801 - Hotel California

 Projít ze světla do světa bylo jako vyjít z rozpálené pláže do zešeřelé jeskyně.

Desmond, Daniel, Sawyer, Miles a Frank byli zpět v normálním světě. Průchod otevřený s Waltovou pomocí je bezpečně provedl časoprostorovou spojnicí a muži se ocitli v kostele sv. Elizabeth v Altadeně na předměstí Los Angeles. V tom kostele, kde před časem Eloise Hawkingová prováděla měření, aby zjistila aktuální polohu Ostrova.

Měli nečekanou společnost. O pár metrů dál u zdi stála mladá žena, z pohledu pětice mužů spíše ještě dívka. Vypadala vyděšeně. Zrzavoblond vlasy jí spadaly na ramena a oči jí těkaly od jednoho k druhému, až se zastavila u Franka. „Kriste pane. Já vás znám,“ vyklouzlo jí něco mezi zasténáním a zašeptáním.

Frank už ve své kariéře dopravního pilota pěkných pár vyděšených mladých žen viděl. Zažil několik nepříjemných situací a ne vždy se letušky chovaly tak, jak je připravoval výcvik. Viděl tedy už podobné pohledy plné zmatku a strachu, pocitů, které ta mladá děvčata téměř ochromovaly. S tím se také počítalo: kapitáni letadel proto absolvují speciální výcvik pro řízení posádky, v němž se učí i speciálnímu zacházení se zmatkujícími a vyděšenými kolegy.

Když je jí povědomý, pokusí se s ní tedy promluvit. Necítil se sice vůbec dobře, třeštila mu hlava a připadal si nesmírně unavený, ale pocit povinnosti byl silný. Opatrně udělal krok směrem k dívce a zároveň naznačil ostatním přátelům, aby ho nechali mluvit. Desmond a Sawyer byli napjatí a Frank se obával, že by mohli dívku vyděsit ještě víc. Lehce se usmál a doufal, že to byl vlídný úsměv.

„Já vás bohužel neznám. Ale to teď nevadí, co myslíte?“

Dívka jako zhypnotizovaná sledovala jeho uniformu, která vykukovala pod teplou bundou. „Já vás znám,“ zopakovala. „Jste kapitán Lapidus, že? Velitel zmizelýho letu 316.“

Frank na ni vytřeštil oči. Čekal leccos, ale tohle ne. „My jsme se už potkali? Je možné, že si vás jenom nepamatuju…“

„Neznáme se,“ odvětila pomalu dívka. Začínala reagovat, takže se snad vzpamatovávala z nejhoršího šoku. „Já jsem novinářka, specializuju se na letectví. Jmenuju se Christlene Jonesová. Asi tři týdny jsem se nezabývala ničím jiným než vaším letem.“

„A sakra,“ ujelo Sawyerovi. To, co jim Hurley kladl na srdce – že musejí být co nejvíc nenápadní a že nikdo nesmí zjistit, co jsou zač – se jim nepodařilo hned během prvních minut mise.

* * *

Chris se rozhlížela. Začínala ji bolet hlava, byla unavená a stále ji svíral strach. Nebála se těch mužů, ale děsila ji celá ta situace. Stále před sebou viděla záři ve zpovědnici, ve které zmizel chlapec, který ji tam přivedl.  „Kde je Walt?“ vypálila najednou zcela nesouvisející otázku.

„Řekl bych, že na Ostrově,“ poznamenal Sawyer. „Vzal to v protisměru, opačně než my, pokud jsem dobře viděl.“ Pak zmlkl, když si všiml Desmondova varovného pohledu.

Dívce se patrně trochu ulevilo. „Takže je v pořádku? Bylo to úplně šílený. Vrhl se do toho světla, než jsem mohla cokoliv udělat. V první chvíli mě napadlo, že tam uhoří, nebo tak něco. A pak jste se tam objevili vy.“ Otřásla se.

Po chvíli ticha do hovoru vstoupil Desmond. Klidně, ale nesmlouvavě. „Christlene, řekněte mi… kolikátého dnes je?“

„Čtvrtého prosince,“ odvětila dívka.

„Jaký rok?“

Chris na něj vytřeštila oči. „Jak to myslíte? 2007, jaký jiný?“

* * *

Pětici to očividně trochu uklidnilo. Dívka však byla z otázky zmatená. Na klidu jí nepřidávaly ani pohledy jednotlivých mužů. Desmondův a Milesův byl nedůvěřivý. Sawyerův také, ale byla v něm patrná i značná zvědavost. Daniel na dívku pohlédl jen občas a v pohledu se mu mísily rozpaky s neklidem. Nejklidněji ji bral Frank, i když ho její informovanost značně zaskočila. Jenže on s nečekanými překvapeními uměl zacházet.

Chvíli přemýšlel a pak dívku znovu klidně oslovil. „Slečno Jonesová, vy tu asi nejste náhodou, že ne?“

„Ne. Vzal mě sem Walt. Tvrdil, že prý sem vede nějaká cesta z toho ostrova, kde havarovalo vaše letadlo, a že sem brzy někdo přijde. Pane bože, takový nesmysly… a teď to vypadá, že to byla pravda.“ Dívka nevěřícně zavrtěla hlavou.

Do hovoru opatrně vstoupil Desmond. „Víte toho docela dost. To vám všecko řekl Walt?“

„Většinu věcí o těch zmizelých letech a o ostrově, ano. Ale něco mám z vlastního pátrání. Ten kostel jsem vlastně našla já díky těm elektromagnetickým jevům.“

„Tady bylo něco detekováno? Elektromagnetické jevy?“ Daniel ožil a najednou se jí už pohledem nevyhýbal. „Vy se tím zabýváte?“

„Jo, zachytili tady nějaké anomálie. Já sama se tomu nevěnuju,“ upřesnila dívka. „Nasměrovaly mě na to určité poznatky o letu 316. Vlastně to vyplynulo samo a bylo to celkem jasné.“

To určitě, pomyslel si Sawyer. Kdyby to bylo tak jasný, jak říkáš, holubičko, čekaly by nás tady televizní štáby. Jenže tady čekala jen jedna mazaná zrzavá lištička.

* * *

Na chvíli se rozhostilo ticho. Chris se unaveně opírala o zeď a muži se po sobě rozhlíželi. Probírat další postup před dívkou nechtěli, ale přitom jim bylo jasné, že tady v kostele se příliš dlouho zdržovat nemohou. Byla noc a oni byli otupělí a unavení, nikdo z nich se necítil příliš dobře. Při plánování přesunu nemysleli na to, že průchod spojnicí je vyčerpávající sám o sobě a organismus se pak musí vzpamatovat z dávky záření, kterou dostal. Venku za okny kostela už byla dávno tma a jim bylo jasné, že než by našli jakékoli útočiště, trvalo by to nějakou dobu a skoro jistě by na sebe upoutali pozornost. Hledat charitu vedenou Eloisiným známým najednou vypadalo jako nadlidský úkol.

Po chvíli se ozval Desmond. „Christlene, znáte to tady v okolí?“

„Moc ne,“ odvětila. „Nežiju tady.“

„Škoda. Potřebovali bychom najít nějaké místo, kde by se dalo odpočinout si a trochu se dát do pořádku. Ale jaksi… nejsme příliš při penězích.“

Dívka chvíli váhala a chvíli si mnula nos, než tiše odpověděla. „Možná bych měla nápad. Víte… než odtud Walt zmizel, tak mi řekl, že vám mám pomoct, jako jsem pomohla jemu. Jeho jsem u sebe nechala několik dní bydlet.“ Zbytek sdělení nechala viset ve vzduchu.

Muži se tvářili více či méně nevěřícně. „To nás jako zvete k sobě domů?“ nechápal Sawyer.

„Lepší nápad nemám,“ pokrčila Chris rameny.  

„Pět cizích chlápků? Vy se nebojíte?“

„Mám to doma celkem dobře zařízené. Bezpečnost je dost silná stránka mého bydlení.“ Trochu se usmála, vzpomínka na domov ji očividně naplňovala klidem.

Sawyer si vybavil Waltovu zprávu ve světelném prostoru. Můžete jí věřit, můžete jí věřit. Ten zatracený kluk to snad celé plánoval.

Muži si tiše vyměnili pár vět.  Desmond s Milesem byli spíše proti, ale Frank, Daniel a nakonec i Sawyer hlasovali pro.

„Tak dobře, půjdeme s vámi,“ řekl neutrálně Desmond. „Díky, že nám pomůžete.“

* * *

Když se rozhodli, bylo všecko najednou mnohem jednodušší. A Chris, která se už celkem uklidnila, zase začínala být schopná uvažovat. „Mám tady auto,“ řekla. „Ale všichni se tam opravdu nevejdete. Čtyři ano, ale pět…“

„Můžeme někoho nacpat do kufru,“ utrousil Sawyer. Ostatní jeho poznámku ignorovali.

„Část z vás by mohla jet taxíkem. Problém je v tom, že… no, neurazte se, ale nevypadáte moc dobře na to, aby si vás do auta vzal slušný taxikář.“ Chris se omluvně usmála.

Muži se po sobě podívali a chápali. Vousy si neholili už několik týdnů, koupele na Ostrově také byly spíše provizorní, o praní oděvů ani nemluvě. Všecko korunovaly ty staré a zatuchlé dharmské pracovní oděvy. Byl zázrak, že se s nimi ta mladá žena vůbec začala bavit.

Chris si pětici dlouho prohlížela. „Až na jednu výjimku,“ prohlásila. Přešla k Danielovi. „Sundejte si tu děsnou bundu. Co máte pod tím?“

Přejela Daniela pohledem. Tmavé kalhoty, světlá košile, obnošené sako. Ani jedno z toho nebylo nijak extrémně ušpiněné. Strávil na Ostrově nejkratší dobu z celé skupiny a bylo to na něm znát. Ledabyle uvázaná kravata, kterou si za celou dobu pobytu na Ostrově nesundal, mu dokonce dodávala jakéhosi nádechu nedbalé elegance.

„Pojďte se mnou, zavolám vám taxík. Hodí vás ke mně domů, já se pak vrátím sem a dojedeme autem za vámi.“

Daniel se zatvářil značně nejistě. Nechtělo se mu oddělit od přátel.

„Počkejte, počkejte. Ne tak rychle. Kam že pojede?“ zasáhl do Chrisina plánování Desmond.

Chris se na něj zadívala. „Podívejte, já vím, že se vám nechce se rozdělovat, ale jinak vás tam vážně nedostanu. Zavolám mu taxík a dám řidiči svou adresu.“

„Jakou?“

„Bydlím v Simi Valley. Je to odtud asi šedesát kilometrů, za hodinu tam můžeme být. Možná i rychleji, je noc a provoz bude klidnější.“

„Simi Valley,“ převalil to slovo v puse Sawyer. „To zní jako jméno osady z nějaké počítačové hry. Jste si jistá, že jste si to teď nevymyslela?“

Chris si povzdychla a vydolovala z kabelky řidičský průkaz. Ukázala ho postupně všem mužům. „Dobrý?“

* * *

Tiše vyšli z kostela zadními dveřmi, které nechal otevřené Walt. Desmond na svazku klíčů našel ten správný a chrám zamkl. Chris to sledovala překvapeným pohledem, ale nekomentovala to.

„Počkejte tady. Za chvíli budu zpátky a vyrazíme,“ zastavila je ve stínu za kostelem, kde ji před pár desítkami minut přesvědčoval Walt ke spolupráci. Teď jí to přišlo jako dávná minulost.

„Pojďte,“ kývla na Daniela. Vyšli kolem kostela do noci. Na křižovatce dvou hlavních ulic začala Chris vyhlížet taxík.

Daniel po chvíli promluvil. „Je to s námi jedna velká komplikace, že?“

„Naprosto jste zapadli do jednoho velkýho řetězce komplikací. Už si začínám zvykat.“ Chris se zasmála, ale rozbolela ji hlava. Unaveně se opřela o pouliční lampu.

„Je vám dobře?“ zpozorněl Daniel.

„Ale jo,“ přikývla dívka. „Jen mě nějak bolí hlava. Dneska večer toho bylo hodně.“

Daniel ji sledoval ostražitým pohledem. „Kdyby se to zhoršovalo nebo jste měla nějaké zvláštní pocity zmatení nebo dezorientace, řekněte to mému bratrovi. Ten vysoký, tmavovlasý. Jmenuje se Desmond. Snad bude vědět, co dělat.“

„Nic mi nebude,“ odtušila Chris. „Je to jen únava. Ale když už jsme u těch jmen… tak myslím, že je načase se představit, když už vás zvu k sobě domů. Já jsem Chris.“ Podala mu ruku.

„Dan,“ představil se Daniel a nabízenou ruku přijal. „Moc mě těší.“

Po hlavní ulici se blížilo taxi. Chris na něj zamávala a řidič k nim zajel. „Dobrý večer, pane,“ naklonila se k autu. „Měl byste čas hodit tady mého kamaráda do Simi Valley?“

„Simi, Simi…“ přemýšlel řidič. „Jo. Ale víte, kolik to bude stát, jo?“ Chris přikývla. Strčila Danielovi do ruky stodolarovou bankovku.

„Zavezte ho do Obsidian Drive. Úplně na konci ulice je letadlo, tak tam ho vysaďte.“

„Vy nejedete?“ podivil se řidič.

Chris zavrtěla hlavou. „Mám tu nedaleko auto plné ostatních kamarádů. Slavili rozlučku se svobodou a teď nejsou schopni dostat se domů sami. Musím je rozvézt.“

Taxíkář se ohlédl směrem k Danielovi. „Doufám, že je… v pohodě. Nerad bych cestou zastavoval.“

„Já jsem skoro nepil,“ odvětil dotčeně Daniel.

„Dobře, tak jo. Hoďte si dozadu ten kufr a můžeme jet.“

* * *

Vrátila se ke kostelu. Čtyři muži čekali v přítmí. „Dan už vyrazil. Tak pojďte, pojedeme taky. Budu opravdu ráda, až budeme doma,“ zívla Chris.

Do auta se vešli jen tak tak. Frank se usadil na sedadle spolujezdce vepředu a ostatní tři se poskládali dozadu. Miles, který byl menší než Desmond se Sawyerem, seděl uprostřed a netvářil se nijak šťastně.

Vyrazili. Chris po chvíli mlčení zapnula rádio, aby trochu rozptýlila únavu a bolest hlavy, a do nočního ticha se ozvala kytara. Najednou se jí řídilo líp.

Up ahead in the distance

I saw a shimmering light

My head grew heavy and my sight grew dim

I had to stop for the night

There she stood in the doorway

I heard the mission bell

And I was thinkin' to myself

This could be heaven or this could be hell

Desmond zíral do tmy a světel, ubíhajících za okénkem auta, když uslyšel slova písně. Znal ji, byla stará a známá. V dálce jsem uviděl blikající světla, hlava mi těžkla a zrak se kalil, musel jsem zastavit na noc. Ve dveřích tam stála ona, zacinkal zvonek, a já si pomyslel, že tohle může být nebe, nebo to může být peklo.

Panebože, co se tady zase děje? pomyslel si. Prošli jsme. Čekala tam na nás. Bere nás k sobě domů. Všichni se chováme jako blázni. Dan je někde na cestě jinudy. A do toho začne hrát tohle, přesný popis naší situace. Jestli tohle není součást jednoho velkýho šílenství, tak teda nevím.

Welcome to the Hotel California

Such a lovely place

Such a lovely face

Plenty of room at the Hotel California

Any time of year

You can find it here

Vítejte v Hotelu California. Takové krásné místo, taková krásná tvářička. Ohlédl se po Sawyerovi. Ten ho upřeně pozoroval a bezhlesně si zpíval s hrající písní. Taková krásná tvářička, zpíval a lehce kývl hlavou směrem k řidičce.

Desmond přitiskl spánek na chladné okénko, ale od neskutečných pocitů mu to nepomohlo. Za okny se míhala Kalifornie, dělo se něco divného a on nevěděl, jestli to tak být má… nebo je všecko úplně špatně. Tyhle pocity zažíval i na Ostrově a doufal, že když se vrátí do normálního světa, nechá je za sebou. Nenechal. Jako by ho to místo nechtělo pustit ze svého vlivu. V hotelu California je spousta místa, najdeš je tam v každou roční dobu. Dál už se snažil nad slovy nepřemýšlet, ale píseň zněla dál až do úplného a děsivého konce.

Last thing I remember

I was running for the door

I had to find the passage back

To the place I was before

"Relax", said the night man

"We are programmed to receive

You can check out any time you like

But you can never leave.

* * *

Provoz byl slabý, takže cestu z Altadeny do Simi Valley zvládli za hodinu. Chris sjela z dálnice a za chvíli už projížděla svou domovskou Obsidian Drive. Na konci ulice zastavila. Když vystoupili, Desmond si okamžitě všiml čekajícího bratra a pocítil obrovské ulehčení.

Daniel se k nim vydal. V podstatě celou cestu přemýšlel, co dívce řekne, až se znovu uvidí. Nechtěl dávat najevo svou úlevu z toho, že je v pořádku. To, že Chris s ostatními zdárně dorazí do cíle, bylo předpokládané… ale ne samozřejmé, ne pro něj. Viděl její šok v kostele, projevy zmatenosti a bolesti cestou k taxíku, a to ho naplňovalo neklidem. I když si odmítal připustit variantu, že by auto vůbec nepřijelo, protože by se s dívkou, která předtím dostala nespecifikovanou dávku záření ze spojnice, něco vážného stalo.

Kývl na bratra a pak oslovil Chris. „Ahoj. Když jsi tomu taxíkáři řekla, že mě má vysadit u letadla, představoval jsem si nějaký památník na křižovatce,“ usmál se. „Tohle mě opravdu překvapilo.“

Chris se také usmála. Trochu poťouchle. „A tím překvapení nekončí.“

Pětice si posbírala svoje věci, nacpané v kufru Chrisina auta. Rozhlíželi se po okolních domech a přemýšleli, kam dívka zamíří. Byla to klidná předměstská ulice, domy byly velké a vzdušné, ale nijak okázalé.

„Tak pojďme,“ zavelela dívka. Nezamířila k žádnému domu, ale přímo do míst, na něž se předtím díval Daniel. Za rozšířením na konci ulice se do dálky rozprostíral svah, křovinatý porost a lesy. Ale na svahu, hned za koncem ulice, byl úhledný pozemek a na něm sedělo velké bílé dopravní letadlo.

„Vítám vás doma,“ pravila s úsměvem Chris. Opět si užívala ten slastný pocit, když její návštěvy poprvé spatřily její obydlí. Prošla brankou v plůtku, který byl až komicky nízký ve srovnání s tím, co ohraničoval.

„To je tristar,“ zorientoval se rychle Frank. Chris pyšně přikývla. „Kde se to tady vzalo?“

„Děti od sousedových návštěv se mě pravidelně ptají, jestli to tady havarovalo,“ zasmála se dívka. „Dostala to sem firma specializovaná na přepravu velkých nákladů. Carrie přistála prázdná na letišti Van Nuyts, obratem jí amputovali křídla a trup s pahýlama naložili na truck. Dostat ji na kalifornskou dálnici a pak ten kousek cesty z dálnice sem nebylo zase až tak těžký. Velkej tahač, pár jeřábů a tak.“

„Dobrá práce,“ pronesl pilot a jako první z pětice přešel přes práh. Vešli do velkého letounu Lockheed L-1011 nástupními dveřmi za kokpitem.

* * *

Chris si své obydlí hýčkala už dva roky ze všech sil a financí. Krátce po nástupu do redakce Wings, když se začala poohlížet po vlastním bydlení, ji některý z kolegů popíchl, proč si nepořídí starý vyřazený letoun. Je to v podstatě ideální bydlení, argumentoval. Perfektní tepelná i hluková izolace, dostatek prostoru, jen je třeba vyrovnat s trochu netradičním půdorysem, s vybavením na míru a s požadavky na rozměr pozemku.

Kolega si dělal legraci, ale ona to vzala vážně. Obratem vyčenichala několik článků o lidech, kteří spokojeně žili ve přebudovaných dopravních prostředcích… a rozhodla se. Zkontaktovala aerolinky, které měly v plánu vyřadit jedno z dosluhujících letadel. Pro leteckou společnost bylo jedině dobře, když měla zájemce o odkup starého letadla. Nechtěli za něj velkou sumu. Za normálních okolností by za jeho uskladnění na letecké skládce museli platit oni; takhle získali alespoň něco. Dohodnout se na posledním přeletu stroje na letiště Van Nuys už nebylo tak těžké.

Mezitím Chris přesvědčila rodiče, že má jedinečnou možnost získat skvělé bydlení, jen když jí půjčí dost peněz. Ona jim to samozřejmě bude splácet. Vybrala si pozemek za Obsidian Drive – tam, kde technikové přepravní společnosti odsouhlasili, že stroj dokážou dostat. Když to vše v roce 2005 klaplo do největších podrobností, nevěřila svému štěstí. Najednou byla majitelkou obrovského prostoru. Její Carrie, jak letadlo okamžitě překřtila, se i s pahýly křídel zapřela do svahu za Obsidian Drive.

Chris sem nechala zavést potřebné sítě, nechala letadlu vybudovat potřebné podpěry, aby nezačalo klouzat ze svahu, a začala si budovat svůj domov snů. Letadlo, z něhož před posledním letem vymontovali všechno vybavení kromě pilotní kabiny, bylo obrovské. Trup měl délku kolem padesáti a šířku kolem šesti metrů. Dívka si postupně nechala vyrobit vybavení na míru. Nejvíce pyšná byla na svou ložnici. Usínala na místě někdejšího kokpitu, za hlavou měla část přístrojové desky a když večer šla spát, mohla zaobleným sklem nad sebou pozorovat hvězdnou oblohu. Další výhodou bylo i to, že ložnice paní domu byla nedobytně uzamknutelná – zabezpečení kokpitových dveří Chris nechala beze změn

Jediný problém tkvěl v tom, že poté, co si Chris splnila sen a získala báječné bydlení, s ní její rodiče přestali mluvit. Když je mladá žena prosila o půjčku s tím, že má šanci získat vysněné bydlení, představovali si roztomilý malý byt někde poblíž centra Los Angeles. Když uviděli zpustlý pozemek na okraji Simi Valley a trosku letadla, která se tam usazovala, zlomili nad svojí nepoddajnou dcerou hůl.

* * *

Celým letadlem, hned za vstupy, se táhla dlouhá chodba podél celého trupu. Prosvětlovala ji řada okének a pod nimi byl nekonečně dlouhá řada nízkých skříní. Interiér byl převážně dřevěný. „To je nádhera,“ konstatoval Frank, když je Chris uvedla do svého obydlí.

„Tam je to moje,“ ukázala dívka doleva směrem k pilotní kabině. „Nesnažte se tam dostat. Kdyby se něco dělo, pípněte na mě na tenhle zvonek.“ Pětice příchozích pochopila její dřívější zmínky o tom, že má bezpečné bydlení. Skrz zabezpečené pancéřované kokpitové dveře by se opravdu snažil dostat jen blázen.

„Ale pojďte dál,“ vedla je směrem doprava. Minuli kuchyňský výklenek a vešli do velkého obývacího prostoru. Z jedné strany se dalo vejít do kuchyně, dál byla pod řadou okének pohodlná velká pohovka, a dál prostor přecházel do pracovny obestavěné ze dvou stran velkou knihovní stěnou.

Za obývacím pokojem byly dvě velké samostatné místnosti. „To je pro návštěvy,“ sdělila jim Chris. „Vzadu je příslušenství a ještě dál mám skladiště, ale to už vás asi nebude zajímat.

Pětice mužů se nevěřícně procházela zabydleným letounem. Sawyer si pohvizdoval melodii písně, která se mu v autě zaryla do hlavy.

Dívka stála mezi obývacím pokojem a prostorem pro hosty. „Je tady snad dost místa pro vás všecky. Čtyři z vás se vejdou do pokojů a jeden si může ustlat v obýváku na pohovce. Kuchyni jste viděli. Je tam něco k jídlu, takže jestli máte hlad, podívejte se do přihrádky na pečivo a do ledničky. Něco by tam mělo být. Obslužte se a buďte jako doma. Já půjdu spát.“

Pak je zavedla do skladovacích prostor v zadní části. Otevřela skříň, v níž byla naskládána hromada ručníků, přikrývek a polštářů. “Vemte si, co potřebujete.“ Vděčně vzpomínala na dřívější časy, kdy pořádávala večírky pro svoje kamarády ze studií. Její dokonale zvukově utěsněné obydlí bylo svého času nesmírně oblíbeným místem na pořádání oslav všeho druhu. Poskytnout přespání pěti lidem bylo tehdy naprosto normální. Sawyer s Milesem obsadili jeden dvoumístný pokoj, Desmond s Danielem zabrali druhý a Frank si ustlal na pohovce v obýváku.

Pak se směrem z obývacích prostor ozvala Chris. „Chci vám ještě něco říct. Asi nechápete, jak jsem vás mohla vzít k sobě domů. Přiznávám, že to není jen tak z čisté lásky k bližnímu v nouzi. Já chci zjistit, co se kolem těch zmizení děje, a vy o tom něco víte. Já jsem v tom letadle na Guam taky měla být, ale na poslední chvíli mi před nosem někdo skoupil letenku. A teď mi to celý nedá spát.

Jo a prosím vás, říkejte mi Chris. Žádná slečna Jonesová, žádná Christlene. Nemůžu to ani cítit.“

Ostatní se jí postupně představili. S každým jménem dívka postavila na konferenční stolek v obýváku malou sklenku a nalila ji až po okraj karibským rumem. Když se všichni sešli v obývacím pokoji, pozvedla svou skleničku. „Tak na zdraví.“ Ostatní se přidali. O pár minut později už každý z nich byl ve svém koutě ve svém pokoji. Na posteli. Ano, některé byly jen staré pohovky s trochu proleželými matracemi… ale oproti provizoriu na Ostrově to bylo báječné pohodlí.  A v koupelně tekla teplá voda.

Konečně, po dlouhé době, si užívali zdání normálního života a obavy a obezřetnost se na chvíli rozpynuly – v únavě a v pohodlí.

Welcome to the hotel California.