Charlie seděl na koberci a stavěl hromadu z kostek. Pokaždé, když popadl novou dvojici hraček, s nimi chvíli ťukal o sebe a užíval si veselého hluku, pak je opatrně přistavěl na už stojící hromádku a radoval se, jak pěkně mu roste.
Měl radost z klapání a z veselých barev dřevěných
kostek a vůbec nepřemýšlel nad tím, kde se tady berou. Nedíval se na osobu,
která mu je podávala. Osoba mu dávala stále nové a nové kousky, on jimi ťukal,
stavěl a vesele se smál. Trošku rozuměl tomu, co mu ten nový člověk, nový
kamarád, vyprávěl. Nedaleko od sebe, vedle v kuchyni, někdo další stál u
sporáku a vařil. Krásně to vonělo. Viděl té osobě jen nohy, ale věděl, že ji
zná.
Z druhé strany, tam, odkud mu nový kamarád podával
hračky, se k němu neslo laskavé vyprávění o hezkých věcech, které Charlie znal.
Limonáda. Hrneček. Postýlka. Polštářek. Medvídek. Pastelky. Teplo. Knížka.
Pohádka. Zhasnout. Lampička. Zmrzlina. Večerní koupání. Máma.
Charlie dostal žízeň a obrovsky zatoužil po limonádě
v hrnečku, o které právě slyšel. Zvedl se na nožky, doťapal kuchyňskými
dveřmi ke stolu, vytáhl se tak, aby na něj viděl, a zatápal rukama po hrnečku.
Nic tam nebylo. Charlie chvíli tápal, pak poprosil osobu u
sporáku – „pít, posím, limču,“ jak nejlépe dovedl… ale nic se nestalo.
Charlie to zopakoval, ale už mnohem důraznějším tónem.
Potřetí už to nedovedl, hlásek se mu roztřásl. Nechápal, proč mu nedá napít.
Vždyť na něj vždycky byla hodná. Usedavě se rozplakal.
* * *
Malý tábor se probudil do noci chlapečkovým žalostným
nářkem. Claire, která spala hned vedle Charlieho, si ho instinktivně přivinula
do náruče a začala ho konejšit, ale dítě dál naříkalo a mezi vzlyky ze sebe dál
vyráželo „pít, limču“.
„Pssst, Aarone, neplač,“ domlouvala mu Claire.
Kate, která spala opodál, se už také plně probudila a mezi
chlapcovými vzlyky pochopila, co chce. Vstala, donesla od Claiřiny chýše
otlučený hrneček, do něhož nabrala vodu, a podala ho Claire. „Tady máš, dej mu
to,“ pokusila se o unavený úsměv. Unavený, protože Charlie jim podobné
probuzení přichystal už poněkolikáté, třetí noc po sobě. Pokaždé budil tábor po
několika hodinách. Obě ženy už byly unavené, dítě bylo mrzuté a uplakané a
Černý raději kroužil kolem tábora a ve své lidské podobě, která byla přece jen
citlivější na zvuky a další podněty, se k nim raději skoro nepřibližoval.
„NE NE LIMČU!“ Charlie s nečekanou silou, kterou by
člověk ve dvouletém dítěti nehledal, odstrčil Claiřinu ruku s hrnečkem a
všechnu vodu na ni vylil. Vzápětí se rozječel ještě zoufaleji než předtím a
praštil sebou o zem. Claire se na něj bezradně dívala, pak pohledem vyhledala
Kate.
Tmavovláska si povzdychla a pomalu k vztekajícímu se
dítěti přešla. Znovu se jí vybavilo, jak se s podobnými záchvaty
vyrovnávala ještě před pár měsíci u Aarona – toho skutečného Aarona. Pár
jemných pohlazení a slov, když se dítě trošku uklidní, vzít je do náruče, pevně
držet, hladit, nechat vyplakat. Vysvětlovat, že chápe, co ho tak rozmrzelo, ale
že to prostě nejde. Na Aarona to většinou po nějaké chvíli zabralo. Charlie byl
mladší a možná i rozmazlenější… a když jej rozcloumal vztek, dokázala ho jen
hladit a objímat, aby si při válení se po zemi příliš neublížil. Vysvětlovat
nemělo cenu.
„Co s ním je?“ Claire měla oči plné slz.
Kate se jí skoro zželelo. Ať Claire byla, jaká chtěla, ať se
přátelila s tou bytostí, ať v afektu zavraždila Charlieho matku
Penelope, ať chlapečka unesla a teď ho držela v těchhle mizerných
podmínkách… pořád to teď byla bezradná mladá žena, která k dítěti cítila
obrovskou lásku a nemohla mu pomoci.
„Období vzdoru,“ řekla tiše přes Charlieho cukající se
hlavičku. „Kolem dvou let to přijde skoro na všechny děti. Ale tohle teda je
něco.“
„Proč… vždycky v noci?“
Kate pokrčila rameny. „Asi se mu o něčem zdá. Křičel o
limonádě, slyšelas to?“
Claire přikývla. Včera ho takhle probudila touha po plyšovém
medvědovi. Ještě předtím po čtení pohádek. A po modré plyšové dece. Po všech těch
věcech, která mu Claire nedovedla a nemohla dát.
„Chtěla bych, aby mu tady se mnou bylo dobře,“ šeptla
Claire, když Charlie usínal. Po tvářích jí steklo pár slz.
Kate položila spící dítě zpět do jeho hnízda k Claire a
posadila se vedle ní z druhé strany. Ještě předtím se rychle rozhlédla
kolem sebe. Známé hučení a cvakání se neozývalo, Černý nebyl blízko.
* * *
„Víš, Claire…“ skousla si ret v rozhodnutí říct to, o
čem přemýšlela už delší dobu, ještě předtím, než začaly Charlieho noční děsy.
Přemýšlela nad tím v souvislosti s tím, k čemu se pomyslně
zavázala hned první den poté, co ji Černý přivedl do tábora a přiměl zůstat
s Claire – k tomu, že se bude ze všech sil snažit toho malého chránit
před vším, co by ho tady mohlo ohrozit.
„Víš,“ zopakovala, „možná to tady pro něj není
nejlepší.“
„Jak to myslíš?“ Claire si otřela oči.
„Víš, tohle všechno… tábor a tak. Je to malý děcko.
Potřebuje hračky a pokojíček a barvičky a dobroty a všecko tohle. Tady… tady to
prostě nemá.“
„Zítra mu něco přinesu,“ šeptla Claire odhodlaně.
„Claire… to nestačí. On potřebuje bezpečný místo, ne stan v zelený
džungli, kde pořád něco hučí, prší a pořád se něco mění. Potřeboval by domov.“
„Tady je domov,“ namítla Claire.
„Pro tebe. Ale jemu to nestačí. Malý děti potřebujou víc než
dospělí. A ty jsi jeho máma.“ (Promiň, Desmonde, ale kdybys to viděl, rozuměl
bys mi, pomyslela si Kate.) „Musíš na chvíli zapomenout na to, co dělá dobře
tobě, a udělat to, co je dobrý pro něj. O tom je celý bytí mámou, víš?“
Claire neodpověděla. Až po delší době si lehla vedle
Charlieho. Políbila spící dítě do světlých vlasů a začala potichu zpívat
ukolébavku. Kate si nebyla jistá, jestli tak dívka uspává dítě nebo sebe.
* * *
Ráno se tábor probudil do dalšího dne plného vyčerpání. Claire,
Kate a Charlie bez velké chuti posnídali ovoce a zapili to vodou (Charlie to
zase oplakal, ale na záchvat vzteku už naštěstí nedošlo). Pak se vrátil Černý
v lidské podobě.
„Aaron měl zase těžkou noc,“ posteskla si Claire. „Podíváš
se na něj, prosím? Nemůže být nemocný?“
Muž se k dítěti sklonil a chvíli se mu věnoval. „Neřekl
bych. Vypadá zdravě, jen možná trošku zhubl. Musí víc jíst, ale jinak mu nic
nechybí.“
„To mu teda chybí,“ odeskla Claire. Chvíli trucovitě cosi
uklízela po táboře, pak Kate rozkázala, ať zůstane s Charliem, a sama
odešla s Černým hlouběji do džungle, aby je Kate nemohla slyšet.
Zdálky k ní dolehla diskuse. Nerozuměla jednotlivým
slovům, ale tón řeči hovořil jasně. Claire začala nesměle a opatrně. Jackův
hlas jí klidně oponoval. Claire přidala na důrazu. Stejně tak i Jackův hlas.
Pak dívka přešla do prosebného a vzdorovitého tónu. Černý jí oponoval důrazně,
ale stále klidně, jako by domlouval dítěti. Jenže pak Claire ztišila hlas a
cosi vypálila.
Dlouho bylo ticho. Pak Černý Claire cosi řekl. Její odpověď
tentokrát prořízla celou džungli a dolehla až do tábora: „Ne! Aaronovi to dělat
nebudeš! To prostě… ne, ne, ne!“
* * *
Černý byl zmatený a rozzlobený. Claire ho požádala, aby se
celá jejich skupina přestěhovala do Dharmavillu. Zrovna tam! Do místa, které
tak neměl rád, které pro něj bylo dlouhé roky zapovězené a kam směl potupně
přijít jen jako pejsek na zavolání, když vůdce Druhých otevřel podzemní
průchody a deaktivoval podzemní sonickou ochranu.
Jenže když se ji pokusil odbýt s tím, že to přece není
potřeba, dívka se mu odhodlaně postavila. Byla si jistá – její dítě
v džungli strádá a je to čím dál horší. Potřebuje domov, který mu můžou
udělat v dharmských chatkách. Po masakru to tam vypadalo strašně, ale
pokud se několik dní budou věnovat práci a opravám, bude to brzy mnohem lepší
než tábor v džungli.
Claire přidala na důrazu. „Já takhle už nemůžu. A Kate taky
ne. Ty tomu můžeš utýct, ale sám se o něj postarat nemůžeš. Zcvokne se ti, když
nebude mít mě a Kate.“
Černý chvíli udiveně uvažoval. Claire ho překvapila. Zatímco
Kate v posledních dnech a týdnech rezignovala a ustoupila, Claire se
nenápadně vzpamatovávala, vnímala a patrně i přemýšlela. Ve společnosti Kate se
jí patrně začínal vracet základ zdravého rozumu. Přišla na tohle všecko sama,
nebo jí to někdo poradil?
A co ten kluk? Proč se mu o tom začalo zdát zrovna teď? Nenavedl
ho k tomu náhodou někdo? Nepodsouvala mu představy blaženého života uprostřed
hraček a sladkostí sama falešná matka, aby díky dítěti něčeho dosáhla?
Dosud Černý Claire věřil a považoval ji za poslušnou vděčnou
bytost, které stačí, když ji okázale chrání. Ale to se možná měnilo a změnit se
musel i jeho přístup.
Proměnil se v kouřový oblak a obkroužil Claire.
Vrhl se do její mysli a začal se jí prodírat. Dosud jí to
nikdy neudělal a ona zůstala stát v šoku. Nestihla se na jeho průzkum
připravit. Proplést se jejími myšlenkami bylo těžké; byly stále zamotané a
propletené, ale naprosto v nich převládala mateřská odhodlanost nebo přímo
zuřivost. Claire se přesídlení skutečně dožadovala kvůli dítěti. Žádné náznaky
na to, že by mu něco napovídala, tam nebyly. Jen útržky diskuse s Kate. Dobře,
myšlenku na přesídlení jí vnukla Kate. Černý si uvědomil, že za to Kate trestat
nemůže. Byla to přirozená reakce na Charlieho děsy a Claiřinu úzkost. Kate tady
byla od toho, aby Claire a Charliemu pomohla… a tohle bylo ve snaze pomoci
pochopitelné.
Claire se po myšlenkové operaci přestávala třást, očividně
si ji protrpěla, ale zvládla to. Černý se opět proměnil do lidské podoby.
Přišel až k Claire a zadíval se na ni zblízka. „Proč se mu o tom začalo
zdát až teď?“
„Nevím,“ odvětila vzdorně.
„Mohl bych se mu taky podívat do hlavy,“ pohrozil jí.
Nemyslel to vážně. Věděl, že ve spleti fantazijních představ a nelogických úvah
malého dítěte by se vůbec nevyznal a nic by z nich nepochopil. Kdysi,
ještě v podobě Jacobova bratra, to už zkoušel na několika dětech
Ostrovanů, na kterých mu vůbec nezáleželo, ale bylo to podobné jako snažit se
číst myšlenky zvířat v džungli. Nesmyslná směs, útržky pocitů a vjemů a
převaha toho, co se právě dělo kolem nich, minimum vzpomínek a myšlenek.
Claire zaječela. „Ne! Aaronovi to dělat nebudeš! To prostě…
ne, ne, ne!“
Pak ztišila hlas a vypálila
na něj dokonce i to, co sám dobře věděl (proto to všechno dělal), ale nevěděl,
že si to už uvědomuje i ona. Teď syčela jako vzteklá kočka. „Jestli mu něco
uděláš, tak uteču. Potřebuješ mě, protože se ti musím starat o Aarona. Ty ho
potřebuješ. Nevím proč, ale potřebuješ.“
* * *
Vrátili se do tábora. Claire omámeně a vyčerpaně, ale
odhodlaně, Černý ve své kouřové podobě.
Obkroužil Kate. Ta zavřela oči a připravila se na
nepříjemnou zkušenost, kterou už znala. V hlavě jí drnčelo a bolelo, jak
se jí probíral myšlenkami a pocity. Poddala se tomu hlavnímu, co teď cítila:
únavě a soucitu s vyčerpaným a nešťastným malým dítětem, které tak zoufale
něco potřebovalo… a nemohlo to dostat.
Po chvíli Černý přestal, rezignovaně odstrčil Kateinu mysl a
odhučel pryč. Nedozvěděl se nic nového. Claire i Kate uvažovaly stejně, nic
neskrývaly a stejně jako on nevěděly, co se děje.
Kroužil džunglí, vnímal Ostrov i ozvěny lidí na něm… a snažil se vytušit, co se děje. Ať byla
příčina Charlieho strachu a úzkosti jakákoli, bylo pravdou, že stávající stav dítěti
neprospíval. A on potřeboval, aby prospívalo co nejlépe.
Nakonec došel k nevyhnutelnému závěru. Jeho hlavní cíl
byl jasný. A řetězec prostředků, vedoucích k cíli, byl v této chvíli
také jasný. Jinak to nešlo. Za pár měsíců nebo let bude situace možná jiná… ale
teď to jinak nešlo.
Jeho cíl. Jeho cíl potřebuje výjimečné dítě. Jediné
výjimečné dítě, které bylo v tuto chvíli k mání, byl Charlie. Charlie
potřebuje Claire. A Claire potřebuje spokojené děcko. Spokojené děcko potřebuje
hezký domeček.
Bylo jedno, odkud se ta posedlost Desmondova syna vzala. Ale
bylo nutné ji ukojit.
Černý zesílil, rozhučel a zlomil velký, mohutný strom.
* * *
Claire, Kate a Charlie zůstali v táboře. Obě ženy byly
zamlklé. Věděly, že Claire otevřela téma, které se Černému vůbec nelíbí, a
obávaly se, co přijde teď.
Vrátil se až večer a přišel k nim v lidské podobě.
Přisedl si k ohni a zadíval se na Claire, která se klackem šťourala ve
žhnoucích uhlících.
„Zítra půjdeš na jih, Claire,“ oznámil jí.
Dívka šokovaně vytřeštila oči a vyskočila od ohně. „Cože?
Já… ne! Zajmou mě!“ V hlase se jí chvěl strach, jak se rozpomínala na
útržky nepříjemných zážitků v zajetí Druhých, setkávání s cestujícími
časem i s navrátilci z Ajiry a z Widmorovy druhé výpravy. A teď,
po tom, co se stalo… Ne. S lidmi se už setkávat nechtěla.
„Ale půjdeš,“ řekl Černý klidně a důrazně. „Půjdeš do
Hurleyho tábora a řekneš jim, ať se neopováží překročit svý hranice, který si
stanovili. Nesmí brát naše přestěhování základny jako ústup.“
Kate také vyskočila. Přestěhování základny? On jim snad
opravdu vyhoví? Budou se stěhovat do městečka Dharmy a Druhých? Pocítila cosi
jako špetku naděje.
V Claire se všecko pralo. Strach s touhou, hrůza
s nadějí. Nechtěla tam jít. Tušila, že lidé kolem Hurleyho mají důvod ji
nenávidět. A byla tu ještě jedna věc, nebo spíš jen její stín. I kdyby tu
nebyly ty hrozné věci, které udělala, stejně se s nimi nechtěla setkat.
Nechtěla se zase rozpomínat na staré časy mezi lidmi, kdy s nimi mohla
normálně žít, sdílet radost i obavy, mluvit, prostě být tou obyčejnou, trošku
potrhlou australskou holkou. Jenže to už bylo dávno pryč a ona tušila, že každé
připomenutí těch časů je jen falešná naděje, která se zase rozplyne, stejně
jako se rozplynula, když ji Kate přesvědčila k odletu zresuscitovaným
letem Ajiry… a když se pak museli vrátit.
„Já… nechci,“ řekla. „Bojím se.“
„Můžu jít já,“ vmísila se do hovoru opatrně a tiše Kate.
„Vrátím se.“
„Ne, ne.“ Táborem se rozezněl Jackův smích, takový ten, kterým
za starých časů dával najevo, že nevěří vlastním uším a tomu, co mu druhá
strana navrhuje. „Nepůjdeš, Kate. Možná máš dokonce pravdu a vrátila by ses,
ale já potřebuju, aby tam šla Claire.“
Kate by ti na jihu nebrali tak vážně. Claire, která byla pro
Druhé i Hurleyho skupinu stále nevyzpytatelná, žijící v mlhách většího či
menšího zamlžení mysli, a navíc nesoucí břemeno ženy, která se stará o malé
dítě… Claiřino vystoupení bude mít větší váhu.
Začal znovu mluvit k ní. „Nic ti neudělají, Claire.
Pustí tě. Když jsem já pustil Benjamina, pustí oni tebe. Hugo si sice pravidla
ohýbá podle sebe, ale tohle neporuší.“
„Prosím,“ zadívala se na něj Claire zoufale. Poslední pokus.
„Ne, Claire. Musíš tam jít. Buď půjdeš a pak uděláme tvému
dítěti hezký domov v domcích, anebo zůstaneš tady a zůstane tady i on.
Vyber si.“
Claire se nakonec podvolila.
Nálada v táboře byla napjatá. Claire se bála své cesty
na jih, Kate cítila obrovské zklamání, že nemůže jít ona a že se aspoň na
chvíli nebude moci setkat s Hurleym… a všichni se obávali další noci a Charlieho
nočních můr. Noci přerušované nedostatkem spánku si začínaly vybírat svou daň. A
noc, která je čekala, se od těch předchozích vůbec nelišila.
* * *
V Hurleyho táboře už několik dní vládl relativní klid. Černý
se držel na severu, Druzí měli možnost budovat si zásoby všeho, co v síni mohli
potřebovat, Waltova občasná noční nakouknutí do Chrisiných snů v L. A.
nasvědčovala tomu, že ani v Desmondově skupině nenastaly žádné větší
potíže.
Klid se rozpadl ve chvíli, kdy se v teplém odpoledni
rozvlnila džungle za plážovým táborem. Bylo evidentní, že to není Richard ani Eloise,
ti vždy přicházeli z jiného směru.“
Ben okamžitě vyskočil a popadl zbraň. „Kdo to je?“
Z džungle se vynořila rozcuchaná Claire. I ona držela
pušku. Ben překvapením o krok ustoupil. Hurley se vykolébal ven ze svého stanu
a jen tak tak zachytil za rameno Walta, který ze svého stanu vyletěl jako
střela a jen taktak zdusil výkřik. Claiřin nečekaný příchod jim jasně sděloval,
že se něco děje… a Walt dobře věděl co. Jeho výkřik měl být výkřikem radosti a
triumfu. Hurley ho naštěstí včas zastavil a otočil ho zpět do stanu. „Zpátky, Walte,“
šeptl k němu s pohledem, který nepřipouštěl jakoukoli diskusi.
Claire s Benem se okamžik pozorovali pohledy i mířidly
zbraní, potom se beze slova dohodli a zbraně sklonili. Claire došla mezi stany.
„Něco vám vzkazuje,“ začala.
Hurley na ni pokývl, aby pokračovala.
„Možná se s Aaronem, Kate a s naším přítelem budeme
stěhovat. Mám vám vyřídit, že to pro vás vůbec nic neznamená. Nic se nemění. Neopovažujte
se přijít blíž k nám. Vy ani ti zbabělci zpod Sochy,“ tlumočila Černého
slova.
Hurley a Ben ji pozorovali. Když dořekla to, co se naučila,
zůstala rozpačitě stát.
Hurley přikývl. „Jo, my to chápem. Že, Bene?“ Když přikývl i
jeho pobočník, Claire pohodila blonďatým ohonem a už už se chtěla otočit k odchodu.
Očividně se tady necítila dobře.
„Počkej, Claire, ještě moment, prosím,“ ozval se Hurley. Dívka
se zastavila. I když patřila do druhého tábora a měla své instrukce od Černého,
které zahrnovaly to, že vyřídí jeho vzkaz a potom se okamžitě vrátí a nebude se
s nikým vybavovat, nedovolil jí respekt k druhému Strážci ignorovat
jeho žádost a odejít. Neochotně se otočila zpátky.
„Jak se vám na severu daří? Jak je na tom ten malý?“
„Dobře,“ řekla dívka s pohledem zabodnutým do písku. „Aaron
se má fajn. Staráme se o něj s Kate.“
„A co ta jeho… nemoc?“
vstoupil do hovoru Ben.
Claire jen pokrčila rameny. „Nevím. Špatně spí. Proto
půjdeme jinam.“ Pak si uvědomila, že o jejich táboře neměla mluvit. „Už půjdu.“
„Měj se dobře, Claire,“ zavolal za ní Hurley. „Mějte se
dobře všichni. A vyřiď mu, že jeho podmínky dodržíme.“
Světlé vlasy ještě poskočily, jak odcházející dívka
přikývla. Pak zmizela v džungli.
* * *
Počkali dost dlouho, dokud si nebyli jisti, že dívka
skutečně odešla. Ben se vydal po jejích stopách a prověřil, že je doopravdy
pryč. Až když se vrátil zpět do tábora, zavolal na Walta, že může ven ze stanu.
Chlapec se vyřítil ven jako velká voda.
„Ten prcek špatně spí. Musej se kvůli tomu stěhovat. To
znamená, že…“
Hurley s Benem oba přikývli.
„Funguje to!“ Walt zařval nadšením a vrhl se Hurleymu do
náručí. Pak se od něj odtrhl a hrdě se podíval na Bena. Ben mu pohled stejně hrdě vrátil. „Skvělá
práce, Walte." Pak se na chlapce široce usmál.
„Mám s tím pokračovat?“
„Ještě pár nocí určitě jo,“ souhlasil Hurley. „Jestli se
přesídlí, poznám to. Pokud se od nás budou držet dál, můžeš s tím pak
přestat. Nebudeme Charlieho trápit víc, než je nutný.“
Walt byl nadšený. Jeho nápad fungoval a provedení bylo
perfektní. Ani v nejlepších představách nedoufal, že jeho snové
našeptávání do neklidného spánku malého dítěte bude mít tak dramatické účinky a
že unavenou a nejistou společnost v severním táboře přimějí tak rychle k akci.
Hurley se s Benem i Waltem posadil do písku. Strážce nadšení svých přátel tak docela nesdílel.
„Odvedls výbornou práci, Walte, ale má to i svý úskalí. Je fajn, že se
stáhnou na sever, ale my teď musíme být ještě opatrnější než předtím. Nesmí
dostat ani jednoho z vás. Kdyby zjistil, že to je tvoje práce, Walte…“
Walt se otřásl. Vzpomněl si na černý oblak, který ho
pronásledoval.
Hurley, jako by vytušil směr jeho úvah, znovu promluvil. „Musíme
podrobit zkoušce každého kromě Eloise a Richarda, těch se dotknout nesmí. Ale
pokud se na volném území potkáme s někým cizím… Může vypadat jako kdokoli
z Druhých.“
Walt si vybavil Jacka, mizejícího v houští. Ponuře
přikývl. „Jo. Budu opatrnej, Hurley.“
Jeho nadšení se zchladilo.
„Ale to je v pořádku, Walte. Vymyslels skvělej plán a
perfektně jsi ho provedl,“ zdůraznil znovu Hurley. „Tohle strašně moc pomůže Druhým.
Pokud se severní tábor přesune víc na sever, dostanou snad trochu víc životního
prostoru, kde bude bezpečno.“
„Pomůže to Ostrovu?“
„Samozřejmě že jo,“ souhlasil Strážce. „Každý uklidnění
situace Ostrovu pomáhá. Není dobrý, aby na sebe dva tábory pořád narážely. Klid
je dobrej i pro Ostrov. Lidi, kteří jsou v klidu, nedělají ukvapený
blbosti a nevychylujou energie.“
Walt zamyšleně pomalu přikývl. Bily se v něm hořkosladké
pocity. Povedla se mu velká a pro Ostrov dobrá věc, to ano. Ale byla to
obrovská odpovědnost a komplikace. Přemýšlel, co to může znamenat pro něj, ale také
pro Hurleyho, Bena a lidi ze síně, kteří se k němu chovali s obrovskou
a úctou a respektem. Myslel i na muže z Desmondovy skupiny a na tu
losangeleskou novinářku. Nesměl to zvrtat. Bylo tady tolik lidí, kterým mohl
zkomplikovat jejich záležitosti.
Znovu se mu vracela vzpomínka na útok Černého. Vracela se mu během odpoledne, večera i noci, a prolínala se se sny o malém Charliem, kterého sice Walt nikdy
neviděl, ale ke kterému teď už měl dost blízko. Těsně předtím, než usnul, opět
vyslal k dítěti tam na severu pár lákavých představ, a zopakoval to i ve
chvílích, kdy ho něco probudilo ze spánku. Pak zase usnul.
Ve vlastních snech viděl černý kouř, který jeho, Walta,
pronásledoval kolem severního tábora, z něhož se nesl vzteklý a zoufalý
jekot malého dítěte, které se něčeho hystericky dožadovalo. A vším tím zmatkem,
strachem a řevem se prolínalo vědomí, že Waltovo konání má mnoho svědků, kteří
napjatě sledují, jak to dopadne. Ze snové džungle se na něj upíraly oči skoro
všech, které na Ostrově i mimo něj v nedávné době poznal.
Žádné komentáře:
Okomentovat