823 - Zóna

Na Ostrově po přestěhování Claiřina tábora zavládl klid. Tři tábory prožily vánoční dny relativně v klidu a po svém.

Černého skupina, zejména Claire a Kate, si užívaly pohodlí Dharmavillu a komfortu obyvatelných domů. Obě ženy připravily improvizovanou vánoční večeři. Když pak malý Charlie, nyní mnohem spokojenější a klidnější, usnul, dokonce si otevřely krabici vína, kterou našly v zásobách. Vše najednou vypadalo lépe. Claire se chovala klidněji a vyzpytatelněji, Charlie se zklidnil, přestal utíkat a jeho noční záchvaty pominuly. I Kate se cítila lépe. Obrovská únava sice nadále přetrvávala, ale už neměla ten neustálý strach, čím kdy podráždí Claire nebo kdy zjistí, že Charlie se zase někde toulá. Černý, který pro sebe obsadil chatku po Benovi, s nimi trávil čas střídavě – nějakou dobu s nimi pobyl, pak se někam vytratil.

Druzí vlastně ani Vánoce neslavili. Jejich čas běžel v jiných cyklech a do jejich společnosti se dostali i lidé z kultur a časů, které vánoční svátky neznaly. V dobách kolem slunovratu se sice scházeli, pobývali spolu víc než obvykle a měli i své rituály, ale to vše teď, v době Azylu v uzavření v těsném okruhu síně pod Sochou jaksi ztratilo smysl. Jen Richard s Eloise navštívili Hurleyho tábor. Eloise, ať si to sebevíc nepřipouštěla, musela stále myslet na Daniela. Teď, když svého dávno ztraceného syna zázrakem získala zpět na dosah, záleželo jí na něm víc, než by kdy byla ochotna přiznat. Zeptala se dokonce Walta, zda o jejím synovi nemá nějaké informace z jeho spojení s pevninou, ale chlapec jí nemohl nic sdělit. Nic nevěděl.

Walt nebyl s Chris ve spojení už dlouhé dny, respektive noci. Od té šílené noční můry nabyl dojmu, že komunikovat s ní ve stavu, kdy sám plně nekontroluje své sny a představy, by mohlo být nebezpečné. Neozýval se jí a výrazně omezil i komunikaci s Charliem.

Místo toho své dny věnoval sám sobě. Od té doby, co zjistil, že na Ostrově stále je Vincent, trávil hodně času s ním, Rose a Bernardem. Obrovsky pookřál. Radost z toho neměl jen on, ale i Hurley s Benem.

„Jsem hrozně rád, že si Walt našel něco, pro co tady může žít,“ přiznal se Hurley Benovi. „Na krocení Ostrova a svejch vloh bude mít času dost. Teď je potřeba, aby se hodil do klidu a naučil se tady fungovat.“

Ben s ním rád souhlasil. I on rád viděl, jak se chlapec dává do pořádku. Tušil, že v něm Hurley vidí svého nástupce… že jestli se jednou někdo z lidí na Ostrově stane dalším Strážcem, nebude to on, Ben, ale právě Walt. Ale kupodivu mu to vůbec nevadilo. I Ben se v posledních dnech jaksi uklidnil a nabyl důvěry. Způsobil to Hurley. Vyzařoval tady kolem sebe jakýsi klid… že pokud se jeho lidé budou spoléhat na něj a nebudou příliš drasticky zasahovat do ostrovní rovnováhy, budou věci dobré.

V tomhle duchu prožili i Vánoce. Shodli se, že by si všichni přáli je skromně oslavit. Nalovili ryby, Ben chytil pár divokých ptáků, připravili něco sladkých hlíz a divoké zeleniny a pak s tím vším vyrazili k Bernardovi a Rose.

Staří manželé byli ze společnosti nadšeni. Všichni spolu strávili hezký večer plný dobrého jídla, laskavosti, vstřícnosti, povídání a skoro až veselí. Bylo jim dobře, všude byl klid a oni věřili tomu, že se věci konečně obracejí k lepšímu.

Walt každé odpoledne chodil k Bernardovi a Rose, trávil čas s nimi, ale hlavně s Vincentem. Hrál si s ním a cvičil ho nedaleko jejich chýše. Naučil se dodržovat pravidla o bezpečnosti pohybu na Ostrově, věděl o místech, která jsou bezproblémová, a v nich trávil většinu času. Zvykal si.

* * *

Všecko vypadalo dobře až do noci, kdy se lámal rok 2007 a 2008. Poslední den roku 2007 se nijak nevymykal rutině. Jenom Černý se toho dne vůbec neukázal v Dharmavillu, ale Claire ani Kate z toho nic nevyvozovaly. Někdy prostě býval nevyzpytatelný a ony se naučily brát to jako fakt.

Příchod nového roku nikdo neslavil, neměli potřebu. Večer šli všichni spát. Odebrali se do svých přístřešků a usnuli – někdo hluboce a klidně jako Walt, jiní lehce… ale spali všichni.

Uprostřed noci něco Walta vzbudilo. Byl to štěkot. Zvuk se nesl z dálky – odněkud z džungle. Z hloubi Ostrova. Walt se posadil na svém lůžku a zaposlouchal se.

Byl to Vincent, tím si byl jist. Možná utekl Rose a Bernardovi, pomyslel si chlapec. Chvíli naslouchal Vincentovu štěkotu. Byl zvědavý, trochu podrážděný a zvolna sílil.

Walt si obul boty a potichu se vyplížil ze stanu. Sebral pochodeň, hořící nedaleko vchodu do jeho stanu, zamířil k džungli a znovu se zaposlouchal do štěkotu. Nedalo se odhadnout, jak daleko se pes nachází – zvuky se tichou a dusnou džunglí nesly úplně jinak. Walt udělal několik kroků a otočil se zpátky k jejich táboru.

Hurley i Ben spali. Vincent v dálce dál štěkal, čím dál podrážděněji. Pak se do jeho štěkotu vkradlo něco dalšího – strach. Se štěkotem se teď mísilo kňučení. Pes se něčeho bál.  Waltovi se rozbušilo srdce. Udělal několik kroků do džungle, potichu, aby neprobudil své přátele. Věděl, že to, co dělá, není rozumné. Správné by bylo vzbudit Hurleyho a Bena a říct jim, co se děje. Jenže… věděl, že by v noci do džungle nevyrazili. Popošel dál a otáčel se, snažil se poznat, odkud se zvuky nesou. Co když se něco dělo u Rose a Bernarda a pes se snažil přivolat pomoc?

Pak Vincentovy zvuky přešly do vytí. Už v nich nebyl jen strach, ale i bolest. V džungli se něco dělo a Walt se najednou přepnul z módu mladého dospělého kluka, co se tak trochu poflakuje a hledá si zábavu na hodně divným místě, a zase z něj bylo to vystrašené děcko, co právě přežilo leteckou katastrofu, přišlo o mámu a ten, koho považovalo za otce, ho vrazil cizímu a poněkud nevyrovnanému muži. A jediné, co mu zůstalo ze starého života, byl Vincent. Vincent pro něj tehdy byl tím jediným, co mu zbylo, proto mu na něm tak obrovsky záleželo… a to vše teď s Vincentovým zoufalým vytím a nářkem ožilo.

Walt vyrazil do džungle a šel za štěkotem. Nejprve se snažil postupovat potichu, ale jak se vzdaloval od tábora, bylo mu to už jedno. Šel stále rychleji, pak běžel, prodíral se porostem… Místa, kudy běžel, nepoznával. Štěkot se rozhodně nenesl od usedlosti starých manželů. Přicházelo to z hloubi Ostrova.

Walt nevěděl, jak dlouho utíká, vládu nad ním převzal adrenalin. Běžel, klopýtal, lapal po dechu a měl zoufalý pocit, že je příšerně pomalý a že každé další Vincentovo zavytí určitě skončí uprostřed, jako by je něco strašlivého uťalo… navždy. Ale i když si připadal příšerně neohrabaný a pomalý, zvuky pomalu sílily.

Pak ho najednou Vincentův nářek obklopil. Znělo to, jako by pes stál těsně za ním, pak těsně před ním… jako by zvuk kroužil. Walt se zastavil, zběsile oddychoval a otáčel se kolem dokola. „Vincente! Vincente! Pejsku!“

Byl u bambusového hájku.

Walt měl najednou pocit, že štěkot vychází zpod země. „VINCENTE!“ zařval a začal se rozhlížet. Všude byla tma… a štěkot a vytí se přeléval, jako by vycházel odevšad.

Walt si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy. Dál se vyděšeně rozhlížel, ale k ničemu to nebylo.

Pak uslyšel v džungli další zvuky. Byly to kroky.

„Co… kdo to…“

„Ahoj, Walte,“ rozezněl se džunglí známý hlas.

* * *

Štěkot ztichl a Walt se otočil. Postavu, která za ním stála, moc dobře znal. Jackova silueta se rýsovala proti noční džungli.

„Ne!“ vykřikl chlapec. „Kde je Vincent? Cos mu udělal?“

Černý v Jackově těle se klidně usmál. „Vincent je v Bernardově domku. Trošku jsem ho napodobil.“ Usmál se. V džungli jako na povel něco zašustilo a rozezněl se štěkot. Walt se roztřásl.

„Takže on tady…“

„Není,“ potvrdil Černý. „Vylákal jsem tě sem.“

Chlapec ustoupil. Pak se zastavil; nechtěl vypadat jako zbabělec.

„Nesnaž se utéct, prosím tě,“ požádal ho muž. „Neutekl bys daleko, jsem rychlejší než ty. A banyány tady nejsou,“ ušklíbl se.

 „Proč? Co mi chceš?“

„Chci s tebou mluvit,“ řekl Jackův hlas. Pak zpřísnil. „My dva si musíme něco vyjasnit. Vím, co děláš.“

„Já?“ Walt se pokusil zatvářilt udiveně.

„Ty. Moc dobře víš, o čem mluvím, Walte.“

Jackovy oči byly tvrdé.

„Já nic…“

Černý byl najednou těsně u něj, nejprve mu vyrval z ruky pochodeň a zapíchl ji do země, a pak bleskurychle nabyl kouřové podoby. Obkroužil chlapce a přikoval ho k zemi, takže se Walt najednou nemohl ani pohnout.

„Vím, co děláš,“ zopakoval Černý, tentokrát už hlasem ve Waltově hlavě. Walt měl pocit, že se mu rozskočí. Snažil se vystavět si v mysli tu pomyslnou zeď, která dokáže udržet uvnitř všecko – světlo, myšlenky, energie, slova, vše – ale nešlo to. V porovnání se silou Černého nemohl udělat nic. Černý se mu probíral myšlenkami a bez problémů si v nich četl.

„Hurley ani Ben nepřijdou,“ zareagoval posměšně. „Neví, že jsi pryč. Nikdo kromě tebe ten štěkot neslyšel. Byl to můj dárek… jenom pro tebe.“

Walt se třásl. „Co po mně chceš?“

„Walte, ty to dobře víš, ale já chci, abys mi to řekl sám.“

„Já…“ Hlas mu odumřel. Zoufale se snažil přemýšlet, co by ta věc mohla chtít slyšet. Černý se trochu stáhl, aby mu dal prostor k úvahám. Jakmile Walt ucítil, že se napětí v jeho hlavě trochu zmírnilo, pokusil se vybudovat si pomyslnou ochranu kolem svých myšlenek. Černý to vycítil.

„Walte,“ řekl pomalu a výhružně. „Budeš se mnou mluvit. Jestli ne, tak…“

„Já nevím, co…“

„Dobře, jak chceš,“ zahučel Černý. „Ukážu ti to.“

Pak se mu vboural do hlavy ještě větší silou než předtím. Walt přitiskl ruce k třeštící hlavě a najednou viděl sám sebe – sám sebe, jak si ve snu, který před několika dny nebo týdny, hraje s malým Charliem. Sen byl dětsky zdeformovaný. Walt byl černý jako bota, větší než ve skutečnosti, a klaunovsky přátelsky se pitvořil a hrál si s dítětem. Vzpomínka dvouletého dítěte na živý sen.

S Waltovým bolestným sténáním se mísil jekot malého Charlieho. Nesl se z těsné blízkosti z džungle.

„Dost, prosím,“ zablábolil nakonec Walt. „Já…“

Bolest povolila. Walt se roztřásl. Charlieho křik v džungli ztichl.

„Jo. Já... Jo, byl jsem to já." 

Černý nabyl lidské podoby. „Mohl bych se tě zeptat, proč jsi to dělal, ale už to nepotřebuju. Musím uznat, že to byl dobrý plán – dostat nás co nejdál tím, že nasadíš malýmu děcku do hlavy pár pěknejch představ. Brečící malý dítě, jeho rozhozená rádoby matka a její vyděšená známá, který mrněti splní první poslední… to není vůbec špatný plán.“ Uznale pokývl hlavou.

„Vlastně jsi dosáhl svého, co?“ pokračoval po chvíli. „Byla to moje chyba, že jsem tyhle věci nesledoval. Ale teď už o tom vím. A obtěžuje mě to. Víš, co to znamená, že ano, Walte?“

Chlapec mlčel.

„Víš, co to znamená. Tohle skončí, Walte. Právě teď.“

Černý se na na Walta zahleděl. Chlapec se opíral o jeden z pevnějších stromků a pozoroval ho. Nic neříkal.

„Ptal ses, co od tebe chci. No, přesně tohle: aby ty tvoje výpravy do cizích myšlenek skončily.“

Walt překvapeně zvedl hlavu. Takže šlo jen o tohle? Vždyť i on sám se rozhodl, že s tím přestane. Přikývl na souhlas. „Slibuju. Skončil jsem s tím. Vážně.“

„Skončils,“ kývl také Černý. „Ale jinak, než si myslíš.“

Trvalo jen okamžik, než to Waltovi došlo.

* * *

Černý by Walta mohl kdykoli zabít. Chlapec sice byl pod Hurleyho ochranou, ale Černý by si nějakou kličku našel, stejně, jako si před časem poradil s odstraněním Jacoba. Problém nebyl s tím, jak Walta odstranit. Problém byl, že Walta nebylo možné odstranit – ne tady.

Walt v sobě měl obrovské množství energie, která ho spojovala s Ostrovem, a nikdo přesně nevěděl, jak k ní přišel. Nevěděl to ani Černý. Při hledání v chlapcových myšlenkách tam nenašel žádnou konkrétní vzpomínku na nabytí schopností, která by třeba mohla dát návod, zda a jak tu energii lze uvolnit.

Kdyby Walt zemřel, tahle energie by se mohla uvolnit a rozkolísat nestabilní zdroje na Ostrově. Ani Černý nevěděl, co přesně by se pak stalo. A riskovat to nechtěl. Mohlo to způsobit to, po čem toužil – uvolnit síly z ostrovního zakotvení do celého světa, a on by mohl konečně jít pryč… ale také se mohl stát pravý opak. Černý nechtěl riskovat.

Chlapec tohle nevěděl, a tak na muže jen zíral. Pod tmavou barvou jeho pleti nebyla vidět bledost. Kdyby byla, byl by bílý jako stěna.

* * *

Černý si tu chvíli Waltovy hrůzy vychutnával. Pak konečně promluvil. „Nezabiju tě.“

Walt dál mlčel.

„Ale něco s tebou udělat musím. Budu na tebe hodný. Dostaneš na výběr, dám ti hned tři možnosti.“

„Za prvé,“ ukázal Černý na Jackově ruce zdvižený palec, „přidáš se ke mně. Bylo by to nejlepší pro nás oba, to si připusťme. Já se zbavím tvých pokusů o zasahování do našich věcí, a ty jenom získáš. Budeš moct bydlet v pohodlí v domcích, jíst lepší jídlo, chodit si, kam se ti zachce, mluvilt s Kate a Claire… a  můžeš se ode mě něco naučit. Je toho hodně, to mi věř. Hodně toho v sobě máš… a když tě naučím s tím zacházet, můžeš dosáhnout obrovských věcí.“

Ve Waltovi se všecko sevřelo. Přidat se k té věci, která ho pronásledovala po Ostrově? Věci, které absolutně nerozuměl? A co hůř… odejít od Hurleyho? Od Hurleyho, který se k němu vždycky choval tak hezky a dal mu to, v co už Walt nikdy nedoufal – pocit domova?

Před očima se mu zjevil Strážcův dobrácký obličej a jeho mohutná postava, kolébající se od oceánu. „Ne,“ bezděčně zašeptal Walt.

„A DOST!“

Černého výkřik vyplašil několik nočních zvířat v džungli a Walta málem srazil na kolena. Zase se roztřásl. „Co…“

„Děláš si ze mě dobrý den? Mluvíme tady o tom, že ty tvoje komunikační pokusy na Ostrově končí, já ti dám trochu prostoru, aby ses mohl nadechnout a uvažovat… a ty s tím začneš znova?“

„Já nechtěl,“ vzlykl Walt. Myslel to vážně. Ve chvílích, kdy byl vyděšený nebo dezorientovaný, se mu to stávalo – prostě to bylo bezděčné volání o pomoc. „Já vážně…“

Černý změnil podobu a obkroužil chlapce. Opravdu nelhal. No dobře. Černý už toho zažil dost a dobře věděl, co dovedou lidé dělat v hrůze a šoku při setkání s ním. Walt v tom nebyl výjimkou. Vlastně na tom byl ještě dobře – neutíkal v panice bez ohledu na cestu, neskákal z oken, nehroutil se v nekonečném hysterickém záchvatu. To, že byl vystresovaný a nekontroloval všecky své myšlenky, bylo pochopitelné.

„Dobře, budeme dělat, že se to nestalo,“ promluvil, opět v Jackově podobě.

„Pojďme k variantě dvě,“ ukázal dva prsty. „Ta obnáší to, že všichni zůstaneme tam, kde jsme. Ty u Hurleyho, vy ve svým táboře, my v našem. Dost daleko od vás,“ zdůraznil, aby dal najevo, že jde vlastně o velice laskavou nabídku. „Ale s jednou podmínkou.“

„Nebudu s nikým od vás komunikovat,“ skočil mu do řeči Walt. „Jasně, že ne.“

„Jasně, že ne,“ napodobil ho Černý – Jackovými ústy to znělo absurdně – a pokračoval.

„Ty ale nebudeš s nikým komunikovat proto ne proto, žes to slíbil, ale proto, že to nepůjde. Protože ty, Walte, teď něco uděláš.“

Chlapec na něj upřel hnědé oči s jedinou otázkou. Nemusel nic říkat.

„Brzy ti řeknu, o co půjde,“ pokračoval Černý. „Ale než ti řeknu to „ale“ za velkoysou nabídkou, nastíním ti ještě třetí variantu. Pokud neuděláš ani to první, ani to druhé, budu tě té tvé síly muset zbavit.“

Waltovi se po páteři projela ledová ruka. „Jak…“

„Jednoduše. Prostě to z tebe vyrvu. Ty v sobě máš energii, já ji v sobě mám taky… a já jí mám víc. Funguje něco jako gravitace. Když budu chtít, vezmu si ji z tebe.“

Walt si vzpomněl na to utrpení, když se mu Černý probíral v hlavě. Znovu se zašklebil v připomínce bolesti.

„Ano, nebude to příjemné. Bude to taková bolest, jako bych ti rval z hlavy mozek a z těla polovinu orgánů. A když to skončí, zůstane z tebe troska. Seberu ti něco, bez čeho neumíš žít, a ještě v tobě zůstane vzpomínka na tu hrůzu, kterou prožiješ. Bude z tebe šílenec s mozkem na kaši.“

Walt si přitáhl paže k tělu a objal si je. Měl zježené chloupky. Trýznilo ho už jen si něco takového představit. Skoro neznatelně a pomalu zavrtěl hlavou. Nebyl v tom odpor, ale prosba. Už jen to, že ho tahle bytost přinutila prosit, ho děsilo a znechucovalo, ale nemohl jinak.

„Takže se vrátíme k variantě dvě, předpokládám.“

Černý se protáhl. V džungli cosi zašustilo. Walt se ani nepohnul a čekal, jaký ortel ho čeká.

„Ty tenhle ostrov rozdělíš.“

* * *

„Cože?“ Walt vytřeštil oči.

„Rozdělíš tohle zatracený místo. Umíš na dálku ovládat to kolo v podzemí, viděl jsem to. A umíš ovládat, kam ta energie prosákne. Takže nasměruješ proud energie tak, aby prošla v jednom dlouhém pásu přes celý tenhle ostrov.“

„To přece…“ 

„Chceš říct, že to nejde? Myslíš tím všecky ty Hugovy řeči o tom, jak je Ostrov rozkolísaný a jak se musí zklidnit a jak se musí usadit proudění energie? No, to je částečně pravda. Proto jsem tě taky neposlal do podzemí, abys s tím jednoduše pohnul. Bylo by to pro mě mnohem snazší, pravděpodobně bych se tě tím zbavil a byl by klid. Ale pro Ostrov je to až moc riskantní. Takže to uděláme jinak.“

V džungli se opět něco ozvalo, ale jak Černý, tak Walt teď byli zabráni do rozmluvy. Jeden se cítil jako vítěz, který si diktuje podmínky, druhý byl zahnaný do kouta a jen čekal na rozsudek.

Černý pokračoval. „Ty posuneš v čase jen malou část tohohle ostrova. Nasměruješ energii tak, aby prošla Ostrovem… a ta část, kudy to projde, se trvale vychýlí z času. Uděláme to tady – jsme v jednom z nejužších míst Ostrova. Budeš to tak mít jednodušší.“ Zatvářil se, jako by byl kdovíjak spokojen se svou shovívavostí.

„To ale nedokážu. Ostrov je obrovskej,“ namítl Walt chabě.

„Ale dokážeš,“ pousmál se Černý. Ten úsměv byl krutý. „Bude to bolet a vyčerpá tě to, možná ti to odebere kus sil už napořád… ale pořád to bude lepší, než varianta číslo tři, nemyslíš?“

Walt se opět stáhl.

„Tak to nebudeme prodlužovat,“ řekl Černý. „Ty si tady pěkně sedneš a uvědomíš si, že pod tímhle lesíkem je jeskyně a v ní obrovský vývěr ostrovní energie. Jo?“

„Jo,“ přikývl Walt váhavě. Zadíval se kolem sebe. A opravdu – cítil to. Černý mluvil pravdu. Bylo to tam. Zdroj energie, další velký vývěr, ještě silnější než ten pod Orchid.

„Přítok energie je v téhle chvíli určitým způsobem… regulovaný. To trošku upravíme a ty si teď připravíš něco jako nálevku, kterou ta energie vyteče ze zdroje nahoru na povrch… a vyvěrá tady v pásu, který se potáhne od jednoho pobřeží k druhému.“

„Co v tom pásu bude?“ zeptal se tiše Walt. Bál se, co se dozví… ale musel se zeptat.

„Upravené časoprostorové vlastnosti,“ odpověděl klidně Černý. „Asi dost výrazně upravené. Co je podstatné… nepůjde jím projít skrz. A to ani tvýma šikovnýma myšlenkama. Energie, kterou vysíláš, když někomu něco cpeš do hlavy, se při průchodu pásmem změní… a tvoje zpráva nedojde v takové podobě, jakou jsi vyslal. Bude z toho změť nesmyslů. Zasahování do cizích snů a představ končí, Walte.“

* * *

Walt se zoufale rozhlédl. „Nerozbije to Ostrov na kusy?“

„Když to uděláš dobře, tak ne. Takových míst, kde proniká energie na povrch, je tady na Ostrově víc. Taky už jsi v nich byl, nepamatuješ? Stávají se tam občas zvláštní věci, ale fyzicky tam ta místa pořád jsou. Dokud má vývěr určitou hustotu energie na určitý prostor, zůstává hmota fyzicky tady. Přesune se až po překročení určité hodnoty. A ty uděláš něco podobného – uvolníš sice na povrch obrovský proud energie, ale rozprostřeš ho po velké ploše.“

„Po tom pásu,“ zamumlal Walt, jak se ujišťoval, že tomu rozumí správně.

„Přesně tak,“ potvrdil Černý.

„A co se stane, až ten vývěr skončí?“

„Ten vývěr nikdy neskončí,“ usmál se Černý. „Ze zdrojů proudí energie už tisíce let. Bude proudit dál.“

„Ale já ho neudržím napořád!“ vykřikl Walt. Vytvořit neprůchodné bariéry, které udrží proud energie v požadovaném prostoru, ho stálo obrovské množství sil, a dokázal je udržet jen chvíli. „Nedokážu to dlouho. Viděls to přece.“

Černý klidně přikývl. „Já vím. Bude stačit, když uděláš prvotní nasměrování. Proudící energie si brzy udělá vlastní koryto a bude pak už proudit sama.“

Walt zoufale sevřel pěsti. Věděl, že po něm Černý chce něco strašného, závažného, s nedozírnými následky. Nechtěl to udělat. Ale zbylé možnosti byly ještě horší.

Poprvé v životě upřímně zalitoval, že u sebe nemá zbraň.

Zadíval se do džungle a napadlo ho, co by se stalo, kdyby se pokusil utéct. Možná by to s ním Černý skončil.

* * *

„Walte, na tohle ani nemysli,“ ozvalo se za ním.

Znovu se otočil k Černému. Jenže otočený byl i Černý.

Oba se dívali do džungle, směrem ke kraji bambusového háje.

Stál tam Hurley, rozcuchaný, zpocený, a pár kroků za ním i Ben se dvěma pistolemi. Jak byli Walt s Černým zabráni do rozhovoru, nevšimli si jejich příchodu. Hurleyho vzbudila před chvílí Waltova zoufalá myšlenka… a okamžitě s Benem pochopili závažnost situace a vydali se na pomoc.

Hurley mluvil tiše, uklidňujícím hlasem. „Walte, hlavně klid. Neudělej žádnou hloupost.“

V chlapci se něco uvolnilo. Strašně zatoužil se ke Strážci rozběhnout, prosmyknout se kolem Jackovy postavy… ale v tu chvíli to Černý vycítil a náhle mezi Waltem a Hurleym s Benem byla kouřová bariéra. Pak se opět zformovala do lidské podoby.

„Všichni zůstanete tam, kde jste. Walte, jestli se pokusíš jít k nim, provedu variantu číslo tři,“ varoval Jackův hlas. Pak přešel do shovívavějšího, skoro až bratrského tónu. „Hugo, víš, že když to nedovolím, neprojdeš kolem mě. A já ti to protentokrát nedovoluju. Dneska jsem tady byl první já a velím tady já.“

Hurley zvedl dlaně na znamení vstřícnosti. „Jo, v klidu. Nechci ti velet. Jen… pojďme to vyřešit. Pusť Walta.“

„Pustím,“ přikývl Černý. „Jen co pro mě něco udělá. Může si sám vybrat, co to bude.“

Kývl na Walta. „Tak která varianta to bude?“

Walt se zoufale zadíval na Hurleyho a prosil ho o pomoc. Nakoukni se mi do hlavy, křičel myšlenkami. Hurley to co nejšetrněji udělal. Černý to s pobavením sledoval.

„To nemyslíš vážně,“ zadíval se Hurley na Černého a udělal krok k němu. Pak se ale zarazil – další krok už udělat nemohl. Prostě to nešlo. Byli jako dva magnety – pokud se správně nenapólují, nemohou se k sobě přiblížit. A Černý je dnes napóloval tak, aby se přiblížit nemohli. Hurley byl bezmocný a věděl to. Přestal si všímat Černého. Mohl jen vysílat uklidňující myšlenky a pohledy k Waltovi. Bude to dobrý, bude to dobrý. Skončí to. Vydrž.

Bylo ticho. Černý už Hurleyho ignoroval, pozoroval Walta a čekal.

Chlapci začaly po tvářích stékat slzy. „Já… ne, prosím. Já nemůžu.“

„Když nemůžeš, tak to bude trojka,“ pokrčil Černý rameny. Pak se Waltovi vřítil do hlavy a odkudsi v nejhlubších hlubinách jeho duše nahmatal cosi příšerně starého, vrostlého do celé Waltovy bytosti… co tam vždycky bylo. Walt tentokrát nedokázal ani zakřičet. Bolest, která se dostavila, ho ochromila tak, že nemohl pohnout ani hlasivkami. Celé tělo se mu sevřelo v příšerné křeči a Walt se zhroutil na zem.

Pak to přestalo a Černý se stáhl.

„Teď jsem to pomyslně vzal do rukou. A teď si představ, že to vytrhnu. A budu to dělat pomalu.“

Hurley za ním zatínal pěsti. „Tohle vážně není potřeba…“

Černý si ho nevšímal. Pozoroval chlapce, který pomalu začínal dostávat pod kontrolu svaly a začal se vzpamatovávat.

„Takže?“

„Ne, už ne,“ šeptl Walt. Věděl, že by to bylo pro Ostrov nejlepší, ale nedokázal to. Tak strašlivou oběť dát nedokázal.

„Takže?“

„Dvojka.“

* * *

„Dobře. Nebudu si brát osobně, že nechceš jít se mnou,“ přikývl klidně Černý. „Tohle bude stačit. Tak dobře, Walte. Dám ti chvíli, aby ses vzpamatoval a nabral trochu sil, protože je budeš potřebovat. A pak se do toho dáme.“

Walt se pomalu posadil a opřel se o stromek. Snažil se posbírat myšlenky, které vířily úplně všude, jen ne tam, kam je měl směřovat – v jeskyni pod hájem. Měl šílený strach a nevěděl, co se stane, až začne provádět to, co po něm Černý chtěl. Vzpomněl si na všecky ty obrovské věci, které dělal, aby se sem na Ostrov mohl vrátit. Vzpomněl si na své měsíce marného hledání pátrání, pak na zlom po havárii letu Ajira 316, na nadějí naplněné dny u novinářky v Los Angeles, potom na euforii z nalezení cesty a celý ten dobrodružný přechod na Ostrov… a dny tady. Dny, kdy začínal mít pocit, že je tam, kde být má, a že se věci budou snad lepšit. Vědomí, že odvedl dobrou práci; že mu Ben a Hurley začínají věřit; že jim může být prospěšný i nadále.

Teď to všecko mohl zničit. Ale nic jiného mu nezbývalo.

Hurley jeho myšlenky vnímal. Tiše promluvil. „Walte, udělej, co musíš. Udělej to. Pak půjdeme domů.“

Ben za ním v zoufalém vzteku sevřel pěsti kolem pažeb pistolí a přerývaně vydechl. Do poslední chvíle věřil, že to nenastane.

* * *

Když čas na Waltův odpočinek uplynul, Černý vyzval chlapce pokývnutím, aby se dal do práce.

„S ničím tam dole nehýbej, to udělám sám. Ty to jenom směruj.“

Walt si opřel hlavu do kolen, přitiskl si pěsti ke spánkům a přenesl se v představách dolů k nádrži. Z vývěru proudila voda spolu s potoky energie. Představil si, jak se záře plazí vzhůru po neviditelné desce, jako by dým proudil mezi dvěma skleněnými tabulemi… a jak ty tabule procházejí celým Ostrovem až nahoru a rozevírají se do obrovského trojúhelníku.

Černý tu představu pozoroval spolu s ním a když usoudil, že je to dobré, vstoupil do vize také. Dole v jeskyni pod hájkem se objevila Jackova silueta a uchopila kámen, čnící uprostřed přítoku. Pohnul s ním.

Pod nohama všech přítomných se ozvalo dunění, které sílilo a dralo se nahoru.

Walt se roztřásl. Ze všech sil, které kdy měl, se snažil příval energie držet co nejvíc v omezeném koridoru… ale sil moc neměl. Vyčerpaly ho předchozí události té noci. K tomu cítil ještě něco dalšího. Jako kdyby…

„Panebože,“ hlesl Ben. „On se na něj napojil. Ten parchant si bere…“

Černý si odebíral energii od Walta, tu energii, kterou chlapec posílal do bariér procházejících Ostrovem. Výrazně tím Walta oslaboval. Pásmo, které vznikalo, se tak rozšiřovalo, protože Walt nedokázal proud energie udržet pevně. 

"Jo," potvrdil ponuře Hurley. "A používá ji na pohyb kamene v tý jeskyni. On sám na Srdce Ostrova sahat nedokáže, ale s Waltovou energií to nějak dovede."

To bylo zlé zjištění. Černý teoreticky mohl zcela změnit proudění energie pod Ostrovem, podobně jako to kdysi udělali Desmond s Jackem, a to by znamenalo, že by Ostrov byl v bezprostředním ohrožení. Dalo se také předpokládat, že by se pak Černý mohl pokusit zabít Hurleyho - když Jack před časem dokázal zabít Černého v Lockově těle, mohlo to fungovat i naopak. A Černý v Jackově podobě a s Jackovými vzpomínkami to musel velmi dobře vědět. 

Ben se zoufale zadíval na Hurleyho a neznatelně tázavě pokývl směrem ke zbrani, kterou držel. Bylo to extrémní, šílené a kruté řešení… ale mohlo Černého plán ukončit. Kdyby Ben náhle ukončil přísun energie od Walta, ukončil by i probíhající proces.

Hurley krátce a ostře zavrtěl hlavou. "Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal," řekl bezvýrazně. "On chce přesně to, co teď dělá." 

* * *

Pak se zvuky zmírnily, jak energie procházela k povrchu. Ozvalo se jakési šumění… a pak se najednou vzduch mezi Černým a Waltem a Benem s Hurleym změnil. Ve tmě toho moc neviděli, ale skoro až cítili jakési napětí a tetelení.

Walt pořád držel představu desek ohraničujících proud, ale síly mu docházely. Lapal po dechu a třásl se, jako by desky opravdu držel vlastníma rukama... které už umdlévaly. 

Po nekonečně dlouhé době ho Černý vyzval, že může přestat. „Podíváme se na to?“

Walt zvedl hlavu. Louče z obou stran osvěcovaly podivný pruh v bambusovém háji, mohl být široký tak tři až čtyři metry a táhl se do tmy a dál do džungle.

Černý zvedl kámen a hodil ho směrem k Hurleymu. Kámen vletěl do podivného pásu… ale už z něj nevyletěl, neviděli jej ani neslyšeli dopad.

Chlapec rezignovaně zabořil hlavu do kolen.

„Vstávej, vstávej,“ pobídl ho Černý. „Můžeš jít domů.“

Walt vytřeštil oči. Stejně tak i Hurley a Ben na druhé straně.

„Jak..“

„Běž za Hurleym. Můžete jít do svého tábora.“

Hurley s Benem to slyšeli jako přes tlustou skleněnou stěnu. Tlumeně, rozmazaně… jako by se slova střídavě sama zpomalovala a zase zrychlovala… ale slyšeli. Ale tohle slyšet nechtěli.

Walt to konečně pochopil. "Ne," prohlásil nešťastně. „Já tam nejdu.“

„Ale běž, Walte,“ zatřásl hlavou Černý. „Neříkej, žes tohle všecko udělal, aby sis nakonec vybral variantu číslo jedna. Nebo… ještě tu pořád zbývá ta trojka. Sice mám pocit, že ti už není moc co vzít… ale zkusit by se to dalo.“

Kouřová podoba se zhmotnila naprosti Waltovi. Mírně kroužila kolem své osy a vypadala jako kobra, chystající se k útoku. Ozvalo se známé chřestivé cvakání.

Chlapec se těžce vyškrábal na nohy a vykřikl: „Nech mě! Vždyť jsem udělal, cos po mně chtěl.“

„A já ti slíbil, že tě nechám ve vašem táboře,“ uslyšel ve své hlavě. „Tak tam běž.“

Walt zoufale hleděl do tetelící se zóny. „Ne. Prosím.“

Černý už neodpověděl.

* * *

„Nemůžeš něco udělat?“ sykl zoufale Ben.

Hurley jen nešťastně zavrtěl hlavou. „Nemůžu se k němu přiblížit. Nejde to. Zónou bych snad prošel, ale…“

Bezmocně sledovali Walta, opírajícího se o stromek, jak s děsem v očích pozoruje kroužící černý oblak. Pak Černý vyrazil. Snažil se chlapce nahnat do vytvořené zóny. Walt uhnul a zatočil na druhou stranu, na sever. Kličkoval v bambusovém porostu a zabíhal do džungle, ale Černý ho hnal před sebou a nutil ho vracet se zpátky k zóně. "Nesnaž se. Nesnaž se, nemáš kam utéct. Vzdej to, chlapče," zněl mu v hlavě chladný hlas té věci. Černý zkoušel vše, aby ho vyděsil a donutil udělat chybu.

Z džungle se začal ozývat dětský křik. Sílil a nabýval na zoufalosti, stejně jako předtím nabýval naléhavosti ten Vincentův. A stejně jako Vincentův hlas se přeléval z jednoho místa na druhé.

Walt běžel jako o život. Nechápal, kde v sobě ještě našel nějaké síly, ale našel je a běžel. Dětský křik ho mátl. Nejprve běžel směrem k němu, ale pak se zvuk ozval z druhé strany a Walt ztratil orientaci. Kroužili po džungli. Waltovi probleskla hlavou vzpomínka na ten šílený sen před několika dny. Kromě vize tábora a tváří v džungli to byla tatáž scéna. Walt ale neměl čas nad tím přemýšlet. Cvakání té věci, praskání stromů a dětský řev ho hnaly dál.

„Ne…ne… ne,“ vyrážel ze sebe přerývaně. Zakopl o liánu a praštil sebou, z rozbitého kolena mu crčela krev, ale zvedl se a běžel dál. Musel.

Stále se snažil běžet pryč od bariéry, ale matoucí dětský křik a Černého nahánění mu to nedovolily. Utíkal dál, plíce mu hořely, na tvářích mu schly slzy… a věděl, že to už dlouho nevydrží. Znovu si vzpomněl na události, které ho na Ostrov dostaly. Najednou chápal, co se v knihách a filmech myslí tím, že hrdinovi v posledním okamžiku prolétl před očima celý život. Viděl maminku, adoptivního otce, Michaela, pak letadlo a Ostrov, pobyt u Druhých, záchranu, život na pevnině, tátův odjezd, pátrání… a potom to, když věci nabraly směr.

A potom Walt směr definitivně ztratil, běžel dál, pak znovu zakopl a po hlavě vletěl do zóny.

Všecko kolem něj se zpomalilo. Uslyšel lidské hlasy – ale nerozuměl tomu, co říkají. Zněly jen jako šepot. Ještě se snažil ten pád ustát a snad rychle přeběhnout přes zónu… ale už to nedokázal. Upadl, zaryl obličej do vlhkého podrostu a zůstal ležet.

V hlavě měl stále své běžící vzpomínky, které setrvačností pokračovaly dál. Viděl soustředěný obličej orámovaný zrzavými vlasy té mladé novinářky. Vzpomínka na ni mu připomněla důvěrně známé noční postupy… a úplné zbytky sil se automaticky naposled pokusily vyslat volání o pomoc, podobně, jako před několika minutami/hodinami/nekonečny volal Hurleyho. Kupodivu to zafungovalo, ale bylo to jiné, než při běžných Waltových komunikacích. Obraz v hlavě teď nevytvářel on sám vědomě, ale odehrával se sám. Navíc byly dva, prolínaly se nebo překrývaly. Jedna vize jako by poskočila nazpět v čase - viděl sám sebe, jak běží džunglí s Černým v patách a zdálky zní jekot Desmondova syna – a druhá poskočila v prostoru a překonala tisíce kilometrů. Viděl Chris Jonesovou, sedící u stolu v neznámém bytě a zamyšleně hladící prstem papírovou krabici. Pak se obraz zastavil a ztuhl uprosted ženina pohybu.

Snažil se zvednout a odplazit se pryč, ale nešlo to. Nedokázal se skoro pohnout ani promluvit. Všude kolem něj zněl ten zvláštní šepot a zdálky křičelo dítě.

Nevěděl, jak dlouho to trvá. Přišlo mu to jako věčnost… a začal dětský křik slábnout a přišla tma.

* * *

Hurley s Benem pozorovali Waltův zoufalý útěk a pád do zóny. Nějakou dobu viděli, jak se chlapec třese jako v záchvatu… a pak se bezvládně hroutí k zemi.

Hurley využil toho, že Černý vše pozoroval z dostatečného odstupu, a rozhodl se zariskovat. Než Ben stihl jakkoli zaregovat, rozhoupal se a vběhl do zóny. Zadržel dech, jako by probíhal pásmem zamořeným jedovatým plynem. Slyšel za sebou, jak Ben cosi křičí, ale nerozuměl mu.

Všecko se zpomalilo. Benův křik se ztlumil v nesrozumitelný a nejasný šepot, Hurleyho pohyby se zpomalily, viděl rozmazaně a jako v mlze, téměř nedokázal odhadnout vzdálenosti… a jen těžko se dostal k bezvládnému Waltovi. Zvedl chlapcovo tělo a přehodil si je přes rameno – v tu chvíli si děkoval za svoji tloušťku, která mu umožňovala unést tělo urostlého puberťáka, skoro už mladého muže – a pak kolébavě a pomalu zamířil ze zóny.

Kdyby v tu chvíli dokázal jednat jinak než intuitivně, asi by se modlil, aby šel správným směrem a nevydal se ze zóny na sever – věděl by, že zpátky už to nezvládne. Běžný smrtelník by to nezvládl naskrz ani jednou. Hurley, který měl díky svému napojení na ostrovní energii více sil se s vlivem zóny poprat, jí projít dokázal. Walt dovedl projít dovnitř, ale ven už ne.

Hurley se vypotácel ven i s Waltovým tělem na rameni na Benově straně a zastavil se jen pár centimetrů od zóny.

„Nezastavuj se, Hugo, pojď dál! Nevím, jestli se to pořád ještě nerozšiřuje,“ zařval Ben.

Hurley udělal několik dalších kroků, zastavil se u Bena, těžce oddychoval a jen sjel pohledem k Waltovi, který mu visel přes rameno. Sundej ho, naznačil Benovi pohledem.

Ben chlapce stáhl ze Strážcova ramena a opatrně ho položil na zem. Walt dopadl zcela bezvládně.

„Jak na tom je?“ zašeptal Hurley s odvráceným pohledem. Aťsi byl Strážcem Ostrova, důstojným a vědoucím, tak některé věci ho stále drásaly a nedokázal se s nimi vyrovnat. Zjišťování, zda jeden z jeho nejbližších přátel je naživu, k těmto věcem patřilo.

Ben se k Waltovi sklonil a po malé chvíli, která Hurleymu přišla jako nekonečná, řekl: „Žije.“ 

Walt dýchal jen velmi lehce. Byl potlučený, ale jinak na něm nebylo vidět žádné zranění.

Černý zmizel v džungli.

Ben s Hurleym zůstali u Walta, dokud se neprobral. Když ho pak dostatečně ošetřili a zjistili, že vnímá a může se hýbat a mluvit, vydali se s ním velmi pomalu směrem ke svému táboru. Walt už po celou cestu nepromluvil.  Oba muži ho střídavě podpírali a druhý vždy střežil okolí… ale už nebylo před čím. Byli odříznuti od nejen nebezpečí, ale i od všeho ostatního.

Zóna za nimi tiše a varovně šuměla.

Pomalu začínalo svítat.

822 - Na cvičišti

Poslední neděle roku byla klidná. Sawyer si půjčil auto a ráno sám vyrazil na jih. Desmond se účastnil svého kurzu, Daniel se snažil propočítávat parametry, které včera našel v dharmském archivu. Miles si od Desmonda vyžádal informace ke kurzům střelby a obrany, které už velitel zajistil, a teď spolu s Frankem studovali, co se od účastníků kurzů očekává při nástupu.

V pondělí ráno, den před smluveným dnem setkání v San Fernandu, se Chris rozezvonil telefon. Volal Frank. „Ahoj, holka,“ ohlásil se. „Vím, že plán zněl, že přijedeš až zítra… ale nechceš se zastavit už dnes? Pustili jsme se do plánování a zjistili jsme, že jsme v některejch věcech trochu ve skluzu.“

„Klidně můžu,“ souhlasila Chris. „Mám vyrazit hned, nebo to nespěchá?“

„Nespěchá,“ odvětil pilot. „Musíme počkat na Jima, až se vrátí z té svojí výpravy. Ještě je na cestách. Ty si zatím dej pěknou snídani, dopij kafe, dočti noviny... a až se ti bude chtít, vyraz. Když tu budeš po obědě, bude to perfektní. Adresu jsme ti dávali, že?“

Dívka potvrdila. „Jo, vím, kde bydlíte. Tak jsme dohodnuti. Po obědě vyrazím.“

* * *

Stavila se na rychlý oběd a vyjela směrem k San Fernandu. Provoz byl kolem poledne slušný a ona už v jednu zvonila u dveří velkého apartmá v komplexu nájemních bytů.

Dlouho nikdo neotevíral. Pak se za dveřmi ozval dupot… a otevřel je Sawyer.

„Výborně, Scullyová, jdeš v tu nejlepší chvíli,“ prohlásil polohlasem, popadl dívku za rukáv a vtáhl ji do bytu. „Pojď se mnou, prosímtě, a mluv potichu.“

Chris nechápavě zírala. „Děje se něco?“

Sawyer zavrtěl hlavou a ukázal jí směrem do koupelny. Pak za nimi zavřel.

„Co…“

„Poslouchej mě, jo? Jdeš v nejlepší chvíli, jak jsem říkal. Des včera přinesl scénář ke svojí přípravě na závěrečnou zkoušku v tom svým kurzu. Dostali instrukce k situaci, kterou musí nějak vyřešit, a on neví, co ho tam čeká. Dostali obálku s instrukcí, ať to předají někomu blízkýmu a ten to na něj sehraje. Na výběr je z několika variant, podle toho, co máš k dispozici. A já jsem si řekl, že si to uděláme se vší parádou.“

Chris zamžikala. „Fajn. A co já s tím?“

„Asi před pěti minutama jsme začali. Des už si v obýváku mapuje rozsah průšvihu, kterej má vyřešit. Miles a Frank mu hrajou zraněný. Ale já si říkám, že mu to ještě trochu zkomplikuju.“ Sawyer se poťouchle zašklebil. „Víš, co se říká, těžko na cvičišti…“

„Mám jít dělat mrtvolu?“

„Mrtvolu ne. Ale hodila by se hysterická, nezvladatelná holka v šoku.“

„Okej,“ řekla Chris trochu překvapeným, vyčkávavým tónem. „Hysterka v šoku. A mám dělat, že jsem zraněná, nebo tak něco?“

„Nic tě nebolí. Nebo si to neuvědomuješ. Ale jsi zmatená, nic si nepamatuješ, asi jsi byla v bezvědomí… probrala ses a teď panikaříš a hledáš svý kolegy. Řešíme výbuch v průmyslovým závodě. Malá laboratoř, prásk, rána, dým… a nikdo neví, co se stalo.“

Chris chvíli přemýšlela.

„Tak jo, proč ne,“ přikývla pak. „Pokud tam je kouř… můžu dělat, že nevidím?“

„Klidně,“ kývl Sawyer. „Improvizuj. Vžij se do toho a blbni. Hodně blbni. Potřebuju, aby Dese někdo rozptyloval a nenechal ho soustředit se.“

„Takže jsem právě přišla k sobě, nic nechápu, mám strach a hysterčím.“

„Přesně tak,“ souhlasil Sawyer. „Uvidíme, jak dobrá jsi herečka. Tak jdem.“

Pak si ještě vzpomněl na jednu věc. „Jo, ty dýmovnice jsou neškodný. Normálně dejchej.“

* * *

Potichu vyšli z koupelny a prošli bytem. Sawyer pootevřel dveře do obýváku, proklouzl dveřmi, popadl Chris za ruku a vtáhl ji za sebou.

Ocitli se v jiném světě.

Místnost byla úplně zakouřená a okna se zdála být zatažená. Z jednoho místa se šířily načervenalé záblesky, bílé světlo a míhala se tam silueta. „To je Des,“ šeptl Sawyer a táhl Chris na druhou stranu velkého pokoje. Dal jí pokyn, aby se neuspořádaně schoulila na zem, a sám se usadil na dosah od ní do křesla, které stálo úplně v rohu stranou dění. Zamával kolem sebe, aby trochu rozptýlil kouř, a s čímsi pohnul. Pak do Chris šťouchl špičkou nohy. „Tak pojď, probírej se.“

Dívka mžourala a snažila se zorientovat. Nešlo jí to. Než se rozkoukala, ozval se místností silný Sawyerův hlas. „Tady je další,“ oznámil neutrálním tónem. Pak ztišil hlas směrem k Chris. „Zvuk. Jdeme.“

Chris zasténala, jako by se probírala ze sna. V těch chuchvalcích kouře pořád nic skoro neviděla. Zdálky slyšela Desmondovo tiché mumlání a těžké chroptění. Nebylo těžké vžít se do naprosté dezorientace. „Co to…“ zamumlala. Pokusila se pohnout, ale nohou narazila do čehosi těžkého a tvrdého. „Au,“ zasykla bolestí. „Nahlas,“ připomněl jí Sawyer.

„Auuu,“ zopakovala. „Co to sakra… kde to…“

Z dýmovitého šera se ozval Desmondův napjatý hlas. „Je tu někdo? Slyšíte mě?“

„Tady,“ zasténala Chris. „Prosím…“

„Kde jste?“

„Já nevím,“ vzlykla. Vžívala se do situace. Být v šeru, s naraženou nohou, s obavou, jak se může dál pohnout, nebylo vůbec příjemné. Napadlo ji, že nějak tak se musí cítit přeživší po leteckých neštěstích. Jak málo vlastně chybělo, aby něco podobného zažila taky?  

Zatápala kolem sebe. „Já nic nevidím. Já…“

„Vydržte,“ zakřičel Desmond. Bylo slyšet, jak se zvedá z místa, kde byl teď. Cosi si zamumlal. Pak vyrazil k oknu, které bylo pevně zavřené, a otevřel je.

„Konečně ho to napadlo,“ odfrkl si tiše Sawyer. „A ty dělej bordel, Scullyová. Od toho tu jseš.“

„Pomozte mi, prosím,“ vypravila ze sebe. „Pomoc, tady…“

„Už u vás budu, vydržte,“ ozvalo se z řídnoucího šera. Pak se k ní vydalo světlo baterky a Desmond se k ní sklonil. „Co je vám? Bolí vás něco?“

„Já nevím,“ vzlykla. „Co se stalo? Kde to jsem?“ Nadzvedla se na loktech. Když už bylo trochu vidět, snažila se zvednout. Viděla, že to, o co si bolestivě narazila holeň, byla noha Sawyerova křesla. Ten naprosto lhostejně seděl a zíral směrem k oknu.

„Ne, nehýbejte se,“ zastavil ji Desmond a pokusil se ji udržet na zemi. „Můžete být zraněná.“

Zdálky se ozvalo zachrčení.

„Ne!“ Chris ty zvuky připomněly další Sawyerovy instrukce. Tápavě se posadila. „To je… NE!“ Zaječela. „Franku! Franku! Kde je…“

„Nehýbejte se,“ zvýšil na ni Desmond hlas. Bylo vidět, že i on začíná být nervózní.

„Kde je? Byli tady kamarádi! Kde jsou?“ Chris sebou dál šila a snažila se Desmondovi vykroutit.

„Klid, sakra,“ zavrčel. „Jestli chcete svým přátelům pomoct, tak se uklidněte!“ Popadl ji za ramena a donutil ji sedět. Ve svitu na zemi ležící baterky ji rychle obhlédl. „Nebojte se. Zdá se, že vážně zraněná nejste. Nikde nekrvácíte. Zůstaňte tady. Já půjdu pomoct vašim přátelům, jo?“

„Ne!“ Chris zaječela a popadla ho kolem krku. „Nikam nechoďte! Ne, prosím… ne, ne, nechoďte, já se…“

Desmond ji setřásl a skoro na ni zařval. „Pusťte mě a zůstaňte tady!“ Pak vyběhl z místnosti ven.

Sawyer utrousil: „Dobrá práce, agentko. Solidně jsi ho vykolejila. Uvidíme, jak se nahodí zpátky.“

Skrz nedovřené dveře bylo z chodby slyšet bušení na další dveře, otevírání, pak Desmondův hlas. „Pojďte se mnou. Potřebuju pomoct.“

„Co se děje?“ ozval se nechápavý Danielův hlas. Zněl, jako by ho někdo vytrhl ze soustředěné práce – což dost pravděpodobně byla pravda. „Stalo se něco?“

„Nehoda tady na patře. Potřebuju pomoct, vymyká se mi to. Umíte zachovat klid?“

„Já… nevím,“ zněla nejistá odpověď.

„Zvládnete to. Vemte si telefon, budete volat devětsetjedenáct. A pojďte už se mnou!“

* * *

Desmond znovu vpadl do zadýmené místnosti, Daniel pomalu vešel za ním. „Co se stalo?“

„Nevím, snad nějakej výbuch,“ odtušil Desmond. „Jsou tu zranění, potřebuju pomoct, sám to nezvládnu.“

„Ale já… já to neumím,“ lezlo z Daniela. Podle hlasu se nedalo poznat, zda to je jeho role, nebo zda tak tápe sám za sebe.

„Nemusíte nic umět,“ odsekl Desmond a přitáhl bratra ke Chris. „Tady paní… hlídejte ji a snažte se ji uklidnit. A zavolejte tu devetsetjedenáctku. Já musím jít dál.“

Chroptění a chrčení z druhé strany místnosti sílilo a bylo čím dál přerývanější.

Chris ucítila špičku Sawyerovy nohy. Pochopila. Zaječela a zatápala po Desmondovi. Chytila se oběma rukama jeho lýtka. „Neeeee! Nechoďte pryč!“

„Dělej, Dane, sakra,“ vypadl z role Desmond. „Chyť ji.“

Daniel si přiklekl vedle Chris a opatrně odtáhl její ruce z Desmondovy nohy. Jeho bratr okamžitě vyrazil na druhou stranu. Chris opět ucítila jemné kopnutí z rohu místnosti. Dobře.

„Franku! Kde… co se stalo? Proč nic neříkáš? Co… co… co je – co je ti?“ Vzlyky už jí do výkřiků šly samy. Odtáhla se od Daniela a začala se tápavě zvedat na nohy, zatímco zaražený fyzik ji pozoroval a jako by nevěděl, co dělat.

„Dane!“ ozvalo se zařvání z druhé strany místnosti.

Daniel se konečně odhodlal a přiskočil k ní. Vzal ji kolem ramen. „To bude dobré, klid. Pojďte zpátky sem. Nic se neděje, už je to dobré.“

Jeho hlas byl natolik konejšivý, že Chris usoudila, že tohle by mohlo zabrat. Nechala se usadit zpátky na zemi a jen se zmateně dál vyptávala, co se stalo. Daniel ji přerušil. „Vydržte moment, prosím, ano? Zavolám pomoc.“

Jednou rukou vytáhl z kapsy telefon, druhou dál pevně držel Chris, a předsítral, že volá na tísňovou linku. Správně uvedl adresu, odhad, co se stalo… a že jsou na místě zranění, asi vážně.

Při slově „vážně zranění“ Chris ucítila další pokopnutí. „Neeee!“ zaječela. „Franku! Co je ti? Franku!“

Ucítila, jak Danielovo sevření kolem ramen zesílilo. Správně předvídal, že se dívka zase pokusí utéct a šířit zmatek i dál. Znovu zavřískala.

„Zatraceně už,“ ozvalo se z druhé strany místnosti.

„Nekřičte,“ domlouval Daniel tiše Chris. „Nekřičte. Brzy to bude dobrý. Nebojte se. Brzy tady bude záchranka. Už jsou na cestě.“ 

„Nechoďte pryč,“ zakňourala Chris.

„Nepůjdu nikam, nebojte se. Když budete chtít, pojedu s váma do nemocnice. Ale musíte už být v klidu, ano?“

Chris z rohu místnosti uslyšela tichý pokyn. „Dobrý, oba dva. Scullyová, už nevřískej. Zůstaňte takhle. Teď si počkáme ještě na Dese.“

Daniel cítil, jak je Chris ztuhlá – do své role se vžila opravdu hodně. Ale on sám na tom byl podobně. Ten dým, nepořádek, jekot, chroptění z druhé strany místnosti, Desmondovo rázné a nervózní kibicování, záblesky světel… a kdesi vzadu dvě hromady čehosi velkého beztvarého, kolem čeho se míhal Desmondův stín a byla slyšet jeho slova. „Dejchej, zatraceně. Dejchej!“

Pak se ozvalo rytmické počítání. Sawyer se protáhl v křesle a nezúčastněným hlasem prohlásil: „Doufám, že tu masáž děláš jen jako.“

„Jo,“ odsekl Desmond a dál počítal. Pak se zase sklonil k hlavě zraněného. „Dejchej, ksakru.“

„Nedejchám,“ šeptl Miles.

Desmond dál odpočítával imaginární masáž srdce a naznačil umělé dýchání. „Dejchej.“

„Pardon. Nedejchám.“

Desmond pokračoval v předstírané resuscitaci a masíroval velký polštář, ležící vedle Milese. Pokračoval tak dlouho, že mu to přišlo až nekonečné. Cítil každou buňku v namáhaných ramenou a rukou, bolest mu vystřelovala do celého těla. Zařval. „Kdy už tady sakra bude ta zasraná záchranka? Já – už… nemůžu.“

Sawyer ještě chvíli čekal a pak se slitoval.

„Konec. Záchranáři dorazili a přebírají to.“

Desmond si odsedl od ležícího Milese a vyčerpaně oddychoval. „Doprdele práce.“

Sawyer, který se v roli velkého režiséra očividně našel, se důstojně zvedl z křesla a šel rozsvítit. Světlo odhalilo zmatek celé místnosti.

Nábytek byl v šíleném nepořádku – sice nepoškozený, ale rozházený tak, aby bránil v pohybu. Zpřevrácené židle, několik krabic, zavazadla. Na zemi se válely tři vyhaslé dýmovnice a u pohovky leželo červené zábleskové světlo, které stále problikávalo.

Za konferenčním stolem na kraji pohovky ležel Frank, který se teď pomalu začal zvedat protahovat po dlouhé době bez pohybu. Jednu paži měl schovanou pod tělem a v místě, kde jeho ruka mizela, měl nalepenou obrovskou rudou falešnou ránu. A vedle pohovky na zemi se povalovala utržená končetina.

„Co to sakra…“ zaječela Chris. Atmosféra předchozích scén ji tak vtáhla, že se teď regulérně vyděsila.

„Klid, agento, všecko jsou makety,“ uklidnil ji Sawyer.

Před pohovkou seděl na koberci Miles, který se už zvedl z pozice umírajícího. I on na sobě měl spoustu rudých skvrn. A vedle něj seděl Desmond, hlavu mezi koleny. Pořád ještě oddychoval.

„Dobrá práce, Scotty,“ poplácal ho po rameni Sawyer.

Desmond ho nevnímal, pořád ještě byl myšlenkami v akci. „Proč jsi sakra nedejchal,“ zavrčel směrem k Milesovi.

Sawyer na Milese zavrtěl hlavou, aby byl zticha. „Řeknem ti to při vyhodnocení. Za chvíli si na to sednem. Teď pohov, odfrkněte si, všichni. Kdo chce panáka?“

Nikdo se nepřihlásil.

* * *

Když si všichni odpočali, oběti ze sebe odlepily falešná silikonová zranění, vyvětrali místnost a trochu ji uklidili tak, aby se v ní zase dalo fungovat, sesedli se kolem jídelního stolu.

Sawyer a Desmond seděli v čelech, naproti sobě.

Sawyer se koukal do svých poznámek.

„Takže, Scotty, chceš vědět, jaks dopadl?“

„Sem s tím,“ přikývl netrpělivě Desmond.

„Dva ze tří mrtví. Ale z tvý strany hodně dobře zvládnutý.“

Desmond, kterému po tváři přejela vlna hněvu a zklamání při slovech „dva mrtví“, si odfrkl. „Jak to může bejt dobře zvládnutý, když mně tam dva zůstali?“

„Byl to ten nejtěžší scénář,“ uvedl Sawyer. „Tady Frank byl mrtvej v podstatě hned, jak jsi přišel. Správně jsi vyhodnotil, že bez tepu, bez dechu a s fatálním zraněním, co se skoro nedá ošetřit, nemá smysl plýtvat časem a silama. Šels k Milesovi a i tam to ze začátku bylo dobrý. Měls ho zvládnutýho.“

Desmond pokývl a vyzval ho, aby pokračoval.

„Rozbilo se to až třetím zraněným. Původně jsem to ani neplánoval, ale agentka mi přišla fantasticky do rány a odehrála to naprosto dokonale.“

„Tím jekotem a plazením se po mně jsi mě úplně rozhodila,“ potřásl Desmond hlavou.

„Promiň,“ řekla Chris trochu rozpačitě. „Ale plnila jsem pokyny.“

„Plnilas je perfektně,“ zopakoval Sawyer. „Přesně o to šlo. Rozhodit zachránce. A donutit ho k rychlýmu rozhodnutí, co má dělat dřív. Než jsme tě „našli“, zvládal to s přehledem, ale tak to v reálu nebejvá. A navíc tady píšou, že „případná nespolupracující oběť je klíčová, protože pomáhá v nácviku triáže,“ přečetl z obálky.

„Jo,“ přikývl Desmond. „Kdo má sílu křičet a hýbat se, ten na tom většinou není tak zle, ale je psychicky sakra náročný se od něj odtrhnout. A od tebe i fyzicky.“

„Zvládnuls to,“ přisvědčil Sawyer. „Perfektní tah byl vzít si někoho na pomoc. To bylo precizní od začátku do konce – vybral sis jednoho člověka, nenechals ho pochybovat o jeho schopnostech, dals mu jasný instrukce, co má dělat, zavolat devětsedtjedenáct a zůstat u nejmíň zraněný oběti. A ještě sis ho zdálky korigoval. Mimochodem, ty sis vedl taky dobře, Dane. Fakt dobrá práce, bráchové.“

„Jo,“ přikývl Desmond. „Ale proč mi kruci umřel?“ Kývl bradou na Milese. „Proč nedejchal?“

Sawyer se na Desmonda zadíval.

„Zkontrolovals mu průchodnost dýchacích cest, když ses k němu vrátil?“

Desmond na něj zůstal zírat. „Dopr…“

„Přesně,“ kývl Sawyer. „To byla tvá jediná velká chyba. Ze začátku sis ho zkontroloval, zaklonils mu hlavu a on ti poslušně dejchal. Jenže jak jsi odešel k Chris, tak se ti pan zraněnej nejspíš pohnul a začal se znova dusit. A ty, když ses k němu vrátil, už sis ho znova nezkontroloval a pokračovals přesně tam, kdes předtím skončil.“

Velitel výpravy zaťal pěsti. „Já jsem ale idiot.“

„Pořád to byla perfektní práce,“ přerušil ho Sawyer. „A věř mi, že bych ti med kolem pusy nemazal. Ale podle tadytoho zadání jsi to zvlád dobře. Prvotní orientace dobrá, jo, mohl sis teda hned vyvětrat, abys měl víc přehledu…“

„Šel jsem za zvukama a staral jsem se o zraněnýho,“ namítl Desmond.

„Jo, já vím, proto říkám, že to bylo dobrý,“ potvrdil Sawyer. „Skvělý vyhodnocení, komu dát pomoc a komu ne. Dobře jsi zvládnul i hysterku. Perfektní zapojení dalšího pomocníka. Akorát ten jeden detail v závěru, no. Ale myslím, že v neděli s tou zkouškou nebudeš mít problém.“

„Fakt doufám, že potom už nic takovýho nebudu nikdy muset dělat,“ konstatoval Desmond.

* * *

Desmond se odešel věnovat svým věcem. Daniel se zvedl, že půjde s ním… ale Sawyer ho zastavil. „Dane, ty tady zůstaň. Máme práci.“

Daniel se zatvářil zničeně. „Snad to není to, co si myslím.“

„Jo, je. Je to bráchův rozkaz.“

Sawyer se zvedl, zašel do svého pokoje a přinesl balíček. Podal ho Chris. „Dodatečně všechno nejlepší k Vánocům.“

Když ho dívka rozbalila, našla v něm pistoli. Než ji stihla vyndat ven, instruoval ji Miles: „Dvě základní pravidla, Chris: Za prvé – nikdy tím na nikoho nemiř, pokud nechceš střílet. A za druhý – nikdy nedávej prst na spoušť, pokud nechceš střílet.“

Dívka přikývla a opatrně zbraň vyndala z krabice. Držela ji za rukojeť a obhlížela ji, zatímco hlaveň mířila ke stolu. „Vlastně je… docela sympatická, jestli se to tak dá říct,“ pronesla po chvíli.

„Myslím, že bylo fajn udělat si základní školení zacházení, co říkáš?“ řekl Miles.

Chris souhlasila a přesedla si vedle něj.

Frank se pomalu zvedl od stolu. „No nic, vážení, mrtvola se loučí. Chtěl jsem jen vidět, jak se budeš, Chris, tvářit při rozbalování dárku. Teď si půjdu číst.“

Danielovi došlo, kdo zbyl na něj. „Tak pojď, Danny,“ řekl rozverně Sawyer a poplácal místo vedle sebe u stolu.

Fyzik si povzdychl. „Ale já už jsem základy práce se zbraní dostal na Ostrově.“

„Jo, jenže od tý doby ses ze všech sil snažil na to zapomenout,“ odsekl Sawyer. „Jdeme na to.“

* * *

Miles a Sawyer drilovali oba nováčky několik hodin, dokud je nebolely ruce a všecko se jim nepletlo. Oba dočasní vedoucí výcviku byli spokojeni. Chris si vedla dobře, z pistole měla sice respekt, ale nebála se jí. A dokonce i Daniel se trochu zlepšil.

„To půjde,“ uzavřel Sawyer, když skončili a s Milesem se odebrali do svého pokoje. „Jo,“ souhlasil Miles. Vytáhl ze svého batohu sluchátka a pustil si něco v počítači. Sawyer hodil nohy na noční stolek a otevřel si knížku.

Daniel a Chris v obýváku osaměli. Mladý fyzik se nejprve také zvedl, že zamíří do pokoje, ale zjistil, že unavený Desmond usnul. Nechtěl bratra probudit, a tak se znovu vrátil do obýváku.

Venku se stmívalo. „Měla bych vyrazit domů,“ pronesla Chris.

„Nechceš chvíli počkat? Teď chytíš tu nejhorší dopravní špičku,“ poznamenal Daniel.

Měl pravdu. Bývalá novinářka se znovu pohodlně usadila u stolu a prstem jezdila po krabici se svou pistolí. Pak zvedla hlavu.

„Dane, můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ přikývl.

„Co máš za problém s těma zbraněma? Vždyť to… není tak hrozný.“

Daniel se zatvářil otráveně. „Já to prostě nemám rád. Nějak prostě… ne. Nemám rád věci, co můžou zabíjet.“

„Tak to bys neměl mít rád ani nože a auta,“ odvětila dívka.

„Nože taky rád nemám. A auta… ta nevznikla primárně proto, aby zabíjela.“

Chvíli bylo ticho, Chris nevěděla, co na to říct.

„Já nikoho taky zabít nechci, to si nemysli. Ale to, že budu umět bránit sebe nebo svý přátele, ještě neznamená, že někoho chci zabít.“

„Já si to nemyslím,“ řekl Daniel a tváří mu přeběhl náznak úsměvu. Chvíli přemýšlel. Potom se rozpovídal.

„Víš, když jsem byl dítě, otec se mě snažil zocelit. Odmala jsem byl hodný chlapeček, co si rád četl. A tak když otec přijel z cest, vzal si mě vždycky do pracovny a učil mě tyhle mužské věci, jak tomu říkal. Byl to obrovský, cílevědomý pragmatik a vždycky si šel za svým. A vážil si tvrdosti. Umě zjistil, že jsem zdědil jen tu cílevědomost a soustředění… a ta tvrdost mu u mě chyběla.“

„Tak se ji do tebe snažil namlátit?“

„Doslova ne, takový zase nebyl,“ upřesnil Daniel. „Ale ty jeho několikadenní intenzivní školení, jak mám být neústupný, tvrdý, umět si vykřičet svoje… a samozřejmě umět všecky ty pánské věci jako mazlení revolveru, pokuřování doutníčku a vychutnávání whisky. “

Chris vyprskla, když si představila malého Daniela s malým doutníčkem a sklenicí v ruce.

„Ono to moc směšné nebylo. Bylo mi asi deset. Dělalo se mi z toho špatně, ze všeho. A od té doby, když vidím pistoli…“ povzdechl si. „Nakonec to zjistila matka a málem otce zabila. Pánské dny skončily a ona mi sehnala domácího učitele, který mě měl na starosti i o víkendech.“

„No… tyjo,“ přiznala zaraženě Chris. „To ten tvůj odpor snad i začínám chápat. A taky asi chápu, co myslel Sawyer tím, že si s tebou můžu popovídat o praštěnejch rodičích.“

Téma, na které před pár dny odmítala byť jen pomyslet, najednou nebylo tak odpudivé… když naproti ní seděl někdo, kdo vypadal, že zažil něco podobného.

Chvíli oba mlčeli. Ticho bylo celkem příjemné. Pak se Daniel zvedl a zamířil do kuchyně do lednice.

„Nedáš si něco?“ zavolal od otevřené ledničky. „Kromě nealka je tu i něco silnějšího. Brácha tady má otevřenou whisky, Sawyer vodku a je tu nenačaté víno.“

Dívka neodpověděla. Daniel pokrčil rameny, vzal dvě sklenice a láhev s chlazenou vodou a vrátil se do obýváku.

* * *

Chris měla na tváři zvláštní výraz, jako by ji něco zasáhlo. Daniela to zmátlo.

„Dobrý, Chris? Snad ti nevadí, že jsem ti nabídl alkohol. Nechci tě opít, neboj. Nic jsem tím…“ Rozpačitě se usmál.

Dívka nereagovala, což bylo zvláštní.

Daniel se na ni pozorně zadíval.

Oči měla doširoka rozevřené, jako by něco upřeně sledovala. Ale ani se nepohnula.

„Chris?“

Nic.

Naklonil se k ní.

Nereagovala. Ani ho nesledovala pohledem, natož aby se pohnula.

„Chris, co je ti?“

Nic.

Danielovi se v hlavě rozezněl poplašný systém a bleskově mu začaly naskakovat různá možná vysvětlení. Většina nedávala smysl.

Znovu se k dívce naklonil, vzal ji za rameno a trochu s ní zatřásl. Nezískal sice její pozornost, ale něco se přece jen změnilo – dívka začala šeptat. Nesrozumitelně. Nebyla to slova žádného jazyka, který by Daniel znal. Šeptala dál…a čím dál vyděšeněji.

A co bylo ještě horší… vytřeštěné zornice se jí začaly chvět. Ne moc, ale bylo to tam.

Daniela polila hrůza. Nechápal, co se děje, ale věděl, že to je zlé. Rychle dívku pohladil po rameni. „Hned jsem zpátky, Chris. Dojdu pro Dese.“

Rozběhl se do pokoje, aby probudil a přivedl bratra. Byl si jistý, že se Chrisin záchvat bude dál horšit a ona bude potřebovat odbornější pomoc. Děsilo ho, že by v takové situaci měl být sám.

V pokoji ho čekal další šok. Desmond seděl na posteli a měl podobně nepřítomný pohled jako dívka. „Desmonde!“ zařval zoufale Daniel. „Co se děje? Potřebuju tě. Chris…“

Jeho bratr začal také mluvit. Jeho slovům bylo rozumět, i když by Daniel dal cokoli za to, aby mu také nerozuměl. Desmond mluvil cizím, krutým tónem. Jako by celá situace nebyla dost děsivá, začal odříkávat výhružná slova.

„Nesnaž se. Nesnaž se, nemáš kam utéct. Vzdej to, chlapče.“

Daniel nevěděl, co má dělat dřív, zda se má snažit probrat bratra nebo Chris. Pak se otočil a vrátil se do obývacího pokoje.

Chris už byla zticha, stále nehnutě seděla u stolu a zírala do prázdna.

„Chris, prosím tě,“ šeptl tiše Daniel. Natáhl k ní ruku, dotkl se její tváře... a pod prsty necítil vůbec nic. Jako by to nebyl živý člověk, ale figurína. 

Cítil takovou hrůzu a bezmoc jako snad nikdy v životě. Svět kolem něj i jeho mysl se změnily v hustý sirup, ve kterém se skoro nemohl pohnout a ve kterém se vlekly jeho myšlenky… i čas kolem.

Nesmírně pomalu si vzpomněl na číslo, které před pár hodinami předstíraně vytáčel. Sáhl po telefonu, který ležel na stole. Pomalu, strašně pomalu. Sevřel mobil v ruce, zíral na číselník a uvažoval, co má říct. Že jeho bratr a kamarádka trpí časovou nemocí? Že mají záchvat? Jak vysvětlit, že se něco děje dvěma lidem zároveň… a dalším ne?

Zíral na stůl a strašně se mu chvěly ruce, když vytáčel číslo. Pomalu. Slyšel vyzváněcí tón linky 911 a pokusil se navlhčit si rty, aby vůbec dokázal promluvit. Pořád ještě nevěděl, co řekne.

Pak uslyšel unavený dívčí hlas. Ne ze sluchátka. Operátorka po celodenní službě by také mohla být unavená, ale ne takhle strašlivě. To už by ji dávno poslali ze služby pryč. Hlas se ozval naproti němu.

„Dane?“

Zvedl hlavu, jako by se bál, co uvidí. Chris seděla naproti němu, hlavu měla trochu na stranu, jako by ji nemohla udržet… a nechápavě ho znovu oslovila. „Dane, co se stalo?“

Z mobilu, který držel v ruce, se vzdáleně ozvala operátorka linky 911. „Dobrý večer, jak vám mohu pomoci?“

Daniel hovor vytípl a pak mu telefon vypadl z ruky.

Vyděšeně se navzájem pozorovali.

Pak se vzpamatoval fyzik. „Chris… není ti nic?“

Pomalu si zvedla ruce k obličeji. „Hrozně mě bolí hlava. Co se stalo?“

Danielovo zlé tušení se plnilo. „Byla jsi mimo sebe. Najednou jsi prostě… úplně přestala reagovat. Strašně mě to vylekalo.“

Chris bloudila pohledem po stole, jako by stále byla napůl mimo. Pořád nechápala. Daniel se k ní natáhl a vzal ji za zápěstí. „Chris, vnímej mě,“ požádal ji naléhavě. Omámeně přikývla.

„Víš, kde jsi? Víš, jaký je den?“

Přehlédla očima obývací pokoj. „To je váš byt. Odstěhovali jste se. Je 30. prosince. Byly Vánoce.“

Mluvila sice pomalu a nesouvisle, ale věděla, kde a kdy je. Danielovi se trochu ulevilo.

Stále držel její zápěstí a prsty sledoval tep. Byl rychlý, ale slabý. Vyděšený.

„Já jsem něco viděla.“ Zatřásly se jí rty, jako by se o ni pokoušel pláč.

„Co? Cos viděla, Chris?“

Zatřásla trošku hlavou. Mělo to být zavrtění, ale ani to se jí nepovedlo. Z očí jí vyhrklo pár slz. Daniel se k ní naklonil, aby se ji pokusil utěšit. Omámeně uhnula. „Pomohl bys mi prosím… do koupelny?“ poprosila ho.

Nechala se zvednout a odvést do vykachlíkované místnosti. „Necháš mě chvilku tady, prosím?“ upřela na něj uslzené oči.

„Jen v případě, že si sedneš na zem a slíbíš mi, že se nebudeš zvedat,“ řekl Daniel.

Slíbila mu to, nechala se usadit na zem a opřela se o vanu. Daniel pochopil a vyšel ven.

Vzpomněl si na Desmonda. Zase se v něm ozvala ta panika, co má dělat dřív. Zkontrolovat bratra, nebo být v pozoru, kdyby se zase přitížilo Chris?

Pak rychle několika rychlými kroky odběhl do pokoje. Desmond ležel na posteli a spal. Měl oči zavřené a oddychoval, sice trochu rychle a silně, jako by za sebou měl velkou námahu, ale spal.

Daniel se vrátil ke koupelně a trpělivě tam čekal, dokud se dívka neozvala. Pak ji odvedl zpátky do pokoje a posadil ji na pohovku. „Vydrž chvíli. Hlavně se nezvedej. Kdybys něco potřebovala, zavolej mě, ano?“

Znovu odešel do pokoje k Desmondovi. Musel vědět, jak na tom bratr je. Ta nejistota by ho užírala. Rozhodl se rychle – zatřásl bratrovi ramenem. „Brácho, vzbuď se.“ Desmond se zavrtěl a otevřel oči. „Co je?“

Vypadal úplně normálně.

Daniel improvizoval. „Spals v úplně šílené poloze. Ráno by ses nemohl pohnout. Jdi si normálně lehnout, brácho.“

„Nepřeháněj to s tou péčí, Dane,“ zavrčel Desmond. „Malej brácha jseš ty, ne já.“  

Protáhl se a vstal z postele. „Ale vlastně je dobře, žes mě vzbudil, je to fakt. Během tý chvíle se mi muselo něco zdát, ale zaboha si to nepamatuju.“

* * *

Daniel se vrátil do obývacího pokoje a nesl s sebou svoji deku. Podal ji dívce, která se choulila na pohovce. Pokusila se do ní zachumlat, ale neměla dost sil přehodit ji přes sebe. Daniel vstal, zabalil Chris a pak se posadil blíž k ní. Chvíli oba mlčeli.

Pak k němu Chris zvedla pohled plný strachu a úzkosti, jako by doufala, že jí pomůže.

„Co to bylo, Dane? Co se to stalo?“

„Nejdřív mi musíš říct, cos viděla, Chris,“ domlouval jí tiše.

Oči jí bloumaly po místnosti, jako by chtěla ode všeho utéct, ale pak se trhaně nadechla. „Zase to byl Walt.“

Daniela to nepřekvapilo.

„Co se dělo?“

„On… bylo to jako ten sen, tehdy, jak jsi byl nemocnej. Něco ho pronásledovalo.“

„Tehdy se to zdálo tobě i Desmondovi,“ konstatoval Daniel.

Chris přikývla. „Teď to bylo horší. Bylo to… doopravdy. Tenkrát to byl jen sen. Teď… já jsem ho cejtila. Byla jsem tam s ním.“

Daniel jí dal čas. „Zase ho to honilo v džungli?“

Přikývla. „A potom… potom vypadl.“

„Jak to myslíš, vypadl?“

„Jako když vypadne spojení,“ řekla nevrle Chris. „Viděla jsem to s ním… a pak…“

Odvrátila se.

Dostala to ze sebe až po chvíli. „Dane, něco se tam stalo.“ 

Nebo se něco stalo Waltovi, pomyslel si Daniel. Věděl, že to ví i dívka, ale že to nechce vyslovit.

„Já se bojím,“ přiznala.

„Já taky,“ řekl tiše fyzik. Nepřirozenými, bizarními a někdy až děsivými úkazy se zabýval už dlouho… ale nikdy kolem sebe neměl lidi, na kterých by mu tak záleželo. Když kolem sebe měl lidi, které začínal považovat za přátele, bylo najednou všecko mnohem děsivější.

„Ale zvládneme to,“ pokračoval po chvíli. „Zjistíme, co se tam stalo. Třeba to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo.“

Chris se na něj pochybovačně zahleděla. „Tys to neviděl. Bylo to ještě horší než hrozný.“

„Zvládnou to,“ řekl Daniel. „Hugo se o lidi umí postarat. Zvládnou to.“

Nebyl si jistý, jestli přesvědčuje Chris nebo sám sebe.

Dívka seděla na gauči, přitáhla si kolena a objala je.  „Dane…“

„Hm?“

„Proč se mi to děje?“

„To nevím,“ odvětil tiše.

„Proč se to děje jen mně a ne ostatním?“

Nešťastně zavrtěl hlavou. „Děje se to i Desmondovi. U něj se to dá pochopit, souvisí to s tím, že na Ostrově strávil hodně dlouhou dobu… ale ty… Zkus přemýšlet. Nebylas někdy na místě, kde by ti bylo bezdůvodně zle? Nemělas poruchy vědomí, bolesti hlavy nebo něco podobného?“

Chris si položila hlavu na kolena. „Já nevím. Nemůžu přemejšlet. Ta hlava…“

„Možná bys měla jít spát,“ navrhl jemně Daniel.

„Musím domů,“ uvědomila si najednou.

Fyzik se na ni zahleděl nevěřícně a slova mu vyletěla rázněji, než chtěl. Skoro na ni zakřičel. „Dneska budeš tady. Bez debat.“

„Ale…“

„Dneska budeš tady,“ zopakoval mírněji. „Panebože, Chris, podívej se na sebe, vždyť se neudržíš na nohou.“

Dívka se opět schoulila do sebe.

Daniel ji pozoroval… a pak mu došlo něco příšerného.

Kdyby Chris jela domů tak, jak měla v plánu, zastihl by ji ten výpadek za volantem.

821 - Dny klidu

 Dny se pomalu blížily k vánočním svátkům. Po Desmondově oznámení, že se brzy přemístí z Chrisina příbytku někam jinam, jako by se všichni přepnuli do jiného módu.

Desmond trávil většinu času zařizováním nezbytných věcí u svého notebooku nebo u telefonu. V polovině předvánočního týdne oznámil celé skupině, že se dalšího dne budou stěhovat. „Pronajal jsem nám na měsíc docela pěknej byt na kraji San Fernanda,“ oznámil parťákům. „Je to odtamtud blízko na střelnici, na můj zdravotnickej kurs i do Altadeny a sem.“

Sawyer se tvářil většinu času klidně a nad věcí, ale při soukromém tlachání se Milesovi přiznal, že zatraceně napjatě očekává vyřízení objednávky ze San Diega – uplynul už více než týden a on se s kontaktem dohodl, že to bude rychlé. Na víc nemyslel. Odmítal si připustit, že to budou vlastně jeho první Vánoce po několika letech, které nestráví s Juliet. Ne, tady nebyli kvůli prožívání Vánoc. Tohle byla práce.

Daniel roztržitě pobíhal po Chrisině příbytku, jako by se snažil najít a posbírat všecky velké i malé věci, které si mohl někde odložit a zapomenout. Jeho kufr, který si přinesl z Ostrova a z jiné reality, už dávno nestačil na všecky materiály, techniku a papíry s poznámkami, které za poslední dny nashromáždil.

Miles vypadal stále stejně – nevzrušeně, bez většího zájmu. Vypadal jako nudící se zaměstnanec, na kterého se nedostává práce.

Chris přijala své úkoly – zjišťovat další informace o dosud vytipovaných místech a prozatím se přísně držet faktů. Mezitím pobíhala po předměstí Los Angeles a sháněla vánoční dárky. Obstarat rodinu pro ni už pár let bylo nepříjemnou, vždy stejnou rutinou: nevíš, co dát, když s blízkými nejsi v pravidelném kontaktu, ale když nadělíš něco příliš malého nebo nevyhovujícího, budeš za tu zlou, která i o nejkrásnějších svátcích v roce dává najevo svou odtažitost. Když to bude moc velké, budeš za tu pokryteckou, která se snaží si členy rodiny koupit, když s nimi jinak téměř není v kontaktu. A tak procházela obchody… a na každém rohu viděla něco, co by se hodilo jejím novým přátelům. Tamhleten diář s motivem dopravního letadla by se určitě líbil Frankovi. Desmondovi by se mohla hodit příručka první pomoci – hlásil se přece na ten zdravotnický kurs. K Sawyerovi se jí zatoulaly myšlenky při pohledu na každou slušně vypadající láhev alkoholu. U Daniela a Milese si tak jistá nebyla.

Frank se ze všech sil snažil nemyslet na to, co se stalo na Ostrově, a na rodiny, kterým se už nikdy nevrátili jejich blízcí… kteří byli cestujícími na jeho letu. Všecko ho utvrzovalo v tom, že to nebyla jeho vina. Ale jeho pocit lítosti to neumenšovalo. Dokud to šlo, trávil většinu času v Chrisině obýváku, prohrabával materiály a slídil po internetu, občas s dívkou prohodil pár slov… a měl pocit, že i ona je za společnost ráda. Ani jeden z nich se pak nemusel příliš topit ve svých myšlenkách.

A pak, v pátek ráno před předvánočním víkendem, Desmond zavelel k přesunu. Naložili své věci do outlanderu z půjčovny, jenže všech pět mužů se do jednoh auta nevešlo. Po chvíli přemítání se rozdělili – Miles a Sawyer ještě zůstali v Chrisině bytě, kdežto Desmond, Frank a Daniel vyrazili do nového bydliště. Jediný, kdo měl v tuto chvíli v pořádku doklady, byl Frank, a tak si byt najali na jeho jméno. Odveze Desmonda a Daniela do nového ubytování, nastěhují se a on pak přiveze i zbylé dva parťáky.

Chris stála pod schůdky svého příbytku a s podivně rozvířenými pocity sledovala, jak si její noví přátelé nakládají věci do auta a chystají se k odjezdu. Strávila s nimi jen čtrnáct dní, ale připadala si, jako by to byla celá věčnost… a jako by v jejím bytě teď měla zet obrovská díra.

Desmond jako by její pocity vytušil. „Tak jo, Chris. Díky za všecko, ještě jednou. A uvidíme se brzy. Úkoly máme rozdělené. Ale teď si vydechni, navštiv o svátcích rodinu, odpočiň si… a pak se do toho pustíme znova a naplno. Neboj, nic ti neuteče. Do ničeho velkýho se bez tebe nepustíme.“

„Jo, jo, já vím,“ přikývla dívka. „Počítám s váma. Nejpozději po svátcích si dáme si vědět.“

Měla zvláštní nepřítomný pohled, kterého si nejdříve všiml Frank. Podobně, jako na její zmatek dokázal nejlépe zareagovat před těmi dlouhými dny, kdy se poprvé setkali v kostele, to na ní viděl i teď. Že je v jakémsi utlumeném módu a jen krok od toho, aby v ní něco bouchlo. Otočil se od auta od místa řidiče, kam už se skoro usadil, a došel až k ní. „Tak jo, holka, přeju ti hezký Vánoce. A brzy se uvidíme.“ Podal jí ruku, aby jí popřál vše nejlepší k svátkům a poděkoval za pohostinnost, ale najednou ji měl v náručí. Bývalá novinářka pilota objímala, jako by se loučila před dalekou cestou s někým blízkým. Poplácal ji po zádech a cosi jí pošeptal, tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Chris přikývla. Pak rychle podala ruku Danielovi a Desmondovi, s fyzikem se dohodli na okamžitém informování o důležitých nových zjištěních, s Desmondem si potvrdili, že spolu opravdu nadále počítají… a pak se trojice složila do outlanderu, dívka jim zamávala ze schodů a zašla do svého příbytku.

* * *

Usadila se v obýváku a poslouchala ticho v poloprázdném bytě. Tak se zabrala do úvah, že neslyšela kroky z jednoho z pokoje pro hosty. Sawyer, který vyšel ven, ji chvíli pozoroval z chodby… a pak zamířil do ledničky. „Vypadáš, že potřebuješ panáka, Scullyová.“

„Dones whisky,“ ušklíbla se Chris.

„Až tak?“

Přikývla a počkala, až Sawyer donese a nalije porci alkoholu. Po přiťuknutí ji do sebe hodila a přisunula skleničku k dalšímu dolití.

Sawyer jen zvedl obočí, ale dolil jí. „Tebe to nějak rozhodilo, co?“

Dívka pokrčila rameny. „Co čekáš? Nastěhovali jste se mi domů po něčem, co připomínalo přílet UFO, opili jsme se, vysvětlili jste mně příběh letadla, ve kterým jsem málem umřela, celý jste to zamotali do šílenýho hororovýho příběhu, vypátrali jsme k němu několik dalších pokračování, střihli jsme si pár nočních můr, probdělejch nocí a nalezenejch pistolí… a teď se seberete a popřejete mi hezký Vánoce. Je to… divný. Je to prázdný. Možná si tak nějak připadaj starý rodiče, když jim z domova odejdou děti a zůstanou zase sami.“

„Na to jseš moc mladá, agentko,“ zatřásl hlavou Sawyer. „Za pár dní se zase sejdem a bude se pokračovat. Ale…“ zamyslel se a změřil si ji pohledem, „to zůstávání sám zní v tvým případě dost divně. Že jsem teda tak smělej.“

„Pojedu k rodičům a k sestře. Už má vlastní rodinu. Takže na svátky nebudu sama,“ odtušila dívka.

„Tak jsem to nemyslel, a ty to víš.“

„Co chceš slyšet? Jsem sama, no. Dál to fakt neřeš, prosím tě. O svátcích si toho vyptávání ještě užiju dost.“

Sawyer se zadíval na dívčin obličej, který jako by strnul v očekávání nepříjemných dní.

„Jo, asi chápu. Tak jo.“

Chvíli bylo ticho. Chris pozorovala hladinu zlatavé tekutiny ve své sklence. „Tak končíme tam, kde jsme začali, co?“

„U flašky? No… já to moc jinak neumím,“ přiznal Sawyer.

Chvíli mlčel. „Ale s tím, že končíme, jseš podle mě úplně mimo. Holka, tohle nekončí. Tohle se naopak rozjždí. Skoro se s tebou vsadím, že přijdou dny, kdy ještě na tyhle Vánoce o samotě a v klidu budeš vzpomínat jako na blažený časy. A bude to dřív, než si myslíš.“

„Vůbec mi ta představa nevadí,“ řekla Chris. „Zvykla jsem si na vás. Zavrtala jsem se do těch divnejch věcí, který jste s sebou přinesli, jako krtek. A přitom se bojím, aby mě někdo nevytáhl zpátky na povrch do normálního života, pryč z tohohle všeho…. Sakra, vím, že tam někde hluboko jsou věci, který jsou sice asi temný… ale obrovsky důležitý. A ty věci potřebujou rozmotat.“

„My je potřebujem rozmotat,“ opravil ji Sawyer. „Ty věci se možná vůbec rozmotávat nechtěj. Možná budou klást odpor. Počítej s tím, Scullyová. Des nekecal, tohle fakt nebude hezký.“

„Hezký to není už od listopadu, co zmizelo to letadlo,“ zívla Chris a zaklonila na pohovce hlavu.

„Tebe člověk nepřesvědčí, co? Vždycky máš poslední slovo.“

„Nemůžu za to. Jsem novinářka. Ve škole i v práci mě učí, abych na všecko dokázala něco říct a přimět tě, abys mi řekl ještě víc.“

Posedávali tam takhle snad několik hodin. Alkohol otupil Chrisino citlivé rozpoložení a Sawyer ji svou přímostí jaksi přesvědčil, že se opravdu nemá čeho bát, že nic nekončí. Když pro něj a pro Milese a odpoledne přijel Frank, byli už oba v povzneseném stavu. „Tak mazej, holka, běž spát,“ postrčil Sawyer Chris směrem k její ložnici, i když bylo brzké odpoledne, a pustil ji z objetí. A ona šla.

* * *

Desmondova pětice se ubytovala ve velkém pronajatém bytě na kraji San Fernanda, asi třicet kilometrů od Simi Valley. Pokoje si rozdělili stejně jako u Chris. Desmond sice s mírnou nespokojeností pozoroval rozevlátého Sawyera, který ve druhé vlně dorazil značně povznesený, ale pak to nechal být. I on chtěl teď své skupině dát trochu kousek oddychu. Nedávná Danielova a Chrisina prezentace dosavadních zjištění jako by uzavřela jednu část pátrání a prací… a nyní přišlo období přípravy a odpočinku před další etapou.

V sobotu a v neděli Desmond nastoupil na svůj zdravotnický armádní kurs. Překvapilo ho, že lekce začínají právě teď, před svátky… ale bylo mu vysvětleno, že odjezdy na mise a výpravy nečekají a že se sešlo několik zájemců, kteří nutně potřebují mít kurs dokončen v polovině ledna, tedy za necelý měsíc. „Když se sejde dost účastníků, otevřem a začnem,“ prohlásil školitel. „A ty ses ozval jako přeposlední, než jsme to naplnili. Všichni můžou začít hned teď, tak není důvod to odkládat.“

Oba večery se velitel výpravy vrátil do bytu naprosto vyčerpaný. Hodil sebou v obývacím pokoji na gauč, popadl hrnek kafe a vypadal, že ho už nic na světě nepřiměje se zvednout.

Sawyer si přisedl na druhý konec gauče. „Náročnej den, Scotty?“

„Zatraceně náročnej. Od rána do večera střídavě jsem poslouchal a snažil se vnímat nalejvárnu k zásadám první pomoci, od odřenin až po rozpáraný břicho. Je to celkem síla. Jeden chlap, voják, se narovinu zeptal, jak co nejmilosrdnějc ukončit trápení tomu, komu už se nedá pomoct, a jen se trápí. Samozřejmě beze zbraně. No a k tomu kus psychologie, jak udržet postižený v klidu, základy přežití na nehostinejch místech a co využít k zdravotním účelům, a všecko to je prokládaný praktickejma cvičeníma. A po příštím víkendu dostaneme i praktický zadání na doma, jako přípravu před závěrečnou zkouškou.“

Z Dese nám vyroste druhej Jack, blesklo Sawyerovi hlavou. Zmínka o tom, jak milosrdně zabít a ukončit utrpení, mu doktora nepříjemně živě připomněla.

„To je to, cos chtěl, ne?“

„Jo,“ souhlasil Desmond. „Ale je to nálož. Přece jen už jsem pěknejch pár let nic nestudoval. A je sakra poznat, jestli ti je dvacet nebo čtyřicet, brácho, to ti řeknu.“

Sawyer pokýval hlavou. „A zítra pokračování.“

„Jo. Jsem zralej na to jít spát.“

„Nechceš si předtím dát něco ostřejšího?“

„Ne,“ odtušil Desmond. „Musím být ráno schopnej fungovat naplno.“

* * *

Předvánoční pondělí bylo v bytě v San Fernandu ospalé. Desmond chvílemi spal, chvílemi se učil z materiálů ke kurzu a občas si na Danielovi zkoušel obvazové a fixační metody, Frank posedával u svého počítače a dělal to samé, co měla dělat Chris – projížděl online zdroje a snažil se najít více informací k vytipovaným událostem.

Sawyer s Milesem se po krátké poradě s Desmondem zavřeli do svého pokoje a přemýšleli nad tím, co Sawyer nazýval „vánoční dárek pro agentku“. Když po půldni došli k rozumnému závěru, Sawyer se spokojeně pousmál. „Ta bude koukat.“

Doufal, že si odpoledne sedne na terasu a bude číst jednu z knih, které si půjčil od Chris. Jenže po poledni mu zazvonil mobil. Neznámé číslo.

„Mám pro tebe to, co sis objednal.“

„Tři? Dva kolem třicítky a jeden kolem padesáti?“

„Přesně tak. Jména jsou americký, bílý. Kdy si pro to přijedeš?“

Sawyer si zakryl mobil dlaní a rychle se dohodl s Milesem. Vyrazí zítra, nebyl důvod to odkládat.

„Můžeš zejtra?“

Souhlas.

„Dobře, pošli mi zprávu, kdy a kde budeš. A můžu mít ještě jednu věc? Umíš sehnat…“ odmlčel se.

Na druhé straně se ozvalo zachechtání. „Se nestyď, chlape. Fet? Něco výbušnýho? Bouchačku? Děvku? Kluka?“

„To prostřední,“ potvrdil Sawyer. „Napíšu ti, co přibližně potřebuju.“

„Oukej. Negarantuju, že to seženu takhle rychle, ale můžu to zkusit. Samozřejmě to ale bude s příplatkem.“

„Počítám s tím,“ potvrdil Sawyer a zavěsil. Za chvíli mu přišla zpráva.

„Takže zítra ve tři odpoledne v Oceanside za nádražím,“ oznámil Milesovi. Pak se šel dohodnout s Desmondem. „Zítra ráno vyrazíme,“ oznámil Milesovi, když se po chvíli vrátil. „Pojede s náma i Frank. Bude řídit, ať neriskujem, že nás chytí bez řidičáku.“

* * *

Na Štědrý den ráno vyrazili. Vše proběhlo tak, jak mělo. Doprava sice byla kalifornsky hustá a nepříjemná, ale na to si už zvykli.

V Oceanside byli včas. Schovali se do zaplivaného kouta za vlakovým nádražím, vedle zaparkovali své auto a postávali v zákrytu za vozidlem. Padesátník, který s nimi obchod zařizoval před deseti dny, dorazil s půlhodinovým zpožděním.

Neobtěžovali se s formálními řečmi.

„Tak tady to máte, chlapi. Timothy Bolton, Mike Wayham, Frederik Parks.“

Frank se rozchechtal. „Takže já jsem Fred? No to si ze mě děláš dobrej den.“

„Takhle ti to kámoši objednali,“ pokrčil rameny chlap.

Předal Frankovi obálku se třemi sadami dokladů. Miles mu podal smluvenou částku.

„Jo, a tady je to, o co sis psal. Není to přesně ono, to jsem takhle narychlo nesehnal, ale je to dost podobný. Je menší, ale docela těžká, takže celkem stabilní. To je pro holku?“

Sawyer přikývl a naklonil se balíčku, který chlapík vyndal z batohu a rozbalil. Uvnitř ležela menší pistole. Vzal si ji a prohlédl. Měla vybroušená registrační čísla, ale jinak vypadala skoro nově.

„Málo používaná, co?

„U nás se s ní v akcích nestřílelo, co vím.“

Sawyer pokývl. „Dobrý, berem to. Radši bych si to vyzkoušel, ale…“

„Je fakt dobrá. Podrží tě. Když máš dobrou ruku a dobrý oko, střílí jako bůh,“ chválil dealer svoje zboží.

Jasně, pomyslel si Sawyer. Každá liška chválí svůj ocas. Ale chtěl to mít odbyto… a zbraň vypadala slušně. „Kolik?“

„Osm set babek.“

„Ti přeskočilo, ne? V krámě bych ji koupil za polovinu,“ zavrčel Sawyer. Pohled mu začínal tvrdnout.

„Ber nebo nech bejt, pokrčil chlap rameny. „Tady v Kalifornii bez papírů o moc lepší kus neseženeš. A už vůbec ne dneska. Ber ji. Takhle rychle už jinej takovej dárek pro svou holku neseženeš,“ dodal poťouchle.

„Není to moje holka,“ zavrčel Sawyer. „Tak to dej sem.“

Miles odpočítal peníze z malého balíčku, chlapík podal Sawyerovi pistoli… a byl pryč.

Rozdělili si doklady. Miles ještě připoji vysvětlení směrem k pilotovi: „Ohledně těch jmen, Franku… vybírali jsme tak, aby se co nejvíc podobaly těm našim. Člověk se přeřekne nebo naopak na úplně cizí jméno neslyší, víš jak. Jim – Tim, Miles – Mike, Frank – Fred.“ 

Vydali se zpátky na sever.

* * *

Vánoční dny proběhly v San Fernandu klidně. Pětice vyrazila na vánoční večeři do nedaleké restaurace, která měla otevřeno i o svátcích. Poseděli u vánočního krocana, popili pár piv, vedli obecné řeči a neurčitě plánovali, co dál. Kdyby se servírky někdo zeptal, co si o té nesourodé pětici chlapíků myslí, nejspíš by odvětila, že to je parta kamarádů starých mládenců, ten nejstarší možná je vdovec, kteří se znají z práce nebo rybářského kroužku nebo něčeho podobného… a než by seděli doma každý sám, rozhodli se strávit slavnostní večer pohromadě. Proč ne, je to vlastně hezké.

Chris seděla u slavnostní večeře s rodinou svojí sestry a po očku soustředěně sledovala pětiletého synovce, který se soustředěně snažil ze své vánoční porce vymrštit kousek nádivky jejím směrem. Neměla chuť nechat si ozdobit jedny ze svých dvojech svátečních šatů mastnou skvrnou. Dvouletá neteř seděla na klíně matce – Chrisině sestře Jennifer – a poslušně se krmila polévkou.

Konverzace byla vlídná a příjemná – obě sestry spolu vycházely celkem dobře, i přes naprosto odlišné životní cesty. Nevídaly se sice často, měly každá své odlišné životy a málo času na setkávání, ale několikrát do roka k nim Chris přijela a strávili spolu celkem hezký víkend. Bylo to tak akorát, aby to bylo příjemné, nezevšednělo to a nedošla jim témata k povídání.

Jenny se na střední škole seznámila s manželem, pohodovým spolužákem, po škole se vzali a ve dvaceti se jim narodil první syn, o tři roky později i dcerka. Jenny byla spokojená mladá žena v domácnosti. Nikdy si nebyla jistá, co vlastně v životě chce dělat, a když jí její nastávající oznámil, že on sám po ukončení střední nastoupí do zaběhnuté nábytkářské firmy svého otce, časem po něm převezme vedení a že nepochybuje o tom, že uživí ji i případné děti, ani okamžik neváhala. Do pár let měli po svatbě, krásný domek na předměstí, dvě krásné děti, vždy upravená manželka, čisťounká domácnost a charismatický manžel. To Chris se nikdy nenechávala omezit konvencemi, co by dívka ze slušně situované rodiny měla dělat. Jediné, v čem ještě naplnila představy rodičů, byla s vynikajícím prospěchem absolvovaná univerzita, pak se dala vlastní cestou.

Teď si povídali o životě a o práci. Chris stále mluvila o své novinářské kariéře, jako by se nic nestalo; zatím neměla odvahu a vlastně ani důvod informovat o konci své práce nikoho z rodiny. Rodiče by se zmítali mezi obviňováním z nezodpovědnosti a mezi škodolibou nadějí, že si příště třeba už najde práci v nějakém normálním médiu. Ani na jedno Chris neměla náladu. Sestra by ji sice nejspíš pochopila, ale Chris nechtěla riskovat, že Jenny se prořekne rodičům.

Chris během konverzace a monitorování synovcových nekalostí obhlížela interiér Jennyina a Paulova domova. I navzdory přítomnosti dvou malých dětí vše jen svítilo čistotou, nikde ani smítko. Nablýskaná nazdobená okna, obrovský stromeček, krb s rozvěšenými punčochami. Chris si ironicky vzpomněla na svůj otřepaný maličký umělý stromeček, vysoký asi třicet centimetrů, který si opředevčírem postavila v obýváku na konferenční stolek a navěsila na něj pár třpytivých řetězů. V tomhle byly se sestrou vždycky jiné. A zítra se to opět dozví od rodičů – jaké je Jenny zlatíčko, co Jenny podnikala, jak báječní jsou malí Nathan a Paula… a pod tím nevyřčená výtka „a ty se povaluješ ve starým vraku a pořád někde lítáš po světě. A to jsi starší. Podívej se, čeho už dosáhla tvoje mladší sestra… a co ty?

Už teď z plánované návštěvy neměla dobrý pocit. Ale věděla, že pokud chce zachovat poslední nitky kontaktu s rodiči, musí u nich ten den strávit. Měla pocit závazku. Rodiče jí nikdy nic zlého neprovedli, podporovali ji na studiu, pomohli jí k bydlení… jen zkrátka měli velmi jasné představy, jaké by jejich dcery měly být, jak by měly žít a co by měly dělat… a svůj nesouhlas s dcerou, která to nesplňovala, dávali okázale najevo.

Z myšlenek ji vysvobodilo zazvonění mobilu. Omluvila se společnosti a zašla do předsíně.

Volal Frank.

U telefonu na druhé straně se očividně shromáždila celá pětice. Popřáli si hezké svátky… a pak se zapovídali. Sawyer jí pyšně sdělil, že ji v San Fernandu čeká vánoční dárek, Frank jí ohlásil pár nových zjištění z bádání, Daniel se vyptával, kdy bude mezi svátky doma – potřeboval si zajet něco ověřit z dharmského archivu, který zatím nechali u ní; dokonce i Miles se zapojil a zajímal se, jak tráví Vánoce. Po dvaceti minutách se omluvila, že bude muset končit. Provázelo ji přátelské „tak šťastné a veselé“ a přiťuknutí několika sklenic.

Když se vrátila do obývacího pokoje, její sestra ji zvědavě pozorovala. „Kdo to byl? Vypadáš, jako by tě polila živá voda, Chrissy.“ Usmála se na ni.

„Kamarádi. Slaví svátky spolu a teď po večeři obvolávají zbytek party,“ vysvětlila Chris. Znovu využila svou osvědčenou verzi o tom, jak se znovu spojila skupinka přátel, co se setkávali navzdory různým studovaným oborům, a teď je větší část z nich stále ještě svobodná a ve velkoměstě si někdy připadají tak trochu osaměle. A jak po několika letech opět navázali bližší kontakt, občas někam zajdou… Několik z nich se teď rozhodlo spolu slavit i svátky. A také že plánují společnou dovolenou. Ať pak není informace o odjezdu do Yuby, případně i někam dál, jako blesk z čistého nebe, říkala si.

Jenny se usmála. „To je skvělý, že se zase vídáš s lidma a neběháš jen z práce, do práce a po reportážích. Člověk potřebuje mít i pár přátel, se kterýma podniká všecko to ostatní. A dovolená ti jen prospěje! Kam se chystáte? My si s Paulem říkali, že bychom letos…“

Pokračovali v konverzaci. Chris byla Jenny nesmírně vděčná, že se neotírá o její soukromí a nedoráží na ni, jací přesně ti přátelé jsou, co dělají, kolik jim je, a hlavně zda k některému z nich náhodou necítí něco víc než jen kamarádství. Rodiče by se jí přesně na tohle vyptávali. A proto naprosto přesně věděla, že zítra o svých nových přátelích neřekne ani slovo. Než půjde spát, musí napsat všem z Desmondovy pětice a poprosit je, aby jí zítra nikdo z nich za žádnou cenu nevolal. Nechtěla u rodičů vysvětlovat, s kým to mluvila.

Večer příjemně uplynul. Děti byly nadšené z dárků a nakonec odpadly. Jenny odnesla spící Paulu a odvedla unaveného Nathana do pokojíčku. Dospělí si pak otevřeli láhev sektu, pak ještě druhou… Když Chris, příjemně ovíněná, usínala v jejich pokoji pro hosty, pomyslela si, že vlastně zatím Vánoce jsou docela fajn. Pocit osamělosti a vzdálenosti od přátel se nedostavil. Spíš naopak.

Dalšího dne už to tak pohodové nebylo.

Po vánočních dnech se Chris vrátila domů, jak jen to bylo možné. Pátek strávila povalováním v posteli a namátkovým prohrabáváním dharmského archivu a náhodným sběrem informací na webu. Podařilo se jí objevit další sierranevadskou lokalitu, kde údajně došlo k několika neobjasněným zmizením lidí. Okolí vrcholu Shuteye Peak, asi dvě stě kilometrů od místa zmizení chlapců z Yuby. Přidala si další bod do mapy.

Večer si nalila sklenku, pustila si hudbu a potvrdila Sawyerovi, že dalšího dne bude doma. Polovina sanfernandského osazenstva dorazila následujícího dne po obědě.

„Tak jaký byly Vánoce?“ halasil Sawyer už na schůdcích.

Chris jen mávla rukou. „Povím vám o tom někdy pozdějc. Zatím na to nemám sílu. U ségry to bylo dobrý. U rodičů…“

„Takový to domácí dusno?“

„Ultradusno. Jsem nevděčná vzdorovitá dcera, co si neváží rodičů a v ničem jim neudělá radost.“

Sawyer se zatvářil skoro soucitně. „Ajajaj. No, chápu. Řekl bych, že si o tom můžete pokecat tady s Dannym, budete si v tom asi rozumět.“

Chris mrkla po Danielovi, který se rozpačitě pousmál: „Rodiče si člověk nevybírá.“

Dál to nerozebírali a dali se do věcí, které potřebovali vyřešit. Daniel se zavřel ke krabici s archivem a začal si ofotografovávat část materiálů, Sawyer si vybral pár dalších knih z Chrisiny knihovny a dívka s Frankem spolu procházeli své nové objevy.

Když měli všichni hotovo, sešli se v obýváku u kafe. „Tak co teď?“

„Do pondělka je osobní volno,“ zazubil se Sawyer. „Des vyhlásil vánoční prázdniny. On sice má tu zdravotnickou nalejvárnu, ale ostatním dal volno, což je od něj hezký.“

„Co plánujete?“ zajímala se dívka.

„Já si zítra beru auto a jedu si něco zařídit na jih,“ prohlásil Sawyer. Tvářil se spokojeně, jako by se na cestu těšil.

„Budu dělat to, co doteď,“ pokrčil rameny Frank. „Jo a budu si zvykat na nový jméno.“

Chris zvědavě zvedla obočí.

„A jo, ty to ještě nevíš. Jsou z nás legitimovatelní občané Spojených států. Seznamte se – Fred Parks,“ ukázal Sawyer na Franka, „a Tim Bolton,“ ukázal na sebe a obřadně se uklonil. „Mikea Wayhama jsme nechali doma.“

„A ty? Co plánuješ ty, Dane?“ Chris se podívala na fyzika, který si stále ještě prohlížel nafocené snímky.

„Já… jo, nabral jsem si nějaká data k těm událostem z archivu. Matka tam měla dopsané nějaké poznámky, víš? Nakrmím tím počítač a nechám to projet analýzami. Budu doufat, že z toho vypadne… ehm, nějaký časový vzorec. Rád bych z toho získal informaci, jaká doba bude nejlepší pro cestu do Sierra Nevady.“

„V každý třídě je šprt, kterej se učí i o prázdninách,“ konstatoval Sawyer. Daniel mu věnoval klidný, mírně pobavený pohled. „To víš, někdo musí vyvážit problémový kluky, co tráví noci v barech a honí holky.“

Chris se dala do smíchu. 

"Moc se nesměj, agentko," varoval ji rozverně Sawyer. "Uznávám, ty jseš na tom dobře, to je fakt, vzhledem k složení třídy budeš vždycky královna školního plesu... ale počkej, až přijde na praktickou výuku." 

Tázavě se na něj zadívala. 

"Po novým roce jdeme všichni do střeleckýho kurzu, Des to už dohodl. My čtyři jdeme do pokročilejch a na taktickej výcvik, a ty se šprtem budete začátečníci." 

Chris kývla. Daniel se zašklebil. A nebylo to kvůli označení za šprta, to všichni věděli.

Chvíli ještě poseděli, povídali si, dohodli se, že se za nimi Chris zastaví v úterý, v poslední den roku.

Bylo jí s nimi dobře. Čím dál víc zjišťovala, jak jí ta skupina vyhovuje. Vážná témata, vzpomínky na kruté zážitky a problémy uměli odlehčit, zejména Sawyer, který převzal roli neformálního zástupce velitele. Měla ráda jejich vzájemné špičkování, které se ale drželo většinou v určitých mezích.  Bez těch odlehčených chvil by na ne události a vyhlídky doléhaly mnohem víc - což sama dobře věděla, doteď měla v paměti, jak se zoufale motala na místě, než sem ti muži přišli. Až když se zapracovala do jejich skupiny, začaly věci mít jasný směr.  Skupina fungovala. Všecko vypadalo být na správné cestě. 

Chris si vůbec neuvědomila, že se jí už strašlivě dlouho nezdálo o Waltovi. Od toho děsivého snu, kdy chlapce honila džunglí ta věc, se jí chlapec ve snu neobjevil.