809 - Férovej obchod

Milese ráno probudilo světlo, proudící do pokoje nezataženým oknem. Protáhl se. Ačkoli naspal jen několik málo hodin, cítil se odpočatě a celkem dobře. Většinu laciného vína vypila jeho noční společnice. Podíval se na nový mobil; bylo sedm hodin ráno.

Sáhl do kapsy džínů, hozených na druhé polovině postele. Bylo to tam. Všecko bylo v pořádku. Dal si sprchu, oblékl se a sešel dolů do baru. Sawyera samozřejmě nikde neviděl. Podle toho, jak byl večer pod parou a jak spěchal do pokoje s Bessie, se dalo očekávat, že vyleze nejdříve někdy kolem poledne. Milesovi se to hodilo.

„Dá se tady dostat něco k snídani?“ zeptal se dívky za barem, která otráveně myla sklenice. „Tady ne,“ odtušila bez většího zájmu. Předpokládal to. Vlastně se mu to hodilo. „Okej, někam si zajedu. Kdyby někdo sháněl mě nebo kolegu, tak vyřiďte, že budu zpátky kolem poledne,“ požádal dívku. Pak se vrátil na pokoj, vzal klíčky od auta a po chvíli už vyjížděl z parkoviště. Sáček s diamanty ho tížil v kapse.

Když se za pár hodin vrátil zpátky, byl o pár informací a věcí bohatší a o hrstku věcí lehčí. V baru na něj zamžourala dívka. „Hledali vás tady dva chlápci. Vypadali dost od rány. Co jste proved?“

„Nic,“ odtušil Miles.

„Prý se vrátí,“ řeklo děvče. „Neznělo to moc kamarádsky.“

„To bude v pořádku. Mého kolegu jste neviděla?“

„Viděla. Před chvílí tu byl, dal si panáka, dvě kafe a zase zmizel.“

Výborně. Miles se vydal do Sawyerova pokoje. Parťák mu otevřel téměř okamžitě. Vypadal ospale a z vlasů mu stékala voda, jak před chvílí vylezl ze sprchy. „No nazdar,“ zívl.

„Taky tě rád vidím, Jime“ odvětil Miles. „Prý jsme dole měli návštěvu. Počítám, že za chvíli budou zpátky. Jseš provozuschopnej?“

Sawyer zavrčel.

„Beru to jako souhlas. Poslouchej, chci se s tebou domluvit, co teď.“

Sawyer ustoupil a pustil Milese do pokoje. Závěsy měl stále ještě zatažené a v místnosti bylo začouzeno od cigaretového kouře. Miles se zašklebil, ale nic neřekl.

„Sháněli nás dva chlapi. Předpokládám, že se brzy vrátí a začne se něco dít.“

„Tady se nic dít nebude,“ mávl rukou Sawyer. „Ne tady před svědkama. Vezmou nás někam ven.“

„To si myslím taky. A na tom se chci domluvit. Budeme trvat na tom, že pojedeme oba a pojedeme naším autem. Až dojde na vyjednávání, chtěl bych to vést já. Vím, co přesně mám a vím, jakou to má hodnotu. Bude to tak lepší. Ty mi budeš krýt zadek.“

Sawyer se protáhl. „Pokud to jsou profíci, tak si nás stejně prošacujou a bouchačky najdou. A budou tam nejspíš ve značný přesile.“

„To je možný,“ přikývl Miles. „Ale stejně chci, abys zůstal vzadu. Zůstaneš u auta a budeš sledovat, co se děje. I kolem našeho auta.“

„Jo takhle,“ rozsvítilo se Sawyerovi. „Ty myslíš, že nám chlapci budou chtít něco přidat na cestu.“

„I to je možný. Pokud si něčeho všimneš, nic nedělej, jen si to pořádně zapamatuj. Řešit to budeme pak.“

Zazvonil telefon.

„Myslím, že dole máme návštěvu,“ řekl konverzačním tónem Sawyer, než telefon zvedl.

* * *

V recepci je čekali dva hispánsky vyhlížející svalovci, oba mezi třicítkou a čtyřicítkou. Seděli na kraji baru a popíjeli tequillu. „Hombres to zaplatí,“ mávl jeden z mužů na servírku. Pak oba zamířili k východu a naznačili Milesovi a Sawyerovi, aby šli s nimi. Venku na parkovišti si oba muži zapálili. Sawyer také vytáhl krabičku. Chvíli popotahovali a bylo ticho.

 „Včera jste něco prodali Joeovi a prý toho máte víc,“ řekl pak ten vyšší.

Sawyer souhlasně přikývl. „Je to tak, seňor.“

„Nech si toho seňora, hombre. Je to pěknej materiál. Kolik toho máte?“

„Hodně. Na hmotnost tak stokrát tolik. Jsou tam samý větší kusy. Tohle byl ten nejmenší,“ řekl Miles.

Oba muži si je změřili pohledem.

„Chcete prodat všechno?“

„Pokud to půjde, tak jo.“

Muži poodešli a chvíli se šeptem bavili. Pak se vrátili k čekající dvojici. „Pojedete s námi. O obchodu my nerozhodujeme.“

Sawyer přikývl. „Vezmeme naše auto a pojedeme za váma.“

Dočkal se podezíravého pohledu. Ale pak vyšší muž přikývl.

* * *

Auto hispánských průvodců je dovedlo na parkoviště za opuštěným továrním komplexem v okrajové čtvrti San Diega. Nebylo to přívětivé místo.

Miles zaparkoval a oba i se Sawyerem vystoupili z auta. Sawyer se opřel o kapotu a rozhlížel se. Auto jejich průvodců stálo opodál a Miles k němu přistoupil. Vtom cosi ucítil. Byl v tu chvíli rád za všechny ty roky praxe, kdy se naučil skoro dokonalému sebeovládání.

Jeden z mužů mu naznačil, aby se postavil s rukama nad hlavou a nohama rozkročenýma. Ale ještě než ho stihl prohmatat, Miles se ozval. „Nemusíte se zdržovat. Mám pistoli, ale nemám v plánu ji použít. Nechci střílet, chci prachy. Je mi jasný, že kdybych ji vytáhl, bude po obchodu.“ Pak se ohlédl směrem k Sawyerovi. Parťák zachytil jeho varovný pohled a neznatelně přikývl.

„Nejen po obchodu,“ zasyčel druhý muž.

Vyšší muž ho prošacoval a pistoli mu sebral. Pak se vydal k Sawyerovi, který to se skřípěním zubů absolvoval také a zbraň si také nechal odebrat.

Vyšší Hispánec, který vypadal jako nadřízený, vytáhl telefon a vytočil číslo. Stručně cosi nahlásil ve španělštině a zavěsil. „Za chvíli jsou tady.“

Za pár minut na parkoviště vjelo nablýskané velké auto. Vystoupil z něj překvapivě normálně vypadající snědý muž s doprovodem. Vypadal by jako dobromyslný, trošku obtloustlý tatík od rodiny, který má doma manželku a několik pubertálních dětí. Jen kdyby mu po boku nestáli další dva svalovci s pistolemi u boků.

„Jdeme,“ zavelel vyšší průvodce. Pak se ohlédl po Sawyerovi. „Co ten?“

„Zůstane tady,“ řekl Miles. „Má nevymáchanou hubu. Nechci, aby něco pleskl a vašeho bosse urazil. Chci férovej a slušnej obchod a nechci, aby mi ho podělal.“

Jeden z mužů se vrátil k jejich autu a zůstal stát kousek od Sawyera. Miles viděl, jak parťák zpozorněl.

Přistoupili k padesátníkovi, jehož ostatní Hispánci pozorovali s respektem. „Buenos dias, amigo,“ pozdravil Milese s úsměvem.

„Dobrý den, pane.“

„Tak vy máte něco zajímavého na prodej,“ poznamenal muž konverzačním tónem.

„Ano. Předpokládám, že ten první kus jste už viděl a líbí se vám. Jinak byste asi nevážil cestu sem.“

Boss pokýval hlavou. „Maličký, ale hezký. Kolik toho máš?“

Miles zopakoval informace, které dal před několika desítkami minut oběma mužům. Pak dodal: „Podle odhadce je hodnota všech kamenů minimálně 4,2 milionu dolarů.“

„Ukaž.“

„Nemám je u sebe, pane. Neurazte se, ale nejsem úplně naivní. Nebral jsem je s sebou, ale pokud se dohodneme, budou během odpoledne vaše. Nepotřebuju kameny, potřebuju peníze.“

Muž ho zamračeně pozoroval. Miles sáhl do kapsy a vyndal malý digitální fotoaparát, který si ráno koupil. „Tohle jsou snímky, které jsem udělal.“

Boss přístroj převzal a chvíli soustředěně prohlížel fotografie. „Vypadají překrásně. Hodnota 4,2 milionu dolarů, říkáš?“

„Přesně tak.“

Muž chvíli přemýšlel. „Dám ti tři a půl milionu.“

Miles se zatvářil zamyšleně, chvíli uvažoval a pak se pustil do licitování.

* * *

Skupina na předměstí Los Angeles čekala na zprávy. Desmond ve svém pokoji přecházel sem a tam. Daniel po nějaké době snažení sebral svoje papíry a odebral se s nimi do obýváku, kde doufal ve větší klid. Frank vyrazil na dopolední procházku.

Chris po probuzení zjistila, že se cítí už téměř normálně. Zdálo se, že známky její nemoci pramenily skutečně jen z vyčerpání. Připravila si snídani a odnesla si ji do obýváku. „Dobré dopoledne,“ kývla na Daniela, který se opět věnoval svým výpočtům. Jak jinak.

„Ahoj, Chris,“ zvedl k ní oči Daniel a lehce se usmál. „Vypadáš mnohem líp než včera. Už je ti dobře?“

„Jo, je mi fajn. Muselo to být z únavy. Hlava mě nebolí, nic divnýho se mi neděje a další sny už nepřišly,“ shrnula a opětovala úsměv. Pak zvážněla. „Dane… včera jsi říkal, že pro mě máš nějakej úkol. Myslím, že bych se do toho mohla pustit.“

„Vážně už se na to cítíš?“ zatvářil se fyzik trochu pochybovačně.

„Jo,“ přikývla s jistotou dívka.

„Tak dobře. Myslíš ale, že s tím můžeme počkat? Dej mi ještě tak hodinu, potřeboval bych něco dokončit. Pak se do toho pustíme. Ale pro začátek můžeš přemýšlet o tom, kde jsi četla o té divné temné věci od Lovecrafta.“

„To jako myslíš vážně?“

„Naprosto.“

„Je to příběh, Dane,“ potřásla Chris hlavou. „Smyšlenej příběh. Horor nebo fantasy. Vážně v tom chceš hledat něco, co může zapadat do vašeho zkoumání?“

Daniel odložil tužku. „Nikdy jsi nepřemýšlela nad tím, odkud se takové náměty berou? Myslíš, že si to autoři doopravdy prostě celé vymyslí? Nebo někdy někdo do díla zapracuje něco, o čem už někde slyšel, četl nebo viděl? Nebo se mu třeba…“ zadíval se na Chris, „něco divného zdálo ve snu?“

Dívka uhnula pohledem, což u ní nebylo obvyklé. Připomínka jejího divného snu jí nebyla příjemná, ale stále se zdráhala následovat směr Danielových úvah. „Tohle říkáš ty jako vědec?“

„Netvrdím, že v těch příbězích je pravda. Ale také se neodvažuji tvrdit, že jsou plně smyšlené. Zabývám se problematikou, v níž narážím na tak absurdní dílčí zjištění, že si nemohu dovolit ignorovat nic. Zejména ne informace, které se jen trochu podobají tomu, s čím jsem se už setkal, aniž bych je prověřil. To je všechno.“

„Tak jo,“ pokrčila dívka rameny. „Nějak začít musím. A aspoň si u toho přemýšlení nad voláním Cthulhu budu moct dodělat pár věcí, co tu na mě už pár dní čekají.“

„Cthulhu to nebude,“ namítl Daniel. „Nevypadá jako temný chuchvalec.“

„Já vím.“ Chris se spiklenecky zazubila. „Cthulhu má křídla a plno chapadel. A spí v mrtvým městě, nerejdí v tunelech jako zdivočelej včelí roj.“

Vydala se pryč z obýváku s příjemným pocitem. Budovat porozumění je vždycky příjemné, i když vychází třeba jen ze smyšlených příběhů. Zatímco uvažovala nad lovecraftovskými mýty, využila situace, že Frank byl zrovna pryč, a vydala se do skladiště. Stále ještě tam na zemi v koutě ležela ta hromada nevypraného oblečení Desmondovy pětice. Chris je roztřídila a pak se pustila do hromady těch divných světlých bund. Postupně je házela do pračky. Až u jedné se zarazila – kus oděvu byl oproti ostatním podivně těžký. Chris zaváhala a bundu ohmatala. Něco v ní bylo. Když zajela rukou do jedné z vnitřních kapes, ucítila pod rukou chladný a tvrdý kov. Snové volání Cthulhu ztichlo a místo toho zařvala tvrdá realita.

* * *

O pár minut později vešla bledá Chris do obýváku a zamířila k Danielovi. Šla nesmírně tiše, přesto si jí fyzik všiml, přestal s výpočty a tázavě se na ni zadíval.

„Dane, nechceš mi něco vysvětlit?“

Zmateně zamrkal. „Dej mi ještě chvíli. Potřebuju něco…“

Přerušila ho. „Pojď se mnou, prosím tě.  Hned.“

Nechápavě odložil své papíry a vydal se za dívkou do skladiště. Zavřela za ním. Pak nohou odhrnula hromádku oděvů, ležící na podlaze.

Daniel zaúpěl. „Ale ne! Ne, ne, ne!“ Chtěl se sehnout k věcem na zemi, ale Chris ho rychle popadla za zápěstí. „Nechceš mi to nejdřív vysvětlit?“

Díval se na ni jako školáček, přistižený při opisování. „Chris, já…“

„Takže je to tvoje,“ konstatovala. „Ty zápisníky jsou mi jasný, v jednom je věnování pro tebe. Ale tohle…“

Špičkou nohy šťouchla do pistole.

Daniel vypadal naprosto zoufale. „Jak jsem to tam mohl zapomenout,“ vrtěl hlavou. „Jak jsem mohl…“

Pak se trochu vzpamatoval. „Je to kvůli sebeobraně, Chris. Já to nechtěl, ale vnutili mi to.“

Dívka se opřela o dveře skladiště a chvíli přemítala. „Tak kvůli sebeobraně, ale tys to nechtěl.“

Daniel souhlasně přikývl a s nadějí se na ni zahleděl. Snad si to dá vysvětlit.

„Pokud někdo vnutí pistoli i tomu, kdo ji nechce, tak to skoro s jistotou znamená, že ozbrojená celá skupina,“ řekla Chris pomalu. „Že jo?“

Danielův nadějný pohled zhasl. Raději se sklonil ke svým věcem, aby před dívkou neprozradil ještě něco, ale už bylo pozdě.

„Takže já mám dům plnej ozbrojenejch chlapů, o kterejch skoro nic nevím. To je fakt báječný,“ zavrtěla hlavou Chris. „Řekneš mi, co mám teď jako sakra dělat?“

Daniel posbíral své věci a znovu se zvedl. Odhodlal se na Chris znovu podívat. Stále byla bledá.

„Chris, prosím tě, věř mi. Nemáš se čeho bát. Kdyby ti kdokoli z nás chtěl ublížit, tak už by to dávno zkusil, nemyslíš? Máme to kvůli obraně. Všimla sis už, jak jsou ostatní napjatí a pořád sledují, kdo o nás ví a neví, že? Víš… to místo, odkud jsme přišli, je pro někoho dost zajímavé a někteří lidé se tam snažili dostat za každou cenu. Panují obavy, že kdyby se o nás dozvěděli…“ Nedopověděl.

„Takže mám dům plnej ozbrojenejch chlapů, po kterých jdou jiní ozbrojení chlapi. Čím dál lepší.“

* * *

Sawyer stál u auta a pozoroval Milese, který se už skoro čtvrt hodiny o něčem domlouval se šéfem hispánské bandy. Pozornost dělil mezi parťáka a mezi svého hlídače, který však bez většího zájmu stál pár kroků od auta a pokuřoval. Fajn.

Po chvíli Miles zamířil zpět k jejich autu. Za ním šel jeden z průvodců. „Do auta,“ instruoval oba muže. Sawyer se na Milese zahleděl napjatým pohledem. Miles neznatelně přikývl.

Nasedli do auta. Vzápětí venku na kapotu zaduněly jejich pistole. „Ani se nehnete, dokud boss neodjede,“ zasyčel Hispánec.

„Jak poroučíš,“ ušklíbl se Sawyer.

„Nech toho, Jime,“ sykl na něj Miles.

Nablýskané auto pomalu odjelo z parkoviště. Za kouřovými skly nebylo nikoho vidět.

„Teď odjedeme my,“ řekl Hispánec. „Budete sedět v autě, amigos, dokud nás neztratíte z dohledu. Jestli vystoupíte dřív, vrátíme se.“

Miles to potvrdil. Dvojice mužů skočila do auta, práskly jedny dveře, práskl výstřel a pak práskly druhé dveře. Auto se zakvílením vyrazilo z parkoviště. Sawyer zaklel. „Zasraní parchanti!“

„Nechoď ven, ksakru!“ vykřikl Miles.

Oba cítili, jak se jejich auto naklání na jednu stranu. „Ten hajzl nám prostřelil gumu.“

„Nejsou pitomí.“

Miles se opřel o sedačku a otřel si pot z čela.

„Tak co?“

„Dohodli jsme se. Nebral jsem to s sebou, nejsem idiot, ale zítra se to předá. Během odpoledne nám dají instrukce,“ řekl Miles a vytáhl z kapsy laciný mobil, který mu dal jeden z bodyguardů šéfa bandy. „Ozvou se.“

„Za kolik to bude?“

„Tři miliony osm set tisíc. Výš jsem to nedostal.“

Sawyer zatřásl hlavou. „Říkals, že to má hodnotu přes čtyři miliony.“

„A taky říkám, že nejsou pitomí. Jime, tady neurčujeme pravidla my. Když mi brali tu bouchačku, byl jsem kousek od jejich auta. V kufru měli mrtvýho chlapa. A ten chlap umíral dlouho a ošklivě. Tohle nejsou lidi, se kterýma je dobrý se moc dohadovat.“

Sawyer vylezl z auta a přinesl dovnitř obě zbraně.

„Sledovals toho, co tady byl s tebou?“ zeptal se Miles.

„Jo, dobrý. Jen pálil jedno cígo za druhým. Auta se ani nedotkl. Teda až do tý doby, co ho pohladil na dálku po kole, parchant jeden.“

„Fajn.“ Miles vyskočil z auta a sehnul se pod podvozek. Vyndal třetí pistoli.

Sawyer vytřeštil oči. „Co to sakra je?“

„Desmond mi dal i svou. Ráno jsem udělal menší zlepšovák, přilepil jsem dolů silnej magnet. Říkal jsem si, že se záložní zbraň možná bude hodit.“

„A kdys mi o tom jako chtěl říct?“

„Až bude vhodná situace. Jako třeba teď.“

„Ty jsi fakt zmetek, Enosi.“

„Díky. Nechceš zavolat Frankovi a poprosit ho, aby nám z Chrisina počítače našli kontakt na nějakou odtahovku v San Diegu?“

„Pokud ovšem Lištička nemá v kufru rezervu.“

Měla. Oba parťáci se s nechutí pustili do práce.

* * *

Daniel věděl, že se dopustil obrovské chyby. Na několik dní naprosto zapomněl na zbraň, kterou mu dali Ben s Eloise – nejspíš proto, že na ni podvědomě prostě zapomenout chtěl. Zcela absurdně nechal ve své bundě všecky věci, které tam byly od odchodu z Ostrova, a hodil ji do skladiště na vyprání. A teď se do své chyby zaplétal čím dál víc a všecko ještě zhoršoval. Poprvé ho napadlo, jestli se nepustil do něčeho, co je nad jeho síly. Na poli výzkumu byl nepřekonatelný, ale tahle mise obnášela nejen známý a pevný ostrov výzkumu, ale také okolní tenký led, a ten vyžadoval neustálou pozornost a opatrnost. Teď měl kolem sebe nejen čísla a vzorce, ale také lidi. Čísla a vzorce hned netrestaly každou chybu, ty trpělivě počkaly, až ji odhalí a napraví. Ale lidé byli jiní.

Bylo ticho. Chris se v pohledu mísily obavy s nedůvěrou. To, co Daniel říkal o sebeobraně, sice dávalo smysl, ale moc ji to neuklidnilo.

Danielův pohled byl provinilost sama. „Promiň, Chris, promiň. Vážně mě to moc mrzí.“

„To mi fakt hodně pomůže. Co mám teď podle tebe dělat?“

„Nic. Nedělej nic, prosím.“

Nechápavě na něj zamžourala.

„Nedělej nic. Neříkej nikomu, že to víš. Měli by mě za neschopného cvoka. Sawyer s Milesem k tomu už tak nemají moc daleko. A kdyby se dozvěděli, že jsem udělal takhle hloupou a strašnou chybu… Neříkej jim to, prosím.“ Pak ho ještě cosi napadlo. „Pokud to řekneš, jen se tím všecko zkomplikuje. Ostatní ti pomalu začínají důvěřovat, a když jim tohle řekneš, zase se stáhnou. Začnou se bát, že by udělali nějakou chybu i oni. Neříkej to.“

Chris rezignovaně zavrtěla hlavou. „Odnes si to, prosím tě,“ řekla s pohledem upřeným k věcem v Danielových rukou a ustoupila ode dveří. Hlavně s tím zmiz, naznačovalo její gesto.

Daniel se zatvářil ještě beznadějněji a zoufaleji, pokud to tedy ještě bylo možné. „To nemůžu,“ řekl tiše. „Desmond se během toho čekání nehne z pokoje. A když přijdu s tímhle…“ podíval se na věci ve svých rukou. „Bude mu okamžitě jasné, co se stalo.“

Mně to je ale jedno, dělej si s tím, co chceš, chtěla Chris odseknout, ale bylo jí Daniela jaksi líto. Pokud říkal pravdu, a ona byla nakloněna věřit tomu, že ano, tak ho někdo vmanévroval do pozice, ve které byl nesvůj a ve které se v nervozitě dopouštěl chyb.

„A nebo se můžeme dohodnout,“ řekla po chvíli přemýšlení.

Daniel se na ni tázavě zahleděl.

„Já o tomhle nikomu nic neřeknu… ale ty mi něco řekneš. Povíš mi, co děláte a o co tady jde. To bude fér, myslím.“

„To nemůžu, Chris.“ Zase ten zoufalý výraz. „Nemůžu o některých věcech mluvit. Časem snad ano, ale teď to opravdu nejde.“

„Dane,“ oslovila ho s posledními zbytky trpělivosti. „Ty jseš ten, co ode mě něco potřebuje. A já za to chci něco od tebe. Tak co mi můžeš nabídnout, když ne to, co chci?“

Fyzik se rozhlédl, jako by čekal záchranu z nějakých zázračných míst, ale ta samozřejmě nepřišla. Povzdychl si a pak k dívce rychle přiskočil. Vrazil jí pistoli do ruky. „Vezmi si to. Nech si to u sebe, stejně si to teď nemůžu vzít.“

Chris na něj konsternovaně zírala. Daniel sevřel svoje zápisníky a rychle vyšel ze skladiště.

Znovu se opřela o dveře a podívala se na pistoli ve své ruce. Ještě před chvílí ji hlodala nedůvěra; teď cítila zmatek z náhlého zvratu situace. Jak můžete nedůvěřovat někomu, kdo vám dá svou plnou důvěru a strčí vám do ruky věc, která vám nad ním dává naprostou moc?

* * *

Sawyer s Milesem zamířili do centra San Diega a zastavili se ve steakové restauraci na pozdní oběd. Být to za jiných okolností, užívali by si oba dostatku peněz a toho, že konečně mohou normálně fungovat v normální společnosti. Ale teď oběma brnkalo na nervy napětí.

Odpoledne se Milesovi rozezněl telefon, který dostal od Hispánců. Přijal hovor.

Ohlásil se jeden z mužů, kteří je dopoledne vedli na schůzku s šéfem skupiny. Nezdržoval se zdvořilostními frázemi. „Zítra ráno v devět na vašem parkovišti. Pojedete s námi a obchod se provede na našem území.“

„To není bezpečné,“ odvětil klidně Miles. „Chceme jistotu. Ty věci zůstanou tam, kde jsou. Jakmile nám ukážete, že peníze jsou připravené, pojedeme pro věci i s vaším doprovodem a výměnu provedeme na místě ukrytí.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak muž zavrčel. „Vymýšlíte si, amigos.“

„Je to velká věc. Nemůžete se nám divit.“

„Ozvu se,“ uťal muž konverzaci a zavěsil.

Sawyer se na něj zadíval. „Jdeš na to dost tvrdě, kamaráde.“

„Takhle jsme se přece domluvili,“ pokrčil Miles rameny s odkazem na jejich dřívější plán. „Nepojedeme do jejich doupěte s diamantama v kapse. Stačilo by pár ran a neměli bychom ani kameny, ani nic jinýho.“

Vrátili se do auta, seděli, popíjeli colu z plechovek a čekali.

Telefon se znovu rozezněl.

„Ano?“ Miles zapnul hlasitý odposlech.

„Bude to jinak. Zboží zůstane tam, kde ho máte, ale vy dva se rozdělíte. Jeden pojede pro peníze, druhej povede ke zboží. Každej z vás dostane doprovod našich lidí. Obě skupiny budou v kontaktu, pokud se některá strana odmlčí, obchod končí.“

„Proběhne to současně?“ zeptal se Miles.

„Jo, hombre. Vy nás dovedete ke zboží, my vás dovedeme k penězům. Bude to fér pro obě strany.“

Miles tomu začínal rozumět. „Až ten u peněz potvrdí, že je všecko v pořádku, vydá ten druhý na jeho pokyn zboží…“

Hispánec začal diktovat podmínky. „Zítra ráno v devět na vašem parkovišti. Ten z vás, kterej pojede pro peníze, pojede s našima lidma. Dva naši pojedou s tím druhým pro zboží. Obě skupiny budou na telefonu. Žádný podrazy. Když bude všecko v pohodě, dojde k předání.“

Sawyer na Milese zuřivě gestikuloval. Ne, do jejich doupěte se musí jet naším autem, naznačoval. Dovedl si živě představit, jak by asi dopadla operace, kdy mu několik překupníků předá peníze a poté ho bude jejich autem někam odvážet.

Miles vznesl námitku. „Chceme to udělat obráceně. Pro odměnu se pojede naším autem.“

Na druhé straně se ozvalo zachrastění, jak muž zakryl mikrofon telefonu, a nesrozumitelné huhlání. Pak telefon oněměl.

Po chvíli zazvonil znovu. „Jsi drzej, hombre, ale máš to mít. Pro prachy jede vaše auto, pro zboží jede naše. V každým jeden z vás. Zítra v devět.“

„Ano. Váš boss je přímý muž. Dostane, co chce,“ řekl Miles a zavěsil.

Chvíli se na sebe se Sawyerem beze slova vážně dívali.

„Taky myslíš na to, že to zatím jde až moc hladce, co?“ nadhodil po chvíli zkoumavě Sawyer.

„Jde to dobře. Oni ty kameny chtějí, Jime. A pochopili, že když si někoho z nás podaj, nedostanou je. A to by se boss zlobil.“

Sawyer přikývl. „Snad jo. Zatraceně, to se mi snad zdá. Já tady sedím, domlouvám největší věc svýho života… a nešiju podfuk a modlím se, aby nešila podfuk ani druhá strana. Kamaráde, já jsem asi zestárl.“

Miles se nevesele zasmál. „A do zejtřka zestárneš ještě o něco navíc.“

„Příště, až do něčeho takovýho půjdem znova, řekneme Hurleymu, aby nám dal to svoje požehnání nesmrtelnosti a nestárnutí. Teď by se to hodilo, Enosi.“

„Já doufám, že žádný příště už nebude.“

Večer si v baru dali dvě piva, ale tím skončili. I Sawyer uznal, že na akci, která je čekala následujícího dne, musí být v co nejlepší kondici. „Zítra se ti budu věnovat o to víc, zlatíčko,“ odtušil směrem k Bessie, která doufala v další úspěšný večer. Žena se zklamaně odtáhla.

Zavřeli se u Milese v pokoji a probírali svůj plán. Před půlnocí se Sawyer vrátil do svého pokoje. Ani jeden z nich toho v příštích hodinách moc nenaspal.

 * * *

Ráno před devátou oba stáli na parkovišti a Sawyer pokuřoval. Po nějaké době se na parkoviště přiřítilo černé auto.

Oba parťáci se na sebe podívali. Věděli, co má kdo dělat. Sawyer sevřel pistoli v kapse. Věděl, že mu ji odeberou, ale prozatím měl aspoň trochu lepší pocit z toho, že ji u sebe má.

Odemkl Chrisino auto a pustil dovnitř dva Hispánce. Jeden se usadil na sedadle spolujezdce, druhý vzadu za ním. Otráveně odstrčil Sawyerův obnošený batoh, který se válel na zadní sedačce. „Pojedeš opatrně. A pojedeš tam, kam ti řeknu.“ Sawyer přikývl a nastartoval. Promiň, Lištičko, pomyslel si.

Miles nasedl na sedadlo spolujezdce do černého auta. Nebylo mu úplně lehko. Muž na zadním sedadle vyndal mobilní telefon a zavolal druhé skupině. „Jeďte. Až budete na místě, volejte. Hej, ty,“ šťouchl do Milese, „jak dlouho pojedem na to tvý místo?“

Miles se zamyslel. „Asi půl hodiny.“

„Tak jedem.“

Sawyera donavigovali na místo předání peněz rychleji. Opět to bylo nevlídné místo na odlehlém parkovišti. Stálo tam několik aut, u každého postával jeden či dva muži a z jejich obezřetných postojů a výrazů bylo jasné, že jsou ozbrojeni a připraveni na vše.

Sawyerův doprovod zavolal druhé skupině. „Jsme na místě, amigos. Všecko je připravený. Si, si. Počkáme.“

„Ještě nejsou na místě. Ten tvůj kamarádíček to schoval daleko.“

Sawyer pokrčil rameny. Čekal, kdy ho svalovci prošacují a odeberou mu zbraň, ale nic takového se nestalo. Chápal to. Na první pohled tady bylo jasné, že i kdyby vytáhl pistoli, neměl by proti přesile šanci. Nezbývalo, než se spolehnout na jedinou kartu – na tu, o níž včera mluvil Miles. Že ti chlapi jejich diamanty prostě chtějí.

Zazvonil telefon. Druhá skupina ohlásila, že je Miles přivedl na místo.

„Jdeme,“ vyzval Hispánec Sawyera nevrle. „Uvidíš obsah kufru, ale ani se nehneš. Naložíme to do tvýho auta, ty zůstaneš venku. Jen svýmu kámošovi potvrdíš, že je všecko v pořádku a že to má vydat.“

Sawyerovi probleskl hlavou možný následující scénář. Ve chvíli, kdy Miles vydá kameny a členové gangu si to potvrdí, nebude nic bránit tomu, aby se Sawyerem udělali rychlý proces a kufr s penězi si vzali zpět.

Rozhodl se riskovat. „Jo, a vy mě pak sejmete,“ ušklíbl se. „Já vím, jak tyhle obchody fungujou. Dám mu pokyn k vydání až ve chvíli, kdy mě necháte vyjet z parkoviště i s kufrem. Udělám to. Je mi jasný, že když se ztratím s prachama, bude po mým parťákovi. Budu hrát čistou…“

Nedořekl. Hispánec mu dal ránu pěstí, až se mu zatmělo před očima. Druhou ránu koupil o sloupek kabiny.

„Jsi slizkej had,“ zavrčel muž. Druhý ho však zadržel a cosi na něj spustil španělsky. Proběhl další telefonický hovor. Pak muž, který ho praštil, rychle vystoupil, oběhl auto a vytáhl Sawyera ven. „Máš kliku, že boss ty věci chce. Tak jdeme, chytráku. Teď uvidíš, co je v kufru, a řekneš to kámošovi.“

Sawyer si držel ruku u krvácejících úst a se vzteklým pohledem přikývl.

Odvedli ho k jednomu z vozidel. U kufru stáli dva ozbrojení muži. Jeden z nich otevřel velký kovový kufr. Byl plný svazků stodolarovek.

Jeden z doprovodu Sawyera přistrčil blíž, až zakopl a upadl hlavou do kufru. Najednou měl obsah kufru těsně před očima.

Sawyer měl praxi. Dokázal poznat peníze na první pohled a uměl velice přesně odhadnout, kolik ve svazcích je. Balíčky bankovek měly střapaté, ohmatané okraje. Nebyly to svazky nových bankovek – což by nasvědčovalo padělkům. Ty bývávaly pěkné a jako nové. Tohle mohlo být pravé a suma mohla sedět. V tuto chvíli to nemohl víc prověřit.

„Jo,“ zavrčel na dvojici Hispánců, kteří ho doprovázeli.

Jeden z nich mu k hlavě přistrčil telefon. „Na druhý straně je tvůj kámoš. Řekni mu to.“

„Enosi?“ zahuhňal Sawyer. Ozvalo se ulehčené vydechnutí. „Jo, šéfe?“

„Je to připravený. Vypadá to dobře. Připrav se na předání. Až ti řeknu, dáš jim to. Za chvíli se ozvu.“

Jeden z ozbrojenců zaklapl kufr a vydal se s ním k Sawyerovu autu. Doprovázející Hispánec Sawyerem smýkl a vydal se za nimi. Nechal ho pozorovat, jak ozbrojený muž odkládá zbraň a strká velký kufr na zadní sedačky Chrisina auta. Pak Sawyera neurvale strčil na místo řidiče a hodil mu mobil. „Jeď. Do půl minuty zavoláš na jediný číslo, který je v paměti, a dáš pokyn k vydání. Jestli ne, je po tvým kámošovi a tebe si taky najdeme.  Najdeme si tě, amigo.“

Sawyer se na muže podíval s těžko potlačovaným vztekem a pomyslel na pistoli ve své kapse. „Nebudete mě muset hledat.“

* * *

Miles se dvěma Hispánci stál na odpočívadle před San Diegem. Jednomu z nich znovu zazvonil mobil. „Si?“ Muž hovor přijal. Chvíli poslouchal, pak podal mobil Milesovi.

Další Sawyerovo zahuhňání znělo napjatě. „Dej jim to. Mám to.“

 „Dobře, šéfe. Jdu na to.“

Pokývl směrem ke svému doprovodu. Vrátil mužům mobilní telefon a pak pomalu zamířil k lavičce na kraji odpočívadla, odkud byl pěkný výhled na oceán. Nechutně to tam však páchlo. Lavička byla vmáčknutá do křoví a bylo zřejmé, že porost poskytoval odpočívajícím motoristům soukromí k nezbytným tělesným potřebám. Jeden Hispánců, který šel s ním, s odporem nakrčil nos.

Miles se posadil na lavičku a zatajil dech. Nebylo to však kvůli zápachu. S napětím, jaké už dlouho nezažil, zašátral rukou pod lavičkou v místech, kam předchozího dne ukryl balíček s diamanty, zabalený v nechutně ušpiněném hadru a opatřený silným magnetem.

Když vytáhl na světlo ušmudlaný balíček s odpudivými skvrnami a zbytky hnědé hmoty, Hispánec si s odporem odsedl. „To špinavé je čokoláda,“ upřesnil Miles. „Je to dobré maskování, nemyslíte?“

Pak ve špinavém hadru zazářila hromádka čisté krásy. Muži spadla čelist. Miles mu balíček podal. Nic jiného se teď dělat nedalo.

Hispánec strčil balíček do kapsy a zvedl se k odchodu. „Zůstaneš tady sedět, amigo,“ poznamenal varovně.

„Co moje…“

„Zůstaneš tady sedět,“ řekl nesmlouvavě muž.

 Vydal se k autu a to se rozjelo, ještě než za sebou zabouchl dvířka. Miles na chvíli zadoufal, že muži vyhodí jeho pistoli z okna, ale doufal marně. Zůstal na odpočívadle beze zbraně. Na rozdíl od Sawyera ho jeho doprovod odzbrojil krátce poté, co vyrazili od motelu.

Vytáhl z kapsy vlastní mobil a s pohledem upřeným na oceán vytočil Sawyerovo číslo. Hlavou se mu honila neodbytná představa, jak jeho parťák huhňá instrukce k vydání diamantů, s rozbitým obličejem a s pistolí u hlavy, jen okamžik předtím, než z té pistole vyjde výstřel. Pak by ti chlapi měli všecko.

Sawyer to nezvedal.

* * *

Najdeme si tě, amigo.

Tahle věta Sawyerovi zněla v hlavě ještě hodnou chvíli poté, co zavolal Milesovi a dal mu pokyn k vydání diamantů. Najdeme si tě, amigo. Ti chlapi si byli jisti, že budou vědět, kde ho hledat. Přitom ho nechali odjet a nikdo ho nesledoval. Závěr byl jasný.

Po chvíli jízdy zastavil na kraji ulice v širším centru města, posadil se dozadu do auta, jako by si jen chtěl něco neodkladného vyřešit, pootevřel kufr s penězi a přestrkal balíky stodolarovek do svého velkého batohu, který byl skopnutý pod zadní sedačkou. Peníze byly pravé a balíků bylo hodně. Opravdu hodně.

V přihrádce mezi předními sedadly našel balíček vlhčených ubrousků, otřel si zakrvácený obličej a usoudil, že může vyjít ven. Popadl nacpaný batoh, zamkl auto a chvíli kouřil, opřený o kapotu. Když se ulice vylidnila, rychle se sehnul a zašátral vespod na podvozku po magnetu se zbraní, které tam umístil Miles. Našel je a přicvakl na magnet i klíčky od auta.

Pak se vydal rychlou chůzí pryč od auta. Když byl dostatečně daleko a nikde neviděl nic podezřelého, vyndal svůj mobil a zavolal Milesovi. V parťákově hlase byla slyšet nesmírná úleva.

„Všecko je v pořádku, Milesi. Mám to. Vydal jsem se dál po svý ose. Myslím si, že nám jižanští kamarádi přidali nějakou chytrou věcičku na Lištiččin kočár.“

„Myslíš, že tě sledujou a chtěj vzít zpátky to, co nám dali?“

„Jo, přesně to si myslím. Poslouchej, dostaň se za každou cenu do města. Auto najdeš na adrese, kterou ti pošlu v textovce. Klíčky jsou v tý tvojí vylepšený skrýši. Vezmeš ho, zajedeš do našeho motelu, posbíráš moje i svoje věci a oba nás odhlásíš. Klíč od mýho pokoje je v palubní přihrádce. Pak najdeš Bess a vezmeš si její telefonní číslo. To mi pak pošleš. Potom se sebereš, pojedeš ven z města a cestou se někde ubytuješ. Já se o sebe do zejtřka postarám, zejtra ještě něco vyřídím a vydám se na zpáteční cestu. Ty taky. Zejtra si dáme znovu vědět. Máš to?“

„Jo,“ potvrdil stručně Miles.

„Tak fajn. Uvidíme se brzy. A… dobrá práce, Enosi. Tohle se povedlo.“

* * *

V letadlovém příbytku v Los Angeles atmosféra houstla. Sawyer s Milesem se od prvního večera, kdy potvrdili, že jsou na místě a rozjíždějí akci, už neozvali. Frank se na Sawyerovo číslo snažil průběžně dovolat, ale nikdo to nezvedal. Nereagoval ani na zprávy.

Desmond chodil po pokoji s rostoucí nervozitou a čekal na jakékoli zprávy z jihu. Několikrát se zašel zeptat Franka, ale když ho pilot i poněkolikáté odbyl a poněkud nevrle dodal, že kdyby se něco dozvěděl, hned by mu to řekl, vzdal to. Daniel se raději vykradl ven, vzal si s sebou nově objevené zápisníky a celé odpoledne je soustředěně pročítal, seděl na pahýlu křídla na opačné straně od vstupu, tak, aby si ho nikdo nevšiml. Frank se ve skladišti snažil číst jednoduchou detektivku, kterou objevil v knihovně v obýváku, ale ani to se mu nedařilo. Každou chvíli musel kontrolovat mobilní telefon. Ten však zarytě mlčel. Chris se opět zavřela v ložnici a letmo pročítala sebrané spisy H. P. Lovecrafta. Na jejím nočním stolku ležela pistole a dívce k ní stále sklouzával zrak. Nakonec na zbraň hodila alespoň polštář, aby ji pořád neměla na očích.

Každý jako by se zavřel do vlastního světa a nechtěl do něj vpustit nikoho dalšího. Ani večer to nezměnil. Záměrně se míjeli v kuchyni, každý si udělal něco rychlého k večeři a opět vyklidil společný prostor, jen aby nenarazil na nikoho dalšího.

Noc byla nesmírně napjatá. Desmond vůbec nespal, Frank se neustále probouzel a kontroloval svůj telefon, Daniela budilo bratrovo převalování a Chris sice spala, ale v neklidném spánku se jí zdálo, že pistole z nočního stolku zmizela a ona s hrůzou přemítala, kdo ji sebral a proč.

Ráno bylo ještě horší.

Až po desáté dopolední se do Desmondova pokoje vřítil Frank. „Povedlo se to.“

„Cože?“ trhl sebou velitel výpravy.

„Mají to. Teď mi volal Sawyer. Povedlo se to. Mají peníze a během zítřka se vrátí zpět.“