913 - Sed libera nos a malo

Muž se zhroutil k zemi.

Malý, tichý shluk přihlížejících o několik kroků poodstoupil dozadu. Všichni jednali, jako by byli vedeni nějakou prastarou kolektivní inteligencí. A možná to tak opravdu bylo – všichni najednou věděli, co dělat, i když je na to nikdo nepřipravoval. Sešli se tu všichni. I ti, kteří před několika dny odešli do bezpečí. Vrátili se, protože to byla jejich povinnost. V jejich vážných tvářích se zračil převážně soucit. Ještě před několika desítkami sekund tam bylo očekávání, snad i špetka vzrušení a napětí… ale jakmile se to začalo dít a oni pochopili, kam to celé směřuje, převážily jiné emoce.

Dál bylo dusivé ticho.

Muž, který před pár okamžiky vyklopýtal z pásma, se omámeně zvedl na kolena. Neslyšel sice nic, ale cítil, že ho někdo pozoruje. Už zase. Dlouho se jen třásl a pořád dokola mumlal jediné věty, které mu teď dávaly smysl. Pak sebral špatku odvahy a opatrně spustil dlaně z obličeje. Nejbližší Druzí, kteří na něj dokázali dohlédnout, teď viděli, jak trhaně pohybuje rty. Tvář měl zkřivenou děsem a možná i bolestí, třásl se a po tvářích se mu leskly stopy po slzách.

Neznámý nesmírně opatrně zamžikal uslzenýma očima. To, co měl před sebou, se trochu projasnilo. Přihlížejících bylo snad ke třiceti, byli mlčenliví a jejich výrazy vážné. Muž cítil nepopsatelnou, ochomující hrůzu. Nesmírně ho bolela hlava, ale také pokožka tváře a rukou, cítil se slabý a bylo mu nevolno. Svět se s ním točil. A bylo kolem něj tolik lidí. Mohli mu v tomto stavu udělat cokoli. Byl bezmocný a slabý jako dítě, vydaný těm lidem na milost a nemilost a věděl to.

Když se mu pohled dost projasnil a mohl na kolemstojící zaostřit, napřel svůj zoufalý pohled a přejížděl z jednoho na druhého, až se náhle zarazil a vytřeštil oči. Trhaně zaúpěl a odvrátil se. Začal to, co dosud mumlal, vykřikovat hlasitěji.

„Et dimítte nobis débita nostra icut et nos dimíttimus debitóribus nostris et ne nos indúcas in tentatiónem sed líbera nos a malo. Sed libera nos a malo, sed libera nos a malo, SED LIBERA NOS A MALO!“

Poslední větu už nebožák křičel. Znovu se zhroutil k zemi, přikryl si hlavu rukama a kolébal se tam a zpět. K Druhým se dál nesla opakovaná věta.

Richard pomalu vykročil kupředu.

Když příchozí znovu zvedl hlavu a odvážil se otevřít uštvané oči, viděl, že asi metr od něj, naproti němu klečí čtyřicátník s výraznýma očima. Ukázal mu holé dlaně v gestu, které bylo srozumitelné napříč časy, místy i kulturami. Nemám nic v rukou a nechci ti ublížit.

Potom se tiše přidal k jeho drmolené větě. Sed libera nos a malo, sed libera nos a malo, odříkávali oba, dokud nešťastníkovi nedošel dech. Potom Richard začal znova. „Pater noster, qui es in cælis…“

Díval se přitom na nebohého muže pohledem plným soucitu a laskavosti. Jemně na něj pokývl. Muž se k jeho recitování přidal a dál odříkávali spolu. Když došli k části „panem nostrum quotidiánum da nobis hodie“, Richard pomalu natáhl ruce a vzal mužovy dlaně do svých. Příchozí sebou trhl a tvář se mu stáhla bolestí, ale neucukl.

* * *

Ostatní Druzí a Hurleyho skupina stáli v mlčenlivém půlkruhu v dostatečné vzdálenosti a beze slova celou scénu pozorovali. Hurley pohledem vyhledal Eloise. Vyměnili si ustaraný, pochmurný pohled. Není to dobré, říkal ten Eloisin.

Pak jí pohled sjel k Waltovi. Hurley přikývl, položil chlapci ruku na rameno a odvedl ho z půlkruhu přihlížejících. Ben šel za nimi.

Waltovi to vůbec nevadilo. Cítil se podivně odlehčený, snad až v jakési závrati. Objevila se, když neznámý muž pohledem přejížděl kolemstojící. Chlapce podivně píchlo v hlavě a všecko kolem něj jaksi zmatnělo. V tu chvíli muž došel pohledem k němu – a zoufale vykřikl a odvrátil se. Pak Hurley Walta raději odvedl.

Odříkávání, které se k nim neslo od pásma, zesílilo – teď se přidali i ostatní Druzí.

„Co to říkají?“ zeptal se Walt.

„Otčenáš,“ odpověděl Ben. „Latinsky. To, co křičel pořád dokola, bylo Zbav nás od zlého.“

„Proč…“

„Nejspíš je to to jediné, co tomu chudákovi zbylo. Snad mu to dává nějakou útěchu.“

„Chudák,“ řekl tiše Walt.

Hurley dál pozoroval dění u pásma. Pak tiše promluvil směrem k Benovi. „Věděl jsem, že se to stává. Ale že to je takhle zlý…“

Ben si povzdychl. „Příchod na svět většinou není hezký a plný optimismu, to jen my si to tak malujeme. Kdepak. Příchod na svět je šok, zmatení, hrůza a bolest. Kdyby ses zeptal právě narozeného dítěte, řeklo by ti asi to samé, kdyby to dokázalo.“

* * *

Hurleyho skupina a Druzí, kteří zůstali na Ostrově, zaznamenali předzvěsti příchodu nového člověka ve stejné době jako severní tábor.

Walt to nejprve přičítal vzniklému pásmu a vyděsil se, co to způsobil. „Myslíte, že to je to, před čím nás varuje ta paní s tou holkou? To, co se šíří?“ ptal se znejistěle, když večer seděli u ohně i s Eloise, která se připlavila ze severu poté, co hřmění zaznamenali i Druzí.

Ben se snažil chlapce přesvědčit, že to tak není. „Nemyslím si. Tohle nesouvisí s tím, cos musel udělat, Walte. Tohle je něco, co se na Ostrově děje od věků. Už dlouho se to nestalo, to je pravda… ale není to nic nového. Teď musíme čekat, až to přijde.“

„Takže už se to někdy stalo?“

Ben přikývl. „Stává se to opakovaně. Dřív, přibližně do novověku, to byl hlavní způsob, jak se sem lidé dostávali. Čas od času se stane, že někdo přijde na energeticky silné místo, které je zrovna nestabilní a tedy průchozí. A pokud má dost štěstí a vůle, dostane se sem k nám. To proto tady jsou staré tunely a komory a sochy s hieroglyfy. Lidé ve starém Egyptě byli patrně první, kdo průchozí místa objevil a někdy jimi prošel. Pak to začali osidlovat a zkoumat, budovat kulturu a uctívat bohy, které znali.“

„To těch lidí muselo být docela hodně, když dokázali postavit všechny ty věci,“ podivil se Walt.

„Bylo jich dost. Dřív se to stávalo celkem často. Pak to polevilo. Za tu dobu, co jsem tu já, bude tohle první přirozeně příchozí.“

Eloise se zapojia do vysvětlování. „Přičítali jsme to aktivitám Dharmy. Byla to jedna z věcí, co jsme jim měli za zlé, že svými necitlivými zásahy zavřeli průchozí místa. Ale očividně jsme se spletli.“

„Naposledy se to stalo někdy před incidentem, ne?“ ujistil se Ben.

„Ano,“ potvrdila Eloise. „Od padesátých do sedmdesátých let bylo průchodů docela dost. Nejprve jsme si mysleli, že i ta skupina od vás, s Danielem, Jamesem a dalšími, sem v 50. a 70. letech přišla touto cestou. Ale pak nám došlo, že u nich to je něco jiného. Když odmyslím jejich objevení, tak poslední se stalo někdy… v první polovině sedmdesátých let.“

Walt přemýšlel. „A teď sem teda přijde někdo další po třiceti letech?“

Eloise přisvědčila.

 „A až přijde, tak co?“

„Uvidíme, kdo to bude,“ řekl Ben. „Na osobnosti a schopnostech nově příchozího záleží, jestli tady zůstane. Ne každý to dokáže.“

„Zůstat na Ostrově vyžaduje hodně sil, odhodlání a schopnosti učit se nové věci,“ navázala Eloise. „Ne každý to dokáže, jak řekl Benjamin. Poslední příchody, nebo alespoň ty, které si pamatuji nebo jsem o nich slyšela, byly bohužel slabší. Zůstalo tady jen pár výjimečných, ten zbytek... šel dál. Ale dřív, to zde zůstávali skoro všichni. Alespoň legendy to říkaly.“

„Máte nějakou teorii, proč to tak je?“ vstoupil do hovoru až dosud mlčící Hurley.

Ozval se Ben. „Možná to souvisí se změnou lidské společnosti. Dřív bylo navštěvování posvátných míst vyhrazené těm, kteří měli znalosti a dovednosti. Měli nějaké zkušenosti se studiem nezvyklých a duchovních jevů, měli silnou vůli, výcvik a odhodlání. Kdežto běžní lidé se těch míst báli a respektovali, že se tam nechodí. Ale to se změnilo. A když teď na otevřené místo přijde někdo nepřipravený… buď průchod nezvládne vůbec, anebo se tady neudrží.“

Walt byl zvědavý. „A jak to vůbec funguje? Lidi přechází v jedné době, jakože teď z roku 2008 na pevnině do roku 2008 k nám na Ostrov, nebo…?

„Bývalo to různé. Někdy to téměř sedělo a děl se posun jen o krátké úseky, jindy to byly delší časové skoky… Co to bude teď, to uvidíme.“

* * *

Modlící se Druzí po odříkání čtyř otčenášů ztichli. Příchozí muž se znovu odvážil pohlédnout i na ně, nejen na Richarda. Opatrně je znovu přejel pohledem. Náhle už ho tak strašlivě neděsili. Když s ním dokázali odříkat Modlitbu Páně, nemohli to přece být tak zlí lidé. Najednou je něco spojovalo.

Tmavooký muž, který ho doteď držel za ruce, mu pomohl na nohy. Pak si položil ruku na prsa. „Richard.“

Příchozí pochopil. „Wal… Walter,“ řekl zajíkavě.

Richard se na něj co nejvlídněji usmál. „Pax vobiscum Walter.“

Walter mu podal třesoucí se ruku, i když věděl, jakou bolest to přinese.

Vzápětí se kolem nich shlukli ostatní. Snažili se na Waltera mluvit, ale nerozuměl jim. Jeho znalosti latiny končily u katolické mše svaté. Druzí postupně zkoušeli jiné jazyky, ale muž dál nešťastně kroutil hlavou. Zkusil mluvit v řeči své země, kde žil… ještě před několika dny.

Druzí se na sebe dívali s beznadějí. Shodovali se, že tuhle řeč nikdy neslyšeli.

Pak se přiblížil Hurley. Promluvil nejistě, jako by opakoval něčí slova – a přesně tak to také ostatně bylo, ale ostatní o tom nevěděli.

„Mluvíš německy?“

Muž se na něj podíval překvapeně. „Ano,“ řekl tiše v jiném jazyce, než jaký zkoušel před okamžikem.

„Já jen trochu. Řeknu jen důležitý. Neboj se. Neublížíme.“

Muž se na Hurleyho podíval… a pak se rozplakal.

Hurley ho nechal.

Když se Walter opět vzpamatoval, zeptal se přerývaně: „Kde… kde jsem?“

„Kde žiješ?“

„Českos… Československo. Evropa.“

Hurley chvíli mlčel, jako by na něco čekal. Pak odpověděl: „Tvoje země – daleko. Tohle je ostrov. Oceán.“

Muž zoufale sklonil hlavu.

„Neboj se,“ zopakoval Hurley. Pak se zamyslel. „Waltere. Řekni. Který rok je?“

Walter se na něj podíval nechápavě. „Devatenáct set třicet devět.“

Hurley jen vydechl.

„Neboj se,“ řekl muži naposled, protože to teď bylo to nejdůležitější. Ukázal na skupinu Druhých. „Oni dobří. Pomohou ti. Ty… nemocný.“ Jemně zvedl mužovy ruce, rudé a opuchlé podobně jako jeho obličej. „Pomohou ti.“

„Děkuji. Děkuji mnohokrát,“ vypravil ze sebe muž a potřetí se rozplakal.

* * *

Hurley se od nešťastníka vzdálil. Sayid, kterého viděl vedle sebe a který se zde objevil, aby mu alespoň základně pomohl s překladem do němčiny, pomalu zmizel. Na místě hned vedle pásma se nedokázal udržet dlouho.

Strážce k sobě posunkem přivolal Richarda. „Dokážete ho dostat na loď a odvést ho k vám?“

„Snad ano, pokud zase nezačne panikařit. Odvezu ho. Nevím ale, jestli je lepší, aby šel s námi na Hydru, nebo aby zůstal tady na Ostrově,“ přemítal Richard.

„Určitě tady na Ostrově. Ten chlap je na tom zle. Pokud se mu přitíží… je tu pořád ještě Chrám,“ připomněl Hurley.

„V troskách, ale je. Voda snad pořád teče,“ souhlasil Richard. „Dobře, zůstane tady.“

Hurley pokračoval. „A určitě bys měl zůstat s ním. Jsi první, komu začal věřit.“

„Dobře. Zůstanu nějakou dobu tady,“ souhlasil se po chvíli Richard. „Na Hydře už je klid a moji lidé se tam mohou vrátit. Oni to beze mě zvládnou, ale tenhle ubožák těžko.“

Vydal se znovu k nově příchozímu. Měl talent s lidmi komunikovat, i když jim přímo nerozuměl. Teď muži naznačil, že ho na lodi odvezou s sebou do bezpečí, dají mu jíst a pít a ošetří mu rány.

Pak se ho ujal spolu s Eloise a odváděli ho směrem k západnímu pobřeží Ostrova, kde kotvila loďka Druhých, kteří připluli z tábora pod Sochou. Když mizeli v džungli, muž se ohlédl po Hurleym. „Neboj se, Waltere,“ zavolal na něj Hurley německy.

* * *

Walterův transport do tábora Druhých proběhl celkem v klidu. Richard s Eloise se mu drželi bok po boku a on byl poddajný jako malé dítě. V síni pod Sochou dostal napít a najíst – pil zoufale a hltavě, jako by několik dní žiznil. Pak mu ošetřili rány. Ukázalo se, že jsou to velké, i když nepříliš hluboké spáleniny. Eloise mu tvář i ruce potřela hojivou mastí, kterou Druzí vyráběli ze zdejších rostlin. Potom se nechal provést kolem dokola síně a snaživě přikyvoval, když mu ukazovali, kde pramení voda, kde jsou zásoby potravin a naopak kam se chodí na toaletu. Když přišli k vstupním dveřím, naznačil mu Richard, že tam chodit nesmí. „Non securo,“ zdůraznil.

Pro jistotu Richard ke dveřím stejně postavil dvě hlídky. Brzy se ukázalo, že to je dobře. Navečer se muž uložil k odpočinku v odlehlém koutě síně, jenže po chvíli spánku se vzbudil s křikem a děsem. V panice začal pobíhat po síni a hledal, kudy utéct. Hlídky ho naštěstí zastavily a Richard ho pak musel dlouho uklidňovat. Odříkal s ním několik latinských modliteb a podal mu odvar ze zklidňujících bylin. Walter se pak usadil opět ve svém koutě, ale nespal. Tiskl se zády ke zdi, objímal si kolena a kolébal se. Odpolední příčetná chvíle, kdy po nějakou dobu dokázal komunikovat, poslouchat pokyny a vnímat, byla pryč.

* * *

Hurley, Ben a Walt se také vrátili do svého tábora. Walt zadumaně seděl vedle Hurleyho, který se posadil ke svému stanu. Byli unavení, Walta mírně bolela hlava, ale už ho to nijak nevzrušovalo. Zvykal si.

„Co se to vlastně stalo, Hurley? Kdo to je?“

Hurley se poškrábal na hlavě. „Podle toho, co jsem z něj dostal, k nám prošel odněkud z Evropy z roku 1939. Vzhledem k tomu, jak je vyděšenej, to nejspíš bylo neúmyslný. Prostě se ocitl ve špatnou chvíli na špatným místě, chudák.“

„Devatenáct set třicet devět? To je… strašně dávno,“ zatvářil se překvapeně Walt.

„Někdy se to stává. Při těch průchodech vznikají časový odchylky. Někdy se můžeme zeptat Richarda, jak to bývalo dřív. Tohle je sedmdesát let, máš pravdu, to je dost.“

„A… kudy prošel? Tam, jak jsem šel já a kudy odešla Sawyerova parta?“

„Nejspíš jo,“ řekl Hurley.

 „Ale nám se tam nic tak hroznýho nestalo. On vypadá, jako by byl někde vězněnej a mučenej.“

„Vy jste věděli, odkud a kam jdete. Nezdržovali jste se a nesklouzli jste do nebezpečnejch končin, protože jste byli připravení. Ale představ si, že třeba jdeš do obchodu pro colu…  a najednou vkročíš do místa plnýho světla, kde nic není, všecko se s tebou houpe a je ti špatně. Popadne tě taková panika, že vůbec nevíš, kdo jsi a kam patříš. A jakmile ztratíš tuhle orientaci, je zle.“

Walt zamyšleně pokývl hlavou. Informace o nebezpečích v přechodových lokalitách ho vůbec nepřekvapovala. „Chudák,“ řekl jen tiše. 

Chvíli přemýšlel. „Víš, co mě překvapilo? Že tam na něj čekal… on. A že Walter šel nejdřív k němu.“

Hurley kývl.  „Jeho tábor na něj čekal stejně jako my. To je součást rituálu, Walte. Oba strážci, Černý i světlý, mají právo pokusit se získat nově příchozího na svou stranu. Je to součást hry.“

„Černej prohrál,“ poznamenal Walt. „Bude naštvanej.“

„Může být naštvanej jedině sám na sebe. Zahájení novýho kola hry mu nikdy moc nešlo. Viděls, co se tam na druhý straně dělo?“

„Moc ne,“ přiznal Walt. „Přes to tetelení a v tom šeru toho nebylo moc vidět.“

Teď se k nim přidal i Ben. Přisedl a zaposlouchal se do jejich rozmluvy.

„Pokusil se Waltera přesvědčit tím, že mu ukázal člověka z jeho vzpomínek. Je to jeho oblíbená taktika. Většinou to bývá tak, že ve chvílích takový hrůzy myslíš na toho, koho máš nejradši. Je to lidská přirozenost. No… a tak se mu podíval do mysli a vzal toho prvního, koho uviděl.“

„Udělal ho ze sebe, jako dokázal v noci vytvořit Vincentův štěkot,“ řekl bezvýrazně Walt.

„Jo, přesně. Akorát že mu to nevyšlo. Toho ubožáka to ještě víc vyděsilo a utekl mu.“

Walt se natáhl na zem a opřel se o loket. „Jak to, že mohl projít pásmem ze severu k nám, když jiní v něm umřou?“

„Víš, že místa a energie nepůsobí na všecky lidi stejně,“ připomněl mu Ben.

„Já vím. Ale… já a Hurley už tady jsme dlouho a nějak se už s Ostrovem známe, tak to snášíme líp. Ale on?“

„Tím to není, Walte. Paul, ten mrtvý od Druhých, byl na Ostrově déle než vy, a stejně zemřel během pár okamžiků. U Hurleyho to bude tím, že je Strážce, a ty jsi pod jeho přímou ochranou… ale nejspíš tam jsou i další vlivy.“

„Který ale neznáme, co?“

„Ne,“ potvrdil Ben. „Můžeme o tom jen spekulovat. Já osobně si myslím, že Walter pásmem prošel, protože… těsně předtím prošel ještě horšími místy. Musí být obrovsky silný, i když tak teď nevypadá. Když přežil tam, přežil i rychlý průchod pásmem. Ale dál bych to nezkoušel.“

„Přesně tohle jsou věci, kvůli kterým jsem poslal pryč Desmondovu partu,“ řekl Hurley. „Hlavně teda Dana. Doufám, že se mu povede zjistit, co se v podobnejch místech děje, a co s tím dělat. Jak jimi procházet, jak se do nich dostat nebo naopak jak do nich nespadnout.“  

Walt se plácl do čela. „No jo. Já na ty v L. A. úplně zapomněl. Naposledy jsem se podíval, co mi odepsali, a pak jsem na to v tom zmatku s vidinama a hřměním a vším zapomněl. Měl bych se ozvat.“

„Tak to zkus teď,“ řekl Hurley. „Uvidíme, jestli už ti to půjde líp.“

Večer to Walt zkusil. Zjistil, že od losangeleské skupiny žádná další zpráva nepřišla. Jen nahlédl do obrazu, ale nevstupoval do něj s jakoukoli aktivitou. Nejnáročnější vždy bylo navázat spojení a začít aktivitu, samotné psaní už bylo snazší. Nechtěl se tedy teď unavovat aktivním kontaktem a popisem  jevů kolem pásma, když měl ještě další zprávy a předpokládal, že brzy budou ještě čerstvější. Rozhodl se, že počká pár dní, až bude vědět víc o nově příchozím muži a pak napíše vše dohromady. 

* * *

Dočkal se hned druhého dne. Eloise se k nim vypravila hned zrána a před polednem se dostavila do jejcih tábora. Hurley, který zrovna připravoval ráno ulovené ryby k obědu, ji pozval k jídlu.

„Nebudu jíst, Hugo. Děkuji ti, ale nebudu. Nemám moc chuti.“

„Pořád vám není dobře?“

„Není to nejlepší,“ mávla rukou. „Ale kvůli tomu to není. Ale… ty zážitky s tím chudákem člověku zkazí náladu i chuť nejen k jídlu.“

„Je na tom zle?“ zeptal se Hurley. Věděl, jaká bude odpověď.

„Hodně zle,“ potvrdila Eloise. „Střídají se u něj stavy zlé a hodně zlé. Nejsvětlejší chvilky, které zatím měl, byly hned po odchodu od pásma. Tvoje přítomnost mu pomohla, Hugo.“

Hurley se smutně usmál. „Ale nestačí to.“

„Nestačí. Během několika hodin to vyprchalo a zase je na tom špatně. Jak fyzicky, tak psychicky. Je zmatený, nemluví, většinu času sedí zabalený do přikrývek, houpe se dopředu a dozadu a pláče. Vzmůže se na odříkávání otčenáše a to je všecko. Navíc je mu zle i po těle. Ty rány jsou ošklivé. Také je mu nevolno, zvrací a nesnese moc jídla. A téměř nespí. A když usne… bože,“ povzdychla si. „Noc byla příšerná.“

„Budí se?“

„Pořád. Chvíli spí, pak se probudí s křikem a snaží se utéct. Vůbec neví, kde je. Musíme ho pořád hlídat a lidé se nevyspí. Je to… náročné. Podle Richarda je to nejtěžší případ, jaký kdy zažil.“

„Nezůstane tady, že?“ řekl tiše Hurley.

„Ten ne,“ zavrtěla ostře hlavou Eloise. „Nedokáže to. Bože, strašně ráda bych se pletla a za pár let mu řekla, jak jsem se v něm mýlila… ale nemyslím si to. Nezvládne to. Je příliš poznamenaný.“

„Ale dáte mu šanci, ne?“

„To rozhodně,“ přisvědčila Eloise. „Je to naše povinnost. Ale… bude to těžké. A myslím, že i marné.“

„Půjde Richard do Chrámu?“

„Zatím to odkládá. Je to příliš blízko jejich tábora, jak víš.“

Hurley potřásl hlavou. „Je to všecko tak komplikovaný.“ Pak se zamyslel. Zašel do stanu se zásobami, přinesl mísu vody, vložil do ní ruku a pak vodu nalil do lahve.

„Tohle mu vemte. Omyjte mu tím ty rány a dejte mu trochu napít. Snad to pomůže. Kdyby ne… zítra pro mě přijďte. Zkusil bych ho navštívit.“

* * *

Dalšího dne se Eloise objevila znovu. Měla pod očima kruhy z nevyspání. „Je to ještě horší,“ potřásala hlavou. „Voda mu trochu ulevila, to ano. Ale během několika hodin se mu zase přitížilo.“

„Jdu s vámi,“ řekl rozhodně Hurley. Informoval Bena s Waltem, že se vrátí do večera, a vyrazil s Eloise.

Vrátil se až za tmy. Vypadal vyčerpaně.

„Je to tak zlé?“ zeptal se Ben.

„Je,“ potvrdil Hurley. „Je to tak, jak říkala Eloise. V těchhle věcech nemá ve zvyku přehánět.“

„Povedlo se ti pomoct mu aspoň trochu?"

„Ale jo,“ přikývl Hurley a posadil se těžce k ohni. „Zkusil jsem mu trochu poléčit ty rány. Jsou divný. Nechce se to hojit. A přitom Druzí mají celkem dobrý masti… A chvíli jsem s nim dokázal mluvit.“

„Nevěděl jsem, že umíš německy,“ poznamenal Ben ve vzpomínce na dění u pásma.

„Moc neumím,“ řekl Hurley neurčitě. Nechtěl vysvětlovat, že mu s komunikací pomáhají ti, co se na Ostrově zasekli, a už vůbec nechtěl před Benem mluvit o Sayidovi.

„S něčím mi pomohl Richard. A taky pomohla tužka a papír. Když se mu udělalo líp, něco nám o sobě řekl. Nebo spíš nakreslil a napsal. Jmenuje se Walter Fischer a je mu jedenačtyřicet. Pokud jsem to dobře pochopil, vyšel si prostě v jednou v lednu 1939 v neděli na výlet do zimních kopců.“

„A pak?“

„Víc nevím. Vzpomínky na to, co se s ním dělo během přesunu, jsem z něj fakt netahal. Je dobře, že má aspoň občas chvíli klidu, kdy ho to nestraší,“ řekl Hurley neústupně. „Stačí, že se mu to vrací v noci a v záchvatech paniky. Chudák. Dozvěděl jsem se ale, kdo byl ten chlap z vize. Víte, ten, kterýho udělal Černý.“

„Kdo?“ zajímal se Walt.

„Jeho brácha. Mladší brácha, kterej padl v první světové válce. Byli spolu u jedný jednotky a ten kluk to koupil. Umřel mu pak v náručí s hrudníkem rozervaným od střepin. Walter si nikdy nepřestal vyčítat, že ho nepřived s sebou zpátky domů k rodičům. Když rukovali, slíbil mámě, že se o mladšího postará.“

Ben se zachmuřil. „To, jak člověka vidíš naposled, ti většinou v mysli uvízne nejvíc. Jestli před ním ta zrůda vytvořila obraz bratra se smrtelným zraněním a nechala ho na něj promluvit…“

„Fuj, to bych taky utek do pásma,“ otřásl se Walt.

„Co s ním bude dál?“ zeptal se Ben Hurleyho.

„Uvidíme, jak zvládne tuhle noc. Pokud se to nezlepší, zkusil bych ho vzít k nám. Když jsem s ním, je celkem klidnej a vypadá, že je mu líp. Druzí začínaj bejt zničení. Už dvě noci se nevyspali.“

„Říkal jsem, že tyhle příchody jsou jako narození dítěte. I tohle je stejné,“ řekl Ben. „Novopečení rodiče se s novorozenětem taky nevyspí. Jenže rodičům pomáhají aspoň hormony a bývají trochu mladší.“

„A novorozený dítě se nesnaží utíkat z postele i z domu a v panice nemlátí ty, kteří se ho snaží zadržet,“ dodal Hurley.

Chvíli všichni dál seděli a hleděli do plamenů. Pak se Walt zvedl, že půjde do svého stanu. „Zkusím napsat do L. A. Napíšu, na co se mě ptali ohledně toho pásma a toho… stínu. Jakože jsme unavený, bolí nás hlava, těžko se mně komunikuje… a že nic není vidět a že se mění místa těch šepotů. A asi bych mohl napsat o Walterovi, co myslíte?“

Hurley rozhodně přikývl. „No jasně, napiš jim to. I pro ně to může být důležitý. Došlo k přirozené aktivaci průchodu, to je podstatný. Napiš i to, že to bylo z Evropy a z roku 1939. Všecko může být důležitý.“