801 - Hotel California

 Projít ze světla do světa bylo jako vyjít z rozpálené pláže do zešeřelé jeskyně.

Desmond, Daniel, Sawyer, Miles a Frank byli zpět v normálním světě. Průchod otevřený s Waltovou pomocí je bezpečně provedl časoprostorovou spojnicí a muži se ocitli v kostele sv. Elizabeth v Altadeně na předměstí Los Angeles. V tom kostele, kde před časem Eloise Hawkingová prováděla měření, aby zjistila aktuální polohu Ostrova.

Měli nečekanou společnost. O pár metrů dál u zdi stála mladá žena, z pohledu pětice mužů spíše ještě dívka. Vypadala vyděšeně. Zrzavoblond vlasy jí spadaly na ramena a oči jí těkaly od jednoho k druhému, až se zastavila u Franka. „Kriste pane. Já vás znám,“ vyklouzlo jí něco mezi zasténáním a zašeptáním.

Frank už ve své kariéře dopravního pilota pěkných pár vyděšených mladých žen viděl. Zažil několik nepříjemných situací a ne vždy se letušky chovaly tak, jak je připravoval výcvik. Viděl tedy už podobné pohledy plné zmatku a strachu, pocitů, které ta mladá děvčata téměř ochromovaly. S tím se také počítalo: kapitáni letadel proto absolvují speciální výcvik pro řízení posádky, v němž se učí i speciálnímu zacházení se zmatkujícími a vyděšenými kolegy.

Když je jí povědomý, pokusí se s ní tedy promluvit. Necítil se sice vůbec dobře, třeštila mu hlava a připadal si nesmírně unavený, ale pocit povinnosti byl silný. Opatrně udělal krok směrem k dívce a zároveň naznačil ostatním přátelům, aby ho nechali mluvit. Desmond a Sawyer byli napjatí a Frank se obával, že by mohli dívku vyděsit ještě víc. Lehce se usmál a doufal, že to byl vlídný úsměv.

„Já vás bohužel neznám. Ale to teď nevadí, co myslíte?“

Dívka jako zhypnotizovaná sledovala jeho uniformu, která vykukovala pod teplou bundou. „Já vás znám,“ zopakovala. „Jste kapitán Lapidus, že? Velitel zmizelýho letu 316.“

Frank na ni vytřeštil oči. Čekal leccos, ale tohle ne. „My jsme se už potkali? Je možné, že si vás jenom nepamatuju…“

„Neznáme se,“ odvětila pomalu dívka. Začínala reagovat, takže se snad vzpamatovávala z nejhoršího šoku. „Já jsem novinářka, specializuju se na letectví. Jmenuju se Christlene Jonesová. Asi tři týdny jsem se nezabývala ničím jiným než vaším letem.“

„A sakra,“ ujelo Sawyerovi. To, co jim Hurley kladl na srdce – že musejí být co nejvíc nenápadní a že nikdo nesmí zjistit, co jsou zač – se jim nepodařilo hned během prvních minut mise.

* * *

Chris se rozhlížela. Začínala ji bolet hlava, byla unavená a stále ji svíral strach. Nebála se těch mužů, ale děsila ji celá ta situace. Stále před sebou viděla záři ve zpovědnici, ve které zmizel chlapec, který ji tam přivedl.  „Kde je Walt?“ vypálila najednou zcela nesouvisející otázku.

„Řekl bych, že na Ostrově,“ poznamenal Sawyer. „Vzal to v protisměru, opačně než my, pokud jsem dobře viděl.“ Pak zmlkl, když si všiml Desmondova varovného pohledu.

Dívce se patrně trochu ulevilo. „Takže je v pořádku? Bylo to úplně šílený. Vrhl se do toho světla, než jsem mohla cokoliv udělat. V první chvíli mě napadlo, že tam uhoří, nebo tak něco. A pak jste se tam objevili vy.“ Otřásla se.

Po chvíli ticha do hovoru vstoupil Desmond. Klidně, ale nesmlouvavě. „Christlene, řekněte mi… kolikátého dnes je?“

„Čtvrtého prosince,“ odvětila dívka.

„Jaký rok?“

Chris na něj vytřeštila oči. „Jak to myslíte? 2007, jaký jiný?“

* * *

Pětici to očividně trochu uklidnilo. Dívka však byla z otázky zmatená. Na klidu jí nepřidávaly ani pohledy jednotlivých mužů. Desmondův a Milesův byl nedůvěřivý. Sawyerův také, ale byla v něm patrná i značná zvědavost. Daniel na dívku pohlédl jen občas a v pohledu se mu mísily rozpaky s neklidem. Nejklidněji ji bral Frank, i když ho její informovanost značně zaskočila. Jenže on s nečekanými překvapeními uměl zacházet.

Chvíli přemýšlel a pak dívku znovu klidně oslovil. „Slečno Jonesová, vy tu asi nejste náhodou, že ne?“

„Ne. Vzal mě sem Walt. Tvrdil, že prý sem vede nějaká cesta z toho ostrova, kde havarovalo vaše letadlo, a že sem brzy někdo přijde. Pane bože, takový nesmysly… a teď to vypadá, že to byla pravda.“ Dívka nevěřícně zavrtěla hlavou.

Do hovoru opatrně vstoupil Desmond. „Víte toho docela dost. To vám všecko řekl Walt?“

„Většinu věcí o těch zmizelých letech a o ostrově, ano. Ale něco mám z vlastního pátrání. Ten kostel jsem vlastně našla já díky těm elektromagnetickým jevům.“

„Tady bylo něco detekováno? Elektromagnetické jevy?“ Daniel ožil a najednou se jí už pohledem nevyhýbal. „Vy se tím zabýváte?“

„Jo, zachytili tady nějaké anomálie. Já sama se tomu nevěnuju,“ upřesnila dívka. „Nasměrovaly mě na to určité poznatky o letu 316. Vlastně to vyplynulo samo a bylo to celkem jasné.“

To určitě, pomyslel si Sawyer. Kdyby to bylo tak jasný, jak říkáš, holubičko, čekaly by nás tady televizní štáby. Jenže tady čekala jen jedna mazaná zrzavá lištička.

* * *

Na chvíli se rozhostilo ticho. Chris se unaveně opírala o zeď a muži se po sobě rozhlíželi. Probírat další postup před dívkou nechtěli, ale přitom jim bylo jasné, že tady v kostele se příliš dlouho zdržovat nemohou. Byla noc a oni byli otupělí a unavení, nikdo z nich se necítil příliš dobře. Při plánování přesunu nemysleli na to, že průchod spojnicí je vyčerpávající sám o sobě a organismus se pak musí vzpamatovat z dávky záření, kterou dostal. Venku za okny kostela už byla dávno tma a jim bylo jasné, že než by našli jakékoli útočiště, trvalo by to nějakou dobu a skoro jistě by na sebe upoutali pozornost. Hledat charitu vedenou Eloisiným známým najednou vypadalo jako nadlidský úkol.

Po chvíli se ozval Desmond. „Christlene, znáte to tady v okolí?“

„Moc ne,“ odvětila. „Nežiju tady.“

„Škoda. Potřebovali bychom najít nějaké místo, kde by se dalo odpočinout si a trochu se dát do pořádku. Ale jaksi… nejsme příliš při penězích.“

Dívka chvíli váhala a chvíli si mnula nos, než tiše odpověděla. „Možná bych měla nápad. Víte… než odtud Walt zmizel, tak mi řekl, že vám mám pomoct, jako jsem pomohla jemu. Jeho jsem u sebe nechala několik dní bydlet.“ Zbytek sdělení nechala viset ve vzduchu.

Muži se tvářili více či méně nevěřícně. „To nás jako zvete k sobě domů?“ nechápal Sawyer.

„Lepší nápad nemám,“ pokrčila Chris rameny.  

„Pět cizích chlápků? Vy se nebojíte?“

„Mám to doma celkem dobře zařízené. Bezpečnost je dost silná stránka mého bydlení.“ Trochu se usmála, vzpomínka na domov ji očividně naplňovala klidem.

Sawyer si vybavil Waltovu zprávu ve světelném prostoru. Můžete jí věřit, můžete jí věřit. Ten zatracený kluk to snad celé plánoval.

Muži si tiše vyměnili pár vět.  Desmond s Milesem byli spíše proti, ale Frank, Daniel a nakonec i Sawyer hlasovali pro.

„Tak dobře, půjdeme s vámi,“ řekl neutrálně Desmond. „Díky, že nám pomůžete.“

* * *

Když se rozhodli, bylo všecko najednou mnohem jednodušší. A Chris, která se už celkem uklidnila, zase začínala být schopná uvažovat. „Mám tady auto,“ řekla. „Ale všichni se tam opravdu nevejdete. Čtyři ano, ale pět…“

„Můžeme někoho nacpat do kufru,“ utrousil Sawyer. Ostatní jeho poznámku ignorovali.

„Část z vás by mohla jet taxíkem. Problém je v tom, že… no, neurazte se, ale nevypadáte moc dobře na to, aby si vás do auta vzal slušný taxikář.“ Chris se omluvně usmála.

Muži se po sobě podívali a chápali. Vousy si neholili už několik týdnů, koupele na Ostrově také byly spíše provizorní, o praní oděvů ani nemluvě. Všecko korunovaly ty staré a zatuchlé dharmské pracovní oděvy. Byl zázrak, že se s nimi ta mladá žena vůbec začala bavit.

Chris si pětici dlouho prohlížela. „Až na jednu výjimku,“ prohlásila. Přešla k Danielovi. „Sundejte si tu děsnou bundu. Co máte pod tím?“

Přejela Daniela pohledem. Tmavé kalhoty, světlá košile, obnošené sako. Ani jedno z toho nebylo nijak extrémně ušpiněné. Strávil na Ostrově nejkratší dobu z celé skupiny a bylo to na něm znát. Ledabyle uvázaná kravata, kterou si za celou dobu pobytu na Ostrově nesundal, mu dokonce dodávala jakéhosi nádechu nedbalé elegance.

„Pojďte se mnou, zavolám vám taxík. Hodí vás ke mně domů, já se pak vrátím sem a dojedeme autem za vámi.“

Daniel se zatvářil značně nejistě. Nechtělo se mu oddělit od přátel.

„Počkejte, počkejte. Ne tak rychle. Kam že pojede?“ zasáhl do Chrisina plánování Desmond.

Chris se na něj zadívala. „Podívejte, já vím, že se vám nechce se rozdělovat, ale jinak vás tam vážně nedostanu. Zavolám mu taxík a dám řidiči svou adresu.“

„Jakou?“

„Bydlím v Simi Valley. Je to odtud asi šedesát kilometrů, za hodinu tam můžeme být. Možná i rychleji, je noc a provoz bude klidnější.“

„Simi Valley,“ převalil to slovo v puse Sawyer. „To zní jako jméno osady z nějaké počítačové hry. Jste si jistá, že jste si to teď nevymyslela?“

Chris si povzdychla a vydolovala z kabelky řidičský průkaz. Ukázala ho postupně všem mužům. „Dobrý?“

* * *

Tiše vyšli z kostela zadními dveřmi, které nechal otevřené Walt. Desmond na svazku klíčů našel ten správný a chrám zamkl. Chris to sledovala překvapeným pohledem, ale nekomentovala to.

„Počkejte tady. Za chvíli budu zpátky a vyrazíme,“ zastavila je ve stínu za kostelem, kde ji před pár desítkami minut přesvědčoval Walt ke spolupráci. Teď jí to přišlo jako dávná minulost.

„Pojďte,“ kývla na Daniela. Vyšli kolem kostela do noci. Na křižovatce dvou hlavních ulic začala Chris vyhlížet taxík.

Daniel po chvíli promluvil. „Je to s námi jedna velká komplikace, že?“

„Naprosto jste zapadli do jednoho velkýho řetězce komplikací. Už si začínám zvykat.“ Chris se zasmála, ale rozbolela ji hlava. Unaveně se opřela o pouliční lampu.

„Je vám dobře?“ zpozorněl Daniel.

„Ale jo,“ přikývla dívka. „Jen mě nějak bolí hlava. Dneska večer toho bylo hodně.“

Daniel ji sledoval ostražitým pohledem. „Kdyby se to zhoršovalo nebo jste měla nějaké zvláštní pocity zmatení nebo dezorientace, řekněte to mému bratrovi. Ten vysoký, tmavovlasý. Jmenuje se Desmond. Snad bude vědět, co dělat.“

„Nic mi nebude,“ odtušila Chris. „Je to jen únava. Ale když už jsme u těch jmen… tak myslím, že je načase se představit, když už vás zvu k sobě domů. Já jsem Chris.“ Podala mu ruku.

„Dan,“ představil se Daniel a nabízenou ruku přijal. „Moc mě těší.“

Po hlavní ulici se blížilo taxi. Chris na něj zamávala a řidič k nim zajel. „Dobrý večer, pane,“ naklonila se k autu. „Měl byste čas hodit tady mého kamaráda do Simi Valley?“

„Simi, Simi…“ přemýšlel řidič. „Jo. Ale víte, kolik to bude stát, jo?“ Chris přikývla. Strčila Danielovi do ruky stodolarovou bankovku.

„Zavezte ho do Obsidian Drive. Úplně na konci ulice je letadlo, tak tam ho vysaďte.“

„Vy nejedete?“ podivil se řidič.

Chris zavrtěla hlavou. „Mám tu nedaleko auto plné ostatních kamarádů. Slavili rozlučku se svobodou a teď nejsou schopni dostat se domů sami. Musím je rozvézt.“

Taxíkář se ohlédl směrem k Danielovi. „Doufám, že je… v pohodě. Nerad bych cestou zastavoval.“

„Já jsem skoro nepil,“ odvětil dotčeně Daniel.

„Dobře, tak jo. Hoďte si dozadu ten kufr a můžeme jet.“

* * *

Vrátila se ke kostelu. Čtyři muži čekali v přítmí. „Dan už vyrazil. Tak pojďte, pojedeme taky. Budu opravdu ráda, až budeme doma,“ zívla Chris.

Do auta se vešli jen tak tak. Frank se usadil na sedadle spolujezdce vepředu a ostatní tři se poskládali dozadu. Miles, který byl menší než Desmond se Sawyerem, seděl uprostřed a netvářil se nijak šťastně.

Vyrazili. Chris po chvíli mlčení zapnula rádio, aby trochu rozptýlila únavu a bolest hlavy, a do nočního ticha se ozvala kytara. Najednou se jí řídilo líp.

Up ahead in the distance

I saw a shimmering light

My head grew heavy and my sight grew dim

I had to stop for the night

There she stood in the doorway

I heard the mission bell

And I was thinkin' to myself

This could be heaven or this could be hell

Desmond zíral do tmy a světel, ubíhajících za okénkem auta, když uslyšel slova písně. Znal ji, byla stará a známá. V dálce jsem uviděl blikající světla, hlava mi těžkla a zrak se kalil, musel jsem zastavit na noc. Ve dveřích tam stála ona, zacinkal zvonek, a já si pomyslel, že tohle může být nebe, nebo to může být peklo.

Panebože, co se tady zase děje? pomyslel si. Prošli jsme. Čekala tam na nás. Bere nás k sobě domů. Všichni se chováme jako blázni. Dan je někde na cestě jinudy. A do toho začne hrát tohle, přesný popis naší situace. Jestli tohle není součást jednoho velkýho šílenství, tak teda nevím.

Welcome to the Hotel California

Such a lovely place

Such a lovely face

Plenty of room at the Hotel California

Any time of year

You can find it here

Vítejte v Hotelu California. Takové krásné místo, taková krásná tvářička. Ohlédl se po Sawyerovi. Ten ho upřeně pozoroval a bezhlesně si zpíval s hrající písní. Taková krásná tvářička, zpíval a lehce kývl hlavou směrem k řidičce.

Desmond přitiskl spánek na chladné okénko, ale od neskutečných pocitů mu to nepomohlo. Za okny se míhala Kalifornie, dělo se něco divného a on nevěděl, jestli to tak být má… nebo je všecko úplně špatně. Tyhle pocity zažíval i na Ostrově a doufal, že když se vrátí do normálního světa, nechá je za sebou. Nenechal. Jako by ho to místo nechtělo pustit ze svého vlivu. V hotelu California je spousta místa, najdeš je tam v každou roční dobu. Dál už se snažil nad slovy nepřemýšlet, ale píseň zněla dál až do úplného a děsivého konce.

Last thing I remember

I was running for the door

I had to find the passage back

To the place I was before

"Relax", said the night man

"We are programmed to receive

You can check out any time you like

But you can never leave.

* * *

Provoz byl slabý, takže cestu z Altadeny do Simi Valley zvládli za hodinu. Chris sjela z dálnice a za chvíli už projížděla svou domovskou Obsidian Drive. Na konci ulice zastavila. Když vystoupili, Desmond si okamžitě všiml čekajícího bratra a pocítil obrovské ulehčení.

Daniel se k nim vydal. V podstatě celou cestu přemýšlel, co dívce řekne, až se znovu uvidí. Nechtěl dávat najevo svou úlevu z toho, že je v pořádku. To, že Chris s ostatními zdárně dorazí do cíle, bylo předpokládané… ale ne samozřejmé, ne pro něj. Viděl její šok v kostele, projevy zmatenosti a bolesti cestou k taxíku, a to ho naplňovalo neklidem. I když si odmítal připustit variantu, že by auto vůbec nepřijelo, protože by se s dívkou, která předtím dostala nespecifikovanou dávku záření ze spojnice, něco vážného stalo.

Kývl na bratra a pak oslovil Chris. „Ahoj. Když jsi tomu taxíkáři řekla, že mě má vysadit u letadla, představoval jsem si nějaký památník na křižovatce,“ usmál se. „Tohle mě opravdu překvapilo.“

Chris se také usmála. Trochu poťouchle. „A tím překvapení nekončí.“

Pětice si posbírala svoje věci, nacpané v kufru Chrisina auta. Rozhlíželi se po okolních domech a přemýšleli, kam dívka zamíří. Byla to klidná předměstská ulice, domy byly velké a vzdušné, ale nijak okázalé.

„Tak pojďme,“ zavelela dívka. Nezamířila k žádnému domu, ale přímo do míst, na něž se předtím díval Daniel. Za rozšířením na konci ulice se do dálky rozprostíral svah, křovinatý porost a lesy. Ale na svahu, hned za koncem ulice, byl úhledný pozemek a na něm sedělo velké bílé dopravní letadlo.

„Vítám vás doma,“ pravila s úsměvem Chris. Opět si užívala ten slastný pocit, když její návštěvy poprvé spatřily její obydlí. Prošla brankou v plůtku, který byl až komicky nízký ve srovnání s tím, co ohraničoval.

„To je tristar,“ zorientoval se rychle Frank. Chris pyšně přikývla. „Kde se to tady vzalo?“

„Děti od sousedových návštěv se mě pravidelně ptají, jestli to tady havarovalo,“ zasmála se dívka. „Dostala to sem firma specializovaná na přepravu velkých nákladů. Carrie přistála prázdná na letišti Van Nuyts, obratem jí amputovali křídla a trup s pahýlama naložili na truck. Dostat ji na kalifornskou dálnici a pak ten kousek cesty z dálnice sem nebylo zase až tak těžký. Velkej tahač, pár jeřábů a tak.“

„Dobrá práce,“ pronesl pilot a jako první z pětice přešel přes práh. Vešli do velkého letounu Lockheed L-1011 nástupními dveřmi za kokpitem.

* * *

Chris si své obydlí hýčkala už dva roky ze všech sil a financí. Krátce po nástupu do redakce Wings, když se začala poohlížet po vlastním bydlení, ji některý z kolegů popíchl, proč si nepořídí starý vyřazený letoun. Je to v podstatě ideální bydlení, argumentoval. Perfektní tepelná i hluková izolace, dostatek prostoru, jen je třeba vyrovnat s trochu netradičním půdorysem, s vybavením na míru a s požadavky na rozměr pozemku.

Kolega si dělal legraci, ale ona to vzala vážně. Obratem vyčenichala několik článků o lidech, kteří spokojeně žili ve přebudovaných dopravních prostředcích… a rozhodla se. Zkontaktovala aerolinky, které měly v plánu vyřadit jedno z dosluhujících letadel. Pro leteckou společnost bylo jedině dobře, když měla zájemce o odkup starého letadla. Nechtěli za něj velkou sumu. Za normálních okolností by za jeho uskladnění na letecké skládce museli platit oni; takhle získali alespoň něco. Dohodnout se na posledním přeletu stroje na letiště Van Nuys už nebylo tak těžké.

Mezitím Chris přesvědčila rodiče, že má jedinečnou možnost získat skvělé bydlení, jen když jí půjčí dost peněz. Ona jim to samozřejmě bude splácet. Vybrala si pozemek za Obsidian Drive – tam, kde technikové přepravní společnosti odsouhlasili, že stroj dokážou dostat. Když to vše v roce 2005 klaplo do největších podrobností, nevěřila svému štěstí. Najednou byla majitelkou obrovského prostoru. Její Carrie, jak letadlo okamžitě překřtila, se i s pahýly křídel zapřela do svahu za Obsidian Drive.

Chris sem nechala zavést potřebné sítě, nechala letadlu vybudovat potřebné podpěry, aby nezačalo klouzat ze svahu, a začala si budovat svůj domov snů. Letadlo, z něhož před posledním letem vymontovali všechno vybavení kromě pilotní kabiny, bylo obrovské. Trup měl délku kolem padesáti a šířku kolem šesti metrů. Dívka si postupně nechala vyrobit vybavení na míru. Nejvíce pyšná byla na svou ložnici. Usínala na místě někdejšího kokpitu, za hlavou měla část přístrojové desky a když večer šla spát, mohla zaobleným sklem nad sebou pozorovat hvězdnou oblohu. Další výhodou bylo i to, že ložnice paní domu byla nedobytně uzamknutelná – zabezpečení kokpitových dveří Chris nechala beze změn

Jediný problém tkvěl v tom, že poté, co si Chris splnila sen a získala báječné bydlení, s ní její rodiče přestali mluvit. Když je mladá žena prosila o půjčku s tím, že má šanci získat vysněné bydlení, představovali si roztomilý malý byt někde poblíž centra Los Angeles. Když uviděli zpustlý pozemek na okraji Simi Valley a trosku letadla, která se tam usazovala, zlomili nad svojí nepoddajnou dcerou hůl.

* * *

Celým letadlem, hned za vstupy, se táhla dlouhá chodba podél celého trupu. Prosvětlovala ji řada okének a pod nimi byl nekonečně dlouhá řada nízkých skříní. Interiér byl převážně dřevěný. „To je nádhera,“ konstatoval Frank, když je Chris uvedla do svého obydlí.

„Tam je to moje,“ ukázala dívka doleva směrem k pilotní kabině. „Nesnažte se tam dostat. Kdyby se něco dělo, pípněte na mě na tenhle zvonek.“ Pětice příchozích pochopila její dřívější zmínky o tom, že má bezpečné bydlení. Skrz zabezpečené pancéřované kokpitové dveře by se opravdu snažil dostat jen blázen.

„Ale pojďte dál,“ vedla je směrem doprava. Minuli kuchyňský výklenek a vešli do velkého obývacího prostoru. Z jedné strany se dalo vejít do kuchyně, dál byla pod řadou okének pohodlná velká pohovka, a dál prostor přecházel do pracovny obestavěné ze dvou stran velkou knihovní stěnou.

Za obývacím pokojem byly dvě velké samostatné místnosti. „To je pro návštěvy,“ sdělila jim Chris. „Vzadu je příslušenství a ještě dál mám skladiště, ale to už vás asi nebude zajímat.

Pětice mužů se nevěřícně procházela zabydleným letounem. Sawyer si pohvizdoval melodii písně, která se mu v autě zaryla do hlavy.

Dívka stála mezi obývacím pokojem a prostorem pro hosty. „Je tady snad dost místa pro vás všecky. Čtyři z vás se vejdou do pokojů a jeden si může ustlat v obýváku na pohovce. Kuchyni jste viděli. Je tam něco k jídlu, takže jestli máte hlad, podívejte se do přihrádky na pečivo a do ledničky. Něco by tam mělo být. Obslužte se a buďte jako doma. Já půjdu spát.“

Pak je zavedla do skladovacích prostor v zadní části. Otevřela skříň, v níž byla naskládána hromada ručníků, přikrývek a polštářů. “Vemte si, co potřebujete.“ Vděčně vzpomínala na dřívější časy, kdy pořádávala večírky pro svoje kamarády ze studií. Její dokonale zvukově utěsněné obydlí bylo svého času nesmírně oblíbeným místem na pořádání oslav všeho druhu. Poskytnout přespání pěti lidem bylo tehdy naprosto normální. Sawyer s Milesem obsadili jeden dvoumístný pokoj, Desmond s Danielem zabrali druhý a Frank si ustlal na pohovce v obýváku.

Pak se směrem z obývacích prostor ozvala Chris. „Chci vám ještě něco říct. Asi nechápete, jak jsem vás mohla vzít k sobě domů. Přiznávám, že to není jen tak z čisté lásky k bližnímu v nouzi. Já chci zjistit, co se kolem těch zmizení děje, a vy o tom něco víte. Já jsem v tom letadle na Guam taky měla být, ale na poslední chvíli mi před nosem někdo skoupil letenku. A teď mi to celý nedá spát.

Jo a prosím vás, říkejte mi Chris. Žádná slečna Jonesová, žádná Christlene. Nemůžu to ani cítit.“

Ostatní se jí postupně představili. S každým jménem dívka postavila na konferenční stolek v obýváku malou sklenku a nalila ji až po okraj karibským rumem. Když se všichni sešli v obývacím pokoji, pozvedla svou skleničku. „Tak na zdraví.“ Ostatní se přidali. O pár minut později už každý z nich byl ve svém koutě ve svém pokoji. Na posteli. Ano, některé byly jen staré pohovky s trochu proleželými matracemi… ale oproti provizoriu na Ostrově to bylo báječné pohodlí.  A v koupelně tekla teplá voda.

Konečně, po dlouhé době, si užívali zdání normálního života a obavy a obezřetnost se na chvíli rozpynuly – v únavě a v pohodlí.

Welcome to the hotel California.

721 - Cesta tam a zpátky

 Hurleyho skupina se vydala do síně pod sochou hned zrána. Ze svého tábora na pláži odcházeli rychle, bez velkého rozhlížení se a loučení pohledem, jaké lidé někdy absolvují, když opouštějí místa, kde toho hodně zažili. Jen Sawyer se několikrát ohlédl. Ale teď už to nebyl ten starý tábor trosečníků z letu 815. Všichni známí z těch dob byli pryč. Až na…

„Rose! Bernarde!“ vykřikl Hurley a uvítal přicházející dvojici, která se v ranním slunci vynořila z džungle. „Jak jste to věděli?“

„Nazývejme to třeba tušení,“ usmála se Rose. „Chlapci… vy vypadáte, že někam vyrážíte,“ přejela pětici pohledem. Dobře věděla, co se děje. Zastavila se u Desmonda a dlouze se na něj zadívala. „Dávej na sebe pozor, chlapče. Na sebe i na ostatní. Ještě vás tady budeme potřebovat.“

Mateřsky ho objala. Stejně tak k sobě přivinula i Daniela a po kratičkém zaváhání, ale o to energičtěji, pak i Sawyera. Rozloučení s Milesem a Frankem bylo mírnější. Bernard všem mužům stiskl ruku… a pak už mohli jít.

Podobné loučení proběhlo i v síni pod Sochou. Dorazili tam před polednem a zjistili, že Druzí v síni připravili skromnou hostinu. Očividně se s odcházejícími muži chtěli rozloučit, alespoň v rámci možností. Jedli a Druzí k nim postupně přicházeli. Většina z nich jim měla potřebu něco sdělit nebo alespoň popřát zdar jejich výpravě. Věděli, že pětice odcházejících v tuto chvíli představuje největší naději i pro ně, uvězněné ve stínu sochy.

„Zdá se mi to, nebo od nás opravdu všichni čekají hrdinský skutky?“ utrousil Miles.

„Nezdá. Jsme zatracená záchranná mise. Připadám si jako jeden z party Bruce Willise v Armageddonu. Jenže ti měli aspoň nějakou představu, co je čeká, a měli plán, co budou dělat.“ Sawyer mírně potřásl hlavou. „Aspoň že nezachraňujeme celej svět, ale jenom pár mil čtverečních.“

Pak si vzpomněl na pár útržků informací od Hawkingové a zmlkl.

* * *

Do Orchid se vydali koncem odpoledne. Druzí zůstali v zabezpečené síni a pozorovali odcházející výpravu. Eloise a Richard se do stanice vydali s Hurleyho skupinou. Po příchodu do stanice už byl čas na poslední praktické záležitosti.

Hurley se odebral do jedné ze starých kanceláří a navázal spojení s Waltem. Chlapec se mu okamžitě ozval, byl odpočatý a odhodlaný. „Ahoj, Hurley. Takže dneska… to uděláme?“

„Jo, Walte. Skupina už se začíná chystat. Bude to trvat ještě nějakou dobu, ale v dohledné době se do toho dáme. Cítíš se dobře?“

„Bezvadně," ujistil ho Walt.

Chlapec opravdu jen sršel energií a optimismem. Byl si jistý, že to zvládne. Měl pro to velice dobrou motivaci. Hurley se spokojil s náhledem Waltovy sebedůvěry a pak se s ním rozloučil. „Běž si ještě odpočinout. Za pár hodin se ti ozvu, jo?“

Walt souhlasil. Odpočívat však nešel. Vytáhl z kapsy mobil a zavolal Chris Jonesové. „Dobrý večer, Chris. Myslím, že… byste za mnou měla přijet. Jsem v tom kostele v Altadeně.“

„Cože? Kde že jsi? Jak ses tam dostal? Co se děje?“ zavalila ho Chris otázkami. Waltova přímost novinářku nepřekvapila, chlapec si na přehnané zdvořilosti nikdy moc nepotrpěl a vždycky šel přímo k věci. Ano, předchozího dne avizoval, že se jí ozve a bude se s ní chtít setkat. Ale nečekala, že to bude tak náhle a za tak zvláštních okolností.

„Prosím vás, přijeďte. Musíte sem přijet. Něco… se stane. Myslím, že byste tady měla být.“

„Walte, je všecko v pořádku?“ Chris se to vůbec nezamlouvalo.

„Jo, je. Ale vážně, musíte sem přijet. Myslím, že tohle budete chtít vidět.“

„Poslouchej, tohle se mi nelíbí,“ řekla přísně. „Co v tom kostele děláš?“

„Prosím, to teď nechme bejt,“ zaúpěl Walt. „Zkusím vám to vysvětlit, až přijedete. Ale teď se seberte a sedněte do auta! Říkám vám, že se tady stane něco… co vám může pohnout s celým případem. U toho prostě chcete být! Věřte mi. Věřila jste mi doteď, tak mi věřte ještě jednou! Teď je to důležitý, jako nikdy předtím!“

Cosi v chlapcově hlase ji přesvědčovalo, že to Walt myslí smrtelně vážně. „Walte, než tam přijedu, bude tma. Mám se v noci potloukat po zavřeném kostele?“

„No, on už vlastně zavřenej není,“ odvětil klidně Walt.

Chris s telefonem u ucha vrtěla hlavou, ale nakonec kapitulovala. Chlapec tak zoufale trval na svém, že se nakonec vzdala a slíbila, že během chvíle vyrazí na cestu. Hodila do tašky chlazený obložený sendvič z ledničky, protože si ještě nestihla dát večeři, hodila na sebe kabát a vyšla k autu. Walt jí slíbil, že na ni za hodinu bude čekat vzadu za kostelem.

* * *

Skupina v Orchid seděla v prostorách stanice nad sestupem do podzemí. Hawkingová s Danielem si naposled procházeli a zároveň vysvětlovali ostatním, co by se po pohybu kola mělo dál dít. „Vypadá to, že tam vznikne naprosto jasná cesta, která vás spojnicí provede přímo do výstupního místa. Žádné další světy, kde by se dalo ztratit,“ ujišťovala je.

„Nicméně, pro jistotu… Desmonde, tys v tom kostele před pár týdny byl,“ podívala se na vůdce výpravy. Přikývl. Připadalo mu to strašlivě dávno a jaksi zamlžené, ale ano, byl tam.

„Půjdeš jako první a budeš na to místo myslet. Prostě půjdeš a budeš vědět, že vzápětí vyjdeš někde v tom kostele. Ten průchod je zcela prostupný a nebude kam uhnout. Jinde se ocitnout nemůžeš.“

Pohlédla na zbývající čtveřici. „Vy půjdete za ním, bude to rychlé. Jen se budete soustředit, abyste neztratili toho před sebou. A vyjdete v kostele. Nemáte se kde ztratit.“

Fixovala je k jedinému cíli, který pro ně teď existoval. O jiné variantě nesměli ani uvažovat, a tak nedávala žádný prostor pochybám.

Pak se zvedla, sáhla do tašky, kterou nesla přes rameno, a cosi vytáhla. Pak došla k Desmondovi a podala mu to. „Tohle se vám bude hodit.“

„Klíče?“

„Ano, od kostela. Dělala jsem tam správkyni, nebo vlastně ještě dělám. Až budete odcházet, zamkněte to tam, prosím.“

Hawkingové nešlo jenom o opětovné zamknutí kostela, který měla na starosti. Věděla, že hmatatelná věc, klíč patřící do konkrétních dveří někde na druhé straně, Desmondovi pomůže intuitivně najít správnou cestu. Jako by se klíč chtěl vlastní vůlí vrátit do reality, z níž přišel, a toho, kdo ho nesl, vedl za sebou. Věci nepřemýšlely a nepletly si hlavu představami a scestnými myšlenkami. Věci se vracely tam, odkud přišly; jejich realita je přitahovala nazpět jako magnet.

„Jedna věc mně trochu dělá starosti, Eloise,“ obrátil se k ní Desmond, když si klíče pečlivě schoval do kapsy. Pokývnutím ho pobídla, aby pokračoval. „Kam půjdeme? Předpokládám, že tam bude večer stejně jako tady. A my nemáme peníze ani nic jinýho.“

Hawkingová se zamyslela. „Nu… Kus od kostela, po hlavní ulici směrem na východ, je charitní centrum. Vede to jeden můj známý. Když mu řeknete, že jsem vás poslala já, pomůže vám aspoň jednu nebo dvě noci s noclehem a s vyřízením nejdůležitějších záležitostí. Není to sice úplně nejlepší řešení, ale…“ rozhodila rukama. „Víc teď pro vás tady udělat nemůžu, bohužel. Peníze u sebe nemám.“

Pětice pochopila. Nicméně když se na sebe sebekriticky podívali, usoudili, že útulek pro bezdomovce bude pro začátek celkem nenápadné místo, kde se na prvních pár desítek hodin schovat a splynout s okolím.

* * *

Cesta do Altadeny trvala Chris déle, než očekávala, protože ji brzdila večerní dopravní zácpa. U kostela zaparkovala po hodině a půl jízdy, což bylo na šedesát kilometrů dost dlouho. Když vyšla do chladnoucího večera a obešla kostel, Walt už netrpělivě podupával.

„No konečně,“ vydechl. „Bál jsem se, že to nestihnete. Každou chvíli se můžou ozvat. Pojďte rychle dovnitř.“

„Walte, teď mi koukej vysvětlit, co se tady děje,“ prohlásila odměřeně novinářka. „Dokud mi neřekneš, co tady děláme, nikam nejdu.“

Walt se na ni podíval a pochopil, že pokud ji má přesvědčit ke spolupráci, musí jí říct alespoň část informací. „Tak pojďte aspoň do stínu,“ povzdychl si. „Ať na nás není vidět.“

Chris se zamračila. Potloukat se okolo kostela, který má být zamknutý a opuštěný, takhle večer, se jí vůbec nelíbilo. „Tak mluv. Pročs mě sem vytáhl?“

„Protože… Já vím, jak to bude znít, co vám teď řeknu. Ale… tohle místo je propojený s tím ostrovem. A tam se právě teď připravuje několik lidí, aby sem prošli.“

„Walte, to je hodně hloupá legrace,“ zavrčela žena.

„Prosímvás, věřte mi to. Věřila jste mi, že existuje divný místo, který se nedá najít a kde se dějou divný věci. Tak mi věřte, že další divný místo je i tady! Vzpomeňte si na ten elektromagnetismus. To se na normálních místech přece neděje. Chris, prosím, pojďte tam se mnou a uvidíte sama, že nekecám.“

Walt měl v hlase opět tu zoufalou naléhavost.

„Chci, abyste u toho byla, protože myslím, že vám to některý věci objasní. Dala jste mi šanci, vyslechla jste mě všecko, co jsem vám řekl, a brala jste to vážně. Řekněme, že se vám tím chci odměnit, protože si myslím, že fakt něco uvidíte.“

Viděla na něm, že to myslí vážně. Walt byl naprosto přesvědčený, že Chris zve k unikátnímu a neopakovatelnému zážitku. „Tak dobře, probůh,“ přikývla nakonec. Walt si ulehčeně oddychl. Když ji vedl do postranních kostelních dveří, sevřela v kapse bundy pepřový sprej. Nikdy dosud neměla potřebu ho v kontaktu s chlapcem mít v pohotovosti. Ale teď věci začínaly být opravdu divné.

* * *

V Orchid vrcholily přípravy. Teď se vedení na chvíli ujal Ben a odvedl celou skupinu do jedné z provozních místností. Z velké skříně plné pracovního oblečení vyndal několik teplých bund s logem Dharmy, s límci lemovanýim kožešinami. Byly trochu cítit zatuchlinou. „Vemte si to. Tam dole je zima.“

Potom otevřel starou, nenápadnou skříň, která stála úplně v rohu místnosti. Ukrývala dřevěnou bednu. Když otevřel i tu a sáhl dovnitř, držel v ruce pistoli. Podal ji Desmondovi. „Doufám, že to nebudete potřebovat.“

Desmond si ho měřil pohledem. „Ty a pistole. Už zase.“

Ben mu pohled vrátil. „Mrzí mě to, Desmonde. Vím, že mi to nemůžeš odpustit. Ale mrzí mě to, opravdu. Nikdy jsem nechtěl, aby to tak skončilo.“

Pak se otočil k bedně a vylovil další zbraně. Sawyer, Frank a Miles je přijali s naprostou samozřejmostí. Zato Daniel se zatvářil, jako by mu Ben podával hada. „Já to nechci. Neumím s tím zacházet.“

„Vezmi si to,“ řekl nesmlouvavě Ben. „Člověk jako ty nebude mít s pochopením toho, jak funguje zbraň, žádný problém.“

„Já… nemám zbraně rád,“ protestoval Daniel. „Stačí snad, že je mají ostatní.“

„Může dojít k situaci, kdy ti ostatní nebudou moci pomoct,“ vstoupila do hovoru Hawkingová, s pohledem významně upřeným na syna. „Vezmi si to, Danieli, prosím. Může to být důležité.“ Vzala zbraň z ruky Benovi a donesla ji synovi sama. „Vezmi si ji, prosím.“

V paměti se jí míhaly dávné vzpomínky na ten den před třiceti lety, kdy se její syn po zásahu střelou zhroutil k zemi. Tolikrát si potom vyčítala, že tu zbraň vůbec neměla mít u sebe. Jako by to, že teď jinou zbraň předá svému jinému synovi (jak absurdně to znělo!) mohlo celou tu strašlivou událost nějak napravit.

Daniel po chvíli váhání zbraň s povzdechnutím přijal. Zadíval se na ni s nechutí.

„Mám pro tebe ještě něco,“ dodala Hawkingová. Sáhla do své tašky a vyndala dva zápisníky v pevných deskách. Nejprve synovi podala bílý s logem Dharmy. „Sepsala jsem všecko, co o Ostrově víme. Je mi naprosto jasné, že jste si všecko, co jsme vám tu sdělili, nemohli zapamatovat, takže…“ poklepala rukou na zápisník, „všecko je to tady.“

Tenhle dar přijal Daniel s radostí. „Dobře, to nám pomůže. Moc ti děkuji. A ten druhý?“

Podala mu i černý zápisník. „To… Sám pochopíš, co to je.“

Eloise podávala synovi jeho vlastní poznámky, které opatrovala uplynulých třicet let, od onoho osudného dne.

* * *

Rozpačitá atmosféra mezi odcházející pěticí a zůstávající čtveřicí houstla. Věděli, že teď už zbývá jen loučení, do něhož se nikomu nechtělo. Ale museli.

„Žádný velký loučení,“ odporoval Sawyer, když k němu Hurley zamířil jako k prvnímu. „Přece se sem vrátíme, říkals.“

Hurley přikývl kudrnatou hlavou, ale v očích se mu třpytily slzy. Věděl, že všichni se nevrátí. Sevřel Sawyera do hromotluckého objetí. Loučil se s mužem, se kterým toho na Ostrově prožil nejvíc – od havárie letu 815, přes tři měsíce čekání na záchranu, pak propad do roku 1977 po návratu Ajiry, a nakonec tyhle dny, kdy už byl Strážcem. Ale se Sawyerem si vždycky připadal trochu víc jako ten starý, lidský Hurley… a měl ten pocit rád. Věděl, že mu to bude strašlivě chybět.

Ostatní se loučili klidněji. Richard poplácal Desmonda po rameni. „Opatruj se, Desmonde. Jsem rád, že jsem ti mohl trochu pomoci. Teď už to zvládneš.“

Desmond mu odpověděl skoro až klidným úsměvem. „Děkuju, Richarde. Ještě se uvidíme. Nashle v příštím životě, brácho.“

„V příštím životě ne,“ odvětil Richard. „Nashle… příště, Desmonde.“

Eloise Hawkingová pozorovala, jak Daniel pečlivě ukládá své zápisníky a zbraň do vnitřních kapes bundy. Pak se na sebe matka se synem váhavě zadívali. Za tu dobu, co se na Ostrově potkávali, se jim nepovedlo překlenout odcizení, které jako by mezi nimi vládlo odjakživa. Jejich mysli si byly nesmírně podobné a vytvářely neuvěřitelný ohňostroj jiskřících a dokonale fungujících myšlenek, ale jinak udržovali opatrný, zdvořilý odstup. Přesto se teď Eloise odhodlala a rozpřáhla k synovi náruč. Ten objetí přijal. „Na shledanou, Danieli.“

„Na shledanou…“ Fyzik jako by chtěl ještě něco dodat. Ale nakonec to neřekl.

* * *

Hurley poslal ostatní dolů do místnosti s kolem. Pětice odcházejících byla zakuklena v teplém oblečení, nesli si s sebou svoje zavazadla a jeden za druhým mizeli v podzemí. Hurley zatřásl hlavou, aby znovu zahnal slzy, a pak znovu zkontaktoval Walta.

Zastihl ho, zrovna když chlapec v pastorově kanceláři vysvětloval Chris, jak se do kostela dostal. „Fakt jsem to nedělal rád, to mi věřte. Ale jinou možnost jsem prostě…“

Najednou uprostřed věty ztuhl a zadíval se kamsi do prázdna, kde najednou viděl Hurleyho. Nahlas nemluvil, jejich komunikace probíhala jen v myšlenkách. Tak jo, Hurley. Jdu tam. Během pár minut budeme moct začít.

Když se znovu pohnul, podíval se na Chris, která ho pozorovala s neskrývanými obavami. „Jsem v pohodě. Jenom… je čas se do toho pustit. Pojďte, musíme dovnitř do kostela.“

Když se vydal za odcházející novinářkou, s baterkou v ruce, vzal si svůj batoh s věcmi. Ještě než Chris dorazila, sbalil všecko, co tu měl.

Odvedl ji ke zpovědnici. Mladé ženě se ve tváři mísila nedůvěra, strach, zvědavost… a ještě cosi dalšího. Ale zatím ani ona sama nedokázala ten pocit pojmenovat. Pevněji sevřela pepřový sprej v kapse bundy, ale nepomohlo to.

Walt položil zapnutou baterku na zem, aby osvěcovala okolí zpovědnice, sám se postavil k dřevěnému přístěnku a odhrnul závěs. „Chris, za chvilku to začne. Jak se začnu soustředit, nesmíte si mě už vůbec všímat. Hlavně na mě nemluvte, nesahejte a nic nedělejte, ať se bude dít cokoliv. Slibte mi to, jo?“

Chris se zachvěla, ale souhlasila.

„Díky. Až sem přijdou… pomozte jim, jo? Stejně, jako jste pomohla mně. Bez vás bych se tak daleko nikdy nedostal. Vy k sobě všechny ty informace přitahujete. Taky to v sobě máte, Chris.“

Teď už na něj zírala jako u vytržení. A už věděla, jak popsat ten podivný pocit, který se mísil s ostatními. Bylo to něco jako posvátná hrůza.

„Nebojte se,“ usmál se na ni Walt, jako by jí četl myšlenky. „Bude to dobrý, nic hroznýho se nestane. Ničeho se nebojte. A děkuju!“

Zastavil ji, aby zůstala stát tam, kde byla. Několik metrů od zpovědnice. Sám se znovu otočil ke zpovědnici a sevřel jednou rukou popruh batohu. Pak se ozval Hurleymu.

* * *

Můžeme.

Dobře. Hurley ho nechal podívat se na scenérii. Pětice mužů stála u výběžků kola, u prvního samotný Desmond, u druhého Miles s Frankem, u třetího Sawyer a Daniel. Zatím se ničeho nedotýkali.

Pffff, hvizdl v duchu Walt. Tomu teda říkám výprava.

Až tím začnou otáčet, uvolní to mnohem víc energie než minule. Musíš s tím počítat. Ale ty to udržíš, Walte. Nepochybuju o tobě.

Udržím, souhlasil Walt. Tak… začneme?

Hurley, který stál vzadu u zdi komory spolu s Benem, Richardem a Hawkingovou, naposledy promluvil k pětici odcházejících přátel. „Pamatujte, otáčejte s tím v rovině, nesmíte to zaseknout. Pak už jen projdete tam, kam vás to povede.“

Od kola se ozvalo několikero souhlasné zamumlání.

Walte, můžeš. Začni. Udělej takovou bariéru, jako nikdy předtím a nikdy potom. Ať neproklouzne ani jiskra.

Walt se u zpovědnice nadechl a představil si dokonale utěsněnou zeď, v níž nebyla ani jediná spára, všechny škvíry byly perfektně zacpané. Soustředěním se roztřásl a zaťal pěsti.

Světlo v komoře s kolem pohaslo. Teď drž, Walte, musíš držet, pomyslel Hurley. „Teď, lidi,“ zavelel k pětici. Deset rukou se chytilo prastarého nástroje, kolo se se zaskřípěním dalo do pohybu a muži se vydali tam, kam je vedlo.

Nápor na bariéru byl strašlivý. Walt měl pocit, jako by mu v hlavě vybuchla bomba a tlaková vlna se snažila každým záhybem jeho mozku dostat ven. Ale on měl vždycky tvrdou hlavu. A tvrdou mysl. Napřel všecky síly a držel představu dokonale utěsněné zdi. Mlhavě viděl otáčející se kolo a pět postav, které postupně mizely, jako by zacházely do zdi.

Ve zpovědnici se objevilo světlo a v něm se cosi rýsovalo. Chris za ním zalapala po dechu, ale Walt ji vůbec nevnímal. Zdálky zaslechl Hurleyho, výborný, Walte, ještě chvilku vydrž, vydrž, ještě moment, kámo.

Walt sevřel v mysli představu utěsněné zdi, sevřel popruhy batohu a vrhl se do zpovědnice.

Proletěl do zářivého prostoru a viděl, jak opačným směrem prochází pět postav. „Můžete jí věřit. Můžete jí věřit!“ zakřičel směrem k nim, zatímco ho to táhlo jediným směrem. Pak už před ním byla ta utěsněná zeď, do níž zacházelo kolo, ale Walta to nezastavilo. Věděl, že touhle zdí propluje. A pak už byl skrz a za ní, slyšel výkřiky čtyř lidí a nejvíc z nich Hurleyho, který vykřikl: „Pusť to, Walte, už můžeš. Je to hotový.“

Najednou ho Walt slyšel doopravdy, ne jenom ve své hlavě. Nechal zmizet představu bariéry, zářivě se usmál na Strážce, který k němu přidusal, a svezl se na kolena totálně vyčerpaný, ale tak šťastný, jako nikdy v životě.

* * *

Chris Jonesová zírala do světla, proudícího ze zpovědnice, a slyšela, jak někdo jektá zuby a snaží se ze sebe něco vypravit. Po chvíli si uvědomila, že to slyší sebe samu, jak se snaží vykřiknout jméno zmizelého chlapce.

Přidržela se zdi, k níž se intuitivně přitiskla zády, a přiclonila si oči proti té záři. Najednou se ze světla vyloupla vysoká mužská postava. Tmavovlasý muž v džínách a podivné špinavě olezlé teplé bundě se vypotácel ven ze zpovědnice. Za ním vykročil další, menší a mladší muž s asijskými rysy, v téže divné bundě. Následoval starší muž s příručním kufrem; pod rozepnutou bundou měl sako letecké uniformy. Pak jako by na okamžik někdo zaváhal, byl klid, ale potom se v záři objevil mladý, štíhlý tmavovlasý muž s velkým kufrem a doširoka rozevřenýma bystrýma očima. Zůstal stát a zíral na Chris. A potom skoro vypadl ze zpovědnice, jako by ho někdo odstrčil. Přesně vzato, nebylo to, jako by ho někdo odstrčil, ale někdo ho skutečně odstrčil. O něco starší muž se špinavě světlými rozcuchanými vlasy a obrovským batohem na jednom rameni. Mumlal si sám pro sebe tak, že to nikdo jiný neslyšel. "Sakrapráce, Dane, nečum a padej!" Pak se zadíval se směrem, kterým předchozí příchozí předtím zíral, a dodal: "Ty vole, zrzka." Poté i on vylezl ze zpovědnice a rychle poodstoupil směrem k ostatním.

„Kriste pane,“ vypravila ze sebe Chris potichu.

Muži si jí nevšímali, rozhlíželi se po sobě navzájem. Když se dostatečně vzpamatovali a ujistili se, že jsou opravdu všichni a na místě, které vypadá jako to, kde se měli ocitnout, bylo patrné, jak se jim ulevilo. Světlo ve zpovědnici za nimi pohaslo.

„Doprdele práce, my jsme vážně tady,“ pronesl špinavě světlovlasý muž.

Chris se pomalu odvážila přejet tu podivnou skupinu očima. Všichni byli více či méně špinaví a zarostlí. První muž už si jí také všiml a zadíval se na ni zkoumavým hnědým pohledem, stejně jako ten světlovlasý. Když Chris došla pohledem k prostřednímu, nejstaršímu muži, vyjekla nahlas. „Kriste pane,“ zopakovala. „Já vás znám.“

720 - Nechat jít

Walt zůstal u Chris Jonesové několik dní. Bezprostředně po návštěvě kostela byl Walt plný optimismu a doufal, že se brzy posunou dál. Ale nestalo se už nic. I novinářka se se svým pátráním zasekla na mrtvém bodě a nevěděla, jak dál. Věděla o souvislostech letů Oceanic 815 a Ajira 316, věděla o stejných osobách na palubě a věděla o podivných elektromagnetických jevech, které doprovázely zmizení druhého letu a které se vyskytovaly i kolem jednoho kostela na předměstí Los Angeles, ale to bylo vše. Byla z toho neuvěřitelně rozladěná. Věděla, že narazila na něco nesmírně závažného, ale informace byly tak podivné a nebylo je možné ověřit, že jí bylo jasné, že nic z toho v dohledné době publikovat nemůže.

Bylo zřejmé, že jen vlastními silami se dál nedostanou. Walt několik dní čekal, pak začal častěji zkoušet navázat spojení s Hurleym na Ostrově. Když nový správce Ostrova konečně pochopil, že Walt není přelud zesnulého, začala s ním být možná oboustranná komunikace.

Týden po Waltově příjezdu se Chris vrátila z výjezdu do centra Los Angeles, hodila sebou na pohovku v obýváku a nalila si sklenku whisky. „Vy něco slavíte, Chris?“ zeptal se Walt, který trávil čas doma. Tušil, že by nebylo vhodné potloukat se jen tak po okolí, kde se všichni znali, a neznámý černošský kluk by upoutal nežádoucí pozornost. Většinu času tedy trávil u televize sledováním starých seriálů, které měla Chris v knihovně na DVD. 

„Jo. Dneska jsem řekla šéfovi, že s tím dál nehnu, a že chci neplacený volno na dobu neurčitou. Asi doopravdy potřebuju vysadit a dát si delší dobu oraz. Teď nevím, jestli to byl dobrý nápad. Připadám si, jako bych dávala výpověď. Ale celá ta investigativní práce nikam nevedla a už jsem dál nemohla vysávat redakční rozpočet. Hernajs, i takhle jsem spotřebovala obrovský peníze. Je to všechno na pytel,“ povzdechla si Chris a hodila do sebe obsah sklenky.

„To přece není pravda, že vaše práce nikam nevedla,“ řekl Walt. „Zjistila jste toho strašně moc. Víme, že spolu ty dva lety souvisej a že to vyvolává elektromagnetismus. A taky ten kostel. Zdálo se mi o něm, pamatujete? Souvisí to spolu.“

Chris unaveně přikývla. „Jo, to je všecko možný. Jenomže já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Je to zajímavý… ale z publicistickýho hlediska naprosto nepoužitelný.“

Po chvíli se omluvila a šla do své ložnice. Vzala si s sebou rozečtený román. Papíry s materiály k letu Ajira 316 a Oceanic 815, mapky tras, technická dokumentace k letounům, seznamy cestujících, fotografie a osobní profily členů posádek, to vše opuštěně leželo na jejím pracovním stole. Walt zůstal sám a bylo mu jasné, že tady už dlouho nebude moci zůstat. Novinářka byla přátelská mladá žena, která s ním jednala jako se sobě rovným, ale teď už neměli na čem pracovat. A on už její pohostinnosti využíval až příliš dlouho.

Za tři dny jí oznámil, že odchází. „Já vím, že mě nevyhazujete, ale… už tady zůstat nemůžu. Děkuju vám za všecko.“

„A kam teď půjdeš?“ podivila se Chris.

„Mám tak trochu plán,“ odvětil Walt. S tím, že se chce dostat do zavřeného kostela svaté Elizabeth, se jí svěřovat nehodlal. „Máme na sebe telefonní čísla. Kdyby se něco dělo, dáme si vědět, že jo? Zůstaneme v kontaktu.“

Chris souhlasila. Při loučení mu vnutila nějaké peníze, i když se upřímně bránil, že nic nepotřebuje. Pak mu podala ruku a nechala ho jít. Nepřemlouvala ho. Neobjímala ho. Žádné maminkovské opatlávání, což bylo příjemné. Walt měl odjakživa rád lidi, kteří s ním nezacházeli jako s dítětem, ale jako s normálním člověkem. I proto se mu novinářka líbila. Myslelo jí to, uměla z lidí vytáhnout zajímavé informace a držela slovo. Dalo se jí věřit. To teď bylo důležité.

* * *

Cesta do Altadeny Waltovi zabrala půl dne, když byl odkázaný na městskou dopravu na předměstí L. A. Ale odpoledne dorazil na místo. Kostel byl stále opuštěný a dveře byly zamknuté. Walt věděl, co musí udělat, i když mu to bylo proti srsti. Prakticky vzato to bylo vloupání. Kdyby ho někdo přistihl, měl by velký problém. A i když ho nikdo nenachytá, bude si připadat nesmírně nepatřičně. Zabydlet se v zavřeném kostele! Kdyby to věděla babička, snad by mě vydědila, pomyslel si Walt. Došel k postranním dveřím, které vedly někam do útrob kostela za oltářem.

To, co chtěl udělat, bylo pro Walta úplně snadné. Nebylo to o nic těžší, než přimět kostku, aby padla šestka. Prostě se začal soustředit, představil si vnitřek zámku pro velký, klasický klíč, celý ten vnitřní mechanismus – mohutný, ale nijak složitý. Pak v myšlenkách přiměl jednotlivé části k pohybu. Jedna, druhá, třetí. V zámku se ozvalo klapnutí a když pak Walt vzal za kliku, dveře se otevřely.

V kostele bylo chladno a vysokými okny proudilo sluneční světlo. Walt tiše prošel všechny prostory. Vypadalo to, že se v kostele už nějakou dobu žádné bohoslužby nesloužily. V pastorově kanceláři bylo vše pokryto tenkou vrstvou prachu. Místnost Walta potěšila: byla v ní dost velká a celkem pohodlná pohovka. Okamžitě věděl, že tahle místnost se stane jeho základnou. Měla jen jedno maličké okno, které se dalo snadno zakrýt. Nehrozilo tedy, že někdo z kolemjdoucích zahlédne světlo.

Než se zabydlel, musel ještě vyrazit ven a pořídit si nějaké vybavení. Hlavně dobrý spacák. Teď na přelomu podzimu a zimy v L. A. nepanovalo žádné velké teplo a v kostele bylo chladno obzvlášť. Po dvouhodinové výpravě do nákupního centra se chlapec vrátil s velkým batohem, spacím pytlem, několika kusy nového teplého oblečení, trochou trvanlivého jídla, vařičem, termoskou, zápisníkem a psacími potřebami, svítilnou, lékárničkou, dobrým nožem a dalšími praktickými věcmi. A s pepřovým sprejem. Nebál se, ale na druhou stranu – jeden nikdy neví, kdy na koho narazí.

* * *

Hned první noc měl silný sen. Mluvil s Hurleym. Poslední dobou se mu podobné sny občas zdály, ale nebývaly takhle živé. Teď oba velice dobře věděli, že to žádný sen není. Hurley chlapci sdělil, že na Ostrově pokračují dramatické události a že se většina jeho přátel chystá odejít z Ostrova pryč. „Odejít? Jak?“

„Mají vlastně jen jednu možnost. Využít některé ze zvláštních vlastností Ostrova.“ Hurleyho tajemnost Walta trošku dopalovala. Jako kdyby mu nevěřil. Věděl však, že ze Strážce víc nevytáhne, dokud on sám nebude chtít. Pak ovšem zbystřil – Hurley se na něj teď díval vážně. „Walte… možná budeme potřebovat tvou pomoc. Můžu se na tebe obrátit, až to bude potřeba?“

Walt radostí vyjekl. „Jasně! Udělám, co budu moct. A Hurley, prosím… prosím, vezmeš mě tam? Prosím!“ Veškerá puberťácká maska povznesenosti byla v tu chvíli pryč. Walt byl zase jen nedospělý kluk, který po něčem strašně toužil, a najednou mu zableskla naděje, že by se to mohlo splnit.

„Pokud to půjde, tak ano,“ slíbil Hurley opatrně. „Teď se rozloučíme. Ale v brzké době se ti zase ozvu. Walte, je tu jedna důležitá věc. Až se na tom domluvíme, bude nutné, abys navštívil jeden kostel. Jsi pořád v L. A., doufám.“

Walt se usmál. „Jo. Myslíš Elizabeth v Altadeně, žejo?“

Užíval si výjimečného pocitu, když viděl Strážcův údiv.

* * * 

Hurley se mu ozval hned následujícího rána. Sdělil Waltovi, že od něj bude potřebovat telekinetickou spolupráci. „Bude to možná dost těžký, ale rád bych, abychom to vyzkoušeli. Budu od tebe potřebovat dvě věci. Hlavně toto: Walte, dokážeš na dálku vytvořit něco jako… bariéru? Vím, že to zní šíleně, ale nebudeme si na nic hrát. Oba víme, že dokážeš vytvářet různé věci. Umíš vidiny, které působí zatraceně živě a který fungujou jako skutečný hmotný věci.“

„K čemu má ta bariéra sloužit?“ šel Walt rovnou k jádru.

„Musí zadržet něco, co musí zůstat uvnitř. Něco… jako výbuch. Energii. Bude to nápor, Walte. Ale myslím, že ty bys to zvládnout mohl.“

Něco, co má obrovskou sílu a musí to zůstat uvnitř. Walt si vzpomněl na ty otřesy ve snech o hroutícím se Ostrově. „Ty potřebuješ zkrotit tu energii, co je v Ostrově,“ řekl váhavě. „Potřebuješ, abych ji udržel. Uf… Zkusíme to. Jak dlouho to bude trvat?“

„Walte, musíme to udělat dvakrát. Poprvé to bude jen zkouška, bude to menší test. Zjistíme, jestli tvá bariéra funguje, a taky to, jestli funguje to ostatní. Poprvé uděláš bariéru jen na chvíli… ale taky budeš muset s něčím pohnout. Ta věc je hodně těžká, ale ten pohyb naštěstí bude jen nepatrnej. Ale musíš to udělat ty. Pokud to bude fungovat, tak to později zopakujeme, s tím, že o ten pohyb se postaráme my tady. Ty vložíš všecko do té bariéry.“

„Vezmeš mě tam?“ Walt se vrátil k tomu, co ho zajímalo nejvíc.

„Walte… nevíme, jak to bude fungovat. Jestli vůbec. Vyzkoušíme to… a pak se uvidí, jo?“

Chlapec se zašklebil. Ale i když nedosáhl svého cíle, ani na okamžik jej nenapadlo, že by Hurleyho prosbu odmítl. To nepřipadalo v úvahu. Musel Ostrovu pomoci.

* * *

Hurley jej varoval, že bude potřebovat hodně sil. Walt tedy odpočíval, spal, krmil se vydatným a nezdravým jídlem a jen několikrát vyšel ven, aby si dal něco malého k jídlu v některém z nedalekých podniků a využil tamních toalet.

Hurley se ozval odpoledne. „Walte, jsme připraveni. Potřebuju, aby ses co nejrychleji vydal do toho kostela.“

„Jsem tady,“ odvětil Walt.

„Tak jo. Teď se seber… a mysli na Ostrov. Soustřeď se. Vybav si vzpomínky, vůně, chutě, pocity… a jdi po kostele tam, kam tě to nejvíc potáhne. Jdi a hledej Ostrov.“

Walt se ponořil do vzpomínek a vydal se na pomalou obchůzku po tichém chrámu. Procházel kolem kostelních lavic, přiblížil se i k oltáři, prošel kolem kazatelny… až jej cosi začalo táhnout ke zpovědnicím. Nevěděl, proč zrovna tam. Nepřemýšlel a šel.

„Myslím, že něco mám. Je tady jedno místo, kde je trochu jinej vzduch. Jako by byl něčím nabitej. A voní to tady.“

Hurley na Ostrově byl v místnosti s podzemním kolem. Spolu s ním se testu účastnila Hawkingová, Daniel a Ben. Daniel rozmístil a zapnul některé měřicí přístroje, ale sám stál u zdi na opačné straně komory, stejně jako všichni ostatní. Drželi se daleko od kola a všichni byli nesmírně vážní a napjatí.

Hurley nechal chlapce nahlédnout do celého výjevu. Walt ztuhl v masce úžasu. „Všecko ti to vysvětlím, jestli se to povede. Vlastně i když se to nepovede. Slibuju. Ale teď potřebuju, abys mě poslouchal a udělal, na čem jsme se domluvili. Vidíš to kolo a mechanismus, ve kterém je zasazený?“

Walt to viděl naprosto jasně. Stál sice u zpovědnice, ale už neviděl interiér altadenského kostela, díval se do nitra Ostrova. „Jo. Vidím. Co s tím mám dělat?“

„Walte, tou zdí, ve které je to uchycené, proniká světlo. To je ta energie. Potřebujeme, abys to zastavil. Udělej bariéru, která to světlo nenechá projít. Zaplň ty škvíry mezi kameny.“

Walt si odfoukl, jako by se chystal na start atletického závodu. Nemusel vytvořit celou bariéru z ničeho, to bylo dobré. Vlastně stačilo jen dotvořit spáry mezi kameny, to nebylo tak těžké. To byly malé kousky hmoty. Walt si představil maltu, beton, hlínu, jakoukoli podobnou tvárnou a hutnou hmotu, která mohla prostory mezi kamenem vyplnit… a jak prostory bude zaplňovat, světlo bude hasnout…

„Počkej ještě, Walte,“ vykřikl Hurley. On i ostatní v místnosti s úžasem pozorovali, jak světlo, pronikající zpoza kola, začalo postupně mizet. „Dobrý bože,“ zašeptala Hawkingová. „On to opravdu dělá.“ Ale nikdo na její poznámku nereagoval.

„Počkej. Až vytvoříš tu bariéru, pokus se pohnout s tím kolem. Stačí jenom nepatrný pohyb ve směru hodinových ručiček. Ale musí to být perfektně v rovině, nesmí se to zaseknout na ose. Zvládneš to?“

Walt si na dálku prohlížel mechanismus. Nevypadal nijak složitě. „Myslím, že to půjde,“ přisvědčil.

„Tak pojďme na to,“ zavelel Hurley. Bylo mu těžko. Věděl, že sází všecko na jednu jedinou kartu, a že když to nebude fungovat, budou mít velký problém. „Nejprv bariéra, pak pootočit.“

Walt se soustředil. Dávno už měl zavřené oči, za víčky viděl podzemní komoru, kolo, kamennou zeď. Praskliny ve zdi vyplňovala hmota jeho představ a světlo haslo. A po nějaké době téměř zmizelo. Walt začínal cítit mírnou únavu. Držel v představě bariéru a zároveň přesunul pozornost ke kolu. Zaměřil se na jeden zub, zachytil jej v představách na dvou místech… a napjal všechny síly. Zaťal zuby, pěsti, tvář mu ztuhla v námaze. Bariéra se ani nehnula a nejprve se nehýbalo ani kolo… ale po pár okamžicích zaskřípělo. Zpoza zdi se ozvalo zvláštní slabé bzučivé zahučení. Walt ucítil nápor do bariéry, ale ta odolala. Připadal si, jako by celou tu zeď držel vlastními silami.

Obraz se mu před očima rozechvěl a začal blednout. „Můžu to... pustit?“ zasípal. Najednou mu síly docházely.

Z podzemní místnosti k němu dolehly výkřiky. „To není možné. On to…“ „On ten kanál zprůchodnil úplně sám. Pane na nebi, to musí být strašlivá síla.“

Ozval se Hurley. „Jo! Walte, tys to dokázal, chlape, tys to dokázal! Pusť to.“

Walt povolil myšlenkové sevření a obraz dál bledl. Světlo zpoza kola opět pronikalo ven. Hurleyho hlas slábl. „Děkuju ti, Walte. Strašně ti děkuju. Bylo to skvělý. Jestli to takhle dokážeš ještě jednou…“

„Myslím, že dokážu,“ vydechl Walt. Otřel si pot z čela. Byl vyčerpaný, ale ne zničený.

Hurley se ozval znovu. „Jo, ještě jedna věc. Poslal jsem ti malej pozdrav. Rozhlídni se.“

Walt se rozhlédl. Kolem se nic nezměnilo, na zaprášené podlaze kreslilo pozdní odpolední slunce abstraktní obrazy. Pak ho napadlo odhrnout závěs zpovědnice. Na klekátku ležela herní kostka.

„Vidíš to?“ Hurleyho hlas byl naléhavý.

„Jo. Je to úplně normální tmavě zelená…“

„Jaké je tam číslo?“ přerušil ho Hurley.

Walt se ke kostce sehnul. „Šestka.“

„Jo. Tak je to správně. Walte, tys to tam dostal bez sebemenších změn. Tys ten kanál na své straně otevřel, protáhls tu věc k sobě a ona se ani nepootočila. Chlapče, ty jseš zázrak.“

Walt kostku sevřel v dlani. „Děkuju, Hurley. Děkuju.“

„Nemáš za co, Walte. My děkujem tobě. Teď si běž dát pořádnýho šlofíka. Brzy se ti ozvu znova a uděláme tu první část… naostro. Ta věc, kterou jsi otočil, je kolo, který uvolňuje energii, aby se člověk mohl dostat z Ostrova. Tou bariérou jsi způsobil, že to bylo naprosto bezpečný a bez všech vedlejších jevů, posunů v čase, zemětřesení a podobnejch hrůz. Příště to bude podobný, jen se místo kostky bude přesouvat pár lidí. Teď už o tom nepochybuju, že to zvládneš. Ty jsi zázrak, Walte.“

„Děkuju,“ dodal tiše Walt. „Uvidíme se brzy. Nemůžu se dočkat.“

* * *

V podzemní komoře zavládlo nadšení. Test se povedl lépe, než se odvážil doufat i největší optimista Hurley. Ben, který Walta už před lety poznal, ještě připouštěl možnost, že chlapec vytvoří bariéru, ale posun kola odmítal. „Ta věc je zatraceně těžká a mechanismus jde ztuha. Sám jsem s tím kdysi měl co dělat,“ vrtěl hlavou.

Hawkingová a Daniel se tvářili poněkud skepticky i na myšlenku telekinetické komunikace s někým, kdo je tisíce mil daleko. „I kdybychom připustili, že to lze, tak taková dálka… a jestli říkáš, že to je mladý chlapec? Hugo, já tě nechci zklamat, ale tohle může vyjít jen těžko,“ konstatovala Hawkingová. Oproti svému včerejšímu prvotnímu optimismu teď byla obezřetná.

Všichni Hurleyho pozorovali mírně skepticky, když před začátkem testu položil na jeden z výčnělků kola malou tmavě zelenou kostku, šestkou nahoru. Pak se spojil s chlapcem.

Pak už nikdo nevěřil svým očím.

* * *

Walt se pomalu odebral do „své“ pracovny. Už už usínal, když se mu rozezvonil mobil. Volala Chris. „Walte, zrovna mi volal profesor Hicks z univerzity,“ vychrlila na něj. „Zase se objevila ta anomálie v Altadeně. Slabší než minule, ale pořád jasně patrná. Zase se tam něco stalo.“

Walt jí unaveně poděkoval za zprávy. Chris to překvapilo, čekala od chlapce víc zájmu. „Jsi v pořádku? Zníš nějak divně. A kde vůbec jsi?“

„Jsem v pohodě, sehnal jsem si pěkný místo, kde můžu chvíli zůstat. Všecko je dobrý, jen se mi chce nějak spát. Ozvu se vám. Mohli bychom se pak domluvit, že se někde sejdeme? Něco bych vám ukázal.“

„Určitě, Walte. Kdy a kde?“

„Ještě nevím, ozvu se vám. Ale buďte prosím nachystaná, jo? Může to být kdykoli. Do práce teď nechodíte, tak by to mohlo jít, žejo?“

Pak zavěsil a nechal novinářku napospas jejímu zmatení.

* * *

Skupina pod Orchid se po úspěšném testu vrátila nahoru do stanice. Daniel s Hawkingovou se pustili do série kontrolních výpočtů z měření, která během testu provedli, a shodli se, že dole skutečně došlo k otevření a zprůchodnění nestandardního kanálu. Danielovy přístroje jednoznačně detekovaly průnik cizích frekvencí, které se na Ostrově jinak nevyskytovaly. Eloise Hawkingová zalistovala svým starým poznámkovým blokem a zapíchla prst do jedné stránky. „Opravdu to odpovídá. Tohle jsou hodnoty, naměřené v Los Angeles a specifické pro tamní výstup. Přišlo to odtamtud. Ten chlapec ten kanál opravdu otevřel.“

„Znamená to, že se přesun může provést kdykoli, jo?“ ujišťoval se Hurley. „Nemusí se čekat nebo stíhat žádné časové okno, jako to bylo s Ajirou?“

„Nemusí, Hugo. Časová okna se týkají jen přirozeně periodicky otevíraných kanálů. Tenhle byl otevřený vynuceně… a to tak razantně, že se odvažuji tvrdit, že příště se to podaří také. Ten hoch je opravdu dobrý.“

Hurley přikývl. „Děkuju. Tak jo. Tak se pomalu dáme do posledních příprav.“

Poté celá skupina, a i s Desmondem a Richardem, kteří se zdárně vrátili z tripu a oba teď byli podivně zamlklí, zamířila zpět do síně pod Sochou. Blížil se večer. Hurley si k sobě přivolal svoje přátele z tábora na pláži. Všichni povolaní se na něj zahleděli s vážností; tušili, že má na srdci něco důležitého. Poslouchali ho i Druzí, kteří vytušili, že se schyluje k něčemu závažnému.

„Lidi,“ začal Hurley-kámo. „Před pár dny jsem vám řekl, že odsud někteří z vás budou muset odejít. A k tomu jsem dodal, že to neuspěcháme. Teď si teda připadám vůbec ne jako vědoucí správce, ale jako úplnej trouba. Všecko nabralo rychlej spád. To, o čem jsem myslel, že se bude připravovat dlouhý dny nebo týdny, najednou bylo hotový během několika hodin. Danovi se podařil zásadní průlom, co se týká toho kola, a do toho nám pomohl někdo z druhé strany… takže, až se připravíte na cestu, budete moct jít. Cesta je zabezpečená.“ Přejel očima po Desmondovi, Danielovi, Sawyerovi, Milesovi i Frankovi.

Byl rád, že se skupině pod jeho vedením povedlo vyřešit jeden z největších problémů Ostrova. Byl rád, že díky tomu bude moci alespoň některým z těch mužů splnit to, co si přáli – odejít pryč. Ale zároveň cítil smutek. Znal je všechny nějakou dobu, někoho déle, někoho krátce, a všecky je měl svým způsobem rád. Naprostá většina jeho skupiny se teď chystala k odchodu a i když se připravovali s tím, že odcházejí na misi, jejímž cílem je získání informací a návrat zpět na Ostrov, silně tušil, že všichni se už nevrátí. Někteří měli k návratu velice silnou motivaci, samozřejmě - byl to zejména Desmond, ale teď už i Daniel, jehož velice zaujalo zařízení v podzemí Orchid. Jiní si už tak jisti nebyli. Sawyer s Milesem byli s Ostrovem velice spjati, ale Hurley se neodvážil odhadovat, jak pouto vydrží, až z Ostrova odejdou. Spíše by si možná vsadil na Sawyera, který zde prožil více dramatických chvil už v měsících po havárii letu 815. Navíc tu stále někde byla Kate. A Frank… u toho si Hurley byl téměř jistý. Pilot se sice s ostatními spřátelil, ale k samotnému Ostrovu jej nic netáhlo.

Hurley si povzdychl, ale připomněl si, že se takhle sám rozhodl. Sám chtěl být správcem, který lidem nechá jejich vůli. Kdyby chtěl, mohl by jimi manipulovat jako figurkami na šachovnici… ale to nebyl jeho styl. Poutat lidi k Ostrovu byla Jacobova specialita, a on takový být nechtěl. Dobře si vzpomínal na chvíle, kdy na Ostrově netušil, co se děje, cítil se jen malým kolečkem v soukolí velké hry… ale kolečkem, které se snažilo pochopit, ovlivnit… a nic z toho se mu nedařilo. Ta bezmoc tehdy byla děsivá a on teď naprosto jasně věděl, že tohle dělat nechce. Bezděky si vzpomněl na citát, který kdysi někde četl. „Jestliže je máš rád, nech je odejít. Pokud k tobě patří, vrátí se; pokud se nevrátí, nikdy k tobě nepatřili.“

Znovu vzdychl. „Tak jo, lidi. Bude sice večer, ale myslím, že my z pláže bychom se měli vrátit do našeho tábora. Dáme se do příprav.“

* * *

Rozloučili se s Druhými a vrátili se do tábora na pláži. Hurley rozdělal oheň a začal připravovat jídlo, které dostal od Druhých. Pětici odcházejících poslal, aby si sbalili své osobní věci, které si budou chtít vzít s sebou. Většina z nich to neměla moc těžké. Desmond tady neměl téměř nic, a podobně na tom byl i Miles. Po časových přesunech mu skoro nic nezůstalo, kromě malého balíčku v kapse. Celkem jednoduché to měl i Frank. Ten si s sebou z Hydry přinesl pouze svoje příruční zavazadlo a sako od pilotní uniformy, na kterých lpěl jako na posledních připomínkách normálního života. Zato Sawyer a Daniel nevěděli, co dříve. Sawyer prohledával zbytky svého starého přístřešku, v němž kdysi strávil několik měsíců po havárii, balil si oblečení, knihy a další věci, a tvářil se nad tím vším zoufale. Daniel se snažil nastrkat do odrbaného kufru všecky své přístroje a poznámky a očividně se mu příliš nedařilo.

Hurley s Benem seděli u ohně a tiše to pozorovali. Najednou k nim zamířil Desmond. Od té doby, co se s Richardem vrátil z drogového opojení, byl tišší, ale také klidnější. Ani jeden z nich ani slovem nenaznačil, co se během těch dvou dnů a jedné noci dělo, ale změna byla patrná. Desmond téměř na nic nereagoval slovy, ale také už v něm každá poznámka nevyvolávala ten podrážděný pohled a následný výbuch, jako se to stávalo v předchozích dnech.

„Takže my jdeme domů,“ poznamenal. „Hugo, pokud chceš, abych tomu velel, potřebuju od tebe vědět víc.“

„Jo, to chci,“ přikývl Hurley. „Jseš výjimečná osobnost, Desi, a myslím, že chybělo málo, abys seděl na mým místě. Bude z tebe dobrej velitel.“

„V armádě jsem to moc vysoko nedotáhl,“ pousmál se Desmond.

„Možná to bylo proto, žes tam neměl nic, na čem by ti záleželo.“

Opět se ukázal rozdíl. Dřívější Desmond by se poddal zoufalství při vzpomínce na syna, případně by Hurleymu uštědřil seknutí v podobě nějaké ironické poznámky. Teď jen zamyšleně přikývl a vyslovil synovo jméno.

„Takže… máš tušení, do čeho jdeme?“ zeptal se Hurleyho. „Je to divnej pocit. U armády jsem kdysi potkal pár kluků od parašutistů. Měli za sebou speciální výcvik pro operace na nepřátelskejch územích. Byli to kliďasové, ale vyzařovalo z nich cosi… nejistýho. Myslím, že teď to konečně chápu. Ti kluci nevěděli, do čeho jdou. Skákali do neznáma, tušili sice, jaká je země tam dole, ale nevěděli, jestli právě oni spadnou do hnízda nepřátel, nebo k někomu, kdo jim v začátcích pomůže. Připadám si asi nějak podobně.“

„Takovej šok to nebude, Desi. Měli jsme otevřenej kanál do L. A., přímo do toho kostela, kde jsme se všichni potkali před odletem Ajiry. Normální svět, normální čas. Neměly by bejt žádný potíže, kámo.“

„Ale co praktický záležitosti? Nemáme peníze, doklady, kreditku, nic. Nemáme kam jít. Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já teda v L. A. nikoho neznám.“

„Domluvíme to zítra s Eloise. Působila v kostele, bude mít pár známejch z církevního prostředí. Takový lidi bývají ochotní pomoct a bývá na ně spoleh. Doufám, že vám někoho doporučí.“

„Co ten tvůj spolupracovník z druhý strany?“ nadhodil Desmond. „Nepomohl by nám on?“

„Je to Walt. Možná si ho taky ještě pamatuješ, ne? Černej kluk, co byl na letu 815 s tátou. Bylo mu tehdy asi deset. Je to dobrej a zatraceně schopnej kluk, hodně vyzrálej na svůj věk, o tom žádná, ale… není v pozici, kdy by mohl pomáhat pěti chlápkům, chápeš.“

„A co ty praktický záležitosti? Pokud vím, tak minimálně dva z nás se nemůžou jen tak objevit na světě. Jsou to přeživší leteckejch neštěstí, ze kterejch se nikdo další nevrátil. My ostatní ze sebe možná můžeme udělat pitomce, co se měsíce nebo roky toulali po světě a ztratili všechny doklady, to by se asi řešit dalo, ale co s nimi? A kde vezmeme peníze, sakra?“

Hurley zavzpomínal na roky v minulosti u Dharmy a na večery, které protlachal s ostatními ztroskotanci v čase. Řekli si toho o sobě tehdy hodně, protože nikoho z nich nenapadlo, že by se ještě mohli vrátit do světa, kde by to hrálo nějakou roli. Byly to ztracené příběhy ztracených lidí. „Sawyer bude vědět, co dělat. Pohyboval se v tak trochu podsvětních kruzích. Myslím, že falešný identity budou to poslední, co by nedokázal zařídit. A ohledně peněz… o tom bude něco vědět Miles.“

* * *

Hurley s Desmondem, za Benova přihlížení, mluvil ještě hodně dlouho, ještě poté, co ostatní šli spát. Znovu ho upozorňoval na to, že musejí být opatrní – venku stále zůstávali jedinci a nejspíš i organizace, pro které Ostrov byl jako světlo pro můru. Hurley mu nedokázal říci, na co se mají při mimoostrovním pátrání zaměřit, ale nepochyboval, že na to přijdou sami. „Poznáte to. Strávili jste tady všichni tolik času, že určitý věci poznáte. Vycítíte, po čem jít.“

„Budeme spolu nějak komunikovat?“ zeptal se Desmond. „Vím, že s Waltem to dokážeš. Půjde to i s námi?“

„Zkusíme to, Desi, až budete venku. Každej z vás je jinej a co u jednoho funguje, u dalšího jít nemusí. Myslím si, že by to jít mělo, ale stoprocentně ti to slíbit nemůžu.“

Desmond přikývl. Měl pocit, že už skoro všecko bylo řečeno. Zbývala ještě jedna věc.

„Hugo… prosím tě, dávej na to tady pozor. Dávej na tohle místo pozor. Charlie tam někde je a já se pro něj vrátím. Ale teď… teď se o něj můžeš postarat jen ty. Udělám všecko pro to, abychom to tam venku zvládli a vrátili se, ale chci od tebe slib, že ty uděláš všecko pro to, aby můj syn zůstal naživu.“ Neřekl 'aby se mému synovi nic nestalo' nebo 'aby můj syn byl v bezpečí'. Měl skromnější přání. V pohledu se mu objevil záblesk dřívější úpěnlivosti, v této situaci však zcela pochopitelný.

„Udělám, co budu moct, Desi,“ slíbil Hurley a poplácal kamaráda po rameni.

„Tak jo. Měl bych taky jít spát. Díky, Hugo…a dobrou noc.“

* * *

„Ta změna je neuvěřitelná,“ podotkl tiše Ben, když Desmond odešel do svého stanu. „Richard se mnou kdysi zkoušel něco podobného, ale ani zdaleka to nemělo takový efekt.“

„Richard to umí. Měl desítky let, aby se učil zkoumat lidský mysli a účinky různejch látek. Kdyby se byl býval dostal ven z Ostrova, mohl udělat kariéru jako špičkovej psycholog nebo hypnotizér. Jsem rád, že zůstal a že ho tady máme. Stejně, jako jsem rád, že zůstává Eloise a žes tu zůstal ty.“

Ben mlčel. Vytušil, že Hurley, Strážce nestrážce, teď nechce být sám. A tak tam seděli u ohně, který později vyhasl, dokud za Ostrovem nezačalo svítat. Den odchodu nadešel.

719 - Mozaiky

Když byli dalšího dne opět všichni pohromadě v síni pod sochou, Eloise na nic nečekala. „Začneme, máme před sebou hodně práce. Nejprve vám řekneme, co s jistotou víme. Bude dobře, abyste to slyšeli všichni najednou. Já se pak budu věnovat Danielovi, Tebe, Desmonde, si vezme na starosti Richard, a o vás tři se postarají obránci.“ Dva muži – Craig s Paulem, kteří právě nedrželi hlídku, na souhlas kývli na Sawyera, Milese a Franka.

„Takže,“ zahájila výklad Eloise, „všichni víte, kde jsme. Tenhle ostrov je zvláštní místo, jedno z nejzvláštnějších na světě. A nejen na tomhle, ale i na těch ostatních. Může to znít divně, ale slibuji, že až se odtud vypravíte, už to budete chápat. Některé věci si člověk připustí, až když je sám zažije.“

Desmond, chtě nechtě, musel souhlasit. Ještě teď, když se mu rozutíkaly myšlenky, se mu vracely vzpomínky na let tím zářivým prostorem mezi světy. Něco takového se opravdu vysvětlit nedalo, člověk to musel zažít.

„Pod Ostrovem na několika místech vyvěrá určitá… energie. Většina z vás už se s ní nějak setkala, myslím. Je to tady odedávna… a odedávna to lidé zkoumají. Já jsem se tomu věnovala několik let v mládí tady na Ostrově, a potom celý život mimo Ostrov. Ale dodnes přesně nevím, co to je. Projevuje se to jak po stránce fyzikální, tak po té… dosud neprobádané, řekněme. Z fyzikálního hlediska je podstatný elektromagnetismus, ten energii doprovází vždy, když vyvěrá ze země. Někdy se objeví radiace. Ale je to zanedbatelné,“ dodala, aby zahladila neklid hned v zárodku.

„Pak jsou tu další vlivy. Je jich mnoho a věřím, že některé z nich jste už poznali. Některé jsou jednoznačně pozitivní, jiné neutrální, a bohužel je i skupina efektů nepříznivých. Máme tu pozitivní účinky na lidské tkáně a rychlé hojení, ale také naopak rychlé stárnutí, nevysvětlitelná onemocnění a úmrtí, nebo působení extrémních mechanických sil.  Vyskytují se zde extrémně nepravděpodobné souhry náhod včetně přežívání… nepřežitelného. Ale také jevy skutečně těžko uvěřitelné, jako naprostá absence stárnutí, zjevení, vidiny... a dokonce změny v prostoru a v čase.

Někdy to funguje spíše nenápadně a způsobuje to pouze abstraktní jevy, které jsem popsala, ale také to umí nabrat do viditelnou až hmatatelnou podobu. Od světla, přes oblak tmavého dýmu… až po osoby. V těchto formách už se to projevuje spíše jako inteligentní entita s vlastní vůlí. Dovede se to zhmotnit do těl lidí, kteří na Ostrově fyzicky nejsou, případně do těl mrtvých, ale ve zcela výjimečných případech se to vtěluje i do těl živých osob. Tady na Ostrově odjakživa existovali dva lidé, kteří byli na energii napojeni zcela bezprostředně. Jeden z nich je tady teď s námi. Co je specifické, je to, že se v každém z nich projevuje jedna skupina aspektů energie. A zdá se, že nemohou jinak, než spolu soupeřit. Jsou jako dva póly magnetu, které se k sobě nikdy nepřiblíží, ale ani se od sebe nikdy neoddělí.“

* * *

Hurley si odkašlal. „Víte, lidi, já tuhle funkci dostal teprve nedávno. Takže se s tím sám stále seznamuju. Ale včera, když jsem o všem přemýšlel, mě napadlo něco, co to možná docela dobře popisuje. Víte… kdysi ještě ve světě tam venku jsem četl o siamských dvojčatech. Jsou to dvě holky, co žijí v jednom těle, ale mají dvě hlavy a dvě mysli. Co je trochu děsivý, je to, že každá z těch holek cítí a ovládá svou polovinu těla, ne tu sestřinu. A já to teď vnímám podobně.

Tenhle ostrov je jako tělo těch siamských dvojčat, proudí jím jedna společná krev, jsou tu dva správci… a každý z nich má svou část ostrova, o které ví skoro všecko. Cítí ji. Celým Ostrovem obíhá krev, já jí říkám Síla, prochází oběma polovinama ostrova a rozchází se do dvou myslí. Smůla je v tom, že každá z těch myslí je úplně jiná… a každá má jiný plány. Já to tady mám rád a mám rád lidi. Chci, aby jim bylo fajn, a myslím si, že jim může být fajn, jenom když je nechám rozhodovat se svobodně. Jenže ta druhá hlava, On, jak mu říkám… to má opačně. On to tady nesnáší a chce pryč, vždycky chtěl. A lidi jsou pro něj jenom nástroj, kterej může použít ke svým cílům. Jakmile to nejde, zbaví se jich.“

Eloise na něj překvapeně hleděla. „To je výborné přirovnání,“ přikývla. „Jak to, že nás to nenapadlo dřív. Dvě mysli v jednom těle. Dvě hlavy. Jedna nemůže žít bez druhé.“ Pak se zamyslela. „Pro další přirovnání ale radši přejděme od lidských dvojčat k… robotovi. Představte si takový stroj se dvěma hlavami, dvěma počítači. Oživuje ho oběh energie, elektřiny. A každý z těch počítačů je naprogramovaný, aby dělal něco jiného. Jeden dělá věci, které lidé hodnotí pozitivně, druhý ty opačné. Jsou nastavené tak, že se navzájem nemohou přímo ohrozit. Ale oba dovedou používat jiné předměty, a když jsou dostatečně vhodné, umí je připojovat ke stávajícímu tělu robota.“

Hurley příměr přijal a pokračoval. „Ty předměty, to jste vy všichni. Máte v sobě hodně Síly, takže tu můžete fungovat a dokážete určité věci… ale nemáte jí v sobě tolik, aby vás zásadně omezovala, jako omezuje mě a Černého, kteří jsme tím prosyceni. Můžete dělat víc než my. Můžete z Ostrova odejít, někteří z vás mohou manipulovat se zdroji energie, můžete dokonce zaútočit na nás dva.

Víte, že se tu před pár dny Jack s Desmondem o něco takového pokusili. Pokusili se zabít Černého… to znamená odstavit jeden z těch počítačů a definitivně ho zničit. Jenže počítače mají umělou inteligenci, mají svou lidskou vůli nakombinovanou s vůlí Síly, a rozhodně se nechtějí nechat vypnout. Jeden z nich se chce osamostatnit a odpojit se od zbytku stroje. Věděl, že ten druhý je proti a nikdy by to nedopustil… a tak si včas dokázal získat nástroj, kterým parťáka rozbil. Vzápětí Jack s Desmondem vypnuli elektřinu a zničili i ten první, problémový počítač. Jenže pak znovu zapnuli proud. V tu chvíli se stalo to nejšílenější – oba počítače vznikly znova. Vypadají sice trochu jinak, ale naprogramované jsou pořád stejně.

„Ještě, že přešla k příměru se strojem,“ zašeptal Daniel. „Kdyby zůstala u přirovnání k siamským dvojčatům, vyšlo by z toho něco na způsob tvorů od Lovecrafta.“

„Love-cože?“ nechápal Sawyer.

Hawkingová ztuhla. „Danieli, už ani slovo. O tomhle…. teď na to není čas.“

„Nevypadá, že by na to nebyl čas. Vypadá kurevsky vyděšená,“ poznamenal Sawyer šeptem. „Cožes to říkal?“

„Myslí jednoho sci-fi autora. Je to pěkná hromada pitomostí. Ani jedna kosmická loď,“ vstoupil taktéž šeptem do rušivého rozhovoru Hurley. Tentokrát jednoznačně promluvil Hurley-kámo. Ale dobře věděl, co dělá, když poznámku zahrál do autu.

Daniel se na okamžik tvářil nechápavě a dotčeně… a pak jeho výraz plynule přešel přes úlek do provinilosti. Nechal se unést obrazotvornou atmosférou. Začít tady přátelům vykládat lovecraftovské příběhy… to by později mohlo mít strašlivé důsledky. A on to měl vědět ze všech nejlíp. Uvědomil si, že tady poprvé udělal chybu, velkou chybu, a musela to být jeho matka, která ho včas zastavila. A to bylo děsivé. Kdyby tam jeho matka nebyla, nikdo jiný by jeho supervýkonné mysli nestačil a nikdo by ho nestihl zastavit. Až budou pryč z Ostrova, nikdo už jeho chyby nenapraví.

Sawyer ho pozoroval s neklidnou zvědavostí. Ty vole, ještě řekni „ano, mami“, pomyslel si. Ale Dan neřekl nic.

* * *

„No dobře,“ vrátil se Sawyer k tématu. „Já v tom rozbíjení počítačů vidím jedinej problém. Proč znova zapínali proud? Nechte proud vypnutej a je po problému.“

„Protože bez něj to dlouhodobě nejde,“ navázala Eloise. Hurley přikývl a nechal ji, ať pokračuje. „Problém je v tom, že elektřina obíhat musí, protože už odněkud přitéká, nezávisle na tom, co tady děláme. Náš robot je součástí obrovského propojeného okruhu, který tvoří další podobné stroje. Jakmile se jeden stroj dlouhodobě odpojí a přestane jím proudit elektřina, v porušeném místě se energie nahromadí a celý stroj to nakonec roztrhlá. A poškodí to celý obvod. Rozumíte? Pokud přestane proudit energie ostrovem, tohle místo se zničí. A nejen tohle místo. A tomu musíme zabránit.“

Desmond se ušklíbl. „Jak do téhle robotické moziky zapadá můj syn?“

„Tvůj syn, Desmonde, je podobně jako ty a my všichni ostatní, nástroj. Nesmírně silný nástroj. Nástroj, do kterého se vejde obrovské množství elektřiny a je tedy dokonale vhodný k připojení ke stroji. Ty jsi takový koneckonců taky, i Jack byl, a většina z nás, co tu jsme, jsme také. Proto jsme se stali součástí tohohle místa a toho stroje, proto nás řídicí počítače připojily. Jenže tvůj syn je ještě schopnější a my si myslíme, že by doopravdy uměl zastavit oběh v celém stroji a dovést ho k výbuchu.“ 

„Aha. Takže cílem je vzít další šikovné nástroje, vdechnout jim kousíček té energie a správné vůle, nastavit je na dálkové ovládání… a až se vrátí zpátky k pitomýmu prapůvodnímu robotovi, budou schopné sebrat tu malou mocnou částečku a bezpečně ji odnést pryč. Je to tak?“

„Ale ano… s kusem fantazie by se to tak asi dalo představit. Bude to složitější, protože ta částečka bude pod proudem, a když ji odpojíš nesprávným postupem, nejspíš ji zničíš. Ale těch problémů tam bude víc. Nejde jen o tu jednu částečku, ale vůbec o chování oněch dvou počítačů, které se stává čím dál rizikovějším a ohrožuje stabilitu celé soustavy. Vy se musíte vypravit do okolního světa a prostudovat robota i celou soustavu natolik dobře, abyste s nimi dokázali bezpečně zacházet. A já vám v tuto chvíli bohužel nejsem schopna říci, jak by mělo vypadat konečné řešení. To bude na vás.“

„To fakt zní jako práce pro pyrotechnika,“ konstatoval Sawyer.

„Je tu ještě několik dalších věcí,“ pokračovala Hawkingová. „Energie, která naším zařízením prochází, z něj vyzařuje. A ve směrech záření se chová právě jako elektromagnetismus, o kterém jsem už mluvila. Takže… umí přitáhnout určité objekty. Nepřitahuje to ale jen velké objekty z kovu, ale také… jedince. Citlivé mysli. A problém je v tom,“ rozhodila rukama, „že tyto proudy záření tvoří jakési kanály nebo studny. Procházejí světem i do mimoostrovních lokalit… a čas od času tam páchají velké nepříjemnosti. Předpokládám, že jste už všichni slyšeli minimálně pověsti o Bermudském trojúhelníku. Jsou i další, jeden z nich ústí v jednom krásném kostele na předměstí Los Angeles, jiné jsou v tuniské poušti, další někde v polárních oblastech. A je mnoho dalších. Předpokládáme, že pomalu mění – kanál se objeví, sílí, dosáhne svého vrcholu a pak začne mizet. A pak se objeví jiný někde jinde. Jedním z těchto kanálů budete za pár dní ostrov opouštět. Problém je v tom, že z opačné strany tudy někdy připutují další, externí vlivy…a ty budete také muset vzít v potaz.“

Kdyby za sebou pětice mužů z Hurleyho tábora neměla to, co za sebou měli, museli by v této chvíli přednášku opustit. Jenže oni už toho za sebou měli dost. Sawyer vzpomínal na havárii letu 815 a na časové propady po Benově zásahu, stejně jako Miles. Frank si dobře pamatoval jak na první příjezd na Ostrov a létání helikoptérou ve stanovených kurzech a podivné události, které se kolem toho děly, tak na naprosto nepochopitelný konec letu Ajira 316. A Desmond s Danielem měli v živé paměti své putování kanálem záření – Daniel je nazýval časoprostorovou spojnicí.

* * *

Byl čas na přestávku. Kdyby byli na univerzitní přednášce, nahrnuli by se všichni na dvorek, popíjeli kávu z termosek a pokuřovali. Tady se mohli jedině zajít občerstvit k prameni a pojíst něco málo ze zásob. Skupině kolem Hurleyho (respektive čtveřici, protože pro Daniela a vlastně i Bena to bylo nenáročné opakování známých faktů) z toho trochu šla hlava kolem, ale tušili, že tímhle teprve všecko začíná.

Kolem poledne se velká skupina rozdělila. Miles, Sawyer a Frank zůstali v síni pod sochou se svými novými školiteli a začal urychlený výcvik sebeobrany a boje zblízka. Došlo i na střelbu z ručních zbraní. Všichni tři muži už měli určitou průpravu z dřívějška, takže naštěstí bylo nač navazovat a s čím pracovat.

Skupinka ve složení Hurley, Ben, Hawkingová, Richard, Desmond a Daniel se vydala ke stanici Orchid. Ve stanici se rozdělili na dvojice – Hawkingová s Danielem sestoupili do podzemí ke kolu, Richard vzal Desmonda do starého zarostlého skleníku a Ben s Hurleym zůstali v provozní místnosti.

Nejjednodušší to měli Ben s Hurleym. Ti v podstatě jen sledovali, co se děje kolem stanice, a zabíjeli čas. Hurley mohl Benovi domlouvat ohledně jeho neprozíravé výpravy na sever, ale věděl, že by to k ničemu nebylo. Jediné, co mohl od té chvíle dělat, bylo každým svým činem a slovem Benovi ukazovat, že mu důvěřuje, že na něj spoléhá a že bez něj nemá v úmyslu dělat vůbec nic. Ben to přijímal se smíšenými pocity. Bila se v něm naděje a důvěra v Hurleho s nedůvěrou v sebe sama a ve vše, co jej doposud potkalo. Bál se uvěřit tomu, že by se vše mohlo začít měnit právě teď, ve chvíli, kdy si ze severu přinesl cejch agenta druhé strany.

Richard na Ostrově po dlouhá desetiletí plnil funkci léčitele a šamana, když byla potřebná a když zrovna Druzí neměli k dispozici spolehlivější metody. Teď se ujal těžkého úkolu v podobě Desmonda, který se po všech přestálých otřesech sice obdivuhodně držel pohromadě, ale jeho rovnováha byla nesmírně křehká. Richard se rozhodl, že půjde svými osvědčenými cestami. Jeho metody, využívající omamných látek, které se na ostrově vyskytovaly, velmi připomínaly metody šamanů některých přírodních národů: pomocí účinků drog lze lidskou mysl rozebrat na kousíčky, očistit je, opracovat, přeskupit, projasnit... a opět složit dohromady. Richard tohle uměl a pustil se do práce.

* * *

Hawkingová s Danielem v podzemní místnosti připomínali dva zachumlané polární vědce. Daniel si s sebou přinesl část svých přístrojů a poznámek a teď prováděl základní experimenty. Nic nového nezjistil. „Pochopitelně,“ souhlasila Hawkingová. „Nenajdeš tu jinou frekvenci. To, co sem proniká z hlubin Ostrova, je základní oscilace energie na 11 hertzech, proniká to sem ze spojnice a je to charakteristické pro celé tohle místo. Předpokládám, žes pochopil, že jsem právě o tomhle mluvila v té robotické pohádce, je to tak?“

„Samozřejmě,“ kývl Daniel roztržitě. „Proudící energie procházející napříč realitami, shodné charakteristiky pro všechny tyto výskyty. Elementární znalosti, ano. Předpokládám, že tohle zařízení,“ ohlédl se směrem ke kolu, „tu energii umí kumulovat a poté uvolňovat v nadstandardních dávkách, ano? Podobně jako můj zářič na univerzitě. A dávku absorbuje jedinec, který zařízení právě obsluhuje.“

„Ano, po praktické stránce je to celkem jednoduché. Ve chvíli, kdy uvolníš dávku, dojde ke kompletnímu přetaktování organismu a jedinec se přemístí do spojnice. Za normálních okolností u neutrálního vzorku vede výstup ze spojnice na přesně dané místo v daném čase. Jenže nadstandardně exponovaní jedinci začnou vykazovat tendence k tomu, čemu jsme zde říkali myšlenkový magnetismus…“

„Vím,“ souhlasil Daniel. „Takhle jsi ke mně navedla Desmonda a on potom nás oba dostal sem. Mezi námi, ty specifikace nebyly úplně správně zvolené, bratr se potýkal s obrovskými problémy, protože jsi ho navedla na jiné výrazně signifikantní reality,“ podíval se směrem k matce s výčitkou. „Doufám, že tady to tak velkou roli hrát nebude.“

„Za běžných okolností ne. Během standardních experimentů se zvířaty to fungovalo zcela jednoznačně. Zařízení je nasměrováno do Tunisu na střežené místo uprostřed pouště. I v případě osob to většinou bylo spolehlivé, většině pokusných objektů stačilo pro jistotu sdělit, že následkem pokusu budou přesunuti kamsi do odlehlé tuniské pustiny. Ke spouštěči se stavěli s tím, že se po otočení ocitnou uprostřed písku, kde je někdo najde – a tak se to stalo. Jinak se to chovalo jen v případech, že zvolený figurant měl poněkud odlišné myšlenkové nastavení.“

Hawkingová se na syna ostře zahleděla. „Předpokládám, že víš, že právě proto jsem uťala tvoje zmínky o lovecraftovských mýtech. Taková unáhlenost, Danieli! Víš, že přesun s tebou bude absolvovat několik nezkušených, ale přitom výrazně exponovaných jedinců. Budou potřebovat zcela čisté a nezkreslené vědomí, aby svými myšlenkami nevychylovali reality nežádoucími směry a neaktivovali mentální magnetické síly… a ty jim málem začneš povídat legendy o věcech, které se vyskytují v místech mimo standardní prostor a čas! A o pár dní později je postavíš k zařízení, které způsobuje časoprostorové přesuny. Na co by si v tu chvíli asi vzpomněli? Nenašel bys spolehlivější způsob, jak skupinu několika lidí roztrhat. Každý z nich by se ti se svou utkvělou představou rozutekl do jiného meziprostoru, odkud by se už nevrátil, a byl by konec. Ty sám bys možná vyvázl, ale opravdu nevím, co bys pak sám dělal. Nemluvě o morálním aspektu, který by pro tebe byl ochromující, jak tě znám,“ uzavřela Hawkingová.

Daniel se zatvářil mírně rozladěně a poodešel, aby se na matku nemusel dívat. „Já vím, že to byla chyba,“ přiznal. „Budu opatrnější. Můžeme se vrátit k tomu, jak zdejší experimenty probíhaly?“

„Jak jsem říkala. U živočichů a nekomplikovaných humánních figurantů to šlo dobře. Pak došlo k několika dost nepřijemným situacím a nakonec byly ty experimenty z bezpečnostních důvodů ukončeny. Ale nic to nemění na tom, že to po většinu času fungovalo spolehlivě.“

* * *

Daniel obhlížel sloupy a zdi v zamrzlé místnosti. Chvíli přemýšlel a pak se konverzačním tónem zeptal: „Snažili jste se někdy přenastavit parametry spouštěče?“

„Jak to myslíš, Danieli?“ zeptala se pomalu Hawkingová.

„Tak, jak to říkám. Zkoušeli jste další možnosti nastavení?“

Hawkingová zavrtěla hlavou. „Tady žádné možnosti nastavení nikdy nebyly.“

Daniel nesouhlasil. „To není možné. Nemůžu uvěřit tomu, že by někdo, kdo konstruoval tak složité a vysoce účinné zařízení, využil pouze jeden jediný výstupní kanál. Předpokládá se přece, že se intenzita a průchodnost výstupních kanálů v čase mění, ano? Kdybys konstruovala něco takhle závažného,“ mávl rukou směrem ke kolu, „postavila bys to tak, aby to mohlo využívat pouze jednoho výstupu, který se v budoucnu může samovolně poškodit nebo úplně uzavřít? Ne. To přece neuděláš, bylo by to úplně šílené. Vybuduješ zařízení tak, aby nebylo odkázáno pouze na jeden výstupní parametr, tím spíš, když ten parametr nemáš pod kontrolou.“

Hawkingová na něj beze slova zírala. Daniel pokračoval.

„A navíc - podívej se kolem sebe. Celkové zařízení téhle komory na mě nedělá dojem jen tak nějaké výzdoby. Ty motivy jsou starověké, nejspíš je to starý Egypt. Ale kolo je celkem nové, to je zařízení staré nanejvýš pár staletí. To kolo bylo během věků obnovováno. Ale skalní rytiny by v místě, kde probíhá mrazová eroze a kde působí intenzivní záření, po staletí nevydržely! Ty rytiny musel někdo obnovovat. A ten někdo to musel dělat z dobrého důvodu. Tohle není jen estetická záležitost.“

Hawkingová zatřásla hlavou. „Jak je možné, že nás to nikdy…“

Daniel se laskavě usmál. „Nevadí. Pomohla bys mi teď, prosím, s průzkumem? Zaměř se na cokoli, co se odlišuje od okolí. Barva, struktura, zvuk při poklepu, cokoli. Jsem si jistý, že tady něco je.“

„Myslím, že bych měla dojít pro Benjamina,“ prohlásila po chvíli rozhlížení Hawkingová. „Většinu informací o experimentech v Orchid, upřímně řečeno, mám od něj. Bude lepší zeptat se přímo jeho.“

* * *

Skupina v Orchid se přeskupila. Ben se bez váhání odebral do podzemí s Eloise Hawkingovou a Hurley se vydal do skleníku, kde Richard pracoval s Desmondem. Nebyl to srozumitelný pohled. Oba muži seděli pod bujným mangrovníkem, oba očividně bloudili duší někde hodně daleko… a jen občas mezi nimi proběhlo pár slov. Hurley tam zůstal sedět a jen vše vnímal. Na Desmondovi mu obzvlášť záleželo – právě jeho hodlal pověřit vedením celé mise. Byl to Desmond, kdo měl nejsilnější motivaci ze všech pěti mužů, aby získal co největší množství infomací a aby se vrátil zpět. Byl jediný, komu zbýval někdo blízký na Ostrově.

Ben po příchodu do podzemí potvrdil Eloisiny domněnky. „Ne, tady nikdy nikdo nic neměnil. Dharmští sem dolů téměř nescházeli, na kolo ani nesahali. Tohle místo je trochu nepříjemné. Uvolňovali tu energii ovládáním z vyšších pater. Rozumíš, nemůžeš dát ke kolu ledního medvěda a pak ho postrkovat tak, aby tím kolem otočil,“ pokusil se o vtip. „Nad tímhle místem byla vybudována transpoziční komora a pod ní bylo zařízení řízené počítačem, které uvolňovalo dávky pro pokusné objekty. Ale to všecko už je zničené. Teď tady zbylo jen to kolo. O něm mi kdysi pověděl Richard,“ vzpomínal Ben.

„Kolikrát jsi tady byl, Bene?“ zajímal se Daniel.

Ben vzpomínal. „Málo. Často jsem vídal experimenty v komoře, ale tady dole… možná pětkrát, sedmkrát? Kdysi, brzy po zlikvidování Dharmy, mě sem vzal Richard a řekl mi, co to je. Potom jsem se tu ještě byl několikrát podívat sám, jen tak. Pak jsem provedl ten přesun… a teď jsem tu s vámi. Vím, jak tohle místo funguje, ale moc času jsem tady nestrávil.“

Danielovi se začala v hlavě rýsovat určitá představa. Dharmští vědci sem nechodili. Takže ti nic neměnili. Z Druhých sem chodili jen vyvolení, a i ti tak činili jen výjimečně. Ben, jeden z nejvyšších Druhých, o ničem nevěděl. Takže zařízení v podzemí fungovalo stále stejným způsobem po dlouhé desítky let. Pokud jeho hypotéza byla správná, a on si byl jistý, že správná je…tak tady něco muselo být. Představoval si zařízení, které dokáže usměrňovat záření. Vzhledem ke starověkému původu by to mělo být něco mechanického, soustava posuvných součástí, které lze přestavět tak, aby energie mohla proudit kýženým směrem.

Pokračoval v hledání a matka s Benem mu asistovali. Jenže nic nenacházeli. Už desetkrát osahali každý kámen v komoře, každý hieroglyf na zdi, každou škvíru ve zdi za kolem, kudy pronikalo světlo. Nic.

„Danieli…“ oslovila Hawkingová syna mírně. „Tohle nemá smysl. Nikam to nevede..“

„Musí to tady být! Já vím, že tady někde něco je!“ vypěnil Daniel a praštil pěstí do zdi. „Je to tady a my se kolem toho motáme jako slepí. Něco tady je a já to najdu.“

Hawkingová s Benem se po sobě podívali. Na tohle vážně není čas, říkal Eloisin pohled. Ben pokrčil rameny. Danielova hypotéza mu přišla logická, ale ani on si nedovedl představit, že by se v téhle malé komoře skrývalo ovládání k tak velkému zařízení, jako bylo kolo.

„Danieli, pojď, zítra se sem vrátíme. Nemůžeme tady nocovat. Je čas vrátit se nahoru.“

* * * 

Nahoře už se začínalo stmívat. „Dohodli jsme se, že dneska přenocujeme tady,“ oznámil jim Hurley. „V provozních místnostech se dá celkem pohodlně přespat.“ Všichni souhlasili. Věděli, že jejich práce tady ještě neskončila.

Hurley se přidal k trojici příchozích z podzemí. Když mu Daniel, stále ještě rozladěný neúspěchem, předestřel svou hypotézu, Hurley se zamyslel a pak opatrně přisvědčil. „Dává to smysl, Dane, to je pravda. Pokud by to vyřešilo problém s přesunama z Ostrova, bylo by to úžasný. A nemyslíš, že by to mohlo pomoci i od vedlejších efektů, od těch skoků Ostrova v čase?“

Daniel se zamyslel. „Nad těmi jsem příliš nepřemýšlel. Je dost možné, že kolo bylo uvedeno do daného nastavení, aby fungovalo jako ochranná pojistka pro případ ohrožení Ostrova. Tak to přece bylo podáno, ne? Takže ty skoky nejsou vedlejší efekt, ale hlavní.“

„To si už nemůžeme dovolit,“ zamračil se Hurley. „Poslední dvě otočení tady napáchala tolik zmatků, že další už fakt nezvládneme. Ale… Myslíš si, že to bez těch přeskoků nejde?“

Ozvala se Eloise Hawkingová. „Když své pokusy dělala Dharma, nikdy se o vedlejších efektech časových posunů Ostrova nikdo nezmínil. Jde to i bez toho.“

Daniel si cosi kreslil do zápisníku. „Víte, já si myslím, že to souvisí se stavem toho zařízení. Dharma měla svoje vlastní, nové a přesné. Ale to kolo… Všimli jste si, jak vypadá zeď za ním? Jsou v ní obrovské škvíry. Ta zeď je jako hráz, která prosakuje. Když do ní napustíš vodu, začne protékat na všechny strany. Energie se vyvalí do Ostrova… a strhne jej do spojnice a začnou posuny v čase. Energie s sebou nestrhne jen toho, kdo otáčí kolem, ale i celý Ostrov.“

„Myslíš, že by se to dalo řešit?“ zeptal se opatrně Hurley.

„Samozřejmě,“ rozzářil se Daniel. „Dejte mi čas a pár šikovných lidí. Myslím, že by stačilo utěsnit zdi, aby nedocházelo k úniku záření. Určitě přitom i zjistím, jak to funguje a jak se mění výstupy. Dáme to do pořádku a…“

Hurley ho zastavil. „Dane, tolik času nemáme. Musíte odtud odejít během pár dní. Já vím, říkal jsem, že nebudeme spěchat… ale tohle by trvalo moc dlouho. Nemůžeš chtít najednou vyřešit úplně všecko.“

Daniel si tiskl pěsti ke spánkům. „Ale já vím, že to tady někde je! Když to najdu, budeme se moci přesunout tam, kam je potřeba. Já to najdu, musím to najít! Pane bože, vždyť kvůli tomu jsem tady, to otevře úplně nový prostor pro výzkum… a místo toho tady sedím a točím se dokolečka dokola.“ Zoufale se zadíval na Hurleyho, v němž tušil nejsilnějšího spojence.

„Dane… jsi tu několik dní. Nemůžeš chtít všecko hned. Já vím, že je to pro tebe hrozně frustrující, narazit na něco, co nejde a s čím nemůžeš hnout… ale teď se s tím budeš muset smířit. Narazils na zeď a tu teď neprorazí ani tvoje geniální mysl. I ty máš strašně málo informací na to, abys tyhle věci rozmotal. Až se sem na Ostrov vrátíš, budeš vědět víc. A potom ti slibuju, že jakmile to půjde, dostaneš tolik času a možností na práci v komoře, kolik budeš chtít. Ale teď to vážně nejde.“

Mladý fyzik vytáhl poslední námitku. „My ale musíme ten směřovač najít. Teď by nás to vypustilo v poušti a to je konečná, protože to místo hlídají. Všichni to víme.“

„Danieli…“ promluvila tiše Hawkingová. „Nemusí vás to vypustit v poušti. Vzpomínáš, co jsem ti říkala začátkem odpoledne? Některé pokusné objekty se do pouště nedostaly. Dokázaly vychýlit standardní směr přenosu vlastními myšlenkami. A vy s sebou máte člověka, který tohle dokáže velice dobře.“

„Desmond si ve spojnici vedl dobře,“ přikývl Daniel, „to je pravda. Ale měl s sebou jenom mě; teď s ním budou čtyři lidé. A to byl návrat na Ostrov, tam je přitažlivost mnohem silnější, ne? Bude to fungovat, i když půjde na druhou stranu?“

„Musí to být místo, které zná,“ řekla Hawkingová. „A zároveň to musí být velice aktivní a silný výstup. Také musí být dobře dostupný a nesledovaný. Myslím, že o jednom takovém místě vím.“

„Ten kostel,“ pochopil Ben jako první.

„Přesně tak.“

* * *

Hurley vypadal zamyšleně. „Možná mě něco napadlo. Existuje jeden člověk, který by nám mohl pomoct. Je někde v L. A. a vím naprosto jistě, že se chce vrátit na Ostrov. Můžeme ten kanál zkusit otevřít z obou stran.“

Měl na mysli Walta, který s ním v posledních dnech čas od času navazoval spojení a informoval ho o své zoufalé snaze dostat se na Ostrov. Dávno už věděl, co všecko chlapec dokáže. Dovedl na dálku pohybovat věcmi, dokázal ovlivňovat mysli zvířat i lidí, uměl vidět věci, které se děly jinde, a dokázal se zjevovat na Ostrově. Nikdo jiný z lidí, které Hurley znal, nic takového nedokázal. A teď v něm vzklíčilo tušení, že by Walt mohl pomoci nejen s otevřením správného kanálu, ale dokonce i s problémem prosakujícího záření. Kdyby se chlapci podařilo na dálku vybudovat pomyslnou bariéru, která by udržela dávku energie v patřičných mezích, nemuselo by vůbec dojít k časovým posunům.

„To by mohlo fungovat,“ přitakala Hawkingová. „Hugo, bylo by ale dobré to vyzkoušet. Jestli ten tvůj člověk nezafunguje na sto procent, může to výpravu z naší strany zničit.“

„Já vím,“ řekl Hurley. „Měli byste jít spát, byl to náročnej den. A já se pustím do své práce.“