1005 - Sierra X-Ray

U tichého tábořiště zatroubilo auto. Bylo půl sedmé ráno. Miles a Chris zaparkovali auta vedle sebe stejně jako včera a zamířili k tábořišti.

Desmond šel jako první. Nejprve si nebyl jist, co to ve světle čelovky vidí. Než se výjev prodral přes jeho ranní rozespalost a nastavení toho, co je vůbec možné, trvalo to několik sekund. Takže ranní ticho jako první prořízl výkřik Milese, který šel hned za ním. 

„Jime!“

Oslovený sebou trhl v bivakovacím pytli a zazmatkoval, protože ho omezené možnosti pohybu při probuzení zmátly a rozhodily. Než se stihl posadit a pochopit, co se vůbec děje, zaplavil ho příval slov parťáků.

„Kde je, Jime? Co se tady stalo? Panebože, KDE JE?“

Sawyer se konečně posadil a vytřepal si z očí spánek. Doprdele, já jsem usnul, uvědomil si. Zmateně se podíval směrem k příchozím. Desmond stál dva kroky od něj, třeštil oči na druhou polovinu tábořiště, Miles už se skláněl k čemusi na zemi, Frank stál zaskočeně opodál a rukou dělal zátaras pro Chris, aby nechodila dál. Dívka stála bez hnutí a kolem kotníků se jí rozlévala velká kouřící hnědá louže. Pramenila z několika kelímků, které ještě před okamžikem nesla v krabičce – v Oroville všem koupila velké a pořádně horké kafe. Teď se rozlilo sněhem.

„Kde je?“ zařval znovu Desmond a naklonil se nad Sawyera.

Ten se konečně rozhlédl po tábořišti a pak pochopil.

Daniel byl pryč.

Na místě, kde si vědec předchozího večera ustlal, bylo jen zválené chrastí a ve sněhu byly vidět stopy po tažení. Jako by odtud někdo nebo něco odvleklo něco těžkého a bezvládného.

Daniel i jeho spací ležení byli pryč.

„Damny! Damned Danny!“ zařval Sawyer na celý les.

„Dohajzlu, Jime, co se tady stalo?“ ozval se nechápavě i Miles.

Teprve teď se Sawyer zmohl na celou větu. „Já nevím, kurva, před chvílí tady byl. Doprdele, musel jsem usnout, kurvadrát! Kam ten pitomec zmizel? Doprdele, DANNY!“

Desmond ho jen sjížděl šokovaným pohledem. Bylo v něm všecko – vztek, šok, nechápavost, zklamání. Takže já ti tady svěřím klíčovej úkol hlídat centrální mozek celé skupiny… a ty ho necháš zmizet a místo toho chrápeš.

Kolem tábořiště se rozpoutal zmatek. Miles se sice snažil udržet parťáky aspoň trochu v klidu (a nenechat je pošlapat všecky případné stopy a další vodítka), ale bylo to marné. Temným ránem se nesly nadávky, výkřiky, slova zmatku, nepochopení, obviňování, obhajoby a všecko se dohromady mísilo v šílené kakofonii.

A pak to najednou všecko najednou ztichlo.

Ztichlo to ve chvíli, kdy se v nedalekém podrostu ozvalo šramocení. Miles, který před okamžikem začal obhlížet okolí s pistolí v rukou, se tím směrem okamžitě otočil. „Stůj,“ vykřikl rozhodně.

Nedalekým borovicím se zavlnily větve. „To jsem já,“ ozval se známý hlas, v němž byl patrný zmatek.

„Dane!“

Jméno unisono zařvali Desmond, Sawyer a Chris. Miles šokovaně sklonil zbraň a Frank jen nechápavě zíral.

Z podrostu se vynořil Daniel. Táhl za sebou svůj bivakovací pytel se spacákem i s podložkou.

„Dane, kdes doprdele byl?“ Desmond k bratrovi přiskočil a popadl ho za rameno.

„Byl jsem o kus dál v lese. Šel jsem si lehnout tam, když jsem dodělal měření. Tady Jim usnul a chrápal jako dřevorubec. Nedalo se v tom být.“

Sawyer se na něj nechápavě podíval a promnul si oči. „Ježišikriste, Damned Danny. Vyděsils nás. Tohle ti jednou spočítám, ty malej idiote.“

Daniel se vzmohl k improvizované obhajobě, ale byl velice rychle ubit argumenty a nevybíravými výrazy.

Sawyer znovu klesl na svoje spací místo a cosi si mumlal o idiotech. Nebylo jasné, jestli tím myslí sebe, protože tak tvrdě usnul, nebo Daniela, který se přesunul jinam, aniž by ho o tom informoval. Desmond s Milesem už fyzikovi nevhodnost jeho počínání dost nevybíravě vysvětlovali.

„Tak to tady zase pomalu sbalíme, ne?“ pronesl klidně Frank a vrátil všechny do reality.

„A vyrazíme na to kafe, když už z tohohle nic nebylo,“ zadíval se lítostivě Sawyer na louži u Chrisiných nohou. Dívka tam pořád stála, jako by ji šok přimrazil k zemi. „Vykašli se na to, Scullyová, stanou se horší věci. A my jsme dneska stejně už kafe měli, jen nebylo moc dobrý.“

* * *

Po ranním šoku se nikomu nechtělo dělat nic náročného. Sawyer s Danielem šli spát. Odpočíval i Miles. Sawyer totiž dostal od Desmonda stopku – velitel mu bez dalších diskusí sdělil, že následující noc s vědcem bude v lese Miles. „Má tam s ním bejt někdo odpočatej. Ne někdo, kdo druhou noc v terénu vytuhne jako malý děcko. Jseš mimo službu, Jime.“

Frank, Desmond a Chris vyrazili na měření do lesů. Opět procházeli místa z předchozího dne a prováděli základní měření, která jim svěřil Daniel. Chris si nesla nemoderní fotoaparát a na místech, která vykazovala detekovanou anomálii, soustředěně fotografovala. Lesem se neslo typické bzučení ručně převíjeného filmu.

Odpoledne se vrátili do Oroville. Dívka se zavřela ve své improvizované temné komoře a několik desítek minut soustředěně přetáčela nafocené filmy, potmě je navíjela do vyvolávacích kazet, pomalu nalévala chemikálie, měřila čas, a pak pod červeným světlem prosvěcela vyvolané negativy, ostřila, počítala čas a koupala mokré fotografické papíry v chemických lázních.

V jejím pokoji na ni napjatě čekal Desmond, Daniel a Sawyer. Konečně se dveře koupelny otevřely a novinářka je pustila dovnitř. „Opatrně, je tady málo místa. Ale myslím, že něco máme.“

Nad vanou se sušila asi dvacítka snímků. „Tohle stálo za zvětšení. Ostatní byly rozmazaný nebo se mi nepovedlo vyvolání fotky. Ale… Co si o tom myslíte?“

K černobílým fotkám okamžitě přiskočil Daniel a zblízka je začal zkoumat. Nejvíc ho zaujala řada snímků z místa C. Pokřivené borovice byly zahalené podivným oblakem světlých skvrn. Když se podíval na několik snímků jdoucích za sebou, viděl, že se skvrny pohybovaly.

„Co to doprdele je?“ ozval se Desmond. „Na tom místě odpoledne vůbec nic nebylo.“

„Já vím,“ souhlasila Chris. „Nebylo nic vidět,“ řekla s důrazem na poslední slovo a klepla si ukazováčkem do koutku pravého oka.

„A nic nestandardního jste nenaměřili,“ řekl tiše Daniel. „Takže to není ani ionizující, ani elektromagnetické. Je to další projev průsaku ze spojnice.“

„Takhle vypadá, když místo vibruje o frekvenci 11 hertzů?“

„Ne tak přesně,“ řekl zamyšleně Daniel. „Myslím, že to je něco doprovodného.“

Pak se obrátil k Chris, která stála ve dveřích mezi koupelnou a pokojem. „Myslíš, že by ses mohla připomenout tomu policistovi? Pokud se už stihl dostat do archivu a udělal kopie některých z těch snímků z roku 1978…“

„Myslíš, že to bude to samý?“

„Ano, to si myslím.“

* * *

Následující, třetí večer a noc strávil na tábořišti v Sierra Nevadě opět Daniel a s ním Miles. Zprvu toho moc nenamluvili, ale nálada byla klidná. Daniel se přiznal, jak ho mrzí, že ráno způsobil poplach.

„Já bych z toho nedělal kovbojku,“ utrousil Miles. „Nic hroznýho se nestalo. Když si teda odmyslím to, že jsem tě na okamžik měl na mušce s prstem na spoušti.“

„Byla to moje chyba,“ zpytoval svědomí fyzik. „Chtěl jsem se před svítáním na tábořiště vrátit, ale nějak se mi to protáhlo. Najednou bylo asi o hodinu víc, než jsem si…“

Pak zmlkl, jako by ho náhle něco osvítilo. Pak se vyhrabal ze spacáku a začal po kapsách hledat své zápisníky. Nalistoval zápisky z poslední noci a jel po sloupcích čísel prstem. „Co tam máš, Dane?“ přidřepl k němu Miles, který se také neochotně vyštrachal z ležení.

„Měření podle všeho ještě proběhla normálně. Ale potom… Milesi, já jsem si jistý, že jsem nespal. Když jsem se odsunul z tábořiště, bylo po půl páté ráno. Byl jsem si jistý, že uteklo tak třicet, maximálně čtyřicet minut. Psal jsem si zápisky, zatraceně!  Podívej se na to sám,“ strčil vědec parťákovi pod nos dvě popsané stránky.

„Kde přesně jsi to vlastně byl?“

„Asi o padesát metrů dál v lese,“ upřesnil vědec.

„Nebylo to u toho…“ Miles rukama naznačil světelný kužel.

„Ne,“ odmítl rozhodně Daniel. „Takový idiot nejsem, abych se usadil uvnitř průsaku.“

Miles chvíli přemítal. „Jseš si jistej, žes ani na chvíli neusnul?“ zeptal se nakonec.

„Jsem,“ prohlásil jistě Daniel. „Když si pomůžu slušnější dávkou kofeinu, vydržím hodně dlouho nespat. Nespal jsem.“

„Tohle nejsou zápisky někoho, kdo usíná,“ musel neochotně přiznat Miles a přejížděl očima řádky. „A navíc to nejsou žádný výpočty, ale pozorování toho, co se děje. S přesnejma časama. Co to má znamenat, Dane?“

Daniel zněl najednou váhavě. „Milesi, nechci dělat unáhlené závěry. Rád bych to ještě dneska ověřil.“

„Chceš zase jít mimo tábořiště?“

„Ano,“ kývl Daniel. „Pokud budou všechna měření zase v pořádku a bez nestandardních anomálií, rád bych to zkusil zase.“

Miles se na něj zadíval podezíravě. „Půjdu na ta měření s tebou. Než se tam usídliš, chci vidět, že ta místa jsou v pořádku.“

Daniel pokrčil rameny.

* * *

Noc proběhla v klidu. Spojnicová anomálie byla stále aktivní, mírně pulsovala, ale nic dalšího se nedělo. Daniel Milesovi ukázal místo, kde včera trávil chvíle nad ránem, a ukázal mu, že podle měření tam opravdu neprobíhá nic divného.

Po ukončení pravidelných měření se tam Daniel opět usídlil. Miles zůstal v tábořišti, ale nespal. Byl v pohotovosti a hlídal čas. Když po svítání dorazila čtveřice z Oroville, informoval je o nočním pokusu a všichni se vydali na stanoviště. Daniel, zavrtaný ve spacáku, seděl na podložce a zády se opíral o strom. Psal něco do zápisníku.

Miles, který příchozí vedl, se zastavil opodál. Pohled mu zvážněl. Daniel je očividně ještě neočekával.

„Dobré ráno, Dane,“ poznamenal Desmond.

Vědec se snažil vypadat nezaskočeně, ale příliš se mu to nepovedlo. Nic sice neřekl, ale jeho zmatený pohled na skupinu, na své hodinky na zápěstí a pak opět na skupinu ho prozradil.

„Ty tvý super speciální vintage hodinky nefungujou, co?“ uchechtl se Sawyer.

„Nejspíš jsem je zapomněl natáhnout,“ zatvářil se Daniel provinile.

Miles k němu rychle pospíšil. „Vypadá to tak,“ řekl nahlas.

Hodinky ukazovaly půl páté ráno, kdežto teď bylo skoro sedm. Danielovo vysvětlení, že si starodávné mechanické zařízení zapomněl natáhnout, by dávalo smysl, nebýt jednoho detailu. Hodinky stále šly. Vteřinová ručička se škobrtavě sunula kolem dokola ciferníku a ukusovala další dílky.

Miles vědci uštědřil rychlý, ale všeříkající pohled. Chápu, že teď zatloukáš před bráchou a před všema ostatníma, ale já o tom vím a ty to víš.

* * *

Po příjezdu do Oroville se opět rozdělili do tří skupin. Daniel a Miles šli spát, Chris vyrazila k penzionovanému policistovi, který jí předchozího večera slíbil, že se pokusí zapátrat v archivu na stanici, a Sawyer, Desmond a Frank vyjeli opět do hor. Opět s sebou měli základní měřicí vybavení a projížděli postupně vytipované lokality.

Stalo se to opět v místě C, v Sawyer-Milesově průsaku, kde se kroutily borovice, světlo fialovělo a na fotografiích byly podivné skvrny. Frank a Sawyer měřili, když se najednou opět ozvalo to hučení jako před několika dny a vzápětí nastoupily i vibrace. Všichni věděli, co mají dělat. Okamžitě se rozběhli pryč, přístroje nepřístroje. Desmond sáhl do kapsy a sevřel Charlieho hračku. Rozbušilo se mu srdce.

Zůstali stát ve vzdálenosti, kterou vyhodnotili jako dostatečnou, a pozorovali průsakovou aktivitu. Desmonda napadlo, že by měl zavolat Danielovi, čert vem, že ho vzbudí při zaslouženém odpočinku, ale pohled na mobil mu jasně sdělil, že teď nikomu volat nebude. Baterie byla mrtvá. Mobil se v Desmondově ruce snažil vydat se ke zdroji anomálie. Ještě, že důsledně dodržovali Danielovy pokyny a na měření si nebrali zbraně.

Vibrování a hukot sílily.

Pak se z lesa ozvalo ještě dalšího – splašený dupot. Mezi stromy, asi sto metrů od nich, se vyřítil jelen. Nejspíš byl mladý – místo paroží měl jen malé, čerstvě rozvětvené parůžky.  Kopyta se v běhu jen míhala a bušila do země a unášela zvíře přímo směrem k epicentru vibrací a záření, přímo do středu anomálie. Už nestihlo zastavit.

Zastavilo se až ve fialovém světle. Hukot a vibrace najednou ustaly a i světlo začínalo hasnout.

Zvíře stálo a ani se nepohnulo. Kdyby ho někdo pozoroval zblízka, všiml by si, že se jeho rysy začaly zvláštně tetelit, jako by je tvořilo něco živého.

Trojice stála asi sedmdesát metrů od průsaku, takže tyto podrobnosti neviděli. Viděli jen nestandardní chování mladého zvířete. „Proč nezdrhne?“ nechápal Sawyer.

„Nemůže,“ řekl temně Desmond. „Drží ho tam ten magnetismus, nebo co to je.“

Jenže zvíře to v příštím okamžiku vyvrátilo. Jako by se probralo z transu, najednou se rozhlédlo kolem sebe, jako by mu spadly klapky z očí, a pak zavětřilo. Otočilo se směrem k trojici a vzápětí se k nim tryskem rozběhlo. „Co to kurva…“ vypravil ze sebe Sawyer. Pak uskočil, stejně jako Desmond s Frankem.

Jelen se prohnal místem, kde ještě před pár sekundami stáli, a narazil do mohutného stromu. Vzápětí se sesunul k zemi s krkem nepřirozeně ohnutým do strany.

„Ten parchant se nás pokusil nabrat na rohy?“ zařval Sawyer z podrostu.

Desmond se ke zvířeti rozběhl.

„Nechoď k tomu, Desi, může to mít vzteklinu nebo tak něco,“ zakřičel na něj Frank. Pozdě, velitel už u zvířete klečel. Nesahal na ně, tolik příčetnosti mu zůstalo, ale našel pohled tvora, z něhož vyprchal život. Zvíře koulelo očima a jejich pohled byl vyděšený a nechápavý, jako by se samo sebe ptalo, co se to zatraceně stalo a proč to pro všechno na světě udělalo. Cos tam viděl? ptal se zvířete v duchu Desmond. Ale marně. Stvoření ještě párkrát škublo hlavou, pak jeho pohyby ustaly a byl konec.

„Co to kurva bylo?“ vrátil se k tématu Sawyer. „Ta mrcha se nás pokusila srazit?“

„Vypadalo to tak,“ odpověděl Frank.

„Udělalo to potom, co to bylo uprostřed toho fialovýho bordelu,“ zdůraznil Sawyer to, co všichni věděli.

Desmond stále klečel vedle mrtvého zvířete a až teď vzhlédl k parťákům. „Dejte mi papír a tužku. Tohle bude Dana zajímat.“

„Zapíšeš si to v autě, Desi,“ opáčil Frank. „Mizíme odsud. Instrukce jsou jasný.“

„Jo, tady to pěkně smrdí,“ přidal se k němu Sawyer. „To svinstvo už sice nedrnčí a nehučí, ale já už tady nebudu ani chvilku. Když to jelena, kterej je běžně plachej a před člověkem zdrhá jako o život, přinutilo vlítnout na nás jako kamikadze pilot, je to pěkně pošahaný. Nebudu tady čekat, až to zhypnotizuje i něco dalšího. Vstávej, padáme odtud.“

1004 – Sierra Whiskey

Chris se vřítila do společenské místnosti motelu, kde bydleli v Oroville, jako velká voda. Předpokládala, že její parťáci budou právě tam, a nemýlila se. V místnosti posedávali Sawyer, Miles a Frank a sledovali nějakou televizní soutěž.

„Kde je Des s Danem?“ vypálila bývalá novinářka, hned jak vlétla do místnosti.

Sawyer nadzvedl obočí. „Ale ale ale, to vypadá naléhavě. Zjistilas něco?“

„Jo,“ přitakala dívka rychle. „Kde jsou? Ty dva u toho potřebuju především.“

„Kde by byli. Ve svým pokoji,“ odtušil Sawyer jako by trochu dotčeně.

Dívka oddupala do schodů a zabušila na dveře obou bratrů. Otevřel Desmond. „Tak co?“

„Desi, budu potřebovat nějaký peníze,“ vybalila na něj okamžitě.

„Počkej, počkej,“ klidnil ji. „Co se děje?“

„Fotky,“ vydechla dívka. „Budu potřebovat fotovýbavu.“

„Máš přece svý profi vybavení,“ namítl nechápavě Desmond.

„Ne, budu potřebovat novej foťák, filmy a…“

„Zbláznila ses? Ty chceš fotit na film? To dneska ještě někdo dělá?“

„Ne, ne, já myslím, že to chápu,“ vstoupil do zmatené konverzace Daniel, který se vynořil za Desmondem. Upřel na dívku soustředěný pohled. „Analogové focení, že? Nezávislé na bateriích.“

Novinářka přikývla, až jí poskočil ohon, do něhož měla pevně svázané vlasy.

„Asi potřebuju něco vysvětlit. Jdem dolů,“ rozhodl Desmond.

* * *

Za pár minut už seděli všichni dole. Chris stále jen stěží skrývala vzrušení.

„Ten policajt. Úplně na konci z něj vypadlo, že skoro všecky fotky, který tam tenkrát udělali, byly nepoužitelný, osvícený.“

„Dal ti nějaké?“ zareagoval okamžitě Daniel.                        

„Ne, zůstaly ve spisu v policejním archivu,“ zavrtěla hlavou. „Slíbil mi, že se pokusí do archivu vypravit a z několika fotek udělat kopie, ale…“

„Osvícený fotky,“ odfrkl Sawyer. „Nějakej policajt to zvrtal, to je všecko.“

„To se mně podle popisu nezdá. Byly na prý tom fleky. Nebylo to osvícený celý, jako když si na ruličku filmu posvítíš světlem.“

„To zní, jako by sis na ruličku filmu fakt někdy posvítila,“ zaujalo Franka. „Ty umíš klasickou analogovou fotku?“

„Jo,“ přisvědčila dívka. „Na vysoké jsem to měla jako volitelnej předmět. Dost mě to bavilo.“

„Tak na tohle chceš nový vybavení,“ pochopil Desmond. „Chceš zkusit, jestli něco takovýho vyfotíš i teď?“

„Přesně tak,“ souhlasila dívka.

„To je obrovsky důležitá informace, Chris,“ zadíval se na ni upřeně Daniel. „Analogový film je na ozáření extrémně citlivý, to je pravda. A klasický fotoaparát je mechanická záležitost, takže se zbavíme té nepříjemnosti s vybíjením baterií. Pokud se ti podaří něco nafotit a na snímcích se objeví něco podobného jako tenkrát, může to být důkaz toho, že se tehdy dělo něco podobného jako teď.“

Novinářka jen vážně přikývla.

Desmond ukázal na Milese. „Dáš Chris nějaký peníze. Kolik na to budeš potřebovat?“

„Pár tisíc by mělo stačit,“ řekla dívka. „Do zítřka si najdu nějakej fotobazar v okolí a zítra tam vyjedu. Snad budou mít i vybavení na vyvolávání filmů a fotek. Ale nevím, jak tady udělám temnou komoru.“

Daniel se klidně ozval. „Seženeme ti černý samet.“

„Ona chce fotky vyvolávat, ne pózovat na romantický foceníčko, vědátore,“ ušklíbl se Sawyer.

Daniel lehce zrůžověl. „Já vím, Jime. Černý samet je perfektní světelný izolant. Pohltí většinu zbytkového světla zvenčí. Když budeš mít nosnou konstrukci, něco jako velký stan, který přetáhneme černým sametem, mělo by ti to vytvořit dostatečné podmínky, Chris.“

„To zní bezvadně, Dane,“ zazářila dívka. „Pomůžeš mi s tím, prosím?“

Fyzik se už nadechoval, aby přitakal, ale do hovoru vstoupil Desmond. „Dane, ty budeš mít dost práce s měřením, ne? Neříkals, že zítra v noci už chceš vyrazit na terénní práce?“

Daniel neochotně přisvědčil. Záměru pomoci Chris vybudovat temnou komoru z pohltivého materiálu se tedy ujal Frank. „Pomůžu ti s tím, holka. Nezní to jako extrémně těžká věc. Kdysi jsem si s kamarádem v garáži stavěl vlastní letadlo, taky jsme u toho potahovali konstrukci plátnem. Takový doupě z dek nemůže být o nic moc těžší.“

„Tak jo,“ uzavřel vzrušenou diskusi Desmond. „Parádní práce, Chris. Uvidíme, co ti z toho fotopokusu vyjde. Zmapuj si, jaký budeš potřebovat vybavení a zítra se dej do shánění. Ráno vyjedeme všichni, seženem i věci na noc v terénu pro Dana a Jima, a pak se ty dáš do práce a my můžeme jet měřit v pěti. Je to tak, Dane?“

Fyzik listoval zápisníkem. „Ano, to by mělo stačit. Budu chtít pokračovat v mapovacím měření a experimentech směrem do lesa a do lokalit E a F. Zítra večer bych rád měl ze všech lokalit nabrána ta ostrá měření, která jsme udělali dnes na místě C. Snad to půjde relativně rychle.“

„Pokud zase nebude nějaký neplánovaný vzrůšo jako dneska,“ ozval se Miles.

„To, že jsme zachytili výraznou anomálii dnes, neznamená, že se to bude dít i zítra,“ odtušil Daniel. „Ty jevy nemusí být kontinuální ani pravidelné.“

„Uvidíme,“ uzavřel Desmond. „Rozpouštím poradu. Nechci nikomu do ničeho kecat, ale pokud vy dva, Dane a Jime, máte zítra v noci být venku a měřit, na vašem místě bych se dneska pořádně vyspal.“

* * *

Ráno vyrazili. Chris zůstala v motelu – předběžný průzkum ukázal, že sehnat veškeré vybavení nebude tak jednoduché a že nejspíš bude muset nakupovat až ve vzdáleném a výrazně větším Sacramentu. „Zkusím si to objednat a zítra tam kdyžtak zajedu,“ prohlásila s rezignovaným výrazem.

„Nic jinýho dělat nemůžeš,“ souhlasil s ní Desmond. „Zítra si klidně vezmi svoje auto. Dan se Sawyerem budou stejně dospávat noční práci, takže jedno auto do hor bude stačit.“

Pětice se vypravila do orovillského nákupního centra a sehnala dvě sady zimního kempovacího vybavení – teplé péřové spacáky, tlusté izolační podložky, nepromokavé bivakovací pytle, plachty a nějaké zásoby. Pak se vydali do hor nad Oroville s měřicím vybavení.

Ukázalo se, že je tak málo sněhu, že ani nepotřebovali sněžné skútry, aby se dostali do lokalit v horách mimo cesty. Daniel každému členovi výpravy určil dvě až tři krabice s vybavením, to jim pečlivě rozmístil do batohů a vyrazili.

Našli několik dalších anomálních lokalit, rozprostřených na trase D – F, ale na žádné z nich zrovna nezaznamenali ani výrazné záření, ani vibrace, magnetismus a další projevy. Daniel si všude provedl standardní, asi hodinové kolečko měření, nasbíral nějaké vzorky a zaučil Milese a Franka do měření potřebných parametrů. „Moc mi pomůže, když mi tahle měření budete moct udělat opakovaně i zítra a pozítří, když tady nebudu. Budu díky tomu mít k dispozici kontinuální data.“

Skončili kolem čtvrté hodiny večerní, když už se blížilo večerní šero, v lokalitě kolem místa C. Daniel se Sawyerem se začali připravovat k první noci v terénu. Našli příhodné místo, dostatečně ploché a obklopené stromy, k němuž se dalo přijet autem a zároveň bylo nedaleko od detekovaného Sawyer-Milesova průsaku, jak mu začali říkat podle objevitelů. Pak vyskládali z outlanderu kempovací výbavu, navlékli se do teplého zimního oblečení a Daniel se dal do výběru nejpotřebnějšího měřicího vybavení.

Zatímco fyzik přebíral přístroje, světelné zdroje, zápisníky a další potřeby, Sawyer si od Milese vzal druhou zbraň a několik plných zásobníků. K tomu si přibral i několik výstražných světlic. Světlice uložil do batohu, pak se zamyslel, pohrabal se v něm a až když se dokutal až na dno, spokojeně zamručel. Vytáhl ze dna batohu velký lovecký nůž v pevném pouzdře. Zastrčil jej do venkovní kapsy batohu a hodil batoh na zem vedle auta.

Desmond si Sawyera vzal stranou. „Jime, dávej na Dana pozor. Když se zabere do práce, umí zapomenout na celej svět.“

„Jsem si všiml,“ odtušil Sawyer. „Neboj, Scotty, ohlídám ho. Od toho tady jsem.“

Velitel se na něj pevně zadíval. Sawyer mu pohled vrátil.

„Jsem rád, žes včera byl u tý jeho divný anomálie s vibracema a tím vším,“ pokračoval pak Desmond. „Kdyby se v noci dělo něco podobnýho, dostaň ho odtamtud za každou cenu, jasný? I kdybys ho měl něčím praštit po hlavě, kdyby s ním nebyla řeč.“

„Bude mi největším potěšením,“ prohlásil Sawyer rozhodně. Desmond si nebyl jist, zda se Sawyerovo potěšení vztahuje k variantě záchrany Daniela z hypotetické anomálie, nebo k variantě praštění Daniela něčím po hlavě, ale v tuto chvíli to bylo vlastně jedno.

* * *

Desmond, Miles a Frank se vrátili do hotelu. Odvezli obě auta a Sawyer s Danielem na provizorním tábořišti osaměli. Než se úplně setmělo, připravil si Daniel na měřicí pozice stojany na přístroje. Samotné vybavení zatím nechal v krabicích na nepromokavých podložkách a zastínil vše plachtami pro případ sněžení. Do kapes teplé zimní bundy si nastrkal základní přenosné detektory a zkontroloval, že má připravené svítilny včetně chemických.

„Sedni, Danny. Večeře,“ mávl na něj Sawyer a ukázal k rozdělanému ohništi. Daniel zkontroloval čas (pořídil si za tímto účelem starodávné natahovací hodinky) a když zjistil, že má do začátku měření ještě dost času, bez přemlouvání se usadil na své podložce a převzal od Sawyera klacek s napíchutým sendvičem, který dopoledne koupili v orovillském supermarketu. „Není to zrovna vybraný menu, ale aspoň to bude teplý,“ pokrčil Sawyer rameny.

„Když dělám na experimentech, jím většinou ještě horší věci,“ přiznal Daniel.

„No jo, Angličan. Víš, co se o vás Britech říká?“ zatvářil se poťouchle Sawyer.

„Asi toho bude hodně, ale nevím, co přesně myslíš teď.“

„Že z vás vynikající námořníky a objevitele udělaly dvě věci. Chutnost britský kuchyně a krása britskejch žen.“ Sawyer se zachechtal a sundal z klacku svůj sendvič.

Daniel se pobaveně usmál, ale nijak to nekomentoval. I on se zakousl do své večeře. Najedli se v tichu. Noční tmou se nesly běžné zvuky lesa – semtam něco zachrastilo, praskla větev, sesunula se hromádka sněhu. Byl klid.

Pak ticho prolomil Daniel. „Můžu se tě na něco zeptat, Jime?“

Sawyer si přes ramena hodil spacák, pohodlně se usadil a kývl na souhlas.

„Proč jsi sem se mnou chtěl jít?“

„Protože někdo s tebou jít musel. Pokud se něco podělá, tak to sám nedáš.“

„To vím, ale proč zrovna ty? Pochopil jsem, že táboření zrovna není tvoje záliba. Proč jsi se mnou neposlal Milese?“

„Mám pro to svý důvody,“ odtušil Sawyer.

Daniel také sáhl po spacáku, od země šel chlad. „Přemýšlel jsem o tom. Vidím několik variant. První – myslíš, že tu může dojít k něčem opravdu ošklivému a věříš víc sobě, než Milesovi, že krizovou situaci zvládneš líp.“

„No, v podstatě jo,“ přisvědčil Sawyer. „A jaký jsou ty další verze?“

„Druhá – vidíš v něčem riziko přímo pro Milese a nechceš ho tomu vystavovat. A třetí – z něakého důvodu se mnou chceš být sám.“

Sawyer se tvářil pobaveně, ale k žádné z verzí se nepřiklonil. „Mysli si, co chceš. Máš s tím problém, že jsem s tebou sem jel já?“

Daniel se zadíval do zmenšujících se plamenů. „Mám-li být upřímný, tak ano.“

Sawyerovi zmizelo pobavení z tváře. „Ty se mnou máš problém? Fakt? To tě tak moc vytáčím?“

„To není ten hlavní důvod,“ odtušil Daniel, ačkoli nepopřel výrok, že ho Sawyer vytáčí. „Nechci, aby se s tebou něco stalo, Jime. Jsi náš hlavní zdroj informací. Byl jsi na Ostrově po nejdelší dobu a nejvíc jsi toho tam zažil. Jsi naše živoucí paměť a já potřebuju, abys jí i zůstal.“

Sawyer na něj překvapeně zíral. Tohle ho nikdy nenapadlo. „Takže já jsem váš živoucí archiv,“ zatřásl hlavou. „To teda pěkně děkuju.“

Daniel pokrčil rameny.

Sawyer sáhl do svého batohu a vytáhl láhev whisky. Napil se a podal láhev Danielovi. „Dáš si taky?“

„Ne, díky,“ odmítl Daniel.

„Damned Danny,“ ušklíbl se Sawyer. „To si budu brát osobně. Se Scullyovou jsi popíjel.“

„To byla jiná situace.“

„Jasně,“ protáhl Sawyer pochybovačně.

„Byl víkend a neměl jsem před sebou práci,“ pokrčil rameny Daniel. „Teď si opravdu dát nemůžu. Alkohol mě uspává a já potřebuju zůstat pozorný.“

Sawyer se znovu natáhl k batohu a zalovil v něm. „Tak když si nedáš whisky, tak tady máš něco pro hodný kluky. Myslel jsem na všecko,“ zachechtal se a kroutil rukou, jak táhl skrz další obsah batohu cosi velkého. Daniel ho udiveně pozoroval.

„Na, chytej,“ rozmáchl se konečně a hodil po něm velký pytel. „Vsadím se, že to z anglickejch internátních škol neznáš.“

Daniel chytil sáček marshmallows a rozesmál se. „To se… peče na ohni, nebo jak že se to dělá?“

„Chytrej kluk,“ přisvědčil Sawyer. „Ale ať ti neblafnou, je to hned. Na zdraví,“ zvedl směrem k němu svou lahev.

„Na zdraví. Dík, Jime.“

Chvíli bylo ticho, narušované jen lesními zvuky a škvařícím se cukrem na Danielových bonbonech. „Není to špatné,“ prohlásil vědec spokojeně s pusou plnou zkaramelizovaných cukrovinek.

„Stejně je to zvláštní,“ protáhl se Sawyer.

„Co myslíš?“

„Tohle všechno a jak se to všecko v životě mění. Krmím tě tady bonbónama jako starší brácha nebo velkej spolužák mentor, jak to na těch vašich školách máte… a přitom kdybysme se v tý škole fakt potkali, nejspíš by ses na mě koukal pěkně seshora jako na blbečka, co sotva prolejzá z ročníku do ročníku.“

Daniel pomalu zvedl hlavu od plamenů a další porce marshmallows. „A ty bys mě šikanoval a vysmíval se mi do šprtů.“

Sawyer udělal něco hodně neobvyklého – uhnul pohledem. „Nejspíš jo,“ připustil. „Bylo to to jediný, jak jsem se uměl bránit, když jsem měl pocit příkoří. Nejlepší obrana je útok, znáš to.“

„To nevím,“ pokrčil rameny Daniel. „Každopádně teď na tom vlastně ani nezáleží. Nejsme děti ve škole. Ještě, že tak. Teď je to s tebou docela snesitelné.“

„To má bejt poděkování za večeři a za společnost?“ uchechtl se Sawyer.

„V podstatě ano.“ Daniel mu podal klacek s několika opečenými bonbony, rychle se podíval na hodinky a pak zahrabal hlouběji do spacáku. Na chvíli se zase rozhostilo ticho.

„Ty, vědátore?“

„Hm?“

„Co Scullyová?“

„Vypadá to, že bude v pořádku. Konstantoidy snad fungují.“

„To jsem nemyslel,“ ušklíbl se Sawyer. „Jak jste na tom?“

Daniel zamrkal. „Jak to myslíš?“

„Ty víš jak.“

„Hm… nijak. Nebo spíš pořád stejně.“

„Nekecej. Byli jste spolu celej předminulej víkend a vrátili jste se jako dva spiklenci.“

„To byla výjimečná situace.“

Sawyer postavil svou whisky na zem, až to žuchlo, a šel k věci. „Přestaň kličkovat, Danny. Líbí se ti přece, ne?“

Daniel se díval kamsi do lesa.

„Vidíš, nepopřels to. Na tom nic není, že se ti líbí,“ trval na svém Sawyer. „Je to pěkná holka.“

„Tak proč si s ní nezačneš sám?“ odsekl trošku podrážděně vědec.

„Není můj typ. A taky na to teď úplně nemám náladu.“

Opět se rozhostilo ticho, tentokrát lehce napjaté. Hovor skončil tam, kde skončit logicky musel, a ani jednoho z mužů to nezavedlo do úplně příjemné situace. Danielovi se sice Sawyerův výslech vůbec nezamlouval, ale podařilo se mu jeho útoky odvrátit a vyhmátnout parťákovo citlivé místo. Ale Sawyer se stáhnout nehodlal, zvědavost mu to nedovolila. Po chvíli se k tématu opět vrátil.

„Neříkej mi, žes byl celej víkend sám s holkou, která se ti líbí, ona tě ošetřovala, popíjeli jste, užívali jste si muziku… a ty ses jí ani jednou nepokusil dát pusu. Pokud jseš aspoň trochu normální, tak to prostě není možný.“

„Ne, Jime, nepokusil,“ podíval se na něj Daniel pohledem, v němž byla patrná docházející trpělivost. „Už jen proto, že s tímhle,“ ukázal si na jizvu na rtu, „by se to dělalo dost špatně.“

„Na tom něco je,“ uznal Sawyer. „Ale tak mi neříkej, že sis to aspoň nepředstavil.“

Daniel ze sebe shodil spacák a vstal. „Díky za společnost, Jime, ale je čas skončit,“ protáhl se. „Budu se muset pustit do těch měření. Budu se pohybovat tady v okolí, jak jsme se domluvili, dobře?“

* * *

Sawyer se natáhl na podložce, jednu pistoli měl v kapse, druhou nataženou vedle hlavy, a odpočíval s přivřenýma očima. Doopravdy ale nespal, vnímal vzdálené probleskování silné čelovky, zvuky lesa, Danielovy vzdálené pomalé kroky a občasné pípání přístrojů. Jakmile se ozvalo něco nestandardního, hned kontroloval situaci. „Dobrý, Danny?“

„Ano,“ odpovídal důsledně Daniel s tím, že zakopl nebo mu upadla část vybavení nebo něco podobného. Obešel si pokaždé asi hodinové kolečko, pak se vrátil do tábora, na chvíli zalezl do spacího pytle, aby se zahřál, a pak vyrazil na další obchůzku.

Skončil kolem čtvrté hodiny ranní. Opět pobalil své přístroje do batohu a velké tašky a pak v matném světle přenosné svítilny kontroloval svoje zápisky. Všecko bylo v normě, jen zóna kolem hlavního anomálního průsaku podle naměřených hodnot vypadala, jako by se během noci střídavě mírně zmenšovala a zvětšovala.  Ale nic nedunělo, intenzita světla se neměnila, neobjevila se radiace ani magnetismus. Fyzik vlastně ani nevěděl, jestli je spokojený nebo ne – první noc měření neodhalila nic nestandardního. Na jednu stranu byl rád, že se anomálie zklidnila a snad nehrozí žádné riziko, na straně druhé jej mrzelo, že nic nezjistil.

Daniel si přisedl blíž k ohni, protože se do něj začínala dávat zima. Mrzlo a oheň už dávno vyhasl. Šustění jeho věcí probralo Sawyera z polospánku.

„Zima, co, Danny?“

Vědec, kterému z bundy koukaly jen oči a nos a od úst mu šla pára, přikývl. „Větší, než jsem čekal.“

„Jsme ti to říkali, že tady bude zima. A je nad ránem, to je vždycky nejhorší,“ konstatoval Sawyer. Pak ožil. „Počkej, vždyť sis s sebou bral termosku s kafem. Máš to ve svým báglu. Vybal to!“

Daniel se ošil. „Hm… už jsem to v noci vypil. Potřeboval jsem zůstat vzhůru.“

„Sakra, vždyť toho byl snad litr, Danny,“ zavrčel Sawyer zklamaným tónem. „Myslel jsem, že mně taky něco necháš.“

„Promiň, Jime,“ zatvářil se Daniel omluvně. „Přiložím aspoň něco na oheň.“

„Tohle už se ti nerozhoří, Danny,“ prohlásil Sawyer rezignovaně a také se vyhrabal ze spacáku. „Musíme to rozdělat znova. Kurva, to je zima.“

Za pár minut se jim sice povedlo oheň znovu rozdělat, ale navlhlé, ze země sesbírané dřevo spíš už jen čoudilo, než aby hořelo. „Zítra si musíme nasbírat zásobu na celou noc,“ otřásl se Sawyer. Daniel naproti němu jen nepatrně přikývl, aby z tepla spacáku a oblečení náhodou nevykoukl ven větším kusem pokožky, než bylo nutné.

„No nic, teď není čas na hrdinství,“ prohlásil po chvíli drkotání zuby Sawyer. Vytáhl svou lahev, v níž byly skoro ještě tři čtvrtiny obsahu. „Na, vědátore, teď už si dej a nekecej.“

Tentokrát už Daniel neprotestoval.

* * *

Čekání na svítání bylo skoro nekonečné. Když pro ně v osm ráno přijel zbytek skupiny, Sawyer s Danielem ani nebyli schopni pobalit své věci. Daniel se okamžitě rozběhl do outlanderu a přitiskl prochladlé prsty k topení, Sawyer sebou hodil na sedačku spolujezdce v druhém autě a toužebně se zadíval na Chris. „Kafe! Jedem!“

Dívka se zatvářila chápavě a soucitně. „Jen co ti dva sbalej vaše nocoviště.“ Zapnula topení naplno, Desmond s Frankem rychle naházeli nesbalené kempovací vybavení do kufrů obou aut, zaházeli ohniště sněhem a rozjeli se k Oroville.

Po pořádné snídani a dávce horkých nápojů se skupina vrátila do motelu a Sawyer s Danielem šli spát. Sawyer ještě zaúkoloval Chris, která odjížděla sama do Sacramenta pro fotografické vybavení, aby jim pořídila kempovací vařič, kotlík a zásobu kávy a čaje. Zbylá trojice jela provádět další měření podle Danielových instrukcí. Vědec po určitém váhání souhlasil, že už nebudou bazírovat na původně stanovených dvojicích, které měly plnit funkci konstant, a že mohou vyrazit sami – jen Desmond musel ukázat své konstantoidy. Daniel terénní skupině také připomněl to, že se v blízkosti průsakových lokalit nesmějí pohybovat se zbraněmi.

Po čtvrté hodině odpolední se vrátili s vybitými telefony a zápisníky plnými naměřených hodnot. Daniel, který se mezitím stihl trochu vyspat, byl už zase čilý a po aktuálních datech jen skočil. Letmo si je projel, přikyvoval, udělal si několik stran poznámek do zápisníku a opět si sbalil svůj měřicí batoh na noc. Daty z předchozí noci a uplynulého dne nakrmil software ve svém notebooku a spustil výpočty. V dohodnutý čas pak vyzvedl Sawyera – ospalého, ale nachystaného – a vydali se k odjezdu. Sawyer ještě zabušil na Chrisiny dveře. Otevřela po delší chvíli.

 „Máš, Scullyová?“ zatvářil se Sawyer zvědavě.

„Jo,“ zazubila se a podala mu tašku s vařičem a zásobami horkých nápojů. „Máte tam i horkou čokoládu v prášku, cukr vám možná v noci přijde k duhu.“

„Ty jseš prostě skvělá,“ prohlásil vděčně Sawyer. „Danny, Scullyová nás zachránila.“

Vědec si tak přízemních věcí nevšímal. Očividně ho cosi zaujalo v Chrisině pokoji, kam teď zvědavě nakukoval. Bylo tam podivné šero. „Můžu dál?“ dožadoval se.

„Jo, ale nerozsvěcej, prosím,“ upozornila ho dívka.  Odvedla oba účastníky noční výpravy do svého zešeřelého pokoje se zataženými závěsy a zamířila ke dveřím do koupelny. Místo látkového závěsu, který tam měl být standardně, tam teď visel těžký a bohatě nařasený černý samet. „Chvilku tady počkejte. Je tam málo místa,“ upřesnila.

Vklouzla do koupelny a bylo slyšet šátrání, pak cvaknutí. „Dobrý, pojďte sem. Opatrně a hlavně venku nerozsvěcejte,“ zdůraznila znovu.

Daniel a Sawyer vkročili za dívkou do maličké koupelny zalité červeným světlem. Žárovka ve světle nad zrcadlem u umyvadla byla vyměněná. Dále bývalá novinářka přes umyvadlo i přes vanu umístila police vyndané z šatní skříně a na ně rozestavěla fotografické potřeby, nádoby na vyvolávání, pod umyvadlem stály lahve s chemikáliemi, všemožné odměrky, kleštičky a další pomůcky, a na vaně trůnil velký přístroj, vzdáleně připomínající velký mikroskop.

„To se mi snad zdá. Ty se mi snad zdáš,“ vydechl Daniel a nevěřícně se zadíval na Chris, která stála těsně vedle ně, jak stáli namačkaní vedle sebe v maličkém prostoru mezi umyvadlem a vanou. Tvář měla vybarvenou v přízračně červeno-černých tónech. „Tos všecko stihla za jeden den?“

„Nebylo to tak těžký,“ usmála se rozpačitě. „Nejhorší bylo to sehnat a pak to sem nanosit, pak už to bylo v pohodě. Nakonec jsem Franka ani nepotřebovala, takhle to mi to přijde dobrý. Večer to chci zkusit. Dlouho jsem to už nedělala, ale snad to nějak zvládnu.“

„O tom nepochybuju,“ hlesl Daniel s pohledem upřeným na vybavení.

„Akorát teda nevím, kde se budu umývat,“ dodala dívka zamyšleně.

„Můžeš přijít k nám,“ prohlásil Sawyer. „Nebo k Dannymu.“

„Vlastně chci říct Frankovi,“ řekla Chris věcně. „Vy bydlíte po dvou a máte koupelny víc vytížený. On tam je sám.“

Opatrně se vymotali z dívčiny koupelny, tak, aby nikdo do ničeho nevrazil. Chris je pustila ven, pečlivě za sebou zavřela dveře koupelny, zatáhla sametový závěs a šla po paměti rozsvítit. Sawyer do Daniela šťouchl loktem. „Šikovná,“ zaculil se uznale.

* * *

Pak už byl nejvyšší čas vyrazit, měli zpoždění. Cestou se ještě stavili na rychlou večeři, aby se na tábořišti nemuseli zdržovat přípravou jídla a aby Daniel mohl rovnou jít měřit, usoudí-li, že to je potřeba. Miles a Desmond je vyložili je na tábořišti a opět odjeli.

Daniel si opět šel rozestavovat stojany na přístroje a Sawyer v postupujícím soumraku nanosil obrovskou hromadu relativně suchého dřeva, po předchozí noci už se nehodlal nechat zaskočit noční zimou. Pak vybalil nový kotlík a spokojeně se jal vařit několik litrů silného čaje. Během večeře a popíjení toho tentokrát moc nenamluvili. Sawyer byl znatelně ospalý. Danielovi se ulevilo – netoužil po další vlně výslechu a zvědavosti. Včera v noci, když Jima konečně definitivně uťal, pak ještě dlouho nemohl dostat z hlavy představu, kterou mu tam parťák nasadil – totiž jak líbá jisté děvče a hladí je po zářivých vlasech. Po dnešku by ta představa určitě nabyla červeného odlesku.

Začala druhá noc v chladu Sierra Nevady.

1003 – Co udělá Kate

Kate se narovnala z předklonu a vyčerpaně si hřbetem ruky otřela ústa. Zatoužila vydat se k prameni, ale zesláblé nohy ji taktak udržely, jít odmítaly. Opřela se o strom na okraji džungle, kousek od své zahrádky, a pozorovala kouřící louži zvratků, kterou právě udělala. Byla ráda, že se dnes ještě nenasnídala – jídla by byla škoda. Když nevolnost přešla, vyrazila konečně pomalu k vodě a tam si vypláchla ústa a pomalu se napila. Konečně se jí udělalo lépe.

Dřív doufala, že jí bývá špatně kvůli něčemu na Ostrově, a že si na to časem zvykne. Když se její stav spíš pomalu horšil, začala ztrácet naději. Definitivně to pohřbil Hurley – když je informoval o unikající radiaci, pochopila, co se asi děje. Z nějakého důvodu se vystavila ozáření víc než Claire a Charlie… a teď se u ní nemoc rozvíjela. Její nevolnosti a slabost tomu nasvědčovaly.

Charlieho noční záchvaty se pomalu lepšily, když s ním části nocí trávil Černý. Claire se opět začínala uklidňovat a mít lepší náladu. Začínala věnovat svou pozornost i něčemu jinému, než byl jen chlapeček. A tak se jí jednoho večera Kate opatrně zeptala, jestli náhodou při svých dřívějších toulkách po Ostrově někde nenašla měřiče radiace, o kterých se před nimi zmínil Hurley.

„Nic takovýho jsem neviděla,“ zatřásla hlavou Claire odmítavě. „Nepotřebujem to. Tady jsme v bezpečí. Charlie to říkal. A Hurley,“ zatvářila se trošku pochybovačně, „říkal to samý. Tady nic není.“

Pak se na Kate zkoumavě podívala. „Proč se na to ptáš?“

Kate, která dosud seděla u jídelního stolu na židli, se unaveně opřela o složené ruce. „Myslím, že mi něco je. A mám trochu strach, jestli to není to, o čem mluvil Hurley.“

Claire se se na ni zadívala ještě ostražitěji. „No, nevypadáš moc dobře. Ale… ty nemůžeš bejt nemocná. Nebudeš nemocná.“ Zatřásla hlavou, jako by tím, že to sama popře, zaháněla i skutečnost.

Kate si povzdychla. „Není mi dobře. Neříkej mi, že sis toho nevšimla.“

„No… jo. Ale nebudeš nemocná. Charlie říkal, že tady budeme v bezpečí.“ Claire se zase začínala vracet ke svým mantrám.

„Asi jo. Nech to být, Claire, a zapomeň na to. Bude to určitě dobrý,“ mávla nakonec rukou Kate. Zalitovala, že jí o svých problémech řekla. Nemělo to smysl – Claire ve chvíl, kdy ji něco znejistělo nebo vystrašilo, opět spadla do svého starého uvažování a fungování a zarytě se držela svých utkvělých myšlenek.  

* * *

Kate se cítila mizerně i kvůli tomu, kvůli čemu je naposled navštívil Hurley. Když se dozvěděla, že Černý nejspíš něco provedl Richardovi, vyděsilo ji to. Černého dlouhé nepřítomnosti v uplynulých několika dnech a jeho napětí teď dávaly úplně jiný smysl. Kate to děsilo – pokud ublížil Richardovi, se kterým na Ostrově žili vedle sebe dlouhá desetiletí a až teď ho napadl, muselo se něco razantně změnit. Když to něco v Černém vzbudilo takovou nenávist vůči Richardovi, co by to mohlo způsobit třeba vůči ní? O Richardovi a Hurleyho návštěvě tedy nemluvila ani s Claire, ani s Černým. Hurley se nevrátil, takže opatrně doufala, že Richarda našel a vše se vyjasnilo… ale dobře jí nebylo.

Od toho dne, kdy je Hurley navštívil naposled, nemohla spát. Ráno jí proto bývalo ještě hůře než předtím.

Černý ji průběžně sledoval ostražitým pohledem. Jednoho večera, když Claire koupala Charlieho, si k ní přisedl.

„Kate, ty se bojíš,“ konstatoval. Nebyla to otázka.

Tmavovláska rezignovaně a mírně přikývla. Neměla sílu lhát a nemělo to smysl, on to stejně věděl.

„Mě se bát nemusíš. Když děláš to, co dělat máš, nikdo ti neublíží. Chráním vás s Claire i s malým, to přece víš.“

„Před čím?“ neovládla se. „Před čím nás chráníš?“ Snažila se zkrotit své myšlenky, ale všecko v ní chtělo ty věty doříct: nemusíš nás chránit před okolím. Potřebovaly bychom chránit před tebou!

Viděl to a zadíval se na ni káravě. „Kate, na Ostrově jsou mnohem horší věci než já. A ty bys to měla vědět.“

„Nevím, co přesně myslíš,“ zaváhala.

„Vidělas toho tady už hodně.“

„Jo,“ přisvědčila ochable. „Vidiny. A fialová obloha. A šílenci na lodích. A teď lidi, co sem prochází z jinýho světa. A jaderný záření.“

„Před tímhle vším vás můžu ochránit, Kate.“

Nic neřekla. Černý viděl, že ji to moc neuklidnilo. Věděl, že žena zoufale přemítá o Richardově osudu, ale o něm se s ní i (a koneckonců i s Claire, kdyby na to došlo) bavit odmítal. Nebylo by strategické, aby věděly, jak moc se dokázal přestat ovládat. Před nimi si musel udržet tvář tvrdého, ale spravedlivého ochránce – a to, co udělal, spravedlivé nebylo, to už teď věděl. I proto Richarda vlastně nechal Hurleymu, aby si ho vzal zpět do svého tábora.

Kate mlčela a rýpala se v kůži kolem nehtu na palci. O něčem zoufale přemýšlela. Černý jí teď do hlavy nenahlížel – chtěl zase projednou zažít kus překvapení. Cítil, že mu Kate něco chce říct. Byl velice zvědav, jestli to bude to, co si myslel.

Z pobledlého obličeje vystupovaly pihy, víc než kdy předtím. Nakonec se na něj podívala a nadechla se. Oslovila ho tak jako kdysi. „Jacku, co to se mnou je? Jsem nemocná?“

Vrátil jí pohled. Pomalu, ale nesmlouvavě přikývl. „Ano. Tos poznala sama.“

Také lehce pokývla, sama pro sebe. Nepřekvapilo ji to.

„Co mi je?“

„Kate, to ti teď říct nemůžu. Nejsem už lékař, i když pořád vypadám jako on.“

„Ale říkals, že…“

„Na tom teď nezáleží.“

Kate zaraženě zmlkla. Pak znovu promluvila. „Je to vážný, ta moje nemoc?“

„Musíš vědět sama, jak se cítíš.“

„Je mi zle,“ přiznala. „Čím dál hůř.“

Pak k němu zvedla pohled. „Jacku… je to z toho radioaktivního záření? Dostalo se to i sem?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě, pevně a jistě.

Překvapeně zamžikala. Byla si jistá, že se dozví opak. „Vážně to tady není? Myslela jsem, že…“

„Nenechal bych vás tady, kdyby to tady bylo nebezpečné. Opravdu jsi ještě nepochopila, že vás chci a potřebuju mít živé? Odvedl bych vás pryč, kdyby se to sem dostávalo. Není to tady.“

„Tak co se mnou je? Nakazila jsem se něčím, ještě než jsem sem přišla?“

„Možná.“

 Pak se zvedl a odešel vystřídat Claire k Charliemu, který usnul. Po Kate se už jen ohlédl. „Jdi spát. Musíš odpočívat, když ti není dobře.“

* * *

Jednoho rána se rozhodla. Když Claire připravovala Charliemu snídani a ona šla pro vodu, cosi se v ní vzbouřilo. Cosi, co v ní dávné roky dřímalo, ale stále to tam bylo. Vyvolalo to v ní příval síly, nečekané a netušené. Zahodila kanystr se zbytkem vody a aniž by se ohlédla směrem k Dharmavillu, rozběhla se pryč do džungle. Zase byla tou dívkou, kterou bývala kdysi – zrozenou k útěku.

Běžela džunglí, čekala, že ji každým okamžikem dostihne černý oblak a pak přijde mučivá bolest v hlavě, nebo ji vyzvedne a otluče o stromy jako hadrovou panenku. Ale nic takového se nestalo. Jediná bolest, která přišla, bylo píchání v boku. Kate zpomalila, ale nezastavila se. Běžela, aniž by věděla kam. Občas jí hlavou prolétlo, jestli v příštím kroku nevpadne do toho záhadného pásma a nestane se něco příšerného. Ale nezastavilo ji to. Najednou jí žádná z hrůz, které na Ostrově mohly čekat, nepřišla tak hrozivá, aby se zastavila a vrátila se k tomu neustálému napětí a nejistotě, v nichž žila poslední měsíce.

Po nekonečné době se před ní džungle rozevřela… a ona vyběhla na pláž. Zastavila se a pokusila se zorientovat. Rozhlížela se a čekala, že každým okamžikem uvidí něco známého – vždyť tady strávila tolik času a bývala by řekla, že Ostrov zná docela dobře. Ale teď ho nepoznávala.

Nepoznávala už ani to ráno. Ještě před chvílí, když šla pro vodu, byla obloha modrá a všecko normální. Ale teď… Vzduch kolem ní se divně vlnil a nebe získalo nepřirozeně oranžovou barvu. Kate se nevěřícně zadívala vzhůru. Oranžové spirály se stáčely všude kolem a budily v ní iracionální hrůzu. Vypadalo to, jako kdyby vzduch kolem ní hořel. Ale horko necítila.

„Co…“ vykřikla sama pro sebe, i když věděla, že ji nikdo neuslyší. Slova se kolem ní začala odrážet v podivné ozvěně, jako by byla uprostřed tunelu.

Svět se dál vlnil a její děs se stupňoval. Otočila se a chtěla utíkat pryč – radši zpátky do džungle a snad i do toho šíleného Dharmavillu, k tomu šílenci v Jackově podobě. Ale i to teď znělo líp než tohle.

Jenže pak zjistila, že nemá kam utéct. Džungle zmizela, vlnivé spirály byly všude kolem ní a ona nemohla dál. Jako by ji něco uzavřelo v bublině plné oranžových vln.

Kate se rozkřičela. V dálce se ozvaly rány.

* * *

Probudila se v propocené posteli a dál slyšela rány. Chvíli nechápala, co se děje a kde je. Pak jí došlo, že je v malém pokoji, který jí sloužil jako občasná ložnice, a že někdo tluče na její dveře.

Claire vpadla do pokoje až ve chvíli, kdy Kate uvnitř zmlkla, jako kdyby čekala, až pomine nebezpečí, které Kate ohrožovalo. Tmavovláska ležela na okraji postele a třásla se. Claire se jí na nic nevyptávala. „Něco se ti zdálo,“ konstatovala jenom. Kate nereagovala. Nereagovala ani na její neohrabaný pokus o objetí a utěšení. Claire se brzy stáhla a odešla.

Kate se zavřela do sebe. Mluvila jen občas na Charlieho, jinak ne.

Stále se jí vracely útržky toho snu. Jiné noční můry ve dne bledly, ale tenhle ne.

Věděla, že v ní v tu noc vybublalo to, po čem toužila celé poslední měsíce – zoufalá a potlačovaná touha po útěku, nutkání dostat se pryč z toho šíleného sevření a neustálé kontroly a sebekontroly, to vše zdušené strachem z toho, že by pokus o útěk byl potrestán. A i když se ve snu nakonec vzchopila a pokusila se… skončilo to katastrofou. Nemohla pryč. Nebylo kam.

Černý zůstal toho dne v jejich domku, jako by ji hlídal. Kate věděla, že jí vidí do myšlenek a že musí vidět útržky její noční můry, ale bylo jí to jaksi jedno. Tušila, že i on ví, že to byl sen, nikoli její plány nebo myšlenky. A on ji za výjevy útěku skutečně nepotrestal. Nepotrestal ji ani za jiné myšlenky, které v její hlavě viděl, a které se tam dostaly už za jejího vědomí.

„Nevrátím ti ji,“ řekl jen suše.

Kate dobře věděla, o čem mluví. „Já vím.“

„Nezkoušej to ani jinak. Nenechám tě to skončit. Potřebuju tě tady, už jsem to říkal.“

„Já vím.“

Vzpomínka na pistoli, která ji kdysi příjemně tížila v kapse nebo za opaskem, se rozplynula.

* * *

I další noci se Kate zdálo o pokusu o útěk. Tentokrát neutíkala bezhlavě, ale odcházela v noci, pomalu a tiše. I tehdy útěk skončil nezdarem – svět se kolem ní náhle smrskl, uzavřel ji v neproniknutelné kapsli a ona se probudila hrůzou.

Tentokrát však nekřičela a nebyla ve své posteli.

Cítila vlhko a cosi poddajného kolem sebe. Rozhlédla se; nic nepoznávala. Byla tma a kolem se ozývaly noční zvuky. Až když nohou narazila na kus dřeva porostlého liánami, pochopila – byla v noční džungli. Choulila se u velké liány a jednu ruku měla sevřenou v pěst. Mezi prsty jí protékalo cosi mazlavého, lepivého.

Uvědomila si, že to samé cítí i v ústech. Udělalo se jí nevolno a tu hmotu vyplivla. Vzápětí vydávila i zbytek.

V té chvíli se v džungli objevil Černý. Nezkoumal její myšlenky, nemusel – vše mu bylo jasné. Rozpáčil jí sevřené prsty. Kate držela v dlani rozmačkané tmavé plody.

V noci se ve spánku vykradla ven, v džungli našla divoce rostoucí plody a jedla je, dokud se neprobudila.

Bylo jejím jediným štěstím, že ji v tu chvíli dohnala obvyklá nevolnost a ona většinu toho, co snědla, vyzvrátila.

Černý ji odnesl zpět do Dharmavillu. Bez výslechů, bez výčitek, dokonce i s náznakem něčeho jako něhy.

Bylo jí to jedno. Už ani neměla sílu cítit odpor, natož něco jiného.

Během dne se Kate udělalo zase lépe, pila studený černý čaj a dokonce i snědla něco málo z jídla, které jí pečlivě připravila Claire pod Černého dozorem, ale jinak jen letargicky seděla u stolu a zírala z okna.

V hlavě se jí objevovaly otázky.

Pokusila se zabít poprvé, nebo se její podvědomí během spánku snaží o něco podobného už delší dobu?

Byla tohle příčina její nemoci? Plížila se v noci v náměsíčnosti do džungle a tam se krmila jedovatými bobulemi?

Vědělo to něco v ní, že odtud nikdy neuteče… a zároveň že k definitivnímu a tomu nejzoufalejšímu řešení nemůže sáhnout vědomě, protože by se to okamžitě dozvěděl Černý a nenechal by ji skutek dokonat – jak včera sám řekl?

Kate si s nesmírnou lítostí uvědomila, že už nechce žít. A že nějaká její část to ví už dávno. Teď to pochopila v plném rozsahu.

Necítila šok, ale jen smutek. Smutek z toho, že se ona, právě ona, ta, která vždycky bojovala! dostala tak hluboko.

Ještě horší smutek však pramenil z toho, že věděla, že bude žít dál.

1002 - Sierra Echo

Po lese přecházely tři dvojice. Všichni byli soustředění a sledovali přidělené přístroje.

Před dvěma hodinami se přesunuli z místa, kde před časem měl Desmond s Chris svoje vize, do poněkud schůdnějšího a přehlednějšího terénu a Daniel začal své parťáky zaškolovat tak, aby mohli vytvořit tři nezávislé výzkumné skupiny. „Potřeboval bych, abyste dokázali s jistotou detekovat alespoň průsaky ze spojnice,“ instruoval je.

„Těma tvejma uječenejma měřákama?“ zatvářil se ztrápeně Sawyer.

„Ano, přesně těmi. Pokud ti to pomůže, Jime, můžu u některých přístrojů deaktivovat akustickou detekci. Prostě vypnout zvuk.“

„To by bylo super, zastupující veliteli,“ zašklebil se Sawyer. Opřel se o kapotu auta a zadíval se na vědce, který vyndával věci z kufru druhého vozidla. „Danny, řekni mi jednu věc. Co to sakra vlastně měříme?“

„Parametry anomálního záření procházející sem ze spojnice. Přesněji řečeno jeho vlnovou délku.“

„Pořád mluvíš o anomálii,“ řekl Sawyer. „Jaká to teda má vypadat, když to anomálie není?“

Daniel se narovnal od kufru a postavil krabici na zem. Okraj silnice na odpočívadle byl suchý, sníh byl skoro pryč. Slunečné počasí v posledních dnech silnici Oroville-Quincy vysušilo a prohřálo. Byl další krásný den.

„Tak dobře, uděláme si malý teoretický úvod. Můžu vás taky poprosit, abyste sem šli? Desmonde, Milesi, Chris, Franku.“

Shromáždili se mezi oběma auty.

„Jim si vyžádal víc informací o tom, co tady vlastně sledujeme, a má pravdu. Bude dobře, když o tom budete vědět víc, než jen to, že hledáme místa, kde přístroje zachycují něco s číslem 2,342.“

„Báječnej nápad, brácho,“ potvrdil trochu kousavě Desmond. „Myslím, že tohle jsme měli udělat už dávno.“

„Pardon,“ pokrčil Daniel rameny a začal. „Kdybych mluvil moc nesrozumitelně, zastavte mě, prosím,“ Sawyer kývl a vědec pokračoval. „Možná víte, že každé elektromagnetické záření je definováno dvěma základními parametry,“ začal Daniel výklad. „Frekvencí a vlnovou délkou. Frekvence definuje periodicitu, s jakou oscilují částice nebo vlny…“

Sawyer zvedl ruku. „Zjednoduš to.“

Daniel se na okamžik zatvářil zaraženě. „Dobře. Čekal jsem to o něco později, ale… dobře. Frekvence nám vypovídá o tom, jak rychle něco kmitá, kolikrát za sekundu. Chápeš?“ Po Sawyerově přikývnutí pokračoval. „Druhým parametrem, který záření definuje, je vlnová délka. Definuje, jak velká vzdálenost je mezi dvěma vrcholy vlny.“

„Mezi těma dvěma kmitama,“ řekl Sawyer. Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ano. Frekvence a vlnové délky mohou být různé a charakterizují různá záření. Od nízkofrekvenčních vibrací, přes rádiové vlny, světlo… až po vysokofrekvenční, rentgenové nebo gama záření.“

„Co je to, co tady měříme?“

Daniel se ošil. „Zatím to bohužel přesně nevím. Není to ionizující. Ale jinak… Má to poněkud zvláštní a nestandardní parametry. Víte, v běžných místech je detekovatelné něco, čemu se říká Schumannova rezonance. Je to extrémně nízkofrekvenční vlnění o frekvenci kolem 7,5 hertzů a s vlnovou délkou přibližně šestatřicet tisíc kilometrů.“

Vědec se odmlčel a přejel pohledem po ostatních. Desmond, Miles a Chris soustředěně poslouchali, Frank mírně pokyvoval – přirozeně o těchto věcech něco věděl ze své letecké kariéry – a Sawyer se tvářil komicky udiveně. Daniel pokračoval. „Někdy se tomu říká tep Země. Je to něco, co je všude a vždy. Schumannova rezonance je v podstatě všudypřítomná. Vzniká odrazem záření v zemské atmosféře. Podílí se na tom zejména sluneční aktivita, ale výrazně také blesková aktivita za bouří a další jevy. V závislosti na tom se Schumannova rezonance může měnit. Ale dlouhodobě se drží kolem 7,8 Hz.“

„Ale tady ne,“ vstoupil do jeho výkladu Desmond. „Tady je to 2,342.“

„Tady ne,“ potvrdil fyzik. „Frekvence ale není 2,342. Je to 11. Oproti standardnímu stavu tady máme frekvenci 11 Hz místo 7,8. Naměřené 2,342 je vlnová délka, ovšem zaokrouhlená a upravená pro možnosti tohohle přístroje. Ve skutečnosti je to cca 23 420 km. Což je další anomálie.“

„Když se mění frekvence, mění se přece i vlnová délka, ne?“ namítl Frank. „To je normální.“

„Ano,“ kývl Daniel. „Jenže při nárůstu frekvence by vlnová délka, podle mých výpočtů, měla klesnout na přibližně 27 000. 23 000 je dost výrazně odlišná hodnota a já nevím, proč k té odchylce dochází. Mohou tam být i jiné vlivy. Vlnění a záření se mohou mísit a různě se ovlivňovat. Říká se tomu interference. Potřebuji udělat víc měření, abych mohl zjistit, s čím zdejší anomální rezonance – to, čemu od začátku říkáme spojnicová frekvence, ale pro vyjasnění pojmů tomu klidně můžeme říkat anomální rezonance nebo rezonanční anomálie – interferuje. Může to vytvářet různé vlivy, dozvuky, echa.“

Viděl, že se jeho kolegové pomalu začínají ztrácet. „To by pro úvod stačilo. Chci vám jen ještě říct, že dlouhodobější vystavení zvýšené rezonanci má krátkodobě nepříznivý vliv na lidské zdraví a psychiku. Pokud jde jenom o rezonanci samotnou, není škodlivá a nemá dlouhodobé následky. Jen může způsobovat dočasnou únavu, podrázdění nebo třeba bolesti hlavy.“

„Jako při tom průchodu a v kostele,“ poznamenal Frank.

Daniel to potvrdil. „Ano, jako při průchodu v a kostele. Budeme měřit v kratších časových úsecích, abychom tyhle nepříznivé vlivy eliminovali. Kdyby se někdo necítil dobře, ohlásí to a uděláme přestávku. Ale musíme dělat i kontrolní měření na další typy záření. Stále musíme mít na mysli to, že v anomální lokalitě může pronikat i něco dalšího, co může mít vážnější následky a na co bychom si museli dát pozor.“

* * *

Uzavřeli teoretický úvod a rozdělili se do dvojic. Daniel zavelel k přesunu jiné místo, kde si budou moci měření lépe vyzkoušet.

„Mám ještě jeden návrh,“ ozval se Desmond. „Měli bysme si ta místa jednoznačně pojmenovat. Za chvíli se nám to bude plést. Už tady máme most, vizi, auto, světlo, tábořiště. Každej z nás to pojmenuje trochu jinak a budeme v pytli.“

„Samozřejmě,“ kývl Daniel. „Přesné vymezení lokalit je základ kvalitní terénní práce. Máš nějaký návrh?“

„Označil bych to písmenama,“ řekl Desmond. „A bude u mostu, kde to začalo, B to místo, kde jsme měli ty vize, C místo kolem toho, kde našli auto těch kluků.“

„C jako Car,“ podotkla Chris bezděčně. „D jako… divočina?“

„D jako Death,“ řekl nevzrušeně Miles. „Předpokládám, Dane, že tě zajímaj ty menší anomálie v lese v okolí míst, kde nacházeli ty mrtvý kluky, že?“

„Ta místa byla dost daleko od sebe,“ řekl Daniel, hledící do zápisníku. „Byly to dvě skupiny anomálií. Udělejme D a E. A poslední bude F. F jako… Final. U toho tábořiště.“

Desmond to odsouhlasil a rozhostilo se rozpačité ticho. Jako by mezi nimi stále rezonovaly názvy míst – C jako Car, D jako Death. Nepříjemné mlčení o chvíli později prolomil opět Daniel.  

„Tak dobře. Máme označené lokality, je jich šest a my máme tři skupiny. To je dobré. Takže… pojďme na zaškolení. Desmonde, ty budeš se mnou. Milesi a Sawyere, vy dva spolu. A ty, Chris, s Frankem.“

„Neříkals, že chceš na výzkumy Milese?“ namítl Desmond.

„Říkal,“ potvrdil Daniel. „Ale to až pro případné další fáze. Pro základní průzkum není třeba stavět speciální týmy. V těchto dvojicích budeme měřit pouze základní parametry a v žádném případě se nebudeme pouštět do potenciálně rizikových lokalit. Pokud kdokoli uvidí cokoli, co se vymyká běžné detekci anomální rezonance, okamžitě se vzdálí a informuje ostatní skupiny. Ano? Takže půjdeme na to. Desmonde. Franku, Chris. Milesi, Sawyere.“

Skupina se snadno rozdělila na uvedné týmy. Bylo to nejpřirozenější rozdělení. Ale proto to Daniel takhle neurčil. Chtěl, aby v rizikových místech byly pohromadě ty dvojice, které si navzájem byly – nebo mohly být – konstantami. On a Desmond o tom věděli. Sawyer a Miles spolu strávili roky, byli přátelé a nikoho bližšího v tuto chvíli neměli. A Chris a Frank… tam sice nešlo o vazby konstant, ale jinak nebylo co řešit. Ano, z tohohle měl vědec dobrý pocit.

* * *

Zaškolení proběhlo hladce a během přibližně hodiny si všichni byli jisti, co a jak mají na měřácích nastavovat a odečítat. Narazili však na drobný problém – stále měli jen dvě vysílačky, kdežto skupiny teď byly tři. „Dneska se nebudeme pouštět do ostrých měření,“ rozhodl Daniel. „Už jsme toho stihli dost. Stejně jsem chtěl, abychom měli to nouzové vybavení. Vrátíme se do Oroville, nakoupíme potřebné věci a dáme se do toho zítra.“

„Tak si to aspoň projeďme autama k C a uvidíme, jak to tam vypadá, jestli si máme půjčovat skútry nebo ne,“ navrhl Desmond.

Vyrazili. Obě auta se držela na dohled a jela teď už pomalu, i když silnice byla tentokrát sjízdná perfektně. Všichni měli zapnuté detektory, které už ale nepípaly - všichni se nakonec pro větší pohodlí rozhodli nechat si vypnout zvukovou detekci anomálie. V lokalitě C obě auta zaparkovala a skupiny vystoupily.

„Dobře, můžeme se porozhlédnout po okolí,“ řekl Daniel. „Rezonanční anomálie tu je. Můžeme si zmapovat, kde končí. Pak se už vrátíme.“

Skupina se rozdělila na týmy. „Zastupující veliteli, jdem se s Enosem podívat na náš průsak,“ prohlásil s neskrývanou hrdostí Sawyer. Zdůraznil slovo „náš“ a bylo vidět, že je na svůj někdejší objev pyšný. „Jsem zvědavej, jestli tam pořád je.“

Vyrazili kýženým směrem. Frank s Chris se vydali na druhou stranu a Daniel s Desmondem se drželi u auta. Vědec od tohoto neplánovaného pokusného průzkumu nic nečekal. Ale za pár okamžiků byl vyveden z omylu. Zdálky se ozvalo Sawyerovo zařvání. „Danny, je to tady! Pořád to tady svítí!“

„To přece…“ pronesl nevěřícně Daniel. Rychle skočil ke kufru auta a vzal si pár dalších přístrojů. „Jdeme za nimi, Desmonde. Chris, Franku, vraťte se!“

Ani ne za minutu stáli všichni kolem světelné anomálie. Byla vidět mnohem hůře než minule – nesněžilo a nafialovělé světlo se neodráželo v mlhavém dni, ale byla tam. Sawyer s Milesem místo neomylně našli podle pokroucených stromů a když do podivně prázdného místa Miles strčil balíček čehosi bílého, který vytáhl z batohu, bílá získala neopakovatelný nafialovělý nádech. Tehdy Sawyer spustil poplach.

Teď se kolem průsaku shromáždili všichni. Chris a Desmond, kteří světelný úkaz minule neviděli, na ni překvapeně hleděli. Dívka s úžasem, Desmond poněkud zaraženě.

„Tak co na to říkáš, vědátore?“ V Sawyerově hlase byla teď už opravdová hrdost.

Daniel místo obcházel, sledoval Geigerův počítač a vrtěl hlavou. „Úžasné. Nevěřil bych, že to je takhle stabilní. Stejné jako minule – žádná magnetická ani radiační složka. Ale anomálie je to výrazná.“

„Ty stromy se nezkroutily kvůli pár hodinám nějakýho vlivu. Tohle musí být dlouhodobější,“ řekl Miles.

Fyzik ukončil úvodní obhlídku a rychle se ještě obrátil na zbytek skupiny. „Buďte opatrní. Vypadá to sice bezpečně a stabilně, ale v žádném případě do toho nevstupujte. Kdyby se začalo dít cokoli nestandardního, stahujeme se. Jasné?“

„Jasný jako facka, Danny. A počítám, že si zase máme hlásit divný chování a divný pocity,“ navázal Sawyer.

„Ano,“ kývl Daniel. Pak jeho pozornost upoutala Chris, která ustoupila o kus dál od anomálie a vytáhla ze svého batohu fotoaparát. „Zatraceně,“ zaláteřila, když stiskla pár tlačítek.

„Vybitá baterie?“

Bývalá novinářka mrzutě přikývla.

„Stalo se nám to i minule. Tohle místo to dělá. Nejspíš by nám teď ani nefungovaly vysílačky. Musíme se obejít bez přístrojů.“

„Ale tvoje měřáky pořád fungujou,“ namítla dívka a podívala se na ciferník přístroje, který měla zavěšený na krku.

„Ano, protože…“

* * *

Dál už se Daniel nedostal. Zarazilo ho cosi, co nejprve nedovedl zařadit. Nejprve, v prvním intuitivním myšlenkovém přiblížení, ho napadlo, že do lesa vyrazila četa lesníků nebo dřevařů a jedou jejich směrem s těžkou technikou kácet staré stromy. Země mírně vibrovala, jako by se k nim blížilo něco velkého a těžkého.

Chris vzhlédla od fotoaparátu. „Co to… Cítíš to taky?“ Vědec na její tváři spatřil nejen překvapení, ale i náznak obav. Ty v příštích sekundách převážily – protože vibrace sílily a pomalu přecházely do narůstajícího, nepříjemného drnčení.

Pak ucítil pohyb v kapse u bundy. Kovová propiska, kterou tam měl uloženou, jako by se rozhodovala, zda se vydat ke zdroji záření. To ho probralo. „Pojď sem,“ zakřičel na dívku rychle. Když k němu váhavě přišla, popadl ji za ruku a odtáhl ji o další kus dál do lesa. „Desmonde, Milesi, Jime, Franku. Všichni sem! Vypadněte odtamtud, rychle!“

Frank a Miles k nim doběhli hned. Sawyer s Desmondem byli pomalejší. Důvod zdržení byl zřejmý a Daniel ho teď pozoroval s rostoucí hrůzou: Desmond ztuhl na místě, přitiskl si dlaně k očím a cosi křičel. Fialová záře za ním sílila a přes sílící drnčení nebylo slyšet, co vykřikuje. Sawyer naštěstí zareagoval rychle, popadl ho za paži a táhl pryč. S Danielem to škublo, jak se chtěl bratrovi také vydat na pomoc, ale zadržela ho Chris, kterou stále držel za ruku, aniž by si to uvědomoval. „Ne, Dane, nechoď tam! Jim ho sem dostane.“

Sawyer Desmonda, který mezitím přestal křičet, dotáhl až k ostatním, a zatřásl s ním za ramena. „Co je, Scotty? Co se děje?“

Desmond byl dezorientovaný – nechápal, co se děje, kde je a jak se tam ocitl. Opatrně spustil dlaně z očí. Uviděl před sebou zaskočeného Sawyera a ustaraného Daniela. Ten se k němu naklonil ještě blíž. „Jseš tady, brácho? Jseš tady? Vidíš mě? Poznáváš mě?“

Velitel omámeně přikývl. „Eh… jo. Neměl jsem žádnej propad. Ale…“

Daniel si lehce oddychl. Pozoroval bratrovy oči, které vypadaly normálně a potvrzovaly to, co říkal. „Tak co se ti stalo?“

„Ten zvuk. Já… já to znám. Najednou mi to všecko naskočilo. Kriste pane.“ Desmond si opět přitiskl dlaně k očím.

„To drnčení a světlo, žejo, Scotty?“ pronesl zvolna Sawyer. „Je to úplně stejný jako to, co se tehdá stalo na Ostrově. Připomíná ti to, jak jsi vyhodil do vzduchu tu stanici.“

Velitel nic neřekl, jen pomalu přikývl.

„Takže to nebyl žádný propad nebo vize, jen se ti vrací potlačené vzpomínky,“ řekl tiše Daniel. „To… to je normální, Desmonde. Musí to být příšerně stresující, ale nemělo by to být to nic nezdravého ani nebezpečného.“

Desmond spustil ruce od obličeje, strhaným pohledem se na bratra zahleděl a začal mluvit. Nejprve tiše, pak silněji a důrazněji. „Brácho, až se ti budou vracet vzpomínky na to, jaks v místě, kdes byl uvězněnej dva zatracený roky, v nepřestavitelným randálu a nepřirozeným světle otáčel zatraceným bezpečnostním klíčem, kterej ti chtěl vyletět z ruky, bolela tě u toho každá buňka v těle, měls pocit, že ti někdo rve ze zubů všecky plomby, prolítl ti před očima celej život a to poslední, cos říkal, byly slova lásky k ženský, kterou jsi už několik let neviděl, a věděls, že v příští chvilce umřeš… až tohle zažiješ taky, Dane, tak mi pak povídej něco o tom, že to není nebezpečný!“

Daniel zaraženě poodstoupil. „Já… Promiň, Desmonde.“

* * *

Nechal bratra v drsné, ale efektivní Sawyerově péči a zkontroloval hodnoty na měřiči rezonancí a na geigeru. Navzdory probíhající anomálii bylo vše v normě, tedy na poměry anomální lokality. Pak poodešel opět k novinářce, která vše pozorovala s obavami. „Chris, chci, abys vzala Desmonda do auta a jeli jste k Orovillskému mostu. Lokalita A. Budeš u sebe mít detektor a budeš sledovat rozsah spojnicové… rezonanční anomálie. Zbraně necháte ležet v autě, rozumíš? A kdyby se začalo dít něco podobného jako tady – světla a vibrace – odjedete okamžitě pryč do města. Desmond bude v pořádku, ale už ho tomuhle nechci vystavovat.“ A tebe raději také ne, pomyslel si, i když věděl, že v tomhle případě není důvod, proč by se něco mělo dít i jí.

Intenzita jevu Daniela zaskočila a důsledky ho v první chvíli značně vyděsily, ale jak se uklidňoval, opět převážila vědecká profesionalita a on si uvědomil, že to je jedinečná příležitost udělat alespoň základní měření v okamžiku výraznější anomálie. Poodešel tedy k Frankovi a Sawyerovi a nainstruoval je, aby jeli udělat to samé do lokality B – tam, kde měli kdysi Desmond a Chris vize. Teď tam chtěl mít někoho, kdo těmito problémy netrpěl.

„Potřebuju, abyste udělali měření a pozorování na dalších lokalitách, které už známe. Kdybyste kdekoli zaznamenali něco podobného jako tady, okamžitě se odtamtud vzdálíte, jasné? Já s Milesem zůstanu tady a uděláme ještě nějaké testy. Budeme ve spojení vysílačkou. Kdyby to přestalo fungovat, přijedete pro nás přibližně za půl hodiny,“ kývl na Franka se Sawyerem. „Pokud to z nějakého důvodu nepůjde, počkáte tam na nás. Sejdeme k vám. Je to pár kilometrů z kopce dolů a silnice je čistá.“

„Danny, ty máš jediný štěstí, že jseš pověřenej velením,“ zasyčel Sawyer. „Tyhle tvý bláznivý plány se mi vůbec nelíbí.“

„Já to chápu,“ řekl mírně Daniel. „Ale potřebuju to udělat takhle. Vezmeme si základní vybavení a vy pojedete. Uvidíme se za půl hodiny, hodinu. My tady s Milesem uděláme, co je potřeba.“

Zmíněný souhlasně kývl. „Mimochodem, zdá se mi to, nebo to drnčení slábne?“

„Asi máš recht, Enosi. No, aspoň že tak,“ zavrčel Sawyer.

Skupina se vydala k autům. Vědec jim ještě jednou zdůraznil, že po příjezdu do lokalit A a B mají nechat všechny zbraně v autech – stále ještě cítil ten přízračný pohyb propisky ve své kapse a nechtěl si vůbec představovat, co by se dělo s kovovými pistolemi, kdyby byla magnetická aktivita výraznější.

Daniel usadil Desmonda do Chrisina auta a nechal je odjet. Bratr už vypadal lépe. Pak poslal pryč i Sawyera s Frankem. „Tak za půl hodiny se uvidíme tady.“

* * *

Zůstali na místě jenom s Milesem a se svými batohy s vybavením. Opět postávali nedaleko anomálie. Daniel si cosi zapisoval, Miles pozorně sledoval okolí. Drnčení už téměř ztichlo a magnetické projevy vymizely úplně. Zůstával jen slabý fialový nádech.

„Odeznívá to,“ řekl Daniel. „Dobře. Je čas na jeden test.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Miles.

„Pomůžeš mi s tímhle,“ řekl vědec, shodil ze zad batoh a vytáhl z něj bílý balíček. Když ho otevřel a několikrát s obsahem třepl, zapleskal v mírném větru lehký ochranný protiradiační oblek.

Miles se zatvářil sice překvapeně, ale pak udělal to samé. Daniel ho zastavil. „Ne, ty zůstaeš tady.“

Parťák zaprotestoval. „Pokud si dobře pamatuju, tak ti Desmond průzkum rizikovejch lokalit odsouhlasil s tím, že tam budeš chodit s někým dalším.“

„Desmond tady není,“ odvětil Daniel klidně, zatímco se navlékal do kombinézy. Miles by se v tu chvíli vsadil, že tím vědec myslel „proto tady Desmond není“.

„Půjdu tam jen na pár minut. Ta aktivita slábne, Milesi. Je to bezpečné.“

„Před hodinou to bylo taky bezpečný a během chvilky se z toho stal elektromagnet,“ namítl Miles. „Je šílenost tam lézt po tom, co jsme viděli.“

Vědec však trval na svém. „Potřebuju si nabrat pár měření a vzorků. A tebe potřebuju tady, Milesi.“ Znovu se pohrabal v batohu. Tentokrát vytáhl svinuté lano. „Tady. Uděláme na konci smyčku a budeš mě jistit. Ta lokalita je malá a všude na mě uvidíš. Kdyby se něco stalo, vytáhneš mě.“

Miles skepticky potřásl hlavou, stále se mu to nelíbilo. „Jim má pravdu. Ty jseš fakt šílenec.“

Daniel to nechal bez odpovědi a nechal si od něj dopnout zip na ochranném obleku. Vzal si několik přístrojů a pak se nasoukal do smyčky, kterou mezitím Miles uvázal. Utáhl si lano natěsno, aby ho obepínalo kolem hrudi. „Tak. Za chvilku jsem zpátky. Kdybych náhodou přestal komunikovat, vytáhneš mě.“

Parťák rezignovaně pokrčil rameny. „Pro mě za mě. Máš deset minut, Dane. Pak tě tahám ven.“

Nakonec nebyl potřeba ani celý limit. Vědec se vydal do průsaku – byl skutečně velmi malý, jen pár metrů – a celou dobu precizně dodržoval smluvená pravidla, komentoval, co dělá a byl vzorně na dohled. Po pěti minutách vyšel ven.

„Je to tam čisté. Žádná radiace, už ani žádný magnetismus. Je tam zvláštní lom světla a ten odstín vzniká nejspíš nějakou interferencí, něco jsem si naměřil spektrometrem a doma to propočítám. Nasbíral jsem si i nějaké vzorky. Tohle mi moc pomohlo, Milesi. Díky.“

Zkontrolovali čas. Daniel ze sebe rychle stáhl ochranný oblek, smotal lano, schoval vzorky z rostlin, větví a půdy a oba se s Milesem vydali k silnici. Pomalu byl čas, aby je Sawyer s Frankem nabrali, pokud tedy vše mohlo pokračovat podle plánu.

Outlander se přiřítil o něco dřív, než bylo dohodnuto. „Hoďte sebou,“ pobídl je nevybíravě Sawyer. „Pokud budem mít kliku, stihneme to i v béčku.“

„Cože?“ nechápal Daniel.

„Je to tam taky. Začalo se to objevovat chvíli po tom, co jsme přijeli. Neboj, Danny, hned jsme odtamtud vypadli a nestrčili jsme tam ani špičku nosu.“

„Bylo tam jen světlo, nebo i další projevy?“

„Zatím jen světlo.“

„Víte přesný čas, kdy ten průsak začal?“

Sawyer zavrtěl hlavou, ale Frank do toho klidně prohlásil: „Jo.“

Sawyer se na něj překvapeně podíval. Pilot pokrčil rameny. „Síla zvyku. U přistání taky zapisuješ přesnej čas. Začalo to v 15:19, Dane.“

„Pět minut poté, co to tady začalo slábnout,“ konstatoval Daniel s pohledem upřeným do svého zápisníku. „Třeba to tam ještě stihneme.“

                                                                                                * * *

V lokalitě B však světelná anomálie stagnovala. Očividně byla výrazně slabší – nenašli tam žádné pokroucené stromy ani jiné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že by se něco anomálii snažilo dlouhodobě uhýbat. Nebýt mírného fialového nádechu a toho, že už věděli, co mají hledat, ničeho by si ani nevšimli. Daniel si udělal základní měření, vše zakreslil a pak se už vydali směrem dolů k osadám a k Oroville. U nádrže čekalo Chrisino auto. Desmond seděl na místě spolujezdce a zíral z okna směrem k vodě. Chris stáhla okénko, podala Danielovi stručné hlášení (našla pouze známou frekvenční anomálii, žádné světlo ani nic dalšího) a pak se rozjela za outlanderem.

Vrátili se do Oroville, zastavili se na večeři a u ní probírali uplynulý den. Na každém členovi skupiny bylo patrné naprosto odlišné naladění – Daniel skoro sršel odhodláním a nadšením do další práce, Miles a Sawyer ho důrazně krotili, i když i na nich byl patrný výrazný zájem o další plány; Frank vše se zájmem poslouchal, ale aktivněji se nezapojoval; v Chris se bil zájem podpořený uklidněním poté, co otestovali konstantoidy, s nepříjemnými pocity z anomálie zachycené v lokalitě C… a Desmond byl opět ponořený ve svých myšlenkách a vzpomínkách a byl zcela bez nálady.

Do živého hovoru se rozezvonil telefon. Když se vrátili z hor, zjistili všichni, že mají mobily zcela vybité. Nikoho to už nepřekvapilo. Měli u sebe nabíječky, ale u stolu byla pouze jedna zásuvka. Shodli se, že nejpodstatnější je Chrisin telefon – byla v podstatě jediná, koho mohl shánět někdo zvenčí. Čísla pěti dalších členů skupiny byla nová a nikdo mimo ně je neznal. Předpoklad byl správný – nyní se ozval právě divčin telefon, který se stále nabíjel.

Chris hovor přijala a přelétla pohledem zbytek skupiny. „To je ten policajt,“ naznačila bezhlesně.

Přijala hovor. Penzionovaný policista jí bez cavyků navrhl, zda by se u něj novinářka nechtěla zastavit během začínajícího večera. „Děti s rodinama mi oznámily, že mě zítra poctí návštěvou. To už tu nebudete chtít být, to vám garantuju,“ uchechtl se. „Takže zbývá dnešek.“

„Proč ne. Můžu u vás v Yubě být za necelé dvě hodiny, hodinu na rozhovor, hodinu na cestu zpátky…“ počítala dívka. Daniel na ni přes stůl horlivě přikyvoval. „Jeď za ním,“ šeptal. „Pokud tam tenkrát něco zjistili, bude se nám hodit vědět, v jakých lokalitách to bylo.“

Dohodli se, že u něj Chris bude v osm večer.

* * *

Za několik desítek minut už zvonila u dveří u hezkého domku na předměstí Yuba City. Přišel jí otevřít muž mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Stále měl udržovanou postavu a na sobě džíny a kostkovanou košili. „Vy jste ta novinářka, viďte? Vítám vás. Říkejte mi Jacku.“

Zdvořile se usmála a nabídla mu ruku. „Chrissy.“

„Tak pojďte dál, děvče. Podíváme se na to, co vás zajímá.“

Uvedl ji do obývacího pokoje plného knih, plaket a různých vzpomínek. Přinesl džbán ledového čaje a nalil jí i sobě. Usadila se v jednom křesle, vysloužilý policista v druhém. „Tak vás zajímá ten případ našich chlapců,“ konstatoval. „Můžu se zeptat, jak jste se k tomu dostala? Říkala jste, že jste novinářka.“

„Ano,“ potvrdila Chris. „Jsem od L. A. a vlastně ten případ trochu znám už z dávna, ale před časem na něj narazila znova a prostě mi to vrtá v hlavě. A když jsem zjistila, že by byla možnost se s vámi setkat…“ usmála se. „To víte, když člověk dělá novináře, naučí se ptát se, když to jde.“

„Chcete o tom psát?“

„Vlastně ani nevím, pane,“ řekla podle pravdy. „Snad ani ne. Nechci žádného sólokapra a něco vířit. Jen… jen mi to leží v hlavě a přijde mi, že kdybych věděla víc, dá mi to pak pokoj.“

Policista přikývl. „Jo, to asi chápu. Je to strašně divnej případ. Pekelně divnej. Možná nejdivnější, co jsem kdy měl.“

Rozpovídal se. Chris ho zbrzdila u zmínky o údajném svědkovi – místním muži, který té osudné noci uvízl v autě ve sněhu nedaleko od auta chlapců, ale v noci ho postihl infarkt a on strávil noc v bolestech ve svém vozidle. Během noci viděl světla dalšího vozu a viděl a slyšel procházející skupinu lidí. Mladších lidí.

„Ale vždycky jsme jeho výpověď brali tak trochu s rezervou. Víte, Joe je taková zvláštní místní figura. Není to úplně nejvěrohodnější svěděk, abych tak řekl. A musíte si uvědomit, že té noci byl napůl v bezvědomí, vyčerpaný, v bolestech. Mohlo se mu to poplést.“

Chris se zamyslela. „Je ještě naživu? Myslíte, že bych se s ním mohla potkat?“

„Ani nevím,“ řekl vyhýbavě policista. „Už roky jsem o něm neslyšel.“

Pokračoval ve vyprávění – jak prověřovali další svědectví o tom, že chlapce po zmizení viděli ve vesnici v horách úplně mimo trasu Oroville – Quincy, o tom, že se uvažovalo o zločinu a cizím zavinění… a také o tom, že velký stín podezření padal na jediného z pětice, který se nikdy nenašel. „Měl schizofrenii a měl za sebou nějaké excesy. Nic strašného, ale… víte, jak to chodí na maloměstě. Rodiny těch ostatních chlapců ho pak podezíraly, že ostatním hochům něco provedl. Dovedl ostatní přesvědčit o svém, byl z nich nejzkušenější a nejprůbojnější. Ale nikdy jsme nic nedokázali. On sám se nikdy neukázal, nenašli jsme tělo… nic. Ani po těch letech nikdo nic neví.“

„Musí to být hrozné,“ přitakala Chris. „Hlavně pro rodiny, samozřejmě. Ale asi i pro vás, ne?“

„To si pište, že mě to žere,“ prohlásil starý policista procítěně. „Dal bych levou ruku za to, kdybych se mohl dozvědět, co se tehdy stalo.“

Dívka se rozhodla jít k věci. „Co vás na tom případu tehdy zarazilo nejvíc? Bylo tam něco divného, co se vymykalo víc než jiné věci?“

„Skoro všecko, děvče. Nedávalo to smysl. Víte, ti chlapci byli jednoduší, ale obvykle fungovali srozumitelně. Měli plán a ten dodrželi, protože prostě věděli, že plány se dodržují. A oni druhej den hráli sportovní zápas, který je mohl dostat na paralympiádu! Byl to pro ně nepředstavitelně důležitej zlom. Ale oni místo toho v noci a vánici otočili auto a jeli po mizerný silnici do hor, kde to nikdo z nich neznal. Buď se do něčeho zapletli a někdo je k tomu přinutil… nebo někomu z nich přeskočilo. Nebo jim přeskočilo všem. Ale pozor, alkohol ani drogy oni nebrali,“ zdůraznil Jack.

„V tělech se asi nic nenašlo, že?“

„Z těl se skoro nic nenašlo,“ upřesnil ponuře policista. „Nebylo co analyzovat, slečno. Z kostí toho moc nezjistíte.“

Chris přemítala. „Zarazilo vás tehdy ještě něco? Co ty svědecké výpovědi? Je to normální, že víc lidí podává takhle zvláštní informace?“

„Lidé se můžou plést, s tím při vyšetřování vždycky počítáme,“ řekl Jack. „Ale je pravda, že některé ty výpovědi prostě nedávaly smysl. Nedávalo smysl, aby se ti hoši několik dní po zmizení objevili ve vesnici na opačné straně hřebene a pak zase zmizeli. Ale ta dáma si byla jistá, že to byli oni. Prý je viděla na letácích. A neměla důvod si to vymýšlet.“

Dívka zadumaně pozorovala svou sklenici s ledovým čajem.

„Kdysi jsem tady projížděla a překvapilo mě, jak drsná tady umí být zima. Musela jsem se vrátit. Jaké tehdy bylo počasí? Nemohlo je něco odklonit z trasy?“

„Sněžilo, ale hlavní silnice byla v pořádku,“ řekl Jack. „Ta, na které zapadli, byla špatná, ale oni tam vůbec jet neměli. Nikdo nechápal, proč se tam vydali.“

„Nemohlo je tam nalákat něco jiného? Nezvyklého, na co by se chtěli podívat? Nebyla třeba polární záře, výrazný úplněk nebo něco takového… co by prostě ty kluky přivedlo k myšlence ´hele, pojeďme se podívat na kopec, tam bude pěkný výhled, a za chvíli pojedeme domů´?“

Policista vrtěl hlavou. „Ne. Nikdo tehdy nic neviděl. Na druhou stranu, do těch končin nikdo v zimě nejezdil, až na pár nadšenců. Ale v noci ne.“

Chris pomalu docházela k závěru, že už se toho moc nedozví. „Nevzpomenete si ještě na něco? Co vás tehdy třeba překvapilo? I třeba během vyšetřování?“

„Nic,“ potřásal hlavou muž. „Jenom… jedna taková drobnost. Když jste si o tom případu něco hledala, vás nic nepřekvapilo?“

Chris se zamyslela. „Zprávy byly hodně stručné, ale to se tak tehdy asi dělalo. Krátká zprávička, fotky pohřešovaných a to bylo všecko.“

„Ano,“ kývl Jack a ukázal na ni prstem. „Fotografie skoro chybí. Měli jsme jich tehdy strašně málo. Víte, tenkrát to kolega, který to měl zdokumentovat, musel nějak strašně zvrtat. Byl to zelenáč a asi si osvítil film nebo co. U toho auta a v lese kolem se tehdy nafotily snad dva filmy, ale vyšlo z toho snad deset fotek. Zbytek byl osvícený, fotky plné fleků a světelných šmouh. Na vyhození.“