806 - Pohnout se z místa

Třetí ráno návratu do normálního světa bylo konečně normální, alespoň trochu. Žádná nejistota, žádná kocovina. Předchozí dva dny si Desmondova výprava celkem zvykla na Chris a ona na ně.

Po snídani dívka pětici oznámila, že si musí něco zajít vyřídit. Předchozího večera, kdy se dozvěděla ty šílené věci o Desmondovi a Sawyerovi, na ni opět padla ta beznadějná nálada, která ji čas od času přepadala v souvislosti s letem Ajira. Chris měla pocit, že si konečně musí s někým otevřeně promluvit. Po dlouhém přemítání napsala zprávu své nejbližší přítelkyni Jane Shiversové.

Chris měla celkem velký okruh známých a kamarádů, ale za skutečné přátele považovala jen několik málo osob. Nejbližší vztah stále udržovala s kamarádkou z dětství. Chodily spolu do školy, později se jejich cesty rozešly – Jane vystudovala psychologii a po několika letech praxe se vdala a nyní doma pečovala o několikaměsíční dcerku – ale stále si byly blízké a čas od času se vídaly. Jane byla jedna z mála lidí, kteří o Chris věděli téměř vše. Teď jí tedy napsala, zda by se s Jane nemohla vidět. Kamarádka jí odepsala téměř okamžitě. „Kdykoli, Chrissy! Moc rada te uvidim. Zastav se kdykoli, jsem porad doma. Vsak vis.“

Chris věděla. Jane byla dost společenská osoba, ale její dcerka byla ve větší společnosti bohužel plačtivá a Jane se tedy kvůli ní držela spíš doma. Chybělo jí všecko: přátelé, společnost, rozhovory s klienty v psychologické ordinaci. Najednou si připadala odstřižená od normálního života. Vítala tedy každé vytržení z každodennosti matky malého dítěte. Chris se s ní dohodla, že se zastaví hned dalšího dne dopoledne.

Cestou koupila nealkoholické víno. Jane coby kojící matka se nyní alkoholu vyhýbala a Chris řídila, ale měla pocit, že připomenutí starých časů u sklenky a dlouhých rozhovorů bude příjemné pro ně obě.

Jane ji uvítala s radostí. Malá Michelle spala v postýlce a její matka byla nesmírně ráda, že se chvíli může zabývat něčím jiným kromě péče o dítě a běžného chodu domácnosti. Usadily se na pohovce a nalily si víno. Jenže už po prvních minutách povídání psycholožka v ní poznala, že s Chris něco není v pořádku. „Chrissy, tebe něco trápí, viď?“

Chris neprotestovala. Bylo toho hodně a ona věděla, že to už musí někomu říct. Nešlo jenom o tu skutečnost, že unikla jisté smrti. Zmizení letu Ajira ji postavilo před několik dalších faktů.

Havárie letu Ajira udělala ještě něco jiného: vtáhla ji příliš hluboko do samotné události a úplně rozbourala její profesionální přístup. V prvních dnech po havárii ještě fungovala jako předtím. Ale když se věci zasekly, najednou zjistila, že neví, jak dál. Poprvé se jí stalo, že stanula před záležitostí, kterou nedokázala pochopit. Oficiální místa najednou nespolupracovala, ona sama se se svým pátráním dostala do slepé uličky, a když už něco odhalila, byly to tak podivné věci, že se jim zdráhala uvěřit ona sama, natož aby je nějak využila.

A kromě toho zjistila, že si nedovede představit, že se za pár týdnů znovu začne věnovat nějaké další podobné události. Uvědomila si, že by se nezabývala fakty, ale domněnkami a emocemi. Její myšlenky by kroužily kolem obětí a jejich blízkých. A to nechtěla. Dělala svou práci dosud dobře a naprosto odmítala představu, že by se to mělo změnit. Než ji dělat špatně, to raději vůbec.

Jenže kromě toho, že si neuměla představit návrat k práci, tu byla ještě jedna věc, o níž sice Jane neřekla, ale hrálo to obrovskou roli. Ti muži u ní doma. Zdálo se, že jejich odstup se pomalu vytrácí. Věci kolem ní se dávaly do pohybu nečekaným směrem a ona věděla, že u toho chce být tak dlouho, jak jen to půjde. Ale pokud se měla začít podílet na jejich výzkumech, nemohla před sebou stále valit představu, že by se měla vrátit do zaměstnání.

A teď o tom tedy konečně s někým otevřeně mluvila. Po několika týdnech. O tom, čemu unikla, o pocitu slepé uličky a neschopnosti pokračovat, i o tom, jak ji najednou táhnou jiné věci než dřív – i když je otevřeně nepojmenovala. Že u ní doma bydlí pět cizích mužů, kteří prošli zkratkou v prostoru, o tom nemohla vyprávět nikomu, ani nejlepší přítelkyni.

* * *

Jane ji zamyšleně poslouchala a pohrávala si se skleničkou.

„Chrissy, myslím, že u tebe nejde primárně o to, žes unikla tragédii. Ano, to je šok a trauma, ale já mám pocit, že to u tebe jen otevřelo jiné věci, kterým ses předtím vyhýbala. Traumatizující události to dělávají – odhalí ti v nemilosrdném světle, jak na tom jsi. Když jsi dobře ukotvená, většinou je nějak zvládneš. Ale pokud to není tak růžové, tak to s člověkem může pěkně zamávat.“

„Ty myslíš, že jsem zoufalec a tohle mi jenom otevřelo oči?“ zamračila se Chris.

„Nejsi zoufalec. Jsi úspěšná mladá žena s dobrým zázemím, o tom nemluvím. Ale… myslím celkové ukotvení. Smysl toho, co člověk dělá, čemu se věnuje, co ho naplňuje. Mám pocit, že v tobě to probudilo pochybnosti. Myslím, že tam někde dřímaly už dřív – přece jen, v práci se pořád šťouráš v neštěstí, v lidských selháních a chybách. Dřív nebo později to člověka dovede k otázce, jestli to vůbec má smysl, jestli všechno to jitření emocí, které s tím neodmyslitelně souvisí, nepůsobí jen další trápení.“

„Ty mluvíš o vyhoření,“ pochopila Chris.

Jane přikývla, „Podívej se na to, Chrissy. Sama říkáš, že je ti těžko z představy, že by ses měla vrátit zpátky do práce. Ochromuje tě, cos zažila. A narazilas na téma, se kterým ses nedokázala poprat a máš pocit, žes selhala. A pak je tu ta věc, že tě začalo lákat něco jiného. Dokud jsi byla pohlcená prací a dávala ti smysl, ani tě nenapadlo, že by ses začala věnovat něčemu dalšímu. Teď ano.“

„Myslíš, že…“

„Dej si pauzu, Chrissy. Vážně. Teď to před sebou valíš a mně se zdá, že tě to jen ochromuje. Jsi ve stresu z toho, co se stalo, a navíc z toho, co tě čeká dál. Když to rozsekneš a jednoho stresu se zbavíš, uleví se ti.“

„Jane, já vím, je to divný, neumím si představit návrat… ale ani nechci skončit. Ta práce je pro mě strašně důležitá a udělala ze mě to, co jsem. Já… když s tím seknu, bude to, jako kdybych zahodila kus sebe samotný,“ zajíkla se Chris. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí najednou draly do očí. Už zase. Dosud je vždycky ovládla, ale teď měla pocit, že už toho je moc.

„Můžeš se k tomu přece vrátit. Právě proto, že jsi v tom dobrá. Až budeš cítit, že to zase jde, začneš znova psát. Zvládneš to. Ale teď se dej do pořádku, holka. Jeď někam, kde ti bude dobře, věnuj se tomu, co tě láká… a pečuj o sebe. A kdybys měla pocit, že potřebuješ pomoct od odborníka, tak se tomu nebraň. Posttraumatický stres není nic, za co by se měl člověk stydět. Kdybys chtěla, doporučím ti někoho z kolegů.“

Janina profesionální laskavost ji dorazila. Chris se z očí vykutálely první slzy. Energicky, až se vztekem, je otřela hřbetem ruky… jenže to nepomohlo.

„Chrissy, nech toho,“ zadívala se na ni Jane. Přisunula se ke kamarádce blíž a stáhla si ji do náručí. V bezeslovném utěšování teď měla praxi, v jejím objetí bylo cosi mateřského a bezpečného a Christlene Jonesová se po několika týdnech konečně naplno rozplakala.

„Vyplač se. Zase bude dobře.“

* * *

V jejím příbytku vládla naprosto odlišná nálada. Pětice využila situace, kdy měli na pár hodin naprosté soukromí, a uspořádala poradu. Zavřeli se v Desmondově a Danielově pokoji a pustili se do úvah.

„Je tu několik záležitostí, který musíme vyřídit co nejdřív,“ prohlásil Desmond. „Věc číslo jedna jsou peníze. Řeknu to úplně upřímně: Milesi, Hugo mi řekl, že budeš vědět, co dělat. Napadá tě něco?“

Miles neochotně přikývl. Tušil, že Strážce o jeho diamantech ví a že je bude chtít použít ve prospěch celé skupiny. Zvedl se a zašel do vedlejšího pokoje. Chvíli nad sáčkem, který vyndal z úkrytu, přemítal… a pak odsypal polovinu kamenů. Když se vrátil k ostatním, jeho parťáci na hrstku v jeho dlani nevěřícně zírali. „Kdes to…“ užasl Frank.

„Na Ostrově,“ odpověděl stručně Miles. Byla to pravda. Že je odnesl z hrobu od mrtvých těl, to už teď bylo jedno.

„Tam se daly najít zajímavý věci,“ potvrdil Sawyer při vzpomínce na pašerácké letadlo plné heroinu.

„Co se s tím dá dělat?“ zeptal se Desmond. „Předpokládám, že to má zatracenou hodnotu a že s něčím takovým prostě nepřijdeš do klenotnictví a neřekneš, že bys chtěl prodat pár kamenů.“

„Tohle je na černej trh,“ prohlásil bez sebemenších pochyb Sawyer.

Rozhostilo se ticho. Překvapení Desmond, Daniel a Frank se dívali na Milese a Sawyera, kteří se tvářili celkem klidně a vyrovnaně.

Frank se nevěřícně ušklíbl. „Vy dva vypadáte, že víte, co s tím dělat. Nezdá se mi to, že ne?“

Sawyer pokrčil rameny. „Možná je někdy lepší nevědět všecko, kapitáne.“

Desmond rezignovaně zavrtěl hlavou. „Beru to jako souhlas. Máte to na starosti. Dokážete se o tu věc postarat tak, abyste se nedostali do problémů a za pár dní byli zpátky s penězi?“

Sawyer se zamyslel. Černému trhu se vždycky dařilo hlavně na jihu, koneckonců i on sám se na něm kdysi celkem intenzivně podílel. Došel k závěru, že pokud se mu podaří kontaktovat pár někdejších kamarádů z mokré čtvrti, dostane nakonec i tip na příležitost k prodeji na jihozápadě Států. Z Los Angeles to mohla být cesta na dva dny.

„Jo,“ přikývl nakonec. „Pokud nám teda Lištička půjčí auto.“

„Zkusíme to. Pokud jí po návratu vrátíme všecko, co dlužíme, snad si dá říct.“

* * *

„Další věc je… totožnost. Potřebujeme doklady. Stačí, aby nás zastavila hlídka, pokud nebude zrovna řídit Chris, a jsme v průšvihu.“

„Já doklady mám,“ ozval se Frank. „Já taky,“ přidal se Daniel. Miles se na něj nechápavě podíval – jaký člověk si s sebou na narychlo zorganizovanou výpravu do divočiny v jiném světě vezme zrovna osobní doklady? Ale vlastně odpověď znal. Takový člověk, který si s sebou vezme kufr plný přístrojů, poznámek a objeví se v tropickém klimatu v košili, kravatě a sportovním saku.

Sawyer se opět ujal slova. „To je sice fajn, ale řekl bych, Franku, že nebude úplně nejrozumnější chodit po světě s identitou pilota, kterej před pár týdny zmizel s letadlem plným lidí. Nikdy nevíš, kde to jakej polda zadá do jaký databáze. Většina z nás má být mrtvá nebo jsme několik let pohřešovaní. Nemůžeme jen tak nakráčet na úřady a požádat o vystavení novýho pasu a řidičáku, nebo mávat svýma osobníma dokladama.“

Desmond se na něj podíval. „Prý bys mohl tušit, jak by se to dalo vyřešit.“

Sawyer mu pohled opětoval a přikývl. Připsal si na svůj pomyslný seznam druhý úkol pro chystanou cestu na jih.

„Mě řešit nemusíš. Byl jsem pryč vlastně jen několik týdnů. Myslím, že když se přihlásím na britské ambasádě a požádám o vystavení náhradních dokladů, půjde to vyřešit oficiální cestou,“ zadoufal Desmond.

 „Takže to bychom taky měli. A pak tu je ještě jedna záležitost. Naše nová spolupracovnice.“

„Co s ní je?“ podivil se Daniel. Konečně projevil zájem a znělo to trochu dotčeně. Sawyer po něm blýskl zvědavým pohledem. Podívejme na něj, na vědátora.

„Potřebujeme si být jistí, jestli se jí dá důvěřovat. Prostě… mně se to pořád nezdá, jak nám zázračně spadla do cesty a jak má všecko to, co zrovna potřebujeme.“

Miles zachmuřeně přikývl.

„To děvče se nám dostalo na stopu kvůli našemu letu. Píše o tom několik let, takže je pochopitelný, že si umí získat informace a dost toho ví,“ ozval se Frank. „A jestli s ní mluvil ten kluk z letu 815…“

„A jseš si jistej, že to novinářka doopravdy je?“ namítl Desmond. „Spoléháme jen na to, co nám sama řekla.“

„Podívej se do její knihovny. Tohle tam nebude mít někdo, kdo se o to roky intenzivně nezajímá. Některý z těch knížek se shání docela špatně. Sehnat tohle pro agenta, kterýho jsi vybral pro speciální úkol před pár týdnama, to by byla docela fuška. A to jméno znám. Čas od času jsem čítával nějaký články podepsaný jako Chris Jones, jenže jsem byl odjakživa přesvědčenej, že to píše nějakej chlapík.“

„Myslím, že přesně o to jí jde,“ poznamenal Sawyer.

Frank pokračoval. „Dneska ráno jsem vstal dřív a šel jsem se projít po okolí. Mám mobil, takže jsem si vyřídil pár hovorů. Zavolal jsem na pár čísel u NTSB, to je úřad bezpečnosti v dopravě, co dělá i letectví. Předstíral jsem, že si potřebuju ověřit nějakou věc z nějakýho článku a odvolával jsem se na Chris coby autorku. Prošlo to. U NTSB to děvče znají už několik let a považujou ji za dost spolehlivou.“

„Tak fajn,“ přikývl Desmond. „Budeme pokračovat jako doteď. Bavme se s ní o životě, o letadlech, o knížkách a studiu. Ale s věcma kolem Ostrova zatím budeme opatrní.“

Znělo to jako přijatelný návrh.

* * *

Chris se vrátila po poledni. Než od Jane odjela, dlouho si oplachovala oči studenou vodou, aby zahnala opuchlost a začervenání od pláče. Doufala, že teď už na ní nebude nic poznat.

Pětice se zrovna chystala pustit se do oběda. Muži si připravili další velkou porci obložených sendvičů. Naprosto jim to vyhovovalo: po týdnech na Ostrově si užívali vymožeností civilizace, jako bylo pečivo, sýr, máslo a šunka. Ovoce, ryby a sladké hlízy pečené v ohni nebo popelu nechtěli nějakou dobu ani vidět.

„Nechceš si dát s náme, Chris?“ přizval ji Desmond. Dívka se k nim po chvíli váhání přidala a zakousla se do jednoho sendviče. Zpozorněla. Desmond si obvykle držel odstup a jeho vstřícnost indikovala něco podivného.

„Zařídila jsi, cos potřebovala?“

„Mhhhm.“ Chris neurčitě pokrčila rameny a zadusila pokus o konverzaci. Bylo jim jasné, že hostitelce dnes z nějakého důvodu není moc do řeči. Neplýtvali tedy planými řečmi.

„Máme na tebe jednu prosbu,“ šel Desmond po chvíli k věci.

„O co jde?“

„Mohla bys nám na pár dní půjčit auto?“

Chris zamrkala. „Jako moje? No… mohla, samozřejmě. Ale proč? Můžu s váma zajet, kam budete potřebovat.“

„Potřebujem si něco zařídit soukromě, Lištičko,“ vstoupil do hovoru Sawyer a upřel na ni svůj prosebně naléhavý pohled, na který ženy obvykle reagovaly tak vstřícně. „Až se vrátíme, zaplatíme ti, co ti dlužíme.“

„Aha,“ přikývla dívka celkem chápavě. Vzpomněla si na dřívější Frankovu poznámku. „A to ‘potřebujem‘ znamená koho?“

„Jel bych já s Milesem,“ řekl Sawyer.

„Hmmmm,“ protáhla Chris bez velkého nadšení. „A kdy byste chtěli vyrazit?“

„Během několika dnů. Musím předtím ještě něco zařídit.“

„Zítra dopoledne taky musím zajet něco vyřešit. Ale potom… pro mě za mě, pokud mi s autem nic neuděláte, tak si ho na pár dní vemte.“

Když se dívka s neurčitou omluvou zavřela ve své ložnici, zůstali na sebe muži nechápavě civět. Co se té holce stalo? visela jim v očích nechápavá otázka.

* * *

Odpoledne bylo podivně klidné. Jako by něco viselo ve vzduchu a vyčkávalo. Sawyer s Milesem ve svém pokoji plánovali cestu na jih, Frank si četl, Chris se zavřela ve svojí ložnici a přemýšlela o tom, co jí ráno řekla Jane, a Desmond s Danielem uvažovali o směru, kterým zacílit celé pátrání.

„Dost jsem o tom všem přemýšlel,“ ozval se Daniel. „Myslím, že potřebujeme plán. Něco jako rozvržení velkého vědeckého projektu. Musíme vědět, čemu se budeme věnovat. Stanovit si výzkumné otázky.“

„Myslel jsem, že víš, co dělat. Už jsi přece začal s těma elektromagnetickýma pokusama, ne?“

„Ano. Ale to je jen jeden střípek. Praktický výzkum je jen jeden díl celé skládačky. Jestli chceme zjistit, co je Ostrov zač a jak z něj udělat bezpečnější místo, potřebujeme mnohem víc informací. A musíme je od začátku skládat do celku. Měření a experimenty nás zatím nikam nedovedou. Víme o jednom jediném průnikovém místě, a přitom jich je prokazatelně víc. To bude úkol na teoretické rovině,“ uvažoval Daniel. „Musíme sesbírat informace o lokalitách, kde dochází k nějakým nestandardním jevům. Matka zmiňovala Bermudský trojúhelník, vzpomínáš?“

„Nechceš se tam doufám vypravit,“ odtušil Desmond. „Jsem rád, že jsem zase v normálním světě. Vydat se někam na moře… to se mi teď vážně nechce.“

Vzpomněl si na svou a Penelopinu loď, Our Mutual Friend. Bylo až neuvěřitelné, jak definitivně se od ní odstřihl. Když se ještě na Ostrově dozvěděl, že se budou vracet do Los Angeles, vůbec si v první chvíli neuvědomil, že není pravda, že by neměl kam jít. Měl poblíž loď, která mu byla tři roky domovem. Jenže najednou byla pryč, jako by se z jeho života náhle vytratila spolu s Penny. Nikomu o lodi neřekl. Za prvé by neřešila jejich problém – pět mužů by se do malého obytného plavidla nevtěsnalo. Ale hlavně se nechtěl vracet na místo, kde by mu všechno připomínalo ztracenou minulost.

Daniel klidně pokračoval. „Zatím se nikam vydávat nechci, brácho. První krok je identifikace lokalit, k případným měřením a pozorováním můžeme přikročit později. Informace můžeme shromažďovat i tady, zatím nám k tomu bude stačit přístup k internetu. Budeme si muset sehnat nějakou techniku, počítač, mobilní telefony a další věci, ale jinak by neměly nastat problémy.“

„Možná by něco věděla i Chris,“ napadlo Desmonda. „Věci jako Bermudskej trojúhelník docela souvisejí s její specializací. Mizející letadla má v popisu práce, pokud jsem to dobře pochopil.“

„Také jsem na to myslel.“ přikývl Daniel. „Díval ses do její knihovny? Má tam několik knih, které se tím zabývají. Ale jsem rád, žes to navrhl ty. Nechtěl jsem ji k ničemu přibírat bez tvého souhlasu.“

„Jo. Dane, když jsme u toho… mám pro tebe jeden speciální úkol, ale nechtěl jsem to probírat před ostatníma.“

„Pro mě?“ užasl fyzik. „Vždyť jsem ještě ani neskončil. Celý výzkum bude dost náročný. Myslím, že těch úkolů bude právě tak akorát.“

„Neboj, tohle tě myslím zatěžovat nebude. Budeš sledovat Chris.“

„Cože?“ Daniel se zatvářil snad až pohoršeně. „To ji mám jako špehovat?“

„Ne, brácho. Budeš dávat pozor na to, co dělá a říká a jak to zapadá do toho, co o ní víme. Máš na to dost bystrou hlavu, aby sis všecko dal dohromady. A docela s ní vycházíš, ne?“

Jeho bratr neurčitě pokrčil rameny.

„Řešíte spolu ty elektromagnetický podivnosti, oba jste studovali na univerzitě, máte blízko k vědě, čtete scifi… Navíc jste si blízko i věkově. Hodíš se na to nejvíc.“

A navíc jsi prostě… hodnej chlapec, pomyslel si Desmond. Prototyp hodnýho chlapce. Tebe nebude nikdo podezírat, že bys vůbec mohl něco takového dělat.

Daniel opět chvíli přemítal. Nelíbilo se mu to. Měl pocit, že bratr a Miles jsou k dívce zbytečně podezíraví a nedůvěřiví, ale věděl, že Desmondův návrh je v jejich situaci něco jako rozkaz. Raději se tématu, které mu očividně nebylo příliš příjemné, opět vzdálil.

„Vrátím se ještě k tomu plánu, jestli můžu. Zbývá nám ještě třetí okruh zkoumání, a ten bude, odvažuji se říct, nejdůležitější. Potřebujeme informace od osob, které měly s Ostrovem něco společného a strávily na něm nějaký čas. Zajímají nás vzpomínky, zážitky, zkušenosti, cokoli.“

Desmond se na něj neklidně zadíval.

„Musíme dát dohromady všecko, co kdo ví. Začneme u nás, no, tedy hlavně u vás. Já jsem tam strávil jen chvíli. Ale vy, tedy hlavně ty a Sawyer, můžete být nesmírně cenným zdrojem informací.“

„Spoustu těch věcí mám jako v mlze,“ zavrtěl hlavou Desmond. „Hlavně to, co se dělo před tím, než jsem z Ostrova odjel. Doufal jsem, že už na to nikdy nebudu muset vzpomínat.“

„Desmonde, stejně tomu neujdeš. Ten včerejší večer to dokazuje. Jak ti vůbec po tom všem je?“ Daniel se zatvářil rozpačitě, jako by se zastyděl, že ho až po takové době napadlo projevit kus lidského zájmu.

„Divně. Musím pořád myslet na Charlieho. Ale zároveň mě to žene dopředu, abych začal něco dělat. Nejhorší je jen sedět a mít čas na vzpomínání a přemýšlení.“

„Už jsi začal něco dělat,“ přisvědčil Daniel. „Všichni začínáme něco dělat. Jakmile se Sawyerovi a Milesovi povede vyřešit ty praktické problémy, myslím, že se pohneme dál.“

„Chci se taky do něčeho pustit,“ řekl Desmond. „Chtěl bych absolvovat nějakej zdravotnickej kurs. Kdysi jsem studoval medicínu a nebyl jsem nejhorší student. Myslím, že bych se mohl přihlásit do nějakýho kurzu základů první pomoci pro dobrovolníky, nebo něco podobnýho. Můžu tvrdit, že se s přáteli chystám na výpravu do nějakejch zapadlejch končin. Koneckonců, přesně to ten zatracenej Ostrov je.“

* * *

Dalšího rána Chris znovu sedla do auta. Tentokrát vyrazila do centra Los Angeles do redakce Wings. O tom, co se chystala udělat, přemýšlela velkou část noci a nebylo jí z toho lehko. Cítila se, jako by se chystala udělat poslední krok, po němž ztratí pevnou půdu pod nohama a skočí do prázdna. Ale věděla, že to jinak udělat nemůže. Jane měla pravdu. Věci k tomuhle bodu spěly už od zmizení letu Ajira, jen ona si to nepřipouštěla.

David Carlson za ní zavřel dveře své kanceláře. „Co tě sem přivádí, Chris? Jak se ti vede?“

Posadila se naproti němu a nadechla se. Chtěla to říci hned, než ztratí odvahu. „Chvíli líp, chvíli hůř. Davide, já… jdu ti navrhnout výpověď. Teda jdu ji podat.“

Šéfredaktor se na ni zadíval a pohrával si s propiskou. V pohledu se mu zračilo zklamání, ale kupodivu také pochopení. Po chvíli promluvil. „Chris… nemůžu říct, že bych to tak trochu neočekával. Měl bych tě přemlouvat, jestli si to nechceš ještě nechat projít hlavou, ale ty asi máš jasno, viď?“

Dívka přikývla. „Měla jsem bejt mrtvá. Jak málo chybělo tomu, aby o mně psal někdo jinej jako o jedné z obětí? Nedovedu si teď představit, že bych měla zase sednout ke stolu a začít psát analýzy k další letecký nehodě a uvažovat nad jejíma oběťma jako nad dalším číslem do statistiky. Nebo nad kouskem skládanky, kterou řeším. Dělá se mi z toho pomyšlení špatně.“

David Carlson jí rozuměl. Upřímně řečeno, spíše ho překvapila její prvotní reakce bezprostředně po zmizení letu Ajira, kdy se s horečnou aktivitou pustila do pátrání. Jenže pak pátrání zamrzlo, ona neměla co dělat a situace na ni dopadla s plnou silou.

Povzdychl si. „Mohl bych ti nabídnout práci na jiných tématech, mohla bys dělat technologické novinky z oboru, ekonomické aspekty… ale to pro tebe asi není to pravé, viď?“

Dívka zavrtěla hlavou. „To ne, Davide. Nechci přepisovat tiskový zprávy.“

„Budeš tady chybět, Chris. Jsi dobrá a moc dobře to víš.“

„Teď bych dobrá nebyla,“ skočila mu Chris do řeči. „Při práci by mi utíkaly myšlenky k něčemu úplně jinýmu než dřív. Investigativec se nemůže dojímat a brečet nad osudem obětí.“

„Asi máš pravdu,“ přisvědčil neochotně Carlson. „Ale co teď chceš dělat? Nepotřebuješ nějakou další podporu? Víš, co mám na…“

„To je v pořádku, mám něco našetřeno,“ odtušila dívka rychle. „Myslím, že na nějakou dobu změním prostředí. Uvažuju o tom, že bych vyrazila na nějakou delší cestu. Asi potřebuju chvíli bilancovat a přemýšlet o tom, co jsem doteď dělala a co bych chtěla dělat dál… Nevím, jestli o těchhle věcech může člověk psát celej život.“

Aha, pomyslel si šéfredaktor. Holka, dohnalo tě to brzy. Tušil, že to jednou přijde. Chris navenek působila jako vyrovnaná a spokojená mladá žena, která ví, že dělá dobře těžkou práci, kterou by jiní tak dobře nedělali… ale David se obával, že pod tou vyrovnaností se mohou schovávat pochyby o smyslu práce, která z podstaty věci vířila nepříjemné emoce. Dokud Chris normálně pracovala, v ruchu běžného života se neměla čas jimi zabývat. Jenže v posledních týdnech bylo všechno jinak.

„Tak jo, Chris. Dej mi to prosím písemně, hned to přijmu. Nic jiného asi dělat nemůžu, co?“

Chris na hlavičkový papír s logem redakce rukou napsala stručný výpovědní dopis. S těžkým srdcem ho podala šéfredaktorovi.

„Moc mě to mrzí, Davide.“  

„Mě taky, Chris. Ale respektuju to. Ale řeknu ti jednu věc: až se z toho vzpamatuješ a vrátíš se do branže, tak tě zaškrtím, jestli tvoje první kroky povedou někam jinam než do Wings. Jasný?“

Dívka přikývla a skousla si ret. Jeho laskavost to dělala ještě horší, než kdyby se na ni zlobil.

Zbývalo už jen to poslední. „Prosím… pozdravuj kluky,“ vypravila ze sebe tiše a přerývaně. „Já za nima jít nedokážu. Teď ne. Nechci, aby… aby se… loučili.“

„Povím jim to na příští poradě,“ řekl Carlson. Chris se na něj nedívala. Znovu stěží zadržovala slzy.

„Dávej na sebe pozor,“ rozloučil se s ní šéfredaktor.

Na tu poslední větu si později mnohokrát vzpomněl. Nejvíc na ni vzpomínal ve dnech, které přišly o mnoho dní později, kdy se s Chris setkal znovu… a nedokázal pochopit, co se s ní mohlo stát.