816 - Archiv

Daniel se probudil. V první chvíli netušil, kde je; až když se rozhlédl a uviděl kolem sebe dvorek sousedící s trupem letadla, pochopil. Bylo těsně před svítáním a jemu byla strašlivá zima. Kalifornie je sice stát s velmi příjemným klimatem, ale na to, aby člověk v prosinci spal venku jen tak v košili, na to ani kalifornské klima nestačí.

Na zemi ležící zápisníky ho upomněly na to, co se večer dělo a s jakou myšlenkou usínal. Zůstal ještě chvíli sedět a vracel se do situace těsně před usnutím. Vybavilo se mu to naprosto jasně. Bomba. Otrhané zbytky stránky. Předsádka. Mapy. Lamp Post. Co je pod Lamp Post?

Musel se do toho pustit a podle toho, jak se třásl a jak mizerně se cítil, mu bylo jasné, že na to nemá moc času. Pomalu se zvedl, tiše vešel dovnitř, aby nikoho nevzbudil, a v koupelně pro hosty prohrabal lékárničku. Věděl, že když se posílí potřebnými léky, půl dne ještě na nohou vydrží. Hodněkrát si to už vyzkoušel na univerzitě, když musel odučit blok seminářů. Naházel do sebe patřičnou porci a vše zapil vodou z kohoutku. Pak se odkradl do pokoje, zabalil se do přikrývek, aby se aspoň trochu zahřál a okamžitě usnul. Když ho kolem deváté probudil vstávající bratr, tvářil se, že se nic zvláštního nestalo. Byl prostě jen trochu nedospalý, ale nic zvláštního.

„Desmonde, prosím tě, půjč mi ty klíče od kostela, ano?“

„Tady máš,“ hodil mu bratr svazek. „Co tam chceš dělat? A co že vyrážíš tak brzo?“

„Chci si něco ověřit. Bude dobré tam být v jinou denní dobu, než se tam vyskytujeme obvykle. Intenzita toho záření tam kolísá a možná je to periodické i v rámci dne.“

Daniel doufal, že výmluva na kolísající fyzikální parametry bratrovi dají dostatečně logické zdůvodnění. Bylo to tak. Jediný, komu u snídaně jeho výprava nešla do hlavy, byla Chris. „Zase do kostela? A pojedeš tam sám?“

Přikývl. Dívce to ale nedávalo smysl. „Minule jsi potřeboval celou skupinu na práci s přístroji. Nebude se ti hodit mít někoho k ruce? Můžu jet s tebou,“ dodala nakonec.

 „Ne, ne,“ usmál se. „Pojedu sám.“

„Ale… Jak se tam vůbec chceš dostat?“

„Předpokládám, že tu jezdí městské autobusy,“ pokrčil rameny Daniel.

„Zabere ti to strašně moc času,“ nechápala dívka. „Jsem doma a nemám co dělat. Klidně tam s tebou zajedu.“

„Ne, vážně. Může se to protáhnout a nechci tě tam zdržovat.“

Dívka se zatvářila nechápavě. Když se Daniel o půl hodiny později vydával na cestu, počkala si na něj venku před vchodem, kde byli sami.

„Dane, co se děje?“

Chris vypadala trochu dotčeně, že fyzik něco podniká sám, respektive bez ní. Dosud byla u všech podstatných objevů i ona. Dělila se s ním o všechny informace. A najednou vyráží pátrat sám, na vlastní pěst.

Daniel se zatvářil omluvně. „ Víš, já… Prostě tě nechci zdržovat. Můžeš se doma věnovat teoretickému pátrání. Je škoda, abys strávila celý den sezením v kostele.“

„Ale mě to nezdržuje,“ namítla. „Ráda s tebou pojedu. Baví mě pozorovat ty tvoje pokusy.“

„Chris, vážně… Ou, já už musím jít, nebo mi ujede autobus.“ Seskočil ze schůdků a vydal po Obsidian Drive směrem z kopce.

Byla to samozřejmě výmluva. Daniel jen nechtěl svým přátelům vysvětlovat, jak je po návštěvách kostela bedlivě pozoroval a jak ho jejich občasné příznaky – zejména Desmondovy a Chrisiny sny a bolesti hlavy – zneklidňovaly. Tušil, že se v dohledné době dostanou na další místa, která se projevují podobnými nebo ještě většími dávkami záření než kostel v Altadeně. Věděl, že se získané dávky záření sčítají a příznaky se postupem času zhoršují. Nechtěl ostatní zatěžovat víc, než bylo nutné – aby měli vyšší toleranci vůči záření, až začne jít do tuhého.

* * *

Po jedenácté byl v kostele. Cestou od zastávky si ještě v lékárně koupil balení kofeinových tabletek a mohl vyrazit do do akce. Na ulici byl sice každodenní ruch, ale podařilo se mu vejít do kostela postranním vchodem tak přirozeně, že nikoho neupoutal.

Byl rád, že je tu sám. Kdyby s ním byl někdo z přátel, musel by vysvětlovat, co hledá a co mají hledat oni. A on přesně nevěděl, co hledá. Věděl jen, že to nejspíš bude pod úrovní podlahy chrámu a že až to najde, pozná to.

V hlavní lodi ho nic příliš nezaujalo. Obyčejný, několik let zavřený kostel plný prachu a nízkého světla od zimního slunce. Stará známá zpovědnice. Nic. Pak začal procházet provozní místnosti v okrajových částech. Pastorova kancelář – nic. Zázemí s kuchyňkou – nic.

Až když přišel do technické místnosti, cosi ho zaujalo. Na jedné ze skříní byla přilepena nenápadná samolepka s typickým dharmským logem. Daniel vytáhl mobil a udělal si rychlou fotografii. Pak se pokusil skříň otevřít.

Nic.

Až když použil menší ze svazku klíčů, které měl od Desmonda, dveře se otevřely. Před ním se prostřela černá díra, do níž vedlo točité schodiště.

Uvědomil si, jakou udělal chybu, že si nevzal baterku. Znovu prošel jednu provozní místnost za druhou a v pastorově kanceláři našel starou svítilnu. Svítila slabě, ale lepší, než nic. Snad několik minut vydrží.

Sešel dolů. Stanul v kulaté místnosti, v jejímž středu viselo kyvadlo. Pod ním na zemi bylo na podlaze, ozdobené mapou světa, několik čar a jejich průsečíků na různých místech, většinou v oblasti Tichého oceánu. Na zdech byl monitor s číslicemi, které se mohly měnit ve formátu geografických souřadnic, magnetická tabule se starou fotografií Ostrova, několik počítačových obrazovek, pod nimi starý počítač. Vše bylo vypnuté.

Daniel si ve světle staré baterky prohlédl obvod celé místnosti. Našel pojistkovou skříň a zapnul elektřinu. Ozvalo se hučení, zapípání starého počítače, rozsvítilo se hlavní světlo. Oslněný fyzik zhasl přinesenou svítilnu.

* * *

Tohle je to místo, kde pracovala matka předtím, než se vrátila na Ostrov, uvědomil si. Na magnetické tabuli viděl několik lístků, popsaných jejím charakteristickým písmem.

Prohlížel si magnetickou tabuli. Bylo toho na ní podezřele málo. Začal si ji prohlížet pečlivěji, jestli někde nezůstaly stopy psaní fixem. Během toho si všiml, že tabule nepřiléhá úplně těsně ke zdi. V jednom místě zpoza ní vykukoval růžek papíru. Co jsi to chtěla schovat, matko? proletělo Danielovi hlavou.

Opatrně zachytil papír a se zatajeným dechem ho vytáhl ven. Byl to starý tvrdý papír, přeložený v půli na formát A4, označený hlavičkou Dharma Initiative a s několika otvory, sloužícími k zachycení papíru do šanonu.

Na listu byla schematická mapa světa podobná té, která byla vtištěna v Danielově bílém zápisníku. Jenže tahle obsahovala i lokace stanic na Ostrově. V oblasti Tichého oceánu bylo díky nim poměrně těsno. Zvláštní však bylo, že stanice ještě nebyly popsány názvy ani logy.

Podobně strohé byly i informace týkající se pevniny. Tři stanice v USA, dvě v Británii, jedna v Evropě. Jménem však byla identifikována pouze jedna: losangeleská Lamp Post. Daniel usoudil, že mapa byla starší než jeho zápisník. Musela pocházet z doby, kdy Dharma vybudovala první stanici – právě tu zdejší – a zahajovala budování stanic na Ostrově a jinde po světě.

Kromě připravovaných dharmských stanic byly na mapě vyznačeny i další lokality. Různě po světě, nad mořem i nad pevninou, byly rozmístěny šrafované skvrny. Několik na západním pobřeží USA, několik na východním, jedna u severní hranice s Kanadou, další v moři pod pobřežím Floridy (ta podezřele odpovídala známému vytyčení Bermudského trojúhelníku). Další lokality byly v oblasti arktické a antarktické. Byly i na britských ostrovech, v kontinentální Evropě (zejména v jejím středu), v odlehlejších oblastech Ruska, v Mongolsku, Číně, Japonsku, Indii, v Austrálii, v Polynésii, v mořích kolem těchto území. Většina lokalit byla na severní polokouli; v Africe a Jižní Americe jich bylo méně, ale také tam byly. Byly všude.

Daniel sevřel papír pevněji. U některých šrafovaných oblastí byla rukou dopsána čísla od jedničky do šestnáctky. U jedničky byla poznámka „pod Lamp Post“. Čísla očividně měla nějakou souvislost se stanicí.

Daniel schoval papír do batohu a znovu se rozhlédl po podzemní místnosti. Uvažoval. Pod Lamp Post už byl. Nebo byl teprve v Lamp Post a poznámka znamenala, že musí hledat ještě hlouběji?

Pomalu přejížděl očima zařízení. Pak si něčeho všiml. V jednom místě byla na zdi vyvedena jednoduchá dharmská silueta, známé logo zdejší stanice. Když se k siluetě skláněl, třásly se mu ruce. Možná to přehnal s těmi kofeinovými tabletami, přiznal sám sobě.

Opatrně osahával obložení kolem loga a pod ním. A ano – jedna z obkladových desek pod logem – pod Lamp Post - pod jeho rukou povolila a pak se vyklopila ven. Byl za ní prostor o velikosti většího šuplíku. Daniel sáhl po svítilně a nahlédl dovnitř.

Prostor byl nacpaný několika velkými obálkami o formátu A4. Některé byly útlé, jiné byly tlusté skoro deset centimetrů.

* * *

Mladý fyzik se vzrušeně nadechl. Cítil, jak ho polévá horko. To kvůli tomuhle matka zapsala své poznámky právě do zápisníku Dharmy, aby našel stanici Lamp Post a to, co se v ní skrývalo?

Vyndal obálky ze skrýše a otevřel tu úplně první, nadepsanou jedničkou v kroužku.

Byly to fotografie – kopie novinových článků. Vypadaly velmi staře. Jak fotografie, tak i fotografované stránky. Nejstarší pocházely z poloviny 19. století. „Britské dobrodružství“, „Polární expedice“, „Osud sira Johna Franklina“ a další. Tato obálka byla nejobsáhlejší. Další kopie článků byly z 20. století a obsahovaly zprávy o nálezech předmětů, těl a sporadických poznámek.

Další obálka obsahovala zprávy o nezvyklých úkazech v oblasti Baham a Bermud. Nešlo jen o incidenty s letadly (některé z nich už správně vypíchla Chris), ale i s loďmi. I tento archiv sahal celkem daleko do minulosti.

Austrálie. Články o podivných horách a skalách – Uluru, Hanging Rock, Černá skála. Fotografie podivných skalních útvarů, které jako by ani nebyly z tohohle světa.

Mikronésie. Umělý ostrov s podivným jménem Nan Madol, který tvoří bizarní černé čedičové bloky na mořské mělčině. Místo, němuž se místní domorodci jen velmi neradi přibližují a o nichž si vyprávějí děsivé zvěsti o rituálech a kanibalismu.

A tak to šlo dál. Co obálka, to jedna oblast nebo podivná událost a materiály nasbírané v časopisech a novinách. Daniel si ani nechtěl představovat, kolik času musel někdo strávit vyhledáním, reprodukcí a tříděním všech těch materiálů. Prohledávat zaprášené staré knihovní fondy se starými výtisky novin a v nich hledat malé zprávy o podivných místech, zmizeních, výpravách, pátráních; pak si dané stránky fotografovat starým fotoaparátem na film, pak trávit hodiny vyvoláváním snímků. Musela to být obrovská práce. Podle fotografického papíru na nejstarších materiálech odhadoval, že někdo začal tento soubor shromažďovat přibližně v 50. letech. Nemohla to tedy být jeho matka. U několika událostí z 2. poloviny 20. let však bylo doplněno i pár materiálů nebo poznámek psaných Eloisinou rukou. Archiv tedy nejen zdědila, ale i spravovala a do určité míry doplňovala.

Poslední, patnáctá obálka začínala článkem s fotografiemi pěti mladých mužů. Článek informoval o pátrání po skupině pohřešovaných přátel z města Yuba. Kalifornský případ, o kterém mluvila Chris.

Daniela tady zaujalo nejen datum události - pětice kamarádů zmizela 24. února 1978, tedy asi šest týdnů po Danielově narození – ale hlavně to, že do této obálky doplnila hodně materiálů i sama Eloise, patrně v pozdějších letech. Zdálo se, že ji případ výjimečně zaujal.

Daniel seděl na zemi nad rozloženými obálkami a hlava se mu točila. Uvědomoval si, že objevil materiály, které pro ně mohou mít obrovský význam. Přinejmenším ukazovaly, že směr, kterým se dali ve svém dosavadním pátrání, nebyl úplně scestný.

Podíval se na hodinky. Byl už podvečer – vůbec si neuvědomil, jak se do zkoumání materiálů zabral a zapomněl na svět kolem. Předběžně se s přáteli dohodl, že se vrátí během odpoledne. Vytáhl z kapsy mobil, aby se ujistil, že ho nesháněli, ale nic na telefonu nebylo. Samozřejmě, pod kostelem nebyl signál.

Zvedl se a chtěl vyjít do chrámové lodi, aby chytil signál. Jakmile se zvedl, zapotácel se a upadl zpátky na zem. Narazil si loket, ale to bylo to nejmenší. Hlava se mu točila čím dál víc. Uvědomil si, že má problém – léky, kterými se nadopoval ráno, přestaly účinkovat a nemoc se dostavila v plné síle. Musel se dostat ven. Pomalu se zvedl, přidržoval se zdi a nesmírně opatrně a pomalu se vyškrábal po točitých schodech. Snažil se rozpomenout, jestli za sebou při příchodu zamkl vstupní dveře.

* * *

Frankovi se rozezvonil telefon, zrovna když se s Desmondem domlouval na dalším výjezdu – Desmond si chtěl zajistit zdravotnický kurz, o kterém už dřív mluvil.

„Jo, slyším,“ ohlásil se Frank. Od návratu z Ostrova se nehlásil svým jménem.

„Franku,“ ozvalo se Danielovo zasípění. „Franku, vezmi auto a přijeď pro mě do toho kostela v Altadeně.“

Pilot zamával na Desmonda a přepnul telefon na hlasitý odposlech. „Dane, ty jsi ještě v Altadeně?“

„Jo,“ další zachraptění. „Přijeď pro mě, prosím. Vezmi nějakou krabici a přijeď. Rychle, prosím.“

Desmond na Franka divoce gestikuloval. Jedu taky, říkala jeho gesta. „Dobře. Sedáme do auta a jedeme. Vezmu Chris, aby nás vedla, a…“

„Ne!“ vykřikl Daniel, až se do telefonu rozkašlal. „Přijeď sám. Nikoho s sebou ne-…“

Oba muži se na sebe nechápavě podívali. „Dane, je všecko v pořádku?“ zeptal se Frank.

„Jo. Auto. Krabici. Pojeď, prosím.“

* * *

Danielův telefonát všecky zneklidnil. Desmond se Franka snažil přesvědčit, aby s sebou i navzdory bratrovu přání vzal jeho, Chris a ideálně i Sawyera, ale Frank se postavil proti. Cosi v Danielově hlase ho přesvědčilo. Souhlasil jen tím, že pojede ozbrojený.

Odpolední provoz a vlastní nejistota na trase ho zdržely, takže do Altadeny dorazil až za dvě hodiny. Vzal za kliku u postranního vchodu kostela; bylo zamknuto. Vytáhl z kapsy telefon, aby Danielovi zavolal, ale v tu chvíli se pohnula klika, cvaklo v zámku a dveře se otevřely. Daniel stál za dveřmi, sotva se držel na nohou a vypadal příšerně.

„Dane,“ zvedl obočí Frank. „Ty blázne. Co je s tebou?“

„Nemocnej,“ zachraplal fyzik. Šetřil každé slovo, mluvení ho očividně namáhalo. „Nic zvláštního. Pojď dovnitř.“

Uvnitř se svalil na nejbližší lavici. „Díky, žes přijel. Franku, našel jsem archiv Dharmy. Dole pod technickou místností. Běž tam, dej všecky obálky do krabice a přines to sem. Vypni pojistky. Prosím. Rychle.“

Pilot jen přikývl a vyrazil. „Ty zůstaň sedět tady,“ instruoval ještě přísně Daniela.

Daniel nic jiného ani neměl v úmyslu. Odpočíval a sbíral zbytky sil. Doufal, že se Frank dole nezdrží. Váhání, koho z přátel má do kostela povolat, bylo dlouhé. Nakonec se rozhodoval mezi dvěma, kteří po poslední návštěvě v kostele nevypadali tak zničeně. Vyškrtl Desmonda i Chris a také Milese, který se experimentu v kostele neúčastnil. Z volby mezi Sawyerem a Frankem mu vyšel vítězně Frank, který si po měření nestěžoval na bolest hlavy. Ale to ještě neznamenalo, že byl proti záření zcela imunní.

Naštěstí se Frank vrátil už za několik minut i s plnou krabicí a s Danielovým batohem. „Co to je, Dane? Je to těžký jako mrcha.“

„Fotokopie. Články o zmizeních a záhadných místech. Některý odpovídají těm našim. Jsme na…“ – Daniela roztřásl záchvat kašle – „…na správné stopě.“

                                                                                                * * *             

Za další dvě a půl hodiny byli doma. Z Daniela vyprchalo napětí a adrenalin, který ho hnal k dokončení akce, a vládu převzala nemoc. Z auta už se sotva vypotácel a do schůdků u vchodu mu musel pomoci Desmond.

Frank vnesl do obýváku krabici s dharmským archivem, a s žuchnutím ji postavil na zem. Chris, která doteď seděla u svého počítače, se překvapeně otočila. „Co to…“ zahleděla se na krabici. Pak jí pohled přejel na Daniela, potácejícího se uličkou od vchodu.

„Co se stalo?“ vyskočila ze svého místa.

„Klid, holka,“ oslovil ji Frank. „Dannyho něco sebralo, vypadá to na nějakou chřipku.“

„Už ráno vypadal divně,“ uvědomila si Chris.

„Jo. A celej den seděl v prochladlým podzemí pod kostelem a hrabal se v zaprášenejch spisech. To ho muselo dorazit. Chtěl jsem se cestou stavit pro nějaký prášky, ale všude už bylo zavřeno. Nenašla bys tady něco?“

Chris přinesla krabičku léků proti horečce a uvařila velký hrnek čaje. Odnesla všecko do pokoje „dvou D“, jak Sawyer překřtil Desmondův a Danielův pokoj. Velitel výpravy zrovna svého bratra ukládal do postele.

„Ty vypadáš,“ vydechla Chris. Postavila na stůl u postele hrnek a naklonila se k Danielovi.

Pozoroval ji lesklým pohledem. „Našel jsem to. Všecko to… sedí.“

„Cože?“ Chris se sklonila ještě blíž.

„Sedí to. Yuba. Musíme tam… jet.“

„Teď určitě nikam nepojedeme, brácho,“ usadil ho jemně Desmond. „Mluvíš z horečky.“

Chris položila Danielovi ruku na tvář. Jen hořela. Údivem se jí rozšířily oči a ohlédla se přes rameno na Desmonda. Zvedla krabičku s léky. „Dva?“

„Radši tři. Má snad čtyřicet,“ zatřásl hlavou Desmond. Vzal si od dívky krabičku a kývl na ni. „Dobrý, postarám se o něj. Nemá smysl, abychom tady seděli všichni. Jdi se podívat na to, co našel. Kdyby bylo něco potřeba, řekni, jo?“

* * *

V obýváku u krabice seděl Frank. Měl v ruce jednu z obálek a probíral se fotografiemi. Byly to podivné temné stavby z černých sloupů, trčící z moře a džungle.

„No, moc pěkný věci tam Dan našel, to se mu musí nechat. Ani se nedivím, že z toho onemocněl.“

Chris se na fotky podívala a bezděčně se otřásla. „Nevypadá to jako hezký místo. Můžu?“ Vzala si obálku od pilota a letmo materiály prošla. Nan Madol. Pak obálku vrátila do krabice. „Měli bychom se snažit to nezpřeházet,“ poznamenala. Novinářka, zvyklá zacházet se spisy a archivními materiály, se v ní nezapřela.

„Rozumím, už od toho jdu,“ zazubil se pilot.

„Ne, tak jsem to nemyslela,“ omlouvala se dívka.

„Stejně už půjdu, docela rád si dám oraz. Podíváme se na to zítra. Neuteče nám to.“

„Tak jo. Dobrou, Franku.“ Rozloučili se.

Chris z krabice vylovila poslední obálku, nadepsanou číslem 15. Kopie článků a dalších materiálů k případu pětice z Yuby. Daniel měl pravdu, byli se svým tipováním podivných míst na správné stopě.

Večer pokročil. Daniel usnul a spal lehkým, neklidným spánkem, Desmond hledal na svém novém notebooku zdravotnické kurzy, Frank spal a Sawyer s Milesem ve svém pokoji hráli karty. Chris usoudila, že už dnes opravdu nic neudělá. Zavřela se do sprchy. Zatímco po sobě se zavřenýma očima nechala stékat horkou vodu, vyskočily jí před očima obrazy těch pochmurných černých kolosů rostoucích k horkému nebi, kolem kterých šplouchala podivná, mělká voda. Ne a ne se toho výjevu zbavit.

Když se uklidila do své ložnice, zapnula notebook. Zadala do vyhledavače Nan Madol a za chvíli už četla základní informace o ponurém obřadním místě starých Mikronesanů. „Nan Madol v domorodém jazyce znamená Místo mezi.“

Četla se zájmem, dokud na jedné ze stránek nedošla k jedné větě. Pak dlouho hleděla do obrazovky, načež ji zaklapla a stále běžící notebook odložila na noční stolek.

Převalila se na posteli a zírala do hvězdné oblohy nad sebou. Přemýšlela o tom, co si právě přečetla.

„Lokalita Nan Madol se stala inspirací pro H. P. Lovecrafta a jeho hororové příběhy o mořském městě R’lyeh.“