1012 - Dočasné řešení

 Bylo další ráno po Waltově druhém marném pokusu o komunikaci s L. A. Hurley, ačkoli nerad, se se svým táborem rozloučil a vyrazil na sever za Kate. Na jihu teď bylo bezpečno – když tedy odmyslel podivné šepotavé vývěry poblíž tábora.

Walt měl pochopitelně mizernou náladu. Od té doby, co nedokázal komunikovat s pevninou, dokonce téměř přestal navštěvovat Waltera. Nejnovějšímu příchozímu bylo už relativně dobře, celkem dobře jedl, přestaly mu vypadávat vlasy a dokonce i jeho rány se, podle všeho, dál pomalu hojily. Také míra radiace, která se kolem něj šířila, se velmi pomalu zmenšovala. Eloise, Richard ani Ben ho však pro jistotu nadále nenavštěvovali, chodil k němu jen Walt s Hurleym. Dnes měl službu Walt. Donesl muži jídlo ke stanu, nakoukl dovnitř, pozdravil ho a pak s omluvným gestem zase odešel. V tom mizerném rozpoložení se mu nechtělo hledat slova, lámaně ukazovat, hláskovat a kreslit. Stejně jako se mu nechtělo polovičatě komunikovat s pevninou. Chtěl buď mlčet, nebo mluvit naplno.

Přidal se k Benovi, který se v bezpečném okolí tábora věnoval sběru jídla a drobnému lovu. Sháněli potraviny, občas prohodili pár slov a Waltovi došlo, jak strašně dlouho vlastně tohle nedělal. Od té doby, co přišel Walter a členy tábora rozdělila nemoc a ohrožení na dva pomyslné podtábory, se jaksi celý jejich svět přeskupil. Vznikla jednotka odolných – Hurley a Walt – a jednotka nemocných, tedy ten zbytek. Jedni pečující a zabezpečující, druzí ti, o které je nutno se starat. A jako kdyby mezi nimi vznikl jakýsi odstup.

Teď si Walt najednou uvědomil, že mu chvíle s Benem chyběly. Určitou roli v tom hrál fakt, že i on se nyní cítil oslabený, skoro až zraněný – cosi mu sebralo jeho základní schopnost a on měl strach. A u Bena už dřív cítil podporu.

Když se vrátili do tábora, usadili se spolu u ohně a jali se zpracovávat úlovek.

„V noci jsem to zase zkoušel,“ prohlásil Walt.

Ben k němu otočil hlavu. „Šlo to?“

„Moc ne,“ povzdychl si chlapec. „Vlastně vůbec ne. Vidím, co píšou oni… ale já nic napsat nemůžu. Já… podělal jsem to.“

„Walte,“ odložil Ben nůž, kterým porcoval rybu, „přemýšlel jsem o tom. Něco podobného už se dělo a zase se to spravilo. Možná to chce jen čas a klid.“

„Teď je to jiný,“ potřásl hlavou Walt. „Tehdy jsem se nemohl vůbec připojit. Teď vidím, co se tam děje, ale nemůžu nic vyslat. Něco je rozbitý na mojí straně.“  Odmlčel se a pak se pořádně nadechl, než to vyslovil. Přemýšlel o tom, že to Benovi řekne, skoro celé ráno. A čím dál víc si uvědomoval, že mu to říct chce. Znamenalo to odhalit se, skoro se obnažit… ale měl pocit, že by tím mohl aspoň trochu vrátit zpátky důvěru, která v posledních dnech a týdnech kamsi vymizela.

„Bene, já myslím, že vím, čím to je.“

* * *

Hurley šel svojí známou cestou na sever. Dorazil k nim navečer. Celé osazenstvo malého dharmavillského tábora bylo doma. Kate spala ve svém pokoji, Claire chystala ke spánku Charlieho, Černý se držel venku. Vypadalo to vlastně jako úplně normální, klidný večer jedné rodiny.

Rodina.

V tu chvíli Hurleyho něco napadlo.

Chladně se pozdravil s Černým, o něco vřeleji s Claire a malým Charliem, a vydal se ke Kate. Probudila se, když si k její posteli přitáhl židli a ta pod jeho tělem zaúpěla. Dívala se na něj, tiše odpovídala na otázky, ale sama nemluvila. Ano, už trošku jedla a není jí nevolno. Ne, nic ji nebolí. Možná jen trošku břicho, ale to prý je podle… Jacka (u jména trochu zaváhala) kvůli tomu, jak po otravě začíná jíst. Skoro pořád spí, jak je unavená.

Jestli by chtěla pryč, na to se jí Hurley ani neptal. Věděl, že by mu neodpověděla. A ptát se, čeho se bojí, to také nemělo smysl. Neřekla by mu to. Nechtěla mluvit o tom, co ji trápí, a Hurley tušil proč. Nechtěla si své pocity vůbec připomínat a dávat je do slov, aby je Černý v její mysli neobjevil. Dokud věci nevyslovila, mohla doufat, že neexistují a on je nenajde. Alespoň v to doufala.

Když Claire uspala Charlieho, přešel Hurley k ní. Shrnula mu, jak se Kate dařilo, zdůraznila, že o ni pečovala podle jeho pokynů – podávala jí vodu, kterou Hurley minule připravil před odchodem, krmila ji malými porcemi lehkého jídla a vařila jí černý čaj z dharmských zásob. Zdálo se, že to má efekt: Kate se už nesnažila nikam odcházet, ležela a dokonce se snad i zdálo, že se jí vrací barva. Ale byla stále apatická a nic ji nezajímalo.

Pak se zvenčí vrátil i Černý. Potvrdil Claiřin optimismus. „Kate se uzdravuje,“ tvrdil Hurleymu s jistotou. „Pokud to dál půjde takhle a ty budeš tak laskav, že ji budeš dál navštěvovat, dostane se z toho.“

Claire vedle něj se nesměle, s naivní nadějí, pousmála. Bylo vidět, že jí na Kate záleží.

Hurley jí tu naději nechtěl brát, tak jen pomalu přitakal. „Snad ano. Zase ti připravím vodu, Claire. Budeš jí to dál dávat a já zase za dva dny přijdu. Doneseš čistou vodu z pramene, prosím?“

Dívka se odebrala ven a Hurley s Černým osaměl. „Ezau, zeptám se tě znova. Co je jí?“

„Je nemocná. A uzdravuje se z otravy.“ Stejná otázka, stejná odpověď.

„O tomhle už jsme mluvili,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Potřebuju vědět, proč to udělala. Dokud mi neřekneš víc, nemůžu jí pomoct.“

„Pomáháš jí. Takhle to stačí, víc není třeba,“ odmítl vůdce severního tábora.

Hurley se na něj ostře zahleděl. „Ne, tohle nestačí. Kate je úplně mimo, něčeho se bojí a něco jí krade skoro všechnu životní energii. Já se můžu snažit jí ji doplňovat, ale to nestačí a ty to víš. Tohle je jen dočasný řešení. Přitom jsi řekl, že ji potřebuješ. Tak o co ti jde?“

Černý neodpověděl.

„Já na to přijdu, Ezau.“

Odpovědí mu bylo zasmání.

Hurley připravil léčivou vodu a pak se znovu vrátil ke Kate. Pomalu už usínala, ale on u ní seděl ještě několik hodin, s rukou na její paži. Snažil se na ni naladit, vycítit její obavy a pocity. Nešlo to. Cítil z ní strach, zmatek, touhu odejít a zoufalství z toho, že musí zůstat… a obrovské vyčerpání. Ale nic konkrétního, s čím by se dalo pracovat. Neměl konkrétní ránu, se kterou by mohl pracovat a kterou by mohl hojit. Mohl jí jen doplňovat energii, která však tou neznámou ranou zase odtékala pryč.

* * *

Ben a Walt seděli u ohně. Byl večer a oni stále tiše mluvili. Během dne Walt otevřel stavidlo své důvěry a teď jím proudilo vše, co dlouho stálo.

„Ale… tady? Do koho?“ užasl Ben před pár hodinami, když se mu Walt svěřil, že se nejspíš zamiloval a že si myslí, že právě to mu brání v komunikaci s pevninou.

Kdyby měl Walt jen o něco světlější odstín pleti, zčervenal by. Takhle jen trochu uhnul pohledem a rozpačitě se pousmál, než odpověděl. Pak si vybavil její tvář a přišlo mu trapné takhle kličkovat, když už to téma s jejím otcem otevřel.

„Alex. Ona… je bezvadná, Bene.“

Bena to kupodivu vůbec nepřekvapilo. Samotného ho udivilo, jak klidně Waltovo přiznání snáší. Stále měl v hlavě vzpomínky na dávné časy, kdy se jeho dcera začala sbližovat s Carlem, v podstatě jediným vrstevníkem mezi Druhými, a jak šíleně ho to rozzuřilo. Věděl samozřejmě, že tehdy ho hnal především strach o dítě, o které mohl přijít, kdyby dívka otěhotněla – což teď samozřejmě nastat nemohlo… ale překvapilo ho, že úplně vymizely i všechny náznaky žárlivosti.

Nemohl žárlit. Alex už nebyla jeho. Alex tu byla, ale byla už součástí Ostrova, stejně jako zdejší džungle, skály nebo záření.

Spíš pocítil lítost k chlapci. „Já vím. Není to vůbec lehký, viď?“

„Nemyslíš si o mně, že jsem divnej?“ užasl Walt.

Ben si vzpomněl na úryvek z Alenky v říši divů, kde Kočka Šklíba vykládá překvapené Alence, že tady jsou všichni šílení – a Alenka také, protože jinak by do Říše divů nikdy nevkročila. Ale teď se to nehodilo.

„Nemyslím. Ti, co tady zůstávají, nejsou žádné bludné přeludy. Jsou to pořád ty samé duše, jaké byly předtím. A Alex byla… báječné děvče. Nedivím se ti, že se ti líbí.“

„Hlavně je mi s ní hrozně fajn,“ zasnil se Walt. „A vždycky mám hroznou radost z toho, že je ona ráda se mnou. Víš, ze začátku byla taková vystrašená. Z těch proudů a šepotů a všeho. Ale teď, když se vídáme častěji, je už jiná, veselá a taková… bezprostřední.“ Původně se mu na jazyk dralo slovo živá, ale to se opravdu nehodilo.

„Taková bývala vždycky, než se tady na Ostrově začaly věci komplikovat. Jako vítr s ohněm, ale přitom strašně laskavá,“ vzpomínal Ben. A pak mluvil i dál. Čert to vem, co bylo, bylo, nemělo smysl lhát. „Vždycky hrozně špatně snášela, když jsme mezi sebou museli někoho potrestat. Přimlouvala se za ty lidi, nosila jim víc jídla, tajně s nimi mluvila, i když se předtím Druzí dohodli, že je potrestají mlčením. Byla prostě taková.“

„Měl bych ji strašně rád. Proč to muselo bejt takhle?“ povzdechl si Walt.

Ben neodpověděl.

* * *

Večer pak v hovoru pokračovali. Walt se snažil ukrátit čas, který mu chyběl do doby, v níž se obvykle spojoval s pevninou, aby se nemusel užírat obavami a plýtvat silami. Dál mluvili o Alex, o lásce a o tom, že je možné cítit ji i k někomu, kdo tu je není, nebo tu zůstává už jen částečně.

„Podívej se na Hurleyho,“ poznamenal Ben. „I on se na skalách vídá se s těma, co tu umřeli a vrací se už jen jako vize. Taky tam má ženu, kterou měl moc rád.“

„Libby,“ přisvědčil Walt. „Ta byla moc hodná. Skoro si ji nepamatuju, ale vím, že o ní někdy mluví.“

Pak se zamyslel a chvíli kousal do větvičky, kterou předtím odlomil z kusu dřeva.

„Bene… proč se nemůžou vrátit?“

„Jak to myslíš? Protože… zemřeli. Mrtví jsou pryč.“

„Někteří ne. Jack tady zůstává, i když jako někdo jinej. A pan Locke se prý taky vrátil.“

Ben se zaškaredil. „Walte, ti dva se nevrátili. Tyhle něco zneužilo. Než tohle, to radši…“ Zavrtěl hlavou. „Než vidět někoho, kohos měl rád, s úplně vadnou a cizí povahou, to radši vůbec. A navíc to není něco, co se dá udělat úmyslně. Tohle musí chtít Ostrov.“

„Ne vždycky,“ řekl zvláštním tónem Walt. Znělo to najednou skoro temně.

Ben se na něj překvapeně podíval. „Jak to myslíš?“

Walt k němu obrátil oči a v šeru se mu leskla bělma. „Paní Eloise se to povedlo. Sice na to využila Desmonda, ale udělala to ona. Nestydí se za to.“

„Walte… to bylo úplně něco jiného,“ řekl přísně Ben. „Daniel se vrátil, protože to je jediná šance, jak zjistit, jak zachránit Ostrov. Nikdo další z nás neví a neumí to, co on.“

„To jsou kecy,“ skoro vykřikl Walt. „A výmluvy. Přivedla zpátky Dana, protože se jí po něm stýskalo.“

„Ne, Walte,“ zarazil ho Ben. „Eloise to udělala jako poslední nouzové opatření. Zamysli se nad tím – kdyby mohla Daniela vrátit zpátky jen tak, tak by to přece dávno udělala. Navíc to šlo jen díky tomu, že jsme tady měli Desmonda a Daniel byl jeho příbuzný. A i tak to bylo strašně riskantní. Málem to nezvládli.“

Připomněl si dny, v nichž bezvládný Desmond ležel ve stanu, a jak se s Hurleym obávali o jeho život. Ne, průchod mezi světy s břemenem někoho, koho je nutné provést skrz… A navíc ten drobný fakt, že někde jinde v jiném světě musela Eloise spáchat vraždu, aby jednu mysl vyhodila z těla a poslala ji napříč světy. Nebylo o co stát.

Walt se dál mračil. To, co teď Benovi svěřil, v něm hlodalo už nějakou dobu a on teď své podráždění a pocit nespravedlnosti projevil naplno. Rozhořčení ho vrátilo do mladších let, působil teď skoro jako naštvané a zklamané dítě.

„Je to hrozná škoda, že to nejde. Nebo že se to aspoň nezkusí,“ trval chlapec na svém.

„To nejde, Walte. Opravdu to nejde,“ oponoval mu tvrdě Ben. „Mrtví se nevrací. I kdyby to nějakým zázrakem fungovalo, tak kde to skončí? Vrátíš Alex a Libby, a co Desmond a jeho Penelope? A Sawyerova Juliet? A ten muzikant od Claire? To prostě nejde.“

Walt zmlkl. „Asi půjdu zkusit napojit se na Los Angeles,“ prohlásil po chvíli přehnaně dospěle, jako by se snažil zahnat předchozí otevřenost.

„Jdi, Walte. Třeba už to půjde.“

„Neřek bych,“ zavrčel chlapec.

Ben se zvedl spolu s ním, pak se ale zastavil. „Uvidíš. Walte, je to tady teď těžký, ale zvládáš to perfektně. Víš, to, že se ti líbí Alex, by pro mě jako pro otce byla pocta.“

Walt po něm střelil udiveným pohledem. „Díky, Bene,“ zamumlal překvapeně. „Uvidíme se ráno.“

Ale viděli se mnohem dříve.

* * *

Walt se zavřel do svého stanu a opět se napojil na L. A. Novinářčin byt viděl celkem jasně. Nikde nikdo nebyl, ale okamžitě zaznamenal výrazné novinky: kolem tabletu bylo rozmístěno několik zařízení – krabicovitý detektor, kabely a cizí notebook. Zatímco si zobrazoval poslední zprávy v textovém dokumentu, všiml si, že detektor zablikal a vzápětí se na připojeném notebooku vykreslila ostrá křivka.

Zprávy v tabletu najednou měly úplně jiný tón než předtím.

2008/03/02 20:27 Ahoj Walte, myslím, že jsme od tebe zachytili nějakou aktivitu. Dan se pokusí nastavit záznamové detektory, abychom to dokázali nahrávat. Za chvíli se ti ozve a pošle víc pokynů. Doufám, že je u vás všecko v pořádku. U nás taky. Máme letadlo! Malé soukromé letadlo, ze kterého se dá měřit. Snad se tím výzkumy a pátrání konečně urychlí. Teď ještě vyřešit naši komunikaci a snad se věci zase dají do pohybu.

2008/03/02 21:19 Walte, tady Daniel. Včera jsme detekovali možný projev tvé aktivity (na Chrisině tabletu jsi nejspíš spustil podsvícení). Napojil jsem tablet na spektrometr, který by měl zachytit výchylku elektromagnetické aktivity v detailnějším rozlišení. Nahráváme to, takže nám už nic neuteče. Jestli si tohle přečteš, odpověz mi tím, že rozsvítíš displej čtyřikrát po sobě, přibližně s půlminutovou prodlevou. Pokud to bude fungovat, nastavíme způsob komunikace. (Umíš Morseovu abecedu?). Po dalším ověření správnosti a přesnosti komunikace vám pošlu souhrn závěrů ze Sierra Nevady. Máme zajímavé poznatky. Pozdravuj prosím moji matku. Daniel.

Walt údivem zatajil dech. Takže všecko nebylo ztraceno. Jen… jen to nefungovalo tak, jako dřív. Ale dalo se s tím něco dělat.

Pokusil se odpovědět, to samozřejmě ano, ale opět to nešlo. To už ho nepřekvapilo. Zůstal tedy v obraze, ale delší dobu na tablet nesahal a vyčkal, až zařízení zhasnulo. Potom si konverzaci znovu otevřel a zapnul tak podsvícení.

Spektrometr blikl a na notebooku se objevila křivka.

Walt pomalu odpočítal do třiceti a udělal to znovu. Celkem čtyřikrát po sobě.

Potom vyrazil ze stanu jako střela a zamířil k Benovi. Strážcův pobočník seděl zadumaně u ohně a tvářil se vážně. Rozhovor s Waltem mu nasadil do hlavy myšlenky, které tam mít nechtěl a dlouho se jim bránil, ale nyní už nebylo vyhnutí. Ale Waltův nadšený návrat ze stanu mu zase předivo úvah zpřetrhal. Nutno dodat, že v tom nejlepším možném smyslu.

* * *

Když se druhého dne vrátil Hurley po celonočním pochodu napříč Ostrovem, uvítal ho jeho pobočník s mladým nástupcem s velkými novinkami. Nejprve Walt s informacemi seznámil Hurleyho a pak, po Strážcově nadšeném povzbuzení, i zbytek tábora. Novinky pochopitelně zaujaly zejména Eloise. Odstupu, se kterým s ní chlapec mluvil a jaké pohledy na ni vrhal, si nevšímala. Zajímala ji fakta, nikoli emoce. A fakta nyní byla velmi povzbudivá.

Spojení s Los Angeles bylo znovu navázáno, byť omezeně.

Výzkumná skupina si pořídila letadlo a hodlá ve výzkumech pokračovat v rychlejším tempu.

Brzy jim zašlou prvotní závěry ze Sierra Nevady – to znamenalo, že něco zjistili.

„Já věděla, že se pohnou dopředu,“ prohlásila procítěně. „Věděla jsem, že Daniel na něco přijde.“

Stále si nevšimla toho, jak se na ni Walt dívá. Jeho hnědé oči najednou byly úplně ledové. Všiml si toho Ben a poté i Hurley, ale ona stále ne. Jen se nadšeně dívala k oceánu.

Až když ji zarazilo příliš dlouhé ticho, vrátila se pohledem ke skupině. Přejela je postupně, k Waltovi došla jako k poslednímu.

„To není fér.“ Chlapec na ni upíral pohled.

Eloise byla zprvu zmatená. „Co není fér? To, že Daniel…“

„Ne!“ zakřičel Walt. „To, že tady Dan vůbec je. Není fér, že jste si ho sem vrátila a nikoho dalšího ne.“