709 – Napříč vesmírem

Náraz. A tma.

Náraz kulky, kterou vystřelila Eloise, jakoby Desmonda vymrštil z jeho těla. A nejen z těla. Připadal si, jako by ho to vyhodilo z reality. Jako by ho obrovská síla vrhla napříč neviditelné bariéře, kterou prorazil… a začal se propadat.

Měl strach. Za pevně sevřenými víčky mu stále probleskávaly blednoucí zbytky neodbytné představy Danielovy laboratoře, v uších mu zněly mlhavé tóny staré písně a všecko se trhaně propadalo. Nahorů, dolů, jako by visel na neviditelném provaze a ten provaz byl ukotvený v jeho mysli. Jeho mysl se škubala, jako by se o ni přetahovaly dvě soutěžící strany.

Pak se, opožděně, ozvala bolest. Začala mu tepat v hlavě, přibližně v místech, kam ho zasáhl výstřel z Eloisiny pistole. Trošku jej to probralo: mlhavě usoudil, že dokud cítí bolest, nemusí ještě být všecko ztraceno. Třeba se stará žena pořádně netrefila a on nějakým zázrakem přežil.

Těžce si zvedl ruku k čelu, odkud vycházely nejsilnější vlny tupé bolesti, pak ji oddálil a s námahou otevřel oči.

Žádná krev. To bylo dobré.

Tedy vlastně ne, to právě dobré nebylo. To nebylo možné.

Uvědomil si, že přes svou ruku zírá do silného bílého světla. Vytřeštil oči… a rozhlédl se kolem sebe.

Světelný tunel. Byl uprostřed obrovského kruhového světelného tunelu.

Takže takhle vypadá konec. Ten, o kterém mluví ti, co přežijí klinickou smrt, pomyslel si Desmond. Myslel si to bez lítosti, klidně, rezignovaně a snad i s kouskem zvědavosti, co přijde teď. Byl si podivně jistý, že pokud se dostane na tu správnou stranu, nečeká ho nic zlého.

Pak přišel další opožděný záblesk vzpomínky na dřívější život, tentokrát ale intenzivnější… a pocit nerozhodného vznášivého propadání ustal. Ve chvíli, kdy se mu před očima znovu vybavila fyzikální laboratoř, se najednou rozletěl světelným tunelem.

Bylo to neuvěřitelné a nepopsatelné. Dalo se to vzdáleně přirovnat snad jen k obrovskému světelnému výtahu, který svištěl obrovským nekonečným domem s nekonečným počtem poschodí. Ve většině z nich bylo zhasnuto, ale v některých se svítilo. A k těm to Desmonda nezadržitelně táhlo.

Pak přišel další náraz, pocit prohození neviditelnou silnou bariérou… a pak Desmond otevřel oči. Ležel na posteli v bytě, který nikdy předtím neviděl. Do místnosti oknem svítilo ranní slunce.

* * *

Vyděsil se. Měl se přece probrat v Danielově laboratoři, ne na tomhle neznámém místě! Zoufale se snažil přijít na to, co udělal špatně. Hlava mu však příliš nefungovala – ochromovalo ji to podivné vnitřní cukání, které neustávalo.

Vybavil si Eloisinu radu - soustředit se starou vzpomínku, kterou v něm vyvolala. Začal se tedy rozpomínat na dávnou návštěvu v laboratoři svého bratra. To však neměl dělat - v té chvíli cukání v mysli zesílilo, přišel známý náraz a Desmond byl opět ve světelném tunelu. Chtěl se vrátit zpátky do toho bytu, jenže ho cosi táhlo do jiného patra.  

Po známém průletu neviditelnou bariérou se ocitl na dalším místě.

Tentokrát byl ve vlaku. Jeho spolucestující se na něj dívali krajně podezíravě, když se náhle probral ze spánku, chvíli se nechápavě rozhlížel a pak si začal prohledávat kapsy. Bylo mu to jedno. Po chvíli šacování našel to, co v co doufal, že najde. Papír s naškrábanými údaji: Daniel Faraday, Oxfordská univerzita, Královnina kolej.

Cukání v hlavě zesílilo… a pak byl znovu v tunelu. Ze všech sil se soustředil na návrat. Povedlo se – cukavé vznášení ustalo a on se rozletěl zpět do reality s bytem.

Spolucestující ve vlaku nechápali, jak může někdo doslova během vteřiny usnout.

Desmond se probral opět v bytě. Neváhal a rychle ho prohledal. Potvrdilo se to, co už tušil: byl to jeho byt. Byt paralelního Desmonda Humea v paralelním světě. Jenže tenhle paralelní Desmond teď najednou dostal novou mysl – tu, která opustila tělo muže, kterého zastřelila Eloise Hawkingová.

Věděl, že musí jednat rychle. V bytě byl telefon i telefonní seznam; zavolal tedy na Královninu kolej do Oxfordu a pod jakousi malichernou záminkou si ověřil, že tam skutečně pracuje jistý Daniel Faraday. Poté okamžitě vyrazil na cestu. Přesun ze Skotska na jih Anglie mu zabral téměř celý den. Připadal si jako v transu. Nemyslel, nevzpomínal a měl jen jeden cíl – dostat se do Oxfordu. Dokud vnímal a soustředil se na obyčejné věci jako sbalení cestovního zavazadla, zakoupení jízdenky a přestupy na nádražích, bylo všecko v pořádku.

Ale jakmile se začal rozpomínat na Eloisiny pokyny a vybavily se mu podivně živé vzpomínky na Danielovu laboratoř, bylo zle. Nekontrolované propady do jiné reality pokračovaly. Oba světy se nezvykle podobaly. Druhá realita byla ta, do níž se Desmond propadal už během cesty vrtulníkem z Ostrova.

Desmonda příšerně bolela hlava. S každým propadem se bolest stupňovala. A každý návrat byl těžší a trval delší dobu.

* * *

Daniel Faraday stál u tabule a zamyšleně na ni psal dlouhý výpočet. Nevnímal ani kroky na chodbě, ani klepání na dveře, ani jejich otevření a něčí vstup. Jeho pozornost upoutal až zvuk, který se laboratoří rozlehl, když na podlahu dopadlo cosi těžkého. Fyzik se pomalu otočil s otráveným výrazem člověka, kterého už zase někdo ruší s nějakou malicherností a kterému nedopřejí chvíle klidu.

Otrávený výraz se však velmi rychle rozplynul. Danielova mysl se zmobilizovala do pohotovostního stavu. Zatraceně, určitě zapomněl vypnout ten zářič. Co se to sem sakra dostalo?  A odkud? Ale ne, vždyť ho dneska dneska ani nezapínal, uvědomil si o pár setin vteřiny později. Pak přestal přemýšlet a rychle se rozběhl k ležícímu člověku.

Další Desmondův propad přišel v tu nejnevhodnější chvíli – právě v okamžiku, kdy vešel do Danielovy laboratoře.

V propadu se setkal s dlouhovlasým Danielem v univerzitním kampusu.

Pak se s obrovskou námahou vrátil zpátky. Hlava mu třeštila nepředstavitelnou bolestí a cukání v mysli, příznak blížícího se přesunu, nesláblo. Ani se mu na tu chvíli nechtělo otevírat oči. Tušil, že už tohle dlouho nevydrží.

V té chvíli ho někdo oslovil.

„Desmonde,“ pronesl Daniel. Znělo to trošku udiveně a trošku potěšeně – asi tak, jako když vám o půlnoci někdo zazvoní u dveří a vy uvidíte starého dobrého přítele, kterého jste neviděli několik let.

Desmond otevřel oči. Daniel stál u něj a překvapeně ho pozoroval. „Desmonde. Nečekal jsem tě, brácho.“

* * *

On to ví, blesklo Desmondovi hlavou. A vypadá jinak než… tenkrát. Má krátké vlasy. Víc si uvědomit nestihl.

Při dalším propadu se probral v křesle u dlouhovlasého Daniela na Oxfordu. Pozoroval, jak fyzik nastavuje zářič na patřičnou frekvenci a ozařuje laboratorní krysu. Pak opět prolétl světelným tunelem zpátky.

Daniel se nad ním skláněl a tentokrát vypadal starostlivě. „Desmonde, slyšíš mě?“ Neznatelně přikývl. „Byl jsi pryč?“ Další přikývnutí. „Desmonde. Tvoje konstanta. Co to je?“

Desmond se snažil rozpomenout na pokyny od Eloise Hawkingové, ale nešlo to. Cukání v hlavě sílilo. „Desmonde, nesmíš pryč! Ta konstanta, musíš mi o ní říct, dělej!“ vykřikl Daniel.

„Penny… ona… moje sestra,“ vypravil ze sebe Desmond ztěžka.

„Penelope? Ona je tvá konstanta?“

„Ona… ne. Já… jsem si ji vzal,“ zablábolil Desmond… a pak to znovu cuklo.

Propad. Ozářená krysa pošla. Desmond si ze všech sil přál, aby další cuknutí přišlo co nejdříve. V tom druhém světě zůstat nechtěl – bylo na něm děsivého a nebylo to jen tou mrtvou krysou.

* * *

Tentokrát byl návrat velmi těžký. Desmond dávno dobře věděl, kterým směrem se má vrátit do reality, do které patří… ale najednou ho cosi začalo táhnout na druhou stranu. Pomalu, ale neoblomně. Přestalo to až ve chvíli, kdy si vzpomněl na ustaraný výraz svého mladšího bratra. Daniel! To on je ta konstanta, osvítilo ho najednou.

Pohyb ve světelném tunelu se zpomalil a pak změnil směr. Teď to byl ten správný. Cuk a náraz.

Uvědomil si dvě věci. Za prvé nemohl dýchat – a za druhé ho pálil obličej. Když otevřel oči, pochopil oboje. Daniel se nad ním skláněl; nevypadal už starostlivě, ale vyděšeně a jednou rukou mu tiskl k nosu papírový kapesník a druhou ho energicky pleskal po tvářích.

„Desmonde, rychle! Vzpamatuj se! Kdo nebo co je tvoje konstanta? Neříkej mi prokrista, že tě matka poslala do téhle šílenosti a neřekla ti o konstantě,“ zajíkal se Daniel. „Je to tvoje sestra? Penny? Tu sem ale tak rychle nedostanu!“

Desmond neznatelně zavrtěl hlavou. „Ona ne. Ty.“

Cukání opět nebezpečně zesílilo.

„Já?“ užasl Daniel. Vzápětí mu došlo, že na úžas není čas. Přinutil se zklidnit hlas. „Dobře, to je ideální. Poslouchej mě, Desmonde, soustřeď se. Podívej se na mě. Dívej se na mě, soustřeď se na to, co ti říkám a uvědomuj si, že to je teď. Teď a tady. Rozumíš? Jsi teď a tady a nikde jinde. Tohle je tvá pravá realita, ty ostatní ignoruj!“

Znělo to sice jako připitomělé zaříkávání, ale mělo to neuvěřitelný efekt. Desmond se zbytky své vyčerpané mysli zachytil bratrových slov a snažil se chápat jejich význam. Marně. Ale už jen to, že se soustředil na jeho hlas a uvědomoval si, že TOHLE je skutečnost, ne ty tunely a ten svět s mrtvou krysou, zafungovalo zázračně. Cukání v mysli začalo slábnout… až úplně zmizelo.

Daniel s úlevou zjistil, že se Desmondovy zorničky přestaly škubat. Přestal mluvit a vyčerpaně se zhroutil na zem vedle staršího bratra. Kapesník, který pustil z ruky, byl úplně nasáklý jasně červenou krví.

„Tak to bylo o chlup, brácho.“

* * *

Desmond se pokusil zvednout, ale v hlavě mu znovu vybuchla nálož tupé bolesti. Nejvíc bodala v místech, kam ho před časem zasáhla kulka. „Ona… ona mě střelila,“ rozpomněl se šokovaně. „Tvoje matka mě střelila.“

Daniel zpozorněl, ale jeho pozorný pohled přešel během milisekundy do chápavého a soucitného. „Ach… to mě mrzí. Moje matka nikdy nebyla moc dobrá ve vyjednávání. Vidím, že je ve všech realitách stejná.“

„Pokud si umane, že něčeho dosáhne, tak pro to udělá cokoli. Musela si být zatraceně jistá, že to je nutné, když tě sem vykopla takhle nepřipraveného tak drastickým způsobem. Řekla ti něco?“ 

Desmond se konečně pomalu posadil a hořce přikývl. „Penny. Ona… já… vzali jsme se. Nevěděli jsme, že…“

Daniel zbledl. „Ale ne, Desmonde.“

„Řekni, že to není pravda,“ zadíval se na něj starší bratr s prosebným výrazem.

Daniel s nesmírně lítostivým výrazem přikývl. „Je to pravda. Nechápu, jak vám to mohli zatajit, co si od toho slibovali. Taková pitomost. Ale… kvůli tomu tě sem neposlala, že ne?“

Desmond krátce shrnul, co mu Eloise řekla před smrtí. Že jejich syn je někde ve světě s Ostrovem v nebezpečí. Že ho musí zachránit. Že je sice výjimečný, dovede zasahovat do běhu už daných věcí a přecházet mezi realitami, ale že na ten největší úkol nestačí. Že potřebuje pomoc svého bratra, kterého musí vzít s sebou do paralelního světa.

„Musíš si o mně myslet, že jsem se zbláznil,“ uzavřel s povzdechem.

„Ale vůbec ne,“ zatřásl hlavou Daniel. „Já o většině těch věcí vím. Nevěděl jsem jenom o tom nešťastném vztahu a o vašem dítěti. Jinak to není nic nového, matka mi o tobě téměř všecko řekla. Myslím, že mě na tuhle situaci připravovala.“

„Takže… ty do toho jdeš se mnou?“

Daniel se zářivě usmál. „ Ovšemže jdu. Jsi můj bratr, na kterého jsem roky čekal. A je to naprosto unikátní příležitost, jak si v praxi ověřit, jestli moje teorie a výpočty byly správné. Dostanu se na Ostrov… na to neskutečné místo, které už v tomhle světě bohužel navštívit nemůžu. A navíc mě budeš potřebovat. Jsem tvá konstanta, takže se vyhneš dalším nebezpečným nekontrolovaným propadům. Tohle se matce nepovedlo. Radit ti, aby sis vzpomínal na jinou realitu, než do které ses měl dostat, byť velmi podobnou... Tím všechny ty tvé problémy způsobila. Taková školácká chyba.“

Desmond se jen nechápavě podíval.

Daniel viděl, že starší bratr přestává chápat souvislosti. „Desmonde, to necháme na zítra. Přípravy nám zaberou minimálně den, takže na vysvětlování bude času dost. Teď by sis možná měl odpočinout.“

S tím Desmond naprosto souhlasil. Posunul se po hladké podlaze, přisunul se ke zdi, zvrátil hlavu a zavřel oči. Bylo mu úplně jedno, kde je. Hlavně, že mohl zavřít oči beze strachu, že se znovu někam propadne.

„Neblázni, brácho. Dělej, vstávej,“ nedal mu pokoj Daniel a pomáhal mu na nohy. Desmonda překvapilo, jakou sílu ten hubený kluk má. Vyškrábal se na nohy a následoval bratra. Daniel ho zavedl do malé místnosti vedle laboratoře. V místnůstce o rozměrech asi dva krát dva metry proti dveřím byla pouze stará pohovka a rozviklaný stůl. Na zdi vedle dveří bylo malé umyvadlo s poličkou. Na stole pod oknem stál jednoduchý vařič a několik kusů nádobí. Desmond zaznamenal, že většina nebyla umytá. Vědci prostě nepatří k nejpraktičtějším lidem.

„Není to kdovíco,“ omlouval se roztržitě Daniel. „Někdy tu přespávám, když se zapomenu u práce do noci a nechce se mi domů,“ vysvětloval a tahal zpod pohovky kufr, z něhož vytáhl tlustou prošívanou přikrývku. Kufr strčil za dveře do své laboratoře a přikrývku hodil Desmondovi, který se už vděčně svalil na pohovku.

„Kde budeš spát ty?“

„Já spát nebudu. Mám spoustu práce. Jestli máme co nejdřív odejít, musím toho spoustu připravit.“

Desmond popadl sklenici vody, kterou mu bratr podal, a vypil ji na jeden hlt. Aťsi sklenice byla špinavá. Na některých věcech teď prostě nezáleželo.

„Dobře se vyspi, brácho.“ Daniel zhasl a zavřel za sebou dveře do laboratoře.