810 - Signály odnikud

Po Sawyerově zprávě zavládla v Los Angeles úleva. Největší napětí opadlo z Desmonda a Franka. Po obědě se oba odebrali ven, usadili se za letadlem a dali se do tichého hovoru.

„Takže… co teď? Zítra se ti dva vrátí s penězi, zařídíme si novou identitu… a co potom?“ zadíval se Frank zkoumavě na Desmonda.

„Seženeme, co kdo potřebuje, a pustíme se do práce. Dan tvrdí, že musíme začít dávat dohromady informace o dalších podivnejch místech, ne jenom o Ostrově. Tím chce začít. Nejprve prý je potřeba vytipovat průnikový lokality, nebo jak tomu říká, a až potom se pustit do praktickýho zkoumání. Naznačoval cosi o místech, kde se dějou divný věci. Chytil se té zmínky svojí máti o Bermudským trojúhelníku.“

Frank zamyšleně přikývl. „Takovejch příběhů jsem už slyšel spousty. Divil by ses, kolik takovejch podivnejch legend koluje, letci jsou v určitým ohledu strašně pověrčivá sebranka. Bermudskej trojúhelník není jediný místo, o kterým se říkalo, že se tam dějou podivný věci. Já si o tom teda myslím svoje, ale ty příběhy si žijou vlastním životem.“

Desmond se na něj zkoumavě zahleděl. „Už jsem Danovi řekl, že se do toho má pustit s Chris. Ta holka o tom taky bude něco vědět. A když tě tak poslouchám, tak si říkám, že by nemuselo být špatný nasadit tě na to s nimi.“

„Klidně,“ souhlasil pilot. „Stejně nemám co dělat. Sedět v obýváku, pít kafe a rozebírat obskurní letecký povídačky je lepší než nic.“

„Bylo by fajn, kdybys ty dva trochu… hlídal,“ poznamenal Desmond.

Frankovi ujelo uchechtnutí. „Myslíš, že… Neblázni. Kdybys tu holku nechal dělat se Sawyerem, tak bych to asi chápal, i když teď... Ale Dan?“

„Tak jsem to nemyslel,“ opáčil Desmond. „Chci, abys je hlídal, aby nevymýšleli úplný šílenosti. Oba ujíždějí na podivnejch příbězích, který patří spíš do scifi, a na takový úlety není čas.“ Vzpomněl si na Chrisino nedávné líčení jejího snu, její přirovnání k čemusi z hororového příběhu a na to, jak vehementně se Daniel té zmínky zachytil.

„Dan je fyzik, ne?“ namítl Frank. „Sám snad ví, čemu se má věnovat a čemu ne.“

„Tím si nejsem tak jistej. Ta jeho fyzika je tak trochu z jinýho světa. Člověk se v ní může pěkně zamotat a sklouznout do jiných sfér, myslím. Prostě… byl bych rád, kdybys je trošku držel při zemi.“

„Dobře,“ souhlasil pilot. „Mimochodem, tys už Chris vzal definitivně na milost?“

„Nic jsem proti ní neměl,“ oponoval Desmond.

„To povídej někomu jinýmu.“

Desmond zavrtěl hlavou. „Tobě člověk fakt nic nenamluví, co?“

Frank pokrčil rameny. „Řekněme, že mám docela odhad na lidi. Umím celkem dobře pozorovat a časem vytuším, co od koho čekat. Oni lidi jsou vlastně celkem srozumitelní. Na naprostý většině poznáš, že ti lžou, nebo že je něco v nepořádku. Aspoň když se to týká něčeho důležitýho.“

„Co o těchhle věcech ví dopravní pilot?“

„Víc, než by laik předpokládal,“ protáhl se Frank. „Víš, velitel letadla má na starosti věcičku za několik milionů dolarů a k tomu několik desítek až stovek lidskejch životů. Letadla skoro odjakživa přitahujou lidi s blbejma nápadama. Teď už to tak jednoduchý není, ale než přišlo jedenáctý září, na bezpečnost se docela kašlalo. Občas ti na palubu vlezl někdo, kdo neměl úplně čistý záměry. V takový situaci se docela hodí, když umíš pozorovat a odhadnout, kdo je v klidu, s kým naopak mlátí nervozita a kdo se snaží něco skrýt. A když ti někdo řekne, že má bombu a odpálí ji, pokud neotočíš kurs na severní pól… tak je dobrý umět odhadnout, jestli to ten člověk myslí vážně, nebo jen blafuje. Nebo když dojde na kritickou situaci, tak potřebuješ odhadnout, jak se kdo z tvý posádky zachová, na koho se můžeš spolehnout a kdo je naopak před kolapsem. Naučíš se se prostě pozorovat lidi a trochu s nima zacházet. V rámci průběžnýho výcviku jsem několik takovejch kurzů prošel. A docela mi to šlo.“

Desmond si vzpomněl, jak klidně se Frank ujal komunikace s vyděšenou Chris poté, co prošli z Ostrova, a musel souhlasit.

„Ty Chris věříš, že?“

Frank přikývl. „Už jsem ti říkal před ostatníma, že jsem se na ni trošku poptal.“

„Ale není to jen tím. Ty jí věříš od začátku.“

„Jo. Ta holka se chová jaksi přirozeně. Dokázala se s náma opít a tlachat až do rána. Kdyby v něčem zásadním lhala, byla by sevřenější a mnohem víc by se ovládala, myslím.“

„Tobě přijde, že se chová přirozeně?“

„Jo, vzhledem k situaci a vzhledem k tomu, kdo je. V tom kostele byla očividně v šoku. Nevěděla, co se děje, Desi. Kdyby ji tam někdo poslal, nejspíš by tušila, co přijde. Musela by to být skvělá herečka, aby to takhle zahrála.“

„Ale ten šok ji hodně brzy přešel. Až mi to přišlo divný.“

„Je to pro ni způsob, jak utíkat z nepříjemnejch situací,“ uvažoval Frank. „Při jejím zaměstnání je často pod tlakem a nutí ji to pořád něco dělat. A koneckonců to znáš sám. Když se na něco soustředíš, jseš tady a teď a neuvažuješ o tom, co bylo a co bude.“

Desmond uhnul pohledem. Penny. Charlie. Plán na synovu záchranu. Frank měl naprostou pravdu.

„Když jsme se objevili v kostele, tak jen se oklepala z nejhoršího, vrhla se do aktivity a začala nás organizovat. Udělala to i předtím, když zmizel náš let. Ta holka je přesvědčená, že tam měla umřít. Ale místo toho, aby se zhroutila a brečela doma v posteli, pustila se do práce jako šílená.“

„Mně jen pořád přijde absurdní, jak se nás chytila a vzala si nás domů. Kdo by tohle udělal? Jaká ženská by tohle udělala?“

„Sama to řekla. Drží se nás, protože jsme pro ni zdroj informací. Jedinej zdroj informací o tom, co je pro ni teď důležitý.“

Desmond se na pilota zamyšleně díval. Jeho závěry mu teď přišly celkem logické. Ano, bude jedině dobře, když Frank bude s Chris a s Danem spolupracovat. Nejen, že mohl vědět něco, co se bude hodit do Danielovy teoretické skládačky, ale i jeho psychologická pozorování mohou být velice užitečná. A to nejen kvůli Chris, ale i kvůli Danielovi. Desmond od začátku tušil, že Daniel je klíčová, ale nestabilní substance. Eloise Hawkingová už na Ostrově něco naznačila. O schopnostech a vědomostech Desmondova bratra nebylo třeba pochybovat, ale z hlediska jeho duševní vyrovnanosti a stability věci tak jasné nebyly. A když se k výpravě přidala Christlene, o níž skoro nic nevěděli, zvýšila se koncentrace nebezpečných faktorů až příliš. Desmond sice dohlížením na Chris pověřil už i Daniela, ale byl si čím dál víc vědom toho, že bratrův postoj vůči dívce je poněkud zkreslený. Bude dobře, když na ty dva někdo dohlédne.

* * *

Zatímco se velitel výpravy a pilot venku polohlasem radili o dalších plánech, Daniel se stále věnoval svým zápisníkům, které mu na Ostrově dala matka. Bílý zápisník byl úžasný zdroj cenných informací o Ostrově i o jeho minulosti. Z čeho však byl fyzik naprosto zmatený, byl černý zápisník. Poznámky byly psané jeho písmem, nebo alespoň nesmírně podobným. Obsahově z velké části odpovídaly tomu, čemu se on sám věnoval. Zapadaly do jeho předchozích výzkumů a občas doplnily velmi zajímavé poznatky. Daniel nepochyboval, že to jsou jeho zápisky. Problém byl v tom, že on sám je nepsal. Nepamatoval si na to. Nikdy takový zápisník neměl. A kdyby ho měl, strážil by ho jako oko v hlavě. Nemohlo by se stát, že by se taková věc mohla dostat k jeho matce z alternativní reality.

Seděl na svojí posteli, zíral do černého bloku a byl myšlenkami v minulosti. Snažil se najít přijatelné vysvětlení, ale marně. Ano, mohly existovat určité varianty, ale o těch nechtěl ani uvažovat. Na fyzice a matematice měl rád, že v nich nebylo nic osobního, netýkaly se jeho samotného. Ale teď měl pocit, že se přibližuje do neprobádaných oblastí, v nichž mohlo být cokoli. Mohlo to být i osobní. Ta představa se mu vůbec nezamlouvala.

Neslyšel zaťukání na dveře pokoje, ani následné otevření a kroky.

„Dane,“ zamávala mu Chris rukou před obličejem. Už poznala, kdy je fyzik tak zabraný do myšlenek, že nevnímá svět kolem sebe.

Vytrhl se ze soustředění a tázavě se na ni zahleděl.

„Můžu?“ kývla dívka na místo vedle něj na posteli.

„Samozřejmě,“ přisvědčil.

Chris se posadila a pomalu vytáhla ruku, kterou měla doteď za zády. Držela v ní Danielovu pistoli. Pomalu mu ji podala, pažbou napřed.

„Vezmi si to. Já… nemá smysl, abych to měla u sebe.“

Daniel po zbrani rychle sáhl a strčil ji do svého kufru, který ležel na zemi.  „Myslel jsem si, že ti to třeba pomůže… no, že budeš klidnější, když ji budeš mít. Vzhledem k tomu, co ses včera dozvěděla…“

Chris zabloudila pohledem z jednoho z oken. „Stejně bych ani nevěděla, co s tím dělat. A… měl jsi pravdu. Musím vám věřit. Pokud máme na něčem spolupracovat, tam to jinak nejde. Důvěra díky pistoli v kapse, to není důvěra.“

Chvíli se odmlčela, pak se na Daniela podívala přímo. „Díky, žes mi ji dal. Došlo mi, že mi asi fakt věříš. Mohla jsem z tebe udělat naprosto neschopnýho, nepraktickýho pitomce, kdybych chtěla, ale stejně jsi to udělal. Nevím, jestli to byl tvůj cíl, ale každopádně to fungovalo.“

Daniel se opatrně usmál.

V tu chvíli se rozletěly dveře a do pokoje vešel Desmond. Zarazil se, když uviděl Chris. „Ehm… pardon. Nevěděl jsem, že jseš tady.“

„Nevadí, stejně už jdu,“ zvedla se dívka. „Jen jsem se chtěla s Danem dohodnout, kdy se dáme do práce.“

„A?“ zajímal se Desmond.

„Začneme ještě dneska,“ prohlásil Daniel. Tváře mu jen hořely. Doufal, že bratr bude jeho rozpaky přičítat tomu, že byl přistižen, kterak se v zavřeném pokoji hloupě culí na dívku, sedící na jeho posteli. Úsměvná situace díkybohu zakryla pravý zdroj úleku: ještě před okamžikem držel v ruce pistoli a mluvil o ní s Chris. Zase si nedával pozor. Kdyby Desmond přišel jen o chvíli dřív, všechno by viděl.

* * *

Odpoledne se sešli v obýváku. Daniel seděl na pohovce a listoval svými poznámkami. Chris u jídelního stolu měla v pohotovosti prázdný poznámkový blok a hrála si s tužkou. „Profesní deformace,“ zazubila se.

Z části pro hosty se ozvaly kroky a do obýváku vešel Frank. „Můžu se k vám přidat?“

„Určitě,“ rozzářila se Chris. „Že jo, Dane?“

„Proč ne,“ souhlasil fyzik.

„Desmond mě přiřadil do výzkumné skupiny,“ uchechtl se Frank. „Prý vám mám trošku zamotat hlavu leteckou latinou o neobjasněných zmizeních a podobně.“

„Výzkumná skupina,“ protáhla Chris, jako by si to slovo zkoušela. Neznělo to špatně. „A co je zbytek?“

„Jak se jim bude říkat, to nevím,“ prohlásil Frank. „Ale zatím mají dobrý výsledky. Sawyer s Milesem dneska zabodovali. Jestli je chceme trumfnout, musíme se dát do práce.“

„Výzkum není o nějakém trumfování,“ namítl Daniel. „Já vím, existují grantové soutěže a podobné projekty, ale vždycky mi to přišlo ohromně omezující. Člověk plýtvá energií a časem, které mohl dát do samotné vědy. Soupeření stresuje a může vést k chybám.“

* * *

„Takže,“ začal Daniel. Najednou si připadal nesvůj. Bylo to, jako kdyby se oddělil od skupiny přátel a najednou před ně předstoupil jako přednášející. Moc se mu to nelíbilo, ale nedalo se nic dělat.

„Víme, že Ostrov, ze kterého naše skupina přišla, je trochu nestandardní místo. Je zvláštní z vícero hledisek, ale na úvod začneme tím fyzikálním. Vyskytují se tam značné anomálie, nejpatrnější jsou ty elektromagnetické, ale děje se tam toho víc. Většina jevů zatím není příliš probádaná. Zaměřovat se tedy teď na výzkum samotných jevů může být problematické, protože nevíme, nač přesně se zaměřit.

Můžeme však sledovat nepřímé důsledky daných anomálií. Nemusíme měřit samotná záření, ale můžeme sledovat, zda někde nedochází k nestandardním projevům.“

„Jako třeba jestli během cesty nad Pacifikem v dané lokalitě nezmizelo nějaké dopravní letadlo,“ zašklebila se Chris.

Fyzik přikývl.

„Na tohle jsem se už dívala. Kromě zmizení Oceanic 815 a Ajiry tam v poslední době nic podobného nebylo. Ani malá letadla. Prošla jsem všechny databáze. Aviation Safety,“ upřesnila směrem k Frankovi. Pilot souhlasně přikývl.

„Problém je v tom, že nás nezajímá jenom lokalita Ostrova, Chris. Jsem přesvědčený, a nejsem sám, že takových míst je na světě mnohem víc. Ty jevy, ke kterým tam dochází, se prokazatelně objevují i na jiných místech. Například v okolí altadenského kostela, abych byl konkrétní. Ale je jisté, že těch míst je víc.“

„A my je nemůžeme začít hledat s těma tvýma detektorama záření, protože bychom běhali po světě až do soudnýho dne,“ pochopil Frank. „Musíme si předem vytipovat zajímavý končiny, kde se událo něco, co s těma tvýma silama může souviset.“

Daniel přisvědčil. „Další problém je v tom, že aktivita na různých místech je proměnlivá. Někde se intenzita jevů mění periodicky v čase, jindy to závisí na vnějších faktorech. V některých lokalitách bychom v určité chvíli nenaměřili vůbec nic. Ale provést experimenty o několik hodin, dní nebo let později…“

„Takže… Dane, co přesně nás zajímá? Jaký jsou projevy těchhle podivnejch míst?“ zadívala se na něj Chris. Tužku měla v pohotovosti.

 „V podstatě všechno, co se obtížně vysvětluje. Zmizení beze stopy, náhlá objevení, časové nesrovnalosti. Podivné fyzikální úkazy. Světla na obloze, místa, kde nefungují přístroje, magnetické pahorky, místa, kde voda teče do kopce, a tak podobně. Teď na začátku vás nechci omezovat a dávat vám příliš konkrétní mantinely,“ řekl Daniel. „Vyřazovat můžeme později. Teď se jednoduše odpíchněme od toho, co víme jistě. Je tu havárie velkého dopravního letadla, jehož trosky se najdou za dlouhé týdny v úplně jiné lokalitě… a ještě později se objeví skupina přeživších. Za několik let tu máme zmizení jiného letadla úplně beze stopy. Napadá vás něco podobného?“

„Letecká zmizení nejsou zase tak vzácná,“ uvažovala Chris a škrábala si poznámky. „Nebo aspoň byly doby, kdy to tak vzácný nebylo. Hned mě napadá let Amelie Earhart, to bylo taky nad Pacifikem. Nebo zmizení letadla s Glennem Millerem nad lamanšským průlivem.“

„To bylo během války,“ namítl Frank. „Mohl je někdo sestřelit. Po některejch letadlech z té doby, co se nevrátila z akce kolem evropských břehů, se už nikdy nenašla ani stopa. Napadá mě ale zajímavější případ.“ Pilot se zadíval na Chris. „Říká ti něco Flying Tiger Line?“

Dívka si přitiskla prst na nos. „Sakra, já už to někde slyšela, ale teď si na víc nevzpomenu. O co šlo?“

„V roce 1962 vypravila americká armáda asi stovku vojáků a poradců do Vietnamu. Naskládali je do celkem velkýho stroje, odstartovali z Kalifornie, přeskákali přes Havaj a Guam… a pak se po nich slehla zem. Nebo spíš zavřela voda. Nikdy se nic nenašlo. Jen nějaká loď, co proplouvala v těch místech, viděla nějakej záblesk na obloze, ale jinak nic.“

Daniel pilota upřeně sledoval. „To je zajímavé, to je velice zajímavé, Franku. Rok šedesát dva, říkáš? A byla v tom zainteresována americká armáda?“ Udělal si poznámku.

Chris přešla ke svému počítači a zapnula ho. Chvíli hledala. „Pak jsou případy menších letadel, i když v jiné lokalitě. Čas od času se někdy něco ztratí nad mořem nebo nad horama. Jsou případy i ze sedmdesátých a osmdesátých let, pokud se na to dobře koukám. Dvacetimístnej Twin Otter u Svatého Vincenta v roce 86. Nebo pákistánskej fokker s padesáti lidma na palubě, co se ztratil někde nad Himalájema v roce 1989. Co říkáte na tohle?“

Frank se zamyslel. „To první je zajímavý. Víte, kde je Svatý Vincent, že?“

„Karibik,“ řekla Chris. „Není to daleko k Bermudskýmu trojúhelníku. Ale to je laciný záhadologický šméčko na důvěřivce,“ dodala skepticky.

„Přesně. Dneska o tom mluvil i Desmond. Dane, tvoje máma prý Bermudskej trojúhelník dává jako příklad toho, co nás má zajímat.“

Chris protočila oči v sloup. „Já vím, že se říká, že maminka má vždycky pravdu, ale…“

„U mojí matky to opravdu platí,“ řekl zachmuřeně Daniel. „Bermudský trojúhelník na seznamu určitě necháme.“

„Je pravda, že tam bylo pár zvláštních věcí, který jsou docela dobře zdokumentovaný. Nemyslím ten legendární let 19,“ odtušila Chris směrem k Frankovi. „Ale kdysi jsem četla o soukromým letu malýho letadla, někdy v sedmdesátých letech. Chlapík, co to pilotoval, se jmenoval Bruce Gernon. Letěl z Baham na Bimini a nad oceánem vletěl do divný mlhy. Vypadávaly jim přístroje, ztratili rádiové spojení s věží, zmizeli z radarů… a když přistáli, vyloupli se na Floridě místo na Bahamách a zjistili, že ten let trval výrazně kratší dobu, než kolik trvat měl. Odpovídalo tomu i spotřebovaný palivo. Moment, dohledám to.“

„Čtvrtýho prosince 1970,“ dodala za okamžik.

„To je zajímavý datum,“ odtušil Frank. „Podívej se i na ten let 19. Nebylo to taky někdy v prosinci?“

Dívka naťukala do vyhledávače pár údajů. „Fíha. Pátýho prosince 1945.“

„Začátkem prosince se vůbec dějou divný věci. Sedmýho prosince vletěli Japonci na Pearl Harbor a osmýho prosince zastřelili Johna Lennona. A čtvrtýho prosince jste se tady objevili vy,“ dodala dívka ironicky.

„Řadíš nás do fantastické společnosti, jen co je pravda,“ uchechtl se Frank.

* * *

Danielovi jen svítily oči, když si rychle dělal poznámky. Ostatní mlčeli. Chris se rozpomínala na dávné roky, kdy jako odrostlé dítě četla spousty knih o podivných událostech a nevysvětlitelných jevech. Frank přemítal o různých leteckých podivnostech, s nimiž se během své kariéry setkal. Nakonec musel skončit u té největší, kterou zažil na vlastní kůži. Opět mu v hlavě ožil jeho poslední let – pokus o odlet z Ostrova se zachráněným boeingem Ajiry. Napadla ho obrácená paralela s letem z Baham, který zmiňovala Chris. To malé letadlo letělo výrazně kratší dobu, než kterou letět mělo. Oni naopak letěli podezřele dlouhou dobu. Jako kdyby se jim dělo něco opačného. A rádiové spojení… Vzpomněl si na ten praskavý sílící hlas, odříkávající číselnou řadu.

Chvíli váhal. Pak se obrátil na Chris. „Poslouchej, holka. To, co teď řeknu, není určený pro další uši. Jestli jsi tady teď jako novinářka, tak se na chvíli seber a běž si třeba… udělat kafe.“

Chris se málem rozesmála. Jestli jsi tady teď jako novinářka? Ne, to tedy doopravdy nebyla. Zatím o své výpovědi svým hostům neřekla. Přemohla hořký smích do ušklíbnutí. „Ne, teď tady fakt služebně nejsem. Ať řekneš cokoli, zůstane to tady. Slibuju.“

Pilot ji chvíli vážně pozoroval. „Když jsme byli na tom ostrově, pokusili jsme se odtamtud odletět.  Bylo tam dost místa k odstartování a letadlo na tom nebylo tak zle. Ale nevyšlo to.“

Chris vyvalila oči. „Jak jste mohli… Vždyť sedm-tři-sedmička potřebuje dlouhou ranvej!“

Frank mávl rukou. „No… prostě tam bylo dost místa.“

Dívka tu informaci chvíli vstřebávala. „Dobře. No, a proč jste teda neodletěli? Málo paliva? Porucha?“

„Ne. Odstartovali jsme. Letadlo bylo relativně v pořádku a šťávu jsme měli. Ale nikam jsme nedoletěli. Letíš, letíš… a nikde nic. I když tam něco být mělo.“

Teď vytřeštil oči i Daniel. „Proč ses o tom doteď nezmínil?“

„Nerad mluvím o věcech, který si sám neumím přebrat. Ten let byl divnej od začátku do konce. Zkoušeli jsme to několik hodin a celou dobu jsem se snažil navázat spojení, ale marně. Až těsně předtím, než jsme to otočili kvůli nedostatku paliva, něco jsem chytil. Bylo to to nejdivnější, co jsem kdy v éteru slyšel. Mechanickej hlas odříkával jakousi číselnou řadu. A když jsme se vraceli, sílilo to.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Frank zvedl. „No nic, mládeži, myslím, že pro dnešek jsem vám toho řekl až až. Až budete chtít udělat další sezení, řekněte mi, ale dneska si asi půjdu trochu vyvětrat hlavu. Udělá mi to dobře.“

* * *

Zůstali v obýváku sami. Chris zírala z okna a mlčela.

„Ty nad něčím přemýšlíš,“ řekl Daniel. „Co to je?“

„Je to pitomost,“ mávla rukou dívka. „Nechtěla jsem to říkat před Frankem, znělo by to, že zlehčuju to, co nám zrovna řekl. Ale ta jeho zmínka o signálech odnikud… něco mi to připomnělo. Ale říkám, že to je pitomost. Je to z fiktivního seriálu, sakra.“

„Chris. Už včera jsem říkal, že v téhle fázi na tom nezáleží. Zajímavé může být všecko. I to, kde se inspirovali autoři, může…“

„Já vím, já vím.“ Dívka vypadala snad až naštvaně. „Dobře. No. Je jeden starej seriál, jmenuje se to Twin Peaks. Je to o jednom podivným městečku u kanadských hranic, kde se dějou divný věci, mizí tam lidi, jiní mívaj vize a chovaj se fakt praštěně, v lesích září podivný světla a občas tam někdo někoho nepochopitelně krutě zabije. Krásný městečko uprostřed lesů, ve kterejch spí zlo. Paráda, ne?“

Fyzik ji soustředěně poslouchal. Když nic neřekl, pokračovala. „No a jedna z postav, voják se speciálníma úkolama, tam sleduje signály přicházející z vesmíru. Říká, že celý roky tam chytali jenom šum. A najednou se v tom bordelu objeví smysluplný věty. Prostě pitomost, povídám,“ zavrčela. „Ale hned mi to naskočilo. Signály odnikud, zachycený na divným místě, kde to fakt nedává smysl. To dává smysl, ne?“ ušklíbla se.

Daniel se k ní naklonil. „Chtěl bych to vidět. Ten seriál neznám. Já se na televizi moc nedívám, odmalička jsem ležel v knížkách. Ale tohle vidět chci. Šlo by to?“

Chris mávla rukou ke knihovně. „Támhle jsou obě série na DVD. Je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí, který jsem si prostě musela pořídit.“

 „Dobře, tak večer. Nechtěla by ses na to podívat se mnou?“

„No… spíš jsem myslela na to, že bych se na něco ještě koukla, co se těch podivností týče. Ráda bych si utřídila, co jsme zatím zmínili,“ zatvářila se rozpačitě dívka. „A třeba i něco doplnila. Víš, jak to myslím, prohrabat databáze, prolistovat starý knížky a podobně…“

Daniel chápavě přikývl. Vydal se ke knihovně, přinesl si ke stolu sadu DVD a zamyšleně si je prohlížel, jako by uvažoval, čím má začít. Chris si mezitím něco připravovala a tiskla ze svého počítače. Pak se i s několika hromádkami vytištěných lejster a malým notebookem zavřela ve své ložnici.

* * *

Přišel klidný večer. Daniel si pustil první díly seriálu. Zvuky běžící televize vylákaly i ostatní dočasné obyvatele letadlového příbytku a po chvíli už u obrazovky seděl on, Desmond i Frank, který se vrátil zvenku. Jen Chris byla stále zalezlá ve svém pokoji.

Seriál trojici mužů oproti očekávání strhl. Desmonda vtáhla ta podivná, krutá a osudová atmosféra obepínající vraždu mladé dívky, atmosféra marnosti a zkázy, která jako by se prolínala seriálem už od prvních vteřin. Frank to sledoval jako napínavou detektivku… a Daniel čekal na zásadní zmínky o podivných jevech a signálech, které ale zatím nepřicházely.

Bylo už pozdě, když se Chris vítězoslavně vynořila ze své ložnice, a nesla v natažených rukou velkou mapu světa, vytištěnou z počítače a slepenou z několika vytištěných listů. Bylo na ní několik značek a nalepených lístků s poznámkami.

„Tak tohle jsem zatím dala dohromady. Mapa s přesnýma místama incidentů, s datama a s popisem. Asi tam ještě něco doplníme, ale pro začátek může být zajímavý i tohle, co říkáte?“

Desmond zvědavě přejel očima mapu, kterou dívka přilepila lepicí páskou přes dvířka skříní pod knihovnou. „Co to…“

„Podívej se na to. Pokud ti něco z toho bude povědomý, bude jenom dobře,“ řekla Chris. Pak se zadívala na Daniela. „Dane… Nepůjdeme se na chvíli projít?“ navrhla opatrně.

„Ovšem,“ souhlasil okamžitě fyzik. Návrh noční procházky ho sice očividně překvapil, ale okamžitě zareagoval, zašel do pokoje, popadl sako a zamířil k východu. Dveře za nimi s bouchnutím zapadly.

Frank zachytil Desmondův pohled. „Myslíš na to samý jako já, že?  Ti dva se něčeho chytili. Ale fakt netuším, co to může bejt. Myslel jsem, že už toho pro dnešek mají dost.“

„Chytili se něčeho hodně obskurního,“ mračil se Desmond. „Jinak by to nemuseli řešit venku.“

„Já nevím, jestli se u těchhle věcí dá říct, co je obskurní a co už je hodně obskurní,“ odtušil Frank. „Dneska jsme narazili na tolik divnejch věcí, že mě vlastně nepřekvapuje ani to, že se Dan v rámci výzkumu kouká na praštěný seriály.“

Napadlo ho ještě něco, ale raději to neřekl. Něco vlastně naznačil už během odpoledního rozhovoru. Frank měl celkem dobrý odhad na lidi a na to, co říkají a dělají. Dokázal odhadnout, zda něco předstírají, nebo zda dělají něco, o čem jsou sami přesvědčeni. Teď viděl, že oba mladí badatelé – vědec i novinářka – jsou pevně přesvědčeni, že jdou po správné cestě. Mohli se samozřejmě mýlit. Ale nelhali.

Frank si dokázal být jist věcmi, které vypozoroval na ostatních. To byly signály, které měly zdroj. Pak ale byly jiné věci, a u těch nebylo jisté, odkud pocházejí. K těm měl přirozenou nedůvěru. Jenže k takovým věcem patřilo i to, co obestíralo jejich nedobrovolný návrat na Ostrov. Snažil se s tím nějak vyrovnat už několik dní, ale nešlo to. Věděl, co zažil, a nedokázal najít racionální vysvětlení. Zkušenému pilotovi se to vůbec nelíbilo. Kdyby to sám nezažil, nikdy by to nebral vážněji než ty nejotřepanější letecké povídačky. Jenže to zažil a okolnosti ho přinutily, aby i to – i takhle absurdní věci - vzal vážně. Jak potom měl brát jiné absurdní věci, o kterých byli očividně přesvědčeni ostatní?

* * *

Daniel s Christlene mířili tichou, spoře osvětlenou ulicí. Dívka si to rázovala směrem od svého obydlí, jako by chtěla utéct každému, kdo by ji mohl slyšet. „Promiň, že jsem tě takhle vytáhla. Ale… tohle bych radši probrala jen s tebou.“

Daniel mlčky přikývl a srovnal s ní krok.

„Myslím, že jsem našla tu kritickou pasáž v Lovecraftovi,“ řekla po chvíli mlčení Chris.

Fyzik se na ni zahleděl s napětím.

„Myslím, že to je z Hor šílenství,“ pokračovala. „Říká ti to něco?“

„Mlhavě ano,“ přisvědčil Daniel. „Ale je to už pěkných pár let, co jsem to četl. Hory šílenství… to je o té vědecké výpravě, co v polárních krajinách najde stopy prastaré civilizace, ne?“

„Přesně,“ přikývla Chris. „Stopy prastarý civilizace, kterou zničilo něco jinýho. Něco, co ti prastaří využívali jako… jako nástroj k budování, stavění a jiný manuální práci. Jenže ten nástroj se měnil, vyvíjel a rozvíjel… a nakonec tu prastarou civilizaci zlikvidoval. A když současní badatelé stopy těch civilizací najdou…“

„…najdou i něco, co se řítí podzemními tunely a vypadá jako temný shluk něčeho neidentifikovatelného,“ dokončil nevesele Daniel. „A tobě to připomnělo to, cos viděla ve Waltových snech na Ostrově.“

„Přesně tak,“ souhlasila dívka a zastavila se na rohu dvou ulic pod lampou. Sáhla do kabelky a vyndala odtamtud svazek. „Poslouchej, jo?“

Četla. „Očekávali jsme, že jestliže mlhy dostatečně zřídnou, spatříme při ohlédnutí strašné a neuvěřitelně se pohybující jsoucno, ale měli jsme o tom jsoucnu jasnou představu. To, co jsme však spatřili – protože mlhy opravdu až příliš neblaze zřídly – bylo něco docela jiného, a neskonale ohavnějšího a hnusnějšího. Bylo to naprosté, objektivní ztělesnění ‚věci, která by neměla být‘, fantastického romanopisce; a nejbližší představitelná obdoba toho je obrovský řítící se vlak podzemní dráhy, tak, jak jej člověk vidí z nástupiště: z nekonečné podzemní dálky kolosálně vyvstává veliké černé čelo, pokryté souhvězdím podivně zbarvených světel a vyplňující obrovskou díru, jako píst vyplňuje válec.“ *

Daniel k ní přiskočil a nahlédl do knihy. Začal číst o kus dál. „Přízračný plastický válec páchnoucího černého světélkování hutně tekl vpřed svým patnáctistopým průduchem… Bylo to strašné, nepopsatelné, větší než kterýkoli vlak podzemní dráhy – beztvarý slepenec protoplasmických bublin, lehce světélkujících zevnitř, s myriádami dočasných očí… A stále se ozýval příšerný, posměšný pokřik „Tekeli-li! Tekeli-li!“ a my si konečně vzpomněli, že démonští shoggoti – kteří dostali život, myšlení i plastické vzory orgánů jedině od starých a nemají jiný jazyk… nemají také žádný hlas kromě napodobených tónů svých bývalých pánů.“ *

Zadívali se na sebe.

„Myslíš, že…“

„Zamysli se, Chris. Zkus si vzpomenout na ten sen. Vydávala ta věc nějaké zvuky?“

Dívka zavřela oči a soustředěně přemýšlela. „Strašně těžko se na to vzpomíná. Byly tam hlavně zvuky z džungle, praskání a to, jak dupal Walt s tím dalším mužem. Ale možná i něco dalšího. Možná nějaký hučení nebo cvakání, já nevím. To ale není žádný tekeli-li,“ vytrhla se ze vzpomínání na sen.

S nadějí se na Daniela zadívala, jako kdyby doufala, že celou tu souvislost vyvrátí a zavrhne jako nesmysl. Přišla s tím sice ona sama, ale teď už se jí představa, že zrovna v Lovecraftově povídce narazili na něco, co se opravdu může podobat věcem z Ostrova, očividně příliš nezamlouvala.

„Nemůžeme to brát doslova. Ale v něčem to vypadá velice podobně. Ta abstraktní plynoucí černá substance, která v sobě má obrovskou energii, její schopnost napodobovat tvary, zvuky a dalších projevy… Matka se o něčem podobném zmiňuje v poznámkách, které mi dala na Ostrově.“

„Myslíš, že… bych se na ty poznámky mohla někdy podívat? Třeba mě napadne něco dalšího.“

Daniel si příliš pozdě uvědomil, že se opět unáhlil. Vzpomněl si na Desmondovy pokyny, že o Ostrově má mluvit s rozvahou a moc toho neříkat. Jenže takhle se pracovat nedalo. Bylo nesmírně těžké spolupracovat, když tu byla obrovská část informací, o kterých neměl mluvit. Bude si s bratrem muset promluvit.

„Uvidíme, Chris. Nepůjdeme zpátky? Vypadáš, že ti je zima.“ Svlékl si sako a přehodil je dívce přes ramena. Chris si uvědomila, že se opravdu chvěje, ale zimou to nebylo. Jako investigativní novinářka dobře znala situace, kdy ji doslova rozechvívalo vzrušení z pátrání a skládání informací dohromady. Býval to signál, že narazila na klíčovou informaci. 

Strachem se třásla jen málokdy. Teď si však nebyla jistá, co vlastně cítí.

Vydali se zpátky.

---------------------------------------------------

* H. P. Lovecraft: Hory šílenství. Praha, Zlatý kůň, 1992. Překlad S. Pošustová.

809 - Férovej obchod

Milese ráno probudilo světlo, proudící do pokoje nezataženým oknem. Protáhl se. Ačkoli naspal jen několik málo hodin, cítil se odpočatě a celkem dobře. Většinu laciného vína vypila jeho noční společnice. Podíval se na nový mobil; bylo sedm hodin ráno.

Sáhl do kapsy džínů, hozených na druhé polovině postele. Bylo to tam. Všecko bylo v pořádku. Dal si sprchu, oblékl se a sešel dolů do baru. Sawyera samozřejmě nikde neviděl. Podle toho, jak byl večer pod parou a jak spěchal do pokoje s Bessie, se dalo očekávat, že vyleze nejdříve někdy kolem poledne. Milesovi se to hodilo.

„Dá se tady dostat něco k snídani?“ zeptal se dívky za barem, která otráveně myla sklenice. „Tady ne,“ odtušila bez většího zájmu. Předpokládal to. Vlastně se mu to hodilo. „Okej, někam si zajedu. Kdyby někdo sháněl mě nebo kolegu, tak vyřiďte, že budu zpátky kolem poledne,“ požádal dívku. Pak se vrátil na pokoj, vzal klíčky od auta a po chvíli už vyjížděl z parkoviště. Sáček s diamanty ho tížil v kapse.

Když se za pár hodin vrátil zpátky, byl o pár informací a věcí bohatší a o hrstku věcí lehčí. V baru na něj zamžourala dívka. „Hledali vás tady dva chlápci. Vypadali dost od rány. Co jste proved?“

„Nic,“ odtušil Miles.

„Prý se vrátí,“ řeklo děvče. „Neznělo to moc kamarádsky.“

„To bude v pořádku. Mého kolegu jste neviděla?“

„Viděla. Před chvílí tu byl, dal si panáka, dvě kafe a zase zmizel.“

Výborně. Miles se vydal do Sawyerova pokoje. Parťák mu otevřel téměř okamžitě. Vypadal ospale a z vlasů mu stékala voda, jak před chvílí vylezl ze sprchy. „No nazdar,“ zívl.

„Taky tě rád vidím, Jime“ odvětil Miles. „Prý jsme dole měli návštěvu. Počítám, že za chvíli budou zpátky. Jseš provozuschopnej?“

Sawyer zavrčel.

„Beru to jako souhlas. Poslouchej, chci se s tebou domluvit, co teď.“

Sawyer ustoupil a pustil Milese do pokoje. Závěsy měl stále ještě zatažené a v místnosti bylo začouzeno od cigaretového kouře. Miles se zašklebil, ale nic neřekl.

„Sháněli nás dva chlapi. Předpokládám, že se brzy vrátí a začne se něco dít.“

„Tady se nic dít nebude,“ mávl rukou Sawyer. „Ne tady před svědkama. Vezmou nás někam ven.“

„To si myslím taky. A na tom se chci domluvit. Budeme trvat na tom, že pojedeme oba a pojedeme naším autem. Až dojde na vyjednávání, chtěl bych to vést já. Vím, co přesně mám a vím, jakou to má hodnotu. Bude to tak lepší. Ty mi budeš krýt zadek.“

Sawyer se protáhl. „Pokud to jsou profíci, tak si nás stejně prošacujou a bouchačky najdou. A budou tam nejspíš ve značný přesile.“

„To je možný,“ přikývl Miles. „Ale stejně chci, abys zůstal vzadu. Zůstaneš u auta a budeš sledovat, co se děje. I kolem našeho auta.“

„Jo takhle,“ rozsvítilo se Sawyerovi. „Ty myslíš, že nám chlapci budou chtít něco přidat na cestu.“

„I to je možný. Pokud si něčeho všimneš, nic nedělej, jen si to pořádně zapamatuj. Řešit to budeme pak.“

Zazvonil telefon.

„Myslím, že dole máme návštěvu,“ řekl konverzačním tónem Sawyer, než telefon zvedl.

* * *

V recepci je čekali dva hispánsky vyhlížející svalovci, oba mezi třicítkou a čtyřicítkou. Seděli na kraji baru a popíjeli tequillu. „Hombres to zaplatí,“ mávl jeden z mužů na servírku. Pak oba zamířili k východu a naznačili Milesovi a Sawyerovi, aby šli s nimi. Venku na parkovišti si oba muži zapálili. Sawyer také vytáhl krabičku. Chvíli popotahovali a bylo ticho.

 „Včera jste něco prodali Joeovi a prý toho máte víc,“ řekl pak ten vyšší.

Sawyer souhlasně přikývl. „Je to tak, seňor.“

„Nech si toho seňora, hombre. Je to pěknej materiál. Kolik toho máte?“

„Hodně. Na hmotnost tak stokrát tolik. Jsou tam samý větší kusy. Tohle byl ten nejmenší,“ řekl Miles.

Oba muži si je změřili pohledem.

„Chcete prodat všechno?“

„Pokud to půjde, tak jo.“

Muži poodešli a chvíli se šeptem bavili. Pak se vrátili k čekající dvojici. „Pojedete s námi. O obchodu my nerozhodujeme.“

Sawyer přikývl. „Vezmeme naše auto a pojedeme za váma.“

Dočkal se podezíravého pohledu. Ale pak vyšší muž přikývl.

* * *

Auto hispánských průvodců je dovedlo na parkoviště za opuštěným továrním komplexem v okrajové čtvrti San Diega. Nebylo to přívětivé místo.

Miles zaparkoval a oba i se Sawyerem vystoupili z auta. Sawyer se opřel o kapotu a rozhlížel se. Auto jejich průvodců stálo opodál a Miles k němu přistoupil. Vtom cosi ucítil. Byl v tu chvíli rád za všechny ty roky praxe, kdy se naučil skoro dokonalému sebeovládání.

Jeden z mužů mu naznačil, aby se postavil s rukama nad hlavou a nohama rozkročenýma. Ale ještě než ho stihl prohmatat, Miles se ozval. „Nemusíte se zdržovat. Mám pistoli, ale nemám v plánu ji použít. Nechci střílet, chci prachy. Je mi jasný, že kdybych ji vytáhl, bude po obchodu.“ Pak se ohlédl směrem k Sawyerovi. Parťák zachytil jeho varovný pohled a neznatelně přikývl.

„Nejen po obchodu,“ zasyčel druhý muž.

Vyšší muž ho prošacoval a pistoli mu sebral. Pak se vydal k Sawyerovi, který to se skřípěním zubů absolvoval také a zbraň si také nechal odebrat.

Vyšší Hispánec, který vypadal jako nadřízený, vytáhl telefon a vytočil číslo. Stručně cosi nahlásil ve španělštině a zavěsil. „Za chvíli jsou tady.“

Za pár minut na parkoviště vjelo nablýskané velké auto. Vystoupil z něj překvapivě normálně vypadající snědý muž s doprovodem. Vypadal by jako dobromyslný, trošku obtloustlý tatík od rodiny, který má doma manželku a několik pubertálních dětí. Jen kdyby mu po boku nestáli další dva svalovci s pistolemi u boků.

„Jdeme,“ zavelel vyšší průvodce. Pak se ohlédl po Sawyerovi. „Co ten?“

„Zůstane tady,“ řekl Miles. „Má nevymáchanou hubu. Nechci, aby něco pleskl a vašeho bosse urazil. Chci férovej a slušnej obchod a nechci, aby mi ho podělal.“

Jeden z mužů se vrátil k jejich autu a zůstal stát kousek od Sawyera. Miles viděl, jak parťák zpozorněl.

Přistoupili k padesátníkovi, jehož ostatní Hispánci pozorovali s respektem. „Buenos dias, amigo,“ pozdravil Milese s úsměvem.

„Dobrý den, pane.“

„Tak vy máte něco zajímavého na prodej,“ poznamenal muž konverzačním tónem.

„Ano. Předpokládám, že ten první kus jste už viděl a líbí se vám. Jinak byste asi nevážil cestu sem.“

Boss pokýval hlavou. „Maličký, ale hezký. Kolik toho máš?“

Miles zopakoval informace, které dal před několika desítkami minut oběma mužům. Pak dodal: „Podle odhadce je hodnota všech kamenů minimálně 4,2 milionu dolarů.“

„Ukaž.“

„Nemám je u sebe, pane. Neurazte se, ale nejsem úplně naivní. Nebral jsem je s sebou, ale pokud se dohodneme, budou během odpoledne vaše. Nepotřebuju kameny, potřebuju peníze.“

Muž ho zamračeně pozoroval. Miles sáhl do kapsy a vyndal malý digitální fotoaparát, který si ráno koupil. „Tohle jsou snímky, které jsem udělal.“

Boss přístroj převzal a chvíli soustředěně prohlížel fotografie. „Vypadají překrásně. Hodnota 4,2 milionu dolarů, říkáš?“

„Přesně tak.“

Muž chvíli přemýšlel. „Dám ti tři a půl milionu.“

Miles se zatvářil zamyšleně, chvíli uvažoval a pak se pustil do licitování.

* * *

Skupina na předměstí Los Angeles čekala na zprávy. Desmond ve svém pokoji přecházel sem a tam. Daniel po nějaké době snažení sebral svoje papíry a odebral se s nimi do obýváku, kde doufal ve větší klid. Frank vyrazil na dopolední procházku.

Chris po probuzení zjistila, že se cítí už téměř normálně. Zdálo se, že známky její nemoci pramenily skutečně jen z vyčerpání. Připravila si snídani a odnesla si ji do obýváku. „Dobré dopoledne,“ kývla na Daniela, který se opět věnoval svým výpočtům. Jak jinak.

„Ahoj, Chris,“ zvedl k ní oči Daniel a lehce se usmál. „Vypadáš mnohem líp než včera. Už je ti dobře?“

„Jo, je mi fajn. Muselo to být z únavy. Hlava mě nebolí, nic divnýho se mi neděje a další sny už nepřišly,“ shrnula a opětovala úsměv. Pak zvážněla. „Dane… včera jsi říkal, že pro mě máš nějakej úkol. Myslím, že bych se do toho mohla pustit.“

„Vážně už se na to cítíš?“ zatvářil se fyzik trochu pochybovačně.

„Jo,“ přikývla s jistotou dívka.

„Tak dobře. Myslíš ale, že s tím můžeme počkat? Dej mi ještě tak hodinu, potřeboval bych něco dokončit. Pak se do toho pustíme. Ale pro začátek můžeš přemýšlet o tom, kde jsi četla o té divné temné věci od Lovecrafta.“

„To jako myslíš vážně?“

„Naprosto.“

„Je to příběh, Dane,“ potřásla Chris hlavou. „Smyšlenej příběh. Horor nebo fantasy. Vážně v tom chceš hledat něco, co může zapadat do vašeho zkoumání?“

Daniel odložil tužku. „Nikdy jsi nepřemýšlela nad tím, odkud se takové náměty berou? Myslíš, že si to autoři doopravdy prostě celé vymyslí? Nebo někdy někdo do díla zapracuje něco, o čem už někde slyšel, četl nebo viděl? Nebo se mu třeba…“ zadíval se na Chris, „něco divného zdálo ve snu?“

Dívka uhnula pohledem, což u ní nebylo obvyklé. Připomínka jejího divného snu jí nebyla příjemná, ale stále se zdráhala následovat směr Danielových úvah. „Tohle říkáš ty jako vědec?“

„Netvrdím, že v těch příbězích je pravda. Ale také se neodvažuji tvrdit, že jsou plně smyšlené. Zabývám se problematikou, v níž narážím na tak absurdní dílčí zjištění, že si nemohu dovolit ignorovat nic. Zejména ne informace, které se jen trochu podobají tomu, s čím jsem se už setkal, aniž bych je prověřil. To je všechno.“

„Tak jo,“ pokrčila dívka rameny. „Nějak začít musím. A aspoň si u toho přemýšlení nad voláním Cthulhu budu moct dodělat pár věcí, co tu na mě už pár dní čekají.“

„Cthulhu to nebude,“ namítl Daniel. „Nevypadá jako temný chuchvalec.“

„Já vím.“ Chris se spiklenecky zazubila. „Cthulhu má křídla a plno chapadel. A spí v mrtvým městě, nerejdí v tunelech jako zdivočelej včelí roj.“

Vydala se pryč z obýváku s příjemným pocitem. Budovat porozumění je vždycky příjemné, i když vychází třeba jen ze smyšlených příběhů. Zatímco uvažovala nad lovecraftovskými mýty, využila situace, že Frank byl zrovna pryč, a vydala se do skladiště. Stále ještě tam na zemi v koutě ležela ta hromada nevypraného oblečení Desmondovy pětice. Chris je roztřídila a pak se pustila do hromady těch divných světlých bund. Postupně je házela do pračky. Až u jedné se zarazila – kus oděvu byl oproti ostatním podivně těžký. Chris zaváhala a bundu ohmatala. Něco v ní bylo. Když zajela rukou do jedné z vnitřních kapes, ucítila pod rukou chladný a tvrdý kov. Snové volání Cthulhu ztichlo a místo toho zařvala tvrdá realita.

* * *

O pár minut později vešla bledá Chris do obýváku a zamířila k Danielovi. Šla nesmírně tiše, přesto si jí fyzik všiml, přestal s výpočty a tázavě se na ni zadíval.

„Dane, nechceš mi něco vysvětlit?“

Zmateně zamrkal. „Dej mi ještě chvíli. Potřebuju něco…“

Přerušila ho. „Pojď se mnou, prosím tě.  Hned.“

Nechápavě odložil své papíry a vydal se za dívkou do skladiště. Zavřela za ním. Pak nohou odhrnula hromádku oděvů, ležící na podlaze.

Daniel zaúpěl. „Ale ne! Ne, ne, ne!“ Chtěl se sehnout k věcem na zemi, ale Chris ho rychle popadla za zápěstí. „Nechceš mi to nejdřív vysvětlit?“

Díval se na ni jako školáček, přistižený při opisování. „Chris, já…“

„Takže je to tvoje,“ konstatovala. „Ty zápisníky jsou mi jasný, v jednom je věnování pro tebe. Ale tohle…“

Špičkou nohy šťouchla do pistole.

Daniel vypadal naprosto zoufale. „Jak jsem to tam mohl zapomenout,“ vrtěl hlavou. „Jak jsem mohl…“

Pak se trochu vzpamatoval. „Je to kvůli sebeobraně, Chris. Já to nechtěl, ale vnutili mi to.“

Dívka se opřela o dveře skladiště a chvíli přemítala. „Tak kvůli sebeobraně, ale tys to nechtěl.“

Daniel souhlasně přikývl a s nadějí se na ni zahleděl. Snad si to dá vysvětlit.

„Pokud někdo vnutí pistoli i tomu, kdo ji nechce, tak to skoro s jistotou znamená, že ozbrojená celá skupina,“ řekla Chris pomalu. „Že jo?“

Danielův nadějný pohled zhasl. Raději se sklonil ke svým věcem, aby před dívkou neprozradil ještě něco, ale už bylo pozdě.

„Takže já mám dům plnej ozbrojenejch chlapů, o kterejch skoro nic nevím. To je fakt báječný,“ zavrtěla hlavou Chris. „Řekneš mi, co mám teď jako sakra dělat?“

Daniel posbíral své věci a znovu se zvedl. Odhodlal se na Chris znovu podívat. Stále byla bledá.

„Chris, prosím tě, věř mi. Nemáš se čeho bát. Kdyby ti kdokoli z nás chtěl ublížit, tak už by to dávno zkusil, nemyslíš? Máme to kvůli obraně. Všimla sis už, jak jsou ostatní napjatí a pořád sledují, kdo o nás ví a neví, že? Víš… to místo, odkud jsme přišli, je pro někoho dost zajímavé a někteří lidé se tam snažili dostat za každou cenu. Panují obavy, že kdyby se o nás dozvěděli…“ Nedopověděl.

„Takže mám dům plnej ozbrojenejch chlapů, po kterých jdou jiní ozbrojení chlapi. Čím dál lepší.“

* * *

Sawyer stál u auta a pozoroval Milese, který se už skoro čtvrt hodiny o něčem domlouval se šéfem hispánské bandy. Pozornost dělil mezi parťáka a mezi svého hlídače, který však bez většího zájmu stál pár kroků od auta a pokuřoval. Fajn.

Po chvíli Miles zamířil zpět k jejich autu. Za ním šel jeden z průvodců. „Do auta,“ instruoval oba muže. Sawyer se na Milese zahleděl napjatým pohledem. Miles neznatelně přikývl.

Nasedli do auta. Vzápětí venku na kapotu zaduněly jejich pistole. „Ani se nehnete, dokud boss neodjede,“ zasyčel Hispánec.

„Jak poroučíš,“ ušklíbl se Sawyer.

„Nech toho, Jime,“ sykl na něj Miles.

Nablýskané auto pomalu odjelo z parkoviště. Za kouřovými skly nebylo nikoho vidět.

„Teď odjedeme my,“ řekl Hispánec. „Budete sedět v autě, amigos, dokud nás neztratíte z dohledu. Jestli vystoupíte dřív, vrátíme se.“

Miles to potvrdil. Dvojice mužů skočila do auta, práskly jedny dveře, práskl výstřel a pak práskly druhé dveře. Auto se zakvílením vyrazilo z parkoviště. Sawyer zaklel. „Zasraní parchanti!“

„Nechoď ven, ksakru!“ vykřikl Miles.

Oba cítili, jak se jejich auto naklání na jednu stranu. „Ten hajzl nám prostřelil gumu.“

„Nejsou pitomí.“

Miles se opřel o sedačku a otřel si pot z čela.

„Tak co?“

„Dohodli jsme se. Nebral jsem to s sebou, nejsem idiot, ale zítra se to předá. Během odpoledne nám dají instrukce,“ řekl Miles a vytáhl z kapsy laciný mobil, který mu dal jeden z bodyguardů šéfa bandy. „Ozvou se.“

„Za kolik to bude?“

„Tři miliony osm set tisíc. Výš jsem to nedostal.“

Sawyer zatřásl hlavou. „Říkals, že to má hodnotu přes čtyři miliony.“

„A taky říkám, že nejsou pitomí. Jime, tady neurčujeme pravidla my. Když mi brali tu bouchačku, byl jsem kousek od jejich auta. V kufru měli mrtvýho chlapa. A ten chlap umíral dlouho a ošklivě. Tohle nejsou lidi, se kterýma je dobrý se moc dohadovat.“

Sawyer vylezl z auta a přinesl dovnitř obě zbraně.

„Sledovals toho, co tady byl s tebou?“ zeptal se Miles.

„Jo, dobrý. Jen pálil jedno cígo za druhým. Auta se ani nedotkl. Teda až do tý doby, co ho pohladil na dálku po kole, parchant jeden.“

„Fajn.“ Miles vyskočil z auta a sehnul se pod podvozek. Vyndal třetí pistoli.

Sawyer vytřeštil oči. „Co to sakra je?“

„Desmond mi dal i svou. Ráno jsem udělal menší zlepšovák, přilepil jsem dolů silnej magnet. Říkal jsem si, že se záložní zbraň možná bude hodit.“

„A kdys mi o tom jako chtěl říct?“

„Až bude vhodná situace. Jako třeba teď.“

„Ty jsi fakt zmetek, Enosi.“

„Díky. Nechceš zavolat Frankovi a poprosit ho, aby nám z Chrisina počítače našli kontakt na nějakou odtahovku v San Diegu?“

„Pokud ovšem Lištička nemá v kufru rezervu.“

Měla. Oba parťáci se s nechutí pustili do práce.

* * *

Daniel věděl, že se dopustil obrovské chyby. Na několik dní naprosto zapomněl na zbraň, kterou mu dali Ben s Eloise – nejspíš proto, že na ni podvědomě prostě zapomenout chtěl. Zcela absurdně nechal ve své bundě všecky věci, které tam byly od odchodu z Ostrova, a hodil ji do skladiště na vyprání. A teď se do své chyby zaplétal čím dál víc a všecko ještě zhoršoval. Poprvé ho napadlo, jestli se nepustil do něčeho, co je nad jeho síly. Na poli výzkumu byl nepřekonatelný, ale tahle mise obnášela nejen známý a pevný ostrov výzkumu, ale také okolní tenký led, a ten vyžadoval neustálou pozornost a opatrnost. Teď měl kolem sebe nejen čísla a vzorce, ale také lidi. Čísla a vzorce hned netrestaly každou chybu, ty trpělivě počkaly, až ji odhalí a napraví. Ale lidé byli jiní.

Bylo ticho. Chris se v pohledu mísily obavy s nedůvěrou. To, co Daniel říkal o sebeobraně, sice dávalo smysl, ale moc ji to neuklidnilo.

Danielův pohled byl provinilost sama. „Promiň, Chris, promiň. Vážně mě to moc mrzí.“

„To mi fakt hodně pomůže. Co mám teď podle tebe dělat?“

„Nic. Nedělej nic, prosím.“

Nechápavě na něj zamžourala.

„Nedělej nic. Neříkej nikomu, že to víš. Měli by mě za neschopného cvoka. Sawyer s Milesem k tomu už tak nemají moc daleko. A kdyby se dozvěděli, že jsem udělal takhle hloupou a strašnou chybu… Neříkej jim to, prosím.“ Pak ho ještě cosi napadlo. „Pokud to řekneš, jen se tím všecko zkomplikuje. Ostatní ti pomalu začínají důvěřovat, a když jim tohle řekneš, zase se stáhnou. Začnou se bát, že by udělali nějakou chybu i oni. Neříkej to.“

Chris rezignovaně zavrtěla hlavou. „Odnes si to, prosím tě,“ řekla s pohledem upřeným k věcem v Danielových rukou a ustoupila ode dveří. Hlavně s tím zmiz, naznačovalo její gesto.

Daniel se zatvářil ještě beznadějněji a zoufaleji, pokud to tedy ještě bylo možné. „To nemůžu,“ řekl tiše. „Desmond se během toho čekání nehne z pokoje. A když přijdu s tímhle…“ podíval se na věci ve svých rukou. „Bude mu okamžitě jasné, co se stalo.“

Mně to je ale jedno, dělej si s tím, co chceš, chtěla Chris odseknout, ale bylo jí Daniela jaksi líto. Pokud říkal pravdu, a ona byla nakloněna věřit tomu, že ano, tak ho někdo vmanévroval do pozice, ve které byl nesvůj a ve které se v nervozitě dopouštěl chyb.

„A nebo se můžeme dohodnout,“ řekla po chvíli přemýšlení.

Daniel se na ni tázavě zahleděl.

„Já o tomhle nikomu nic neřeknu… ale ty mi něco řekneš. Povíš mi, co děláte a o co tady jde. To bude fér, myslím.“

„To nemůžu, Chris.“ Zase ten zoufalý výraz. „Nemůžu o některých věcech mluvit. Časem snad ano, ale teď to opravdu nejde.“

„Dane,“ oslovila ho s posledními zbytky trpělivosti. „Ty jseš ten, co ode mě něco potřebuje. A já za to chci něco od tebe. Tak co mi můžeš nabídnout, když ne to, co chci?“

Fyzik se rozhlédl, jako by čekal záchranu z nějakých zázračných míst, ale ta samozřejmě nepřišla. Povzdychl si a pak k dívce rychle přiskočil. Vrazil jí pistoli do ruky. „Vezmi si to. Nech si to u sebe, stejně si to teď nemůžu vzít.“

Chris na něj konsternovaně zírala. Daniel sevřel svoje zápisníky a rychle vyšel ze skladiště.

Znovu se opřela o dveře a podívala se na pistoli ve své ruce. Ještě před chvílí ji hlodala nedůvěra; teď cítila zmatek z náhlého zvratu situace. Jak můžete nedůvěřovat někomu, kdo vám dá svou plnou důvěru a strčí vám do ruky věc, která vám nad ním dává naprostou moc?

* * *

Sawyer s Milesem zamířili do centra San Diega a zastavili se ve steakové restauraci na pozdní oběd. Být to za jiných okolností, užívali by si oba dostatku peněz a toho, že konečně mohou normálně fungovat v normální společnosti. Ale teď oběma brnkalo na nervy napětí.

Odpoledne se Milesovi rozezněl telefon, který dostal od Hispánců. Přijal hovor.

Ohlásil se jeden z mužů, kteří je dopoledne vedli na schůzku s šéfem skupiny. Nezdržoval se zdvořilostními frázemi. „Zítra ráno v devět na vašem parkovišti. Pojedete s námi a obchod se provede na našem území.“

„To není bezpečné,“ odvětil klidně Miles. „Chceme jistotu. Ty věci zůstanou tam, kde jsou. Jakmile nám ukážete, že peníze jsou připravené, pojedeme pro věci i s vaším doprovodem a výměnu provedeme na místě ukrytí.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak muž zavrčel. „Vymýšlíte si, amigos.“

„Je to velká věc. Nemůžete se nám divit.“

„Ozvu se,“ uťal muž konverzaci a zavěsil.

Sawyer se na něj zadíval. „Jdeš na to dost tvrdě, kamaráde.“

„Takhle jsme se přece domluvili,“ pokrčil Miles rameny s odkazem na jejich dřívější plán. „Nepojedeme do jejich doupěte s diamantama v kapse. Stačilo by pár ran a neměli bychom ani kameny, ani nic jinýho.“

Vrátili se do auta, seděli, popíjeli colu z plechovek a čekali.

Telefon se znovu rozezněl.

„Ano?“ Miles zapnul hlasitý odposlech.

„Bude to jinak. Zboží zůstane tam, kde ho máte, ale vy dva se rozdělíte. Jeden pojede pro peníze, druhej povede ke zboží. Každej z vás dostane doprovod našich lidí. Obě skupiny budou v kontaktu, pokud se některá strana odmlčí, obchod končí.“

„Proběhne to současně?“ zeptal se Miles.

„Jo, hombre. Vy nás dovedete ke zboží, my vás dovedeme k penězům. Bude to fér pro obě strany.“

Miles tomu začínal rozumět. „Až ten u peněz potvrdí, že je všecko v pořádku, vydá ten druhý na jeho pokyn zboží…“

Hispánec začal diktovat podmínky. „Zítra ráno v devět na vašem parkovišti. Ten z vás, kterej pojede pro peníze, pojede s našima lidma. Dva naši pojedou s tím druhým pro zboží. Obě skupiny budou na telefonu. Žádný podrazy. Když bude všecko v pohodě, dojde k předání.“

Sawyer na Milese zuřivě gestikuloval. Ne, do jejich doupěte se musí jet naším autem, naznačoval. Dovedl si živě představit, jak by asi dopadla operace, kdy mu několik překupníků předá peníze a poté ho bude jejich autem někam odvážet.

Miles vznesl námitku. „Chceme to udělat obráceně. Pro odměnu se pojede naším autem.“

Na druhé straně se ozvalo zachrastění, jak muž zakryl mikrofon telefonu, a nesrozumitelné huhlání. Pak telefon oněměl.

Po chvíli zazvonil znovu. „Jsi drzej, hombre, ale máš to mít. Pro prachy jede vaše auto, pro zboží jede naše. V každým jeden z vás. Zítra v devět.“

„Ano. Váš boss je přímý muž. Dostane, co chce,“ řekl Miles a zavěsil.

Chvíli se na sebe se Sawyerem beze slova vážně dívali.

„Taky myslíš na to, že to zatím jde až moc hladce, co?“ nadhodil po chvíli zkoumavě Sawyer.

„Jde to dobře. Oni ty kameny chtějí, Jime. A pochopili, že když si někoho z nás podaj, nedostanou je. A to by se boss zlobil.“

Sawyer přikývl. „Snad jo. Zatraceně, to se mi snad zdá. Já tady sedím, domlouvám největší věc svýho života… a nešiju podfuk a modlím se, aby nešila podfuk ani druhá strana. Kamaráde, já jsem asi zestárl.“

Miles se nevesele zasmál. „A do zejtřka zestárneš ještě o něco navíc.“

„Příště, až do něčeho takovýho půjdem znova, řekneme Hurleymu, aby nám dal to svoje požehnání nesmrtelnosti a nestárnutí. Teď by se to hodilo, Enosi.“

„Já doufám, že žádný příště už nebude.“

Večer si v baru dali dvě piva, ale tím skončili. I Sawyer uznal, že na akci, která je čekala následujícího dne, musí být v co nejlepší kondici. „Zítra se ti budu věnovat o to víc, zlatíčko,“ odtušil směrem k Bessie, která doufala v další úspěšný večer. Žena se zklamaně odtáhla.

Zavřeli se u Milese v pokoji a probírali svůj plán. Před půlnocí se Sawyer vrátil do svého pokoje. Ani jeden z nich toho v příštích hodinách moc nenaspal.

 * * *

Ráno před devátou oba stáli na parkovišti a Sawyer pokuřoval. Po nějaké době se na parkoviště přiřítilo černé auto.

Oba parťáci se na sebe podívali. Věděli, co má kdo dělat. Sawyer sevřel pistoli v kapse. Věděl, že mu ji odeberou, ale prozatím měl aspoň trochu lepší pocit z toho, že ji u sebe má.

Odemkl Chrisino auto a pustil dovnitř dva Hispánce. Jeden se usadil na sedadle spolujezdce, druhý vzadu za ním. Otráveně odstrčil Sawyerův obnošený batoh, který se válel na zadní sedačce. „Pojedeš opatrně. A pojedeš tam, kam ti řeknu.“ Sawyer přikývl a nastartoval. Promiň, Lištičko, pomyslel si.

Miles nasedl na sedadlo spolujezdce do černého auta. Nebylo mu úplně lehko. Muž na zadním sedadle vyndal mobilní telefon a zavolal druhé skupině. „Jeďte. Až budete na místě, volejte. Hej, ty,“ šťouchl do Milese, „jak dlouho pojedem na to tvý místo?“

Miles se zamyslel. „Asi půl hodiny.“

„Tak jedem.“

Sawyera donavigovali na místo předání peněz rychleji. Opět to bylo nevlídné místo na odlehlém parkovišti. Stálo tam několik aut, u každého postával jeden či dva muži a z jejich obezřetných postojů a výrazů bylo jasné, že jsou ozbrojeni a připraveni na vše.

Sawyerův doprovod zavolal druhé skupině. „Jsme na místě, amigos. Všecko je připravený. Si, si. Počkáme.“

„Ještě nejsou na místě. Ten tvůj kamarádíček to schoval daleko.“

Sawyer pokrčil rameny. Čekal, kdy ho svalovci prošacují a odeberou mu zbraň, ale nic takového se nestalo. Chápal to. Na první pohled tady bylo jasné, že i kdyby vytáhl pistoli, neměl by proti přesile šanci. Nezbývalo, než se spolehnout na jedinou kartu – na tu, o níž včera mluvil Miles. Že ti chlapi jejich diamanty prostě chtějí.

Zazvonil telefon. Druhá skupina ohlásila, že je Miles přivedl na místo.

„Jdeme,“ vyzval Hispánec Sawyera nevrle. „Uvidíš obsah kufru, ale ani se nehneš. Naložíme to do tvýho auta, ty zůstaneš venku. Jen svýmu kámošovi potvrdíš, že je všecko v pořádku a že to má vydat.“

Sawyerovi probleskl hlavou možný následující scénář. Ve chvíli, kdy Miles vydá kameny a členové gangu si to potvrdí, nebude nic bránit tomu, aby se Sawyerem udělali rychlý proces a kufr s penězi si vzali zpět.

Rozhodl se riskovat. „Jo, a vy mě pak sejmete,“ ušklíbl se. „Já vím, jak tyhle obchody fungujou. Dám mu pokyn k vydání až ve chvíli, kdy mě necháte vyjet z parkoviště i s kufrem. Udělám to. Je mi jasný, že když se ztratím s prachama, bude po mým parťákovi. Budu hrát čistou…“

Nedořekl. Hispánec mu dal ránu pěstí, až se mu zatmělo před očima. Druhou ránu koupil o sloupek kabiny.

„Jsi slizkej had,“ zavrčel muž. Druhý ho však zadržel a cosi na něj spustil španělsky. Proběhl další telefonický hovor. Pak muž, který ho praštil, rychle vystoupil, oběhl auto a vytáhl Sawyera ven. „Máš kliku, že boss ty věci chce. Tak jdeme, chytráku. Teď uvidíš, co je v kufru, a řekneš to kámošovi.“

Sawyer si držel ruku u krvácejících úst a se vzteklým pohledem přikývl.

Odvedli ho k jednomu z vozidel. U kufru stáli dva ozbrojení muži. Jeden z nich otevřel velký kovový kufr. Byl plný svazků stodolarovek.

Jeden z doprovodu Sawyera přistrčil blíž, až zakopl a upadl hlavou do kufru. Najednou měl obsah kufru těsně před očima.

Sawyer měl praxi. Dokázal poznat peníze na první pohled a uměl velice přesně odhadnout, kolik ve svazcích je. Balíčky bankovek měly střapaté, ohmatané okraje. Nebyly to svazky nových bankovek – což by nasvědčovalo padělkům. Ty bývávaly pěkné a jako nové. Tohle mohlo být pravé a suma mohla sedět. V tuto chvíli to nemohl víc prověřit.

„Jo,“ zavrčel na dvojici Hispánců, kteří ho doprovázeli.

Jeden z nich mu k hlavě přistrčil telefon. „Na druhý straně je tvůj kámoš. Řekni mu to.“

„Enosi?“ zahuhňal Sawyer. Ozvalo se ulehčené vydechnutí. „Jo, šéfe?“

„Je to připravený. Vypadá to dobře. Připrav se na předání. Až ti řeknu, dáš jim to. Za chvíli se ozvu.“

Jeden z ozbrojenců zaklapl kufr a vydal se s ním k Sawyerovu autu. Doprovázející Hispánec Sawyerem smýkl a vydal se za nimi. Nechal ho pozorovat, jak ozbrojený muž odkládá zbraň a strká velký kufr na zadní sedačky Chrisina auta. Pak Sawyera neurvale strčil na místo řidiče a hodil mu mobil. „Jeď. Do půl minuty zavoláš na jediný číslo, který je v paměti, a dáš pokyn k vydání. Jestli ne, je po tvým kámošovi a tebe si taky najdeme.  Najdeme si tě, amigo.“

Sawyer se na muže podíval s těžko potlačovaným vztekem a pomyslel na pistoli ve své kapse. „Nebudete mě muset hledat.“

* * *

Miles se dvěma Hispánci stál na odpočívadle před San Diegem. Jednomu z nich znovu zazvonil mobil. „Si?“ Muž hovor přijal. Chvíli poslouchal, pak podal mobil Milesovi.

Další Sawyerovo zahuhňání znělo napjatě. „Dej jim to. Mám to.“

 „Dobře, šéfe. Jdu na to.“

Pokývl směrem ke svému doprovodu. Vrátil mužům mobilní telefon a pak pomalu zamířil k lavičce na kraji odpočívadla, odkud byl pěkný výhled na oceán. Nechutně to tam však páchlo. Lavička byla vmáčknutá do křoví a bylo zřejmé, že porost poskytoval odpočívajícím motoristům soukromí k nezbytným tělesným potřebám. Jeden Hispánců, který šel s ním, s odporem nakrčil nos.

Miles se posadil na lavičku a zatajil dech. Nebylo to však kvůli zápachu. S napětím, jaké už dlouho nezažil, zašátral rukou pod lavičkou v místech, kam předchozího dne ukryl balíček s diamanty, zabalený v nechutně ušpiněném hadru a opatřený silným magnetem.

Když vytáhl na světlo ušmudlaný balíček s odpudivými skvrnami a zbytky hnědé hmoty, Hispánec si s odporem odsedl. „To špinavé je čokoláda,“ upřesnil Miles. „Je to dobré maskování, nemyslíte?“

Pak ve špinavém hadru zazářila hromádka čisté krásy. Muži spadla čelist. Miles mu balíček podal. Nic jiného se teď dělat nedalo.

Hispánec strčil balíček do kapsy a zvedl se k odchodu. „Zůstaneš tady sedět, amigo,“ poznamenal varovně.

„Co moje…“

„Zůstaneš tady sedět,“ řekl nesmlouvavě muž.

 Vydal se k autu a to se rozjelo, ještě než za sebou zabouchl dvířka. Miles na chvíli zadoufal, že muži vyhodí jeho pistoli z okna, ale doufal marně. Zůstal na odpočívadle beze zbraně. Na rozdíl od Sawyera ho jeho doprovod odzbrojil krátce poté, co vyrazili od motelu.

Vytáhl z kapsy vlastní mobil a s pohledem upřeným na oceán vytočil Sawyerovo číslo. Hlavou se mu honila neodbytná představa, jak jeho parťák huhňá instrukce k vydání diamantů, s rozbitým obličejem a s pistolí u hlavy, jen okamžik předtím, než z té pistole vyjde výstřel. Pak by ti chlapi měli všecko.

Sawyer to nezvedal.

* * *

Najdeme si tě, amigo.

Tahle věta Sawyerovi zněla v hlavě ještě hodnou chvíli poté, co zavolal Milesovi a dal mu pokyn k vydání diamantů. Najdeme si tě, amigo. Ti chlapi si byli jisti, že budou vědět, kde ho hledat. Přitom ho nechali odjet a nikdo ho nesledoval. Závěr byl jasný.

Po chvíli jízdy zastavil na kraji ulice v širším centru města, posadil se dozadu do auta, jako by si jen chtěl něco neodkladného vyřešit, pootevřel kufr s penězi a přestrkal balíky stodolarovek do svého velkého batohu, který byl skopnutý pod zadní sedačkou. Peníze byly pravé a balíků bylo hodně. Opravdu hodně.

V přihrádce mezi předními sedadly našel balíček vlhčených ubrousků, otřel si zakrvácený obličej a usoudil, že může vyjít ven. Popadl nacpaný batoh, zamkl auto a chvíli kouřil, opřený o kapotu. Když se ulice vylidnila, rychle se sehnul a zašátral vespod na podvozku po magnetu se zbraní, které tam umístil Miles. Našel je a přicvakl na magnet i klíčky od auta.

Pak se vydal rychlou chůzí pryč od auta. Když byl dostatečně daleko a nikde neviděl nic podezřelého, vyndal svůj mobil a zavolal Milesovi. V parťákově hlase byla slyšet nesmírná úleva.

„Všecko je v pořádku, Milesi. Mám to. Vydal jsem se dál po svý ose. Myslím si, že nám jižanští kamarádi přidali nějakou chytrou věcičku na Lištiččin kočár.“

„Myslíš, že tě sledujou a chtěj vzít zpátky to, co nám dali?“

„Jo, přesně to si myslím. Poslouchej, dostaň se za každou cenu do města. Auto najdeš na adrese, kterou ti pošlu v textovce. Klíčky jsou v tý tvojí vylepšený skrýši. Vezmeš ho, zajedeš do našeho motelu, posbíráš moje i svoje věci a oba nás odhlásíš. Klíč od mýho pokoje je v palubní přihrádce. Pak najdeš Bess a vezmeš si její telefonní číslo. To mi pak pošleš. Potom se sebereš, pojedeš ven z města a cestou se někde ubytuješ. Já se o sebe do zejtřka postarám, zejtra ještě něco vyřídím a vydám se na zpáteční cestu. Ty taky. Zejtra si dáme znovu vědět. Máš to?“

„Jo,“ potvrdil stručně Miles.

„Tak fajn. Uvidíme se brzy. A… dobrá práce, Enosi. Tohle se povedlo.“

* * *

V letadlovém příbytku v Los Angeles atmosféra houstla. Sawyer s Milesem se od prvního večera, kdy potvrdili, že jsou na místě a rozjíždějí akci, už neozvali. Frank se na Sawyerovo číslo snažil průběžně dovolat, ale nikdo to nezvedal. Nereagoval ani na zprávy.

Desmond chodil po pokoji s rostoucí nervozitou a čekal na jakékoli zprávy z jihu. Několikrát se zašel zeptat Franka, ale když ho pilot i poněkolikáté odbyl a poněkud nevrle dodal, že kdyby se něco dozvěděl, hned by mu to řekl, vzdal to. Daniel se raději vykradl ven, vzal si s sebou nově objevené zápisníky a celé odpoledne je soustředěně pročítal, seděl na pahýlu křídla na opačné straně od vstupu, tak, aby si ho nikdo nevšiml. Frank se ve skladišti snažil číst jednoduchou detektivku, kterou objevil v knihovně v obýváku, ale ani to se mu nedařilo. Každou chvíli musel kontrolovat mobilní telefon. Ten však zarytě mlčel. Chris se opět zavřela v ložnici a letmo pročítala sebrané spisy H. P. Lovecrafta. Na jejím nočním stolku ležela pistole a dívce k ní stále sklouzával zrak. Nakonec na zbraň hodila alespoň polštář, aby ji pořád neměla na očích.

Každý jako by se zavřel do vlastního světa a nechtěl do něj vpustit nikoho dalšího. Ani večer to nezměnil. Záměrně se míjeli v kuchyni, každý si udělal něco rychlého k večeři a opět vyklidil společný prostor, jen aby nenarazil na nikoho dalšího.

Noc byla nesmírně napjatá. Desmond vůbec nespal, Frank se neustále probouzel a kontroloval svůj telefon, Daniela budilo bratrovo převalování a Chris sice spala, ale v neklidném spánku se jí zdálo, že pistole z nočního stolku zmizela a ona s hrůzou přemítala, kdo ji sebral a proč.

Ráno bylo ještě horší.

Až po desáté dopolední se do Desmondova pokoje vřítil Frank. „Povedlo se to.“

„Cože?“ trhl sebou velitel výpravy.

„Mají to. Teď mi volal Sawyer. Povedlo se to. Mají peníze a během zítřka se vrátí zpět.“

808 - Black in Man

 V Claiřině táboře na severu Ostrova vládlo v posledních dnech napětí. Přesněji řečeno, napětí tam vládlo i předtím, ale v posledních dnech zesílilo. Obě ženy si na sebe zvykly a teď žily v jakési úzkostlivé snaze o spolupráci a snad i porozumění. Kdo však napětí způsoboval, byl Černý. Ze svých výprav na jih Ostrova se vracel podrážděný a většinou zůstával ve své kouřové podobě, ani se neobtěžoval vracet se do podoby lidské a se ženami normálně komunikovat.

Charliemu se dařilo celkem dobře. Zvykl si už na obě ženy, zvykl si na nové prostředí a už se nesnažil tolik utíkat. Více se zafixoval na Claire – Kate to přisuzovala tomu, že měla světlé vlasy, stejně jako jeho matka. Dohodly se tedy, že na lov bude častěji chodit Kate a Claire bude zůstávat s dítětem. Fungovalo to. Malé společenství se jaksi stabilizovalo.

Kate se smířila s myšlenkou, že teď se na jih prostě vrátit nedokáže. Nemohla uniknout Černému a už vůbec nemohla odvést pryč Desmondova syna. Pro dítě to bylo nebezpečné kvůli záchvatům bezvědomí… a pro ni to bylo nemožné. Tajemství jejích útěků vždycky tkvělo v tom, že měla velice dobrý odhad a věděla, co si může dovolit. Teď věděla, že se ani nemá o nic pokoušet. Bylo jí jasné, že kdyby se pokusila o útěk, bylo by to to poslední, co by kdy udělala.

Po několika dnech, kdy se cosi na Ostrově změnilo a Černý se začal chovat podivněji než předtím, začala Kate čím dál víc sžírat potřeba zjistit, co se děje. Na Ostrově byla vždy zvyklá být v centru dění a na událostech se podílet. Teď nejen, že se na ničem nepodílela, ale ani nic nevěděla, a to ji deptalo. Navíc v posledních dnech špatně spala.

* * *

Jednoho večera, kdy se Černý zdržel v táboře v lidské podobě, se odhodlala, a když Claire s Charliem odešla spát, přisedla si k němu u ohniště. Jako k normálnímu člověku, kterého koneckonců dobře znávala. Už dávno jí došlo, že pokud nemá zešílet, musí přestat o něm uvažovat jako o té věci… ale musí se vrátit k uvažování o něm jako o osobě.

A tak teď seděla vedle osoby, které nyní soukromě říkala Black.

„Můžu s tebou mluvit?“

Obrátily se k ní známé oči a ozval se známý hlas. Záchvěv známého úsměvu se neobjevil, i když i to Černý uměl. V poslední době se ale neusmíval. „Ovšemže, Kate. Nemusíš se mě pořád tak bát.“

Kate pokrčila rameny. „Já vím. Je to ale prostě… divný. Nemůžu si na to zvyknout.“

Černý nic neřekl. Říkat jí, že jí nic jiného nezbude, bylo zbytečné, dávno to věděla.

„Bylo by hodně troufalý zeptat se tě, co děje? V posledních pár dnech je všecko nějak… jinak. Jsi pořád pryč a jsi… naštvanej.“

„Kate, tys byla vždycky tak zvědavá.“ Teď už se objevil náznak úsměvu. „Ale vlastně je to pochopitelné.“

Chvíli bylo ticho. Černý uvažoval. Znal Kate velice dobře nejen z nahlížení do její mysli, ale i z dřívějšího pobytu na Ostrově… a nejen na něm. Věděl, jak loajální dokáže být, když se k ní lidé chovají otevřeně. Doteď před ní vše tajil, ale tenhle přístup očividně nefungoval, na rozdíl od Claire. Claire stačilo, když se o ni a o dítě postaral a nikoho k nim nepustil. Kate však chtěla vědět. Potřebovala vědět. To, že nevěděla, ji naplňovalo zmatkem a ještě to posilovalo její pocit hrůzy, který cítila pokaždé, když si uvědomila, kde je a s kým tam je.

Rozhodl se, že se pokusí přejít na otevřenou hru. Kate nemohla pryč a nemohla nikomu nic prozradit. Věděla to a on věděl, že ona to ví. A koneckonců, i kdyby to prozradit mohla, tak ti na jihu stejně většinu toho, co jí mohl říci on, už věděli.

* * *

„Dobře, Kate. Řeknu ti, co vím. Stalo se to, že několik lidí opustilo Ostrov. Hurley je poslal pryč.“

„Jak to víš?“

„Cítím to. Dovedu věci vnímat i jinými způsoby, než jsou běžné smysly. A tady došlo k obrovským změnám energie. Jinou příčinu to mít nemohlo.“ Černý to vykládal klidně, ale bylo na něm poznat, že uvnitř zuří. Najednou praštil pěstí do kusu dřeva. Odjakživa nesnášel, když lidé z Ostrova odcházeli bez jeho souhlasu. Měl pro to hned několik důvodů.

Kate se opatrně odtáhla, výbuch hněvu lidské verze Černého ji překvapil. Když už mu k vyzuření nestačilo lámání stromů v kouřové podobě, muselo to být opravdu extrémní.

„Kdo odešel? Mohla bych to vědět?“

„Proč bys nemohla,“ pousmál se vedle sedící muž trochu neproniknutelně. „Skupinu vedl Desmond. Nechal tady syna a je pryč. Dost nepříjemně mě tím překvapil, to jsem nečekal.“

Kate nevěřícně zamrkala. „To mi k němu nesedí.“

„Mně taky ne, upřímně řečeno. K těm ostatním mi to jde víc. S ním šel Miles, Frank, Sawyer a Daniel.“

Kate zírala v šoku. Nevěděla, zda je pro ni horší informací to, že Sawyer odešel a nechal ji tam samotnou, nebo to, že se na Ostrově znovu objevil člověk, kterého na vlastní oči viděla umírat.

Chvíli zaraženě mlčela. Pak ovšem nad šokem převážil pocit, že by měla využít vůdcovy sdílnosti, dokud je ochotný s ní mluvit. Obvykle se to nestávalo.

„Proč je takový problém, že odešli? My přece taky Ostrov opustili, a…“

„Chceš říct, že se nic nestalo. V tom se pleteš, Kate. Když jste odešli, na Ostrově začalo šílenství. Odchody určitých osob vychylují rovnováhu energie, která je všude na Ostrově. Aby tohle místo mohlo fungovat, musí se dodržovat určitá pravidla. A oni si s nimi teď dělají, co chtějí. Přicházejí, odcházejí. A on jim to dovolí. Neví, co dělá.“

„Hurley?“ zeptala se Kate, i když odpověď znala.

„Ano,“ odsekl Černý. Kate chtěla něco namítnout, ale nestihla to. „A jeho pobočníci, ti mu v tom zdatně pomáhají. Patrně se rozhodli, že stará pravidla překopou. Ale tak jednoduše to nefunguje. Změny se musí dělat pomalu a opatrně. Oni ta pravidla překopávají ze dne na den, pak se zbaběle schovávají pod jeho ochranu, posouvají hranice… a teď mají ještě tu drzost, že si ty hranice překračují.“

* * *

Černý dobře věděl, že teď Hurleyho aktuální pomocníci a chráněnci jednají v jeho jménu. Možná ne s jeho výslovným souhlasem, ale dělali to pro Hurleyho… a to stačilo. Věděl o Waltově návratu a jeho pokusu proniknout do myslí Kate a Claire. A tušil, že Benova zoufalá výprava také nebyla jen činem zoufalého vyštvaného muže. Teď, když byl zpátky v Hurleyho táboře, se Ben choval podezřele loajálně a Hurley mu až příliš věřil. Ben byl odjakživa nespolehlivá figura. Měnil barvu jako chameleon a téměř se nedalo poznat, pro koho právě hraje. Jeho trumfem bylo to, že ani on sám mnohdy nevěděl, kdo je a na čí straně stojí. Ben vždy věděl, že stojí na straně Ostrova… ale na straně Ostrova byl Černý i Hurley.

Pak tu byly kroky Eloise Hawkingové. Eloise byla od mládí nesmírně unáhlená. Její schopnost vidět mezi realitami ji v jejích vlastních očích pasovaly na někoho, kdo smí dělat, cokoli si zamane. Někdy však nedokázala dohlédnout všecky důsledky svých činů a zásahů do dalších realit. To, že poslala Desmonda napříč světy, aby přivedl zpátky Daniela, to bylo naprosto bezprecedentní. Tady však Černý věděl, že z toho nemůže vinit Hurleyho. Eloise sice pravidla znala, ale hru hrála podle vlastních a nedala se nikým řídit. Černý s ní nemohl nic dělat; byla chráněna druhým Vládcem, stejně jako Richard. Tak to bývalo vždy – pár vyvolených smělo požívat ochrany Vládců. Ale to, že teď Hurley pojal pod ochranu celou skupinu zbývajících Druhých, to Černého hodně rozzlobilo.

Nejvíc ho však rozzuřilo, že Hurley poslal pryč hned několik osob najednou. Mezi pravidla odjakživa patřilo, že se smělo odcházet jen po jednom člověku. Když jeden z vůdců Ostrova poslal někoho pryč, byly možnosti osamělého vyslance značně omezené. Nejen co se týkalo možností vykonat různé věci, ať už z něčího pověření nebo na vlastní pěst, ale zejména to omezovalo možnosti návratu jedince na Ostrov. Protože jak už dříve poznali i lidé v Hurleyho táboře, síla k návratu na Ostrov byla ve skupině. Čím víc lidí poznamenaných Ostrovem bylo pohromadě, tím snáze se vrátili zpět.

O tomhle všem však Kate vykládat nehodlal. Nechtěl, aby věděla, jaká situace vládne na jihu a kdo tam zbyl. Spoléhal sice na to, že se k nim nemůže dostat, ale stejně nechtěl, aby věděla podrobnosti.

* * *

„O jakých pravidlech to pořád mluvíš? Všecko to zní, jako kdybyste tady hráli nějakou šílenou hru,“ poznamenala Kate.

„Je to hra. Nesmírně stará hra, která trvá od věků. Locke to kdysi vysvětloval Waltovi: dvě strany, černá a bílá. Ale aby se hra mohla hrát, musí se dodržovat pravidla.“

„Tomu rozumím,“ přikývla Kate. Chvíli pak přemýšlela. „To, že víš, co řekl Locke…“

Černý se s naprostou přirozeností usmál. „Byl jsem v jeho myšlenkách. Tolikrát. S Lockem se pracovalo skvěle. Muž plný víry v osud, předurčenost, smysl. Stačilo mu dát malý zázrak a naznačit, že se to děje z nějakého důvodu… a byl můj. Proto jsem si ho vybral, aby vás dostal zpět, a pak jako nositele. Byl skvělý, dokud jste mě o něj nepřipravili.“ Kate strnula, ale nic se nestalo. Černý se očividně přes tuhle dílčí prohru přenesl a hrál dál. Koneckonců, ztrátu Locka si bohatě vynahradil.

„O co se tady vlastně hraje?“ Kate sebrala odvahu a zadívala se na muže, sedícího vedle ní.

„To je na tom to nejkurióznější,“ odvětil muž. „Hraje se o mě.“

„Jak to myslíš? Jako o…“

„Ne, o nositele nejde. Hraje se o osud jednoho ze dvou vládců Ostrova. To už víš, že jsou od začátku dva. Jenže moje uvedení do funkce provázely určité obtíže. A ty ovlivnily, co bude mým hlavním cílem.“

Zabíjet a ničit, pomyslela si Kate.

„Nemysli hned na to nejhorší, Kate,“ pokáral ji Černý. „Ničení je jen prostředek, ne cíl. Já chci něco jiného. Chci odtud pryč.“

„A ten druhý se ti v tom ze všech sil snaží zabránit.“

„Ano. Někdy víc, někdy míň. Víš, jak to ve hrách chodí, nevydržíš stále hrát ostrou útočnou hru. Někdy jen tak ubíjíš čas. Ale pak se sejdou okolnosti a vše se rozjede naplno.“

„Jako teď, že?“

Černý přikývl.

„Ale proč? Proč chceš tak strašně moc pryč a proč tomu ten druhý tak strašně moc brání?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ odvětil muž vedle ní. „Ale koneckonců máme celou noc, že?“

* * *

„Víš, že pod Ostrovem jsou obrovské zdroje energie, které na některých místech vyvěrají skoro až na povrch,“ začal zeširoka Černý. „Jenže ta energie není jednolitá. Je to směs různých sil. Některé složky jako by byly lehké, zářivé, jasné. Od celku se oddělují snáz. Ale jsou tam i další části energie, a ty jsou naopak silné, důrazné, koncentrované, jako gravitace. Je to tak silné, že to může přitahovat i myšlenky a dokonce z nich tvořit hmotu.“

„Všechny ty přeludy,“ povzdychla si Kate.

Černý přikývl a pokračoval. „Lidé se s tou energií učili pracovat od té doby, co začali poznávat Ostrov. A zjistili, že když se člověk určitým způsobem vystaví té lehké složce, získá určité schopnosti. Stane se z něj nestárnoucí a s Ostrovem svázaný Strážce, který umí dělat zázraky. To byl i Jacob. Měl v sobě tu lehkou a volnou energii, a proto si mohl dělat, co chtěl, mohl cestovat a přesouvat se. Jenže to, že do Jacoba vlili velkou část energie, způsobilo nerovnováhu.

Pak se stalo určité… nedopatření. Do zdroje energie přišel další člověk, což jsem byl já… nebo můj předchůdce, podle toho, jak se na to díváš. V tu chvíli se složky energie srovnaly a já dostal přebytek toho druhého, energii silnou, důraznou, koncentrovanou. Je jako gravitace. Je tak silná, že se nedokáže odtrhnout od proudu energie pod Ostrovem. A proto nemůžu pryč.“

„Dvě složky energie. Dobrej bože, to je jako ze Star Wars,“ potřásla Kate hlavou. „Temná a světlá strana Síly. Všechny ty Hurleyho narážky.“

„Ano,“ pousmál se Černý. „Hurley od začátku intuitivně tušil, o co tady jde. Možná i proto si ho Jacob nakonec vybral jako jednoho z finálních kandidátů.

Ale abych se vrátil na začátek příběhu… tak najednou byli vládcové dva. Dva protihráči, kteří jsou stejně silní, protože oba načerpali stejné množství energie, ale v každém je jiný druh. Ty sily působí do značné míry protichůdně a nedovolí nám proti sobě zasáhnout. Můžeme spolupracovat, ale ne jít přímo proti sobě. Jsme stejně silní.

Jenže lidé jsou jednoduší a mají tendence všecko vysvětlovat schematicky a zjednodušeně, takže z Jacoba, který mohl uzdravovat, udělali toho dobrého a vlídného, kdežto ze mě toho temného, zlého. Ten druhý má pouze fyzickou podobu, protože jeho energie je tak abstraktní, že nedokáže fungovat bez těla. Já se od těla dokážu odpoutat, což dobře znáš.

Máme rozdílné schopnosti, i co se týče ostatních lidí. Já si svou silnou a koncentrovanou energií můžu vytáhnout myšlenky ostatních lidí, moje mysl na ně funguje jako magnet, takže dokážu přesně přečíst pocity, myšlenky a vzpomínky, a náležitě s nimi pracovat. Druhý Strážce to tak dobře nedovede, ten vnímá spíš abstraktní pocity a celkové naladění člověka. Do určité míry se můžeme naučit vnímání toho druhého, ale není to přirozené a využíváme to málokdy. Jsme protikladní i v dalších věcech. Já jednám rázně a rychle, a tvrdě, když je potřeba. A na rovinu přiznávám, že rád využívám to horší v lidech. Dobře se s tím pracuje. Strach a nenávist jsou pocity, které se dají tak skvěle využít! Jacob se oháněl vzletnými řečmi o lásce a dobru v lidech, ale většinu času s nimi manipuloval, osnoval a schovával se ve stínu sochy.

 „Hurley takovej není,“ namítla Kate.

„Kdo ví, jaký bude za stovky let. Bude si žít jako Jacob, bude odcházet a přicházet, vybírat si nové přátele a přizpůsobovat si Ostrov k obrazu svému. Já tohle nemůžu. Výjimečně mohu působit na lidi mimo Ostrov, kteří už někdy nějakou část zdejší energie nasáli, ale k nedotčeným se nedostanu. Nemůžu si přivést lidi, kteří by mi pomohli v mých plánech; můžu jen přebírat ty, které přivede Strážce. Můj hlavní problém je v tom, že nemůžu z Ostrova pryč.“

A proto mě tak strašlivě vytáčí, když lidé odcházejí pryč, pomyslel si, ale neřekl to. Jsou to obyčejní lidé a dělají si něco, co je vládci odepřeno. A navíc tím utíkají z herního pole a berou mi možnost získat je na svou stranu. Nikdo se nemůže divit, že je tu držím za každou cenu. To proto jsem brzdil šance lidí z letu 815 na záchranu všemi způsoby. Proto zemřel pilot, který mohl významně přispět k určení místa havárie a pokusit se o navázání spojení. Proto zemřel Boone, který našel funkční vysílačku. Proto zemřel Charlie – ten sice stihl spojení se světem navázat, ale trest ho neminul.

„Jedinou možností je pokusit se celý Ostrov zničit a doufat, že tím dojde i ke zničení energetického toku, který mě tady drží. Jenže nikdo neví, co se stane pak. Lidé z toho odjakživa mají hrůzu, větší než z vlastní smrti. Bojí se dvou věcí – co se stane se světem, když se Ostrov a proud energie poruší, a bojí se toho, co by udělala uvolněná energie, kterou v sobě mám já.“

„A co se stane?“

„Nevím, Kate,“ obrátil se k ní Černý.

Kate zauvažovala, zda mu to věří. Zareagoval okamžitě. „Nemám důvod ti lhát, Kate. Nikdy se odtud nedostaneš a nebudeš mluvit s nikým z ostatních. Nemám důvod před tebou něco tajit. Víš, ono není špatné někomu po tolika staletích s někým mluvit otevřeně.“

Kate mlčky přikývla.

„Nevím,“ zopakoval. Ale vím, že tady navěky zůstat nechci. Chci pryč, a ať se pak stane cokoli.“

Kate přeběhl mráz po zádech. Tohle strašné odhodlání se jí k tomu člověku, který se vedle ní díval do plamenů a vykládal jí příběhy z dávné i nedávné minulosti, vůbec nehodilo.

„Asi se ptáš, kde se to ve mně vzalo, že? To ti řeknu naprosto přesně. Sama víš, že tohle není moje první podoba. Z každého nositele, se kterým splynu, si něco vezmu. Obvykle je to největší touha dotyčného člověka. A první nositel, mimochodem, bratr-dvojče Jacoba, ze všeho nejvíc toužil opustit Ostrov. Pracoval na tom, ale násilím ho zastavili. Přenesl své největší přání i svůj vztek do nově utvořené osobnosti, a protože byl první, byl jeho vliv nejsilnější. A je to tu stále. Další nositelé mi také něco dali nebo dají, ale nikdy to nebude tak silné, aby to převážilo dědictví prvního.“

* * *

Dlouho bylo ticho. Kate zírala do vyhasínajících plamenů. A co do tebe přešlo z těch dalších dvou, z osobností z letu 815? Ale nezeptala se; měla strach, co by se mohla dozvědět. 

„Děkuju za příběh,“ řekla nakonec, protože lepší slova ji nenapadla. „Měla bych jít spát.“

Černý souhlasně přikývl. „Ano. Mimochodem, cítím, jak se ti hlavou honí spousta věcí. Mate tě to určité přetrvávání předchozích nositelů, že? Chápu, že to je trochu těžko pochopitelné. Ale klidně mi dál říkej Black. Nevadí mi to. Vlastně je to přesnější než podobná přezdívka, kterou mi kdysi dali jiní lidé. Říkali mi Man in Black, Muž v černém, podle toho, jak občas vídali mou první podobu, tmavovlasého muže v černém oděvu. Ale mnohem výstižnější by to bylo naopak, Black in Man. Černé v muži. Ta energie, kterou v sobě mám, se může odpoutat od nositele a pak je tmavá. Ale to už dávno víš.“

Kate před sebe tupě hleděla. „Black.“

Černý čekal.

„Black – Jack,“ vyslovila to konečně.

Odměnou jí byl Jackův úsměv.

„Já věděl, že to jednou zvládneš. Nemůžeš se tomu pořád vyhýbat, Kate. Zatraceně, vyrovnala ses s oživlým Lockem, tak zvládneš i tohle.“

Jenže Locka jsem nemilovala, chtělo se jí zakřičet. Místo toho jen zabořila hlavu do dlaní. Už se nedokázala na nic ptát, i když jí v hlavě tepala ta poslední nezodpovězená otázka – jak se něco tak strašlivě paradoxního mohlo stát, jak to, že se Jack stal novým nositelem temné energie?

Byla v pasti. Musela se dívat na tvář muže, kterého mívala nesmírně ráda, ale za kterou už se skrýval někdo jiný; věděla, že skoro všichni její přátelé odešli a že zůstala sama s cizím dítětem, šílenou dívkou a s bytostí, která se kvůli svým záměrům nehodlala zastavit před ničím.

A to ještě nevěděla všechno.