904 - Před třiceti lety

Po návratu z prvotního průzkumu pásma byl Walt jako tělo bez duše. Uvědomil si další hroznou věc – co Vincent? Když se o tom zmínil před Hurleym, Strážce mu nabídl, aby s Benem zašli k Rose a Bernardovi. Okamžitě se tam vypravili.

Staří manželé incident zaznamenali, i když naštěstí bydleli dost daleko. V noci je vzbudily vibrace a pocit, že něco není v pořádku. Protože neměli ve zvyku vzdalovat se příliš od svého příbytku, byli v bezpečí a s pásmem nepřišli vůbec do kontaktu. Teď je tedy Ben stručně informoval o tom, co na Ostrově vzniklo. Nezabředal do podrobností, jak a proč se to stalo. Podal to jako další novou ostrovní anomálii, se kterou je nutné se naučit fungovat.

„Jo, o Vincenta se postaráme,“ souhlasil Bernard. „Je to hodnej kluk a poslouchá. Ve dne se drží poblíž nás a na noc ho prostě budeme zavírat do domku. Neboj se o něj, Walte.“

„Navíc jsme si všimli, že zvířata se tomu území naprosto spolehlivě vyhýbají,“ poznamenal Ben.

Horší pro staré manžele byla informace o zákazu střelby. Bernard sice svou zbraň, kterou si obstaral během let na Ostrově, téměř nepoužíval, ale byl rád, že ji má. Dozvědět se, že ji nesmí používat ke střelbě směrem k zóně, bylo nepříjemné. Člověk při pohybu po Ostrově obvykle neměl přesnou představu o tom, kde je a kterým směrem se dívá, pohybuje nebo míří. Prakticky to znamenalo, že se střelbě měli vyhnout úplně – kromě střelby směrem k oceánu, pokud ho viděli.

Hurley s tímtéž poselstvím vyrazil k Druhým. Potřetí toho dne prošel šumícím pásmem a brzy stanul v síni u Druhých, kde je s nepříjemným pocitem informoval o svém zjištění o neodhadnutelných přesunech věcí, které vnikly do pásma, a co to znamená.

Druzí přišli o další možnost bránit se.

* * *

Po setmění vzplála poblíž síně, kde sídlili, pohřební hranice. Čtyři muži předtím nanosili dříví a uložili tělo. Pak je předali ohni.

Většina Druhých obřad pozorovala zpovzdálí z bezpečí vchodu do síně a těsného okolí. Skoro nikdo už neplakal. Lidé už toho na Ostrově zažili hodně a naučili se s tragédiemi vyrovnávat. Jen děti se s náhlým odchodem muže, kterému říkaly „strýčku“, nedokázaly vyrovnat a ze síně se nesl jejich pláč.

Cindy, která se od havárie letu 815 starala o malého Zacka a Emmu, se to vůbec nelíbilo. Dalšího dne, když se děti zabraly do úkolů, které jim dávala jedna z Druhých žen, aby se alespoň trochu vzdělávaly, zašla za Eloise. Chtěla si s ní vážně promluvit o podmínkách, které v táboře Druhých v posledních týdnech vládly. Čím dál více se jí to nelíbilo. V síni sice byli v bezpečí, ale nesměli chodit ven z úzce vymezeného prostoru. A teď se ukázalo, že ani tohle omezení nestačí. Nové nebezpečné lokality vznikaly i tam, kde předtím nebyly. Kdo jim mohl zaručit, že se něco podobného nestane i v jejich útočišti nebo v jeho těsné blízkosti? Cindy měla strach, že se něco stane i dětem, které měla na starosti a které za ty roky přijala za své.

Eloise ji vyslechla. Naprosto obavy mladé ženy chápala. „Probereme to s Richardem a s Hugem. Pokusíme se něco vymyslet, ano?“

Cindy na ni zůstala chvíli zírat. Takže žádné řešení, jen odklad problému a abstraktní „probereme to“. „Dobře,“ přikývla nakonec, ale značně odměřeně. Odešla zpátky k Druhým. Připojila se k dvojici žen, které připravovaly něco k jídlu, a okamžitě se mezi nimi rozšuměl hovor.

Během dne se pak Cindy s ostatními dávala do řeči častěji, než bylo obvyklé. Bavili se tiše, ale vzrušeně. „Takhle to dál nejde,“ zaslechla Eloise útržek tichého hovoru. „Jsme tu schovaní jako pouštní krysy. Takhle se žít nedá.“

Eloise to pozorovala s rostoucími obavami. S Richardem si uvědomovali, že posledním incidentem se věci změnily. Mezi Druhými, kteří byli až dosud loajální, nereptali proti nepříjemným životním podmínkám v síni a snažili se věci snášet co nejvyrovnaněji, se od rána šířil neklid. Nejprve je zasáhla nečekaná smrt jednoho z klíčových předáků. Potom je šokovalo zjištění, že příčina tragického úmrtí v podstatě vzešla z nejbližšího okolí Strážce Ostrova. Ten, který je měl chránit, v podstatě selhal. Uchýlili se pod jeho ochranu, ale přesto dál umírali. Druzí dovedli být trpěliví, ale i oni měli své hranice. A Richard s Eloise se nyní obávali, že jejich hranice právě přetékají.

Po tři dny po Paulově pohřbu zůstávali ve smutku. Následujícího dne hned po rozbřesku shromáždili skupinu několika mužů a nejzdatnějších žen a vyrazili k zóně. Nic se nezměnilo. Pás vzduchu se dál telelil, jako by se nic nestalo, a tiše šuměl. Kolem bylo naprosté ticho a nepohnul se ani lístek.

Druzí začali budovat zátarasy z větví asi dva metry od pásma. Měl zabránit tomu nejhoršímu – aby někdo další do nebezpečného místa vkročil, aniž by si toho všiml.

Když skončily dny smutku, vyrazila Cindy odhodlaně za Eloise a vzala si ji stranou. Sdělila jí, na čem se shodly s některými dalšími ženami Druhých.

* * *

Walt s Benem a Hurleym dalšího dne po prvotním průzkumu pokračovali ve zkoumání zóny. Tentokrát se zaměřili opačným směrem – na moře. Tetelení vzduchu nad ním vidět nebylo, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Walta nejprve napadlo, že si půjde opatrně zaplavat a pokusí se do míst, kde předpokládali pásmo, strčit klacek nebo tyč, ale to Hurley nedovolil. „Stačila by jedna pořádná vlna, Walte, aby tě to hodilo do pásma, a co potom?“

Bena pak napadlo něco lepšího. „Použijme ten člun,“ kývl bradou k opuštěnému plavidlu, na kterém sem před dlouhými týdny připluli trosečníci z Hydry.

„To by šlo,“ souhlasil Hurley.

„Můžeme ho přivázat k něčemu na břehu, aby nás proud nezanesl do toho pásu,“ navrhl Walt.

„Když jím vlna mrští do pásma, nepomůže nám to,“ namítl Ben.

Pak řešení našel Hurley. „Budu vás jistit ze břehu a kdyby se cokoli dělo, strhnu vás s člunem zpátky. Myslím, že jsem docela dobrá kotva,“ zasmál se Strážce dobromyslně.

Našli dostatečně dlouhé lano, ukotvili člun a pak se Ben s Waltem opatrně vydali na průzkum. Začali u místa, kde se na pláži tetelil vzduch. Dvojice opatrně odveslovala asi dva metry od břehu a pak se přiblížila k pásmu. Walt natáhl pádlo směrem k pásu.

„Nestrkej to…“, vykřikl Ben. Nechtěl, aby chlapec o pádlo přišel. Ale už ho nestihl zastavit.

Jenže ono se nic nestalo. Walt pomalu mával pádlem ve vzduchu a nakláněl se. Jistojistě už zasahoval do míst, kde o pár metrů dál na břehu šuměl vzduch. Tady nad vodou ale nic nebylo.

„Zdá se, že je to dobrý,“ zakřičel Ben na Hurleyho.

* * *

Prozkoumali kus oceánu navazující na pásmo, a zjistili, že tam je skutečně bezpečno. Poprvé po několika dnech se vraceli do tábora s malou špetkou optimismu, která se dostavuje po dobrých zjištěních.

Kromě této skutečnosti Walta trochu těšila ještě jedna věc, a to, že se mu hned na první pokus povedlo napsat dopis pro tu losangeleskou novinářku. Hurleyho návrh ho inspiroval. Celý novoroční večer a následující den přemýšlel o tom, co by jí měl napsat. Dalšího večera, když ulehl do svého stanu, si představil, že je v jejím obývacím pokoji. Dobře si ho pamatoval z těch dní, které tam strávil. Na stole leželo několik prázdných papírů a propiska, jako by na něj čekaly. Pomalu se šeřilo a nikdo nikde nebyl, což bylo dobré – omezovalo to nebezpečí, že Walt sklouzne do stereotypu a napojí se na Chris.

Tak jo, řekl si chlapec. Zaměřil se na propisku. Představoval si, jak ji bere do prstů, jak ji zvedá ze stolu… a o tisíce kilometrů dále se propiska skutečně zvedla, jako by ji někdo držel. Pak začala na papír psát první slova. „Milá slečno Jonesová…“

Přemýšlel nad každým slovem. Nakonec si povzdychl, dopsal, nechal tužku spadnout na zpátky na stůl a od představy se odpojil. Teď to bylo na novinářce.

Dalšího večera Walt do jejího obýváku znovu nahlédl. Vzkaz ležel dál na stole, ale byl o kus posunutý oproti tomu, kde ho nechal on. „Přečetla si to,“ zašeptal Walt sám pro sebe do noci. Ale zatím neodepsala. Strašně moc doufal, že to nebylo proto, že by se na něj tak zlobila.

Odpověď se neobjevila ani další noci, ale příští večer už to bylo jinak. Walt zase jako obvykle odešel do svého stanu, ale po chvíli se vyřítil ven. „Hurley, Bene,“ svolal rychle oba muže. Ben vyšel ze svého stanu a Hurley se přikolébal od oceánu. Walt je vyděsil – v napjatém rozpoložení posledních dní je jako první napadlo, že se chlapci něco stalo.

„Odepsala! Funguje to! Ta novinářka mi odepsala!“

„No vidíš, Walte!“ Hurley se na něj usmál tak povzbudivě, jak jen to dovedl.

„Co ti napsala?“ zajímal se Ben.

Walt jim stručně shrnul obsah Chrisina vzkazu. Opatrně reagovala na Waltovy omluvy ohledně nečekaného napojení, položila mu několik kontrolních otázek a zajímala se, co přesně se stalo.  

„Walte, to je skvělý. To je fantastický, kámo.“ Hurley měl nelíčenou radost.

Walt se zachmuřil. „Jo, je to fajn. Hlavně ať už se mi ale nestává, že se na ni zase napojím. To bych se pak mohl jít zahrabat úplně se vším.“

„Však už se ti daří to nedělat,“ pokusil se ho povzbudit Hurley.

„Jo, celejch asi pět dní,“ ušklíbl se Walt smutně. „Předtím jsem to dokázal ještě dýl. A potom stačila jedna pitomá zatracená podělaná noc a…“

Hurley chlapce, kterého zase dohnal bezmocný vztek z vlastního selhání, soucitně poplácal po zádech.

Ben chvíli přemítal a pak pomalu promluvil.

„Walte, pokud to funguje tak, že se v kritické situaci napojuješ na toho, s kým to nejvíc umíš, tak to pojďme přepsat,“ prohlásil Strážcův pobočník. „Pojďme se cvičit v tom, že se budeš napojovat na mě.“

„Ale já… Slíbil jsem mu, že už to dělat nebudu.“

„Pokud vím, tak jsi slíbil, že nebudeš komunikovat s nikým ze severu,“ upřesnil Hurley. Podmínky, které jim Černý nastavil, si velice dobře pamatoval. Přečetl si je hned začerstva, když se té osudné noci probíral Waltovými myšlenkami.

Walt pokrčil rameny a pak přikývl. „No, vlastně… asi jo. Asi máš pravdu. Všecko z tý noci si už nepamatuju.“

„Zkusíme to, Walte,“ řekl Ben. „Naučíš se napojovat se automaticky na mě.“

Walt se na něj zadíval. „Ty… ty se toho nebojíš?“

Ben se lehce zasmál. „Už jsem toho tady zažil tolik, že tohle snad zvládnu. Myslím, že jsou i horší věci, než být na konci jedné vyšlapané myšlenkové cesty.“

Večer Walt novinářce nechal druhý vzkaz. Pokusil se blíže popsat, co se vlastně té osudné noci stalo a jaké jsou následky. Nepsalo se mu to snadno, ale když potom usínal, bylo mu jaksi lépe. Stalo se sice něco strašného, ale Ostrov dál fungoval a snad se rýsovala naděje, jak se s novou anomálií naučit žít. Povedlo se mu najít lepší způsob kontaktu s Jonesovou. A konečně – Hurley s Benem ho nevinili z toho, co se stalo. Naopak, Ben se mu snažil být stále víc nablízku a dát mu podporu. A Walt cítil, že to pomáhá.

* * *

Následujícího dne přišel Hurley s tím, že chce, aby se všichni tři vydali do tábora Druhých. „Vezmeme si loď,“ nastínil Benovi a Waltovi. Obepluli nebezpečný úsek, kde se na břehu tetelil vzduch. Nic se nestalo. O chvíli později už s člunem přirazili ke břehu nedaleko pozůstatků Sochy a zamířili k obydlí Druhých.

Dvoučlenná hlídka Druhých tábor hlídala pozorně. Zaznamenala návštěvníky a uvedla je do síně. Změna atmosféry byla téměř hmatatelná. Druzí se věnovali své běžné denní rutině, nikdo neprojevil úžas nebo radost nad tím, že je v téhle těžké době Strážce a jeho doprovod navštívili. Sledovaly je pohledy očekávající, napjaté a některé i rozzlobené, ale nikdo k řadových Druhých němu nepřišel. Doby, kdy s ním Druzí mluvili a přijímali ho mezi sebe, jako by byly pryč.

Vydali se k nim jen Eloise a Richard. Oba vůdci vypadali ustaraně. Ulevilo se jim sice, že se sem Strážce a jeho starší i mladší pobočník bez úhony dostali – znamenalo to, že bariéru lze překonat – ale očividně je trápilo i něco dalšího.

„Pojďme si promluvit ven,“ řekl po rozpačitém uvítání Richard. Mávl na třetího zástupce Druhých – Paulova bratra Craiga. Jestli někdo měl plné právo vědět o tom, co se děje a chystá, byl to on.

* * *

Vydali se k pláži, kde Hurleyho skupina nechala člun. Nejprve zástupcům Druhých ukázali, v jaké vzdálenosti je možné překážku bezpečně obeplout. Pak se usadili v písku.

Hurley cítil, že vůdce Druhých něco trápí. „Co se děje?“ zadíval se na Richarda a Eloise.

„Část lidí chce odejít,“ řekla stará žena.

„Kam?“ vykřikl Ben.

„Na Hydru,“ odvětila Eloise nesouhlasně.

Hurley nepatrně přikývl. Nepřekvapovalo ho to a už vůbec to Druhým nemohl mít za zlé. Zato Ben vedle něj překvapeně vydechl. Tak velký názorový rozkol mezi lidmi, mezi nimiž žil tak dlouho a nikdy nezažil větší konflikty, byl pro něj překvapivý. Druzí si vždy zakládali na své jednotě a na tom, že se dovedli semknout. Dovedli se spojit proti nepříteli nebo proti jednotlivci, který představoval ohrožení nebo zradil, to ano, ale aby došlo k tak velkému názorovému rozkolu, aby se rozdělili… to pro něj bylo neslýchané.

„Věci se změnily. Lidi mají strach,“ řekl Hurley. Nebyla to otázka.

„Ano. A cítí se… zklamaní.“

Strážce sklonil hlavu. Věděl, co tím Eloise myslí. I on sám cítil vůči Druhým, že zklamal jejich naděje, i když věděl, že dělal vše, co mohl, a že v tak rozbouřené době by bez újmy obstál jen málokdo.

„Co chtějí dělat?“

„Přeplavit se na Hydru,“ řekl Richard. „V dřívějších dobách tam bývalo bezpečno a je tam nějaké zázemí, kde se dá celkem slušně žít.“

Hurley přisvědčil. Věděl, že jeho temný protějšek má s překonáním moře problém. Byly sice časy, kdy to nějak dokázal, ale teď už se tak dlouho držel výhradně na Ostrově, že Hurley nabyl naděje, že tohle zhmotnění navázané na Jacka přes moře přejít nedokáže.

„Kolik lidí chce jít?“ zeptal se.

„Asi polovina,“ odhadla Eloise. „Vede je Cindy. Jakmile má pocit, že něco ohrožuje její děti, dovede být důrazná. A další ženy se k ní přidaly. Pamatují si časy, kdy jsme zde děti jenom ztráceli a jejich přítelkyně kvůli nim umíraly… a chtějí je teď chránit za každou cenu.“

Hurley i Ben souhlasně pokyvovali. Tohle bylo naprosto pochopitelné. Vždyť i Ben dělal to samé – ze všech sil chránil Alex, nejprve dítě, pak dívku a mladou ženu.

„Necháte je jít?“ zeptal se Ben.

„Nic jiného nezbývá,“ řekla rezignovaně Eloise. „Násilím je držet nemůžeme, rozdělilo by nás to ještě víc. Takhle se můžeme dohodnout na založení druhého sídla, být v kontaktu, spolupracovat a vyčkat, co se bude dít dál. Z čistě racionálního hlediska to není špatné řešení.“

„Půjde někdo z vás s nimi?“ zeptal se Hurley po chvíli váhání. Věděl, že to je těžká otázka.

Eloise a Richard se na sebe podívali. „Už jsme o tom spolu mluvili,“ řekl opatrně Richard.

„A já řekla, že nikam neodejdu,“ prohlásila pevně, skoro až rozzlobeně Eloise.

„Oba víme, že by to bylo to dobré, Ellie. Jsi žena a Hydru znáš celkem dobře.“

„Já vím. Ale já nikam nepůjdu. Když jsem se naposled dala přesvědčit, abych z Ostrova odešla, byla jsem po dalších třicet let nešťastná.“

* * *

Trošku to samozřejmě přeháněla. Ale základ výroku byl pravdivý, Eloise Hawkingová byla před rokem 1977 rozhodně šťastnější než po něm. Z Ostrova odešla po incidentu ve druhé polovině roku 1977. Bezprostředně po výbuchu stanice Swan se Dharma, vědoma si závažnosti situace, rozhodla evakuovat velkou část zaměstnanců včetně téměř všech žen a dětí, a nabídla pomoc i Druhým. Měli sice napjaté až nepřátelské vztahy, ale v této situaci, kdy mohlo jít o životy všech na Ostrově, je dočasně odhodili stranou. Richard, který věděl o Eloisině těhotenství, ji přiměl nastoupit na jednu z evakuačních plaveb. Charles Widmore neprotestoval a řekl ženě, ať odjede. Sám zůstal.

Během cesty a následného dočasného pobytu v pevninském dharmském středisku, kde evakuovaní museli nějakou dobu vydržet, než jim zaměstnavatel zajistil nové bydlení, se Eloise s některými zaměstnanci Dharmy trochu sblížila. Všichni se prostě jen snažili navázat normální lidský kontakt s někým, kdo pochází ze stejného místa a s kým se dalo mluvit o událostech posledních dní. Normální lidská potřeba, o nic víc nešlo. Dharma však díky tomu zjistila, jak nesmírně je ta žena od Druhých znalá ostrovních podmínek a že možná ví víc, než jejich nejlepší vědci.

Nabídli jí pracovní místo. Eloise, vědoma si svého těhotenství, nabídku přijala s velkým váháním. Věděla však, že to je možná jediná šance zůstat v kontaktu s Ostrovem alespoň takhle na dálku. Nikdo jiný jí v tom pomoci nemohl. Přesněji řečeno nikdo kromě Charlese Widmora, který z Ostrova odcházel a vracel se, jak mu bylo libo. Ale prosit ho o pomoc poté, co ji poslal pryč, to Eloise nedovolila její hrdost. Byla donucena opustit Ostrov kvůli dítěti, kterým ji obtížil Charles, musela trpět jeho rozmary a nakonec by se ho ještě měla doprošovat, aby jí pomohl zůstat v kontaktu s místem, které milovala víc než cokoli jiného.

Rozhodla se tedy přijmout spolupráci s Dharmou. Vnímala to i jako určitou pomstu Charlesovi. Z dalších výzkumů, jimž poté u Dharmy asistovala, vyvodila, že obtíže na Ostrově, způsobené výbuchem Swan, nakonec nebyly tak vážné a že tehdy nemusela odjet. Widmore to měl tušit. Využil ale její slabosti a poslal ji pryč. Utvrzovalo ji to v přesvědčení, že se jí chtěl zbavit. Byla na něj rozzlobená a i to ji pojilo s Dharmou, která vinou havárie Swan čelila na Ostrově velkému problému. Přirozeně si mysleli, že havárie byla dílem Druhých, kteří se snažili sabotovat dharmské vědecké úsilí. S Eloise, jednou z vyhnaných Druhých, tedy našli společnou řeč – snahu nenechat se odříznout od vlastních cílů a zájmů o Ostrov.

Eloise dostala nenáročné místo ve stanici Lamp Post. Trávila čas sledováním a zaznamenáváním pohybu kyvadla, průběžných výpočtů polohy Ostrova a předpokládaných vstupních bran a zkoumáním a doplňováním dharmského archivu nestandardních lokací a incidentů, dokud její těhotenství nepokročilo a ona se nerozhodla, že chce porodit své dítě ve vlasti svých předků. Před koncem roku 1977 dočasně přerušila spolupráci s Dharmou a přesídlila do Británie. Usadila se v Oxfordu, odkud pocházela její rodina a kde žili i její rodiče, než se ocitli na Ostrově.

Začátkem ledna 1978 přišel na svět Daniel. Eloise mu dala příjmení, které za svobodna nosila její matka, dokud ještě žila v Británii.

* * *

Malý Daniel byl nezvykle klidné a hodné dítě a Eloise měla tolik volného času, že se jí brzy začalo stýskat po práci a kontaktu s Ostrovem. Napsala tedy oficiální dopis na dharmské ústředí do Michiganu, zda by pro ni neměli nějakou příležitostnou práci. Odpověď, kterou dostala z Ann Arbor, byla více než vstřícná.

Informovali ji o tom, že Dharma v Británii buduje novou výzkumnou stanici. Měla být dokončena během několika měsíců a nabízela několik pracovních míst ve výzkumu jevů na jednom specifickém místě. Pro Eloise to byl příslib další realizace.

Do doby, než bude moci začít pracovat v nové stanici, ji navíc Dharma pověřila volnějším úkolem. Dopravili jí z Los Angeles archiv, na kterém pracovala už předtím, a ona začala dokumenty doplňovat o materiály nashromážděné v britských archivech a knihovnách. Z USA ji ještě po nějakou dobu zásobovali dokumenty a články o velice podivném incidentu v Sierra Nevadě v únoru roku 1978, ale pak dharmská pozornost k podivným událostem polevila a oni se o archiv přestali téměř zajímat. Eloise se mu ještě nějakou dobu věnovala, jako by skládala nějakou podivnou kroniku, ale když byla dokončena britská stanice, nastoupila tam a archiv odevzdala zpět do dharmských rukou. Uložili jej znovu do stanice Lamp Post, kde už zůstal.

Stanice, kde začala Eloise Hawkingová koncem roku 1978 působit, se oficiálně jmenovala Queen, ale nikdo jí neřekl jinak než Alice. Byla umístěna ve venkovské oblasti v britském Oxfordshiru, v zalesněných místech, o kterých si místní už dávná desetiletí a staletí vyprávěli zvláštní příběhy a spisovatelé jejich střípky spřádali do fantastických příběhů. Místní lidé tam téměř nechodili, a tak budování podzemního komplexu stanice proběhlo téměř bez pozornosti veřejnosti. A když zvýšený pohyb v lese přece jen někdo zaznamenal, vždy bylo možné budování označit za vojenskou záležitost. Bylo období studené války, a i když napětí už nebylo tak velké jako v šedesátých letech, kdy svět stál na prahu jaderného konfliktu, dalo se za vojenské účely schovat leccos a Britové Dharmě toto krytí udělili.

Eloise se v té době nežilo špatně. Část dní pečovala o malého Daniela a ze všech sil rozvíjela jeho nadání, které se projevilo už v útlém věku, a na ostatní dny syna svěřovala spolehlivé chůvě a odjížděla do Alice, kde se s dalšími dharmskými výzkumníky věnovala fyzikálním a biologickým experimentům a popisům tamní lokality. Prokázali, že na tomhle zalesněném kusu země je středně intenzivní vývěr energie, který se projevoval velmi specificky. V něčem jí to místo připomínalo Ostrov.

Když Daniel povyrostl a mohla ho svěřit do péče učitelů, začala Eloise pendlovat mezi Británií a Los Angeles. Vlivy energie na obou místech jí cestování značně usnadňovaly a urychlovaly, když se vědělo, jak na to.

* * *

Věci se znovu změnily začátkem 90. let poté, co Dharma zaznamenala dramatické události na Ostrově, protože tamní sekce přestaly komunikovat. Byla to poslední kapka k tomu, aby Dharma utlumila své výzkumy a zavřela většinu stanic. Vyplynulo to i z měnící se geopolitické mapy světa, kdy se zcela změnilo rozložení napětí ve světě. Akutní potřeba výzkumu výjimečných míst se zmírnila. Ale největší vliv samozřejmě mělo to, že nadšení zakladatelé Dharmy jednoduše zestárli.

Když se v 60. letech začali výzkumům věnovat, bylo jim kolem 20 a byla to skupina nadšených studentů, kteří v rozvolněných 60. letech pod různými vlivy, zejména po užití drog nebo při meditacích, naráželi na různé nezvyklé úkazy, vize a zkušenosti. Když o nich spolu potom mluvili, zjistili, že se až příliš často opakují, a rozhodli se je začít blíže zkoumat. Většina těch nejnadšenějších se koncem 60. let cíleně sešla kolem mladých manželů DeGrootových na Michiganské univerzitě, která byla blízko jednoho z míst, kde se úkazy a vjemy opakovaly nejčastěji. Začátkem 70. let jim táhlo jim na 30, byli plní sil, dokončili si formální vzdělání a pod záštitou univerzity založili Dharmskou iniciativu a plní ideálů o tom, jak změní svět k lepšímu, se vrhli na výzkum a budování výzkumných stanic.

Jenže uplynulo 20 let a z nadšených studentů a mladých vědců byli padesátiletí lidé, na kterých se podepsal nejen samotný život a jeho těžkosti, ale také neodmyslitelné vlivy zkoumaných míst. A samozřejmě přišlo také prozření, že jejich zkoumání neudělá svět lepším místem. Naopak vše nasvědčovalo tomu, že by tomu mohlo být přesně naopak, že jejich bádání objevuje jevy, které mohou být velmi snadno zneužitelné. Útok na jejich hlavní výzkumná střediska tedy byl poslední tečkou v rozhodnutí činnost Dharmy utlumit na minimum.

Eloise se v té době už mohla vzdálit z Británie – Daniel dorostl do věku, kdy nastoupil na elitní internátní střední školu a začal se naplno věnovat matematice a fyzice, a ona se mohla zase intenzivně zabývat vlastními záležitostmi. S Dharmou si dojednala, že jí bude plně svěřena do správy stanice Lamp Post, k níž měla po všech těch letech určitou citovou vazbu. Přece jen to bylo její první působiště po životě na Ostrově… a naučila se to místo mít v rámci možností také ráda. Dharmě to vyhovovalo – zapadalo to do schématu útlumu činnosti.

Eloise tedy část roku trávila v USA a část roku žila v Londýně, kdy si coby zdánlivě aktivní důchodkyně přivydělávala v malém klenotnictví a čekala na Desmonda. Nakonec dokonce znovu navázala kontakt s Charlesem Widmorem a po jeho vyhnání z Ostrova začali svým způsobem znovu spolupracovat. Nikdy mu ale neodpustila, že on mohl zůstat a ona ne.

* * *

„Když jsem naposled odešla, byla jsem pak třicet let nešťastná,“ zopakovala Eloise. „Znovu mě odtud nedostanete.“

„Nikdo vás do toho nenutí,“ řekl mírně Hurley.

„Někdo z vůdců by ale s lidmi měl zůstat,“ namítl Ben.

„Mohu jít s nimi,“ řekl Richard. „Pokud vše půjde dobře a naši lidé tam budou v bezpečí, mohu se pak vrátit a tamní velení někomu předat.“ Podíval se na Craiga. Ten pokrčil rameny a pokývl. Od Paulovy smrti téměř nemluvil. Richard doufal, že pokud mu časem svěří vedení exilové skupiny, muži to pomůže překonat šok a jít dál.  

Eloise se zamračila. Myšlenka rozdělení osídlení Druhých na dvě skupiny se jí stále nezamlouvala, i když jejich motivaci chápala. A tohle probírání konkrétních možností ji vysloveně popuzovalo. Eloise z přelomu let 2007 a 2008 už nebyla ta stará dobrá známá, která měla ve všem jasno a vše dělala bez pochybností. Od té doby, co neviděla do paralelních realit a nedokázala si ověřit, že to, co dělá, jsou kroky správným směrem, byla v některých věcech až přehaně opatrná. A dělení Druhých k těm věcem patřilo.

Richard se na ni zadíval. Oba vůdci chvíli komunikovali jen pohledy. Nemůžeš je tady držet, říkal Richardův rezignovaný, ale vyrovnaný postoj. Eloise metala rozzlobené pohledy. Jak se pořád mohou hlásit k Ostrovnímu lidu, když se dobrovolně a z neschopnosti překonat strach a nepohodlí vzdálí od toho, co dělá Ostrov Ostrovem? My jsme přece překonali horší nesnáze. Nakonec rezignovaně zavrtěla hlavou. Dělejte si, co chcete. Já tady zůstanu.

* * *

„Necháme je jít,“ řekl rozhodně Hurley. „Já vlastně lidem rozumím. Zklamal jsem je. Teď je na mně a mých pomocnících, abych to tady dal do pořádku. Úplně chápu každýho, kdo u toho dávání do pořádku nechce být napřímo. Udělal jsem tady paseku. A jsem vlastně rád, že se lidi rozhodli jít jen na Hydru.“

Eloise se tvářila stále nespokojeně. „Nevědí, co dělají. Jestli si myslí, že jim tam bude líp… Netuší, jaké to je, vzdálit se z energeticky bohatých míst, kde žili po tak dlouhou dobu.“

„Víte, o čem mluvíte, že?“ zadíval se na ni Ben.

„Samozřejmě, že vím, o čem mluvím, Benjamine. Tenkrát před třiceti roky to bylo jako mít abstinenční příznaky. Chvíli to vydržíš, ale při dlouhodobém pobytu mimo Ostrov… Ostrov je droga. Čím déle na ní jsi, tím hůř ti je, když musíš odejít. Byla jsem matka, která kvůli dítěti musela vysadit drogu. Jedinou záchranou mi bylo, že Daniel to měl v sobě také. Vlastně mi pomohl překlenout nejhorší období. Byl mi takovým malým Ostrovem.“

Teď se už usmívala, vzácné útržky hezkých vzpomínek ji přemohly. „A nakonec jsem díky němu znovu našla i ten skutečný Ostrov a mohla jsem se sem vrátit. Jen díky němu. Věděla jsem, že to je moje zázračné děťátko, které mi pomůže. Když se narodil a poprvé jsem ho viděla, získala jsem zase po dlouhé době naději, že se věci dají správným směrem.“

Eloise se znovu zasnila, když se rozpomněla na vzácné chvíle mateřské něhy, i když v jejím případě ta něha byla značně vypočítavá. „Byl tak… vědoucí. Novorozené děťátko, které sotva mžouralo na svět… ale tvářilo se, že už vše ví. A já mu to od té chvíle věřila. A už to je třicet let.“

Pak se zarazila. „Počkat. Kolikátého ledna dnes je?“

Ben se podíval do svého zápisníku, který nosil v kapse a kam si dělal důležité poznámky – například o tom, jak plyne čas. Na Ostrově se už oprostili od elektronických zařízení – za prvé je často postihovaly poruchy, za druhé stejně neměli dostatečnou zásobu baterií a brzy by jim došly.  

„Pokud se nepletu, tak je šestého.“

„Za dva dny má narozeniny,“ zjihla Eloise. „Třicet let.“ Pak se zadívala na Walta. „Chlapče, až budeš psát vzkaz pro jejich skupinu… připiš tam, že Danielovi přeji vše dobré a že ho nikdy nepřestanu mít ráda, ať se stane cokoli.“

Rozešli se. Eloise a Richard nesli do Síně zprávu, že kdo chce, může se připravit ke stěhování na Hydru. Zároveň začali uvažovat o možnostech komunikace mezi hlavním Ostrovem a Hydrou.

Walt, Ben a Hurley se vrátili do svého tábora. Walt po poradě s Benem a Hurleym odepsal Chris Jonesové a upřesnil, co se stalo v oblasti pásma a jaké to má následky a že se snad daří oblast ošetřit, aby se při běžném provozu na Ostrově vyhnuli akutnímu nebezpečí. Správně a stručně to vše zformulovat a napsat na dálku bylo náročné. Když se to nasčítalo s nelehkým dnem, bylo už té námahy moc. Walt vzkaz nekončil tak, jak chtěl. Nakonec jen naškrábal „musím spát. Dobrou, W.“ a vyčerpáním usnul.

* * *

Chris Jonesová našla vzkaz v neděli večer, v pondělí jej s Danielem zpracovali, připravili upřesňující otázky a ona hned večer odepsala. Něco ji přitom napadlo. Napsala svůj vzkaz na papír, ale pak se prohrabala svou skříní s pracovními záležitostmi a našla tam tablet. V redakci jej před časem pořídili všem redaktorům, kteří se občas vydávali na reportážní cesty, ale ona si na něj nikdy nezvykla. Teď jej zapnula, dobila baterii a přepsala tam svůj vzkaz. Položila pak tablet vedle psané verze. Možná se tak chlapci bude komunikovat lépe, říkala si.

Walt její vzkaz našel hned dalšího rána a málem zajásal radostí. Tohle byl skvělý nápad. Psaní pomocí dotyku na zařízení bylo mnohem snazší. Upravit pár elektronických jedniček a nul bylo mnohem jednodušší než fyzicky pohybovat a vyvíjet tlak s klasickým perem.

Pečlivě si její vzkaz, obsahující upřesňující dotazy od Daniela, zapamatoval, přetlumočil jej Hurleymu a Benovi a hned dopoledne se pustili do sestavování odpovědi. Dali dohromady co nejpřesnější informace, které byli schopni shromáždit, a Walt si udělal stručné poznámky. Večer je dálkově přeťukal do Chrisina tabletu.

Druzí, kteří se rozhodli odejít, si v síni pod Sochou připravovali své věci a chystali se k odchodu.

* * *

Chris Jonesová našla další Waltův vzkaz, tentokrát čistě elektronický, ve svém tabletu. Byl výrazně delší než ty předchozí. Chlapci očividně modernější způsob komunikace vyhovoval. Odepisoval mnohem podrobněji a snažil se co nejlépe zodpovědět její, respektive Danielovy dotazy na stav časoprostorové anomálie na Ostrově.

Zaujalo ji však zejména připojené PS na konci vzkazu. „P. S. Eloise zdraví Daniela. Přeje mu všecko dobré ke třicátým narozeninám a vzkazuje, že ho má ráda, ať se děje cokoli. (Píšu to pozdě, já vím. Je to moje chyba, ne paní Eloise, ta to řekla včas.)

Chris se na dovětek překvapeně zadívala. O blížících se Danielových narozeninách neměla ponětí. Navíc ze vzkazu jasně nevyplývalo, kdy přesně fyzik své narozeniny oslaví. Tak či tak usoudila, že by mu měla sehnat nějaký dárek.

Poslala Danielovi textovou zprávu, že obdrželi Waltovu podrobnou odpověď a že se nad ní zítra mohou sejít nebo si zavolat. Dovětek vzkazu si zatím nechala pro sebe. Dlouho do noci přemýšlela a ráno vyrazila do města. Zatímco řídila, rozezněl se jí telefon. Byl to Frank. Očividně byl ustanoven hlavním komunikačním důstojníkem celé skupiny. „Ahoj, Chris. Mám ti od velitele vyřídit, abys dnes na oběd dorazila k nám do bytu. Svolal celou skupinu. Vypadá to, že má na srdci něco důležitýho, ale absolutně netuším co. Dorazíš, jo?“

Potvrdila a tiše se zasmála. Na rozdíl od Franka už tušila.

* * *

Zazvonila u dveří bytu v San Fernandu krátce po dvanácté. Otevřít jí přišel Daniel. Chris se široce usmála. „Všecko nejlepší k narozeninám, oslavenče,“ vypálila na překvapeného fyzika a dlouze, kamarádsky ho objala.

Daniel zíral v úžasu. „Ale… jak to víš?“

„Mám svý zdroje,“ zazubila se Chris.

„Pojď dovnitř, Scullyová,“ zahalekal z bytu Sawyer. „Máme na stole oběd a jsme hladoví.“

„Jo, hned jsme tam,“ odtušila dívka. Pak se znovu obrátila na na Daniela. „Chceš dárek a přání hned teď, nebo až s ostatníma?“

„Nejradši bych to odbyl tady. Moc na ty hromadné oslavy nejsem, víš? Ale obávám se, že by mi to spočítali,“ zasmál se Daniel. „Pojďme dovnitř.“ Pak se ale zarazil.

„Ještě mi ale řekni jednu věc. Vážně, odkud to víš, že mám narozeniny?“

Dívka ho pozorovala stále s úsměvem a moment váhala, jak moc ho má napínat. „Prozradili to z Ostrova. Tvoje máma ti přeje všecko nejlepší. Až se k tomu dostaneme, dám ti to přečíst celý. Píšou i podrobnosti o tom úkazu, který jsi chtěl vědět.“

Daniel přikývl. „Podíváme se na to později. Teď pojďme dovnitř, nebo to schytáme.“

Vydal se za Chris a snažil se rozklíčovat své podivné pocity. Odpověď, že o jeho narozeninách ví od jeho matky, která to vzkázala přes Walta, byla zcela nasnadě. Tak proč cítil mírný náznak zklamání, jako kdyby doufal, že dívka přizná, že si informace o něm dohledala sama… protože by tím o něj projevila určitý zájem? Zahnal tyhle svéhlavé myšlenky, které jako by měly tendence dělat si, co chtějí, někam pryč. Tímhle směrem uvažovat nechtěl. Nesměl. Nestálo to za to. Nebylo to pro něj.

* * *

V obývacím pokoji panovala pohodová nálada. Dosavadní zvěsti o dramatickém vývoji věci na Ostrově ani následky záchvatové noci jako by sem teď vůbec nedoléhaly. Po slavnostním obědě přijal oslavenec gratulace od všech přátel. Dárky si však rozbalit odmítal, prohlásil, že se na ně chce podívat později a sám.

Chris mu popřála jako poslední. Neprotahovala to. „Všecko nejlepší, Dane,“ zopakovala znovu. „Ať ti klape všecko, do čeho se pustíš… s náma i bez nás. Přeju ti všecko to, co si přeješ ty sám. A ať je toho bohatě.“ Podala mu tašku s dárkem, usmála se na něj, pak se trochu natáhla a lehce, symbolicky ho políbila na rty.

Sawyer hvízdl.

Daniel lehce zrůžověl, ale přesto se na přátele zahleděl pobaveně. „Je mi jasné, že se někteří z vás právě chtěli začít dětinsky radovat a začít dělat vtipy na můj účet. Tak vám to trochu pokazím. Ano, šprt právě dostal pusu od děvčete,“ zazubil se. „Šprt dostal pusu, ví to, nikdo další to nemusí zdůrazňovat a opakovat. A ne, nebyla to první pusa v celým životě. Stačí?“

Sawyer na něj zíral ve veselém úžasu. „Teda, Danny, tys nám dospěl. Ty třicátiny na tobě jsou znát.“

„Nevím, jestli to mám brát jako poklonu.“

„Poklonu ti vyseknu, až tohle vypiješ. Na tvoje zdraví, vědátore.“

* * *

Posezení nebylo příliš dlouhé. Po chvíli se Daniel omluvil, že si chce jít rozbalit dárky – sám ve svém pokoji. Věnoval přitom významný pohled Sawyerovi. Už tušil, že od parťáka může čekat kdejakou poťouchlost… a neměl v plánu absolvovat to před celou skupinou. Odebral se k sobě.

Ostatní pokračovali v posezení a v hovoru. Desmond si přisedl k novinářce. „Chtel jsem s tebou mluvit, Chris. Nevím, jestli ti ostatní už řekli o té… organizační změně, abych tak řekl.“

V dívce hrklo. „Cože? Co se změnilo? Něco kvůli tomu mýmu… stavu před pár dny?“

„Ne, ne,“ uklidnil ji velitel výpravy. „Rozhodl jsem se ale, že chci, aby mi všichni v týmu fungovali co nejspolehlivěji. Dohodli jsme se, že budeme fungovat jako pracovní tým. Každej z nás bude dostávat plat, budeme mít stanovenou hierarchii, každej bude mít svoje úkoly a bude je plnit. Doteď to byla tak trochu anarchie a to není moc dobrá strategie, vzhledem k věcem, který se dějou a do kterejch se budeme pouštět.“

„Takže mě najímáš do týmu?“

„Beru to jako formalitu; už jsi koneckonců souhlasila před časem,“ odtušil Desmond. „Jo, najímám. Pokud teda pořád platí, že do toho jdeš s náma.“

„Platí a nabídku přijímám,“ kývla s upřímnou radostí Chris. „Díky. Snad se budu brzy moct zapojit naplno.“

„Jak ti vůbec po tom všem je?“

Chris pokrčila rameny. „Dobrý. Snad to bylo jen výjimečný a už se to nebude…“

Jejich rozhovor přerušil Danielův výkřik, který se ozval z pokoje. Vzápětí se mladý vědec vyřítil do obývacího pokoje k ostatním.

„Co je, Danny?“ zvedl udiveně Sawyer oči od sklenky a rozhovoru s Milesem. „Rozbalils nějakej sprostej dárek?“

Daniel po něm jen mávl rukou, jako by Sawyerovo urputné vtipkování zaháněl někam pryč. Zadíval se především na Chris. „Ozval se mi!“

Dívka zprvu nechápala. „Cože? Kdo?“

„Ozval se mi! No, ten..“

„Tobě se ozval chlap, vědátore, a ty se z toho tahle raduješ? Teda,“ pokračoval Sawyer rozverně. Bylo vidět, že už měl pár skleniček.

„Zmlkni, Jime,“ šťouchl ho Miles. „Tohle nevypadá jako vtip. Kdo se ti ozval, Dane?“

„Ten geofyzik z Washingtonu.“

Jeden pohled se rozjasnil pochopením, další stále nechápaly. Daniel jim stručně vysvětlil, jak na univerzitě získal od Hickse kontakt na tajemného kolegu, odborníka na geomagnetismus. „Včera jsem tomu člověku poslal mail. A teď mi přišla odpověď.“

 „Když vidím, jak jsi nadšenej, asi tuším, jaká ta odpověď je,“ nadzvedla Chris obočí. Teď už se usmívala.

„Píše, že se se mnou klidně setká. V polovině příštího týdne se vrací z konference a pak můžu přijet do Washingtonu. Sejdeme se a probereme, co mě zajímá.“

903 - V kontaktu

V sanfernandském pronajatém bytě už málem všichni spali, když se pokojem Desmonda a Daniela rozeznělo vyzvánění telefonu.

„Nemůžeš si to vypnout, brácho?“ zavrčel rozespale Desmond.

„Ne,“ zamumlal Daniel a s neblahým pocitem se natáhl na stůl po telefonu. Bylo mu jasné, že se něco děje. Nebylo moc lidí, kteří by mu mohli volat – tohle číslo skoro nikdo neznal. Skoro nikdo.

Vyskočil z postele a spěchal do obýváku. Když mačkal tlačítko na přijetí hovoru, bušilo mu srdce.

„Ano, Chris? Co se děje? Snad…“

„Ahoj, Dane, promiň, že…“

„Co se děje? Je ti něco?“

„Ne, ne,“ uklidnila ho. „Nic mi není. Ale… něco se stalo. Dane, já… našla jsem tady vzkaz.“

„Cože? Jaký vzkaz?“

„Vypadá to, že…“ Bylo poznat, že dívka váhá, zda má říct to, co si myslí. „Já… Myslím, že to je od Walta.“

„Cože?“

„Dane, myslím, že mi to tady nechal Walt. Leželo to na stole. Píše o tom, co se stalo.“

„Chris, počkej. Tobě se objevil na stole psaný vzkaz?“

„Jo,“ potvrdila dívka. „Večer, když jsem šla spát, tam nic nebylo. Jsem si jistá. Ten papír byl prázdnej. Položila jsem si ho tam sama, abych ráno nezapomněla na…“

Daniel jí skočil do řeči. „Chris, nemohl ti někdo vlézt domů?“

„Ne,“ odmítla striktně. „Když jste odjeli, zamkla jsem se. Pořád je zamknuto, kontrolovala jsem to. Nemohl se sem nikdo dostat. A vůbec, proč by to někdo dělal? A jak by to všechno věděl?“

Daniel chvíli zíral do zdi. Pak se přiměl se vzpamatovat. „Dobře. Je pravda, že… ten chlapec má hodně zvláštních schopností. Vidění na dálku a schopnost pohybovat věcmi jsme už u něj pozorovali. Dejme tomu, že to opravdu byl on. Co píše, Chris?“

„Přečtu ti to.“ Dívka si odkašlala.

* * *

Milá slečno Jonesová,

moc mě to mrzí. Fakt moc. Tohle jsem nechtěl. Myslel jsem si, že ta noční propojení jsou bezpečná. Včera v noci se mně to vymklo. Něco se stalo a já jsem vás hacknul, i když jste nespala. Nechtěl jsem to udělat.

Moc mě to mrzí. Musím s tím přestat, protože z toho mám vážně strach. Nechtěl jsem se na vás napojit a stejně se to stalo. Hurley navrhl, abych vám místo toho psal dopisy. Tak to chci zkusit takhle. Můžu vám psát (i když mi to jde pomalu) a můžu si později přečíst, co mi odepíšete. Můžu to vidět. Jestli myslíte, že to je dobrý nápad, napište mi, prosím. Nechte ležet vzkaz na stole vedle tohoto. Můj vzkaz prosím nepřemisťujte.

Ještě k tomu, co se stalo minulou noc. Na Ostrově je někdo, komu se nelíbí to, co jsem dělal. Chtěl mě přinutit k tomu, abych s tím musel skončit, a povedlo se mu to. Dostal mě. Naletěl jsem, protože jsem idiot. Podělal jsem to a moc mě to mrzí. Hrozně moc mě to mrzí. Jeden člověk kvůli tomu umřel.

Doufám, že vy jste po tom v pořádku. Viděl jsem vás a vypadala jste fakt špatně. Moc mě to mrzí. Snad už se to nebude dít. Udělám všecko, aby se to už nedělo.

Hurley a Ben posílají pozdrav Desmondovi a dalším. Snad jim jejich práce jde dobře. Snad jim to jde líp, než nám tady na Ostrově. Máme ho chránit a držet ho v klidu a místo toho ho trháme na kusy. Hurley říká, že to bude dobrý, ale já nevím.

Napište, prosím, jestli jste v pořádku.

Měl bych asi popřát šťastný nový rok, ale nevím, jak přát něco hezkýho, když je mi takhle.

Mějte se dobře a napište, prosím.

Walt

P. S. Desmondův syn je O. K.

* * *

„Nejradši bych se na to hned přijel podívat,“ prohlásil Daniel, když Chris dočetla.

„To ne,“ odporovala dívka. „Ráno jedete pryč. Za pár hodin vstáváte. Měl bys spát. Už takhle jsem váhala, jestli ti mám volat.“

„Samozřejmě že ano,“ vyhrkl Daniel dotčeně. „Potřebuju o takových věcech vědět, Chris. Tohle je… zásadní.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho.

„Mám mu odepsat?“

Daniel se zamyslel. „Odepiš,“ potvrdil. „Zeptej se ho na něco, co nemůže vědět nikdo jiný než on. Zeptej se ho na něco z těch dní, kdy jste tady spolupracovali.“

Chris přitakala.

„Ráno to prosím vyfotografuj a pošli mi to e-mailem. Pak mu odepiš a zůstaň celý den doma. Měj zamknuto a nikoho nepouštěj dovnitř a nechoď ven. Ať máme stoprocentní jistotu, že se do tvého bytu nedostal nikdo cizí.“

„Tak jo,“ řekla Chris. „A dneska v noci se vyspím tady na pohovce v obýváku. Myslím, že kdyby tu někdo něco dělal, vzbudilo by mě to.“

„Dobře. Moc děkuju, žes mi dala vědět, Chris. Tohle je… důležitý.“

„Jo,“ přikývla dívka. „Půjdu spát. Dobrou noc, Dane.“

„Dobrou noc. Dávej na sebe pozor a kdyby se cokoli dělo, volej. Budu mít telefon u sebe.“

„Budu v pohodě,“ pousmála se dívka. „Ale…“

„Hm?“

„Děkuju.“

* * *

Daniel rychle informoval Desmonda, který vstal a přišel za ním do obýváku. Když zmínil Waltovo PS z dopisu, bylo vidět, že se veliteli ulevilo.

„Takže… Co se to sakra dělo?“

„Muselo tam k něčemu dojít. Walt doslova napsal, že trhají Ostrov na kusy,“ konstatoval Daniel. „Nevím ale, jak moc doslova nebo obrazně to myslel. Mohl myslet sociální vazby nebo trasy po Ostrově, až po opravdu násilné zásahy na úrovni struktury…“

„Můžeš bejt trochu konkrétnější, brácho?“ přerušil ho netrpělivě Desmond.

„Nemůžu,“ pokrčil rameny mladý vědec. „Budu vědět víc, až nám o tom on napíše víc. Až se vrátíme z kurzu, zkusím zformulovat nějaké otázky a snad se dozvíme odpovědi. Zítra mu napíše Chris a zkusí ověřit, zda to opravdu je on. Odepíše mu a pak bude hlídat, jestli to opravdu nenapsal nikdo jiný. Slíbila, že se nehne z domova.“

Desmond se zasmál. „To je chytrý, Dane. Povedlo se ti přesvědčit ji, aby nikam nechodila a nic nepodnikala. Přesně tos chtěl kvůli nebezpečí těch záchvatů, že jo?“

Daniel se skromně usmál. „Vlastně ano.“

* * *

Brzy ráno, v podstatě ještě v noci, vyrazili do Phoenixu. Pět mužů a pět zbraní. V poledne nastoupili na střelnici, kde na ně čekali tři instruktoři. Rozebrali si skupinu na části – nejpokročilejší výcvik nastoupil Sawyer s Milesem, středně pokročilý čekal Desmonda a Franka… a začátečnický kurs započal Daniel.

Od té chvíle se nezastavili. Od první skupiny jen létaly nadávky, pot, špína a prázdné nábojnice a zásobníky, jak se ani nezastavili a drilovali vše, co patří k pokročilému výcviku. Druhá část se cvičila v dynamické střelbě a v jednodušší taktice, jak zneškodnit protivníka a jak krýt spolubojovníka… a třetí se trápila se základy. Večer si pětice zašla na rychlou večeři a pak doslova odpadla do tří zarezervovaných pokojů v nedalekém hotelu. „Ráno v pět tady, chlapi. Zkusíme, jak vám to půjde za tmy,“ zachechtal se hlavní instruktor, když se s Desmondovou skupinou na nedlouho loučil.

Večer Daniel zjistil, že má na telefonu dva nepřijaté hovory od Chris. Telefon sice měl u sebe, jak jí slíbil, ale v tom shonu a hluku celého dne vyzvánění prostě neslyšel. Patrně ale nešlo o nic akutního – poprvé mu volala po poledni, podruhé o chvíli později, a když to nebral, už se dál nehlásila. Zavolal jí. Stál v hotelové recepci a hleděl do rušné noci.

„Dane, ahoj, dík, že voláš. Napsala jsem Waltovi a celej den jsem seděla u toho stolu. Nic se nedělo. Ale kvůli tomu jsem  tě nesháněla,“ vychrlila na něj dívka.

„Ahoj, Chris, taky tě rád slyším,“ zasmál se Daniel. „No… a kvůli čemu jsi mě tedy sháněla?“

„Psal mi profesor Hicks.“

Daniel se napřímil. „Zachytil anomálii, že ano? V tu noc, kdy… se vám to dělo.“

„Jo. Dneska ráno se vrátil do práce po svátcích a našel to v automatizovanejch záznamech z posledních dní. Prý nic takovýho nikdy neviděl.“

„O co jde?“

„To mi neřekl,“ pronesla nespokojeně dívka. „Snažila jsem se to z něj vypáčit, ale nedal se. Že prý to musíme vidět sami. Máme přijet, jakmile to bude možný. Ještě se s ním dohodnu.“

* * *

Další den byl ještě náročnější. V pět ráno na rozespalou skupinu čekali instruktoři, brzy ráno nechutně čilí a plní sil, a drilovali všechny až do pozdně odpoledních hodin. Na konci se s pěticí rozloučili.

„Nevím, chlapi, na co se chystáte, ale pokud to není zrovna zátah soukromý armády proti drogovýmu gangu, tak je šance, že byste to mohli zvládnout. Za předpokladu, že tady zelenáče,“ mávl rukou na Daniela vedoucí instruktor, „necháte v zázemí. Ale vy ostatní jste si vedli celkem obstojně.“ Vedoucí instruktor, který cvičil první skupinu, po poradě se zbylými kolegy uzavřel celý kurs. „A můžu se teda konečně zeptat, kam se chystáte?“

„Budeme vyrážet na výpravu do divočiny,“ prohlásil Desmond. „Chtěli bychom být připravení na většinu toho, co se může stát. Od napadení divokým zvířetem… až po útok člověka.“

„Kdy odjíždíte, chlapi?“ zajímal se instruktor. Když se nedozvěděl jasnou odpověď, kul železo dál. „Kdybyste měli pocit, že by vám prospěla opakovačka, ozvěte se. Není špatný si ty věci dát opakovaně dvakrát, třikrát po sobě s nějakým týdenním odstupem. Líp si to zažijete. A vy vypadáte, že byste tyhle věci chtěli mít zažitý dobře.“

* * *

Na předměstí Los Angeles se vrátili po dlouhé večerní cestě. U řízení se střídali Frank, Miles a Sawyer a všichni byli velice rádi, že mají konečně možnost se na místě řidiče střídat bez obav ze silničních kontrol. Nakonec zdárně dorazili zpátky do San Fernanda. Když se po půlnoci z pátku na sobotu vrátili do svého pronajatého bytu, byli všichni rádi, že jsou zpět. Odpadli do postelí a v sobotu vyspávali.

Odpoledne se začali konečně probírat k životu. Miles se Sawyerem se zavřeli ve svém pokoji a znovu spolu probírali intenzivní střelecký a obranný kurs, Desmond se připravoval na zítřejší závěrečnou zdravotnickou zkoušku a Frank odpočíval. Daniel netrpělivě čekal, jestli se mu ozve Chris s něčím novým, ale novinářka o sobě nedávala vědět. „Nediv se, Muldere,“ usadil ho Sawyer. „Po tom všem, co si s náma v posledních dnech užila, chce asi mít chvilku klidu.“

Skutečnost byla taková, že dívka za prvé neměla zásadní nové informace – Walt se jí dosud neozval s odpovědí – a za druhé se zabrala do vlastního výzkumu. Když se ve čtvrtek po novém roce probudila v prázdném bytě, přijala nové informace od Hickse, splnila Danielovy instrukce ohledně Waltova vzkazu… a pak najednou nevěděla, co dělat dál. A tak se vrátila k tomu, co přitahovalo jeji pozornost v nejvyšší míře - ke své mapě podivných úkazů. Cosi ji napadlo. Zadala do internetového vyhledávače pár hesel. A ještě. A ještě.

Mapa se začala zaplňovat.

Dívka v sobě zkrotila nadšení a přiměla se uvažovat kriticky. To, že se jí něco rýsovalo, ještě nic neznamenalo. A už vůbec to neznamenalo, že by to měla hned hlásit dál. Ne, ne. Danielovi poví jen to hlavní o Hicksově zprávě.

Novinářka v ní se znovu ozvala. Nechtěla předávat neověřené informace… a také na chvíli zatoužila po starém známém pocitu exkluzivity – po vědomí, že v tuto chvíli je to jenom a pouze ona, která něco tuší nebo ví. A že je to jenom a pouze ona, kdo rozhoduje o tom, co, kdy a komu sdělí dál.

Spala dobře a cítila se dobře. A tak věřila, že je pravda to, co stálo v tom dopise od Walta – že už se to snad nebude dít znova. Že to bude dobrý.

* * *

V neděli se začal život vracet do starých kolejí. Sawyer si s Desmondovým svolením půjčil auto, přičemž velitele ráno zavezl na zdravotnický kurs a pak pokračoval po vlastní ose. Opět nikomu neřekl, kam jede. MIles měl určité podezření, ale zatím si je nechával pro sebe.

MIles se tentokrát přidal k Frankovi. Zjistil, že mu předchozí dril vyvolal vzpomínky na Ostrov, jak na první výpravu na Widmorově lodi, tak i roky u Dharmy. Najednou, po tom všem válení v písku a skrývání se za dveřmi s pistolí, se nemohl ubránit vzpomínkám na ty dny a týdny zvratů, šoků, úmrtí… a setkávání s dušemi zemřelých. Chtěl o tom mluvit s někým, kdo tam byl a kdo o jeho schopnosti komunikace věděl. A to byli právě Sawyer a Frank.

Začal rozvolněně. Usadili se s pilotem v obývacím pokoji. Oba si přinesli své zbraně – po kurzu bylo nutné je pečlivě vyčistit, naolejovat a zkontrolovat. Zatímco se oba muži soustředěně zabývali prací, Miles utrousil: „Franku, pamatuješ si na první cestu na Ostrov?“

Pilot se samozřejmostí přikývl. „Jo. Na to se nedá zapomenout.“

„Víš, proč mě tam vůbec vzali?“

„Tebe? No, pokud si dobře vzpomínám, tak ses tam narodil nebo tak něco, ne? A oni chtěli lidi, co tím místem mají co nejvíc společnýho, ne?“

„Jo,“ přikvýl Miles. „A taky… preferovali lidi, co umí něco specifickýho.“

„Ty umíš nějaký ty mimo-smyslový věci, ne?“ Frank už o tom mluvil, jako by to bylo něco naprosto přirozeného.

„Jo. Za určitejch okolností umím komunikovat s lidma, kteří… už nežijou.“

„Jo, teď si na to vzpomínám,“ potvrdil Frank. „Podle té Hawkinsové, nebo jak se jmenuje, to je ostrovní dar nebo tak něco, že?“

„Jo,“ souhlasil Miles. „No… a já teď tak přemýšlím…“

Frank vyčkával.

„Vlastně mi došlo, že půlka týhle skupiny o tom neví. Víš co, Desmond na skoro všecko zapomněl, Dan přišel odněkud, kde mě nikdy neznal, a Chris je Chris. Chystáme se do akce a oni tohle neví. Asi bych o tom měl říct, co?“

„No samozřejmě, Milesi!“ Pilot zvedl hlavu od rozebrané pistole s naprostým údivem. „Pokud to je jeden z důvodů, proč tě poslali na Ostrov, tak to je i jeden z důvodů, proč jseš teď mimo Ostrov. Měls to říct už dávno.“

„Bral jsem to jako samozřejmý, že se to ví. Nejvíc času jsem s Jimem a ten už to bere jako samozřejmost, za ty roky na Ostrově si na to zvykl. Ale nedošlo mi, že zbytek…“

„Řekni to,“ zopakoval Frank. „A řekni to brzy. Ať se o tom ví a všichni se s tím sžijou, než vyrazíme do tý Yuby, nebo jak se ta díra jmenuje. Koneckonců, pokud tam ti kluci umřeli, tak se tahle schopnost může hodit.“

Miles se ošil. „Je to strašně dávno. Nevím, jestli tam po těch letech ještě bude něco cítit. Ty vlivy jsou nejsilnější brzy po úmrtí, pak to začíná mizet.“

Chvíli bylo ticho. Pak Frank odložil složenou zbraň. „Ty, Milesi, a tys s tímhle žil celej život?“

Rozpovídali se.

* * *

Desmondova závěrečná zkouška byla bezproblémová. Organizátoři rozdělili účastníky do několika skupin a ty poté postupně odvedli do zázemí. Na pozemku se nacházelo něco, co vypadalo jako stará paintballová střelnice – lokalita plná zchátralých budov, terénních nerovností, prastarých vraků vozidel a podobně. Každá skupina měla řešit jinou situaci. Desmond se ocitl ve trojici s ráznou blondýnou kolem pětatřicítky a s plešatějícím chlapíkem v podobném věku. Žena se představila jako Amy a prohlásila, že je učitelka v mateřské školce. Henry byl profesionální voják.

Dostali autonehodu. Organizátoři je odvedli k doutnajícímu pomačkanému autu, ze kterého se nesl nářek. Okamžitě se dali do práce. Zmapovat situaci, zjistit, kolik je obětí a zraněných, vyhodnotit jejich stav, určit, zda je možné nebo nutné je vyprostit. Probrat pacienty, vybrat, koho ošetřit nejdříve a kdo počká. Zavolat další pomoc. A pak zraněné udržet při životě, dokud nedorazí pomoc.

Okamžitě si rozdělili úkoly – muži začali vyprošťovat zraněné. Figuranti tvořili celou rodinu. Zraněný řidič bezvládně visel za volantem, žena na zadním sedladle byla zraněná lehce a byla hysterická, dítě vedle ní omámeně poplakávalo a starší dcera na sedadle spolujezdce bylo v hlubokém bezvědomí.

Desmond se pousmál, když si vzpomněl na Sawyerovu mistrnou scénu. Tady aspoň bylo dobře vidět a měl okamžitě přehled o situaci. Hysterická figurantka ho vůbec nepřekvapila. Požádal spolu-zasahující Amy, aby dotyčnou udržela v klidu, a s Henrym se pustili do vyprošťování ostatních.

Zvládli to rychle a dobře. Za čtvrt hodiny už si od nich přebírala zraněné fingovaná záchranka, tři zranění byli při vědomí se základně ošetřenými zraněními a čtvrtý, dívka z místa spolujezdce, byla alespoň stabilizovaná.

Byli nejrychlejší ze čtyř skupin, které se závěrečné zkoušky účastnily. Poté se každý zúčastnil individuálního přezkoušení, kde předvedl základní techniky první pomoci. Desmond dopadl výborně. Když obdrželi certifikáty a individuální zpětnou vazbu, organizátoři se s nimi rozloučili. Na parkovišti se pak skupina absolventů rozhodla, že úspěšné zakončení zajdou završit do nedalekého baru.

O témata nebyla nouze. Probírali nejen dnešní zkoušku a její úskalí, ale celý kurs, a samozřejmě také sebe, svoji motivaci, proč se na kurs přihlásili a co mají za sebou. Byla to rozmanitá směsice lidí. Profesinonální řidič kamionu. Mladá matka, které zemřelo dítě a ona mu nedovedla pomoci. Asi padesátiletá účetní, kterou v zaměstnání vybrali jako nejchladnokrevnější osobu na pracovišti a která tedy byla vedením pověřena, aby dělala provizorního zdravotníka. Několik vojáků. Mladík, který se chtěl stát profesionálním záchranářem, chtěl se připravit a vyzkoušet si, zda na to má. Učitelka z mateřské školky, která zažila ošklivý úraz jednoho z dětí a chtěla být připravena na případné příště. Hodně účastníků se už někdy připletlo k nějaké nehodě nebo podobné situaci… a rozhodli se, že už nikdy nechtějí zažít podobnou bezmoc a rozhodli se absolvovat pořádné základy první pomoci.

K velkému stolu se přirozeně rozesadili podle skupin, v nichž absolvovali hlavní část zkoušky. „Připijeme si na úspěch, ne?“ zavelel jeden z nejvýraznějších vůdců, asi padesátiletý voják, který pracoval ve skladu zbraní. „Chlapi, po tom, co jsem už zažil a viděl v práci, když ti idioti přebírají nový kvéry, jsem si řek, že tenhle kurs fakt potřebuju. Skoro každej měsíc si to tam někomu omylem vystřelí. A někdy se trefí,“ shrnul na začátku svou motivaci.

Strávili tam skoro celé odpoledne. Když se skupina konečně začala rozcházet, zvedla se i Amy, která celou dobu seděla vedle Desmonda. I on se pomalu začal sbírat.

Amy se zamyslela, jako by nad něčím váhala. Pak ho oslovila. „Všimla jsem si, žes měl pár piv. Takže tady asi nemáš auto. Nechceš někam hodit?“ Přátelsky se pousmála, ale v očích jí jiskřila světýlka.

Desmond se na ni překvapeně podíval, ale pak se také usmál. „To by bylo fajn.“

Amy byla stejně dobrá řidička, jako byla dobrá v kurzu. Během cesty se zapovídali. Rozuměli si tak, že si až po nějaké době si uvědomili, že Amy automaticky jede k sobě domů. Bydlela na jižním předměstí L. A. „Ale tam ty asi nechceš, co?“ zasmála se rozpačitě. Zrovna zastavila na světlech na křižovatce.

Když Desmond nic neřekl, pootočila k němu hlavu. Hleděl před sebe a v obličeji se mu zračilo cosi jako nejistota, zmatení a snad i smutek.

„Desi?“ Amy se zlehka dotkla jeho ruky. Najednou toho klidného parťáka nepoznávala.

„Promiň, Amy. Ne, tam nemůžu. Hoď mě prosím někam na sever.“

„Škoda,“ řekla tiše Amy.

„Jo,“ souhlasil. Pozoroval proplétající se vlákna na svých džínách. „Není to kvůli tobě, Amy. Já… nemůžu. Teď ne. Za pár dní odjíždím na výzkumnou výpravu a nevím, kdy se vrátím.“

Semafor přeblikl a Amy zařadila. „Jo… chápu.“

Desmonda to celé mrzelo. Byla to krásná, inteligentní a bystrá žena. Nemusel dělat vůbec nic, aby ji měl, ale věděl, že to nejde. Ne proto, že odjede pryč nebo proto, že neví, kde skončí… ale proto, že se cosi v něm sblížení se ženou vzpíralo. Jako by se něco v něm strašlivě bálo toho, co by to mohlo přinést. Protože už to zažil, a i když dřívější ztráta akutně nebolela, byla rána zacelená jen velmi lehce. Bál se jí dotýkat. A navázat nový vztah by znamenalo nejen se té rány dotýkat, ale začít na ní stavět něco dalšího. Nedovedl si to představit. A navíc by to všecko zkomplikovalo.

„Promiň,“ řekl znovu. „Teď je to se mnou složitý. Nevím, kdy se vrátím a kde pak skončím, víš?“

„To je dobrý. Nemusíš mi to vysvětlovat, Desi.“

„Ne, já ti to nechci vysvětlit. Chci ti říct… Nevím, kdy se vrátím. Ale až se vrátím… nemohl bych se ti případně ozvat?“

Amy se zatvářila překvapeně, ale i trochu potěšeně. „Tak jo. To zní jako plán.“

Když ho za několik desítek minut vysazovala v San Fernandu, podala mu do ruky lístek s telefonním číslem.

„Moc ráda jsem tě poznala, Desi. Měj se co nejlíp a přeju hodně zdaru na té výpravě. A až se vrátíš…“

Desmond př ikývl. „Jo. Ozvu se ti. Budem v kontaktu.“

Nevěděl, jestli nelže, ale v tuhle chvíli chtěl lhát i sám sobě. Podal jí ruku, ale ona se k němu místo toho naklonila a políbila ho na koutek úst. Pak závan svěží vůně pominul, klaply dveře, zavrčel motor a ona byla pryč.

Desmond lístek s telefonním číslem pečlivě složil a schoval do peněženky.

* * *

Dorazil domů, oznámil parťákům, že zkoušku zdárně absolvoval, a zavřel se do svého pokoje. Daniel seděl u pracovního stolu u počítače, kolem sebe hromadu papírů, a byl do něčeho zabraný.

Desmondovi to vyhovovalo. Nechtěl teď chvíli s nikým mluvit. Potřeboval v sobě dnešní věci nechat doznít… a usadit je v jistotě, že udělal dobře. Muselo to být dobře. Jinak to nešlo.

Danielovi se rozezvonil telefon. Jeho bratr ho pozoroval. Fyzikovi po tváři přeletěla nejprve extrémní rozmrzelost, asi proto, že ho někdo ruší z práce. Pak mu tváří problesklo něco jiného. Sáhl po telefonu… a jeho výraz se úplně změnil, přes lehce potěšený, po pozorný až ostražitý. Vyskočil od stolu a vyrazil ven z pokoje.

Desmond se za ním díval. Měl pocit, že jeden z těch výrazů - potěšené překvapení – už dneska někde viděl.

* * *

„Ahoj, Chris,“ ohlásil se Daniel a snažil se znít úplně klidně, ne vylekaně. Než došel na konec chodby, proletěly mu hlavou všecky možné varianty. Tu, že se jí zase něco děje, zatlačil kamsi do kouta vědomí. Není důvod, aby se jí něco dělo. Pravděpodobně jen něco zjistila.

„Ahoj,“ odvětila dívka. Zněla úplně normálně. „Dane… mám pár novinek.“

„Povídej,“ pobídl ji.

„Napsala jsem ten vzkaz Waltovi. A…“

„Odpověděl ti?“

„Jo. Před chvílí se objevila odpověď.“

„Shrň mi nejdřív, cos napsala ty jemu, prosím.“

Chris se zamyslela. „Chtěla jsem po něm víc podrobností o tom, co se jim tam stalo v tu noc. A taky… poprosila jsem ho o upřesňující odpovědi na pár otázek, abych si ověřila, že je to on. Týkalo se to toho, jak mě poprvé kontaktoval, kde jsme se potkali a co jsem mu dala s sebou, když odcházel z mýho bytu… Všecko zodpověděl správně. Všechny ty okolnosti nemůže znát nikdo jinej. Je to on, Dane.“

„Ano, ano, takže to bychom měli,“ souhlasil Daniel. „Co píše?“

Chris sáhla po papíru s poznámkami. „Nebudu to číst, jo? Nechávám dopisy ležet v obýváku, teď jsem v ložnici a mám tady jen výpisky. Takže… Asi bys to měl vidět. Nevím, jestli jsem to pochopila správně.“

„Co píše?“

„Hm… znovu se omlouvá. Píše, že někdo na Ostrově, někdo, kdo nepatří do Hugovy skupiny,“ Chris zpomalila, jak se po sobě snažila přečíst naškrábané poznámky, „ho přinutil vytvořit napříč ostrovem pásmo časoprostorových poruch. Dává ti to smysl, Dane?“

Danielovi přejela po zádech studená ruka.

„Dane, jsi tam?“

„Hm… ano, jsem. Ano, dává to smysl.“ Bohužel, pomyslel si. „Ale… Nepíše k tomu něco víc?“

„Jen málo. Oddělilo je to prý od hlavního tábora. Vypadá to, že se to nešíří. Ale je to nebezpečný, normální lidé tím neprojdou a někdo už tam zůstal. Snaží se to nějak zabezpečit, ale… dobrý to není. Mám ti to prý říct.“

Volají o pomoc, pomyslel si Daniel. Jenže já vůbec nevím, co to způsobilo, jak se to projevuje a jak to neutralizovat. Odtud jim pomoct nedokážu.

„Nezmiňuje se tam ten chlapec o mojí matce?“

„Ne, nic takovýho tam není,“ řekla dívka.

„Chris, potřeboval bych ten vzkaz vidět. Pak bych napsal přesnou odpověď, abych se od nich dozvěděl víc. Myslíš, že bychom se zítra mohli setkat?“

„Kvůli tomu ti taky volám,“ zareagovala novinářka. „Psala jsem si s Hicksem. Prý, jestli můžeme, ať přijedem zítra kolem desáté na univerzitu. Ukáže nám záznamy té anomálie. Vyzvednu tě v půl deváté ráno, jo?“

„Perfektní, Chris. To… Doufám, že nás to posune.“

„Snad jo.“ Novinářka byla v pokušení říci mu o svém zjištění, ale rozhodla se ještě počkat. „Jo a vůbec, Dane… Jakej byl ten kurs?“

Daniel se protáhl. „Hm… nenecháme to na zítřek? To bude na delší povídání.“

„Já mám teď času dost.“

* * *

Ráno Chris dorazila do San Fernanda, jak se domluvili, a pak s Danielem zamířili na univerzitu. Hicks na ně čekal. Měl už na stole připravené grafy a tabulky s číselnými hodnotami. Daniel k nim okamžitě zamířil.

„Takže vyskytla se další anomálie, jak už jsem vás informoval,“ začal Hicks. „Začalo to v úterý 30. prosince…“

„Kolem 21.30,“ skočil mu do řeči Daniel.

„Ano, přesně ve 21.23,“ potvrdil Hicks. „Ale jak to víte?“

Daniel si uvědomil, že si naběhl. „Já… Shodou okolností jsem v té době zkoušel nějaké jednorázové měření a také mi tam vyskočila nějaká nestandardnost. Tak mě napadlo…“

Hicks přikývl. „Asi jste nebyl moc daleko od Altadeny. Ta anomálie je sice prostorově celkem omezená, ale zato je značně neobvyklá. Podívejte se.“

Otočil list z jedné strany, kde graf zachycoval začátek průběhu… a přemítl další a další. Od začátku anomálie už uplynulo několik dní a profesor měl záznamy až do včerejšího večera.

Daniel nadzvihl obočí. „Nekončí to.“

„Nekončí. Je to úplně nový průběh anomálie. Je celkem slabá a omezená… ale konstantní. Trvá to už několik dní.“

„Co to znamená?“ vmísila se do hovoru vědců Chris.

„To bych také rád věděl, slečno,“ usmál se na ni profesor. „Škoda, že na to nemám víc času. Ale výuka a příprava zkoušek mi to teď nedovolí.“

„To je v pořádku,“ prohlásil Daniel. „Vyrazím tam sám. Můžete mi poslat e-mailem popis metodologie vašeho měření, ať dosáhneme co největší kompatibility?“

„Samozřejmě,“ souhlasil Hicks.

Daniel si cosi poznamenal do zápisníku.

„Profesore, tohle je obrovsky zajímavé. Je škoda, že pokrýváte jen tak omezenou oblast.“

„To víte, omezené financování,“ pokrčil rameny Hicks.

Daniel chápavě přikývl. „Nevíte o někom dalším, kdo by provozoval nějaká podobná kontinuální měření?“

„Zajímá vás jen západní pobřeží, nebo i jiné části Států? Nebo i zahraničí?“

„Cokoli,“ prohlásil Daniel.

Hicks se chvíli zamyslel. „Já sám o sledování jiných lokalit nevím, ale napadá mě jeden člověk. Před časem jsem se s ním potkal na jedné konferenci. Je to celkem mladý geofyzik, pochází odněkud z Evropy, ale už dlouho dělá ve Washingtonu. Má obrovský přehled a určitě bude vědět jak o experimentech v této oblasti jak u nás, tak i za hranicemi. Tím, že nepochází z USA, má o dost větší záběr.

„Můžete mi na něj dát kontakt?“

Hicks zalistoval v malém tmavozeleném zápisníku. „Vystupuje trochu… tajemně. Dal mi tehdy své kontantní údaje, ale odmítl mi říci, jak se jmenuje. Prý by z toho jeho hlavní zaměstnavatel neměl radost. Mám jen tuhle mailovou adresu. Nic se z ní nedá vyčíst.“

Daniel si zápisník přitáhl a adresu si opsal. „Mockrát díky, profesore. Pokusím se s tím člověkem spojit. Moc jste mi pomohl.“

„Rádo se stalo,“ zatvářil se potěšeně Hicks. „Jsem moc rád, že moje dobíhající měření může být někomu ku prospěchu. A můžu vás poprosit, abyste mi dal vědět, pokud přijdete na něco dalšího, nebo pokud se něco dozvíte od toho washingtonského kolegy?“

Daniel slíbil a doufal, že se mu podaří nasbírat alespoň nějaké informace, které bude moci sdílet.

* * *

Když dorazili ke Chris domů, dívka si opsala kontakt na tajemného washingtonského geofyzika. „Zkusím po něm zapátrat na webu. Někdy se dá dost zjistit i podle e-mailové adresy.“

„Můžeš to zkusit,“ souhlasil Daniel. „Ale moc si od toho neslibuj. Tenhle člověk bude hodně obezřetný. Moc rád bych věděl, kdo je ten jeho tajemný zaměstnavatel.“

Pak se zabral do zkoumání Waltovy a Chrisiny korespondence. Jeho obavy se potvrdily – Waltův laický popis odpovídal konstantní anomální zóně. Dobré to v žádném případě nebylo. Co ho alespoň trochu uklidňovalo, byl fakt, že zóna je podle všeho stabilní, konstantní a hlavně prostorově omezená. Waltovi se podařilo vytvořit ji od jednoho pobřeží k druhému napříč celým Ostrovem, ale zdálo se, že to dál do oceánu nezasahuje. Ještě, že tak. Daniel měl obavy z jakéhokoli rozšiřování vlivů mimo hranice Ostrova a tohle by mohlo způsobit hodně problémů.

Začal sepisovat otázky, které by mu mohly pomoci dozvědět se o nově vzniklé zóně víc. Když to po dlouhém přemítání sepsal, přivolal k sobě novinářku. „Můžeš se na tohle podívat, Chris? Je to pro tebe srozumitelné?“

Dívka si pročetla seznam otázek. „No… moc ne,“ přiznala se.

Daniel se zatvářil rozpačitě. „Takže to asi nepochopí ani oni. Kdyby byli v kontaktu s mojí matkou, dala by mi informace ona, ale teď… Zatraceně.“

„Zjednodušíme to. Pojď mi vysvětlit, co přesně od nich chceš slyšet.“

Fyzik se zamyslel. „Zajímá mě, jak přesně ta zóna vypadá. Jakou strukturu má ovzduší, jak se tam láme světlo, jak se tam nesou akustické signály a tak dále. Další důležitá věc je, jaký vliv to má na živé organismy. O tom už  ten chlapec něco zmínil, ale potřebuju vědět víc. Dále…“

Seděli nad seznamem otázek snad půl hodiny. Nakonec byli oba spokojeni. Chris ještě připsala poslední větu: „PS. Pokud můžete, přiberte do komunikace i Danielovu matku.“

Daniel přikývl. „Skvělé, Chris, to je dobrý nápad. Moc děkuju. Pomohlas mi,“ usmál se mladý fyzik na novinářku.

Chvíli ještě něco probírali. Pak vědec požádal, aby ho dívka odvezla do San Fernanda. „Napíšu tomu geofyzikovi. Snad se mi brzy ozve. Mohlo by nás to zase o kus posunout.“

„Jo, za chvíli můžeme jet. Jenom…“  

„Ano?“ zadíval se na ni.

Chris se tvářila trochu rozpačitě.

„Ještě jsem ti chtěla něco ukázat. Víš, když jsem tady byla ty dva dny sama a nesměla jsem z domova, musela jsem se něčím zabavit. Tak jsem začala hledat informace o dalších podivných lokalitách. Zaměřila jsem se hlavně na mizení osob, vize a světelné úkazy, jak jsme si vytyčili už dřív. Dost jsem toho našla. A mám pocit, že jsem v tom našla určité souvislosti. Nejsem si jistá, ale…“

„Ukaž,“ ožil Daniel.

Chris mu ukázala novou, podrobnější mapu, zachycující jenom severoamerický kontinet a oblast Tichého oceánu. Šipky, zobrazující jednotlivé incidenty, byly popsány a označeny daty. Zvýrazněny byly zejména měsíce.

To ale nebylo to hlavní. Většina šipek byla propojena plynulými, přirozenými křivkami.

„Podívej se. Jako kdyby většina těch míst ležela v pásech.“

„Máš pravdu. Tvoří to linie nebo velmi úzké pásy,“ přisvědčil Daniel.   

„Jo. „A většina má společné to, že se děje nad vodou, nad horami nebo v chladnějším období roku, hlavně od září do března. A pokud se ty čáry nebo pásy protnou, bývá to v místě těch nejdivnějších událostí.“

Oba se na sebe nad mapou zadívali. Pak Chris znovu promluvila. „Co myslíš?“ Vypadala napjatě.

Daniel ji pozoroval s úžasem. „Chris… ty bys zasloužila obejmout. Jsi skvělá,“ prohlásil po chvíli.

„Takže to tam vidíš taky?“

„To se nedá nevidět.“

Chris se s úlevou rozesmála a pak to byla ona, kdo koho objal.