Kate otevřela oči. Do místnosti proudilo jasné ranní světlo. Ačkoli spala celou noc na celkem pohodlné posteli v celkem uklizené místnosti, necítila se dobře. Už si na ten stav zvykla – v podstatě ji neopustil od chvíle, kdy se přidala k Claire. Byla zesláblá, občas jí bylo nevolno, točila se jí hlava. Dnešek nebyl výjimkou.
Vstala a na nejistých nohou zamířila do kuchyně. Voda sice
z kohoutku dávno netekla, ale objevily čistý, dobrý pramen nedaleko
vesnice. Nosit ji byla Kateina práce.
Nalila si sklenici, vypila ji a povzdychla si při představě,
jak zase půjde se dvěma velkými kanystry k prameni. Ale ne, neměla si na
co stěžovat. Měla být ráda, že zase žije v domku a ne v přístřešku ze
starého roztrhaného plátna.
Povzdychla si, vzala kanystry a zamířila ven. Na jídlo
nemívala takhle po ránu ani pomyšlení.
Od té doby, co je nečekaně navštívil Hurley, jí bylo ještě
hůř než předtím. Přičítala to posmutnělosti, kterou v ní Strážcova
návštěva vyvolala. A také nejistotě a obavám
– o tom nebylo diskusí.
Nejprve žila v neustálém stresu z toho, kde se
ocitla a s kým, ze zoufalství, ne že nemá úniku… a z neustálých
problémů s malým Charliem. Před Vánocemi 2007 se přestěhovali a zdálo se,
že se věci zlepší. Ale pak je přišel varovat Hurley a Claire na jeho varování
okamžitě zareagovala dalšími informacemi, což Kate šokovalo. Dosud se jí zdálo,
že s ní mladší žena v rámci možností vychází dobře. Povídaly si
spolu, vedly domácnost, staraly se o Charlieho. Teď zjistila, že jí Claire
neřekla takhle zásadní věc, a to ji mátlo.
Nepřekvapilo ji, když Hurley přišel s informací, že se
tam dole něco děje. I ji samotnou to už napadlo, když se snažila přijít na to,
odkud pramení její nemoc. Třeba odtamtud něco prosakuje nebo je tam něčím
zkažená voda a jí kvůli tomu není dobře. Claire už je na to po letech na
Ostrově zvyklá, ale ona ještě ne. Když viděla zdravou a spokojenou Claire,
stále se tím utěšovala a doufala, že si její tělo časem také přivykne, ať už je
to cokoli.
Samotný obsah toho, co se toho dne dozvěděla, sám o sobě tak
děsivý nebyl. Důležité bylo to, že u nich – na severu – je bezpečno. Kate nikdy
nebyla přímo u pásma a neviděla, co se tam dělo a nedomýšlela si, jak by to
mohlo pokračovat. Ani do těch končin nechodila – nesměla. Měla to od Černého
zakázáno a smířila se s tím. Informace o tom, že se tam děje něco
nebezpečného, ji tedy tolik neděsily. Věděla, že jí se nic nestane. Prostě tam
nebudou chodit. Všecko, co potřebovali, měli v Dharmavillu, kde bylo
bezpečno – jak to řekl Hurley a potvrdila i Claire.
Ale vědět, že žije vedle něčeho neznámého a
nevyzpytatelného, jí stejně na klidu nepřidávalo.
* * *
Když donesla zpět vodu, Claire už byla vzhůru a připravovala
kaši ke snídani. Chlapeček si spokojeně cosi čmáral pastelkami do bloku. „Co to
bude, Aarone?“ nahlédla mu Kate přes rameno.
„Mamíííí,“ vypísklo dítě radostně a zadívalo se přes stůl
z okna.
„Máma je přece támhle,“ opravila ho Kate a ukázala směrem
k Claire. Jenže chlapeček nespokojeně zatřepal hlavičkou. „Mamíííí,“ trval
na svém a mával z okna.
„Ty jsi truhliček,“ usmála se Kate a zvedla ho do náručí.
Claire dovařila a donesla jídlo na stůl. Bylo to obyčejné,
ale dobré – ovesná kaše s medem a s kousky ovoce natrhaného venku za
domky byla tisíckrát lepší než to, z čeho žili při pobytu v Claiřině
starém táboře.
Obě ženy jedly, Claire krmila Charlieho. Bylo normální,
příjemné ráno.
A pak to ráno narušilo zahřmění.
Kate se překvapeně podívala z okna. Venku bylo úplně
jasno. Nikde ani mrak, natož bouřka. Tak z čeho hřmí?
Claire se tvářila, jako by se nic zvláštního nedělo. Kate
nad tím tedy také mávla rukou.
* * *
Jenže ten zvláštní zvuk se dalšího dne ozval znovu. A znovu.
To už vyběhly ven před domek. Nikde, kam až dohlédly, nebyl ani mrak. Všude byl
klid.
„Co to bylo?“
„Nevím, co to je,“ řekla Claire, ale tvářila se nevzrušeně.
Kate se na ni zadívala a chvíli ji zkoumavě pozorovala. „Ale
nevadí ti to.“
Blondýnka lhostejně pokrčila rameny. „Nic s tím
nenadělám.“
Kate se to nelíbilo. Nelíbila se jí ani Claiřina reakce, ani
samotný zvuk. Napadlo ji hodně věcí, které by to mohly být – od nějaké další
ostrovní záhady, přes nějakou zvláštní tropickou bouři bez mraků, až po otřesy
země související s blížícím se zemětřesením nebo sopkou. Ostrov je určitě
sopečného původu, přemýšlela Kate. Je to sopka anebo zemětřesení. Mohlo by být
i podmořské, takové, které způsobuje vlny tsunami. Kdyby se začalo něco dít,
neměli by úniku a nikdo by jim nepomohl.
Kate si povzdychla a raději se šla starat o malou zahrádku,
kterou si založila poblíž jejich domku. V Dharmavillu našla několik málo
zdivočelých rostlin zeleniny, které přežily roky po zpustošení místa, a
doplnila jejich sazeničky divokými jedlými rostlinami, které se daly najít
v džungli. Kate pohladila prstem rostlinku aloe vera. S lítostí si
vzpomněla na Sun, která v měsících po havárii letu 815 dělala to samé a
Kate toho hodně naučila. Teď z toho čerpala.
Pustila se do okopávání záhonků, když tu se to zahřmění
ozvalo znovu. Kate se instinktivně přitiskla k zemi.
Vleže pochopila mnohem víc. Země vibrovala. Pomalu, slabě…
ale s nesmírnou silou. Něco se dělo s Ostrovem.
Kate polil strach.
* * *
Vrátila se k Claire a Charliemu do domku. „Slyšelas
to?“
„Jo,“ kývla Claire.
„Ozývá se to častěji a častěji,“ řekla Kate s obavami.
„A jde to ze země. Musíme zjistit, co to je.“
Své obavy, že se jedná o sopku nebo zemětřesení, si zatím
chtěla nechat pro sebe. Ale Claire ji překvapila.
„Ty se toho bojíš?“ zeptala se Claire.
„No… docela ano,“ přiznala Kate.
„To nemusíš. Já to znám.“
„Co? Ty to znáš? Proč jsi mi to neřekla hned? Co to je? Kdys
to slyšela? Odkud to znáš?“ Kate ji zavalila otázkami.
„Nic to není. Slyšívala jsem to, když… když jste odešli.“
Claire se zachmuřila. „Když jste odešli a já jsem tady zůstala sama.“
Kate trochu znejistěla. Neměla ráda, když Claire vzpomínala
na chvíle po tom, co se Oceanic 6 dostala z Ostrova. Jako by ji vzpomínky
vtahovaly zpátky do roků šílenství, kdy žila sama v džungli. Ale teď byla
její potřeba informací větší, než snaha udržet Claire daleko od vzpomínek.
„A víš, co to bylo?“
„Ne,“ zavrtěla Claire hlavou. „Ozývalo se to. A pak to skončilo.
Nevím, co to bylo a proč se to dělo. Ale nic mi to neudělalo.“
„Takže to není nebezpečný,“ zadoufala Kate nahlas.
Nešlo jí to ale z hlavy. „Myslíš, že o tom on něco ví?“
„Nevím,“ odtušila Claire. Od té doby, co se začal ten zvuk
ozývat, byla jaksi nesdílná. Kate měla obavy, že ji ten zvuk stahuje zpět do
minulosti.
* * *
Černý se vrátil večer. V posledních dnech je
navštěvoval jen jednou denně a moc se nezdržoval. Byl sice na dosah – jak se
ukázalo při Hurleyho návštěvě, kdy Strážce okamžitě vycítil a poskytl mu
doprovod… ale běžně nebyl vidět ani slyšet. Věděl, že svou malou kolonii nemusí
hlídat, a odcházel na celé dny kamsi, kde o něm nikdo nevěděl. Možná odcházel tam, kde býval, když na Ostrově
skoro nikdo nežil, myslela si Kate.
Teď byla rozhodnuta se na ten divný zvuk zeptat. Během dne
to zaslechla ještě jednou. Claiřin klid ji úplně neukonejšil. To, že se něco
ozývalo před třemi roky a pak to přestalo, neznamená, že to přestane i teď.
Koneckonců… i přírodní katastrofy se mohou chystat ve vlnách. Někdy se země
hýbe, pak je klid… ale pak se znovu probudí a může přijít i to nejhorší.
Po večeři tedy odložila lžíci a zadívala se na Jackovu tvář.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Když souhlasně kývl – v posledních dnech byl celkem
dobře naladěný, jako kdyby mu nové ostrovní uspořádání velice vyhovovalo –
pokračovala.
„Slyšely jsme s Claire od včerejška několik takových
divných zahřmění. Nebo otřesů. Nevíš, co to je?“
„Proč tě to zajímá?“ Černý se na ni pronikavě zadíval. Kate
to znala. Zklidnila svoje myšlenky a otevřela je, jako by se mu je snažila
nabídnout.
„Proč? Přece… chci vědět, co to je. Trochu se bojím, aby to
nebylo něco nebezpečnýho.“ Kdyby se chystalo zemětřesení nebo výbuch sopky,
museli bychom se připravit, pomyslela si tak, aby to viděl. Nechtěla to ale před
Claire říkat nahlas.
„To, na co myslíš, to není,“ odtušil Černý s lehkým
úsměvem. „Je to… projev jedné zvláštnosti a krásy tohohle místa.“
Kate pochopila, že víc z něj nedostane, natolik už ho
znala. Stanovisko, že nejde o žádný smrtící geologický úkaz, ji trochu
uklidnilo, ale ne natolik, aby na to přestala myslet.
* * *
Dalšího dne se zvuk ozval hned třikrát. Probudil je i
uprostřed noci.
Kate věděla, že nemá cenu ptát se znovu. Claire víc nevěděla
a Černý víc říct nechtěl. A tak dál opečovávala jejich malou kolonii, ale
strnula vždy při každém dalším zavibrování.
Pak začal nelibost projevovat i malý Charlie. Když se zvuky
začaly ozývat častěji a trvaly delší dobu, dával se do vyděšeného pláče.
„Neboj, Aarone,“ konejšila ho Claire, ale nepomáhalo to.
Chlapeček dál vzlykal.
Potom začal ukazovat do prázdna a svou dětskou hatmatilkou
mluvit na někoho, kdo tam nebyl. Nedokázaly z něj dostat, koho tam vidí,
ale bylo zřejmé, že někoho ano.
Tohle Claire vyděsilo. Vystrašilo to i Kate, ale Claire,
která se považovala za chlapcovu matku, to vylekalo mnohem více. „Zase se mu to
děje. Zase má ty…“ V obavách nedořekla.
Kate věděla, čeho se Claire bojí – měla obavy, aby chlapce
zase nezačaly přepadat záchvaty, kterými trpěl v okolí jejich starého
tábora. Kdykoli se začal chovat neobvykle, Claire to zneklidnilo.
„Musíme zjistit, co se děje,“ řekla rázně Kate. „Promluvíme
si s ním zase. Měla bys to zkusit ty. Jde o tvého syna, Claire. Musíme
zjistit, co to je.“
Claire kývla. „Zeptám se. Někdy.“
„Ne někdy, Claire. Musíš se zeptat co nejdřív. Musíme to
zjistit.“ Claire se dál tvářila nespokojeně. Kate se zamyslela. „A nebo je tu
ještě jedna možnost, jak zjistit, co se děje. Možná bychom měly vyrazit na
výpravu a pokusit se…“
„Ne!““ vyjekla Claire. „Nesmíš chodit pryč z tábora. A
Aaron taky ne.“
„Mohla bys ty,“ navrhla Kate bezelstně. „Už jsi tam dole
několikrát byla.“
„Ne! Je to jih! Nesmíme tam. Víš, co říkali…“ V Claire
jen ta představa vyvolala absolutní hrůzu.
„Máš pravdu, tam nesmíme,“ snažila se ji Kate rychle
uklidnit. Její malá lest zafungovala skvěle a nebylo nutné Claire dál
rozrušovat. „Nepůjdeme tam. Ale… tím víc potřebujeme, aby nám to řekl on. Musíš
se ho na to zeptat co nejdřív, Claire.“
Claire se dál mračila, ale souhlasila, že se zeptá. Očividně
se jí do toho ale nechtělo.
Jako kdyby i ona něco tušila a nechtěla se dozvědět víc.
Vzpomínky na dobu před třemi roky, kdy to nakonec přestalo a nic se nestalo, ji
očividně uklidňovaly a ona vypadala, že má strach, aby se nedozvěděla něco, co
by tu uklidňující konstrukci „už se to dělo a nic se nestalo“ mohlo ohrozit.
* * *
Jejich starost, kdy a jak se zeptat, se nakonec vyřešila
sama. Další zvuk – Kate se zdálo, že se hřmění stále prodlužuje a je vždy o
něco silnější – se ozval následujícího večera, kdy s nimi byl Černý zrovna
doma.
Zase to probíhalo jako obvykle. Charlie se rozplakal, Claire
ho začala utěšovat a Kate vyjekla: „Už zase! Co to pořád…“
„Říkal jsem vám, že si s tím nemusíte dělat starosti,“
řekl jí klidně Černý.
Do hovoru ale vstoupila Claire, se stále pofňukávajícím
Charliem v náručí. „Musíme. Podívej se na Aarona! To nejde. Trápí ho to.
Nechci, aby zase začal…“
Černý se na ni zadíval. Snažil se zjistit, zda to dívka má
z vlastní hlavy, nebo zda ji k tomu navedla Kate. Neměl to Kateino
navádění rád – stále tušil, že kde může, bude se snažit o drobné krůčky a
postrky, kterými by ho oslabila. I když věděla, že nic nezmůže. Nedokázala si
pomoci. Teď ale v odlescích Claiřiny mysli viděl jen její obavy o dítě.
Opřel se v křesle. „Aaron to bude muset vydržet. Nic se
mu nestane, neboj se. Tohle se tady děje po staletí a tys to přece taky
zažila.“
„Zažila,“ trhla Claire vzdorně hlavou. „Ale neměla jsem
jeho.“
„Za pár dní to skončí,“ řekl. „Ještě několik dní to bude sílit,
bude to trochu nepříjemné, to ano… ale pak to skončí. A zase bude dlouho klid.“
„Co to je?“ vstoupila znovu do hovoru Kate.
„Ty to opravdu hodně chceš vědět,“ zadíval se na ni
shovívavě.
Beze slova přikývla.
„Je to… předzvěst.“
„Předzvěst?“
„Ano. Předzvěst toho, že… někdo je na druhé straně. Někdo
přichází. Je to něco jako porodní bolesti a stahy Ostrova před tím, než přivítá
nového člověka.“
Kate ho pozorovala s údivem. „Takže… někdo sem zase
jde? Nějaká další výprava?“
„Ne, ne,“ zamračil se Černý. „Žádné umělé narušení. Tohle je
normální přirozená cesta, kterou se sem lidé dostávali po tisíciletí. Jako za
starých časů.“
„Claire říkala, že to slýchala v době poté, co jsme…
odešli. Tehdy ale nikdo další přece nepřišel, ne?“
„Tehdy to bylo výjimečné. Ostrov byl v nestabilním
stavu, protože někdo nedokázal udělat to, co měl,“ zamračil se Černý, „a
docházelo k nekontrolovalným přesunům. Však víš, Sawyer, Juliet a ti mladí
výzkumníci. Byla to silná, velká skupina nasáklá energií a to v těchhle
situacích vždycky znamená nestabilitu a určitou nevyzpytatelnost. Začali se
přesouvat v čase, ne v prostoru, ale princip byl stejný jako teď. Ale
nakonec se to usadilo. Teď je to něco jiného, Kate, věř mi. Za pár dní to
přestane.“
„A přijde sem...“
„Někdo. Brzy to uvidíme. Půjdeme ho přivítat.“
* * *
Nepříjemný zvuk se ozýval stále častěji a sílil další tři
dny. V posledních dnech už byly vibrace vnímatelné i bez většího
soustředění. Sklenice ve skříňkách cinkaly a z poliček padaly drobné věci.
Charlie to snášel špatně, ale naštěstí se mu nevrátily záchvatovité stavy se
ztrátami vědomí. Jen každou vlnu hřmění oplakal a pak mluvil na někoho, kdo tam
nebyl.
Pak během rána přišel Černý. Zastihl obě ženy i chlapce u
snídaně. Vstoupil do kuchyně skoro slavnostně. „Je to tady. Už brzy přivítáme
nový přírůstek. Pojďte, najíte se později. Vezměte si něco s sebou a
vyrazíme ho přivítat.“
„Ale… kam?“ zatvářila se zmateně Claire a odložila hrnek
s kakaem, připraveným z instantních zásob.
„Na jih. Musíme jít k rozdělovacímu pruhu, tam je to
nejsilnější. Trávil jsem celé dny hledáním místa, kde se to stane. Tam se naše
děťátko narodí. Vyjde ze srdce Ostrova.“
Kate přejel mráz po zádech. Černého chování i volba jeho
slov byly najednou jiné než obvykle. Obřadné, zlověstné, prastaré. Jako by
shazoval jackovskou masku a odhalovalo se to temné, nesmírně staré a nepochopitelné,
co bylo uvnitř.
Claire se otřásla. „Na jih? Tam ale přece nesmíme. Tam je…“
„Neboj, Claire,“ řekl Černý uklidňujícím tónem. „Budeš se
mnou a když jsi se mnou, nic se ti nestane. To přece víš.“
„Půjdete jenom vy dva, nebo…?“ zeptala se Kate se smíšenými
pocity. Měla strach. Pokud to Černý přirovnával k porodu, nemohla od toho
čekat nic hezkého. Ale zároveň v ní hlodala obrovská zvědavost.
„Půjdeme všichni. Nový přírůstek si zaslouží velké uvítání,“
usmál se. „Nachystej prosím věci na jednodenní výpravu, Kate. A potom
vyrazíme.“
Kate sbalila do batohu oblečení pro Charlieho a zásobu jídla
a vody a vydali se na jih. Černý je pečlivě vedl stezkami, které se vyhýbaly
místům, kde vyvěrala energie, aby omezili riziko, že Charlie dostane záchvat. Všichni
tři se střídali v nesení chlapečka, který cestu snášel zatím velice dobře.
Putovali skoro mlčky několik hodin. Kate se zprvu pokoušela
o konverzaci, zajímala se, jak často se to děje, nebo zda Černý ví, kdo
příchází… ale on ji odbyl a pak už se nesnažila. Jak postupovali, ponořila se
do ticha i ona.
Hřmění se ozývalo stále častěji a vibrace byly cítit stále
silněji. Ostrov sebou cukal tak, že to musel vnímat úplně každý. Třeba tam
budou i oni, napadlo Kate s nadějí. Usmála se, když si vzpomněla na
Hurleyho.
* * *
Jak se blížili k pásmu, jejich postup se zpomalil. Kate
i Claire se začaly cítit tak vyčerpaně, že si musely dělat časté přestávky.
Charlie pofňukával a tiskl obličejík některé z žen ke krku. Bylo dusno a
obloha, která byla ráno jasná, se zatáhla, jako by měl přijít konec světa.
Pak se rozpršelo. Džungli bičovaly provazce deště, ale Černý
trval na tom, že půjdou dál. A tak šli, i když oblohu křižovaly blesky a
hřmění, tentokrát to běžné, se ozývalo ze všech stran.
Kate se nejistě rozhlédla. Znala bouře na Ostrově,
samozřejmě. Ale tohle nebyla obyčejná bouře. Tohle vypadalo jako malá apokalypsa.
A oni se prodírali džunglí. Co na tom ale bylo nejpodivnější – nebála se. Kate
se nebála a ani na Claire nebyly vidět známky strachu. Dokonce i Charlie se teď
uklidnil. Byli vyčerpaní a všecko je bolelo, ale nebáli se. A přitom nikdo
nemluvil, nikdo nikoho neuklidňoval, nikdo se neutvrzoval v tom, že to
takhle je v pořádku. Věděli to.
„Jsme tady,“ řekl nakonec Černý, když došli na místo. Byli
přesně tam, kde před několika týdny Walt vytvořil pásmo. Pruh tetelícího se
vzduchu nebyl přes provazce deště vůbec vidět.
Zastavili se a čekali. Bouře zeslábla a pak odezněla. Nebe
zůstalo temné, ale už nepršelo. Jenže hřmění neustalo a země se chvěla i
nadále.
Kate si s úžasem prohlížela pásmo. „Co to…“ zeptala se
tiše.
„Teď ne, Kate,“ přerušil ji Černý. Neznělo to ale
rozhněvaně, spíš otcovsky. Jako když v kostele kárá dítě, aby nemluvilo.
„Později. Teď se dívej. Už nikdy to neuvidíš. Je to dar, být teď tady.“
Zadívala se do tetelícího se vzduchu. Když natočila hlavu,
uvědomila si, že z pásu není vůbec nic slyšet. Jedno ucho vnímalo dunění a
zvuky džungle, druhé vůbec nic. V pásmu bylo absolutní ticho. Dokonce i
hřmění z útrob Ostrova jako by se ozývalo jen z té druhé strany.
Mělo to zvláštní účinek. Kate si najednou začala připadat
jako v jiném světě. Běžné úvahy byly pryč. Strach byl pryč. Nepříjemné
pocity z únavy a bolesti hlavy byly pryč. Ani si nevšimla, že se na druhé
straně za pásmem shromáždili další lidé a čekali, stejně jako oni. Tady zůstala
jen ona, její rodina stojící vedle ní (ano, tak je najednou vnímala), podivné
tiché místo a stahy dunivých sil. Vnímala už jen vibrace Ostrova a spolu s ním
se soustředila na každý další záchvěv, který měl přijít a přicházel. Stála,
hleděla jako ve vytržení a čekala na zázrak, který přicházel.
Claire vedle ní zírala do pásu úplně stejně. Dokonce i malý
Charlie se díval.
Černý se z lidské podoby přeměnil do té kouřovité.
Pak se z pásu začalo linout světlo.
* * *
Ostrov sebou naposled zacukal. Ale tentokrát už nehřmělo. Veškeré
scény toho otřásajícího se a světelného divadla se odehrávaly naprosto potichu,
jako kdyby někdo vypnul zvuk u akčního filmu. Ticho, nepřirozené a paralyzující,
podobně, jako dovede paralyzovat obrovský hluk.
V sílícím světle v pásmu se objevila nahrbená
postava, natočená k nim bokem. Pak se váhavě otočila k nim.
Byl to muž, to poznaly i přes tetelení, světlo a přes to, že
si tiskl dlaně k obličeji. Udělal pár kroků na nejistých nohou a zamířil
směrem ke Kate, Claire, Aaronovi a černému oblaku.
Černý se zavlnil. Kate pocítila, jak ji zalil podivný příval
uspokojení a naděje. Přenesly se na ni jeho pocity, ale ona dál pozorovala nově
příchozího. Nic jiného teď nebylo důležité.
Když muž zjistil, že ho nohy unesou, rozběhl se směrem k nim,
ruce stále u obličeje. Působil jako přerostlé vyděšené dítě, ale nemluvil ani
nekřičel. Dál bylo nepřirozené ticho. Světlo v pásmu začínalo pomalu pohasínat.
Pak se pohnul Černý. Pomalu se přiblížil k muži zezadu.
Nahlédl mu do myšlenek – bylo vidět, jak se muž zlomil v pase
v přívalu křečí a přitiskl si ruce k hlavě.
Černý zformoval další lidskou postavu. Kouřový oblak zmizel a
teď před pásmem stáli muži dva. Oba byli oblečeni do nemoderních, těžkých šatů. Nově příchozí měl na zádech navíc malý ruksak. Druhý měl na sobě vojenskou uniformu – ten nový, kterého Černý vytvořil podle vzpomínky, kterou viděl v mužově hlavě. Uniformovaný udělal několik kroků
a předkloněného příchozího obešel, aby stál před ním. Pak na něj promluvil. Muž
se napřímil tak rychle, jak mu to jen jeho nejisté tělo dovolilo.
Kate i Claire slyšely, že Černý muži něco řekl, ale
nerozuměly co. Viděly jen reakci nově příchozího. Muž, teď už viděly, že je mu
asi mezi čtyřiceti a padesáti, hrůzou vytřeštil oteklé rudé oči a zapotácel se. Otevřel
ústa k výkřiku, ale nic se neozvalo – buď dál fungovalo tlumení, anebo
ubožák přišel o hlas. Muž si přitiskl ruku k ústům, zkřivil přitom tvář a
pár sekund zíral v děsu na postavu v uniformě. Černý v lidské podobě
se pokusil o klidné a mírné gesto a pokusil se vyděšenému muži vyjít vstříc.
Hrůza v mužových očích ještě zesílila. Z očí se mu
vyřinuly slzy. Potom ten nešťastník, jakkoli vypadal vysíleně, šokovaně a na
pokraji svých sil, v sobě sebral poslední zbytky energie a překvapil nejen
obě ženy a vlastně i Černého, ale nejspíš i sám sebe. Klopýtavě se rozběhl zpět
do pásma, pryč od Černého a od nich, a proběhl jím.
Pak se na druhé straně zhroutil.
Žádné komentáře:
Okomentovat