

* * *

Neděle uběhla všem klidně. Frank a Miles, kteří se vrátili v sobotu večer, celý den koukali na televizi. Přidal se k nim i Desmond, který najednou neměl co na práci. Jen Daniel seděl v pokoji a vybíral si nové přístrojové vybavení.

Když se večer vrátil Sawyer, vypravil se za ním fyzik do jeho pokoje. „Jime, můžu na chvíli?“

Sawyer byl po výletě v dobré náladě. Rozvalil se na své posteli a kývl na křeslo u malého konferenčního stolku. „Sedni, Danny. Co bys rád?“

„Potřebuju tvou pomoc,“ prohlásil Daniel bez vytáček.

„Ale, ale,“ zazubil se Sawyer. „Potřebuješ zkrotit Scullyovou?“

Daniel jeho poznámku elegantně přešel mlčením. „Potřebuju pomoct s Desmondem.“

Sawyer překvapeně nadzvihl obočí. „Zajímavý. Tak povídej.“

„Jde mi o to, cos mi řekl v Oroville. Že se Desmondovi už kdysi děly podobné stavy, jako se dějí teď.“

„Jo, to jsem ti řekl. A taky jsem ti řekl, že si na víc nevzpomenu.“

„Vážně?“ zadíval se na něj Daniel.

„Kam tím míříš, vědátore?“ Sawyer si ho změřil pozorným pohledem.

„Řekls mi o tom ty sám. Muselo ti to tedy přijít hodně podstatné. A nevěřím tomu, žes mi to řekl a pak jsi na celou věc zapomněl. Určitě ti to dál vrtalo v hlavě. Nevzpomněl sis na něco dalšího?“

„Vzpomněl, nevzpomněl,“ zavrčel Sawyer. „Proč to potřebuješ vědět?“

Daniel se zatvářil vyhýbavě. „No… potřeboval bych…“

„Ven s tím, šprte.“

„Desmond mi řekl, že se těch stavů chce zbavit. Jestli mu od toho chci zkusit pomoct, potřebuju vědět co nejpřesněji, co se dělo.“

„Co s ním jako chceš dělat?“

„To nevím, dokud se nedozvím, co se dělo.“

Sawyer kapituloval. „Tak jo. Máš pravdu, že mně to v hlavě nějakou dobu leželo. Například jsem si vzpomněl, odkud o těch věcech vím. Řekl mi to Hurley, kdysi.“

Daniel jen kývl, aby pokračoval dál.

„U některejch těch Desovejch divnejch stavů byl. A o jinejch to prokecal Des sám. Jednou večer se s Charliem…“ Zarazil se, když uviděl Danielův překvapený výraz. „S originál Charliem, s chlapíkem, co byl na letu 815. Byli s Desem myslím docela kámoši. Možná, že se ten jeho kluk jmenuje po něm. Charlie umřel předtím, než se Des z Ostrova dostal,“ vysvětlil.

„Ale abych se vrátil k tomu hlavnímu. Vyprávěl mi to Hurley. Des nejprv nechal vyletět do vzduchu bunkr s nějakým podivným zařízením, do kterýho jsme zadávali ty pitomý čísla. 4, 8, 15, 16 a tak dál, znáš to. Nějakým zázrakem to přežil a pak se mu stávalo, že chvíli viděl do blízký budoucnosti. Většinou do tý, která se nestala. A pak to muselo přestat, protože když se po pár letech na Ostrov vrátil, žádný podobný stavy už neměl.“

„Ano, tos mi přibližně říkal. A co dál?“

„Vím jen tohle. Des se o tom rozkecal, když se jeden večer příšerně opili, a pak se s Charliem porval, když se ho mladej moc vyptával. Takže už se ho dál nikdo neptal. Moc se jim to nepovedlo, no.“

„Co se nepovedlo?“

„Ta jejich chlastačka,“ vysvětloval Sawyer. „Myslím, že tehdy Charlie s Hurleym Dese zlili cíleně, aby z něj něco vytáhli. Štípli mně kvůli tomu láhev.“ Sawyer se zatvářil naštvaně. „Sakra, byl jsem tehdá někde v řiti na druhým konci Ostrova a ti zmetci mně vychlastali nejlepší whisky, jakou jsem kdy měl v rukách. Našel jsem ji na Ostrově a šetřil jsem si ji, až se odtamtud dostanu nebo na nějakou podobnou super událost. A ti zmetci to našli a vychlemtali za jeden večer. Prevíti. Byl to McCutcheon. Jedna z nejlepších whisky, co je k dostání.“

Daniel zpozorněl. „Počkej, Jime. Ty mi říkáš, že… Desmond o těchhle věcech mluvil, když se opil? A víš přesně, čím se opil?“

„To si piš, vědátore. Na tohle jen tak nezapomenu.“

Danielovi se začal v hlavě rychle odvíjet plán. Věděl, že jedním z nejsilnějších spouštěčů vzpomínek, i těch potlačených, jsou chutě a vůně. Chuť a vůně specifické, vzácné whisky… a otupělá pozornost a další bariéry v mysli během stavu opilosti…

„Kdy přesně se tohle stalo?“

„To ti řeknu naprosto přesně. Když jsem byl pryč. Takže někdy… v říjnu, listopadu 2004.“

Daniel s obrovskou úlevou zjistil, že tohle vše bylo dávno předtím, než se Desmond vrátil k Penelope, než se narodil Charlie, než je oba ztratil. Pokud se povede vykutat z jeho podvědomí nějaké potlačené vzpomínky, nemuselo by mu to oživit celou jeho tragickou minulost, ale s trochou štěstí mu vrátí jen část jeho příběhu – tu méně škodlivou.

„Budu potřebovat, abys mi pomohl. Sežeň někde tu whisky, prosím. Ale musí to být přesně tahle značka.“

„McCutcheon? Víš, kolik to stojí, vědátore?“ užasl Sawyer.

„Asi hodně,“ pokrčil Daniel lhostějně rameny. „Sežeň ji. S penězi problém není a my to z Desmonda potřebujeme dostat.“

„Dobře,“ kývl Sawyer. Cosi ho napadlo.

„Až se díky ní Desmond dostane do uvolněnějšího stavu, pomůžeš mi. Pokud to zafunguje tak, jak si představuju, mohlo by mu to vytáhnout některé vzpomínky. Budu se ho ptát a ty mi pomůžeš ty otázky upřesnit.“

„Asi to můžeme zkusit,“ vzdal se Sawyer. „Pokud mi necháš to, co po tý seanci zbyde.“

* * *

Chris se v neděli vypravila na oběd k sestře a odpoledne navštívila Jane. Od obou se vracela v dobré náladě s pocitem úspěšně splněné mise: od sestry si odvážela děravý kámen, který jí sestřiny děti našly na pláži při nedávné dovolené, Jenny ho následně opatrovala celou dovolenou, aby ho neztratili, a který jí zapomněli předat o Vánocích. Jenny ho teď vytáhla zpoza svetru, kde jej půl dne nosila, podle vlastních slov proto, že jí tam obrovsky překážel a proto věděla, že ho tentokrát sestře nezapomene dát.

Od Jane dostala pletenou fialovou myšku. Když ke kamarádce dorazila s lahví nealkoholického vína, Jane s úlevou odhodila pletací jehlice. „Snažím se naučit něco nového, abych úplně nezblbla. Ale tohle asi nebude pro mě. Koukej.“ Ukázala Chris pletenou figurku s obrovskou hlavou a zmenšujícím se tělíčkem, která stále visela na jehlici jako maličký oběšenec. „Měla to být myš pro Michelle. Simon jí poslední dobou pořád říká myško, tak jsem to chtěla vzít doslova,“ pokývla hlavou k manželovi, který si na druhém konci pokoje na koberci hrál s dcerkou. „Ale myslím, že takovou příšeru tomu dítěti ani dát nemůžu, aby mu to nezpůsobilo trauma.“ Rozesmála se.

Chris se po fialové postavičce natáhla. „Není tak hrozná,“ zasmála se také. „Mně se celkem líbí.“

„Tak si ji nech, je tvoje,“ odtušila Jane, udělala pár závěrečných pokusů o zakončovací oka a pak figurku stáhla z jehlic. Podala ji Chris, která si ji pečlivě schovala do kapsy u džínů.  

„Bude mě hlídat na cestách,“ usmála se bývalá novinářka. „Bude zahánět nekalý živly.“

„Na cestách? Takže ses rozhodla?“ podívala se na ni Jane, najednou už vážně.

„Jo. V práci jsem to pozastavila. Dám si nějakou dobu pauzu. Někam si zajedu, nevím ještě kam a na jak dlouho, ale…“ Chris nejistě pokrčila rameny.

„To je dobře, Chrissy. Moc dobře. Víš, myslím, že ti prospělo už jen tohle rozhodnutí. Když to srovnám s tvou minulou návštěvou, jsi najednou někdo úplně jinej. Někdo spokojenější, uvolněnější. Někdo, kdo se budoucnosti nebojí, ale těší se na ni.“

* * *

Večer se Chris probírala Desmondovým výtahem z britské mytologie. Hemžilo se to tam příšerami, skřítky, vílami, trpaslíky a jinými podivnostmi, a také notoricky známými místy a příběhy jako Stonehenge, Glastonbury a další, ale skutečně použitelných věcí tam moc nebylo. Nakonec si označila několik lokalit, v nichž došlo k neobjasněným zmizením.

I ona sama se pustila do nového hledání. Do internetového vyhledavače si zadala jméno Walter Fischer a rok 1939. K jejímu překvapení na ni vyskočila webová stránka, obsahující značné množství informací. Byla však psána v nesrozumitelném jazyce. Pustila se do dalšího hledání. Bylo jí jasné, že klasické využití internetového slovníku jí nepomůže, na to byl text příliš dlouhý. Znala sice automatický překladač delších textů, ale ten byl na tuto řeč krátký. Po chvíli hledání alespoň zjistila, o jaký jazyk se jedná, a našla kontakt na překladatele, který nabízel své služby. Pak mu zaslala objednávku s přiloženým textem. Doufala, že se jí přeložený text vrátí brzy. Tušila, že překlad bude hodně důležitý. Z laického pohledu na text v cizí řeči nabyla dojmu, že se v něm hovoří o několika různých osobách a situacích. Pokud se v souvislosti s Fischerem ztratili i další lidé… Chvíli uvažovala, zda nemá dát vědět Desmondovi a Danielovi, ale pak usoudila, že to počká do zítřejší ranní porady v San Fernandu.

V mezičasech sledovala tablet, na němž si psala s Waltem. Předchozího večera jí chlapec potvrdil, že instrukce Danielově matce předal. „Bude to prý několik dní trvat. Ozvu se, až budeme něco mít, pokud se teda nestane nic důležitýho do té doby.“ Pak byl klid.

Už se chystala do postele, když ji ještě naposled napadlo zkontrolovat e-mail.

Byla tam odpověď od profesorky Jeffriesové. Nebyla ale vůbec taková, jakou Chris očekávala.

„Vážená slečno Jonesová,

překvapuje mne, že se na univerzitní půdu obracíte s dotazem tak pseudoetnografickým, pseudoliterárním, pseudovědeckým, pseudo-vším. Vyřiďte tomu svému „kamarádovi“, že pokud chce provést přijatelnou a alespoň trochu přínosnou analýzu lokálních mytologií, nemá se věnovat zplanělým výhonkům s líbivými plody bez chuti, ale ať se vrátí ke kořenům. Ostatně, překvapuje mě, že jste se na to nechala nachytat i vy. Od někoho, kdo vedle literatury studoval i novinářství, bych čekala schopnost používat racionalitu, alespoň elementárně ověřovat informace a zejména vyhledávat primární zdroje. Pokud se mermomocí chcete zabývat lokálními mytologiemi zahrnujícími tragické, kriminální nebo fatální události, neanalyzujte fantaskní pořady, ale začněte u mýtu wendigo a skinwalker. Ostatně, to první uvedené vychází z nativního slova wi-nteko-wa, což znamená SOVA. Tady máte souvislost s tím pořadem, na který jste se mě ptala.

Jinak vás zdravím a věřím, že navzdory neakademickým dotazům se Vám daří dobře. S pozdravem, Dr. Jeffriesová.“

Chris odložila notebook na noční stolek, svalila se na polštář a přetáhla si pokrývku přes hlavu. Chtěla alespoň chvíli nevidět na oblohu čelním sklem a nevidět hvězdy. Jako by na ni výsměšně blikaly: Vrať se ke kořenům! Vykašli se na signály z hvězd a odnikud! Nesnaž se pochopit ty, co jsou nad tebou. Vrať se k tomu, co je při zemi. Na víc nemáš.