712 - Nesmíš to vzdát

Mezi Danielem a Hurleym viselo rozpačité ticho. Dlouho však netrvalo. Přerušil je Ben, který vyběhl ze stanu, kde ležel právě probuzený Desmond.

 „Myslím, že bys za ním měl jít,“ podíval se na Daniela. Benův hlas zněl naléhavě a byla v něm patrná nervozita. Dělo se něco, co nečekal. Fyzik přikývl a vklouzl do stanu.

Desmond měl u nosu dvě stružky krve a prsty si je nejistě osahával. Úzkostlivě se na bratra zadíval. „Co to…“

Daniel se k němu posadil. „Klid, Desmonde, klid. Kam se propadáš tentokrát? Znáš to místo?“

Desmond zavrtěl hlavou. „Ne. Jsem… tady. Jenom…“ a znovu si sáhl pod nos.

Jeho mladší bratr se s úlevou usmál. „Tak to je dobré. Toho krvácení si nevšímej, to je podle všeho jen vedlejší efekt propadů. Nejsem si jistý, proč se to děje, ale někdy se to stává. Za chvíli to přestane, neměj obavy.“

Měl pravdu. Za pár okamžiků krvácení ustalo a ještě o něco později vyčerpaný a zesláblý Desmond usnul.

Daniel vyšel před stan. Ben s Hurleym se opodál radili a vypadali velmi vážně.

„V tomhle stavu mu to nemůžeme říct, Hugo,“ trval na svém Ben. „Pokud utrpí další otřes, může zase ztratit vědomí. A oba víme, že to by asi byl konec.“

Hurley se znepokojeně díval k obzoru, za nímž před chvílí zmizelo zapadající slunce. Chápal, že teď Desmondovi nemůže jen tak říct, že jeho žena zemřela. Zároveň ho ale také znal a věděl, že Desmond nesnáší, když před ním kdokoli cokoli tají. Jestliže se to dozví později, až mu to jeho stav umožní, bude bez sebe nejen bolestí a žalem, ale také vzteky. A to Hurley nechtěl.

„Tak jo, počkáme. Ale jakmile se trošku vzpamatuje, řeknu mu to. Tohle mu prostě tajit nemůžu.“ Hurleyho hlas zněl odhodlaně. Ben se neodvážil něco namítnout.

* * *

Následujícího rána došla k důležitému rozhodnutí čtveřice na Hydře. Tři dny nicnedělání a zabíjení času (případně sebelítosti a opíjení v případě Sawyera a Franka) byly až až a začalo být jasné, že se musí posunout dál. Zásoby jídla, které byly na palubě, se navíc povážlivě ztenčily.

Návrh vrátit se na hlavní ostrov vzešel od Milese. Richard ho rozhodně podpořil – už od začátku na něm bylo vidět, že se v letadle necítí nejlépe. Jeho domov byl nedaleko a on věděl, že se tam může snadno vrátit; nechtěl ale přátele k ničemu nutit.

„Jak myslíš, Enosi,“ pokrčil rameny Sawyer. Už sice nepil, ale stále se bez zájmu povaloval ve stínu pod křídlem. „Nějak se mi do velkýho rozhodování nechce, ale pokud to rozhodneš za mě, jdu taky. Předávám ti velení.“

S Frankem to bylo nejtěžší. Strávil na ostrově nejkratší dobu a narozdíl od ostatních se tam stále cítil jako cizinec. Poslední pojítko s domovem a s celým dosavadním životem pro něj představovalo navždy uzemněné letadlo. Zároveň ale věděl, že se od toho pouta bude muset dříve nebo později odříznout. Po delším přemítání tedy souhlasil i on.

Vrátit se na ostrov znělo jednoduše; potřebovali ale dopravní prostředek. Když však Sawyer s Milesem došli na místo, kam před několika dny připlula jejich loďka, zjistili, že je pryč. Na útěku si ji vzala Claire.

„Máme problém, kapitáne,“ oznámil po návratu k letadlu Sawyer Frankovi, který s Richardem zatím balil potraviny, zbraně a další věci, které by se jim na ostrově mohly hodit. „Lodičku si už někdo vypůjčil a zatím ji nevrátil. Budeme to muset přeplavat po svejch. Takže se s tím nebal, s kufrem se plave dost blbě.“

Frank se na Sawyera podíval pobaveně. „Vidíš, kamaráde. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu do situace, kdy budu děkovat federálnímu leteckýmu úřadu za jejich miliony a miliardy otravnejch nařízení. Ale je to tady. Jeden z té miliardy předpisů zní, že na palubě zaoceánskejch letadel musí být určitej počet záchrannejch člunů. Začni si taky balit, dostaneme se odsud suchou nohou.“

Za pár desítek minut čtveřice skutečně dotáhla k vodě velký člun a vydala se k pobřeží hlavního ostrova. Už předtím se rozhodli, že se vrátí do hlavního tábora na pláži, v němž přeživší žili týdny po havárii letu 815. Miles, Sawyer i Richard na ostrově strávili dlouhé roky, takže pobřeží dobře znali a věděli, kterým směrem plout. Museli obeplout ostrov z jižní strany, kolem majáku a útesů s Jacobovou jeskyní. Teď však byl otvor do jeskyně pryč a útesy značně ustoupily. Otřesy, které vyvolalo otevření podzemního zdroje bílého světla, tuto část ostrova výrazně poznamenaly. Sawyer, který z rozpadajících se útesů unikl, se na jizvy na pobřeží zamyšleně díval.

„Víme vlastně, co tam najdeme?“

Nikomu se na otázku nechtělo moc odpovídat. Vyvolávala obrovské množství dalších otázek. Věděli, že to cosi, co se vtělilo do Lockova mrtvého těla, je pryč. Ale je to pryč definitivně? A jak dopadli ti, co na ostrově zůstali? Přežili otřesy a svoje zranění? Kam šli? A kde je šílená Claire s Desmondovým dítětem?

* * *

Jako první uviděl přibližující se člun Hurley. Většinu volných chvil v poslední době trávil tím, že seděl v písku na pláži, pozoroval horizont a uvažoval. Nepřekvapilo ho to – očekával návrat přátel od chvíle, kdy mu Hawkingová řekla, že se letadlo muselo vrátit.

Za několik chvil už se objímal se Sawyerem. Se zbytkem čtveřice se přivítal o něco klidněji – přece jenom se tolik neznali. Miles mu stiskl ruku, pak se na něj ale zkoumavě zahleděl. „Zdá se mi to, nebo tě náš návrat vůbec nepřekvapuje?“

„Hm… řekněme, že jsem to… tušil,“ zatvářil se Hurley lehce rozpačitě jako pokaždé, když došla řeč na jeho nově nabyté schopnosti.

Klidné přivítání rozčísl Sawyerův překvapený výkřik. „Co má zatraceně znamenat tohle? Jack s Kate přece říkali, že…“

Vytřeštěně zíral dál do tábora, kde za jedním ze stanů klečel Daniel a přehraboval se ve svém kufru. Byl do svých hraček tak zabraný, že Sawyerův výkřik nevnímal.

S podobným úžasem se tím směrem zadíval i Richard. Na ostrově toho zažil hodně, ale teď byl zmatený – celkem jasně si vzpomínal, jak kdysi dávno viděl tohohle muže umírat.

„Asi bych vám měl něco vysvětlit,“ přivolal k sobě nově příchozí čtveřici Hurley. Odvykládal jim, co se v posledních dnech stalo a co mu vyprávěl Daniel a Hawkingová.

Jack je mrtvý a vládu nad ostrovem převzal on.

Eloise Hawkingová a Kate se vrátily na ostrov. („Viděls ji?“ skočil mu do řeči Sawyer, dostalo se mu však jen zamítavého potřesení hlavou.)

Desmond prošel napříč realitami a přivedl zpátky Daniela.

Skončil dilematem, které od včerejšího večera řešili s Benem a Danielem – jak říct nemocnému Desmondovi, že jeho žena zemřela.

* * *

Když se všichni konečně přivítali a sdělili si noviny, vydala se nově příchozí čtveřice spravit pár přístřešků a trošku se zabydlet. Miles se však po chvíli vrátil k Hurleymu. Navrhl, aby se šli projít. Když zmizeli z doslechu těch, kdo zůstali v táboře, začal mluvit.

„Hugo… až se mu to rozhodneš říct, měl bys zdůraznit pár věcí. Bylo to rychlý a necítila bolest. A poslední, na co myslela, byl jejich syn. Něco s ním bylo v nepořádku ještě předtím, než ho unesla Claire. Desmond ho musí najít. Právě to by ho mohlo udržet nad vodou, až…“

Hurley souhlasně přikývl. „Jo, budeš mít pravdu. Tak nějak jsem si to taky představoval.“

Oba ztichli a chvíli se zkoumavě pozorovali. Jako by se navzájem ptali, jak to ten druhý zatraceně ví. Nakonec tu otázku položil Hurley.

„Milesi… ty je taky vidíš?“

Miles nezvykle vážil každé slovo. „Ne, to ne. Je to spíš určitej druh vnímání. Slyšení, když už to chceš k něčemu přirovnat.“

„Jak dlouho je slyšíš?“

„Jak kdy,“ odvětil Miles. „Drží se mrtvýho těla nebo místa, na který měli silný vazby. Většinou to je domov nebo naopak místo, kde zemřeli. Někdy to trvá pár minut, jindy dny. Každýmu trvá jinak dlouho, než se srovná s tím, že je konec, a odhodlá se tenhle svět opustit.“

Hurley pomalu přikývl, jako by mu to dávalo smysl. „Tak jsem to ale nemyslel. Jak dlouho je slýcháš ty? Odkdy se ti to děje?“

„Od malička. Nemáš tušení, co si se mnou máma užila, než jsme zjistili, o co jde a než jsem se to naučil zvládat. Někteří fanatičtější známí mě považovali za posedlýho ďáblem,“ vzpomínal Miles.

„Ty ses narodil na ostrově, žejo?“

Přikývnutí. A ticho, jako by se tím všecko vysvětlovalo.

* * *

Miles se začal chovat zvláštně už jako malé dítě. Během měsíců na ostrově se jeho schopnosti příliš neprojevovaly – malé miminko příliš často nepřijde do kontaktu se smrtí nebo s místy, kde k ní došlo. Jeho schopnosti se však projevily naplno poté, co s matkou opustili ostrov po nepovedeném experimentu. 

Projevovalo se to při různých příležitostech. Při procházkách se stávalo, že se zastavil na jednom místě – často se to dělo u silnic – a začal si s kýmsi povídat, i když poblíž nikdo nebyl. Když se ho maminka snažila odvést, začal plakat. Dokud byl Miles batole a komunikoval dětskou žvatlavou změtí zvuků a slabik, bylo to ještě zvladatelné, i když to matku pochopitelně znervózňovalo. Horší to bylo, když chlapec povyrostl a začal mluvit. Jeho maminka slýchala jen jednu stranu rozhovoru, ale bohatě jí to stačilo. Slyšet, jak malé dítě naprosto přirozeně klade zvědavé otázky ohledně smrti, bylo něco příšerného.

S věkem se to horšilo. Batole se nebojí věcí, které mu přímo neubližují a dokáže je brát jako něco normálního. Když ale vyroste a pochopí, že něco normální skutečně není, začne se toho bát. Miles začal mít z hlasů, které přicházely odnikud, strach. Snažil se s nimi různě bojovat – v průběhu dětství si prošel záchvaty hysterie, kdy ječel, házel věcmi a někdy se dokonce snažil si ublížit. Měl období, kdy odmítal vykročit z domu. Později chodil ven zásadně jen se sluchátky s uširvoucí hlučnou hudbou. V mládí měl období, kdy pil jako duha a matka se bála, že skončí jako alkoholik. Experimentoval s drogami. Ještě později hledal pomoc u různých náboženství.

Nic jeho schopnost nepřehlušilo. Nakonec došel k závěru, že sice hlasy nemůže utišit, ale může je alespoň využít. Odhodlal se navštívit několik lidí, jejichž blízcí zemřeli a prosili Milese, aby vyřídil jejich rozloučení nebo poslední vzkazy. Reakce pozůstalých ho překvapily: lidé, kteří stále ještě truchlili nad odchodem svých nejbližších, mu uvěřili a většinou mu děkovali. Když odcházel, lidé obvykle vypadali smířeně a mnohem klidněji než předtím. Jako by najednou získali jistotu, že jejich zemřelý žije dál a jednou se s ním možná shledají.

* * *

Došli ke skalnatému útesu a posadili se na něj. Hurley se rozpovídal. Nemohl tomu uvěřit – konečně se mohl otevřeně bavit s někým, kdo si nebude myslet, že je blázen. A co víc, bude vědět, jak se cítí.

„U mě to přišlo najednou a hrozně dlouho jsem nevěděl, že je něco špatně. Když jsem byl mladej, měl jsem kamaráda, co se jmenoval Dave. Užili jsme si děsně moc legrace, kámo. Byl to vlastně můj jedinej opravdovej kamarád. Když mě pak zavřeli do blázince, nechal se tam zavřít se mnou.“

Miles se suše zasmál. „Jaká byla diagnóza? Halucinace? Taky jsem potkal pár cvokařů, co se mi snažili vysvětlit, že si ty hlasy tvořím sám ve svý hlavě. Ale kdo to nezažil, ten to prostě nepochopí.“

„Ne tak docela,“ ošil se Hurley. „Dave byl skutečnej kamarád, jenže jednou večer se vracel lízlej z baru a srazilo ho auto. Byl to tak dobrej kamarád, že mě nenechal samotnýho ani potom, co umřel. Zjistil jsem to až po roce, když mi doktor ukázal fotku, kde sedím u stolu sám.“

„A od tý doby je vídáš.“

Hurley přikývl. „Dokud jsem byl na pevnině, stávalo se to málokdy. Ale od tý doby, co jsem se sem vrátil, je to na zbláznění, kámo. Všichni ti, co tady umřeli, se pořád vrací a pořád mi něco chtěj. Tohle místo jim umožňuje zůstávat tady, jak dlouho si přejou.“

Miles přemýšlel. „Tak to ti nezávidím,“ přiznal. „Napadlo tě už někdy jim prostě říct, ať ti dají pokoj?“

Hurley se zasmál. „Mockrát, kámo. Nezajímá je to. Víš… myslím, že ti, který vidím já, už jsou nad nás trošku povznesení. Proč by mě měli poslouchat? S těma tvejma je ještě řeč, protože se sami ještě cítí být jako my, chápeš. Ještě se od našeho světa neodpoutali a potřebujou při tom pomoct. Ale ti, co jsou tady… Myslím, že to jsou ti, co už odešli někam do záhrobí, nebo co to je. Jenže je to tam nebaví, tak se sem vrací a zkouší, s kým by mohli komunikovat. Můžou si ale dělat, co chtěj. Jsou volní, takže na moje rady a prosby zvysoka kašlou. Tohle místo je jakejsi jejich výběh, kam si choděj zavzpomínat na starý časy.“

* * *

Seděli na skalisku snad několik hodin. Na zpáteční cestě do tábora alespoň zašli do džungle a nasbírali nějaké ovoce, aby vysvětlili svou dlouhou nepřítomnost. V táboře je přivítala podivná, stísněná atmosféra. Bylo jasné, kdo je jejím původcem: před jedním ze stanů seděl Desmond. Vypadal dobře – do obličeje se mu už vrátila barva, dokázal se umýt a převléknout a teď cosi ujídal z misky. Přitom se o něčem bavil s bratrem. Daniel bystře zaregistroval Hurleyho návrat a bezradně se na něj zadíval. Podobně se na něj upřely pohledy všech ostatních. Bylo to na něm.

Hurley vysypal z šátku ovoce a zvolna došel k oběma bratrům. Prvotní radost z toho, že se kamarád uzdravuje, teď přebil strach z toho, co nutně muselo přijít. „Desi, kámo. Vypadáš líp. Jak ti je? Nechceš papáju?“ přisedl si k Desmondovi z druhé strany.

Neznělo to věrohodně a Desmond to poznal. „Lepší se to. Byl se na mě podívat Bernard. Prý budu v pořádku,“ odvětil pomalu. Pak se k Hurleymu otočil tak prudce, až se i vsedě zapotácel, protože se mu po rychlém pohybu zatmělo před očima.

„Co se tady zatraceně děje? Všichni kolem mě chodí po špičkách, jako bych měl v příští chvilce vybuchnout nebo umřít!“

„Desi… tys opravdu málem umřel,“ přisvědčil Hurley s důrazem na poslední slovo. „Chápej, že o tebe máme strach.“

„Teď už ale neumírám,“ trval na svém Desmond. „Všichni mi neustále něco nosí a ptají se, jestli něco nepotřebuju… ale jakmile se dozví, že ne, zmizí. Všichni přede mnou utíkají, tedy kromě Dana.“

„Desmonde, je to teď pro všecky těžký,“ snažil se Hurley vykličkovat z nepříjemné diskuse. „Ti čtyři dorazili dneska ráno a taky za sebou maj těžký období. Asi potřebujou bejt chvíli sami.“

„Děláš to samý,“ zavrčel Desmond. „Utíkáš. Sawyer něco neustále řeší s Frankem, Ben s Richardem. Ale jakmile se přiblížím já, zmlknou a začnou mít hrozně moc práce. Něco mi tajíte. A nikdo se mnou nechce mluvit, protože mají strach, že to prozradí.“

Hurley si povzdechl.

„Co se stalo?“ zopakoval znova Desmond otázku.

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Hurley zavřel oči a pak to řekl.

* * *

„Cože?“ Desmondův hlas zněl užasle, skoro až dětsky.

„Penny je mrtvá,“ zopakoval Hurley bezbarvě.

„Ale… tohle mi říkat nemusíš,“ pokračoval s lehce udiveným hlasem Desmond. „Já už vím, že spolu prostě být nemůžeme. Nebudu ji hledat. Nevím sice, proč v tom jedete i vy, ale takhle pitomě mi vážně lhát nemusíte.“

Daniel mu položil ruku na rameno. „Desmonde… je mi to strašně líto, ale je to pravda. Hugo nelže. Penny měla nehodu.“

Desmond bratra setřásl a dál se tvářil užasle. „Ale… to je nesmysl. Něco takového nemůžete vědět! Penny je tisíce kilometrů odsud, někde na naší lodi s Charliem!“

Hurley smutně potřásl hlavou. „Ne, Desi. Tvůj tchán neunes jen tebe, unesl i je. Dostal je sem v ponorce. Měli tě přesvědčit, kdybys nechtěl spolupracovat.“

Desmondovi se rozšířily oči. To ne, to není možné, říkal jeho pohled. Ale nechal Hurleyho pokračovat.

„Byla to nehoda. Udělala to Claire. Žila tři roky sama na ostrově a přeskočilo jí, kámo. Náhodou narazila na Penny s vaším malým… a prostě jí ho chtěla sebrat. Víš, pro šílenou holku, která přišla o svý, je děcko jako děcko. Penny jí ho nechtěla dát, jenže Claire měla pušku. Strašně mě to mrzí, Desi,“ otřel si Hurley oči.

„Kde…“ vypravil ze sebe Desmond.

„Na malým ostrově. Na Hydře. Ale…“

„Chci to místo vidět.“

„Desi, zatím bys neměl… Nejseš ještě úplně v pořádku,“ snažil se ho Hurley chabě odradit.

„Chci to místo vidět,“ zopakoval Desmond. „Musím, Hurley.“ Do hlasu se mu začalo vkrádat zoufalství.

* * *

Člun se vydal na zpáteční cestu k malému ostrovu. Tentokrát jeho osádku kromě Hurleyho a Desmonda tvořili Miles a Daniel.

Ticho rušilo jenom šplouchání pádel; po celou cestu nikdo nepromluvil. Po nějaké době přirazili ke břehu, pak je Miles chvíli vedl džunglí. Konečně došli na malou pláž.

Mohl to být hrob kohokoli. Mohl být dokonce i prázdný. Ale nebyl. Desmond to najednou prostě věděl. Nejprve v něm kdesi hluboko cosi příšerného špitlo, že tohle řeší všechny nastalé problémy. Pak to zmizelo a přišla obrovská prázdnota. A pak, jako obrovská vlna, se z prázdnoty se přihnala bolest. Jako když k sobě po chvíli milosrdné necitlivosti přijde hluboká a těžká rána.

Beze slova zíral na hromádku kamení s jednoduchým křížem.

Hurley s Milesem se na sebe podívali a otočili se do džungle. Daniel zaváhal. „Zůstaň s ním,“ řekl mu tiše Hurley. „Budeme u lodi.“

Daniel zůstal stát na okraji džungle a strašlivě si přál, aby v tu chvíli byl někde jinde.

Desmond pomalu došel k hrobu, klesl na kolena a zaryl prsty do nezhojené země.

Ostrovem se rozlehla podivná směsice výkřiku, sténání a vytí. Miles s Hurleym sebou bezděky trhli. Kdyby nevěděli, co se stalo, nikdy by takový zvuk nepřisuzovali člověku.

* * *

Doba, po kterou seděli u loďky, přišla Milesovi a Hurleymu téměř nekonečná.

„Smrt je divná věc,“ přemítal Hurley. „Proč tě to tak mrzí, i když umře někdo, kohos vlastně neznal? On sám ti nebude chybět. Nic se pro tebe vlastně nemění, jen už toho člověka prostě nikdy blíž nepoznáš. Stejně tak by tě mohlo mrzet, když se tvůj soused odstěhuje na konec světa. Ale nemrzí.“

„Odstěhovat se není definitivní,“ odpověděl Miles. „Kdo se odstěhuje, ten se může vrátit, i když to není moc pravděpodobný. Ale smrt definitivní je. Prošvihnutá šance.“

Chvíli bylo ticho. Pak Miles váhavě promluvil. „Až se dostane z nejhoršího, bude chtít vědět, co se stalo. Řeknu mu to. Mám v tom docela dobrou praxi, myslím.“

* * *

Asi v pětadvaceti se Miles rozhodl. Přihlásil se do terapeutického výcviku, kterým úspěšně prošel, a nechal se zaregistrovat jako psychoterapeut. „Pomohu Vám vyrovnat se se ztrátou vašich nejbližších,“ stálo na diskrétních letáčcích, které nechával v čekárnách v psychologických ambulancích. Jeho pověst se celkem rychle rozšířila. Byl opravdu dobrý a mluvit s ním znamenalo pro pozůstalé balzám na duši. Ten mladý muž přesně věděl, co má říct. Jako by přesně věděl, co by řekli jejich blízcí, kteří nedávno zemřeli. Miles se však dostal do ošemetné situace – ne vždy bylo možné se zemřelými navázat kontakt. Někteří se se smrtí vyrovnali rychle a Miles je prostě neslyšel. Měl na výběr – buď sdělit pozůstalým pravdu a říct jim, že jejich blízcí odešli a smrt je už netrápí; nebo si něco vymyslet. Zjistil, že první možnost není příliš účinná. „Jak můžete vědět, že je mu dobře, když ho neslyšíte?“ zněla nejčastější a celkem pochopitelná námitka.

Bylo lepší říct pozůstalým pár obecných, uklidňujících frází a doplnit je o pár detailů, šitých na míru každému případu. Miles byl dobrý pozorovatel – z pokoje zemřelého nebo z chování jeho blízkých dokázal snadno odvodit, co by tak mohli chtít slyšet. Vždy si vymínil, že chce být v pokoji zemřelého sám – a měl tedy dost času, aby se porozhlédl. Stačilo si všimnout, co měl zemřelý rád. Citát z ohmatané knihy na nočním stolku nebo kousek textu písně z přehrávače obvykle fungovaly spolehlivě.

Metoda milosrdné lži měla ještě jednu nezanedbatelnou výhodu. Miles si účtoval odměnu podle délky návštěvy. Druhá varianta byla samozřejmě časově náročnější – a tudíž i mnohem lépe placená.

Čím víc se Milesovi dařilo v práci, tím méně úspěšný byl jeho soukromý život. Povedlo se mu sice jednou provždy vyrovnat s tím, jaký je, ale stanul před dalším problémem – jak přesvědčit své okolí, aby ho nebralo jako šílence. Po několika pokusech o upřímnost, které skončily fiaskem, zjistil, že si tohle prostě musí nechat pro sebe. Měl známé do pohody, ale ne přátele. Naučil se držet si odstup; tak ale přátelství vzniknout nemůže. Nemůže tak vzniknout ani láska. Miles putoval z jednoho povrchního vztahu do druhého. Všichni časem vycítili, že si Miles nechává něco zásadního pro sebe, a drželi si odstup také.

Miles se však přílišnými výčitkami netrápil. Bral to tak, že to prostě jinak nejde. Netrápil se tím, co není, a užíval si toho, co je – pohodu si kupoval za peníze, kterých neměl málo. „Někdo nemá kamarády ani prachy. Já mám aspoň ty prachy. Tak jsem rád za to, co mám,“ sdělil jednou barmanovi v jedné z výjimečných chvil, kdy se připil a měl potřebu se vypovídat.

* * *

Slunce už bylo skoro na obzoru, když se v džungli ozval hluk. Hurley se rychle zvedl a spěchal k přicházející dvojici – oba se sotva vlekli. Desmond byl naprosto vyčerpaný a Daniel, který ho podpíral, vypadal, že už ho dlouho neudrží. Hurley zničeného přítele převzal a pomohl mu do člunu. Vydali se na zpáteční cestu.

Čtveřice v táboře mezitím rozdělala oheň. Desmond se k němu posadil, nechal se zabalit do dek a beze slova zíral do plamenů. Po chvíli k němu přišel Miles.

„Nevím, jestli teď vůbec chceš něco slyšet,“ promluvil tiše a vážněji, než kdykoli předtím. „Ale vím pár věcí, který by ti mohly pomoct se s tím aspoň trochu vyrovnat. Mám vypadnout, nebo si to chceš poslechnout?“

„Mluv,“ přikývl tiše Desmond.

„Ty věci jsou dvě. Za prvé… netrpěla. Vůbec nic necítila, Desmonde.“

Přikývl. Vzpomněl si na ten pocit, když ho v alternativní realitě zasáhla kulka z pistole Eloise Hawkingové. Také necítil bolest, jen náraz, šok a zmatek. Nebyla to moc dobrá útěcha, ale věděl, že se dá umírat i mnoha horšími způsoby.

„A ta druhá?“

„Neměla strach o sebe. Jenom o Charlieho. Jmenuje se tak váš syn, že?“

Desmond sebou trhl. Na syna ve vší té bolesti zapomněl, jakkoli to znělo nepochopitelně. „Co je s Charliem?“

„Desmonde… má ho Claire. Hurley ti to už říkal. Něco se s ním dělo a Penny o něj měla obrovský strach. Musíš ho najít a dostat ho do bezpečí. Už jen kvůli němu se musíš vzpamatovat. Jsi jediný, kdo mu zůstal. Nesmíš to vzdát.“

Desmond si složil hlavu do dlaní. Až po nějaké době se znovu ozval. „Jak to všechno víš?“

„To bych nechal na jindy,“ odpověděl vyhýbavě Miles.

* * *

Setmělo se; jeden po druhém se rozcházeli a šli spát. Desmond zůstal u ohně sám. To, co mu vířilo v hlavě, nebyly snad ani myšlenky; myšlenka je něco záměrně vyprodukovaného. Jemu se tam rojily bezděčné vzpomínky a pocity; útržky, které najednou neměly žádný smysl.

Najednou vedle něj seděl Sawyer. Desmond ho vůbec neslyšel přicházet.

„Chtěl jsem ti říct, že mě to zasraně mrzí,“ šel rovnou k věci. „Vím, jak ti je. Před pár tejdnama se mi stalo to samý. A když jsem se z toho začal vyhrabávat, zařvalo kvůli mně několik dalších lidí. Vždycky může bejt hůř, Scotty.“

„Jak jsi dokázal žít dál?“

„Kvůli ostatním – když musíš, tak musíš. Doktůrek Jack měl pravdu. Žijem pohromadě. Žádnej člověk není ostrov sám pro sebe.“

 „John Donne,“ pousmál se Desmond.

„Koukám, že máme dost společnýho,“ přikývl Sawyer. „Kromě… tohohle.“ Sáhl za sebe. „Je to jen vodka, lepší věci jsme už s kapitánem stihli zlikvidovat u letadla. Miles mně to sice výslovně zakázal, ale měl jsem pocit, že tobě to teď může jedině pomoct. Aspoň konečně usneš.“

Desmond sáhl po lahvi. Od té chvíle už ani jeden z nich nemluvil, nebylo to potřeba. Oba vycítili, že mají společného víc, než by si kdy mysleli, a oba zoufale potřebovali tu křehkou spřízněnost něčím stvrdit. Vodka byla tvrdá dostatečně.

Poslední hlt dopil Sawyer. „Tak jo, chlape,“ začal se nejistě zvedat od vyhasínajícího ohniště. „Drž se.“

Desmond k němu zvedl začervenalé a lesklé oči. Rozmáchlým gestem přivolal Sawyera blíž.

„Potřebuju… pomoct, brácho. Mám syna. Jo, Charlie se jmenuje. Malej špunt, má jen dva roky. Má ho ta… ta… ta holka.“ Pak se rozesmál. „Brácho, já jsem jí zachránil. Za-zachránil jsem její pitomej život, vytáh jsem jí z vody, aby mi zabila ženu. Chápeš to?“

Smál se a z očí mu tekly slzy.

„Život je na někdy hovno, brácho,“ protáhl Sawyer. „Na to se teď vyser a běž spát.“

„Já… nemůžu. Já ho musím… musím najít. Ale nemůžu. Já to… nedokážu to. “ Desmond se soustředil, aby vůbec dokázal artikulovat. „Potřebuju pomoct. Pomůžeš mi, brácho?“

Sawyer si i přes alkoholový opar uvědomoval, že tenhle slib je a bude důležitý. Ale neměl co ztratit. Naopak – tušil, že to pomůže i jemu. I on se potřeboval odkopnout ode dna a znovu nabrat nějaký směr. A proč by tím směrem pro začátek nemohlo být hledání jednoho malýho kluka?

„Pomůžu, jo. Slibuju.“ 

711 - Znovuzrozená

„No to si ze mě děláte legraci.“

Mladá žena se rozhořčeně naklonila k prodejní přepážce letecké společnosti Ajira na losangelském letišti. Dívka za přepážkou se opatrně odsunula, jak se i přes plexisklo snažila udržet bezpečnou vzdálenost, a prosebně se na ni podívala. „Nebudete na mě ječet, že ne? Už jsem toho dneska vyslechla dost. Věřte mi, že bych vám moc ráda pomohla, ale opravdu to není v mých silách.“

Zákaznice chtěla něco říct, ale pak si jen povzdychla a rezignovaně zavrtěla hlavou. Dívka byla o několik let mladší než ona a vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

Ještě před pěti minutami měla Chris Jonesová dobrou náladu, i když bylo ráno a ona brzké vstávání z hloubi duše nenáviděla. Ale na tuhle služební cestu se těšila. Letěla na Guam, kde měla sjednaný exkluzivní rozhovor s dobře informovaným zdrojem. Chris tušila, že získá nové, cenné kontakty, dozví se zajímavé informace a dost možná se jí z nich podaří vytěžit něco, co za ty roky ještě nikomu nedošlo. Měla na dosah perfektní článek.

V dobré náladě tedy vystála frontu k prodejní přepážce společnosti Ajira, se kterou měla letět. V duchu si promýšlela otázky k rozhovoru a příliš nevnímala, co se děje vepředu u přepážky. Když se na ni konečně dostala řada, průběh rozhovoru s dívkou za přepážkou ji tedy velmi nepříjemně zaskočil.

„Dobré ráno,“ usmála se Chris na zaměstnankyni společnosti. „Mám tu předběžnou rezervaci na dnešní let na Guam, na jméno…“

Dívka se na ni podívala zdrceným pohledem – ale ne, další; říkal ten pohled. „Slečno, je mi líto, ale na dnešní let na Guam tu žádné předběžné rezervace nemám.“

„Podívejte se prosím pořádně. Je to na jméno Christlene Jonesová. Rezervovala jsem to až včera večer, takže je možné…“

„Ne, slečno,“ zavrtěla dívka rezolutně hlavou. „Nemám tu žádné rezervace. Vůbec žádné. Všechny předběžné rezervace, které nebyly do dnešního rána zaplaceny, byly bohužel zrušeny.“

„Dobře,“ přikývla Chris. „Tak to vyřídíme teď. Dejte mi prosím jedno místo v economy class, ano? Pokud možno u okénka.“

Dívka za přepážkou se na ni trpělivě zadívala. „Slečno, já už žádná místa nemám. Dnešní linka na Guam je bohužel kompletně vyprodaná. Je mi líto.“

Chris zalapala po dechu. „Ale… to musí být nějaká chyba. Ještě včera večer, když jsem zařizovala předběžnou rezervaci, mi vaši kolegové na zákaznické lince řekli, že ten let je poloprázdný. Nemohli jste přece za noc vyprodat celé letadlo!“

„Je mi líto,“ zopakovala dívka s bezmocným pohledem a očekávala smršť.

„No to si ze mě děláte legraci.“ 

* * *

Když dívka za přepážkou viděla, že aspoň tentokrát se nestane hromosvodem pro vcelku pochopitelné rozhořčení, uklidnila se a dělala, co mohla. Snažila se Chris pomoci, ale nebylo jak. Další linka na Guam odlétala následujícího dne – a to už Chris skoro měla být na místě. Máš smůlu, holčičko, sólokapr uplaval, pomyslela si.

Bez nálady sebrala cestovní zavazadlo a otáčela se k odchodu od přepážky, když ji naposled zastavil dívčin hlas. Tentokrát v něm kromě profesionálně omluvného tónu zněla i lehká škodolibost. „Jestli chcete, tak můžete poděkovat támhletomu velkému pánovi v džínové bundě. To on skoupil všechny letenky.“

Chris se zadívala směrem, kterým dívka ukazovala. Velkého muže v džínové bundě přehlédnout skutečně nemohla – nebyl velký, byl obézní. Co nejrychleji se davem lidí dral k odbavovacím přepážkám. Najednou se však zastavil, jako by vycítil Chrisin pohled, a ohlédl se na ni. Věnoval jí zvláštní pohled. Omlouvám se, že jsem vám způsobil problémy, ale jinak to nešlo. Jednou to pochopíte, jako by říkaly jeho oči. Chris nechápavě potřásla hlavou – já vám nerozumím, nejprve uděláte takovou šílenost a pak se omlouváte – a chtěla se k němu prodrat, ale muž se znovu otočil a po chvíli zmizel v prostoru pro odbavené cestující.

Měla pocit, že toho muže odněkud zná, ale nedovedla ho zařadit. Tahle neschopnost blíže identifikovat a zařadit méně známé obličeje pro ni byl znatelný handicap – jakožto novinářka si tak už několikrát způsobila nepříjemné chvíle.

Nakonec pustila Chris tlustého muže z hlavy a bez nálady zamířila k letištní kavárně. Objednala si a zatímco čekala na svou ranní dávku kofeinu, vytáhla z kapsy mobilní telefon. Chvíli na něj zírala; do telefonátu se jí očividně nechtělo. Nakonec se odhodlala.

Její šéf to po několika zazvoněních zvedl.

„Co se děje, Chris? Nemáš už být v letadle?“

„Davide, problém. Nikam neletím. Nějaký šílenec skoupil celé letadlo. Měla jsem předběžnou rezervaci, ale…“

„Chris, ty jsi prostě nepoučitelná!“ vyjel její zaměstnavatel. „Celá redakce ti už roky říká, že s těma svýma předběžnýma rezervacema jednou narazíš. Opravdu to přišlo v tu nejlepší chvíli. Výborná práce.“

„Já vím, Davide, jsem pitomá. Ale pravděpodobnost, že se něco takovýho stane…“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. „No, teď už to je jedno. Musím zavolat generálovi, supeructivě se mu omluvit a s úklonou až k zemi ho požádat, jestli by si na mě neudělal čas za pár dní.“

„Moc na to nespoléhej, holka. Ten člověk se s lidmi od médií nechce bavit, považuje nás za nedůvěryhodnou havěť. U tebe udělal výjimku kvůli tvé perfektní pověsti někoho, kdo svýmu tématu doopravdy rozumí. Ale teď se ve svým názoru na nespolehlivý a nevyzpytatelný novináře jedině utvrdí.“

Chris si povzdychla. „Stejně to zkusím. A co pak, mám přijet do redakce? Potřebujete mě tam?“

Hlas jejího šéfa už zněl znovu klidně – snadno sice vyletěl, ale naštvání mu většinou dlouho nevydrželo. „Dneska se na to vykašli, Chris. Příští tři dny jsi měla být pryč, dali jsme směny dohromady bez tebe. Byla bys tu navíc. Jeď domů, vyspi se a pak zkus uprosit generála. Kdyby se náhodou něco dělo a potřebovali jsme tě, ozvu se.“

„Tak dobře. Dík, že mě nezabiješ, Davide.“

Zaklapla telefon. S náladou na bodu mrazu popadla kelímek a vykličkovala z letiště. Nechtěla slyšet hlášení pro cestující letu Ajira Air 316 na Guam s mezipřistáním v Honolulu. Zatímco před letištním komplexem upíjela chladnoucí kávu, pozorovala vzlétající a přistávající stroje, což jí alespoň trošku zlepšilo náladu, pak nasedla do auta a odjela domů.

* * *

Christlene Jonesová byla úspěšná novinářka, ale její životní láskou bylo letectví. Do létajících strojů se zamilovala už na střední škole, jenže její hlava byla „technicky přibržděná“, jak ona sama s oblibou říkala. Věcem sice rozuměla, ale samostatné výpočty jí dělaly nepřekonatelné problémy. Ve srovnání s živými kalkulačkami v mozcích některých spolužáků neměla šanci prosadit se v technických oborech. Rozhodla se tedy věnovat tomu, co jí šlo hladce a v čem excelovala – psaní. S výtečným prospěchem vystudovala žurnalistiku na Jihokalifornské univerzitě. Rodiče ji v jejím záměru plně podporovali – její otec byl úspěšný politický komentátor a doufal, že se dcera vydá v jeho stopách. Jenže Chris ze svého středoškolského leteckého poblouznění nevyrostla. Po ukončení univerzity jí spadlo do klína vysněné pracovní místo: přes známého se dozvěděla, že uznávaný odborný časopis Wings of US hledá redakční posilu.

Šéfredaktor David Carlson se v duchu usmál, když ji koncem roku 2004 poprvé uviděl u pohovoru. Tehdy čtyřiadvacetiletá dívka vynikala jedině jasně blonďatozrzavými vlasy, které se jí vlnily na ramena a tvářila se značně rozpačitě. Holka, co tě sem prokrista přivádí? užasl nad ní Carlson. Nedovedl si představit, že by tahle absolventka mohla o letadlech vědět něco víc než to, že mají křídla. Jenže z tohoto omylu byl velmi brzy vyveden. Chris se po oťukávacích otázkách uklidnila, přestala si mnout nos a využila všechno, co zjistila z médií, z knih, z rozmanitých internetových zdrojů a zejména z přátelského poučování amatérských letců, kterého se jí dostalo během jejích nesčetných zvědavých výprav k  malému losangelskému sportovnímu letišti. David Carlson měl jasno. Chris si ze svého prvního pracovního pohovoru odnesla svou první pracovní smlouvu.

V redakci Wings dostala nejprve na starosti přepis kratičkých agenturních zpráv. Carlson však brzy zjistil, že je jí na drobnou práci škoda – Chris psala skvěle a při tvorbě článků postupovala jako detektiv. Dokázala vyhrabávat, třídit, ověřovat a skládat dohromady střípky nejrůznějších informací a pak z nich tvořit velmi čtivé články. David její detektivní talent brzy rozpoznal a nasměroval ji na specifické téma – letecké nehody. Vyšetřování leteckých havárií je v podstatě také druh detektivní práce a novinář, který umí při tvorbě materiálů postupovat podobně, má proti konkurenci výhodu. Chris si vytvořila síť kontaktů mezi odborníky, kteří rychle poznali, že jí na rozdíl od jiných novinářů nejde o fotografie černých plachet kolem doutnajících trosek a o srdcervoucí vyprávění očitých svědků. Vyprávění ji zajímala, ale ven je pustila až poté, co si pečlivě ověřila, že zapadá do toho, co už věděla. Svým důkladným přístupem k citlivému tématu si brzy získala důvěru všemožných odborníků – od vyšetřovatelů až po zástupce aerolinií.

* * *

Po návratu domů se ani neobtěžovala vybalit si cestovní zavazadlo. Bylo po poledni. Zavřela se v koupelně, napustila si vanu plnou horké vody a snažila se na to nemyslet. Moc to nešlo – velmi dobře věděla, že to byla její chyba. Voda ještě ani nestihla vychladnout, když se Chris naštvaně vynořila z vany, zabalila se do osušky a odploužila se do ložnice, přičemž za sebou nechávala mokrou stopu. Bylo jí to jedno. Ani se z osušky nevybalila. Padla do postele, chvíli skrz zešikmené okno pozorovala oblohu a plující mraky a pak tvrdě usnula. Řídila se pravidlem, že špatný den je nejlepší prospat – aspoň nic dalšího nepokazí.

Chris dokázala vydržet poměrně dlouho bez spánku, ale jednou za čas si to vynahrazovala – a pak dokázala prospat celý den i noc. Udělala to i tentokrát. Vzbudilo ji až vytrvalé zvonění telefonu. Byla noc – oknem, které měla nad postelí, viděla jenom hvězdy. Rozespale sáhla po řvoucím telefonu a zjistila, že jsou čtyři hodiny ráno. Volal David.

V Chris hrklo. Když ji šéf budil v takovouhle dobu, mohlo to znamenat jediné. Akutní a naléhavá zpráva, nejspíš něco velkého. Znamenalo to pro ni se do několika minut sbalit a vyrazit na místo nehody. Jiní novináři by se tam nikdy nedostali, ale ona, kvůli svým dobrým vztahům s lidmi z Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě, měla určitá privilegia.

„Co se děje, Davide?“ zívla rozespale do telefonu.

Šéfův hlas byl nezvykle vážný. „Promiň, že tě budím. Ale… tohle nepočká. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla ráno od konkurence. Sedni si, Chris.“

Rozbušilo se jí srdce. „Už sedím. Mluv.“

„Chris… podruhé ses narodila. To letadlo, kterým jsi měla letět, Ajira 316, nedoletělo. “

„Co… cože? Jak, nedoletělo? Co se stalo?“

„Skoro nic se zatím neví, je to úplně čerstvá zpráva. Ale společnost to už potvrdila. Letadlo zmizelo někde v prostoru mezi Havají a Marshallovými ostrovy. Nikdo je neměl na radaru, takže není známý přesnější čas ani lokalita. Obě řídící střediska vyhlásila pohotovost asi půl hodiny potom, co měla Ajira kontaktovat Marshally a neudělala to. Nikomu dalšímu se neozvali, na záložním letišti nepřistáli. Žádný tísňový signál, žádná komunikace s okolními letadly, nic.“  

Chris si představila nekonečné oceánské masy v dotyčném prostoru. Tohle bude zlé. „Co pátrání? Našli už nějaké trosky? Mají signál z černé skříňky?“

„Zatím vůbec nic. Je to obrovská plocha a oceán tam je hluboký. Jsou teprve na začátku.“

Mlčela.

„Chris, jsi v pořádku? Nemám za tebou přijet? Mám s tím sice dost práce, ale můžu na tom dělat z tvé pracovny.“

„Ne, to je dobrý. Jen… Ne, budu v pohodě.“

„Tak jo. Dej si pauzu, zůstaň doma. A kdybys cokoli potřebovala, ozvi se. Kdykoli.“

„Jasně, Davide. Budu v pohodě,“ opakovala Chris mechanicky.

Šéf o ni měl pochopitelnou starost. Taková zpráva dokáže zamávat i s mnohem otrlejšími jedinci. A „syndrom viny přeživších“ je poměrně dobře zmapovaný. Ti, kdo náhodou přežijí velkou katastrofu nebo jí těsně uniknou, později často trpí nelogickými výčitkami svědomí a kladou si otázku Proč právě já a oni ne? V lepším případě skončí v péči psychologů nebo psychiatrů, někdy se však nezastaví ani před sebevraždou. Jako by se snažili napravit omyl osudu, díky němuž vyvázli.

* * *

Chris sice nehodlala páchat sebevraždu a nic si nevyčítala, šoku se však nevyhnula. Když ukončila hovor s šéfem, padla zpátky na postel a nekonečné minuty bezmyšlenkovitě zírala do temné oblohy. Zírala, dokud ji jako blesk nezasáhla vzpomínka na poslední chvíle na letišti.

Ten tlustý chlapík. Ten chlapík, který skoupil všechny letenky a který jí byl odněkud povědomý. Ten jeho omluvný pohled, který jako by se jí snažil říct, že to pochopí. Teď už to chápala.

On to věděl.

Bylo sice po čtvrté ráno, ale Chris najednou byla zcela odpočatá. Musela do redakce. Vyběhla z ložnice, rychle se oblékla a upravila, popadla tašku s notebookem a vyrazila do práce. Ulice na předměstí i v samotném Los Angeles byly téměř prázdné, takže jí cesta trvala jen pár desítek minut.

Vtrhla do nezvykle klidné redakce. Místností blikala namodralá záře monitorů. David Carlson zíral do jednoho z nich. Když se rozletěly dveře, překvapeně se k nim zahleděl – kolegové měli nastoupit dopolední službu až v sedm.

„Chris, co tady děláš?“ vykřikl. „Říkal jsem ti přece, že máš zůstat doma. Dneska tě na téhle věci stejně dělat nenechám, jseš v tom osobně namočená. Nepustím tě k tomu, abys někde ujela s emocema a zkazila jméno sobě i celý redakci!“

Chris ještě byla zadýchaná, jak vybíhala několik pater. „Davide… tohle nepočká. Já… Ten chlap, co vykoupil celý letadlo. Přijde ti to normální? Skoupí letenky na celou linku a ta za pár hodin zmizí někde nad oceánem. On to musel vědět.“

Šéf se na ni zadíval s rozšířenýma očima. „Panebože, Chris, ty si myslíš…“

Rychle zavrtěla hlavou. „Ne, ne. To nebyl terorista. Ten by s sebou naopak chtěl vzít co nejvíc obětí. Tenhle chlap působil, jako by… jako by měl předtuchu. Já vím, jak pitomě to zní, Davide, ale já jsem ho viděla. On se mi snažil omluvit za nepříjemnosti, ale vypadal, že ví, co dělá.“

Šéf vyskočil zpoza stolu. „Tys toho člověka viděla?“

Chris přikývla. „A nemůžu si pomoct… ale já ho odněkud znám. Už jsem ho někdy někde viděla.“

„Ale jako obvykle nevíš, kde to bylo.“

Naštvaně přikývla. 

„Chris, jak vypadal? Možná mi jeho popis něco řekne. Pokud je ti povědomej a nedovedeš ho přitom zařadit, je velká šance, že to je někdo od letadel nebo z médií. Pak je velká pravděpodobnost, že ho budu taky znát.“

„Byl tlustej. Ne tlustej, obézní. Přesně ten typ chlapíka, co si musí kupovat dvě letenky. Ale ne všechny, sakra!“ Dívka dál pátrala v paměti. „Obézní chlapík, tmavý vlnitý vlasy po ramena,“ soukala ze sebe. „Prostě dobromyslnej tlouštík, já nevím. Víc si nepamatuju, doháje!“

David se zamyslel. Pak ho něco napadlo. Rychle se vrátil k počítači a zadal do vyhledavače několik slov. Pak na Chris beze slova kývl. Podívala se na obrazovku.

„Panebože. To je on. Kdo to je?“ vydechla.

Šéfredaktorovi se třásly ruce, když na prohlížeči stiskl tlačítko Zpět, čímž se vrátil k výsledku vyhledávání, kde byl k fotografii připojen i popis.

Hugo Reyes, jeden z tzv. Oceanic 6, přeživší havárie letu Oceanic Air 815.

* * *

To prostě nebylo možné. Muž, který zázrakem přežil zmizení a pořádně neobjasněnou havárii velkého dopravního letadla, se po třech letech stal znovu obětí letecké nehody. A navíc se choval, jako by to tušil. Oba novináři na sebe chvíli beze slova zírali.

„Odvolávám, co jsem řekl, Chris. Dneska tě tady chci, pokud se na to cítíš. Nebudeš dělat na zmizení Ajiry, ale budeš si sedět ve svém koutku a budeš hledat podobnosti mezi letem Ajira 316 a Oceanic 815. Cokoli. Trasa, cestující, posádka, komunikace s řízením provozu, typ letadla, údržba, počasí na trase, známej průběh nehody, výsledky vyšetřování, cokoli. Však víš, o co mi jde. Zajdi si na snídani a dej se do toho.“

Chris udělala, co jí šéf řekl. Byla ráda, že má něco na práci a rozptýlí se tak od nepříjemné myšlenky, že před pár hodinami nejspíš unikla jisté smrti. A navíc tušila, že tady jde o něco velkého. Když o hodinu později dorazili do redakce i denní kolegové, byla už zabraná do práce. Sledovala sílící proud nových informací o zmizelém letu Ajira, ale už s klidným odstupem profesionála, ne z pozice šokem ochromené skorooběti.

Havárii letu Oceanic v roce 2004 si pamatovala jen mlhavě z pozice příjemce zpráv; do redakce Wings nastoupila několik měsíců po události. Začala tedy projíždět novinové a televizní archivy. Velmi brzy jí začaly vyvstávat společné rysy obou událostí: oba lety směřovaly přes Tichý oceán, jeden z Los Angeles, druhý do Los Angeles. Obě letadla zmizela nad oceánem, aniž by kohokoli informovala o nějakých problémech.

Trosky letu Oceanic 815 byly objeveny dva měsíce po nehodě v Sundském příkopu v Indickém oceánu. Tisíce mil mimo plánovanou trať ze Sydney do Los Angeles. Nedaleko od místa nehody se také našla zachráněná šestice cestujících. Závěr vyšetřování zněl, že se letadlo pravděpodobně po blíže neurčených technických potížích a po silné turbulenci rozpadlo ve vzduchu a většina trosek se potopila. Výpověď přeživších z Oceanic Six teorii potvrzovala.

Nedávalo to však smysl. Letadlo mělo z Austrálie zamířit na severovýchod k americkým břehům, ale jeho trosky se našly severozápadně od australských břehů. Informace z prvních dní po nehodě navíc mluvily o tom, že letadlo po vzletu ze Sydney nabralo správný kurs; až po několika hodinách letu se nečekaně odmlčelo.  

Chris zírala do počítače. Proboha, to vůbec nikoho nenapadlo použít zdravý rozum? Opravdu veřejnost uvěřila tomu, že se zkušená posádka obrovského dopravního letadla ztratí nad Austrálií, případně kousek jejích břehů, a pak bude další hodiny přelétat roztroušené ostrůvky mezi Austrálií, Novou Guineou a Indonésií místo rozlehlé oceánské pustiny Tichého oceánu, aniž by jim přišlo něco divného?  A pokud by si něčeho divného všimli, proč by o tom  neinformovali řízení letového provozu?

* * *

Kolem poledne byla s Oceanicem 815 hotová. Měla pohromadě všechny informace, které bylo možné získat a ověřit. Teď jí zbývalo to nejtěžší – pokusit se od letecké společnosti Ajira získat informace o cestujících a posádce. Jenže letecké společnosti brzy po nehodách nechtěly tyto údaje zveřejňovat. V prvních hodinách se vždy horečně ověřovalo, kdo nakonec do letadla nastoupil a kdo ne, kdo si na poslední chvíli přerezervoval let, kdo ho nečekaně stihl a komu naopak linka uletěla. Údaje se rychle měnily a aerolinie je odmítaly zveřejnit, dokud nebude vše jisté a dokud nebudou informováni pozůstalí obětí.

Chris zvedla telefon a vytočila číslo tiskového servisu americké pobočky Ajira Air. Tušila, že to bude problém – s toutu společností ještě nikdy nic neřešila, takže ji neznali. Byla jen další ze záplavy zvědavých novinářů. Nepřekvapilo ji proto, že ji unaveně znějící tiskový mluvčí slušně, ale nesmlouvavě odmítl. Bohužel, zatím žádné takové informace nemůžeme zveřejnit.

„Ale já je nezveřejním,“ bránila se Chris, ačkoli tušila, že to je marné. Stejně tak by vyznělo zapřísahání malého mlsného dítěte, že si jenom prohlédne obal bonbónu, ale určitě ho nesní.

Všecko bylo zbytečné; Ajira jí žádné informace neposkytla.

Chris se odhodlala k tomu, co dělávala jen velmi nerada, ale někdy zkrátka nebylo zbytí. Vytočila číslo svého dobrého známého u Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě. Věděla, že určitě bude volat nevhod – vysoce postavený vyšetřovatel byl nejspíš na cestě na Marshallovy ostrovy, odkud probíhala koordinace pátrání po zmizelém letadle.

Po několika zazvoněních však telefon zvedl. Chris mu stručně vylíčila, co potřebuje. Ne, opravdu to nezveřejním. Víte sám, že jsem nikdy nic takového neudělala.

„Jonesová, já ten seznam mám. Není to ještě stoprocentní, ale vycházet se z něj dá. Já vám to tedy pošlu. Ale jestli někde uvidím jen jediné jméno, které neuvolnila Ajira, tak vás zničím.“

Chris klidně souhlasila. Její známý vždycky jednal velmi tvrdě a velmi přímo, ale své slovo držel. A ona ho hodlala dodržet také. Právě tak si kdysi získala vyšetřovatelovu důvěru.

Za několik minut dostala e-mail s obsáhlou přílohou. Vytiskla si seznam jmen a pak udělala totéž se seznamem letu Oceanic 815 z roku 2004. Seznam cestujících a posádky letu 815 byl mnohem delší, ve velkokapacitním Boeingu 777 bylo 324 osob; na palubě menšího Boeingu 737 Ajiry 316 jich bylo asi jen sto.

Projížděla oba seznamy a srdce jí začínalo bušit, jako by běžela maraton. Zvýrazňovacím fixem si zatrhávala některá jména. Když dojela na konec, zvrátila se v židli dozadu a chvíli nevěřícně zírala do stropu. Tohle byla stokrát lepší příležitost, než rozhovor s generálem na Guamu, jehož zmeškání ji včera tak mrzelo. Tohle byla skutečná příležitost, jakou člověk dostane jen jednou v kariéře – a možná ani to ne. 

Několik jmen se opakovalo.

Jarrah, Sayid. Kwonová, Sun. Reyes, Hugo. Shephard, Jack.

Na palubě letu Ajira 316 byli čtyři ze šesti přeživších letu 815. Scházeli pouze Katherine Austenová a její syn Aaron, kterého porodila těsně po havárii v roce 2004.

A vše korunoval pohled na podrobný rozpis posádek letu Oceanic 815, který Chris před pár hodinami vymámila ze svého dalšího zdroje. Na rozdíl od zveřejněného seznamu tenhle obsahoval i jména původně plánovaných a náhradních členů posádky.

Kapitánem letu 815 měl původně být jistý Frank Lapidus, ale toho rána nedorazil do práce. Společnost povolala z hotovosti náhradního pilota Setha Norrise.

Kapitán Lapidus však svému osudu neušel. Jeho jméno bylo na seznamu letu Ajira 316.

* * *

Chris se jen těžko ovládala, aby k šéfredaktorovu stolu neběžela tryskem. Nechtěla na sebe přitahovat pozornost kolegů víc, než bylo nutné – byli to sice její přátelé, ale měla pocit, že o tomhle by mělo vědět co nejméně lidí.

„Davide, podívej se na tohle,“ vydechla a hodila šéfredaktorovi na stůl seznamy cestujících.

Carlson si je soustředěně prolétl. „To není možný. To není možný, Chris. To už nemůže bejt náhoda. Za tím bude něco… obrovskýho. Holka, tys narazila na zlatou žílu.“

Vážně se na něj podívala. „Jsem ráda, že si to myslíš taky. Co mám dělat, Davide?“

Opětoval její vážný pohled a promluvil tiše, aby je nikdo další neslyšel. „Jdi po tom, Chris. Jeď, za kým potřebuješ. Leť, kam potřebuješ. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ. Řekni Melisse o redakční kreditku. Oficiálně máš dovolenou. Dlouhou dovolenou. Po tom, co jsi zažila včera, všichni pochopí, že se potřebuješ dát dohromady.“

Chris přikývla.

„A… dávej na sebe zatracenej pozor. Něco za tím bude a někomu se určitě nebude líbit, že se v tom šťouráš. Buď opatrná a občas se ozvi. Nemusíš posílat tajný materiály a rozepsaný články, pokud nevěříš mailům, ale dej občas vědět, že jsi v pořádku.“ 

710 - Návrat ztracených synů

Daniel se vrátil do své laboratoře a chvíli zíral z okna do setmělého kampusu. Analyzoval a třídil informace, které získal v posledních chvílích. Pak přešel ke stolu, vytáhl několik listů papíru a začal psát řady výpočtů a poznámek a kreslit podivná schémata.

Všecko do sebe zapadalo.

* * *

Daniel, který žil v tomto světě, se příliš nelišil od toho Daniela, kterého Desmond poznal v ostrovní realitě. I zde to byl geniální a poněkud asociální fyzik a matematik, vyučující na oxfordské univerzitě. V této realitě však vedl o něco poklidnější život, než v té ostrovní. Možná na to měl vliv fakt, že vyrůstal v úplné rodině. V době jeho narození sice jeho matka s otcem nežila – stejně jako v ostrovní realitě syna porodila pod falešným jménem Faradayová, aby ji její muž nemohl v nemocnicích najít podle jména – ale po Danielově narození se znovu smířili a začali spolu žít normálně. Teď, když Eloise neupínala všecky své naděje a touhy jen na syna, byl život s ní trochu snesitelnější. Možná její přísnost a strohost trošku otupoval Charles Widmore, který jako otec kupodivu fungoval docela dobře. Chápal, že se chlapec nemůže věnovat jen studiu, ale musí mít i volný čas a relaxaci – to, co jeho matka neuznávala. Vedl tedy Daniela k tomu, aby nejprve pečlivě splnil všecky své povinnosti, ale potom ho nechal dělat, co chtěl. Malý Daniel tedy po vyučování a po domácím studiu nacházel azyl v pracovnách svého otce, kam matka z nějakého podivného důvodu zásadně nechodila.

Bystrý Daniel brzy zjistil, že s matkou nejlépe vyjde, když udělá to, co od něj očekává a požaduje – a ideálně i něco navíc. Pak ho milostivě nechala jít za otcem, takže unikl jejímu dohledu a neustálému přílivu nových úkolů. Plnit matčiny požadavky mírně nad rámec povinností však chlapci nedělalo žádné problémy. Přírodní vědy, které studoval, jej skutečně zajímaly a bavily. Odmalička vyrůstal mezi dospělými a dostávalo se mu domácího vyučování, takže nebyl v kontaktu s vrstevníky a nic jej netáhlo do společnosti. Nejlépe se cítil buď ve své studovně, kde podnikal dobrodružné výpravy do světa čísel a sil, nebo v pracovnách svého otce, kde podnikal výpravy do fantazie a hrál na klavír. V mimořádně nízkém věku začal studovat na Oxfordu a v mimořádně krátké době studia s výtečným prospěchem ukončil. Univerzita mu proto pochopitelně nabídla zaměstnání, stejně jako kdysi jeho rodičům. Daniel přijal. Vyučoval studenty matematiky a fyziky, vedl jejich semináře a neustále si lámal hlavu, jak ti mladí lidé mohou nechápat tak naprosto zřejmé věci. Po večerech se věnoval mnohem perspektivnějším věcem – ve své podkrovní laboratoři prováděl složité výpočty týkající se nejsložitějších otázek časoprostoru. Teoretické výpočty dávaly smysl. Experimenty, jimiž si chtěl správnost teorií ověřit, však byly stále neúspěšné – a Daniel netušil proč.

* * *

Desmond usnul, jen se za jeho bratrem zavřely dveře. Spal a nezdály se mu vůbec žádné sny. Spal tak tvrdě, že ho nevzbudil ani Daniel, který se do místnosti několikrát za noc vplížil po špičkách, aby si uvařil kávu.

Dalšího dne ho vzbudilo denní světlo, proudící dovnitř oknem, a energické hlasy studentů pod okny. Chvíli se zmateně rozhlížel a rozpomínal se, kde je. Pak si uvědomil, co všecko se stalo.

Bratra našel v laboratoři. Daniel seděl u stolu, zavaleného popsanými stohy papíru. Pod očima měl temné kruhy z nevyspání, ale pohled měl jasný a čilý, žádná únava na něm nebyla patrná. Na zemi u nohou měl kufr, z něhož předchozího večera tahal deku. Teď do něj postupně snášel knihy a všemožné i nemožné přístroje, nástroje a podivné předměty, o jejichž existenci neměl Desmond do dneška ani tušení.

„Rád bych ti popřál dobré ráno, ale v jednu hodinu odpoledne to asi nebude to pravé,“ poznamenal Daniel s lehkým úsměvem. „ Koupelna je na konci té dlouhé chodby, když vyjdeš z laboratoře. A jestli se chceš najíst, zajdi si do studentské kantýny. Mají tam všecko, co jen můžou zdejší studenti potřebovat. Od kartáčku na zuby až po mraženou pizzu. Můžu ti ji případně hodit pod zářič a exponovat ji mikrovlnami, ale moc to nedoporučuju. Jednou jsem to zkoušel, neodhadl jsem frekvenci a zůstal jsem bez večeře.“

„Spálená?“ tipl Desmond.

„Ne. Zmizela.“

Desmond rychle debatu ukončil s rozhodnutím, že pizzu si raději kupovat nebude.

Procházka po kampusu mu pomohla se probrat a vyčistit hlavu. Když se za několik desítek minut vracel do Danielovy podkrovní laboratoře, připadal si po dlouhé době zase jako člověk.

* * *

Za dobu jeho nepřítomnosti se nic zásadně nezměnilo, jenom většina papírů ze stolu se přestěhovala do kufru. Daniel stál u centrálního stolu v celé laboratoři a soustředěně zkoumal cosi na přístroji, který připomínal rentgenový zářič v nemocnicích. Desmond si vybavil, že tentýž přístroj viděl i v propadech do alternativní reality, v níž se setkal s dlouhovlasým Danielem a s mrtvou krysou.

„Nastavit na 2,342 a oscilovat na 11 hertzů,“ vybavil se mu útržek vzpomínky, který z nějakého podivného důvodu zůstával jasně srozumitelný. Ani si neuvědomoval, že to řekl nahlas.

Daniel sebou cukl, jako by ho něco bodlo, a otočil se. „Cože jsi to říkal?“

„Já… nevím. Prostě mi to najednou vyskočilo v hlavě. Nastavit na 2,342 a oscilovat na 11 hertzů,“ zopakoval znovu nejistě Desmond.

„Desmonde, jsi si jistý? Kdes ty údaje slyšel?“

„Myslím, že je znám z těch propadů. Byl jsi tam taky, ale vypadals jinak. Myslím, žes ta čísla říkal ty,“ rozpomínal se.

Daniel se vrhl ke kufru a vytáhl odtamtud starý ošoupaný sešit. Chvíli v něm zběsile listoval, pak zapíchl prst do jedné stránky. „Ano, ano. To je neuvěřitelné, to je prostě neuvěřitelné!“

„Můžeš mi říct, co se děje?“ přerušil ho Desmond.

Daniel k němu rozzářeně zvedl hlavu. „Brácho, právě jsi vyřešil problém, nad kterým si lámu hlavu už měsíce. Hledám specifickou frekvenci jednoho konkrétního časoprostoru, přesněji řečeno frekvenci elementární časoprostorové spojnice. Jednotlivé časoprostory se od sebe kromě průběhu událostí odlišují právě tím, jaké kmitání mají všechny jejich součásti ve svém základu. Moje matka mi předala výsledky svých výzkumů, ale vycházelo z toho tolik frekvencí, že bych je mohl postupně zkoušet možná do smrti. A navíc hrozilo nezanedbatelné riziko, že některý z těch omylem identifikovaných časoprostorů bude… nebezpečný. Tvoje číslo ale odpovídá všem parametrům. Pokud si jím jsi jistý, vyřešili jsme největší problém, který zdržoval náš odchod na Ostrov.“

* * *

Daniel odmalička věděl, že jeho rodina pochází z velmi zvláštního místa. Na Ostrově se narodila jeho matka a měl se tam narodit i on sám, jenže po tragickém incidentu vědců z Dharmy v roce 1977 museli všichni Ostrov urychleně opustit. Poškození energetické kapsy bylo příliš velké a nepomáhalo ani průběžné vybíjení elektromagnetu. Ostrov se začal hroutit. V kritické situaci se dočasně smazaly dávné spory mezi lidmi z Dharmy a mezi těmi, kterým Dharma říkala Nevraživci – tedy mezi původními obyvateli Ostrova. Během několika dní se ponorka Dharmy nezastavila. Pendlovala mezi Ostrovem a dharmskou základnou na pevnině. Pár hodin poté, co ponorka odvezla z Ostrova poslední lidi, nitro ostrova explodovalo. Nebo implodovalo, to nikdo přesně nevěděl. Jisté bylo to, že se Ostrov prostě propadl do vln. Jedinečné místo, na němž panovaly naprosto unikátní fyzikální podmínky, bylo navždy zničeno. Místo, kde Eloise Hawkingová získala základní vědomosti o kontinuitě a poruchách časoprostoru a měla to štěstí, že si jejich pravdivost mohla také ověřit, bylo pryč. Její syn sice z jejích poznatků vycházel, ale svá zjištění si už prakticky ověřit nemohl.

Jeho matka měla sice dar nahlížení do dalších realit, ale ani v nich požadované řešení nenašla. Zjistila tam však spoustu jiných zajímavých informací – například o Danielových nevlastních sourozencích Desmondovi a Penelope. Oba žili i v tomto světě, i zde byli dvouvaječná dvojčata a i zde byli po porodu odděleni. Daniel však Penelope nikdy pořádně nepoznal – jeho nevlastní sestra byla o deset let starší než on a když se narodil, byla už na studiích na soukromé škole. Domů se vracela jen výjimečně na prázdniny a na svátky a se svým malým nevlastním bratrem téměř nepřišla do kontaktu. Desmond vyrůstal u své matky ve Skotsku. Eloise Hawkingová díky svým pohledům do jiných realit dobře věděla, že by z něj měl vyrůst extrémně výjimečný člověk. Widmorovy peníze jí snadno umožnily sledovat jeho růst a dospívání – stačilo uplatit pár lékařů, úředníků nebo učitelů. S nespokojeností však zjistila, že Desmond z této reality je pro její účely nepoužitelný. Po zničení Ostrova většina jeho schopností zmizela. Po nějakou dobu se Eloise domnívala, že se nic neděje – žila v omylu, že když byl Ostrov zničen, není potřeba ani Desmond, který s Ostrovem mohl bezpečně zacházet.

Jenže při jedné ze svých „věšteckých výprav“ do jedné vzdálené reality zjistila, že nic není tak bezpečné, jak se zdá. Nahlédla do rozkolísaného světa, kde byl Ostrov ohrožen a jeho rozkolísanost mohla ohrozit všecko. Nejen dotyčnou realitu, ale i všechny ostatní. Ta realita ztrácela stabilitu a mohla potrhat vlákno, Sílu, která držela pohromadě všechny další světy a jejich hranice v patřičných vzájemných polohách.Eloise pochopila, že musí něco udělat, aby destabilizované světy – jedním z nich byl i ten, v němž havaroval let Oceanic 815 – opět dala do pořádku. Nestačilo však vyřešit problém v jedné z realit. Nebezpečí mohlo přijít kdykoli v budoucnu z kteréhokoli jiného nestabilního světa. Bylo nutné udělat něco zásadnějšího – ale Eloise nemohla zjistit, co by to mělo být.

Proto tedy svého syna odmalička nutila k rozvíjení vědeckého talentu a vedla ho ke studiu časoprostorových poruch: doufala, že její výzkumy dokončí a že bude lepší než ona. Zároveň pečlivě sledovala Desmonda v této i v několika dalších realitách a zjištěné informace předávala Danielovi. Daniel vyrůstal s vědomím, že má staršího bratra, se kterým se jednou setká. Znal ho poměrně dobře – věděl, jak vypadá, jakou má povahu, jak reaguje. Naučil se ho mít svým způsobem rád – z toho důvodu si ho také zvolil jako svoji konstantu. A proto ho také toho večera okamžitě poznal, když se najednou objevil v jeho laboratoři. A proto jej to tolik nepřekvapilo – věděl, že jeho bratr přijde, ale nevěděl kdy.

* * *

Desmond byl z toho přívalu informací naprosto perplex, jeho hlava to prostě nestíhala zpracovat. Existenci paralelních světů, které se od sebe více či méně odlišují, už Desmond akceptoval. Po tom, co prožil, mu ostatně nic jiného nezbývalo. Chápal, že v některých světech existuje i on – i když s trošku jiným životem a osudy. Ověřil si, že za určitých podmínek je možné mezi svými jednotlivými „já“ jaksi podivně cestovat a velmi dobře věděl, že to není nic bezpečného. Pochopil, že někdo může podobně do dalších realit nahlížet – což mimochodem vysvětlovalo veškeré věštecké schopnosti obdařených lidí, kteří se vyskytovali napříč kulturami a časem.

Ale pochopit závislost těchto jednotlivých paralelních světů na takové maličkosti, jako je nějaké kmitání atomů někde v základu všeho, to už bylo na jeho chápání příliš. A domněnka o tom, že by nějaký člověk, lhostejno, že to měl být jeho malý syn, mohl tyhle věci nějak rozhodit nebo zničit… to znělo jako naprostá fantasmagorie. Ale v posledním dni zažil tolik podivných a neuvěřitelných věcí, že už se neodvažoval zavrhnout ani ty nejvíc fantasmagorické teorie. Nepředpokládal, že by to měla být pravda, ale pro jistotu chtěl udělat všecko pro případ, že by to pravda byla.

Sledoval Daniela, jak s lehkostí pobíhá po laboratoři, nosí věci do kufru a pak je zase vyhazuje, neustále si něco zapisuje na všudypřítomné listy papíru, nahlíží do starého sešitu a mezitím mu něco vysvětluje. Jeho bratr byl naprosto jedinečná a fascinující hříčka přírody.

Bylo už k večeru, když Daniel konečně usoudil, že má všecko, co potřebuje. Zavřel kufr, nabitý nejrozmanitějšími věcmi a znovu překontroloval nastavení zářiče. Pak zvážněl. Posadil se ke stolu, vzal další list papíru a pustil se do psaní. Tentokrát mu však ruka nelétala, jako když psal výpočty a nákresy. Čísla a linie byly jeho přirozeným prostředím, slova ne. Teď však musel manipulovat právě se slovy. Daniel psal dopis na rozloučenou.

Desmond vycítil, že jeho mladší bratr najednou vkročil na tenký led. Pomalu k němu přešel. „Komu píšeš? Přítelkyni?“

Daniel roztržitě zatřásl hlavou. „Žádnou nemám. Kdo by chtěl chodit s praštěným vědcem? Tohle je pro matku. Myslím, že jí bude jasné, co se stalo… ale stejně mám pocit, že bych jí to měl vysvětlit a rozloučit se s ní. To, co tady najde, asi nebude hezké.“

„Jak to bude vypadat, až odejdeme?“ položil Desmond otázku, která mu hlodala v hlavě téměř celý den.

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušel,“ odvětil překvapivě Daniel. „Až nás vystavím náležité frekvenci, která nás přenese do elementární časoprostorové spojnice, existují tři možnosti. Buď dojde ke změně komplexní a pak se přenese fyzická i psychická stránka osobnosti, takže zmizíme… nebo dojde pouze k přenosu psychiky, což se ostatně včera stalo tobě. Laicky řečeno, přenese se duše, ale tělo zůstane. Pro tělo to znamená doživotní bezvědomí nebo rovnou smrt. Nejspíš to bude vypadat jako srdeční zástava, prasklá céva v mozku nebo něco podobného.“

Desmond se otřásl. Nechápal, jak o tom jeho bratr může mluvit s takovou bezstarostností. 

„Ty se nebojíš?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Smrt je jen iluze. Je to jen přechod do jiného světa, jenže lidé to neví. Proto mají strach.“

* * *

Daniel se naposled pustil do kontroly výpočtů. Tiše sám pro sebe přikyvoval, když mu ruka s tužkou létala po popsaných papírech. Nakonec se dlouze zahleděl na Desmonda. „2,342 a oscilace na 11 hertzů. Spoléhám na to, že si tím jsi opravdu jistý, brácho.“

„Tak si to pamatuju,“ pokrčil rameny Desmond. Pochopil, že tahle čísla jsou pro úspěch celé akce klíčová. Pokusil se rozpomenout na širší situaci, ve které je slyšel, ale marně. Čísla jakoby se vynořovala z mlhy, neměla žádnou souvislost a žádný kontext, o který by se bylo možné opřít. Pak si ale Desmond vzpomněl na něco jiného.

„Tvoje matka říkala cosi o meziprostorech. Znělo to, jako bychom si na ně měli dávat pozor.“

Daniel se zachmuřil. „Ano. To je nepěkná kapitola v otázce studia paralelních světů. Přísně vědecky vzato to jsou vlastně časoprostory jako všechny ostatní, ale jsou od našich tak odlišné, že si to nedovedeme představit. Naše mysli nejsou přizpůsobené tomu, abychom je pochopili, natož abychom v nich mohli existovat. Světy bez lidí; světy, které se těm našim vůbec nepodobají. Při pohybu mezi paralelními světy nás proto spíš odpuzují, protože na ně neumíme ani pomyslet. Však víš, jak to funguje: na co myslíš, tam se ocitneš.“

Desmond přikývl a jeho bratr pokračoval. „Ale někdy, když se člověk během pohybu zastaví, zpanikaří a dostane strach, může ho to k meziprostorům přiblížit. Já osobně si myslím, že právě tohle se stane lidem, kteří zešílí třeba po drogovém tripu. Drogy jsou jeden z mnoha způsobů, jak do jiných časoprostorů nahlížet. Pokud tenhle nadrogovaný chudák zpanikaří a nahlédne tam, kam nemá… je s ním konec. Většinou se sice dokážou vrátit, ale už do smrti nepromluví rozumné slovo, takže nedovedou říct, co se stalo nebo co viděli. Ale určitě to není nic hezkého.“

„Temná patra,“ konstatoval sám pro sebe Desmond. Moc dobře si vzpomínal na ta neosvětlená podlaží, kolem kterých prolétal. „Takže těmhle místům se musíme vyhnout.“

„Přesně tak. Neměl by to být problém. Prokázal jsi, že máš velmi dobrou schopnost vybírat si cílovou realitu, do které se potřebuješ dostat. To, že se budeš na cíl soustředit, nás udrží dostatečně daleko od meziprostorů. Ty budeš ten, kdo určuje směr a cíl… a já se s dovolením jen povezu.“ Daniel se omluvně usmál.

Desmond začal mít z celé akce opět strach.

* * *

Daniel si přečetl dopis, který napsal matce, a připíchl ho magnetem na tabuli. Potom snad posté a naposled překontroloval nastavení přístroje. Pak z dlouhého stolu odnosil všecky věci a na hladkou dřevěnou desku, přímo pod hlavici zářiče, nakreslil tužkou dva ovály.

„Tak… jdeme na to?“

Desmondovi se nechtělo, ale věděl, že se mu nebude chtít nikdy. A tušil, že čím déle to bude odkládat, tím víc dalších věcí se dozví, a po nich se mu bude chtít ještě méně. Přikývl.

Daniel ke stolu přitáhl židli, kývl na bratra, aby si na ni sedl, a sám vyskočil na stůl. „Takže… až to spustím, předpokládám, že nás to po nějaké době uvolní do elementární časoprostorové spojnice.“

„Ten bílej tunel,“ přikývl Desmond.

„Přesně tak,“ souhlasil Daniel. „Jakmile se tam dostaneme, bude to na tobě. Podle mé matky je klíčová ta realita, kde žije tvůj syn, který se dostal do jisté nepříjemné situace. Takže musíš udělat to samé, cos udělal při průchodu sem – musíš na něj myslet a musíš mu chtít pomoci, ať má jakýkoli problém. Ale přitom nesmíš zapomenout na mě. Já se tě budu držet, ale nejsem si jistý, jestli na to budu stačit. Pokud se ve spojnici rozdělíme, sám tu správnou realitu nenajdu. A ty zase spadneš do problémů s nekontrolovanými časoprostorovými propady, protože nebudeš mít konstantu. Zvládneš myslet na dvě věci najednou, že ano, Desmonde?“

Desmondovi probleskla hlavou vzpomínka, kterou mu v minulé realitě přivodilo setkání s Charliem – vzpomínka na ostrovní realitu, v níž s Penelope objímali čerstvě narozené dítě. S hořkostí vzpomínku rozsekl na dvě poloviny a tu s Penelope nemilosrdně potlačil. Vzpomínka na děťátko nebyla tak bolestivá. Vybavil si jeho drobounký obličejík s hnědýma očima, které syn zdědil po něm, a mrňavé prstíčky, které reflexivně svíraly jeho prst. To byl jeho syn. Jeho syn, který jednou vyroste. Dovedl si ho představit, jak roste, jak se pokouší o první kroky a první slova. To bylo dobré.

Daniel mu zamával rukou před obličejem. „Vidím, že vzpomínky fungují,“ usmál se. „Ale ještě mě chvíli poslouchej, brácho. Musíš si dávat obrovský pozor, abys nesklouzl do nesprávné reality. Všecko bude těžkopádnější a pomalejší, než když ses dostával sem, protože já budu bohužel fungovat jako určitá brzda.“ A protože jsi pořád ještě vyčerpaný nedávnými nekontrolovanými přesuny, pomyslel si Daniel, ale to už nahlas neřekl. Nechtěl bratra znervózňovat víc, než bylo nezbytné.

Desmond se ze všech sil soustředil a snažil se představovat si svého syna a zároveň vnímat Danielova slova. Měl pocit, že se mu to docela daří. Znovu přikývl. Chvíli bylo ticho, než znovu promluvil. „Tak dobře. Jdeme na to… brácho,“ dodal. Daniel se potěšeně usmál – Desmond to slovo použil poprvé.

Ukázal na jeden z oválů. „Posuň si židli tak, abys měl hlavu tady. Asi tak, jako kdybys usnul na nudné přednášce.“

Desmond udělal, co mu bratr řekl a odevzdaně zavřel oči. Daniel si pak lehl na dlouhý stůl, hlavu v druhém oválu. V jedné ruce sevřel ucho kufru, který stál vedle stolu. Druhou rukou cvakl spínačem, který vedl k přístroji, který teď visel nad jejich hlavami jako zlověstné černé slunce.

Zářič se rozhučel.

Desmond se zhluboka nadechl. Znělo to jako poslední nádech z posledních sil umírajícího. "Uvidíme se v příštím životě, brácho."

 Daniel pustil spínač a nahmátl bratrovu ruku. Pevně ji stiskl.

Do sílícího hučení se stále v myšlenkách ujišťoval, že ve výpočtech nikde neudělal chybu. Bude to fungovat, bude to fungovat, opakoval sám sobě, zatímco ho pomalu opouštělo vědomí.

Za několik minut se vnitřnosti speciálně upraveného zářiče obrovským výkonem usmažily. V přístroji cosi prsklo a pak hučení navždy utichlo. Ale už to nikoho nezajímalo.

Když do laboratoře dalšího dne přišla Eloise Hawkingová, které bylo divné, že se syn už tři dny neukázal doma, našla v místnosti pouze Desmondovo bezvládné tělo a dopis, přicvaknutý magnetem na tabuli. Daniel byl pryč. Na rozdíl od Desmonda, jehož alternativní já v ostrovní realitě stále existovalo a bylo tedy připravené přijmout vracející se mysl, se Daniel neměl kam vrátit. Musel si s sebou vzít i své tělo.

* * *

Staré známé cukání v mysli sílilo s hučením přístroje. Pak znovu přišel pocit nárazu a proražení neviditelné bariéry… a pak Desmond i přes zavřená víčka viděl, že ho zaplavilo jasné bílé světlo. Otevřel oči.

I s bratrem se vznášeli v bíle zářícím tunelu, který je zvolna unášel jako neomylný proud. Daniel měl oči rozevřené jako malé dítě u vánočního stromečku a s nevěřícným nadšením sledoval nekonečná patra realit, která se kolem nich míhala.

Desmond si vzpomněl, co má dělat. Vybavil si svého syna – nejprve jako miminko, na které si vzpomínal; potom si ho představil jako rostoucí batole. Zároveň přitom vnímal pevný stisk bratrovy ruky. Velice by ho proto překvapilo, kdyby se dozvěděl, že během propadu světelným tunelem vlastně ani jeden z nich neměl tělo. Tady nebylo potřeba. Fyzická schránka se znovu zhmotnila až při průchodu do další reality, pokud to tedy bylo třeba. Ale mysl se během tak krátké doby nedovedla od těla oprostit a stále ještě si je představovala i se všemi vjemy, přetrvávajícími z nedávné minulosti. Lidská duše je velice konzervativní a jen těžko si zvyká na velké změny.

Desmondova myšlenka na syna měla kýžený efekt. Cukavý tah v mysli zesílil a proud světla, který oba bratry stále unášel, se pomalu obrátil. Klidně pluli podél otevřených i setmělých světů.

V jednom z nich Desmond uviděl to, na co čekal. Najednou uviděl starou, známou tvář ve starém, známém prostředí. Džunglí se řítil zadýchaný, zpocený Hurley.

Desmonda zaplavila obrovská radost. Myšlenka na syna i vědomí Danielovy přítomnosti se najednou vytratily, důležitý byl jen Hurley. Všecko ho začalo táhnout k tomuto světu. Jenže známý náraz a průlet neviditelnou bariérou z nějakého důvodu nepřicházel. Desmond viděl, jak se k němu Hurley z druhé strany řítí; přiblížil se tedy k neviditelné bariéře a chtěl mu něco říci. Hurley zpomalil a k bariéře se přiblížil zvědavě a s překvapením. Jenže když skrz bariéru skutečně nakoukl a uviděl Desmonda, příšerně se vyděsil. Otočil se pryč a začal sám sebe přesvědčovat, že to byl jen přelud.

Desmond byl také vyděšený. Takhle to přece nikdy neprobíhalo. Uvědomil si, že je něco špatně. V tom měl naprostou pravdu: Nepovedlo se mu vrátit do správné reality a do správného okamžiku, tedy do doby, kdy už Hurley vládl Ostrovu a Desmondovo tělo leželo opuštěné ve stanu na pláži. Ve chvíli, kdy se přestal soustředit na svého syna, sklouzl sice do téže reality, ale o několik let dříve – do doby, kdy na Ostrov dorazil tým z Widmorovy první lodi a Hurley se zrovna snažil dohonit své přátele, které ztratil v džungli. Nečekaně tehdy narazil na Jacobovu chatrč. Chatrč byla jedním z míst, která fungovala jako brána do časoprostorové spojnice, což ale samozřejmě nikdo netušil a tím spíše ne tehdejší Hurley. Vyděšené oko, které tam zvědavý Hurley nečekaně spatřil a které jej tak vylekalo, byl Desmond, nechápavě nahlížející z časoprostorové spojnice.

Desmonda ovládl zmatek a úzkost. Chtěl se dostat na druhou stranu bariéry, ta ho tam ale nechtěla pustit. Čím víc v něm narůstal pocit strachu, tím víc sílil ten zvláštní proud, který ho začal unášet zase na druhou stranu. Desmond ztratil správný směr, vzdaloval se i od známého světa s Hurleym a popadla ho panika. Ochromující strach mu znemožnil na cokoli myslet a tím se zachránit.

Proud sílil a mířil do míst, kde byla jen tma. Meziprostory. Světy, které vlastně ani nebyly světy; místo, kde čekalo šílenství nebo ještě něco horšího.

* * *

Pak Desmond ze strašlivé dálky něco ucítil… nebo uslyšel, tím si nebyl jistý. Všechny vjemy byly tady v tom světle obklopeném tmou jaksi podobné. Zaměřil svou pozornost tím směrem.

Byl to Daniel. Na tu vzdálenost, která je oddělovala, nedokázal Desmond poznat, co se mu bratr snaží říci. Z paniky, vyplňující Desmondovu mysl jako vířící mlha, se ale vyloupla jasná myšlenka: uvědomil si, že se k Danielovi musí vrátit. Ze všech zbytků sil se na to zaměřil.

Silný proud, mířící k zlověstně temným patrům, po nekonečně dlouhých zlomcích vteřin zeslábl, pak se zastavil a obrátil směr. Bratři se k sobě opět přibližovali. Desmond začal vidět jasněji, znovu ucítil sílící dotek bratrovy ruky a slyšel jeho sílící hlas. Všechny Danielovy myšlenky nebo slova se k němu vrátily v jedné obrovské lavině, jako by je vyřkl teď a najednou.

„Proboha, brácho, to není ono! Tam tě to nepustí, copak to necítíš? Mysli na syna, ksakru! Ne, neztrácej se mi. Neudržím tě! Sakra, Desmonde, tam NE! Nenechávej mě tady, DOPRDELE!“

Příval výkřiků, korunovaný jediným plnokrevným vulgarismem, který kdy Desmond od svého mladšího bratra slyšel, Desmonda konečně zastavil v bezpečné zóně, mezi povětšinou osvětlenými patry.

Podíval se na bratra. Daniel měl sice ještě v očích hrůzu, ale mluvil už klidněji. „Desmonde, ty blázne nezodpovědná. Málem tě to stáhlo do meziprostoru. Už je to dobré, už se to zastavilo. Uklidni se. Vnímáš mě už, brácho?“

Desmond omámeně přikývl.

Daniel s úlevou pokračoval. „Tak začneme znova. Uvědom si, že jsem tady, že už je všecko v pořádku…“ Na chvíli se odmlčel. „A teď si vzpomeň na svého syna. Dokázals to předtím, tak to dokážeš zase. Prosím tě, brácho, vzpomeň si.“

Po chvíli, která jako by byla nekonečná, se neviditelný světelný výtah opět rozjel. Zrychloval, zrychloval… míhající světy se začaly podobat tomu ostrovnímu… a tentokrát se Desmond nenechal zmást. Letěl světelným tunelem a slyšel povzbuzující slova mladšího bratra, který letěl s ním. Síla myšlenky je napodruhé přitáhla do toho správného patra a prohodila neviditelnou bariérou.

* * *

Pak si Desmond uvědomil, že leží na čemsi tvrdém a že ho bolí celé tělo. Měl příšernou žízeň. Chtěl se pohnout, ale nešlo to – neměl sílu ani na ten nejmenší pohyb. Trvalo mu strašlivě dlouho, než dokázal rozlepit víčka. Oči se mu okamžitě rozslzely, jako by byly plné písku. Nebylo divu – jeho tělo leželo několik dní téměř bez hnutí, bez potravy a s minimem vody v horkém tropickém podnebí. Svaly ztuhly, očím vyschly slzy, rty rozpraskaly.

Vzápětí ucítil lehké plesknutí po tváři. „Hej, brácho. Zvládli jsme to, slyšíš?“

Desmond s bolestí a s námahou otevřel zadřené oči. V šeru nad sebou uviděl rozzářený Danielův obličej.

Zvenčí se ozvaly vzrušené hlasy a do stanu vtrhli Ben s Hurleym. Oba se vzápětí stejně zaraženě zastavili, když na zemi u Desmondova lůžka uviděli sedícího a šťastně vypadajícího Daniela. Hurleyho napadlo nejhorší – Daniel je další vidina a přišel si odvést umírajícího Desmonda. Ale vidiny se nikdy takhle šťastně nesmály.

Ben se po pár vteřinách vzpamatoval a vrhl se dovnitř. „Panebože… ty ses probral,“ konstatoval s nevěřícným úžasem. Desmond jen slabě přikývl.

Hurley zůstal stát ve vchodu a pozoroval Bena, jak zesláblého Desmonda opečovává. Pak ale zvážněl a přejel pohledem na Daniela. Když fyzik zaznamenal Hurleyho zachmuřený výraz, přestal se šťastně usmívat a také zvážněl. Co se děje? zeptal se pohledem.

Hurley na něj beze slova kývl, aby ho následoval. Oba vyšli ven ze stanu.

Venku pak proběhl tichý rozhovor. Hurley se ujistil, že tentokrát Daniel skutečně není žádný přelud… a pak mu sdělil špatnou zprávu. Na Ostrově už viděl spousty přeludů mrtvých, kteří tam zemřeli. V posledních dnech takhle viděl i Penelope.

„Moje sestra,“ vydechl Daniel nešťastně.

Hurley ho soucitně objal kolem ramen a chvíli ho tak držel, než znovu promluvil.

„A jeho žena. Musíme mu to říct.“