710 - Návrat ztracených synů

Daniel se vrátil do své laboratoře a chvíli zíral z okna do setmělého kampusu. Analyzoval a třídil informace, které získal v posledních chvílích. Pak přešel ke stolu, vytáhl několik listů papíru a začal psát řady výpočtů a poznámek a kreslit podivná schémata.

Všecko do sebe zapadalo.

* * *

Daniel, který žil v tomto světě, se příliš nelišil od toho Daniela, kterého Desmond poznal v ostrovní realitě. I zde to byl geniální a poněkud asociální fyzik a matematik, vyučující na oxfordské univerzitě. V této realitě však vedl o něco poklidnější život, než v té ostrovní. Možná na to měl vliv fakt, že vyrůstal v úplné rodině. V době jeho narození sice jeho matka s otcem nežila – stejně jako v ostrovní realitě syna porodila pod falešným jménem Faradayová, aby ji její muž nemohl v nemocnicích najít podle jména – ale po Danielově narození se znovu smířili a začali spolu žít normálně. Teď, když Eloise neupínala všecky své naděje a touhy jen na syna, byl život s ní trochu snesitelnější. Možná její přísnost a strohost trošku otupoval Charles Widmore, který jako otec kupodivu fungoval docela dobře. Chápal, že se chlapec nemůže věnovat jen studiu, ale musí mít i volný čas a relaxaci – to, co jeho matka neuznávala. Vedl tedy Daniela k tomu, aby nejprve pečlivě splnil všecky své povinnosti, ale potom ho nechal dělat, co chtěl. Malý Daniel tedy po vyučování a po domácím studiu nacházel azyl v pracovnách svého otce, kam matka z nějakého podivného důvodu zásadně nechodila.

Bystrý Daniel brzy zjistil, že s matkou nejlépe vyjde, když udělá to, co od něj očekává a požaduje – a ideálně i něco navíc. Pak ho milostivě nechala jít za otcem, takže unikl jejímu dohledu a neustálému přílivu nových úkolů. Plnit matčiny požadavky mírně nad rámec povinností však chlapci nedělalo žádné problémy. Přírodní vědy, které studoval, jej skutečně zajímaly a bavily. Odmalička vyrůstal mezi dospělými a dostávalo se mu domácího vyučování, takže nebyl v kontaktu s vrstevníky a nic jej netáhlo do společnosti. Nejlépe se cítil buď ve své studovně, kde podnikal dobrodružné výpravy do světa čísel a sil, nebo v pracovnách svého otce, kde podnikal výpravy do fantazie a hrál na klavír. V mimořádně nízkém věku začal studovat na Oxfordu a v mimořádně krátké době studia s výtečným prospěchem ukončil. Univerzita mu proto pochopitelně nabídla zaměstnání, stejně jako kdysi jeho rodičům. Daniel přijal. Vyučoval studenty matematiky a fyziky, vedl jejich semináře a neustále si lámal hlavu, jak ti mladí lidé mohou nechápat tak naprosto zřejmé věci. Po večerech se věnoval mnohem perspektivnějším věcem – ve své podkrovní laboratoři prováděl složité výpočty týkající se nejsložitějších otázek časoprostoru. Teoretické výpočty dávaly smysl. Experimenty, jimiž si chtěl správnost teorií ověřit, však byly stále neúspěšné – a Daniel netušil proč.

* * *

Desmond usnul, jen se za jeho bratrem zavřely dveře. Spal a nezdály se mu vůbec žádné sny. Spal tak tvrdě, že ho nevzbudil ani Daniel, který se do místnosti několikrát za noc vplížil po špičkách, aby si uvařil kávu.

Dalšího dne ho vzbudilo denní světlo, proudící dovnitř oknem, a energické hlasy studentů pod okny. Chvíli se zmateně rozhlížel a rozpomínal se, kde je. Pak si uvědomil, co všecko se stalo.

Bratra našel v laboratoři. Daniel seděl u stolu, zavaleného popsanými stohy papíru. Pod očima měl temné kruhy z nevyspání, ale pohled měl jasný a čilý, žádná únava na něm nebyla patrná. Na zemi u nohou měl kufr, z něhož předchozího večera tahal deku. Teď do něj postupně snášel knihy a všemožné i nemožné přístroje, nástroje a podivné předměty, o jejichž existenci neměl Desmond do dneška ani tušení.

„Rád bych ti popřál dobré ráno, ale v jednu hodinu odpoledne to asi nebude to pravé,“ poznamenal Daniel s lehkým úsměvem. „ Koupelna je na konci té dlouhé chodby, když vyjdeš z laboratoře. A jestli se chceš najíst, zajdi si do studentské kantýny. Mají tam všecko, co jen můžou zdejší studenti potřebovat. Od kartáčku na zuby až po mraženou pizzu. Můžu ti ji případně hodit pod zářič a exponovat ji mikrovlnami, ale moc to nedoporučuju. Jednou jsem to zkoušel, neodhadl jsem frekvenci a zůstal jsem bez večeře.“

„Spálená?“ tipl Desmond.

„Ne. Zmizela.“

Desmond rychle debatu ukončil s rozhodnutím, že pizzu si raději kupovat nebude.

Procházka po kampusu mu pomohla se probrat a vyčistit hlavu. Když se za několik desítek minut vracel do Danielovy podkrovní laboratoře, připadal si po dlouhé době zase jako člověk.

* * *

Za dobu jeho nepřítomnosti se nic zásadně nezměnilo, jenom většina papírů ze stolu se přestěhovala do kufru. Daniel stál u centrálního stolu v celé laboratoři a soustředěně zkoumal cosi na přístroji, který připomínal rentgenový zářič v nemocnicích. Desmond si vybavil, že tentýž přístroj viděl i v propadech do alternativní reality, v níž se setkal s dlouhovlasým Danielem a s mrtvou krysou.

„Nastavit na 2,342 a oscilovat na 11 hertzů,“ vybavil se mu útržek vzpomínky, který z nějakého podivného důvodu zůstával jasně srozumitelný. Ani si neuvědomoval, že to řekl nahlas.

Daniel sebou cukl, jako by ho něco bodlo, a otočil se. „Cože jsi to říkal?“

„Já… nevím. Prostě mi to najednou vyskočilo v hlavě. Nastavit na 2,342 a oscilovat na 11 hertzů,“ zopakoval znovu nejistě Desmond.

„Desmonde, jsi si jistý? Kdes ty údaje slyšel?“

„Myslím, že je znám z těch propadů. Byl jsi tam taky, ale vypadals jinak. Myslím, žes ta čísla říkal ty,“ rozpomínal se.

Daniel se vrhl ke kufru a vytáhl odtamtud starý ošoupaný sešit. Chvíli v něm zběsile listoval, pak zapíchl prst do jedné stránky. „Ano, ano. To je neuvěřitelné, to je prostě neuvěřitelné!“

„Můžeš mi říct, co se děje?“ přerušil ho Desmond.

Daniel k němu rozzářeně zvedl hlavu. „Brácho, právě jsi vyřešil problém, nad kterým si lámu hlavu už měsíce. Hledám specifickou frekvenci jednoho konkrétního časoprostoru, přesněji řečeno frekvenci elementární časoprostorové spojnice. Jednotlivé časoprostory se od sebe kromě průběhu událostí odlišují právě tím, jaké kmitání mají všechny jejich součásti ve svém základu. Moje matka mi předala výsledky svých výzkumů, ale vycházelo z toho tolik frekvencí, že bych je mohl postupně zkoušet možná do smrti. A navíc hrozilo nezanedbatelné riziko, že některý z těch omylem identifikovaných časoprostorů bude… nebezpečný. Tvoje číslo ale odpovídá všem parametrům. Pokud si jím jsi jistý, vyřešili jsme největší problém, který zdržoval náš odchod na Ostrov.“

* * *

Daniel odmalička věděl, že jeho rodina pochází z velmi zvláštního místa. Na Ostrově se narodila jeho matka a měl se tam narodit i on sám, jenže po tragickém incidentu vědců z Dharmy v roce 1977 museli všichni Ostrov urychleně opustit. Poškození energetické kapsy bylo příliš velké a nepomáhalo ani průběžné vybíjení elektromagnetu. Ostrov se začal hroutit. V kritické situaci se dočasně smazaly dávné spory mezi lidmi z Dharmy a mezi těmi, kterým Dharma říkala Nevraživci – tedy mezi původními obyvateli Ostrova. Během několika dní se ponorka Dharmy nezastavila. Pendlovala mezi Ostrovem a dharmskou základnou na pevnině. Pár hodin poté, co ponorka odvezla z Ostrova poslední lidi, nitro ostrova explodovalo. Nebo implodovalo, to nikdo přesně nevěděl. Jisté bylo to, že se Ostrov prostě propadl do vln. Jedinečné místo, na němž panovaly naprosto unikátní fyzikální podmínky, bylo navždy zničeno. Místo, kde Eloise Hawkingová získala základní vědomosti o kontinuitě a poruchách časoprostoru a měla to štěstí, že si jejich pravdivost mohla také ověřit, bylo pryč. Její syn sice z jejích poznatků vycházel, ale svá zjištění si už prakticky ověřit nemohl.

Jeho matka měla sice dar nahlížení do dalších realit, ale ani v nich požadované řešení nenašla. Zjistila tam však spoustu jiných zajímavých informací – například o Danielových nevlastních sourozencích Desmondovi a Penelope. Oba žili i v tomto světě, i zde byli dvouvaječná dvojčata a i zde byli po porodu odděleni. Daniel však Penelope nikdy pořádně nepoznal – jeho nevlastní sestra byla o deset let starší než on a když se narodil, byla už na studiích na soukromé škole. Domů se vracela jen výjimečně na prázdniny a na svátky a se svým malým nevlastním bratrem téměř nepřišla do kontaktu. Desmond vyrůstal u své matky ve Skotsku. Eloise Hawkingová díky svým pohledům do jiných realit dobře věděla, že by z něj měl vyrůst extrémně výjimečný člověk. Widmorovy peníze jí snadno umožnily sledovat jeho růst a dospívání – stačilo uplatit pár lékařů, úředníků nebo učitelů. S nespokojeností však zjistila, že Desmond z této reality je pro její účely nepoužitelný. Po zničení Ostrova většina jeho schopností zmizela. Po nějakou dobu se Eloise domnívala, že se nic neděje – žila v omylu, že když byl Ostrov zničen, není potřeba ani Desmond, který s Ostrovem mohl bezpečně zacházet.

Jenže při jedné ze svých „věšteckých výprav“ do jedné vzdálené reality zjistila, že nic není tak bezpečné, jak se zdá. Nahlédla do rozkolísaného světa, kde byl Ostrov ohrožen a jeho rozkolísanost mohla ohrozit všecko. Nejen dotyčnou realitu, ale i všechny ostatní. Ta realita ztrácela stabilitu a mohla potrhat vlákno, Sílu, která držela pohromadě všechny další světy a jejich hranice v patřičných vzájemných polohách.Eloise pochopila, že musí něco udělat, aby destabilizované světy – jedním z nich byl i ten, v němž havaroval let Oceanic 815 – opět dala do pořádku. Nestačilo však vyřešit problém v jedné z realit. Nebezpečí mohlo přijít kdykoli v budoucnu z kteréhokoli jiného nestabilního světa. Bylo nutné udělat něco zásadnějšího – ale Eloise nemohla zjistit, co by to mělo být.

Proto tedy svého syna odmalička nutila k rozvíjení vědeckého talentu a vedla ho ke studiu časoprostorových poruch: doufala, že její výzkumy dokončí a že bude lepší než ona. Zároveň pečlivě sledovala Desmonda v této i v několika dalších realitách a zjištěné informace předávala Danielovi. Daniel vyrůstal s vědomím, že má staršího bratra, se kterým se jednou setká. Znal ho poměrně dobře – věděl, jak vypadá, jakou má povahu, jak reaguje. Naučil se ho mít svým způsobem rád – z toho důvodu si ho také zvolil jako svoji konstantu. A proto ho také toho večera okamžitě poznal, když se najednou objevil v jeho laboratoři. A proto jej to tolik nepřekvapilo – věděl, že jeho bratr přijde, ale nevěděl kdy.

* * *

Desmond byl z toho přívalu informací naprosto perplex, jeho hlava to prostě nestíhala zpracovat. Existenci paralelních světů, které se od sebe více či méně odlišují, už Desmond akceptoval. Po tom, co prožil, mu ostatně nic jiného nezbývalo. Chápal, že v některých světech existuje i on – i když s trošku jiným životem a osudy. Ověřil si, že za určitých podmínek je možné mezi svými jednotlivými „já“ jaksi podivně cestovat a velmi dobře věděl, že to není nic bezpečného. Pochopil, že někdo může podobně do dalších realit nahlížet – což mimochodem vysvětlovalo veškeré věštecké schopnosti obdařených lidí, kteří se vyskytovali napříč kulturami a časem.

Ale pochopit závislost těchto jednotlivých paralelních světů na takové maličkosti, jako je nějaké kmitání atomů někde v základu všeho, to už bylo na jeho chápání příliš. A domněnka o tom, že by nějaký člověk, lhostejno, že to měl být jeho malý syn, mohl tyhle věci nějak rozhodit nebo zničit… to znělo jako naprostá fantasmagorie. Ale v posledním dni zažil tolik podivných a neuvěřitelných věcí, že už se neodvažoval zavrhnout ani ty nejvíc fantasmagorické teorie. Nepředpokládal, že by to měla být pravda, ale pro jistotu chtěl udělat všecko pro případ, že by to pravda byla.

Sledoval Daniela, jak s lehkostí pobíhá po laboratoři, nosí věci do kufru a pak je zase vyhazuje, neustále si něco zapisuje na všudypřítomné listy papíru, nahlíží do starého sešitu a mezitím mu něco vysvětluje. Jeho bratr byl naprosto jedinečná a fascinující hříčka přírody.

Bylo už k večeru, když Daniel konečně usoudil, že má všecko, co potřebuje. Zavřel kufr, nabitý nejrozmanitějšími věcmi a znovu překontroloval nastavení zářiče. Pak zvážněl. Posadil se ke stolu, vzal další list papíru a pustil se do psaní. Tentokrát mu však ruka nelétala, jako když psal výpočty a nákresy. Čísla a linie byly jeho přirozeným prostředím, slova ne. Teď však musel manipulovat právě se slovy. Daniel psal dopis na rozloučenou.

Desmond vycítil, že jeho mladší bratr najednou vkročil na tenký led. Pomalu k němu přešel. „Komu píšeš? Přítelkyni?“

Daniel roztržitě zatřásl hlavou. „Žádnou nemám. Kdo by chtěl chodit s praštěným vědcem? Tohle je pro matku. Myslím, že jí bude jasné, co se stalo… ale stejně mám pocit, že bych jí to měl vysvětlit a rozloučit se s ní. To, co tady najde, asi nebude hezké.“

„Jak to bude vypadat, až odejdeme?“ položil Desmond otázku, která mu hlodala v hlavě téměř celý den.

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušel,“ odvětil překvapivě Daniel. „Až nás vystavím náležité frekvenci, která nás přenese do elementární časoprostorové spojnice, existují tři možnosti. Buď dojde ke změně komplexní a pak se přenese fyzická i psychická stránka osobnosti, takže zmizíme… nebo dojde pouze k přenosu psychiky, což se ostatně včera stalo tobě. Laicky řečeno, přenese se duše, ale tělo zůstane. Pro tělo to znamená doživotní bezvědomí nebo rovnou smrt. Nejspíš to bude vypadat jako srdeční zástava, prasklá céva v mozku nebo něco podobného.“

Desmond se otřásl. Nechápal, jak o tom jeho bratr může mluvit s takovou bezstarostností. 

„Ty se nebojíš?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Smrt je jen iluze. Je to jen přechod do jiného světa, jenže lidé to neví. Proto mají strach.“

* * *

Daniel se naposled pustil do kontroly výpočtů. Tiše sám pro sebe přikyvoval, když mu ruka s tužkou létala po popsaných papírech. Nakonec se dlouze zahleděl na Desmonda. „2,342 a oscilace na 11 hertzů. Spoléhám na to, že si tím jsi opravdu jistý, brácho.“

„Tak si to pamatuju,“ pokrčil rameny Desmond. Pochopil, že tahle čísla jsou pro úspěch celé akce klíčová. Pokusil se rozpomenout na širší situaci, ve které je slyšel, ale marně. Čísla jakoby se vynořovala z mlhy, neměla žádnou souvislost a žádný kontext, o který by se bylo možné opřít. Pak si ale Desmond vzpomněl na něco jiného.

„Tvoje matka říkala cosi o meziprostorech. Znělo to, jako bychom si na ně měli dávat pozor.“

Daniel se zachmuřil. „Ano. To je nepěkná kapitola v otázce studia paralelních světů. Přísně vědecky vzato to jsou vlastně časoprostory jako všechny ostatní, ale jsou od našich tak odlišné, že si to nedovedeme představit. Naše mysli nejsou přizpůsobené tomu, abychom je pochopili, natož abychom v nich mohli existovat. Světy bez lidí; světy, které se těm našim vůbec nepodobají. Při pohybu mezi paralelními světy nás proto spíš odpuzují, protože na ně neumíme ani pomyslet. Však víš, jak to funguje: na co myslíš, tam se ocitneš.“

Desmond přikývl a jeho bratr pokračoval. „Ale někdy, když se člověk během pohybu zastaví, zpanikaří a dostane strach, může ho to k meziprostorům přiblížit. Já osobně si myslím, že právě tohle se stane lidem, kteří zešílí třeba po drogovém tripu. Drogy jsou jeden z mnoha způsobů, jak do jiných časoprostorů nahlížet. Pokud tenhle nadrogovaný chudák zpanikaří a nahlédne tam, kam nemá… je s ním konec. Většinou se sice dokážou vrátit, ale už do smrti nepromluví rozumné slovo, takže nedovedou říct, co se stalo nebo co viděli. Ale určitě to není nic hezkého.“

„Temná patra,“ konstatoval sám pro sebe Desmond. Moc dobře si vzpomínal na ta neosvětlená podlaží, kolem kterých prolétal. „Takže těmhle místům se musíme vyhnout.“

„Přesně tak. Neměl by to být problém. Prokázal jsi, že máš velmi dobrou schopnost vybírat si cílovou realitu, do které se potřebuješ dostat. To, že se budeš na cíl soustředit, nás udrží dostatečně daleko od meziprostorů. Ty budeš ten, kdo určuje směr a cíl… a já se s dovolením jen povezu.“ Daniel se omluvně usmál.

Desmond začal mít z celé akce opět strach.

* * *

Daniel si přečetl dopis, který napsal matce, a připíchl ho magnetem na tabuli. Potom snad posté a naposled překontroloval nastavení přístroje. Pak z dlouhého stolu odnosil všecky věci a na hladkou dřevěnou desku, přímo pod hlavici zářiče, nakreslil tužkou dva ovály.

„Tak… jdeme na to?“

Desmondovi se nechtělo, ale věděl, že se mu nebude chtít nikdy. A tušil, že čím déle to bude odkládat, tím víc dalších věcí se dozví, a po nich se mu bude chtít ještě méně. Přikývl.

Daniel ke stolu přitáhl židli, kývl na bratra, aby si na ni sedl, a sám vyskočil na stůl. „Takže… až to spustím, předpokládám, že nás to po nějaké době uvolní do elementární časoprostorové spojnice.“

„Ten bílej tunel,“ přikývl Desmond.

„Přesně tak,“ souhlasil Daniel. „Jakmile se tam dostaneme, bude to na tobě. Podle mé matky je klíčová ta realita, kde žije tvůj syn, který se dostal do jisté nepříjemné situace. Takže musíš udělat to samé, cos udělal při průchodu sem – musíš na něj myslet a musíš mu chtít pomoci, ať má jakýkoli problém. Ale přitom nesmíš zapomenout na mě. Já se tě budu držet, ale nejsem si jistý, jestli na to budu stačit. Pokud se ve spojnici rozdělíme, sám tu správnou realitu nenajdu. A ty zase spadneš do problémů s nekontrolovanými časoprostorovými propady, protože nebudeš mít konstantu. Zvládneš myslet na dvě věci najednou, že ano, Desmonde?“

Desmondovi probleskla hlavou vzpomínka, kterou mu v minulé realitě přivodilo setkání s Charliem – vzpomínka na ostrovní realitu, v níž s Penelope objímali čerstvě narozené dítě. S hořkostí vzpomínku rozsekl na dvě poloviny a tu s Penelope nemilosrdně potlačil. Vzpomínka na děťátko nebyla tak bolestivá. Vybavil si jeho drobounký obličejík s hnědýma očima, které syn zdědil po něm, a mrňavé prstíčky, které reflexivně svíraly jeho prst. To byl jeho syn. Jeho syn, který jednou vyroste. Dovedl si ho představit, jak roste, jak se pokouší o první kroky a první slova. To bylo dobré.

Daniel mu zamával rukou před obličejem. „Vidím, že vzpomínky fungují,“ usmál se. „Ale ještě mě chvíli poslouchej, brácho. Musíš si dávat obrovský pozor, abys nesklouzl do nesprávné reality. Všecko bude těžkopádnější a pomalejší, než když ses dostával sem, protože já budu bohužel fungovat jako určitá brzda.“ A protože jsi pořád ještě vyčerpaný nedávnými nekontrolovanými přesuny, pomyslel si Daniel, ale to už nahlas neřekl. Nechtěl bratra znervózňovat víc, než bylo nezbytné.

Desmond se ze všech sil soustředil a snažil se představovat si svého syna a zároveň vnímat Danielova slova. Měl pocit, že se mu to docela daří. Znovu přikývl. Chvíli bylo ticho, než znovu promluvil. „Tak dobře. Jdeme na to… brácho,“ dodal. Daniel se potěšeně usmál – Desmond to slovo použil poprvé.

Ukázal na jeden z oválů. „Posuň si židli tak, abys měl hlavu tady. Asi tak, jako kdybys usnul na nudné přednášce.“

Desmond udělal, co mu bratr řekl a odevzdaně zavřel oči. Daniel si pak lehl na dlouhý stůl, hlavu v druhém oválu. V jedné ruce sevřel ucho kufru, který stál vedle stolu. Druhou rukou cvakl spínačem, který vedl k přístroji, který teď visel nad jejich hlavami jako zlověstné černé slunce.

Zářič se rozhučel.

Desmond se zhluboka nadechl. Znělo to jako poslední nádech z posledních sil umírajícího. "Uvidíme se v příštím životě, brácho."

 Daniel pustil spínač a nahmátl bratrovu ruku. Pevně ji stiskl.

Do sílícího hučení se stále v myšlenkách ujišťoval, že ve výpočtech nikde neudělal chybu. Bude to fungovat, bude to fungovat, opakoval sám sobě, zatímco ho pomalu opouštělo vědomí.

Za několik minut se vnitřnosti speciálně upraveného zářiče obrovským výkonem usmažily. V přístroji cosi prsklo a pak hučení navždy utichlo. Ale už to nikoho nezajímalo.

Když do laboratoře dalšího dne přišla Eloise Hawkingová, které bylo divné, že se syn už tři dny neukázal doma, našla v místnosti pouze Desmondovo bezvládné tělo a dopis, přicvaknutý magnetem na tabuli. Daniel byl pryč. Na rozdíl od Desmonda, jehož alternativní já v ostrovní realitě stále existovalo a bylo tedy připravené přijmout vracející se mysl, se Daniel neměl kam vrátit. Musel si s sebou vzít i své tělo.

* * *

Staré známé cukání v mysli sílilo s hučením přístroje. Pak znovu přišel pocit nárazu a proražení neviditelné bariéry… a pak Desmond i přes zavřená víčka viděl, že ho zaplavilo jasné bílé světlo. Otevřel oči.

I s bratrem se vznášeli v bíle zářícím tunelu, který je zvolna unášel jako neomylný proud. Daniel měl oči rozevřené jako malé dítě u vánočního stromečku a s nevěřícným nadšením sledoval nekonečná patra realit, která se kolem nich míhala.

Desmond si vzpomněl, co má dělat. Vybavil si svého syna – nejprve jako miminko, na které si vzpomínal; potom si ho představil jako rostoucí batole. Zároveň přitom vnímal pevný stisk bratrovy ruky. Velice by ho proto překvapilo, kdyby se dozvěděl, že během propadu světelným tunelem vlastně ani jeden z nich neměl tělo. Tady nebylo potřeba. Fyzická schránka se znovu zhmotnila až při průchodu do další reality, pokud to tedy bylo třeba. Ale mysl se během tak krátké doby nedovedla od těla oprostit a stále ještě si je představovala i se všemi vjemy, přetrvávajícími z nedávné minulosti. Lidská duše je velice konzervativní a jen těžko si zvyká na velké změny.

Desmondova myšlenka na syna měla kýžený efekt. Cukavý tah v mysli zesílil a proud světla, který oba bratry stále unášel, se pomalu obrátil. Klidně pluli podél otevřených i setmělých světů.

V jednom z nich Desmond uviděl to, na co čekal. Najednou uviděl starou, známou tvář ve starém, známém prostředí. Džunglí se řítil zadýchaný, zpocený Hurley.

Desmonda zaplavila obrovská radost. Myšlenka na syna i vědomí Danielovy přítomnosti se najednou vytratily, důležitý byl jen Hurley. Všecko ho začalo táhnout k tomuto světu. Jenže známý náraz a průlet neviditelnou bariérou z nějakého důvodu nepřicházel. Desmond viděl, jak se k němu Hurley z druhé strany řítí; přiblížil se tedy k neviditelné bariéře a chtěl mu něco říci. Hurley zpomalil a k bariéře se přiblížil zvědavě a s překvapením. Jenže když skrz bariéru skutečně nakoukl a uviděl Desmonda, příšerně se vyděsil. Otočil se pryč a začal sám sebe přesvědčovat, že to byl jen přelud.

Desmond byl také vyděšený. Takhle to přece nikdy neprobíhalo. Uvědomil si, že je něco špatně. V tom měl naprostou pravdu: Nepovedlo se mu vrátit do správné reality a do správného okamžiku, tedy do doby, kdy už Hurley vládl Ostrovu a Desmondovo tělo leželo opuštěné ve stanu na pláži. Ve chvíli, kdy se přestal soustředit na svého syna, sklouzl sice do téže reality, ale o několik let dříve – do doby, kdy na Ostrov dorazil tým z Widmorovy první lodi a Hurley se zrovna snažil dohonit své přátele, které ztratil v džungli. Nečekaně tehdy narazil na Jacobovu chatrč. Chatrč byla jedním z míst, která fungovala jako brána do časoprostorové spojnice, což ale samozřejmě nikdo netušil a tím spíše ne tehdejší Hurley. Vyděšené oko, které tam zvědavý Hurley nečekaně spatřil a které jej tak vylekalo, byl Desmond, nechápavě nahlížející z časoprostorové spojnice.

Desmonda ovládl zmatek a úzkost. Chtěl se dostat na druhou stranu bariéry, ta ho tam ale nechtěla pustit. Čím víc v něm narůstal pocit strachu, tím víc sílil ten zvláštní proud, který ho začal unášet zase na druhou stranu. Desmond ztratil správný směr, vzdaloval se i od známého světa s Hurleym a popadla ho panika. Ochromující strach mu znemožnil na cokoli myslet a tím se zachránit.

Proud sílil a mířil do míst, kde byla jen tma. Meziprostory. Světy, které vlastně ani nebyly světy; místo, kde čekalo šílenství nebo ještě něco horšího.

* * *

Pak Desmond ze strašlivé dálky něco ucítil… nebo uslyšel, tím si nebyl jistý. Všechny vjemy byly tady v tom světle obklopeném tmou jaksi podobné. Zaměřil svou pozornost tím směrem.

Byl to Daniel. Na tu vzdálenost, která je oddělovala, nedokázal Desmond poznat, co se mu bratr snaží říci. Z paniky, vyplňující Desmondovu mysl jako vířící mlha, se ale vyloupla jasná myšlenka: uvědomil si, že se k Danielovi musí vrátit. Ze všech zbytků sil se na to zaměřil.

Silný proud, mířící k zlověstně temným patrům, po nekonečně dlouhých zlomcích vteřin zeslábl, pak se zastavil a obrátil směr. Bratři se k sobě opět přibližovali. Desmond začal vidět jasněji, znovu ucítil sílící dotek bratrovy ruky a slyšel jeho sílící hlas. Všechny Danielovy myšlenky nebo slova se k němu vrátily v jedné obrovské lavině, jako by je vyřkl teď a najednou.

„Proboha, brácho, to není ono! Tam tě to nepustí, copak to necítíš? Mysli na syna, ksakru! Ne, neztrácej se mi. Neudržím tě! Sakra, Desmonde, tam NE! Nenechávej mě tady, DOPRDELE!“

Příval výkřiků, korunovaný jediným plnokrevným vulgarismem, který kdy Desmond od svého mladšího bratra slyšel, Desmonda konečně zastavil v bezpečné zóně, mezi povětšinou osvětlenými patry.

Podíval se na bratra. Daniel měl sice ještě v očích hrůzu, ale mluvil už klidněji. „Desmonde, ty blázne nezodpovědná. Málem tě to stáhlo do meziprostoru. Už je to dobré, už se to zastavilo. Uklidni se. Vnímáš mě už, brácho?“

Desmond omámeně přikývl.

Daniel s úlevou pokračoval. „Tak začneme znova. Uvědom si, že jsem tady, že už je všecko v pořádku…“ Na chvíli se odmlčel. „A teď si vzpomeň na svého syna. Dokázals to předtím, tak to dokážeš zase. Prosím tě, brácho, vzpomeň si.“

Po chvíli, která jako by byla nekonečná, se neviditelný světelný výtah opět rozjel. Zrychloval, zrychloval… míhající světy se začaly podobat tomu ostrovnímu… a tentokrát se Desmond nenechal zmást. Letěl světelným tunelem a slyšel povzbuzující slova mladšího bratra, který letěl s ním. Síla myšlenky je napodruhé přitáhla do toho správného patra a prohodila neviditelnou bariérou.

* * *

Pak si Desmond uvědomil, že leží na čemsi tvrdém a že ho bolí celé tělo. Měl příšernou žízeň. Chtěl se pohnout, ale nešlo to – neměl sílu ani na ten nejmenší pohyb. Trvalo mu strašlivě dlouho, než dokázal rozlepit víčka. Oči se mu okamžitě rozslzely, jako by byly plné písku. Nebylo divu – jeho tělo leželo několik dní téměř bez hnutí, bez potravy a s minimem vody v horkém tropickém podnebí. Svaly ztuhly, očím vyschly slzy, rty rozpraskaly.

Vzápětí ucítil lehké plesknutí po tváři. „Hej, brácho. Zvládli jsme to, slyšíš?“

Desmond s bolestí a s námahou otevřel zadřené oči. V šeru nad sebou uviděl rozzářený Danielův obličej.

Zvenčí se ozvaly vzrušené hlasy a do stanu vtrhli Ben s Hurleym. Oba se vzápětí stejně zaraženě zastavili, když na zemi u Desmondova lůžka uviděli sedícího a šťastně vypadajícího Daniela. Hurleyho napadlo nejhorší – Daniel je další vidina a přišel si odvést umírajícího Desmonda. Ale vidiny se nikdy takhle šťastně nesmály.

Ben se po pár vteřinách vzpamatoval a vrhl se dovnitř. „Panebože… ty ses probral,“ konstatoval s nevěřícným úžasem. Desmond jen slabě přikývl.

Hurley zůstal stát ve vchodu a pozoroval Bena, jak zesláblého Desmonda opečovává. Pak ale zvážněl a přejel pohledem na Daniela. Když fyzik zaznamenal Hurleyho zachmuřený výraz, přestal se šťastně usmívat a také zvážněl. Co se děje? zeptal se pohledem.

Hurley na něj beze slova kývl, aby ho následoval. Oba vyšli ven ze stanu.

Venku pak proběhl tichý rozhovor. Hurley se ujistil, že tentokrát Daniel skutečně není žádný přelud… a pak mu sdělil špatnou zprávu. Na Ostrově už viděl spousty přeludů mrtvých, kteří tam zemřeli. V posledních dnech takhle viděl i Penelope.

„Moje sestra,“ vydechl Daniel nešťastně.

Hurley ho soucitně objal kolem ramen a chvíli ho tak držel, než znovu promluvil.

„A jeho žena. Musíme mu to říct.“

709 – Napříč vesmírem

Náraz. A tma.

Náraz kulky, kterou vystřelila Eloise, jakoby Desmonda vymrštil z jeho těla. A nejen z těla. Připadal si, jako by ho to vyhodilo z reality. Jako by ho obrovská síla vrhla napříč neviditelné bariéře, kterou prorazil… a začal se propadat.

Měl strach. Za pevně sevřenými víčky mu stále probleskávaly blednoucí zbytky neodbytné představy Danielovy laboratoře, v uších mu zněly mlhavé tóny staré písně a všecko se trhaně propadalo. Nahorů, dolů, jako by visel na neviditelném provaze a ten provaz byl ukotvený v jeho mysli. Jeho mysl se škubala, jako by se o ni přetahovaly dvě soutěžící strany.

Pak se, opožděně, ozvala bolest. Začala mu tepat v hlavě, přibližně v místech, kam ho zasáhl výstřel z Eloisiny pistole. Trošku jej to probralo: mlhavě usoudil, že dokud cítí bolest, nemusí ještě být všecko ztraceno. Třeba se stará žena pořádně netrefila a on nějakým zázrakem přežil.

Těžce si zvedl ruku k čelu, odkud vycházely nejsilnější vlny tupé bolesti, pak ji oddálil a s námahou otevřel oči.

Žádná krev. To bylo dobré.

Tedy vlastně ne, to právě dobré nebylo. To nebylo možné.

Uvědomil si, že přes svou ruku zírá do silného bílého světla. Vytřeštil oči… a rozhlédl se kolem sebe.

Světelný tunel. Byl uprostřed obrovského kruhového světelného tunelu.

Takže takhle vypadá konec. Ten, o kterém mluví ti, co přežijí klinickou smrt, pomyslel si Desmond. Myslel si to bez lítosti, klidně, rezignovaně a snad i s kouskem zvědavosti, co přijde teď. Byl si podivně jistý, že pokud se dostane na tu správnou stranu, nečeká ho nic zlého.

Pak přišel další opožděný záblesk vzpomínky na dřívější život, tentokrát ale intenzivnější… a pocit nerozhodného vznášivého propadání ustal. Ve chvíli, kdy se mu před očima znovu vybavila fyzikální laboratoř, se najednou rozletěl světelným tunelem.

Bylo to neuvěřitelné a nepopsatelné. Dalo se to vzdáleně přirovnat snad jen k obrovskému světelnému výtahu, který svištěl obrovským nekonečným domem s nekonečným počtem poschodí. Ve většině z nich bylo zhasnuto, ale v některých se svítilo. A k těm to Desmonda nezadržitelně táhlo.

Pak přišel další náraz, pocit prohození neviditelnou silnou bariérou… a pak Desmond otevřel oči. Ležel na posteli v bytě, který nikdy předtím neviděl. Do místnosti oknem svítilo ranní slunce.

* * *

Vyděsil se. Měl se přece probrat v Danielově laboratoři, ne na tomhle neznámém místě! Zoufale se snažil přijít na to, co udělal špatně. Hlava mu však příliš nefungovala – ochromovalo ji to podivné vnitřní cukání, které neustávalo.

Vybavil si Eloisinu radu - soustředit se starou vzpomínku, kterou v něm vyvolala. Začal se tedy rozpomínat na dávnou návštěvu v laboratoři svého bratra. To však neměl dělat - v té chvíli cukání v mysli zesílilo, přišel známý náraz a Desmond byl opět ve světelném tunelu. Chtěl se vrátit zpátky do toho bytu, jenže ho cosi táhlo do jiného patra.  

Po známém průletu neviditelnou bariérou se ocitl na dalším místě.

Tentokrát byl ve vlaku. Jeho spolucestující se na něj dívali krajně podezíravě, když se náhle probral ze spánku, chvíli se nechápavě rozhlížel a pak si začal prohledávat kapsy. Bylo mu to jedno. Po chvíli šacování našel to, co v co doufal, že najde. Papír s naškrábanými údaji: Daniel Faraday, Oxfordská univerzita, Královnina kolej.

Cukání v hlavě zesílilo… a pak byl znovu v tunelu. Ze všech sil se soustředil na návrat. Povedlo se – cukavé vznášení ustalo a on se rozletěl zpět do reality s bytem.

Spolucestující ve vlaku nechápali, jak může někdo doslova během vteřiny usnout.

Desmond se probral opět v bytě. Neváhal a rychle ho prohledal. Potvrdilo se to, co už tušil: byl to jeho byt. Byt paralelního Desmonda Humea v paralelním světě. Jenže tenhle paralelní Desmond teď najednou dostal novou mysl – tu, která opustila tělo muže, kterého zastřelila Eloise Hawkingová.

Věděl, že musí jednat rychle. V bytě byl telefon i telefonní seznam; zavolal tedy na Královninu kolej do Oxfordu a pod jakousi malichernou záminkou si ověřil, že tam skutečně pracuje jistý Daniel Faraday. Poté okamžitě vyrazil na cestu. Přesun ze Skotska na jih Anglie mu zabral téměř celý den. Připadal si jako v transu. Nemyslel, nevzpomínal a měl jen jeden cíl – dostat se do Oxfordu. Dokud vnímal a soustředil se na obyčejné věci jako sbalení cestovního zavazadla, zakoupení jízdenky a přestupy na nádražích, bylo všecko v pořádku.

Ale jakmile se začal rozpomínat na Eloisiny pokyny a vybavily se mu podivně živé vzpomínky na Danielovu laboratoř, bylo zle. Nekontrolované propady do jiné reality pokračovaly. Oba světy se nezvykle podobaly. Druhá realita byla ta, do níž se Desmond propadal už během cesty vrtulníkem z Ostrova.

Desmonda příšerně bolela hlava. S každým propadem se bolest stupňovala. A každý návrat byl těžší a trval delší dobu.

* * *

Daniel Faraday stál u tabule a zamyšleně na ni psal dlouhý výpočet. Nevnímal ani kroky na chodbě, ani klepání na dveře, ani jejich otevření a něčí vstup. Jeho pozornost upoutal až zvuk, který se laboratoří rozlehl, když na podlahu dopadlo cosi těžkého. Fyzik se pomalu otočil s otráveným výrazem člověka, kterého už zase někdo ruší s nějakou malicherností a kterému nedopřejí chvíle klidu.

Otrávený výraz se však velmi rychle rozplynul. Danielova mysl se zmobilizovala do pohotovostního stavu. Zatraceně, určitě zapomněl vypnout ten zářič. Co se to sem sakra dostalo?  A odkud? Ale ne, vždyť ho dneska dneska ani nezapínal, uvědomil si o pár setin vteřiny později. Pak přestal přemýšlet a rychle se rozběhl k ležícímu člověku.

Další Desmondův propad přišel v tu nejnevhodnější chvíli – právě v okamžiku, kdy vešel do Danielovy laboratoře.

V propadu se setkal s dlouhovlasým Danielem v univerzitním kampusu.

Pak se s obrovskou námahou vrátil zpátky. Hlava mu třeštila nepředstavitelnou bolestí a cukání v mysli, příznak blížícího se přesunu, nesláblo. Ani se mu na tu chvíli nechtělo otevírat oči. Tušil, že už tohle dlouho nevydrží.

V té chvíli ho někdo oslovil.

„Desmonde,“ pronesl Daniel. Znělo to trošku udiveně a trošku potěšeně – asi tak, jako když vám o půlnoci někdo zazvoní u dveří a vy uvidíte starého dobrého přítele, kterého jste neviděli několik let.

Desmond otevřel oči. Daniel stál u něj a překvapeně ho pozoroval. „Desmonde. Nečekal jsem tě, brácho.“

* * *

On to ví, blesklo Desmondovi hlavou. A vypadá jinak než… tenkrát. Má krátké vlasy. Víc si uvědomit nestihl.

Při dalším propadu se probral v křesle u dlouhovlasého Daniela na Oxfordu. Pozoroval, jak fyzik nastavuje zářič na patřičnou frekvenci a ozařuje laboratorní krysu. Pak opět prolétl světelným tunelem zpátky.

Daniel se nad ním skláněl a tentokrát vypadal starostlivě. „Desmonde, slyšíš mě?“ Neznatelně přikývl. „Byl jsi pryč?“ Další přikývnutí. „Desmonde. Tvoje konstanta. Co to je?“

Desmond se snažil rozpomenout na pokyny od Eloise Hawkingové, ale nešlo to. Cukání v hlavě sílilo. „Desmonde, nesmíš pryč! Ta konstanta, musíš mi o ní říct, dělej!“ vykřikl Daniel.

„Penny… ona… moje sestra,“ vypravil ze sebe Desmond ztěžka.

„Penelope? Ona je tvá konstanta?“

„Ona… ne. Já… jsem si ji vzal,“ zablábolil Desmond… a pak to znovu cuklo.

Propad. Ozářená krysa pošla. Desmond si ze všech sil přál, aby další cuknutí přišlo co nejdříve. V tom druhém světě zůstat nechtěl – bylo na něm děsivého a nebylo to jen tou mrtvou krysou.

* * *

Tentokrát byl návrat velmi těžký. Desmond dávno dobře věděl, kterým směrem se má vrátit do reality, do které patří… ale najednou ho cosi začalo táhnout na druhou stranu. Pomalu, ale neoblomně. Přestalo to až ve chvíli, kdy si vzpomněl na ustaraný výraz svého mladšího bratra. Daniel! To on je ta konstanta, osvítilo ho najednou.

Pohyb ve světelném tunelu se zpomalil a pak změnil směr. Teď to byl ten správný. Cuk a náraz.

Uvědomil si dvě věci. Za prvé nemohl dýchat – a za druhé ho pálil obličej. Když otevřel oči, pochopil oboje. Daniel se nad ním skláněl; nevypadal už starostlivě, ale vyděšeně a jednou rukou mu tiskl k nosu papírový kapesník a druhou ho energicky pleskal po tvářích.

„Desmonde, rychle! Vzpamatuj se! Kdo nebo co je tvoje konstanta? Neříkej mi prokrista, že tě matka poslala do téhle šílenosti a neřekla ti o konstantě,“ zajíkal se Daniel. „Je to tvoje sestra? Penny? Tu sem ale tak rychle nedostanu!“

Desmond neznatelně zavrtěl hlavou. „Ona ne. Ty.“

Cukání opět nebezpečně zesílilo.

„Já?“ užasl Daniel. Vzápětí mu došlo, že na úžas není čas. Přinutil se zklidnit hlas. „Dobře, to je ideální. Poslouchej mě, Desmonde, soustřeď se. Podívej se na mě. Dívej se na mě, soustřeď se na to, co ti říkám a uvědomuj si, že to je teď. Teď a tady. Rozumíš? Jsi teď a tady a nikde jinde. Tohle je tvá pravá realita, ty ostatní ignoruj!“

Znělo to sice jako připitomělé zaříkávání, ale mělo to neuvěřitelný efekt. Desmond se zbytky své vyčerpané mysli zachytil bratrových slov a snažil se chápat jejich význam. Marně. Ale už jen to, že se soustředil na jeho hlas a uvědomoval si, že TOHLE je skutečnost, ne ty tunely a ten svět s mrtvou krysou, zafungovalo zázračně. Cukání v mysli začalo slábnout… až úplně zmizelo.

Daniel s úlevou zjistil, že se Desmondovy zorničky přestaly škubat. Přestal mluvit a vyčerpaně se zhroutil na zem vedle staršího bratra. Kapesník, který pustil z ruky, byl úplně nasáklý jasně červenou krví.

„Tak to bylo o chlup, brácho.“

* * *

Desmond se pokusil zvednout, ale v hlavě mu znovu vybuchla nálož tupé bolesti. Nejvíc bodala v místech, kam ho před časem zasáhla kulka. „Ona… ona mě střelila,“ rozpomněl se šokovaně. „Tvoje matka mě střelila.“

Daniel zpozorněl, ale jeho pozorný pohled přešel během milisekundy do chápavého a soucitného. „Ach… to mě mrzí. Moje matka nikdy nebyla moc dobrá ve vyjednávání. Vidím, že je ve všech realitách stejná.“

„Pokud si umane, že něčeho dosáhne, tak pro to udělá cokoli. Musela si být zatraceně jistá, že to je nutné, když tě sem vykopla takhle nepřipraveného tak drastickým způsobem. Řekla ti něco?“ 

Desmond se konečně pomalu posadil a hořce přikývl. „Penny. Ona… já… vzali jsme se. Nevěděli jsme, že…“

Daniel zbledl. „Ale ne, Desmonde.“

„Řekni, že to není pravda,“ zadíval se na něj starší bratr s prosebným výrazem.

Daniel s nesmírně lítostivým výrazem přikývl. „Je to pravda. Nechápu, jak vám to mohli zatajit, co si od toho slibovali. Taková pitomost. Ale… kvůli tomu tě sem neposlala, že ne?“

Desmond krátce shrnul, co mu Eloise řekla před smrtí. Že jejich syn je někde ve světě s Ostrovem v nebezpečí. Že ho musí zachránit. Že je sice výjimečný, dovede zasahovat do běhu už daných věcí a přecházet mezi realitami, ale že na ten největší úkol nestačí. Že potřebuje pomoc svého bratra, kterého musí vzít s sebou do paralelního světa.

„Musíš si o mně myslet, že jsem se zbláznil,“ uzavřel s povzdechem.

„Ale vůbec ne,“ zatřásl hlavou Daniel. „Já o většině těch věcí vím. Nevěděl jsem jenom o tom nešťastném vztahu a o vašem dítěti. Jinak to není nic nového, matka mi o tobě téměř všecko řekla. Myslím, že mě na tuhle situaci připravovala.“

„Takže… ty do toho jdeš se mnou?“

Daniel se zářivě usmál. „ Ovšemže jdu. Jsi můj bratr, na kterého jsem roky čekal. A je to naprosto unikátní příležitost, jak si v praxi ověřit, jestli moje teorie a výpočty byly správné. Dostanu se na Ostrov… na to neskutečné místo, které už v tomhle světě bohužel navštívit nemůžu. A navíc mě budeš potřebovat. Jsem tvá konstanta, takže se vyhneš dalším nebezpečným nekontrolovaným propadům. Tohle se matce nepovedlo. Radit ti, aby sis vzpomínal na jinou realitu, než do které ses měl dostat, byť velmi podobnou... Tím všechny ty tvé problémy způsobila. Taková školácká chyba.“

Desmond se jen nechápavě podíval.

Daniel viděl, že starší bratr přestává chápat souvislosti. „Desmonde, to necháme na zítra. Přípravy nám zaberou minimálně den, takže na vysvětlování bude času dost. Teď by sis možná měl odpočinout.“

S tím Desmond naprosto souhlasil. Posunul se po hladké podlaze, přisunul se ke zdi, zvrátil hlavu a zavřel oči. Bylo mu úplně jedno, kde je. Hlavně, že mohl zavřít oči beze strachu, že se znovu někam propadne.

„Neblázni, brácho. Dělej, vstávej,“ nedal mu pokoj Daniel a pomáhal mu na nohy. Desmonda překvapilo, jakou sílu ten hubený kluk má. Vyškrábal se na nohy a následoval bratra. Daniel ho zavedl do malé místnosti vedle laboratoře. V místnůstce o rozměrech asi dva krát dva metry proti dveřím byla pouze stará pohovka a rozviklaný stůl. Na zdi vedle dveří bylo malé umyvadlo s poličkou. Na stole pod oknem stál jednoduchý vařič a několik kusů nádobí. Desmond zaznamenal, že většina nebyla umytá. Vědci prostě nepatří k nejpraktičtějším lidem.

„Není to kdovíco,“ omlouval se roztržitě Daniel. „Někdy tu přespávám, když se zapomenu u práce do noci a nechce se mi domů,“ vysvětloval a tahal zpod pohovky kufr, z něhož vytáhl tlustou prošívanou přikrývku. Kufr strčil za dveře do své laboratoře a přikrývku hodil Desmondovi, který se už vděčně svalil na pohovku.

„Kde budeš spát ty?“

„Já spát nebudu. Mám spoustu práce. Jestli máme co nejdřív odejít, musím toho spoustu připravit.“

Desmond popadl sklenici vody, kterou mu bratr podal, a vypil ji na jeden hlt. Aťsi sklenice byla špinavá. Na některých věcech teď prostě nezáleželo.

„Dobře se vyspi, brácho.“ Daniel zhasl a zavřel za sebou dveře do laboratoře.  

704 - Příběhy tisíce a jednoho světa

Desmond s Eloise dál seděli za majestátným kostelem. Zvláštní klidné světlo kdesi za chrámem už pohaslo a všude se rozhostila noc, temná a hluboká jako Desmondovo zoufalství. Před chvílí se dozvěděl nejhorší zprávu svého života. Najednou mu bylo všecko jedno, dokonce i to, že tady teď sedí s touhle ženou, kterou tak neměl rád, a bez zájmu poslouchal její povídačky. O tajuplném ostrově a jeho dětech. Poslouchej, Dessie, to bude pěkná pohádka. 

„Já sama jsem se tam narodila také,“ vyprávěla Eloise. „Žili jsme tam po staletí, v klidu a v harmonii s celým místem, s přírodou. Byli jsme tam šťastní. Naučili jsme se rozumět zákonům toho místa a nepřekračovat je. Mezi jeden z nich patřilo odjakživa to, že dva lidé, kteří se tam narodili, spolu nesměli mít dítě. Nebyl to tak velký problém, jak to vypadá – na ostrov čas od času přicházeli noví lidé. Přicházeli z různých kultur a z různých časů, ale spojovalo je jedno – přicházeli v dobrém. Přidali se k původním obyvatelům a měli s nimi děti, takže jsme nevymírali,“ vzpomínala žena. 

„Proč… proč nemohli mít lidé z ostrova spolu děti? Kvůli… obměňování genofondu? Abyste nezdegenerovali?“ 

„Nejspíš i proto,“ přikývla Eloise. „Ale hlavní příčina byla jinde. „Ti, kteří se narodí na ostrově, jsou zvláštní. Výjimeční. Pokud se jejich schopnosti nebo vlohy zkombinují a narodí se jim dítě, jsou tyhle schopnosti mnohem silnější. Zesilují z generace na generaci. A mohou být nebezpečné.“ 

„Jak může být dítě nebezpečné,“ zavrtěl hlavou Desmond. 

„Nebezpečné pro ostrov,“ upřesnila Eloise. 

Desmond se na ni podíval a v očích se mu probudil starý známý vztek; na řeči o vůli a zranitelnosti a lidskosti ostrova byl alergický. „Jak může malé dítě ohrozit tak zatracenej kus skály? Malej génius sestrojí atomovou bombu z kokosu a rozmačkanýho banánu, vyhodí ten citlivej kus země do povětří a zničí tak ráj na zemi?“ 

„Částečně máš vlastně pravdu. Děti ostrova mají různé schopnosti. Myslíme si, že během těhotenství a raného dětství do sebe částečně nasály i… energii toho místa. A ta může způsobovat velmi širokou škálu schopností – od obyčejné geniality v některých oborech, přes schopnost vycítit něčí myšlenky, až po extrémní odolnost nebezpečným vlivům,“ vypočítávala Eloise. „A kombinace těchto schopností může skutečně vést až ke zničení ostrova.“ 

„Takže ostrov má energii,“ušklíbl se Desmond. Pomalu se začal vzpamatovávat ze šoku a opět začínal být nepříjemný a ironický. Eloise pochopila, že musí jednat rychle, dokud je ochotný ji ještě poslouchat. 

„Ano, můj milý. Ale to je téma na velmi dlouhou přednášku, na kterou teď nemáme čas. Ale nepřijdeš o ni, poví ti ji někdo, kdo toho ví víc než já. A s kým se budeš bavit raději než se mnou,“ pousmála se chápavě. 

Pak pokračovala. „Vy jste tohle pravidlo porušili. Byla to i naše chyba, neměli jsme vás oddělit. Ostrovní energie, kterou v sobě oba máte, vás k sobě neomylně přitahovala – a pak zafungovala podobnost a vrozená náklonnost dvojčat, kterou jste si spletli s osudovým vzplanutím. Takže jste přirozeně měli dítě – tenkrát, jak říkáš. 

Gravitace je jedna z nejmocnějších sil vůbec a v případě ostrova a jeho dětí funguje nekompromisně. Váš syn, Desmonde, je k ostrovu přitahován ještě silněji než vy dva – a určitě uznáš sám, že tebe to místo táhlo zatraceně silně, mnohem silněji než Penelope. Nevíme, proč je to tak – možná proto, že ses narodil o něco později než ona a tvá matka tě porodila v blouznění, kdy byla působení té energie mnohem otevřenější… takže jsi dostal obrovskou dávku nejen sám za sebe, ale i z jejího těla – ale na tom teď nezáleží. Jde o vašeho syna. Ostrov ho volá a volat ho vždycky bude. Jenomže z něj také má strach, protože ví, že by ho mohl ohrozit. Takže se ho pokusí zlikvidovat – a nakonec se mu to povede. Vždycky to tak bylo, Desmonde. To proto jsme zjistili, že děti ostrova spolu nesmějí mít potomky. Kolem druhé generace se děly podivné věci, které nakonec vždycky skončily katastrofou. Smrtí dítěte.“ 

Desmond se na ženu zadíval se vztekem. „Snažíte se mi hrát na city? Mám zachránit svoje dítě, který ani nemám? Který žije někde tam… v minulým životě? Ale pokud máte pravdu, tak tam žiju i já, žije tam Penny, nevíme nic o těchhle nesmyslech a o malého se postaráme, nemusím ho zachraňovat. Vzpomínám si, jak jsme byli šťastní!“ 

„Pleteš se, můj milý. Nepamatuješ si všecko, co se tam tehdy stalo. Tvoje žena, tvůj syn i ty jste v obrovském nebezpečí. Za normálních okolností bys to mohl hodit za hlavu, obětovat někdejší život a jít dál tady, zapomenout na Penelope, najít si tady jinou ženu a jednou s ní odejít tam, kam před chvílí odešli tví přátelé… ale je to nevyzpytatelné. I kdyby Charlie zemřel, což by za daných okolností bylo sice kruté, ale bezpečné, nic to nevyřeší, jen to všecko oddálí. Lidé budou na ostrov přicházet dál, někteří budou porušovat pravidla… a jednou se to stejně stane. Buď to bude brzy tvůj syn, nebo později někdo jiný. Ale přijde to. A až to přijde…“ 

„…tak co? Bude konec světa?“ dokončil výsměšně Desmond. 

Eloise vážně přikývla. „Nevíme přesně, jak by to vypadalo. Ale změnilo by to všecko, co známe. Nezměnil by se jen svět, v němž ty a Penny žijete jako rodina… ale i tenhle, kde jsme teď my; i ten, kam odešli tví přátelé a kam jednou odejdeš také. Všecko by se rozpadlo. Protože síla, která je propojená s ostrovem, je síla, která drží všecko pohromadě. A jestli ta síla povolí, tak…Bůh nás ochraňuj. Pokud by pak ještě nějaký Bůh byl,“ zazněl v Eloisině hlase nelíčený strach. 

* * * 

Desmond usoudil, že stará dáma začíná mluvit z cesty. Vztek v něm zase začal pomalu chladnout – nemocnou ženou se přece nenechá rozčílit. Dobře, ta věc o něm a o Penny byla nejspíš pravdivá, ač to bylo jakkoli příšerné a těžko uvěřitelné. Jenže to dávalo smysl… a ty fotografie nelhaly. Ale tohle? Pohádka o světech a mimořádném dítěti, které je může zničit? 

Rozhodl se přistoupit na její hru a začal s ní mluvit jako s dítětem, které vám vážně líčí, že pod jeho postelí bydlí obrovská příšera. Věřit a zajímat se. A jak ta příšera vypadá, holčičko? Cože, má obrovské oči plné hnisu? A tesákovité zuby? Ach, Bože, to ne, to je vážné. A pak vytáhnout ten záchranný, všespásný racionální dospělý argument: Víš co? Jestli má obrovské hnisavé oči, nastražíme na ni něco, co jí je zničí – pak oslepne a už se nevrátí! Stačí pár naostřených špejlí, samostříl z praku a na hroty kapku jedu – nesahej na to, holčičko, je to nebezpečné!, celé zařízení umístit pod postel a po pár nocích špejle uvolnit a na hroty napatlat trošku másla. Tatínku, ta zbraň spustila! Ukaž, maličká? No doopravdy. Zvládli jsme to, vidíš? Na hrotech jsou ještě stopy hnisu. Zničili jsme ji, už se nevrátí! Můžeš klidně spinkat. 

Pomalu přikývl, jako by konečně začínal chápat. „Takže… jsou tři světy? Nejen ten, který přijde potom, ale i ten, který byl předtím? Něco jako nebe a peklo?“ 

„Ne tak docela, Desmonde,“ zavrtěla hlavou Eloise. „Světů je nekonečné množství. Zní to šíleně, viď? Ale výzkumy v oblasti kvantové fyziky to dlouhodobě potvrzují. Nekonečné množství realit. Některé jsou stejné jako ta naše, liší se jenom odlišným průběhem času. Jako dva stejné obrázky na dvou listech papíru, které vůči sobě jenom o pár centimetrů posuneš,“ vysvětlovala žena. „A to znamená, že v některých realitách žijeme i my. Naše kopie,“ pronesla Eloise významně. 

Desmond chápavě přikyvoval. „Dobře, to chápu. Ale jak to souvisí se mnou?“ 

„Normální lidé o tomhle všem po naprostou většinu života nemají tušení. Ale někteří, jako třeba ty, jsou výjimeční. Někteří mohou do světů, které jsou tomu našemu podobné, za určitých okolností nahlížet. Někteří mohou tyto vědomosti z více realit nasávat současně – takže mohou vědět nebo tušit, co se stane v budoucnosti nebo co se stalo v minulosti, i když u toho nebyli. To je i můj případ,“ dodala jakoby omluvně. 

Desmond s pochopením přikývl a byl si čím dál jistější – až tahle paní domluví, zavolá jí záchranku. Nic víc pro ni udělat nemůže. 

„Ty, Desmonde, máš tenhle dar taky. Nevzpomínáš si, co se s tebou dělo tenkrát na ostrově? Ty záblesky, kdy jsi viděl do minulosti nebo do budoucnosti, to bylo ono. Jenže tím to nekončí. Někteří mohou mezi realitami do určité míry přecházet a ovlivňovat je.“ 

„Jaký je rozdíl v tom, že jen vidíte, co se stane, a že to můžete ovlivnit? Když přece víte, co bude, můžete s tím vždycky něco udělat,“ zamračil se Desmond. 

„Takhle to nefunguje, můj milý. I když se pokusíš něco změnit, zapracuje vzápětí obrovská shoda náhod nebo osud, aby se tvůj zásah zneutralizoval. Jen výjimeční mohou něco změnit. Někdy to skoro vypadá, jako by i sám osud pokorně přijal, že tihle výjimeční vědí nejlépe, co dělat, a jejich činy nechává bez reakce…“ 

„Takže tenhle výjimečný jsem já,“ zatřásl nechápavě hlavou Desmond. „Proč si to, kčertu, myslíte?“ 

„Vzpomínáš si na to, co se tenkrát dělo na ostrově? Vidiny, v nichž umíral tvůj kamarád Charlie? Několikrát jsi ho díky nim dovedl v poslední chvíli zachránit. Kdyby se ti to jednou jedinkrát nepovedlo, nezachránili by vás z ostrova a všecko by bylo jinak,“ připomínala Eloise. 

Měla pravdu – na tyhle silné okamžiky se Desmond rozpomínal čím dál více. Ale jinak její vyprávění znělo stále šíleněji. Nicméně se rozhodl, že hru dohraje do konce: „Takže já… já se podle vás mám vrátit na ostrov do tamtoho dřívějšího světa… a něco udělat, aby můj syn nezemřel a zároveň nemohl ohrozit svět, jestli vás dobře chápu?“ 

Eloise se na něj zářivě usmála. „Konečně ti to došlo, chlapče.“ 

„Jenže to má jeden háček,“ dodala. „Nevíš o celé věci skoro nic. A bez informací sám nic nezmůžeš.“ 

„Tak… byste mi mohla pomoct vy, ne?“ zatvářil se Desmond prosebně. 

„Desmonde, to bych nemohla. Už teď mě nenávidíš a až se vzpamatuješ z tohohle otřesu, budeš mě nenávidět ještě víc. Já nikdy nebudu ta, se kterou bys mohl a chtěl spolupracovat,“ odmítla Eloise. „A navíc… ani já toho nevím tolik, abych ti mohla pomoci. Ale je někdo, kdo už teď ví víc než já.“ 

„A to je kdo?“ reagoval poslušně Desmond. 

„Můj syn, Daniel,“ prohlásila pevně Eloise. 

* * * 

„Ale… váš syn je hudebník,“ zatvářil se zmateně Desmond. „Ten mi toho o ostrově a milionu světů moc nepoví. A navíc se obávám, že už je… pryč.“ 

Eloise smutně přikývla. „Já vím. Daniel, který žil tady, je pro celou věc bezvýznamný. Ale jak jsem ti říkala – žije i v jiných realitách. Někde je to tentýž bezvýznamný muzikant, jinde už ani nežije…“ (Eloisin obličej se na okamžik stáhl obrovskou bolestí, kterou Desmond nechápal) „… a někde je to špičkový vědec, fyzik a matematik, který svůj talent nepromrhal brnkáním do kláves. A toho ty musíš najít,“ řekla dáma energicky a téměř vesele na Desmonda namířila ukazováček. Jako kdyby chtěla povzbudit žáčka ve škole, který právě dostal před celou třídou důležitý a zodpovědný úkol. 

Desmond se kousl do jazyka, aby se nerozesmál. „Jak to ale mám udělat? Mám procházet jedním světem za druhým a nakukovat do laboratoří, jestli tam náhodou nepracuje roztržitý mladík jménem Daniel? To by, obávám se, trvalo dost dlouho.“ 

„Desmonde, můj milý, pro lidi, jako jsi ty, při průchodu mezi realitami funguje něco jako… myšlenkový magnetismus,“ prohlásila Eloise. „Jestliže v okamžiku průchodu na něco usilovně myslíš, je velká pravděpodobnost, že se ti povede právě do oné situace projít. A netvař se tak zmateně. Zkus si vzpomenout na výbuch toho bunkru, tenkrát na ostrově. Než jsi otočil klíčem, myslel jsi na Penny, není to tak? A co se potom stalo? Probral ses ve vašem bytě. Přesně takhle to funguje, chlapče,“ usmála se zářivě dáma. Připomínáním situací, které se staly a u kterých nebyla, přitom Desmondovi neustále dokazovala alespoň částečnou pravdivost svých slov – Eloise skutečně věděla více, než vědět mohla. Jenomže to teď Desmondovi nedocházelo. 

Soustředil se na rozehranou hru. „Dobře. Seberu se a projdu do jiné reality, budu myslet na vašeho syna a šťastně se tam shledáme. On mi poví, co ví a co mám udělat – a co pak? Pak projdu dál, budu myslet na ostrov a probudím se tam?“ 

„Vlastně ano, až na… jednu maličkost. Daniela musíš vzít s sebou, budeš ho potřebovat.“ 

Desmond se neovládl a rozesmál se. „To… to nemyslíte vážně,“ zadíval se na ni, když se uklidnil. 

„Vím, jak šíleně to zní – musíš si o mně myslet, že mi přeskočilo,“ usmála se shovívavě Eloise. „Jenže to tak zkrátka je. Za normálních okolností tohle není možné, nikdo nemůže převádět lidi mezi světy. Dovedeš si představit ten zmatek, kdyby se lidé naučili přivádět zpět své zemřelé, nebo naopak odvádět ty, kterých se chtějí zbavit. Prostě to tak nefunguje. Jenomže ty, Desmonde, jak jsem už říkala, jsi výjimečný. A Daniel svým způsobem taky.“ 

„Nezapomeň na to, že je to tvůj bratr, i když nevlastní. On sám se sice nenarodil přímo na ostrově, ale je jím velmi, velmi silně ovlivněn – jeho genialita a talent pro kvantovou fyziku jsou darem toho místa. Takže i jeho ostrov přitahuje. Vy dva se svým způsobem přitahujete také, takže je šance, že se během přesunu jeden druhému neztratíte a Daniel nezešílí někde v… meziprostoru. Ale co je nejdůležitější – Daniel tě v některých realitách zná. Ví o tobě, věří ti… a zvolil si tě jako konstantu. Konstanta…“ zareagovala Eloise na Desmondův nelíčený výraz nepochopení, „je někdo nebo něco, co ti pomáhá zvládat přesuny mezi realitami. A on si vybral tebe. Takže jsem si téměř jistá, že s tebou se mu podaří projít – bezpečně pro oba,“ vysvětlovala žena. 

Desmond chvíli přemýšlel. 

„Takže… já tam přijdu, on mi všecko uvěří, nechá svoje pokusy a svůj život a odejde se mnou někam do jiné dimenze?“ shrnul. „Nezlobte se, ale to zní trošku… nepředstavitelně. Musel by se zbláznit!“ 

Eloise se lehce usmála. „Daniel je… jak to říct? Není těžké si získat jeho důvěru, Desmonde. Je to chlapec s dobrým srdcem a když ho požádáš o pomoc, měl by souhlasit. A navíc mu taková zkušenost pomůže ve výzkumech. Dá si říct, neměj obavy,“ ujistila ho. „Co se samotného přechodu týče, ten obstará Daniel. Bude dobře vědět, co dělat.“ 

Desmond její informace znovu odkýval a pomalu začal přemýšlet, jak tuhle sci-fi konverzaci ukončit a jak se s dámou rozloučit, aby jí nepocuchal nervy ještě víc, než bylo nutné. Potřeboval být sám a přebrat si, co se dnes dozvěděl. Ideálně u sklenky něčeho ostřejšího. Nebo rovnou lahve. 

* * * 

„Je tu ještě jedna věc, kterou musíš vzít v potaz, můj milý,“ zvedla dáma znovu hlas. „Tvoje konstanta.“ 

„Co – co je s ní? Já vlastně nějakou mám?“ 

„Bohužel už ne, to je ten problém. Zatím si na to asi nevzpomínáš, ale tvou konstantou byla Penny. Ale obávám se, že po tom, co jsem ti řekla, už jí nebude,“ zasmušila se Eloise. „Je to komplikace – stará a osvědčená konstanta funguje vždycky nejlépe, ale jinak to nejde. Musíš si zvolit něco jiného, co dobře znáš… a co se pravděpodobně vyskytuje ve všech realitách, do nichž se dostaneš.“ 

Desmond se znovu naoko zadumal. „Mohl by to být třeba… můj bratr? Nebo matka?“ 

„Vidím, že jsi pochopil, o co jde,“ pochválila ho Eloise. „Obávám se ale, že s nimi by mohl být problém – budou nejspíš příliš daleko na to, abys je v případě nouze mohl rychle zkontaktovat. Nechci ti do toho mluvit, ale měla bych pro tebe dva návrhy…“ 

„Povídejte,“ vyzval ji Desmond. Bez hlubšího zaujetí dohrával roli zvědavého dotazovače. 

„Tím prvním, a nejjistějším, by byl samotný ostrov. To místo si tě s radostí přitáhne, ať budeš kdekoli a kdykoli. Ale vidím, že to tvoje hrdost prostě nesnese,“ pousmála se shovívavě stará dáma při pohledu na Desmonda, který se naježil, jen slyšel slovo ostrov. 

„Druhou možností je… Daniel. Jestliže jsi ty jeho konstantou, budete muset být v kontaktu. Vzájemná konstanta je sice poněkud křehké řešení, ale v tomhle případě mi to připadá jako to nejbezpečnější,“ přemítala Eloise. 

„Musíš se s ním setkat co nejdřív. A v případě, že by tě postihly… vedlejší efekty… pak by ses s ním musel setkat i v tom dalším světě. V těch propadech, rozumíš? Jestliže ho budeš brát jako přítele a jako někoho, kdo ti chce a může pomoci, vedlejší efekty to zastaví a už se nevrátí. Rozuměls mi, Desmonde? Tohle je životně důležité,“ zvedla znovu hlas bělovlasá dáma. 

Desmond přikývl. Jen ať se ta paní nerozčiluje. Ano, samozřejmě, všemu rozuměl. 

„Ano, myslím, že to chápu. Takže… já odsud teď musím odejít, najít vašeho syna a s ním projít zpět do světa, kde je ostrov a můj syn v nebezpečí, zjistit, jak je zachránit a udělat to,“ zrekapituloval naposledy. 

Eloise přívětivě přikývla. 

„Dobře, paní. Předtím si ale musím ještě něco zařídit,“ zatvářil se Desmond omluvně. Zavolat ti sanitku, ty babice potrhlá, dodal v duchu a zvedl se od stolu. 

* * * 

„Ne, můj milý, to bohužel nepůjde,“ prohlásila nekompromisně Eloise. Hlas bláznivé vypravěčky příběhů byl najednou pryč a na scéně byla znovu striktní diktátorská učitelka z internátní školy, která vám zpřeráží prsty pravítkem, pokud neposlechnete. 

Zdáli se ozvala nová píseň. Že ty chlapy baví hrát pořád tyhle starý kusy, napadlo Desmonda poněkud nesmyslně. 

Words are flowing out like endless rain into a paper cup, they slither while they pass, they slip away across the universe (*), zněla nocí konejšivá píseň. 

Eloisin hlas s křehkou písní ostře kontrastoval. „Teď se pěkně posadíš zpátky a uděláš to, co jsem ti řekla před chvílí,“ přikázala. „Vzpomeneš si na to, cos zažil tenkrát. Vzpomeneš si na ostrov, na svůj odchod, na cestu helikoptérou a na loď. A na ty propady. Můžeš si na ně vzpomenout. Vím, že nechceš, ale musíš,“ přešel Eloisin hlas do jakéhosi hypnotického, rozkazujícího a nekompromisního tónu. 

Desmond s hrůzou zjistil, že se nevzmůže na odpor. Chtěl pryč, chtěl utéct, chtěl na tuhle šílenou a děsivou ženštinu zavolat cvokaře se svěrací kazajkou… ale nešlo to, musel poslouchat její hlas. Střípky vzpomínek v jeho hlavě se příliš chtěly složit do smysl dávajícího obrazu – a ona jim mohla pomoci. Poddal se tomu hlasu. 

Střípky do sebe začaly náhle zapadat. Vzlet z ostrova. Fotografie, na níž byli s Penny. A pak najednou záblesk, propad kamsi do nepopsatelna… a probuzení v armádním táboře. Šok. Pak znovu propad – a byl zpátky v helikoptéře. Zmatek, děs, úzkost. A pak znovu a znovu a znovu. 

„Ne, ne,“ zasténal jako ze špatného snu. 

„Neboj se, můj milý,“ přešel Eloisin hlas na okamžik do konejšivého tónu. „Nevrátí se to. Jen si musíš vybavit to, co potřebujeme. Desmonde, byl tam člověk, který ti pomohl. Zachránil ti život. Řekl ti, co máš dělat. No tak, hochu, vzpomeň si,“ naléhala žena. Přitom se jakoby mimoděk přehrabovala v kabelce. 

Záblesk. Loď, ošetřovna, záblesk, telefonát. Záblesk. 

„Daniel, byl jsem za ním na Oxfordu,“ zašeptal Desmond v jakémsi náhlém osvícení. 

„Výborně, chlapče,“ zajásala Eloise. „Vzpomeň si na tu situaci, představ si to! Musíš se té vzpomínky chytit, oživit ji, vžít se do ní, jako by to bylo teď!“ 

Nastavit přístroj na 2,342 a oscilovat na jedenáct hertzů. A ta krysa se jmenuje Eloise. Našla cestu bludištěm a pak pošla. Domnívám se, že v tvém případě to postupuje exponenciálně – ano, to ten potrhlý dlouhovlasý kluk říkal, ať to znamenalo cokoli. Desmonde, ty nemáš konstantu. 

Vzpomínka se mu vrátila v nečekaně živých barvách – a její reálnost ho vyděsila víc než samotný obsah. Sebral všechny síly a otevřel oči a chtěl to skončit, lhostejno jak. Jenže vyvolaná vzpomínka mu probleskovala mozkem stále, nedala se odbýt. 

Nothing’s gonna change my world, hlásal vroucně zdáli zpěvák barové kapely. 

Najednou Desmond pochopil, že je něco strašně špatně. 

Zvedl oči k ženě, která seděla naproti němu, klidná, soustředěná… a ledově nemilosrdná. 

Než si uvědomil, co vlastně vidí, prošlehla mu hlavou další představa – byl na písečné pláži. Pomalu a jakoby unaveně scházel k temnému večernímu oceánu. Najednou se zastavil a s hrůzou se zahleděl kamsi do prázdna… protože mu náhle před očima začala probleskovat vidina sebe, jak sedí u stolu s bělovlasou ženou. 

Představa se prolínala s realitou, jako by v tu chvíli všecko zprůsvitnělo. Jako kdyby nešikovný fotograf vyvolal dva různé snímky na jeden papír. A do toho ty neodbytné milisekundové problesky zaprášené fyzikální laboratoře. Bylo to k zešílení. 

„Co…“ vypravil ze sebe Desmond s hrůzou. 

Vidina z pláže zmizela. A on si uvědomil, že zírá do hlavně pistole. 

„NE!“ 

Pak ucítil náraz. Žádná bolest. Obrovský náraz, který ho vymrštil pryč takovou silou, že letěl… a letěl… a jediné, co zůstalo, byly problesky zaprášené fyzikální laboratoře a ta stará melodie. 

Images of broken light, which dance before me like a million eyes, they call me on and on across the universe...

* * * 

Eloise se s náhlým smutkem zadívala na zhroucené tělo. 

„Šťastnou cestu, můj milý. A přiveď ho zpátky,“ zašeptala a otřela si oči. 

Udělala, co musela.

703 - Neměl ses ptát

Blížící se kroky zprvu Bena z tichého a posmutnělého rozjímání nevytrhly. Hleděl neurčitým směrem, kde se do snášející se noci rozlévala zvláštní, teplá, uklidňující záře. Jenže Bena neuklidňovala, spíše naopak – zíral do ní s nevyslovitelným smutkem, jako by tam viděl něco, po čem vždy toužil, ale zároveň věděl, že to nikdy nezíská. 

Kroky se zastavily těsně u něj. 

„Proč to děláš, Benjamine?“ oslovil ho nezvykle měkce hlas, který teď už dobře znal. „Proč si tak ubližuješ?“ Ben neodpověděl. Eloise se posadila vedle něj na lavičku před kostelem. Z nedalekého baru sem doléhala melodie naživo hrající kapely. 

„Máš strach, že už je neuvidíš, že? Že odejdou bez tebe a nepočkají?“ 

Ben beze slova přikývl. 

„Tím se teď nesmíš trápit, chlapče. Musíš žít dál, žít tak, jak nejlíp umíš, a pak se s nimi jednou zase sejdeš,“ utěšovala ho Eloise. 

„Sejdu? Oni se sešli, protože se milovali, protože byli přátelé. Mě nenáviděli,“ zavrtěl hlavou Ben.

„Teď už necítí nenávist, jinak by nemohli jít dál,“ oponovala Eloise. „Jsou smíření, mají čisté štíty a mohou odejít. Stejně, jako jednou odejdeme i my, až si to zasloužíme. Netrap se teď tím, co bude potom. Teď máš pocit, že je potřebuješ, protože jim něco dlužíš. Ale až si své dluhy splatíš, ukáže se, koho opravdu potřebuješ a koho ne. I kdyby tam na tebe nečekali, nebudou ti scházet – protože to nebyli tví skuteční přátelé.“ 

Do záře pomalu vykročil první pár. Ben neklamně poznal Hugovu zavalitou postavu… a po chvíli si z tváře otřel slzu. 

„Musíme jim dovolit odejít. Zaslouží si to – už udělali, co měli. My jednou taky odejdeme, Benjamine. Jen to chce čas,“ snažila se skleslého muže povzbudit Eloise. 

„Kdo o tom rozhodl?“ namítl Ben. „Kdo rozhodl o tom, že budeme, jací jsme, a že s sebou povláčíme všecky chyby, které jsme kdy udělali a které nám znemožňují jít dál?“ 

„To nevím, můj milý,“ odpověděla měkce bělovlasá dáma. „Ale vím, že nemá smysl si klást otázky, jejichž zodpovězení nám nepomůže. Přišli jsme do těžké doby a v těžkých situacích jsme chybovali, to je pravda. Ale můžeme to změnit. Musíme napravit to, co jsme udělali špatně.“ 

Benovi prošlehla hlavou bolestná představa umírající tmavovlasé dívky. Zahnal ji – aby ji vystřídal obraz zoufalé ženy, křičící, aby jí vrátili dítě. 

Napravit, co jsme udělali špatně. Zamyšleně přikývl, jako by mu to začínalo dávat smysl. 

Po chvíli mlčení jí položil otázku. „Proč jste sem přišla? Chcete je vyprovodit? Kvůli mně tu přece nejste,“ dodal rezignovaně. 

„Taky musím napravit něco, co jsem udělala špatně,“ odpověděla bělovlasá žena… a její rysy, až dosud téměř mateřsky něžné a utěšující, náhle ztvrdly ve směsi zloby, výčitek a odhodlání. 

Bena to vyděsilo a Eloise to poznala. 

„Ne všichni už udělali to, co udělat měli,“ řekla hořce. „Někteří prostě budou dělat problémy znova a znova a budou zaměňovat to, co chtějí, s tím, co udělat musejí. Už tolikrát jsem se snažila to změnit! I ostrov se snažil. I ty ses snažil, i když jsi o tom vlastně nevěděl. A teď máme nejspíš poslední šanci. Musím ho zastavit,“ uzavřela tvrdě Eloise. „Pokud odejde, bude to mít fatální následky pro nás všechny… i pro ně.“ 

„Měl bys jít, Benjamine,“ řekla jemněji. „Nebude to nic, co bys chtěl vidět,“ dodala. 

Ben se pomalu zvedl k odchodu. Eloise zaváhala… a pak ho mateřsky objala. „Snad se ještě uvidíme,“ řekla tiše. Pak se posadila na lavičku a čekala. Věděla, že se dočká. Ten, o němž mluvila, neměl dost klidu a pokory na to, aby prostě odešel. A ona byla jediná, kdo mu mohl dát odpovědi. 

* * * 

Čekala dlouho a trpělivě a dočkala se. Dveře do sakristie se otevřely a objevila se v nich postava.

„Tak vy jste tady,“ řekl muž podrážděně. 

„Netvař se tak pohoršeně, Desmonde. Věděls, že tady budu, proto jsi přišel,“ odpověděla chladně Eloise. 

„Co chcete? O co vám sakra jde? Proč nás nenecháte na pokoji? Proč nám neustále házíte klacky pod nohy?“ začal Desmond ztrácet nervy. 

Eloise si ho ledově změřila. I když byl vytočený na nejvyšší možnou míru, ten záblesk ledově modrých očí ho trošku zchladil… a na okamžik možná i vylekal. Ale adrenalin byl silnější. 

„Chceš vědět, co chci? Vážně to chceš vědět, nebo se ptáš jen ze vzteku?“ zeptala se žena tiše. 

„Jo, chci to vědět, sakra. Myslíte, že jsem si přišel popovídat o tom, jakej máme pěknej večer? Chci vědět, o co tu sakra jde a šlo. Nemůžu se od toho všeho odpoutat, i když bych strašně rád chtěl, to mi věřte! Nemůžu to nechat být, nemůžu to hodit za hlavu a jít s Penny do toho vašeho ráje. Musím vědět, o co šlo,“ chrlil ze sebe Desmond. 

Eloise se na něj podívala téměř lítostivě. 

„Neděláš správnou věc, Desmonde. Tvoje situace teď nemá řešení, které by ti dalo to, co chceš. Ale ty si vybíráš to nejhorší možné,“ snažila se mu domluvit. 

„Neříkejte mi, na co se mám ptát,“ odsekl. „Proč bych neměl mít to, co chci? Jsem tady, Penny je tady, jsme spolu a můžeme spolu být i dál. A taky budeme. Jen co se mi uráčíte odpovědět,“ zasyčel. 

„Tak se ptej,“ založila Eloise rezignovaně ruce a zadívala se mu pevně – a znovu rozzlobeně – do očí. 

„Proč – nás – nenecháte – na – pokoji?“ zeptal se Desmond tiše, ale výhružně. Odsekával jednotlivá slova, jako by se snažil zabít jejich společný význam. 

Pak se ale přestal ovládat a jeho ukřivděné myšlenky vyletěly do noci. „Co proti mně máte? Co je na mně tak špatného, že mi nemůžete dovolit být s Penny? Když se to dělo… minule, myslel jsem si, že mě Widmore nenávidí ze společenských důvodů. Ale teď mám úspěch, mám peníze, mám všecko – a stejně to nic nemění. Proč vám tak vadím?“ 

„Na tohle ses neměl ptát, Desmonde,“ povzdychla si Eloise. 

* * * 

„Přestaňte se vytáčet a mluvte,“ řekl tvrdě Desmond. „Vyřešíme to a půjdeme si každý svou cestou. Vy nemáte ráda mě, já nemám rád vás, tak si zmizíme z očí. Bude to nejlepší pro všechny, nemyslíte?“ 

Eloise zamyšleně přikývla. Chvíli bylo ticho. 

„Bránili jsme vám… protože vy dva spolu nemáte být,“ povzdechla si žena. 

„Aha, zase se budete vymlouvat na osud a opravnou sílu vesmíru,“ ušklíbl se Desmond. „Jenomže vesmír to podle všeho vidí jinak – my dva spolu být máme. Víte, kolikrát jsem unikl nebezpečí a smrti; kolikrát chyběl jen vlásek, abychom se už nikdy neshledali? Jenže se to nestalo! Máme být spolu! Něco nás k sobě přitahuje!“ 

„Konečně jsi řekl pravdivou věc. Něco vás k sobě přitahuje,“ přikývla bělovlasá žena. „Jenomže to není osudová láska, můj milý.“ 

„A co to teda podle vás je? Jestli osud nevypadá takhle, tak neexistuje vůbec. A láska… o té se s váma nemá cenu bavit,“ zatvářil se Desmond opovržlivě. 

Eloise na sobě nedala znát, jak se jí jeho slova dotkla. „Láska to je. Jenže pramení z něčeho jiného, než si oba myslíte,“ vysvětlovala opatrně. 

„Přestaňte už laskavě mluvit v hádankách,“ přerušil ji Desmond netrpělivě. „A řekněte mi…“ 

„Desmonde, nech mě prosím mluvit,“ vrátila se nekompromisně ke slovu jeho společnice. „Abych ti to mohla vysvětlit co nejlépe, musíme se vrátit k tvé minulosti. Ať už tady, nebo tehdy… minule, jak říkáš. Můžeš aspoň chvíli spolupracovat? Slibuji ti, že ti řeknu všecko, co vím. Ale musíš mi pomoct.“ 

„Dobře, dobře, dobře,“ mávl rukou rezignovaně Desmond. „Ptejte se, výslech zahájen, advokáta nechci, budu se hájit sám. Chcete mě napojit na detektor lži?“ dodal ironicky. 

„Ne, můj milý, ty nemáš zapotřebí lhát. Z hloubi duše věříš tomu, že je všecko v pořádku,“ zavrtěla hlavou Eloise s jakýmsi smutkem. „Jenže není.“ 

„Ptejte se,“ zopakoval chladně Desmond. 

„Řekni mi něco o svém dětství a mládí, prosím,“ vyzvala ho Eloise. 

Desmond se ušklíbl a začal odříkávat. „Desmond David Hume, narozen 17. října 1968 v Glasgow, syn svobodné matky Ashlynn Wallaceové – otec si ji vzal až po dvou letech, když dostudovala na Oxfordu. Odstěhovali jsme se do menšího města, pak se narodili tři bratři – Steven, James, Michael.“ Pak se do neosobní recitace životopisu vkradl osobní tón. „Když mi bylo devatenáct, otec od nás odešel. Matka na mě tlačila, že jsem nejstarší a musím se o bratry postarat. Našel jsem si práci a rok jsem se ji snažil zvládnout zároveň se studiem medicíny. Samozřejmě neúspěšně. Musel jsem si vybrat. Nechal jsem školy,“ dodal hořce Desmond. 

Pak se na svou společnici podíval s nevídaným chladem v teple hnědých očích. „Jestli vám jde o datum narození, tak ano, samozřejmě vím, že se Penny narodila ve stejný den. O čtyři roky později v Londýně. Byla to jedna z prvních věcí, které jsme o sobě zjistili a které nás… zaujaly. Rok má jenom třistapětašedesát dní, takže se občas stane, že má někdo narozeniny ve stejný den jako vy,“ dodal ironicky. 

Eloise si povzdychla. „Až na dvě věci to sedí. Vlastně tři.“ 

Desmond se na ni beze slova zadíval. Chvíli si měřili jeden druhého, jak seděli na lavičkách pod lampou, mezi sebou stůl jako bariéru, bránící vyslancům dvou válčících táborů vytáhnout na sebe zbraně a pustit se do boje na život a na smrt. 

Z klubu sem zalétly tóny a slova nové písně. "Odpověď, můj příteli, ti může dát šumění větru, odpověď je v šumění větru..." Desmond se ironicky zasmál. 

„Tři věci,“ zopakovala Eloise. „Tvoje místo narození, Pennyino místo narození… a její rok narození.“ 

„Kam tím míříte? Proč by mi o tom Pen lhala?“ reagoval ostře Desmond. 

„Lhala ze stejného důvodu, z jakého ty lžeš o svém místě narození, Desmonde. Nezná pravdu.“ 

„A pravda je jaká?“ 

„Penelope se narodila ve stejný den jako ty. Na stejném místě,“ řekla pomalu Eloise. 

„Co… co tím chcete říct?“ zaváhal Desmond. Vztek se z něj začal vytrácet a do hlasu se mu vplížila nejistota… a podtón strachu. Strachu z toho, co se měl dozvědět… a co vlastně vědět nechtěl, jak si najednou uvědomil. 

„Penny není o čtyři roky mladší než ty. Vlastně je starší než ty, přibližně o čtyřicet minut. Ty a Penny jste dvojčata.“ 

* * * 

Eloise vyčkala, až šokovaný Desmond informaci vstřebá. Pak pokračovala: „Narodili jste se na ostrově, oba dva. Nepřišlo ti nikdy zvláštní, že Penny nemluví o své mamince? To proto, že žádnou nemá, nikdy ji nepoznala. Desmonde, její matka je i tvoje matka. Ale tvůj otec není ten, který vás opustil, jak sis myslel. Tvůj otec je… Charles.“ 

Desmond zavrtěl hlavou. „Lžete. To… to není pravda, narodil jsem se v Glasgow, proč by mi matka lhala?“ 

„Protože se styděla! Styděla se ti říct, že jsi skandální dítě studentky a externího profesora elitní univerzity,“ odsekla Eloise. Pak znovu tón hlasu zmírnila, jako by naproti sedícímu muži nechtěla ubližovat víc, než bylo nutné. "A nejspíš to nechtěla připomínat ani sama sobě." 

„Když se zjistilo, že je tvoje matka těhotná, rozhodla se univerzita skandál ututlat. Charles souhlasil, že se o ni postará a že zařídí, aby se nic nedostalo na veřejnost. Tvoje matka s tím souhlasila také, takže se dohodli, že dítě porodí na utajeném místě a až se zotaví, vrátí se do Anglie. Po porodu měla od školy dostat výjimečně vysoké stipendium, aby mohla dostudovat a o dítě se postarat,“ vysvětlovala Eloise. 

„To utajené místo byl ostrov, jak už jsem řekla. Tvoji matku jsme tam vzali pár týdnů před porodem. Jenže když se narodilo první dítě, zjistili jsme, že čeká dvojčata. Lynn vyčerpal už první porod, takže tebe přivedla na svět v jakémsi polovědomí a okamžitě poté omdlela. Pak se probrala, ale pamatovala si jen první dítě. Druhý porod už její traumatizovaná mysl nezvládla – prostě druhé dítě vytěsnila. 

Charles počítal s tím, že Lynn odjede i s dítětem a bude vše vyřešeno. Jenže když… když vás viděl, něco se v něm pohnulo a on… no, zkrátka se v něm probudily otcovské pudy. Když Lynn po porodu ztratila vědomí, rozhodli jsme se jí říct, že jedno z dětí nepřežilo. Ona nám to ale usnadnila – na druhý porod si vůbec nevzpomínala. Nemuseli jsme jí lhát. Když se zotavila a požádala nás o své dítě, přinesli jsme jí tebe,“ vyprávěla Eloise. 

Desmond se ani nepohnul. 

„Charles se rozhodl nechat si u sebe holčičku. Z mnoha důvodů. A roli hrálo samozřejmě i to, že jsi byl matce podobnější než Penelope – tmavé vlásky, tmavé oči. Penny byla světlovlasá, modrooká, prostě po Charlesovi. Neříkali ti snad v dětství, že jakobys mamince z oka vypadl, Desmonde?“ zadívala se na něj Eloise. 

„Zato bráchové se podobali spíš otci,“ řekl tiše, jakoby sám pro sebe. 

Eloise přikývla. 

Nechala se ale ukolébat předčasně – Desmond se s takovou zprávou prostě nehodlal smířit. „To ale nic nevysvětluje. Dobře, možná mám jiného otce než mí bratři, ale že by Penny… ne, to je nesmysl,“ uhodil dlaní do stolu. „Snažíte se mi něco namluvit, abyste… abyste dosáhla svého.“ 

„Desmonde, řekni mi jediný důvod, proč bych ti měla takhle lhát. Mám své důvody, proč nechci, abyste spolu byli za těchto okolností – k těm se ještě dostaneme. Ale kdyby to nebyla pravda, proč bych ti tohle všecko tvrdila?“ zadívala se na něj zpříma Eloise. 

Uhnul očima. 

„Já… já nevím. Ale to nemůže být pravda, to je pitomost,“ dostal ze sebe. 

Eloise se opatrně dotkla jeho ruky, ležící na stole. „Desmonde, vzpomínáš si na to… minulé? Vzpomínáš si, jak jste se poznali, jak jste se zamilovali, jak jste spolu žili?“ 

Přikývl. 

„Cos na ní měl nejraději?“ 

„Já… nevím, je krásná, milá, inteligentní, vtipná. Rozumíme si, máme podobné zájmy,“ vypočítával Desmond. 

„Rozumíme si. To je ono. Rozumíte si. Nenapadlo tě někdy, že si rozumíte až moc? Že Penny ví, na co myslíš, ještě než to řekneš? Že udělá to, co právě chceš, aniž bys to jakkoli naznačil? Že ti zavolá ve chvíli, kdy sis na ni vzpomněl a mluví o tom, o čem jsi zrovna přemýšlel, že bys s ní měl probrat?“ naléhala Eloise. 

Maličkosti jako věci, chybějící na seznamu nákupů, který psal jeden, ale ten druhý je přesto koupil. Náhodná setkání během pracovních pochůzek na místech, kde ani jeden v tu dobu neměl být. Lístky do divadla na hru, o níž si právě toho dne říkal, že by nebylo špatné ji vidět. 

„Možná… asi máte pravdu,“ připustil neochotně. 

„Podle vědeckých výzkumů je tohle duševní spojení nejintenzivnější právě mezi dvojčaty. Je to ověřené, můj milý. Vy dva si nečtete myšlenky z lásky, vy si je čtete, protože jste si příliš podobní a myslíte stejným způsobem,“ řekla tiše Eloise. „Z toho vyplývají i stejné nebo podobné záliby. Nemáte snad rádi stejné spisovatele? Neposloucháte stejnou hudbu? Neshodujete se v politice? Desmonde, to nejsou náhody…“ 

„Penny miluje červenou, kterou já nenávidím,“ zamumlal Desmond polohlasem. Jako by mluvil sám k sobě. 

„Ale jistě. Nejste kopie, jste jen dvojčata,“ přikývla bělovlasá žena. 

Desmond chvíli mlčel. Pak se nečekaně zvedl. „Ne, tohle je pitomost! Vymysleli jste si to s Widmorem, abyste nás rozdělili,“ začal křičet. Byl to poslední, zoufalý pokus o záchranu situace. 

„Posaď se prosím zpátky,“ požádala ho klidně Eloise. „Doufala jsem, že na tohle nedojde, ale jak vidím, musím tě přesvědčit.“ 

Sáhla do kabelky… a vytáhla obálku, z níž vyndala dvě staré fotografie. 

Na jedné byli dva novorozenci, staří maximálně několik hodin; jednoho z nich Desmond neomylně poznával. Tmavovlasé dítě bylo bez jakýchkoli pochybností to, které znal tak dobře ze starého rodinného alba. Byl to on sám. 

Na druhé fotce bylo jen druhé dítě, světlovlasé s velkýma očima. V náručí je držel o několik desítek let mladší Charles Widmore. Hrdě se usmíval. 

* * * 

Desmond se zhroutil na lavičku. Chvíli jen mlčky zíral na snímky a beze slova vrtěl hlavou. 

Pak se podíval na bělovlasou ženu, která trpělivě seděla naproti němu. 

„A co mám teď sakra dělat,“ vykřikl zoufale. „Co mám dělat? Vzal jsem si vlastní sestru, možná jsem s ní i měl dítě, krásnýho chlapečka, syna zvrhlé nepřirozené lásky, sakra,“ složil si Desmond hlavu do dlaní. „Už… nemůžu se za ní vrátit, nemůžu s ní odejít, už nikdy se na ni nebudu moct ani podívat, aniž bych…“ Nedomluvil a rozplakal se. Byl na dně. 

„Přesně tohle jsme nechtěli,“ řekla tiše Eloise. „Teď už jste se to dozvědět neměli, bylo pozdě – co se stalo, stalo se. Jenže ty sis o to řekl, chtěl jsi celou pravdu. Není to tak?“ 

„Jo, je to moje chyba, všecko je moje chyba,“ mávl rukou beznadějně Desmond. „Byl jsem naprostej idiot, protože jsem chtěl být s tím, s kým jsme se měli rádi a nenapadlo mě, že to je všecko špatně, že to je jenom past nastražená osudem, jistě…“ 

„Jako idiot se s prominutím chováš teď, můj milý,“ přerušila ho poněkud netrpělivě Eloise. „Jistě, jsi v šoku, ale to neznamená, že se můžeš zahrabat do zoufalství a strávit zbytek života v sebelítosti a nejspíš i v alkoholu, jak tě znám.“ 

Podíval se na ni jako na zjevení. „A co podle vás mám dělat?“ 

„Poslouchat mě, Desmonde. A poslouchat mě pečlivě, protože to, co ti teď řeknu, ti už nejspíš nebudu moci zopakovat,“ řekla důrazně Eloise. „To, že jste se s Penny narodili oba na ostrově, má obrovský význam. To proto jste nesměli být spolu.“