Desmond s Eloise dál seděli za majestátným kostelem. Zvláštní klidné světlo kdesi za chrámem už pohaslo a všude se rozhostila noc, temná a hluboká jako Desmondovo zoufalství. Před chvílí se dozvěděl nejhorší zprávu svého života. Najednou mu bylo všecko jedno, dokonce i to, že tady teď sedí s touhle ženou, kterou tak neměl rád, a bez zájmu poslouchal její povídačky. O tajuplném ostrově a jeho dětech. Poslouchej, Dessie, to bude pěkná pohádka.
„Já sama jsem se tam narodila také,“ vyprávěla Eloise. „Žili jsme tam po staletí, v klidu a v harmonii s celým místem, s přírodou. Byli jsme tam šťastní. Naučili jsme se rozumět zákonům toho místa a nepřekračovat je. Mezi jeden z nich patřilo odjakživa to, že dva lidé, kteří se tam narodili, spolu nesměli mít dítě. Nebyl to tak velký problém, jak to vypadá – na ostrov čas od času přicházeli noví lidé. Přicházeli z různých kultur a z různých časů, ale spojovalo je jedno – přicházeli v dobrém. Přidali se k původním obyvatelům a měli s nimi děti, takže jsme nevymírali,“ vzpomínala žena.
„Proč… proč nemohli mít lidé z ostrova spolu děti? Kvůli… obměňování genofondu? Abyste nezdegenerovali?“
„Nejspíš i proto,“ přikývla Eloise. „Ale hlavní příčina byla jinde. „Ti, kteří se narodí na ostrově, jsou zvláštní. Výjimeční. Pokud se jejich schopnosti nebo vlohy zkombinují a narodí se jim dítě, jsou tyhle schopnosti mnohem silnější. Zesilují z generace na generaci. A mohou být nebezpečné.“
„Jak může být dítě nebezpečné,“ zavrtěl hlavou Desmond.
„Nebezpečné pro ostrov,“ upřesnila Eloise.
Desmond se na ni podíval a v očích se mu probudil starý známý vztek; na řeči o vůli a zranitelnosti a lidskosti ostrova byl alergický. „Jak může malé dítě ohrozit tak zatracenej kus skály? Malej génius sestrojí atomovou bombu z kokosu a rozmačkanýho banánu, vyhodí ten citlivej kus země do povětří a zničí tak ráj na zemi?“
„Částečně máš vlastně pravdu. Děti ostrova mají různé schopnosti. Myslíme si, že během těhotenství a raného dětství do sebe částečně nasály i… energii toho místa. A ta může způsobovat velmi širokou škálu schopností – od obyčejné geniality v některých oborech, přes schopnost vycítit něčí myšlenky, až po extrémní odolnost nebezpečným vlivům,“ vypočítávala Eloise. „A kombinace těchto schopností může skutečně vést až ke zničení ostrova.“
„Takže ostrov má energii,“ušklíbl se Desmond. Pomalu se začal vzpamatovávat ze šoku a opět začínal být nepříjemný a ironický. Eloise pochopila, že musí jednat rychle, dokud je ochotný ji ještě poslouchat.
„Ano, můj milý. Ale to je téma na velmi dlouhou přednášku, na kterou teď nemáme čas. Ale nepřijdeš o ni, poví ti ji někdo, kdo toho ví víc než já. A s kým se budeš bavit raději než se mnou,“ pousmála se chápavě.
Pak pokračovala. „Vy jste tohle pravidlo porušili. Byla to i naše chyba, neměli jsme vás oddělit. Ostrovní energie, kterou v sobě oba máte, vás k sobě neomylně přitahovala – a pak zafungovala podobnost a vrozená náklonnost dvojčat, kterou jste si spletli s osudovým vzplanutím. Takže jste přirozeně měli dítě – tenkrát, jak říkáš.
Gravitace je jedna z nejmocnějších sil vůbec a v případě ostrova a jeho dětí funguje nekompromisně. Váš syn, Desmonde, je k ostrovu přitahován ještě silněji než vy dva – a určitě uznáš sám, že tebe to místo táhlo zatraceně silně, mnohem silněji než Penelope. Nevíme, proč je to tak – možná proto, že ses narodil o něco později než ona a tvá matka tě porodila v blouznění, kdy byla působení té energie mnohem otevřenější… takže jsi dostal obrovskou dávku nejen sám za sebe, ale i z jejího těla – ale na tom teď nezáleží. Jde o vašeho syna. Ostrov ho volá a volat ho vždycky bude. Jenomže z něj také má strach, protože ví, že by ho mohl ohrozit. Takže se ho pokusí zlikvidovat – a nakonec se mu to povede. Vždycky to tak bylo, Desmonde. To proto jsme zjistili, že děti ostrova spolu nesmějí mít potomky. Kolem druhé generace se děly podivné věci, které nakonec vždycky skončily katastrofou. Smrtí dítěte.“
Desmond se na ženu zadíval se vztekem. „Snažíte se mi hrát na city? Mám zachránit svoje dítě, který ani nemám? Který žije někde tam… v minulým životě? Ale pokud máte pravdu, tak tam žiju i já, žije tam Penny, nevíme nic o těchhle nesmyslech a o malého se postaráme, nemusím ho zachraňovat. Vzpomínám si, jak jsme byli šťastní!“
„Pleteš se, můj milý. Nepamatuješ si všecko, co se tam tehdy stalo. Tvoje žena, tvůj syn i ty jste v obrovském nebezpečí. Za normálních okolností bys to mohl hodit za hlavu, obětovat někdejší život a jít dál tady, zapomenout na Penelope, najít si tady jinou ženu a jednou s ní odejít tam, kam před chvílí odešli tví přátelé… ale je to nevyzpytatelné. I kdyby Charlie zemřel, což by za daných okolností bylo sice kruté, ale bezpečné, nic to nevyřeší, jen to všecko oddálí. Lidé budou na ostrov přicházet dál, někteří budou porušovat pravidla… a jednou se to stejně stane. Buď to bude brzy tvůj syn, nebo později někdo jiný. Ale přijde to. A až to přijde…“
„…tak co? Bude konec světa?“ dokončil výsměšně Desmond.
Eloise vážně přikývla. „Nevíme přesně, jak by to vypadalo. Ale změnilo by to všecko, co známe. Nezměnil by se jen svět, v němž ty a Penny žijete jako rodina… ale i tenhle, kde jsme teď my; i ten, kam odešli tví přátelé a kam jednou odejdeš také. Všecko by se rozpadlo. Protože síla, která je propojená s ostrovem, je síla, která drží všecko pohromadě. A jestli ta síla povolí, tak…Bůh nás ochraňuj. Pokud by pak ještě nějaký Bůh byl,“ zazněl v Eloisině hlase nelíčený strach.
* * *
Desmond usoudil, že stará dáma začíná mluvit z cesty. Vztek v něm zase začal pomalu chladnout – nemocnou ženou se přece nenechá rozčílit. Dobře, ta věc o něm a o Penny byla nejspíš pravdivá, ač to bylo jakkoli příšerné a těžko uvěřitelné. Jenže to dávalo smysl… a ty fotografie nelhaly. Ale tohle? Pohádka o světech a mimořádném dítěti, které je může zničit?
Rozhodl se přistoupit na její hru a začal s ní mluvit jako s dítětem, které vám vážně líčí, že pod jeho postelí bydlí obrovská příšera. Věřit a zajímat se. A jak ta příšera vypadá, holčičko? Cože, má obrovské oči plné hnisu? A tesákovité zuby? Ach, Bože, to ne, to je vážné. A pak vytáhnout ten záchranný, všespásný racionální dospělý argument: Víš co? Jestli má obrovské hnisavé oči, nastražíme na ni něco, co jí je zničí – pak oslepne a už se nevrátí! Stačí pár naostřených špejlí, samostříl z praku a na hroty kapku jedu – nesahej na to, holčičko, je to nebezpečné!, celé zařízení umístit pod postel a po pár nocích špejle uvolnit a na hroty napatlat trošku másla. Tatínku, ta zbraň spustila! Ukaž, maličká? No doopravdy. Zvládli jsme to, vidíš? Na hrotech jsou ještě stopy hnisu. Zničili jsme ji, už se nevrátí! Můžeš klidně spinkat.
Pomalu přikývl, jako by konečně začínal chápat. „Takže… jsou tři světy? Nejen ten, který přijde potom, ale i ten, který byl předtím? Něco jako nebe a peklo?“
„Ne tak docela, Desmonde,“ zavrtěla hlavou Eloise. „Světů je nekonečné množství. Zní to šíleně, viď? Ale výzkumy v oblasti kvantové fyziky to dlouhodobě potvrzují. Nekonečné množství realit. Některé jsou stejné jako ta naše, liší se jenom odlišným průběhem času. Jako dva stejné obrázky na dvou listech papíru, které vůči sobě jenom o pár centimetrů posuneš,“ vysvětlovala žena. „A to znamená, že v některých realitách žijeme i my. Naše kopie,“ pronesla Eloise významně.
Desmond chápavě přikyvoval. „Dobře, to chápu. Ale jak to souvisí se mnou?“
„Normální lidé o tomhle všem po naprostou většinu života nemají tušení. Ale někteří, jako třeba ty, jsou výjimeční. Někteří mohou do světů, které jsou tomu našemu podobné, za určitých okolností nahlížet. Někteří mohou tyto vědomosti z více realit nasávat současně – takže mohou vědět nebo tušit, co se stane v budoucnosti nebo co se stalo v minulosti, i když u toho nebyli. To je i můj případ,“ dodala jakoby omluvně.
Desmond s pochopením přikývl a byl si čím dál jistější – až tahle paní domluví, zavolá jí záchranku. Nic víc pro ni udělat nemůže.
„Ty, Desmonde, máš tenhle dar taky. Nevzpomínáš si, co se s tebou dělo tenkrát na ostrově? Ty záblesky, kdy jsi viděl do minulosti nebo do budoucnosti, to bylo ono. Jenže tím to nekončí. Někteří mohou mezi realitami do určité míry přecházet a ovlivňovat je.“
„Jaký je rozdíl v tom, že jen vidíte, co se stane, a že to můžete ovlivnit? Když přece víte, co bude, můžete s tím vždycky něco udělat,“ zamračil se Desmond.
„Takhle to nefunguje, můj milý. I když se pokusíš něco změnit, zapracuje vzápětí obrovská shoda náhod nebo osud, aby se tvůj zásah zneutralizoval. Jen výjimeční mohou něco změnit. Někdy to skoro vypadá, jako by i sám osud pokorně přijal, že tihle výjimeční vědí nejlépe, co dělat, a jejich činy nechává bez reakce…“
„Takže tenhle výjimečný jsem já,“ zatřásl nechápavě hlavou Desmond. „Proč si to, kčertu, myslíte?“
„Vzpomínáš si na to, co se tenkrát dělo na ostrově? Vidiny, v nichž umíral tvůj kamarád Charlie? Několikrát jsi ho díky nim dovedl v poslední chvíli zachránit. Kdyby se ti to jednou jedinkrát nepovedlo, nezachránili by vás z ostrova a všecko by bylo jinak,“ připomínala Eloise.
Měla pravdu – na tyhle silné okamžiky se Desmond rozpomínal čím dál více. Ale jinak její vyprávění znělo stále šíleněji. Nicméně se rozhodl, že hru dohraje do konce: „Takže já… já se podle vás mám vrátit na ostrov do tamtoho dřívějšího světa… a něco udělat, aby můj syn nezemřel a zároveň nemohl ohrozit svět, jestli vás dobře chápu?“
Eloise se na něj zářivě usmála. „Konečně ti to došlo, chlapče.“
„Jenže to má jeden háček,“ dodala. „Nevíš o celé věci skoro nic. A bez informací sám nic nezmůžeš.“
„Tak… byste mi mohla pomoct vy, ne?“ zatvářil se Desmond prosebně.
„Desmonde, to bych nemohla. Už teď mě nenávidíš a až se vzpamatuješ z tohohle otřesu, budeš mě nenávidět ještě víc. Já nikdy nebudu ta, se kterou bys mohl a chtěl spolupracovat,“ odmítla Eloise. „A navíc… ani já toho nevím tolik, abych ti mohla pomoci. Ale je někdo, kdo už teď ví víc než já.“
„A to je kdo?“ reagoval poslušně Desmond.
„Můj syn, Daniel,“ prohlásila pevně Eloise.
* * *
„Ale… váš syn je hudebník,“ zatvářil se zmateně Desmond. „Ten mi toho o ostrově a milionu světů moc nepoví. A navíc se obávám, že už je… pryč.“
Eloise smutně přikývla. „Já vím. Daniel, který žil tady, je pro celou věc bezvýznamný. Ale jak jsem ti říkala – žije i v jiných realitách. Někde je to tentýž bezvýznamný muzikant, jinde už ani nežije…“ (Eloisin obličej se na okamžik stáhl obrovskou bolestí, kterou Desmond nechápal) „… a někde je to špičkový vědec, fyzik a matematik, který svůj talent nepromrhal brnkáním do kláves. A toho ty musíš najít,“ řekla dáma energicky a téměř vesele na Desmonda namířila ukazováček. Jako kdyby chtěla povzbudit žáčka ve škole, který právě dostal před celou třídou důležitý a zodpovědný úkol.
Desmond se kousl do jazyka, aby se nerozesmál. „Jak to ale mám udělat? Mám procházet jedním světem za druhým a nakukovat do laboratoří, jestli tam náhodou nepracuje roztržitý mladík jménem Daniel? To by, obávám se, trvalo dost dlouho.“
„Desmonde, můj milý, pro lidi, jako jsi ty, při průchodu mezi realitami funguje něco jako… myšlenkový magnetismus,“ prohlásila Eloise. „Jestliže v okamžiku průchodu na něco usilovně myslíš, je velká pravděpodobnost, že se ti povede právě do oné situace projít. A netvař se tak zmateně. Zkus si vzpomenout na výbuch toho bunkru, tenkrát na ostrově. Než jsi otočil klíčem, myslel jsi na Penny, není to tak? A co se potom stalo? Probral ses ve vašem bytě. Přesně takhle to funguje, chlapče,“ usmála se zářivě dáma. Připomínáním situací, které se staly a u kterých nebyla, přitom Desmondovi neustále dokazovala alespoň částečnou pravdivost svých slov – Eloise skutečně věděla více, než vědět mohla. Jenomže to teď Desmondovi nedocházelo.
Soustředil se na rozehranou hru. „Dobře. Seberu se a projdu do jiné reality, budu myslet na vašeho syna a šťastně se tam shledáme. On mi poví, co ví a co mám udělat – a co pak? Pak projdu dál, budu myslet na ostrov a probudím se tam?“
„Vlastně ano, až na… jednu maličkost. Daniela musíš vzít s sebou, budeš ho potřebovat.“
Desmond se neovládl a rozesmál se. „To… to nemyslíte vážně,“ zadíval se na ni, když se uklidnil.
„Vím, jak šíleně to zní – musíš si o mně myslet, že mi přeskočilo,“ usmála se shovívavě Eloise. „Jenže to tak zkrátka je. Za normálních okolností tohle není možné, nikdo nemůže převádět lidi mezi světy. Dovedeš si představit ten zmatek, kdyby se lidé naučili přivádět zpět své zemřelé, nebo naopak odvádět ty, kterých se chtějí zbavit. Prostě to tak nefunguje. Jenomže ty, Desmonde, jak jsem už říkala, jsi výjimečný. A Daniel svým způsobem taky.“
„Nezapomeň na to, že je to tvůj bratr, i když nevlastní. On sám se sice nenarodil přímo na ostrově, ale je jím velmi, velmi silně ovlivněn – jeho genialita a talent pro kvantovou fyziku jsou darem toho místa. Takže i jeho ostrov přitahuje. Vy dva se svým způsobem přitahujete také, takže je šance, že se během přesunu jeden druhému neztratíte a Daniel nezešílí někde v… meziprostoru. Ale co je nejdůležitější – Daniel tě v některých realitách zná. Ví o tobě, věří ti… a zvolil si tě jako konstantu. Konstanta…“ zareagovala Eloise na Desmondův nelíčený výraz nepochopení, „je někdo nebo něco, co ti pomáhá zvládat přesuny mezi realitami. A on si vybral tebe. Takže jsem si téměř jistá, že s tebou se mu podaří projít – bezpečně pro oba,“ vysvětlovala žena.
Desmond chvíli přemýšlel.
„Takže… já tam přijdu, on mi všecko uvěří, nechá svoje pokusy a svůj život a odejde se mnou někam do jiné dimenze?“ shrnul. „Nezlobte se, ale to zní trošku… nepředstavitelně. Musel by se zbláznit!“
Eloise se lehce usmála. „Daniel je… jak to říct? Není těžké si získat jeho důvěru, Desmonde. Je to chlapec s dobrým srdcem a když ho požádáš o pomoc, měl by souhlasit. A navíc mu taková zkušenost pomůže ve výzkumech. Dá si říct, neměj obavy,“ ujistila ho. „Co se samotného přechodu týče, ten obstará Daniel. Bude dobře vědět, co dělat.“
Desmond její informace znovu odkýval a pomalu začal přemýšlet, jak tuhle sci-fi konverzaci ukončit a jak se s dámou rozloučit, aby jí nepocuchal nervy ještě víc, než bylo nutné. Potřeboval být sám a přebrat si, co se dnes dozvěděl. Ideálně u sklenky něčeho ostřejšího. Nebo rovnou lahve.
* * *
„Je tu ještě jedna věc, kterou musíš vzít v potaz, můj milý,“ zvedla dáma znovu hlas. „Tvoje konstanta.“
„Co – co je s ní? Já vlastně nějakou mám?“
„Bohužel už ne, to je ten problém. Zatím si na to asi nevzpomínáš, ale tvou konstantou byla Penny. Ale obávám se, že po tom, co jsem ti řekla, už jí nebude,“ zasmušila se Eloise. „Je to komplikace – stará a osvědčená konstanta funguje vždycky nejlépe, ale jinak to nejde. Musíš si zvolit něco jiného, co dobře znáš… a co se pravděpodobně vyskytuje ve všech realitách, do nichž se dostaneš.“
Desmond se znovu naoko zadumal. „Mohl by to být třeba… můj bratr? Nebo matka?“
„Vidím, že jsi pochopil, o co jde,“ pochválila ho Eloise. „Obávám se ale, že s nimi by mohl být problém – budou nejspíš příliš daleko na to, abys je v případě nouze mohl rychle zkontaktovat. Nechci ti do toho mluvit, ale měla bych pro tebe dva návrhy…“
„Povídejte,“ vyzval ji Desmond. Bez hlubšího zaujetí dohrával roli zvědavého dotazovače.
„Tím prvním, a nejjistějším, by byl samotný ostrov. To místo si tě s radostí přitáhne, ať budeš kdekoli a kdykoli. Ale vidím, že to tvoje hrdost prostě nesnese,“ pousmála se shovívavě stará dáma při pohledu na Desmonda, který se naježil, jen slyšel slovo ostrov.
„Druhou možností je… Daniel. Jestliže jsi ty jeho konstantou, budete muset být v kontaktu. Vzájemná konstanta je sice poněkud křehké řešení, ale v tomhle případě mi to připadá jako to nejbezpečnější,“ přemítala Eloise.
„Musíš se s ním setkat co nejdřív. A v případě, že by tě postihly… vedlejší efekty… pak by ses s ním musel setkat i v tom dalším světě. V těch propadech, rozumíš? Jestliže ho budeš brát jako přítele a jako někoho, kdo ti chce a může pomoci, vedlejší efekty to zastaví a už se nevrátí. Rozuměls mi, Desmonde? Tohle je životně důležité,“ zvedla znovu hlas bělovlasá dáma.
Desmond přikývl. Jen ať se ta paní nerozčiluje. Ano, samozřejmě, všemu rozuměl.
„Ano, myslím, že to chápu. Takže… já odsud teď musím odejít, najít vašeho syna a s ním projít zpět do světa, kde je ostrov a můj syn v nebezpečí, zjistit, jak je zachránit a udělat to,“ zrekapituloval naposledy.
Eloise přívětivě přikývla.
„Dobře, paní. Předtím si ale musím ještě něco zařídit,“ zatvářil se Desmond omluvně. Zavolat ti sanitku, ty babice potrhlá, dodal v duchu a zvedl se od stolu.
* * *
„Ne, můj milý, to bohužel nepůjde,“ prohlásila nekompromisně Eloise. Hlas bláznivé vypravěčky příběhů byl najednou pryč a na scéně byla znovu striktní diktátorská učitelka z internátní školy, která vám zpřeráží prsty pravítkem, pokud neposlechnete.
Zdáli se ozvala nová píseň. Že ty chlapy baví hrát pořád tyhle starý kusy, napadlo Desmonda poněkud nesmyslně.
Words are flowing out like endless rain into a paper cup, they slither while they pass, they slip away across the universe (*), zněla nocí konejšivá píseň.
Eloisin hlas s křehkou písní ostře kontrastoval. „Teď se pěkně posadíš zpátky a uděláš to, co jsem ti řekla před chvílí,“ přikázala. „Vzpomeneš si na to, cos zažil tenkrát. Vzpomeneš si na ostrov, na svůj odchod, na cestu helikoptérou a na loď. A na ty propady. Můžeš si na ně vzpomenout. Vím, že nechceš, ale musíš,“ přešel Eloisin hlas do jakéhosi hypnotického, rozkazujícího a nekompromisního tónu.
Desmond s hrůzou zjistil, že se nevzmůže na odpor. Chtěl pryč, chtěl utéct, chtěl na tuhle šílenou a děsivou ženštinu zavolat cvokaře se svěrací kazajkou… ale nešlo to, musel poslouchat její hlas. Střípky vzpomínek v jeho hlavě se příliš chtěly složit do smysl dávajícího obrazu – a ona jim mohla pomoci. Poddal se tomu hlasu.
Střípky do sebe začaly náhle zapadat. Vzlet z ostrova. Fotografie, na níž byli s Penny. A pak najednou záblesk, propad kamsi do nepopsatelna… a probuzení v armádním táboře. Šok. Pak znovu propad – a byl zpátky v helikoptéře. Zmatek, děs, úzkost. A pak znovu a znovu a znovu.
„Ne, ne,“ zasténal jako ze špatného snu.
„Neboj se, můj milý,“ přešel Eloisin hlas na okamžik do konejšivého tónu. „Nevrátí se to. Jen si musíš vybavit to, co potřebujeme. Desmonde, byl tam člověk, který ti pomohl. Zachránil ti život. Řekl ti, co máš dělat. No tak, hochu, vzpomeň si,“ naléhala žena. Přitom se jakoby mimoděk přehrabovala v kabelce.
Záblesk. Loď, ošetřovna, záblesk, telefonát. Záblesk.
„Daniel, byl jsem za ním na Oxfordu,“ zašeptal Desmond v jakémsi náhlém osvícení.
„Výborně, chlapče,“ zajásala Eloise. „Vzpomeň si na tu situaci, představ si to! Musíš se té vzpomínky chytit, oživit ji, vžít se do ní, jako by to bylo teď!“
Nastavit přístroj na 2,342 a oscilovat na jedenáct hertzů. A ta krysa se jmenuje Eloise. Našla cestu bludištěm a pak pošla. Domnívám se, že v tvém případě to postupuje exponenciálně – ano, to ten potrhlý dlouhovlasý kluk říkal, ať to znamenalo cokoli. Desmonde, ty nemáš konstantu.
Vzpomínka se mu vrátila v nečekaně živých barvách – a její reálnost ho vyděsila víc než samotný obsah. Sebral všechny síly a otevřel oči a chtěl to skončit, lhostejno jak. Jenže vyvolaná vzpomínka mu probleskovala mozkem stále, nedala se odbýt.
Nothing’s gonna change my world, hlásal vroucně zdáli zpěvák barové kapely.
Najednou Desmond pochopil, že je něco strašně špatně.
Zvedl oči k ženě, která seděla naproti němu, klidná, soustředěná… a ledově nemilosrdná.
Než si uvědomil, co vlastně vidí, prošlehla mu hlavou další představa – byl na písečné pláži. Pomalu a jakoby unaveně scházel k temnému večernímu oceánu. Najednou se zastavil a s hrůzou se zahleděl kamsi do prázdna… protože mu náhle před očima začala probleskovat vidina sebe, jak sedí u stolu s bělovlasou ženou.
Představa se prolínala s realitou, jako by v tu chvíli všecko zprůsvitnělo. Jako kdyby nešikovný fotograf vyvolal dva různé snímky na jeden papír. A do toho ty neodbytné milisekundové problesky zaprášené fyzikální laboratoře. Bylo to k zešílení.
„Co…“ vypravil ze sebe Desmond s hrůzou.
Vidina z pláže zmizela. A on si uvědomil, že zírá do hlavně pistole.
„NE!“
Pak ucítil náraz. Žádná bolest. Obrovský náraz, který ho vymrštil pryč takovou silou, že letěl… a letěl… a jediné, co zůstalo, byly problesky zaprášené fyzikální laboratoře a ta stará melodie.
Images of broken light, which dance before me like a million eyes, they call me on and on across the universe...
* * *
Eloise se s náhlým smutkem zadívala na zhroucené tělo.
„Šťastnou cestu, můj milý. A přiveď ho zpátky,“ zašeptala a otřela si oči.
Udělala, co musela.
Žádné komentáře:
Okomentovat