1011 - Bonnie

Ve dveřích sanfernandského bytu v pondělí ráno zarachtal klíč a dovnitř vtrhl Sawyer. „Nazdar, chlapci. Jsem tady. Dobrovolně jsem si zkrátil volno, pište si to. Dnešní první slavnostní let si nemůžu nechat ujít.“

„Tys mu psal?“ zachechtal se Frank směrem k Desmondovi. 

Velitel přikývl. „Jo, dal jsem vědět, že jsme to převzali, a zmínil jsem se, že jsi z toho nadšenej jako malej kluk, Franku.“

„No, já se kapitánovi nedivím,“ zazubil se Sawyer. „Taky se na to těším, to musím přiznat.“

„Můžeme vyrazit. Dám vědět těm dvěma v Simi, že je nabereme za hodinu,“ prohlásil Desmond a šel si pro věci.

„Ale, Danny zase táboří u Scullyové?“ nadzvedl obočí Sawyer. „To jsou mi věci.“

Za hodinu už fiesta řízená Milesem, s Frankem na sedadle spolujezdce, zastavila u Chrisina příbytku. Daniel s Chris sešli k autu. Oba vypadali ospale.

„Pojďte, jedeme. Nemůžu se dočkat. Jo, Dane, máš nějaký ty svoje měřáky? Můžeme vyzkoušet, jak to bude fungovat.“

Daniel přikývl a poplácal si na batoh, který mu visel z ramene. Hodil sebou dozadu do auta a unaveně zívl. Miles se na něj překvapeně ohlédl. „Ty jsi ospalej? To bych radši moc neukazoval před Jimem. Teď se vrátil a je v mimořádný formě. Už komentoval, že jste zase spolu.“

„Do dvou v noci jsme řešili problém s komunikací s Ostrovem,“ prohlásil Daniel a znovu zívl, byť trochu decentněji.

„Něco novýho?“

„Zatím ne, ale uvidíme večer.“

Za další hodinu byli na letišti Van Nuys.

Prošli kontrolou – Adam už předchozího dne všechny členy týmu přidal na seznam oprávněných osob, aby k letadlu mohli, než bude dokončen přepis – a po chvíli chůze stanuli v hangáru. Letadlo bylo nablýskané a na vrtuli mělo velkou světle modrou mašli.

„Chlap zatracená,“ rozesmál se Frank a zamžikal, jak se snažil před ostatními nedat najevo dojetí.

„Je nádherná,“ zasnila se Chris. „Nádherná. Takže… už je naše, jo?“

„Prakticky jo, formálně ještě ne. Smlouva je podepsaná, peníze předaný, papíry vyplněný a dnes by je Adam měl hodit na FAA. Během pár týdnů bude tahle holka říkat Desmondovi pane i v registrech. Ale lítat s ní můžeme už teď.“

* * *

Frank nacvakl na příďové kolo tažnou tyč, instruoval zbylé čtyři muže, jak a kde letadlo mohou bezpečně tlačit, nechal Chris hlídat bezpečný odstup od ostatních letadel a rezervu v otevřených hangárových vratech a sám se ujal manévrování. Letadlo poslušně a ochotně vyjelo z hangáru a zablýskalo se ještě víc než předtím.

Pilot si letadlo pečlivě obešel a obhlédl, porovnával stav s podklady ve vytištěných papírech, a spokojeně přikyvoval. Nakonec všecky zahnal o několik metrů dál, vyhoupl se do kokpitu a nastartoval motor. Bonnie zabrblala a pak se rozjela do plynulého, hladkého vrčení. Bílá vrtule se jen míhala a Frank opět vylezl z kokpitu. Vše bylo v pořádku.

„Lidi, protáhnu vás všecky postupně, jednoho po druhým. Potřebuju si ji osahat a udělat několik vzletů a přistání, přece jen je to pro mě novej stroj. Letěl jsem s bonanzou snad jednou v životě kdysi dávno, když mi ji půjčil kamarád. Neboj,“ odtušil po pohledu na lehce skepticky se zatvářivšího Milese, „kvalifikaci na tuhle kategorii samozřejmě mám. Jen jde o to si osahat, co kde má a jak citlivý to je. Jako když sedneš do novýho auta.“

„Kdo poletí první?“ zeptal se zvědavě Sawyer.

Frank vykročil k Desmondovi. „Právo prvního letu by měl mít nový majitel. Takže, pane Hume, račte na palubu.“

Otevřel veliteli dveře a ten se vyhoupl na sedadlo druhého pilota. Frank znovu vylezl na své místo, dohlédl na řádné připoutání a pak se s letadlem pomalu rozjel.

Desmond ho fascinovaně pozoroval. Frank, kterému bylo kolem pětapadesáti, najednou zdánlivě omládl snad o deset let a vypadal teď jako muž na vrcholu sil. Pohyboval s řízením jemně, ale důsledně, lehce sešlapával pedály a do toho komunikoval s věží. Po chvilce vyčkávání najeli na ranvej a Frank si zkontroloval všechny indikátory. Do toho odříkával zautomatizované kontrolní seznamy. „Nuys tower, N 12478, ke vzletu připraven,“ uzavřel to nakonec. Pak dostal povolení, posunul rukou na páce přípusti motoru, druhou sevřel řízení a Bonnie se rozletěla do nové životní etapy.

Sawyer, Miles, Chris a Daniel od hangáru pozorovali, jak se modrobílé letadlo rozjíždí, zrychluje a hladce se odlepuje od země. Bylo okouzlující.

Frank nad koncem ranveje stočil řízení levou zatáčkou po okruhu a dál stoupal. „Dáme si několik okruhů v malé výšce, Desi,“ oznámil veliteli. „Můžeš zamávat těm na zemi.“

„To bys měl ty křídlama, ne?“

„To samozřejmě můžu,“ zaculil se pilot. „Ale ty si můžeš otevřít okýnko a vystrčit ruku. Nic se nestane, máme rychlost asi jako auto na dálnici, žádná hrůza.“

„Tady se dá otevřít okno?“

„Jo,“ poznamenal Frank s pohledem upřeným před sebe. „Jen to u tebe. Na fotografování a tak. A pro nás je to důležitý kvůli Danovým pokusům.“

Desmond se pustil do zkoumání okénka. „Neotevři si dveře,“ utrousil Frank, který ho koutkem oka pozoroval. Veliteli se po chvíli zadařilo a váhavě vystrčil ven ruku. „Mávají, banda,“ zasmál se s pohledem upřeným dolů k hangáru. Opětoval pozdrav a Frank připojil zamávání křídly.

Opsali pár okruhů, znovu se ohlásili věži, a pak se pustili trochu výš a dál nad město, než Frank vyhodnotil, že je čas na návrat. Znovu se ohlásil, dostal povolení k přistání a plynule sklesal. Dosedl na dráhu přesně v místě, kde se vyjímalo velké číselné označení ranveje. Stáhl plyn, pedály jemně držel letadlo ve směru a ohlásil přistání. Po chvíli už sjížděl k hangáru.

„Franku,“ prohlásil do ticha po vypnutí motoru Desmond, „za ten nápad pořídit letadlo bys zasloužil vyznamenání.“

* * *

Střídali se rychle. Sawyer, Miles, Daniel. Frank u každého cestujícího poočku pozoroval, jak se během letu tváří a jestli jeví známky nějakého hlubšího zájmu. Sawyer se po vyzvání ochotně chopil řízení, ale jeho drobné zásahy Franka příliš nenadchly. Byl na letadlo příliš drsný a on je neustále musel vyrovnávat. „Radši to necháme bejt,“ konstatoval nakonec. Sawyera se to nikterak nedotklo a sáhl do kapsy. „Fajn, tak já si dám něco z palubního baru,“ pravil spokojeně a lokl si z malé lahvičky. Frank se uchechtl a zavrtěl hlavou. Tohle by nešlo.

Miles se jevil o něco lépe, ale nijak se k řízení nehnal. Frank usoudil, že ho odradila stresující a bolestivá zkušenost s nouzovým spolu-pilotováním velkého boeingu při pokusu o odlet z Ostrova.

Daniel se do letadla vyškrábal se spektrometrem na pevném popruhu v jedné ruce. „Zkusíme to, že?“ ujistil se. Frank mu to potvrdil a rovnou si ho škrtl v seznamu adeptů. Opět vyrazili na pár okruhů a Daniel se okamžitě sápal po okénku. Zapnul detektor a opatrně ho povystčil z okna. Přístroj zarytě mlčel, jen problikával na znamení, že je v provozu.

Fyzik moment uvažoval. „Franku, šlo by to vzít nad Altadenu?“

„Zjistím to,“ odvětil pilot a spojil se s věží. „Rozumím, negativ,“ shrnul po chvíli. „Ne. Dneska nás tam nepustí, Dane.“

Lehký stín zklamání z vědcovy tváře brzy zmizel. Stále venku držel spektrometr, ale pozornost se mu přesunula k samotnému letu. Oči mu jezdily po obzoru, po výhledu z kabiny i po interiéru letadla. „Začínám chápat, proč jsi s pořízením letadla přišel,“ poznamenal po chvíli poté, co pozoroval Frankovo soustředění a nekonečně šťastný výraz. Na zemi ho takhle nadšeného nikdy neviděl.

Pilot k němu lehce natočil hlavu. „Lítání je láska, Dane. Největší láska v životě. Proto jsem sám. Ale nikdy, nikdy jsem nelitoval.“

Danielovi se při jeho slovech rozlil po tváři zvláštní výraz, což pilotovi neuniklo. Poočku ho pozoroval. A když už jsme u té lásky, pomyslel si, a promluvil konverzačním tónem:  „Dane, už nějakou dobu si říkám, že se tě na něco zeptám.“

Vědec se probral ze zamyšlení a trhl spektrometrem. Zařízení ťuklo o okénko. „Ale ne,“ zasykl. Stáhl přístroj zpět do letadla a opřel si ho o koleno.

Frank pokračoval. „Už nějakou dobu pozoruju tebe a….“

Než stihl říci jméno, kokpitem se rozlehlo hlasité pískání spektrometru. „Sakra, Dane, tohle ať to nedělá, celkem jsem se lekl,“ zvýšil hlas Frank. Vědec cosi namačkal na ovládání spektrometru a přístroj se ztišil.

„Franku, jaké tady jsou přístroje?“ zeptal se s napětím v hlase Daniel.

„Spousta,“ prohlásil pilot. „Rychloměry, variometry, indikátory chodu motorů, odpovídač, GPS, umělé horizonty, radiometry, indikátor ILS… Je to moc pěkně vybavenej stroj.“

„A všecky jsou elektronické?“

„Něco je elektronika, něco analog. Základní letové přístroje jsou analogové, komunikační a navigační spíše…“

„Co z toho se spustilo právě teď?“ skočil mu Daniel do řeči.

„Myslíš, když to začalo vřískat? To by mohl být odpovídač. Nad městem ho musím mít zapnutý. Podle toho nás řízení vidí na radaru a ví, kde jsem, jak vysoko, jak rychle letím a...“

„Teď nic nedělá?“

„Ne, ozývá se v určitých intervalech.“

„Teď,“ skoro vykřikl Daniel s pohledem upřeným na obrazovku. Objevil se na ní výrazný zub detekující náhlou elektromagnetickou aktivitu. „Zatraceně. Franku, můžeme se vrátit?“

„Jo, beze všeho,“ kývl pilot. Takže vědcovo nadšení bylo omezené – nepřekvapilo ho to. „Přišels na něco zajímavýho?“

„Ano,“ utrousil Daniel, ale to už se přes bezpečnostní pásy snažil dostat do kapsy svého lehkého saka a lovil z něj zápisník, druhou rukou stále přidržoval spektrometr. Pak si začal cosi zapisovat. Frank mírně potřásl hlavou a sám pro sebe se zasmál. Ten mladý muž ho nepřestával fascinovat.

Daniel otevřel dveře letadla ještě předtím, než se po přistání a dojetí k hangáru definitivně zastavilo. „Klid, Dane,“ zahučel na něj Frank. „Odpoutáváš se až po zastavení stroje. A pro všechno na světě, jdi dozadu, pryč od vrtule!“ Když Danielovo nesoustředění viděl, objevila se mu v hlavě odporná představa, kterak roztržitý fyzik se svými čerstvými objevy zamíří rovnou k čekající skupině – kolem nosu letadla, kde se stále míhaly listy vrtule. I když už zpomalovala, stále měla dost energie na to, aby ho rozsekala na kusy.

Fyzik vyskočil z letadla a poslušně zamířil dozadu. Letadlo obešel velkým obloukem, ale pak se skoro rozběhl k čekající skupině. „Desmonde, Chris! Na něco jsem přišel. Večer jedu do Simi. Možná vím, co by mohlo pomoct s tím problémem s komunikací s Ostrovem.“

* * *

Jako poslední se do letadla vyhoupla Chris. Frank na ni se zářivým úsměvem hleděl z levé sedačky. „U tebe se neptám, jestli víš, co a jak.“

Spokojeně pozoroval, jak si dívka s jistotou zapíná trojbodový pás, zavírá a zajišťuje si dveře. Perfektní. "Tak vyrazíme.“

Poočku ji pozoroval během rozjezdu, vzletu a prvního oblouku. Dívka, ačkoli mu tvrdila, že létat neumí a nikdy se to neučila, se téměř neznatelně, ale plynule pohybovala v koordinaci s řízením, aniž by se ho dotýkala. Její ruce na kolenou se lehce nakláněly, jako by držela berany.

„Vem si to do ruky,“ vyzval ji Frank.

„Můžu?“ rozzářila se Chris.

„Do toho. Malé a jemné pohyby, ale to určitě znáš. Teď letíme rovně, ale za pár sekund začneme točit doleva.“

Dívka soustředěně kývla a dala ruce na řízení. Pilot ucítil, jak se i jeho berany neznatelně pohnuly, když si je u druhého řízení převzala. „Tak, můžeš pomalu točit. Doleva. Opatrně. Přišlápnu ti směrovku.“

„Hlídám si indikátor zatáčky, že?“ zeptala se Chris jakoby mimoděk, zatímco soustředěně a pomalu nakláněla řízení doprava.

„Jo. Paráda, držíš ho krásně uprostřed. Moc pěkný.“

Opsali pár okruhů a pak si Frank vzal řízení plně pod svou kontrolu. „Vezmeme to chvíli nad město, co říkáš?“

„Jo,“ vydechla Chris a upřela pohled z okénka. „Bože, tohle mi tak strašně chybělo.“

* * *

Bylo brzké odpoledne, když opět uklidili bonanzu do hangáru a Frank si do nového letového zápisníku slavnostně vepsal své první dvě hodiny na novém typu. Ostatní už čekali u auta, ale Chris stála vedle něj a dívala se, jak píše, zápisník opřený o bok letadla. „Potřebuješ nalítat nějakej počet hodin?“

„Pro úřady ne,“ odtušil Frank. „Ale sám pro sebe a pro svůj klid bych chtěl mít tak deset hodin, než se pustíme do průzkumnejch letů a delších přeletů. A jestli nás časem čekají delší lety nad mořem, tak do té doby chci mít aspoň tak třicet, radši čtyřicet.“

„Tak to máš před sebou kus práce,“ zazubila se dívka.

„To není práce, to je čistá radost.“

„To je mi jasný. Viděla jsem, jak šťastně ses tam nahoře tvářil.“ Podívala se na něj a usmála se – chápala jeho nadšení a sdílela je.

„Jo. Je to láska. Velký letadlo je úžasná věc, ale jen v takhle malým cítíš úplně všecko. Je to jako…“ Skončil a dál v příměru nepokračoval, protože ho napadala jen samá lehce neslušná přirování, která před Chris nechtěl vytahovat, a už vůbec ne v kontextu toho, na co se jí chtěl zeptat.

„Poslouchej, holka… Nechtěla bys zkusit nějakej základní výcvik?“

„Co?“ Chris se zatvářila, jako by mu nerozuměla.

„Nechtěla bys zkusit základní pilotní výcvik? Nechci, aby sis dělala licenci. Ale chci, aby mezi náma byl někdo, kdo mi s tím občas trochu pomůže. Pohlídá chod některejch přístrojů, občas na moment vezme řízení a bude to držet v letu, abych si mohl protáhnout nohy, a tak.“

„A myslíš, že bych já…“

Frank přikývl. „Z téhle skupiny jsi nejlepší. Něco o tom víš, zajímá tě to a máš prostor a kapacitu se tomu věnovat, aspoň teda myslím. Tak co, zkusíš to?“

Dívka stále hleděla trochu nevěřícně, ale pomalu jí to docházelo. „A to bych chodila někam do… na kurzy, nebo jak?“

„Rád tě budu učit,“ řekl Frank. „Mám instruktorskou licenci. Sice aktuálně neplatnou, ale myslím si, že lítat a vysvětlovat umím pořád. Jak jsem říkal, nedělal bych to cestou oficiálního výcviku, takže by to nebylo pod žádnýma podmínkama, limitama, ničím. Tak co ty na to?“

„Moc ráda! Jo!“ vyjekla Chris. V návalu radosti se k pilotovi otočila a objala ho.

„No to je mi radosti,“ zasmál se Frank a lehce k sobě dívku přivinul. Pak ji pustil. „Pojď, zavřeme to tady, ostatní čekají.“

„Kdy se do toho pustíme?“

„Ideálně co nejlíp,“ prohlásil pilot. „Čím víc času budeš mít, tím líp. Jakmile začnu lítat s Danem jeho měřicí lety, můžeme se pustit i do tvého výcviku. Budeš mít co dělat.“

Když vyšli z hangáru, Chris jen zářila.

„Kapitáne, cos tam Scullyové vykládal za rozvernosti, kapitáne, že je jako sluníčko?“ zašklebil se vesele Sawyer.

„Ale… nad něčím jsme spolu přemýšleli,“ řekl nicneříkajícně Frank. Nejprve rozhodnutí chtěl probrat s Desmondem, než to oznámí celé skupině.

* * *

Když z letiště odjeli, bylo odpoledne. Dohodli se, že se sejdou kus od letiště u restaurace a dají si pozdní oběd. Během jídla celá skupina probírala své postřehy z nového letadla – shodovali se na tom, že jeho pořízení se nyní jeví jako fantastický nápad. Někteří byli okouzleni více, jiní méně, ale že letadlo létá příjemně a bude se zatraceně hodit, na tom se shodli všichni.

V soukromí malého salonku, který jim obsluha v poloprázdné restauraci přidělila, se jali plánovat další dny započatého týdne. Frank podal jako hotovou věc, že se od zítřka začíná létat. „Dane, klidně si začni chystat přístroje. Vyzkoušíme, co ti bude fungovat a co ne. Můžeme letět mimo L. A., sklesáme níž než dnes a zkusíš si, co to dokáže. A možná vyjde i ta Altadena.“

„Ok, Franku, ty máš práci jasnou,“ posvětil to Desmond.

Sawyer s Milesem dostali za úkol opět zapracovat na bezpečnostním výcviku. „Dáte si nějaké hodiny na střelnici a tak dále,“ instruoval je velitel. „Chris, ty budeš zpracovávat data z výjezdu a pokusíš se navázat spojení s Ostrovem.“

„Chci u toho být taky,“ přihlásil se se samozřejmostí Daniel. „Znamená to být u komunikačního kanálu, to znamená v Simi.“

„Klidně,“ mávl rukou Desmond a zpražil pohledem Sawyera, který vypadal na to, že by něco poznamenal. „Pokud budeš ve dne schopnej bejt na letišti na měření, tak není problém.“ Byl rád, že bratr se celkem rychle vzpamatoval z šoku v Sierra Nevadě. Že se teď zapojil do aktivit na více frontách, vnímal jako dobré znamení.

„Tak jo. Můžeme se rozjet. My do Fernanda, vy dva do Simi,“ shrnul Desmond. „Frank ti dá, Dane, vědět, kdy a v kolik se sejdete na letišti.“ Vědec se samozřejmostí přikývl.

Rozešli se. Desmond, Frank, Sawyer a Miles nasedli do outlanderu a vyrazili do San Fernanda, Chris se ujala své fiesty a Daniela.

* * *

Menší část výzkumné skupiny – Chris a Daniel – jeli ke své základně zprvu mlčky, jako by v lehkých rozpacích. Jejich prohlubující se blízkost a spolupráce byla nyní oficiálně posvěcena i od velitele skupiny.

„Eh… tak myslím, že dnešek byl celkem úspěšný,“ poznamenal po chvíli jízdy Daniel.

„To rozhodně,“ přisvědčila dívka. „Bonnie je úžasná. Tobě se to taky líbilo, ne?“

„Rozhodně,“ kývl vědec. „Na něco jsem během letu přišel. Chtěl jsem ti to říct hned, ale šla jsi na svůj let… a pak jste se s Frankem zdrželi v hangáru. Co vás tam vlastně zdrželo?“ zeptal se, jako by nic.

Během těch minut, co na ty dva před hangárem čekali, se mu opět oživily staré úvahy z prvního výjezdu do Sierra Nevady. Frank a Chris, Chris a Frank. Dva lidé se společným zájmem. Pilot, zvyklý na pozornost letušek, krásných mladých děvčat nabízejících obdiv a vzhlížení, ve věku Chris. Chris, které může imponovat pozornost staršího, zkušeného, úspěšného muže.

Dívka na něj rychle pohlédla. „Já… Asi bych ti to neměla říkat. Ale ty si to necháš pro sebe, viď?“ Střelila po něm nadšeným, optimistickým pohledem.

„Samozřejmě,“ přisvědčil, i když v lehkých rozpacích. Ale chtěl to vědět.

„Já… Frank mě asi bude učit lítat. Dane, to je něco úžasnýho!“ prohlásila dívka nadšeně, i když se dál snažila soustředit na řízení. „Ale prosím tě, nech si to pro sebe. Řekne to prý Desmondovi, ale do té doby… no. Chce, aby mu někdo z nás byl schopný pomoct při delších letech a tak. A vybral si asi mě. V tom hangáru mi to řekl.“

„Chris… to je krásný!“ řekl váhavě vědec.

Měl z dívčina nadšení do značné míry radost. Do jisté míry ho to také uklidnilo. Ano. Mít druhého pilota bylo potřeba a Chris byla, pragmaticky vzato, nejvhodnější adeptkou. Na rozumové úrovni to dávalo naprostý smysl. Ale na té pocitové… Daniel si matně uvědomoval, že uvažuje stylem ´podle sebe soudím tebe´, ale jinak to v této oblasti nedokázal. Jemu samotnému bylo s Chris dobře, co víc, bylo mu s ní krásně. Uklidňovala ho, nemusel se před ní přetvařovat, nestyděl se. Toužil po jejích úsměvech, po jejích výjimečných dotecích. Před pár dny si konečně připustil, jak se věci mají, a teď se podle toho zařídil. Nastavil plán dalších prací tak, aby mohl trávit své dny (i noci) v její společnosti. Dávalo to perfektní smysl. Ale co když úplně to samé dělal i pilot? A co mělo znamenat to jeho zvláštní vyptávání v letadle, kde ho zachránil poplach spektrometru? Bylo to celé zvláštní.

Chvíli o tom mlčky přemítal. Za okny se míhal provoz mezi Los Angeles a Simi Valley. Najednou ticho prolomila dívka.

„Dane… ale tys taky na něco přišel, viď? Ohledně té komunikace s Ostrovem, že? Povíš mi o tom něco?“

 „Ano,“ přikývl vědec. I on si vybavil chvíle naprostého úžasu, které zažil tam nahoře v letadle. Když mu došlo, že se jeho spektrometr spustil ve chvíli, kdy…

* * *

Pak se myšlenkami vrátil o necelý den zpátky, do okamžiků v noci předchozího dne, kdy ho Chris vzbudila poté, co se jí něco nelíbilo na tabletu v obývacím pokoji. Od myšlenek na okouzlení ve dnech a při práci si vybavil okouzlení při nečekaném nočním probuzení. Najednou ho prostě něco vytrhlo ze spánku, důsledně, i když jemně... a když otevřel oči, byla tam ona. V první chvíli nechápal, co se děje.

Na nějaké okouzlení však nebyl čas. Jakmile se zorientoval, novinářka mu velmi stručně nastínila, čeho si všimla: když procházela ztemnělým obývacím pokojem, zjistila, že zařízení svítí, aniž by s ním cokoli dělala. „Veškerý svícení jsem přitom vypnula. Rozsvítí se, jen když ho probudíš stiskem, jinak ne.“

Byla sice už noc, ale Daniel neměl o čem přemýšlet a rozhodl se vstát. Nechal si na sobě spací tričko, natáhl na sebe kalhoty a s bosýma nohama se vydal se za dívkou do obývacího pokoje. Zkontrolovali zprávy, ale nic nového tam nebylo.

Fyzik si zašel pro svůj zápisník a jal se přepočítávat čas. Tady bylo po jedenácté v noci. „Na Ostrově mají… vzhledem k těm odchylkám, které tam nastaly, asi kolem osmi, devíti večer. Zatraceně, strašně by mi pomohlo znát jejich přesný čas,“ povzdychl si Daniel.

Vzal si tablet a psal. „Walte, snažil ses před pár minutami o kontakt? Něco jsme zaznamenali. Pokud jsi to byl ty, udělej znovu to, cos udělal před chvílí. Daniel.“ Pak zařízení zhasl, odložil a opřel se do pohovky.

Napjatě se na sebe s Chris zadívali. Dívka se váhavě ozvala. „Ty si myslíš, že to byl opravdu on? Že se mu nedaří psát, ale nějakým způsobem rozsvěcí displej?“

„Ty si to přece myslíš taky, Chris,“ řekl vážně Daniel. „Jinak bys mě nebudila. A ano, myslím si to. Ten chlapec očividně umí působit drobné změny ve fungování elektrických obvodů v tom zařízení. Možná se mu už nedaří měnit obvody v plném rozsahu, aby se to projevilo jako napsání znaku… ale něco se snaží dělat, zařízení to detekuje a rozsvítí se.“

„Takže… takže bychom s ním mohli komunikovat svícením?“ vypravila ze sebe nejistě novinářka.

„Ano,“ souhlasil vědec. „Pokud se mu daří číst naše zprávy a může reagovat rozsvícením displeje, mohli bychom s ním omezeně komunikovat. Alespoň formou našich otázek a odpovědí ano – ne.“

„To by bylo skvělý.“

„Ano. Neřekl bych přímo skvělé, ale… aspoň něco.“

„Řekneme to Desmondovi?“

„Chci si to nejprve ověřit,“ řekl vážně Daniel. „Ať mu neděláme plané naděje.“

* * *

O necelý den později se Daniel blížil ke komunikační základně v Simi Valley s poznáním, že aktivita elektronických zařízení, byť na samotném zařízení nepozorovatelná, může být jednoznačně detekovatelná spektrometrem. Tuhle teorii teď Chris opatrně předestřel.

„Takže budeme zkoušet, jestli se tablet zase rozsvítí, a jestli ti při tom začne pískat spektrometr?“

„Ano, v podstatě ano,“ kývl Daniel. „A má to ještě jednu velkou výhodu. Víš, zatímco při světelné detekci – při sledování, zda se to rozsvěcí nebo ne – bychom u toho tabletu museli být pořád reálném čase a nespat, tak detekci spektrometrem si můžeme nahrávat a dalšího dne si záznam projet ve zrychlené verzi. Jednoznačně tam uvidíme, zda se dělo něco nestandardního, a přitom můžeme být pryč, na letišti, zpracovávat jiná data nebo spát.“

„Takže to dneska vyzkoušíme?“ Dívka zněla zaujatě.

„Ano, rád bych.“

„Musíme! Strašně moc bych s nima zase chtěla být v kontaktu. Tohle… Je to na hlavu.“

„Já vím. Věřím tomu, že to bude fungovat, Chris. Opravdu ano.“

„Pak to řekneš bráchovi?“

„Pokud se to ověří, tak samozřejmě,“ prohlásil Daniel. „Komunikace s Ostrovem je pro něj očividně nesmírně důležitá.“

„Já vím,“ přisvědčila vážně dívka a pomalu sjela z hlavní silnice do Simi Valley. „Není se co divit, když tam má synka. Bude mít těch novinek plnou hlavu. Jestli vyjde tohle, tak to bude velká věc… a do toho mu Frank hodlá říct o mém výcviku. Bude toho hodně.“

„Bude,“ souhlasil Daniel, „ale proto tu jsme. Výzkum i praktické záležitosti se posouvají a to je dobře. Snad nám to vynahradí ty týdny, kdy jsme se jen motali na jednom místě a nikam se neposouvali.“

* * *

Dorazili k Chris domů. Na tabletu nic nebylo – byl zhaslý a žádné zprávy se tam neobjevily. Věděli, že časové okno, kdy obvykle Walt komunikoval, se zatím ještě neotevřelo, ale brzy by mělo. Daniel si přitáhl tablet a psal. „Walte, myslím, že jsem viděl tvou aktivitu ohledně spojení. Něco nefunuje, já vím. Zkus to ale znovu. Udělej to, cos dělal včera v noci. Udělej to čtyřikrát po sobě, jestli můžeš. Díky. Daniel.“

Chris se usadila na pohovce u tabletu a ostražitě sledovala jeho potemnělý displej. Daniel mezitím přinesl svůj spektrometr, umístil ho vedle tabletu, připojil ke svému notebooku a nastartoval záznamový program. Pak dívku poprosil o pár drobných aktivit na tabletu, aby mohl své detekční zařízení zkalibrovat.

Chris napsala další zprávu pro Walta. Když ji zapisovala, Danielův spektrometr zobrazil výchylku na malém displeji i na připojeném počítači.

„Máme to!“ zajásal vědec. „Snad to při jeho aktivitě funguje stejně. A teď musíme doufat.“

Seděli u přístrojů po nějakou dobu, ale pak je zmohla únava, nashromážděná i z předchozího dne. Rozloučili se, popřáli si dobrou noc a každý se odebral do svého pokoje.

Ráno Daniel nemohl dospat. Vyrazil z pokoje pro hosty ještě před šestou ranní a projel si záznamy z předchozích hodin.

Když dívka vstala o dvě hodiny později, našla vědce v obýváku. Byl zcela čilý, svěží a nadšený. „Chris, ozvali se! Spektrometr v noci zachytil přesně to, co jsme po nich chtěli. Podívej.“

Dívka se k němu sklonila a pozorovala graf na notebooku. Kolem jedenácté hodiny, chvíli poté, co šli spát, se na elektromagnetickém detektoru ukázaly čtyři velké, výrazné výchylky.

„Jsou to oni. Tohle nemůže být náhoda.“