810 - Signály odnikud

Po Sawyerově zprávě zavládla v Los Angeles úleva. Největší napětí opadlo z Desmonda a Franka. Po obědě se oba odebrali ven, usadili se za letadlem a dali se do tichého hovoru.

„Takže… co teď? Zítra se ti dva vrátí s penězi, zařídíme si novou identitu… a co potom?“ zadíval se Frank zkoumavě na Desmonda.

„Seženeme, co kdo potřebuje, a pustíme se do práce. Dan tvrdí, že musíme začít dávat dohromady informace o dalších podivnejch místech, ne jenom o Ostrově. Tím chce začít. Nejprve prý je potřeba vytipovat průnikový lokality, nebo jak tomu říká, a až potom se pustit do praktickýho zkoumání. Naznačoval cosi o místech, kde se dějou divný věci. Chytil se té zmínky svojí máti o Bermudským trojúhelníku.“

Frank zamyšleně přikývl. „Takovejch příběhů jsem už slyšel spousty. Divil by ses, kolik takovejch podivnejch legend koluje, letci jsou v určitým ohledu strašně pověrčivá sebranka. Bermudskej trojúhelník není jediný místo, o kterým se říkalo, že se tam dějou podivný věci. Já si o tom teda myslím svoje, ale ty příběhy si žijou vlastním životem.“

Desmond se na něj zkoumavě zahleděl. „Už jsem Danovi řekl, že se do toho má pustit s Chris. Ta holka o tom taky bude něco vědět. A když tě tak poslouchám, tak si říkám, že by nemuselo být špatný nasadit tě na to s nimi.“

„Klidně,“ souhlasil pilot. „Stejně nemám co dělat. Sedět v obýváku, pít kafe a rozebírat obskurní letecký povídačky je lepší než nic.“

„Bylo by fajn, kdybys ty dva trochu… hlídal,“ poznamenal Desmond.

Frankovi ujelo uchechtnutí. „Myslíš, že… Neblázni. Kdybys tu holku nechal dělat se Sawyerem, tak bych to asi chápal, i když teď... Ale Dan?“

„Tak jsem to nemyslel,“ opáčil Desmond. „Chci, abys je hlídal, aby nevymýšleli úplný šílenosti. Oba ujíždějí na podivnejch příbězích, který patří spíš do scifi, a na takový úlety není čas.“ Vzpomněl si na Chrisino nedávné líčení jejího snu, její přirovnání k čemusi z hororového příběhu a na to, jak vehementně se Daniel té zmínky zachytil.

„Dan je fyzik, ne?“ namítl Frank. „Sám snad ví, čemu se má věnovat a čemu ne.“

„Tím si nejsem tak jistej. Ta jeho fyzika je tak trochu z jinýho světa. Člověk se v ní může pěkně zamotat a sklouznout do jiných sfér, myslím. Prostě… byl bych rád, kdybys je trošku držel při zemi.“

„Dobře,“ souhlasil pilot. „Mimochodem, tys už Chris vzal definitivně na milost?“

„Nic jsem proti ní neměl,“ oponoval Desmond.

„To povídej někomu jinýmu.“

Desmond zavrtěl hlavou. „Tobě člověk fakt nic nenamluví, co?“

Frank pokrčil rameny. „Řekněme, že mám docela odhad na lidi. Umím celkem dobře pozorovat a časem vytuším, co od koho čekat. Oni lidi jsou vlastně celkem srozumitelní. Na naprostý většině poznáš, že ti lžou, nebo že je něco v nepořádku. Aspoň když se to týká něčeho důležitýho.“

„Co o těchhle věcech ví dopravní pilot?“

„Víc, než by laik předpokládal,“ protáhl se Frank. „Víš, velitel letadla má na starosti věcičku za několik milionů dolarů a k tomu několik desítek až stovek lidskejch životů. Letadla skoro odjakživa přitahujou lidi s blbejma nápadama. Teď už to tak jednoduchý není, ale než přišlo jedenáctý září, na bezpečnost se docela kašlalo. Občas ti na palubu vlezl někdo, kdo neměl úplně čistý záměry. V takový situaci se docela hodí, když umíš pozorovat a odhadnout, kdo je v klidu, s kým naopak mlátí nervozita a kdo se snaží něco skrýt. A když ti někdo řekne, že má bombu a odpálí ji, pokud neotočíš kurs na severní pól… tak je dobrý umět odhadnout, jestli to ten člověk myslí vážně, nebo jen blafuje. Nebo když dojde na kritickou situaci, tak potřebuješ odhadnout, jak se kdo z tvý posádky zachová, na koho se můžeš spolehnout a kdo je naopak před kolapsem. Naučíš se se prostě pozorovat lidi a trochu s nima zacházet. V rámci průběžnýho výcviku jsem několik takovejch kurzů prošel. A docela mi to šlo.“

Desmond si vzpomněl, jak klidně se Frank ujal komunikace s vyděšenou Chris poté, co prošli z Ostrova, a musel souhlasit.

„Ty Chris věříš, že?“

Frank přikývl. „Už jsem ti říkal před ostatníma, že jsem se na ni trošku poptal.“

„Ale není to jen tím. Ty jí věříš od začátku.“

„Jo. Ta holka se chová jaksi přirozeně. Dokázala se s náma opít a tlachat až do rána. Kdyby v něčem zásadním lhala, byla by sevřenější a mnohem víc by se ovládala, myslím.“

„Tobě přijde, že se chová přirozeně?“

„Jo, vzhledem k situaci a vzhledem k tomu, kdo je. V tom kostele byla očividně v šoku. Nevěděla, co se děje, Desi. Kdyby ji tam někdo poslal, nejspíš by tušila, co přijde. Musela by to být skvělá herečka, aby to takhle zahrála.“

„Ale ten šok ji hodně brzy přešel. Až mi to přišlo divný.“

„Je to pro ni způsob, jak utíkat z nepříjemnejch situací,“ uvažoval Frank. „Při jejím zaměstnání je často pod tlakem a nutí ji to pořád něco dělat. A koneckonců to znáš sám. Když se na něco soustředíš, jseš tady a teď a neuvažuješ o tom, co bylo a co bude.“

Desmond uhnul pohledem. Penny. Charlie. Plán na synovu záchranu. Frank měl naprostou pravdu.

„Když jsme se objevili v kostele, tak jen se oklepala z nejhoršího, vrhla se do aktivity a začala nás organizovat. Udělala to i předtím, když zmizel náš let. Ta holka je přesvědčená, že tam měla umřít. Ale místo toho, aby se zhroutila a brečela doma v posteli, pustila se do práce jako šílená.“

„Mně jen pořád přijde absurdní, jak se nás chytila a vzala si nás domů. Kdo by tohle udělal? Jaká ženská by tohle udělala?“

„Sama to řekla. Drží se nás, protože jsme pro ni zdroj informací. Jedinej zdroj informací o tom, co je pro ni teď důležitý.“

Desmond se na pilota zamyšleně díval. Jeho závěry mu teď přišly celkem logické. Ano, bude jedině dobře, když Frank bude s Chris a s Danem spolupracovat. Nejen, že mohl vědět něco, co se bude hodit do Danielovy teoretické skládačky, ale i jeho psychologická pozorování mohou být velice užitečná. A to nejen kvůli Chris, ale i kvůli Danielovi. Desmond od začátku tušil, že Daniel je klíčová, ale nestabilní substance. Eloise Hawkingová už na Ostrově něco naznačila. O schopnostech a vědomostech Desmondova bratra nebylo třeba pochybovat, ale z hlediska jeho duševní vyrovnanosti a stability věci tak jasné nebyly. A když se k výpravě přidala Christlene, o níž skoro nic nevěděli, zvýšila se koncentrace nebezpečných faktorů až příliš. Desmond sice dohlížením na Chris pověřil už i Daniela, ale byl si čím dál víc vědom toho, že bratrův postoj vůči dívce je poněkud zkreslený. Bude dobře, když na ty dva někdo dohlédne.

* * *

Zatímco se velitel výpravy a pilot venku polohlasem radili o dalších plánech, Daniel se stále věnoval svým zápisníkům, které mu na Ostrově dala matka. Bílý zápisník byl úžasný zdroj cenných informací o Ostrově i o jeho minulosti. Z čeho však byl fyzik naprosto zmatený, byl černý zápisník. Poznámky byly psané jeho písmem, nebo alespoň nesmírně podobným. Obsahově z velké části odpovídaly tomu, čemu se on sám věnoval. Zapadaly do jeho předchozích výzkumů a občas doplnily velmi zajímavé poznatky. Daniel nepochyboval, že to jsou jeho zápisky. Problém byl v tom, že on sám je nepsal. Nepamatoval si na to. Nikdy takový zápisník neměl. A kdyby ho měl, strážil by ho jako oko v hlavě. Nemohlo by se stát, že by se taková věc mohla dostat k jeho matce z alternativní reality.

Seděl na svojí posteli, zíral do černého bloku a byl myšlenkami v minulosti. Snažil se najít přijatelné vysvětlení, ale marně. Ano, mohly existovat určité varianty, ale o těch nechtěl ani uvažovat. Na fyzice a matematice měl rád, že v nich nebylo nic osobního, netýkaly se jeho samotného. Ale teď měl pocit, že se přibližuje do neprobádaných oblastí, v nichž mohlo být cokoli. Mohlo to být i osobní. Ta představa se mu vůbec nezamlouvala.

Neslyšel zaťukání na dveře pokoje, ani následné otevření a kroky.

„Dane,“ zamávala mu Chris rukou před obličejem. Už poznala, kdy je fyzik tak zabraný do myšlenek, že nevnímá svět kolem sebe.

Vytrhl se ze soustředění a tázavě se na ni zahleděl.

„Můžu?“ kývla dívka na místo vedle něj na posteli.

„Samozřejmě,“ přisvědčil.

Chris se posadila a pomalu vytáhla ruku, kterou měla doteď za zády. Držela v ní Danielovu pistoli. Pomalu mu ji podala, pažbou napřed.

„Vezmi si to. Já… nemá smysl, abych to měla u sebe.“

Daniel po zbrani rychle sáhl a strčil ji do svého kufru, který ležel na zemi.  „Myslel jsem si, že ti to třeba pomůže… no, že budeš klidnější, když ji budeš mít. Vzhledem k tomu, co ses včera dozvěděla…“

Chris zabloudila pohledem z jednoho z oken. „Stejně bych ani nevěděla, co s tím dělat. A… měl jsi pravdu. Musím vám věřit. Pokud máme na něčem spolupracovat, tam to jinak nejde. Důvěra díky pistoli v kapse, to není důvěra.“

Chvíli se odmlčela, pak se na Daniela podívala přímo. „Díky, žes mi ji dal. Došlo mi, že mi asi fakt věříš. Mohla jsem z tebe udělat naprosto neschopnýho, nepraktickýho pitomce, kdybych chtěla, ale stejně jsi to udělal. Nevím, jestli to byl tvůj cíl, ale každopádně to fungovalo.“

Daniel se opatrně usmál.

V tu chvíli se rozletěly dveře a do pokoje vešel Desmond. Zarazil se, když uviděl Chris. „Ehm… pardon. Nevěděl jsem, že jseš tady.“

„Nevadí, stejně už jdu,“ zvedla se dívka. „Jen jsem se chtěla s Danem dohodnout, kdy se dáme do práce.“

„A?“ zajímal se Desmond.

„Začneme ještě dneska,“ prohlásil Daniel. Tváře mu jen hořely. Doufal, že bratr bude jeho rozpaky přičítat tomu, že byl přistižen, kterak se v zavřeném pokoji hloupě culí na dívku, sedící na jeho posteli. Úsměvná situace díkybohu zakryla pravý zdroj úleku: ještě před okamžikem držel v ruce pistoli a mluvil o ní s Chris. Zase si nedával pozor. Kdyby Desmond přišel jen o chvíli dřív, všechno by viděl.

* * *

Odpoledne se sešli v obýváku. Daniel seděl na pohovce a listoval svými poznámkami. Chris u jídelního stolu měla v pohotovosti prázdný poznámkový blok a hrála si s tužkou. „Profesní deformace,“ zazubila se.

Z části pro hosty se ozvaly kroky a do obýváku vešel Frank. „Můžu se k vám přidat?“

„Určitě,“ rozzářila se Chris. „Že jo, Dane?“

„Proč ne,“ souhlasil fyzik.

„Desmond mě přiřadil do výzkumné skupiny,“ uchechtl se Frank. „Prý vám mám trošku zamotat hlavu leteckou latinou o neobjasněných zmizeních a podobně.“

„Výzkumná skupina,“ protáhla Chris, jako by si to slovo zkoušela. Neznělo to špatně. „A co je zbytek?“

„Jak se jim bude říkat, to nevím,“ prohlásil Frank. „Ale zatím mají dobrý výsledky. Sawyer s Milesem dneska zabodovali. Jestli je chceme trumfnout, musíme se dát do práce.“

„Výzkum není o nějakém trumfování,“ namítl Daniel. „Já vím, existují grantové soutěže a podobné projekty, ale vždycky mi to přišlo ohromně omezující. Člověk plýtvá energií a časem, které mohl dát do samotné vědy. Soupeření stresuje a může vést k chybám.“

* * *

„Takže,“ začal Daniel. Najednou si připadal nesvůj. Bylo to, jako kdyby se oddělil od skupiny přátel a najednou před ně předstoupil jako přednášející. Moc se mu to nelíbilo, ale nedalo se nic dělat.

„Víme, že Ostrov, ze kterého naše skupina přišla, je trochu nestandardní místo. Je zvláštní z vícero hledisek, ale na úvod začneme tím fyzikálním. Vyskytují se tam značné anomálie, nejpatrnější jsou ty elektromagnetické, ale děje se tam toho víc. Většina jevů zatím není příliš probádaná. Zaměřovat se tedy teď na výzkum samotných jevů může být problematické, protože nevíme, nač přesně se zaměřit.

Můžeme však sledovat nepřímé důsledky daných anomálií. Nemusíme měřit samotná záření, ale můžeme sledovat, zda někde nedochází k nestandardním projevům.“

„Jako třeba jestli během cesty nad Pacifikem v dané lokalitě nezmizelo nějaké dopravní letadlo,“ zašklebila se Chris.

Fyzik přikývl.

„Na tohle jsem se už dívala. Kromě zmizení Oceanic 815 a Ajiry tam v poslední době nic podobného nebylo. Ani malá letadla. Prošla jsem všechny databáze. Aviation Safety,“ upřesnila směrem k Frankovi. Pilot souhlasně přikývl.

„Problém je v tom, že nás nezajímá jenom lokalita Ostrova, Chris. Jsem přesvědčený, a nejsem sám, že takových míst je na světě mnohem víc. Ty jevy, ke kterým tam dochází, se prokazatelně objevují i na jiných místech. Například v okolí altadenského kostela, abych byl konkrétní. Ale je jisté, že těch míst je víc.“

„A my je nemůžeme začít hledat s těma tvýma detektorama záření, protože bychom běhali po světě až do soudnýho dne,“ pochopil Frank. „Musíme si předem vytipovat zajímavý končiny, kde se událo něco, co s těma tvýma silama může souviset.“

Daniel přisvědčil. „Další problém je v tom, že aktivita na různých místech je proměnlivá. Někde se intenzita jevů mění periodicky v čase, jindy to závisí na vnějších faktorech. V některých lokalitách bychom v určité chvíli nenaměřili vůbec nic. Ale provést experimenty o několik hodin, dní nebo let později…“

„Takže… Dane, co přesně nás zajímá? Jaký jsou projevy těchhle podivnejch míst?“ zadívala se na něj Chris. Tužku měla v pohotovosti.

 „V podstatě všechno, co se obtížně vysvětluje. Zmizení beze stopy, náhlá objevení, časové nesrovnalosti. Podivné fyzikální úkazy. Světla na obloze, místa, kde nefungují přístroje, magnetické pahorky, místa, kde voda teče do kopce, a tak podobně. Teď na začátku vás nechci omezovat a dávat vám příliš konkrétní mantinely,“ řekl Daniel. „Vyřazovat můžeme později. Teď se jednoduše odpíchněme od toho, co víme jistě. Je tu havárie velkého dopravního letadla, jehož trosky se najdou za dlouhé týdny v úplně jiné lokalitě… a ještě později se objeví skupina přeživších. Za několik let tu máme zmizení jiného letadla úplně beze stopy. Napadá vás něco podobného?“

„Letecká zmizení nejsou zase tak vzácná,“ uvažovala Chris a škrábala si poznámky. „Nebo aspoň byly doby, kdy to tak vzácný nebylo. Hned mě napadá let Amelie Earhart, to bylo taky nad Pacifikem. Nebo zmizení letadla s Glennem Millerem nad lamanšským průlivem.“

„To bylo během války,“ namítl Frank. „Mohl je někdo sestřelit. Po některejch letadlech z té doby, co se nevrátila z akce kolem evropských břehů, se už nikdy nenašla ani stopa. Napadá mě ale zajímavější případ.“ Pilot se zadíval na Chris. „Říká ti něco Flying Tiger Line?“

Dívka si přitiskla prst na nos. „Sakra, já už to někde slyšela, ale teď si na víc nevzpomenu. O co šlo?“

„V roce 1962 vypravila americká armáda asi stovku vojáků a poradců do Vietnamu. Naskládali je do celkem velkýho stroje, odstartovali z Kalifornie, přeskákali přes Havaj a Guam… a pak se po nich slehla zem. Nebo spíš zavřela voda. Nikdy se nic nenašlo. Jen nějaká loď, co proplouvala v těch místech, viděla nějakej záblesk na obloze, ale jinak nic.“

Daniel pilota upřeně sledoval. „To je zajímavé, to je velice zajímavé, Franku. Rok šedesát dva, říkáš? A byla v tom zainteresována americká armáda?“ Udělal si poznámku.

Chris přešla ke svému počítači a zapnula ho. Chvíli hledala. „Pak jsou případy menších letadel, i když v jiné lokalitě. Čas od času se někdy něco ztratí nad mořem nebo nad horama. Jsou případy i ze sedmdesátých a osmdesátých let, pokud se na to dobře koukám. Dvacetimístnej Twin Otter u Svatého Vincenta v roce 86. Nebo pákistánskej fokker s padesáti lidma na palubě, co se ztratil někde nad Himalájema v roce 1989. Co říkáte na tohle?“

Frank se zamyslel. „To první je zajímavý. Víte, kde je Svatý Vincent, že?“

„Karibik,“ řekla Chris. „Není to daleko k Bermudskýmu trojúhelníku. Ale to je laciný záhadologický šméčko na důvěřivce,“ dodala skepticky.

„Přesně. Dneska o tom mluvil i Desmond. Dane, tvoje máma prý Bermudskej trojúhelník dává jako příklad toho, co nás má zajímat.“

Chris protočila oči v sloup. „Já vím, že se říká, že maminka má vždycky pravdu, ale…“

„U mojí matky to opravdu platí,“ řekl zachmuřeně Daniel. „Bermudský trojúhelník na seznamu určitě necháme.“

„Je pravda, že tam bylo pár zvláštních věcí, který jsou docela dobře zdokumentovaný. Nemyslím ten legendární let 19,“ odtušila Chris směrem k Frankovi. „Ale kdysi jsem četla o soukromým letu malýho letadla, někdy v sedmdesátých letech. Chlapík, co to pilotoval, se jmenoval Bruce Gernon. Letěl z Baham na Bimini a nad oceánem vletěl do divný mlhy. Vypadávaly jim přístroje, ztratili rádiové spojení s věží, zmizeli z radarů… a když přistáli, vyloupli se na Floridě místo na Bahamách a zjistili, že ten let trval výrazně kratší dobu, než kolik trvat měl. Odpovídalo tomu i spotřebovaný palivo. Moment, dohledám to.“

„Čtvrtýho prosince 1970,“ dodala za okamžik.

„To je zajímavý datum,“ odtušil Frank. „Podívej se i na ten let 19. Nebylo to taky někdy v prosinci?“

Dívka naťukala do vyhledávače pár údajů. „Fíha. Pátýho prosince 1945.“

„Začátkem prosince se vůbec dějou divný věci. Sedmýho prosince vletěli Japonci na Pearl Harbor a osmýho prosince zastřelili Johna Lennona. A čtvrtýho prosince jste se tady objevili vy,“ dodala dívka ironicky.

„Řadíš nás do fantastické společnosti, jen co je pravda,“ uchechtl se Frank.

* * *

Danielovi jen svítily oči, když si rychle dělal poznámky. Ostatní mlčeli. Chris se rozpomínala na dávné roky, kdy jako odrostlé dítě četla spousty knih o podivných událostech a nevysvětlitelných jevech. Frank přemítal o různých leteckých podivnostech, s nimiž se během své kariéry setkal. Nakonec musel skončit u té největší, kterou zažil na vlastní kůži. Opět mu v hlavě ožil jeho poslední let – pokus o odlet z Ostrova se zachráněným boeingem Ajiry. Napadla ho obrácená paralela s letem z Baham, který zmiňovala Chris. To malé letadlo letělo výrazně kratší dobu, než kterou letět mělo. Oni naopak letěli podezřele dlouhou dobu. Jako kdyby se jim dělo něco opačného. A rádiové spojení… Vzpomněl si na ten praskavý sílící hlas, odříkávající číselnou řadu.

Chvíli váhal. Pak se obrátil na Chris. „Poslouchej, holka. To, co teď řeknu, není určený pro další uši. Jestli jsi tady teď jako novinářka, tak se na chvíli seber a běž si třeba… udělat kafe.“

Chris se málem rozesmála. Jestli jsi tady teď jako novinářka? Ne, to tedy doopravdy nebyla. Zatím o své výpovědi svým hostům neřekla. Přemohla hořký smích do ušklíbnutí. „Ne, teď tady fakt služebně nejsem. Ať řekneš cokoli, zůstane to tady. Slibuju.“

Pilot ji chvíli vážně pozoroval. „Když jsme byli na tom ostrově, pokusili jsme se odtamtud odletět.  Bylo tam dost místa k odstartování a letadlo na tom nebylo tak zle. Ale nevyšlo to.“

Chris vyvalila oči. „Jak jste mohli… Vždyť sedm-tři-sedmička potřebuje dlouhou ranvej!“

Frank mávl rukou. „No… prostě tam bylo dost místa.“

Dívka tu informaci chvíli vstřebávala. „Dobře. No, a proč jste teda neodletěli? Málo paliva? Porucha?“

„Ne. Odstartovali jsme. Letadlo bylo relativně v pořádku a šťávu jsme měli. Ale nikam jsme nedoletěli. Letíš, letíš… a nikde nic. I když tam něco být mělo.“

Teď vytřeštil oči i Daniel. „Proč ses o tom doteď nezmínil?“

„Nerad mluvím o věcech, který si sám neumím přebrat. Ten let byl divnej od začátku do konce. Zkoušeli jsme to několik hodin a celou dobu jsem se snažil navázat spojení, ale marně. Až těsně předtím, než jsme to otočili kvůli nedostatku paliva, něco jsem chytil. Bylo to to nejdivnější, co jsem kdy v éteru slyšel. Mechanickej hlas odříkával jakousi číselnou řadu. A když jsme se vraceli, sílilo to.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Frank zvedl. „No nic, mládeži, myslím, že pro dnešek jsem vám toho řekl až až. Až budete chtít udělat další sezení, řekněte mi, ale dneska si asi půjdu trochu vyvětrat hlavu. Udělá mi to dobře.“

* * *

Zůstali v obýváku sami. Chris zírala z okna a mlčela.

„Ty nad něčím přemýšlíš,“ řekl Daniel. „Co to je?“

„Je to pitomost,“ mávla rukou dívka. „Nechtěla jsem to říkat před Frankem, znělo by to, že zlehčuju to, co nám zrovna řekl. Ale ta jeho zmínka o signálech odnikud… něco mi to připomnělo. Ale říkám, že to je pitomost. Je to z fiktivního seriálu, sakra.“

„Chris. Už včera jsem říkal, že v téhle fázi na tom nezáleží. Zajímavé může být všecko. I to, kde se inspirovali autoři, může…“

„Já vím, já vím.“ Dívka vypadala snad až naštvaně. „Dobře. No. Je jeden starej seriál, jmenuje se to Twin Peaks. Je to o jednom podivným městečku u kanadských hranic, kde se dějou divný věci, mizí tam lidi, jiní mívaj vize a chovaj se fakt praštěně, v lesích září podivný světla a občas tam někdo někoho nepochopitelně krutě zabije. Krásný městečko uprostřed lesů, ve kterejch spí zlo. Paráda, ne?“

Fyzik ji soustředěně poslouchal. Když nic neřekl, pokračovala. „No a jedna z postav, voják se speciálníma úkolama, tam sleduje signály přicházející z vesmíru. Říká, že celý roky tam chytali jenom šum. A najednou se v tom bordelu objeví smysluplný věty. Prostě pitomost, povídám,“ zavrčela. „Ale hned mi to naskočilo. Signály odnikud, zachycený na divným místě, kde to fakt nedává smysl. To dává smysl, ne?“ ušklíbla se.

Daniel se k ní naklonil. „Chtěl bych to vidět. Ten seriál neznám. Já se na televizi moc nedívám, odmalička jsem ležel v knížkách. Ale tohle vidět chci. Šlo by to?“

Chris mávla rukou ke knihovně. „Támhle jsou obě série na DVD. Je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí, který jsem si prostě musela pořídit.“

 „Dobře, tak večer. Nechtěla by ses na to podívat se mnou?“

„No… spíš jsem myslela na to, že bych se na něco ještě koukla, co se těch podivností týče. Ráda bych si utřídila, co jsme zatím zmínili,“ zatvářila se rozpačitě dívka. „A třeba i něco doplnila. Víš, jak to myslím, prohrabat databáze, prolistovat starý knížky a podobně…“

Daniel chápavě přikývl. Vydal se ke knihovně, přinesl si ke stolu sadu DVD a zamyšleně si je prohlížel, jako by uvažoval, čím má začít. Chris si mezitím něco připravovala a tiskla ze svého počítače. Pak se i s několika hromádkami vytištěných lejster a malým notebookem zavřela ve své ložnici.

* * *

Přišel klidný večer. Daniel si pustil první díly seriálu. Zvuky běžící televize vylákaly i ostatní dočasné obyvatele letadlového příbytku a po chvíli už u obrazovky seděl on, Desmond i Frank, který se vrátil zvenku. Jen Chris byla stále zalezlá ve svém pokoji.

Seriál trojici mužů oproti očekávání strhl. Desmonda vtáhla ta podivná, krutá a osudová atmosféra obepínající vraždu mladé dívky, atmosféra marnosti a zkázy, která jako by se prolínala seriálem už od prvních vteřin. Frank to sledoval jako napínavou detektivku… a Daniel čekal na zásadní zmínky o podivných jevech a signálech, které ale zatím nepřicházely.

Bylo už pozdě, když se Chris vítězoslavně vynořila ze své ložnice, a nesla v natažených rukou velkou mapu světa, vytištěnou z počítače a slepenou z několika vytištěných listů. Bylo na ní několik značek a nalepených lístků s poznámkami.

„Tak tohle jsem zatím dala dohromady. Mapa s přesnýma místama incidentů, s datama a s popisem. Asi tam ještě něco doplníme, ale pro začátek může být zajímavý i tohle, co říkáte?“

Desmond zvědavě přejel očima mapu, kterou dívka přilepila lepicí páskou přes dvířka skříní pod knihovnou. „Co to…“

„Podívej se na to. Pokud ti něco z toho bude povědomý, bude jenom dobře,“ řekla Chris. Pak se zadívala na Daniela. „Dane… Nepůjdeme se na chvíli projít?“ navrhla opatrně.

„Ovšem,“ souhlasil okamžitě fyzik. Návrh noční procházky ho sice očividně překvapil, ale okamžitě zareagoval, zašel do pokoje, popadl sako a zamířil k východu. Dveře za nimi s bouchnutím zapadly.

Frank zachytil Desmondův pohled. „Myslíš na to samý jako já, že?  Ti dva se něčeho chytili. Ale fakt netuším, co to může bejt. Myslel jsem, že už toho pro dnešek mají dost.“

„Chytili se něčeho hodně obskurního,“ mračil se Desmond. „Jinak by to nemuseli řešit venku.“

„Já nevím, jestli se u těchhle věcí dá říct, co je obskurní a co už je hodně obskurní,“ odtušil Frank. „Dneska jsme narazili na tolik divnejch věcí, že mě vlastně nepřekvapuje ani to, že se Dan v rámci výzkumu kouká na praštěný seriály.“

Napadlo ho ještě něco, ale raději to neřekl. Něco vlastně naznačil už během odpoledního rozhovoru. Frank měl celkem dobrý odhad na lidi a na to, co říkají a dělají. Dokázal odhadnout, zda něco předstírají, nebo zda dělají něco, o čem jsou sami přesvědčeni. Teď viděl, že oba mladí badatelé – vědec i novinářka – jsou pevně přesvědčeni, že jdou po správné cestě. Mohli se samozřejmě mýlit. Ale nelhali.

Frank si dokázal být jist věcmi, které vypozoroval na ostatních. To byly signály, které měly zdroj. Pak ale byly jiné věci, a u těch nebylo jisté, odkud pocházejí. K těm měl přirozenou nedůvěru. Jenže k takovým věcem patřilo i to, co obestíralo jejich nedobrovolný návrat na Ostrov. Snažil se s tím nějak vyrovnat už několik dní, ale nešlo to. Věděl, co zažil, a nedokázal najít racionální vysvětlení. Zkušenému pilotovi se to vůbec nelíbilo. Kdyby to sám nezažil, nikdy by to nebral vážněji než ty nejotřepanější letecké povídačky. Jenže to zažil a okolnosti ho přinutily, aby i to – i takhle absurdní věci - vzal vážně. Jak potom měl brát jiné absurdní věci, o kterých byli očividně přesvědčeni ostatní?

* * *

Daniel s Christlene mířili tichou, spoře osvětlenou ulicí. Dívka si to rázovala směrem od svého obydlí, jako by chtěla utéct každému, kdo by ji mohl slyšet. „Promiň, že jsem tě takhle vytáhla. Ale… tohle bych radši probrala jen s tebou.“

Daniel mlčky přikývl a srovnal s ní krok.

„Myslím, že jsem našla tu kritickou pasáž v Lovecraftovi,“ řekla po chvíli mlčení Chris.

Fyzik se na ni zahleděl s napětím.

„Myslím, že to je z Hor šílenství,“ pokračovala. „Říká ti to něco?“

„Mlhavě ano,“ přisvědčil Daniel. „Ale je to už pěkných pár let, co jsem to četl. Hory šílenství… to je o té vědecké výpravě, co v polárních krajinách najde stopy prastaré civilizace, ne?“

„Přesně,“ přikývla Chris. „Stopy prastarý civilizace, kterou zničilo něco jinýho. Něco, co ti prastaří využívali jako… jako nástroj k budování, stavění a jiný manuální práci. Jenže ten nástroj se měnil, vyvíjel a rozvíjel… a nakonec tu prastarou civilizaci zlikvidoval. A když současní badatelé stopy těch civilizací najdou…“

„…najdou i něco, co se řítí podzemními tunely a vypadá jako temný shluk něčeho neidentifikovatelného,“ dokončil nevesele Daniel. „A tobě to připomnělo to, cos viděla ve Waltových snech na Ostrově.“

„Přesně tak,“ souhlasila dívka a zastavila se na rohu dvou ulic pod lampou. Sáhla do kabelky a vyndala odtamtud svazek. „Poslouchej, jo?“

Četla. „Očekávali jsme, že jestliže mlhy dostatečně zřídnou, spatříme při ohlédnutí strašné a neuvěřitelně se pohybující jsoucno, ale měli jsme o tom jsoucnu jasnou představu. To, co jsme však spatřili – protože mlhy opravdu až příliš neblaze zřídly – bylo něco docela jiného, a neskonale ohavnějšího a hnusnějšího. Bylo to naprosté, objektivní ztělesnění ‚věci, která by neměla být‘, fantastického romanopisce; a nejbližší představitelná obdoba toho je obrovský řítící se vlak podzemní dráhy, tak, jak jej člověk vidí z nástupiště: z nekonečné podzemní dálky kolosálně vyvstává veliké černé čelo, pokryté souhvězdím podivně zbarvených světel a vyplňující obrovskou díru, jako píst vyplňuje válec.“ *

Daniel k ní přiskočil a nahlédl do knihy. Začal číst o kus dál. „Přízračný plastický válec páchnoucího černého světélkování hutně tekl vpřed svým patnáctistopým průduchem… Bylo to strašné, nepopsatelné, větší než kterýkoli vlak podzemní dráhy – beztvarý slepenec protoplasmických bublin, lehce světélkujících zevnitř, s myriádami dočasných očí… A stále se ozýval příšerný, posměšný pokřik „Tekeli-li! Tekeli-li!“ a my si konečně vzpomněli, že démonští shoggoti – kteří dostali život, myšlení i plastické vzory orgánů jedině od starých a nemají jiný jazyk… nemají také žádný hlas kromě napodobených tónů svých bývalých pánů.“ *

Zadívali se na sebe.

„Myslíš, že…“

„Zamysli se, Chris. Zkus si vzpomenout na ten sen. Vydávala ta věc nějaké zvuky?“

Dívka zavřela oči a soustředěně přemýšlela. „Strašně těžko se na to vzpomíná. Byly tam hlavně zvuky z džungle, praskání a to, jak dupal Walt s tím dalším mužem. Ale možná i něco dalšího. Možná nějaký hučení nebo cvakání, já nevím. To ale není žádný tekeli-li,“ vytrhla se ze vzpomínání na sen.

S nadějí se na Daniela zadívala, jako kdyby doufala, že celou tu souvislost vyvrátí a zavrhne jako nesmysl. Přišla s tím sice ona sama, ale teď už se jí představa, že zrovna v Lovecraftově povídce narazili na něco, co se opravdu může podobat věcem z Ostrova, očividně příliš nezamlouvala.

„Nemůžeme to brát doslova. Ale v něčem to vypadá velice podobně. Ta abstraktní plynoucí černá substance, která v sobě má obrovskou energii, její schopnost napodobovat tvary, zvuky a dalších projevy… Matka se o něčem podobném zmiňuje v poznámkách, které mi dala na Ostrově.“

„Myslíš, že… bych se na ty poznámky mohla někdy podívat? Třeba mě napadne něco dalšího.“

Daniel si příliš pozdě uvědomil, že se opět unáhlil. Vzpomněl si na Desmondovy pokyny, že o Ostrově má mluvit s rozvahou a moc toho neříkat. Jenže takhle se pracovat nedalo. Bylo nesmírně těžké spolupracovat, když tu byla obrovská část informací, o kterých neměl mluvit. Bude si s bratrem muset promluvit.

„Uvidíme, Chris. Nepůjdeme zpátky? Vypadáš, že ti je zima.“ Svlékl si sako a přehodil je dívce přes ramena. Chris si uvědomila, že se opravdu chvěje, ale zimou to nebylo. Jako investigativní novinářka dobře znala situace, kdy ji doslova rozechvívalo vzrušení z pátrání a skládání informací dohromady. Býval to signál, že narazila na klíčovou informaci. 

Strachem se třásla jen málokdy. Teď si však nebyla jistá, co vlastně cítí.

Vydali se zpátky.

---------------------------------------------------

* H. P. Lovecraft: Hory šílenství. Praha, Zlatý kůň, 1992. Překlad S. Pošustová.