Chris se probírala krabicí s materiály, které předchozího dne přivezl Daniel s Frankem. Stále se v ní snažila jen zorientovat, nezpřeházet a pokud možno pochopit, o co vlastně jde. Patnáct obálek, patnáct případů nebo míst. Povětšinou se jednalo o případy z angloamerického světa – USA, Kanada, Británie, Austrálie.
Daly se roztřídit do několika skupin: záhadná zmizení
velkých objektů, jako byly lodě a letadla, opakovaná mizení jednotlivců, zvláštní
místa se zvláštními stavbami a artefakty, o kterých se nesly podivné pověsti,
nevysvětlená úmrtí větších skupin lidí.
Některé události už na svém seznamu měla, jiné tam okamžitě
a bez váhání doplnila sama (Franklinova polární výprava, mizení osob u
australských skalních objektů opředených pověstmi), další odložila
s úmyslem poradit se o nich s Danielem, až mu bude lépe, a s jedním
případem chtěla vyrazit za Frankem. Ale teď hned ne. Po dopoledni stráveném nad
archivem měla Chris pátrání dost. Objednali si jídlo z nedaleké restaurace
a odpoledne strávili se Sawyerem a Frankem sledováním Twin Peaks. Čas od času
seriál zastavili, aby si dívka některé útržky hovoru nahrála na diktafon. Čím
dál se ve sledování dostávali, tím byly zmínky zajímavější… a povědomější.
Miles vyrazil do města a Desmond strávil celý den
v pokoji s nemocným Danielem, jen občas vyšel pro studenou vodu, léky
a něco k pití. Na občasné dotazy, jak bratrovi je, jen krčil rameny. „Skoro
pořád spí, má horečku. Doufám, že to není chřipka a nedostaneme to všichni.“ I
když Danielovi vůbec nebylo dobře, zůstával klidný – bratr ho stihl ujistit, že
prochladl a něco chytil. „Jsem jako laboratorní krysa, co se vydala do světa,“
ušklíbl se. „Není zvyklá na vnější svět. Dáš mě na slunce, přehřeju se.
V zimě se nachladím.“ S jeho přítomností v kostele a
s tamním zářením to rozhodně nesouviselo, ujišťoval Desmonda.
* * *
Noc byla zprvu klidná, narušovaly ji jen občasné útržky
hovoru – malátného chraplavého Danielova mluvení ze sna a Desmondova
uklidňujícího hlasu. Nakonec usnuli úplně všichni.
Chris se zprvu opět zdálo o Waltovi. S dobrým pocitem
mu sdělila příznivé zprávy o nálezu archivu a jejich dalších úspěšných pátráních.
Pak se chlapec ze sna vytratil. Ale bylo to takové to zvláštní plíživé
vytracení, jako tehdy, když se jí zdál sen o černém kouři. Stalo se to i teď.
Najednou věděla, že se na svět dívá Waltovýma očima a vnímá ho Waltovou myslí.
Věděla, že i tohle je sen – snila Waltův sen spolu s chlapcem.
Utíkali džunglí, za sebou slyšeli známé hučení a klapání a
vzdálený dětský pláč a křik. Věděli, že je to ta věc. Walt se občas ohlédl a
viděl ten proud černého kouře. Utíkal, utíkal… ale utéct nedokázal. Dostihnout
ho ta věc ale také nedokázala. A vzdálený dětský křik se přibližoval a pak
najednou kroužili kolem zdroje toho zvuku… ale zdroj nenašli. Nešlo to, černá
věc je stále hnala dopředu a dopředu. Nebo spíš dokola a dokola.
Chris se s bušícím srdcem probudila. Tentokrát ji už
ten sen nevyděsil tak strašlivě jako poprvé, ale pořád byl extrémně nepříjemný.
Vstala a šla si nalít sklenici vody. Když vešla do obýváku, málem leknutím
zaječela.
V obývacím pokoji se podobně ospale potácel Desmond a
svítil si mobilem.
„Panebože, já jsem se tě lekla,“ vydechla dívka. „Co se
děje?“
„Nemůžu spát,“ zavrčel velitel výpravy. Vypadal zničeně.
„Zase se mi zdaj nesmysly.“
Chris byla rázem úplně vzhůru. „Teď se ti něco zdálo?“
„Jo,“ mávl rukou Desmond. „Probudilo mě to.“
„Co se ti zdálo? Něco o Ostrově?“
„Jo,“ přikývl neochotně. Netvářil se, že by svůj sen chtěl
rozebírat právě teď a právě s ní… ale dívka se nehodlala stáhnout.
„Já jsem se teď taky vzbudila. Desmonde… nebyla v tom
snu ta černá věc nebo Walt?“
„To je ten černej kluk, co se vrátil na Ostrov, že? Myslím,
že to byl on, před něčím utíkal. Teda… přede mnou. A v pozadí ječel
Charlie.“ Desmond zaťal pěsti. „Chtěl jsem jít za ním, ale nešlo to.“
Chris zatajila dech. „To křičící dítě v džungli, to byl
tvůj syn?“
„Tobě se to zdálo taky?“
„Jo, vypadá to tak. Jen jsem to pozorovala s Waltem.“
„Já toho kluka skoro neznám, nechápu, proč se o něm zdá,“
zamračil se Desmond.
„Neříkals, že ses na to díval očima toho… druhýho? Waltův
pohled jsem viděla já, protože ho znám já… a tys to viděl z druhý strany,
protože možná znáš tu věc,“ řekla tiše Chris. „Sawyer říkal, že ses s tím
potkal, když to mělo lidskou podobu.“
„Skoro vůbec si na to nepamatuju,“ zatřásl Desmond hlavou.
Pak se unaveně posadil ke stolu. „Nechme to teď bejt, Chris.
Měl bych jít zpátky k Danovi, ta horečka s ním pěkně mlátí. Chvílema o
sobě neví a mluví z cesty.“
„Měl by ses vyspat,“ zadívala se na něj dívka upřeně. „Kolik
jsi toho naspal včera?“ Když uviděla Desmondův výraz, v němž se mihl stín
pobavení, přikývla. „Takže nic.“
„Usnul jsem až teď a hned mě vzbudila ta šílenost.“
„K Danovi půjdu já,“ rozhodla dívka. „Ty se potřebuješ
vyspat. Lehni si tady,“ ukázala na pohovku a protáhla se. „Kolik vůbec je?“
„Čtvrt na čtyři.“ Desmond se podíval na zápěstí a zívl. Proti
Chrisině nabídce neprotestoval.
„Tak spi, do rána u něj budu. Kdyby se mu udělalo hůř, dám
mu prášek, jo?“
Desmond přikývl. „Poslední měl o půlnoci, další mu dej až ve
čtyři nebo v pět, jestli to půjde. Kdyby to nezabíralo, tak mě vzbuď, jo?“
„Kdyby to nezabíralo, dám mu studenej obklad. Ty spi. Dobrou
noc, Desmonde.“
* * *
Chris se zvedla a zašla si pro pár věcí do ložnice. Pak
zamířila ke dveřím, za nimiž spal Daniel.
V pokoji svítila malá lampa na pracovním stole. Fyzik
spal, nocí se neslo jeho tiché, chrčivé oddechování.
Dívka se posadila ke stolu a otevřela sebrané spisy H. P.
Lovecrafta. Znovu si četla tu pasáž z Hor šílenství, kde se popisoval černý
kouřovitý válec, shluk čehosi, co…
Zalistovala několik stran zpět a začetla se do šíleného
snového líčení útěku hlavního hrdiny a jeho asistenta z trosek horského
podzemního města. Co vlastně ta kouřovitá věc podle Lovecrafta měla být?
„Beztvará protoplasma
schopná napodobovat a zrcadlit všechny tvary a orgány a procesy – vazké shluky
bublavých buněk – gumovité patnáctistopé sféroidy, nekonečně plastické a
protažitelné – otroci sugesce, stavitelé měst – stále urputnější, stále
inteligentnější, stále obojživelnější, stále napodobivější! Velký Bože! Jaké
šílenství přimělo ty rouhavé Staré, aby něco takového chtěli používat?“ *
Dívka zírala do otevřené knihy. Abstraktní hmota
s vlastní inteligencí schopná nekonečného napodobování. Místo, kde se
prohání oblak černého kouře - ale byli si jisti, že to byl kouř? Nebyla to jiná
substance? Nikdo z jejích přátel se té věci v kouřové podobě nikdy
nedotkl, pokud věděla… Ostrov, kde se tahle entita objevovala, byl zároveň
místem, kde se odehrávaly nesmírně přesvědčivé vize a přeludy věcí i lidí. Tedy
přesně to, co by abstraktní hmota obdařená inteligencí a schopností nápodoby
bezesporu dokázala.
Daniel se za ní zavrtěl a cosi zamumlal. Otočila se
k němu, ale zdálo se, že už zase spí. Tiše se vrátila ke knížce, aby
nemocného neprobudila. Podívala se na telefon; byly čtyři hodiny ráno.
Napadlo ji ještě něco. Stále jí v hlavě ležely ty její
a Desmondovy sny. Sny, které měly tolik podobných prvků a které jako by do
jejich myslí vůbec nepatřily. Sny, které – kdyby měla naprosto otevřeně říct
své nejtajnější a nesmírně absurdní podezření – které jako by jim někdo
podstrkoval, aby v nich vyvolal strach a obavy o ty, kteří zůstali na
Ostrově. Hlavně u Desmonda to bilo do očí – výjevy s malým Charliem byly
přímočarým útokem na vystrašeného, nejistého rodiče.
Listovala knihou. Tušila, že nenajde slova, která by její
pocity a situaci popisovaly přesně, to by si je už dávno vybavila… ale něco jí
to připomínalo. Ne konkrétní sny, ale celá ta situace, pocity, paralelní vize plné
úzkosti a podivných motivů u různých lidí… Jako by jejich sny měly společný
zdroj. Jako by je k nim něco vysílalo.
Pak to našla. Příběh, který líčil náhlé, s přírodními
jevy související probuzení prastaré mocnosti skryté na odlehlém místě, která si
své pomocníky sháněla snovým voláním a děsivými výjevy. „Předešlé noci nastalo slabé zemětřesení, nejsilnější, k jakému
v Nové Anglii v uplynulých několika letech došlo. Ostře zasáhlo
Wilcoxovu představivost. Když šel spát, měl sen o velkých kyklopských městech
z titánských kvádrů a monolitů opřených o nebesa, pokrytých zeleným kalem
a zlověstných skrytou hrůzou. Stěny a sloupy byly pokryty hieroglyfy a
z jakéhosi neurčitého místa někde dole vycházel hlas, jenž úplně nebyl
hlasem, byl to jen neurčitý pocit a jenom fantazie ho mohla chápat jako zvuk,
ale přesto se pokusil postřehnout tvar změti téměř nevyslovitelných hlásek:
CTHULHU FHTAGN.“ *
Takže se k Cthulhu nakonec přece jen dostala. Vzpomněla
si na to dopoledne, kdy se s Danielem do lovecraftovského bádání pouštěli
a oba se s úsměvem shodli, že tohle už je opravdu jen horrorová pohádka, která
pro ně nemá význam. Ale… co když oba mýty mají společný původ? Co když nějaká
hmota nebo síla, něco, čemu Lovecraft z nedostatku lepších výrazů říkal
protoplasma a přirovnával to k temnému slizu, co když to opravdu existuje,
je to samostatná entita s vlastní vůli, dovede to napodobovat lidi i objekty a
dovede to v cizích myslích formovat vize a sny? Co když to, co se
spisovateli s rozháranou myslí ukázalo jako volající monstrum
s chapadly a křídly, se jí zobrazovalo jako shluk kouře a Desmondovi jako
jeho dávný známý?
Sáhla po zápisníku a udělala si několik poznámek. Pak
zatřásla hlavou a opřela ji do dlaní. Napadlo ji, jestli byl dobrý nápad
pouštět se do bádání v půl čtvrté ráno. Její unavená mysl očividně
holdovala šíleným myšlenkovým pochodům, které by jí do bdělého vědomí jinak
vůbec nesměly. Ale teď, když jim dala prostor, do sebe věci najednou začaly
zapadat. Shoggoth, Cthulhu… Myšlenky se jí rozeběhly na volnoběh, jak ji pomalu
opouštělo bdění.
* * *
„Kde je?“ ozval se za ní chraplavý výkřik.
Kde je kdo, proletělo Chris hlavou ve zlomku sekundy, kde je
kdo? V první chvíli ten hlas nepoznala a zcela nesmyslně ji napadlo, že to
je rozespalý Desmond, který se přišel podívat na bratra… a ten že zmizel.
Zmizel, zatímco u něj měla být ona. Pak ta blesková a zcela nesmyslná
interpretace zmizela a Chris se otočila.
Daniel byl vzhůru, nazdvedával se na loktech a
z horečkou rozpáleného obličeje svítily vyděšené oči. Vyskočila
k němu.
„Kde je?“ zopakoval úzkostlivě.
Sklonila se k němu. „Dane, klid,“ snažila se ho
uklidnit. „Jen se ti něco…“
Vzepřel se ještě víc. „Kde je? Ta bomba!“
„Bomba?“ užasla Chris. Čekala cokoli. Kde je Desmond, kde je
krabice s archivem, kde je jeho zápisník, kde je černá věc, kde je jeho
matka. Ale bomba?
„Žádná bomba není, Dane,“ šeptla. „Nekřič, nic se neděje.“
„Byla tam. Já to nechtěl… nechtěl…“ Roztřásl se. V očích
měl strach a zoufale pohledem visel na Chris. Jako by mu tím, co odpoví, mohla
dát rozhřešení. Jenže ona nevěděla. Odpověď, že žádná bomba není, očividně
nefungovala. Zbyla jí jen ta nejjednodušší a nejhloupější útěcha.
„Já vím, psssst. To je dobrý, Dane. To bude dobrý, neboj,“ opakovala
tiše, chvíli ho hladila po rozpáleném čele a a odhrnovala mu z obličeje
zpocené vlasy. Kupodivu se jí podvolil a nechal se uložit zpátky na polštář.
Dál ale šeptal cosi o bombě a výbuchu, i když mu dávala pít, vkládala mu do úst
tabletu proti horečce a pak mu přikládala studené obklady.
Když léky zabraly a Daniel znovu usnul, dál u něj seděla a
přemýšlela. Nikdy neměla dítě, neměla výrazně mladšího sourozence, kromě pár
týdnů nežila s přítelem; nikdy neměla nikoho, o koho by musela pečovat a
nikdy jí nepřišlo přirozené, že by to měla dělat. A teď tady seděla, hladila po
vlasech mladého muže, kterého před čtrnácti dny ještě ani neznala, a přišlo jí
to naprosto křišťálově čisté a normální. Stejně normální by bylo, kdyby na
Danielově místě ležel třeba Sawyer nebo Frank. Chris si uvědomila, jak moc a jak
rychle si na tu podivnou pětici zvykla a naučila se je mít ráda. Bylo to
neuvěřitelné. Stejně jako všechno to, co se poslední týdny dělo. Od zmizení
letu Ajira, Waltovy návštěvy a objevení pětice v kostele, chvíle nedůvěry
a obav a opatrného budování spolupráce, až po celý jejich příběh z Ostrova
a další příběhy, ze kterých začínali skládat celou mozaiku možných souvislostí.
Jednotlivé součásti byly absurdní a nepochopitelné, ale jako celek dávaly
smysl.
* * *
Den probíhal podobně jako ten předchozí. Desmond se trochu
prospal a přišel Chris vystřídat po deváté ráno. Dívka se odebrala do své
ložnice a na chvíli ještě usnula. Po poledni se opět s ostatními usadili u
seriálu. Vzhledem k tomu, že předchozích několik dnů této činnosti
věnovali většinu odpolední i večerů, bylo jasné, že se brzy budou chýlit
k závěru. Chris měla trochu výčitky svědomí vůči Danielovi – seriál chtěl
vidět především on. A teď na něj tady civěla ona, Sawyer, Frank a nakonec i
Miles, cpali se popcornem a přitom Chris s diktafonem upozorňovali na
motivy, které jim připomínaly něco z Ostrova. Už měla několik desítek
minut nahrávek.
Skončili pozdě v noci. Chris se nechtělo jít spát –
měla obavy, zda ji ve snu zase nebudou pronásledovat výjevy z Ostrova. Na
náladě jí nepřidal ani tísnivý závěr Twin Peaks. Ale nakonec usnula a noc byla
klidná ve všech ohledech.
Když v neděli ráno dívka seděla v obýváku u pozdní
snídaně, zaujal ji ruch v zadní části příbytku.
„Dane,“ vyjekla překvapeně a potěšeně, když uviděla, jak
fyzik s bratrovou pomocí nejistě míří do koupelny pro hosty. Za hodinu už
seděl ve své čistě převlečené posteli v čistém tričku a upíjel colu
z hrnku, který sám držel. Vypadal pořád ještě vyčerpaně, ale už neměl
horečku a oči mu zase svítily zájmem.
„Dívala ses už do té krabice?“ zahleděl se zvědavě na Chris.
„Jo, jo. Je to poklad, Dane,“ ujistila ho dívka. „Minimálně
polovina z těch případů je pro nás nová.“
Daniel se spokojeně usmál. „To za ty dva dny v bezčasí
stálo.“
„Dva dny a tři noci,“ opravil ho Desmond. „A ty noci byly
nejhorší. Nemusels kvůli prohledání kostela onemocnět, brácho. Mohli jsme to
udělat o pár dní pozdějc.“
Mladý vědec se odmlčel. Nemohli to udělat později. Jinak to
být nemohlo – na stopu objevu ho přivedla ta nepříjemná noční konfrontace se
Sawyerem a Milesem. Nebýt toho šoku s bombou, neonemocněl by, tím si byl jistý.
Ale také by si nevšiml skrytého významu v zápisníku a nenašel by dharmský
archiv.
„Dane, mám ještě pár dalších věcí,“ ozvala se Chris, jako by
vycítila, že nemyslí na nic příjemného a chtěla ho rozptýlit. „Dokoukali jsme
ten seriál. Odpoledne ještě přepracuju poznámky, ale pak s tím za tebou
přijdu. Je tam hodně shod a několik zajímavejch hypotéz, potvrdil mi to i
Sawyer s Milesem. A… myslím, že mám něco dalšího ohledně toho, o čem jsme
se bavili tehdy venku, pamatuješ?“
Fyzik přikývl. Na noční lovecraftovskou procházku se nedalo
zapomenout.
„Nechcete mi konečně říct, co jste tam probírali?“ poznamenal
Desmond.
„Dílčí závěry našeho výzkumu odprezentujeme na nejbližší
konferenci,“ odvětil Daniel se smrtelně vážným výrazem.
Chris se rozesmála. „Dane, ty mě jednou zničíš.“ Danielova
reakce ji přenesla do starých časů na vysoké škole a na večery strávené s přáteli,
kdy vedli podobně absurdní dialogy. Cítila se, jako by s tím praštěným vědátorem
byli přátelé už roky. Ta poloprobdělá noc mezi nimi něco změnila. Došlo jí, že
ho začala ho vnímat jako blízkého člověka poté, co viděla jeho strach a pak
důvěru, se kterou se v blouznění rozhodl, že jí chce věřit, že všecko bude
v pořádku.
* * *
Odpoledne se zavřela ve své ložnici s diktafonem a
laptopem a začala přepisovat nahrané záznamy. Doplňovala k nim poznámky,
které ji napadly v souvislosti s dřívějším vyprávěním o událostech na
Ostrově. Na několika místech nechala Sawyerovy nebo Milesovy komentáře, které si nahrála
spolu se seriálem.
Seriál: Neustálé
opakované vize a sny. Ve snech něco komunikuje (trpaslík, obr, jednoruký Mike),
sděluje to důležité informace. Vize: zvířata, sovy.
Poznámka: Naše sny (dění na O., zemětřesení, ta černá věc),
Waltova sdělení.
Seriál: Zmínka o
projektu Blue Book (armáda USA a hledání stop mimozemského života), sledování
signálů v zemské atmosféře. Detekována řada náhodných signálů, pak náhle
kus srozumitelného textu – Owls are not what they seem to be. Cooper Cooper
Cooper. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Sovy skoro všude. Později zjištěno,
že to vysílání vycházelo Z LESŮ kolem města, nikoli z vesmíru.
Poznámka: Vysílání na O., 4, 8, 15, 16, 23, 42. Při návratu letadla na O. Vychází to z O. Čísla – byla tam i jinde? První rychlé postřehy: Let Oceanic – 815. Let Ajira – 316. 8, 15, 16. Přišli jste sem 4. 12. 4 + 12 = 16. 4 a 16.
Seriál – místní
policista Hawk, indiánský původ: „Twin Peaks je něco jinýho. Daleko od světa,
toho jste si všiml. Nám se tady líbí. Ale tohle místo má i svoje stinný
stránky. Je to asi cena, kterou se platí za dobro. Vznáší se tu něco zlého.
Něco moc a moc tajemnýho v těch starých lesích. Říkejte tomu, jak chcete –
prasíla nebo duch. Zjevuje se v mnoha podobách, ale je tady tak dlouho, jak
místní lidé pamatují. A my jsme vždycky připraveni s tím bojovat.“
Poznámka: Daleko od světa. Prasíla, která se zjevuje v mnoha podobách. TA ČERNÁ VĚC, co na sebe bere podobu lidí (a věcí)?
Seriál – vize Mikea ve
snu: „Chápete, co je parazit? Zachytí se něčeho živého a živí se. Bob potřebuje
lidského hostitele. On se živí strachem a rozkošema. To jsou jeho děti.“
Sawyer: „Strachem se živí, parchant jeden. Těch rozkoší jsem si
teda nevšiml.“
Miles: „A taky si to za hostitele nevybíralo živý lidi,
žejo.“
Sawyer: „Tamten černej parchant ne. Jacob jo.“
Poznámka: Ta černá věc - zde jako Bob?
Seriál – major Briggs:
„Víte, existují mocné síly zla. Osudem některých je čelit velké temnotě. Každý
může zareagovat po svém. Jestliže si zvolíme strach, pak jsme zranitelní
mocnostmi zla. Existují způsoby, jak odolat. Vy jste obdařen jistými schopnostmi.
V tomto ohledu nejste sám. Slyšel jste někdy o Bílém vigvamu?“
Poznámka: Podle Saw. vyprávění existuje i druhá strana,
protiváha Černé věci. Černá a bílá.
Seriál – Hawk: Bílý
vigvam je místo, kde sídlí duchové, kteří vládnou člověku a přírodě. (…) A pak
je také legenda o místě zvaném Černý vigvam, což je stín Bílého vigvamu. Podle
ní jí musí projít každý duch na cestě k dokonalosti. Tam se setkáváme se
svým vlastním stínem. Nazýváme ho Ten, který pobývá na prahu. (…) Ale když
nepřijdete do Černého vigvamu s absolutní odvahou, vaše duše navždycky
zanikne.“
Poznámka: Zanikne, protože to, co sídlí v č. v., se živí lidským strachem (viz předch.)? Absorbuje to strach i s nositelem – s vyděšenou myslí?
Seriál – maj. Briggs:
„Znáte projekt Modrá kniha? Oficiálně zrušená v roce 1969. Ale někteří
z nás v ní neoficiálně pokračují dál. Zkoumáme oblohu jako předtím. A
v případě Twin Peaks i zem pod ní. (…) Pátráme po místě zvaném Bílý
vigvam.“
(…) „S odstupem času
musím přiznat, že jejich motivace při pátrání po Bílém vigvamu není ideologicky
čistá.“
Sawyer: „Není ideologicky čistá. To je pěknej způsob, jak o
někom říct, že je to všehoschopnej parchant. Nedělal něco podobnýho při pátrání
po našem ostrově i jistej pan Widmore?“
Poznámka: Blue Book (viz předch.). ARMÁDA – zájem o vyhledávání míst se zvláštními projevy? Místa „dobrá“ (bílý) a „špatná (černý v.). Černá a bílá.
Seriál – Dáma
s polenem: „Bylo mi sedm, šla jsem se projít do lesa a když jsem se
vrátila, řekli mi, že mě hledali a že jsem na den zmizela. Vzpomínám si jenom
na záblesk světla a ještě na něco, na houkání sovy. Ještě jednou jsem zahlédla
to světlo a slyšela ten zvuk chvíli předtím, než zemřel můj manžel při požáru.“
Poznámka: Podivné jevy. Zmizení, jiné plynutí času, světelné úkazy.
Seriál – Windom Earl
(pomocník Boba): Černý vigvam je… „místo téměř nepředstavitelné moci plné
tajemných sil a zlověstných tajemství. Zdejší duchové nedbají modliteb. A komu
se podaří ovládnout duchy v tomto místě, získá moc tak obrovskou, že by si
mohl předělat svět ke svému obrazu.“
Sawyer: „Jo. Proto starej Widmore hledal ten ostrov jako
šílenej. Moc měl ten starej hajzl rád.“
Miles: „A jsme si jistý, že naši kamarádi z Dharmy
chtěli fakt jen bádat a poznávat a nechtěli si z těch skrytejch věcí něco
využít i pro sebe?“
Poznámka: duchové nedbající modliteb = ta černá věc? Černý vigvam = místo, odkud ta černá věc pochází? Zdroj, místo, někde pod O.? Pod O. jsou staré stavby a podzemí, ne?
Seriál – opakovaně:
vstup do Černého vigvamu je na určitém místě v lesích, otevírá se
v určitou dobu, provázejí to určité projevy. „Jestliže existuje vchod do
Černého vigvamu, existuje zřejmě jen jako bod v čase. Vchod jako předmět
normálně existuje jako bod v místě a čase. Naproti tomu letící kometa
běžně existuje jako bod v čase v souvislosti s prostorem.
Z jejího pohledu je určení bodu závislé pouze na čase. (…) Jestliže
nebudeme na správném místě v pravý čas, nenajdeme cestu dovnitř.“
Seriál – Windom Earl:
„Je to strach, to je ten klíč! Můj nejoblíbenější citový stav. (…) Ta noční
stvoření, pohybující se na prahu našich děsivých snů, k nám přitahuje
strach. Živí se jím. Fantastická symbióza.“
Seriál – agent Cooper:
„Strach a láska, dva vigvamy. Strach otevírá dveře do černého, láska do
bílého.“
„Pete, tys na to kápl!
Existuje tu kruh dvanácti platanů. Glastonburský háj.“ – „Tam jsem našel
zakrvácenej ručník a stránky z deníku.“ – „Legendární pohřebiště krále
Artuše, Glastonbury.“
Poznámka: Naše pátrání po zvláštních místech. Místa, zdroje
energie. Legendární místa. Jevy se tam vyskytují jen v nějakém období?
Správné místo v pravou chvíli najde jen někdo, jen
lidé, kteří mají určité předpoklady. Walt - komplikovaný návrat na Ostrov,
potřeboval najít místo. Projít může jen někdo – ti, co zmizeli? Důležitá je
motivace? (Strach otevírá dveře do černého, láska do bílého.)?
Sny – to, co do nich proniká, nás k tomu přibližuje? Podsouvá nám to strach, který ty síly přitahuje? Viz Lovecraft, Volání C.
Finále: Cooper
prochází černobílými místnostmi, podobné, červené doplňky.
Těžko rozpoznat
hranice, co je co, kdo je kde. Černá, bílá, černý vigvam, bílý vigvam,
prolínají se?
Vidiny, zjevení. Někdy
snaha být nápomocny (Maddie?), jindy snaha vyvolat strach, hrůzu. BOJ dvou sil,
vigvamů, o jedince, který v sobě má oboje, dobro i zlo, strach i lásku?
Zvítězilo černé,
Cooper novým nositelem Boba. „Jak se má Annie?“
Láska nestačila,
strachu bylo víc?
Prolínání dobra,
zla (lásky, strachu?). ČERVENÁ = přechod, nebezpečí, varování?
Červená = OHEŇ.
Through the darkness of the future past
The magician longs to see
One chants out between two worlds
Fire walk with me **
Temnotou budoucí minulosti
Mág touží prohlédnout
Jeden zpěv mezi dvěma světy
Ohni, se mnou pojď
* * *
Chris dopsala poslední poznámky jako v transu.
Uvědomovala si, že se od hledání podobností a jejich prostého souhrnu dostala jinam,
než kam chtěla. Ale… měla pocit, že i její interpretace v poznámkách mají
své místo.
Bylo dobře, že se k téhle práci dostala až teď. Kdyby
něco podobného sepsala před včerejší nocí, asi by ten závěr zase smazala.
Neměla by odvahu předložit to někomu dalšímu. Ale teď už to bylo jaksi jiné.
Poté, co viděla do Danielových stínů, si už uměla představit, že teď nechá jeho
nahlédnout do svých podivných myšlenek.
Uložila soubor a vytiskla dvě kopie. Pak sáhla po
lovecraftovských poznámkách z předchozí noci, přepsala patřičné pasáže i
své postřehy a také to vytiskla.
Posedávala pak se spisem v obýváku, dokud se ze zadního
pokoje nevynořil Desmond.
„Můžu na chvíli za Danem?“
„Jo,“ kývl Desmond. „Zdá se, že už to ustupuje. Je mu líp.“
Chris rychle vklouzla do pokoje.
„Ahoj,“ usmála se na fyzika opatrně. Přitáhla si od stolu
židli k jeho posteli a posadila se. „Nesu ti ty poznámky. Je to takový…
no, uvidíš sám. Ale třeba to k něčemu bude.“
Daniel rychle prolistoval vytištěné stránky. „To vypadá jako
dobrá práce, Chris. Moc ti děkuju.“
„No, zatím neděkuj, ještě jsi to neviděl,“ usmála se
rozpačitě dívka. Pak se na vědce zadívala. „Dane, kdyby to šlo, tak… Chtěla jsem tě poprosit, aby sis to, co tady je, zatím nechal pro sebe.“
Daniel přikývl. „Neměj obavy. Jsou to zvláštní věci a
člověku je divně, když se v tom přehrabuje, že?“
„Jo. Připadám si, jako bych ty poznámky psala opilá.“
„To znám,“ řekl fyzik. „Neboj, nedám to z ruky. Ještě to
projdu a pak dáme dohromady nějaký… cenzurovaný výběr. To pak probereme
s ostatníma.“
„Takže ty sis s tou konferencí nedělal legraci,“
zasmála se dívka.
„Ne. Chci, aby ostatní věděli, co se nám rýsuje, a přidali
k tomu svůj pohled. Chris, pohybujeme se na tenkém ledě a klidně se může
stát, že se vydáváme špatným směrem. Je potřeba, aby nás ostatní zastavili, než
se ten led proboří.“
Oba chvíli mlčeli. Chris se dívala z okna, Daniel na
svoji ruku držící poznámky.
„Chris, taky jsem tě chtěl o něco poprosit,“ ozval se po
chvíli. Mluvil tišeji než předtím. Dívka stáhla nepřítomný pohled od okénka a
tázavě se na něj zadívala.
„Ta včerejší noc. Pamatuju si to jen mlhavě, ale vím, žes
tady byla. Blouznil jsem něco o…“ Nedořekl a uhnul pohledem.
„O bombě,“ šeptla Chris.
Daniel unaveně zvrátil hlavu do polštáře a zavřel oči. Pak
se na ni prosebně zahleděl. „Prosím, nech si to pro sebe.“
Chtěl dodat ještě nějakou výmluvu o tom, že řešil naprosto
nedůležitý nesouvisející teoretický problém a v horečce se mu vše
zpřeházelo a nabylo úplně nepatřičného významu… ale když se na dívku znovu podíval,
viděl, že by mu žádnou výmluvu nespolkla. Tvářila se chápavě a vážně.
Chris se kousla do rtu. „Vypadals
hrozně vyděšeně.“
Daniel nevěděl, co na to říct. Měl pocit, že dívka možná
očekává, že se rozmluví a svěří se jí s katastrofickými vidinami, které ho pronásledovaly.
Ale on o tom mluvit nechtěl. O té hrůze, která ho v souvislosti
s bombou naplňovala, nechtěl mluvit v žádném případě. A nějak to
vysvětlovat… ne, měl pocit, že cokoli řekne, jen to na to nešťastné blouznění
strhne ještě víc pozornosti. Co měl říct? Že to chce před ostatními utajit? Že
to chtěl utajit i před ní, jenže okolnosti byly proti němu?
„Zapomenu na to,“ slíbila Chris po chvíli mlčení. „A ty zase
nemáš tohle,“ kývla k poznámkám. Daniel je zastrčil pod přikrývku.
„Děkuju.“
Dívka se na něj opatrně usmála a zvedla se ze židle. „No
nic, půjdu. Měl bys odpočívat.“
„Jsi jako brácha,“ zašklebil se Daniel. „Když jsem mu řekl,
aby mi donesl ta DVD s tím seriálem, málem vyletěl z kůže.“
Chris se zasmála. Pak ale znovu zvážněla. „Jsem ráda, že ti
je líp, Dane.“
* H. P. Lovecraft – Hory šílenství a Volání Cthulhu a jiné
povídky. Praha, Zlatý kůň 1990 a 1992.
** Městečko Twin Peaks, české znění.
Žádné komentáře:
Okomentovat