822 - Na cvičišti

Poslední neděle roku byla klidná. Sawyer si půjčil auto a ráno sám vyrazil na jih. Desmond se účastnil svého kurzu, Daniel se snažil propočítávat parametry, které včera našel v dharmském archivu. Miles si od Desmonda vyžádal informace ke kurzům střelby a obrany, které už velitel zajistil, a teď spolu s Frankem studovali, co se od účastníků kurzů očekává při nástupu.

V pondělí ráno, den před smluveným dnem setkání v San Fernandu, se Chris rozezvonil telefon. Volal Frank. „Ahoj, holka,“ ohlásil se. „Vím, že plán zněl, že přijedeš až zítra… ale nechceš se zastavit už dnes? Pustili jsme se do plánování a zjistili jsme, že jsme v některejch věcech trochu ve skluzu.“

„Klidně můžu,“ souhlasila Chris. „Mám vyrazit hned, nebo to nespěchá?“

„Nespěchá,“ odvětil pilot. „Musíme počkat na Jima, až se vrátí z té svojí výpravy. Ještě je na cestách. Ty si zatím dej pěknou snídani, dopij kafe, dočti noviny... a až se ti bude chtít, vyraz. Když tu budeš po obědě, bude to perfektní. Adresu jsme ti dávali, že?“

Dívka potvrdila. „Jo, vím, kde bydlíte. Tak jsme dohodnuti. Po obědě vyrazím.“

* * *

Stavila se na rychlý oběd a vyjela směrem k San Fernandu. Provoz byl kolem poledne slušný a ona už v jednu zvonila u dveří velkého apartmá v komplexu nájemních bytů.

Dlouho nikdo neotevíral. Pak se za dveřmi ozval dupot… a otevřel je Sawyer.

„Výborně, Scullyová, jdeš v tu nejlepší chvíli,“ prohlásil polohlasem, popadl dívku za rukáv a vtáhl ji do bytu. „Pojď se mnou, prosímtě, a mluv potichu.“

Chris nechápavě zírala. „Děje se něco?“

Sawyer zavrtěl hlavou a ukázal jí směrem do koupelny. Pak za nimi zavřel.

„Co…“

„Poslouchej mě, jo? Jdeš v nejlepší chvíli, jak jsem říkal. Des včera přinesl scénář ke svojí přípravě na závěrečnou zkoušku v tom svým kurzu. Dostali instrukce k situaci, kterou musí nějak vyřešit, a on neví, co ho tam čeká. Dostali obálku s instrukcí, ať to předají někomu blízkýmu a ten to na něj sehraje. Na výběr je z několika variant, podle toho, co máš k dispozici. A já jsem si řekl, že si to uděláme se vší parádou.“

Chris zamžikala. „Fajn. A co já s tím?“

„Asi před pěti minutama jsme začali. Des už si v obýváku mapuje rozsah průšvihu, kterej má vyřešit. Miles a Frank mu hrajou zraněný. Ale já si říkám, že mu to ještě trochu zkomplikuju.“ Sawyer se poťouchle zašklebil. „Víš, co se říká, těžko na cvičišti…“

„Mám jít dělat mrtvolu?“

„Mrtvolu ne. Ale hodila by se hysterická, nezvladatelná holka v šoku.“

„Okej,“ řekla Chris trochu překvapeným, vyčkávavým tónem. „Hysterka v šoku. A mám dělat, že jsem zraněná, nebo tak něco?“

„Nic tě nebolí. Nebo si to neuvědomuješ. Ale jsi zmatená, nic si nepamatuješ, asi jsi byla v bezvědomí… probrala ses a teď panikaříš a hledáš svý kolegy. Řešíme výbuch v průmyslovým závodě. Malá laboratoř, prásk, rána, dým… a nikdo neví, co se stalo.“

Chris chvíli přemýšlela.

„Tak jo, proč ne,“ přikývla pak. „Pokud tam je kouř… můžu dělat, že nevidím?“

„Klidně,“ kývl Sawyer. „Improvizuj. Vžij se do toho a blbni. Hodně blbni. Potřebuju, aby Dese někdo rozptyloval a nenechal ho soustředit se.“

„Takže jsem právě přišla k sobě, nic nechápu, mám strach a hysterčím.“

„Přesně tak,“ souhlasil Sawyer. „Uvidíme, jak dobrá jsi herečka. Tak jdem.“

Pak si ještě vzpomněl na jednu věc. „Jo, ty dýmovnice jsou neškodný. Normálně dejchej.“

* * *

Potichu vyšli z koupelny a prošli bytem. Sawyer pootevřel dveře do obýváku, proklouzl dveřmi, popadl Chris za ruku a vtáhl ji za sebou.

Ocitli se v jiném světě.

Místnost byla úplně zakouřená a okna se zdála být zatažená. Z jednoho místa se šířily načervenalé záblesky, bílé světlo a míhala se tam silueta. „To je Des,“ šeptl Sawyer a táhl Chris na druhou stranu velkého pokoje. Dal jí pokyn, aby se neuspořádaně schoulila na zem, a sám se usadil na dosah od ní do křesla, které stálo úplně v rohu stranou dění. Zamával kolem sebe, aby trochu rozptýlil kouř, a s čímsi pohnul. Pak do Chris šťouchl špičkou nohy. „Tak pojď, probírej se.“

Dívka mžourala a snažila se zorientovat. Nešlo jí to. Než se rozkoukala, ozval se místností silný Sawyerův hlas. „Tady je další,“ oznámil neutrálním tónem. Pak ztišil hlas směrem k Chris. „Zvuk. Jdeme.“

Chris zasténala, jako by se probírala ze sna. V těch chuchvalcích kouře pořád nic skoro neviděla. Zdálky slyšela Desmondovo tiché mumlání a těžké chroptění. Nebylo těžké vžít se do naprosté dezorientace. „Co to…“ zamumlala. Pokusila se pohnout, ale nohou narazila do čehosi těžkého a tvrdého. „Au,“ zasykla bolestí. „Nahlas,“ připomněl jí Sawyer.

„Auuu,“ zopakovala. „Co to sakra… kde to…“

Z dýmovitého šera se ozval Desmondův napjatý hlas. „Je tu někdo? Slyšíte mě?“

„Tady,“ zasténala Chris. „Prosím…“

„Kde jste?“

„Já nevím,“ vzlykla. Vžívala se do situace. Být v šeru, s naraženou nohou, s obavou, jak se může dál pohnout, nebylo vůbec příjemné. Napadlo ji, že nějak tak se musí cítit přeživší po leteckých neštěstích. Jak málo vlastně chybělo, aby něco podobného zažila taky?  

Zatápala kolem sebe. „Já nic nevidím. Já…“

„Vydržte,“ zakřičel Desmond. Bylo slyšet, jak se zvedá z místa, kde byl teď. Cosi si zamumlal. Pak vyrazil k oknu, které bylo pevně zavřené, a otevřel je.

„Konečně ho to napadlo,“ odfrkl si tiše Sawyer. „A ty dělej bordel, Scullyová. Od toho tu jseš.“

„Pomozte mi, prosím,“ vypravila ze sebe. „Pomoc, tady…“

„Už u vás budu, vydržte,“ ozvalo se z řídnoucího šera. Pak se k ní vydalo světlo baterky a Desmond se k ní sklonil. „Co je vám? Bolí vás něco?“

„Já nevím,“ vzlykla. „Co se stalo? Kde to jsem?“ Nadzvedla se na loktech. Když už bylo trochu vidět, snažila se zvednout. Viděla, že to, o co si bolestivě narazila holeň, byla noha Sawyerova křesla. Ten naprosto lhostejně seděl a zíral směrem k oknu.

„Ne, nehýbejte se,“ zastavil ji Desmond a pokusil se ji udržet na zemi. „Můžete být zraněná.“

Zdálky se ozvalo zachrčení.

„Ne!“ Chris ty zvuky připomněly další Sawyerovy instrukce. Tápavě se posadila. „To je… NE!“ Zaječela. „Franku! Franku! Kde je…“

„Nehýbejte se,“ zvýšil na ni Desmond hlas. Bylo vidět, že i on začíná být nervózní.

„Kde je? Byli tady kamarádi! Kde jsou?“ Chris sebou dál šila a snažila se Desmondovi vykroutit.

„Klid, sakra,“ zavrčel. „Jestli chcete svým přátelům pomoct, tak se uklidněte!“ Popadl ji za ramena a donutil ji sedět. Ve svitu na zemi ležící baterky ji rychle obhlédl. „Nebojte se. Zdá se, že vážně zraněná nejste. Nikde nekrvácíte. Zůstaňte tady. Já půjdu pomoct vašim přátelům, jo?“

„Ne!“ Chris zaječela a popadla ho kolem krku. „Nikam nechoďte! Ne, prosím… ne, ne, nechoďte, já se…“

Desmond ji setřásl a skoro na ni zařval. „Pusťte mě a zůstaňte tady!“ Pak vyběhl z místnosti ven.

Sawyer utrousil: „Dobrá práce, agentko. Solidně jsi ho vykolejila. Uvidíme, jak se nahodí zpátky.“

Skrz nedovřené dveře bylo z chodby slyšet bušení na další dveře, otevírání, pak Desmondův hlas. „Pojďte se mnou. Potřebuju pomoct.“

„Co se děje?“ ozval se nechápavý Danielův hlas. Zněl, jako by ho někdo vytrhl ze soustředěné práce – což dost pravděpodobně byla pravda. „Stalo se něco?“

„Nehoda tady na patře. Potřebuju pomoct, vymyká se mi to. Umíte zachovat klid?“

„Já… nevím,“ zněla nejistá odpověď.

„Zvládnete to. Vemte si telefon, budete volat devětsetjedenáct. A pojďte už se mnou!“

* * *

Desmond znovu vpadl do zadýmené místnosti, Daniel pomalu vešel za ním. „Co se stalo?“

„Nevím, snad nějakej výbuch,“ odtušil Desmond. „Jsou tu zranění, potřebuju pomoct, sám to nezvládnu.“

„Ale já… já to neumím,“ lezlo z Daniela. Podle hlasu se nedalo poznat, zda to je jeho role, nebo zda tak tápe sám za sebe.

„Nemusíte nic umět,“ odsekl Desmond a přitáhl bratra ke Chris. „Tady paní… hlídejte ji a snažte se ji uklidnit. A zavolejte tu devetsetjedenáctku. Já musím jít dál.“

Chroptění a chrčení z druhé strany místnosti sílilo a bylo čím dál přerývanější.

Chris ucítila špičku Sawyerovy nohy. Pochopila. Zaječela a zatápala po Desmondovi. Chytila se oběma rukama jeho lýtka. „Neeeee! Nechoďte pryč!“

„Dělej, Dane, sakra,“ vypadl z role Desmond. „Chyť ji.“

Daniel si přiklekl vedle Chris a opatrně odtáhl její ruce z Desmondovy nohy. Jeho bratr okamžitě vyrazil na druhou stranu. Chris opět ucítila jemné kopnutí z rohu místnosti. Dobře.

„Franku! Kde… co se stalo? Proč nic neříkáš? Co… co… co je – co je ti?“ Vzlyky už jí do výkřiků šly samy. Odtáhla se od Daniela a začala se tápavě zvedat na nohy, zatímco zaražený fyzik ji pozoroval a jako by nevěděl, co dělat.

„Dane!“ ozvalo se zařvání z druhé strany místnosti.

Daniel se konečně odhodlal a přiskočil k ní. Vzal ji kolem ramen. „To bude dobré, klid. Pojďte zpátky sem. Nic se neděje, už je to dobré.“

Jeho hlas byl natolik konejšivý, že Chris usoudila, že tohle by mohlo zabrat. Nechala se usadit zpátky na zemi a jen se zmateně dál vyptávala, co se stalo. Daniel ji přerušil. „Vydržte moment, prosím, ano? Zavolám pomoc.“

Jednou rukou vytáhl z kapsy telefon, druhou dál pevně držel Chris, a předsítral, že volá na tísňovou linku. Správně uvedl adresu, odhad, co se stalo… a že jsou na místě zranění, asi vážně.

Při slově „vážně zranění“ Chris ucítila další pokopnutí. „Neeee!“ zaječela. „Franku! Co je ti? Franku!“

Ucítila, jak Danielovo sevření kolem ramen zesílilo. Správně předvídal, že se dívka zase pokusí utéct a šířit zmatek i dál. Znovu zavřískala.

„Zatraceně už,“ ozvalo se z druhé strany místnosti.

„Nekřičte,“ domlouval Daniel tiše Chris. „Nekřičte. Brzy to bude dobrý. Nebojte se. Brzy tady bude záchranka. Už jsou na cestě.“ 

„Nechoďte pryč,“ zakňourala Chris.

„Nepůjdu nikam, nebojte se. Když budete chtít, pojedu s váma do nemocnice. Ale musíte už být v klidu, ano?“

Chris z rohu místnosti uslyšela tichý pokyn. „Dobrý, oba dva. Scullyová, už nevřískej. Zůstaňte takhle. Teď si počkáme ještě na Dese.“

Daniel cítil, jak je Chris ztuhlá – do své role se vžila opravdu hodně. Ale on sám na tom byl podobně. Ten dým, nepořádek, jekot, chroptění z druhé strany místnosti, Desmondovo rázné a nervózní kibicování, záblesky světel… a kdesi vzadu dvě hromady čehosi velkého beztvarého, kolem čeho se míhal Desmondův stín a byla slyšet jeho slova. „Dejchej, zatraceně. Dejchej!“

Pak se ozvalo rytmické počítání. Sawyer se protáhl v křesle a nezúčastněným hlasem prohlásil: „Doufám, že tu masáž děláš jen jako.“

„Jo,“ odsekl Desmond a dál počítal. Pak se zase sklonil k hlavě zraněného. „Dejchej, ksakru.“

„Nedejchám,“ šeptl Miles.

Desmond dál odpočítával imaginární masáž srdce a naznačil umělé dýchání. „Dejchej.“

„Pardon. Nedejchám.“

Desmond pokračoval v předstírané resuscitaci a masíroval velký polštář, ležící vedle Milese. Pokračoval tak dlouho, že mu to přišlo až nekonečné. Cítil každou buňku v namáhaných ramenou a rukou, bolest mu vystřelovala do celého těla. Zařval. „Kdy už tady sakra bude ta zasraná záchranka? Já – už… nemůžu.“

Sawyer ještě chvíli čekal a pak se slitoval.

„Konec. Záchranáři dorazili a přebírají to.“

Desmond si odsedl od ležícího Milese a vyčerpaně oddychoval. „Doprdele práce.“

Sawyer, který se v roli velkého režiséra očividně našel, se důstojně zvedl z křesla a šel rozsvítit. Světlo odhalilo zmatek celé místnosti.

Nábytek byl v šíleném nepořádku – sice nepoškozený, ale rozházený tak, aby bránil v pohybu. Zpřevrácené židle, několik krabic, zavazadla. Na zemi se válely tři vyhaslé dýmovnice a u pohovky leželo červené zábleskové světlo, které stále problikávalo.

Za konferenčním stolem na kraji pohovky ležel Frank, který se teď pomalu začal zvedat protahovat po dlouhé době bez pohybu. Jednu paži měl schovanou pod tělem a v místě, kde jeho ruka mizela, měl nalepenou obrovskou rudou falešnou ránu. A vedle pohovky na zemi se povalovala utržená končetina.

„Co to sakra…“ zaječela Chris. Atmosféra předchozích scén ji tak vtáhla, že se teď regulérně vyděsila.

„Klid, agento, všecko jsou makety,“ uklidnil ji Sawyer.

Před pohovkou seděl na koberci Miles, který se už zvedl z pozice umírajícího. I on na sobě měl spoustu rudých skvrn. A vedle něj seděl Desmond, hlavu mezi koleny. Pořád ještě oddychoval.

„Dobrá práce, Scotty,“ poplácal ho po rameni Sawyer.

Desmond ho nevnímal, pořád ještě byl myšlenkami v akci. „Proč jsi sakra nedejchal,“ zavrčel směrem k Milesovi.

Sawyer na Milese zavrtěl hlavou, aby byl zticha. „Řeknem ti to při vyhodnocení. Za chvíli si na to sednem. Teď pohov, odfrkněte si, všichni. Kdo chce panáka?“

Nikdo se nepřihlásil.

* * *

Když si všichni odpočali, oběti ze sebe odlepily falešná silikonová zranění, vyvětrali místnost a trochu ji uklidili tak, aby se v ní zase dalo fungovat, sesedli se kolem jídelního stolu.

Sawyer a Desmond seděli v čelech, naproti sobě.

Sawyer se koukal do svých poznámek.

„Takže, Scotty, chceš vědět, jaks dopadl?“

„Sem s tím,“ přikývl netrpělivě Desmond.

„Dva ze tří mrtví. Ale z tvý strany hodně dobře zvládnutý.“

Desmond, kterému po tváři přejela vlna hněvu a zklamání při slovech „dva mrtví“, si odfrkl. „Jak to může bejt dobře zvládnutý, když mně tam dva zůstali?“

„Byl to ten nejtěžší scénář,“ uvedl Sawyer. „Tady Frank byl mrtvej v podstatě hned, jak jsi přišel. Správně jsi vyhodnotil, že bez tepu, bez dechu a s fatálním zraněním, co se skoro nedá ošetřit, nemá smysl plýtvat časem a silama. Šels k Milesovi a i tam to ze začátku bylo dobrý. Měls ho zvládnutýho.“

Desmond pokývl a vyzval ho, aby pokračoval.

„Rozbilo se to až třetím zraněným. Původně jsem to ani neplánoval, ale agentka mi přišla fantasticky do rány a odehrála to naprosto dokonale.“

„Tím jekotem a plazením se po mně jsi mě úplně rozhodila,“ potřásl Desmond hlavou.

„Promiň,“ řekla Chris trochu rozpačitě. „Ale plnila jsem pokyny.“

„Plnilas je perfektně,“ zopakoval Sawyer. „Přesně o to šlo. Rozhodit zachránce. A donutit ho k rychlýmu rozhodnutí, co má dělat dřív. Než jsme tě „našli“, zvládal to s přehledem, ale tak to v reálu nebejvá. A navíc tady píšou, že „případná nespolupracující oběť je klíčová, protože pomáhá v nácviku triáže,“ přečetl z obálky.

„Jo,“ přikývl Desmond. „Kdo má sílu křičet a hýbat se, ten na tom většinou není tak zle, ale je psychicky sakra náročný se od něj odtrhnout. A od tebe i fyzicky.“

„Zvládnuls to,“ přisvědčil Sawyer. „Perfektní tah byl vzít si někoho na pomoc. To bylo precizní od začátku do konce – vybral sis jednoho člověka, nenechals ho pochybovat o jeho schopnostech, dals mu jasný instrukce, co má dělat, zavolat devětsedtjedenáct a zůstat u nejmíň zraněný oběti. A ještě sis ho zdálky korigoval. Mimochodem, ty sis vedl taky dobře, Dane. Fakt dobrá práce, bráchové.“

„Jo,“ přikývl Desmond. „Ale proč mi kruci umřel?“ Kývl bradou na Milese. „Proč nedejchal?“

Sawyer se na Desmonda zadíval.

„Zkontrolovals mu průchodnost dýchacích cest, když ses k němu vrátil?“

Desmond na něj zůstal zírat. „Dopr…“

„Přesně,“ kývl Sawyer. „To byla tvá jediná velká chyba. Ze začátku sis ho zkontroloval, zaklonils mu hlavu a on ti poslušně dejchal. Jenže jak jsi odešel k Chris, tak se ti pan zraněnej nejspíš pohnul a začal se znova dusit. A ty, když ses k němu vrátil, už sis ho znova nezkontroloval a pokračovals přesně tam, kdes předtím skončil.“

Velitel výpravy zaťal pěsti. „Já jsem ale idiot.“

„Pořád to byla perfektní práce,“ přerušil ho Sawyer. „A věř mi, že bych ti med kolem pusy nemazal. Ale podle tadytoho zadání jsi to zvlád dobře. Prvotní orientace dobrá, jo, mohl sis teda hned vyvětrat, abys měl víc přehledu…“

„Šel jsem za zvukama a staral jsem se o zraněnýho,“ namítl Desmond.

„Jo, já vím, proto říkám, že to bylo dobrý,“ potvrdil Sawyer. „Skvělý vyhodnocení, komu dát pomoc a komu ne. Dobře jsi zvládnul i hysterku. Perfektní zapojení dalšího pomocníka. Akorát ten jeden detail v závěru, no. Ale myslím, že v neděli s tou zkouškou nebudeš mít problém.“

„Fakt doufám, že potom už nic takovýho nebudu nikdy muset dělat,“ konstatoval Desmond.

* * *

Desmond se odešel věnovat svým věcem. Daniel se zvedl, že půjde s ním… ale Sawyer ho zastavil. „Dane, ty tady zůstaň. Máme práci.“

Daniel se zatvářil zničeně. „Snad to není to, co si myslím.“

„Jo, je. Je to bráchův rozkaz.“

Sawyer se zvedl, zašel do svého pokoje a přinesl balíček. Podal ho Chris. „Dodatečně všechno nejlepší k Vánocům.“

Když ho dívka rozbalila, našla v něm pistoli. Než ji stihla vyndat ven, instruoval ji Miles: „Dvě základní pravidla, Chris: Za prvé – nikdy tím na nikoho nemiř, pokud nechceš střílet. A za druhý – nikdy nedávej prst na spoušť, pokud nechceš střílet.“

Dívka přikývla a opatrně zbraň vyndala z krabice. Držela ji za rukojeť a obhlížela ji, zatímco hlaveň mířila ke stolu. „Vlastně je… docela sympatická, jestli se to tak dá říct,“ pronesla po chvíli.

„Myslím, že bylo fajn udělat si základní školení zacházení, co říkáš?“ řekl Miles.

Chris souhlasila a přesedla si vedle něj.

Frank se pomalu zvedl od stolu. „No nic, vážení, mrtvola se loučí. Chtěl jsem jen vidět, jak se budeš, Chris, tvářit při rozbalování dárku. Teď si půjdu číst.“

Danielovi došlo, kdo zbyl na něj. „Tak pojď, Danny,“ řekl rozverně Sawyer a poplácal místo vedle sebe u stolu.

Fyzik si povzdychl. „Ale já už jsem základy práce se zbraní dostal na Ostrově.“

„Jo, jenže od tý doby ses ze všech sil snažil na to zapomenout,“ odsekl Sawyer. „Jdeme na to.“

* * *

Miles a Sawyer drilovali oba nováčky několik hodin, dokud je nebolely ruce a všecko se jim nepletlo. Oba dočasní vedoucí výcviku byli spokojeni. Chris si vedla dobře, z pistole měla sice respekt, ale nebála se jí. A dokonce i Daniel se trochu zlepšil.

„To půjde,“ uzavřel Sawyer, když skončili a s Milesem se odebrali do svého pokoje. „Jo,“ souhlasil Miles. Vytáhl ze svého batohu sluchátka a pustil si něco v počítači. Sawyer hodil nohy na noční stolek a otevřel si knížku.

Daniel a Chris v obýváku osaměli. Mladý fyzik se nejprve také zvedl, že zamíří do pokoje, ale zjistil, že unavený Desmond usnul. Nechtěl bratra probudit, a tak se znovu vrátil do obýváku.

Venku se stmívalo. „Měla bych vyrazit domů,“ pronesla Chris.

„Nechceš chvíli počkat? Teď chytíš tu nejhorší dopravní špičku,“ poznamenal Daniel.

Měl pravdu. Bývalá novinářka se znovu pohodlně usadila u stolu a prstem jezdila po krabici se svou pistolí. Pak zvedla hlavu.

„Dane, můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ přikývl.

„Co máš za problém s těma zbraněma? Vždyť to… není tak hrozný.“

Daniel se zatvářil otráveně. „Já to prostě nemám rád. Nějak prostě… ne. Nemám rád věci, co můžou zabíjet.“

„Tak to bys neměl mít rád ani nože a auta,“ odvětila dívka.

„Nože taky rád nemám. A auta… ta nevznikla primárně proto, aby zabíjela.“

Chvíli bylo ticho, Chris nevěděla, co na to říct.

„Já nikoho taky zabít nechci, to si nemysli. Ale to, že budu umět bránit sebe nebo svý přátele, ještě neznamená, že někoho chci zabít.“

„Já si to nemyslím,“ řekl Daniel a tváří mu přeběhl náznak úsměvu. Chvíli přemýšlel. Potom se rozpovídal.

„Víš, když jsem byl dítě, otec se mě snažil zocelit. Odmala jsem byl hodný chlapeček, co si rád četl. A tak když otec přijel z cest, vzal si mě vždycky do pracovny a učil mě tyhle mužské věci, jak tomu říkal. Byl to obrovský, cílevědomý pragmatik a vždycky si šel za svým. A vážil si tvrdosti. Umě zjistil, že jsem zdědil jen tu cílevědomost a soustředění… a ta tvrdost mu u mě chyběla.“

„Tak se ji do tebe snažil namlátit?“

„Doslova ne, takový zase nebyl,“ upřesnil Daniel. „Ale ty jeho několikadenní intenzivní školení, jak mám být neústupný, tvrdý, umět si vykřičet svoje… a samozřejmě umět všecky ty pánské věci jako mazlení revolveru, pokuřování doutníčku a vychutnávání whisky. “

Chris vyprskla, když si představila malého Daniela s malým doutníčkem a sklenicí v ruce.

„Ono to moc směšné nebylo. Bylo mi asi deset. Dělalo se mi z toho špatně, ze všeho. A od té doby, když vidím pistoli…“ povzdechl si. „Nakonec to zjistila matka a málem otce zabila. Pánské dny skončily a ona mi sehnala domácího učitele, který mě měl na starosti i o víkendech.“

„No… tyjo,“ přiznala zaraženě Chris. „To ten tvůj odpor snad i začínám chápat. A taky asi chápu, co myslel Sawyer tím, že si s tebou můžu popovídat o praštěnejch rodičích.“

Téma, na které před pár dny odmítala byť jen pomyslet, najednou nebylo tak odpudivé… když naproti ní seděl někdo, kdo vypadal, že zažil něco podobného.

Chvíli oba mlčeli. Ticho bylo celkem příjemné. Pak se Daniel zvedl a zamířil do kuchyně do lednice.

„Nedáš si něco?“ zavolal od otevřené ledničky. „Kromě nealka je tu i něco silnějšího. Brácha tady má otevřenou whisky, Sawyer vodku a je tu nenačaté víno.“

Dívka neodpověděla. Daniel pokrčil rameny, vzal dvě sklenice a láhev s chlazenou vodou a vrátil se do obýváku.

* * *

Chris měla na tváři zvláštní výraz, jako by ji něco zasáhlo. Daniela to zmátlo.

„Dobrý, Chris? Snad ti nevadí, že jsem ti nabídl alkohol. Nechci tě opít, neboj. Nic jsem tím…“ Rozpačitě se usmál.

Dívka nereagovala, což bylo zvláštní.

Daniel se na ni pozorně zadíval.

Oči měla doširoka rozevřené, jako by něco upřeně sledovala. Ale ani se nepohnula.

„Chris?“

Nic.

Naklonil se k ní.

Nereagovala. Ani ho nesledovala pohledem, natož aby se pohnula.

„Chris, co je ti?“

Nic.

Danielovi se v hlavě rozezněl poplašný systém a bleskově mu začaly naskakovat různá možná vysvětlení. Většina nedávala smysl.

Znovu se k dívce naklonil, vzal ji za rameno a trochu s ní zatřásl. Nezískal sice její pozornost, ale něco se přece jen změnilo – dívka začala šeptat. Nesrozumitelně. Nebyla to slova žádného jazyka, který by Daniel znal. Šeptala dál…a čím dál vyděšeněji.

A co bylo ještě horší… vytřeštěné zornice se jí začaly chvět. Ne moc, ale bylo to tam.

Daniela polila hrůza. Nechápal, co se děje, ale věděl, že to je zlé. Rychle dívku pohladil po rameni. „Hned jsem zpátky, Chris. Dojdu pro Dese.“

Rozběhl se do pokoje, aby probudil a přivedl bratra. Byl si jistý, že se Chrisin záchvat bude dál horšit a ona bude potřebovat odbornější pomoc. Děsilo ho, že by v takové situaci měl být sám.

V pokoji ho čekal další šok. Desmond seděl na posteli a měl podobně nepřítomný pohled jako dívka. „Desmonde!“ zařval zoufale Daniel. „Co se děje? Potřebuju tě. Chris…“

Jeho bratr začal také mluvit. Jeho slovům bylo rozumět, i když by Daniel dal cokoli za to, aby mu také nerozuměl. Desmond mluvil cizím, krutým tónem. Jako by celá situace nebyla dost děsivá, začal odříkávat výhružná slova.

„Nesnaž se. Nesnaž se, nemáš kam utéct. Vzdej to, chlapče.“

Daniel nevěděl, co má dělat dřív, zda se má snažit probrat bratra nebo Chris. Pak se otočil a vrátil se do obývacího pokoje.

Chris už byla zticha, stále nehnutě seděla u stolu a zírala do prázdna.

„Chris, prosím tě,“ šeptl tiše Daniel. Natáhl k ní ruku, dotkl se její tváře... a pod prsty necítil vůbec nic. Jako by to nebyl živý člověk, ale figurína. 

Cítil takovou hrůzu a bezmoc jako snad nikdy v životě. Svět kolem něj i jeho mysl se změnily v hustý sirup, ve kterém se skoro nemohl pohnout a ve kterém se vlekly jeho myšlenky… i čas kolem.

Nesmírně pomalu si vzpomněl na číslo, které před pár hodinami předstíraně vytáčel. Sáhl po telefonu, který ležel na stole. Pomalu, strašně pomalu. Sevřel mobil v ruce, zíral na číselník a uvažoval, co má říct. Že jeho bratr a kamarádka trpí časovou nemocí? Že mají záchvat? Jak vysvětlit, že se něco děje dvěma lidem zároveň… a dalším ne?

Zíral na stůl a strašně se mu chvěly ruce, když vytáčel číslo. Pomalu. Slyšel vyzváněcí tón linky 911 a pokusil se navlhčit si rty, aby vůbec dokázal promluvit. Pořád ještě nevěděl, co řekne.

Pak uslyšel unavený dívčí hlas. Ne ze sluchátka. Operátorka po celodenní službě by také mohla být unavená, ale ne takhle strašlivě. To už by ji dávno poslali ze služby pryč. Hlas se ozval naproti němu.

„Dane?“

Zvedl hlavu, jako by se bál, co uvidí. Chris seděla naproti němu, hlavu měla trochu na stranu, jako by ji nemohla udržet… a nechápavě ho znovu oslovila. „Dane, co se stalo?“

Z mobilu, který držel v ruce, se vzdáleně ozvala operátorka linky 911. „Dobrý večer, jak vám mohu pomoci?“

Daniel hovor vytípl a pak mu telefon vypadl z ruky.

Vyděšeně se navzájem pozorovali.

Pak se vzpamatoval fyzik. „Chris… není ti nic?“

Pomalu si zvedla ruce k obličeji. „Hrozně mě bolí hlava. Co se stalo?“

Danielovo zlé tušení se plnilo. „Byla jsi mimo sebe. Najednou jsi prostě… úplně přestala reagovat. Strašně mě to vylekalo.“

Chris bloudila pohledem po stole, jako by stále byla napůl mimo. Pořád nechápala. Daniel se k ní natáhl a vzal ji za zápěstí. „Chris, vnímej mě,“ požádal ji naléhavě. Omámeně přikývla.

„Víš, kde jsi? Víš, jaký je den?“

Přehlédla očima obývací pokoj. „To je váš byt. Odstěhovali jste se. Je 30. prosince. Byly Vánoce.“

Mluvila sice pomalu a nesouvisle, ale věděla, kde a kdy je. Danielovi se trochu ulevilo.

Stále držel její zápěstí a prsty sledoval tep. Byl rychlý, ale slabý. Vyděšený.

„Já jsem něco viděla.“ Zatřásly se jí rty, jako by se o ni pokoušel pláč.

„Co? Cos viděla, Chris?“

Zatřásla trošku hlavou. Mělo to být zavrtění, ale ani to se jí nepovedlo. Z očí jí vyhrklo pár slz. Daniel se k ní naklonil, aby se ji pokusil utěšit. Omámeně uhnula. „Pomohl bys mi prosím… do koupelny?“ poprosila ho.

Nechala se zvednout a odvést do vykachlíkované místnosti. „Necháš mě chvilku tady, prosím?“ upřela na něj uslzené oči.

„Jen v případě, že si sedneš na zem a slíbíš mi, že se nebudeš zvedat,“ řekl Daniel.

Slíbila mu to, nechala se usadit na zem a opřela se o vanu. Daniel pochopil a vyšel ven.

Vzpomněl si na Desmonda. Zase se v něm ozvala ta panika, co má dělat dřív. Zkontrolovat bratra, nebo být v pozoru, kdyby se zase přitížilo Chris?

Pak rychle několika rychlými kroky odběhl do pokoje. Desmond ležel na posteli a spal. Měl oči zavřené a oddychoval, sice trochu rychle a silně, jako by za sebou měl velkou námahu, ale spal.

Daniel se vrátil ke koupelně a trpělivě tam čekal, dokud se dívka neozvala. Pak ji odvedl zpátky do pokoje a posadil ji na pohovku. „Vydrž chvíli. Hlavně se nezvedej. Kdybys něco potřebovala, zavolej mě, ano?“

Znovu odešel do pokoje k Desmondovi. Musel vědět, jak na tom bratr je. Ta nejistota by ho užírala. Rozhodl se rychle – zatřásl bratrovi ramenem. „Brácho, vzbuď se.“ Desmond se zavrtěl a otevřel oči. „Co je?“

Vypadal úplně normálně.

Daniel improvizoval. „Spals v úplně šílené poloze. Ráno by ses nemohl pohnout. Jdi si normálně lehnout, brácho.“

„Nepřeháněj to s tou péčí, Dane,“ zavrčel Desmond. „Malej brácha jseš ty, ne já.“  

Protáhl se a vstal z postele. „Ale vlastně je dobře, žes mě vzbudil, je to fakt. Během tý chvíle se mi muselo něco zdát, ale zaboha si to nepamatuju.“

* * *

Daniel se vrátil do obývacího pokoje a nesl s sebou svoji deku. Podal ji dívce, která se choulila na pohovce. Pokusila se do ní zachumlat, ale neměla dost sil přehodit ji přes sebe. Daniel vstal, zabalil Chris a pak se posadil blíž k ní. Chvíli oba mlčeli.

Pak k němu Chris zvedla pohled plný strachu a úzkosti, jako by doufala, že jí pomůže.

„Co to bylo, Dane? Co se to stalo?“

„Nejdřív mi musíš říct, cos viděla, Chris,“ domlouval jí tiše.

Oči jí bloumaly po místnosti, jako by chtěla ode všeho utéct, ale pak se trhaně nadechla. „Zase to byl Walt.“

Daniela to nepřekvapilo.

„Co se dělo?“

„On… bylo to jako ten sen, tehdy, jak jsi byl nemocnej. Něco ho pronásledovalo.“

„Tehdy se to zdálo tobě i Desmondovi,“ konstatoval Daniel.

Chris přikývla. „Teď to bylo horší. Bylo to… doopravdy. Tenkrát to byl jen sen. Teď… já jsem ho cejtila. Byla jsem tam s ním.“

Daniel jí dal čas. „Zase ho to honilo v džungli?“

Přikývla. „A potom… potom vypadl.“

„Jak to myslíš, vypadl?“

„Jako když vypadne spojení,“ řekla nevrle Chris. „Viděla jsem to s ním… a pak…“

Odvrátila se.

Dostala to ze sebe až po chvíli. „Dane, něco se tam stalo.“ 

Nebo se něco stalo Waltovi, pomyslel si Daniel. Věděl, že to ví i dívka, ale že to nechce vyslovit.

„Já se bojím,“ přiznala.

„Já taky,“ řekl tiše fyzik. Nepřirozenými, bizarními a někdy až děsivými úkazy se zabýval už dlouho… ale nikdy kolem sebe neměl lidi, na kterých by mu tak záleželo. Když kolem sebe měl lidi, které začínal považovat za přátele, bylo najednou všecko mnohem děsivější.

„Ale zvládneme to,“ pokračoval po chvíli. „Zjistíme, co se tam stalo. Třeba to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo.“

Chris se na něj pochybovačně zahleděla. „Tys to neviděl. Bylo to ještě horší než hrozný.“

„Zvládnou to,“ řekl Daniel. „Hugo se o lidi umí postarat. Zvládnou to.“

Nebyl si jistý, jestli přesvědčuje Chris nebo sám sebe.

Dívka seděla na gauči, přitáhla si kolena a objala je.  „Dane…“

„Hm?“

„Proč se mi to děje?“

„To nevím,“ odvětil tiše.

„Proč se to děje jen mně a ne ostatním?“

Nešťastně zavrtěl hlavou. „Děje se to i Desmondovi. U něj se to dá pochopit, souvisí to s tím, že na Ostrově strávil hodně dlouhou dobu… ale ty… Zkus přemýšlet. Nebylas někdy na místě, kde by ti bylo bezdůvodně zle? Nemělas poruchy vědomí, bolesti hlavy nebo něco podobného?“

Chris si položila hlavu na kolena. „Já nevím. Nemůžu přemejšlet. Ta hlava…“

„Možná bys měla jít spát,“ navrhl jemně Daniel.

„Musím domů,“ uvědomila si najednou.

Fyzik se na ni zahleděl nevěřícně a slova mu vyletěla rázněji, než chtěl. Skoro na ni zakřičel. „Dneska budeš tady. Bez debat.“

„Ale…“

„Dneska budeš tady,“ zopakoval mírněji. „Panebože, Chris, podívej se na sebe, vždyť se neudržíš na nohou.“

Dívka se opět schoulila do sebe.

Daniel ji pozoroval… a pak mu došlo něco příšerného.

Kdyby Chris jela domů tak, jak měla v plánu, zastihl by ji ten výpadek za volantem.