717 - Lháři

Ben se vykradl z tábora ještě před úsvitem. Hlodalo ho sice svědomí, že své přátele a spojence nechává v nejistotě, ale cosi mu říkalo, že by o jeho plánu neměl nikdo vědět.

V posledních dnech ho sužovaly často výčitky svědomí. Pramenily zejména z Desmondova smutku nad ztrátou ženy a z jeho strachu o syna. Ben si to kladl za vinu, i když se mu to Hurley snažil rozmluvit.

„Bene, nevyčítej si to. Byla to Widmorova vina, ne tvoje. Neměl je sem vozit,“domlouval mu Hurley. „Dobře věděl, že to tady pro ně může být nebezpečný.“

Jenže tohle byla jenom část pravdy. Kdyby Ben nepostřelil Desmonda, nejspíš by rodina dodnes bezpečně brázdila některou z anglických řek. Ben si nemohl pomoci, měl silné tušení, že to byl právě on, kdo Widmorovy lidi k Desmondově rodině definitivně dovedl. A co ta dávná výhružka o zabití dcery, kterou kdysi Widmore od Bena vyslechl? Kdoví, přemítal Ben. Nebýt toho, možná by starý Widmore nechal svou dceru na pevnině. Možná ji vzal na Ostrov i proto, že měl strach, že se Ben se zbraní vrátí – a svou výhružku naplní.

Tohle všecko táhlo Benovi hlavou, když v posledních dnech zpovzdálí pozoroval nešťastného Desmonda, který buď mátožně posedával po táboře, nebo se zoufale přehnanou aktivitou spřádal plán na záchranu syna. Když pak přišly špatné zprávy a Desmondovy plány se zadrhly, v Benovi jakoby se cosi zlomilo. Měl pocit, že už v táboře nemůže zůstat. Když se večer všichni rozešli do stanů, zůstal sedět u ohně. Dlouho přemítal a kreslil si na papír mapy Ostrova. Nakonec na volný list naškrábal několik slov a tiše se vydal k Desmondovu stanu. Zatížil list kamenem; pak ale chvíli rozvažoval, poté papír zvedl a nakonec jej zmačkal a zastrčil do kapsy.

Když ráno vyšlo slunce, byl už od tábora daleko. Když se konečně odhodlal a vyrazil na cestu, věděl, co musí udělat. Věděl, jak nebezpečné a jak těžké to bude; ale kupodivu se najednou cítil lépe. Jako by se najednou vynořil z mraku, který ho dusil, a mohl volně dýchat.

Nebyly to totiž jen výčitky svědomí, co Bena z tábora vyhnalo. Pokaždé, když viděl nešťastného Desmonda, vzpomněl si na svého otce a zahlodala v něm závist. Nebo spíš lítost? Lítost, že on sám nikdy neměl otce, který ho miloval; který pro něj chtěl udělat první i poslední; který by počítal s tím, že pro něj obětuje dokonce i život. Otce, který by ho neobviňoval z matčiny smrti.

Mířil do vnitrozemí, ke stanici Pearl a dál, do míst, kde skončil balon nešťastného cestovatele Henryho Galea a kam kdysi poslal trosečníky z letu 815. V okolí stanice hodlal několik dní zůstat, než se řádně připraví na svou misi. A až se připraví, vyrazí na sever – na území, kde vládl Černý.

Musel se připravit na nejtěžší úkol svého života. Na tu největší lež.

* * *

Chorobná lhavost se u Bena začala projevovat brzy poté, co se s otcem přestěhovali na Ostrov. Chlapec začal chodit do místní školy s dětmi ostatních dělníků, techniků nebo vědců Dharmy. Učitelka se sice ze všech sil snažila, aby mezi dětmi nedělala žádné rozdíly podle toho, jak nízko nebo vysoko byli jejich rodiče, ale děti to věděly samy. Když do třídy přišel nový, zakřiknutý a obrýlený kluk, hned věděly, že je to syn toho mrzoutského, náladového a samotářského dělníka, co nemá ženu. A všechny kromě Annie, která se s Benem pevně spřátelila, si začaly z Bena dělat legraci.

Chlapec se jejich posměškům začal bránit po svém. Nemohl sice popřít fakt, že je jeho otec prachobyčejný dělník, ale mohl si vymyslet cokoli o jejich minulosti, než přišli na Ostrov. Byl nadprůměrně inteligentní, a tak velmi dobře věděl, že děti ze všeho nejvíc láká tajemství. A tak, když se mu zase jednou začaly posmívat, že Benova maminka určitě utekla, protože s rodinou nebylo k vydržení, dal průchod svému vzteku a vyjekl: „Do mojí mámy se nenavážejte! Zabili ji ru…“ – a pak se chytil za pusu, jakoby řekl něco, co neměl.

Zafungovalo to skvěle. Po odpoledním vyučování za ním přišel jeden ze starších kluků, jeden z nepsaných vůdců třídy. „Hele, brejlatej, co jsi to povídal o svojí mamině?“

„Nic, co by tě mělo zajímat,“ odfrkl Ben. „Nemůžu o tom mluvit.“

„No tak, Bene,“ začal se zajímat spolužák. Chytil se na udičku, s čímž Ben samozřejmě už předem počítal.

Ben dělal drahoty. Mezitím je obklopily ostatní děti a začaly Bena přemlouvat, aby jim to tajemství o své mamince řekl. Jasně, že to nikomu neřeknou! Nakone jim Ben odvykládal mírně řečeno fantastickou historku své mamince, špičkové vědkyni, která při svých výzkumech musela cestovat do nebezpečných zemí a jednou se z cesty nevrátila. Otce její ztráta zdrtila natolik, že se od praktické vědy odvrátil a začal pracovat rukama, aby mu ženu stále něco nepřipomínalo.

Děti byly jen děti – a navíc byly z prostředí, kde byly fantastické a neuvěřitelně znějící věci celkem na denním pořádku. Benova historka prošla a chlapec se rázem stal z třídního otloukánka plnohodnotným členem party. Čas od času spolužákům předhodil další pikantní detaily obklopující maminčino zmizení – její dlouhý, téměř vojenský výcvik před odjezdem, pohlednici z Ruska… a pak vážné muže z vedení matčiny společnosti, kteří příšli otci říci, že při plnění úkolu tragicky zemřela.

Ben si svou popularitu užíval několik týdnů. Zapomněl ale na jednu věc – že děti obvykle nedovedou udržet tajemství. Špitaly si o tajemné Benově mamince superhrdince tak dlouho, až se to dostalo i mezi dospělé. Povídačka se nakonec dostala i ke kolegům Benova otce.

Jednoho dne na Bena doma čekala smršť. Otec na něj čekal v kuchyni a jakmile syn vkročil do dveří, rozkřičel se. „Ty nevděčnej parchante, co si ksakru myslíš, že děláš? Šílený historky o mámě špionce, ty malej spratku? Jako normální ženská ti není dost dobrá, co? Ty si svou matku si vůbec neber do tý svý nevymáchaný držky! A když o ní musíš před těma svejma mrňavejma kamarádíčkama mluvit, tak jim řekni pravdu! Řekni jim to, ty malej smrade! Řekni jim, žes ji zabil TY!“

Peklo pokračovalo i dalšího dne ve škole. Někdo už v Dharmě uvedl věci na pravou míru a mezi Benovými spolužáky se to velice rychle rozneslo. Děti zuřily – ten kluk jim tak dlouho věšel bulíky na nos – a ony mu to věřily! Posměšky se vrátily v mnohem větší míře než předtím. Teď už se k nim však přidala nepokrytá zloba a opovržení.

Po vyučování si učitelka zavolala zbědovaného Bena do své kanceláře. Nic mu nevyčítala, naopak. Snažila se chlapci vysvětlit, že lhaním a vymýšlením si kamarády nezíská. Dlouze mu mluvila do duše a Ben bezvýrazně přikyvoval. Slíbil učitelce, že už to nikdy neudělá, a když ho konečně pustila, vyšel ze školy. Děti už byly díkybohu pryč. Hodil si přes rameno školní tašku a vydal se nazdařbůh pryč. Povedlo se mu proklouznout mezi sonickým plotem  - už dřív náhodou odpozoroval bezpečnostní kód, který zadávali pracovníci Dharmy – a zmizel do džungle.

Byl pryč tři týdny a nikdy nikomu neřekl, kam šel. Tvrdil, že se ztratil a že neví, kde byl. Částečně to byla pravda. Tak dlouho přemýšlel a bloumal po džungli, až narazil na Druhé.

* * *

Ben dovedl výborně lhát a v dospělosti tuto dovednost ještě rozvinul studiem knih o psychologii, komunikaci a dalších tématech. Dovedl obelhat téměř kohokoli. Jenže teď před sebou měl soupeře, na kterého běžné postupy nestačily. Ben měl ještě v živé paměti události v podzemí Ostrova, kam jej před několika dny zavedl Locke. Až příliš dobře si pamatoval, jak mu Černý propátrával mysl a hledal v ní ty nejvýraznější a nejzneužitelnější vzpomínky a myšlenky. Benův soupeř uměl číst v lidské mysli. Pokud se Ben hodlal pustit do konfrontace s Černým – a dobře věděl, že tomu neunikne, pokud se vypraví na Temné území – musel nejprve obelhat sám sebe.

Ben neměl tolik zkušeností s experimenty se změněným stavem mysli jako Richard, ale něco od něj za ty roky u Druhých stihl odkoukat. Věděl, jaké rostliny způsobují halucinace, a věděl, jak podobné stavy ještě podpořit. Stres, málo potravy a vody, horko, únava – to všecko může člověku způsobit velice podivné myšlenky, přeludy a přesvědčení.

Postavil si u stanice Pearl provizorní tábor a vydal se na sběr rostlin a plodů. Nejvíc jej zajímaly plody jistého keře, z nichž kdysi Locke umíchal omamnou pastu, kterou nanesl do rány Boonovi a způsobil mu tak odpoledne plné nepříjemných halucinací.

Sbíral halucinogenní plody a přemýšlel. Nezaujatému pozorovateli by mohlo připadat, že prostě jen někde bloumá myšlenkami, ale to by bylo jen zdání. Ben nepřemýšlel nazdařbůh – hnal své myšlenky záměrně jediným směrem.

Žárlivost. Křivda. Strach o svou budoucnost. Strach, že bude zrazen. A vlastně i pocit, že už podveden a zrazen byl. Jen přesně nedovedl říct, kdy a jak se to stalo. Ten pocit se prolínal jaksi celým životem, nikdy ne natolik, aby ho mohl rozpoznat a nějak s ním naložit… ale byl tam.

Ben v sobě střípky všech těchto pocitů nosil snad odjakživa – a ani teď, po nástupu Hurleyho, se jich zcela nezbavil. Hurleymu sice věřil víc než komukoli jinému a dal by ruku do ohně za to, že by jej Hurley nezradil, ale stejně se nedokázal ubránit bodání žárlivosti, když Hurley diskutoval s Hawkingovou nebo s Richardem.

A teď musel ta semínka křivdy a žárlivosti nechat rozrůst – tak, aby v jeho mysli převládly tyto pocity. Tak, aby vytěsnily všechno ostatní a aby mu Černý uvěřil, pokud dojde na osobní konfrontaci.

Ben věděl, že s halucinogenem musí zacházet opatrně. Když měl plodů dostatečnou zásobu, vrátil se k táboru a dal si první dávku. Začal s malým množstvím – uvědomoval si, že pokud má vydržet na několikadenním nepřetržitém tripu, nesmí to na začátku přehnat.

* * *

Ben strávil u Druhých několik týdnů. Nešťastného chlapce se celkem ochotně ujali – okamžitě pochopili, že od dítěte nehrozí nebezpečí, ale že je naopak v nebezpečí on… a také pochopili, že když zoufalému dítěti pomohou, může se pro ně v budoucnu stát cennou investicí.

Nechali Bena dělat, co chtěl. Když chtěl spát a odpočívat, mohl odpočívat v jedné z chýší, které byly zrovna prázdné. Když chtěl mluvit, mohl mluvit a lidé ho poslouchali. Vážně, bez posměchu a bez opovržení. A snad i s určitou laskavostí. A když chtěl, učili ho: jak přežít v přírodě, jak se na Ostrově postarat sám o sebe, jak to místo vnímat a jak mu rozumět. Učili ho vnímat signály ostrovní přírody, která drobnými náznaky ukazovala, co se kde děje. Místa se zvláštní atmosférou, kde na člověka padala jakási tíže a úzkost. Těm místům se vyhýbala i zvířata, rostliny tam byly jaksi podivné, rostly nepřirozenými směry. Naučil se vnímat i místa, kde bylo všecko opačně.  Místa, kde byla obzvlášť krásná a bujná vegetace a kde bylo ovoce obzvlášť sladké – ta byla dobrá a bezpečná. Druzí tam často chodili, jen tak, aby si odpočali a aby načerpali sil a jakési neurčité radosti ze života. Tahle místa dělala dobře i Benovi. Na jeho nejistou a pohmožděnou duši byla jako balzám.

Když se vrátil do Dharmavillu, skoro všichni se k němu chovali zvláštně, sice o trochu přívětivěji, ale jaksi křečovitě. Jen chování dvou lidí se nezměnilo: kamarádka Annie byla stále milá a užívala si jeho přítomnosti, a otec byl stále krutě bezohledný. Synův návrat s ním vůbec nic neudělal.

Jenže Ben se během těch dní mimo vesnici změnil. Pochopil, že se proti lidem, kteří jej cíleně zraňují, může obrnit. A co víc – může jim dát falešný cíl. Může dál předstírat toho nejistého a zranitelného chlapce, do kterého si každý rád rýpne… a přitom se může těšit na chvíle klidu, kdy bude sám se sebou, s tím fascinujícím místem a s představami matky. A může si užívat to, že ostatní jeho hru přijímají a najednou už vlastně nedělají to, co si nepřeje a co ubližuje, ale naopak dělají přesně to, co chce on sám. Pochopil, že může změnit výsledek hry pro sebe samého, aniž by měnil cokoli na konání ostatních. Může lhát tak dobře, až se lží stane sám. A pod tou lží se ukryje.

* * *

Strávil tak den a noc. Průběžně si dávkoval halucinogenní plody, jinak téměř nejedl, jen tolik, aby slabostí nezkolaboval, a přitom se potácel mezi realitou a představami. A když se obojí začalo prolínat, zval ty představy hlouběji do své mysli. Na úsvitu druhého dne byl přesvědčen, že Hurley musí mít z jeho odchodu vlastně radost. Vždyť jak by mohl chtít mít nablízku někoho, kdo zradit bývalého Strážce?

Jak by mohl preferovat někoho jako Ben před někým tak loajálním a vždy čestným, jako byl třeba Richard?

Jak by mohl preferovat někoho jako Ben před Eloise Hawkingovou, která toho tolik věděla? Před Eloise, která strávila roky na Ostrově, a k tomu další a roky mimo Ostrov, kde mohla volně cestovat, shromažďovat informace a být v kontaktu se svým synem, geniálním vědcem?

Jak by mohl.

A jak by ho mohli chtít mít nablízku ostatní. Jak by ho mohl chtít mít nablízku Desmond, který ho vinil ze všeho toho hrozného, co se mu stalo? I když jeho mysl připutovala odněkud z podivných končin, byla z jeho strany cítit velká nevraživost.

Jak by o jeho společnost mohl stát Sawyer, kterého kdysi dávno, během tří měsíců po havárii letadla, nějakou dobu věznili Druzí pod jeho vedením v kleci.

Nikdo o něj nestál, všem byl jen na obtíž. A všem jen způsoboval problémy.

Jižní strana Ostrova ho nepotřebovala. A tak se vydal na sever.

* * * 

Když se o něco později Ben pokusil pomoci tomu divnému zajatci a poté, co ho onen muž postřelil, bojoval o život, cosi se v něm definitivně zlomilo. Za prvé po návratu do života zjistil, že když kolem sebe máte auru hrdiny, který přežil něco nepředstavitelného, ostatní vás začnou respektovat. Ve škole už od té doby nezažíval žádný výsměch ani ubližování. Najednou bylo jedno, kdo byla jeho máma a jaký je jeho otec. Když on sám byl zapletený do přestřelky, utrpěl zranění a vyléčil se, tak to něco znamená. Do přestřelek se dostávají důležití lidé a přežívají je výjimeční lidé.

Ta druhá informace byla ještě hodnotnější, protože byla důležitá pro Bena samotného. Ten zajatec a jeho přátelé přišli odněkud zvenčí. A to znamenalo, že lidem zvenčí se nedá důvěřovat. Nedá se důvěřovat lidem zvenčí a nedá se důvěřovat ani těm, kteří by sem lidi zvenčí zvali. Samozřejmě, Dharma měla propracovaný proces náboru. Ale stejně  - když sem přijali tak zoufalou existenci, jako byl Benův zničený otec, nedalo se na jejich úsudek spolehnout. Benův otec byl časovaná bomba, jejíž tikání se chlapcovým stažením se do sebe jenom zpomalilo, ale nezastavilo.

Ben se zotavil, naučil se fungovat v dharmském kolektivu, vycházel ven do džungle, kde mohl načerpat síly, někdy se setkával s Druhými… a čekal. Svět kolem něj se měnil, odvedl mu jeho jedinou dobrou kamarádku Annie, otec se dál pomalu upíjel a nakonec byl rád, když se mu syn dokázal vzdálit. Aspoň trochu přestali trápit jeden druhého.

* * *

Ben věděl, že do Temné zóny nesmí vkročit s prázdnou myslí. To by pak mohl skončit jako Claire, kterou si Temnota doopravdy podmanila a stala se její součástí. Ben věděl, že se lidské mysli v kontaktu s Temnotou chovají jako ty pověstné sklepy při povodních: když víte, že jde velká voda, a že neuchráníte cenné věci ve sklepě, je lépe sklep včas napustit čistou vodou. Čistá voda sice vše rozmáčí, ale neznečistí je nánosy bahna. Nepustí dovnitř špinavou povodeň, která by vše nevratně zničila: rozmáčení čistou vodou lze vysušit, ale znečištění páchnoucí povodňovou vodou a nánosy už napravit nelze. A s ostrovní Temnotou to bylo stejné. Kdo měl díru v mysli, ať už z jakéhokoli důvodu, ten byl vystaven riziku, že se do něj Temnota dostane. Kdo si do vyprázdněné mysli naplnil čistou vodu vlastních představ, a dostatečně je přijal za vlastní, ten se mohl působení Temnoty ubránit. I čistá voda způsobovala poškození, ale nikdy ne tak velké, jako to způsobené Temnotou.

Ben šel na sever. Cesta byla těžká a pomalá, zejména v tom stavu, do něhož se za poslední hodiny uvedl. Ale postupoval, protože věděl, že musí… a také proto, že nešel sám. K Benovi během toho dne přicházeli mnozí ti, které na Ostrově poznal, zažil a přežil. Přicházeli a vedli Bena dál, zjevovali se a mizeli, měnili se jeden v druhého.

Matka. Plakala a pak zmizela, jako by se na svého dospělého syna nemohla dívat.

Otec. Jeho nenávistný pohled Bena zamrazil až do morku kostí, i po těch letech.

Rousseaová. Zoufalství a nenávist v jejím pohledu i slovech ho pálily.

Ethan. Řekl, že to všecko mělo být jinak.

Penelope. Tvářila se opovržlivě, jako by Ben byl nějaký odporný hmyz, který všem jen ztěžuje život.

Charles Widmore. Mluvil, hodně mluvil. Řekl, že to všecko byla Benova vina. To on to všecko způsobil, on kdysi udělal všecko špatně, už tehdy, když byl malým hochem. Widmore to neřekl přímo, ale vyznělo to, že Ben to zkazil – tím, že přežil. Kdyby býval zemřel, bylo by všem lépe. Kdyby Ben nepřežil, zůstal by on, schopný Widmore, navždy na Ostrově, nebyl by nucen jej hledat, nebyl by donucen způsobit všecky ty strašné vedlejší ztráty. Kdyby Ben nebyl, nikdo by Ostrov takovým způsobem neohrožoval.

Alex se díkybohu neobjevila. Benovi se po každém dalším zjevení, které nemělo její podobu, nepředstavitelně na okamžik ulevilo… dokud si nezačal uvědomovat, co mu ostatní návštěvníci sdělují. Pak se opět vždy nechal stáhnout do hlubin zoufalství.

Locke. Jeho zklamaně povznesený výraz hovořil za vše. Dal jsem ti tolik šancí, napravil jsem tvé chyby, zemřel jsem kvůli nim… a k čemu to všecko bylo?

Jacob. Objevil se, když už se vše chýlilo ke konci, a uštědřil Benovi tu nejhorší ránu. Jacob, kterého Ben vlastní rukou připravil o jeho věčný a posvátný život, mu nic nevyčítal. Nechoval se k němu jako k vrahovi, což je někdo, kdo alespoň oplývá určitou mocí. Díval se na něj jako na neschopného zoufalce a dokonce se při tom smál. Opakoval stále jednu otázku – tak jsi zase zpátky, už tomu rozumíš? Už rozumíš?

ČEMU mám rozumět??? létalo Benovi zmučenou myslí jako vzteklá vosa. Opět v něm začal strašlivě sílit ten pocit podvedenosti a křivdy. Myšlenka v hlavě kroužila, vířila, motala se a znovu a znovu se srážela s Jacobovou otázkou. Myšlenky krouží, víří, otáčejí, motají se v jeskyni tvé mysli… anebo v jiné jeskyni. Najednou se Benovi vybavilo to, co před časem musel udělat – opět viděl zamrzlé kolo v jeskyni a opět v sobě cítil to zoufalé odhodlání a vědomí, že když to udělá, už nikdy se nevrátí. Protože ten, kdo otočí kolem, se nesmí nikdy vrátit, to bylo všeobecně známo.

A přesto teď byl zpět. Vrátil se on a vrátil se i Locke, který kolem otočil ještě později. Otočení kolem návratu nebránilo.

Lhali mu. Ben, král lhářů, byl celý život obelháván. Jacob s výsměšným úšklebkem pokyvoval a přidal vysvětlení. Nalhat ti to byl nejjistější způsob, jak ti zabránit, aby ses toho kola kdy dotkl. Věděl jsem, že bys to zpackal. A taky žes to zpackal.

* * * 

Když se Ben po útoku na Dharmaville definitivně přidal k Druhým, získal si od počátku respekt běžných členů tím, jak chladnokrevně zabil svého otce. Potvrdil tím to, co už od dětství Druhým příležitostně sděloval – jak moc nenávidí členy Dharmy a jak moc naopak miluje Ostrov. Dharmští Ostrovu ubližovali. Ubližovali i Benovi. Jejich vyhlazení tedy bylo zcela pochopitelným vyvrcholením dlouholetých událostí a Benovou osobní pomstou.

Ben spolu s několika přeživšími z Dharmy vnesl mezi Druhé, kteří roky žili jednoduchým způsobem života, dotek dvacátého století. Naučil je žít v Dharmaville, využívat tamní výdobytky civilizace, všemožně je podporoval. Podpořil Ethana, aby z knih po Dharmě studoval medicínu, naučil ostatní Druhé, jak zapínat sonický plot chránící je před Temnotou, naučil je mnoho jiného. Postupně si získával víc a víc důvěry a jeho schopnosti jej vynesly až do vedení skupiny.

Všichni mu však plně nedůvěřovali. Richard, který se setkával s Jacobem, věděl víc než jiní a věděl, že schopnosti nového vůdce jsou omezené. A tak mu z Jacobova rozkazu zdaleka neříkal vše… a někdy i zalhal. Lež o tom, že kdo pohne kolem, nikdy se nevrátí, byla ta největší.

* * *

A pak, když už to snad ani horší být nemohlo, objevil se Jack. Ben čekal další rány, ale ty nepřicházely. Jack se objevil se jako ten, kdo vždy má alespoň špetku pochopení, soucitu a snahy utěšit. Bývalý Strážce i po své smrti. Neříkal nic, ale tvářil se soucitně, a vedl Bena dál.

Jack ho dovedl až do Claiřina tábora. Tam zmizel. Zatímco Ben zmateně pozoroval tábor, Kate, Claire a malého Charlieho, protože halucinující mysl jen těžko rozlišovala mezi realitou a přeludy, ozvalo se zdáli houkání a cvakání. K táboru se přiblížil kouř.

Udělal to, co Ben před mnoha hodinami předpokládal, že se stane. Obkroužil zmateného muže a vytáhl z jeho mysli jeho myšlenky a vzpomínky. Netrvalo to dlouho – Benovy myšlenky v tuto chvíli byly přehlídkou zoufalství, deprese, pocitu selhání, zbytečnosti a vykořeněnosti. V hlavě se mu točily útržky všeho toho, co se dozvěděl od vidin. Selhals. Všecko jsi zkazil. Měl jsi raději zemřít. Packal.

Nic jiného tam teď nebylo. Černý se znechucením opustil Benovy myšlenky a poté, co dal Claire pokyn, aby Bena vzala do tábora, se opět vydal po svých neproniknutelných cestách kamsi do džungle.

Claire s Kate se o vyčerpaného a dehydrovaného Bena, který vůbec nemluvil, postaraly a vyhradily mu kus tábořiště. Seděl tam bez hnutí dlouho, pak usnul. Spánek sice nebyl nijak osvěžující, spíše naopak, ale trval nesmírně dlouho. Když se Ben ráno vzbudil, bylo to třetí ráno ode dne, kdy opustil Hurleyho tábor. Byl unavený a psychicky zničený, ale už byl zase příčetný; účinky halucinogenů přes noc vyprchaly.

Claire byla od brzkého rána na lovu a v táboře zůstala pouze Kate s chlapečkem. Ben jej dlouho pozoroval. „Je to Desmondův syn,“ poznamenala opatrně Kate, když se ujistila, že jsou skutečně sami. Claire jakoukoli připomínku toho, že chlapec není Aaron, nesnášela.

„Já vím,“ přikývl Ben, který si vybavil vyděšeného chlapečka na lodi jeho rodičů.

„Poslali tě pro něj?“ Kate vyslovila otázku, která jí ležela v hlavě od včerejšího večera, kdy Ben do tábora dorazil.

„Ne. A… nemyslím, že bychom o tomhle měli mluvit, Kate. Už se mě, prosím, neptej.“

„Ale…“ V Kate všecko hořelo. Měla sice stále strach z nevyzpytatelného Černého a Claire, ale nemohla odolat pokušení ptát se. „Přišels z tábora na pláži? Co se tam děje? Jsou tam Sawyer a ostatní? Co se tam děje?“

„Neptej se, Kate. Sama víš, že ti tohle neřeknu, když teď patříš sem,“ odtušil Ben. Nedělal si iluze o tom, že Černý neví, co se děje na jihu, ale stejně mu nechtěl informace nosit až pod nos, když je dokázal skrýt při včerejším večerním testu.

Kate ho dál přemlouvala, ale k ničemu to nebylo.

Přestala až po nějaké době. Vrátila se k ohništi… a v té chvíli si všimla, že Charlieho místo, kde si ještě před chvílí hrál, je prázdné. Chlapec byl pryč. Smrtelně zbledla. „Panebože, on zase utekl. Já…“

„Jdi na tuhle stranu, já to vezmu opačným směrem,“ rozhodl Ben. „Nemohl se dostat moc daleko, je maličký. Běž!“

Vydali se do džungle v okolí tábora.

Chlapeček se skutečně daleko nedostal. Po pár minutách jej našel Ben bezvládně ležícího u velkého stromu. Charlie byl v bezvědomí, oči měl otevřené, zornice mu cukaly sem a tam. Popadl dítě, zavolal Kate a rychle se vrátili do tábora. Kate chlapečka, který se cestou začal pomalu probírat, ošetřovala a uklidňovala. Dítě plakalo, volalo matku a u nosu mělo krev. Nakonec se Charlie zase uklidnil. Kate mu omyla špinavý obličejík a pak se s ním v náručí posadila k ohni.

„Díky, žes mi s ním pomohl,“ vzhlédla k Benovi. Pod pihami byla bledá. „Proto tady jsem, aby ho pořád mohl někdo hlídat. Je to strašně neklidné děcko. Pane bože, kdyby se ztratil… nechci vidět, co by ti dva udělali. Tohle jim nesmíme říct, jo?“

„Neřekneme. Zapomeň na to, Kate. Úplně na to zapomeň.“

Ben viděl dost. Vlastně viděl víc, než v co kdy doufal. A rozhodně teď neměl v úmyslu o tom s kýmkoli mluvit. Ani Kate se už nesnažila z něj cokoli vytáhnout. Vypadala, že si skutečně přeje vyhnat z hlavy nejen svou dřívější snahu Bena rozmluvit, ale hlavně ten incident s Charliem. Ben doufal, že se jí to podaří. Nevěděl, jestli si Černý čas od času nekontroluje i její mysl. Kdyby tam našel vzpomínky na události dnešního rána, nebylo by to dobré.

Claire se vrátila kolem poledne s kořistí. Ženy připravily jídlo a staraly se o Charlieho. Bylo patrné, že této podivné skupině v Černého nepřítomnosti velí Claire. To ona se k chlapci chovala jako matka a to ona dávala Kate úkoly.  Kate tady byla něco jako pomocnice v domácnosti. Teď mlčela - po dopolední snaze prolomit ledy a následném děsu s Charlieho zmizením už nechtěla ty chvíle připomínat. A také se zdálo, že nechce konverzací provokovat Claire, jejíž rovnováha byla stále velice křehká. Claire byla značně nesvá a bylo vidět, že ji Benova přítomnost vyvádí z míry. Nikdo nic moc neříkal.

Černý se vrátil dalšího rána. Tentokrát přišel ve své lidské podobě. Claire se usmála, Kate přeběhl mráz po zádech a Benovi pokleslo srdce, i když už předtím tušil, co uvidí. Ale ovládl se. Černý k němu zamířil. „Ještě tu jsi, Bene. To je dobře, že neděláš hlouposti. Potřebuješ také trochu času, aby ses po tom všem vzpamatoval, viď?“ řekl Černý a v hlase mu zněla přehnaná starostlivost.

Ben přikývl. „Ano. Je mi tady líp, Děkuji, že…“

„To je dobře. Ale mám pocit, že Claire a Kate z tebe jsou trochu nesvé. A to je to poslední, co bychom tady chtěli. Budeš muset odejít, Bene.“

Zatvářil se zoufale a prosebně. „Já se tam nemůžu vrátit. Oni mě nepotřebují. A já… já nedokážu…“

„Nedokážeš snést, když je někdo z lidí nad tebou, já vím. Viděl jsem to,“ přikývl Černý. „Ale musíš. Tady pro tebe místo není.“

„Můžu vám být užitečný. Tvému… ehm, předchůdci, jsem to už dokázal.“ Benovi ze sebe sama bylo špatně, ale věděl, že musí. Musel zdůraznit své zásluhy, které v porovnání se opatrností dalších Druhých teď mohly o to více vyniknout. I když to byly věci, za které se hluboce styděl. Věděl, že Černý bude jeho vnitřní zmatek, stud, potupu a podlézavost vnímat – a o to mu šlo. Za prvé tušil, že Černý, v souladu se svou přirozenou touhou manipulovat a prosazovat svou vůli nad lidmi, bude mít z jeho zoufalých pocitů potěšení a že je bude prohlubovat, jak jen to půjde. A za druhé věděl, že Černý si jeho ponížení bude vychutnávat a Ben, když bude mít jen kousek štěstí, pod ně skryje vše ostatní.

„Ne, Benjamine. Tady není místo pro lidi jako ty. Kam v posledních dnech přijdeš, tam vnášíš zmatky,“ řekl tvrdě Černý. Ben jako by se schoulil. Vklouzl do své role perfektně.

„Tvoje místo je u nich. Zasej jim tam zmatek a nedůvěru. Potřebuju tě u nich na jihu. Rozumíš?“

Už to tu bylo zase. Cukr a bič, oblíbené Černého metody. Nebo spíš bič a cukr. Nejprve člověka zdeptat, jak to jde, ukázat mu jeho malost, a až potom milostivě nastínit, že by tu přeci jen bylo určité řešení… pokud dotyčný bude poslouchat, samozřejmě. Černý vyžadoval naprostou poslušnost.

A tak Ben zdráhavě, neochotně a pomalu souhlasil.

„Vrátíš se, jako by se nic nestalo. Sem jsi vůbec nedošel. Prostě jsi měl další ze svých nevyzpytatelných období a byls několik dní pryč, jako už tolikrát. Tvoji lidé se tomu divit nebudou, znají tě,“ pousmál se Černý a neopomenul tak připomenout další střípky Benovy lability a nedůvěryhodnosti. „A o tom, co se tady stalo, nebudeš s nikým mluvit. Dozvěděl bych se to, jak jistě víš.“

„Vždyť se tady nic nestalo.“ Benův hlas zněl vyčerpaně a beznadějně.

Černý se usmál. Kdyby Ben byl pes, podrbal by ho teď Černý za uchem a hodil by mu pamlsek.

„Tak běž.“

* * *

Ben měl před sebou obrovský kus cesty; vyrazil tedy hned, jen co mu Kate připravila trochu zásob na celodenní pochod. Když odcházel, šel zvolna s hlavou sehnutou, jako opravdový vyhnanec. Skutečně se tak cítil. Zůstat samozřejmě nechtěl, bylo dobře, že ho poslali pryč. Ale... když vás pošle pryč i ten, kterému podlézáte a pro kterého jste se dopustili i vraždy… tak vám to na sebevědomí nepřidá.

Až když po půldni minul stanici Pearl a chvíli si tam odpočinul, zrychlil. Dostával se do míst, kde už nebyl na území Černého. Věděl sice, že o věcech, které tam zjistil, nesmí mluvit, ale to se dalo řešit. Směl už o nich ale přemýšlet. Mohl si znovu dovolit začít přemýšlet jako Ben – pobočník, ne jako Ben – zoufalec.

Ale s hrůzou zjistil, že to příliš nejde. Střepy pochybností, zoufalství, selhání a vzpomínek na všechno nesprávné, co udělal za celé ty dlouhé roky na Ostrově, se mu během dlouhého víření hlavou zaryly hluboko a napáchaly zlé rány. Ben věděl, že se vrací domů… ale ten domov byl mezi lidmi, kteří mu celý život mu lhali. A budou mu možná lhát i dál. Byl to sice domov, ale domov, kde mu bylo ublíženo… a on se tam musel vrátit, protože jinde pro něj místo nebylo. Ale… bylo alespoň tam pro něj místo? Nenajde po návratu vedle Hurleyho jako poradce Hawkingovou a Richarda?

Cítil se jako dítě, které se vrací poté, co uteklo z domova a teď se plíží domů se strachem, co řeknou rodiče. Jestli náhodou neuslyší to, co kdysi řekl Benův otec, když se Ben vrátil ze svého prvního vyhnanství: ani ses neměl vracet.