1010 - Vysílání naslepo

„Neozvali se, že ne?“

Waltovi celý den v hlavě bušila Hurleyho nevinná otázka. Když mu Strážce dával důrazný pokyn, že nesmí do L. A. prozradit nic o Kateině nemoci, se samozřejmostí to pochopil a potvrdil. Vzápětí však přišla ta otázka. Hurley ji položil jen jako logické uzavření kratičkého rozhovoru, jako potvrzení samozřejmého, jako tečku za větou. Ve Waltovi však hrklo.

Uvědomil si, že už strašně dlouho nekontroloval zprávy z L. A. S Chris si naposled psal ve dnech, kdy Hurley vyrazil hledat Richarda a skupina na pevnině se chystala odjet do kalifornských hor. Když začal počítat, kolik času od té doby uplynulo, s narůstající hrůzou si uvědomil, že to je déle než týden.

„Určitě mi nic neuteklo, byli na těch měřeních,“ opakoval si Walt celý den a snažil se tak porazit rostoucí pocit viny a obav, že něco škaredě zanedbal. „Určitě mi nic neuteklo.“

Měl nutkání zkusit se propojit s L. A. hned teď, ale věděl, že v noci mu to půjde lépe. Ve dne býval se spojením problém. Nevěděl přesně proč. Možná to způsobovalo něco na Ostrově, možná to bylo aktivitou ostatních lidí kolem něj, přesně to nevěděl. Ale memělo smysl teď plýtvat silami.

Celý den byl jako na jehlách. Zoufale se snažil nedat nervozitu najevo a měl pocit, že to na něm musí tím víc být vidět. Hurley jeho zmatek vycítil, ale na nic se neptal.

Walt na chvíli odešel do džungle. Alex byla na jejich obvyklém místě. I ona však vycítila Waltovu úzkost a držela si od něj odstup. Po nějaké době prostě zmizela. Chlapec se posmutněle vrátil do tábora a cítil se jako před náročnou zkouškou ve škole. Mrzelo ho, že už ve škole není – kdyby stále studoval, měl by teď zcela pochopitelné zdůvodnění pro nervozitu i pro to, proč by se nejraději zavřel do stanu a nikoho celý den neviděl. Tady na Ostrově to však nešlo.

Čas se vlekl. Až když se všichni večer rozešli od ohně a popřáli si dobrou noc, Walt se zavřel ve svém stanu a postupoval jako obvykle. Nejprve se pokusil navodit ospalost a stav těsně před usnutím. Spojení na dálku vyžadovalo určitý stav mysli, takovou tu určitou uvolněnost, kdy mozek ještě pracuje s tím, co ten ten zažil a co má v paměti… ale zároveň už trošku bloumá vlastními cestami. V těch chvílích se mu nejlépe dařilo rozpomenout se na Chrisin příbytek a vybavit si jeho detaily – velká knihovna, pohovka, stolek s tabletem. Obojí – vzpomínka a aktuální myšlenky – se pak jaksi podivně smísilo dohromady a Waltovi se pak v mysli vyrýsoval aktuální obraz místa vzdáleného tisíce mil.

Tentokrát to šlo hůře. Mysl mu ochromoval pocit viny, že něco důležitého zanedbal. Ano, výzkumná skupina byla na cestách… ale stejně. Mohli se vrátit. Mohli jim něco důležitého sdělovat. Mohli…

Walt se zoufale snažil se uvolnit a představit si Chrisin pokoj. Nakonec se mu to povedlo. Vše ale bylo jaksi vybledlé, divné… S obrovským úsilím zaostřil na tablet, ležící na konferenčním stolku. Byl připojený do sítě kvůli napájení. Walt si nedokázal vzpomenout, jestli to tak bylo i posledně. Možná… možná…

Walt se se značným úsilím přiblížil k displeji tabletu a četl. Hrklo v něm, už když se začetl do první zprávy. A dál to bylo jen a jen horší. Chris mu psala během předchozích dvou dnů opakovaně.

* * *

2008/02/27 20:31 Walte, ahoj. Právě jsme se vrátili z výzkumné cesty do Sierra Nevady.  U vás je vše v pořádku? Ani jednou ses neozval. Našli jste Richarda? Je v pořádku? A vy ostatní taky? Dej vědět, prosím. U nás je hodně novinek. Napíšu víc, až bude klidněji. Vrátili jsme se dost unavení, ale pořádné vyspání to spraví. Měj se a ozvi se. Chris

2008/02/28 10:02 Walte, snad jsi mou zprávu dostal. Co je u vás nového? Dej vědět, jsme zvědavi na zprávy.

2008/02/29 03:48 Walte, jsi tam? Tohle mi k tobe nesedi, jindy jsi odpovidal behem chvile. Jste tam na Ostrove v poradku?

2008/02/29 05:24 Walte, co se tam u vas deje? Nemuzu spat. Ozvi se, prosim. Pokud nedas vedet, jedu rano pro Desmonda a ostatni a delame mimoradnou poradu. Jestli jsi na prijmu, opravdu se ozvi.

2008/02/29 07:08 Jedu pro ně. Desmond by tohle měl vědět. Až si tohle přečteš, hned se mi ozvi. Ch.

2008/02/29 12:20 Walte, jsme pořád na příjmu. Ozvi se, zatraceně. Potřebujeme vědět, co se u vás na Ostrově dělo. Dovezli jsme si z Yuby určité hypotézy, ale Daniel říká, že je chce předat, až budete na příjmu. Ozvi se, je to důležité. Čekáme.

2008/02/29 18:07 Walte, ozvi se, prosím. Máme strach. Nestalo se tam u vás nic, že ne? Charlie je v pořádku, že? Desmond prosí o potvrzení. Čekáme na příjmu. Klidně i starou cestou, ta přece taky fungovala. Ale ozvi se, prosím.

2008/02/29 22:01 Walte?

2008/02/29 22:38 Walte, dej vědět. Jakkoli. Pohni s něčím. Vlez mi do sna. Ale udělej něco, sakra!!! V Sierra Nevadě se děly divný věci. Řekni, že u vás ne. Mám strach a ostatní taky. Drzime tady hlidku s Danem. Ozvi se, sakra. Prosim. Chrs

* * *

Když Walt dočetl, zatočila se mu hlava. Podle datace zpráv pochopil, že se Desmondova šestice vrátila z cesty před dvěma dny a teď se s ním za každou cenu snažila spojit… a on selhal. Ve zprávách z pevniny narůstaly obavy a on věděl, že to je jeho chyba. Zapomněl na ně.

S vypětím větších sil než obvykle se do obrazu vnořil ještě víc. Pak zpozorněl – obrazem se mihla Chris. Přiřítila se z přední části letadla. Vlasy měla rozcuchané a stažené v nedbalém culíku. Vypadala nesmírně unaveně a z každého pohybu byla patrná nervozita a strach.

Walt začal rychle psát.

Nic se nestalo.

Walt zamžoural a pokusil se psát znovu. Nepříjemný pocit ještě vzrostl.

Nešlo to. Waltovi bušilo srdce a polkl hořkou slinu, když nevěřícně zíral do malého displeje ve své představě a ujistil se, že nedělá nic špatně. Ale prostě to nefungovalo.

Chlapci se udělalo slabo, přerývaně vydechl a otevřel oči. Vize zmizela až podezřele snadno. Teď už zíral do tmy.

Něco bylo špatně. Walt už neusnul. Ráno se vypotácel ze svého stanu, sotva odpověděl na Benův pozdrav a pomalu zamířil k útesům, kde tušil Hurleyho. Strážce seděl na svém oblíbeném místě.

„Walte, dobré ráno,“ zvedl k němu Hurley pohled. Pak si všiml chlapcova strhaného výrazu a zvážněl. „Co se stalo?“

Walt se nejistě posadil a pak se ke Strážci otočil. Hurley ho pozoroval s trpělivým výrazem a nevyřčenou otázkou.

Chlapec se zajíkl. „Hurley… já… já…“

„Klid, Walte. Co se děje?“

„Já… nemůžu…“

„Co se stalo?“ Hurley mu položil svou medvědí pracku kolem ramen.

Walt se nadechl. „Nemůžu… se spojit s tou novinářkou. Je to moje… moje…. chyba. Hurley, promiň mi to!“

Poslední slova už zanikla ve vzlycích.

Strážce ho k sobě přitáhl. „Co je tvoje chyba? Co blázníš, Walte?“

Waltovi se po tmavých tvářích kutálely slzy a přerývaně ze sebe soukal, co se stalo – jak skoro na čtrnáct dní zapomněl na komunikaci s Chris, vůbec si to neuvědomil… a teď to najednou nefungovalo, on viděl, co způsobil a jaký strach vyvolal na druhé straně, a nemohl to napravit.

„Zkusíš to znova,“ snažil se ho uklidnit Hurley. „Dneska si odpočiň a určitě to bude lepší.“

„Ne… nebude,“ vzlykl Walt. „Je to jiný. Něco tam je… špatně. Něco jsem… jsem to zničil. Možná to nějak odumřelo, jak jsem dlouho… Hurley, já jsem to…“

Znovu se rozplakal jako malé dítě. Strážce ho k sobě znovu přivinul a nechal ho vyplakat.

* * *

Když se Walt uklidnil, dohodli se, že o selhání komunikace řeknou ostatním jen to hlavní – zkrátka přestala fungovat v jednom směru a oni nevědí proč. Waltovo přesvědčení, že to je jeho vina a že komunikace ochabla kvůli jeho nečinnosti, si nechají zatím pro sebe.

Zpráva byla přijata bez většího vzrušení. Eloise to přikládala pokračujícím změnám v proudění energií. Ben s Richardem to přijali jako prostý fakt, nemožnost komunikace je trápila asi nejméně. Věděli, že Desmondova výprava je důležitá, ale chyběly jim silné osobní vazby, které měli Eloise s Hurleym.

Když se večer přiblížil čas, kdy tábor usínal, poprosil Walt Hurleyho, aby s ním šel do jeho stanu. Tiše mu tam znovu všecko vypověděl. Hurley seděl na kavalci vedle chlapce, s rukou na jeho rameni, a snažil se mu předat co nejvíc své energie.

„To bude dobrý, Walte. Je strašně dobře, že to funguje aspoň takhle. Víme, že se vrátili z toho výzkumu, že jsou v pohodě a že mají nějaký novinky. A co ty víš, třeba to dneska už bude fungovat jako dřív.“

Walt se skepticky zašklebil. „Vůbec se mi do toho nechce. Ale… musím.“ Povzdychl si.

„Nechám tě tady. Netlač na to, Walte, ono to půjde.“ Hurley se na něj povzbudivě usmál, přátelsky jím zatřásl a vyšel ven. Zatáhl za sebou dílec, který uzavíral vchod.

Walt si povzdychl a natáhl se na kavalec. Paradoxně vůbec nebyl unavený. Začal se soustředit, vyvolal si v mysli Chrisin obývák – dalo to dost práce – a pak se do obrazu vnořil. Četl další zprávy za poslední den.

2008/03/01 8:34 Walte!!!

2008/03/01 12:13 Walte, tady Daniel. Pevně doufám, že tvé mlčení pramení z nějakých technických potíží. Potvrď to, pokud jen trochu můžeš. Ozvi se, Chris a Desmond mají strach. Díky. Daniel

2008/03/01 16:39 Vysílám naslepo. Ozvi se, jestli můžeš. Pořád jsme na příjmu. D.

Strašně moc chtěl odepsat. Ze všech sil se snažil představit si, jak ťuká do dotykového displeje na písmeno A…, aby napsal Ahoj a dlouhou omluvnou zprávu… ale nešlo to.

Pak se mu v hlavě k písmenu A vynořil zbytek slova a usměvavá tvář.

Představu Chrisina pokoje v jeho mysli vytlačila vize Alexina obličeje.

Walt zabořil obličej do deky. Pak si cosi uvědomil.

Znovu si s velkým úsilím vyčistil mysl a pak se přepnul do vize Chrisina pokoje. Fungovalo to. Nic se nezměnilo, jen na tabletu na ukazateli času bylo o dvacet minut později.

Pak pomyslel na Alex. Jen letmo, jako kdyby o ní chtěl napsat stručnou zprávu. Dřív takové přemýšlení o tom, co se stalo, co mu kdo řekl a co má jak zformulovat, do vizí nijak nezasahovalo a nerušilo je.

Teď ale vize okamžitě zmizela a zůstala jen myšlenka na dívku z džungle.

Walt zasténal. „To ne.“

Už se do vize znovu nevrátil. Neviděl tedy, jak se obrazem mihla Chris. Tentokrát ji něco cestou kolem tabletu zastavilo. Sklonila se k zařízení, chvíli na ně zadumaně hleděla, vzala ho do ruky a zkontrolovala textový dokument.

Novinářka se ohlédla přes rameno a vypadalo to, že na někoho mluví. Pak opět odběhla pryč.

* * *

Walt se unaveně vypotácel ze stanu a zamířil za Hurleym. Ten seděl u ohně a beze slova mu udělal místo vedle sebe. Chlapec se vyčerpaně posadil. „Nešlo to,“ hlesl.

„Nevadí, Walte. Zkusíš to zejtra.“

„Já… myslím, že vím, proč to nejde,“ řekl tiše.

Hurley se k němu obrátil s tázavým výrazem.

„Je to kvůli mně. Kvůli… Hurley, já… já ti něco musím říct. Já jsem se zamiloval. Jsem strašně pitomej, zamiloval jsem se jako idiot a teď mi to nějak rozbilo to, co umím a kvůli čemu tady jsem. Hurley, já…“

Chlapec to ze sebe chrlil o překot. Hurley ho nechal vypovídat, i když už většinu dávno věděl. Pak se mu zadíval do očí.

„Walte, nejseš idiot. Jseš normální kluk v pubertě, kterej potkal krásnou milou holku. Trochu zvláštní, to jo,“ pousmál se, „ale ty sám taky nejsi úplně průměrnej týpek, to si přiznejme. Je to úplně normální a tys vůbec nic nezvrtal. Nemůžeš za to.“

Walt se na něj podíval. „Když na ni pomyslím, to spojení s L. A. se okamžitě rozsype. Je to kvůli tomu.“

„To je možný,“ připustil Hurley. „Je možný, že jsi začal dávat kus svojí energie a nadšení do někoho jinýho a na tý lince do L. A. teď něco chybí. Ale pořád to neznamená, že to je tvoje vina. Neudělals nic špatně. Jasný?“

Walt si povzdychl, ale už nic nenamítal.

„Budeš to zkoušet dál a znova a snad se to zase spraví. Uměls komunikovat i v těžších situacích, než je první zamilování, Walte,“ povzbudil ho Hurley. „Bude to dobrý. Je fakt, že by nám výměna novejch informací bodla,“ dodal zamyšleně. „Eloise je nedočkavá, co se dozví o tom jejich výletu do hor. A je by zase mohly zajímat ty věci s rozdělováním proudů energií. Ale to počká, Walte. Fakt to počká.“

Hurley se snažil na chlapce netlačit. Bylo mu jasné, že čím víc bude chtít a usilovat o spojení, tím méně to půjde. Tlak těmto věcem nikdy neprospíval.

Z džungle se ozvalo zavřískání nějakého ptáka. Walt koukal do zbytků žhavých uhlíků a zamyšleně špičkou boty pošťouchl ohořelý klacek. „Oni mají fakt strach. Hlavně Chris, ta novinářka. Už tam není sama. Já… já jsem ji tak vylekal, že tam s ní jsou i další. Jsou zase u ní doma, aby… asi aby se nebála.“

„Zapadla do té skupiny dobře, viď?“ nadhodil Hurley.

„Jo.“ Walt lehce ožil. „Já věděl, že jim pomůže. Je fakt dobrá, Hurley. Hrozně bych chtěl, abys ji jednou taky poznal.“

Hurley se rozesmál. „Když tě jeden poslouchá, skoro by řekl, že ses do ní zamiloval taky.“

„To ne. Je hezká a trochu se mi ze začátku líbila, ale…“ zaculil se Walt. „Já fakt ne. To spíš...“

 Hurley se na chlapce zadíval zvědavým pohledem. Walt se spiklenecky usmál a lehce trhl rameny, ale už nic neřekl.

Chvíli tak ještě seděli. Hurley se pak odkolébal do svého stanu. Sice nepotřeboval spát, ale věděl, že když půjde on, půjde spát i Walt a snad usne.

Znovu už se připojit nezkoušel.

* * *

Chris se poprvé na tablet podívala pár minut po příjezdu ze Sierra Nevady, jen co se rozloučila se zbytkem skupiny a nalila si ledovou colu. Když po zařízení sahala, nepředpokládala nic divného. Zprávy tam nebyly, ale to ji příliš nepřekvapilo, věděla, že na Ostrově vědí, že jsou pryč, a prostě jen nemají důvod psát naslepo. Napsala Waltovi a šla spát.

Dalšího dne dlouho vyspávala a pak si celý den užívala volna, které dostali přiděleno. Věnovala den domácím pracem, vybalování věcí ze Sierra Nevady a dalším každodennostem. Bylo to příjemné.

Přesto se jí další noci nespalo dobře. Budila se a ne a ne pořádně usnout. Kolem čtvrté ráno vstala a řekla si, že chvíli zkusí něco dělat, než se převalovat v posteli. Odebrala se do obývacího pokoje a sáhla po tabletu. Odpověď na zprávu, kterou napsala ráno po snídani, nikde. Překvapilo ji to a napsala další zprávu. Očekávala brzkou odpověď – z dnů před odjezdem na sever byla zvyklá na rychlé, skoro okamžité tempo komunikace. 

Šla si znovu lehnout, ale opět neusnula. Za pár hodin kontrolovala tablet znovu. Teď už poněkud znervózněla. Více než denní mlčení nebylo normální.

Ráno, jen co začalo svítat, se rozhodla. Napsala stručnou zprávu Desmondovi a když jí o hodinu později odpověděl, vyrazila do San Fernanda.

„Mně se to nelíbí,“ zamumlala, když seděla v jejich bytě u společné snídaně a lžičkou míchala kafe. „Walt většinou reaguje rychle. Tohle je… divný.“

„Mohl na to prostě jen zapomenout. Je to ještě skoro děcko,“ pokrčil rameny Frank.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. To se mi nezdá. Ten kluk je v tomhle fakt precizní. Několikrát už jsem si říkala, že si snad vyvinul nějakej radar na moje zprávy a odpovídal na ně skoro hned. A na tom ostrově se těsně před naším odjezdem něco dělo. Zmizel Richard a tys měl, Desmonde, ten svůj sen.“

„Jo, díky za připomenutí,“ zatvářil se vážně velitel. „Nechce se mi na to vzpomínat, ale je pravda, že to tam asi nebylo úplně nejklidnější. Taky by se mi ulevilo, kdyby ten kluk napsal, sakra.“ Sevřel v ruce Charlieho plyšového medvěda.

„V Sierra Nevadě se teď taky děly divný věci. Pokud ty místa jsou propojený, tak… co když se něco s tou energií a průsakama dělo i tam? Dane, může to souviset?“

Fyzik se oba neklidné členy výpravy snažil uklidnit. „To, že jsme detekovali aktivity v jedné lokalitě, nemusí znamenat, že probíhají i v jiné. Nemáme prokázáno, že by Yuba bezprostředně souvisela s Ostrovem.“

„Viděla jsem tam chlápka, kterej se pak objevil na Ostrově,“ namítla ostře Chris. „Neříkej mi, že ty místa nejsou propojený.“

„Propojení nemusí být stoprocentní nebo obousměrné,“ oponoval jí Daniel.

Desmond mu skočil do řeči. „Nemusí, ale může. Mně se to taky nelíbí, Dane. Sakra, mám tam děcko,“ zvedl hlas. „Nebudu tady sedět a jen čekat, až se něco dozvíme. To bysme se taky nemuseli dočkat nikdy.“

„Co budeme dělat?“ zadívala se na něj Chris.

Desmond chvíli přemýšlel. „Vyrazíme k tobě, podíváme se na ty zprávy a dohodneme se, co dál. Vím, že jsem vám slíbil delší volno, ale pokud jste jen trochu v použitelným stavu, zkusme se do toho ještě zakousnout. Potřebujeme vědět, co se tam děje.“

Pětice (Sawyer si včera podle dohody vzal outlander a vyrazil do neznáma za svým posláním) se naskládala do Chrisiny fiesty a vyrazila. Za hodinu a něco už zkoumali zprávy na Chrisině tabletu. Nic se nezměnilo, nikdo se neozval.

Desmond neklidně rázoval po letadle tam a zpátky. Frank cosi polohlasem řešil s Milesem a Daniel seděl u tabletu. Zamyšleně se do něj díval a vedle si cosi črtal do svého šedivého zápisníku. „Poslouchejte, něco mě napadlo,“ ozval se potom. Upoutal pozornost celé skupiny.

„Pokud máme obavy o dění na Ostrově, myslím dění fyzikálního a geofyzikálního charakteru, tak je jeden způsob, jak si to ověřit. Můžeme se spojit s profesorem Hicksem z univerzity. Zatím se velké aktivity na Ostrově propsaly i do průsaků v okolí Altadeny, kde kontinuálně měří.“

„No jo,“ vydechla Chris. „Na to jsem úplně zapomněla. Hned mu napíšu, jestli něco nezachytili.“

„A co potom? Co když se dozvíme, že se tam něco stalo?“ ozval se napjatě Desmond a zadíval se na bratra. Ten uhnul pohledem a neodpověděl. Rozhostilo se ticho, přerušované jen Chrisiným mačkáním kláves na telefonu, jak psala Hicksovi.

Po chvíli se ozval Frank. „Ehm… lidi, a nezajedeme dokončit tu věc s letadem?“

Desmond, Daniel i Chris na něj chvíli zírali, jako kdyby přednesl ten nejnesmyslnější návrh na světě. Miles ho však podpořil. „Frank má pravdu. Je to už jen formalita. A čím dřív to letadlo budem mít, tím dřív budeme mít možnost s věcma pořádně hnout a všechno urychlit.“

„No… to vlastně dává smysl,“ zamyslel se Desmond. „Může ten chlap dneska nebo zítra?“

„Domluvím se s ním,“ prohlásil Frank. „Doplatíme mu zbytek peněz, vyřídíme papíry, pošleme je na FAA a můžeme si Bonnii převzít. Všecko další tím urychlíme, lidi.“

Desmond chvíli hleděl do prázdna a pohrával si s plyšovým medvěděm. „Tak jo,“ rozhodl. „Rozdělíme se. Chris, půjčíme si tvoje auto, jo? Frank a Miles pak pojedou na letiště.“

„A ty,“ dodal Frank se samozřejmostí. „Jseš oficiální kupující. Musíš to podepsat a převzít.“

Desmond kývl. „Okej, a já. Frank, Miles a já pojedeme pro letadlo. „Vy dva…“ sjel pohledem k Chris a Danielovi, „vy… Chris, pokud vysloveně nezbytně netrváš na tom, že musíš bejt u slavnostního odkoupení toho letadla,“ – dívka naznačila zápor, že se bez účasti na převzetí stroje obejde – „ty tu zůstaň a hlídej komunikaci. Kdyby se ozvali, dej hned vědět.“ Kývla a přitáhla si zařízení.

Daniel nečekal, až dostane od bratra úkol. „Já tady zůstanu s Chris,“ oznámil. „Ať tady není sama. Můžu zpracovávat naměřená data a nebo si znova projít fotografie, které jsme udělali v Sierra Nevadě.“

Desmond se na něj zadíval bez známky překvapení. „Jo, to je dobrej nápad, Dane.“

Do ticha zapípal Chrisin mobil. „To je Hicks?“ nadskočil Daniel.

„Jo,“ kývla napjatě dívka po pohledu na displej telefonu. Otevřela zprávu. „Nic. Nic nezaznamenali. Všecko stejný jako v předchozích dnech. Já to nechápu,“ potřásla hlavou.

„Kdyby tady byl Jim, řek by ti, že nemusíš rozumět všemu,“ poznamenal klidně Miles.

Chris se ušklíbla. „Nic proti Jimovi nemám, ale někdy jsem ráda, že tady není.“  

„Tak jo, my vyrazíme,“ zvedl Desmond gestem Franka a Milese z pohovky. „Budeme v kontaktu. Kdybyste měli jakýkoli nový informace, dáte mi vědět.“

* * *

Chris se za každou cenu snažila přijít na jiné myšlenky, ale příliš se jí to nedařilo. Pustila se do vybalování poslední části sierranevadských zavazadel - do pořízeného fotografického vybavení. Začala si budovat temnou komoru, tentokrát už trvalou. Zcela přirozeně k tomu vybrala technickou místnost s pračkou a skladištěm. Přecházela, zkoušela si výšku pracovního stolu a desek skříněk a testovala, kde jí vyhovuje mít rozmístěné jaké zařízení. Daniel jí ochotně asistoval. Pomáhal dívce s těžkým vybavením, ukládal lahve s chemikáliemi, tiše pozoroval její nervozitu a přemítal, jak jí pomoci. Jeho dosavadní snahy o rozptýlení se povětšinou míjely účinkem.

Zkraje odpoledne si zašli na jídlo do nedaleké restaurace a pak se doma pustili do vyvolávání další dávky snímků z posledního odpoledne. I nadále se na nich objevovaly ty světelné šmouhy. Daniel roztřídil fotografie do sérií podle místa pořízení a pak se zahloubal do svých zápisků. „Je škoda, že na snímcích nemáme přesné časové vymezení,“ povzdychl si. „Já vím, že to je technicky nemožné,“ dodal, když se k němu dívka s unaveným výrazem přiblížila.

„Našels tam něco?“ zeptala se.

„Nic zásadně překvapivého. Skvrny na snímcích mění polohu, na rozdíl od toho velkého průsaku, kde se stal ten incident se zvířetem a kde jsme pozorovali tu anomálii. Pokud jsi fotografovala v rychlejších sekvencích, muselo se to pohybovat celkem rychle, ale přesně to už asi nezjistíme. Ale to nevadí.“

Dívka nesoustředěně potřásla hlavou a opět zmizela v obývacím pokoji. Když se za ní Daniel vydal, nepřekvapilo ho, že sedí na pohovce a sklání se nad tabletem. Z držení těla bylo poznat, že je napjatá. Ostrov se neozýval.

„Chris, nech to být,“ řekl měkce.

Nevšímala si ho. Přišel zezadu až k ní, na chvíli se zarazil, ale pak pokračoval v započatém pohybu a pohladil ji po rameni. Až teď zareagovala a otočila se k němu.

„Nech to být,“ zopakoval.

„Ale…“

„Nemůžeš s tím nic dělat. Oni se ozvou.“

Povzdychla si a zaklonila hlavu. Dívali se teď na sebe z nezvyklého úhlu. Nakonec se Daniel rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Co je?“

„Nic,“ řekl se zvláštním výrazem ve tváři. „Chris, nech ten tablet být, je večer. Pojďme se najíst. Pak si můžeme dát něco k pití. Zpomalí ti to ty rozjeté myšlenky. Někdy je dobré vypnout. Tak nějak jsi mi to říkala, ne?“

Zadívala se na něj udiveně a pak se také zasmála. „Dostals mě. Tak jo.“

* * *

Večer strávili přípravou večeře a pak se usadili venku s červeným vínem. Seděli na pahýlu křídla a dívali se směrem k západu, kde mizelo slunce. Chris si pohrávala se svojí sklenkou a pak váhavě promluvila.

„Dane… ty se o ně nebojíš?“

Fyzik pomalu upil ze své sklenice a po chvíli odpověděl. „O ty na Ostrově? Už ne tolik jako dřív,“ řekl tiše.

„Ani o matku?“ podivila se novinářka.

„Mám o ni starost, to víš, že ano,“ přisvědčil neochotně. „Ale už to není takový ten ochromující děs bezprostředně poté, co se dozvíš něco špatného. Poslední zprávy nasvědčovaly tomu, že se situace docela stabilizovala. A matčin stav se podle všeho nehoršil. Tak se snažím doufat.“

Podívali se na sebe. Dívce v hlavě naskočila logická otázka, kterou ale nechtěla klást – a to nemáš strach teď, poté, co jsme s nimi čtrnáct dní nebyli v kontaktu; to se nebojíš, že se stalo něco dalšího? Ale neřekla to. 

„Stejně je to zvláštní, že jsme zase tady. Jen je všecko jaksi obráceně. Minule jsem uklidňovala já tebe, teď ty mě.“

„Kyvadlo,“ pokrčil rameny fyzik. „Věci v životě se přelévají a mění. V konečném důsledku to tvoří rovnováhu. A systémy mají tendenci se v té rovnováze držet. Když se jedna část vychýlí, další ji stabilizuje.“

„Systém,“ zopakovala zamyšleně Chris. „Takže jsme systém?“

Daniel jí chtěl odpovědět, ale najednou ho zalil nekonečně zvláštní pocit něhy. Od těch zvláštních chvil v temné komoře se v něm cosi posunulo a on už se s některými myšlenkami nepral. Vzpomněl si na její rudě se lesknoucí vlasy v červeném světle, když konečně zkrotila zatoulaný válec a jemu stále ještě brnělo celé tělo po jejích pragmatických dotecích. Teď se jí ve vlasech odráželo zapadající slunce a jemu to tu situaci opět připomnělo. Zatoužil dívku, z níž konečně při druhé sklence začala opadat ta nervózní sevřenost, znovu pohladit po rameni, ale tentokrát už ruku nestáhnout, ale přitáhnout si ji blíž, do náruče, a…

V kapse se mu rozezvonil telefon.

„Bratr,“ zasténal Daniel při pohledu na displej a stiskl tlačítko příjmu hovoru. „Ano, Desmonde?“

„Dane, nemůžete se ozvat, doháje?“ spustil velitel výpravy. Fyzik okamžitě přepnul do provozního módu. „Desmonde, dohodli jsme se, že se ozveme, když budou novinky. Nic nového nemáme. Neozvali se. A jinak dobrý večer, taky tě rád slyším.“

Jeho bratr zavrčel. „Stejně jsi měl dát vědět. My novinky máme. Letadlo jsme ještě nedostali, dneska už ten chlap měl něco naplánovaného. Jedeme pro to zítra. Nevadí vám doufám, že tam ještě den zůstanete bez auta,“ dodal se samozřejmostí v hlase.

Chris, která se k němu teď nakláněla, aby Desmonda také slyšela, naznačila lehkým gestem, že auto je teď to poslední, co ji trápí. „Co se stalo?“ naznačila ústy bezhlesně.

„Nevím, prostě už něco měl,“ prohlásil po přetlumočení dotazu Desmond. Očividně neměl povídavou náladu. „Chtěl jsem jen vědět, jestli máte něco novýho. Zatraceně, hlodá mi v hlavě Charlie.“

„Já vím, Desi,“ přitakal co nejklidnějším tónem Daniel. „Ale poslyš, je nepravděpodobné, že by se tam dělo něco vážného. Ty jsi žádnou vizi nebo sen neměl. Nedetekovali jsme…“

„Do prdele, ty tvoje energo úkazy jsou jen jeden dílek toho bordelu, kterej se tam umí dít,“ vybuchl Desmond. Daniel se reflexivně stáhl – ačkoli ho od bratra dělily kilometry, stále se jeho vzteku podvědomě obával. „Od výbuchů toho parchanta jsi mě ráčil odpojit, tak víme kulový, co teď vyvádí. A co ti ostatní? Ti lidi tam jsou pod tlakem. Někomu z nich mohlo klidně přeskočit a mohl něco provést. Nebo tam mohla přijít tropická bouře nebo tsunami. Nebo…“

„Desmonde, nešil. Nejpravděpodobnější je, že prostě mají nějaký problém s komunikací,“ snažil se Daniel bratrův výlev zastavit. „Jestli tě to uklidní, podívám se na dnešní meteorologické přehledy přibližně v té oblasti a dám ti vědět. Ale opravdu, je to vysoce nepravděpodobné.“

„Ten tvůj nadhled bych chtěl mít,“ zavrčel jeho bratr. „Tobě se to mluví, když si tam sedíš s Chris. Trefil jsem se vám do večerní pohody, co?“

Daniel překvapeně zamžikal, ale raději bratrův rýpanec přešel bez komentáře. „Desmonde, tohle nemá cenu. Ověřím ti, že se v té lokalitě z geologického a meteorologického hlediska nic nestalo, a dám ti vědět, ano? Kdyby bylo cokoli nového, ozveme se ti. Klidně i v noci. Slibuju.“

„Měj se,“ ukončil velitel výpravy hovor.

Daniel a Chris se na sebe podívali. Vědec se zatvářil ztrápeně. „Bože. Jen co jsem si zvykl, že do mě při každé příležitosti šťourá Jim, přidá se k tomu i bratr. To je to opravdu taková zábava si ze mě neustále utahovat?“

„Jim je v tomhle jako malej kluk. Nesmíš to brát vážně,“ mávla rukou Chris.

„A Desmond?“

„Je ve stresu. Je toho na něj prostě moc.“

„Ale nemusel bych to vždycky schytat jen já, nemyslíš?“

Kouzlo okamžiku bylo pryč. Daniel do sebe možná až příliš rychle hodil zbytek ze dna své sklenky a zvedl se. „Půjdu spát. Měla bys udělat to samé, Chris.“

* * *

Dívka se opět příliš nevyspala. Ubránila se nutkání kontrolovat tablet i v noci a psát Waltovi další zoufalé žádosti, ať se ozve, ale ráno se opět vydala k zařízení a napsala jen chlapcovo jméno. Nic. Zprávy tam nebyly.

Daniel ji beze slova pozoroval ode dveří pokoje pro hosty s nespokojeným výrazem. Pak k ní přišel a tablet vzal. Chvíli se o něj přetahovali.

„Co…“ protestovala.

„Dej mi to, Chris,“ řekl klidně Daniel a vykroutil jí zařízení ze sevřené ruky. „Dneska si to vezmu na starosti já. Ty bys to měla aspoň trochu pustit z hlavy.“

Nadechla se, aby dál protestovala, ale pak jaksi zvadla.

Daniel položil tablet zpátky na stolek. „Nebudeš si toho dnes vůbec všímat, ano? Postarám se o to.“

„Dobře,“ hlesla.

„Bude to dobrý,“ řekl jí vážně. Pak zamířil do kuchyně. „Mám ti udělat kafe?“ Už se v letadle choval jako doma.

Daniel hlídal tablet a přepisoval ze zápisníku do notebooku data z měření. Dívka zprvu chodila od ničeho k ničemu. Věděla, že by měla doplnit informace o epizodách nesmyslného chování, které dali dohromady v Oroville, ale strašlivě se jí k tomu teď nechtělo vracet. Nakonec se s lehkým pocitem viny odebrala do své ložnice a tam se znovu začetla do ryhopské ságy.

Úplně ztratila pojem o čase. Vyrušilo ji až Danielovo volání pozdě odpoledne.

„Co je, ozvali se?“

„Ne,“ odtušil vědec. „Ale pojď se najíst. Udělal jsem pozdní oběd nebo brzkou večeři, ať už tomu chceš říkat jakkoli.“

„Cože?“ nechápala dívka.

Daniel s úsměvem pokrčil rameny. „Něco málo jsem se naučil od své chůvy, když jsem byl malý kluk. Miloval jsem fish and chips a matka Molly zakázala, aby mi je kupovala. Tak se je naučila připravovat doma, když byla matka pryč.“

Chris se za ním vydala. „To snad není možný,“ rozesmála se, když viděla prostřený stůl.

„Nic moc na tom není,“ mávl rukou vědec. „Musel jsem trochu improvizovat a na obalení použít kukuřičné lupínky, ale snad to moc nevadí. Ostatní věci jsi měla v ledničce a v mrazničce. Snad jsi s tím neměla jiné plány.“

„Ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ráda bych řekla, že to krásně voní, ale…“ Trochu nakrčila nos a zasmála se.

„Tohle není jídlo, které voní. Ale je to dobré. Dejme se do toho.“

Pustili se do jídla. Opravdu to bylo dobré. Chris ale na celé situaci něco nehrálo. Daniel se po té epizodě v zapadeném autě v Sierra Nevadě začal chovat nějak… jinak. Důvěrněji, víc ochranitelsky, skoro o ni pečoval. Chris to přišlo dojemně roztomilé, ale zároveň si nebyla jistá, zda se jí to úplně zamlouvá. Nebyla žádná křehká květinka, která potřebuje chránit před vlastními obavami. Dokázala se vyrovnat s tím, že málem zemřela při letecké nehodě, sakra. Ano, ta setkání s ostrovními podivnostmi byla úplně jiná úroveň, ta s ní škaredě zamávala. Ale teď to bylo něco jiného a nebyl to důvod, proč od ní přebírat její úkoly a krmit ji jako dítě. Byla zvyklá být sama a dělat si věci po svém. A najednou byl v jejím domově někdo, kdo jí vařil kafe a chystal večeře. Bylo to svým způsobem příjemné, ale divné.

A pak tu byl ten jeho včerejší pohled, když venku dopíjeli víno. Díval se na ni, když si myslel, že je myšlenkami mimo a nevšímá si ho, těsně předtím, než zavolal Desmond. Doteď si ten pohled dokázala vybavit – zasněný, s náznakem úsměvu, a podivně se v něm mísilo uvolnění a odhodlání Jako kdyby se chystal něco důležitého říct nebo udělat.

Dojedli. Chris odložila ubrousek a zadívala se na Daniela. „Díky, Dane,“ řekla tiše. „Bylo to výborný. Ale tos nemusel.“

„Nemusel, ale mohl. A chtěl.“

„Díky,“ zopakovala ještě jednou. Náznak podrážděnosti, který cítila před večeří, po jídle najednou kamsi zmizel.

Zadívala se směrem k obývacímu pokoji. „Neozvali se?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne. Myslel jsem, že tě zbavím kusu starostí, ale ty to stejně nemůžeš dostat z hlavy, co?“

„Ne,“ řekla dívka. „Tohle na mě nikdy moc nefungovalo. Potřebuju svou práci, jinak začnu mít pocit, že mě okolí šetří a že je něco špatně. Ale je mi jasný, žes to tak nemyslel. Děkuju, Dane.“

Zatvářil se trochu rozpačitě. „Aha. No… tak jo. Od zítřka se zase budeme střídat, platí?“

„Platí,“ usmála se dívka.

Daniel se trochu odsunul od stolu. „Zavolám Desmondovi. Nic nového sice nemáme, ale oni jeli pro to letadlo, tak se poptáme, jak to dopadlo.“

Vytočil bratrovo číslo. Desmond to zvedl po delším vyzvánění. „Zrovna jedeme z letiště a řídím, Dane,“ zavrčel. „Máme to. Dám ti Franka, jestli chceš.“

Hovor převzal pilot a nadšeně se rozpovídal. Fyzik přepnul telefon do hlasitého odposlechu. „Tak je naše. Je to fakt nádhernej stroj. Protáhli jsme ji nad L. A. a lítá báječně i se zatížením. Poslouchá jako hodinky! Nebude problém ti s ní sklesat níž kvůli měřením. Tohle je…“

Daniel a Chris se na sebe podívali. Dívka se široce culila. „Franku, pošli fotku,“ naklonila se nad telefon. „Chci ji taky vidět.“

„Zítra můžeme vyrazit na letiště a můžeš jet s námi. Chci si ji ještě osahat a zalítat, ale už teď vím, že to bude dobrý. To prostě poznáš. Tohle je láska na první dotek.“

„Ty ses fakt zamiloval,“ zasmála se dívka.

* * *

Po večeři se ještě rozešli každý ke své práci. Daniel po nějaké době zašel dívce popřát dobrou noc a šel spát, ona ještě pokračovala ve čtení. Kolem jedenácté si také řekla, že zhasne, ale naposled se ještě vydala zkontrolovat tablet.

Rozsvítila jen lampičku, aby ji světlo tolik nebodalo do očí. Už když se blížila ke konferenčnímu stolku, cosi ji zarazilo. Zastavila se a zírala na tablet. Chvíli přemýšlela a potom se rozhodným krokem vydala k pokoji, kde spal Daniel.

Tiše zaťukala. Nic. Pokojem se neslo jen tiché, pomalé oddychování – fyzik spal.

„Dane?“

Nic.

Zesílila hlas. „Dane?“

Nic. Spal tvrdě.

Došla k němu a zatřásla mu ramenem. Trhl sebou, otevřel oči a zmateně na ni zíral. „Co… Chris, co tady děláš?“

Promluvila na něj tiše a naléhavě. „Dane, tys asi před chvílí nedělal nic na tom tabletu, že ne?“

Pomalu se posadil. „Ne.“