14. 4. 2022

815 – Iluze normálního života

 Den, který následoval po návratu Sawyera a Milese z jihu a po oficiálním přijetí Chris do Desmondovy skupiny, začal nesmírně ospale. Jako by všichni po napětí předchozích dnů potřebovali odpočívat. A také jako kdyby tušili, že teď začne ta opravdová práce, opravdové pátrání celé pětice, teď už šestice, která se znovu dala dohromady a nabyla nové možnosti.

U snídaně se tedy všichni sešli až kolem desáté hodiny. Sawyer si na opečený toast naskládal vrstvu sýra, protáhl se a zívl směrem k Desmondovi. „Tak co máme dnes v plánu, veliteli?“

„Vezmeme to popořadě. Peníze už máme, teď potřebujeme doklady. Já si zajedu na britskou ambasádu a vy řešte to, co jste rozjednali na jihu.“

„Jo, budeme. Jen nevím, jak to budeme všecko stíhat. To nám tady agentka bude dělat řidičku na plnej úvazek?“ Sawyer zvedl obočí směrem k Chris.

Frank odložil hrnek od kafe. „Měl bych takovej návrh. Neseženeme si ještě jedno auto?“

Desmond nesouhlasně zatřásl hlavou. „Peněz sice máme dost, ale že bychom je museli rozhazovat takhle rychle…“

„Nechci ho kupovat. Pokud počítáme s tím, že za pár týdnů vyrazíme mimo Státy, je to vyhazování peněz. Náš problém by řešilo i auto z půjčovny.“

„Většina z nás zatím nemá doklady, a při půjčení auta většinou chtěj vidět řidičák,“ odtušil Sawyer. Frank se chystal něco namítnout, ale Sawyer ho předběhl. „Já vím, ty svoje doklady máš, kapitáne. Pochvala před nastoupenou jednotkou. Ale víš jistě, že při půjčení auta nezadávaj někam do systémů údaje o tom, kdo si to půjčuje? Pokud je někde nějaká databáze pohřešovanejch osob a komunikuje s něčím takovýmhle, máme za chvíli problém. Jsi zmizelej a pravděpodobně mrtvej pilot pohřešovanýho letu, sorry.“

„Auto můžu půjčit já,“ ozvala se Chris. „Ale řídit si chci svoje.“

„Fajn, to bychom měli,“ kývl spokojeně Sawyer. Po návratu z jižní mise měl očividně energie na rozdávání a začínal se profilovat jako druhá vůdčí osobnost skupiny. „Ještě někdo něco?“

„Já,“ ozval se Daniel. „Potřebuju navštívit pár specializovaných obchodů a něco sehnat.“

„Obchod pro šílený malý vědátory jsem zatím teda nikde neviděl,“ odtušil Sawyer. „Nevíš o něčem, Scullyová? Jseš místní.“

Chris mu věnovala pohled, vyhrazený autorům nepříliš povedených vtipů, a obrátila se k Danielovi. „Co potřebuješ?“

„Počítač. Laptop. Mělo by to být něco výkonného, protože ho budu trápit docela náročnými výpočty,“ řekl Daniel. „A hodil by se mi mobilní telefon.“

„Takže nic zvláštního,“ převzal opět velení Desmond. „Tak jo, odpoledne něco obstaráme. Teď bych zajel na tu ambasádu, jestli nemáš nic důležitýho, Chris.“

Dívka zavrtěla hlavou. „Nemám, ale spíš jsem si myslela, že vám vypůjčím to další auto. Všecko pak bude jednodušší, když budeme mít dvě. Nedaleko odsud je půjčovna. Jela bych s vámi, vy mě tam vyhodíte…“

„A kdo bude řídit to druhý auto?“

„Franku, ty máš řidičák, že?“ podívala se dívka na pilota. Ten se samozřejmostí přikývl. „Pojedu striktně podle předpisů,“ odtušil na Sawyerův varovný pohled. „Při běžné silniční kontrole si mě snad policie nebude hledat v databázích.“

„Tak dobře. Za půl hodiny vyrazíme?“ navrhl Desmond. Skupina se začala pomalu rozcházet. Pomalu… až na Daniela. Ten rádoby nenápadně, ale velice rychle proklouzl obývákovými dveřmi a zamířil k pokoji. Desmond se vydal za ním. Když vešel do pokoje, bratr se přehraboval ve svém kufru. Konečně objevil, co hledal, soustředěně si to prohlížel a pak vše naházel zpět do zavazadla a to strčil pod postel.

„Ehm, Desmonde,“ ozval se pak rádoby ledabylým a bezstarostným tónem, který u něj však věstil problém, „asi na tu ambasádu pojedu s tebou.“

Bratr se na něj tázavě zadíval.

„Moje doklady už nejsou platné. Vypršelo to před půl rokem. Vlastně to ani není moje chyba,“ uvažoval roztržitě Daniel. „V té realitě, kde jsme se potkali, byl rok 2005. Můj pas měl pozbýt platnosti v polovině roku 2007, což jsme cestou sem jaksi… přeskočili.“

Desmond bratra chvíli pozoroval, jako by přemýšlel, jaké další zmatky ještě Daniel s sebou přinesl, jen je dosud nikdo neodhalil. Pak usoudil, že to nemá smysl. Rezignovaně přikývl. „Jasně, Dane. Dobře, žes to zjistil teď a ne při pasové kontrole na letišti.“

* * *

Vyrazili. Půjčení nového auta proběhlo bez potíží. Celá skupina se pak zastavila u fotoautomatu, kde si postupně celá pětice pořídila aktuální snímky na nové doklady. Pak se rozdělili – Chris, Miles a Sawyer zamířili domů, Desmond s Danielem a Frankem na britskou ambasádu.

Desmond předestřel úřednici historku, podle níž se i s bratrem zúčastnili divokého večírku, po němž se probudili bez peněz, bez cenností… a bez dokladů. Ženu to nijak nepřekvapilo. Její pohled napovídal spíš to, že mají být rádi, že probudili živí. Pak se jí prsty rozeběhly po klávesnici počítače. „Dávám pokyn k zablokování vašich stávajících dokumentů. Ověříme vaši identitu podle poskytnutých údajů a poté vystavíme nové doklady.“

„Jak dlouho to asi bude trvat?“ zeptal se Desmond, když oba dokončili vyplňování formulářů.

 „Kdybyste to řešili v Británii, trvalo by to přibližně čtyři týdny. Tady to bude déle, odhadem tak šest týdnů. Pokud si tedy nechcete připlatit za zrychlené vydání.“

Chtěli.

„Pevně věřím, že v téhle realitě nedošlo k nějaké odchylce ohledně údajů o mém narození,“ poznamenal zadumaně Daniel, když opustili ambasádu. „Bylo by to poněkud nepříjemné, kdyby zjistili, že jsem udal nesprávné osobní údaje.“

Desmond se zamyslel. „S tím ti neporadím. S tvým alternativním já jsem se sice potkal, ale kdy má narozeniny, na to jsem se opravdu neptal. A ty je máš vlastně kdy?“

„Osmého ledna,“ odpověděl Daniel.

„Ale to je za pár dní,“ zasmál se Desmond. „S tím musíme něco udělat.“

„A to ještě nevíš, že mi bude třicet. Narodil jsem se v sedmdesátém osmém. Aspoň doufám.“

„Fajn,“ kývl Desmond. „Co bys řekl na předčasnej dárek k narozeninám? Pojeďme obstarat nějakou tu techniku.“

Nasedli do černého outlanderu s Frankem za volantem a zamířili do obchodního centra.

* * *

Chris se Sawyerem a Milesem se mezitím vrátili zpět do Obsidian Drive. Nechali si dovézt pizzu a když dojedli, Sawyer zapředl hovor. „Včera jsi říkala, že se mě chceš na něco zeptat, Scullyová. Co tě zajímá?“

Chris se na něj podívala. „Myslím, že po včerejšku už můžu mluvit na rovinu, co? Tak jo. Leží mi to v hlavě už od toho dne, kdy jste sem přišli. Já… našla jsem tvoje jméno v seznamu cestujících letu 815.“

Upřela na něj tázavý pohled.

„No, a co má být?“

Chris zamžikala. „Jak to myslíš, co má být? Byl jsi na letu 815, nebyls mezi Oceanic 6 a přesto žiješ. Kdes ty tři roky byl?“

„Jo takhle to myslíš,“ zatřásl hlavou Sawyer. Žil tři roky ve společnosti, v níž bylo to, že přežil havárii letu 815, naprosto samozřejmé, a těžko se dokázal vžít do pozice někoho, kdo to vnímal úplně jinak. „Byl jsem, když to řeknu jednoduše, na Ostrově. Celou dobu. A nebyl jsem jedinej. Ten pád našeho letadla přežilo hodně lidí. Většina z nich už není, ale pár jich tam pořád ještě žije, aspoň doufám. Oceanic 6 tam byla s náma, ale těm se povedlo odtamtud dostat. No, asi jsi už pochopila, že to se slavným letem 815 bylo trošku jinak, než jak se oficiálně tvrdilo.“

Miles vedle něj přikývl. To on Sawyera a zbytek skupiny, která uvízla v 70. letech, informoval o tom, co se dělo kolem letu oficiálně – o podvržení vraku v Sundském příkopu i o tom, kdo za akcí stál. I teď doplnil pár slov na vysvětlenou.

Chris na ně zírala. Ano, něco podobného jí vykládal Walt… ale od dvou dospělých a protřelých mužů to mělo přece jen jinou váhu než od pubertálního chlapce.

„Takže,“ navázala opatrně, „vy mi tady říkáte, že někdo umístil na oceánský dno vrak velkýho letadla plnej těl? Ale… proč?“

„Aby to letadlo nikdo dál nehledal. Hrozilo nebezpečí, byť dost malý, že by se při dalším pátrání mohlo narazit na Ostrov. A to se určitým lidem nehodilo. Takže starej Widmore…“

„Fotr Desmondovy nešťastný ženy, abys rozuměla,“ doplnil Sawyer. „Pěkně zatracenej hajzl.“

„…starej Widmore zaplatil tohle divadýlko s falešným vrakem,“ pokračoval Miles. „Pak vyslal vlastní pátrací misi, do který přijal mimo jiné i mě. Byl tam i Frank. Ví o tom možná ještě víc než já, zeptej se ho sama.“ O Danielovi se Miles nezmínil. Do vysvětlování tohohle problému se nechtělo zaplétat ani jemu, ani Sawyerovi.  

Miles pokračoval. „Každopádně na lodi se tím nikdo netajil. Všichni jsme věděli, že máme najít určitý místo, že tam nejspíš najdeme trosečníky z 815 a že se o ně máme postarat. Každej z nás měl svoje specifický úkoly. Nakonec to celý dopadlo trošku jinak, ale to už je na delší povídání. “

„Myslím, že máme času dost,“ řekla Chris pomalu.

„Scullyová, já bych s tím počkal, až se vrátí velitel s kapitánem a s Einsteinem. Nikdo z nich tam nebyl celou tu dobu, kterou jsem tam trčel já,“ řekl Sawyer. „Takže mám takovej pocit, že i oni si ten příběh rádi poslechnou celej. A dvakrát to doopravdy vyprávět nebudu.“

Pak se zvedl. „Stejně si ještě potřebuju něco zařídit.“ Zašel do svého pokoje, pak vyrazil ven. V kapse měl obálku adresovanou člověku, s nímž se setkali v Oceanside. Byly v ní tři dopoledne pořízené dokladové fotografie.

* * *

Zkraje večera se vrátili i Desmond, Daniel a Frank. Sawyerův návrh, aby si spolu sedli a dali dohromady vše, co vědí o dění na Ostrově od havárie Oceanicu 815 po jejich odchod, byl jednohlasně přijat. Chris se ujistila, že si Sawyerovo vyprávění smí nahrávat, a totéž udělali i Daniel a Desmond se svými novými mobily.

Vzpomínání, do něhož později začal intenzivně vstupovat Miles a příležitostně i Frank, se protáhlo. Chris většinu času nevěřícně zírala a jen občas vstoupila do hovoru s nějakým upřesňujícím dotazem; Sawyer byl dobrý vypravěč a většinu podstatného odvyprávěl sám.

Daniel fixoval Sawyera po celou dobu vyprávění pohledem, jako by čekal na něco nesmírně podstatného. Ale nedočkal se.

Desmond většinu času hleděl do prázdna nebo držel hlavu v dlaních, jako by nechápal, že velká část Sawyerova vyprávění je o něm a o lidech, které znal. Ano, když to teď slyšel, rozpomínal se na věci a děje a skládaly se mu do souvislostí. Obratem ale zase bledly a zapadaly. Jako by to byl příběh někoho cizího, který si nedovedete zapamatovat, protože k němu nemáte ten správný vztah. I když věděl, že tohle jeho příběh je. O to víc nechápal, jak ho mohl Hurley pověřit tak důležitým úkolem. Proč nepověřil velením rovnou Sawyera, paměť celé skupiny? Jenže pak mu cosi došlo. Hurley potřeboval, aby se vrátili. A právě vzpomínky mohly pro někoho být dost dobrým důvodem, proč se nevrátit.

Skončili, když už byla skoro půlnoc. „To je šílenej příběh,“ zavrtěla hlavou Chris.

„Jo, už asi chápeš, proč Oceanic 6 měla svou verzi, ve které nikdo další nepřežil a oni nic nevědí. Kdyby mluvili jen o desetině z toho, co jsem ti teď řekl já, byla by to jednosměrná jízdenka do blázince.“

Rozešli se. Chris uléhala s myšlenkou, jak je absurdní, že se zrovna Sawyer pozastavoval nad tím, že se ona, Dan a Frank zabývají starou sci-fi pohádkou, jak to Sawyer nazval. Jejich příběh si z hlediska absurdity byl naprosto roven s jakýmkoli smyšleným horrorem. A co na tom bylo nejšílenější, ona jim to věřila. Jaksi to dávalo smysl a zapadalo to do toho, co od zmizení letu Ajira zažila.

* * *

Sawyer a Miles zašli do svého pokoje, ale vzápětí jim někdo zaklepal na dveře. Miles otevřel. „Je půlnoc, Dane,“ obrátil oči v sloup. Daniel jim místo odpovědi vpadl do pokoje.

„To nevadí. Musím s vámi dvěma mluvit, nutně. Soukromě.“

Sawyer se přehraboval ve svém batohu a zvedl k němu hlavu. „Co tě zajímá, vědátore? Máš pocit, že jsem vám toho dneska řekl málo?“

„Nezmínil ses o mně.“ Daniel na Sawyera upřel pevný a napjatý pohled.

„Omlouvám se, že jsem ignoroval tvou existenci,“ pokrčil Sawyer rameny s ironickou omluvou. „Myslel jsem, že stačí, že tu jseš. Nechtěl jsem se zamotávat ještě do vysvětlování toho, kde se tady vzal jedinec z jiné reality.“

„O to nejde,“ přerušil ho Daniel. „Jenže já… nebo ne já, ale moje druhý já, nazvi to, jak chceš… já jsem na Ostrově taky byl. Musíš si to pamatovat. Vím to od Desmonda.“

Sawyer s Milesem se na něj překvapeně zadívali. Tak velitel skupiny, který po většinu času vypadal, že si toho moc nepamatuje, se o své útržky paměti dělil se svým bratrem a vyzradil mu zrovna tu informaci, která mohla přerůst v problém. Sawyer i Miles si velmi dobře pamatovali stav, ve kterém se Daniel nacházel na Ostrově a zejména po smrti Charlotte, a oba se shodli, že tyhle podrobnosti by tenhle Daniel znát neměl. Natož pak informaci o smrti sebe samotného rukou vlastní matky. Kate a Jack o tom Sawyerovi s Milesem samozřejmě řekli. Ale dvojici někdejších dharmských strážných teď bylo jasné, že tahle informace se k Danielovi dostat nesmí. Daniel v dřívější verzi byl značně labilní a oni nechtěli riskovat, že by v něm šokující informace vyvolaly něco podobného i teď.

A navíc o tom Sawyer nechtěl mluvit ani kvůli sobě samému. Daniel, jeho návrat na Ostrov, jeho snahy o záchranu Ostrova a jeho pokus s bombou vedly ke smrti Juliet. A v tom se Sawyer už vůbec pitvat nechtěl. Nechtěl si to připomínat. Tušil, že by to nepřineslo nic dobrého.

„Jo, byls tam,“ zavrčel neochotně Sawyer. „Nebo tvůj dvojník. Byls tam, choval ses ještě divnějc než teď, a to je co říct, pak jsi na dost dlouhou dobu vypadl kamsi na pevninu, tam sis bádal a pak ses zase vrátil. No a když se stal ten incident s navrtanou kapsou, tak už ses s náma nevrátil do současnosti.“

„Nevrátil,“ přikývl Daniel. „Ale měl bych. Při všech časových přesunech jsem se přesunul s vámi. Měl jsem se tedy přesunout i nazpět. Co se tam stalo?“

„Já nevím,“ odsekl stále podrážděnější Sawyer. Danielova urputnost mu šla na nervy. Vědec tušil, že Sawyer ví víc, než co říká, a chtěl to vědět také.

„Víš.“

„Nevím,“ zvýšil hlas Sawyer. „Někam jsi šel s Jackem a Kate a pak se vrátili jen oni. Nebyl jsem u toho, tak nevím, co se stalo. A už mi dej pokoj, zatraceně.“ Popadl ručník a mýdlo, neurvale Daniela odstrčil ode dveří a zamířil do koupelny.

Miles se pokusil situaci zklidnit. „Dane, Jim má pravdu. Nebyli jsme u toho a nevíme, co se tam dělo. Proč ti na tom vůbec tak záleží?“

Daniel vybuchl. „Proč mi na tom záleží? Zatraceně, já musím vědět, co se tam dělo. Potřebuju víc informací a potřebuju vědět, kdo tvořil ty informace, které už mám. Jestli tam někde pořád existuje moje alternativní já, musím o tom vědět. Ve věcech, které se týkají praktických aspektů změn časoprostoru, je to klíčová záležitost. Tak ze mě přestaňte dělat idiota, doháje.“

Miles na něj překvapeně zíral. Pak vyletěl i on. „Dobře. Řeknu ti, co vím. Idiota z tebe nikdo dělat nemusí, jako idiot ses choval ty sám. To tvý tehdejší já nepůsobilo jen divně, ale naprosto zhrouceně a šíleně. A šílený byly i ty závěry. Já bych s těma tvejma tehdejšíma výzkumama radši nepokračoval, kamaráde. Protože když tě to tehdy dovedlo k pokusu s odpálením kusu jaderný bomby, nepřijde mi to jako něco, v čem by bylo dobrý pokračovat. Možná tě od toho tehdy někdo odstavil a proto ses s náma nevrátil.“

Chvíli bylo ticho. Daniel se tvářil šokovaně. Pak pomalu, váhavě promluvil.

„Bomba? Ale vždyť… Jim před chvílí vykládal, že oblast stanice Swan explodovala kvůli narušení…“

„Jo. Podloží narušený bylo. Ale k tomu tam vybuchla bomba, kterou někdo jako ty označil za řešení problému. Tohle měl Jim vykládat celý skupině? To by fakt všecko vylepšilo. Dane, podle všeho tě tady potřebujeme, tak by nebyl dobrej nápad udělat z tebe úplnýho magora. Dělej, co máš rozděláno, ale nesnaž se vracet do minulosti. A teď už vážně zmiz.“

Daniel odešel jako omráčený a Miles sebou praštil na postel. Ze série několika zásadních informací vyzradil pouze jednu, to nebyl špatný výsledek. Daniel očividně věděl, že mu Miles se Sawyerem něco tají, a nehodlal se nechat odradit, dokud se nedozví víc. Teď se něco dozvěděl a vypadalo to, že se dozvěděl až moc. Dobře. Pokud informace o výbuchu bomby byla na Daniela moc, co by teprve byla informace o smrti ženy, kterou měl rád a které nedovedl zabránit, a o smrti jeho alternativního já.

* * *

Lákavá iluze normálního života, která se nad nimi lehce rýsovala poslední den – zařídit doklady, půjčit auto, obstarat si novou techniku, zastavit se na dobrý oběd – se zase rozplývala.

Daniel nešel spát. Potichu zašel do svého pokoje, vzal si černý a bílý zápisník a pak vyšel ven. Posadil se na pozůstatky křídla a ve svitu pouličního osvětlení listoval v černém zápisníku.

Bomba, bomba, dunělo mu v hlavě. Listoval sešitem, ale nic takového tam nebylo.

Až když došel skoro až na konec zápisků, všiml si, že několik stránek chybí. Někdo je ve spěchu vytrhl. Před chybějícími stránkami byla poslední poznámka: NEUTRALIZACE.

Až dosud mu nedávala smysl. Teď najednou ano. Protože neutralizace se dá dosáhnout i explozí pokud neutralizujete něco, co imploduje. A imploze byla celkem dobrý popis toho, co se mohlo začít dít po narušení proudu energie, který ústí do obrovské energetické kapsy.

Miles očividně nelhal.

Daniel s plíživou hrůzou sklapl černý zápisník. Jeho nepříjemné tušení bylo správné. Ne, na tohle opravdu navazovat nemohl. Od tohohle se musel dostat co nejdál, pryč. Chvíli přemýšlel, zda by sešit neměl zničit a zbavit se ho jednou provždy, ale tušil, že v tomhle se unáhlit nesmí. Odložil si zápisník do klína a dlouho zíral do noci, kamsi za světlo pouličních lamp. Pak začal bezmyšlenkovitě listovat zápisníkem bílým. Stejně jako u černého se teď zaměřil ne na to, co v něm bylo vepsáno, ale na to, co tam bylo zaneseno beze slov.

Na obou předsádkách byly předtištěné mapky s logy dharmských stanic.  Na samotném začátku byly vyznačeny stanice na Ostrově, na konci ty ve světě. Tři byly ve Spojených státech, dvě v Británii, jedna v Evropě.

Jedna z nich byla i v oblasti Los Angeles. Lamp Post, stálo na popisku.

Daniel se už nedíval do světla lamp ani do tmy; přivíraly se mu oči. Ale myšlenky si jely svým vlastním směrem. Lamp post, lamp post, podstavec lampy. Podstavec lampy je to, co je pod světlem.

Co jiného je symbolem světla než kostel? Kostely, v nichž plane věčné světlo… a také kostel, v němž se dokázalo rozzářit světlo z průchodu mezi světy. Co je pod světlem? Co je pod kostelem?

Usnul. Oba zápisníky se mu svezly do klína a poté spadly na zem.

Žádné komentáře:

Okomentovat