805 - Učitelé a lovci

 Walt se probudil do dalšího krásného dne. Ačkoli v noci měl opět živé a kontrolované sny, na které si teď velice dobře vzpomínal, byl odpočatý a plný energie. Přikládal to působení Ostrova. Bylo mu tam čím dál lépe.

Musel přemýšlet o tom, co se mu zdálo. Nebo spíše o tom, co v noci prožíval. Nebyly to sny a on to dobře věděl. V noci se opět snažil navázat spojení. Tentokrát ne s Christlene, u níž, zdá se, bylo vše celkem v pořádku. Snažil se komunikovat s dalšími lidmi na Ostrově. Walt věděl minimálně o bytosti – označit jej za člověka by bylo poněkud nemístné – o níž mluvil Hurley jako o Černém nebo o Něm. Druhý vládce Ostrova byl někde v severní části.

Hurley ho varoval, aby si Černého nevšímal, samozřejmě. Řekl, že odteď budou sedět v táboře na pláži, lovit a koupat se. To Walt hodlal plně dodržet. Jenže jeho zvědavost byla obrovská a navíc toužil ukázat ostatním, co všechno ještě dokáže. Stále měl pocit, že jeho dar komunikace s dalšími lidmi nebyl ze strany Strážce a jeho pobočníka plně doceněn.

Walt se tedy v noci pokusil o to, o co se pokoušel už tolikrát předtím: napojit se na danou osobu a zasáhnout do jejích snů. Nemusel dotyčného znát osobně, stačilo mu o něm něco vědět. Když o daném člověku začal přemýšlet, brzy se k jeho mysli dokázal přiblížit tou svojí. Vstoupit do snu už pak bylo jednoduché: sen byl vlastně jen odrazem mozkové aktivity spícího jedince, která ve spánku jela na volnoběh. Pro Walta, který silou vůle dovedl formovat i pevnou hmotu, bylo ovlivnění volně plynoucí nervové aktivity v něčím mozku něčím naprosto primitivním.

Tentokrát se mu to však nepovedlo. Bylo to pochopitelné – Černý nespal. Černého mysl se takovými malichernostmi, jako byl spánek, nikdy nezatěžovala. Když hostitelské tělo odpočívalo, mysl – Energie – pracovala jinde. Dokázala existovat i mimo fyzické tělo, mimo mozek. Waltova snaha neměla co formovat.

Našel však stopy jiných myslí. Nezachytil přímo Černého, ale zachytil jiné, které o Černém přemýšlely. Tyto mysli byly zmatené, nejisté, těžko srozumitelné… a on se k nim prozatím raději nepřibližoval. Ale lákaly ho. Měl neodbytný pocit, že je zná.

* * *

Ráno, po nějaké době přemítání, se vydal za Hurleym a Benem, kteří u vyhaslého ohniště pojídali ovoce k snídani.

Hurley ho vlídným pokývnutím přizval k nim. Chlapec si z hromádky ovoce vybral pár plodů a posadil se k oběma mužům.

„Hurley?“ oslovil Walt Strážce. „Můžu se tě na něco zeptat?

Strážce Ostrova s plnou pusou přikývl.

„Kdo je na severu? Kromě Něho, toho Černého.“

Hurley udiveně polkl. „Jak o nich víš?“

Walt se pokusil zatvářit lhostejně. „Ale… něco se mi zdálo.“

Hurley okamžitě věděl, která bije. „Walte! Ty ses zase snažil někomu dostat do hlavy. Tys lezl do snů lidem kolem Černého?“

„Nelezl. Nikomu jsem nikam nelezl. Jen jsem tak trochu chodil kolem,“ bránil se chlapec.

„Walte, co jsem ti včera říkal o provokování druhé strany? Motat se v myšlenkách kolem jeho lidí… to je pěkně drzý. Musíš s tím přestat. Okamžitě. To, co děláš, je strašně nebezpečný!“

Hurleyho důrazný hlas Walta překvapil.

„Myslel jsem to dobře. Myslel jsem, že třeba zjistím něco užitečnýho. Ale… nejde to. Nemůžu se na ty lidi tam napojit. Kdo tam je, Hurley? Prosím! Nechám toho, ale řekni mi prosím, kdo to je. Mám pocit, že je znám, ale nemůžu je poznat.“

Hurley chlapce chvíli přísně pozoroval. Pak si připomněl svou hlavní strážcovskou zásadu: nelhat. Říkat lidem pravdu, ať s ní sami naloží, jak chtějí. Bez ohledu na to, jestli jsou to dospělí nebo energií sršící pubertální výrostci.

„Je tam Kate, Claire a Desmondův malý syn. To jsou ti, o kterých víme. Ale Walte, tím to pro tebe končí. Nebudeš se nijak snažit s nima komunikovat, jasný? Povídat si můžeš s tou svojí novinářkou z L. A. Ale jinak ne, pokud ti to výslovně nedovolím. Chápeš?“

Walt otráveně přikývl. Bylo mu jasné, že Hurleyho svou iniciativou rozzlobil.

Ben do hovoru vstoupil. „Hugo má pravdu. Komunikovat s lidmi kolem Něho znamená vystavovat všecky obrovskému nebezpečí. On… dovede lidem číst v myslích. Když s nimi budeš komunikovat, necháš tím v jejich myslích vzpomínky a on si je pak přečte jako knihu. Když s nimi budeš mluvit, způsobíš tím dvě věci. Za prvé se dozví vše, o čem jsi mluvil, takže můžeš prozradit i citlivé věci z našeho tábora. Za druhé ty lidi vystavíš obrovskému nebezpečí. Když jeho lidé budou komunikovat se špehem z opačného tábora, rozzuří se a odnesou to oni.“

Walt vypadal zahanbeně. „To bych nechtěl.“

Ben souhlasně přikývl. Taky si myslím, že tohle nechceš, říkalo jeho gesto.

Chvíli bylo ticho. Pak se Hurley odkolébal k hromádce ovoce, zvedl další kus a podal ho Waltovi. „Vem si papáju. Jsou moc dobrý.“

Později během dne Ben s Hurleym Waltovi hrubě načrtli aktuální situaci a rozložení sil na Ostrově. Walt byl ne přímo šokovaný, ale velmi překvapený, když se dozvěděl, že na Ostrově kromě dvou žen na severu, skupiny Druhých, s níž se setkali ve dni po Waltově příchodu, a kromě samotářsky žijících Rose a Bernarda už nikdo další nezůstal. „Vrátil ses na loď duchů, Walte. Ale když už jsi na palubě, tak holt poplujeme dál. Moře se snad zase zklidní a bude líp,“ zasnil se trochu Hurley.

* * *

Odpoledne se Walt vydal k oceánu zaplavat si. Hurley poodešel s Benem na skaliska, kde je nikdo v hukotu vln nemohl zaslechnout, ani kdyby náhodou byl nablízku.

„Walt je neřízená střela,“ povzdychl si Hurley.

Ben přitakal. „Je. Ale jsem přesvědčený, že to myslí dobře. Hrozně rád by pomohl, ale jde na to příliš unáhleně.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil Hurley. Pak chvíli mlčel a Bena si z profilu prohlížel, jak stáli vedle sebe. „Bene… on potřebuje někoho, kdo ho povede a kdo ho naučí, jak na Ostrově fungovat.“

„To rozhodně ano.“

„O někom bych věděl,“ pokračoval Hurley.

Ben se k němu obrátil. Hurley se na něj chvíli díval a pak přikývl.

Úžas v Benově tváři byl obrovský. „Ty myslíš…?“

„Jo, tebe. Víš snad o někom lepším? Už jsi jedno dítě pubertou skoro provedl.“

„Nepřipomínej mi to.“ Ben na chvíli odvrátil pohled a zíral do dálky k obzoru.

„Já vím, promiň. Ale je to tak. Bene, já chci, aby sis vzal Walta na starost. Já to dělat nemůžu. On se ke mně pořád chová jako k tomu dobromyslnému tlouštíkovi z letu 815, zkouší, co může, a já na to reaguju přehnaně. Jsem na něj moc tvrdej. Chovám se jako strážce, dávám zákazy a příkazy… a to je přesně to, co nechci. Ale snadno k tomu sklouznu. A navíc to na něj nefunguje. Ale když jsi s ním mluvil ty a věci mu vysvětlil, reagoval jinak. Všiml sis toho, ne?“

Ben pomalu přikývl. „S dospívajícím zákazy a příkazy nehnou. Jediná cesta je vysvětlit mu to a doufat.“

„Tak vidíš,“ řekl Hurley. „Říkám ti, že jsi na tuhle práci ten nejlepší kandidát. Bene, prosím, zkus to. Walt se musí naučit pravidla, jak se chovat na Ostrově, a ty je znáš nejlíp.“

„Ještě lépe je zná Richard a Eloise,“ namítl Ben. „A měli by nejspíš i větší autoritu.“

„On nepotřebuje naprostou autoritu. Potřebuje někoho, koho bude respektovat, ale zároveň mu bude blízký. A já si myslím, že s Waltem máte hodně společného.“

Jste si strašně podobní, chtělo se Hurleymu dodat zjevnou a obrovskou pravdu. Oba jste ztratili matku a oba vás podrazil otec. U Walta ten podraz nebyl tak strašlivý, ale zažil ho dvakrát. Nejdřív se ho vzdal jeho nevlastní otec, pak ho opustil Michael a odjel sám na místo, po němž Walt toužil.

Jste si podobní, ale zároveň se doplňujete. Walt potřebuje někoho jako tátu. Někoho, kdo pro něj bude mít pochopení a s laskavostí ho naučí, co musí vědět. A ty potřebuješ někoho, kdo ti bude blízký podobně jako dřív Alex. Tvou ztrátu to nezahladí, ale pokud to zvládneš, a já věřím, že to zvládneš, otupí to tvůj strašlivý pocit selhání, který do tebe zasel otec.

Ben nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak, jako by vycítil Hurleyho myšlenky, poznamenal: „Hugo, ty víš, co je Walt zač. Chceš člověka s takovými schopnostmi svěřit mně? Mně? Hugo… vždyť já jsem až donedávna zkazil, na co jsem sáhl. Nezvládl jsem vychovat a ochránit ani Alex, a to byla normální děvče. Tohle chceš riskovat?“

Hurley mu položil ruku na rameno a přeladil do tónu Hurley-kámo. „Bene, myslím, že je načase, abys to svý domnělý prokletí prolomil. S Waltem to zvládneš.“

* * *

Jejich porada pokračovala v noci, když Walt, unavený celodenním pobytem na pláži, odešel brzy spát. Opět seděli u hořícího ohně. Na Ostrově byl klid.

„Doufám, že se Walt právě nesnaží procpat do myšlenek Kate nebo Claire,“ potřásl hlavou Hurley.

„Snad ne. Ráno to vypadalo, že pochopil, proč je to tak nebezpečné. Je to jedno ze základních pravidel. On… je to sice temná stránka Ostrova, ale je to někdo na tvojí úrovni. A je nutné ho respektovat. I Jacob na tom trval.“

„Ta vaše a Jacobova pravidla. Rozuměl jim vůbec někdo a dokázal je dodržovat?“  Hurley měl pocit, že dřívější život na Ostrově byl spoután tolika pravidly, že pro normální smrtelníky snad ani nebylo možné je všechna pochopit, natož je dodržovat.

„Samozřejmě,“ odvětil Ben. „Richard. Ten pravidla zná a až na naprosto výjimečné situace je nikdy neporušil. Proto nás všechny učil. A já si pořád myslím, že by bylo lepší, kdyby učil i Walta.“

„O tom už jsme se bavili, Bene, a odpověď je NE,“ řekl Hurley rezolutně. „Kromě toho, co jsem ti už řekl, jsou i jiné důvody. Richard učil pravidlům podle Jacoba. Ale já se jich držet nechci. Jacobova pravidla byla strašně tvrdá a mnohdy lidi dohnala k chybám, které by jinak neudělali.“

Ben se v myšlenkách vrátil o dlouhé roky nazpět. Ke své největší chybě, kterou to všechno začalo.

„Máš pravdu. Charles. Vyhnal jsem ho z Ostrova, a oficiálním důvodem bylo to, že porušil pravidla. Měl dítě s cizinkou. Proč to bylo tak špatně, po tom jsem ani nikdy nepátral. Richard to prostě přinesl od Jacoba. Je zakázáno mít intimní vztahy s lidmi, kteří žijí trvale mimo Ostrov. Chceš s někým být? Dobře, odejdi. Nebo toho druhého přiveď sem. Ale nic mezi tím. Takže když mi Druzí po Čistce předali velení…“

„Jednals přesně podle pravidel,“ doplnil Hurley.

„A také jsem se zbavil největšího rivala. Druzí Charlese po Čistce zbavili vedení, protože už měli jeho tvrdosti a svéhlavosti dost. A já ho hned poslal pryč. Potvrdil jsem nově získanou moc, vrátil jsem důležitost pravidlům a ještě jsem se zbavil konkurenta. Geniální řešení. Jenže jsem tím rozpoutal všecko, co pak přišlo. Charles se rozhodl, že Ostrov najde a že se mi pomstí. A nakonec se mu to povedlo.“

„Pomstil se i sám sobě,“ poznamenal Hurley. „A hlavně celé své rodině. Napáchal strašné škody, zničil i to, co ani nechtěl, a málem se mu povedlo zničit úplně všecko.“

„On tu spirálu vzteku, pomsty, strachu a bolesti roztočil do šilených obrátek, až se to vymklo kontrole,“ přemýšlel Ben. „Ale na jejím počátku jsem byl já. Kdybych ho neposlal pryč, mohlo být všecko jinak.“

„Ne, Bene. To nebyla tvoje vina. Tys jen naplnil platná pravidla. Vinu nese ten, kdo ta pravidla stanovil.“

„To mi něco připomíná,“ zamyslel se Ben a začal recitovat. „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu. Evangelium podle Jana.“

* * *

„Ty znáš Bibli?“ Hurley se s mírným úsměvem podivil a v pohledu se mu objevila zvědavost.

„Trochu ano,“ přikývl Ben. V jeho způsobu vyjadřování to znamenalo, že ji má minimálně jednou přečtenou a mnohé pasáže detailně prostudované. „Když žiješ ve společnosti, která pořád vychází ze starověkých kořenů, není znalost starých knih a mýtů na škodu. Říkají ti přinejmenším to, jak se dřív lidé vyrovnávali s divnými věcmi a jak na ně reagovali. Pro někoho, kdo se učí být vůdcem v takové společnosti, to může být velice poučná četba.“

„Jo. Starý zákon je vlastně historie toho, jak lidé reagovali na zákazy, příkazy, pravidla… a jak se trestalo porušení. Ale stejně jste se z toho moc nepoučili a nakonec jste došli až na úplnou hranu.“

„Jako biblický národ,“ pokrčil Ben rameny. „Taky si ohýbali pravidla podle svého a několikrát svého Boha pěkně rozzlobili. Potopa světa, vyhlazení Sodomy a Gomory, egyptské rány… to všechno nejsou pěkné věci.“

„Ale Bůh se nad lidmi nakonec vždycky slitoval,“ připomněl Hurley.

„Ano. Ale aby s nimi něco pořídil, musel nakonec seslat nového Boha a změnit pravidla. Nový zákon. Nahradil stovky starozákonních příkazů a zákazů přikázáním lásky, do kterého se vejde všecko ostatní. Je to zjednodušení, přinesené na svět novým vůdcem, který sestoupil z výšin mezi lidi, žil s nimi, jedl, pil, uzdravoval je a byl jako oni.“ Ben se zadíval na Hurleyho.

„Nedělej ze mě spasitele, Bene!“ Hurley od Bena dokázal přijmout leccos, ale tohle bylo na jeho hispánskou duši s katolickými kořeny příliš.

„Neřekl jsem, že jsi spasitel. Stačí, že v tobě je ta naděje. Ostatně, v něčem jsi už teď lepší než Ježíš,“ Ben se lehce zasmál. „Od něj jeho národ čekal, že ho vyvede z římské nadvlády. Čekali silného vůdce pro tenhle svět a místo toho dostali učitele morálky, který jim nasliboval spásu… a nakonec se nechal hloupě popravit.“

Ben si dál nevšímal Hurleyho nesouhlasného pohledu. „Ty ses svých lidí ujal a postavil ses do jejich čela. Chráníš je už tady a teď.“

Hurley nesouhlasně potřásal hlavou, ale nic neřekl.

* * *

Přišlo další ráno. Ben během snídaně nabídl Waltovi, aby s ním šel na výpravu do džungle. Měl v plánu vydat se nejprve k Druhým do síně pod sochou, převzít od nich nástražné pasti, které tam vyráběli, aby alespoň trochu ukrátili dlouhou chvíli, a jít je umístit do džungle.

„Tak jo, to zní dobře!“ Walt vypadal nadšeně. Představa výpravy a lovu se mu zamlouvala. Podobně mu kdysi imponoval Locke se svými zálesáckými schopnostmi. Nyní tedy s radostí využil Benovy nabídky.

„Buďte opatrní,“ varoval je Hurley. „Bene, víš, na která místa si dát pozor, že jo?“

Ben přikývl. „Snad ano. Mělo by to být v pořádku. Zatím si od nás držel odstup, takže…“

Vyrazili starou známou stezkou od tábora na pláži k podstavci Tawaret. Z vyšlapané stezky se pomalu stávala pohodlná cesta – jak by ne, když jí v posledních dnech někdo procházel skoro denně.

Cesta jim utekla rychle. Ben Waltovi vykládal o místech na Ostrově, která byla vyústěním cest, po nichž se pohyboval Černý, a od nichž bylo radno držet se dál. Některá byla i tady na jihu. Ben znal lépe sever Ostrova v okolí Dharmavillu, kde strávil největší část života, ale měl určitou představu i o jižních končinách.

V síni pod sochou byli uvítáni s přátelskou vlídností.  Druzí jim předali hromádku nástražných provazových pastí. Materiál si s sebou přinesli při útěku z Dharmavillu a teď výrobou pastí trávili dlouhé chvíle ve skrýši. Už předtím se dohodli, že jim Ben pomůže rozmístit je v nedalekých končinách a poté skupině pod sochou přenechá něco z úlovku, aby jim pomohl vylepšit nepříliš pestrý jídelníček.

Na loveckou výpravu se s nimi vydal i Richard. Zamířili na jihovýchod od sochy do kopcovitého pásma džungle a tam rozmístili pasti. I Walt si to vyzkoušel. „Jde ti to,“ pochválil ho Ben. „Jestli budeš chtít, můžeš někdy pobýt pod sochou a naučit se, jak se pasti vyrábí. Co ty na to?“

Walt souhlasil. Bena to potěšilo – věděl, že během návštěvy u Druhých se chlapec naučí nejen praktickým dovednostem, ale také vyslechne mnoho příběhů o Ostrově a jeho obyvatelích. Druzí si je vyprávěli opakovaně a byly pro ně zdrojem důležitého poznání. A to teď měl nabýt i Walt.

* * *

Rozmístili pasti a rozloučili se s Richardem, který zamířil zpět ke svým lidem. Ben s Waltem pomalu zamířili k jihu, směrem k táboru. Ben Waltovi cestou ukazoval různé ostrovní přírodní zajímavosti, tu a tam natrhali nějaké ovoce, takže nikterak nespěchali.

Vzdáleného šramocení ve vzdálené houštině si všiml jen Walt. Najednou ho cosi upoutalo a vydal se opačným směrem, než kam mířil Ben.

„Walte, kam jdeš?“

„Počkej tady, myslím, že jsem tam někoho…“ Chlapec nedomluvil a zrychlil. „Hned budu zpátky. Jen se na něco podívám.“

Postava, za kterou se vydal, zmizela v houštině. Walt se dal do běhu. „Počkej, počkej na mě!“

„Walte, co tam vidíš?“ vykřikl Ben a vydal se za ním. Chlapec jako by ho vůbec neslyšel.

Walt už byl velice blízko houštiny a teď se zastavil, jako by se náhle probudil z omámení. Rozhlížel se a očividně něco… nebo někoho hledal.

Z houštiny se ozvalo zatroubení a zapraskání větví.

„WALTE!“ zařval Ben. „Utíkej!“

Chlapec jako by ztuhl v úžasu. Ani se nepohnul. Ben byl od něj pořád ještě několik desítek metrů. Instinkt mu velel obrátit se a dát se na útěk, ale věděl, že tam chlapce nemůže nechat. Ne kvůli tomu, co včera slíbil Hurleymu. Ale kvůli tomu, že to byl Walt. Nemohl Walta nechat Černému. Kohokoli dalšího snad ano, ale jeho ne.

Rozběhl se, popadl chlapce za rameno, obrátil ho k sobě a když viděl jeho nepřítomný, užaslý pohled, vlepil mu facku. Walt se zapotácel a nechápavě zamrkal. „Utíkej!“ zařval Ben a začal ho táhnout za sebou. Nemusel dlouho. Walt se vzpamatoval a rozběhl se rychleji než Ben. Troubení sílilo a z houštiny se ozýval stále hlasitější praskot.

„Utíkej,“ vykřikl Ben směrem za ním. „Já ho snad zdržím.“

Běžel za Waltem, ale neběžel naplno. Počítal s tím, že bude dostižen. Vzpomněl si na své poslední setkání s Černým a na jeho pokyn zasévat zmatek a nejistotu v Hurleyho táboře. Snažil se vytáhnout z myšlenek co nejvíce podobných pocitů – pochybností, obav, nedůvěry, které v uplynulých dnech prožil. Nebylo jich tolik, kolik by teď potřeboval.

Černý oblak ho doháněl. Jenže když ho dostihl, nezastavil a nezačal si prohlížet Benovy myšlenky. Několikrát zakroužil kolem, jako by mu říkal, že by ho mohl dostat a mohl by udělat cokoli… ale že mu za to ani nestojí.

Po chvíli kroužení se rozdělil na tři menší proužky a odplul zpátky do džungle, odkud přiběhli.

Černý tentokrát nechtěl Bena.

* * *

Ben zvolnil. V uších mu zvonilo, ale věděl, že musí pokračovat dál a najít Walta. V hovoru a během sbírání ostrovních plodin zapomněl sledovat, kde přesně jsou, a přiblížili se k jednomu z vyústění podzemních cest. Bylo to nedaleko místa, kde Jack s přáteli těsně po havárii našli kokpit letounu a zraněného pilota.

Dál utíkal džunglí a snažil se sledovat stopy chlapce. Po chvíli uslyšel opatrné zavolání. „Bene, tady!“

Waltova uštvaná tvář ho pozorovala škvírou mezi hradbou kmenů stromu banyánu. Ukryl se na podobném místě jako kdysi, když ho pronásledoval lední medvěd. Nebo to bylo to samé místo? To už si nepamatoval.

Walt Bena máváním dovedl do úkrytu. Byl vmáčknutý v nejhustěji zarostlém koutě a stále ještě prudce oddychoval.

„Promiň,“ vypravil ze sebe po chvíli.

„To nic,“ zatřásl hlavou Ben. „Není ti nic?“

Walt byl v pořádku. Měl sice několik ošklivých šrámů, jak se v běhu prodíral džunglí, ale jinak se mu nic nestalo. Jen jeho nálada spokojeného, dobře naladěného mladého muže byla definitivně pryč. Zase to byl nejistý kluk. Jeho někdejší jistota a sebevědomí, s nimiž tvrdil, že mu Černý nic neudělá, se rozplynuly jako mlha.

„Kde se tady vzal?“ pronesl po chvíli tiše s pohledem upřeným na Bena, jako by u něj hledal pomoc. „Jeho území je přece na severu.“

„Myslím, že se vydal až na samé hranice svých možností,“ řekl Ben. „Pro něco si přišel. Tedy… pro někoho.“

* * *

Zůstali v úkrytu ještě nějakou dobu, dokud si nebyli jisti, že je Černý opravdu pryč. „Myslím, že už tady není,“ odvážil se vyslovit odvážnou domněnku Walt. „On… strašně nemá rád tyhlety stromy. Jako kdyby se jich štítil, nebo tak něco.“

Kdyby věděl, že banyány jsou v mnoha oblastech jižní a jihovýchodní Asie uctívány jako posvátné a přitahující božské síly, vůbec by ho to nepřekvapilo. Dávalo to smysl.

„Jak o těch stromech víš?“ zeptal se Ben, když vylezli ze spleti kořenů a kmenů a vydali se směrem k pláži.

„Už od té doby, co jsem tu byl po havárii. Schoval jsem se tam tehdy před ledním medvědem a fungovalo to. Od tý doby je asi považuju za bezpečnou skrýš. A působí tak nějak mocně, nemyslíš?“

Ben přikývl. Myslel si to také, ale dosud nikdy bezpečnost banyánového úkrytu nevyzkoušel na vlastní kůži.

* * *

V táboře už na ně čekal Hurley a hned se k nim rozběhl, jakmile se vynořili z porostu. „Walte, Bene. Jste v pořádku? Co se tam dělo?“

Ben s Waltem mu stručně vylíčili, co se stalo. „Jak o tom víš?“ podivil se Walt.

„Cítil jsem ho. Byl blízko a byl… v rauši. Zapomněl se ovládat a pocity z něj úplně tryskaly, takže jsem ho mohl cítit. Byl na lovu, že jo?“

Ben beze slova přikývl.

Posadili se k ohništi. Waltovi teď začalo docházet, co se stalo, a dal se do něj třes. Hurley ho chvíli pozoroval, pak zašel do svého stanu a přinesl láhev se zbytkem vodky, kterou před časem zabavil Sawyerovi. „Dej si hlt, Walte. Myslím, že ti to pomůže.“

Chlapec láhev nejistě přijal, napil se a otřásl se znovu. Alkohol ho však skutečně trochu uklidnil.

Ben mu prohlédl šrámy, které utržil při útěku džunglí. Většina byla jen povrchová, ale jedna rána na noze byla poměrně hluboká. Když mu ji další trochou alkoholu čistil, chlapec se bolestí kousal do rtu, ale nevydal ani hlásku. Bylo vidět, že ho setkání s Ostrovem, tváří v tvář a bez příkras, poznamenalo. Ben si byl jistý, že teď už se Walt do komunikování s lidmi na druhé straně tolik nepožene.

„Kdo to je?“ zeptal se Walt nakonec tiše. Ne „co to je“, ale „kdo“.

„Ten druhej. Druhej strážce. Měl to tady střežit stejně jako já. Myslím, že jsme měli spolupracovat,“ řekl Hurley. Od té doby, co naposled mluvil o sobě a o Černém v síni pod Sochou, uplynul nějaký čas a on stihl nasát další stíny vědění, nebo alespoň tušení. „Ale kdysi se něco nepovedlo a od té doby se snaží především ničit, ne chránit. Nadřadil svůj vlastní prospěch nad prospěch Ostrova. A tohle všecko dělá, aby dosáhl svýho. Aby mohl vyhrát, sbírá figurky ve hře. A ty jseš, Walte, moc cenná figura.“

Chlapec se otřásl.

„A já jsem strašnej idiot,“ pokračoval Strážce, teď už zase Hurley-kámo. Ben na něj upřel tázavý pohled.

„Jsem naprostej pitomec,“ zopakoval Strážce. „Udělal jsem ochrany kolem Druhých a kolem Richarda a Eloise, ale zapomněl jsem na tebe. Přišels k nám a já tě vzal jako samozřejmou součást mojí skupiny, která je samozřejmě pod ochranou. Ben chráněný je, protože je můj pobočník a protože se mnou je od začátku mýho strážcovství. Ale ty… nedošlo mi, že tebe jsem neoznačil. Nejsi jednoznačně označenej jako můj člověk, takže když se ode mě vzdálíš, tak se pro něj staneš snadnou kořistí. Ale ještě dneska to dáme do pořádku.“

Walt vděčně přikývl.

„Já jsem se nechal oblbnout. On… on mě vylákal,“ přiznal po chvíli přemýšlení.

„Cos viděl v tom houští?“ zeptal se Ben na věc, která mu ležela v hlavě od chvíle, co Černému unikli. Byl si skoro jistý, že Walt odpoví, že tátu.

Chlapec dlouho mlčel. Pak váhavě promluvil, jako by se styděl.

„Byl tam Jack. Mával na mě, ať jdu za nám. Myslel jsem si, že jste mi o něm schválně neřekli, a chtěl jsem vědět, proč není s vámi.“

„No, teď už to víš,“ ujelo Benovi. Hurley se na něj vyčítavě zadíval.

„To už nebyl Jack, Walte.“