808 - Black in Man

 V Claiřině táboře na severu Ostrova vládlo v posledních dnech napětí. Přesněji řečeno, napětí tam vládlo i předtím, ale v posledních dnech zesílilo. Obě ženy si na sebe zvykly a teď žily v jakési úzkostlivé snaze o spolupráci a snad i porozumění. Kdo však napětí způsoboval, byl Černý. Ze svých výprav na jih Ostrova se vracel podrážděný a většinou zůstával ve své kouřové podobě, ani se neobtěžoval vracet se do podoby lidské a se ženami normálně komunikovat.

Charliemu se dařilo celkem dobře. Zvykl si už na obě ženy, zvykl si na nové prostředí a už se nesnažil tolik utíkat. Více se zafixoval na Claire – Kate to přisuzovala tomu, že měla světlé vlasy, stejně jako jeho matka. Dohodly se tedy, že na lov bude častěji chodit Kate a Claire bude zůstávat s dítětem. Fungovalo to. Malé společenství se jaksi stabilizovalo.

Kate se smířila s myšlenkou, že teď se na jih prostě vrátit nedokáže. Nemohla uniknout Černému a už vůbec nemohla odvést pryč Desmondova syna. Pro dítě to bylo nebezpečné kvůli záchvatům bezvědomí… a pro ni to bylo nemožné. Tajemství jejích útěků vždycky tkvělo v tom, že měla velice dobrý odhad a věděla, co si může dovolit. Teď věděla, že se ani nemá o nic pokoušet. Bylo jí jasné, že kdyby se pokusila o útěk, bylo by to to poslední, co by kdy udělala.

Po několika dnech, kdy se cosi na Ostrově změnilo a Černý se začal chovat podivněji než předtím, začala Kate čím dál víc sžírat potřeba zjistit, co se děje. Na Ostrově byla vždy zvyklá být v centru dění a na událostech se podílet. Teď nejen, že se na ničem nepodílela, ale ani nic nevěděla, a to ji deptalo. Navíc v posledních dnech špatně spala.

* * *

Jednoho večera, kdy se Černý zdržel v táboře v lidské podobě, se odhodlala, a když Claire s Charliem odešla spát, přisedla si k němu u ohniště. Jako k normálnímu člověku, kterého koneckonců dobře znávala. Už dávno jí došlo, že pokud nemá zešílet, musí přestat o něm uvažovat jako o té věci… ale musí se vrátit k uvažování o něm jako o osobě.

A tak teď seděla vedle osoby, které nyní soukromě říkala Black.

„Můžu s tebou mluvit?“

Obrátily se k ní známé oči a ozval se známý hlas. Záchvěv známého úsměvu se neobjevil, i když i to Černý uměl. V poslední době se ale neusmíval. „Ovšemže, Kate. Nemusíš se mě pořád tak bát.“

Kate pokrčila rameny. „Já vím. Je to ale prostě… divný. Nemůžu si na to zvyknout.“

Černý nic neřekl. Říkat jí, že jí nic jiného nezbude, bylo zbytečné, dávno to věděla.

„Bylo by hodně troufalý zeptat se tě, co děje? V posledních pár dnech je všecko nějak… jinak. Jsi pořád pryč a jsi… naštvanej.“

„Kate, tys byla vždycky tak zvědavá.“ Teď už se objevil náznak úsměvu. „Ale vlastně je to pochopitelné.“

Chvíli bylo ticho. Černý uvažoval. Znal Kate velice dobře nejen z nahlížení do její mysli, ale i z dřívějšího pobytu na Ostrově… a nejen na něm. Věděl, jak loajální dokáže být, když se k ní lidé chovají otevřeně. Doteď před ní vše tajil, ale tenhle přístup očividně nefungoval, na rozdíl od Claire. Claire stačilo, když se o ni a o dítě postaral a nikoho k nim nepustil. Kate však chtěla vědět. Potřebovala vědět. To, že nevěděla, ji naplňovalo zmatkem a ještě to posilovalo její pocit hrůzy, který cítila pokaždé, když si uvědomila, kde je a s kým tam je.

Rozhodl se, že se pokusí přejít na otevřenou hru. Kate nemohla pryč a nemohla nikomu nic prozradit. Věděla to a on věděl, že ona to ví. A koneckonců, i kdyby to prozradit mohla, tak ti na jihu stejně většinu toho, co jí mohl říci on, už věděli.

* * *

„Dobře, Kate. Řeknu ti, co vím. Stalo se to, že několik lidí opustilo Ostrov. Hurley je poslal pryč.“

„Jak to víš?“

„Cítím to. Dovedu věci vnímat i jinými způsoby, než jsou běžné smysly. A tady došlo k obrovským změnám energie. Jinou příčinu to mít nemohlo.“ Černý to vykládal klidně, ale bylo na něm poznat, že uvnitř zuří. Najednou praštil pěstí do kusu dřeva. Odjakživa nesnášel, když lidé z Ostrova odcházeli bez jeho souhlasu. Měl pro to hned několik důvodů.

Kate se opatrně odtáhla, výbuch hněvu lidské verze Černého ji překvapil. Když už mu k vyzuření nestačilo lámání stromů v kouřové podobě, muselo to být opravdu extrémní.

„Kdo odešel? Mohla bych to vědět?“

„Proč bys nemohla,“ pousmál se vedle sedící muž trochu neproniknutelně. „Skupinu vedl Desmond. Nechal tady syna a je pryč. Dost nepříjemně mě tím překvapil, to jsem nečekal.“

Kate nevěřícně zamrkala. „To mi k němu nesedí.“

„Mně taky ne, upřímně řečeno. K těm ostatním mi to jde víc. S ním šel Miles, Frank, Sawyer a Daniel.“

Kate zírala v šoku. Nevěděla, zda je pro ni horší informací to, že Sawyer odešel a nechal ji tam samotnou, nebo to, že se na Ostrově znovu objevil člověk, kterého na vlastní oči viděla umírat.

Chvíli zaraženě mlčela. Pak ovšem nad šokem převážil pocit, že by měla využít vůdcovy sdílnosti, dokud je ochotný s ní mluvit. Obvykle se to nestávalo.

„Proč je takový problém, že odešli? My přece taky Ostrov opustili, a…“

„Chceš říct, že se nic nestalo. V tom se pleteš, Kate. Když jste odešli, na Ostrově začalo šílenství. Odchody určitých osob vychylují rovnováhu energie, která je všude na Ostrově. Aby tohle místo mohlo fungovat, musí se dodržovat určitá pravidla. A oni si s nimi teď dělají, co chtějí. Přicházejí, odcházejí. A on jim to dovolí. Neví, co dělá.“

„Hurley?“ zeptala se Kate, i když odpověď znala.

„Ano,“ odsekl Černý. Kate chtěla něco namítnout, ale nestihla to. „A jeho pobočníci, ti mu v tom zdatně pomáhají. Patrně se rozhodli, že stará pravidla překopou. Ale tak jednoduše to nefunguje. Změny se musí dělat pomalu a opatrně. Oni ta pravidla překopávají ze dne na den, pak se zbaběle schovávají pod jeho ochranu, posouvají hranice… a teď mají ještě tu drzost, že si ty hranice překračují.“

* * *

Černý dobře věděl, že teď Hurleyho aktuální pomocníci a chráněnci jednají v jeho jménu. Možná ne s jeho výslovným souhlasem, ale dělali to pro Hurleyho… a to stačilo. Věděl o Waltově návratu a jeho pokusu proniknout do myslí Kate a Claire. A tušil, že Benova zoufalá výprava také nebyla jen činem zoufalého vyštvaného muže. Teď, když byl zpátky v Hurleyho táboře, se Ben choval podezřele loajálně a Hurley mu až příliš věřil. Ben byl odjakživa nespolehlivá figura. Měnil barvu jako chameleon a téměř se nedalo poznat, pro koho právě hraje. Jeho trumfem bylo to, že ani on sám mnohdy nevěděl, kdo je a na čí straně stojí. Ben vždy věděl, že stojí na straně Ostrova… ale na straně Ostrova byl Černý i Hurley.

Pak tu byly kroky Eloise Hawkingové. Eloise byla od mládí nesmírně unáhlená. Její schopnost vidět mezi realitami ji v jejích vlastních očích pasovaly na někoho, kdo smí dělat, cokoli si zamane. Někdy však nedokázala dohlédnout všecky důsledky svých činů a zásahů do dalších realit. To, že poslala Desmonda napříč světy, aby přivedl zpátky Daniela, to bylo naprosto bezprecedentní. Tady však Černý věděl, že z toho nemůže vinit Hurleyho. Eloise sice pravidla znala, ale hru hrála podle vlastních a nedala se nikým řídit. Černý s ní nemohl nic dělat; byla chráněna druhým Vládcem, stejně jako Richard. Tak to bývalo vždy – pár vyvolených smělo požívat ochrany Vládců. Ale to, že teď Hurley pojal pod ochranu celou skupinu zbývajících Druhých, to Černého hodně rozzlobilo.

Nejvíc ho však rozzuřilo, že Hurley poslal pryč hned několik osob najednou. Mezi pravidla odjakživa patřilo, že se smělo odcházet jen po jednom člověku. Když jeden z vůdců Ostrova poslal někoho pryč, byly možnosti osamělého vyslance značně omezené. Nejen co se týkalo možností vykonat různé věci, ať už z něčího pověření nebo na vlastní pěst, ale zejména to omezovalo možnosti návratu jedince na Ostrov. Protože jak už dříve poznali i lidé v Hurleyho táboře, síla k návratu na Ostrov byla ve skupině. Čím víc lidí poznamenaných Ostrovem bylo pohromadě, tím snáze se vrátili zpět.

O tomhle všem však Kate vykládat nehodlal. Nechtěl, aby věděla, jaká situace vládne na jihu a kdo tam zbyl. Spoléhal sice na to, že se k nim nemůže dostat, ale stejně nechtěl, aby věděla podrobnosti.

* * *

„O jakých pravidlech to pořád mluvíš? Všecko to zní, jako kdybyste tady hráli nějakou šílenou hru,“ poznamenala Kate.

„Je to hra. Nesmírně stará hra, která trvá od věků. Locke to kdysi vysvětloval Waltovi: dvě strany, černá a bílá. Ale aby se hra mohla hrát, musí se dodržovat pravidla.“

„Tomu rozumím,“ přikývla Kate. Chvíli pak přemýšlela. „To, že víš, co řekl Locke…“

Černý se s naprostou přirozeností usmál. „Byl jsem v jeho myšlenkách. Tolikrát. S Lockem se pracovalo skvěle. Muž plný víry v osud, předurčenost, smysl. Stačilo mu dát malý zázrak a naznačit, že se to děje z nějakého důvodu… a byl můj. Proto jsem si ho vybral, aby vás dostal zpět, a pak jako nositele. Byl skvělý, dokud jste mě o něj nepřipravili.“ Kate strnula, ale nic se nestalo. Černý se očividně přes tuhle dílčí prohru přenesl a hrál dál. Koneckonců, ztrátu Locka si bohatě vynahradil.

„O co se tady vlastně hraje?“ Kate sebrala odvahu a zadívala se na muže, sedícího vedle ní.

„To je na tom to nejkurióznější,“ odvětil muž. „Hraje se o mě.“

„Jak to myslíš? Jako o…“

„Ne, o nositele nejde. Hraje se o osud jednoho ze dvou vládců Ostrova. To už víš, že jsou od začátku dva. Jenže moje uvedení do funkce provázely určité obtíže. A ty ovlivnily, co bude mým hlavním cílem.“

Zabíjet a ničit, pomyslela si Kate.

„Nemysli hned na to nejhorší, Kate,“ pokáral ji Černý. „Ničení je jen prostředek, ne cíl. Já chci něco jiného. Chci odtud pryč.“

„A ten druhý se ti v tom ze všech sil snaží zabránit.“

„Ano. Někdy víc, někdy míň. Víš, jak to ve hrách chodí, nevydržíš stále hrát ostrou útočnou hru. Někdy jen tak ubíjíš čas. Ale pak se sejdou okolnosti a vše se rozjede naplno.“

„Jako teď, že?“

Černý přikývl.

„Ale proč? Proč chceš tak strašně moc pryč a proč tomu ten druhý tak strašně moc brání?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ odvětil muž vedle ní. „Ale koneckonců máme celou noc, že?“

* * *

„Víš, že pod Ostrovem jsou obrovské zdroje energie, které na některých místech vyvěrají skoro až na povrch,“ začal zeširoka Černý. „Jenže ta energie není jednolitá. Je to směs různých sil. Některé složky jako by byly lehké, zářivé, jasné. Od celku se oddělují snáz. Ale jsou tam i další části energie, a ty jsou naopak silné, důrazné, koncentrované, jako gravitace. Je to tak silné, že to může přitahovat i myšlenky a dokonce z nich tvořit hmotu.“

„Všechny ty přeludy,“ povzdychla si Kate.

Černý přikývl a pokračoval. „Lidé se s tou energií učili pracovat od té doby, co začali poznávat Ostrov. A zjistili, že když se člověk určitým způsobem vystaví té lehké složce, získá určité schopnosti. Stane se z něj nestárnoucí a s Ostrovem svázaný Strážce, který umí dělat zázraky. To byl i Jacob. Měl v sobě tu lehkou a volnou energii, a proto si mohl dělat, co chtěl, mohl cestovat a přesouvat se. Jenže to, že do Jacoba vlili velkou část energie, způsobilo nerovnováhu.

Pak se stalo určité… nedopatření. Do zdroje energie přišel další člověk, což jsem byl já… nebo můj předchůdce, podle toho, jak se na to díváš. V tu chvíli se složky energie srovnaly a já dostal přebytek toho druhého, energii silnou, důraznou, koncentrovanou. Je jako gravitace. Je tak silná, že se nedokáže odtrhnout od proudu energie pod Ostrovem. A proto nemůžu pryč.“

„Dvě složky energie. Dobrej bože, to je jako ze Star Wars,“ potřásla Kate hlavou. „Temná a světlá strana Síly. Všechny ty Hurleyho narážky.“

„Ano,“ pousmál se Černý. „Hurley od začátku intuitivně tušil, o co tady jde. Možná i proto si ho Jacob nakonec vybral jako jednoho z finálních kandidátů.

Ale abych se vrátil na začátek příběhu… tak najednou byli vládcové dva. Dva protihráči, kteří jsou stejně silní, protože oba načerpali stejné množství energie, ale v každém je jiný druh. Ty sily působí do značné míry protichůdně a nedovolí nám proti sobě zasáhnout. Můžeme spolupracovat, ale ne jít přímo proti sobě. Jsme stejně silní.

Jenže lidé jsou jednoduší a mají tendence všecko vysvětlovat schematicky a zjednodušeně, takže z Jacoba, který mohl uzdravovat, udělali toho dobrého a vlídného, kdežto ze mě toho temného, zlého. Ten druhý má pouze fyzickou podobu, protože jeho energie je tak abstraktní, že nedokáže fungovat bez těla. Já se od těla dokážu odpoutat, což dobře znáš.

Máme rozdílné schopnosti, i co se týče ostatních lidí. Já si svou silnou a koncentrovanou energií můžu vytáhnout myšlenky ostatních lidí, moje mysl na ně funguje jako magnet, takže dokážu přesně přečíst pocity, myšlenky a vzpomínky, a náležitě s nimi pracovat. Druhý Strážce to tak dobře nedovede, ten vnímá spíš abstraktní pocity a celkové naladění člověka. Do určité míry se můžeme naučit vnímání toho druhého, ale není to přirozené a využíváme to málokdy. Jsme protikladní i v dalších věcech. Já jednám rázně a rychle, a tvrdě, když je potřeba. A na rovinu přiznávám, že rád využívám to horší v lidech. Dobře se s tím pracuje. Strach a nenávist jsou pocity, které se dají tak skvěle využít! Jacob se oháněl vzletnými řečmi o lásce a dobru v lidech, ale většinu času s nimi manipuloval, osnoval a schovával se ve stínu sochy.

 „Hurley takovej není,“ namítla Kate.

„Kdo ví, jaký bude za stovky let. Bude si žít jako Jacob, bude odcházet a přicházet, vybírat si nové přátele a přizpůsobovat si Ostrov k obrazu svému. Já tohle nemůžu. Výjimečně mohu působit na lidi mimo Ostrov, kteří už někdy nějakou část zdejší energie nasáli, ale k nedotčeným se nedostanu. Nemůžu si přivést lidi, kteří by mi pomohli v mých plánech; můžu jen přebírat ty, které přivede Strážce. Můj hlavní problém je v tom, že nemůžu z Ostrova pryč.“

A proto mě tak strašlivě vytáčí, když lidé odcházejí pryč, pomyslel si, ale neřekl to. Jsou to obyčejní lidé a dělají si něco, co je vládci odepřeno. A navíc tím utíkají z herního pole a berou mi možnost získat je na svou stranu. Nikdo se nemůže divit, že je tu držím za každou cenu. To proto jsem brzdil šance lidí z letu 815 na záchranu všemi způsoby. Proto zemřel pilot, který mohl významně přispět k určení místa havárie a pokusit se o navázání spojení. Proto zemřel Boone, který našel funkční vysílačku. Proto zemřel Charlie – ten sice stihl spojení se světem navázat, ale trest ho neminul.

„Jedinou možností je pokusit se celý Ostrov zničit a doufat, že tím dojde i ke zničení energetického toku, který mě tady drží. Jenže nikdo neví, co se stane pak. Lidé z toho odjakživa mají hrůzu, větší než z vlastní smrti. Bojí se dvou věcí – co se stane se světem, když se Ostrov a proud energie poruší, a bojí se toho, co by udělala uvolněná energie, kterou v sobě mám já.“

„A co se stane?“

„Nevím, Kate,“ obrátil se k ní Černý.

Kate zauvažovala, zda mu to věří. Zareagoval okamžitě. „Nemám důvod ti lhát, Kate. Nikdy se odtud nedostaneš a nebudeš mluvit s nikým z ostatních. Nemám důvod před tebou něco tajit. Víš, ono není špatné někomu po tolika staletích s někým mluvit otevřeně.“

Kate mlčky přikývla.

„Nevím,“ zopakoval. Ale vím, že tady navěky zůstat nechci. Chci pryč, a ať se pak stane cokoli.“

Kate přeběhl mráz po zádech. Tohle strašné odhodlání se jí k tomu člověku, který se vedle ní díval do plamenů a vykládal jí příběhy z dávné i nedávné minulosti, vůbec nehodilo.

„Asi se ptáš, kde se to ve mně vzalo, že? To ti řeknu naprosto přesně. Sama víš, že tohle není moje první podoba. Z každého nositele, se kterým splynu, si něco vezmu. Obvykle je to největší touha dotyčného člověka. A první nositel, mimochodem, bratr-dvojče Jacoba, ze všeho nejvíc toužil opustit Ostrov. Pracoval na tom, ale násilím ho zastavili. Přenesl své největší přání i svůj vztek do nově utvořené osobnosti, a protože byl první, byl jeho vliv nejsilnější. A je to tu stále. Další nositelé mi také něco dali nebo dají, ale nikdy to nebude tak silné, aby to převážilo dědictví prvního.“

* * *

Dlouho bylo ticho. Kate zírala do vyhasínajících plamenů. A co do tebe přešlo z těch dalších dvou, z osobností z letu 815? Ale nezeptala se; měla strach, co by se mohla dozvědět. 

„Děkuju za příběh,“ řekla nakonec, protože lepší slova ji nenapadla. „Měla bych jít spát.“

Černý souhlasně přikývl. „Ano. Mimochodem, cítím, jak se ti hlavou honí spousta věcí. Mate tě to určité přetrvávání předchozích nositelů, že? Chápu, že to je trochu těžko pochopitelné. Ale klidně mi dál říkej Black. Nevadí mi to. Vlastně je to přesnější než podobná přezdívka, kterou mi kdysi dali jiní lidé. Říkali mi Man in Black, Muž v černém, podle toho, jak občas vídali mou první podobu, tmavovlasého muže v černém oděvu. Ale mnohem výstižnější by to bylo naopak, Black in Man. Černé v muži. Ta energie, kterou v sobě mám, se může odpoutat od nositele a pak je tmavá. Ale to už dávno víš.“

Kate před sebe tupě hleděla. „Black.“

Černý čekal.

„Black – Jack,“ vyslovila to konečně.

Odměnou jí byl Jackův úsměv.

„Já věděl, že to jednou zvládneš. Nemůžeš se tomu pořád vyhýbat, Kate. Zatraceně, vyrovnala ses s oživlým Lockem, tak zvládneš i tohle.“

Jenže Locka jsem nemilovala, chtělo se jí zakřičet. Místo toho jen zabořila hlavu do dlaní. Už se nedokázala na nic ptát, i když jí v hlavě tepala ta poslední nezodpovězená otázka – jak se něco tak strašlivě paradoxního mohlo stát, jak to, že se Jack stal novým nositelem temné energie?

Byla v pasti. Musela se dívat na tvář muže, kterého mívala nesmírně ráda, ale za kterou už se skrýval někdo jiný; věděla, že skoro všichni její přátelé odešli a že zůstala sama s cizím dítětem, šílenou dívkou a s bytostí, která se kvůli svým záměrům nehodlala zastavit před ničím.

A to ještě nevěděla všechno.