Na Ostrově se věci začaly dál vyvíjet několik dní poté, co se Hurleyho skupina sešla s Eloise a probrali možnosti odchodu části Druhých z Ostrova, a poté, co Walt poslal poslední vzkaz Chris.
Pustili se do toho, o čem Walt psal a na čem se dohodli. On,
Ben a Hurley pokračovali dál ve výzkumu pásma a v jeho zabezpečení
z jižní strany. Část Druhých se připravovala k odchodu na Hydru.
Pásmo i sever vypadaly být v klidu.
„Vidíš, nakonec se to zase zklidní,“ snažil se Hurley
povzbudit Walta. Chlapec byl stále nesvůj. Z událostí přelomu roku se
stále nevzpamatoval a bylo vidět, že si vše vyčítá.
Hurley však tomu, že se věci vracejí do pořádku, sám příliš
nevěřil – ano, teď byl relativní klid, ale… Hurleyho něco neustále hlodalo.
Nedokázal přesně poznat, co to je. Přisuzoval to rozkolísané a nezvykle
rozprouděné Ostrovní energii. Věděl, že klid na Ostrově vypadá jinak. Nic
mimořádného se nedělo, ale Ostrovem jako by se rozlévala zvláštní, ulepená a
vše pronikající mlha únavy a vyčerpání, která pramenila z toho prokletého
pásu. Nikoho to neudivovalo – po tom, co zažili, bylo jakékoli přiblížení
k pásu prosyceno napětím, stresem a obavami, které je vysilovaly. A I ten
samotný vývěr energie mohl mít své vlivy. Dávalo to smysl, ale Hurleyho nepříjemný
pocit to nezmírňovalo.
* * *
První, kdo skutečně zaznamenal změnu, byli Walt
s Benem. Několik dní po poradě s Eloise se vydali do blízkosti pásma
budovat další kus zátarasu z větví, který měl zabránit všem z jihu, aby
nějakým nedopatřením vnikli do smrtícího prostoru. Práce jim šla dobře.
Střídali se u práce se sekyrkou, odtínali správně velké větve ze stromů a lián,
nosili je do vymezeného koridoru několik metrů od pásma a tam je stavěli a
splétali do těžko proniknutelných, robustních konstrukcí.
Když vysekali porost v bezprostředním okolí místa, kde
pracovali, museli se začít vzdalovat hlouběji jižním směrem. Walt, který měl
zrovna směnu se sekyrkou, se vzdálil kus od Bena – jen natolik, aby na sebe
viděli, na tohle bezpečnostní pravidlo během práce na zátarasu si už zvykl – a
energicky osekával větve mohutného stromu.
Najednou se v džungli o kus dál něco pohnulo a upoutalo
Waltovu pozornost. Přestal sekat a zadíval se daným směrem.
V tu chvíli se džungle rozšuměla a dolehl k němu
šepot. Překrylo to šustot, který sem doléhal od zátarasu, jak Ben splétal
dohromady větve a šlahouny rostlin do neproniknutelného objektu. V první
chvíli to Walta nezvladatelně vyděsilo – šumění a šepot mu připomněly chvíle
v pásmu. Pak ale první vlna děsu povolila a ozval se rozum, který ho
uklidňoval, že se nemůže nic dít, vždyť přece nešel směrem k pásmu, to je
několik desítek metrů na sever od něj. Walt zatřásl hlavou a snažil se
z ní setřepat zbytky hrůzy a těch divných vjemů. Ale šepot zněl dál.
Walt se váhavě zadíval do džungle, kde předtím viděl pohyb a
odkud jako by se nesly ty zvuky. A uviděl je.
Uviděl dvě ženy. Nebyl si jist, ale měl pocit, že už je
někdy viděl. Kdysi dávno, v časech po havárii a později. Obě byly
tmavovlasé, dlouhovlasé a vypadaly jako matka s dcerou. Dívce, která mohla být
jen o něco málo starší než on sám, svítily z tváře obrovské naléhavé hnědé
oči.
Obě ženy na něj gestikulovaly, aby šel blíž.
Walt se ani nehnul. Po svých dřívějších zkušenostech nevěřil
už nikomu, koho na Ostrově spatřil a kdo nepatřil do jejich skupiny nebo
k nejvyššímu Druhým. Jen se směrem k oběma ženám zadíval a lehce
zavrtěl hlavou.
Starší žena k němu napřáhla ruce v uklidňujícím
gestu, jako by říkala, ať se nebojí. Pak se pomalu příblížila ona k němu. Walt
obezřetně vyčkával, připravený začít okamžitě utíkat směrem k Benovi.
Žena, jako by jeho myšlenky cítila, se ve vzdálenosti několika metrů zastavila.
Dívka ji následovala. Obě se zastavily v místě, kde na ně Walt dobře
viděl.
Ani ho nenapadlo, že by měl promluvit. Mluvit na někoho, o
kom racionálně věděl, že tam není, mu nedávalo smysl. Promluvil k nim
v myšlenkách. Nemůžete mluvit, že?
Obě ženy na jeho myšlená slova zareagovaly. Starší žena
přikývla, položila si prst na rty a pak udělala gesto, která dávalo najevo, že
takhle je vše v pořádku, že se nemusí přibližovat víc. Dívka se jen
usmála.
Walt se na ně tázavě zadíval. Co chcete? říkal pohledem.
Starší žena se na něj zahleděla naléhavě. Pohlédla směrem
k pásmu a zamítavě potřásla hlavou. Gestem naznačila, jak se něco od
severu vzdaluje - nebo je vytlačováno? Působilo to nepříjemně. I mladá dívka se
teď tvářila nervózně.
Něco se… posouvá? pomyslel si Walt s pohledem upřeným
na obě ženy. Přikývly. Měla by v tom být radost, že jim porozuměl… ale
nebyla, obě měly v tváři dál obavy. Pak starší žena sepjala ruce a
zadívala se na Walta. To bylo srozumitelné – něco od něj potřebuje. Walt
přikývl na znamení, že rozumí, a dál čekal.
Starší žena udělala krok směrem k němu, aby ji ještě
lépe viděl, a pak pomalu ukázala na něj, pak za sebe směrem k jihu, kde
tušil jejich tábor… a pak oběma rukama naznačila kolem svého těla velmi korpulentní
siluetu.
„Hurley?“ zareagoval Walt.
Obě ženy energicky přikyvovaly. Starší žena pokračovala.
Znovu naznačila Hurleyho siluetu, ukázala na ni a potom mávla rukou od jihu
sem, k místu, kde stála. Mladá dívka vedle ní přikývla a opět
v prosebném gestu sepjala ruce. Žena, která vypadala jako jekjí matka, vše
znovu zopakovala.
„Mám ho sem… přivést?“
Ženy dál přikyvovaly. V tvářích se jim lehce vyrýsovala
naděje.
„Walte!“
Najednou u něj stál Ben a nervózně chlapce pozoroval. „S kým
to mluvíš?“
Walt byl zmatený. Ani si neuvědomil, že začal mluvit nahlas.
„Ty je nevidíš?“
Strážcův pobočník zavrtěl hlavou. „Ne. Kdo… kde?“
„Dvě ženy. Támhle v džungli. Už jsem je někdy viděl,
ale nevzpomenu si…“ Walt si protřel oči.
Obě ženy jako by bledly. Starší teď ukazovala směrem
k pásmu a výstražně vrtěla hlavou a mávala rukama. Pak znovu udělala to
zvláštní gesto, jako by se něco posouvalo. A nakonec zopakovala sekvenci
s přivedením Hurleyho. Mladá dívka, mimochodem velice hezká, se na Walta
jen beze slov usmívala.
Pak zmizely.
„Musíme sem vzít Hurleyho,“ vydechl Walt.
* * *
Vydali se zpět do tábora. Walt hned po příchodu Hurleyho
seznámil s tím, co v džungli viděl. Když obě ženy popsal, Benovi jako
by se myslí a pak i tělem rozlil nekonečný smutek. Chlapec bez jakýchkoli
pochyb viděl jeho dceru Alex a její matku Danielle Rousseau.
„Tvářily se, že to je strašně důležitý,“ vysvětloval Walt.
„Máš tam přijít, myslím.“
„Co přesně ti ukazovaly?“ zajímal se Hurley.
Walt s mírnými rozpaky napodobil Rousseauové gesto
včetně náznaku mohutné postavy. Hurleyho se to nikterak nedotklo. „Dobře.
Půjdem tam.“
„Ale… kdo to je? Mám pocit, že je znám, ale nedovedu si vzpomenout.
Je mi, jako by mi někdo vymazal hlavu.“
Hurley si povzdychl. „Myslím, že to je… Benova dcera a její
maminka.“
„Obě zemřely tady na Ostrově,“ řekl tiše Ben. „Alex mi
strašně chybí. Byly to obdivuhodné ženy, obě dvě.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Hurley. „Pokud se teď vrátily a
chtějí se se mnou vidět, musíme tam jít.“
„Ben je neviděl,“ namítl Walt opatrně. „Jak můžeš vědět, že
je uvidíš ty?“
Hurley se na něj zadíval. „No… víš, Walte, vlastně si říkám,
že bych ti nejdřív měl něco povyprávět. Pojď, na chvilku si sedneme a pak se
tam vypravíme znova, co říkáš?“
Ben i Walt souhlasili. Po půldenní práci v džungli byli
dost unavení. Vlastně možná byli ještě unavenější, než by měli být, ale to jim
v tu chvíli nedocházelo.
Hurley začal vyprávět.
* * *
Hurley trávil hodně času na svých ranních pobytech na
skaliskách u oceánu. Za ty týdny, co byl Strážcem, se mu to stalo každodenní
tradicí: poseděl nebo postál, zahleděný do dálek. Naučil se chodit do míst, kde
byla Jacobova jeskyně. Pobřeží zde skýtalo výhled směrem k východu a
Hurley tak mohl sledovat východ slunce.
A právě v téhle denní době, na přelomu mezi
rozjasňováním noční tmy a před vyloupnutím odpočatého ranního slunce,
k němu přicházeli. Hurley byl zvyklý, že vídá některé své přátele, kteří
na Ostrově přišli o život. Mluvili k němu a on mohl mluvit s nimi.
Mnohdy měli velmi dobré postřehy. Vynikala tím zejména Libby, která mu byla
nablízku nejvíce. Trávívala s ním dlouhé desítky minut. Její stín jako by
sedával vedle jeho mohutné siluety na útesech. I když se nemohla dotknout jeho
ruky nebo tváře, vnímal její hlas, který přinášel rozumné úvahy a hlavně
povzbuzení.
Jindy se objevil Charlie nebo Sayid. A poslední týdny vídal
i Penelope. Tihle čtyři se stali jakýmsi jeho tajným poradním sborem. Od začátku
věděl, že jejich zjevení jsou zcela přirozená, že k Ostrovu patří, stejně
jako sem patří černý kouř… a že to skutečne jsou oni, kdo k němu
promlouvá, ne něco jiného, co na sebe bere jejich podobu a jejich hlas. Byli to
stále oni, jejich myšlenky, jejich vědomosti a jejich starosti. Každý
z nich k tomu měl své důvody: v Libby stále žily křehké výhonky
čerstvě vznikající náklonnosti, Charlie ho považoval za jednoho ze dvou svých
nejlepších přátel, Sayid zatím svoje důvody neprozradil, ale Hurley z něj
cítil jakousi odhodlanou snahu napravit věci, které udělal před svou smrtí,
jako by ho trápilo svědomí… a Penelope se ze všech sil snažila přispět
k záchraně svého syna.
Ostrov byl místo, kde se všecko dělo jinak – nejen život,
ale i smrt. Stejně jako byli zvláštní ti, co se tam narodili, byli zvláštní i
ti, co tam zemřeli. To, čemu některé společnosti říkají duše, jiné mozková
aktivita, jiné vědomí – to, co přestane existovat v člověku, když jeho
tělo přestanue fungovat – to se zde nerozplynulo a neodplynulo jinam, jako na
jiných místech, ale bylo to zachyceno energetickými víry, vyvěrajícími v
určitých lokalitách na Ostrově. Proudilo to těmi místy, ale zůstávalo to na
Ostrově. Na některých místech to na sebe mohlo brát dočasnou smyslově
vnímatelnou podobu. Někteří takhle zůstávali jen mlhavě nebo jen v omezené
podobě na konkrétních místech, jiní mohli putovat po celém Ostrově. Když se
Hurley jednoho rána zeptal Charlieho, na čem to záleží, odpověděl mu:
„Podle toho, jak moc ti na někom záleží. A podle toho, kolik
má ten někdo sil.“
A to, co mu teď říkal Walt, do toho plně zapadalo. Vypadalo
to, jak by Danielle a Alex nedokázaly přijít přímo až k Hurleymu, ale byly
polapeny v oněch kritických místech. Ony k němu nemohly, musel tedy
on k nim.
* * *
Končilo odpoledne, když se tam vydali všichni tři. Ben už
pro jistotu nesl velkou pochodeň, kdyby se zdrželi a nestihli se vrátit do tmy.
Došli až na místo, kde končil budovaný zátaras… a Walt popošel do míst, kde
osekával větve a ukázal do džungle, kde předtím viděl obě ženy.
Hurley vyčkávavě hleděl. Pak se ozvalo šumění a šepot.
Walt je uviděl hned po Hurleym. Ben to stále nedokázal.
Hurley klidně přikývl. „Necháte mě tady chvilku s nima?“
zeptal se svých společníků. Nebyla to ale otázka. Walt i Ben se vzdálili o kus
dál k zátarasu.
Mluv, prosím, vybídl Hurley pomyslně ženu, která vypadala
nesmírně napjatě, i když se jí v tváři zračila úleva, že opravdu přišel.
Mluv, vezmi si moje síly, kolik potřebuješ, a řekni, co potřebuješ.
A Daniellle promluvila. Po několika letech Hurley znovu
uslyšel její naléhavý hlas. Zněl jen o něco hlasitěji než šepot, který se stále
nesl z džungle.
„Vyhnalo nás to,“ ozval se její šeptavý hlas, ale její rty
se nepohnuly. Jako by slova zněla odjinud – možná odtamtud, odkud se nesl i zbylý
šepot, kterému však, na rozdíl od její řeči, nebylo rozumět.
„Můžu vám pomoct?“ odvětil jí Hurley v myšlenkách.
Zavrtěla hlavou s beznadějným výrazem. „Tam, kudy to
prochází, se všecko rozpojilo. Uvolnil záři a za ní jde stín. A to je moc
špatně. Teď se to šíří a tam, kde to je, tam nemůžeme být my. Znám to.“
Hurley zpozorněl. „Znáš to? Tys něco podobnýho zažila?“
„Já viděla jen náznak toho, co se tam teď děje. Ale i ty staré
stíny byly zlo. Nebezpečí. Nemoc. Přichází s nimi…“
Najednou jí začal slábnout hlas.
„Vydrž ještě,“ pokusil se ji Hurley povzbudit. „Řekni mi o
tom ještě něco, Danielle, prosím. Něco o tom stínu.“ Snažil se té vizi dodat
ještě kus času a sil navíc, ale příliš to nefungovalo.
„Zlo. Přinutil ho otevřít pekelnou bránu. Už tam nemůžeme
zůstat. Přijde to i sem.“
„Můžu to nějak zastavit?“ zahleděl se na ni Hurley naléhavě.
Rousseau se vytrácela, už nemluvila. Bezradně rozhodila
rukama a opět měla v tváři smutek.
Její dcera, která celou dobu ani nepromluvila, se dívala
směrem k Benovi a Waltovi. Pak se začala vytrácet i ona.
„Můžu sem přijít zas? Budete se mnou moct mluvit znova?“
Mlhavý odlesk ženy cosi naznačil, ale Hurley už to gesto
nerozpoznal.
* * *
Strážce ještě chvíli zíral do šeřící se džungle. Pak se
kolébavě vydal ke svým společníkům. Walt s Benem spolu tiše mluvili. Podle
Benova výrazu bylo patrné, že chlapci vyprávěl o Alex a Rousseau. V tváři
měl stále obrovský smutek, ale i náznak úlevy. Možná bylo dobře, že o tom zase
začal mluvit, pomyslel si Hurley.
„Pojďme zpátky,“ vyzval své společníky.
„Co ti řekly?“ zajímal se Walt.
Hurley zatřásl hlavou. „Musím si to trochu utřídit, chlapi.“
Věděl, že prozradit bez obalu to, co Rousseau řekla, by minimálně Walta
zbytečně moc zasáhlo. Slova o otevřeném pekle by pro něj opravdu nebyla to
pravé.
„Pojďme zpátky. U ohně vám všecko řeknu. Nevím, jak vy, ale
já jsem dost utahanej.“
„Já taky. Začíná mě bolet palice,“ poznamenal puberťácky
otráveným tónem Walt.
„Asi jste si jen vzali málo vody,“ řekl Hurley. „Odpočinem
si a bude to dobrý.“
Vydali se zpět k táboru.
Cestou Hurley přemýšlel, co jim řekne. Nechtěl je zbytečně
stresovat. Na druhou stranu jim nechtěl lhát. A bylo jisté, že když si Rousseau
vyžádala Hurleyho, měla na srdci něco podstatného – a proto jim něco říct musel.
Dorazili do tábora, povečeřeli a posadili se k ohni.
Oči muže i chlapce se upřely na Strážce.
„Chtěla mě zavolat, protože ji můžu slyšet, na rozdíl od
vás,“ začal Hurley. „Oni… Ostrov jim pomáhá tady zůstat a nabýt určité podoby,
ale potřebují k tomu i druhou stranu, která pro to má vlohy. A každej
z nás má jiný. Ty, Walte, je vidíš, ale nikdy jsi je neslyšel, že?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Já jo. Nevím, čím to je. Děje se mi to hlavně od té doby,
co jsem tady. Když jsem se vrátil s Oceanic 6, dostalo mě to až do Santa
Rosy. Ale o tom mluvit nebudem.“
„Co ti řekla?“ Ben tiše promluvil. I on vypadal unaveně.
„Mluvila o tom pásmu, myslím. Něco se tam změnilo. Rozpojilo,
řekla. Vedle záře prý vznikl stín. Že prý… nemůžou kvůli tomu zůstat
v místech, kde byly předtím. Doslova řekla, že je to vyhnalo.“
Walt na něj hleděl. „Takže jsem zkazil Ostrov… i jim? Nejen
živejm, ale i mrtvejm?“
„Tak to není, Walte,“ řekl Hurley. „Neudělals to ty.
Nerozhodl ses pro to. Je to jeho vina. Už jsme o tom mluvili, chlape.“
Walt si promnul oči. „Jo. To je jedno. Já…“
Hurley oba chvíli pozroroval. Měl ještě pár podstatných věcí,
které jim chtěl říct, ale uvědomoval si, že teď na to není vhodná chvíle.
„Máme v okolí těch míst být opatrní. Říká, že… je to
místo nebezpečí. Což pro nás není nic novýho.“
Ben souhlasně přikývl. „Budem pokračovat s tím
zátarasem. Snad to pomůže.“
„Určitě,“ přikývl i Hurley, i když to bylo s těžkým
srdcem. Rousseau mu sice řekla, že se to bude šířit dál, nejspíš tedy i za
zátaras… ale něco dělat museli. A zátaras vybudovat stejně museli, protože je
chránil před největším nebezpečím pásma.
„Půjdu spát,“ řekl Walt. „Pořád mi není moc dobře.“
„Vyspíš se z toho, Walte,“ pokusil se ho povzbudit Ben.
„Jo.“
„Zítra ti určitě bude líp,“ souhlasil Hurley. A pak, jako by
nic, dodal: „A já se vypravím na sever.“
Jeho parťáci se k němu otočili s překvapeným nebo
až šokovaným výrazem. „Jako… kam?“
„Půjdu do jejich tábora do Dharmavillu,“ pokrčil rameny
Hurley.
„Ale… je to jejich území,“ nechápal Walt. „Tam nesmíme.“
„Ano, je. Ale já… já jsem Strážce. I když jsem jeho oponent,
máme k sobě nějakej respekt a nějaký výsady. Půjdu k nim, řeknu, co
jim říci potřebuju, a zase se vrátím. Bude to v pohodě. Stejně, jako se
nestalo nic Claire, když nám přišla říct o stěhování.“
* * *
Dalšího rána se časně Hurley vypravil na sever. Věděl, že ho
čeká dlouhá cesta, a tak vyrazil hned, jak se začalo rozednívat. Šel dlouho,
ale únavu necítil, to byla jedna z dobrých věcí, které s sebou
přineslo jeho strážcovství.
Jdu k vám, vysílal k Černému a ženám své myšlenky.
Věděl, že Černý jeho blízkost vycítí – tak velká změna v rozložení energií
pro něj musela být jako hlasité zvonění budíku. A bylo to tak. Jakmile se
Hurley přiblížil k Dharmavillu, vyšla z vesnice postava. Černý ho
uvítal v Jackově podobě. Zastoupil mu beze slova cestu.
Hurley se také zastavil. Oba muži se chvíli měřili. Hurley
mu zcela otevřel své myšlenky – bylo to jako pozvání, podívej se, s čím
k vám jdu. Jdu vás varovat. Nechci konfrontaci ani střet, a pak zase sám odejdu.
Černý mu ustoupil a nechal ho vejít do vesnice.
Hurleyho přepadla nostalgie a smutek. Rozpomenul se, jak
tohle místo vypadalo v 70. letech, kdy se sem dostal propadem z letu
316. Teď tu vládl zmar, i když místy bylo vidět, že se ženy snaží to tu dát do
pořádku… podle svých omezených sil.
Ze dveří jednoho z domků vykukovala blonďatá
hlava. „Claire!“ usmál se Hurley a zamával jí.
Dívka si ho podezíravě a s náznakem strachu změřila.
Pak se zadívala na jejich ochránce. „Co on tady…“
„Jde nám něco říct,“ řekl Černý.
V tu chvíli Hurleymu poskočilo srdce. Za Claire se
ukázala známá postava. „Kate!“ vydechl Strážce.
A vedle Kate… Za ruku držela malého Charlieho. „Ahoj,
Aarone,“ pozdravil ho Hurley spořádaně a podle místních pravidel. Chlapeček se
stydlivě zazubil a schoval se za Kate. Vypadal spokojeně a zdravě.
„Můžu zůstat…“ obrátila Kate oči k Černému.
„Ale ano. Ale zůstaň tam s Aaronem, kde jsi, ano?“
Kate souhlasně přikývla. Očima se upínala na Hurleyho, jako
kdyby v něj vkládala obrovské naděje. Hurley posmutněl – to, v co
doufala, udělat nemohl, i když by strašně rád chtěl. Kate nevypadala dobře,
působila vyčerpaně a strhaně. Život v zajetí a v neustálém napětí se
na ní podepisoval. Strašně rád by ji objal a odvedl ji do jejich tábora i
s dítětem. A klidně i s Claire. Hurley věděl, že Claire by se pod
jeho vlivem dala do pořádku a zase by se začlenila do normální společnosti.
Jenže to nešlo – nemohl přijít a na cizím území si vzít, co chtěl. Ani Černý to
nedělal. Ano, formálně vzato Kate měla na výběr, stejně jako měl na výběr Walt té
osudné noci… ale Kate věděla, jaké následky by to mělo a že je pro ni lepší
zůstat. Navíc ji potřebovali Claire i Charlie. A všichni věděli, že ty dva Černý
nepustí.
Černý promluvil. „Proč jsi přišel?“
„Jdu vás varovat,“ řekl Hurley, zejména k oběma ženám.
„Před čím?“ zareagoval nechápavě Kate.
Claire mlčela, což bylo zajímavé.
Hurley se na ni posmutněle usmál. „Ty víš před čím, viď,
Claire?“
Bylo vidět, že by se nejraději otočila a utekla dovnitř
domku, ale překonala se a pevně se na něj zadívala. Pak přikývla.
„Koho jsi viděla?“ zeptal se Hurley jemně.
Nejprve neodpověděla. Sjela pohledem na Černého. Až když
přikývl i on, promluvila.
„Charlieho.“
Dítě u Kateiny nohy sebou trhlo a vyskočilo. „Mami,“ zavýskl
chlapeček.
Kate se nešťastně podívala na Hurleyho a dítě nepřítomně
pocuchala po vlasech.
Hurley se na ni smutně usmál, ale dál mluvil ke Claire.
„Taky tě varoval, viď?“
Přikývla.
* * *
„Kdys ho viděla?“ zeptal se Hurley.
Claire, opírající se teď o dveře, se zamyslela. „Asi před
pěti dny,“ řekla po chvíli počítání. „Tam dole u lodi. Šla jsem lovit… a
najednou tam byl.“
Ne, že by Claire lidi, kteří na Ostrově být neměli, nevídala
už dříve. Během několika osamělých ostrovních let to zažila nejednou, ale její
mysl tehdy byla tak rozbitá, že to nevnímala jako něco nezvyklého. Teď si Černý
uvědomil, jak moc se Claire v Kateině společnosti začala dávat do pořádku.
Nebyl si jistý, zda se mu to zamlouvá.
Teď tedy vstoupil do rozhovoru. „Proč jsi mi nic neřekla?“
„Myslela jsem si, že o něm víš, že tam je. A to, co říkal,
nebylo nic novýho. Řekl to samý, cos nám říkal ty. Že dál na jih nesmím, že to
tam není bezpečný. Ani já, ani Kate, ani Aaron. Neřekl nic novýho.“
Hovoru se opět ujal Hurley. „Co se dělo?“
„Najednou vyšel z džungle. Nemluvil, jenom ukazoval.
Vypadal jako… tehdy.“ Claire si povzdychla.
„Bylas už někdy předtím v těch místech?“
„Jo,“ přisvědčila blondýnka.
„A nikdy předtím jsi ho tam neviděla.“
„Ne. Nikoho.“
„Co přesně ti řekl?
Tys ho slyšela mluvit?“ Hurleyho překvapilo, že by dívka mohla přelud i slyšet.
Buď by to znamenalo, že její schopnosti se na Ostrově rozvinuly nečekaným
směrem… nebo místo, kde Charlieho viděla, bylo silnějši než to, kde oni
s Benem a Waltem viděli Danielle a Alex.
Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Jen ukazoval. Na jih, na mě, a
že tam nesmím. A pak ukázal i Aarona a Kate“ – zopakovala Charlieho gesta,
rukou ukázala výšku malé postavičky a pak vyšší postavu s vlnitými vlasy –
„a že tam taky nesmí.“
Hurley souhlasně pokývl. „Je dobře, žes ho poslechla.“
Teď se váhavě ozvala Kate. „Co se tam na jihu děje, Hurley?“
Černý se na ni zadíval přísně, ale nic neudělal. Vlastně byl
zvědavý, jak Hurley a jeho tábor tu nezvyklou nerovnováhu interpretuje. On sám
ji také cítil, ale nevěděl, co a proč se děje. Energie se měly v novém proudění
ustálit a ne vytvářet nové víry a proudy.
„Zatím to nevíme,“ řekl Hurley. „Ale… něco se tam děje. Je
lepší se těm místům teď vyhýbat, dokud nezjistíme, co to je.“
„Je tam smrt,“ promluvila znovu Claire.
„Smrt?“ zopakoval Hurley opatrně.
„Charlie to říkal,“ potvrdila dívka. „Teda ukázal. Smrt,“
přejela si prstem po hrdle v nezaměnitelném gestu.
Pak dodala ještě něco.
„Pro ženy.“ Naznačila rukama
vlasy, ňadra, široké boky a těhotenské břicho.
* * *
Druzí se začali připravovat k přesunu na Hydru, jakmile
jim Eloise po poradě s Hurleym sdělila, že s tím souhlasí. Na
přípravy k přesunu měli nečekaný klid: Eloise, Richard, Craig a Marcus,
kteří byli pod Hurleyho ochranou a mohli relativně bezpečně vycházet ze síně
pod Sochou, v posledních dnech zjistili, že v blízkosti síně pod
sochou je naprostý klid, a to i ze severní strany. Nešmejdila tam ani Claire,
ani Černý. Severní tábor jako by se po přestěhování a po vytvoření pásma držel
v uctivé vzdálenosti. Druzí se tedy rozhodli stáhnout hlídky a napřít síly
do příprav stěhování.
Eloise jim poctivě předala všecky vědomosti, které o zázemí
na Hydře měla. Strávila tam nějakou dobu, kdy dohlížela na Penelope a
Charlieho, a místo docela dobře znala. Tamní zázemí sice bylo do jisté míry
poškozené všemi boji a útoky, které se tam odehrály, ale stále se toho hodně
dalo využít. A bylo tam letadlo z letu Ajira 316. Cindy, bývalá letuška,
to brala jako znamení, že se věci obracejí k lepšímu. Věděla, co vše
takové dopravní letadlo skýtá. Věděla, že se v něm skrývá přehršel
užitečných věcí a že je nesmírně užitečné i ono samo – v jeho hermetickém
trupu se dalo velmi dobře ukrýt. Když všechna tato pozitiva optimisticky líčila
v síni pod sochou, kde zatím stále přebývali, doufala, že to přesvědčí i
další Druhé. Zatím se skupina dělila přibližně na polovinu. Ti mladší a ženy
vypadali, že chtějí spíše odejít. Starousedlíci deklarovali, že chtějí zůstat.
Stěhující se Druzí vyhodnotili, že nejbezpečnější bude
pohybovat se po vodě, v blízkosti břehů, na loďce, kterou jim půjčila
Hurleyho skupina. Nad vodu se nedostal Černý, nad vodou nebylo pásmo a po vodě
se přesouvalo mnohem snáze, než při prodírání se džunglí a hledání cesty. Na
Hydru to sice bylo daleko, museli obeplouvat polovinu Ostrova, a tak jim cesty
zabraly hodně času, ale to tolik nevadilo. Vozili postupně zásoby i věci
potřebné ke stavbě nových příbytků.
Během příprav a postupného stěhování Druzí zjistili, že se
věci na Ostrově mění. Zprvu to přičítali vlastní nejistotě po návratu do míst,
kam několik týdnů nechodili, a nepřesným vzpomínkám. Najednou vídali a slýchali
šepoty, stíny a jiné úkazy jinde, než kde bývaly dřív. Pak většinu Druhých
začala sužovat únava a bolesti hlavy. Přikládali to zprvu pracovnímu nasazení,
horku a vypětí, ale ani odpočinek a lepší organizace práce jim nepomohly.
Eloise s Richardem se dozvěděli, co se děje, až když se
jednoho odpoledne vrátil z džungle Craig a byl naprosto mimo sebe – zíral
do prázdna a jen opakoval, že viděl Paula a že tam už nesmí chodit, že to bratr
zakázal. Víc z něj nedostali. Pak se rozmluvili i další Druzí a přiznali
se, že v džungli poblíž pásma viděli přeludy i oni.
* * *
Eloise se okamžitě rozhodla jednat. Nechala se na loďce
odvézt kolem pásma směrem k Hurleyho táboru a vyhledala Strážce, který už
se mezitím vrátil z Dharmavillu. Informovala ho o tom, co se stalo, a on jí
potvrdil, že zažili něco podobného.
Seděla s trojicí u ohně v Hurleyho táboře.
„Co se to děje, Hugo?“ zeptala se bez vytáček Eloise.
Strážce Ostrova si promnul kudrnaté vlasy. „Něco je špatně
s tím pásmem. Danielle tvrdila, že se tím něco poškodilo. Mluvila o
stínech. A teď jako by to vyhánělo pryč ty, kteří tady… zůstávají.“
Eloise přisvědčila. „Vypadá to tak. Vypuzuje je to z jejich
stabilních lokalit. Už jsme zpozorovali, že dosavadní místa, kde se dřív
ozývala echa, v posledních dnech ztichla.“
„Co jsou to echa?“ skočil jim do řeči Walt.
„Ty šepoty,“ vysvětlil mu Ben. „Jsou to místa, kterým bylo
vždycky lepší se vyhnout. Když tam zůstaneš delší dobu, nedělá to člověku
dobře.“
„Taky jsem slyšel něčí šepot,“ poznamenal Walt. „Nejprv
v tom pásmu a potom když jsem uviděl paní Danielle s tou její holkou.
Je to jako nějaký zaklínání. Tet sis, jis sis.“
„Ano,“ přikývla Eloise. „Přesně takhle se to projevuje. Nevím,
jestli jsou vždycky stejné ty zvuky, ale princip je stále tentýž, šepot
odnikud. Dřív se ta místa neměnila, ale teď… Staré aktivní lokality, kam jsme
desítky let nechodili, jsou najednou klidné a vznikají nové, dál od pásma.“
„Posouvá se to,“ málem vykřikl Walt. „Jo. Ta paní, Danielle,
mi to ukazovala, jak se něco posouvá. To je přesně ono.“
„Jo,“ přikývl nevesele Hurley. „Danielle tvrdila, že se to
šíří. A že to není dobrý. Varovala nás, stejně, jako vaši…“ – chvíli to vypadalo,
že hledá to pravé slovo, jak přeludy nazvat – „jako vaši varují vás. A stejný
varování dostaly i Claire a Kate na severu.“
Všechny napadla stejná, logicky navazující otázka, ale nikdo
ji nahlas nepoložil – před čím varují?
Hurley si vybavil, jak mu Danielle šeptala o zlu, otevřeném
peklu a nemoci. Nechtěl to vyslovovat takhle dramaticky. Vědel, že mrtví se
mohou mýlit; zůstávali zaseknutí v tom, co znali a čím se zaobírali za
života. Pokud Danielle dřív věřila tomu, že lidi na Ostrově postupně ničí
záhadná nemoc, byla o tom přesvědčena i nyní.
Eloise ho zkoumavě pozorovala a pak promluvila, jako by mu
četla myšlenky. „Našim lidem, kteří se chystají k odchodu, není dobře.
Všecko je bolí, jsou bez energie. Děje se to hlavně těm, kteří dělají poblíž
toho pásma. Dlouho si mysleli, že to je jen z práce a únavy, ale...“
Ben s Waltem se na sebe zadívali. Oba měli pocit, že
Eloise mluví o nich.
* * *
Ben se obrátil na Eloise. „Co to může být? Vy o tom víc
nevíte? Dělala jste přece taky výzkumy…“
Eloise potřásla hlavou. „Nikdy jsem nebyla u takhle
rozsáhlých praktických testů, Benjamine. Dokonce si myslím, že se nikdy nic
podobného neodehrálo. Nevím, co se děje, stejně, jako to nevíte vy. Můžu si nechat přivézt nějaká základní měřicí zařízení z Hydry, ale nemyslím si, že mi něco prozradí.“
„A co váš syn?“
„Daniel by něco vědět mohl,“ pousmála se Eloise.
„Koneckonců, už je tam venku několik týdnů, třeba už se někam posunul. Mohli
bychom ho zase zkontaktovat, co myslíš, Walte? Když ti nadiktuji vzkaz, předáš
mu to?“
Na Walta se upřely troje oči. Dvoje s výrazem
povzbudivé samozřejmosti. Třetí velice brzy pochopily, že je něco špatně, když
Walt chvíli mlčel a pak na oplátku vyhledal Hurleyho pohled. „Já… já…“
Hurley pochopil, co
mu chlapec chce říct. Uvědomoval si, že s ním Walt už několik dní
nekonzultoval odpovědi od Chris, ani se neptal, co jí má napsat.
„Já… já jí nemůžu napsat,“ vypravil ze sebe Walt po chvilce váhání.
„Proč?“ nechápala Eloise.
„Nejde mi to. Vůbec se tam nemůžu… napojit.“
„Jako… vůbec?“
Walt zkroušeně zavrtěl hlavou.
Ben ho pozoroval šokovaně, ale i soucitně. „Walte, jak
dlouho…“
„Už několik dní,“ šeptl chlapec. „Několik dní potom, co jsem
jí psal naposledy, mně to přestalo jít. Snažil jsem se představit si její
pokoj, ale nic… bylo to umělý, vymyšlený a nemoh jsem se dostat dovnitř obrazu.
Nešlo to.“ Walt se zajíkl. „Myslel jsem si, že to je jen chvilkový, ale… A pak
jsme viděli ty dvě, začali bejt unavený a bolet mě hlava…a…“ Zašklebil se, jako
kdyby přemáhal výbuch něčeho ošklivého, „už se to nezlepšilo.“
Chlapec se chvíli pral se slzami zklamání. Ben chvíli váhal,
jestli ho nemá obejmout, ale Walt se spíše odtáhl. Pak se přece jen trochu
vzpamatoval. „Myslíš, že to dělá taky on? Že to takhle chtěl, nejenom mně
zakázat komunikaci s nima na severu, ale se všema?“ zadíval se na
Hurleyho.
„Snad ne. Kdyby tě o to všecko chtěl připravit takhle
natvrdo, udělal by to rovnou. Nemohl by sis pak s tou novinářkou psát
další týden,“ přemýšlel Hurley. Pak se vzpomínkami vrátil do té osudné noci a
na to, co cítil ze svého protivníka tehdy i při nedávné návštěvě v Dharmavillu.
„Myslím, že nic z tohohle neplánoval a nechtěl. V tu chvíli věděl jen to,
s jakou energií tě nutí pracovat, věděl, že to Ostrov vydrží… a že nám to
znemožní dostat se k nim a tobě to omezí možnosti komunikace. Zbytek mu
byl ukradenej.“
„Co budeme dělat?“
„Walte, tebe zkusíme dát do pořádku, abys zase mohl
komunikovat. Aspoň trochu.“
Chlapec pokrčil rameny.
„A potom… Poslechneme to, co nám radí ti, který to postihlo
jako první,“ řekl pomalu Hurley. „Nebudem se k tomu místu přibližovat,
nebo to aspoň omezíme. Eloise, lidi od vás, kteří aspoň trochu zvažujou odchod,
by měli jít na Hydru. Tam je bezpečno.“ Žena přikývla.
„Jo… a ještě jedna věc. Pošlete pryč všechny ženy.“
Stará žena okamžitě vznesla námitku. „Ale já nikam nepůjdu.“
„Nemusíte. Vím, že nechcete, a respektuju to. Ale ostatní
ženy, hlavně ty, které by teoreticky mohly otěhotnět, pošlete pryč. Jste vůdkyně
a odpovídáte za ně.“
Eloise se tvářila mírně rozladěně – Hurley jí připomínal
něco, co sama věděla.
„To ses dozvěděl od nich?“ zeptal se váhavě Walt.
„Vlastně jo. Řekla to Claire, že to řekl...“
Ben zíral do ohně. „My to tušili už dávno. To umírání
těhotných… Tohle místo nemá rádo ženy.“
* * *
Během následujících dnů Druzí urychlili přesun na Hydru a
začali se tam přesouvat nastálo. Bolelo je to, připadali si, že opouštějí svůj
domov… ale věděli, že tam na ně teď nic dobrého nečeká. „Zůstáváme pořád
blízko,“ uklidňoval je Richard, který šel s nimi. „Snad, dá-li Ostrov, se věci
zase uklidní a budeme se moci vrátit.“
Enkláva z Hydry, jejíž zástupci se několikrát týdně
připlavili na Ostrov s novými zprávami, hlásili, že se tam všem daří dobře
a cítí se mnohem lépe než dřív. Přičítali to tomu, že pominul stres
z života v neustálém ohrožení, z omezených životních podmínek, příprav
na stěhování, i obavy z rozkolu mezi Druhými.
Hurley začal po večerech pracovat s Waltem, brával ho s sebou na útesy, kde se cítil nejlépe i on sám, a snažil se mu předat co nejvíce své energie. Chlapec se pak cítíval o něco lépe a po necelém týdnu už zase byl schopen komunikace s pevninou. Sice jen omezeně a stručně, ale šlo to.
Místa, kde zněly šepoty, se šířila k jejich táboru i
k sídlu Druhých. Rousseau měla pravdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat