714 - Dovolená

Když se Chris Jonesová zpětně podívala na tři týdny, které následovaly po zmizení letu Ajira 316, uvědomila si, jak ironické bylo, že je šéf nazval dovolenou. To, co ji čekalo, nemělo s oddychem a se vzpamatováním ze šokující události skoro nic společného. Místo aby vypnula hlavu, relaxovala a pokusila se nějak vyrovnat s vědomím, že o vlásek unikla téměř jisté smrti, vrhla se do práce snad ještě víc, než kdykoli předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že pracovala z domova a z cest, nikoli z redakce.

Mladá redaktorka specializovaného leteckého magazínu díky náhodě odhalila neuvěřitelné shody ve zmizení letů Ajira 316 a Oceanic 815. Šéfredaktor jí dal oficiálně volno, aby měla na kauzu dostatek času i sil. „Jdi po tom,“ rozloučil se s ní.

A ona po tom šla. Začala tím, co ji v současnosti zajímalo nejvíc.Vyhledala číslo v paměti mobilního telefonu. „Ahoj, Stu, tady Chris Jonesová. Můžeš mi věnovat chvilku?“

Stu, pro veřejnost vedoucí tiskového odboru sekce Řízení letového provozu Federálního úřadu pro letectví Stuart Collins, pro ni samozřejmě chvilku měl. Znali se už poměrně dlouho.

„Jasně, Chris. Předpokládám, že ti jde o tu věc s Ajirou, nepletu se?“

„Přesně tak. Byl bys tak hodný a vytáhl mi z archivu jejich výpis s komunikace s našimi středisky?“

Collins se zamyslel. „Můžu se po tom podívat. Zavolej tak za hodinu, ok?“

„Fajn, díky moc. A když se v tom budeš hrabat, najdi mi prosím i komunikace dalších letadel v té oblasti, v době kolem jejich zmizení. Můžeš?“

„Zkusím to,“ slíbil Collins a zavěsil.

Po půlhodině jí volal zpátky. „Chris, mám přepisy komunikace Havaje s ostatním provozem v té oblasti. Ale Ajira v archivu není.“

„Jak tam může nebýt? Archivuje se přece všecko – a ostatní záznamy z toho dne tam už jsou,“ nechápala novinářka. „Nemohl ses přehlédnout?“

„Ne, Chris. Ajira je pryč. Nejspíš to zapomněli archivovat.“

„Stu, to je nesmysl… a ty to víš mnohem líp než já. Mělo to tam být. Nemohl by ses po tom podívat nějak… jinak a podrobněji?“

Collinsův hlas najednou zchladl. „Poslouchej, Chris, tady se záznamy neztrácí jen tak. Nebudu strkat nos do toho, do čeho mi nic není.“

„Ale…“

„Heleď, je mi to líto,“ nenechal ji domluvit. „Jsou věci, který mají co do činění s národní bezpečností a do kterých se nešťourá, pokud má člověk svou práci rád. A to já mám, Chris. Můžu ti poslat ty přepisy ostatních letadel, ale víc pro tebe udělat nemůžu. Rozumíme si?“

Chris si povzdychla. „Tak dobře. Pošli mi aspoň to. Díky, Stu.“

„Měj se, Chris.“

* * *

Zmizelý přepis komunikace řídícího střediska s letadlem Ajiry jí v hlavě rozblikal varovnou kontrolku. Dobře věděla, že něco takového není normální – veškerá letecká komunikace se zaznamenávala a denně ukládala do archivu. Ani havarované lety nebyly výjimkou – úřad na požádání dával k dispozici všechny přepisy; jako by se tím snažil demonstrovat, že nemá co skrývat. A v případě nějakého technického problému s archivací by chyběl celý den, ale rozhodně ne jediný let.

Dostala nápad. Byl sice žalostně naivní, ale naivní a jednoduché věci občas bývají účinné a uniknou pozornosti povznesených odborníků. Pokusila se vyhledat dotyčný záznam vyhledat na internetové stránce se záznamy letecké komunikace, o jejíž provoz se starají letečtí nadšenci, ale tam pro jistotu nebyly vůbec žádné záznamy Havaje z té noci. Podle informací na stránce je někdo před pár minutami smazal.

Po chvíli jí pípl e-mail. Stáhla si několik souborů s přepisy komunikace letadel, která v tu noc přelétala v daném sektoru. Upíjela kávu a začetla se do dialogů.

Ukázaly se být užitečnější, než očekávala. Většina konverzací pilotů a řídících věží byla v některých úsecích plná poznámek jako „nerozumím“, „opakujte“, „slyšíte nás“ a podobně. V radiokomunikaci bylo občasné přeslechnutí nebo zašumění běžné, ale všecko mělo své hranice. Tohle bylo daleko za ní.

Několik letadel se navíc úplně odmlčelo na nezvykle dlouhou dobu a řídící je dlouhé minuty volali naprázdno. Co ale Chris skutečně vyrazilo dech, byla hlášení tří posádek.

„Středisko Havaj, konečně vás slyšíme. Měli jsme potíže s rádiem a s přístroji. Vidíte nás na radaru? Informujte nás o naší poloze,“ žádalo jedno letadlo.

Piloti si stěžovali, že něco rušilo citlivé palubní systémy jejich letadel. „Vypadalo to jako silný elektromagnetický zdroj,“ domnívala se druhá posádka. „Rušilo to radiokompasy. Chvíli jsme vůbec nevěděli, kam letíme.“

Nejnaléhavější bylo hlášení třetího letounu. „Havaji, okamžitě nás informujte o okolním provozu. Přestal nám fungovat protisrážkový systém – úplně se zbláznil. Najednou zachytil tolik signálů, že je nebylo možné analyzovat. Nevíme, jestli se k nám někdo neblíží.“

Zjištění, že ke všem podivným výpadkům a potížím došlo v tutéž dobu, už vlastně Chris ani nepřekvapilo. Doba odpovídala odhadovanému času zmizení Ajiry.

Letadlo se klidně mohlo zřítit do oceánu kvůli poruše životně důležitých přístrojů, uvědomila si novinářka.

Pak by dávalo smysl i to kličkování leteckého úřadu. Znamenalo by to, že oficiální místa tuší, co to elektromagnetické rušení způsobilo. Armádní zkoušky tajných technologií? Pokusné jaderné výbuchy? Testy na civilních objektech? Panebože, o co tady jde? pomyslela si Chris. Poprvé od chvíle, kdy se do kauzy pustila, pocítila záchvěv strachu. Toho iracionálního, který začíná chladem a sevřením kolem srdce… a pak po páteři sjede dolů do břicha, kde zůstane a užírá člověka jako rakovina, i když na něj zapomenete.  

* * *

Chlapec už druhý den seděl u televize a hltal zpravodajské kanály. Sledoval spekulace kolem zmizení letadla a myslel si, že takhle nějak to tedy vypadalo, když se to před třemi roky stalo jim. Doufal, že některý z televizních štábů připomene tři roky starou nehodu Oceanicu… a že snad vyštrachá něco, co on jakožto účastník nehody nemohl vědět.

Walt Lloyd se už přes dva roky se snažil zachytit stopu místa, na němž tenkrát strávil několik fascinujících měsíců… a na které se pak vydal jeho otec, aby se pokusil zachránit spolutrosečníky, které tam tenkrát nechali. Už nikdy se nevrátil. Walt v krátké době ztratil oba rodiče. Začala se o něj starat babička z otcovy strany.

Byl rád, že se jim s otcem podařilo vrátit se do civilizace vcelku nepozorovaně. Po několika dnech plavby přistáli u břehů Fidži. Domorodci jim uvěřili historku o bouři, která je zahnala mimo zamýšlenou trasu. Když se pak s pomocí několika dobrých lidí vrátili do New Yorku, zařídil Michael, aby on ani jeho syn nebyli spojováni se zmizelým letem 815. Nastěhovali se k Michaelově matce, ke svérázné dámě, která se v pokročilém věku rozvedla a přijala zpět své dívčí jméno Johnsonová. Z Michaela se stal Kevin Johnson, z jeho syna Keith.

Walt nikdy na Ostrov nepřestal vzpomínat. Za krátký pobyt si to místo zamiloval. Nechtěl pryč, ale otec ho odtamtud odvezl. Walt mu to měl za zlé. Byl to vlastně on, kdo Michaela přiměl k tomu, aby se nechal najmout na Widmorovu loď. Michael nedokázal poslouchat synovy neustálé stesky, jak zle se vede jejich bývalým spolutrosečníkům. Neřešil, jak to chlapec ví. Rozhodl se ale vrátit, aby jim pomohl se odtamtud dostat – a aby tak v synových očích konečně stoupl a získal zpět ztracenou úctu.

Walt se na Ostrov dokázal svým způsobem vracet. Jenže jeho návraty, to byla jen ubohá náhražka – asi jako když přes sklo zíráte do výlohy cukrárny. Pozoroval dění na Ostrově, ale téměř do něj nemohl zasahovat. Až po dlouhých letech, když se na Ostrov vrátili členové Oceanic 6, zjistil, že může omezeně komunikovat alespoň s Hurleym. Nic to ale neměnilo na jeho touze vrátit se tam.

* * *

Chris upustila od poněkud přehnaných teorií o tajných armádních pokusech a začala zvažovat pravděpodobnější příčiny elektromagnetických jevů. Bouřka, nadměrná sluneční aktivita, cokoli. Jenže podle meteorologických informací se v oblasti nic takového nedělo. Po chvíli přemýšlení vylovila z šuplíku pracovního stolu ohmataný adresář s kontakty na spolužáky ze střední školy. Jeden z jejích někdejších spolužáků studoval na univerzitě fyziku a nyní měl nakročeno k slibné vědecké kariéře.

Další telefonát. Tentokrát byla druhá strana sdílnější, takže Chris zavěšovala s hlavou plnou vířících informací o elektromagnetické aktivitě Země, Slunce i člověka. Podstatná však byla jedni informace: „Tyhle věci se možná sledují,“ prohlásil její někdejší spolužák. „Spoj se s vedoucím institutu geofyziky na univerzitě. Řekne ti víc.“

Následujícího dne Chris vyrazila na univerzitu osobně.  Vedoucí institutu profesor Andrew Hicks byl prošedivělý padesátník s bystrýma očima. Pozorně prostudoval její materiály, vyslechl její teorii a souhlasil s tím, že projevy odpovídají nezvykle silnému elektromagnetickému zdroji. Na její ostýchavou otázku, jestli se tyto aktivity nějak nesledují, odpověděl s upřímným smíchem. „Ale samozřejmě. Už několik let měříme elektromagnetickou aktivitu zemského pole a snažíme se vysledovat její příčiny a následky. Chcete se na naše grafy podívat?“

Chrisino nadšení vyletělo do závratných výšin, vzápětí však opět spadlo. Dozvěděla se, že univerzita takhle monitoruje pouze Los Angeles a okolí. Profesor Hicks jí s problémy nad Tichým oceánem nemohl nijak pomoci. Přesto však ze slušnosti i ze zvědavosti přijala nabídku podívat se alespoň na materiály z Los Angeles.

Nepředpokládala, že tam něco najde. Když však profesor nalistoval graf z noci, kdy zmizel let 316, zjistil, že i nad jejich městem zaznamenaly přístroje nezvykle velkou anomálii. Po započítání časového posunu se ukázalo, že čas losangelské anomálie přesně odpovídá době, kdy se s problémy potýkala i letadla nad Tichým oceánem. Nemohla to být náhoda.

O několik desítek minut později Chris odcházela z univerzity s kopiemi grafů a s několika mapami města a okolí, na které Hicks zaznamenal průběh anomálie. Centrem podivného záření bylo klidné losangelské předměstí Altadena.

* * *

Chris se rozhodla, že se tam zajede podívat. Byl podvečer, takže se dlouhé desítky minut musela proplétat proudy aut těch, kteří spěchali z práce do svých domovů. Konečně zastavila na tichém předměstí. Většina ulic se hvězdicovitě sbíhala u velkého, majestátného kostela.

Obešla stavbu kolem dokola a pak se rozhodla, že nahlédne dovnitř. Kostely měla ráda – býval tam klid, nikdo ji nerušil a mohla si v tichu uspořádat myšlenky. V koutku duše doufala, že jí chvíle zklidnění na důstojném místě pomůže rozehnat ten svíravý pocit, který se znovu a znovu dostavoval, když začala o kauze hlouběji přemýšlet. Když však vzala za kliku chrámu, zjistila, že je zamknutý, ačkoli podle informací na vývěsce mělo být otevřeno. Četla tedy dál. Kromě jména spravujícího pastora našla na tabulce i jméno ženy, která se starala o provozní záležitosti chrámu. Vytočila připojené telefonní číslo; marně, paní Hawkingová byla nedostupná.

Pokusila se poptat v nejbližších domech. Vydávala se za redaktorku pokleslého esoterického měsíčníku o tajuplných jevech a předstírala, že o zdejším kostele zaslechla jakési legendy. Nikdo jí však neřekl nic zajímavého – ani o kostele, ani o nezvěstné správkyni. Nechytili se ani na dotaz, jestli se tu v posledních dnech (a nocích) nedělo něco nezvyklého.

Vůbec nic. Slibná stopa končila v neprostupném pralese.

* * *

Walt byl zvyklý, že se jeho podivné spojení s Ostrovem čas od času aktivovalo. Nikdy ale nebylo tak silné jako té noci, kdy zmizel let 316. Zdálo se mu, že tam znovu byl. Na tom nebylo nic neobvyklého; to se stávalo poměrně často… ale tenhle sen byl mimořádně živý. Byl na Ostrově, stál na pobřežních skalách a hleděl do dálky, přes ostrov Hydra. Najednou si uvědomil, že se všecko chvěje. Podivné sílící drnčení, které člověku zalézalo do hlavy. Zahleděl se na mořskou hladinu pod sebou – i ona jakoby se podivně třásla. Když Walt znovu zvedl hlavu, uviděl letadlo. Bylo obrovské. Bylo příliš nízko, příliš blízko a příliš se otřásalo, evidentně mělo problémy. Chlapec si uvědomil, že stroj co nevidět havaruje. Křečovitě zavřel oči.

Když je znovu otevřel, letadlo bylo pryč. Neslyšel však výbuch a neviděl trosky – havarovat tedy nemohlo. Drnčení, které na zlomek okamžiku přisuzoval právě letadlu v nesnázích, však překvapivě neustalo; naopak sílilo. V té chvíli se Walt probudil. Byla hluboká noc. Chlapec se posadil a vytřeštěně zíral do tmy… a pak si uvědomil, že vibrace nezmizely ani teď. Drnčení, které stále zesilovalo, jakoby vycházelo z jeho hlavy. A pak najednou… skončilo, jako když utne. Walt po chvíli neklidného převalování usnul a ráno si byl jistý, že to byl jen další ze série podivných snů. Myslel si to až do snídaně, při níž jako obvykle s babičkou sledovali televizní zpravodajský kanál. Zprávou dne bylo zmizení letu Ajira 316.

Živé sny a drnčení v hlavě se začaly vracet. Walt, aniž by to věděl, vnímal ozvěny elektromagnetické aktivity na Ostrově. Podobné sny míval už dřív – zejména bezprostředně po návratu z Ostrova, kdy právě díky nim věděl, co se tam děje – ale vibrace byly něco nového. Chlapci se to vůbec nelíbilo. Měl pocit, že ho to místo volá. Že potřebuje pomoct. Bylo mu jasné, že se tam bude muset vrátit, jinak nebude mít nikdy klid. Jenže nevěděl jak. Byl to jen třináctiletý kluk, který musí chodit do školy. Nemohl udělat to, co před časem dělal Jack – křižovat svět tam a zpět v letadle a doufat, že se to stane znovu. Několikrát se ve snech pokusil komunikovat s Hurleym a s ostatními na Ostrově; nijak mu však nepomohli.

Když nepřišel na nic lepšího, pustil se do naivní akce. Byl si totiž jistý, že jeho první sen o letadle byl skutečný. Začal obvolávat úřady a letecké společnosti s tím, že má informace, které by mohly pomoci k vyřešení havárie a přitom doufal, že se dozví něco, co mu pomůže dostat se Ostrovu na stopu. Nikde se s ním však samozřejmě nechtěli bavit – považovali chlapce za dalšího z řady pubertálních vtipálků nebo lhářů. Rozšířil tedy záběr i na média. Ani tam ho však nikdo nebral vážně. Až do chvíle, kdy se dovolal do redakce Wings.

* * *

I přes své výhrady ke spolehlivosti elektronické komunikace poslala Chris šéfovi opatrný mail se souhrnem svého pátrání a oznámila mu, že rozjede pátrání po další linii. Odletěla do Washingtonu a setkala se s několika lidmi, kteří před třemi lety vyšetřovali zmizení letu Oceanic 815… ale ani od těch se nic nového nedozvěděla. Netušili, jak se trosky mohly dostat tak daleko od poslední známé polohy. „Sama víte, že se nám nepovedlo vyzvednout černé skříňky. Nevíme, kdy přesně k té havárii došlo a nevíme tedy, jestli byli ve spojení až do havárie. Mohli mít potíže, změnit kurs a dostat se docela daleko od plánované trasy,“ pokrčil rameny jeden z nich.

Chris byla v koncích. Po ohromujících zjištěních z prvních dvou dní její pátrání naprosto zamrzlo.  Donekonečna procházela shromážděné materiály, jestli někde neudělala chybu, ale nikde ji nenacházela.

V této situaci, deset dní po zmizení letadla, ji zastihl šéfův telefonát. Zastavil ji, když si začala stěžovat na neuspokojivé pokračování celé kauzy. „Právě proto ti volám, Chris. Mám kontakt, který by stál za prověření.“

„O co jde?“

„Volal nám do redakce kluk. Prý o tom zmizení něco ví. Podle hlasu je to mládě; ale to, co říkal, mělo hlavu a patu. Bylo by dobrý si s ním popovídat, Chris.“

„Mládě?“ zapochybovala Chris. „Mám teď sice čas, ale že bych měla náladu na předvádění nějakýho chlapečka, to zrovna ne…“

„Taky se mi zprvu nezdál. Začal, že ví něco o zmizení Ajiry a že by rád pomohl vyšetřování, jenže se s ním nikdo nechce bavit. Samozřejmě jsem mu na to hned neskočil, jenže on pak vytáhl i let Oceanicu.“

„Může se dělat zajímavej. Mohl střelit od boku a plácnout jakoukoli havárii z posledních let.“

„Jenže plácl zrovna tuhle, Chris. O těch souvislostech, který prověřuješ, nikdo neví. V médiích se o tom nic neobjevilo. Podívej se na to, když máš čas.“ David přešel do rozkazovacího tónu.

Chris s povzdechem souhlasila a zapsala si číslo, které jí šéf nadiktoval.

* * *

Chvíli přemýšlela a sepsala si do bloku otázky. Pak vytočila číslo, které jí David dal. Její šéf měl pravdu – chlapec zněl velmi mladě, ale překvapivě vyspěle. S pokusem o položení otázek ale neuspěla. Chlapec zareagoval vyhýbavě už na první nadhození ve stylu „tak ty prý něco víš…“  

„Myslím, že bude lepší si o tom popovídat osobně. Teď byste mi nevěřila,“ prohlásil.

„Myslíš si, že až se uvidíme, tak ti věřit budu?“ pousmála se Chris.

„Myslím, že jo,“ odpověděl chlapec klidně, nijak drze nebo arogantně. Musel si svými informacemi a argumenty být skutečně jistý, uvědomila si novinářka.

Chlapec bydlel v New Yorku. Chris, která byla stále ještě na služební cestě ve Washingtonu, poděkovala svému zlozvyku nerezervovat si letenky předem – nemusela proto teď rušit let do Los Angeles. Místo toho si koupila letenku do New Yorku.

* * *

Vše klaplo podle dohody – po několika minutách čekání k jejímu autu zamířil vytáhlý černý chlapec. Dohodli se, že se posadí do nedaleké kavárny. Walt, jak se chlapec představil, teď už nedělal žádné drahoty a klidně odpovídal na její otázky. „To letadlo, co našli na dně oceánu v roce 2004, to nebyl Oceanic,“ vyrazil jí dech. „Museli si ho s něčím splést. Nebo ho tam podstrčili, aby nikdo nezjistil pravdu.“

„A kde tedy to letadlo podle tebe je?“ potřásla Chris hlavou.

„Tam, kde je teď Ajira. Myslím, že ztroskotalo na jednom odlehlým ostrově, slečno Jonesová. Dost lidí to přežilo.“

„Ale letadlo je plné elektroniky, Walte. Pokud někdo přežil, snažil by se navázat kontakt s civilizací.“

„To místo je zvláštní,“ odpověděl pomalu chlapec. „Věci tam nefungujou tak, jak by měly. Jako by je něco rušilo.“

Chris zpozorněla. O své teorii o elektromagnetickém rušení se chlapci přece nezmínila! „Walte…“ zadívala se na něj. „Jak to víš?“

Opětoval pevně její pohled. „Já jsem tam byl. Byl jsem v letadle Oceanicu, když havarovalo.“

Zůstala jako omráčená.

A pak… pak se najednou probudila v posteli v hotelovém pokoji. S bušícím srdcem se posadila a pořád ještě slyšela ozvěnu chlapcových slov – já jsem tam byl, já jsem tam byl. Já jsem tam byl.

Byl to jen sen, ale neuvěřitelně živý. A naprosto přesně zapadal do reality. Novinářka chvíli zírala do tmy, poslouchala ruch nočního New Yorku a pomalu, neklidně usnula. Když usínala, byla si jistá, že chlapec, se kterým se zítra setká, bude mít černou pleť. A bude mít červenobílý batoh a představí se jako Walt.

* * *

Odpoledne v dohodnutou hodinu zastavila s malou fiestou z půjčovny na kraji chodníku u Fieldcroftovy střední školy. Napjatě čekala asi pět minut; pak k autu přišel chlapec. Vytáhlý černý kluk s červenobílým batohem. Byl to on – zamířil k ní příliš jistě, než aby to byl náhodný zvědavý student. „Já jsem Walt Lloyd,“ podal jí ruku, když vystoupila. „Teda teď se jmenuju Keith Johnson, ale myslím, že si na to pitomý jméno nezvyknu. Jsem prostě Walt.“

„Já vím,“ přikývla a snažila se přitom netvářit moc kysele.

Chlapec její odtažitost vycítil a pochopil, odkud pramení. „Omlouvám se vám za tu noc,“ šokoval ji, když nasedl do auta na místo spolujezdce. „Ale musel jsem vám dokázat, že mi některý věci fakt můžete věřit.“

Podvědomě sice tušila, že ten divný sen s chlapcem nějak souvisí; přesto ji jeho klidné doznání šokovalo. Nechápavě zamžikala. „Ty… tys mi přivolal sen?“

„Jo, něco takovýho. Spíš jsem vám do něj vlezl,“ upřesnil s jistým nádechem hanby v hlase. „Fakt to nedělám rád, ale potřeboval jsem, abyste začala věřit i věcem, který zněj fakt divně. Když člověk něco takovýho zažije, dokáže pak přemejšlet o věcech, který by jinak odepsal jako absolutní blbost.“

Chris se rozjela. „Kam půjdeme? Do té kavárny?“ Byla si jistá, že kdyby zajela jen za roh další ulice, našla by tam ten moderně zařízený podnik s nepříliš příjemnou obsluhou – ten, ve kterém chlapce zpovídala ve snu.

Walt znejistěl. „Pokud by vám to nevadilo, radši bych byl někde, kde nás nikdo další neuslyší.“

„Můžeme jet ke mně do hotelu,“ přikývla novinářka

Walt souhlasil. Chvíli jeli mlčky. Pak znovu promluvil. „Jste dobrá. Neznám moc ženskejch, který by k sobě pozvaly barevnýho kluka, kterýho vidí poprvý v životě.“

„Nevidím tě poprvé v životě,“ odtušila Chris. „Viděla jsem tě už včera v noci. A cizích mužů se nebojím. Při své práci se s nimi občas setkávám, a někdy dokonce i o samotě,“ dodala ironicky.

* * *

Usadili se v Chrisině hotelovém pokoji. Novinářka položila na konferenční stolek malý diktafon. „Nebude ti vadit, když si to nahraju, že ne? Kdybych si měla všechno psát, upadla by mi ruka.“ To Walt chápal.

Šla rovnou k věci. „Takže… řekl jsi mému šéfovi, že víš, co se stalo s letem Ajiry. Tak ven s tím, Walte.“

Chlapec se rozmluvil. Zprvu přerývaně a nejistě, pak se ale uklidnil a jeho vyprávění se rozběhlo plynule. Podstata byla jednoduchá – Walt tvrdil, že let Ajiry nehavaroval. Popsal letadlo velmi přesně – zapamatoval si dokonce část registrační značky, kterou měl stroj na ocase. Chlapec přitom tuhle informaci nemohl mít z médií – ta se o ní ve zpravodajství nezmiňovala, nemělo to pro ně žádný význam.

Walt byl skálopevně přesvědčen, že velká část cestujících a posádky událost přežila. Ve snu viděl nouzové přistání na odlehlém místě. „Víte, moje sny někdy nejsou jen sny. Umím do nich zasahovat, jako jsem to udělal včera vám… a někdy vím, že to, co vidím, se doopravdy stalo.“

Chris byla rozpolcená. Rozum jí nakazoval přestat se s tím potrhlým klukem vybavovat a vypoklonkovat ho co nejrychleji pryč. Jenže… přitom věděla, že ten kluk si nevymýšlí. Ten kluk vidí a umí to, co jiní nedokážou, to byl prostě fakt. A tak ho dál poslouchala, dělala si poznámky a občas ho otázkou popostrčila správným směrem. „Walte, zmínil ses, že víš něco o podobnosti letů Ajiry a Oceanicu 815. Povíš mi něco i o tom?“

Klidně vyprávěl dál. Letadlu Oceanicu se stalo něco podobného jako Ajiře, jenom to mělo horší průběh a posádka to nezvládla. Tohle letadlo havarovalo – ale ne do oceánu, nýbrž na ten odlehlý ostrov. Před nehodou ztratili spojení a odchýlili se od správného kursu. I tuhle nehodu část lidí přežila. A pak zopakoval to, co už jednou slyšela: „To letadlo, co našli na dně oceánu v roce 2004, to nebyl Oceanic. „Museli si ho s něčím splést. Nebo ho tam podstrčili, aby nikdo nezjistil pravdu.“

Rozbušilo se jí srdce – z vědomí, že přesně tahle slova už slyšela. Chlapec její úžas vycítil. „Já vím, tohle jsem vám už říkal,“ přikývl nevzrušeně. „Nic novýho.“

„Proč by někdo podstrkoval vrak letadla do oceánu, Walte?“

„Nevím,“ pokrčil chlapec rameny. „Aby odpoutal pozornost. Aby už to letadlo nikdo dál nehledal. Musel to tam dát někdo, kdo ví, co se stalo.“

„Někdo takový je?“

„Myslím, že jo. Nevím ale, kdo to je. Snažil jsem se na něj napíchnout jako na vás, ale nepovedlo se mi to. Ten člověk je jako dobře zabezpečenej počítač. Hackery má na háku,“ posteskl si Walt.

Novinářka jen zírala. Vzpomněla si na svou další otázku, kterou chlapci kladla ve snu. „Walte, ty tvrdíš, že obě nehody někteří lidé přežili. Ale proč by se neozvali? V letadlech jsou vysílačky a satelitní telefony. A černé skříňky vysílají po havárii nouzový signál – záchranáři by je museli najít! Jakto, že se to nepovedlo?“

„To místo je zvláštní,“ zopakoval Walt. „Věci tam nefungujou tak, jak by měly. Jako by je něco rušilo. Telefony, vysílačky, majáky… nic nefunguje.“

Tohle všechno ten kluk nemohl vědět jen ze snů. Chris se nadechla a vydechla… a pak položila tu otázku, u které ji ve snu tak šokovala příslušná odpověď. „Jak to všechno víš?“

Walt se na ni podíval s veselým úsměvem. „Vy mě zkoušíte, jestli neřeknu něco jinýho než předtím. Ne, neřeknu. Já jsem tam byl. Byl jsem na palubě Oceanicu, když havaroval. Jestli chcete, najděte si mě v seznamu cestujících. Narodil jsem se 24. srpna 1994.“

* * *

Udělala to. Zatímco projížděla seznam, chlapec dodal: „Je tam i můj táta. Michael Dawson.“

Všecko sedělo.

„Dobře, tak… víš, co se stalo s Oceanicem, protože jsi u toho byl; i když nechápu, jak ses odtamtud mohl dostat, když jsi nebyl s Oceanic Six. Ale mě zajímá jiná věc. Jak víš to ostatní? Jak víš, co se na tom místě stalo před necelými čtrnácti dny? Jak víš, kdo se snažil nebo nesnažil najít letadlo Oceanicu? A jak vůbec sakra víš, co se mi zdálo? Jak jsi mi mohl ovlivnit sen?“ Vychrlila na něj všecky otázky, které jí tak neodbytně hlodaly v mysli. A uzavřela to tou nejpalčivější. „Kde jsi ke všem těmhle schopnostem přišel?“

„Narodil jsem se tak,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „Některý věci vím nebo vidím a jiný dokážu ovlivnit. Já vám nelžu. Musíte mi to všecko věřit, prosímvás.“

„Proč ti o to vlastně tak jde? Proč ses o tom rozhodl najednou mluvit, když jsi tři roky mlčel?“

„Chci to místo najít. A sám to nezvládnu.“

Chris na nej nechápavě zírala. „Ty tedy víš, co se na tom místě děje… ale nevíš, kde to je?“

„Přesně.“ Walt se otráveně zašklebil.

Novinářka se opřela v křesle a zkoumavě chlapce pozorovala. 

„Walte, proč mi to všechno vlastně říkáš? Uvědomuješ si, že kdybych tenhle záznam komukoli pustila, odvezli by tě okamžitě do nemocnice ve svěrací kazajce?“

„To vy neuděláte. Svým způsobem mi věříte. Jinak byste mě už dávno vyhodila,“ prohlásil sebevědomě Walt. Pak pokračoval vážněji. „Líbíte se mi. Vypadáte jako férovej člověk, kterýmu se dá věřit. No a taky jste byla jediná, kdo se se mnou o tom chtěl bavit.“  

Ztichl a chvíli o něčem přemýšlel. Pak se na novinářku vážně zadíval. „Můžu se na něco zeptat já vás?“

„Ptej se,“ přikývla.

„Proč pátráte po tom, co se před třema rokama stalo s letadlem, který oficiálně leží na dně moře? Mohla byste napsat třeba srdceryvnej článek o tom, jak rodiny cestujících z Ajiry marně čekaj na naději, a měla byste to snazší. Ale vy se v tom šťouráte. Proč?“

„Chci zjistit, o co tady jde,“ odpověděla Chris upřímně. „V letadle Ajiry jsem měla sedět, ale shodou náhod mi propadla rezervace.“

Walt tiše hvízdl.

„Chci vědět, co se stalo,“ zopakovala novinářka. „Ajira a Oceanic jsou si až moc podobné. Něco se děje a může se to klidně stát znova. A to já nechci.“

„Možná… můžeme pomoct jeden druhýmu,“ pronesl pomalu chlapec. „Já vám slíbím, že vám řeknu o všem, co bude jen trošku souviset s těma letadlama. Jakmile budu mít nějakej sen nebo se na někoho napíchnu, zavolám vám. A vy mi zavoláte, když zjistíte něco novýho ohledně místa, kde se to všecko děje. Berete?“

Brala, samozřejmě.

* * *

Odvezla chlapce zpátky ke škole. Při loučení mu podala vizitku a pak se za ním dlouho zamyšleně dívala. Znovu si říkala, že je šílenství mu věřit – ale přesto mu věřila.

Uplynuly dva dny. Chris se vrátila domů do Los Angeles.  Naslepo se snažila najít místo, kde podle Walta skončil let 815 i 316. Hledala místo odpovídající chlapcovu popisu – odlehlý neobydlený ostrov o velikosti několika desítek kilometrů čtverečních, v prostoru mezi Havají a Marshallovými ostrovy. Neuspěla, samozřejmě. V prostoru byly desítky menších neobydlených ostrůvků, ale žádný tak velký. Další slepá stopa.

Ráno patnáctého dne po havárii se jí rozezněl telefon melodií, kterou neměl přiřazenou nikdo z jejích standardních kontaktů. Jako první ji napadlo, že jí volá Walt z New Yorku. Ale nebyl to on.

Volal profesor Hicks z ústavu geofyziky.

„Slečno Jonesová, vzpomněl jsem si na vás, když jsem analyzoval nové záznamy elektromagnetické aktivity. Chtěl jsem vám jenom říct, že jsme dnes v noci zaznamenali další anomálii v Altadeně. Epicentrem byl znovu kostel svaté Elizabeth.“

* * *

Walt znovu získal naději, že se jeho několikaleté hledání Ostrova konečně někam posune. Ta naděje jakoby ho s tím místem propojila ještě silněji. Zdálo se mu o Ostrově téměř každou noc. Zdálo se mu o něm i tu noc, kdy profesor Hicks zaznamenal další anomálii nad Los Angeles. A tenhle sen byl opět mimořádně živý. Opět stál na tom místě na skalách. Znovu cítil to příšerné drnčení a dunění, jenže tentokrát sílilo rychleji a víc, než kdykoli předtím. Ostrov se otřásal, jako by byl v epicentru zemětřesení. Pobřežní skály, na nichž Walt stál, se začaly odlamovat a s burácením se hroutily do moře. Walt si s hrůzou uvědomil, že to místo spěje k zániku.

Probudil se zpocený hrůzou. Nemohl znovu usnout. Tiše se vykradl z domu, aby nevzbudil babičku, a až do rána chodil po ztichlých ulicích. Uvědomil si, že se tam prostě musí vrátit – a to velmi rychle. Následujícího odpoledne zavolal novinářce a oznámil jí, co se mu zdálo. Její odpověď ho šokovala – z důvěryhodného zdroje se dozvěděla, že se něco podivného stalo i na jistém místě v Los Angeles.

Walt neváhal a oznámil jí, že do Los Angeles přiletí. Po otcově zmizení mu zůstal bankovní účet, z něhož mohl každý měsíc vybrat určitou částku jako kapesné. Walt si většinu peněz prozřetelně šetřil, takže teď neměl se zaplacením letenky problém. Problém by mohlo představovat pouze jeho cestování na vlastní pěst – nezletilí mohou létat pouze se souhlasem rodičů. Walt si z internetu stáhl formulář aerolinií a dal jej podepsat babičce, která se po otcově zmizení stala jeho zákonnou zástupkyní. Věděl, že babička špatně vidí; řekl jí tedy, že to je souhlas s účastí na blížící se školní akci. Pak podepsaný formulář vyplnil. Následujícího dne si do školního batohu místo učebnic sbalil osobní věci a místo do školy se vydal na letiště La Guardia. Odbavení i let proběhly bez nejmenších potíží.

* * *

Chris tomu nemohla uvěřit. Ten kluk se kvůli jednomu snu a kvůli jedné, byť slibné informaci, vydal na vlastní pěst na cestu přes celé Státy! Teď už si byla stoprocentně jistá, že jí nelhal. Tomu chlapci o to místo skutečně šlo – možná víc než jí. 

Vyzvedla Walta na losangelském letišti a zamířila domů. První, co udělala, vědoma si své převahy a zodpovědnosti dospělé osoby, bylo, že mu vynadala. „Takže ty ses jen tak sbalil, nic jsi babičce neřekl a odletěl jsi na několik dní na druhý konec Ameriky?“

Walt trošku zahanbeně přikývl. „Ale nebojte, dám jí vědět, že jsem v pořádku a že se o mě nemusí bát.“

„Jak? Vlezeš jí do snu?“ zeptala se Chris kousavě.

„Jo. Hodně na tyhle věci dá, abyste věděla.“

Walt se úvodním vynadáním nedal vykolejit. Po chvíli začal z Chris tahat informace o anomálii, kterou vědci zaznamenali minulou noc. Během krátké cesty mu řekla to málo, co věděla. Pak chlapci nabídla, že u ní může několik dní zůstat. „Vy se fakt nebojíte, že vám něco udělám?“ podivil se Walt.

Chris se zasmála. „Mám doma prvotřídní zabezpečení. Můžu se zabarikádovat tak, že by ses ke mně nedostal ani se sekerou. A zatímco by ses ke mně snažil dobýt, zavolám policii a ti se o tebe postarají.“

Zatímco sjížděla na příjezdovou cestu, čekala na první dojem, jaký udělá její bydliště na nového hosta – ten prvotní údiv prostě milovala. Ani tato návštěva nebyla výjimkou.

„Páni, to je vaše? V tomhle bydlíte?“ vykřikl užasle Walt Lloyd. Konečně se projevil s plnou energií svých třinácti let. „To je huuuustýýýý!“

Chris se potěšeně usmála, zaparkovala a pozvala chlapce dovnitř.

Když se usadil na pohovce v jejím obývacím pokoji, pustila se do výslechu. „A teď mi, Walte, řekni, o co ti zatraceně jde. Zvědavost a dětská touha najít místo, kde se ti líbilo, je jedna věc. Ale posedlost, která tě žene přes celou zemi, to je věc úplně jiná. Proč to děláš?“

„Chci ten ostrov najít a vrátit se tam. Táta mě odtamtud odvezl, i když jsem nechtěl. Sám tam pak odjel… a už se nevrátil. Proto žiju s babičkou.“

„Chceš najít tátu?“

„Víte… myslím, že ho nenajdu. Podle mě se mu něco stalo. Neviděl jsem to, ale… cítím to.“

„Tvůj otec tam zemřel a ty se tam chceš vrátit?“ nechápala Chris.

„Jo. Bylo mi tam prostě dobře.“ pokrčil Walt rameny. „A po našem odjezdu se tam začaly dít špatný věci. Doufal jsem, že tátu přesvědčím, abychom se tam vrátili oba. Ale byl jsem malej a pitomej. Táta mě nechal u babičky a odjel tam sám,“ povzdychl si chlapec. Pak pokračoval pohoršeným pubertálním tónem. „Byla to od něj hrozná blbost. Neměl to tam rád a takoví lidi tam často mívaj smůlu. Ale to místo za nic nemůže.“

* * *

Walt si vymínil, že se do Altadeny k podezřelému kostelu zajedou podívat. Několik desítek minut strávili proplétáním odpolední dopravní špičkou a Chris jen děkovala šéfovi, že jí půjčil redakční kreditní kartu na mimořádné výdaje – jinak by projezdila snad všechny úspory.

Zastavili v centru altadenského předměstí a obešli roh bloku. Když před nimi vykoukl majestátný kostel svaté Elizabeth, neubránila se Chris pocitu rozhořčení. To místo, kde její pátrání poprvé skončilo ve slepé uličce, jako by se pro ni stalo symbolem neúspěchů a jakési beznadějnosti celé kauzy. Hrdá stavba jakoby se jí vysmívala. Tak ty si, maličká, myslíš, že rozmotáš to, na co nemají ani elitní vyšetřovatelé? Podívej se, jak jsi bezmocná. Ani do mých útrob jsi se nedokázala dostat!

Chris zaťala pěsti. Pak si uvědomila, že Walt vedle ní podezřele zmlkl.

Stačil jí jediný pohled, aby zjistila, že něco není v pořádku. Walt na stavbu šokovaně zíral.

„Walte, co se děje?“

„Já to místo znám,“ odpověděl chlapec zajíkavě. „Zdává se mi o něm už několik let. Odporný sny, ve kterejch ten kostel padá, propadá se do země. Umírají tam spousty lidí. Myslel jsem si, že to je pitomá noční můra. Nikdy mě nenapadlo, že doopravdy existuje.“