„Doháje, kde jste byli?“ zařval Frank, nervózně čekající v přízemí motelu, když se pětice večer konečně vrátila do Oroville. Dostalo se mu stručného, útržkovitého vysvětlení situace, z něhož nebyl příliš moudrý. Teď to nevadilo – nekonečně se mu ulevilo už jen tím, že jeho parťáci vrátili ve zdraví. Že to bylo se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním a že všichni vypadali naprosto šíleně vyčerpaně, bylo teď vedlejší.
Než jim byl dopřán návrat, museli počkat na řádné vyproštění
a uvolnění cesty, dobití autobaterie jejich outlanderu, zkasírování o nemalou pokutu
kvůli vjezdu do neudržované oblasti a několikateré okázalé podivování, jak je
taková šílenost vůbec mohla napadnout. Když konečně sjížděli k Oroville,
byli všichni úplně odrovnaní. Miles, který řídil, zastavil u místního
fastfoodu. Celá pětice podnikla horečný nájezd na nabídku těch
nejkaloričtějších a nejnezdravějších jídel a horkých nápojů, pobrali, co se
dalo, a pokračovali do motelu.
Po nejnutnějším objasnění situace se pětice příchozích, po
rychlé zastávce ve společenské místnosti, přesunula do svých pokojů
v představě horké sprchy. Dívka,
jejíž koupelna stále plnila funkci provizorní fotokomory, si půjčila klíče od
Frankova pokoje. Pilot se mezitím se svolením parťáků ve společenské místnosti pustil
do přivezené večeře, kterou vyhladovělá a vymrzlá pětice nestihla zkonzumovat
už v autě.
* * *
O dvě hodiny později se všichni sešli dole. Desmond si od
recepčního půjčil klíče a zamkl společenskou místnost zevnitř – nechtěl ani minimálně
riskovat, že by je mohl někdo vyrušit. To, co potřebovali probrat, vyžadovalo
naprosté soukromí a klid. Popsali Frankovi, co se od předchozího dne událo.
„Co vás to proboha napadlo? Vždyť jsem vám říkal, že má
přijít zhoršení počasí,“ vrtěl nechápavě hlavou pilot. „A vy navečer vyjedete
do nejvyšších kopců Sierra Nevady.“
Nikdo neodpověděl. Většina účastníků výpravy byla zamlklá a
většinu příběhu odvyprávěl Sawyer. Něco občas doplnila Chris, která vypadala
nesmírně unaveně a neustále si z obličeje odhrnovala vlhké umyté vlasy.
Semtam se ozval i Miles. Na pohled byl ze všech nejčilejší, ale ani on toho moc
nenamluvil. Desmond vypadal zcela vyčerpaně a ani on téměř nic neříkal – jako
velitel jednotky, která se právě vrátila z boje, a který dosud nestihl
vyhodnotit ztráty. Daniel seděl vedle něj, choulil se sám do sebe a tvářil se
jako někdo, kdo utrpěl strašlivou porážku. Ani jednou nepromluvil.
Když Sawyer dokončil vyprávění, rozhostilo se ticho,
v němž rezonovala nechápavost a beznaděj.
„Celé se to úplně sesypalo. Nic… nic. Nic nemáme. A navíc… Nechápu
to,“ ozval se konečně tiše, přerývaně Daniel.
„Nechápu, co na tom nechápeš, vědátore,“ zavrčel Sawyer.
„Sám jsi říkal, že to záření může lidi zpitomět. Tak to tentokrát zpitomělo
tebe, no. Nic víc, nic míň. Asi nejseš první ani poslední.“
„Ale to se stát nemělo,“ lamentoval vědec. „Mám… měl jsem
konstantu. Nemělo to tak být.“
Sawyer vedle něj jen podrážděně zavrtěl
hlavou a otevřel pusu k další dávce nevrlostí, ale než stihl fyzika
zpražit, do hovoru vstoupil Frank. Disponoval v tuto chvíli největším
nadhledem z celé skupiny a dočasně se ujal vedení. Kvalifikaci na zvládání
nefunkčního týmu konceckonců měl. Zvedl se ze svého křesla a přešel ke
zdeptanému Danielovi. Přidřepl si k němu a zadíval se mu do rezignované
tváře. Vědec uhnul pohledem, ale Frank se nedal odbýt.
„Dane, kdyby se to stalo komukoli
jinýmu z nás, tak bys mu teď nejspíš vysvětloval, jak z jednoho
případu nemůže vyvozovat závěry a ani by se o to neměl snažit, dokud nemá
čistší hlavu a odstup. Takže se teď na to vykašli, jo? Dáme se do práce tak,
jak jde logicky za sebou. Až se vzpamatuješ, můžeš v tom hledat ty svoje
pravidla, ale teď si to pojďme sepsat.“ Poplácal ho po rameni a znovu se usadil
do svého křesla.
Desmond se unaveně ozval. „Berme
to jako varování, že se to může začít dít komukoli. Po tom, jak mně a Chris
zafungovaly ty konstantní krámy, jsme se myslím nechali tak trochu ukolíbat a
byli jsme si moc jistý, že se už nemůže nic stát. No, tak teď vidíme, že to tak
není. Musíme bejt pořád v pohotovosti, protože to může popadnout kohokoli,
i toho největšího nejrozvážnějšího kliďase.“
„Prej kliďase,“ utrousil
opovržlivě Sawyer.
Frank ho usadil jedním ostrým
pohledem. Pak se vrátil ke svému původnímu plánu.„Pojďme si to všecko dát
dohromady. Hoďme to na papír – všechno, co se stalo. Jestli se budem rejpat
v jednotlivostech, tak se zamotáme do podrobností a půlka věcí nám uteče.
Z toho Sawyerovýho líčení mám pocit, že těch zajímavejch detailů bylo víc
než dost.“
Rozhlédl se po parťácích. Četl v unavených obličejích větší či
menší souhlas. Kývl na Chris. „Budeš to psát, Chris?“ Dívka kývla a vytáhla
z kapsy blok s tužkou.
*
* *
„Takže… chci znova slyšet o všech
divnejch věcech, který se vám včera a dneska staly,“ vyzval je Frank. „Zítra to
Chris nahází do počítače. Můžeme pak k tomu doplňovat podrobnosti – koho
se to týkalo, kde přesně to bylo, jestli tam byla nějaká další anomálie. Třeba
z toho nakonec něco vyleze.“ Snažil se působit alespoň trochu
optimisticky.
„Takže pojďme, dejme to dohromady
všecko. I to, co by jinak až tak divný nebylo. Sem s tím. Já začnu –
vyjeli jste do hor, i když jste věděli o horšícím se počasí. Iracionální
nerozvážnost.“
„Prostě jsme neodhadli, jak
rychlý to bude,“ namítl Miles.
„Na to v horách spoléhat
nemůžeš,“ zahudroval Frank. „Navíc už byl večer, sakra. A vy jste věděli, že se
motáte na uzavřený silnici. A nikomu z vás to nepřišlo vůbec divný, dokud
jste nezajeli do sněhu. Vy jste měli vlčí mlhu všichni. Někdo možná víc a někdo
míň, ale zpitomělí jste byli všichni.“
„Bylo mi jaksi lehko,“ pronesla
zamyšleně Chris. „Bezstarostno. Ta koulovačka a pak ta cesta k tábořišti…“
„Kdo vymyslel to, že pojedete
nahoru?“
Miles se neochotně ozval. „Já. A
taky mi nedošlo, že se tam asi nebude kde otočit.“
Frank spokojeně kývl. „Tak piš, Chris. Ty a Jim jste vyváděli jako
malý děti. Neříkám, že jstě měli být vážní jako někde na pohřbu, ale házet po
sobě sněhem, dokud nejste mokří, to je trochu… ujetý. Dále Miles – návrh na
cestu do hor, navzdory večeru a předpovědi počasí.“
„A zavřený silnici. O tom jsme
sice věděli všichni…“ doplnila bývalá novinářka.
„Já o tom nevěděl!“ vyletěl
Desmond zničehonic. „Nevšiml jsem si toho, sakra. Mělas to říct, kdyžs o tom
věděla celou dobu!“
Frank ho gestem usadil. „Nedošlo
to nikomu za celou dobu, co jsme tady, a to jsme tam jeli několikrát. Ani mně.
Buď jsme si těch značek nevšímali, nebo jsme absolutně ignorovali jejich
význam. I to je divný, nezdá se vám? Piš to, Chris.“
„Potom samozřejmě ta Danova
epizoda,“ doplnil pilot další bod, aniž by ho dál jakkoli rozebíral.
Podrobnosti mohou doplnit později.
„Scullyovou v noci popadl
panickej záchvat. Asi to bylo vydejchaným vzduchem, ale co já vím…“ rozhodil
rukama Sawyer.
Pak se tiše ozval Desmond. „Dane,
tys… držel ve spánku Chris za ruce. To k tobě taky moc nesedí.“ Daniel se
k němu pootočil a v překvapeném pohledu se mu zračil údiv hraničící
se zahanbením. Zatvářil se, jako by ho bratr usvědčil z toho, že se dívku
přinejmenším pokusil svléknout, ne že hledal něco tak pochopitelného, jako je
lidský dotek v náročné situaci.
Desmondova poznámka ovšem způsobila
větší rozruch, než velitel očekával. Nejvíc samozřejmě nadskočil Sawyer.
„Danny, já nevím, jestli je u tebe větší úlet tohle, nebo to, že chceš
v noci ve sněhu jít vědátořit a málem praštíš bráchu. Ty ses tam fakt
nějak rozvášnil. “
Chris překvapeně zvedla oči od poznámkového bloku a udiveně
se na Desmonda zadívala. Na rýpajícího Sawyera se zahleděla trochu podrážděně a
zahanbenému Danielovi se pohledem vyhnula úplně. Než opět sjela očima ke svým
poznámkám, stihla trochu zčervenat.
„Pokračujme dál,“ mávl rukou Frank. „Dobře… to bylo nad
ránem. Co se dělo pak?“
„Ten čas,“ zahučel Sawyer. „To, jak tam utíkal čas. Danny
řekl, že jsou čtyři ráno… a za chvíli svítalo. Viděli jste to skoro všichni. To
nebylo normální.“
Tentokrát se všichni dokonale shodli. Potom se váhavě ozval
Daniel.
„Já… myslím, že se mi něco podobného stalo už předtím. Když
jsem v noci během měření poodešel z tábořiště, víte? Tehdy jak jste
mě hledali. V jednu chvíli jsem seděl pod stromem, psal si poznámky a byl
jsem si jistý, že mám do svítání alespoň ještě hodinu. A v příštím
okamžiku jsem slyšel váš křik, jak mě hledáte. Děje se to tam opakovaně.“
„Já měla podobnej pocit v tom kostele v Altadeně
tu noc, kdy jste přišli. Akorát že naopak. Měla jsem pocit, že utekla celá
věčnost a pak to bylo pár minut,“ poznamenala Chris. „A taky tam bylo to
záření.“
„To se stává, je to přirozený vnímání náročný situace,“
oponoval jí Frank. „Ale… neuraz se, Chris, ale nechovala ses tehdy taky trochu
divně a ujetě? Pamatuješ si, jak jsi nás všecky vzala k sobě domů?
Nepřijde ti to, teď s odstupem, divný?“
„Řekl mi to Walt,“ namítla dívka.
„Kvůli tomu, že ti cizí puberťák řekl, že máš někomu pomoct,
sis v noci pozvala domů bandu pěti cizích špinavých zarostlejch chlapů?
Ale no tak, Scullyová. Taky jsi měla mlhu ve věži.“ Sawyer byl nekompromisní.
Chris neprotestovala. „Pro mě za mě. Tak já to píšu taky.“
* * *
Pak to najednou bylo, jako by se protrhla přehrada. Poznámky
a výtky proudily jedna přes druhou. Vyskakovaly také oprávněné i značně
podrážděné námitky.
„Damnymu v tu noc, kdy jsme ho hledali, taky muselo
hrábnout. Uprostřed noci se sebrat, nic mi neříct a jít prostě pryč, to je na
pár facek.“
„To je fakt. Navíc když jsme si předtím zdůrazňovali, že si
hlásíme vše, co kdo dělá.“
„A tys nemusel začít hned vyšilovat! A Miles tam začal mávat
kvérem, i když jsme si řekli, že se zbraněma se tam musí opatrně.“
„Dan při našem prvním větším měření před několika dny v průsaku.
Hnal se do pokusů a míst, do kterejch předtím ostatní nenechal strčit ani
prst.“
„O těch Desovejch a Chrisných vizích na silnici při první
cestě ani nemusím mluvit, žejo.“
„Desmonde, tys měl ten svůj flashback nebo co, u té první
drnčivé anomálie na C. A potom ses řítil k tomu mrtvýmu zvířeti, jako by
to byla vycpaná veverka ve školním kabinetu a ne několikasetkilová mrcha, co se
nás právě pokusila sejmout.“
„A co ty? Nevrátili jsme se z výjezdu ve stanovenej čas,
v horách byla sněhová bouřka a tys nikomu nedal vědět, aby nás hledali. To
byl taky výron racionality.“
Pilot se poškrábal na hlavě a pak pomalu, rozvážně
promluvil. „Nemáte tušení, jak dlouho jsem nad tím tady přemejšlel. Vlastně
celou noc. Víš, ono… upozornit záchranný složky, policajty a kdoví koho ještě na
někoho, kdo nemá v pořádku papíry, má u sebe kdovíjak získaný bouchačky a
nebo má bejt oficiálně mrtvej, to taky není zrovna výhra. Možná jsem se tý mlze
ve věži, jak tomu říká Jim, naopak vyhnul.“
Rozhostilo se opět ticho. Předchozí horečné hledání incidentů,
vysvětlení a únava je dovedly do stavu, v němž se mísila podrážděnost,
napětí i stud, což byla nebezpečná kombinace. Frank raději pokročil k jakési
uzavírací řeči. „Tak jo, lidi. Tohle bychom měli. Já vím, že není příjemný,
když na sebe parťáci a kamarádi vytahujou navzájem svý prohřešky a divný
chování, ale… bylo to potřeba a vy to víte taky. Dane, to byla jedna
z prvních věcí, který jsi nám řekl, když jsme sem jeli poprvé. Kdyby se
někdo cítil nebo choval divně, hlaste to. To si pamatujem všichni.“
Sawyer souhlasně pokyvoval. „Jo. A teď to máslo na hlavě
máme taky všichni. Všichni jsme se víc nebo míň chovali ujetě. Serme na to,
chlapi a dámo. Netvařte se tak nasraně provinile. Jestli se na sebe nasereme
kvůli tomu, že děláme to, na čem jsme se domluvili, tak ta věc, co lidem
vymejvá mozky, a já jsem přesvěčenej, že to dělá schválně, tak ta svině vlastně
vyhraje.“
* * *
Chvíli bylo ticho. Frank se natáhl a nasypal si do kelímku
dávno vystydlé kávy pořádnou porci cukru. I do něj se dávala únava.
Chris zírala do prázdna doprostřed skupiny. Pak pomalu
promluvila. „Měli bysme si na seznam napsat i tenhle večer. Málem jsme se kvůli
tomu do sebe pustili. Ještě, že jsme se do ničeho podobnýho nedali strhnout
včera večer. Začít se takhle dohadovat v tom stresu, namačkaní v autě
jako sardinky…“
„Měli jsme dost rozumu na to, abysme to nenechali rozjet,“
odtušil Sawyer. Měl na jazyku „ti příčetnější z nás měli dost rozumu“, ale
sám si uvědomoval, že nemá cenu teď rozdmýchávat to, co se zrovna začalo pomalu
usazovat. „Zafungoval pud sebezáchovy.“
„Jo. A teď si představ, že bychom toho rozumu dost neměli.
Uvědomuješ si, co by se mohlo stát?“
Sawyer se s klidem natáhl pro pár zbylých hranolek. „
Jo, pár možností mě napadlo. Buď bysme se nechali vyhecovat a vyrazili měřit do
tmy a do mrazu. Napřed by šli dva nebo tři, a když by se nevraceli, zbytek by
je šel hledat. Autu se vybily baterie, takže bysme ho podle světel nenašli a
byli bysme... A nebo bysme se rovnou zhádali, pár z nás by si dalo do zubů
a rozprchli bysme se po lese. Tak jako tak, skončili bysme stejně jako ta parta
cvoků před čtyřiceti rokama. Jako přes kopírák.“
„Počkat, počkat,“ zarazil ho Frank. „Chcete říct, že jsme
tímhle možná rozmotali, co se stalo s těma klukama?“
„Ne, to zase ne,“ oponovala Chris. „To zas ne. Ale… určitý
podobnosti by se tam najít daly.“
Sawyer si všiml Milese, který už dlouho mlčel a očividně o
něčem přemítal. „Enosi? Napadá tě k tomu něco?“
Miles se probral. „No… Pořád se snažím vsadit to do toho, co
jsem tehdy cítil na tom tábořišti. Ten poslední kluk měl z něčeho příšernou
hrůzu. Vlastně by to klidně mohl bejt děs z někoho blízkýho, komu totálně
přeskočilo. Koho se můžeš děsit víc, než je tvůj kamarád, ze kterýho se
najednou stane šílenec?“
* * *
„Všecko to do sebe zapadá,“ řekla pomalu Chris. „Jsou tady
dva možný scénáře, co se tehdy mohlo stát – buď akutní šílenství, způsobený tím
světlem a vibracema, jako u toho zvířete předevčírem… anebo postupný a mírný
podivnosti, napětí a pak hádka a rozkol.“
„Mohlo se jim stát to samý jako nám. Blbě sjízdná cesta,
sníh… a chcíplá baterie,“ přisadil si Miles.
„Jo, ta silnice tehdy vypadala úplně jinak. Neasfaltovaná,
místy rozbitá cesta,“ potvrdila Chris. „Jet po tom v zimě a v noci prý
bylo úplný šílenství. Proto je tam původně nikdo nehledal.“
„To nás vrací k tomu, proč tam vůbec jezdili,“ protáhl
se Frank. „Proč v Oroville tak blbě odbočili, když cestu znali?“
„O tom už jsme se bavili. Mohli zdálky vidět ta světla.
Dneska Dan zmínil, že se to za určitejch okolností může podobat polární záři.“
„Jsme si fakt jistý, že se to tehdy dělo taky?“ Frank se
pasoval do role ďáblova advokáta.
„Podle toho policajta, co u toho tenkrát byl, jsou na našich
aktuálních fotkách stejný šmouhy, jako měli tehdy oni na těch vyšetřovacích
snímcích. Předevčírem mi to potvrdil. Chtěla jsem vám to říct, ale než jsem se
k tomu dostala, vlítli jste do toho s tím zvířetem, a pak...“ Chris se zatvářila kajícně. „Úplně jsem na to
v tom zmatku zapomněla. Pardon.“
* * *
Miles se znovu pustil do rekapitulace. „Takže to máme. Uviděli
polární záři, jeli se na ni podívat, uvízli ve sněhu nebo se jim vybila
baterka, zastavili a začali se dohadovat, kdo za to může a co budou dělat a
podobně. A pokud jednomu z nich přeskočí úplně, napadne ostatní, tak máme
vysvětlení, proč od nepojízdnýho, ale relativně bezpečnýho auta utekli
v panice do lesa,“ řekl pomalu Miles. „A v panice zdrhali dál a dál a
postupně padali, až na posledního šťastnýho, co zalezl do tý boudy a už nikdy
z ní nevylezl.“
„To dává smysl, detektive,“ potvrdil uznale Sawyer.
Desmond mlčky pokyvoval. Zaujala ho dynamika téhle malé, trochu
nečekané skupinky – dívka snášela na hromadu fakta, pilot je prověřoval,
zpochybňoval a třídil, a Miles z toho, co obstálo, stavěl přijatelně
znějící závěry. Fungovalo to mnohem lépe, než když do práce vnášel Daniel svou
posedlost detaily a Sawyer se ho neustále snažil nevybíravě krotit. Desmond si
vzpomněl, že hned na začátku něco takového intuitivně předpokládal – právě
tehdy pověřil Franka hlídáním výzkumnické dvojice, ale v dalších událostech
takhle funkce jaksi zapadla.
Chris si mnula nos a přemýšlela. „A pak je otázka, co se
stalo s tím úplně posledním, kterýho nikdy nenašli,“ řekla pomalu. Zadívala
se přes stůl na stále mlčícího vědce. „Dane, tys před časem nevyvrátil
domněnku, že by v tom průsaku za určitejch okolností mohl někdo i zmizet,
viď?“
Daniel si jí nejprve vůbec nevšiml. Byl zcela ponořený sám
do sebe a svých myšlenek a výčitek. Už se sice neptal, jak se to všecko mohlo
stát a proč právě jemu, ale teď mu hlavou táhly představy, co všecko se mohlo
stát, kdyby ho jeho přátelé včas nezastavili. Všechny končily katastrofou a on se
cítil stále hůř.
Až když do něj Desmond dloubl loktem a stručně mu zopakoval
Chrisinu otázku, pomalu a bez většího zájmu přikývl. „Ano, teoreticky ano. Tak silný jev jsme tady
zatím sice nepozorovali, ale teoreticky to možné je.“
„Bodejť by ne,“ odfrkl Sawyer. „Přesně z něčeho takovýho
jsme vylezli v kostele a Walt se v tom ztratil. Potřebuješ ještě
větší důkaz, že to pitomý ostrovní záření tyhle věci dovede?“
„Takže se v tom průsaku taky mohl někdo objevit,“ doplnil Miles.
Frank to jednoznačně potvrdil. „Jo. A my jsme tady něco
podobnýho taky viděli. Vzpomeň si, Chris, co se ti stalo tehdy na té silnici. Ten
klečící člověk.“
Nejprve chtěla namítnout, že tam nikdo nevylezl, ale byla to
jen vize, a že na té silnici přece nebyl průsak, ale jen standardní anomálie. Ale
když se oprostila od svého zážitku, začalo všecko dávat další smysl. I to, co
do té doby nikam nezapadalo.
„Jo,“ vydechla. „Ta žena. Ta žena s dítětem v náručí,
kterou prý viděl ten svědek, co uvázl v autě na té silnici v tu noc,
kdy zmizeli i ti kluci.“
Frank souhlasil. „Jo. Pokud se tam zničehonic někdo objevil
uprostřed cesty, dávalo by smysl, že ti kluci zastavili a vystoupili. Pak se
začalo něco dít a oni začali utíkat.“
„Pryč od silnice, protože ten hlavní průsak byl u silnice,“
doplnil Miles. „A oni od něj chtěli pryč. Nebo je někdo nebo něco hnalo dál.“
* * *
Únava z předchozího večera, noci a dne, kterou předtím
zahnali jídlem a vzrušenou diskusí, se teď začala vracet s plnou silou. Desmond
jen stěží přemáhal zívání. „Pojďme to pro dnešek uzavřít. Je zatraceně dobře,
že jsme zpátky a že jsme všichni v pořádku. Do terénu se už vracet
nebudeme. Stejně jsme plánovali návrat. Takže… zítra, nejpozději pozítří se
vracíme do L. A. Dneska si jdeme odpočinout, zítra zpracujete nasbíraný
materiály a informace a pak to tady zabalíme.“
Frank, Miles a Sawyer to přijali se souhlasným mručením. Daniel
se pokusil oprášit svou starou námitku, že tu nemohou nechat nezabezpečenou silnou
průsakovou anomálii, ale zmlkl po chvíli sám. I jemu bylo jasné, že teď se
pokračovat nedá.
Mlčela jen Chris. Nakonec promluvila. „Přemýšlím ještě o
jedný věci. Možná to shodíte ze stolu, že to je hodně mimo, ale stejně bych to
chtěla zmínit. Poslyšte… všimli jste si dneska ráno jedný věci, kterou řekl ten
pluhař?“
Sawyer se podrbal na hlavě. „Já si pamatuju jen to, jak oceňoval
Desovo řidičský umění.“
„To jsem nemyslela. On… prohlásil něco v tom smyslu, že
je dobře, že jsme zůstali v autě a nemuseli nás nikde hledat. Že prý se
tam v okolí ztrácí plno lidí.“
„Nic překvapujícího,“ konstatoval apaticky Daniel. „Je to
anomální oblast. Prokázali jsme aktivitu před třiceti lety a nyní, ale nikde
není řečeno, že se to neděje častěji. Pořád nevíme, jaké vlivy tam mohou hrát
roli. Na to se musíme zaměřit v dalším výzkumu.“
„Jo,“ souhlasila Chris. „Já jsem se chtěla dostat k něčemu
jinýmu, ale vlastně to s dalším výzkumem dost souvisí. To, co jsme si tady
dneska nastínili jako možnej scénář – mizerný počasí, tma a zima, a ty
nevědomky vlezeš do anomálie, vleze ti to na rozum, začneš dělat špatný
rozhodnutí a nakonec ti z toho úplně přeskočí a stane se něco šílenýho –
to sedí na víc průšvihů, než jsou ti kluci z Yuby. Před časem jsem vám
říkala o Djatlovově expedici v Rusku. Ti, co utekli ze stanu a v lese pak
potlučení umrzli. Interní konflikt byl jedna z prověřovanejch možností,
ale vyvrátili to s tím, že ta skupina byla natolik zkušená, že by tohle
nedopustila. Ale teď, když víme, jak snadno se to v takovejch místech
stane a koho to může postihnout… Já si
to už představit dovedu.“
Desmond s Milesem pokyvovali.
„A pak je tu ještě něco. Dvě tragédie z poloviny devatenáctýho
století, který na popsanej scénář dokonale sedí. Jedna z nich byla v archivu
z toho kostela, Dane,“ zadívala se Chris na apatického vědce. Daniel trochu
zvedl hlavu, ale nic neříkal. „Franklinova expedice.“
„Jo, to je celkem známá věc. A ta druhá?“ zareagoval Frank.
Chris, únavě navzdory, se zatvářila skoro až vítězoslavně. „Donnerova
výprava. Osadníci z dob divokýho západu, co vyjeli napříč celou Amerikou,
pozdě, blbou cestou, s nekompetentním vedením. Hádejte, jak skončili. A kde.“
„Dobře to asi nedopadlo, to bys o tom tady nemluvila,“ ušklíbl
se Sawyer.
„Uvázli v horách. Museli si postavit nouzovej tábor. Přežila
to asi třetina účastníků. Pozabíjel je hlad, zima, nemoci a… tak podobně.“
Donnerova výprava skončila u kanibalismu, stejně jako ta Franklinova.
Během tohohle rozjitřeného večera ale tohle opravdu nebylo nutné rozebírat. Ano,
bylo to sice relativně racionální rozhodnutí v nejvyšší nouzi, ale jinak to
Chris představovala za exemplární příklad závěru jejich hypotetického řetězce
zatmění mysli, špatných rozhodnutí a šílenství v pasti, z níž nebylo
úniku. Bylo jí jasné, že kdyby se tomu začala věnovat víc, skončil by zoufalý Daniel
u neodbytné představy, jak v divočině pojídá zbytky Sawyerova nebo Desmondova
těla. A to bylo to poslední, co by chtěla.
„Ale proč vám to říkám tady a teď… Donnerova výprava
skončila v nejvyšších partiích Sierra Nevady. Asi sedmdesát kilometrů od Yuba
City. Zítra se kolem toho místa budeme vracet. Zajet tam by nás stálo pár hodin
zdržení na cestě domů.“
„Nejprv prosím tě zkontroluj, že se tam v zimě smí
jezdit,“ prohlásil rezignovaně Desmond.
„Takže by to šlo?“ pokračovala kýženým směrem dívka.
„Pro mě za mě. Pokud se tam dá dostat, tak proč ne.“
Chris kývla. „Tak já s tím budu počítat. Zítra prověřím
silnice a celou tu lokalitu.“
„Fajn. Pozítří se tam kdyžtak stavíme. Dane, naplánuješ si
nějaký pokusy?“
Vědec bez většího zájmu souhlasil.
„Vidíš, Danny, nakonec jsme se někam posunuli. Ještě si
uděláš pár měření,“ pokusil ho povzbudit dokonce i Sawyer, jako kdyby utěšoval zklamané
dítě, které sice nedostalo celou bonboniéru, ale aspoň pár čokoládových
pralinek.
Bez odezvy.
* * *
Rozešli se. Desmond šel vrátit klíče, Daniel se ploužil jako
poslední a Chris v jeden okamžik zpomalila, jako by na nešťastného vědce
chtěla počkat. Napadlo ji, že fyzikovi sdělí jeden postřeh, který navazoval na
jejich starou diskusi. Pak si to ale rozmyslela – Daniel vypadal snad čím dál
víc zničeně a jen se utvrdila v tom, že tohle téma s ním teď otevírat
nechce. Vrátí se k tomu, až bude v pořádku. Už tak jí ho bylo líto. Užíral
ho pocit viny, ale přitom za nic nemohl – do řetězce chyb se zapojili všichni a
on měl jen tu smůlu, že mlha v hlavě, jak to nazval Sawyer, postihla
zrovna jeho. Soucitně se po něm ohlédla,
pokusila se o povzbudivý úsměv, popřála mu dobrou noc a vydala se do svého
pokoje.
Ačkoli byla naprosto vyčerpaná, neusínalo se jí dobře. Stále
se jí vracela jedna věta z profesorčina e-mailu: „…začněte u mýtu wendigo
a skinwalker.“
Wendigo byla mýtická nestvůra, ve kterou člověka změní zima,
samota, hrůza a šílenství… a pozření lidského masa.
Žádné komentáře:
Okomentovat