903 - V kontaktu

V sanfernandském pronajatém bytě už málem všichni spali, když se pokojem Desmonda a Daniela rozeznělo vyzvánění telefonu.

„Nemůžeš si to vypnout, brácho?“ zavrčel rozespale Desmond.

„Ne,“ zamumlal Daniel a s neblahým pocitem se natáhl na stůl po telefonu. Bylo mu jasné, že se něco děje. Nebylo moc lidí, kteří by mu mohli volat – tohle číslo skoro nikdo neznal. Skoro nikdo.

Vyskočil z postele a spěchal do obýváku. Když mačkal tlačítku na přijetí hovoru, bušilo mu srdce.

„Ano, Chris? Co se děje? Snad…“

„Ahoj, Dane, promiň, že…“

„Co se děje? Je ti něco?“

„Ne, ne,“ uklidnila ho. „Nic mi není. Ale… něco se stalo. Dane, já… našla jsem tady vzkaz.“

„Cože? Jaký vzkaz?“

„Vypadá to, že…“ Bylo poznat, že dívka váhá, zda má říct to, co si myslí. „Já… Myslím, že to je od Walta.“

„Cože?“

„Dane, myslím, že mi to tady nechal Walt. Leželo to na stole. Píše o tom, co se stalo.“

„Chris, počkej. Tobě se objevil na stole psaný vzkaz?“

„Jo,“ potvrdila dívka. „Večer, když jsem šla spát, tam nic nebylo. Jsem si jistá. Ten papír byl prázdnej. Položila jsem si ho tam sama, abych ráno nezapomněla na…“

Daniel jí skočil do řeči. „Chris, nemohl ti někdo vlézt domů?“

„Ne,“ odmítla striktně. „Když jste odjeli, zamkla jsem se. Pořád je zamknuto, kontrolovala jsem to. Nemohl se sem nikdo dostat. A vůbec, proč by to někdo dělal? A jak by to všechno věděl?“

Daniel chvíli zíral do zdi. Pak se přiměl se vzpamatovat. „Dobře. Je pravda, že… ten chlapec má hodně zvláštních schopností. Vidění na dálku a schopnost pohybovat věcmi jsme už u něj pozorovali. Dejme tomu, že to opravdu byl on. Co píše, Chris?“

„Přečtu ti to.“ Dívka si odkašlala.

* * *

Milá slečno Jonesová,

moc mě to mrzí. Fakt moc. Tohle jsem nechtěl. Myslel jsem si, že ta noční propojení jsou bezpečná. Včera v noci se mně to vymklo. Něco se stalo a já jsem vás hacknul, i když jste nespala. Nechtěl jsem to udělat.

Moc mě to mrzí. Musím s tím přestat, protože z toho mám vážně strach. Nechtěl jsem se na vás napojit a stejně se to stalo. Hurley navrhl, abych vám místo toho psal dopisy. Tak to chci zkusit takhle. Můžu vám psát (i když mi to jde pomalu) a můžu si později přečíst, co mi odepíšete. Můžu to vidět. Jestli myslíte, že to je dobrý nápad, napište mi, prosím. Nechte ležet vzkaz na stole vedle tohoto. Můj vzkaz prosím nepřemisťujte.

Ještě k tomu, co se stalo minulou noc. Na Ostrově je někdo, komu se nelíbí to, co jsem dělal. Chtěl mě přinutit k tomu, abych s tím musel skončit, a povedlo se mu to. Dostal mě. Naletěl jsem, protože jsem idiot. Podělal jsem to a moc mě to mrzí. Hrozně moc mě to mrzí. Jeden člověk kvůli tomu umřel.

Doufám, že vy jste po tom v pořádku. Viděl jsem vás a vypadala jste fakt špatně. Moc mě to mrzí. Snad už se to nebude dít. Udělám všecko, aby se to už nedělo.

Hurley a Ben posílají pozdrav Desmondovi a dalším. Snad jim jejich práce jde dobře. Snad jim to jde líp, než nám tady na Ostrově. Máme ho chránit a držet ho v klidu a místo toho ho trháme na kusy. Hurley říká, že to bude dobrý, ale já nevím.

Napište, prosím, jestli jste v pořádku.

Měl bych asi popřát šťastný nový rok, ale nevím, jak přát něco hezkýho, když je mi takhle.

Mějte se dobře a napište, prosím.

Walt

P. S. Desmondův syn je O. K.

* * *

„Nejradši bych se na to hned přijel podívat,“ prohlásil Daniel, když Chris dočetla.

„To ne,“ odporovala dívka. „Ráno jedete pryč. Za pár hodin vstáváte. Měl bys spát. Už takhle jsem váhala, jestli ti mám volat.“

„Samozřejmě že ano,“ vyhrkl Daniel dotčeně. „Potřebuju o takových věcech vědět, Chris. Tohle je… zásadní.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho.

„Mám mu odepsat?“

Daniel se zamyslel. „Odepiš,“ potvrdil. „Zeptej se ho na něco, co nemůže vědět nikdo jiný než on. Zeptej se ho na něco z těch dní, kdy jste tady spolupracovali.“

Chris přitakala.

„Ráno to prosím vyfotografuj a pošli mi to e-mailem. Pak mu odepiš a zůstaň celý den doma. Měj zamknuto a nikoho nepouštěj dovnitř a nechoď ven. Ať máme stoprocentní jistotu, že se do tvého bytu nedostal nikdo cizí.“

„Tak jo,“ řekla Chris. „A dneska v noci se vyspím tady na pohovce v obýváku. Myslím, že kdyby tu někdo něco dělal, vzbudilo by mě to.“

„Dobře. Moc děkuju, žes mi dala vědět, Chris. Tohle je… důležitý.“

„Jo,“ přikývla dívka. „Půjdu spát. Dobrou noc, Dane.“

„Dobrou noc. Dávej na sebe pozor a kdyby se cokoli dělo, volej. Budu mít telefon u sebe.“

„Budu v pohodě,“ pousmála se dívka. „Ale…“

„Hm?“

„Děkuju.“

* * *

Daniel rychle informoval Desmonda, který vstal a přišel za ním do obýváku. Když zmínil Waltovo PS z dopisu, bylo vidět, že se veliteli ulevilo.

„Takže… Co se to sakra dělo?“

„Muselo tam k něčemu dojít. Walt doslova napsal, že trhají Ostrov na kusy,“ konstatoval Daniel. „Nevím ale, jak moc doslova nebo obrazně to myslel. Mohl myslet sociální vazby nebo trasy po Ostrově, až po opravdu násilné zásahy na úrovni struktury…“

„Můžeš bejt trochu konkrétnější, brácho?“ přerušil ho netrpělivě Desmond.

„Nemůžu,“ pokrčil rameny mladý vědec. „Budu vědět víc, až nám o tom on napíše víc. Až se vrátíme z kurzu, zkusím zformulovat nějaké otázky a snad se dozvíme odpovědi. Zítra mu napíše Chris a zkusí ověřit, zda to opravdu je on. Odepíše mu a pak bude hlídat, jestli to opravdu nenapsal nikdo jiný. Slíbila, že se nehne z domova.“

Desmond se zasmál. „To je chytrý, Dane. Povedlo se ti přesvědčit ji, aby nikam nechodila a nic nepodnikala. Přesně tos chtěl kvůli nebezpečí těch záchvatů, že jo?“

Daniel se skromně usmál. „Vlastně ano.“

* * *

Brzy ráno, v podstatě ještě v noci, vyrazili do Phoenixu. Pět mužů a pět zbraní. V poledne nastoupili na střelnici, kde na ně čekali tři instruktoři. Rozebrali si skupinu na části – nejpokročilejší výcvik nastoupil Sawyer s Milesem, středně pokročilý čekal Desmonda a Franka… a začátečnický kurs započal Daniel.

Od té chvíle se nezastavili. Od první skupiny jen létaly nadávky, pot, špína a prázdné nábojnice a zásobníky, jak se ani nezastavili a drilovali vše, co patří k pokročilému výcviku. Druhá část se cvičila v dynamické střelbě a v jednodušší taktice, jak zneškodnit protivníka a jak krýt spolubojovníka… a třetí se trápila se základy. Večer si pětice zašla na rychlou večeři a pak doslova odpadla do tří zarezervovaných pokojů v nedalekém hotelu. „Ráno v pět tady, chlapi. Zkusíme, jak vám to půjde za tmy,“ zachechtal se hlavní instruktor, když se s Desmondovou skupinou na nedlouho loučil.

Večer Daniel zjistil, že má na telefonu dva nepřijaté hovory od Chris. Telefon sice měl u sebe, jak jí slíbil, ale v tom shonu a hluku celého dne vyzvánění prostě neslyšel. Patrně ale nešlo o nic akutního – poprvé mu volala po poledni, podruhé o chvíli později, a když to nebral, už se dál nehlásila. Zavolal jí. Stál v hotelové recepci a hleděl do rušné noci.

„Dane, ahoj, dík, že voláš. Napsala jsem Waltovi a celej den jsem seděla u toho stolu. Nic se nedělo. Ale kvůli tomu jsem  tě nesháněla,“ vychrlila na něj dívka.

„Ahoj, Chris, taky tě rád slyším,“ zasmál se Daniel. „No… a kvůli čemu jsi mě tedy sháněla?“

„Psal mi profesor Hicks.“

Daniel se napřímil. „Zachytil anomálii, že ano? V tu noc, kdy… se vám to dělo.“

„Jo. Dneska ráno se vrátil do práce po svátcích a našel to v automatizovanejch záznamech z posledních dní. Prý nic takovýho nikdy neviděl.“

„O co jde?“

„To mi neřekl,“ pronesla nespokojeně dívka. „Snažila jsem se to z něj vypáčit, ale nedal se. Že prý to musíme vidět sami. Máme přijet, jakmile to bude možný. Ještě se s ním dohodnu.“

* * *

Další den byl ještě náročnější. V pět ráno na rozespalou skupinu čekali instruktoři, brzy ráno nechutně čilí a plní sil, a drilovali všechny až do pozdně odpoledních hodin. Na konci se s pěticí rozloučili.

„Nevím, chlapi, na co se chystáte, ale pokud to není zrovna zátah soukromý armády proti drogovýmu gangu, tak je šance, že byste to mohli zvládnout. Za předpokladu, že tady zelenáče,“ mávl rukou na Daniela vedoucí instruktor, „necháte v zázemí. Ale vy ostatní jste si vedli celkem obstojně.“ Vedoucí instruktor, který cvičil první skupinu, po poradě se zbylými kolegy uzavřel celý kurs. „A můžu se teda konečně zeptat, kam se chystáte?“

„Budeme vyrážet na výpravu do divočiny,“ prohlásil Desmond. „Chtěli bychom být připravení na většinu toho, co se může stát. Od napadení divokým zvířetem… až po útok člověka.“

„Kdy odjíždíte, chlapi?“ zajímal se instruktor. Když se nedozvěděl jasnou odpověď, kul železo dál. „Kdybyste měli pocit, že by vám prospěla opakovačka, ozvěte se. Není špatný si ty věci dát opakovaně dvakrát, třikrát po sobě s nějakým týdenním odstupem. Líp si to zažijete. A vy vypadáte, že byste tyhle věci chtěli mít zažitý dobře.“

* * *

Na předměstí Los Angeles se vrátili po dlouhé večerní cestě. U řízení se střídali Frank, Miles a Sawyer a všichni byli velice rádi, že mají konečně možnost se na místě řidiče střídat bez obav ze silničních kontrol. Nakonec zdárně dorazili zpátky do San Fernanda. Když se po půlnoci z pátku na sobotu vrátili do svého pronajatého bytu, byli všichni rádi, že jsou zpět. Odpadli do postelí a v sobotu vyspávali.

Odpoledne se začali konečně probírat k životu. Miles se Sawyerem se zavřeli ve svém pokoji a znovu spolu probírali intenzivní střelecký a obranný kurs, Desmond se připravoval na zítřejší závěrečnou zdravotnickou zkoušku a Frank odpočíval. Daniel netrpělivě čekal, jestli se mu ozve Chris s něčím novým, ale novinářka o sobě nedávala vědět. „Nediv se, Muldere,“ usadil ho Sawyer. „Po tom všem, co si s náma v posledních dnech užila, chce asi mít chvilku klidu.“

Skutečnost byla taková, že dívka za prvé neměla zásadní nové informace – Walt se jí dosud neozval s odpovědí – a za druhé se zabrala do vlastního výzkumu. Když se ve čtvrtek po novém roce probudila v prázdném bytě, přijala nové informace od Hickse, splnila Danielovy instrukce ohledně Waltova vzkazu… a pak najednou nevěděla, co dělat dál. A tak se vrátila k tomu, co přitahovalo jeji pozornost v nejvyšší míře - ke své mapě podivných úkazů. Cosi ji napadlo. Zadala do internetového vyhledávače pár hesel. A ještě. A ještě.

Mapa se začala zaplňovat.

Dívka v sobě zkrotila nadšení a přiměla se uvažovat kriticky. To, že se jí něco rýsovalo, ještě nic neznamenalo. A už vůbec to neznamenalo, že by to měla hned hlásit dál. Ne, ne. Danielovi poví jen to hlavní o Hicksově zprávě.

Novinářka v ní se znovu ozvala. Nechtěla předávat neověřené informace… a také na chvíli zatoužila po starém známém pocitu exkluzivity – po vědomí, že v tuto chvíli je to jenom a pouze ona, která něco tuší nebo ví. A že je to jenom a pouze ona, kdo rozhoduje o tom, co, kdy a komu sdělí dál.

Spala dobře a cítila se dobře. A tak věřila, že je pravda to, co stálo v tom dopise od Walta – že už se to snad nebude dít znova. Že to bude dobrý.

* * *

V neděli se začal život vracet do starých kolejí. Sawyer si s Desmondovým svolením půjčil auto, přičemž velitele ráno zavezl na zdravotnický kurs a pak pokračoval po vlastní ose. Opět nikomu neřekl, kam jede. MIles měl určité podezření, ale zatím si je nechával pro sebe.

MIles se tentokrát přidal k Frankovi. Zjistil, že mu předchozí dril vyvolal vzpomínky na Ostrov, jak na první výpravu na Widmorově lodi, tak i roky u Dharmy. Najednou, po tom všem válení v písku a skrývání se za dveřmi s pistolí, se nemohl ubránit vzpomínkám na ty dny a týdny zvratů, šoků, úmrtí… a setkávání s dušemi zemřelých. Chtěl o tom mluvit s někým, kdo tam byl a kdo o jeho schopnosti komunikace věděl. A to byli právě Sawyer a Frank.

Začal rozvolněně. Usadili se s pilotem v obývacím pokoji. Oba si přinesli své zbraně – po kurzu bylo nutné je pečlivě vyčistit, naolejovat a zkontrolovat. Zatímco se oba muži soustředěně zabývali prací, Miles utrousil: „Franku, pamatuješ si na první cestu na Ostrov?“

Pilot se samozřejmostí přikývl. „Jo. Na to se nedá zapomenout.“

„Víš, proč mě tam vůbec vzali?“

„Tebe? No, pokud si dobře vzpomínám, tak ses tam narodil nebo tak něco, ne? A oni chtěli lidi, co tím místem mají co nejvíc společnýho, ne?“

„Jo,“ přikvýl Miles. „A taky… preferovali lidi, co umí něco specifickýho.“

„Ty umíš nějaký ty mimo-smyslový věci, ne?“ Frank už o tom mluvil, jako by to bylo něco naprosto přirozeného.

„Jo. Za určitejch okolností umím komunikovat s lidma, kteří… už nežijou.“

„Jo, teď si na to vzpomínám,“ potvrdil Frank. „Podle té Hawkinsové, nebo jak se jmenuje, to je ostrovní dar nebo tak něco, že?“

„Jo,“ souhlasil Miles. „No… a já teď tak přemýšlím…“

Frank vyčkával.

„Vlastně mi došlo, že půlka týhle skupiny o tom neví. Víš co, Desmond na skoro všecko zapomněl, Dan přišel odněkud, kde mě nikdy neznal, a Chris je Chris. Chystáme se do akce a oni tohle neví. Asi bych o tom měl říct, co?“

„No samozřejmě, Milesi!“ Pilot zvedl hlavu od rozebrané pistole s naprostým údivem. „Pokud to je jeden z důvodů, proč tě poslali na Ostrov, tak to je i jeden z důvodů, proč jseš teď mimo Ostrov. Měls to říct už dávno.“

„Bral jsem to jako samozřejmý, že se to ví. Nejvíc času jsem s Jimem a ten už to bere jako samozřejmost, za ty roky na Ostrově si na to zvykl. Ale nedošlo mi, že zbytek…“

„Řekni to,“ zopakoval Frank. „A řekni to brzy. Ať se o tom ví a všichni se s tím sžijou, než vyrazíme do tý Yuby, nebo jak se ta díra jmenuje. Koneckonců, pokud tam ti kluci umřeli, tak se tahle schopnost může hodit.“

Miles se ošil. „Je to strašně dávno. Nevím, jestli tam po těch letech ještě bude něco cítit. Ty vlivy jsou nejsilnější brzy po úmrtí, pak to začíná mizet.“

Chvíli bylo ticho. Pak Frank odložil složenou zbraň. „Ty, Milesi, a tys s tímhle žil celej život?“

Rozpovídali se.

* * *

Desmondova závěrečná zkouška byla bezproblémová. Organizátoři rozdělili účastníky do několika skupin a ty poté postupně odvedli do zázemí. Na pozemku se nacházelo něco, co vypadalo jako stará paintballová střelnice – lokalita plná zchátralých budov, terénních nerovností, prastarých vraků vozidel a podobně. Každá skupina měla řešit jinou situaci. Desmond se ocitl ve trojici s ráznou blondýnou kolem pětatřicítky a s plešatějícím chlapíkem v podobném věku. Žena se představila jako Amy a prohlásila, že je učitelka v mateřské školce. Henry byl profesionální voják.

Dostali autonehodu. Organizátoři je odvedli k doutnajícímu pomačkanému autu, ze kterého se nesl nářek. Okamžitě se dali do práce. Zmapovat situaci, zjistit, kolik je obětí a zraněných, vyhodnotit jejich stav, určit, zda je možné nebo nutné je vyprostit. Probrat pacienty, vybrat, koho ošetřit nejdříve a kdo počká. Zavolat další pomoc. A pak zraněné udržet při životě, dokud nedorazí pomoc.

Okamžitě si rozdělili úkoly – muži začali vyprošťovat zraněné. Figuranti tvořili celou rodinu. Zraněný řidič bezvládně visel za volantem, žena na zadním sedladle byla zraněná lehce a byla hysterická, dítě vedle ní omámeně poplakávalo a starší dcera na sedadle spolujezdce bylo v hlubokém bezvědomí.

Desmond se pousmál, když si vzpomněl na Sawyerovu mistrnou scénu. Tady aspoň bylo dobře vidět a měl okamžitě přehled o situaci. Hysterická figurantka ho vůbec nepřekvapila. Požádal spolu-zasahující Amy, aby dotyčnou udržela v klidu, a s Henrym se pustili do vyprošťování ostatních.

Zvládli to rychle a dobře. Za čtvrt hodiny už si od nich přebírala zraněné fingovaná záchranka, tři zranění byli při vědomí se základně ošetřenými zraněními a čtvrtý, dívka z místa spolujezdce, byla alespoň stabilizovaná.

Byli nejrychlejší ze čtyř skupin, které se závěrečné zkoušky účastnily. Poté se každý zúčastnil individuálního přezkoušení, kde předvedl základní techniky první pomoci. Desmond dopadl výborně. Když obdrželi certifikáty a individuální zpětnou vazbu, organizátoři se s nimi rozloučili. Na parkovišti se pak skupina absolventů rozhodla, že úspěšné zakončení zajdou završit do nedalekého baru.

O témata nebyla nouze. Probírali nejen dnešní zkoušku a její úskalí, ale celý kurs, a samozřejmě také sebe, svoji motivaci, proč se na kurs přihlásili a co mají za sebou. Byla to rozmanitá směsice lidí. Profesinonální řidič kamionu. Mladá matka, které zemřelo dítě a ona mu nedovedla pomoci. Asi padesátiletá účetní, kterou v zaměstnání vybrali jako nejchladnokrevnější osobu na pracovišti a která tedy byla vedením pověřena, aby dělala provizorního zdravotníka. Několik vojáků. Mladík, který se chtěl stát profesionálním záchranářem, chtěl se připravit a vyzkoušet si, zda na to má. Učitelka z mateřské školky, která zažila ošklivý úraz jednoho z dětí a chtěla být připravena na případné příště. Hodně účastníků se už někdy připletlo k nějaké nehodě nebo podobné situaci… a rozhodli se, že už nikdy nechtějí zažít podobnou bezmoc a rozhodli se absolvovat pořádné základy první pomoci.

K velkému stolu se přirozeně rozesadili podle skupin, v nichž absolvovali hlavní část zkoušky. „Připijeme si na úspěch, ne?“ zavelel jeden z nejvýraznějších vůdců, asi padesátiletý voják, který pracoval ve skladu zbraní. „Chlapi, po tom, co jsem už zažil a viděl v práci, když ti idioti přebírají nový kvéry, jsem si řek, že tenhle kurs fakt potřebuju. Skoro každej měsíc si to tam někomu omylem vystřelí. A někdy se trefí,“ shrnul na začátku svou motivaci.

Strávili tam skoro celé odpoledne. Když se skupina konečně začala rozcházet, zvedla se i Amy, která celou dobu seděla vedle Desmonda. I on se pomalu začal sbírat.

Amy se zamyslela, jako by nad něčím váhala. Pak ho oslovila. „Všimla jsem si, žes měl pár piv. Takže tady asi nemáš auto. Nechceš někam hodit?“ Přátelsky se pousmála, ale v očích jí jiskřila světýlka.

Desmond se na ni překvapeně podíval, ale pak se také usmál. „To by bylo fajn.“

Amy byla stejně dobrá řidička, jako byla dobrá v kurzu. Během cesty se zapovídali. Rozuměli si tak, že si až po nějaké době si uvědomili, že Amy automaticky jede k sobě domů. Bydlela na jižním předměstí L. A. „Ale tam ty asi nechceš, co?“ zasmála se rozpačitě. Zrovna zastavila na světlech na křižovatce.

Když Desmond nic neřekl, pootočila k němu hlavu. Hleděl před sebe a v obličeji se mu zračilo cosi jako nejistota, zmatení a snad i smutek.

„Desi?“ Amy se zlehka dotkla jeho ruky. Najednou toho klidného parťáka nepoznávala.

„Promiň, Amy. Ne, tam nemůžu. Hoď mě prosím někam na sever.“

„Škoda,“ řekla tiše Amy.

„Jo,“ souhlasil. Pozoroval proplétající se vlákna na svých džínách. „Není to kvůli tobě, Amy. Já… nemůžu. Teď ne. Za pár dní odjíždím na výzkumnou výpravu a nevím, kdy se vrátím.“

Semafor přeblikl a Amy zařadila. „Jo… chápu.“

Desmonda to celé mrzelo. Byla to krásná, inteligentní a bystrá žena. Nemusel dělat vůbec nic, aby ji měl, ale věděl, že to nejde. Ne proto, že odjede pryč nebo proto, že neví, kde skončí… ale proto, že se cosi v něm sblížení se ženou vzpíralo. Jako by se něco v něm strašlivě bálo toho, co by to mohlo přinést. Protože už to zažil, a i když dřívější ztráta akutně nebolela, byla rána zacelená jen velmi lehce. Bál se jí dotýkat. A navázat nový vztah by znamenalo nejen se té rány dotýkat, ale začít na ní stavět něco dalšího. Nedovedl si to představit. A navíc by to všecko zkomplikovalo.

„Promiň,“ řekl znovu. „Teď je to se mnou složitý. Nevím, kdy se vrátím a kde pak skončím, víš?“

„To je dobrý. Nemusíš mi to vysvětlovat, Desi.“

„Ne, já ti to nechci vysvětlit. Chci ti říct… Nevím, kdy se vrátím. Ale až se vrátím… nemohl bych se ti případně ozvat?“

Amy se zatvářila překvapeně, ale i trochu potěšeně. „Tak jo. To zní jako plán.“

Když ho za několik desítek minut vysazovala v San Fernandu, podala mu do ruky lístek s telefonním číslem.

„Moc ráda jsem tě poznala, Desi. Měj se co nejlíp a přeju hodně zdaru na té výpravě. A až se vrátíš…“

Desmond př ikývl. „Jo. Ozvu se ti. Budem v kontaktu.“

Nevěděl, jestli nelže, ale v tuhle chvíli chtěl lhát i sám sobě. Podal jí ruku, ale ona se k němu místo toho naklonila a políbila ho na koutek úst. Pak závan svěží vůně pominul, klaply dveře, zavrčel motor a ona byla pryč.

Desmond lístek s telefonním číslem pečlivě složil a schoval do peněženky.

* * *

Dorazil domů, oznámil parťákům, že zkoušku zdárně absolvoval, a zavřel se do svého pokoje. Daniel seděl u pracovního stolu u počítače, kolem sebe hromadu papírů, a byl do něčeho zabraný.

Desmondovi to vyhovovalo. Nechtěl teď chvíli s nikým mluvit. Potřeboval v sobě dnešní věci nechat doznít… a usadit je v jistotě, že udělal dobře. Muselo to být dobře. Jinak to nešlo.

Danielovi se rozezvonil telefon. Jeho bratr ho pozoroval. Fyzikovi po tváři přeletěla nejprve extrémní rozmrzelost, asi proto, že ho někdo ruší z práce. Pak mu tváří problesklo něco jiného. Sáhl po telefonu… a jeho výraz se úplně změnil, přes lehce potěšený, po pozorný až ostražitý. Vyskočil od stolu a vyrazil ven z pokoje.

Desmond se za ním díval. Měl pocit, že jeden z těch výrazů - potěšené překvapení – už dneska někde viděl.

* * *

„Ahoj, Chris,“ ohlásil se Daniel a snažil se znít úplně klidně, ne vylekaně. Než došel na konec chodby, proletěly mu hlavou všecky možné varianty. Tu, že se jí zase něco děje, zatlačil kamsi do kouta vědomí. Není důvod, aby se jí něco dělo. Pravděpodobně jen něco zjistila.

„Ahoj,“ odvětila dívka. Zněla úplně normálně. „Dane… mám pár novinek.“

„Povídej,“ pobídl ji.

„Včera jsem napsala ten vzkaz Waltovi. A…“

„Odpověděl ti?“

„Jo. Před chvílí se objevila odpověď.“

„Shrň mi nejdřív, cos napsala ty jemu, prosím.“

Chris se zamyslela. „Chtěla jsem po něm víc podrobností o tom, co se jim tam stalo v tu noc. A taky… poprosila jsem ho o upřesňující odpovědi na pár otázek, abych si ověřila, že je to on. Týkalo se to toho, jak mě poprvé kontaktoval, kde jsme se potkali a co jsem mu dala s sebou, když odcházel z mýho bytu… Všecko zodpověděl správně. Všechny ty okolnosti nemůže znát nikdo jinej. Je to on, Dane.“

„Ano, ano, takže to bychom měli,“ souhlasil Daniel. „Co píše?“

Chris sáhla po papíru s poznámkami. „Nebudu to číst, jo? Nechávám dopisy ležet v obýváku, teď jsem v ložnici a mám tady jen výpisky. Takže… Asi bys to měl vidět. Nevím, jestli jsem to pochopila správně.“

„Co píše?“

„Hm… znovu se omlouvá. Píše, že někdo na Ostrově, někdo, kdo nepatří do Hugovy skupiny,“ Chris zpomalila, jak se po sobě snažila přečíst naškrábané poznámky, „ho přinutil vytvořit napříč ostrovem pásmo časoprostorových poruch. Dává ti to smysl, Dane?“

Danielovi přejela po zádech studená ruka.

„Dane, jsi tam?“

„Hm… ano, jsem. Ano, dává to smysl.“ Bohužel, pomyslel si. „Ale… Nepíše k tomu něco víc?“

„Jen málo. Oddělilo je to prý od hlavního tábora. Vypadá to, že se to nešíří. Ale je to nebezpečný, normální lidé tím neprojdou a někdo už tam zůstal. Snaží se to nějak zabezpečit, ale… dobrý to není. Mám ti to prý říct.“

Volají o pomoc, pomyslel si Daniel. Jenže já vůbec nevím, co to způsobilo, jak se to projevuje a jak to neutralizovat. Odtud jim pomoct nedokážu.

„Nezmiňuje se tam ten chlapec o mojí matce?“

„Ne, nic takovýho tam není,“ řekla dívka.

„Chris, potřeboval bych ten vzkaz vidět. Pak bych napsal přesnou odpověď, abych se od nich dozvěděl víc. Myslíš, že bychom se zítra mohli setkat?“

„Kvůli tomu ti taky volám,“ zareagovala novinářka. „Psala jsem si s Hicksem. Prý, jestli můžeme, ať přijedem zítra kolem desáté na univerzitu. Ukáže nám záznamy té anomálie. Vyzvednu tě v půl deváté ráno, jo?“

„Perfektní, Chris. To… Doufám, že nás to posune.“

„Snad jo.“ Novinářka byla v pokušení říci mu o svém zjištění, ale rozhodla se ještě počkat. „Jo a vůbec, Dane… Jakej byl ten kurs?“

Daniel se protáhl. „Hm… nenecháme to na zítřek? To bude na delší povídání.“

„Já mám teď času dost.“

* * *

Ráno Chris dorazila do San Fernanda, jak se domluvili, a pak s Danielem zamířili na univerzitu. Hicks na ně čekal. Měl už na stole připravené grafy a tabulky s číselnými hodnotami. Daniel k nim okamžitě zamířil.

„Takže vyskytla se další anomálie, jak už jsem vás informoval,“ začal Hicks. „Začalo to v úterý 30. prosince…“

„Kolem 21.30,“ skočil mu do řeči Daniel.

„Ano, přesně ve 21.23,“ potvrdil Hicks. „Ale jak to víte?“

Daniel si uvědomil, že si naběhl. „Já… Shodou okolností jsem v té době zkoušel nějaké jednorázové měření a také mi tam vyskočila nějaká nestandardnost. Tak mě napadlo…“

Hicks přikývl. „Asi jste nebyl moc daleko od Altadeny. Ta anomálie je sice prostorově celkem omezená, ale zato je značně neobvyklá. Podívejte se.“

Otočil list z jedné strany, kde graf zachycoval začátek průběhu… a přemítl další a další. Od začátku anomálie už uplynulo několik dní a profesor měl záznamy až do včerejšího večera.

Daniel nadzvihl obočí. „Nekončí to.“

„Nekončí. Je to úplně nový průběh anomálie. Je celkem slabá a omezená… ale konstantní. Trvá to už několik dní.“

„Co to znamená?“ vmísila se do hovoru vědců Chris.

„To bych také rád věděl, slečno,“ usmál se na ni profesor. „Škoda, že na to nemám víc času. Ale výuka a příprava zkoušek mi to teď nedovolí.“

„To je v pořádku,“ prohlásil Daniel. „Vyrazím tam sám. Můžete mi poslat e-mailem popis metodologie vašeho měření, ať dosáhneme co největší kompatibility?“

„Samozřejmě,“ souhlasil Hicks.

Daniel si cosi poznamenal do zápisníku.

„Profesore, tohle je obrovsky zajímavé. Je škoda, že pokrýváte jen tak omezenou oblast.“

„To víte, omezené financování,“ pokrčil rameny Hicks.

Daniel chápavě přikývl. „Nevíte o někom dalším, kdo by provozoval nějaká podobná kontinuální měření?“

„Zajímá vás jen západní pobřeží, nebo i jiné části Států? Nebo i zahraničí?“

„Cokoli,“ prohlásil Daniel.

Hicks se chvíli zamyslel. „Já sám o sledování jiných lokalit nevím, ale napadá mě jeden člověk. Před časem jsem se s ním potkal na jedné konferenci. Je to celkem mladý geofyzik, pochází odněkud z Evropy, ale už dlouho dělá ve Washingtonu. Má obrovský přehled a určitě bude vědět jak o experimentech v této oblasti jak u nás, tak i za hranicemi. Tím, že nepochází z USA, má o dost větší záběr.

„Můžete mi na něj dát kontakt?“

Hicks zalistoval v malém tmavozeleném zápisníku. „Vystupuje trochu… tajemně. Dal mi tehdy své kontantní údaje, ale odmítl mi říci, jak se jmenuje. Prý by z toho jeho hlavní zaměstnavatel neměl radost. Mám jen tuhle mailovou adresu. Nic se z ní nedá vyčíst.“

Daniel si zápisník přitáhl a adresu si opsal. „Mockrát díky, profesore. Pokusím se s tím člověkem spojit. Moc jste mi pomohl.“

„Rádo se stalo,“ zatvářil se potěšeně Hicks. „Jsem moc rád, že moje dobíhající měření může být někomu ku prospěchu. A můžu vás poprosit, abyste mi dal vědět, pokud přijdete na něco dalšího, nebo pokud se něco dozvíte od toho washingtonského kolegy?“

Daniel slíbil a doufal, že se mu podaří nasbírat alespoň nějaké informace, které bude moci sdílet.

* * *

Když dorazili ke Chris domů, dívka si opsala kontakt na tajemného washingtonského geofyzika. „Zkusím po něm zapátrat na webu. Někdy se dá dost zjistit i podle e-mailové adresy.“

„Můžeš to zkusit,“ souhlasil Daniel. „Ale moc si od toho neslibuj. Tenhle člověk bude hodně obezřetný. Moc rád bych věděl, kdo je ten jeho tajemný zaměstnavatel.“

Pak se zabral do zkoumání Waltovy a Chrisiny korespondence. Jeho obavy se potvrdily – Waltův laický popis odpovídal konstantní anomální zóně. Dobré to v žádném případě nebylo. Co ho alespoň trochu uklidňovalo, byl fakt, že zóna je podle všeho stabilní, konstantní a hlavně prostorově omezená. Waltovi se podařilo vytvořit ji od jednoho pobřeží k druhému napříč celým Ostrovem, ale zdálo se, že to dál do oceánu nezasahuje. Ještě, že tak. Daniel měl obavy z jakéhokoli rozšiřování vlivů mimo hranice Ostrova a tohle by mohlo způsobit hodně problémů.

Začal sepisovat otázky, které by mu mohly pomoci dozvědět se o nově vzniklé zóně víc. Když to po dlouhém přemítání sepsal, přivolal k sobě novinářku. „Můžeš se na tohle podívat, Chris? Je to pro tebe srozumitelné?“

Dívka si pročetla seznam otázek. „No… moc ne,“ přiznala se.

Daniel se zatvářil rozpačitě. „Takže to asi nepochopí ani oni. Kdyby byli v kontaktu s mojí matkou, dala by mi informace ona, ale teď… Zatraceně.“

„Zjednodušíme to. Pojď mi vysvětlit, co přesně od nich chceš slyšet.“

Fyzik se zamyslel. „Zajímá mě, jak přesně ta zóna vypadá. Jakou strukturu má ovzduší, jak se tam láme světlo, jak se tam nesou akustické signály a tak dále. Další důležitá věc je, jaký vliv to má na živé organismy. O tom už  ten chlapec něco zmínil, ale potřebuju vědět víc. Dále…“

Seděli nad seznamem otázek snad půl hodiny. Nakonec byli oba spokojeni. Chris ještě připsala poslední větu: „PS. Pokud můžete, přiberte do komunikace i Danielovu matku.“

Daniel přikývl. „Skvělé, Chris, to je dobrý nápad. Moc děkuju. Pomohlas mi,“ usmál se mladý fyzik na novinářku.

Chvíli ještě něco probírali. Pak vědec požádal, aby ho dívka odvezla do San Fernanda. „Napíšu tomu geofyzikovi. Snad se mi brzy ozve. Mohlo by nás to zase o kus posunout.“

„Jo, za chvíli můžeme jet. Jenom…“  

„Ano?“ zadíval se na ni.

Chris se tvářila trochu rozpačitě.

„Ještě jsem ti chtěla něco ukázat. Víš, když jsem tady byla ty dva dny sama a nesměla jsem z domova, musela jsem se něčím zabavit. Tak jsem začala hledat informace o dalších podivných lokalitách. Zaměřila jsem se hlavně na mizení osob, vize a světelné úkazy, jak jsme si vytyčili už dřív. Dost jsem toho našla. A mám pocit, že jsem v tom našla určité souvislosti. Nejsem si jistá, ale…“

„Ukaž,“ ožil Daniel.

Chris mu ukázala novou, podrobnější mapu, zachycující jenom severoamerický kontinet a oblast Tichého oceánu. Šipky, zobrazující jednotlivé incidenty, byly popsány a označeny daty. Zvýrazněny byly zejména měsíce.

To ale nebylo to hlavní. Většina šipek byla propojena plynulými, přirozenými křivkami.

„Podívej se. Jako kdyby většina těch míst ležela v pásech.“

„Máš pravdu. Tvoří to linie nebo velmi úzké pásy,“ přisvědčil Daniel.   

„Jo. „A většina má společné to, že se děje nad vodou, nad horami nebo v chladnějším období roku, hlavně od září do března. A pokud se ty čáry nebo pásy protnou, bývá to v místě těch nejdivnějších událostí.“

Oba se na sebe nad mapou zadívali. Pak Chris znovu promluvila. „Co myslíš?“ Vypadala napjatě.

Daniel ji pozoroval s úžasem. „Chris… ty bys zasloužila obejmout. Jsi skvělá,“ prohlásil po chvíli.

„Takže to tam vidíš taky?“

„To se nedá nevidět.“

Chris se s úlevou rozesmála a pak to byla ona, kdo koho objal.

902 - Nový rok, nový řád

 

„No copak to tady máme?“

Bylo poslední ráno roku 2007. Mžourajícího, právě probuzeného Sawyera zaujaly zavřené obývákové dveře v jejich pronajatém bytu, a tak nad ničím nepřemýšlel a rozrazil je. Nemyslel si, že se tam děje něco zajímavého, ale skutečnost ho překvapila.

Na pohovce ležela přikrytá postava. U ní seděl Daniel. Měl křeslo přitažené až těsně k pohovce a nespal. Když Sawyer vletěl do místnosti a začal halasně projevovat svůj údiv, rychle k němu zvedl pohled a položil si prst na rty.

Pozdě. Chris se na pohovce zavrtěla a probudila se. První, co si uvědomila, byla přetrvávající bolest hlavy.

„Danny! Scullyová! Copak jste tady tropili, mládeži?“ pokračoval Sawyer dál rozverně. Měl dobrou náladu. Ta však začala vyprchat, když se podíval pořádně a všiml si Danielova nevyspalého, ustaraného výrazu a Chrisiny bolestné grimasy.

„Neřvi tolik, prosím,“ požádal ho nepříliš laskavě Daniel.

„Okej, už jsem zticha,“ zvedl Sawyer obě dlaně před sebe. „Řekne mi někdo, co se děje? To jste předčasně slavili konec roku a máte kocovinu?“

„Kéž by,“ utrousil Daniel.

Pak sklonil k dívce, něco jí tiše řekl, pohladil ji po rameni a zamířil ven z místnosti. Sawyera popadl za rukáv a skoro ho vyvlekl za sebou.

Sawyer na fyzika nechápavě zíral. Takhle rázného ho nikdy neviděl. „Co se sakra děje?“

Daniel zamířil do koupelny, napustil sklenici vody a probíral se obsahem koupelnové skříňky, dokud nenašel tablety proti bolesti. Pak konečně vzal v potaz Sawyera.

„Chris měla v noci záchvat.“

„Cože?“

„Měla v noci záchvat. Nebyla schopná jet domů.“

Sawyer na něj zaraženě zíral. Pak se vzpamatoval. „Jakej záchvat, sakra? Ví o tom Desmond?“

Daniel uhnul pohledem. „Tomu se stalo něco podobného.“

„To si ze mě děláš dobrej den. Co se sakra děje?“

„Podle toho, co jsem dostal z Chris, to nějak souvisí s Ostrovem.“

* * *

Když předchozího večera dívku přesvědčil, že ve stavu, v jakém byla, opravdu nemůže jet domů a být tam sama, souhlasila, že přespí na jejich pohovce. Nechala se uložit. Daniel si pak přitáhl křeslo, ve kterém odpoledne vysedával Sawyer, a usadil se v něm.

„Klidně spi,“ řekl jí tiše. „Budu tady.“

„Přece tady kvůli mně nebudeš…“

„To nech na mně. Nespat jednu noc mi nedělá problémy.“ Pokusil se na ni usmát a doufal, že to působí co nejklidněji.

Unaveně zavřela oči. Dech, jehož rytmus obvykle indikuje upadání do spánku, se ale neměnil. Po chvíli se zavrtěla. „Dane, ta hlava mě strašně bolí. Nenašel bys, prosím, něco proti bolesti?“

Daniel se zatvářil nejistě. „Chris, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Mělas výpadky vědomí. Nevím, jestli se na to smí dávat léky. Zkus to zaspat, ano?“

Dívka vyčerpaně a zklamaně odvrátila hlavu.

Potom si Daniel na něco vzpomněl. Nechápal, že si to neuvědomil hned. Kdyby se záchvat objevil znovu a byl ještě silnější…

„Chris, promiň, že tě ještě ruším. Ale… potřeboval bych pro všecky případy něco vědět.“

„Hm?“ Obrátila se k němu.

„Máš někoho nebo něco, na čem ti opravdu hodně záleží? Něco, kvůli čemu bys byla ochotná přestěhovat se na druhý konec států nebo tak něco.“

Zadívala se na něj unaveně. „Co to je za otázku, Dane?“

„Řekni mi to, prosím tě. Až ti bude líp, vysvětlím ti to.“

Chris se na chvíli zamyslela. „Moje bydlení. A kdyby to měl být člověk, tak…“ Znovu přemýšlela.

Daniel si ani neuvědomil, že čeká skoro se zatajeným dechem.

„Asi moje sestra. Z rodiny jsme si nejbližší. Je fajn.“

„Dej mi její telefonní číslo.“

„Chceš telefon na mou sestru? Proč?“

„Vysvětlím ti to později. Teď mi ho, prosím, dej.“

Cosi v jeho hlase bylo tak naléhavé, že se unaveně natáhla pro mobil a číslo mu nadiktovala. Pak se znovu odvrátila ke stěně.

Daniel zhasl a posadil se vedle dívky do křesla. Stále se převracela, jak hledala příjemnější spací polohu, ale ke spánku měla stále očividně daleko. Trápila se tak skoro hodinu.

„Nemůžeš spát?“

„Nemůžu,“ povzdychla si dívka. „Já… je mi divně. Mám strach. Bojím se, ře když usnu, stane se to zase.“

Daniel se tvářil soucitně. „Já vím. Ale tím, že nebudeš spát, nic nevyřešíš. Pokud to má přijít, přijde to i za vědomí.“ Kousl se do rtu, když uviděl její výraz a pochopil, že ji moc neuklidnil. Pokusil se najít lepší slova. Nakonec sáhl k těm nejuniverzálnějším. „Neboj se. Bude to dobrý. Budu tady u tebe. Odpočineš si a ráno ti bude líp. Pak zjistíme, co se stalo, a přijdeme na to, co proti tomu dělat. Bude to dobrý.“

Pořád se tvářila nešťastně. „Vážně? Nevyřadíte mě z pátrání? Jsem váš slabej článek.“

„Jak jsi na to přišla? To víš, že ne.“

„Nikomu jinýmu se tohle neděje. Kvůli mně se budou věci komplikovat.“

„Ne tak moc. Jen budeme muset dávat pozor, kam tě bereme a co budeš dělat,“ řekl Daniel. „Ale nikdo tě pryč nepošle. Chyběla bys nám tady.“ Neznatelně se na ni usmál a doufal, že se jeho úsudek nemíjí s úsudkem velení skupiny.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Natáhla k němu ruku, kterou měla složenou pod hlavou. Daniel natáhl svoji a na chvíli pevně, ale jemně stiskl tu její.

Pokusila se o úsměv. Pak mu ruku vymanila a natáhla ji po svém telefonu ležícím na konferenčním stolku, chvíli v něm něco hledala a na minimální hlasitost pustila jednu z uložených písní. Ztemnělým obývákem se rozezněla klidná, utěšující melodie. „Like as bridge over troubled water, I will ease your mind,“ zpívali na starém záznamu Simon a Garfunkel. Chris se poddala známé melodii, která v ní vyvolával iluzi, že věci jsou a budou v pořádku, a znovu zavřela oči. Tentokrát se už neodvrátila a po chvíli konečně usnula.

Když si Daniel byl jistý, že Chris opravdu spí, vypnul nekonečnou smyčku u přehrávání písně. Po zbytek noci mu pak zněla v hlavě. Mohl přemýšlet nad klavírním doprovodem, který v písni zněl, což bylo vítané rozptýlení, aby se celou noc netrápil myšlenkami na právě prožitý incident, se kterým teď ale nemohl inc dělat.

Proseděl u ní celou noc. Občas v prosvítajícím světle pozoroval její obličej. Teď ve spánku se konečně uvolnil. Spala celkem klidně. Nemumlala, nevypadalo to, že by měla dramatické sny. Pozoroval ji a váhal, co dělat. Měl strach se pohnout, aby ji neprobudil, natož pak udělat cokoli dalšího. Ale nakonec se odhodlal, potřeboval to vědět. Když se k ní opatrně natáhl a dotkl se její tváře, cítil teplo a její dech. Oproti té večerní figurinovité strnulosti teď vypadala normálně.

Je to dobrý. Bude to dobrý, opakoval tiše Daniel. Tentokrát tím ujišťoval sám sebe.

* * *

Danielovi bylo jasné, že Sawyer zprávu o nočním incidentu brzy roznese po celém osazenstvu, jakmile se ostatní začnou budit. Usoudil, že sám musí informovat Desmonda.

Jeho bratr stále klidně spal, místností se neslo jeho tiché chrápání. Daniel se trochu zastyděl – celou noc si na něj ani nevzpomněl, a přitom i u něj hrozilo riziko, že se něco stane. On ale celou noc proseděl u Chris. Tohle byla chyba, uvědomil si. Příště si musí na takové unáhlenosti dávat pozor.

Daniel Desmonda probudil. „Brácho, promiň, ale… potřebuju s tebou mluvit.“

Desmond se překulil na bok a ospale zavrčel. „Co je?“

Fyzik se posadil na svoji postel a ztišil hlas. Stručně velitele informoval o tom, co se v noci stalo Chris i o tom, že něco podobného patrně absolvoval i Desmond – jen v mírnější podobě.

„Stalo se to nám oběma zároveň? Co to sakra má znamenat?“

„Něco se děje na Ostrově, obávám se. Myslí si to i Chris. Pamatuješ si něco z toho svého snu?“

Desmond zavrtěl hlavou. „Vím, že se mi zdálo něco divnýho, ale zaspal jsem to.“

„Seděls na posteli a někomu jsi vyhrožoval, že ti neuteče.“

Desmond si povzdechl. „Ne. Nemůžu si na nic vzpomenout. Je to strašně divný. Normálně… znáš takový to se snama, když se chytíš drápem, tak se ti pak sen vybaví celej. Ale teď ne. Je to jako černá díra. Něco jsi mi nadhodil, vím, že to je pravda…ale nic dalšího nenaskakuje. Kdybys mi to neříkal ty, ale někdo jinej, asi bych ho seřval, že si ze mě dělá stupidní legraci.“

„Tohle není vůbec legrace. Tohle je obrovskej problém. Stalo se to vám oběma v tu samou chvíli. A nevíme, co to bylo a jestli se to nestane zase,“ přiznal Daniel.

„Co se dělo s ní?“

„Přišlo to u ní jako blesk z čistého nebe. Nespala, byla střízlivá, nebyla nijak zvlášť unavená. Chtěla odjet domů, Desi. Jen jsem na chvíli odešel pro něco k pití a když jsem se vrátil, seděla tam úplně mimo sebe. Snad několik minut mě vůbec nevnímala, brácho. Pak se probrala zmatená a s bolestí hlavy.“

„A teď už je teda v pořádku?“

„Vypadá to, že ano. Pořád ji bolí hlava, ale jinak je snad dobrá. Ale kdyby se včeera rozhodla, že pojede domů o něco dřív…“

„Dostala by to v autě.“

Daniel ponuře přikývl. „Mohla narazit do auta před sebou nebo sjet ze srázu. Šlo jí o život, brácho. Dokud nezjistíme, co se stalo, a jak tomu zabránit, nemůže dělat nic rizikovýho. Žádný řízení auta, žádný chození po rušných ulicích… a žádnej kurs střelby.“

Desmond z toho nebyl nadšený, ale musel souhlasit.

Daniel vyrazil ven. Na chvíli potřeboval být sám, chtěl si vyčistit hlavu a promyslet některé věci. To, co si ráno uvědomil – že v noci zcela upřednostnil Chrisiny problémy a vytěsnil Desmonda – ho značně znejistělo. Přemýšlel o tom. Nakonec došel k závěru, že to dávalo určitý bezprostřední smysl. Chris v noci vypadala zle, kdežto Desmond na tom byl celkem dobře. Ale z podrobnějšího pohledu to bylo pochybení. Zatímco dívka se ke skupině přidala takřka na poslední chvíli, tak Desmond byl jeho bratr. A byl to velitel. Desmond a jeho cíl – jeho syn – byli to hlavní, proč tady všichni byli. I sám Daniel. Neexistovala omluva pro to, že se Daniel najednou rozhodl věnovat pozornost někomu jinému, než byl Desmond.

* * *

Osazenstvo bytu se pomalu probouzelo do posledního dne roku 2007. Sawyer opravdu nezklamal a všecky postupně informoval o tom, co se v noci stalo. Chris unaveně seděla na pohovce, stále zabalená do deky. Vypadala už o něco lépe; prášky proti bolesti, které jí nakonec dal Daniel, očividně začínaly účinkovat.

Snažila se odpovídat na zvědavé nebo ustarané otázky, zatímco odrážela snahy o všemožnou pomoc. Nic vlastně nechtěla a nepotřebovala, jen pomalu upíjela kafe. Tohle napadlo Franka. „Páni,“ poděkovala mu, když jí je donesl s několika kusy sendviče. „Snídani do postele jsem snad ještě nikdy nedostala.“ „Akorát to mohlo bejt za trochu lepších okolností a od někoho trochu jinýho, co?“ zasmál se přátelsky pilot. Chris však už nereagovala. Očividně byla stále velmi unavená a nesvá a po nezbytném minimu konverzace prostě odpadla.

„Takže… co teď?“ nadhodil Sawyer, když se všichni po snídani sešli v obýváku. „A nemyslím tím, kam vyrazíme na oslavu novýho roku.“

„Pro nás pět se nic nemění,“ řekl Desmond. „Máme objednanej ten kurs střelby a obrany. Vyrazíme tam hned po novým roce a vrátíme se další den v noci. Já pak v neděli mám závěrečnou zkoušku k tomu kurzu.“

„Pět?“ Chris se zatvářila posmutněle.

Desmond přikývl. „Jo. Chris, ty zůstaneš tady. Promiň, ale nedá se nic dělat. Podle toho, co mi popisoval Dan, teď nejsi ve stavu, kdy bys mohla jít na střeleckej kurs. Člověk by tam měl jet zdravej, odpočatej a v pořádku.“

Dívka tiše přikývla. Tohle tušila už předtím.

„Co mám místo toho dělat?“

Desmond se zadíval na Daniela. Tohle byla otázka na něj. Fyzik se ujal slova. „Hodně odpočívej, Chris. Hodně spi. Můžeš dál pokračovat v tom vyhledávání možných dalších událostí. Čím větší vzorek budeme mít, tím víc informací nám z toho může vypadnout. Ale… zůstaň přitom doma, jo? Nikam nechoď a nejezdi.“

Chris si povzdychla. „Jak dlouho se budu muset takhle hlídat? Co pátrání v terénu? Co cesta do Yuby?“

Bylo na ní vidět, jak moc ji to trápí.

„Bude to jen na omezenou dobu. Zjistíme, co se stalo,“ slíbil jí Daniel. „Nebo se naučíme s tím zacházet. Dá se to zvládat. Víš… pokud to pochází z Ostrova a tamních energetických průsaků, dá se to řešit zapojením něčeho, čemu se říká konstanta. Je to někdo nebo něco, na čem ti hodně záleží… a co tě, laicky řečeno, dokáže udržet v téhle realitě.“

„Tak proto ses v noci tak divně ptal,“ pochopila Chris.

Daniel přikývl. „Někdy může od dalších záchvatů pomoci už jen uvědomění si své konstanty. A když ne, skoro vždy pomáhá osobní kontakt nebo přímá komunikace. Člověka to ukotví a záchvat by měl přejít.“

Chris přemýšlela. „Takže… pak budu moct zpátky domů?“  

Daniel přikývl. „Zítra tě odvezeme. Dneska tu ještě zůstaneš. Stejně je konec roku a ten většinou nikdo nechce trávit sám…“

„Snad sis, agentko, nemyslela, že tě necháme pít s někým jiným,“ zasáhl do hovoru Sawyer v očividné snaze posmutnělou Chris trochu povzbudit.

Daniel se na něj zamračil. „To ne. Pít alkohol by teď neměla. Určitě ne do té doby, než zjistíme, co se děje.“

„Danny, z tebe se stává otravnej malej diktátor,“ prohlásil otráveně Sawyer.

„Možná. Ale když jde někomu o zdraví, tak je asi kus diktátorství pochopitelný,“ pokrčil rameny Daniel.

Chris zvedla hlavu z opěradla pohovky a znovu se zadívala na Daniela. „Takže budu doma, vy pojedete někam do kšá na výcvik… a co dál?“

„Konkrétní pokyny si projdeme spolu, až ti bude líp,“ nastínil fyzik. „Obecně vzato, podíváme se přesněji na to, co se dělo včera. Uvidíme, jestli si vzpomeneš na něco, co mohlo naznačovat, že se ten záchvat blíží. A podle toho uděláme přesné instrukce. Podíváme se na to později spolu, ano?“

Do hovoru se znovu zapojil Desmond. „Dan má pravdu, Chris. Ta věc s konstantama funguje. Použil to i na mě… a pomohlo to. Neboj se toho, holka, tohle bude dobrý.“

* * *

„Jak to Desmond myslel s tím, že konstanty fungujou?“ zeptala se Chris Daniela, když spolu navečer osaměli v obývacím pokoji. „Vždyť jsi v noci říkal, že se mu něco podobnýho děje taky.“

Daniel se zaskočeně zašklebil. Chris měla talent vystihnout nejslabší místo v předložených informacích. Ale nebylo divu – vždyť byla donedávna úspěšnou novinářkou.

„Víš, ty poruchy, nebo jak to nazvat, mají různé stupně závažnosti. Sny jsou nejlehčí stupeň. U tebe i u Desmonda do až do včerejška zůstávalo na téhle úrovni. Proto jsme to neřešili. U Dese to zůstalo ve snu i včera… ale u tebe to už bylo něco vážnějšího. Tohle už ignorovat nemůžeme.“

„A jaké jsou další stupně?“ zadívala se na něj Chris. „Souvisí to s těma vedlejšíma efektama, kvůli kterým se nemáme moc často vystavovat těm exponovaným místům, nebo jak jsi to říkal?“

Chytání za slovo, kombinování dostupných informací a vytahování těch dřívějších. Další dovednost úspěšného novináře. Daniel si uvědomil, že ho dívka dostává do úzkých. Ve zjišťování informací byla opravdu dobrá. Chvíli přemýšlel, jak upřímný k ní má být. Brzy ale usoudil, že jí lhát nechce. Za prvé to byla cesta k tomu, aby si naběhl do nějaké budoucí konfrontace… a za druhé jí prostě lhát nechtěl.

„Přesně tak, souvisí to s tím. Čím víc energie z exponovaných míst dostaneš, tím horší pak jsou následky. Já sám jsem to nikdy neviděl. Ale podle dostupných informací to v dalších stupních vede k poškození zasaženého jedince, a po fyzické stránce, tak po duševní. Z prvních dvou fází se dostaneš bez následků. Z té třetí už ne. Nechá to na tobě jizvy. Nezbavíš se vzpomínek na to, cos viděla, a s největší pravděpodobností už nebudeš schopná normálního života. Něco jako post-traumatická stresová porucha.“

Chris ho nehnutě pozorovala. „A ta poslední…“

„Jsou ještě dvě. Čtvrtý stupeň znamená, že už se do téhle reality nevrátíš. Prostě… tvoje mysl se zasekne někde jinde. Tady zůstane živoucí tělo bez vědomí a bez vůle.“

„Oživlá mrtvola,“ konstatovala ponuře dívka. „A pátej stupeň je, předpokládám…“

Daniel jen tiše přikývl. „Úplný konec. Smrt.“

* * *

V podobném duchu se odvíjel celý konec roku 2007 a začátek roku 2008. Přelomový večer byl tak ponurý nebo nudný, jak jen si to dovedli představit. Desmond se ve svém pokoji učil k závěrečné zdravotnické zkoušce, Daniel dělal společnost Chris, která stále nebyla ve své kůži, ale přitom jí zmítala touha vědět co nejvíc, Miles se díval na televizi a Sawyer přesvědčil alespoň Franka, aby si s ním otevřel láhev whisky, když ho ostatní členové skupiny poslali do háje. Svolal je aspoň na půlnoční přípitek (Daniel ho Chris povolil), ale po něm se všichni rozešli do svých pokojů se zvláštními pocity.

Ráno Sawyer, na němž vůbec nebyly patrné stopy novoročního zdolávání lahve whisky, oznámil skupině, že si na dnešní den půjčuje auto a jede si něco zařídit. „Tady je půjčovný za auto, benzín bude večer doplněnej na plnej stav.“ Okázale položil padesátidolarovou bankovku na stůl před velitele výpravy.

Desmond ho nesouhlasně pozoroval, ale nic neřekl.

Ozval se až Daniel. „Večer povezeme Chris domů,“ namítl nesouhlasně. „Jak se pak dostaneme zpátky?“

Sawyer pokrčil rameny. „Předpokládám, že tam pojedete jejím autem. A zpátky… jezdí tu snad městská doprava, ne?“

Daniel se zamračil. Tady vzniká napětí, uvědomil si Desmond. Čekal leccos, ale že první známky neshod vzejdou od jeho obvykle klidného bratra, to nepředpokládal.

„Klid, Danny,“ hájil se Sawyer. „Kdyby to bylo potřeba, naberu vás u agentky večer, až se budu vracet. V devět večer budu zpátky a zítra ráno vyrazíme do Phoenixu.“

„Neusnadňuješ to,“ povzdechl si Desmond. „Vůbec to neusnadňuješ.“

„Chceš tím říct, že to komplikuju? Brácho, tady už není co zkomplikovat. Snažím se ve všech těch komplikacích nějak přežít. Víš, někteří z nás mají i něco jako svůj starej život, na kterej nezapomněli nebo se od něj neodřízli. Tak mě nech fungovat, jo?“ Sawyer, který byl většinou nad věcí, najednou vypadal vykolejený a osobně zasažený.

„Fajn,“ přikývl po chvíli Desmond. „Volno jsem vám prodloužil až do zítřka, máš pravdu. Takže si vezmi auto a jeď si, kam chceš. Večer buď zpátky, buď cestou k zastižení na telefonu a zítra jedeme na kurs. Víc není co řešit.“

* * *

Sawyer odjel. Zbytek skupiny si nechal dovézt novoroční oběd a dál se každý věnoval tomu samému jako během předchozího večera.

Navečer se Frank a Daniel dohodli s Chris, že ji zavezou domů. Dívka vypadala spokojeně, že její opečovávané auto odveze právě pilot. Provoz byl relativně klidný. Zanedlouho stáli na konci Obsidian Drive u Chrisina příbytku.

Dívka už se po fyzické stránce cítila dobře. Ke svým dveřím vystoupala sama, odemkla si a pustila zbylé dva muže domů.

V bytě byl klid.  „Asi půjdu hned spát,“ přiznala v předsíni hned za vstupem. Daniel to kvitoval spokojeným přikývnutím.

Pak si přece jen vzal dívku stranou. „Nezapomeň, o čem jsme spolu mluvili. Máš na mobilu nastaveny dvě rychlé volby. První jsem já, druhá je tvá sestra. Kdyby se dělo cokoli divného a ty ses necítila dobře, zavoláš nejprve mně. Stačí jen rychle. Dám ti přesné instrukce. Připomenu ti, že máš zavěsit a okamžitě zavolat sestře. Obsah hovoru bude záviset na tom, jaká bude denní doba. Můžeš dělat, že se chceš jen ujistit, jak se má… nebo že sis spletla číslo a při té příležitosti se zeptáš, jak se má. Důležité je připomenout si pěkné chvíle, které jste spolu nedávno prožily. Oslava Vánoce bude ideální. Tohle… tohle vše by tě mělo vrátit zpátky a udržet tady a teď.“

Chris váhavě přisvědčila, jak si postupně vybavovala instrukce, které dostala už dříve. „A ty mi pak zavoláš zpátky.“

„Ano. Potvrdíš mi, že tvoje předchozí nezvyklé pocity pominuly. Pokud to neuděláš, nebo když mi telefon nezvedneš, volám tvojí sestře já a žádám ji, aby za tebou zajela. Žije relativně nedaleko, že?“

„Jo,“ souhlasila dívka. „Dane… napadlo mě ještě něco. Já… mám ještě někoho, kdo mi je podobně blízkej jako Jenny.“

Daniel se zatvářil překvapeně. „Ano?“

„Jane, moje kamarádka. Vlastně toho o mně ví víc než sestra. Ale má malinkou dcerku… Nebylo by dobrý, abys ji sem posílal, kdyby se náhodou něco dělo.“

„Chris, kdyby se něco dělo, tak stojí za to zburcovat kohokoli. Dej mi, prosím, její číslo. A dej mi mobil, nastavím ti ji jako volbu číslo tři. Kdyby se něco dělo, připomenu ti, koho máš volat.“

* * *

Chris byla doma a Frankovi s Danielem se nechtělo plahočit se domů příměstskou losangeleskou dopravou. Nabrali si jídlo v její kuchyni a pak se odebrali ven a poseděli venku před letadlem. Dopřáli si večeři. Byla jasný, klidný a relativně teplý večer. Rok 2008 se je snažil uvítat co nejpříjemněji.

Pak se Frankův telefon rozezněl. Byl to Sawyer. „Jseš u Scullyové, že jo, kapitáne?“ Ani nepočkal na potvrzení. „Jasně, že jo, Danny přece neřídí. Jestli chcete, vyzvednu vás za půl hodiny.“

Ve slíbené lhůtě plus deset minut navíc je Sawyer vyzvedl. Zamával Chris. „Ahoj, agentko. Dobrou a uvidíme se za pár dní!“ Pak skočil za volant a zamířili do San Fernanda.

Když se vrátili do pronajatého bytu, čekal na ně Desmond. Stál u otevřených obývákových dveří.

„Copak, brácho?“ zatvářil se zkoumavě Sawyer. „Dostanu velitelskou důtku?“

„Ne, Jime. Nebo spíš Time, že?“

Sawyerovi se ten tón vůbec nelíbil. Ale následoval instrukce a odebral se do obýváku. Seděl tam i Miles. Takže porada celé pětice.

Desmond začal. „Pánové… trochu jsem přemejšlel o tom, jak to máme nastaveno. Máme to teď dost… neurčitě. Takže někteří z nás můžou mít pocit, že se můžou kdykoli sebrat a jít si dělat to svoje.“

„Dals nám volno do pondělka. A pak jsi to prodloužil do prvního dne novýho roku. Vešel jsem se do vymezenýho prostoru,“ bránil se Sawyer.

„Jo, já vím,“ přikývl Desmond. „Ale svý plány jsi řekl dnes ráno. To je dost pozdě.“

„S čím máš problém, Desi?“ Sawyer se zatvářil netrpělivě. „Vybal to.“

„Je novej rok. Dobrá příležitost k tomu se někam posunout. Jako dobrovolnická jednotka jsme se tak trochu motali v chaosu. Chtěl bych z vás udělat profesionály,“ řekl Desmond.

„Jak to myslíš?“ vyjevil se Daniel.

„Úplně normálně. Prostě… chci, abyste úkoly v rámci naší skupiny plnili jako profíci. Budete mít danou pracovní dobu a dostanete za to plat. A já budu vědět, že na začátku dalšího pracovního dne vás budu mít na povel. Ať už si v tom předchozím dni děláte, cokoli si zamanete.“

„Ale to přece…“

Desmond mávl rukou, aby bratra umlčel. „Dane, jestli chceš říct, že to není potřeba, tak se pleteš, ono to potřeba je. Jsou to tři týdny od chvíle, kdy jsme začali, a už se nám to začíná rozjíždět. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli si každej z nás bude dělat, co chce. Jo, srdcaři jako ty budou fungovat i ve čtyři ráno… ale ne každej to tak má. Díky, Jime, žes mi to připomněl,“ obrátil se na Sawyera, který dosud vypadal nejistě, protože svým způsobem očekával studenou sprchu. Místo toho přišla pracovní nabídka.

„Chceš mi říct, že nastupuju do práce?“

„Jo, od zítřka. Chceš písemnou smlouvu?“

Sawyer jen odmítavě zatřásl hlavou. „Ne, šéfe. To, že si tady ve volnejch chvílích pobíhám po svejch vlastních aktivitách, nic neznamená. Pořád vím, co jsem ti slíbil a o co tady jde. Dostaneme ho. Jakmile se věci dají do pohybu, počítej se mnou. Taky mám svý důvody, proč to dělám.“

Měli jasno. Někteří ze skupiny obdrželi svůj svazek bankovek coby zálohu na příští týden, jiní Desmonda slušně řečeno poslali do háje. Ale s plánem profesionálního nasazení souhlasili všichni přítomní.

Měl vyřešeny všechny Chris. Ta se poté, co její přátelé odjeli, odebrala do svého příbytku.

V návalu únavy si šla lehnout do ložnice. Po několika hodinách se probudila s pocitem, že už spala dost. Znala to. Byl čas jít na hodinu, dvě do obývacího pokoje, otevřít si knihu, zapnout počítač nebo jít dělat cokoli jiného, než přijde další vlna únavy. Marného vrtění se v posteli, když si nemohla udělat věci po svém, měla po předchozích dvou večerech dost.

Dala si pořádnou večerní koupel a pak se ležérně odšourala do obývacího pokoje. Dodržovala Danielovy pokyny – žádný alkohol. Dobře. Ale chvíle odpočinku s chvílí hudby nebo knihy ničemu neuškodí.  

Její plán na další desítky minut byl jasný. Dokud si nevšimla drobně popsaného papíru, ležícího na konferenčním stolku.

901 - Vina

Když Hurley s Benem dovedli zesláblého Walta do jejich tábora, za Ostrovem už svítalo. Uložili chlapce do postele. Okamžitě vyčerpáním usnul.

„Bene, zůstaneš u něj,“ instruoval Hurley svého pobočníka. „Kdyby měl živé sny nebo mluvil ze spaní, okamžitě ho probuď, jo?“

Ben se samozřejmostí přikývl a posadil se do Waltova stanu.

Hurley si těžce povzdychl. „Já musím varovat svoje lidi. A půjdu zpátky na to místo. Musím vidět následky.“

Ben se na něj zadíval. „Chceš tím zase projít?“

„Musím,“ pokrčil rameny Hurley. „Nic jiného nezbývá. Teď jsem jedinej, o kom víme, že to dokáže bez následků.“

„Neměl bys chodit sám.“

„Víc nás není. Ty musíš zůstat tady s Waltem. Nic se mi nestane, Bene.“

Nic se mi nestane… ale jiným by mohlo. Dokončení věty, která mu zněla v hlavě, už raději Hurley nahlas nevyslovil. Bál se. Pokud se nepletl, rozdělující pásmo vzniklo sice v nejužším místě Ostrova… ale také tak, že oddělilo Hurleyho tábor a tábor Druhých. Hurley je musel varovat. Ale jak? Jako první ho napadl kouřový signál. Jenže tím by docílil jedině toho, že by se Druzí vydali ke zdroji – a cesta by je navedla do pásma.

Hurley zamířil po pláži na sever. Asi po kilometru skutečně narazil na pásmo tetelícího se vzduchu. Zamrazilo ho.

Pokračoval podél pásma směrem na východ, dokud nenarazil na stezku, kterou chodili Druzí do jejich tábora. I tu pásmo proťalo.

Hurley věděl, co musí udělat. Poodstoupil od pásma, na chvíli se zastavil, vydýchal se… a pak se kolébavě rozběhl. Obklopil ho šum a šepot a opět se všecko zpomalilo. Strážce odhodlaně pokračoval. Když na druhé straně z pásma vyšel, točila se mu hlava a cítil se nejistě, ale byl v pořádku.

Po krátkém odpočinku pokračoval do tábora Druhých.

Tam se dozvěděl, že přišel pozdě.

* * *

Druzí se v posledních dnech, kdy byl na Ostrově relativní klid, naučili chodit nad ránem na lov. Poté, co se Claire se svojí „rodinou“ přestěhovala do bývalého Dharmavillu, posunul se i běžný akční rádius Černého a na jihu Ostrova bylo klidněji. Proto Druzí začali opatrně vychzet i mimo bezpečné území Azylu, stanovené Strážcem a jeho chráněnci. Ven vyrážela vždy malá skupinka zkušených a opatrných mužů, vedená Eloise nebo Richardem – jedním z dvojice vůdců, kteří byli pod přímou ochranou Strážce.

Vyrazili i onoho rána po úsvitu. Obcházeli a vybírali nastražené pasti, lovili menší zvířata, sbírali ovoce a vše se zdálo být v pořádku. Až do chvíle, kdy dorazili do řídce porostlých míst jižně od Sochy, kde v úsvitu vycházející slunce kreslilo vizuálně půvabné stíny štíhlých stromů.

Bylo tam nezvyklé ticho. Druzí to zprvu přičítali přítomnosti jiného predátora. Na Ostrově se vyskytovaly šelmy a oni dobře věděli, jak celé okolí ztichne, když ucítí nebezpečného jedince. Očekávali tedy jaguára nebo obdobné stvoření.

Jaguár se však neukázal.

Dali se znovu do pohybu. První šel nejmladší z výpravy, Craigův bratr Paul. Vkročil do míst, kde se v ranním rozbřesku tetelil vzduch. Pak vkročil do míst, kde před pár desítkami minut Walt nechtěně vytyčil zónu. Co se dělo potom, to později Hurleymu vylíčil Richard. On sám to rozmlžené pásmo viděl včas a slyšel šepot. Než si ale uvědomil, že to je něco horšího než obvyklé ostrovní anomálie, bylo příliš pozdě.

Mladého muže pohltilo tetelení. Craig, který šel pár metrů za ním, najednou bratra uviděl jaksi rozostřeně. Ne jako kdyby se tetelil vzduch kolem něj… ale jako kdyby se s okolním vzduchem tetelil i Paul. Zastavil se, pak se nesmírně pomalu otočil a snažil se na zbylé dva muže něco zakřičet. Bylo vidět, jak otevírá ústa k výkřiku… ale nikdo nic neslyšel. Pak se Paulovi podlomily nohy a pomalu klesl k zemi. Obličej mu zrudl, jak ho zaplavovala krev, tryskající mu z nosu.

Craig zařval. Ale Richard zareagoval rychle. Ostrov ho za dlouhé roky naučil obezřetnostni a pozornosti. Viděl tetelení vzduchu a slyšel šepot, který neříkal nic konkrétního, ale přesto hovořil. Byla to nová, neznámá anomálie – a s těmi bylo nutné zacházet s největší opatrností. Teď strhl Craiga dozadu, aby mu zabránil vrhnout se bratrovi na pomoc.

Craig, kterého Richard strhl dozadu od pásma, se mu snažil vytrhnout. „Paule! Paule, co je?“

Richard jím zatřásl. „Přestaň, Craigu. Je…“

„Nech mě!“

Richard zařval. „Ani se nehni. To je rozkaz.“

Craig uměl poslouchat rozkazy. Zastavil se a jen se odvrátil od pásma, kde se na zemi tetelilo tělo jeho bratra. Po chvíli těžce promluvil. „Je…“

„Obávám se, že ano,“ přikývl smutně Richard.

                                                                                                * * *

Vrátili se do síně pod Sochou s tou strašnou zprávou. Nešlo jen o smrt jednoho velmi schopného Druhého. Ještě horší byla informace, že jeho smrt způsobilo něco, co dosud neznali a netušili, co to bude dělat dál. Tetelivý vzduch, který zabíjel lidi, se mohl dát do pohybu a zasáhnout i jejich tábor. Nevěděli, zda je před tímhle jevem může ochránit Hurleyho ochranná bariéra.

Eloise a Richarda jako první samozřejmě napadlo vyhledat Hurleyho, ale včas si uvědomili, že teď nesmí unáhleně vyrážet ven. A tak všichni seděli pod sochou, síní se nesl tlumený nářek několika Druhých, kteří měli k Paulovi blízko, a nikdo nevěděl, co dělat.

Pak se na prahu síně objevila Hurleyho zavalitá postava. Stačil mu jeden pohled, aby pochopil, že přišel pozdě.

Richard ho tiše seznámil s tím, co se stalo. Hurley zašel k Craigovi, položil mu ruku na rameno a snažil se mu beze slov předat alespoň trochu útěchy. Neměl pocit, že by se mu to povedlo.

S Richardem vyšli ven ze síně.

„Co to je, Hugo? Co to tam je? Bůh ví, že už jsem toho tady viděl hodně… ale tohle…“ Richard zatřásl hlavou.

„Je to obrovskej vývěr energie, co je v jeskyni pod Ostrovem. Pásmo silnejch časoprostorovejch poruch. Ještě toho moc nevím, je to tam pár hodin. Musíme to prozkoumat.“

„Jak se to…“

„Udělal to on,“ kývl Hurley bradou směrem na sever. „Usoudil, že mu moc zasahujeme do jeho věcí a tohle je trest. A prevence.“

Richard nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Šíří se to? Pohybuje se to?“ To byla hlavní otázka, která teď Druhé trápila.

„Zdá se, že ne. Anebo aspoň ne moc. Moc toho zatím nevím,“ zopakoval Strážce.

Chvíli bylo ticho, které pak prolomil znovu Hurley. „Půjdu to obhlídnout. Půjdeš prosím se mnou?“

Richard přikývl. Zašel informovat Druhé, že odchází v doprovodu Hurleyho a že se snad brzy vrátí.

Vrátil se s velkou pevnou plachtou. „Craig… jeho bratr prosí, abychom přinesli jeho tělo, pokud to půjde. Musíme ho pohřbít.“

Hurley smutně přikývl. „Uvidíme, co se dá dělat.“

Uvnitř už byl rozhodnutý, že Paulovo tělo ze zóny vynese, ať to stojí, co to stojí. Aspoň tohle Druhým dlužil. Měl obrovský pocit viny – pod jeho vedením postihla Ostrov další pohroma a on nedokázal zabránit tomu, aby si vyžádala oběti z řad jeho lidu.

* * *

Richard ho dovedl k místu, kde Paula ztratili. Bylo jasné ráno. Vzduch se tetelil a bylo nepřirozené ticho.

V pásmu leželo zhroucené, bezvládné tělo.

„Richarde, já ho přinesu. Můžu tam na chvíli vkročit. Jsem proti tomu nějak imunní. Už jsem tam dneska byl dvakrát a není to tak hrozný.“

Richard přikývl.

„Kdyby se cokoli dělo, hlavně za mnou nechoď.“

Hurley by toho nejraději řekl ještě víc, ale věděl, že nesmí – to, co se mu honilo hlavou, by mohlo vyděsit i Richarda. A tak jeho další instrukce zůstaly nevyslovené. Pokud nevyjdu ven, jdi do vašeho tábora, rozestavte podél pásma hlídky od západního pobřeží tak daleko, jak to půjde, a nedovolte, aby tam už kdokoli další vkročil. Pak čekejte, až přijdou Ben s Waltem. A pak si z nich zvolte nového Strážce. Každý z nich by to zvládl.

Pak vzal plachtu a vešel do pásma k mrtvému muži. Opět ho obklopilo šumění a šepot. Necítil na sobě nic neobvyklého, když to srovnal s předchozími vstupy. To bylo dobré.  

Když se však sklonil k nehybnému tělu natolik blízko, aby přes tetelení vzduchu uviděl víc, v první chvíli se v šoku odvrátil. Přitiskl si ruku na ústa a nos v očekávání přívalu mrtvolného puchu… ale kupodivu nic necítil. Podivná šumivá a tetelivá substance ve vzduchu očividně bránila přenosu nejen vzduchu, ale i vůní a pachů. Všecko zpomalovala.

Hurley věděl, že se nesmí dlouho zdržovat. Rozložil plachtu vedle těla, sklonil se k němu, vzal je do náručí a ze všech sil se snažil nepřipouštět si, co to vlastně drží. Nesměl se poddat odporu. Tomu nešťastnému muži i dalším Druhým to dlužil.

Položil tělo do plachty, přehodil přes ně okraje, vzal tělo znovu do náručí a pomalu zamířil směrem k Richardovi.

Na vůdci Druhých byla patrná obrovská úleva, když Hurley i s tělem vyšel ven. Vzápětí úlevu vystřídala hrůza a odpor. Oba muže ovanul silný zápach.

Ani Hurley to nečekal. Když pochopil, co se děje, zadržel dech a rychle tělo položil na zem. Poodstoupil o kus dál za Richardem.

Richard si na obličeji držel dlaň. „Co to proboha… Vždyť se to stalo před pár hodinami. Ještě ani nemohl začít rozklad!“

„Vypadá, jako by tam ležel čtrnáct dní,“ upřesnil tiše Hurley. „Nedívej se na něj. Není to hezkej pohled.“

„Jak se něco takového může stát?“

„Nejspíš to dělá ta časoprostorová anomálie,“ řekl Hurley. „Když jseš tam uvnitř, máš pocit, že se všecko zpomaluje. Ale ve skutečnosti to zpomalování není. Je to propadání v čase, myslím.“

* * *

Poodnesli plachtu s tělem zesnulého muže o kus dál, aby se mohli lépe soustředit na základní ohledání nebezpečného pásma. Hurley si půjčil Richardův nůž, uřízl dlouhou větev a napíchl na ni kus čerstvého ovoce. Pak plod vstrčil do tetelícího se pásma.

Během několika desítek sekund zralý plod popraskal. Šťáva stékala po slupce jako husté slzy. Richard s Hurleym to viděli jen mlhavě, i když plod byl jen na samém okraji pásma. Pak se začala projevovat hniloba.

Hurley větev vytáhl. Shnilé ovoce se už na ní neudrželo a spadlo jim k nohám, kde se rozpláclo.

„Bože na nebi. Vypadá to, jako by to leželo několik dní na slunci,“ vydechl Richard.

Hurley přikývl. Oběma mužům bylo jasné, co to znamená a co to znamenalo pro nešťastného Paula. Když vkročil do pásma, začalo se jeho tělo – zaživa – chovat, jako by bylo už nějakou dobu mrtvé. Začal se rozkládat zaživa.

Chvíli oba mlčeli.

Pak si Hurley našel velký, kulatý černý kámen, pečlivě si ho prohlédl, aby si ho zapamatoval, a hodil jej na do pásma. Nečekal, že se rozloží na písek, to ne. Ale to, co se stalo, ho stejně překvapilo. Kámen, který před vnikem do pásma letěl normální rychlostí, se v tetelícím vzduchu zpomalil. Zpomaloval, zpomaloval… až zmizel.

„Počkej tady,“ kývl na Richarda a co nejrychleji se vydal do pásma do míst, kam letěl kámen.

Kámen tam nebyl.

Nebyl ani na druhé straně za pásmem. Nebyl nikde.

* * *

Zůstali u pásma několik hodin. Vyznačili jeho okraje a pak čekali, zda se tetelící vzduchu nepřelije přes značky. Naštěstí se to nestalo.

„Zdá se, že to je v klidu,“ řekl nakonec Hurley.

„Aspoň nějaká dobrá zpráva,“ řekl tiše Richard.

Pak se na Hurleyho zadíval. „Co máme dělat, Hugo?  Na jih směrem k vám teď nemůžeme a na severu se to nebude líbit jemu. Co teď?“

„Dejte nám jeden, dva dny. Chci ještě něco vyzkoušet, ale bude to chvíli trvat,“ řekl Hurley. „Možná mě něco napadá. Teď se musíš vrátit ke svejm lidem. Dneska už zažili dost velkej šok na to, aby ještě pohřešovali svýho vůdce.“

Richard se se směsí odporu a smutku zahleděl směrem k Paulovu tělu, zabalenému v plachtě.

„Navrhnu lidem, aby měl pohřeb ohněm,“ řekl tiše.

„To je dobrý nápad,“ přikývl Hurley.

„Zvládneme ho donést blíž k našemu táboru?“

„Snad jo.“

Zvládli to.

* * *

Walt pomalu pootevřel oči. Zabodlo se mu do nich denní světlo. Nebylo mu vůbec dobře. Připomínalo mu to stav, který zažil asi před rokem, když jeden z kamarádů zlákal celou jejich partu, aby se u něj doma opili. Když se pak Walt ráno vzbudil, připadal si nejprve ohromně v pohodě – jako ten, co se jako king propil celou nocí a ráno všem ukáže, jak na to. Ale jen se pokusil zvednout z poltáře, pochopil, že to nebude taková legrace. A potom, s první vlnou bolestí, která se mu provalila hlavou a zůstala tam rezonovat, přišly útržkovité vzpomínky na včerejší večer. Ještě několik dní poté se pak za sebe styděl. Jediným štěstím bylo, že jeho kamarádi na tom byli tenkrát podobně.

Tahle kocovina měla podobný průběh.

Otevřel oči pořádně. Vedle jeho lůžka seděl Ben a v jeho pohledu Walt viděl starost a napětí. V tu chvíli se mozaika útržků vzpomínek v jeho hlavě složila a vytvořila obraz událostí, který by si ze všeho nejraději vymazal z hlavy.

„Ahoj, Walte,“ promluvil na něj Ben. „Jak ti je?“

„Mizerně,“ zamumlal Walt.

Ben mu pomohl posadit se a podal mu lahev vody. Když se chlapec napil, udělalo se mu trochu lépe. Znovu se složil na polštář. Měl strach se zeptat… ale musel.

„Bene… je to tam pořád?“

Ben zachmuřeně kývl. „Nejspíš ano. Hurley tam šel už před několika hodinama a pořád se nevrací. Kdyby to bylo v pořádku, byl by už dávno zpátky.“

Tohle nemohlo být v pořádku, věděl Ben. Černý naprosto přesně věděl, co dělá. Chtěl se pomstít a odříznout Hurleyho tábor od zbytku Ostrova. Neudělal by to jen kvůli děsivému efektu na pár hodin, to nebyl jeho styl.

Walt se otočil ke stěně stanu. Cítil se příšerně. Kousal si rty, aby se nerozplakal. Tohle se stát nemělo. A způsobil to on sám – způsobil to ten jeho slavný plán, jak ponouknout malého Charlieho, aby se začal dožadovat přesunu.

„Zlobí se na mě Hurley hodně?“ vypravil ze sebe Walt po chvíli.

„Ne,“ snažil se ho uklidnit Ben. „Nebyla to tvoje vina. Věděli jsme, co děláš, a měli jsme si domyslet, že se o tom dozví i on. Tohle byla chyba nás všech.“

„Ale já jsem to začal. A kdybych se v noci nenechal vylákat tím Vincentovým štěkotem…“ Waltovi se zadrhl hlas v hrdle.

Ucítil na rameni Benovu ruku. „Šels chránit to, na čem ti záleží. Udělal by to každý normální člověk.“

„Já vím, ale…“

„Měls nás vzbudit, to je pravda,“ řekl Ben. „Ale teď už se tím netrap. Už s tím nic nenaděláme.“

* * *

Hurley se vrátil se špatnými zprávami. Zasáhlo to všechny – Ben znal oba bratry celý život a Walt je také začínal mít rád. Craig s Paulem ho několikrát učili o Ostrově a on se s nimi cítil dobře.

Odpoledne se k pásmu vydali všichni. Začali na západním pobřeží a šli podél tetelícího se vzduchu na východ. Když se dostali do míst, kde nad ránem Walt musel pásmo vytvořit, zastavili se. Walt chvíli hleděl do pásma a do míst na druhé straně. Nechtěl sice, ale v hlavě se mu začaly automaticky odvíjet vzpomínky na to, co nad ránem musel absolvovat. Když zavřel oči, zase byl zpět v těch chvílích, cítil vyčerpání, slyšel dětský křik a utíkal v hrůze, že ho dostihne černý oblak.

Vzpomněl si, jak jím ta hrůza lomcovala a neřízeně tryskala z jeho mysli na všechny strany v čase i v prostoru. Uvědomil si, že jeho noční zážitek prosákl do jeho snů před Vánocemi. A pak mu došlo to nejhorší. Z obou událostí, z nočního prožitku i ze sna před čtrnácti dny, to prosáklo ještě někam.

„Slečna Jonesová,“ zasténal Walt, když si uvědomil, co udělal.

„Cože?“ obrátili se k němu Ben s Hurleym.

„Ta novinářka z Los Angeles. Já… já se s ní v noci asi propojil. Všecko jsem jí to nacpal do hlavy. Ona… to viděla.“

Věděl, že to viděla. Když se mu v noci před očima míhaly všechny možné obrazy, skončily na výjevu vytřeštěně zírající, nehnutě ztuhlé ženy. V noci nedokázal vyhodnotit, co to znamenalo, ale teď to věděl. Takhle to vypadalo, když se někomu naboural do hlavy a dotyčný zrovna nespal. A Chrisin vytřeštěný výraz mluvil za vše – byla svědkem něčeho hodně ošklivého. Viděla to a slyšela to, co viděl a slyšel on.

Walt se zoufale pěstmi opřel o jeden z větších stromů a o zaťaté ruce si opřel čelo. „Já jsem to tak strašně podělal. Ona… se ke mně chovala tak hezky, věřila mně a já jí vrátím tohle.“

„Walte,“ oslovil ho opatrně Hurley. „Tohle můžeš dát do pořádku.“

Chlapec se rychle otočil. Po tvářích mu tekly slzy, naštvaně si je otřel hřbetem ruky. „A jak asi? Můžeš mně říct jak asi? Už s ní komunikovat nemůžu. Bojím se toho. A ona určitě taky. Strašně se to zvrtlo a bojím se, že to bude čím dál horší!“

Hurley zoufalého Walta chvíli pozoroval.

„Walte… ty umíš na dálku pohybovat věcma, že?“

Walt neochotně přikývl.

„No… a dovedl bys na dálku pohybovat i s tužkou?“

„Jasně,“ zamumlal Walt. „A co jako…“ Pak mu to konečně došlo. „Ty myslíš… že bych jí měl napsat?“

„Dokážeš to, ne?“

* * *

Rozhodli se, že budou pokračovat ještě dál. Chtěli se dostat alespoň do poloviny šířky Ostrova, aby věděli, jak pásmo vypadá v různých místech. Nebylo všude stejné, někde se zdálo být širší, někde užší. Někde se vzduch tetelil víc, jinde méně.

Kolem pásma bylo všude hrobové ticho. Zvířata i hmyz se mu vyhýbala a dokonce už i rostliny začaly svými větvemi nebo listy uhýbat. Nebylo vidět, do jaké výšky to sahá; vzduch se tetelil všude, kam až dohlédli nahoru. Nedalo se tedy počítat s tím, že by překážku bylo možné nějak překonat. Hurley si tiše povzdychl; jeden z nápadů, jak problém doslova překonat, byl marný.

Šli dál.

Najednou se Hurley s úžasem zastavil. Ben a Walt se zastavili pár kroků za ním. „Co se děje?“

Hurley se sklonil a zvedl cosi z trávy. Ukázal oběma společníkům velký oblý černý kámen. Moc dobře si ho pamatoval z dopoledne.

„Kámen?“ podivil se Walt.

„Tenhle kámen jsem ráno hodil do pásma a neviděl jsem ho dopadnout,“ řekl Hurley.

„Mohl se nějak odrazit,“ navrhl chlapec.

Ben mlčel; čekal, jaká další zlá zpráva s kamenem přišla. Znal Hurleyho lépe než Walt a věděl, že kdyby se kámen mohl odrazit, nebyl by z něj Strážce tak zaskočený.

„Hodil jsem ho o několik kilometrů dál, kousek od pobřeží. Nemohl se sem odrazit.“

„Jak se sem teda dostal?“ nechápal Walt.

„Prošel prostorem.“

Ben pochopil. „Časoprostorová anomálie,“ pronesl s důrazem na slovo prostorová.

Hurley přikývl.

„Vypadá to, že některý věci v pásmu neskončí nebo jím neprojdou napřímo. Najdou si nějakou jinou cestu. Nebo zkratku.“

„A my nevíme, kde vypadnou.“ Ben na něj plynule navázal.

Hurley přikývl.

„Musíme se tomu za každou cenu vyhnout. Je to pěkně nebezpečný – představ si, že jdeš kolem pásma a najednou z něj něco vyletí. Může jít o život.“

Ben zíral do tetelícího se vzduchu.

„Střelba.“

„Cože?“

„Nesmíme střílet. My ani naši lidi na severu. Pokud do pásma vletí střela, může vyletět kdekoli jinde. A dokáže pak letět ještě hodně daleko.“

„Jak moc?“ zeptal se Walt s nepříjemným pocitem.

„Někdy až stovky metrů.“

„To je skoro až do našeho tábora,“ řekl udiveně chlapec.

„Jo. Ve chvíli, kdy někdo vystřelí směrem do pásma, může neúmyslně někoho dalšího, včetně nás, zabít.“

Do jejich debaty vstoupil Hurley. „A taky to znamená, že když vystřelíš po něčem na druhé straně, nikdy se netrefíš.“

Ben si to shrnul. „Takže to znamená, že od téhle chvíle nikdo z nás nebude v blízkosti pásma střilet. Ani my, ani naši na severu. Nemůžeme ani lovit, ani…“

„Ani se bránit, kdyby nás někdo napadl,“ potvrdil Hurley.

Vydali se zpátky. Pro dnešek těch špatných zpráv bylo dost.