705 - Sbohem, holka

Vraceli se. 

Od chvíle, kdy Frank vyslovil tu větu, se atmosféra na palubě otlučeného boeingu propadla pod bod mrazu. Jako by najednou ten padesátistupňový chlad, který vládl za jen pár centimetrů od jejich tváří a pomalu začínal na okénka kreslit drobné vločky, jaksi záhadně pronikl i do letadla. A do těch, kteří byli na palubě. 

V kokpitu se rozhostilo naprosté ticho. Frank se přestal snažit o navázání komunikace a jen sledoval stav paliva a správný chod autopilota. Na Milesovy dotazy odpovídal jedním, dvěma slovy. 

V kabině pro cestující byla nálada obdobná. Kate, Sawyer a Richard mlčky seděli, každý ztracený ve svých myšlenkách. Claire spala – padlo na ni vypětí posledních dní, všechna únava, zmatky, nejistota a nakonec vybičované a ztracené naděje. 

Kate si o ni dělala starosti. Dobře věděla, že tohle je nejhorší možná situace, jaká mohla dívku potkat. Před pár hodinami na vlastní oči sledovala Claiřin zápas o poslední zbytky příčetnosti, když ji přesvědčovala k návratu. Na palubě letadla se zdálo, že by Claire mohla ten zápas dotáhnout do vítězného konce… ale teď o tom Kate pochybovala. Měla strach z chvíle, až se dívka probudí. Bude jenom nešťastná a zoufalá, nebo se jí znovu v pohledu objeví ty nepříčetné stíny? 

Minuty ubíhaly, letoun hltal kilometry a motory hltaly palivo. Bezstarostně, jako by se nic nedělo. Tahle bezstarostnost ale dělala starosti Frankovi. Spočítal si, že jim palivo vyjde – nebo také nevyjde – jen těsně. Zkušený pilot si také moc dobře uvědomoval, že letadlo je více či méně poškozené po předchozím přistání na krátké a provizorní ranveji a po hoblování džungle – a měl strach z opětovného přistání. Nevěděl, jak boeing zareaguje na přistávací manévry, nevěděl, jak bude fungovat mechanika na křídlech a nevěděl, jestli se letadlo při klesání a snižování rychlosti nezačne naklánět. Kdyby se naklánět začalo, bylo by to špatné. Nádrže už budou skoro prázdné a pokud se letadlo jen trochu nakloní, octne se jeden přívod paliva na suchu a jeden motor vysadí. A kombinace výpadku motorů a poruchy řízení mohla být smrtící jak pro zubožené letadlo, tak pro šestici na jeho palubě. 

Konečně se v dálce objevil stín, který se pomalu zvětšoval. Byli zpátky. Skoro. 

Frank zapnul palubní rozhlas. 

„Tak jo, lidi, jdeme dolů. Doufám, že si pamatujete bezpečnostní instrukce, který jste dostali před čtrnácti dny. Zapnout a utáhnout pásy, předklonit se, zapřít o sedadlo před váma a rukama si chránit hlavu. Nebude to nic příjemnýho, máme krátkou dráhu a poškozený řízení. A já s tím budu muset trošku praštit o zem, aby… no, to vám nemá cenu vysvětlovat,“ uvědomil si. „Prostě se držte a přejte nám hodně štěstí. Já i tahle holka ho budeme potřebovat,“ dodal pochmurně. 

V prvním momentu si pětice pasažérů myslela, že Frank v posledních větách zesílil hlas. Až pak jim došlo, že pilot mluvil stále stejně, monotónně a skoro rezignovaně, ale hluk v okolí se zmenšil. Letadlo se rozhodlo veřejně podpořit slova muže, který měl v rukou jeho osud. Jeden motor vysadil. 

„Sakra, tohle mi nedělej, ty potvoro, teď ne,“ povzdechl si Frank. Letadlo začalo zatáčet, jako by je ochromlé křídlo brzdilo a táhlo do strany. Pomalu uhýbali z přímého kurzu. Frank ale i přesto pokračoval v sestupu, neměl na výběr. Vyrovná to, až budou blíže k zemi. 

* * * 

„Myslím, že bys měla Šípkovou Růženku vzbudit,“ ozval se vzadu v kabině Sawyer směrem ke Kate. Tmavovláska váhavě přikývla. „Nechce se mi do toho. Mám strach, že…“ 

Nedopověděla, povzdychla si a pak opatrně položila vedle spící dívce ruku na rameno. „Claire? Claire, probuď se,“ jemně jí zatřásla. Nic. Zatřásla silněji. Dívka se pohnula, ospale otevřela oči… a pak je vytřeštila v nechápavém výrazu. 

„Co… kde… kde to jsem?“ hledala těžce slova. Chtěla ze sedačky vyskočit, ale zapnutý bezpečnostní pás jí to nedovolil. Claiřinu hysterii to ještě víc vyprovokovalo – začala se chovat jako divoké zvíře, které náhle zjistí, že je v pasti. Slova přešla v jekot a dívka se začala divoce zmítat, aby se vyprostila. Kate se ji ze všech sil snažila uklidnit, ale bylo to marné. „Sawyere, pojď mi pomoct,“ vykřikla zoufale. 

„Promiň, pihovatá, ale mám tady děsně zajímavý čtení,“ zavrtěl hlavou Sawyer a zamával letákem s bezpečnostními instrukcemi, který vylovil z přihrádky na sedačce. „Sice se mi zpátky domů vůbec nechce, ale ten odpor není tak velkej, abych se místo toho zabil při přistání.“ 

„Ale já ji sama nezvládnu!“ zaječela Kate, stále se rvoucí s Claire. Claire sice byla menší, ale několik let v džungli ji zatraceně zocelilo – a čím víc se jí zamlžoval rozum, tím víc se jí vracely fyzické síly. 

„Tak ji nech bejt,“ utrhl se Sawyer. „Zabijete se obě! Nehraj si na spasitelku, pihovatá, a padej si sednout někam jinam,“ snažil se Kate přesvědčit. Marně. 

„Nenechám ji umřít, sakra, slíbila jsem jí, že se o ni postarám,“ vyrážela ze sebe Kate, jak během nerovného zápasu lapala po dechu. 

„Ta holka je šílená! Jí už pomoct nemůžeš,“ zařval Sawyer. Kate ho ignorovala a obě ženy se dál praly. Pak se Kate povedlo rozepnout si pás, takže konečně mohla vstát. Získala tím určitou převahu a povedlo se jí Claire aspoň trochu zpacifikovat a zatlačit do sedačky. 

„Kate, co to ksakru děláš?“ 

* * * 

Kate bývala vždycky netypické děvče. Nejraději pobíhala venku a lezla po stromech, nebo si hrála v lese a snažila se číst ze stop divoké zvěře. Dívčí hry na kadeřnici, kosmetičku nebo pozdější propírání chlapců a toho, jak se kdo na koho podíval a kdo se s kým dal dohromady, ji nikdy příliš nebavily. Nebylo tedy divu, že měla kamarády hlavně mezi chlapci. Změnilo se to až na střední škole. Kate přišla v první den pozdě, jako obvykle. Zbylo na ni poslední volné místo v zadní lavici u okna. Vedle ní seděla světlovlasá dívka v obnošené košili. „Ahoj, já jsem Lucy,“ špitla. O přestávce se daly do řeči – dvě vyděděnkyně třídy, jedna v nemoderním oblečení, což ji v očích spolužáků naprosto znemožňovalo, druhá – rebelka bez příčiny, vzdorovitá a paličatá jako kluk, prostě divná holka. Staly se z nich nejlepší kamarádky. 

Kate a Lucy spolu trávily každou volnou chvíli i mimo školu. Lucy ráda chodívala ke Kate domů, učily se, procházely se v lese nebo sedávaly na stromě za domem a snily o budoucnosti. Často se zapovídaly až do večera, takže Lucy raději zatelefonovala domů a domluvila se s matkou, že u Kate přespí. Po dlouhých měsících vzájemného získávání důvěry se Lucy Kate svěřila, proč u ní zůstává tak ráda. Jednoho večera jí ukázala modřiny na celém těle. „Táta se občas napije, no,“ řekla Lucy a víc se o tom nechtěla bavit. Kate to respektovala. Ale o to víc se snažila chodit na návštěvy k Lucy… a často se zapovídala do noci, aby u kamarádky musela přespat. To pak bylo jisté, že tentokrát Lucy žádná modřina nepřibude. 

Jedné noci, kdy Kate zrovna byla doma sama, ji probudil déšť oblázků na okno. Když otevřela a vyhlédla ven, uviděla před domem Lucy. Třásla se zimou. Kate jí rychle utíkala otevřít. Kamarádka jí téměř padla do náručí a Kate zjistila, že se netřese jen zimou, ale hlavně pláčem. Když promluvila, ovanul Kate alkoholový závan. Lucy byla opilá. Kate se neptala, co se stalo – bylo jí jasné, že se děje něco hodně zlého. Odvedla kamarádku do svého pokoje, zabalila ji do deky a odešla jí uvařit čaj. Když se vrátila z kuchyně, Lucy se na ni vrhla. „Kde… kde si sakra byla, Kate,“ ječela dívka. „Nechalas mě bejt, vodešla sis pryč, nechalas mě bejt a nepomohlas mi,“ blábolila opile. Kate se ji snažila uklidnit. Marně. „Jseš… ty seš jako všichni vostatní. Sem pro tebe ta chudinka Lucy, co ji mlátí fotr, tak na ni musíme bejt hodný! Tváříš se jako kamarádka, ale nezáleží ti na mně. Nikomu na mně nezáleží. Jseš se mnou jen proto, abys měla dobrej pocit, jak jsi hodná,“ vzlykala Lucy opile a odháněla Kate, která se ji snažila obejmout a utěšit. „Jdi do háje, děte tam všichni, nechte mě na pokoji,“ zaječela nakonec. Přitáhla si deku blíž k tělu a vyběhla z Kateina pokoje. Kate se ji marně snažila zastavit – Lucy běžela ke vchodovým dveřím a zmizela ve tmě. 

Kate se těžko usínalo a ráno se jí těžko vstávalo do školy. Sousední lavice byla prázdná. Když si Kate vzpomněla na Lucyinu opilost, vůbec ji to nepřekvapilo. Překvapila ji učitelka, která si ji po skončení první hodiny zavolala. „Slečno Austenová… můžete prosím jít na moment se mnou?“ Kate se zatvářila otráveně. „Ale já nic neprovedla. Tentokrát fakt nelžu!“ „Já vím, že jste nic neprovedla. Jde o slečnu Boltonovou. Můžete jít prosím se mnou?“ zopakovala učitelka. Kate beze slova přikývla. Co je s Lucy? 

Učitelka ji odvedla do kanceláře ředitele. „Posaďte se, prosím, slečno Austenová,“ vyzval ji pan Lawrence, ředitel školy. „Co je s Lucy?“ vyhrkla Kate bez pozdravu. „Obávám se, slečno, že vám musím sdělit něco nepříjemného. Slečna Boltonová… se k nám už nevrátí,“ řekl ředitel. „Co… jak… jak nevrátí? Co je s ní?“ vyjekla Kate. „Stalo se jí něco?“ 

„Slečna Boltonová… se v noci pokusila o sebevraždu. Přežila, ale odvezli ji do psychiatrické léčebny, Katherine. Vaše spolužačka se k nám už nevrátí,“ zopakoval smutně ředitel. „Vím, že to byla vaše kamarádka. Je mi to líto,“ dodal. Kate byla jako ve snách a nechala se odvést zpátky do třídy. Po zbytek dne seděla sama v poslední lavici a vzpomínala na Lucyina slova – jsi se mnou jen proto, abys měla dobrej pocit. Nikdy se nedozvěděla, proč se Lucy toho večera tak šíleně opila a proč to všecko udělala. Ale tušila, že za to mohl její otec. „Za všecko špatný můžou chlapi,“ řekla jí kdysi Lucy. A tím, co udělala, to nezvratně potvrdila. 

* * * 

„Osmset, sedmsetpadesát, sedmset,“ četl údaje z výškoměru Miles. Frank si v hlavě přehrával nouzové instrukce. Vysunout a zajistit podvozek. Klapky, spojlery, brzdy. 

„Šestset, šestsetpadesát.“ 

Hlavní ostrov už měli téměř na dosah ruky. Frank s obrovskou vděčností děkoval osudu, že mechanické součásti na obou křídlech fungovaly tak, jak měly – takže se mu povedlo srovnat nerovnoměrný výkon a letadlo přestalo zatáčet. 

Jenže pak zmlkl i druhý motor. 

„Tak jo,“ povzdechl si rezignovaně pilot. „Stejně už je to jedno. Klídek, Franku, přistání bez motorů se simuluje při každým výcviku…“ řekl si jakoby sám pro sebe. Pak se znovu vrátil do role zodpovědného kapitána. 

„Milesi, vypadni,“ zavelel. 

„Cože?“ podivil se Miles tónem šokovaného dítěte, kterému rodiče poručí těsně před koncem napínavého filmu, že má okamžitě jít spát. 

„Slyšels dobře, vypadni odsud. Hra na pilota skončila, nechci tě zabít!“ zvýšil hlas Frank. „Tohle… bude ošklivý. Musím s tím praštit o zem. Letadlo při přistání má určitou energii a je na tobě, jestli ji vybiješ tvrdým dosednutím, nebo sedneš jako do peřin a budeš brzdit ještě půl hodiny. Máme krátkou a špatnou dráhu a jsme moc rychlí, nemůžu to zbrzdit zpětným tahem motoru. Fláknu s tím, co to vydrží, ale stejně nám ta dráha nevystačí! Zapíchneme se do džungle… a nejvíc to odnesou ti vepředu.“ 

Miles se ale rozhodl jinak. „Na to zapomeň, Franku. Snažil ses nás odsud dostat, takže já tady teď zůstanu pro případ, že bys pak odsud potřeboval dostat ty. Co má bejt, bude,“ filozofoval. Pak se pokusil o úsměv. „A navíc jsem docela klikař. Už jsem pár nahnutejch situací přežil, tak se to snad povede i teď. Buď si užiju adrenalin z první řady, nebo to aspoň skončí rychle.“ 

„Nepochází vaše rodina náhodou z Japonska? Pradědeček kamikadze?“ ušklíbl se Frank. Neměl sice na vtipkování náladu, ale musel tu situaci nějak odlehčit. Jinak by se zbláznil, ještě než by se dotkli země. 

Dvěstě, stopadesát, sto. Letadlo tiše plachtilo oblohou jako obrovský, důstojný pták a Frank vyhlížel malý ostrov. Orientoval se jenom podle pobřeží velkého ostrova a podle map, které našli v objektech Dharmy. Naštěstí byly dost přesné. Malý ostrůvek s vytouženou ranvejí se objevil přesně ve chvíli, kdy to Frank očekával. 

Jenže byli pořád moc rychlí. „Sto, osmdesát, sedmdesát, šedesát, padesát,“ odečítal Miles zastřeným hlasem… Pak se pod nimi ocitl práh dráhy. Jestli ji přeletí a dosednou do džungle, skončí to nejspíš katastrofou. Frank se rozhodl pro poslední možnost. Vysunul na maximum vzdušné brzdy a klapky. Letadlo citelně zpomalilo a poslední metry neklesalo, ale téměř se propadlo. 

Miles svých „dvacet, deset“ nedopočítal. Očekával, že dosednutí bude tvrdé. Ale to, co přišlo, nečekal. Jako by ho někdo shodil z desetipatrové budovy vsedě na dřevěné židli a ještě ho po dopadu nakopl do žeber s rozběhem. Zalapal po dechu, před očima se mu roztančil roj jisker a jen zdálky slyšel Frankovo klení. 

Letadlo narazilo do dráhy, ale nezastavilo se. Mělo příliš lehký předek a nedosedlo tak, jak mělo. Poskakovalo po zadních kolech podvozku jako veselá dětská hračka, zatímco se otřesený Frank snažil sklopit dolů i neposlušný čumák. Pak se mu to konečně podařilo, jenže dráha už končila. Pak se ale stal zázrak - přední kolo se zarylo do měkké země a o cosi se zarazilo. Letadlem to naposled tvrdě škublo… a pak bylo konečně ticho. 

Frank chtěl pustit řízení, ale ruce ho neposlouchaly. Až po několika nekonečných vteřinách se mu povedlo uvolnit křečovité sevření a pustil se kniplu. Tak jo, dokonáno jest, hotovo, ámen, pomyslel si. A sbohem. Sbohem, holka, nedokázal jsem tě odsud dostat. Nedokázal jsem odsud dostat ani ty, kteří na mě spolíhali. Jsem pilot k ničemu. Teda býval jsem pilot k ničemu. Pilot, kterej se nemá jak vrátit na oblohu, už není pilot. 

Do reality ho vrátilo zabušení na dveře kokpitu. Sawyer. „Hej, vy tam vepředu, jste celí?“ 

„Jo, šéfe. A nejen to, jsme dokonce i živí,“ ozval se Miles. Jeho hlas zněl hodně přiškrceně, ale zdálo se, že je v pořádku. 

Frankovi se po chvíli konečně povedlo roztřesenými prsty rozepnout pásy a odblokovat dveře pilotní kabiny. „Jak jste na tom vy vzadu?“ 

Sawyer už u dveří nebyl. S Richardem se skláněli o několik řad dál, kde mezi sedačkami ležela zhroucená a zakrvácená postava. 

* * * 

„Kate, prober se, zatraceně,“ prosil Sawyer a v hlase mu znělo cosi jako zoufalství. Odmítal si ale připustit, že by měl ztratit posledního člověka, na kterém mu tady na tomhle místě doopravdy záleželo. Ne. To se prostě stát nemohlo. 

„Co se stalo? A kde je ta blonďatá amazonka?“ nechápal Frank. 

„Claire zase přeskočilo. Chtěla zdrhnout, Kate se ji snažila udržet na místě a schytala tu ránu místo ní. Nebyla připoutaná, stála a myslím, že ji ten náraz hodil na přední sedačky,“ vysvětloval Sawyer. 

Frank se rozhlížel po prázdném letadle a až úplně vzadu zaznamenal pohyb. Claire byla evidentně v pořádku – Kate ji při nárazu ochránila od jakéhokoli zranění. Jakmile letadlo zastavilo, vyskočila ze svého sedadla a utíkala pryč, ještě než se Sawyer a Richard vzpamatovali ze série nárazů. Právě se jí povedlo otevřít zadní dveře a výška několika metrů ji nezastavila. Bez váhání seskočila z letadla… a byla pryč. 

„Zdá se, že jí přeskočilo definitivně,“ podotkl Frank. 

Kate se pomalu probírala. „Auuu, moje – hlava,“ zasténala. Chtěla si osahat krvácející ránu na spánku, kterou jí právě Richard ovazoval. Pokus o pohyb levou rukou ji ale přiměl k ještě silnějšímu výkřiku. 

„Pomalu, pihovatá, nehejbej se,“ tišil ji Sawyer. „Budeš v pohodě, ale teď musíš bejt v klidu, jasný?“ 

„Co… co se stalo, kde…“ bloudila očima nepřítomně Kate. „Nic si… nepamatuju.“ 

„Pššt, nenamáhej se, na pokec bude ještě spousta času, holka,“ domlouval jí Sawyer. „Jsme zpátky doma. Frank to zvlád a dostal nás na zem. Jenže ses prala s šílenou mamčou, takže sis to krásně adrenalinový přistání vůbec neužila.“ 

„Claire… Claire, kde je,“ rozpomněla se Kate a prudce se posadila. Veškerá bolest z rozbité hlavy i potlučené ruky byla najednou vedlejší. 

„Na to rovnou zapomeň,“ zchladil ji Sawyer a přinutil ji opět si lehnout. „Claire je fuč, ptáček uletěl. Šílený mámě znova přeskočilo.“ 

„Musím ji najít,“ vyjekla Kate. „Ona… já… slíbila jsem jí, že jí pomůžu.“ 

„Kate, Claire se o sebe postará,“ vstoupil do rozhovoru Richard. „Žila na tomhle ostrově tři roky. Ona naši pomoc nepotřebuje.“ 

„Hlavně o ni nestojí, pihovatá. Musíme ji nechat bejt, rozumíš? Může bejt nebezpečná!“ přesvědčoval Kate Sawyer. 

Kate ale omámeně trvala na svém. „Ne, ne. Mě… mě poslechne, dovolí mi, abych s ní zůstala,“ blábolila a snažila se Sawyerovi vykroutit. 

Frank se od skupinky oddělil. „Myslím, že bych měl zamknout dveře,“ podotkl. „Aby se nikdo nepokoušel v noci utýct.“ 

„Kate, sakra! Nikdo nikam nepůjde a ty už vůbec ne, jseš zraněná,“ došla trpělivost Sawyerovi. „A navíc je večer. Zůstaneme tady všichni do rána… a pak se uvidí. A bez připomínek,“ zadíval se přísně na Kate. Odpověděla mu ublíženým pohledem, ale neprotestovala. 

Snesla se noc. Pětice se rozmístila po opuštěném letadle a jeden po druhém pomalu usínal. Nikdo z nich nespal klidně. Výbuch z hlavního ostrova ale nevzbudil nikoho – byli dost daleko. A stěny letadla dobře tlumily zvuky z okolí. Kate spala nejhůř. Bolela ji rozbitá hlava a kvůli pohmožděninám ani nevěděla, jak si lehnout. Zírala do tmy a myslela na Claire. Nemohla ji prostě nechat někde v džungli. Slíbila to její matce… a slíbila to i sobě. Tím, co se z ní stalo, vlastně sebrala dceru své vlastní matce. Připadala si, jako by svoje selhání mohla napravit tím, že vrátí ztracenou dceru jiné matce. Musela Claire najít. 

* * * 

Ráno konečně Frank otevřel oba vchody. Pak zaváhal a otevřel i nouzový východ nad křídlem se skluzavkou. „Tady máte dálnici, panstvo,“ oznámil přihlížejícím a odešel dozadu do kuchyňky najít si něco k snídani. Ostatní ho brzy následovali. 

Kate se už cítila mnohem lépe. Zranění ji sice bolela, ale mohla se hýbat a hlava už jí fungovala zase na plný výkon. Po snídani si sbalila věci. 

„Odcházím,“ oznámila čtveřici mužů stručně. 

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ staral se Richard. Kate jen přikývla. 

„Ach jo, pihovatá,“ povzdechl si Sawyer. „Lovecký vášně jsou nezkrotný, co?“ 

„Nesnaž se, Sawyere,“ zavrtěla hlavou Kate. „Neříkám to proto, abyste mi to rozmlouvali.“ 

Sawyer se dovtípil. „Ne, Kate. Já nikam nejdu. Mám pocit, že… si trochu potřebuju dát oraz. Bylo toho v poslední době nějak moc.“ 

Kate se snažila nedat najevo určité zklamání. Chápala, že je asi příliš brzy chtít po Sawyerovi, aby s ní odešel do džungle a chtě nechtě tak odolával jejich vzájemné přitažlivosti, o které oba dobře věděli – Julietina smrt byla příliš čerstvá. Ale stejně ji to zabolelo. 

„Tak… snad se zase brzo uvidíme,“ rozloučila se rozpačitě. Sawyer zaváhal a pak ji opatrně, s ohledem na její rány, objal. 

„Dávej na sebe pozor, Kate.“ 

Po Kateině odchodu klesla nálada pod bod mrazu. Nikdo z nich nevěděl, co by teď měli dělat. Nechtělo se jim do džungle, nechtělo se jim vracet se na ostrov, nechtělo se jim nic. Sawyer se znovu v myšlenkách vracel k nedávným událostem na ostrově a navíc měl starosti o Kate. Frank byl zdrcený, že nedokázal dostat svoje letadlo a cestující do bezpečí. Miles byl otrávený – v kapse ho pálil balíček diamantů, které našel v hrobě Nikki a Paola. Osm milionů dolarů mu jen tak leželo v kapse a nemohl je nijak využít! Jedině Richard vypadal klidně a smířeně, ale mizernou atmosféru změnit nemohl. 

* * * 

Kate se vydala do džungle a sledovala Claiřiny stopy. V noci naštěstí nepršelo a utíkající pomatená dívka si s nějakým maskováním stop nedělala starosti, takže Kate mohla postupovat poměrně rychle. Zatrnulo v ní, když přišla na pláž, kde Claire předchozího dne definitivně přesvědčila k návratu do civilizace – a kde Claire tehdy odhodila pušku. Teď byla zbraň pryč. 

Kate zpozorněla a zpomalila. Měla sice v batohu pistoli, ale doufala, že ji nebude muset použít. A i kdyby na to došlo, byla kvůli zraněním pomalejší. A mohla cokoli snáze přehlédnout. Ale na jejím odhodlání najít Claire se nezměnilo nic. 

Po ukončení střední školy Kate váhala, co teď. Proto uvítala, když jí známá nabídla, jestli by nechtěla pracovat v azylovém domě pro týrané ženy. Kate nabídku ráda přijala. Měla pocit, že takovou prací konečně bude moci zmírnit výčitky svědomí, které ji dodnes trápily kvůli Lucy. 

„Na tuhle práci nemusíš být vystudovaná psycholožka,“ vysvětlovala jí před nástupem její nadřízená. „Hlavní je umět děvčata rozpovídat. Není to tak těžké – jsou tu proto, aby na sobě změnily to, co je přivedlo do neštěstí, takže jsou terapiím vcelku otevřené. Musíš poslouchat, ptát se… a šťourat. Hledat příčiny problému, na který narazíte. Děvčata si musí uvědomit, kde jsou kořeny toho, co je trápí, aby se to mohly pokusit změnit. A to je to, k čemu bys je měla vést, Kate. Umíš s lidmi mluvit, máš pochopení, umíš se ptát a umíš jít ke zdroji problémů. Myslím, že to zvládneš.“ 

Kate do nového zaměstnání nastoupila nejprve jako asistentka u individuální terapie, kterou ženy procházely hned po přijetí do domova. Po pár dnech zjistila, že tohle je práce, která jí přináší dosud nepoznaný pocit – jako by pro to byla stvořená. Mluvila s ženami, které bili jejich alkoholičtí manželé; nebo s dívkami, které po zjištění těhotenství rodiče vyhodili z domova. Snadno se s ní uvolnily, vypovídaly se jí… zkrátka vycítily, že jí mohou důvěřovat. Kate si konečně připadala užitečně. 

Problém nastal ve chvíli, kdy Kate „povýšila“ na asistentku u skupinových terapií. Klientky ji sice měly rády a věřily jí, ale když došlo na dělení do podskupin, vždycky byl větší zájem o skupinu její zkušenější kolegyně. Tracy byla rázná padesátnice, která si kdysi také prošla peklem týrané ženy. Dnes ale sršela energií a životním elánem. S „holkama“ se nikterak nezalamovala – nechodila si daleko pro ostré slovo, kterým dívce vyčetla, co dělá špatně. Přesto ale byla oblíbenější než Kate. Kate to přičítala tomu, že je ve skupině nová. 

Pak si ji jednou zavolala její šéfka. „Kate… co bys řekla tomu, kdybychom tě vrátily zpátky k individuálním terapiím?“ Kate to překvapilo… a trošku zklamalo. U skupinových terapií mohla dělat to, co chtěla – pomáhat. U individuálních si připadala jenom jako vrba, která ženám pomůže zbavit se toho nejhoršího po příchodu.“Hm… přiznám se, že u skupinových terapií si připadám užitečnější. Proč mě chcete přeřadit zpátky?“ zeptala se s nepříjemným tušením. 

Tušení se naplnilo. Nadřízená se na ni dlouze zadívala a povzdychla si. „Víš, Kate… trošku jsem se v tobě zmýlila. Ty jsi ideální člověk pro svěřování, ne pro práci na sobě. Terapeutka, která vede děvčata při léčbě, musí mít obrovskou spoustu životních sil, které může a umí rozdávat. Musí děvčata nabíjet a vlastním životem jim ukazovat, že se mohou změnit, že v sobě mají tu sílu a že to dovedou. Potřebují na terapeutce vidět naději. Spokojenost s vlastním životem.“ 

Kate si s každým dalším slovem připadala, jako by na ni někdo házel další a další tlusté deky plné prachu, v nichž se nemůže nejen pohnout, ale ani nadechnout. Potřebují vidět naději. To znamenalo… že na ní tu naději nevidí. „Vy… vy si myslíte, že to v sobě nemám?“ vypravila ze sebe těžce. 

„Nejde o to, co si myslím já, Kate,“ řekla pomalu šéfka. „Ale děvčata to tak cítí. Je jim to vůči tobě moc líto, mají tě rády, jsi milá… ale nenabíjíš je. Pár děvčat mi řeklo, že si připadají, spíš jako by sis ty brala tu energii od nich. Jako by sis na jejich neštěstí dokazovala, že na tom ty sama nejsi tak špatně. Jenže tohle jim nepomůže a ony to vědí, Kate. Proto si myslím, že bude lepší, když se vrátíš k individuálním terapiím. Tam dívky potřebují někoho, kdo je citlivě vyslechne – a přesně to ty umíš,“ snažila se ji povzbudit. 

Kate souhlasila – nic jiného jí nezbývalo. Ale ani stará práce už ji netěšila a neměla z ní dobrý pocit. Pokaždé, když si začala povídat s přijímanou ženou, vzpomněla si na šéfčina slova - vážně si dokazuje, že je někdo ještě ubožejší než ona? Pijavice. Lucy měla tenkrát pravdu. 

Do měsíce dala Kate výpověď a vrátila se domů. Matka byla zklamaná… ale zdaleka nejhorší byl Wayne. Otevřeně se jí vysmíval a urážel ji. V Kate pomalu rostl vztek. Dorostl ve chvíli, kdy jí došlo, že jak Lucy, tak týrané ženy z azylového domu měly pravdu. Kate si kvůli neustálým útokům a shazování násilnického otce skutečně zoufale potřebovala dokázat, že ji někdo potřebuje… a že pro někoho něco znamená. Doma měla pocit, že neznamená nic. 

Za několik let udělala Kate to, kvůli čemu ji po zbytek života stíhal federální agent. Zabila svého nevlastního otce, který z ní udělal to, co byla. A z života nejisté mladé ženy se stal život mladé uprchlice před zákonem. 

Ale touha někoho zachránit a změnit něčí život k lepšímu v ní zůstala. 

* * * 

Čtveřice u letadla trávila den bezcílným poflakováním. Sawyer dopil poslední zbytky ze servírovacího vozíku a pak otráveně ležel pod křídlem. Až když za ním přišel Frank s dalšími lahvemi, uvědomil si, že úplně zapomněl na zásoby v palubní kuchyňce. Parťáka v neštěstí vlastně uvítal. Jak v lahvi ubývalo, oba muži se rozpovídali, každý se svým obrovským pocitem viny. Ten spojoval ještě víc než alkohol. 

Lítostivý alkoholický dýchánek se ale nečekaně rychle rozplynul. 

Z velké dálky se ozvalo ženské zaječení. O původu toho zvuku by se možná ještě dalo pochybovat - ale to, co následovalo těsně po něm, bylo naprosto jasné. Zaštěkala série výstřelů. 

Sawyer okamžitě vystřízlivěl. „Kate!!!“ 

Ruka mu sjela do kapsy, kde měl pistoli. „Tak to ne, šéfe. Jdeme všichni,“ ozval se za ním tiše, ale pevně Milesův hlas. Tři zbývající muži se začali škrábat zpátky do letadla, kde měli schované zbraně. 

Ale ještě než vyrazili, vyběhla z džungle na okraji ranveje rozcuchaná postava. 

„Pihovatá,“ vydechl nepopsatelnou úlevou Sawyer. „Co se tam, doprdele, stalo?“ 

Kate sotva popadala dech a obvazem na hlavě jí prosakovala čerstvá krev. „Musíte… musíte jít se mnou, rychle,“ vzlykla. 

Během pěti minut byla celá skupinka připravená a vyrazila. Po nějaké době, která se jim ale zdála jako dlouhé hodiny, je Kate dovedla na pláž. 

„Ale dohajzlu,“ vytřeštil oči Sawyer a chtěl se rozběhnout. 

Miles ho pochmurně zarazil. „Nemusíš spěchat, šéfe.“ 

V písku ležela bez hnutí postava. 

Pětice se k ní pomalu přiblížila. Byla to asi čtyřicetiletá žena, které se v otevřených modrých očích odrážela jasně modrá tropická obloha. V hrudníku měla několik střelných ran. 

Kate vedle ní poklekla a tiše se rozvzlykala. 

„Ty ji znáš?“ zeptal se Richard. Kate jenom přikývla, na víc se zatím nevzmohla. 

Miles se k mrtvé ženě sklonil. Po chvíli si odsedl. „Poslední, co viděla, byla nepříčetná blondýna.“ 

Claire. Claire, pane Bože, co jsi to ksakru udělala, pomyslel si s hrůzou Sawyer. 

Pak si uvědomil, že Miles ještě neskončil. Rozhlížel se po ostatních, jako by čekal, až ho požádají o další informace. Kývl na něj, aby pokračoval. 

„Měla dítě. Claire ji zabila, aby získala dítě.“