Když byli dalšího dne opět všichni pohromadě v síni pod sochou, Eloise na nic nečekala. „Začneme, máme před sebou hodně práce. Nejprve vám řekneme, co s jistotou víme. Bude dobře, abyste to slyšeli všichni najednou. Já se pak budu věnovat Danielovi, Tebe, Desmonde, si vezme na starosti Richard, a o vás tři se postarají obránci.“ Dva muži – Craig s Paulem, kteří právě nedrželi hlídku, na souhlas kývli na Sawyera, Milese a Franka.
„Takže,“ zahájila výklad Eloise, „všichni víte, kde jsme. Tenhle ostrov je zvláštní místo, jedno z nejzvláštnějších na světě. A nejen na tomhle, ale i na těch ostatních. Může to znít divně, ale slibuji, že až se odtud vypravíte, už to budete chápat. Některé věci si člověk připustí, až když je sám zažije.“
Desmond, chtě nechtě, musel souhlasit. Ještě teď, když se mu rozutíkaly myšlenky, se mu vracely vzpomínky na let tím zářivým prostorem mezi světy. Něco takového se opravdu vysvětlit nedalo, člověk to musel zažít.
„Pod Ostrovem na několika místech vyvěrá určitá… energie. Většina z vás už se s ní nějak setkala, myslím. Je to tady odedávna… a odedávna to lidé zkoumají. Já jsem se tomu věnovala několik let v mládí tady na Ostrově, a potom celý život mimo Ostrov. Ale dodnes přesně nevím, co to je. Projevuje se to jak po stránce fyzikální, tak po té… dosud neprobádané, řekněme. Z fyzikálního hlediska je podstatný elektromagnetismus, ten energii doprovází vždy, když vyvěrá ze země. Někdy se objeví radiace. Ale je to zanedbatelné,“ dodala, aby zahladila neklid hned v zárodku.
„Pak jsou tu další vlivy. Je jich mnoho a věřím, že některé z nich jste už poznali. Některé jsou jednoznačně pozitivní, jiné neutrální, a bohužel je i skupina efektů nepříznivých. Máme tu pozitivní účinky na lidské tkáně a rychlé hojení, ale také naopak rychlé stárnutí, nevysvětlitelná onemocnění a úmrtí, nebo působení extrémních mechanických sil. Vyskytují se zde extrémně nepravděpodobné souhry náhod včetně přežívání… nepřežitelného. Ale také jevy skutečně těžko uvěřitelné, jako naprostá absence stárnutí, zjevení, vidiny... a dokonce změny v prostoru a v čase.
Někdy to funguje spíše nenápadně a způsobuje to pouze abstraktní jevy, které jsem popsala, ale také to umí nabrat do viditelnou až hmatatelnou podobu. Od světla, přes oblak tmavého dýmu… až po osoby. V těchto formách už se to projevuje spíše jako inteligentní entita s vlastní vůlí. Dovede se to zhmotnit do těl lidí, kteří na Ostrově fyzicky nejsou, případně do těl mrtvých, ale ve zcela výjimečných případech se to vtěluje i do těl živých osob. Tady na Ostrově odjakživa existovali dva lidé, kteří byli na energii napojeni zcela bezprostředně. Jeden z nich je tady teď s námi. Co je specifické, je to, že se v každém z nich projevuje jedna skupina aspektů energie. A zdá se, že nemohou jinak, než spolu soupeřit. Jsou jako dva póly magnetu, které se k sobě nikdy nepřiblíží, ale ani se od sebe nikdy neoddělí.“
* * *
Hurley si odkašlal. „Víte, lidi, já tuhle funkci dostal teprve nedávno. Takže se s tím sám stále seznamuju. Ale včera, když jsem o všem přemýšlel, mě napadlo něco, co to možná docela dobře popisuje. Víte… kdysi ještě ve světě tam venku jsem četl o siamských dvojčatech. Jsou to dvě holky, co žijí v jednom těle, ale mají dvě hlavy a dvě mysli. Co je trochu děsivý, je to, že každá z těch holek cítí a ovládá svou polovinu těla, ne tu sestřinu. A já to teď vnímám podobně.
Tenhle ostrov je jako tělo těch siamských dvojčat, proudí jím jedna společná krev, jsou tu dva správci… a každý z nich má svou část ostrova, o které ví skoro všecko. Cítí ji. Celým Ostrovem obíhá krev, já jí říkám Síla, prochází oběma polovinama ostrova a rozchází se do dvou myslí. Smůla je v tom, že každá z těch myslí je úplně jiná… a každá má jiný plány. Já to tady mám rád a mám rád lidi. Chci, aby jim bylo fajn, a myslím si, že jim může být fajn, jenom když je nechám rozhodovat se svobodně. Jenže ta druhá hlava, On, jak mu říkám… to má opačně. On to tady nesnáší a chce pryč, vždycky chtěl. A lidi jsou pro něj jenom nástroj, kterej může použít ke svým cílům. Jakmile to nejde, zbaví se jich.“
Eloise na něj překvapeně hleděla. „To je výborné přirovnání,“ přikývla. „Jak to, že nás to nenapadlo dřív. Dvě mysli v jednom těle. Dvě hlavy. Jedna nemůže žít bez druhé.“ Pak se zamyslela. „Pro další přirovnání ale radši přejděme od lidských dvojčat k… robotovi. Představte si takový stroj se dvěma hlavami, dvěma počítači. Oživuje ho oběh energie, elektřiny. A každý z těch počítačů je naprogramovaný, aby dělal něco jiného. Jeden dělá věci, které lidé hodnotí pozitivně, druhý ty opačné. Jsou nastavené tak, že se navzájem nemohou přímo ohrozit. Ale oba dovedou používat jiné předměty, a když jsou dostatečně vhodné, umí je připojovat ke stávajícímu tělu robota.“
Hurley příměr přijal a pokračoval. „Ty předměty, to jste vy všichni. Máte v sobě hodně Síly, takže tu můžete fungovat a dokážete určité věci… ale nemáte jí v sobě tolik, aby vás zásadně omezovala, jako omezuje mě a Černého, kteří jsme tím prosyceni. Můžete dělat víc než my. Můžete z Ostrova odejít, někteří z vás mohou manipulovat se zdroji energie, můžete dokonce zaútočit na nás dva.
Víte, že se tu před pár dny Jack s Desmondem o něco takového pokusili. Pokusili se zabít Černého… to znamená odstavit jeden z těch počítačů a definitivně ho zničit. Jenže počítače mají umělou inteligenci, mají svou lidskou vůli nakombinovanou s vůlí Síly, a rozhodně se nechtějí nechat vypnout. Jeden z nich se chce osamostatnit a odpojit se od zbytku stroje. Věděl, že ten druhý je proti a nikdy by to nedopustil… a tak si včas dokázal získat nástroj, kterým parťáka rozbil. Vzápětí Jack s Desmondem vypnuli elektřinu a zničili i ten první, problémový počítač. Jenže pak znovu zapnuli proud. V tu chvíli se stalo to nejšílenější – oba počítače vznikly znova. Vypadají sice trochu jinak, ale naprogramované jsou pořád stejně.
„Ještě, že přešla k příměru se strojem,“ zašeptal Daniel. „Kdyby zůstala u přirovnání k siamským dvojčatům, vyšlo by z toho něco na způsob tvorů od Lovecrafta.“
„Love-cože?“ nechápal Sawyer.
Hawkingová ztuhla. „Danieli, už ani slovo. O tomhle…. teď na to není čas.“
„Nevypadá, že by na to nebyl čas. Vypadá kurevsky vyděšená,“ poznamenal Sawyer šeptem. „Cožes to říkal?“
„Myslí jednoho sci-fi autora. Je to pěkná hromada pitomostí. Ani jedna kosmická loď,“ vstoupil taktéž šeptem do rušivého rozhovoru Hurley. Tentokrát jednoznačně promluvil Hurley-kámo. Ale dobře věděl, co dělá, když poznámku zahrál do autu.
Daniel se na okamžik tvářil nechápavě a dotčeně… a pak jeho výraz plynule přešel přes úlek do provinilosti. Nechal se unést obrazotvornou atmosférou. Začít tady přátelům vykládat lovecraftovské příběhy… to by později mohlo mít strašlivé důsledky. A on to měl vědět ze všech nejlíp. Uvědomil si, že tady poprvé udělal chybu, velkou chybu, a musela to být jeho matka, která ho včas zastavila. A to bylo děsivé. Kdyby tam jeho matka nebyla, nikdo jiný by jeho supervýkonné mysli nestačil a nikdo by ho nestihl zastavit. Až budou pryč z Ostrova, nikdo už jeho chyby nenapraví.
Sawyer ho pozoroval s neklidnou zvědavostí. Ty vole, ještě řekni „ano, mami“, pomyslel si. Ale Dan neřekl nic.
* * *
„No dobře,“ vrátil se Sawyer k tématu. „Já v tom rozbíjení počítačů vidím jedinej problém. Proč znova zapínali proud? Nechte proud vypnutej a je po problému.“
„Protože bez něj to dlouhodobě nejde,“ navázala Eloise. Hurley přikývl a nechal ji, ať pokračuje. „Problém je v tom, že elektřina obíhat musí, protože už odněkud přitéká, nezávisle na tom, co tady děláme. Náš robot je součástí obrovského propojeného okruhu, který tvoří další podobné stroje. Jakmile se jeden stroj dlouhodobě odpojí a přestane jím proudit elektřina, v porušeném místě se energie nahromadí a celý stroj to nakonec roztrhlá. A poškodí to celý obvod. Rozumíte? Pokud přestane proudit energie ostrovem, tohle místo se zničí. A nejen tohle místo. A tomu musíme zabránit.“
Desmond se ušklíbl. „Jak do téhle robotické moziky zapadá můj syn?“
„Tvůj syn, Desmonde, je podobně jako ty a my všichni ostatní, nástroj. Nesmírně silný nástroj. Nástroj, do kterého se vejde obrovské množství elektřiny a je tedy dokonale vhodný k připojení ke stroji. Ty jsi takový koneckonců taky, i Jack byl, a většina z nás, co tu jsme, jsme také. Proto jsme se stali součástí tohohle místa a toho stroje, proto nás řídicí počítače připojily. Jenže tvůj syn je ještě schopnější a my si myslíme, že by doopravdy uměl zastavit oběh v celém stroji a dovést ho k výbuchu.“
„Aha. Takže cílem je vzít další šikovné nástroje, vdechnout jim kousíček té energie a správné vůle, nastavit je na dálkové ovládání… a až se vrátí zpátky k pitomýmu prapůvodnímu robotovi, budou schopné sebrat tu malou mocnou částečku a bezpečně ji odnést pryč. Je to tak?“
„Ale ano… s kusem fantazie by se to tak asi dalo představit. Bude to složitější, protože ta částečka bude pod proudem, a když ji odpojíš nesprávným postupem, nejspíš ji zničíš. Ale těch problémů tam bude víc. Nejde jen o tu jednu částečku, ale vůbec o chování oněch dvou počítačů, které se stává čím dál rizikovějším a ohrožuje stabilitu celé soustavy. Vy se musíte vypravit do okolního světa a prostudovat robota i celou soustavu natolik dobře, abyste s nimi dokázali bezpečně zacházet. A já vám v tuto chvíli bohužel nejsem schopna říci, jak by mělo vypadat konečné řešení. To bude na vás.“
„To fakt zní jako práce pro pyrotechnika,“ konstatoval Sawyer.
„Je tu ještě několik dalších věcí,“ pokračovala Hawkingová. „Energie, která naším zařízením prochází, z něj vyzařuje. A ve směrech záření se chová právě jako elektromagnetismus, o kterém jsem už mluvila. Takže… umí přitáhnout určité objekty. Nepřitahuje to ale jen velké objekty z kovu, ale také… jedince. Citlivé mysli. A problém je v tom,“ rozhodila rukama, „že tyto proudy záření tvoří jakési kanály nebo studny. Procházejí světem i do mimoostrovních lokalit… a čas od času tam páchají velké nepříjemnosti. Předpokládám, že jste už všichni slyšeli minimálně pověsti o Bermudském trojúhelníku. Jsou i další, jeden z nich ústí v jednom krásném kostele na předměstí Los Angeles, jiné jsou v tuniské poušti, další někde v polárních oblastech. A je mnoho dalších. Předpokládáme, že pomalu mění – kanál se objeví, sílí, dosáhne svého vrcholu a pak začne mizet. A pak se objeví jiný někde jinde. Jedním z těchto kanálů budete za pár dní ostrov opouštět. Problém je v tom, že z opačné strany tudy někdy připutují další, externí vlivy…a ty budete také muset vzít v potaz.“
Kdyby za sebou pětice mužů z Hurleyho tábora neměla to, co za sebou měli, museli by v této chvíli přednášku opustit. Jenže oni už toho za sebou měli dost. Sawyer vzpomínal na havárii letu 815 a na časové propady po Benově zásahu, stejně jako Miles. Frank si dobře pamatoval jak na první příjezd na Ostrov a létání helikoptérou ve stanovených kurzech a podivné události, které se kolem toho děly, tak na naprosto nepochopitelný konec letu Ajira 316. A Desmond s Danielem měli v živé paměti své putování kanálem záření – Daniel je nazýval časoprostorovou spojnicí.
* * *
Byl čas na přestávku. Kdyby byli na univerzitní přednášce, nahrnuli by se všichni na dvorek, popíjeli kávu z termosek a pokuřovali. Tady se mohli jedině zajít občerstvit k prameni a pojíst něco málo ze zásob. Skupině kolem Hurleyho (respektive čtveřici, protože pro Daniela a vlastně i Bena to bylo nenáročné opakování známých faktů) z toho trochu šla hlava kolem, ale tušili, že tímhle teprve všecko začíná.
Kolem poledne se velká skupina rozdělila. Miles, Sawyer a Frank zůstali v síni pod sochou se svými novými školiteli a začal urychlený výcvik sebeobrany a boje zblízka. Došlo i na střelbu z ručních zbraní. Všichni tři muži už měli určitou průpravu z dřívějška, takže naštěstí bylo nač navazovat a s čím pracovat.
Skupinka ve složení Hurley, Ben, Hawkingová, Richard, Desmond a Daniel se vydala ke stanici Orchid. Ve stanici se rozdělili na dvojice – Hawkingová s Danielem sestoupili do podzemí ke kolu, Richard vzal Desmonda do starého zarostlého skleníku a Ben s Hurleym zůstali v provozní místnosti.
Nejjednodušší to měli Ben s Hurleym. Ti v podstatě jen sledovali, co se děje kolem stanice, a zabíjeli čas. Hurley mohl Benovi domlouvat ohledně jeho neprozíravé výpravy na sever, ale věděl, že by to k ničemu nebylo. Jediné, co mohl od té chvíle dělat, bylo každým svým činem a slovem Benovi ukazovat, že mu důvěřuje, že na něj spoléhá a že bez něj nemá v úmyslu dělat vůbec nic. Ben to přijímal se smíšenými pocity. Bila se v něm naděje a důvěra v Hurleho s nedůvěrou v sebe sama a ve vše, co jej doposud potkalo. Bál se uvěřit tomu, že by se vše mohlo začít měnit právě teď, ve chvíli, kdy si ze severu přinesl cejch agenta druhé strany.
Richard na Ostrově po dlouhá desetiletí plnil funkci léčitele a šamana, když byla potřebná a když zrovna Druzí neměli k dispozici spolehlivější metody. Teď se ujal těžkého úkolu v podobě Desmonda, který se po všech přestálých otřesech sice obdivuhodně držel pohromadě, ale jeho rovnováha byla nesmírně křehká. Richard se rozhodl, že půjde svými osvědčenými cestami. Jeho metody, využívající omamných látek, které se na ostrově vyskytovaly, velmi připomínaly metody šamanů některých přírodních národů: pomocí účinků drog lze lidskou mysl rozebrat na kousíčky, očistit je, opracovat, přeskupit, projasnit... a opět složit dohromady. Richard tohle uměl a pustil se do práce.
* * *
Hawkingová s Danielem v podzemní místnosti připomínali dva zachumlané polární vědce. Daniel si s sebou přinesl část svých přístrojů a poznámek a teď prováděl základní experimenty. Nic nového nezjistil. „Pochopitelně,“ souhlasila Hawkingová. „Nenajdeš tu jinou frekvenci. To, co sem proniká z hlubin Ostrova, je základní oscilace energie na 11 hertzech, proniká to sem ze spojnice a je to charakteristické pro celé tohle místo. Předpokládám, žes pochopil, že jsem právě o tomhle mluvila v té robotické pohádce, je to tak?“
„Samozřejmě,“ kývl Daniel roztržitě. „Proudící energie procházející napříč realitami, shodné charakteristiky pro všechny tyto výskyty. Elementární znalosti, ano. Předpokládám, že tohle zařízení,“ ohlédl se směrem ke kolu, „tu energii umí kumulovat a poté uvolňovat v nadstandardních dávkách, ano? Podobně jako můj zářič na univerzitě. A dávku absorbuje jedinec, který zařízení právě obsluhuje.“
„Vím,“ souhlasil Daniel. „Takhle jsi ke mně navedla Desmonda a on potom nás oba dostal sem. Mezi námi, ty specifikace nebyly úplně správně zvolené, bratr se potýkal s obrovskými problémy, protože jsi ho navedla na jiné výrazně signifikantní reality,“ podíval se směrem k matce s výčitkou. „Doufám, že tady to tak velkou roli hrát nebude.“
„Za běžných okolností ne. Během standardních experimentů se zvířaty to fungovalo zcela jednoznačně. Zařízení je nasměrováno do Tunisu na střežené místo uprostřed pouště. I v případě osob to většinou bylo spolehlivé, většině pokusných objektů stačilo pro jistotu sdělit, že následkem pokusu budou přesunuti kamsi do odlehlé tuniské pustiny. Ke spouštěči se stavěli s tím, že se po otočení ocitnou uprostřed písku, kde je někdo najde – a tak se to stalo. Jinak se to chovalo jen v případech, že zvolený figurant měl poněkud odlišné myšlenkové nastavení.“
Hawkingová se na syna ostře zahleděla. „Předpokládám, že víš, že právě proto jsem uťala tvoje zmínky o lovecraftovských mýtech. Taková unáhlenost, Danieli! Víš, že přesun s tebou bude absolvovat několik nezkušených, ale přitom výrazně exponovaných jedinců. Budou potřebovat zcela čisté a nezkreslené vědomí, aby svými myšlenkami nevychylovali reality nežádoucími směry a neaktivovali mentální magnetické síly… a ty jim málem začneš povídat legendy o věcech, které se vyskytují v místech mimo standardní prostor a čas! A o pár dní později je postavíš k zařízení, které způsobuje časoprostorové přesuny. Na co by si v tu chvíli asi vzpomněli? Nenašel bys spolehlivější způsob, jak skupinu několika lidí roztrhat. Každý z nich by se ti se svou utkvělou představou rozutekl do jiného meziprostoru, odkud by se už nevrátil, a byl by konec. Ty sám bys možná vyvázl, ale opravdu nevím, co bys pak sám dělal. Nemluvě o morálním aspektu, který by pro tebe byl ochromující, jak tě znám,“ uzavřela Hawkingová.
Daniel se zatvářil mírně rozladěně a poodešel, aby se na matku nemusel dívat. „Já vím, že to byla chyba,“ přiznal. „Budu opatrnější. Můžeme se vrátit k tomu, jak zdejší experimenty probíhaly?“
„Jak jsem říkala. U živočichů a nekomplikovaných humánních figurantů to šlo dobře. Pak došlo k několika dost nepřijemným situacím a nakonec byly ty experimenty z bezpečnostních důvodů ukončeny. Ale nic to nemění na tom, že to po většinu času fungovalo spolehlivě.“
* * *
Daniel obhlížel sloupy a zdi v zamrzlé místnosti. Chvíli přemýšlel a pak se konverzačním tónem zeptal: „Snažili jste se někdy přenastavit parametry spouštěče?“
„Jak to myslíš, Danieli?“ zeptala se pomalu Hawkingová.
„Tak, jak to říkám. Zkoušeli jste další možnosti nastavení?“
Hawkingová zavrtěla hlavou. „Tady žádné možnosti nastavení nikdy nebyly.“
Daniel nesouhlasil. „To není možné. Nemůžu uvěřit tomu, že by někdo, kdo konstruoval tak složité a vysoce účinné zařízení, využil pouze jeden jediný výstupní kanál. Předpokládá se přece, že se intenzita a průchodnost výstupních kanálů v čase mění, ano? Kdybys konstruovala něco takhle závažného,“ mávl rukou směrem ke kolu, „postavila bys to tak, aby to mohlo využívat pouze jednoho výstupu, který se v budoucnu může samovolně poškodit nebo úplně uzavřít? Ne. To přece neuděláš, bylo by to úplně šílené. Vybuduješ zařízení tak, aby nebylo odkázáno pouze na jeden výstupní parametr, tím spíš, když ten parametr nemáš pod kontrolou.“
Hawkingová na něj beze slova zírala. Daniel pokračoval.
„A navíc - podívej se kolem sebe. Celkové zařízení téhle komory na mě nedělá dojem jen tak nějaké výzdoby. Ty motivy jsou starověké, nejspíš je to starý Egypt. Ale kolo je celkem nové, to je zařízení staré nanejvýš pár staletí. To kolo bylo během věků obnovováno. Ale skalní rytiny by v místě, kde probíhá mrazová eroze a kde působí intenzivní záření, po staletí nevydržely! Ty rytiny musel někdo obnovovat. A ten někdo to musel dělat z dobrého důvodu. Tohle není jen estetická záležitost.“
Hawkingová zatřásla hlavou. „Jak je možné, že nás to nikdy…“
Daniel se laskavě usmál. „Nevadí. Pomohla bys mi teď, prosím, s průzkumem? Zaměř se na cokoli, co se odlišuje od okolí. Barva, struktura, zvuk při poklepu, cokoli. Jsem si jistý, že tady něco je.“
„Myslím, že bych měla dojít pro Benjamina,“ prohlásila po chvíli rozhlížení Hawkingová. „Většinu informací o experimentech v Orchid, upřímně řečeno, mám od něj. Bude lepší zeptat se přímo jeho.“
* * *
Skupina v Orchid se přeskupila. Ben se bez váhání odebral do podzemí s Eloise Hawkingovou a Hurley se vydal do skleníku, kde Richard pracoval s Desmondem. Nebyl to srozumitelný pohled. Oba muži seděli pod bujným mangrovníkem, oba očividně bloudili duší někde hodně daleko… a jen občas mezi nimi proběhlo pár slov. Hurley tam zůstal sedět a jen vše vnímal. Na Desmondovi mu obzvlášť záleželo – právě jeho hodlal pověřit vedením celé mise. Byl to Desmond, kdo měl nejsilnější motivaci ze všech pěti mužů, aby získal co největší množství infomací a aby se vrátil zpět. Byl jediný, komu zbýval někdo blízký na Ostrově.
Ben po příchodu do podzemí potvrdil Eloisiny domněnky. „Ne, tady nikdy nikdo nic neměnil. Dharmští sem dolů téměř nescházeli, na kolo ani nesahali. Tohle místo je trochu nepříjemné. Uvolňovali tu energii ovládáním z vyšších pater. Rozumíš, nemůžeš dát ke kolu ledního medvěda a pak ho postrkovat tak, aby tím kolem otočil,“ pokusil se o vtip. „Nad tímhle místem byla vybudována transpoziční komora a pod ní bylo zařízení řízené počítačem, které uvolňovalo dávky pro pokusné objekty. Ale to všecko už je zničené. Teď tady zbylo jen to kolo. O něm mi kdysi pověděl Richard,“ vzpomínal Ben.
„Kolikrát jsi tady byl, Bene?“ zajímal se Daniel.
Ben vzpomínal. „Málo. Často jsem vídal experimenty v komoře, ale tady dole… možná pětkrát, sedmkrát? Kdysi, brzy po zlikvidování Dharmy, mě sem vzal Richard a řekl mi, co to je. Potom jsem se tu ještě byl několikrát podívat sám, jen tak. Pak jsem provedl ten přesun… a teď jsem tu s vámi. Vím, jak tohle místo funguje, ale moc času jsem tady nestrávil.“
Danielovi se začala v hlavě rýsovat určitá představa. Dharmští vědci sem nechodili. Takže ti nic neměnili. Z Druhých sem chodili jen vyvolení, a i ti tak činili jen výjimečně. Ben, jeden z nejvyšších Druhých, o ničem nevěděl. Takže zařízení v podzemí fungovalo stále stejným způsobem po dlouhé desítky let. Pokud jeho hypotéza byla správná, a on si byl jistý, že správná je…tak tady něco muselo být. Představoval si zařízení, které dokáže usměrňovat záření. Vzhledem ke starověkému původu by to mělo být něco mechanického, soustava posuvných součástí, které lze přestavět tak, aby energie mohla proudit kýženým směrem.
Pokračoval v hledání a matka s Benem mu asistovali. Jenže nic nenacházeli. Už desetkrát osahali každý kámen v komoře, každý hieroglyf na zdi, každou škvíru ve zdi za kolem, kudy pronikalo světlo. Nic.
„Danieli…“ oslovila Hawkingová syna mírně. „Tohle nemá smysl. Nikam to nevede..“
„Musí to tady být! Já vím, že tady někde něco je!“ vypěnil Daniel a praštil pěstí do zdi. „Je to tady a my se kolem toho motáme jako slepí. Něco tady je a já to najdu.“
Hawkingová s Benem se po sobě podívali. Na tohle vážně není čas, říkal Eloisin pohled. Ben pokrčil rameny. Danielova hypotéza mu přišla logická, ale ani on si nedovedl představit, že by se v téhle malé komoře skrývalo ovládání k tak velkému zařízení, jako bylo kolo.
„Danieli, pojď, zítra se sem vrátíme. Nemůžeme tady nocovat. Je čas vrátit se nahoru.“
* * *
Nahoře už se začínalo stmívat. „Dohodli jsme se, že dneska přenocujeme tady,“ oznámil jim Hurley. „V provozních místnostech se dá celkem pohodlně přespat.“ Všichni souhlasili. Věděli, že jejich práce tady ještě neskončila.
Hurley se přidal k trojici příchozích z podzemí. Když mu Daniel, stále ještě rozladěný neúspěchem, předestřel svou hypotézu, Hurley se zamyslel a pak opatrně přisvědčil. „Dává to smysl, Dane, to je pravda. Pokud by to vyřešilo problém s přesunama z Ostrova, bylo by to úžasný. A nemyslíš, že by to mohlo pomoci i od vedlejších efektů, od těch skoků Ostrova v čase?“
Daniel se zamyslel. „Nad těmi jsem příliš nepřemýšlel. Je dost možné, že kolo bylo uvedeno do daného nastavení, aby fungovalo jako ochranná pojistka pro případ ohrožení Ostrova. Tak to přece bylo podáno, ne? Takže ty skoky nejsou vedlejší efekt, ale hlavní.“
„To si už nemůžeme dovolit,“ zamračil se Hurley. „Poslední dvě otočení tady napáchala tolik zmatků, že další už fakt nezvládneme. Ale… Myslíš si, že to bez těch přeskoků nejde?“
Ozvala se Eloise Hawkingová. „Když své pokusy dělala Dharma, nikdy se o vedlejších efektech časových posunů Ostrova nikdo nezmínil. Jde to i bez toho.“
Daniel si cosi kreslil do zápisníku. „Víte, já si myslím, že to souvisí se stavem toho zařízení. Dharma měla svoje vlastní, nové a přesné. Ale to kolo… Všimli jste si, jak vypadá zeď za ním? Jsou v ní obrovské škvíry. Ta zeď je jako hráz, která prosakuje. Když do ní napustíš vodu, začne protékat na všechny strany. Energie se vyvalí do Ostrova… a strhne jej do spojnice a začnou posuny v čase. Energie s sebou nestrhne jen toho, kdo otáčí kolem, ale i celý Ostrov.“
„Myslíš, že by se to dalo řešit?“ zeptal se opatrně Hurley.
„Samozřejmě,“ rozzářil se Daniel. „Dejte mi čas a pár šikovných lidí. Myslím, že by stačilo utěsnit zdi, aby nedocházelo k úniku záření. Určitě přitom i zjistím, jak to funguje a jak se mění výstupy. Dáme to do pořádku a…“
Hurley ho zastavil. „Dane, tolik času nemáme. Musíte odtud odejít během pár dní. Já vím, říkal jsem, že nebudeme spěchat… ale tohle by trvalo moc dlouho. Nemůžeš chtít najednou vyřešit úplně všecko.“
Daniel si tiskl pěsti ke spánkům. „Ale já vím, že to tady někde je! Když to najdu, budeme se moci přesunout tam, kam je potřeba. Já to najdu, musím to najít! Pane bože, vždyť kvůli tomu jsem tady, to otevře úplně nový prostor pro výzkum… a místo toho tady sedím a točím se dokolečka dokola.“ Zoufale se zadíval na Hurleyho, v němž tušil nejsilnějšího spojence.
„Dane… jsi tu několik dní. Nemůžeš chtít všecko hned. Já vím, že je to pro tebe hrozně frustrující, narazit na něco, co nejde a s čím nemůžeš hnout… ale teď se s tím budeš muset smířit. Narazils na zeď a tu teď neprorazí ani tvoje geniální mysl. I ty máš strašně málo informací na to, abys tyhle věci rozmotal. Až se sem na Ostrov vrátíš, budeš vědět víc. A potom ti slibuju, že jakmile to půjde, dostaneš tolik času a možností na práci v komoře, kolik budeš chtít. Ale teď to vážně nejde.“
Mladý fyzik vytáhl poslední námitku. „My ale musíme ten směřovač najít. Teď by nás to vypustilo v poušti a to je konečná, protože to místo hlídají. Všichni to víme.“
„Danieli…“ promluvila tiše Hawkingová. „Nemusí vás to vypustit v poušti. Vzpomínáš, co jsem ti říkala začátkem odpoledne? Některé pokusné objekty se do pouště nedostaly. Dokázaly vychýlit standardní směr přenosu vlastními myšlenkami. A vy s sebou máte člověka, který tohle dokáže velice dobře.“
„Desmond si ve spojnici vedl dobře,“ přikývl Daniel, „to je pravda. Ale měl s sebou jenom mě; teď s ním budou čtyři lidé. A to byl návrat na Ostrov, tam je přitažlivost mnohem silnější, ne? Bude to fungovat, i když půjde na druhou stranu?“
„Musí to být místo, které zná,“ řekla Hawkingová. „A zároveň to musí být velice aktivní a silný výstup. Také musí být dobře dostupný a nesledovaný. Myslím, že o jednom takovém místě vím.“
„Ten kostel,“ pochopil Ben jako první.
„Přesně tak.“
* * *
Hurley vypadal zamyšleně. „Možná mě něco napadlo. Existuje jeden člověk, který by nám mohl pomoct. Je někde v L. A. a vím naprosto jistě, že se chce vrátit na Ostrov. Můžeme ten kanál zkusit otevřít z obou stran.“
Měl na mysli Walta, který s ním v posledních dnech čas od času navazoval spojení a informoval ho o své zoufalé snaze dostat se na Ostrov. Dávno už věděl, co všecko chlapec dokáže. Dovedl na dálku pohybovat věcmi, dokázal ovlivňovat mysli zvířat i lidí, uměl vidět věci, které se děly jinde, a dokázal se zjevovat na Ostrově. Nikdo jiný z lidí, které Hurley znal, nic takového nedokázal. A teď v něm vzklíčilo tušení, že by Walt mohl pomoci nejen s otevřením správného kanálu, ale dokonce i s problémem prosakujícího záření. Kdyby se chlapci podařilo na dálku vybudovat pomyslnou bariéru, která by udržela dávku energie v patřičných mezích, nemuselo by vůbec dojít k časovým posunům.
„To by mohlo fungovat,“ přitakala Hawkingová. „Hugo, bylo by ale dobré to vyzkoušet. Jestli ten tvůj člověk nezafunguje na sto procent, může to výpravu z naší strany zničit.“
„Já vím,“ řekl Hurley. „Měli byste jít spát, byl to náročnej
den. A já se pustím do své práce.“
Žádné komentáře:
Okomentovat