707 - V pasti

Eloise Hawkingová se na ostrov dostala před několika dny s Widmorovým týmem. Byl to její bývalý muž, který ji přesvědčil k návratu. Vlastně jí ale nedal na vybranou.

„Budu tě potřebovat, Ellie. Může se to zvrtnout. Sama víš, jak je nepoddajný… Potřebujeme pojistku. A někoho, kdo se o ni postará. Někoho, jako jsi ty.“

Může se to zvrtnout.

To Eloise věděla velmi dobře – a proto souhlasila. Připojila se k Widmorovu druhému týmu, během plavby ponorkou však zůstávala v ústraní své kajuty. Jejím úkolem bylo postarat se, aby ta poslední pojistka zůstala zachována v pořádku… a aby se o ní nikdo nedozvěděl.

Eloise zůstala v ústraní i po návratu na menší ostrov. Zatímco Widmore a jeho lidé plánovali, jak dosáhnout svého cíle a jak znovu ovládnout Ostrov, ona se usídlila v bezpečném úkrytu ve stanici Hydra… a hlídala pojistku.

Pojistku, kterou chtěl Widmore na Desmonda použít v případě krajní nouze, kdyby kladl odpor a nechtěl udělat, co se po něm vyžadovalo.

Tou pojistkou byla Desmondova rodina.

Widmorovi lidé unesli Penelope i malého Charlieho z nemocnice téže noci, kdy unesli Desmonda. Nebyl problém uplatit nemocniční personál a pak vpíchnout dávku dlouhodobě účinkujících anestetik jak unavené Penelope, tak spícímu chlapečkovi a sestře, která ho hlídala v pokoji pro příbuzné vedle jednotky intenzivní péče. Když se ráno probrala, bylo pryč jak dítě, tak celá jeho rodina.

V bezpečí Hydry, daleko od nebezpečných ostrovních událostí a daleko od černého kouře, vtěleného do Locka, přečkala Eloise, Penelope i malý Charlie všechny události posledních dní. Nevěděli o Widmorově smrti ani o boji o moc a následných změnách na hlavním ostrově.

* * *

V útrobách bunkru měla trojice dostatek zásob. Jinak ale byla situace zoufalá. Penelope se synem dostali místnost, ve které kdysi Druzí vyslýchali uneseného Jacka. Eloise je sledovala z vedlejší místnosti a snažila se je udržet v klidu, ale to byl nadlidský úkol. Ani sebelepší maska hodné staré dámy, která dělá jenom to, k čemu ji přinutili, nemohla Penelope zklidnit.

Měla strach o manžela a o syna.

Desmonda naposled viděla v nemocnici. A Eloise jí o něm pochopitelně odmítala cokoli říci. Penelope nevěděla kde je, v jakém je stavu... a jestli vůbec žije.

Ještě větší starosti jí však dělal Charlie. Během příjezdu k Ostrovu upadl do podivného stavu. Když omdlel, myslela si zprvu si Penny, že mu Eloise nepozorovaně podala další dávku sedativ. Jenže chlapec se po chvilce probudil stejně náhle, jako upadl do bezvědomí. Byl ale zmatený, chvíli matku vůbec nepoznával a potom začal plačtivě vyprávět o zlé mamince, černém strýčkovi a o velikém světle, do kterého ho odvedl tatínek.

Eloise scénu sledovala z kouta kajuty a velmi zvážněla. V obličeji se jí zračilo tolik starostí, že to Penny nechápala – proč najednou ta žena má takový strach o někoho, koho pomáhala unést a s kým tedy nejspíš nemá dobré úmysly?

Eloise velmi dobře věděla, že Charlieho kolaps přišel ve chvíli, kdy ponorka proplouvala kritickou hranicí kolem Ostrova. Dítě dostalo záchvat v místech, kde kdysi podobně zkolaboval jeho otec při cestě vrtulníkem z Ostrova. U Charlieho se záchvat naštěstí neopakoval, ale Eloise dobře věděla, že to je jen otázka času – dokud se znovu nebezpečně nepřiblíží k silnému elektromagnetickému zdroji. Charlie po svém otci zdědil nadměrnou citlivost k záření, které vyvěralo z Ostrova, jenže neměl patřičnou ochranu. Neměl konstantu. A najít konstantu pro malé dítě, které ani nedokáže popsat, kam se během výpadků propadlo, to je téměř nemožné.

Nějakou dobu byl Charlie v pořádku. Penny sama sebe přesvědčila, že šlo o nějakou podivnou reakci na všechny události, které dítě v poslední době zažilo.

Jenže pak se to stalo znovu. Druhý záchvat přišel nečekaně ve chvíli, kdy už se nedalo vymlouvat na sedativa nebo na stres. Děti jsou přizpůsobivé – a Charlie si po několika dnech v zajetí ve stanici Hydra zvykl. To nejdůležitější – maminku – měl přece u sebe. Eloise se navíc skutečně snažila, aby dítěti zajetí zpříjemnila. Dělala, co bylo v jejích silách. Z dalších místností přinesla papíry, pastelky a pár maličkostí, s nimiž si chlapec mohl hrát.

Druhý záchvat přišel krátce poté, co Jack v nitru Ostrova znovu vsadil kamennou zátku do otvoru, kterým předtím unikala ta zvláštní světelná energie. Ochranný štít Ostrova, který byl na nějakou dobu deaktivovaný, se znovu obnovil – a rozevíral se nad Ostrovem a jeho okolím jako pomyslný obrovský deštník. Prošli jím všichni, kdo byli v dosahu.

Charliemu, který seděl na zemi a bezstarostně čmáral po papírech, vypadla pastelka z ruky. Vzápětí dopadl vedle ní na zem i on.

„Co je s ním?“ zaječela Penelope na Eloise, která seděla ve vedlejší místnosti. „Co jste to s ním zatraceně udělala?“

Eloise s neuvěřitelnou energií proběhla spojovací chodbou a vřítila se do cely. Chtěla se na dítě podívat, ale Penny ji k synovi nepustila. „Nepřibližujte se k nám!“ zaječela nepříčetně. Vybuchla v ní nálož potlačovaného strachu a napětí a vyvalila se ven v hysterickém záchvatu. Držela bezvládného syna v náručí a otřásala se nekontrolovatelnými vzlyky. Eloise beze slova přešla zpět do druhé místnosti.

Tentokrát byl záchvat delší a následná dezorientace hlubší. Charlie plakal, křičel a dlouho matku vůbec nepoznával. Nakonec jí vyčerpaně usnul v náručí a ona zhrouceně seděla u zdi cely, těsně u plexiskla, které oddělovalo výslechovou místnost. Až teď se začala pomalu uklidňovat.

* * *

„Chci s vámi mluvit,“ promluvila konečně tiše, odhodlaně, ale přitom rezignovaně.

Eloise jen přikývla.V posledních dnech se v ní začínala projevovat její dlouho potlačovaná lepší stránka - byla mírnější a chápavější. Určitě za to mohla její otřesená sebejistota: Eloise po dlouhých desítkách let najednou nedokázala vidět do budoucnosti a nevěděla, co se stane. A dost možná to souviselo i s tím, že ji nikdo nerozčiloval nechápavostí a zabedněností. Nejvíc ji ale polidšťoval pohled láskyplný vztah ženy s dítětem. Rozpomínala se na vše, co ona dělala jinak... a špatně.

Za plexisklem se přisunula blíž.

Penelope se už neptala, co je s Desmondem. Ptala se na to té zvláštní ženy v posledních dnech snad stokrát. Ptala se jí klidně, s pláčem, s výhružkami, ptala se snad tisícem způsobů. Nic se nedozvěděla. Eloise stále opakovala, že neví – a to ostatně byla pravda.

Neptala se ani kde je, jak se tam ocitla a proč tam je. Ani na tyto otázky jí Hawkingová odmítala odpovědět.

„Co se to s ním děje?“ pokývla bradou ke spícímu synovi.

Hawkingová smutně potřásla hlavou. „Něco jako alergické záchvaty. Přehnaná obranná reakce na… na nebezpečný podnět. Myslíme, že to způsobuje určitý druh záření.“

„To záření, podle kterého jsem tenkrát našla Desmonda,“ dořekla za ni Penelope. „Jsme na Ostrově, že?“ Nebyla to otázka, ale spíše konstatování.

Hawkingová přikývla. „Víte toho hodně, Penny. Můžu vám tak říkat? Říkávala jsem vám tak, když jste ještě byla malá holčička – když vás ještě Charles měl u sebe tady na Ostrově.“

Penelope beze slova přikývla, jako by jí do sebe začalo všecko zapadat. „Takže je to pravda, všecky ty mlhavé vzpomínky. Že prý to byly jenom útržky z prázdninových dovolených…. Žila jsem tady. Otec mě odsud odvezl moc pozdě, co?“

Hawkingová přisvědčila.

* * *

Všichni Widmorovi říkali, že je riskantní - nechávat na Ostrově dítě, které bude chtít jednou odvézt. Měl to udělat co nejdřív, dokud bylo jisté, že si na to dítě později nebude vzpomínat. Widmore dobře věděl, že holčičku nebude chtít držet na odlehlém místě navěky, ale přitom se dlouho nedokázal odhodlat k radikálnímu řezu a nedovedl se jí vzdát. 

Nechal se přesvědčit, až když Druzí zjistili, že experimenty vědců z Dharmy začínají být nebezpečné. Několikrát se jim podařilo zasáhnout do přirozeného proudění energie, vyvěrající z nitra Ostrova. Druzí, kteří byli s místem sžití, na sobě cítili, jak sebou celé místo, dosud poměrně bezpečně ukotvené v časoprostoru, při těch experimentech cuká. Jako zraňované zvíře. Vydrží sice dlouho... ale jednou se rozzuří, a až to přijde, bude zabíjet. 

Charles se tedy odhodlal. Sestoupil i s holčičkou do podzemí a zapomenutými chodbami prošli až k zamrzlému kolu. Pootočil jím... a uvolněná energie je přenesla z Ostrova. V nervozitě ale Widmore udělal drobnou chybu. Energie je nepřenesla "jen" na jiné místo, ale způsobila i malý časový posun.

Malý časový posun to byl vzhledem k možnostem Ostrova. Pro čtyřletou Penny to byl posun o celou délku jejího života.  Při odchodu z Ostrova v roce 1971 "poskočila" do roku 1975. To proto měla v dokumentech jako rok narození 1971 - v roce 1975 jí stále byly čtyři roky. 

Pak už to bylo jednoduché. Když máte peníze, můžete udělat téměř cokoli - a Widmore v té době už měl peněz dostatek. Nechal malé holčičce vystavit potřebné dokumenty a přenechal ji v péči své dobré známé z univerzity. Vrátil se na Ostrov, ale dcerku pravidelně navštěvoval.

* * *

„Pak mě nechal tetě Mary v Oxfordu, občas přijel na víkend, když zároveň učil na univerzitě… Tatínek má moc práce, holčičko,“ vzpomínala tiše Penelope. „Platil mi nejlepší domácí učitele, v jedenácti jsem nastoupila na nejlepší internátní školu v celé Anglii, potom studia na Oxfordu, potom byt. A pak se konečně vrátil. Kolik mi to bylo, dvacet, dvaadvacet? Umíte si představit, jaké to bylo, vyrůstat bez rodičů? Vědět, že vás otec miluje, že vám posílá dopisy, hračky a později i peníze... ale nemiluje vás tolik, aby s vámi chtěl žít?“

* * *

Pak se Penelope probrala ze vzpomínek a vrátila se k tomu, co ji trápilo nejvíc. „Takže ta Charlieho nemoc souvisí s tímhle místem. Ale mně ani vám se nic neděje. Proč ty záchvaty má jenom on?“

„Nevím,“ odpověděla jí Hawkingová.

Jenže tohle jí Penelope nevěřila. Pozorovala Eloise smutnýma, ale zvláštně tvrdýma očima – očima zoufalé matky. Matky, která udělá vše, aby svému dítěti pomohla.

„Máte děti?“ zeptala se náhle.

Hawkingová sebou bolestně škubla, ale ovládla se. „Ne.“

„Takže nic nevíte,“ usykla Penelope. „Nevíte, jaké to je, když cítíte každý jeho pohyb. Nevíte, jaké to je, když se od vás odděluje. Nevíte, jak to bolí, když mu něco ubližuje. Je to sice samostatná bytost, ale pořád je vaší součástí. Jeho bolest je i vaše bolest!“ Penny bezděčně stále zvyšovala hlas. Teď už na starou ženu téměř křičela.

Charlie v jejím náručí se najednou probudil. Penny se k němu sklonila s tichými slovy, dítě jí zabořilo ruku do vlasů a znovu pomalu usnulo.

Když znovu zvedla pohled k Hawkingové, viděla, že stará dáma pláče.

„Vím, jaké to je, Penny,“ řekla tiše. „Znám i tu nejhorší mateřskou bolest. Vím, jaké to je, když dítě kvůli vám zemře.“

Teď pro změnu ztichla Penelope. Když pak promluvila znovu, byl tón jejího hlasu jiný. Byla v něm cítit účast i skutečná prosba. „Nechtějte po mně, abych to zažila taky,“ zadívala se na Hawkingovou. „Nedržte nás tady. Nechte nás odejít. Dovolte mi Charlieho zachránit.“

Hawkingová se na ni dívala se soucitem. Měla Penelope ráda – stále si ji pamatovala jako malou holčičku, které kdysi nahrazovala matku. Dobře však věděla, že ji pustit nesmí. Nevěděla sice, v jaké fázi je boj o vládu nad Ostrovem a už vůbec nevěděla, že oni tři ve stanici Hydra jsou poslední z posádky ponorky, kdo zůstal naživu... ale věděla, že jsou ve velmi nebezpečné situaci, kdy není rozumné vydávat se napospas nebezpečím tam venku.

A nezapomínala na své vlastní instrukce: za každou cenu zabránit tomu, aby se rozdělená rodina znovu setkala. Bylo téměř jisté, že by se to stalo, kdyby Penelope a Charlieho pustila na svobodu. Energie, kterou se k sobě Penelope a Desmond přitahovali – energie dvojčat, která byla čtyřiceti lety rozdělena – by je neomylně svedla dohromady. A to se nesmělo stát. Sjednocená rodina, kterou spojovaly zvláštní schopnosti, znamenala pro Ostrov obrovské nebezpečí. Výjimečný otec a ještě výjimečnější syn, dítě druhé generace, jehož oba rodiče se narodili na Ostrově, společně představovali příliš velký zdroj nekontrolované síly. Tak velký, že by si s ním ani imunitní systém Ostrova nemusel umět poradit. A Ostrov musel přežít. Za každou cenu.

Jenže tohle jí říct nemohla a nechtěla. Žena, která před ní seděla, už toho vytrpěla dost – a ačkoli Eloise dovedla být velmi necitelná, Penny jí teď bylo líto. Nechtěla její zoufalství ještě zhoršovat tím, že jí řekne to, co v paralelním světě řekla Desmondovi – totiž že jsou ve skutečnosti sourozenci. Paličatý Desmond si, na rozdíl od Penelope, o tu poslední ránu opakovaně říkal. Jeho žena dokázala spoustu věcí přijmout a neptat se proč – stačilo, že by to mohlo ohrozit jejího syna.  

„Penny… tohle je nebezpečné místo. To záření, které vašemu synovi ubližuje, vyzařuje z Ostrova na mnoha místech. A tvoří ochrannou bariéru mezi Ostrovem a světem. I kdybyste se rozhodla odjet ponorkou, to záření vás zasáhne. A viděla jste, že se Charlieho záchvaty zhoršují. Nemůžete odtud odejít.“

Penelope beze slova přikývla.

Byli v pasti.

* * *

Přešla noc a bylo ráno.

Penelope se znovu odhodlala. „Eloise… prosím, pusťte nás.“

Žena se na ni udiveně zahleděla. „Penelope, myslela jsem, že jsem to řekla dost jasně. Pro Charlieho to je nebezpečné!“

„Já vím,“ odvětila Penny. „Nechci odejít. Chci jenom… ven. Už několik dní jsme všichni zavření v téhle kobce. Potřebujeme ven, na vzduch, na slunce… Nebudu utíkat. Nebudu riskovat život svého syna. “

Eloise se zamyslela. „Dobře, Penny. Porozhlédnu se venku a pokud bude všecko v pořádku, vezmu vás na chvíli ven.“

Penelope souhlasila.

Eloise vězeňskou místnost pečlivě zamkla a pomalu vyšla ze stanice. Vytáhla zpoza blůzy malý přístroj na šňůrce, který jí visel kolem krku. Detektor elektromagnetického pole. Ručička ukazovala na normální hodnoty. Eloise procházela okolí stanice a pečlivě přístroj sledovala. Vše normální.

Když však došla do míst, kde před několika dny postavili lidé z její výpravy provizorní tábor, zděsila se. Z ochranného sonického plotu zbyly jen trosky. A ponorka, která měla kotvit nedaleko, byla pryč.

Najednou věděla, že jsou všichni mrtví. Neviděla to svým věšteckým způsobem, při němž dokázala nahlížet do dřívějších nebo pozdějších paralelních světů. O tuhle schopnost před nedávnem přišla a stále nevěděla proč. Ale byla si jistá. Všichni byli mrtví – i Charles. Přes veškeré rozpory a přes dlouhé roky odloučení jej svým způsobem stále milovala. Teď ale byl pryč.

Když se opět uklidnila a otřela si slzy, dokončila průzkum kolem stanice. Všecko bylo v pořádku, žádné elektromagnetické anomálie. Vrátila se do stanice, kde čekala Penelope.

„Můžeme jít, Penny,“ přikývla Eloise a odemkla místnost.

Penelope vzala Charlieho do náručí a pomalu Hawkingovou následovala. Usmála se, když ji konečně po tolika dnech zalily sluneční paprsky. Najednou měla pocit, že všecko dobře dopadne, že Desmond je živý a zdravý a že se brzy znovu shledají.

Hawkingová je zavedla na malou, prosluněnou pláž, kterou ze tří stran obklopoval porost. Nebylo odtud vidět vůbec nic kromě moře a oblohy. Nebyly vidět depresivní zbytky Widmorova tábora ani havarované letadlo s logem Ajira. Penelope postavila Charlieho do písku. Chlapeček se rozběhl k pomalým vlnám a smál se. Teď už o něj Penelope strach neměla – Charlie vyrůstal na moři a velmi dobře věděl, kam smí a kam už ne.

Procházela s Hawkingovou kolem celé pláže a pečlivě sledovala detektor elektromagnetického pole, kterým jí stará dáma dokládala, že je tu pro jejího syna skutečně bezpečno.

Potom se vrátila k synkovi a zapojila se do jeho hry. Eloise na odlehlém konci pláže sbírala ovoce a dvojici nesledovala; byla si jistá, že se Penelope o útěk nepokusí.

* * *

Eloisinu pozornost upoutaly až zvuky zápasu a křik a dětský nářek. Když zvedla hlavu, uviděla Penelope, jak se přetahuje o syna s dlouhovlasou blonďatou dívkou. Eloise se užuž dávala do běhu, aby Penny pomohla, když uviděla, jak neznámá dívka poodstoupila. Vypadalo to, že svůj boj vzdává.

Jenže pak dívka sáhla přes rameno a najednou měla v ruce pušku.

Penelope zaječela.

Pak se ozvalo několik výstřelů. Dívka ze vzdálenosti pouhých několika metrů nechybovala.

Penelope se zhroutila do písku. Charlie matku pozoroval s jakýmsi podivným úžasem – na chvíli dokonce přestal plakat. Znovu se rozječel až ve chvíli, kdy jej blonďatá dívka popadla do náruče a rozběhla se do džungle.

Eloise se vzpamatovala, až když bylo pozdě. Zbývalo se už jen přesvědčit, že už pro Penny skutečně nemůže udělat nic.

Zatímco se skláněla u mrtvé ženy, přiběhla na pláž i Kate, kterou přivolaly výkřiky a výstřely. Neviděla, kdo na zemi leží. Celou scénu jen bleskurychle zhodnotila zdálky, pak se znovu obrátila do džungle a vyrazila pro pomoc k letadlu. Byla přesvědčena, že ženu zabila právě Hawkingová.

Eloise na jejich návrat nečekala. Když Kate po nějaké době přivedla Sawyera, Franka, Milese a Richarda, byla už pryč.

Miles Kateinu prvotní domněnku okamžitě zahnal.

„Měla dítě. Claire ji zabila, aby získala dítě.“

Sawyer se na mrtvou ženu nedokázal podívat zblízka, příliš mu připomínala Juliet. "Je to ta, kdo si myslím, že to je, žejo?"

Odpověděl Frank. "Jo, příteli. Pokud myslíš Desmondovu ženu, tak máš pravdu." 

704 - Příběhy tisíce a jednoho světa

Desmond s Eloise dál seděli za majestátným kostelem. Zvláštní klidné světlo kdesi za chrámem už pohaslo a všude se rozhostila noc, temná a hluboká jako Desmondovo zoufalství. Před chvílí se dozvěděl nejhorší zprávu svého života. Najednou mu bylo všecko jedno, dokonce i to, že tady teď sedí s touhle ženou, kterou tak neměl rád, a bez zájmu poslouchal její povídačky. O tajuplném ostrově a jeho dětech. Poslouchej, Dessie, to bude pěkná pohádka. 

„Já sama jsem se tam narodila také,“ vyprávěla Eloise. „Žili jsme tam po staletí, v klidu a v harmonii s celým místem, s přírodou. Byli jsme tam šťastní. Naučili jsme se rozumět zákonům toho místa a nepřekračovat je. Mezi jeden z nich patřilo odjakživa to, že dva lidé, kteří se tam narodili, spolu nesměli mít dítě. Nebyl to tak velký problém, jak to vypadá – na ostrov čas od času přicházeli noví lidé. Přicházeli z různých kultur a z různých časů, ale spojovalo je jedno – přicházeli v dobrém. Přidali se k původním obyvatelům a měli s nimi děti, takže jsme nevymírali,“ vzpomínala žena. 

„Proč… proč nemohli mít lidé z ostrova spolu děti? Kvůli… obměňování genofondu? Abyste nezdegenerovali?“ 

„Nejspíš i proto,“ přikývla Eloise. „Ale hlavní příčina byla jinde. „Ti, kteří se narodí na ostrově, jsou zvláštní. Výjimeční. Pokud se jejich schopnosti nebo vlohy zkombinují a narodí se jim dítě, jsou tyhle schopnosti mnohem silnější. Zesilují z generace na generaci. A mohou být nebezpečné.“ 

„Jak může být dítě nebezpečné,“ zavrtěl hlavou Desmond. 

„Nebezpečné pro ostrov,“ upřesnila Eloise. 

Desmond se na ni podíval a v očích se mu probudil starý známý vztek; na řeči o vůli a zranitelnosti a lidskosti ostrova byl alergický. „Jak může malé dítě ohrozit tak zatracenej kus skály? Malej génius sestrojí atomovou bombu z kokosu a rozmačkanýho banánu, vyhodí ten citlivej kus země do povětří a zničí tak ráj na zemi?“ 

„Částečně máš vlastně pravdu. Děti ostrova mají různé schopnosti. Myslíme si, že během těhotenství a raného dětství do sebe částečně nasály i… energii toho místa. A ta může způsobovat velmi širokou škálu schopností – od obyčejné geniality v některých oborech, přes schopnost vycítit něčí myšlenky, až po extrémní odolnost nebezpečným vlivům,“ vypočítávala Eloise. „A kombinace těchto schopností může skutečně vést až ke zničení ostrova.“ 

„Takže ostrov má energii,“ušklíbl se Desmond. Pomalu se začal vzpamatovávat ze šoku a opět začínal být nepříjemný a ironický. Eloise pochopila, že musí jednat rychle, dokud je ochotný ji ještě poslouchat. 

„Ano, můj milý. Ale to je téma na velmi dlouhou přednášku, na kterou teď nemáme čas. Ale nepřijdeš o ni, poví ti ji někdo, kdo toho ví víc než já. A s kým se budeš bavit raději než se mnou,“ pousmála se chápavě. 

Pak pokračovala. „Vy jste tohle pravidlo porušili. Byla to i naše chyba, neměli jsme vás oddělit. Ostrovní energie, kterou v sobě oba máte, vás k sobě neomylně přitahovala – a pak zafungovala podobnost a vrozená náklonnost dvojčat, kterou jste si spletli s osudovým vzplanutím. Takže jste přirozeně měli dítě – tenkrát, jak říkáš. 

Gravitace je jedna z nejmocnějších sil vůbec a v případě ostrova a jeho dětí funguje nekompromisně. Váš syn, Desmonde, je k ostrovu přitahován ještě silněji než vy dva – a určitě uznáš sám, že tebe to místo táhlo zatraceně silně, mnohem silněji než Penelope. Nevíme, proč je to tak – možná proto, že ses narodil o něco později než ona a tvá matka tě porodila v blouznění, kdy byla působení té energie mnohem otevřenější… takže jsi dostal obrovskou dávku nejen sám za sebe, ale i z jejího těla – ale na tom teď nezáleží. Jde o vašeho syna. Ostrov ho volá a volat ho vždycky bude. Jenomže z něj také má strach, protože ví, že by ho mohl ohrozit. Takže se ho pokusí zlikvidovat – a nakonec se mu to povede. Vždycky to tak bylo, Desmonde. To proto jsme zjistili, že děti ostrova spolu nesmějí mít potomky. Kolem druhé generace se děly podivné věci, které nakonec vždycky skončily katastrofou. Smrtí dítěte.“ 

Desmond se na ženu zadíval se vztekem. „Snažíte se mi hrát na city? Mám zachránit svoje dítě, který ani nemám? Který žije někde tam… v minulým životě? Ale pokud máte pravdu, tak tam žiju i já, žije tam Penny, nevíme nic o těchhle nesmyslech a o malého se postaráme, nemusím ho zachraňovat. Vzpomínám si, jak jsme byli šťastní!“ 

„Pleteš se, můj milý. Nepamatuješ si všecko, co se tam tehdy stalo. Tvoje žena, tvůj syn i ty jste v obrovském nebezpečí. Za normálních okolností bys to mohl hodit za hlavu, obětovat někdejší život a jít dál tady, zapomenout na Penelope, najít si tady jinou ženu a jednou s ní odejít tam, kam před chvílí odešli tví přátelé… ale je to nevyzpytatelné. I kdyby Charlie zemřel, což by za daných okolností bylo sice kruté, ale bezpečné, nic to nevyřeší, jen to všecko oddálí. Lidé budou na ostrov přicházet dál, někteří budou porušovat pravidla… a jednou se to stejně stane. Buď to bude brzy tvůj syn, nebo později někdo jiný. Ale přijde to. A až to přijde…“ 

„…tak co? Bude konec světa?“ dokončil výsměšně Desmond. 

Eloise vážně přikývla. „Nevíme přesně, jak by to vypadalo. Ale změnilo by to všecko, co známe. Nezměnil by se jen svět, v němž ty a Penny žijete jako rodina… ale i tenhle, kde jsme teď my; i ten, kam odešli tví přátelé a kam jednou odejdeš také. Všecko by se rozpadlo. Protože síla, která je propojená s ostrovem, je síla, která drží všecko pohromadě. A jestli ta síla povolí, tak…Bůh nás ochraňuj. Pokud by pak ještě nějaký Bůh byl,“ zazněl v Eloisině hlase nelíčený strach. 

* * * 

Desmond usoudil, že stará dáma začíná mluvit z cesty. Vztek v něm zase začal pomalu chladnout – nemocnou ženou se přece nenechá rozčílit. Dobře, ta věc o něm a o Penny byla nejspíš pravdivá, ač to bylo jakkoli příšerné a těžko uvěřitelné. Jenže to dávalo smysl… a ty fotografie nelhaly. Ale tohle? Pohádka o světech a mimořádném dítěti, které je může zničit? 

Rozhodl se přistoupit na její hru a začal s ní mluvit jako s dítětem, které vám vážně líčí, že pod jeho postelí bydlí obrovská příšera. Věřit a zajímat se. A jak ta příšera vypadá, holčičko? Cože, má obrovské oči plné hnisu? A tesákovité zuby? Ach, Bože, to ne, to je vážné. A pak vytáhnout ten záchranný, všespásný racionální dospělý argument: Víš co? Jestli má obrovské hnisavé oči, nastražíme na ni něco, co jí je zničí – pak oslepne a už se nevrátí! Stačí pár naostřených špejlí, samostříl z praku a na hroty kapku jedu – nesahej na to, holčičko, je to nebezpečné!, celé zařízení umístit pod postel a po pár nocích špejle uvolnit a na hroty napatlat trošku másla. Tatínku, ta zbraň spustila! Ukaž, maličká? No doopravdy. Zvládli jsme to, vidíš? Na hrotech jsou ještě stopy hnisu. Zničili jsme ji, už se nevrátí! Můžeš klidně spinkat. 

Pomalu přikývl, jako by konečně začínal chápat. „Takže… jsou tři světy? Nejen ten, který přijde potom, ale i ten, který byl předtím? Něco jako nebe a peklo?“ 

„Ne tak docela, Desmonde,“ zavrtěla hlavou Eloise. „Světů je nekonečné množství. Zní to šíleně, viď? Ale výzkumy v oblasti kvantové fyziky to dlouhodobě potvrzují. Nekonečné množství realit. Některé jsou stejné jako ta naše, liší se jenom odlišným průběhem času. Jako dva stejné obrázky na dvou listech papíru, které vůči sobě jenom o pár centimetrů posuneš,“ vysvětlovala žena. „A to znamená, že v některých realitách žijeme i my. Naše kopie,“ pronesla Eloise významně. 

Desmond chápavě přikyvoval. „Dobře, to chápu. Ale jak to souvisí se mnou?“ 

„Normální lidé o tomhle všem po naprostou většinu života nemají tušení. Ale někteří, jako třeba ty, jsou výjimeční. Někteří mohou do světů, které jsou tomu našemu podobné, za určitých okolností nahlížet. Někteří mohou tyto vědomosti z více realit nasávat současně – takže mohou vědět nebo tušit, co se stane v budoucnosti nebo co se stalo v minulosti, i když u toho nebyli. To je i můj případ,“ dodala jakoby omluvně. 

Desmond s pochopením přikývl a byl si čím dál jistější – až tahle paní domluví, zavolá jí záchranku. Nic víc pro ni udělat nemůže. 

„Ty, Desmonde, máš tenhle dar taky. Nevzpomínáš si, co se s tebou dělo tenkrát na ostrově? Ty záblesky, kdy jsi viděl do minulosti nebo do budoucnosti, to bylo ono. Jenže tím to nekončí. Někteří mohou mezi realitami do určité míry přecházet a ovlivňovat je.“ 

„Jaký je rozdíl v tom, že jen vidíte, co se stane, a že to můžete ovlivnit? Když přece víte, co bude, můžete s tím vždycky něco udělat,“ zamračil se Desmond. 

„Takhle to nefunguje, můj milý. I když se pokusíš něco změnit, zapracuje vzápětí obrovská shoda náhod nebo osud, aby se tvůj zásah zneutralizoval. Jen výjimeční mohou něco změnit. Někdy to skoro vypadá, jako by i sám osud pokorně přijal, že tihle výjimeční vědí nejlépe, co dělat, a jejich činy nechává bez reakce…“ 

„Takže tenhle výjimečný jsem já,“ zatřásl nechápavě hlavou Desmond. „Proč si to, kčertu, myslíte?“ 

„Vzpomínáš si na to, co se tenkrát dělo na ostrově? Vidiny, v nichž umíral tvůj kamarád Charlie? Několikrát jsi ho díky nim dovedl v poslední chvíli zachránit. Kdyby se ti to jednou jedinkrát nepovedlo, nezachránili by vás z ostrova a všecko by bylo jinak,“ připomínala Eloise. 

Měla pravdu – na tyhle silné okamžiky se Desmond rozpomínal čím dál více. Ale jinak její vyprávění znělo stále šíleněji. Nicméně se rozhodl, že hru dohraje do konce: „Takže já… já se podle vás mám vrátit na ostrov do tamtoho dřívějšího světa… a něco udělat, aby můj syn nezemřel a zároveň nemohl ohrozit svět, jestli vás dobře chápu?“ 

Eloise se na něj zářivě usmála. „Konečně ti to došlo, chlapče.“ 

„Jenže to má jeden háček,“ dodala. „Nevíš o celé věci skoro nic. A bez informací sám nic nezmůžeš.“ 

„Tak… byste mi mohla pomoct vy, ne?“ zatvářil se Desmond prosebně. 

„Desmonde, to bych nemohla. Už teď mě nenávidíš a až se vzpamatuješ z tohohle otřesu, budeš mě nenávidět ještě víc. Já nikdy nebudu ta, se kterou bys mohl a chtěl spolupracovat,“ odmítla Eloise. „A navíc… ani já toho nevím tolik, abych ti mohla pomoci. Ale je někdo, kdo už teď ví víc než já.“ 

„A to je kdo?“ reagoval poslušně Desmond. 

„Můj syn, Daniel,“ prohlásila pevně Eloise. 

* * * 

„Ale… váš syn je hudebník,“ zatvářil se zmateně Desmond. „Ten mi toho o ostrově a milionu světů moc nepoví. A navíc se obávám, že už je… pryč.“ 

Eloise smutně přikývla. „Já vím. Daniel, který žil tady, je pro celou věc bezvýznamný. Ale jak jsem ti říkala – žije i v jiných realitách. Někde je to tentýž bezvýznamný muzikant, jinde už ani nežije…“ (Eloisin obličej se na okamžik stáhl obrovskou bolestí, kterou Desmond nechápal) „… a někde je to špičkový vědec, fyzik a matematik, který svůj talent nepromrhal brnkáním do kláves. A toho ty musíš najít,“ řekla dáma energicky a téměř vesele na Desmonda namířila ukazováček. Jako kdyby chtěla povzbudit žáčka ve škole, který právě dostal před celou třídou důležitý a zodpovědný úkol. 

Desmond se kousl do jazyka, aby se nerozesmál. „Jak to ale mám udělat? Mám procházet jedním světem za druhým a nakukovat do laboratoří, jestli tam náhodou nepracuje roztržitý mladík jménem Daniel? To by, obávám se, trvalo dost dlouho.“ 

„Desmonde, můj milý, pro lidi, jako jsi ty, při průchodu mezi realitami funguje něco jako… myšlenkový magnetismus,“ prohlásila Eloise. „Jestliže v okamžiku průchodu na něco usilovně myslíš, je velká pravděpodobnost, že se ti povede právě do oné situace projít. A netvař se tak zmateně. Zkus si vzpomenout na výbuch toho bunkru, tenkrát na ostrově. Než jsi otočil klíčem, myslel jsi na Penny, není to tak? A co se potom stalo? Probral ses ve vašem bytě. Přesně takhle to funguje, chlapče,“ usmála se zářivě dáma. Připomínáním situací, které se staly a u kterých nebyla, přitom Desmondovi neustále dokazovala alespoň částečnou pravdivost svých slov – Eloise skutečně věděla více, než vědět mohla. Jenomže to teď Desmondovi nedocházelo. 

Soustředil se na rozehranou hru. „Dobře. Seberu se a projdu do jiné reality, budu myslet na vašeho syna a šťastně se tam shledáme. On mi poví, co ví a co mám udělat – a co pak? Pak projdu dál, budu myslet na ostrov a probudím se tam?“ 

„Vlastně ano, až na… jednu maličkost. Daniela musíš vzít s sebou, budeš ho potřebovat.“ 

Desmond se neovládl a rozesmál se. „To… to nemyslíte vážně,“ zadíval se na ni, když se uklidnil. 

„Vím, jak šíleně to zní – musíš si o mně myslet, že mi přeskočilo,“ usmála se shovívavě Eloise. „Jenže to tak zkrátka je. Za normálních okolností tohle není možné, nikdo nemůže převádět lidi mezi světy. Dovedeš si představit ten zmatek, kdyby se lidé naučili přivádět zpět své zemřelé, nebo naopak odvádět ty, kterých se chtějí zbavit. Prostě to tak nefunguje. Jenomže ty, Desmonde, jak jsem už říkala, jsi výjimečný. A Daniel svým způsobem taky.“ 

„Nezapomeň na to, že je to tvůj bratr, i když nevlastní. On sám se sice nenarodil přímo na ostrově, ale je jím velmi, velmi silně ovlivněn – jeho genialita a talent pro kvantovou fyziku jsou darem toho místa. Takže i jeho ostrov přitahuje. Vy dva se svým způsobem přitahujete také, takže je šance, že se během přesunu jeden druhému neztratíte a Daniel nezešílí někde v… meziprostoru. Ale co je nejdůležitější – Daniel tě v některých realitách zná. Ví o tobě, věří ti… a zvolil si tě jako konstantu. Konstanta…“ zareagovala Eloise na Desmondův nelíčený výraz nepochopení, „je někdo nebo něco, co ti pomáhá zvládat přesuny mezi realitami. A on si vybral tebe. Takže jsem si téměř jistá, že s tebou se mu podaří projít – bezpečně pro oba,“ vysvětlovala žena. 

Desmond chvíli přemýšlel. 

„Takže… já tam přijdu, on mi všecko uvěří, nechá svoje pokusy a svůj život a odejde se mnou někam do jiné dimenze?“ shrnul. „Nezlobte se, ale to zní trošku… nepředstavitelně. Musel by se zbláznit!“ 

Eloise se lehce usmála. „Daniel je… jak to říct? Není těžké si získat jeho důvěru, Desmonde. Je to chlapec s dobrým srdcem a když ho požádáš o pomoc, měl by souhlasit. A navíc mu taková zkušenost pomůže ve výzkumech. Dá si říct, neměj obavy,“ ujistila ho. „Co se samotného přechodu týče, ten obstará Daniel. Bude dobře vědět, co dělat.“ 

Desmond její informace znovu odkýval a pomalu začal přemýšlet, jak tuhle sci-fi konverzaci ukončit a jak se s dámou rozloučit, aby jí nepocuchal nervy ještě víc, než bylo nutné. Potřeboval být sám a přebrat si, co se dnes dozvěděl. Ideálně u sklenky něčeho ostřejšího. Nebo rovnou lahve. 

* * * 

„Je tu ještě jedna věc, kterou musíš vzít v potaz, můj milý,“ zvedla dáma znovu hlas. „Tvoje konstanta.“ 

„Co – co je s ní? Já vlastně nějakou mám?“ 

„Bohužel už ne, to je ten problém. Zatím si na to asi nevzpomínáš, ale tvou konstantou byla Penny. Ale obávám se, že po tom, co jsem ti řekla, už jí nebude,“ zasmušila se Eloise. „Je to komplikace – stará a osvědčená konstanta funguje vždycky nejlépe, ale jinak to nejde. Musíš si zvolit něco jiného, co dobře znáš… a co se pravděpodobně vyskytuje ve všech realitách, do nichž se dostaneš.“ 

Desmond se znovu naoko zadumal. „Mohl by to být třeba… můj bratr? Nebo matka?“ 

„Vidím, že jsi pochopil, o co jde,“ pochválila ho Eloise. „Obávám se ale, že s nimi by mohl být problém – budou nejspíš příliš daleko na to, abys je v případě nouze mohl rychle zkontaktovat. Nechci ti do toho mluvit, ale měla bych pro tebe dva návrhy…“ 

„Povídejte,“ vyzval ji Desmond. Bez hlubšího zaujetí dohrával roli zvědavého dotazovače. 

„Tím prvním, a nejjistějším, by byl samotný ostrov. To místo si tě s radostí přitáhne, ať budeš kdekoli a kdykoli. Ale vidím, že to tvoje hrdost prostě nesnese,“ pousmála se shovívavě stará dáma při pohledu na Desmonda, který se naježil, jen slyšel slovo ostrov. 

„Druhou možností je… Daniel. Jestliže jsi ty jeho konstantou, budete muset být v kontaktu. Vzájemná konstanta je sice poněkud křehké řešení, ale v tomhle případě mi to připadá jako to nejbezpečnější,“ přemítala Eloise. 

„Musíš se s ním setkat co nejdřív. A v případě, že by tě postihly… vedlejší efekty… pak by ses s ním musel setkat i v tom dalším světě. V těch propadech, rozumíš? Jestliže ho budeš brát jako přítele a jako někoho, kdo ti chce a může pomoci, vedlejší efekty to zastaví a už se nevrátí. Rozuměls mi, Desmonde? Tohle je životně důležité,“ zvedla znovu hlas bělovlasá dáma. 

Desmond přikývl. Jen ať se ta paní nerozčiluje. Ano, samozřejmě, všemu rozuměl. 

„Ano, myslím, že to chápu. Takže… já odsud teď musím odejít, najít vašeho syna a s ním projít zpět do světa, kde je ostrov a můj syn v nebezpečí, zjistit, jak je zachránit a udělat to,“ zrekapituloval naposledy. 

Eloise přívětivě přikývla. 

„Dobře, paní. Předtím si ale musím ještě něco zařídit,“ zatvářil se Desmond omluvně. Zavolat ti sanitku, ty babice potrhlá, dodal v duchu a zvedl se od stolu. 

* * * 

„Ne, můj milý, to bohužel nepůjde,“ prohlásila nekompromisně Eloise. Hlas bláznivé vypravěčky příběhů byl najednou pryč a na scéně byla znovu striktní diktátorská učitelka z internátní školy, která vám zpřeráží prsty pravítkem, pokud neposlechnete. 

Zdáli se ozvala nová píseň. Že ty chlapy baví hrát pořád tyhle starý kusy, napadlo Desmonda poněkud nesmyslně. 

Words are flowing out like endless rain into a paper cup, they slither while they pass, they slip away across the universe (*), zněla nocí konejšivá píseň. 

Eloisin hlas s křehkou písní ostře kontrastoval. „Teď se pěkně posadíš zpátky a uděláš to, co jsem ti řekla před chvílí,“ přikázala. „Vzpomeneš si na to, cos zažil tenkrát. Vzpomeneš si na ostrov, na svůj odchod, na cestu helikoptérou a na loď. A na ty propady. Můžeš si na ně vzpomenout. Vím, že nechceš, ale musíš,“ přešel Eloisin hlas do jakéhosi hypnotického, rozkazujícího a nekompromisního tónu. 

Desmond s hrůzou zjistil, že se nevzmůže na odpor. Chtěl pryč, chtěl utéct, chtěl na tuhle šílenou a děsivou ženštinu zavolat cvokaře se svěrací kazajkou… ale nešlo to, musel poslouchat její hlas. Střípky vzpomínek v jeho hlavě se příliš chtěly složit do smysl dávajícího obrazu – a ona jim mohla pomoci. Poddal se tomu hlasu. 

Střípky do sebe začaly náhle zapadat. Vzlet z ostrova. Fotografie, na níž byli s Penny. A pak najednou záblesk, propad kamsi do nepopsatelna… a probuzení v armádním táboře. Šok. Pak znovu propad – a byl zpátky v helikoptéře. Zmatek, děs, úzkost. A pak znovu a znovu a znovu. 

„Ne, ne,“ zasténal jako ze špatného snu. 

„Neboj se, můj milý,“ přešel Eloisin hlas na okamžik do konejšivého tónu. „Nevrátí se to. Jen si musíš vybavit to, co potřebujeme. Desmonde, byl tam člověk, který ti pomohl. Zachránil ti život. Řekl ti, co máš dělat. No tak, hochu, vzpomeň si,“ naléhala žena. Přitom se jakoby mimoděk přehrabovala v kabelce. 

Záblesk. Loď, ošetřovna, záblesk, telefonát. Záblesk. 

„Daniel, byl jsem za ním na Oxfordu,“ zašeptal Desmond v jakémsi náhlém osvícení. 

„Výborně, chlapče,“ zajásala Eloise. „Vzpomeň si na tu situaci, představ si to! Musíš se té vzpomínky chytit, oživit ji, vžít se do ní, jako by to bylo teď!“ 

Nastavit přístroj na 2,342 a oscilovat na jedenáct hertzů. A ta krysa se jmenuje Eloise. Našla cestu bludištěm a pak pošla. Domnívám se, že v tvém případě to postupuje exponenciálně – ano, to ten potrhlý dlouhovlasý kluk říkal, ať to znamenalo cokoli. Desmonde, ty nemáš konstantu. 

Vzpomínka se mu vrátila v nečekaně živých barvách – a její reálnost ho vyděsila víc než samotný obsah. Sebral všechny síly a otevřel oči a chtěl to skončit, lhostejno jak. Jenže vyvolaná vzpomínka mu probleskovala mozkem stále, nedala se odbýt. 

Nothing’s gonna change my world, hlásal vroucně zdáli zpěvák barové kapely. 

Najednou Desmond pochopil, že je něco strašně špatně. 

Zvedl oči k ženě, která seděla naproti němu, klidná, soustředěná… a ledově nemilosrdná. 

Než si uvědomil, co vlastně vidí, prošlehla mu hlavou další představa – byl na písečné pláži. Pomalu a jakoby unaveně scházel k temnému večernímu oceánu. Najednou se zastavil a s hrůzou se zahleděl kamsi do prázdna… protože mu náhle před očima začala probleskovat vidina sebe, jak sedí u stolu s bělovlasou ženou. 

Představa se prolínala s realitou, jako by v tu chvíli všecko zprůsvitnělo. Jako kdyby nešikovný fotograf vyvolal dva různé snímky na jeden papír. A do toho ty neodbytné milisekundové problesky zaprášené fyzikální laboratoře. Bylo to k zešílení. 

„Co…“ vypravil ze sebe Desmond s hrůzou. 

Vidina z pláže zmizela. A on si uvědomil, že zírá do hlavně pistole. 

„NE!“ 

Pak ucítil náraz. Žádná bolest. Obrovský náraz, který ho vymrštil pryč takovou silou, že letěl… a letěl… a jediné, co zůstalo, byly problesky zaprášené fyzikální laboratoře a ta stará melodie. 

Images of broken light, which dance before me like a million eyes, they call me on and on across the universe...

* * * 

Eloise se s náhlým smutkem zadívala na zhroucené tělo. 

„Šťastnou cestu, můj milý. A přiveď ho zpátky,“ zašeptala a otřela si oči. 

Udělala, co musela.

703 - Neměl ses ptát

Blížící se kroky zprvu Bena z tichého a posmutnělého rozjímání nevytrhly. Hleděl neurčitým směrem, kde se do snášející se noci rozlévala zvláštní, teplá, uklidňující záře. Jenže Bena neuklidňovala, spíše naopak – zíral do ní s nevyslovitelným smutkem, jako by tam viděl něco, po čem vždy toužil, ale zároveň věděl, že to nikdy nezíská. 

Kroky se zastavily těsně u něj. 

„Proč to děláš, Benjamine?“ oslovil ho nezvykle měkce hlas, který teď už dobře znal. „Proč si tak ubližuješ?“ Ben neodpověděl. Eloise se posadila vedle něj na lavičku před kostelem. Z nedalekého baru sem doléhala melodie naživo hrající kapely. 

„Máš strach, že už je neuvidíš, že? Že odejdou bez tebe a nepočkají?“ 

Ben beze slova přikývl. 

„Tím se teď nesmíš trápit, chlapče. Musíš žít dál, žít tak, jak nejlíp umíš, a pak se s nimi jednou zase sejdeš,“ utěšovala ho Eloise. 

„Sejdu? Oni se sešli, protože se milovali, protože byli přátelé. Mě nenáviděli,“ zavrtěl hlavou Ben.

„Teď už necítí nenávist, jinak by nemohli jít dál,“ oponovala Eloise. „Jsou smíření, mají čisté štíty a mohou odejít. Stejně, jako jednou odejdeme i my, až si to zasloužíme. Netrap se teď tím, co bude potom. Teď máš pocit, že je potřebuješ, protože jim něco dlužíš. Ale až si své dluhy splatíš, ukáže se, koho opravdu potřebuješ a koho ne. I kdyby tam na tebe nečekali, nebudou ti scházet – protože to nebyli tví skuteční přátelé.“ 

Do záře pomalu vykročil první pár. Ben neklamně poznal Hugovu zavalitou postavu… a po chvíli si z tváře otřel slzu. 

„Musíme jim dovolit odejít. Zaslouží si to – už udělali, co měli. My jednou taky odejdeme, Benjamine. Jen to chce čas,“ snažila se skleslého muže povzbudit Eloise. 

„Kdo o tom rozhodl?“ namítl Ben. „Kdo rozhodl o tom, že budeme, jací jsme, a že s sebou povláčíme všecky chyby, které jsme kdy udělali a které nám znemožňují jít dál?“ 

„To nevím, můj milý,“ odpověděla měkce bělovlasá dáma. „Ale vím, že nemá smysl si klást otázky, jejichž zodpovězení nám nepomůže. Přišli jsme do těžké doby a v těžkých situacích jsme chybovali, to je pravda. Ale můžeme to změnit. Musíme napravit to, co jsme udělali špatně.“ 

Benovi prošlehla hlavou bolestná představa umírající tmavovlasé dívky. Zahnal ji – aby ji vystřídal obraz zoufalé ženy, křičící, aby jí vrátili dítě. 

Napravit, co jsme udělali špatně. Zamyšleně přikývl, jako by mu to začínalo dávat smysl. 

Po chvíli mlčení jí položil otázku. „Proč jste sem přišla? Chcete je vyprovodit? Kvůli mně tu přece nejste,“ dodal rezignovaně. 

„Taky musím napravit něco, co jsem udělala špatně,“ odpověděla bělovlasá žena… a její rysy, až dosud téměř mateřsky něžné a utěšující, náhle ztvrdly ve směsi zloby, výčitek a odhodlání. 

Bena to vyděsilo a Eloise to poznala. 

„Ne všichni už udělali to, co udělat měli,“ řekla hořce. „Někteří prostě budou dělat problémy znova a znova a budou zaměňovat to, co chtějí, s tím, co udělat musejí. Už tolikrát jsem se snažila to změnit! I ostrov se snažil. I ty ses snažil, i když jsi o tom vlastně nevěděl. A teď máme nejspíš poslední šanci. Musím ho zastavit,“ uzavřela tvrdě Eloise. „Pokud odejde, bude to mít fatální následky pro nás všechny… i pro ně.“ 

„Měl bys jít, Benjamine,“ řekla jemněji. „Nebude to nic, co bys chtěl vidět,“ dodala. 

Ben se pomalu zvedl k odchodu. Eloise zaváhala… a pak ho mateřsky objala. „Snad se ještě uvidíme,“ řekla tiše. Pak se posadila na lavičku a čekala. Věděla, že se dočká. Ten, o němž mluvila, neměl dost klidu a pokory na to, aby prostě odešel. A ona byla jediná, kdo mu mohl dát odpovědi. 

* * * 

Čekala dlouho a trpělivě a dočkala se. Dveře do sakristie se otevřely a objevila se v nich postava.

„Tak vy jste tady,“ řekl muž podrážděně. 

„Netvař se tak pohoršeně, Desmonde. Věděls, že tady budu, proto jsi přišel,“ odpověděla chladně Eloise. 

„Co chcete? O co vám sakra jde? Proč nás nenecháte na pokoji? Proč nám neustále házíte klacky pod nohy?“ začal Desmond ztrácet nervy. 

Eloise si ho ledově změřila. I když byl vytočený na nejvyšší možnou míru, ten záblesk ledově modrých očí ho trošku zchladil… a na okamžik možná i vylekal. Ale adrenalin byl silnější. 

„Chceš vědět, co chci? Vážně to chceš vědět, nebo se ptáš jen ze vzteku?“ zeptala se žena tiše. 

„Jo, chci to vědět, sakra. Myslíte, že jsem si přišel popovídat o tom, jakej máme pěknej večer? Chci vědět, o co tu sakra jde a šlo. Nemůžu se od toho všeho odpoutat, i když bych strašně rád chtěl, to mi věřte! Nemůžu to nechat být, nemůžu to hodit za hlavu a jít s Penny do toho vašeho ráje. Musím vědět, o co šlo,“ chrlil ze sebe Desmond. 

Eloise se na něj podívala téměř lítostivě. 

„Neděláš správnou věc, Desmonde. Tvoje situace teď nemá řešení, které by ti dalo to, co chceš. Ale ty si vybíráš to nejhorší možné,“ snažila se mu domluvit. 

„Neříkejte mi, na co se mám ptát,“ odsekl. „Proč bych neměl mít to, co chci? Jsem tady, Penny je tady, jsme spolu a můžeme spolu být i dál. A taky budeme. Jen co se mi uráčíte odpovědět,“ zasyčel. 

„Tak se ptej,“ založila Eloise rezignovaně ruce a zadívala se mu pevně – a znovu rozzlobeně – do očí. 

„Proč – nás – nenecháte – na – pokoji?“ zeptal se Desmond tiše, ale výhružně. Odsekával jednotlivá slova, jako by se snažil zabít jejich společný význam. 

Pak se ale přestal ovládat a jeho ukřivděné myšlenky vyletěly do noci. „Co proti mně máte? Co je na mně tak špatného, že mi nemůžete dovolit být s Penny? Když se to dělo… minule, myslel jsem si, že mě Widmore nenávidí ze společenských důvodů. Ale teď mám úspěch, mám peníze, mám všecko – a stejně to nic nemění. Proč vám tak vadím?“ 

„Na tohle ses neměl ptát, Desmonde,“ povzdychla si Eloise. 

* * * 

„Přestaňte se vytáčet a mluvte,“ řekl tvrdě Desmond. „Vyřešíme to a půjdeme si každý svou cestou. Vy nemáte ráda mě, já nemám rád vás, tak si zmizíme z očí. Bude to nejlepší pro všechny, nemyslíte?“ 

Eloise zamyšleně přikývla. Chvíli bylo ticho. 

„Bránili jsme vám… protože vy dva spolu nemáte být,“ povzdechla si žena. 

„Aha, zase se budete vymlouvat na osud a opravnou sílu vesmíru,“ ušklíbl se Desmond. „Jenomže vesmír to podle všeho vidí jinak – my dva spolu být máme. Víte, kolikrát jsem unikl nebezpečí a smrti; kolikrát chyběl jen vlásek, abychom se už nikdy neshledali? Jenže se to nestalo! Máme být spolu! Něco nás k sobě přitahuje!“ 

„Konečně jsi řekl pravdivou věc. Něco vás k sobě přitahuje,“ přikývla bělovlasá žena. „Jenomže to není osudová láska, můj milý.“ 

„A co to teda podle vás je? Jestli osud nevypadá takhle, tak neexistuje vůbec. A láska… o té se s váma nemá cenu bavit,“ zatvářil se Desmond opovržlivě. 

Eloise na sobě nedala znát, jak se jí jeho slova dotkla. „Láska to je. Jenže pramení z něčeho jiného, než si oba myslíte,“ vysvětlovala opatrně. 

„Přestaňte už laskavě mluvit v hádankách,“ přerušil ji Desmond netrpělivě. „A řekněte mi…“ 

„Desmonde, nech mě prosím mluvit,“ vrátila se nekompromisně ke slovu jeho společnice. „Abych ti to mohla vysvětlit co nejlépe, musíme se vrátit k tvé minulosti. Ať už tady, nebo tehdy… minule, jak říkáš. Můžeš aspoň chvíli spolupracovat? Slibuji ti, že ti řeknu všecko, co vím. Ale musíš mi pomoct.“ 

„Dobře, dobře, dobře,“ mávl rukou rezignovaně Desmond. „Ptejte se, výslech zahájen, advokáta nechci, budu se hájit sám. Chcete mě napojit na detektor lži?“ dodal ironicky. 

„Ne, můj milý, ty nemáš zapotřebí lhát. Z hloubi duše věříš tomu, že je všecko v pořádku,“ zavrtěla hlavou Eloise s jakýmsi smutkem. „Jenže není.“ 

„Ptejte se,“ zopakoval chladně Desmond. 

„Řekni mi něco o svém dětství a mládí, prosím,“ vyzvala ho Eloise. 

Desmond se ušklíbl a začal odříkávat. „Desmond David Hume, narozen 17. října 1968 v Glasgow, syn svobodné matky Ashlynn Wallaceové – otec si ji vzal až po dvou letech, když dostudovala na Oxfordu. Odstěhovali jsme se do menšího města, pak se narodili tři bratři – Steven, James, Michael.“ Pak se do neosobní recitace životopisu vkradl osobní tón. „Když mi bylo devatenáct, otec od nás odešel. Matka na mě tlačila, že jsem nejstarší a musím se o bratry postarat. Našel jsem si práci a rok jsem se ji snažil zvládnout zároveň se studiem medicíny. Samozřejmě neúspěšně. Musel jsem si vybrat. Nechal jsem školy,“ dodal hořce Desmond. 

Pak se na svou společnici podíval s nevídaným chladem v teple hnědých očích. „Jestli vám jde o datum narození, tak ano, samozřejmě vím, že se Penny narodila ve stejný den. O čtyři roky později v Londýně. Byla to jedna z prvních věcí, které jsme o sobě zjistili a které nás… zaujaly. Rok má jenom třistapětašedesát dní, takže se občas stane, že má někdo narozeniny ve stejný den jako vy,“ dodal ironicky. 

Eloise si povzdychla. „Až na dvě věci to sedí. Vlastně tři.“ 

Desmond se na ni beze slova zadíval. Chvíli si měřili jeden druhého, jak seděli na lavičkách pod lampou, mezi sebou stůl jako bariéru, bránící vyslancům dvou válčících táborů vytáhnout na sebe zbraně a pustit se do boje na život a na smrt. 

Z klubu sem zalétly tóny a slova nové písně. "Odpověď, můj příteli, ti může dát šumění větru, odpověď je v šumění větru..." Desmond se ironicky zasmál. 

„Tři věci,“ zopakovala Eloise. „Tvoje místo narození, Pennyino místo narození… a její rok narození.“ 

„Kam tím míříte? Proč by mi o tom Pen lhala?“ reagoval ostře Desmond. 

„Lhala ze stejného důvodu, z jakého ty lžeš o svém místě narození, Desmonde. Nezná pravdu.“ 

„A pravda je jaká?“ 

„Penelope se narodila ve stejný den jako ty. Na stejném místě,“ řekla pomalu Eloise. 

„Co… co tím chcete říct?“ zaváhal Desmond. Vztek se z něj začal vytrácet a do hlasu se mu vplížila nejistota… a podtón strachu. Strachu z toho, co se měl dozvědět… a co vlastně vědět nechtěl, jak si najednou uvědomil. 

„Penny není o čtyři roky mladší než ty. Vlastně je starší než ty, přibližně o čtyřicet minut. Ty a Penny jste dvojčata.“ 

* * * 

Eloise vyčkala, až šokovaný Desmond informaci vstřebá. Pak pokračovala: „Narodili jste se na ostrově, oba dva. Nepřišlo ti nikdy zvláštní, že Penny nemluví o své mamince? To proto, že žádnou nemá, nikdy ji nepoznala. Desmonde, její matka je i tvoje matka. Ale tvůj otec není ten, který vás opustil, jak sis myslel. Tvůj otec je… Charles.“ 

Desmond zavrtěl hlavou. „Lžete. To… to není pravda, narodil jsem se v Glasgow, proč by mi matka lhala?“ 

„Protože se styděla! Styděla se ti říct, že jsi skandální dítě studentky a externího profesora elitní univerzity,“ odsekla Eloise. Pak znovu tón hlasu zmírnila, jako by naproti sedícímu muži nechtěla ubližovat víc, než bylo nutné. "A nejspíš to nechtěla připomínat ani sama sobě." 

„Když se zjistilo, že je tvoje matka těhotná, rozhodla se univerzita skandál ututlat. Charles souhlasil, že se o ni postará a že zařídí, aby se nic nedostalo na veřejnost. Tvoje matka s tím souhlasila také, takže se dohodli, že dítě porodí na utajeném místě a až se zotaví, vrátí se do Anglie. Po porodu měla od školy dostat výjimečně vysoké stipendium, aby mohla dostudovat a o dítě se postarat,“ vysvětlovala Eloise. 

„To utajené místo byl ostrov, jak už jsem řekla. Tvoji matku jsme tam vzali pár týdnů před porodem. Jenže když se narodilo první dítě, zjistili jsme, že čeká dvojčata. Lynn vyčerpal už první porod, takže tebe přivedla na svět v jakémsi polovědomí a okamžitě poté omdlela. Pak se probrala, ale pamatovala si jen první dítě. Druhý porod už její traumatizovaná mysl nezvládla – prostě druhé dítě vytěsnila. 

Charles počítal s tím, že Lynn odjede i s dítětem a bude vše vyřešeno. Jenže když… když vás viděl, něco se v něm pohnulo a on… no, zkrátka se v něm probudily otcovské pudy. Když Lynn po porodu ztratila vědomí, rozhodli jsme se jí říct, že jedno z dětí nepřežilo. Ona nám to ale usnadnila – na druhý porod si vůbec nevzpomínala. Nemuseli jsme jí lhát. Když se zotavila a požádala nás o své dítě, přinesli jsme jí tebe,“ vyprávěla Eloise. 

Desmond se ani nepohnul. 

„Charles se rozhodl nechat si u sebe holčičku. Z mnoha důvodů. A roli hrálo samozřejmě i to, že jsi byl matce podobnější než Penelope – tmavé vlásky, tmavé oči. Penny byla světlovlasá, modrooká, prostě po Charlesovi. Neříkali ti snad v dětství, že jakobys mamince z oka vypadl, Desmonde?“ zadívala se na něj Eloise. 

„Zato bráchové se podobali spíš otci,“ řekl tiše, jakoby sám pro sebe. 

Eloise přikývla. 

Nechala se ale ukolébat předčasně – Desmond se s takovou zprávou prostě nehodlal smířit. „To ale nic nevysvětluje. Dobře, možná mám jiného otce než mí bratři, ale že by Penny… ne, to je nesmysl,“ uhodil dlaní do stolu. „Snažíte se mi něco namluvit, abyste… abyste dosáhla svého.“ 

„Desmonde, řekni mi jediný důvod, proč bych ti měla takhle lhát. Mám své důvody, proč nechci, abyste spolu byli za těchto okolností – k těm se ještě dostaneme. Ale kdyby to nebyla pravda, proč bych ti tohle všecko tvrdila?“ zadívala se na něj zpříma Eloise. 

Uhnul očima. 

„Já… já nevím. Ale to nemůže být pravda, to je pitomost,“ dostal ze sebe. 

Eloise se opatrně dotkla jeho ruky, ležící na stole. „Desmonde, vzpomínáš si na to… minulé? Vzpomínáš si, jak jste se poznali, jak jste se zamilovali, jak jste spolu žili?“ 

Přikývl. 

„Cos na ní měl nejraději?“ 

„Já… nevím, je krásná, milá, inteligentní, vtipná. Rozumíme si, máme podobné zájmy,“ vypočítával Desmond. 

„Rozumíme si. To je ono. Rozumíte si. Nenapadlo tě někdy, že si rozumíte až moc? Že Penny ví, na co myslíš, ještě než to řekneš? Že udělá to, co právě chceš, aniž bys to jakkoli naznačil? Že ti zavolá ve chvíli, kdy sis na ni vzpomněl a mluví o tom, o čem jsi zrovna přemýšlel, že bys s ní měl probrat?“ naléhala Eloise. 

Maličkosti jako věci, chybějící na seznamu nákupů, který psal jeden, ale ten druhý je přesto koupil. Náhodná setkání během pracovních pochůzek na místech, kde ani jeden v tu dobu neměl být. Lístky do divadla na hru, o níž si právě toho dne říkal, že by nebylo špatné ji vidět. 

„Možná… asi máte pravdu,“ připustil neochotně. 

„Podle vědeckých výzkumů je tohle duševní spojení nejintenzivnější právě mezi dvojčaty. Je to ověřené, můj milý. Vy dva si nečtete myšlenky z lásky, vy si je čtete, protože jste si příliš podobní a myslíte stejným způsobem,“ řekla tiše Eloise. „Z toho vyplývají i stejné nebo podobné záliby. Nemáte snad rádi stejné spisovatele? Neposloucháte stejnou hudbu? Neshodujete se v politice? Desmonde, to nejsou náhody…“ 

„Penny miluje červenou, kterou já nenávidím,“ zamumlal Desmond polohlasem. Jako by mluvil sám k sobě. 

„Ale jistě. Nejste kopie, jste jen dvojčata,“ přikývla bělovlasá žena. 

Desmond chvíli mlčel. Pak se nečekaně zvedl. „Ne, tohle je pitomost! Vymysleli jste si to s Widmorem, abyste nás rozdělili,“ začal křičet. Byl to poslední, zoufalý pokus o záchranu situace. 

„Posaď se prosím zpátky,“ požádala ho klidně Eloise. „Doufala jsem, že na tohle nedojde, ale jak vidím, musím tě přesvědčit.“ 

Sáhla do kabelky… a vytáhla obálku, z níž vyndala dvě staré fotografie. 

Na jedné byli dva novorozenci, staří maximálně několik hodin; jednoho z nich Desmond neomylně poznával. Tmavovlasé dítě bylo bez jakýchkoli pochybností to, které znal tak dobře ze starého rodinného alba. Byl to on sám. 

Na druhé fotce bylo jen druhé dítě, světlovlasé s velkýma očima. V náručí je držel o několik desítek let mladší Charles Widmore. Hrdě se usmíval. 

* * * 

Desmond se zhroutil na lavičku. Chvíli jen mlčky zíral na snímky a beze slova vrtěl hlavou. 

Pak se podíval na bělovlasou ženu, která trpělivě seděla naproti němu. 

„A co mám teď sakra dělat,“ vykřikl zoufale. „Co mám dělat? Vzal jsem si vlastní sestru, možná jsem s ní i měl dítě, krásnýho chlapečka, syna zvrhlé nepřirozené lásky, sakra,“ složil si Desmond hlavu do dlaní. „Už… nemůžu se za ní vrátit, nemůžu s ní odejít, už nikdy se na ni nebudu moct ani podívat, aniž bych…“ Nedomluvil a rozplakal se. Byl na dně. 

„Přesně tohle jsme nechtěli,“ řekla tiše Eloise. „Teď už jste se to dozvědět neměli, bylo pozdě – co se stalo, stalo se. Jenže ty sis o to řekl, chtěl jsi celou pravdu. Není to tak?“ 

„Jo, je to moje chyba, všecko je moje chyba,“ mávl rukou beznadějně Desmond. „Byl jsem naprostej idiot, protože jsem chtěl být s tím, s kým jsme se měli rádi a nenapadlo mě, že to je všecko špatně, že to je jenom past nastražená osudem, jistě…“ 

„Jako idiot se s prominutím chováš teď, můj milý,“ přerušila ho poněkud netrpělivě Eloise. „Jistě, jsi v šoku, ale to neznamená, že se můžeš zahrabat do zoufalství a strávit zbytek života v sebelítosti a nejspíš i v alkoholu, jak tě znám.“ 

Podíval se na ni jako na zjevení. „A co podle vás mám dělat?“ 

„Poslouchat mě, Desmonde. A poslouchat mě pečlivě, protože to, co ti teď řeknu, ti už nejspíš nebudu moci zopakovat,“ řekla důrazně Eloise. „To, že jste se s Penny narodili oba na ostrově, má obrovský význam. To proto jste nesměli být spolu.“