813 - Na prahu

Do klidného podvečera třesklo prásknutí dveří a hned za nimi se do Chrisina příbytku vřítil Sawyer. Na rameni táhl velmi těžce vypadající naditý batoh. Prohnal se chodbou a zastavil se na prahu obýváku. „Dobrej večer vespo…“

Zmlkl uprostřed slova a nevěřícně zíral na osazenstvo obývacího pokoje. Daniel s Frankem se rozvalovali na pohovce a sledovali televizi. Chris klečela na židli u jídelního stolu, jedním okem také šilhala po běžícím seriálu, ale k tomu stále pracovala na svojí mapě, kterou měla rozloženou na stole. Vedle mapy měla otevřený malý notebook s webovým prohlížečem.

Sawyer zamžoural. „Co má tohle znamenat?“

„Tomu se, kamaráde, říká výzkumná předehra,“ uchechtl se Frank. „Dáš si popcorn?“

„No to se mi snad jenom zdá. Člověk na pár dní vypadne, chvíli na vás nedává pozor… a tady se všechno obrátí vzhůru nohama. To snad není možný. Lištička se dala na vědu a Dan kouká na televizi. Svět se zbláznil.“ Sawyer se dal do smíchu.

Z pokoje se vynořil Desmond. Nemusel nic říkat, jen na Sawyera upřel tázavý pohled.

„Nazdar, veliteli,“ zazubil se Sawyer. „Hlásím, že mise je splněna.“

„Takže máš všechno?“

Sawyer neznatelně přikývl. „A co nemám, na tom se pracuje.“

„Kde je Miles?“

„Na cestě. Ještě jel něco zařídit.“

„Jak to šlo?“

„Máme všecko, co jsme potřebovali, takže dobře.“

Desmond si ho změřil. Neunikl mu Sawyerův rozbitý ret. „Co…“ naznačil sám na sobě.

„Toho si nevšímej, Scotty. Jednomu chlápkovi se zdálo, že mi to moc kecá, tak mě trochu přibrzdil. Ale to k takovejm věcem patří.“

Znovu se na Desmonda zazubil, protáhl se chodbou a zmizel ve svém pokoji i s batohem plným peněz.

Za chvíli se vrátil do obýváku. Zašel do kuchyně připravit si večeři a pak se i s jídlem usadil mezi Danielem a Frankem na pohovce. Chvíli sledoval seriál s nimi.

„Vy se díváte na Twin Peaks? Vám tady beze mě vážně přeskočilo. To se chcete v pátrání pustit po stopách agentů FBI?“

„Zastesklo se nám po divnejch místech,“ odtušil Frank. Daniel se tvářil rozladěně; Sawyer očividně narušoval jeho soustředěné sledování. Po chvíli marné snahy seriál pozastavil.

Do nastalého ticha se ozvala Chris. Doteď se zaobírala svou mapou a počítačem, ale teď její hlas vzrušeně prořízl podvečerní klid jako nůž. „Franku, myslím, že jsem našla další.“

Pilot vyskočil z pohovky a přeběhl k dívce. Daniel se vydal za ním. Všichni se zadívali do Chrisina počítače.  „Koukejte. Prosinec 1948, let z Portorika do Miami na Floridě. Dakota se dvaatřiceti lidma na palubě. Odmlčela se bez hlášení jakejchkoli problémů a už se neozvala. Nenašly se žádný trosky.“

Frank se soustředěně díval do notebooku. „Jo, Chris, to je dobrý. Hoď to do mapy. To zapadá.“

„Do háje s Bermudským trojúhelníkem,“ ucedila Chris potichu, ale začala do mapy kreslit další značku.

* * *

Sawyer se zvedl z pohovky, přešel ke stolu a sklonil se níž nad mapu, aby mohl přečíst dívčiny poznámky.

„Let 19… 739, 319… Oceanic 815, Ajira 316, to přece…“ Zatřásl rozcuchanou hlavou, když si uvědomil, na co se to dívá. „Co to sakra děláš, Lištičko? Dala ses na pátrání po zmizelejch letadlech?“

Dívka zaváhala, pak letmo přikývla a pokračovala v práci. Vlepila do mapy další poznámku.

„Neminula ses povoláním, holka? Já tady srším ostrovtipem o agentech FBI, a pak zjistím, že to vlastně vůbec není vtipný. Vyloupla se nám tady odbornice na zmizelý letadla. Hotová agentka Scullyová.“

Chris se na něj podívala a odhrnula si blonďatozrzavé vlasy z obličeje. Vypadala trochu vyvedená z míry. Sawyerovy poznámky ji vytrhly ze soustředění.

Sawyer přimhouřil oči a s pohledem upřeným na dívku uvažoval. Pak se mu po tváři rozlil úsměv. „Zatraceně. Scullyová! A já si pořád lámal hlavu, koho mi připomínáš. No nic, holka, to bychom měli. Ta Lištička ti stejně jaksi neseděla.“

Chris na něj vytřeštila oči. Pak se svezla na židli a zavrtěla hlavou. Ale koutky jí povážlivě cukaly. „Ty jsi fakt…“

„Jestli se ti nelíbí Scullyová, tak ti můžu říkat Agent Orange. Barva by skoro odpovídala.“

„Ne, ne, už dost,“ vyjekla dívka. Konečně se dala do smíchu. Zvedla obě ruce. „Vzdávám se. Beru Scullyovou.“

„Hodná holka,“ pochválil ji Sawyer. „Dáš si rum, agentko, nebo jseš ve službě?“

„Dám. A až se vrátím do služby, začnu s výslechem. Už pár dní jsem se tě chtěla na něco zeptat.“  

Záhada Sawyerovy přítomnosti na letu 815 a fakt, že byl stále naživu, už sice během posledních dní trochu ztratila na závažnosti – z dalších zjištění Chris celkem jednoznačně vyplynulo, že k havárii došlo trochu jinak, než jak bylo oficiálně prezentováno – ale to neznamenalo, že se ho na to nemohla vyptat. A teď, když byla definitivně přizvána k pátrání, už tomu nebránilo nic.

* * *

Sawyer přinesl z ledničky láhev rumu a tři sklenky.  Pak se i se svou porcí alkoholu usadil na pohovce. Rozhlédl se po ostatních. „Tak řeknete mi, o co tady jde?“

„Tipujeme divný místa,“ shrnul Frank. „Hledáme divný místa, kde se dějou divný věci. Začali jsme od leteckejch zmizení. Jaks viděl, už toho máme docela dost.“

„No dobře,“ připustil Sawyer. „A jak do toho zapadá váš večerní program? Pochopil bych, kdybyste se koukali na Letecký katastrofy, ale proč pro všechno na světě sledujete starou scifi pohádku?“

Frank kývl směrem k Danielovi. I on sám byl zvědavý na oficiální fyzikovo vysvětlení. Byl si jistý, že Daniel ví, co dělá a proč to dělá, ale vysvětlení od něj ještě neslyšel.

Daniel si promnul bradu. „Zkrátka… věc se má tak, že si nemyslím, že by to všecko byly jen pohádky. Ne, ne, nech mě domluvit,“ zamával odmítavě rukou na Sawyera, který mu už už chtěl skočit do řeči. „Zajímají mě příběhy, ve kterých se objevují věci podobné tomu, co známe z Ostrova. Jsem přesvědčený, že míst podobných Ostrovu je víc. A o některých z nich se určitě vyprávějí legendy a některé motivy s velkou pravděpodobností pronikly i do populární kultury.“

„Ty si jako myslíš, že budeš koukat na seriál a najdeš tam vysvětlení toho, co se děje kolem našeho Ostrova?“

„Takhle doslovně to samozřejmě brát nelze,“ pousmál se Daniel shovívavě. „V tuhle chvíli může být velice zajímavé jen samotné srovnání motivů a jevů, které se v různých fiktivních dílech opakují. Může nás to upozornit na určité indikátory, podle nichž pak budeme hledat konkrétní průnikové lokality. A až je najdeme, můžeme začít s praktickým výzkumem.“

„Když to říkáš, Einsteine…“ Sawyer pokrčil rameny a napil se rumu.

Daniel se rozhlédl po ostatních. „Má ještě někdo nějaké otázky, nebo to můžu zase pustit?“ Nikdo se už neozval, a tak znovu spustil přehrávání seriálu. Na obrazovce zrovna několik mužů v kavárně a hovořilo o městě, kde se vše odehrávalo.

„Twin Peaks je něco jinýho. Daleko od světa, toho jste si všiml. Nám se tady líbí. Ale tohle místo má i svoje stinný stránky. Je to asi cena, kterou se platí za dobro. Vznáší se tu něco zlého. Něco moc a moc tajemnýho v těch starých lesích. Říkejte tomu, jak chcete – prasíla nebo duch. Zjevuje se v mnoha podobách, ale je tady tak dlouho, jak místní lidé pamatují. A my jsme vždycky připraveni s tím bojovat.“ *

Sawyer se přes okraj sklenice zahleděl na televizní obrazovku. „Co to sakra…“

Daniel nespouštěl oči z obrazovky. „Nahraďte si ‚v těch starých lesích‘ za ‚na tom starém ostrově‘. Chápete, proč jsem to chtěl vidět?“

* * *

Díl skončil. „Takže….“ protáhl se Sawyer, „vy jste tady našli fiktivní lesní protiklad našeho krásnýho Ostrova, jestli to chápu dobře.“

„Hmmm… ano,“ přisvědčil opatrně Daniel. „Hodně věcí tomu nasvědčuje. Záhadné světelné úkazy, mizení lidí,  podivné vize, časoprostorové poruchy... Těch shod je opravdu mnoho.“

„Máš pravdu, světelný úkazy a vize, těm se na Ostrově dařilo,“ přitakal Sawyer. Znovu mu naskočily vzpomínky na dny a roky, které tam strávil. Několik podivných vidění zažil i on sám. A světelné úkazy… na fialovou oblohu nad Ostrovem po výbuchu Swan a záblesky spojené s přesuny v čase se také zapomenout nedalo.

Pak se ušklíbl. „Zapomněls na pěkně ošklivý vraždy. Já jsem ten seriál kdysi taky viděl. Jediný, co mi utkvělo, byly ty dvě umlácený holky.“

Daniel zpozorněl. „Co tím myslíš, že jsem to zapomněl? Tys na Ostrově něco takového zažil?“  Vybavily se mu poznámky z bílého zápisníku, který dostal od matky. Nevynechala nic, ani úmrtí dvou Druhých v džungli v nedávné době. Jeden muž zmizel úplně, druhého něco ubilo k smrti. Dosud to vytěsňoval jako nezvyklou podivnost, ale Sawyerova poznámka mu věc opět připomněla.

Sawyer si nalil další sklenici rumu. „Na tom místě nepochopitelně umřelo tolik lidí, že je těžký vybrat ty opravdu extra nepochopitelný. Ale dělo se to. Sám jsem u toho nebyl, ale slyšel jsem o tom, jak něco umlátilo k smrti pilota našeho letu a pak jednoho podivnýho černošskýho kněze, co vypadal spíš jako bývalej dětskej zabiják. A nakonec někdo vyřádkoval vedle sebe slušnou hromadu lidí z letu…“ Sawyer se rozhlédl a všiml si Chris, která se na něj napjatě zahleděla. „No, to je jedno, nezírej na mě tak, Scullyová. Prostě se jim něco stalo a já absolutně nemám tušení, co to mohlo bejt. A vůbec, tohle tady vůbec nemáme co rozebírat.“

Do hovoru vstoupil Desmond, který potichu přišel ze svého pokoje a teď stál v chodbě na prahu obýváku. „Nedej se rušit. Klidně mluv dál. Bez rozebírání podrobností se nehneme dál.“

V obýváku se vznášela zvláštní atmosféra z vyřčeného i z toho, co řečeno nebylo. Chris seděla u stolu a teď zírala na svoje vlastní dlaně. Sawyerova nedokončená zmínka o mrtvých z letu 316 ji očividně zasáhla. Pak se ale sebrala a zvedla pohled k Sawyerovi. „Takže říkáš, že na tom místě lidi nevysvětlitelně umíraj? Protože pokud nás zajímají i věci tohohle kalibru, tak můžu do naší sbírky kromě leteckejch zmizení přidat pár kousků fakt divnejch a mrazivejch událostí.“

Ostatní se k ní jako na povel obrátili.

* * *

„Říká vám něco jméno Igor Djatlov?“

„Djatlov, Djatlov…“ zamyslel se Daniel. „Nebyl to ten inženýr, co nechal dojít k havárii jaderný reaktor v Černobylu?“

„To byl Anatolij Djatlov,“ odvětila Chris. Daniel jí věnoval užaslý pohled – nečekal, že takhle přesně zareaguje na jeho poznámku. „Něco jsem o tom četla. Když se člověk pořád zabývá selháním lidí a techniky, dostane se i mimo oblast svýho hlavního zájmu,“ vysvětlila. „Ale tohle je jinej Djatlov. Tenhle člověk zemřel koncem 50. let. Takže vám to nic neříká?“

Neříkalo.

„Stalo se to koncem 50. let na Uralu v Rusku. Několik vysokoškoláků, zkušenejch turistů, vyrazilo na zimní výpravu do hor, ale už nikdy se nevrátili. Našli je všechny mrtvý po několika měsících u tábořiště, který si tam rozdělali. Bylo to u místa, kterýmu lidi z okolí říkali Mrtvá hora.“

„Mrtví u Mrtvé hory?“ zašklebil se Frank. „Dobrý, no.“

„Problém byl v tom, jak byli mrtví,“ pokračovala Chris. „Byla to celkem velká skupina, myslím devět lidí, chlapi i holky. Postavili si stan, utábořili se na noc… a pak se něco stalo a přimělo je to rozřezat stan zevnitř a vyrazit do noci a mrazu, skoro neoblečení a neobutí. Odešli od tábořiště o kus dál do lesa, tam si rozdělali oheň, olámali stromy, dva zůstali ležet popálení a ohořelí pod stromem… Další tři našli o kus dál směrem k tábořišti. Všichni umrzli. O několik týdnů později, když roztál sníh, našli zbylý čtyři mrtvý ležet u potoka v lese. A ti té záhadnosti a děsivosti dodali korunu. Byli potlučení, měli zlomeniny žeber a lebek, všechno celkem vážný zranění, který je spolu s podchlazením zabily. Ale na těle neměli žádný otevřený rány, kromě nějakejch měkkejch tkání na obličeji, ale to se přičítalo zvířatům a počasí.  Vyšetřovatelé to tehdy uzavřeli, že ti lidi čelili nějaké obrovské síle, které nemohli vzdorovat.“ Zadívala se na Sawyera. „Připomnělo mi to, jaks mluvil o těch dvou umlácenejch lidech na Ostrově.“

Sawyer se díval do prázdna směrem k televizi. „Předpokládám, že si ruští vyšetřovací soudruzi ověřili, jestli se k výpravě nepřidal někdo další, kdo by na ně byl hodně nasranej.“

Chris přikývla. „Podle stop tam nikdo další nebyl. A to ještě zdaleka není všecko. Celá ta lokalita, kde se to stalo, byla divná. Jednomu místu říkali místní domorodci Mrtvá hora, další se jmenovalo Otorten, což se dá přeložit jako Místo, kam se nechodí. To vlastně měl být cíl té výpravy. A v době, kdy je něco pozabíjelo, viděli prý lidi v okolí na obloze divný světla. Spekulovalo se, že to mohlo být to něco, co ty turisty vyhnalo ze stanu. Museli vědět, že když odejdou z vyhřátýho stanu do minus třiceti, dlouho nevydrží. Ale něco je vyděsilo tak, že radši šli riskovat život do mrazivý noci.“

Daniel se tvářil snad až zasněně, což vzhledem k obsahu Chrisina vyprávění působilo dost podivně. „To zní nesmírně zajímavě. To místo by mě opravdu zajímalo. Odlehlá pustina, o které se říká, že se tam nemá chodit, pozorování podivných světelných úkazů, a pak takováhle nevysvětlitelná událost, která do jisté míry odpovídá událostem z Ostrova…  Škoda, že je to na druhém konci světa. Rád bych si tam provedl pár experimentů.“

Ostatní se na něj zadívali s nechápavými až pohoršenými výrazy.

* * *

Pak se znovu ozvala Chris. "No, pokud tě to tak zaujalo, tak mě napadá ještě jedna záležitost, a ta už tak vzdálená není. Stalo se to tady v Kalifornii. Někdy se o tom mluví jako o Djatlovově výpravě po americku, i když podle mě ten příměr dost kulhá. Jako jako malá holka jsem o tom slýchala hotový legendy. Hrozně mě to děsilo a zároveň fascinovalo. Říká vám něco záhada pětice z okresu Yuba?“

Ne. Sawyer sice pocházel z jihu, ale nebyl z Kalifornie. Ani Frankovi to nic neříkalo. A Desmond s Danielem byli coby Britové úplně mimo.

„Tohle se stalo někdy v sedmdesátejch letech,“ vyprávěla Chris. „Pět kamarádů, sportovci z města Yuba, všechno hoši mezi dvaceti až třiceti rokama, se jednoho únorovýho dne rozhodli, že vyrazí fandit na basketbalovej zápas univerzitního týmu do Chica. Kromě toho, že měli rádi basket, je spojovalo ještě jedno. Byli tak trochu… pomalí. Prostě mentálně trochu opoždění hoši. Ale nic hroznýho. Žili doma u rodičů, přivydělávali si na brigádách, někteří směli i řídit auto. Takže si jednoho odpoledne vyrazili na výlet, podívali se na večerní zápas, nakoupili si sladkosti na cestu domů v nedalekým obchodě a vyjeli… ale už nikdy se nevrátili domů do Yuby. Z nějakýho podivnýho důvodu na cestě odbočili úplně špatným směrem do Sierra Nevady, pak nechali auto stát na horský silničce a pěšky se pustili do lesů. Nikdo nikdy nezjistil, proč to udělali. Silnice nebyla nijak extrémně zasněžená a benzín měli, takže klidně mohli jet dál, ale nejeli. Vylezli z auta a šli ven do noci do divočiny.“

Chris zaujala pohodlnější pozici na židli, upila ze sklenky rumu a pokračovala. „Za několik měsíců našli kosti tří z nich v okolních lesích roztahaný od divoký zvěře, jednoho mrtvýho v opuštěným přívěsu, co sloužil jako útulek pro turisty, a poslední se nenašel nikdy. Ten kluk v přívěsu byl navíc prý v dost děsným stavu. Omrzlej, vyhladovělej na kost, zarostlej jako pračlověk. Podle všeho žil ještě týdny poté, co se vyhlásilo pátrání. A nakonec tam zemřel na vyčerpání, hlad a zimu. V přívěsu přitom byly zásoby jídla, ale on si skoro nic nevzal. Jako kdyby se něčeho bál. Celý to bylo strašně divný. Nikdo nikdy nepochopil, proč se ti kluci vydali do tak zapadlejch končin. Další den měli hrát důležitej zápas v basketu, na kterým jim hrozně záleželo, chtěli se na něj dobře vyspat a nedávalo smysl, že se místo toho jeli potloukat po horách. Jejich rodiny byly přesvědčený, že jek tomu někdo nebo něco přinutilo.“

„Síla, které nemohli vzdorovat,“ utrousil Desmond větu, kterou Chris před chvílí použila při vyprávění o Djatlovově výpravě. Očividně měl dobrou paměť.

* * *

V tu chvíli se ozvalo otevření vchodových dveří. Dorazil Miles.

Chrisiny podivné příběhy byly v tu chvíli uloženy k ledu. Všichni obklopili Milese – všechny a nejvíc Sawyera zajímalo, kde se tolik zdržel. Jenže Miles neměl zrovna chuť vyprávět před celou skupinou o tom, jak nechával vyčistit Chrisino auto od sledovacích zařízení a jak pak dlouho přemítal, jestli hispánská banda stejně nesleduje i Sawyera. Vlepit malý GPS tracker do jednoho z balíčků s penězi (nebo do jeho napodobeniny; mezi desítkami dalších balíčků by se ztratila) by nebylo tak těžké. Ale pak si vzpomněl na slova jednoho z mužů, kteří ho přepadli na dálničním odpočívadle. Kdyby sledovali i Sawyera, nevyslýchali by ho s takovou zuřivostí. Prostě by si pro druhého muže dojeli, když zjistili, že Miles nic nemá.

Nechtěl o tom mluvit; kdykoli si na to vzpomněl, zabrnělo ho v levé ruce. Odebral se do svého pokoje. Sawyer a Desmond se vydali za ním. Sawyera zajímalo, co se během dnešního dne dělo, a Desmond chtěl konečně zjistit, kolik peněz nakonec z výpravy přivezli. Od toho se bude odvíjet další fungování celé skupiny.

Usadili se v Milesově a Sawyerově pokoji. Desmond si nechal zhruba odvyprávět, jak celá akce probíhala (Sawyer si samozřejmě nechal pro sebe podrobnosti ohledně dámské společnosti) a pak se pustili do přepočítávání získaných peněz. Třem mužům to trvalo docela dlouho. Suma odpovídala tomu, na čem se Miles dohodl s šéfem bandy. Měli téměř tři miliony osm set tisíc dolarů.

Pak se Sawyer zadíval na Milese. „Ještě jedna věc tady je. Řekni Desmondovi to, cos mi řekl cestou na jih.“

Miles se zatvářil otráveně. Desmond přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „O co jde?“

„Ještě před odjezdem jsem si trochu prověřil Chris.“

„Trochu,“ odfrkl Sawyer. „Prohrabal jí věci.“

„Splnilo to účel,“ prohlásil pragmaticky Miles. „Podle mě je u ní všecko v pořádku.“

Sawyer se zašklebil. „Ještě, aby ne. Podle toho, co jsem viděl dneska odpoledne, jsi došel ke stejnýmu závěru i ty, Scotty, ne? Přijals Scullyovou do vyšetřovacího týmu Ostrov, že jo?“  

* * *

Pátrací skupina osaměla v obýváku. Chris seděla u stolu nad svou mapou a tvářila se neurčitě. „No, myslím, že tam minimálně ty dva incidenty z Ruska a Kalifornie tam můžeš zaznamenat,“ řekl Frank. Dívka do mapy vlepila další dva lístky se základními fakty.

„Něco vám teď řeknu,“ ozval se Daniel. „Berte to jako předběžnou informaci, nechtěl bych z toho dělat nějaké zásadní závěry. Ale… ty případy, o kterých jsi mluvila, Chris, spolu s těmi leteckými zmizeními, která jste vytipovali už z dřívějška, nám vytváří určité oblasti. Všimli jste si toho?“

„Bermudskej trojúhelník,“ přikývl Frank. „Ať se nám to líbí nebo ne, ty divný věci se tam dějou.“

„A Kalifornie,“ řekla Chris. „Váš příchod do altadenskýho kostela, Hicksovy anomálie, zmizení a smrt těch kluků z Yuby v Sierra Nevadě.“

„A možná i další místa, o kterých toho jen nevíme dost. Nechme si v hledáčku země bývalého Sovětského svazu a samozřejmě i oblast Tichého oceánu,“ doplnil Daniel.

„Takže vlastně celej svět,“ podotkl Frank.

„To není celý svět,“ odtušil Daniel. „To zdaleka není celý svět.“

Chris přemýšela. Mlčky zírala přes obývací pokoj do své knihovny, směrem k uzavřeným skříním, jako by ji něco osvítilo.

„Kriste pane,“ řekla pak pomalu a vrhla se k jedné ze skříní.

„Co je?“ zpozorněl Daniel.

„Jsem pitomá. Podivný události, zmizení, Kalifornie! Já jsem tak pitomá! Tady někde to musí bejt!“ Vytahovala ze skříně jeden šanon s pracovními poznámkami za druhým. „Hlavně, že jsme začali od leteckejch zmizení. Pod svícnem bývá největší tma….“

„Co je, Chris? Co to hledáš?“ Frank se k ní přesunul a sledoval štosy vytištěných informací a ručně psaných poznámek.

„Já jsem úplně pitomá,“ vrčela dívka a naštvaně vrtěla hlavou. Frank si uvědomil, že začíná zmatkovat. „Klid, Chris,“ řekl a sebral jí šanon, v němž zuřivě listovala. „Co to hledáš? Co tě napadlo?“

Podívala se na něj. „Fossett. Letecká zmizení. Kalifornie. Pane bože, já o tom před pár měsíci psala! Ale když se stalo to s Ajirou, úplně jsem vytěsnila všecko ostatní…“ O důvod víc, proč bylo dobře, že jsem skončila s prací, doplnila si sama pro sebe, ale to už nahlas neřekla. Ajira a Oceanic jí přemazaly velkou část toho, čeho dosud dosáhla a co zjistila. Její profesionalita byla pryč.

„Cože?“

Dívka vytáhla ze skříně další šanon a nalistovala patřičnou stránku. Konečně. „Steve Fossett,“ vydechla.

Frank se zarazil. „Máš pravdu. Před několika měsíci se nevrátil z rutinního letu.“

„Zapadá to do našeho pátrání, ne? Sedí to naprosto dokonale. Podezřelá lokalita a zmizení letadla beze stopy, a přitom to byl tak zkušenej letec, že si zkušenějšího umíš jen těžko představit.“

Frank přikývl. „Fossett byl cvok v tom nejlepším slova smyslu. Ten chlap držel několik světovejch rekordů v šílenejch pokusech o lety, přelety, oblety, plavby, přeplavby a co já vím co ještě.“

„Právě. Začátkem letošního září si šel zalítat nad Nevadskou pouští, směrem k Sierra Nevadě, a už se nevrátil. Nic nenašli, neozval se, prostě nic. Zmizel.“

* * *

Chris se vzpamatovala, naskládala do skříně vyházené šanony a odnesla si ke stolu jeden, kde měla poznámky k případu Fossett. Aniž by se kohokoli na cokoli ptala, vyrobila další štítek do mapy. Daniel se sklonil nad mapou.

„Víte, co je zajímavé? Vytváří se nám tu rámec nejen v rozměru prostorovém, ale i časovém. Naprostá většina těch událostí se děje během půlroku, od podzimu do jara. Přibližně od září do března. Kromě toho zmizení Amelie Earhart to splňují všechny případy.“

„To může být jen shoda náhod,“ oponoval mu Frank. „V zimě je prostě horší počasí. Lidi, kteří se ztratí, pak umrznou, místo aby další dny bloudili po lesích, než je někdo najde. A samozřejmě to může vysvětlovat i některý letecký události. Horší meteorologický podmínky znamenají horší letový podmínky.“

„Chceš říct, že počasí může zavinit mizení letadel beze stopy, elektromagnetické anomálie a poruchy přístrojů?“ namítl nesouhlasně Daniel.

„Přímo ne,“ řekl Frank. „Ale může to zavinit, že pilot věci vnímá jako poruchu přístrojů. Když letíš v noci, je zataženo a ty jsi nad mořem nebo nad temným terénem bez měst, nevidíš žádné orientační body ani horizont, snadno se stane, že ztratíš orientaci. Tělo se prostě nechá oblbnout a začne ti tvrdit, že například stoupáš, i když ty letíš pořád rovně. V tu chvíli se snadno stane, že uvěříš svýmu vnímání namísto přístrojů, které ti ale říkají pravdu, odepíšeš je jako porouchanou techniku… a spolehneš se na svý zmatený smysly. A abys srovnal to fiktivní stoupání, převedeš letadlo do klesání… a spokojeně a nepozorovaně klesáš, dokud v tý tmě a v plný rychlosti nenarazíš do terénu nebo do vody. Nevyšleš žádnej tísňovej signál, protože máš do posledního okamžiku pocit, že je všecko v nejlepším pořádku. Pěkný, ne?“

„Iluze stoupání,“ pochopila Chris. „Tak jo, některý věci by to mohlo vysvětlit, ale všechny těžko. Fossett odstartoval ráno za dobrý viditelnosti. A co se týče jinejch případů… že by se to stalo celé vojenské letce najednou?“ připomněla let 19.

„To asi ne,“ připustil Frank. „Ale musíme na to myslet. Nebylo by dobrý zamotat si mezi opravdu divný události hromadu těch, který se dají vysvětlit.“

* * *

Desmond, Miles a Sawyer se vrátili do obývacího pokoje.

„Takže,“ začal Desmond první poradu v novém složení. Seznámil Franka, Daniela a Chris s fakty, vyplývajícími z výpravy na jih. Měli peníze. Hodně peněz. A ti, kteří to potřebovali, měli na dosah novou identitu. Zároveň se jim začala rýsovat určitá představa o místech a jevech, které je mohly zajímat.

„Nejdřív vyřešíme tohle,“ řekl a vyndal z papírové tašky několik balíčků bankovek. Podal každému dva, jen k Chris putovaly čtyři.

„To nemyslíš vážně,“ zatvářila se dívka užasle.

„Naprosto,“ odpověděl Desmond. „Slíbili jsme ti, že ti vrátíme, cos nám půjčila. Bydlíme u tebe. A měli jsme čtyři dny půjčený tvoje auto.“

„Jo, auto přišlo o rezervu,“ poznamenal Sawyer. „To máš dalších pár stovek navíc.“

„Ale to je moc,“ protestovala dívka. „To přece…“

„Nech toho, Chris,“ ukončil její protesty Desmond. „Vezmi si to a hotovo.“

Chris se na peníze zadívala. Napadlo ji, že nechce ani myslet na to, kolik peněz mají, když tady Desmond rozděloval balíky stodolarovek jako drobné. A už vůbec nechtěla přemýšlet o tom, odkud ty peníze jsou.

* * *

„Myslím, že konečně můžeme začít. Nějakou dobu ještě strávíme tady v L.A., dokud nedostaneme nový doklady. Pořídíme si vybavení a budeme pokračovat v tom, co jsme začali. Vy,“ přejel Desmond pohledem svého bratra, Franka a Chris, „vy budete dál hledat divný místa a události. To, co jste zatím dali dohromady, vypadá zajímavě.“

„Vy dva,“ podíval se na Sawyera s Milesem, „po tom, co jste mi vykládali o tom vašem výletě na jih, bych řekl, že by nebylo špatný, kdybyste jste si zaplatili pár hodin s dobrým instruktorem na střelnici. Jasně, že to umíte, ale…“

„Jo, vidíš. Potřebuju novou pistoli,“ připomněl Miles.

„Dám ti svou,“ využil okamžitě situace Daniel. Představa, že se konečně zbaví zbraně, která mu dělala jen starosti, mladého vědce očividně nadchla.

Desmond přikývl. „Já se pokusím sehnat si nějakej kurs první pomoci u Červenýho kříže nebo něčeho podobnýho. Kdysi jsem zkoušel studovat medicínu, takže budu mít na co navázat. Až se vydáme pryč z civilizace, může se to hodit.“

Pryč z civilizace. Všichni věděli, co to znamená. Pětice s vědomím, že se vrátí, z Ostrova odcházela. Ale představa návratu poté, co si zvykli na pohodlí normálního světa, teď nikoho z nich nadšením neplnila.

„Máš představu, kdy se tam vrátíme?“ zeptal se Frank.

„Nevím. Možná několik měsíců. Máme před sebou ještě hodně práce. Nesmíme to uspěchat.“

Sawyer se zatvářil zhnuseně. Ani nemusel nic říkat a Desmond zareagoval. „Víme o tom, že se vrátíme, už od začátku. Myslíš, že já se tam vracet chci? Nikdy jsem netoužil po ničem jiným, než odtamtud vypadnout. Ale všichni víme, že to jinak nejde.“

„Aspoň máš důvod, proč se tam vracet,“ utrousil Sawyer.

„U tebe by se taky jeden důvod možná našel. Má pihy a…“ řekl Miles.

„Už ani slovo, Enosi,“ varoval ho Sawyer.

„Tak dost,“ zakončil debatu Desmond. „Je pozdě a všichni toho máme tak akorát. Co jsme vyřešit měli, to jsme vyřešili. Zbytek nechme na jindy.“

Skupina se začala rozcházet. Ale ještě, než se rozešli do svých pokojů, ozval se ještě Daniel. „Můžu mít jeden návrh?“

„Povídej, brácho,“ vybídl ho Desmond.

„Potřebuju se podívat na pár míst v Sierra Nevadě. Co nejdřív.“

„Teď v zimě? Víš, jak to tam teď vypadá?“

„Vím. Právě proto tam chci vyrazit.“

„Nemůžeš do hor vyrazit sám,“ namítla Chris.

„Nechci jet sám. Měli bychom vyrazit všichni. Budu potřebovat vaši pomoc, podobně jako v tom kostele. Pokud se ukáže, že v těch místech něco je… Když to místo máme na dosah, musíme to udělat. Musím si ověřit, jestli jdeme po správné stopě.“

-------------------------------------------------------------

* Městečko Twin Peaks, 1990, epizoda Rest in Pain.