906 - Rozšiřování

 „No to si ze mě děláš dobrej den.“

Sawyer, který kráčel hned za Desmondem, když se vraceli zpět do svého pronajatého bytu, si po přiblížení k vstupním dveřím neodpustil poznámku. Zíral na známou postavu, která seděla na prahu jejich bytu, zapřená ve dveřním výklenku.

Desmond se zastavil těsně u sedícího. Okamžik ho pozoroval, pak nahlas promluvil.

„Dane, to nemyslíš vážně.“

Jeho bratr sebou cukl a probudil se. Zívl. „Ahoj, Desmonde.“

„To nemyslíš vážně,“ zopakoval velitel výpravy.

Daniel se vyhrabal na nohy. Vypadal trochu překvapeně, ale ne kvůli situaci, v níž byl přistižen, nýbrž kvůli rozespalosti. „Ahoj. Zapomněl jsem si vzít klíč. To asi už víš.“

„Jo, vím. Čekal jsem, jak to vyřešíš, brácho. Tohle mě fakt nenapadlo. To tady čekáš…“

„Dvě noci jsem spal v hotelu,“ ohradil se Daniel. „Tady jsem jen pár hodin. Musel jsem vyklidit pokoj."

Desmond zavrtěl hlavou a odemkl. Daniel spokojeným pokývnutím pozdravil zbylé členy phoenixské výpravy.

„Dobrou, Dane. Jdu spát,“ zívl Frank.

Daniel souhlasil. „Vypadáte, že toho máte plný zuby. Měli jste to udělat jako já a letět.“

Frank, který už pokračoval dál ke svému pokoji, se na mladého vědce otočil s nějakou nevrlou poznámkou na jazyku. Když ale uviděl jeho bezelstný výraz, zarazil se. A pak ho něco napadlo. Zašel do svého pokoje, ale hned neusnul. Přemýšlel až do odpoledne.

* * *

Desmondova pětice, která v pátek večer skončila druhý intenzivní kurs v Phoenixu, ještě jednu noc přespala v hotelu a v sobotu ráno brzy vyrazili zpět do Kalifornie. Do San Fernanda se vrátili patřičně unavení, ale spokojení. Měli před sebou jeden a půl dne na zahnání únavy. Kurs je řádně unavil, ale všichni na sobě cítili, že má efekt. Desmond byl v druhém dni převelen k Milesovi se Sawyerem a Chris poskočila do mírně pokročilé skupiny k Frankovi. Ten rovnou avizoval, že do nejpokročilejší a fyzicky nejnáročnější skupiny nechce. „Na to už nemám roky,“ zazubil se. A tak se s Chris učil a cvičil zásady střelby v uzavřeném prostoru, zatímco Miles, Sawyer a Desmond sebou mlátili o zem venku v cvičném prostoru a se zaťatými zuby plnili pokřikované pokyny instruktorů.

Zbytek soboty prospali. Jen Daniel, který nechtěl v pokoji rušit odpočívajícího bratra, se usadil v obývacím pokoji, soustředěně hleděl do svého notebooku, pak do zápisníků s poznámkami a nakonec se usadil v křesle v rohu. Kdyby ho někdo pozoroval, pomyslel by si, že se vědec zaobírá nějakou složitou fyzikální teorií. Jenže to nebyla tak docela pravda.

Daniel se sice snažil zpracovat své poznatky ze setkání s washingtonským kolegou, ale jen on sám věděl, že skutečným cílem je přebít to, co ho hlodalo uvnitř. Hlodalo ho to už od odjezdu z washingtonské univerzity. Od chvíle, kdy ho kolega vyprovodil z kanceláře a odběhl na přednášku, se v Danielovi cosi sevřelo. Stalo se mu to, co se mu téměř nikdy nestávalo: náhle ho věda a bádání nelákaly s tím příslibem radosti z poznávání a posouvání. Najednou cítil opak. Věděl, co to spustilo – byla to kolegova poznámka o vlivu nukleárních a elektromagnetických technologií. Nechápal ale, proč ho to tak vyděsilo. Už dávno věděl o vzájemném vlivu radiace a elektromagnetismu a bylo to něco zcela přirozeného. Vyrůstal v době, kdy jaderná zařízení byla neodmyslitelnou součástí světa, techniky a odborného vysokoškolského fyzikálního vzdělání. Nebylo na tom vůbec nic nepřirozeného nebo děsivého, byla to součást studia oboru. Teď nedovedl pochopit, proč v něm tyto zmínky najednou budí takové obavy, a tak se je snažil zahnat.

Až když večer zaklapl počítač a poznámky a zíral z okna do tmy a světla pouličních lamp, došlo mu to. Světlo lamp a tma kolem mu připomněly chvíli, na kterou už raději skoro zapomněl. Na nepříjemnou večerní diskusi se Sawyerem a Milesem. Na tu, po níž utekl ven do samoty, nachladl a našel archiv. Tehdy ho ven vyhnal šok ze zjištění, že on – nebo jeho druhé já, nebo jak to nazvat – přesvědčil ostatní, aby na Ostrově odpálili část atomové bomby… a že oni to opravdu udělali a nepřineslo to nic dobrého. Utekl od toho, zapřisáhl se, že s tímhle směrem nechce mít nic společného, vydal se cestou pátrání v archivu a v historii a zdálo se, že to funguje…

…ale teď na to narazil zase. Jako by si s ním něco pohrávalo jako kočka s myší.

* * *

I neděle byla pro většinu skupiny odpočinková. Frank celý den něco hledal na svém počítači, Desmond naprosto nepokrytě vyspával a Daniel se rozhodl skončit s marným přemítáním o jaderných testech a pustit se do přípravných výpočtů k měření, která plánoval provést v Altadeně. Jenže ho překvapil Miles se Sawyerem. Nakráčeli k němu do obýváku s pobavenými, ale odhodlanými výrazy. Miles mu zaklapl notebook a Sawyer před něj položil kufřík se zbraní.

„Ale neeee,“ zaúpěl fyzik.

„Ale jo,“ pravil neúprosně Miles. „Žádný ulejvání. Stačí, žes nebyl na kurzu. Jednodenní dril je minimální daň za takovou úlevu. Tady máš. Rozebrat, vyčistit, složit a jdeme na nácvik taktiky v uzavřeným prostoru.“

„A snaž se,“ doporučil mu Sawyer a jal se na zdi rozvěšovat siluety falešných útočníků. „Budeš zírat, co se za ty tři dny naučila agentka. Říkal jsem, že to má v sobě. Tak ať se před ní příště nemusíš stydět.“

„Příště?“

„Jo. Minimálně ještě jednou tam vyrazíme.“

* * *

V pondělí ráno se všichni včetně Chris, která očividně byla instruována, aby dorazila, shromáždili v obýváku k poradě. Desmond je informoval, že na konec týdne – opět od středy do pátku – mají rezervovaný další běh kurzu střelby a obrany.

Pak se obrátil na Daniela. „A jak dopadla ta tvoje cesta za informacema? Máš něco novýho?“

Daniel kývl. „Ano. Ten člověk mi potvrdil několik našich hypotéz…“

„Vytipoval ti nový místa?“ skočila mu do řeči Chris.

„To přímo ne. Nechtěl být konkrétní. Ale… potvrdil mi, že způsob, kterým jsme doteď hledali možné lokality, není úplně scestný. A také mi potvrdil správnost využívaných měřicích metod.“

„Co to znamená?“ zeptal se Desmond věcně.

„Znamená to, že máme několik míst, kde můžu začít s ostrým výzkumem. Měl jsem v plánu začít už teď. Ale ten kurs mi to komplikuje.“

„Máš na to dva dny. Nebo je potřeba, abys ty měření dělal v určitý dny?“

„Hmmm… zatím ne,“ přiznal Daniel. „Chci začít v Altadeně. Vím, že už jsme tam něco měřili… ale chtěl bych to udělat znovu. Pořádně, systematicky, několik dní po sobě a sledovat, jak se aktivita mění. Budu potřebovat pomoc několika z vás.“

Chris, sedící vedle něj, se zvedla do pozoru.

„Ty ne, Chris,“ usadil ji fyzik zlehka. „Tebe budu potřebovat na něco jiného.“

Sawyer se uchechtl jeho nešikovné volbě výrazů, Miles ho kopl do kotníku, Chris zklamaně složila bradu na své ruce propletené na stole, Desmond bratra pozoroval soustředěně a Frankovi jezdil pohled po celé místnosti, což bylo dost neobvyklé. Pilot byl obvykle velice soustředěný.

„Dobře, Dane. Dneska odpoledne a zítra můžeš jet do Altadeny. Pojedu klidně s tebou,“ řekl Desmond.

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne. Chci Jima a Milese.“

„Cože?“ vzpřímil se Sawyer. „Odkdy tady velíš, Danny?“

„Od tý doby, kdy mu to odsouhlasím,“ řekl Desmond. „A já s tím teď souhlasím. Ve výzkumnejch věcech tady ví nejvíc on. Takže…“

„Díky,“ kývl na něj Daniel. „Takže to máme dohodnuto. Potom… ty a Chris. Tentokrát bych vás dva nasadil na tu samou věc. Budete dělat teoretickej výzkum.“

„Já?“ podivil se jeho bratr.

„Ano,“ kývl fyzik. „Aspoň na chvíli. Mám od toho geofyzika z Washingtonu pár tipů. Trošku to rozšíříme. Hodilo by se mi, kdybys některé věci projel v kontextu Británie a Skotska.“

„Nemám s tím zkušenosti, ale když myslíš…“ Desmond pokrčil rameny. 

„A to je všecko?“ ozval se Frank.

„Hmm… ano,“ ošil se Daniel. Došlo mu, že při rozvrhování práce na pilota zapomněl. Ten se ale tvářil, že mu to vůbec nevadí.

„Jestli to nevadí, na něco bych se podíval na vlastní pěst. Včera už jsem se do toho pustil, ale ještě to chce chvíli práce. Zítra ti ukážu výsledek, Desmonde.“

Pak se opět slova ujal Daniel.

„Až nabereme data v Altadeně a absolvujeme ten kurs, bude skoro konec měsíce. A já bych hrozně rád vyrazil do Yuby.“

Všichni se na něj najednou zadívali. „Tak konečně dojde na Dannyho vysněnou cestu?“ poznamenal Sawyer.

„To doufám. Chtěl bych se tam vypravit hned dvakrát. Nejprve teď, koncem ledna… a potom koncem února.“

„To bude výročí,“ uvědomila si Chris. „Bude to přesně čtyřicet let od té doby, co se to stalo těm klukům.“

„Přesně tak. Chtěl bych udělat srovnání hodnot, které tam naměříme.“

* * *

Ohledně plánů na nejbližší dny to bylo vše. Desmond rozpustil poradu – Miles a Sawyer se okamžitě za hovoru odebrali do svého pokoje. Daniel si mávnutím zavolal bratra k sobě a pozdržel Chris, aby ještě neodcházela.

Bratr i dívka se na něj zahleděli.

„Mám pro vás dva úkoly. Za prvé… ten kolega mi potvrdil, že není zcela zcestné provádět primární detekci zájmových lokalit nejen podle ověřených událostí, ale i podle… lokálních tradic a legend. Chris, tys už to do jisté míry udělala. Ukážeš Desmondovi tu mapu s událostmi. Myslím toho mola, Roanoke a podobně.“

„Cože?“ Desmond na něj zíral nechápavě. „Jakýho mola?“

„Počkej, Desmonde. Chtěl jsem ti to doříct. Jsi ze Skotska. Znáš určitě nějaké tamní pověsti a legendy, že? Příšery v jezeře… a podobně?“

„Jasně,“ přisvědčil Desmond. „Ale…“

„Vytáhneš mi je do mapy, prosím. Události, lokality, časové vymezení. Podobně, jako to má Chris.

Desmond se tvářil udiveně, ale neprotestoval.

„Chris, ty budeš dál dělat na území USA a Pacifiku. A přiber si prosím i Austrálii.“

„Budu v tom pokračovat,“ souhlasila dívka. „A pak mě něco napadlo. Víš, jak jsem ti kdysi zmiňovala, že jsem kromě novinařiny studovala i literaturu?“ Nepočkala na fyzikovo potvrzení a pokračovala. „Měla jsem báječnou profesorku na tradiční starou americkou literaturu a mýty. Myslím, že by vůbec nebylo špatný to s ní prokonzultovat. Mohla by mi pomoci ty legendy, na který jsme už i narazili, zasadit do lepších souvislostí.“

„To je fantastický nápad,“ rozzářil se Daniel. „Udělej to, prosím, co nejdřív.“

„Napíšu jí,“ řekla novinářka. „Uvidím, kdy na mě bude mít čas. Ale co si pamatuju ze studií, bývala ohromně vstřícná. Snad se to nezměnilo.“

Daniel pokračoval. „A potom… je tu druhý úkol. Chris, ty mi prosím vyhledáš několik sad ověřených údajů. Za prvé seznam solárních cyklů…“

Chris se na něj překvapeně zadívala. „Myslíš jako oběhy Země kolem…“

„Ne, ne,“ odtušil vědec. „Budu chtít seznam cyklů solární aktivity. Erupce, četnost slunečních skvrn a podobně. Mělo by se to dát celkem snadno dohledat v databázích na webu. Měly by to být přibližně desetileté periody.“

„Dobře,“ pokrčila rameny dívka. „A za další?“

Daniel se ošil. Měl v zásobě ještě to téma. Potřeboval, aby mu dohledala seznam jaderných testů. Ale nechtělo se mu do toho. Bože, tak strašně se mu do toho nechtělo.

„To je zatím všecko. Ty ostatní věci počkají.“

* * *

Odpoledne vyrazila výzkumná skupina do Altadeny. Zavezli domů Chris (dívka argumentovala tím, že se jí doma pracuje lépe, má tam svůj počítač a všecky podklady) a pak se vydali do kostela.

Sawyer a Miles se ukázali jako perfektně sehraní parťáci, kteří, když se přepnuli do profesionálního módu, dokázali jeho pokyny plnit naprosto špičkově a přesně. Fyzik jen zíral. Za několik hodin měl provedenou sérii měření nejen v kostele, ale i jeho okolí.

Anomálie tam byla stále, ale byla velmi mírná, jak říkal Hicks. Hodnoty se ani zdaleka nepřibližovaly těm z listopadu a prosince. Docházelo také k průsaku frekvence spojovací zóny, ale bylo to ještě prostorově ohraničenější než při jejich prvním prosincovém měření. To vypadalo dobře.

„Moc díky za spolupráci,“ prohlásil nakonec Daniel, když si pobalil svůj kufr s měřicími zařízeními a poznámkami. „Pokud by vás to moc neobtěžovalo, rád bych si vás takhle půjčil třeba jednou týdně. Bude užitečné mít ta data s pravidelnou periodicitou.“

Návrh prošel bez námitek. Nebyla to těžká práce, zabavili se u toho… a minimálně Sawyer zjistil, že ho to opakované čekání na naměřené hodnoty jaksi podivně baví. Bylo v tom určité napětí.

Miles se však přesto zamyslel. „Nemůžeš čerpat z toho, co vám zaznamenává ten chlap z tý univerzity?“

„Pokud myslíš Hickse, tak ne. Jeho informace o elektromagnetických anomáliích nás sice umí dost nasměrovat, ale není v nich to hlavní. Není v nich spojnicový průsak. Tahle hodnota se běžně nesleduje.“ Daniel dokonce nevěděl, jestli se jejím měřením ještě někdo na světě zabývá, ale to si nechal pro sebe. Po ukončení činnosti Dharmy si tím nebyl jist. Jeho měřiče principiálně pocházely z 60. a 70. let, on sám si je jen trochu upravil pro lepší využití. Ale vynalezli je jeho předchůdci z Dharmy, kteří s tímto jevem měli mnohem větší zkušenosti než on sám.

Vraceli se domů spokojeně. Nejspokojenější byl samozřejmě mladý fyzik. Nejen, že měl své výsledky, ale dosáhl dvou nesmírně podstatných věcí: Sawyer a Miles, kteří nejlépe snášeli záření, byli schopni spolehlivé práce v terénu a pobyt na exponovaných místech jim nečinil žádné potíže… a Desmond s Chris, kteří naopak byli citliví, byli zaúkolováni na práci mimo Altadenu. Vypadalo to dobře. Relativní pohoda skončila, když se cestou Danielovi rozezněl telefon. Pohlédl na displej a přijal hovor. „Ano, Chris? Co se děje?“

* * *

 „Ahoj, Dane. Poslouchej, našla jsem další vzkaz.“

„Bylo načase,“ poznamenal Daniel. „Dlouho se už nehlásili.“

„To jo,“ souhlasila dívka. „Ale to, co píšou, je… divný.“

„Jak divné?“

„Strašně divný. Mají tam nějakej problém s tím rozdělovacím pruhem. Dějou se kolem něj prý divný věci.“

„Na tom není nic zvláštního. To říkaly už první zprávy.“

„Jenže, Dane… ono… se to prý šíří.“

„Cože?“

„Šíří se to. Ty věci, co se dějou kolem toho pásma… se šíří.“

Daniel sevřel telefon a sykl na Milese, který řídil. „Jedeme k Chris,“ řekl mu tiše. Miles se zařadil do správného pruhu.

„Zastavíme se u tebe. Podívám se na to. Co přesně se tam děje, Chris? Co píše Walt?“

„Co se tam děje?“ skočil mu do řeči Sawyer.

Daniel na něj mávl, aby chvíli počkal.

Chris promluvila nejistě a hlas měla podivně sevřený. „Dane, on píše nesmysly. Prý že… vidí tam věci. Věci, který nemůžou být skutečný. Ten dopis je, jako kdyby to psal někdo, kdo blouzní.“

„Jedeme k tobě,“ zopakoval znovu Daniel a snažil se gesty umlčet Sawyera, který se čím dál víc dožadoval odpovědi.

Jenže dívka najednou nebyla k zastavení. Projevily se obavy, které ji patrně přiměly k telefonátu. „Dane, oni… co když se s nima něco děje? Prý je v okolí toho pruhu začíná bolet hlava. Když si vezmeš, co se nedávno dělo mně…“

„Klid, Chris. Může to být něco úplně jiného. Počkej na nás, ano? Do půl hodiny jsme tam.“

„Co se tam sakra děje, vědátore?“ zavrčel z přední sedačky Sawyer. I na něm se začínal projevovat neklid. Útržky informací ho očividně zneklidnily.

„Já nevím,“ přiznal Daniel.  

* * *

Na Obsidian Drive dorazili v napjaté atmosféře. Dívka už vykukovala ze dveří. Letmo se pozdravili a trojice rovnou pokračovala do obýváku. Daniel neomylně mířil k tabletu, který stále ležel na tomtéž místě na stole. „Ukaž mi, prosím, co píše.“

Dívka zapnula displej a tři muži se sesedli kolem malé obrazovky.

„Slečno Jonesová,

nezlobte se, že jsem dlouho nepsal. Nešlo mi to. Zkoumali jsme to pásmo a to mě vždycky hrozně unaví. Bolí mě pak hlava a nejde mi s váma komunikovat. Bolí nás všecky, jen Hurleyho ne.

Slýcháme tam hlasy. Šeptají, ale já a Ben jim nerozumíme co. Zní to jako tet tet jis sis. Nevím, co to je. Možná je to egyptsky. Jako ty sochy a rytiny.

Asi se to šíří. A bude se to šířit i dál. Posouvají se dál, blíž k nám. Taky se toho bojí. Hurley říká, že říkají, že je to, co teď z ostrova vyvěrá, nemá rádo. Nemá to rádo ženy. Je dobře, že tábor Kate a Claire je daleko. Ostrovní lidé se přemisťují na Hydru, tam je klid. Paní Eloise zůstává a s ní i několik dalších, i když Hurley říká, že by měli pryč všichni.

Hurley taky nechce. Prý neopustí svý přátele. Říká, že to zvládnem. Snad má pravdu.

Snad se vám a skupině daří líp.

W.“

Chris se na trojici mužů zadívala. „Co na to říkáte?“ zeptala se nejistě, když viděla, že všichni dočetli.

„Nelíbí se mi to. Ta zmínka o šíření vlivů…“ Daniel zatřásl hlavou. „Tohle se stát nemělo. A ty jevy, co ten chlapec popisuje…“

Odmlčel se. Do ticha po chvíli váhání vstoupil Miles. „Ale co se týká hlasů a podobnejch věcí, to na Ostrově není nic zvláštního.“

Přidal se k němu i Sawyer. „Jo, hlasy v džungli lidi občas slýchávali. A někdy i viděli někoho, kdo tam bejt… nemoh.“

Chris se na něj zadívala nechápavě. „Jak jako nemoh? Myslíš někoho, kdo byl fyzicky pryč mimo Ostrov?“

„Mimo Ostrov nebo i mimo tenhle svět,“ potvrdil Sawyer. „Vidiny, přeludy, přízraky, duchové mrtvejch, říkej si tomu, jak chceš, agentko. Ale tam se to objevovalo.“

„Takže vy myslíte, že…“ zamyslela se… „že Walt píše o tomhle? No, pak by to trošku smysl dávalo,“ připustila novinářka. „Ale stejně. Je to divný. Co ty bolesti hlavy? Nemůže to být to, co…“

„To, co se dělo tobě, by to být nemělo,“ uklidnil ji Daniel. „Ten chlapec nepíše nic o ztrátách vědomí. A to by určitě zmínil.“

 „Hm. A co ta zmínka o tom, že to nemá rádo ženy?“ Dívka se vyptávala dál. Jako by svou nejistotu zaháněla kladením dotazů. Jenže na tohle už jí Daniel odpovědět neuměl.

Místo toho se ozval Sawyer. „No… nevím, kde to ten kluk vzal, ale možná na tom něco je. Nevím, jestli je normální, aby se z výpravy vrátili dva chlapi z pěti jako novopečení vdovci,“ dodal hořce. Pak sjel pohledem na Daniela a skousl to, co se mu dralo na rty. Dřívější ztráta dřívějšího Daniela se nepočítala.

Pak se zase ozvala Chris. „Dobře. I když připustíme, že se tam takový věci děly i dřív, tak… tohle tak úplně normální nebude. To by o tom nepsal.“

„Obávám se, že důležitý je ten aspekt, že se ten fenomén rozšiřuje,“ prohlásil Daniel.

„Díky za připomenutí, vědátore,“ zavrčel Sawyer. „Umíš aspoň odhadnout, co to bude dělat dál?“

Miles se na svého bývalého šéfa pozorně zadíval. Tenhle tón dávno znal – skrývalo se v něm napětí a obavy. Nedivil se. Zmínka o tom, že něco na Ostrově nemá rádo ženy, mu připomněla nedávnou ztrátu. Zmínka o bezpečí severního tábora mu připomněla někoho, o koho se lze bát i teď. A zmínka o šíření neznámého jevu znamenala absolutní nejistotu a bezmoc. A Sawyer nesnášel bezmoc.

Daniel jen beze slova zavrtěl hlavou.

* * *

 „Co budeme dělat?“ pronesla po chvíli váhání dívka.

„Musíme domů, tohle bychom měli probrat všichni,“ prohlásil Miles, který se dočasně ujal vedení místo Sawyera.  „Chris, pojedeš s náma.“

Je toho víc, co by se mělo probrat, pomyslel si ještě, když pozoroval své parťáky v šeřícím se večeru. Na Chris bylo vidět, jak ji překvapilo Sawyerovo konstatování o vidinách a přeludech na Ostrově. V  úvodním stručném vyprávění o událostech na Ostrově o tom sice Sawyer už mluvil, ale očividně se to v tom přívalu informací ztratilo.

Daniel se ze zamyšlení vrátil do reality.

„Dobře. Ještě, než vyrazíme, bych tomu chlapci chtěl odepsat. Potřeboval bych od něj víc informací.“ „Ten tablet… nemůžeme si ho vzít s sebou?“

„Myslím, že ne,“ zavrtěla hlavou dívka. „Walt mi v dopisech psal, ať s ničím moc nehýbu.“

„Dobře. Mám mu napsat já?“ Když Chris souhlasila, natáhl se pro tablet. „Požádám ho o víc podrobností. Zítra to sem zase zajedeme zkontrolovat.“

„Budeme pořád jezdit tam a zpátky,“ zavrčel Sawyer. „Nedalo by se to udělat ještě složitějc?“

„V tomhle ohledu ne. Mohli bychom sem nechat přijet Desmonda a Franka, ale tím si nepomůžeme. Zítra bychom zase jeli zpět. Máme tam úplně všecky věci.“

„Jo,“ vstoupil do hovoru Miles. „Vrátíme se do Fernanda. Dane, ty napiš odpověď tomu klukovi, Chris, ty si sbal důležitý věci a pojedeme.“

* * *

V devět večer byli ve Fernandu. Sawyer všecky svolal k mimořádné poradě. Shrnuli Desmondovi a Frankovi obsah zprávy z Ostrova. Velitele skupiny to kupodivu příliš nerozhodilo – očividně ho uklidňovala zmínka o tom, že v severním táboře je bezpečno.

„Dá se říct, co se to tam děje?“

„Zatím toho moc nevíme,“ řekl Daniel. „Vyžádal jsem si od něj další informace, ale bude to nějakou dobu trvat. Zatím to vypadá, že z toho nově vytvořeného energetického kanálu začalo unikat i něco dalšího. Něco, co způsobuje ty zmiňované… jevy. Vidiny, bolesti hlavy a…“

„A to, že Walt najednou není schopnej mi psát. Dřív nezmiňoval, že by mu to dělalo problémy. Jako by mu něco kradlo energii,“ poznamenala dívka.

„A začalo se to dít relativně nedávno. Dřív nic z toho nezmiňovali. Takže… buď ten doprovodný jev potřeboval nějaký čas, aby se rozvinul, anebo se stalo ještě něco dalšího během období čtrnácti dnů, kdy se nám nehlásili.“

Do debaty vstoupil Sawyer. „Už jsem to říkal u agentky doma, ale asi stojí za to říct to znova. Co se týká těch vidin, tak ty na Ostrově nejsou nic novýho. Dělo se to tam už dřív. Ale asi toho přibylo,“ zamyslel se. „Hurley ty věci zná a kdyby to bylo v normálu, nenechal by Walta, aby takhle plašil.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

Miles přemýšlel a pak došel k závěru, že teď je vhodná chvíle vytáhnout to, o čem přemýšlel už nějakou dobu. „Je tu jedna věc, co s tím tak trochu souvisí, a týká se mě. Někteří to víte, někteří byste to asi měli vědět.“

Sawyer s Frankem jen souhlasně pokývali, věděli, co Miles vzápětí sdělí.

„Umím komunikovat s mrtvýma.“

Desmondovi najednou projela hlavou vzpomínka jako ostrý záblesk. Byli na Ostrově. Seděl u ohně a bylo mu příšerně. A pak přišel Miles a řekl mu… Najednou se to vynořilo z té části paměti, která byla zamlžená závojem Richardova zásahu.

„Takže proto jsi tenkrát věděl, co Penny…“

„Jo,“ kývl Miles. „Jo.“

* * *

„Fajn. Má ještě někdo něco dalšího, co zatím neřekl a o co by se chtěl podělit?“ ujal se slova Sawyer. Byl v tom sice kus kousavosti, ale znělo to klidně. Sawyer se zase vrátil do pozice druhého šéfa výpravy a ujal se aktivity za rozhozeného Desmonda.

„No… vlastně ano,“ povzdychl si Daniel. „Já… nevím, jak to zasadit do kontextu a do posledních událostí. Vůbec to sem vlastně nezapadá…“

„Přestaň okecávat, vědátore, a vybal to,“ zavrčel na něj Sawyer.

Fyzik na něj pohlédl skoro ublíženě. „Jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Od toho kolegy z Washingtonu jsem se dozvěděl jednu věc. To, čím se zabýváme, může probíhat v závislosti na… nukleárních incidentech.“

Sawyer vypadal, jako by ho někdo praštil.

„Já se k tomu taky nechtěl vracet, to mi věř,“ pokračoval rychle a na své poměry velmi nevrle Daniel. „Ale… narážím na to tak často, že to nemůžeme ignorovat. Prostě nemůžeme. Jakýkoli jaderný výbuch nebo test je obrovské množství energie a musíme s tím počítat.“

„V jakým ohledu počítat?“ zajímal se Frank.

„Může to ovlivňovat aktivitu na místech, která nás zajímají nebo budou zajímat. Na místech, která jsou energeticky nestandardní, podobně jako Altadena.“

„Jaderný testy jsou přece už dávno zakázaný,“ vstoupila do hovoru Chris. „Nemělo by se tedy stát, že by nám do něčeho zasahovaly.“

„V současnosti ne,“ potvrdil Daniel. „Ale v minulosti… Našlas spoustu zajímavých událostí, které odpovídaly vzorci, který nás zajímá. Snažil jsem se v tom najít nějakou chronologickou logiku, ale nenašel jsem nic. Ta informace o nukleárních testech je možná odpověď na to, proč jsem nic nenašel.“

„Takže…“

„Musíme trochu přizpůsobit plán, který jsme si dali ráno,“ řekl Daniel. „Franku, poprosím tě, aby ses zase pustil do dohledávání dat. Najdeš mi seznam nejsilnějších jaderných testů, které se kdy odehrály. S informací o místě, čase a síle dané detonace.“

Zůstali ještě chvíli sedět.

„Takže… co dál? Mění ty nový informace něco na tom, co budeme dělat?“ ozvala se nejistě Chris.

„V tuhle chvíli ne,“ řekl Desmond. „Máme svý úkoly a pozítří zase jedeme do Phoenixu. Všichni,“ řekl a zavadil pohledem o svého bratra. Ten rezignovaně pokrčil rameny, bylo mu jasné, že už nepříjemnému úkolu neunikne.

„A potom?“

„Potom skončí přípravy a vyrazíme do akce. Jestli nám ten vzkaz něco říká, tak hlavně to, že ty věci na Ostrově nečekají. Nemůžem se moc zdržovat.“