Chris první noci po příchodu pětice spala špatně. V hlavě se jí stále honily zmatené výjevy z večera v kostele, z Waltova zmizení a z objevení pěti mužů. Do toho útržky melodií, slov, jmen, zmínek. Vířily jí v hlavě a nedovolily jí odpočinout si. Až když se s trhnutím probudila, zjistila, že ve skutečnosti spala, ale necítila se vůbec odpočatá. Mysl jí i ve spánku zpracovávala předchozí události. Povzdychla si.
Podívala se na displej mobilního telefonu; bylo čtvrt na pět
ráno. Tiše odblokovala dveře ložnice a po špičkách se vplížila do obývacího
pokoje. Všude byl klid, jen z pohovky hlasitě oddychoval Frank a nevěděl o
světě. V pokojích pro hosty bylo naprosté ticho. Chris se potichu
připlížila ke svému pracovnímu stolu, sebrala štos materiálů o letech 815 a 316
a tiše se s nimi odebrala zpět do ložnice.
Rozsvítila si a listovala seznamy cestujících a posádek. O
Frankovi samozřejmě věděla, ale bylo ještě něco, co teď nedokázala zachytit.
Jezdila po sloupcích jmen nahoru a dolů, listovala a četla… a když se podruhé
vrátila k seznamu z letu 815, došlo jí to.
Ford, James.
Ten blonďák byl cestujícím letu 815. Ten člověk byl někde
tři roky, nevrátil se s Oceanic Six, ale teď se najednou objevil tady.
Její novinářský instinkt se probudil. Za normálních
okolností by sáhla po mobilu a volala šéfovi. Nebo by počkala, až se ten
chlapík v pokoji pro hosty vzbudí, a pak by ho vyslechla. Jenže to teď
nepřipadalo v úvahu. Za nulté měla volno, za prvé ta informace byla tak
absurdní, že by to před dalším člověkem snad ani nedokázala vyslovit … a za
druhé a nejpodstatnější, bylo jí jasné, že na ty muže teď musí opatrně. Přijali
sice její pozvání, ale stále jí nedůvěřovali a ona věděla, že pokud teď
zatlačí, bude konec. Musela být trpělivá a počkat. Ptát se může, až přijde
vhodnější čas. Chris uměla počkat, když to bylo nutné.
Další jména už jí povědomá nebyla. Daniel Faraday nebyl ani
na jednom seznamu. A ti dva nedůvěřiví se zvláštními křestními jmény, Desmond a
Miles, také ne.
Z letu Ajira 316 se kromě Franka nikdo nevrátil. Chris
přeběhl mráz po zádech. Po zmizení letu 316 byla přesvědčená, že unikla jisté
smrti. Pak, když jí Walt sdělil informace o letech 316 a 815, se jí občas
vkrádala na mysl myšlenka, co by s ní asi bylo, kdyby se do toho letadla
dostala. Svým způsobem ji to uklidnilo; myšlenka, že ti lidé někde jsou a možná
někdy budou zachráněni, byla uklidňující. Teď ji opět zamrazilo při pochopení,
že nikdo kromě pilota se nevrátil. Tušení tragického konce letu 316 se opět
vrátilo a ona je teď zahnala někam daleko z vědomí. Nechtěla na to myslet.
Ale věděla, že to dlouho nevydrží a že se na to Franka bude muset zeptat.
Tušila, co se dozví, a měla z toho strach. A tak tuhle myšlenku zaháněla
zuřivým pročítáním seznamů a přemítáním, odkud se mohli vzít tři zbývající
muži, kteří nebyli v žádném z letadel.
* * *
V šest ráno jí zavibroval mobil; přišla jí zpráva.
„SLECNO JONESOVA, DETEKOVALI JSME DALŠÍ ANOMALII
V ALTADENE. VETSI, NEZ VSECHNY PREDCHOZI. ZAVOLEJTE MI, JESTLI VAS TO
STÁLE ZAJIMA. A. HICKS.“
Zavolá mu později.
Venku pomalu svítalo. Opět se vyplížila z ložnice a
nakoukla do kuchyně. Většina jejích zásob byla pryč; pětice návštěvníků musela
být hladová. S lítostí se zadívala na kávovar, ale neměla to srdce
spouštět hlučný stroj tak brzy ráno, když muži ještě spali.
Ve skutečnosti všichni nespali. Jeden rozespalý nocležník ji
pozoroval z pohovky a beze slova jí přátelsky zamával.
„Dobrý ráno, Franku,“ šeptla. „Vyspal ses?“
„Jako v nebi,“ zívl pilot.
„To je dobře. Poslouchej, zajdu pro něco k snídani, už
tu skoro nic není. Počkejte tady, až se vrátím. Potom uvidíme, co dál.“
* * *
Vyrazila do nedalekého supermarketu. Ranní procházka pěkným
a jasným dnem jí udělala dobře. Cestou se zastavila na benzínce, aby si koupila
kelímek kávy a doplnila tak ranní dávku kofeinu. Konečně se zase cítila celkem
příjemně jako za normálního rána; večerní a noční hrůzy byly teď pryč. Až na tu
drobnou nestandardnost v podobě pěti cizích mužů v jejím obydlí.
Za necelou hodinu se vracela domů s nákupem a na konci
ulice narazila na kamarádku ze sousedství, která pomalu šla k autu, aby se
vydala do práce.
„Ahoj, Chris. Ty máš ale velkej nákup, holka!“
„Jo,“ pousmála se rozpačitě Chris. Sharon měla vytříbený
pozorovací smysl vrchní drbny ulice.
„Máš návštěvu, že? V noci jsem si vás všimla, takovou
partu nešlo přehlídnout. Co je to za chlapíky, prosím tě?“
Chris nad nějakou krycí historkou přemýšlela už cestou na
nákup a zpátky, díky bohu. Bylo jí jasné, že dřív nebo později si přítomnosti
jejích návštěvníků někdo všimne. V ulici se všichni znali. Přemýšlela, jak
pětici představit: kamarádi ze sportovního letiště? Ne, to by nedávalo smysl,
že se scházejí u ní doma, když by mohli k akcím využít známého prostředí
letiště. Kolegové z práce? A co že se objevili až teď?
Nakonec usoudila, že vysvětlení „přátelé z vysoké“
unese všecko. „Jsou to mí spolužáci a pár fajn lidí z řad vyučujících,
znáš to, někteří s námi občas zašli po přednášce na skleničku… no a od té doby se vídáme. Hoši jsou rádi,
když občas můžou zvednout kotvy, nechat doma manželky a děti a zavzpomínat na
starý časy, dát si něco dobrýho… Každý rok se scházíme někde jinde a letos to
vyšlo na mě.“
„Manželky, děti…“ zamrkala Sharon. „Všichni? Opravdu?“
„Sherry, ty jsi hrozná!“ rozesmála se Chris. „Jsou to
kamarádi.“
„Ale někteří docela hezcí. Chris, proč jsi pořád takhle
upjatá? Vždyť do té tvé pěkné letadlové ložnice by se ti někdo tak hodil…“
Chris toho začínala mít tak akorát. Hovory se Sharon se
vždycky brzy stočily tímhle směrem. „Víš, že na tyhle věci moc nejsem. No nic,
já musím jít, jinak mi hoši vyjedí i mrazničku.“
Zamávala kamarádce a zamířila ke svému pozemku. Když viděla,
že Sharonino třešňově červené auto odjíždí, nechápavě zavrtěla hlavou. Zrovna
teď na ni musela narazit. A zrovna Sharon si jich v noci musela všimnout. Chris
bylo jasné, že do dalšího dne o jejích „kamarádech“ bude vědět polovina ulice.
* * *
Hodila nákupní tašky na jídelní stůl. V obýváku už bylo
mnohem živěji. Sawyer s Milesem a Desmondem o čemsi tiše diskutovali na
pohovce, Daniel si soustředěně prohlížel obsah její knihovny a Frank zkoumal
detaily vybavení jejího letadlového příbytku.
U snídaně je seznámila s aktuálním vývojem věcí. „Večer
bude seznamovací večírek,“ prohlásila bez vytáček. „Musí být. V noci nás
viděla sousedka… a jediný rozumný vysvětlení byla návštěva kamarádů za účelem
velké párty, jako za starých časů za studií.“
„Takže už se o nás ví. To je báječný,“ zachmuřil se Desmond.
„Pět divně oblečených chlapíků o půlnoci by neuniklo
pozornosti nikde. Možná můžete být rádi, že jste se nevydali do ulic a nevšimla
si vás nějaká policejní hlídka,“ odtušila Chris. „Tady se vaše přítomnost dá na
nějakou dobu vysvětlit. Když budete mít normální slušné oblečení a oholíte se, nemusel
by to být problém. Známe se z univerzity. Vy tři jste moji spolužáci z vyšších ročníků,“ kývla na
Sawyera, Milese a Daniela, „a vy dva jste nás učili. Vysokoškoláci se občas
s vyučujícíma spřátelí, na tom není nic zvláštního.“
„V rámci možností je to asi celkem rozumný vysvětlení,“
souhlasil Frank.
„Jo. Nic rozumnějšího mě nenapadlo,“ pokrčila dívka rameny.
Dojedla sendvič se sýrem a pozorovala pětici návštěvníků. „Teď k dalším
věcem. Ze všeho nejdřív potřebujete něco na sebe. Tohle se musí přinejmenším
vyprat, v lepším případě vyhodit. Aspoň ty strašný bundy.“ Dharmské stejnokroje
v ní očividně vyvolávaly averzi. Neklid vyvolaly očividně i
v Danielovi, který se ošil a rozhlédl se kolem sebe, jako by něco hledal.
Pak si patrně na něco vzpomněl a uklidnil se.
„O naše věci se starat nemusíš,“ promluvil Miles. Z tónu
jeho hlasu bylo patrné, že mu její organizování a plánování není bůhvíjak po
chuti. „Nicméně v tom, že potřebujeme něco na sebe… v tom máš pravdu. To
musíme vyřešit.“
„Nechcete takhle vyrazit na nákupy, že ne?“ přejela je Chris
pochybovačně pohledem.
„To by asi nebyl dobrý nápad,“ uznal Desmond.
Chris přikývla. „Můžu mít návrh?“ Po přisvědčení
pokračovala. „Napíšete mi, jakou má kdo z vás velikost. Já vyrazím do
města a něco seženu. Já vím,“ přikývla, když viděla jejich pochybovačné
výrazy,“ „taky to bude nenápadnost sama, ale něco si vymyslím. Umím docela
improvizovat. A jsem si jistá, že bude vypadat normálněji mladá žena, co
nakupuje oblečení pro několik mužů, než několik chlapíků ve špinavým a
zavánějícím oblečení. To by vážně bylo…“ nakrčila nos… „hodně pozornosti budící.“
„To je to, co máme na sobě, vážně tak strašný?“ zeptal se
Desmond.
„No… jo. Ale to se dá brzo do pořádku.“ Chris ze stolu
sebrala poznámkový blok a tužku a podala ji Frankovi. „Napište mi svý
velikosti. Vyrazím co nejdřív, ať to máme z krku.“
A ať mi tady nezaváníte, pochopili muži. Rychle naškrábali
na kus papíru potřebné údaje a začali se trousit do pokojů pro hosty. „Mám
prosbu,“ ohlédl se ještě přes rameno Desmond. „Žádnou červenou, jestli si můžu
vybírat.“
„Budu se snažit,“ potvrdila dívka.
Chystala se, že vyrazí, když ji zastavil Frank. Vylovil ze
svého zavazadla peněženku a podával jí svazek bankovek. „Ne, vezmeš si to,“
zarazil její námitky. „Ostatním jsem o tom ani neříkal. Nebylo to dost na to,
abychom sehnali bydlení, ale na něco na sebe by to stačit mělo. Nerad zůstávám
lidem dlužnej. Nechci, aby sis myslela, že jsme zoufalci bez peněz. Jakmile
budeme moct vyjít ven, budeme finančně v pohodě.“
Takže ti muži měli plán, jak se dostat k penězům.
„Nechystáte se vyloupit banku, že ne?“ zasmála se trochu
rozpačitě.
* * *
Tentokrát vyrazila na nákupy
autem. Dojela na druhý konec Simi Valley, kam nikdy nakupovat nechodila, aby se
v budoucnu případě vyhnula všetečným otázkám. Se seznamem velikostí
v ruce prošla oddělením pánských oděvů a nabrala toho tolik, že jí to
z nákupního vozíku přetékalo. I když vzala pro každého jen jednu sadu
oblečení, když se to vzalo pětkrát, bylo toho až až.
Pokladní se tvářila udiveně, když
její nákup markovala. „To asi nejsou vánoční dárky, viďte?“
Chris s tím tak trochu
počítala. Lidé měli sklony s ní zapřádat hovory o lecčems. Většinou se jí
to hodilo… a když náhodou ne, tak se alespoň naučila improvizovat tak, aby
leccos zakamuflovala. Zatvářila se nesmírně zkroušeně. „Víte, stala se strašná
věc. V domě mojí rodiny vypukl požár. Moji bratři ještě žijí u tatínka a
nejspíš někdo z nich večer zapomněl vypnout gril. Díky bohu všichni
utekli, ale zůstalo jim jen to, co měli na sobě. Přijeli přes polovinu Států ke
mně, jinak neměli kam jít.“ Chris se do příběhu vžila a otřásla se.
V duchu se prodavačce omlouvala za další ze svých malých nevinných lží.
Žena u pokladny se zatvářila nesmírně
soucitně. „Ale to je hrozné, slečno. To mě tak mrzí. Počkejte chvíli,“
zamyslela se a rychle zašla dozadu za zástěnu. Když se vrátila, nesla
v ruce několik slevových kuponů. „Ne, nic neříkejte,“ zarazila Chris,
která už už protestovala. „Jsou moje a stejně bych je nestihla vyčerpat. A když
je ten předvánoční čas, tak proč neudělat dobrý skutek.“
Chris si připadala zahanbeně.
Poděkovala dobré ženě a slíbila si, že až bude potřebovat něco na sebe, zastaví
se sem. Vlastně nezastaví. Kdyby na prodavačku narazila znovu, musela by svůj
příběh o otci a bratrech s vyhořelým domovem obohatit o pokračování, a to
bylo to poslední, co chtěla. Pošlu jí anonymně kytici s poděkováním,
rozhodla se.
Zastavila se ještě v drogerii a zamířila domů. Cestou
zavolala profesoru Hicksovi na univerzitu a dohodla se, že za ním odpoledne zajede.
Profesor trval na tom, že záznamy z poslední anomálie jsou natolik
neobvyklé, že jí je musí ukázat.
* * *
Její návštěvníci si rozebrali hromadu oděvů, které doma
vysypala z několika tašek. Když po chvíli začali vycházet z pokojů,
musela Chris uznat, že na rčení „šaty dělají člověka“ opravdu něco je. Najednou
v jejím obydlí nebylo několik podivínů, ale celkem dobře vypadající muži,
kteří se trousili po obývacím pokoji a připravovali si sendviče k obědu.
Nakonec je přesvědčila, aby své staré oblečení postupně naházeli do skladiště,
kde měla pračku. Později to vypere.
„Budu zase muset do města,“ oznámila jim potom. „Zajedu na
univerzitu. Ozval se mi můj tamní kontakt. V noci tam zase zachytili ty
anomálie.“
Podívala se na Daniela, který zpozorněl. „Nechceš jet se
mnou? Můžeš se o tom s profesorem pobavit sám. Myslím, že bude rád, když
narazí na někoho chápavějšího, než jsem já.“
Mladý fyzik okamžitě souhlasil. Vyrazili. Ale už když se
blížili k brance, Chris zaúpěla, když uviděla přijíždět k sousednímu
domu červené auto. „Panebože, Sharon. Co tady dělá v tuhle denní dobu?“
Sousedka se vrátila z práce už po poledni. „Ahoj,
Chris,“ zdravila dívku nadšeně a zvědavě zírala na Daniela. „Vy musíte být ten
Chrisin kamarád z univerzity!“
Daniel rozpačitě přikývl. Chris raději rychle zamířila k
autu. „Jo, jedeme na další nákup. Potřebuju, aby mi s tím někdo pomohl,
přece nebudu tahat pití pro celou společnost sama.“
„To určitě ne,“ přisvědčila vesele Sharon. „Tak si užijte
nákupy a vydařený večírek! A třeba se ještě uvidíme!“
Další spiklenecké zamrkání.
Chris za sebou zabouchla dveře auta, opřela hlavu o opěrku a
zhluboka vydechla. „Sherry mě jednou zničí. Je to strašně dobromyslná a srdečná
holka… ale občas je toho moc.“
Daniel se zasmál. „To úplně chápu.“
Vyjeli a chvíli bylo ticho. Po nějaké době se Daniel ozval.
„Takže kamarádi z univerzity, hm?“
Chris přisvědčila. „Jo. Studovala jsem tady na
Jihokalifornské. Hlavní obor novinářství, jako vedlejší teorie literatury. Cos
studoval ty?“
„Matematiku a teoretickou fyziku,“ odvětil Daniel. „Na
Oxfordu.“
Chris uznale hvízdla. „To zní zatraceně náročně.“
„Ani ne. Studium mi připadlo naprosto primitivní. Až když
jsem začal vyučovat a dělat vlastní výzkumy, začalo to být zajímavé.“
Zbytek cesty na univerzitu uběhl v rozhovoru a
vzpomínání na univerzitní časy. Do Danielovy minulosti vpravili několikaměsíční
stáž na univerzitě v Los Angeles, jejíž katedra matematiky byla na světové
úrovni, a shodli se, že tenhle příběh by mohl stačit k vysvětlení, jak se
spřátelili.
* * *
Profesor Hicks byl překvapený,
když místo samotné Chris dorazili dva. Nicméně okamžitě se pustil do výkladu,
protože měření z uplynulé noci ho očividně vyvedly z míry. „To, co
jsme zachytili, je největší anomálie za celou dobu měření. Vlastně se dost
divím, že to nezpůsobilo potíže v běžném životě – tohle muselo zapříčinit
řadu rušení elektronických přístrojů v okolí a podobně,“ kroutil hlavou
profesor.
„Možná nebyly následky tak
výrazné, protože to bylo v noci, kdy lidé většinou spí,“ poznamenala
Chris.
„A nebo pracují na počítačích,
dívají se na televizi a dělají podobné věci,“ nesouhlasil Hicks. „Je to
zvláštní. Ale možná se něco dělo a ta informace se k nám jenom nedostala.“
„Pane profesore,“ zamyslela se
Chris, „říkal jste, že to byla největší anomálie za celou dobu měření. Jak
dlouho už to tu sledujete? Možná jste mi to už minule říkal, ale…“ omluvně se
usmála.
„Už dlouho. Od roku 2001, to vím
naprosto přesně.“
„A máte i tyhle staré záznamy?“
Chris si okamžitě vzpomněla na let Oceanic 815 z roku 2004. Kdyby se
v době jeho zmizení ukázala anomálie i tady…
Andrew Hicks se vydal
k velké skříni a otevřel ji. Byla plná kartonových krabic
s vytištěnými svazky. Byly to svázané výtisky grafů s průběhem
intenzity elektromagnetické aktivity v Los Angeles a okolí.
Danielovi zasvítily oči. „Smím se
podívat, pane kolego?“
„Ovšem. Vy jste také fyzik?“
Oba muži se představili. Hicks
byl na kolegu zvědavý, ovšem Daniel se teď dostal na stopu vědeckému problému a
plně se koncentroval na něj. Soustředěně listoval svazky a cosi si sám pro sebe
mumlal.
„Dane,“ ozvala se po chvíli Chris.
Nic. „Dane,“ přidala na hlase. Nic.
Až když se zvedla od profesorova
stolu, došla k Danielovi a opatrně mu položila ruku na rameno, probral se
z vytržení. „Promiň, Chris, úplně jsem vypnul… Co je?“
„Můžu se na něco podívat?“
Daniel ji pustil ke skříni. Chris
očima přejela krabice a sáhla po té s označením 09/2004. Našla svazek,
v němž byly údaje pro severo-centrální kvadrant oblasti, a zalistovala do
záznamů v období po 20. září. Bylo to tam. Grafy, které po většinu času tvořily
jen mírně poskakující čáry, ke dni 22. 9. ukazovaly jednorázovou, zato extrémně
výraznou výchylku.
„Cos to našla?“ Daniel vypadal
užasle.
„To je den, kdy zmizel let
Oceanic.“
* * *
Oba se chvíli fascinovaně probírali záznamy a snažili se
najít další anomálie. Profesor Hicks je shovívavě pozoroval. „Je pěkné vidět
mladé lidi, kteří se umí nadchnout pro vědu,“ poznamenal. „U studentů na
univerzitě to není vždy samozřejmostí.“
Daniel se odlepil od dokumentů a zasmál se. „Povídejte mi o
tom. Vykřesat z nich jiskru poznání dá někdy pěknou práci. Ale… to teď
nechme být. Pane profesore, ta data jsou nesmírně zajímavá. Máte nějakou
teorii, co tyhle anomálie může způsobovat?“
Hicks rozhodil rukama. „Lámeme si nad tím hlavy po každé
větší události. Nemám tušení. Podle geologického průzkumu v podloží není
nic, co by něco takového mohlo způsobovat. Je to nezávislé na klimatických
podmínkách, na ročním období, na čemkoli, co vás napadne. Jednoduše – nevíme.
Není to hlavní oblast našeho výzkumu, takže se tomu věnujeme spíše nárazově.
Zatím jsme na nic nepřišli.“
„Pane kolego,“ zadíval se na něj Daniel vážně, „to, o co vás
teď požádám, bude možná hodně opovážlivé, ale stejně to zkusím. Určitě ta data
máte i v elektronické formě.“ Hicks se samozřejmostí přikývl. „Byl byste
ochoten mi poskytnout kopii ke studiu?“
Nám! vyjekla Chris v duchu, trochu dotčeně. Ta data
zajímala i ji. To ona je vypátrala a Daniela sem přivedla. A on si teď
s naprostou samozřejmostí zabíral profesora Hickse a jeho údaje pro sebe.
Hicks si Daniela chvíli měřil pohledem. Ten jeho pohled
klidně opětoval. „Slibuji vám, že nebudu nic publikovat. Ani čárku. Jestli na
něco přijdu a bude to mít publikační potenciál, přijdu za vámi a napíšeme to
společně.“
„Dobře, pane kolego,“ přikývl nakonec Hicks. „Budu spoléhat
na vaši vědeckou morálku.“ Sáhl do šuplíku, vyndal balíček čistých CD disků a
jeden zasunul do mechaniky počítače. „Bude to nějakou dobu trvat. Těch dat je
hodně, bude to na několik disků.“
Když z univerzity za necelou hodinu odcházeli, s oběma
zmítalo vzrušení. Daniel tiskl balíček s vypálenými disky tak, až mu zbělely
klouby na ruce. Chris přemýšlela nad potenciálem těch dat. Vždyť by mohla
projít, zda se další anomálie neshodují s jinými mimořádnými leteckými
událostmi. Třeba je toho víc! „Dane,“ ozvala se, „dokázal bys z těch dat
vyčíst nebo vypočítat, jak byla která ta anomálie silná?“
„Téměř jistě ano,“ přisvědčil.
Dívka vydechla. „Dalo by se zjistit, jestli to mohlo mít
dosah i do větších výšek? Mluvím o výškách, ve kterých létají dopravní letadla.“
„Všecko se dá spočítat.“ Daniel se spokojeně usmál. „Jen co
se vrátíme, dám se do toho.“
„Až se vrátíme, bude večírek,“ zaprotestovala Chris.
Zamířila z univerzitního areálu, nabrala směr k nákupnímu centru a
vydali se pro zásoby. „To bude opravdu pořádná party,“ nadzvedl Daniel obočí,
když viděl, co dívka skládá do nákupního vozíku.
„Víš, mám pocit, že kus dobrýho jídla a pití tvým parťákům prospěje.
Aspoň se trochu uvolní. A upřímně řečeno… potřebuju to i já. Vždycky jsem si
myslela, že když člověk unikne něčemu hroznýmu, měl by to potom zapít. Už několik
týdnů jsem to odkládala.“
Zmlkla. Opět se jí do mysli vedrala ta myšlenka, kterou už
od brzkého rána zaháněla neustálou činností a uvažováním. Teď byla zpátky a ona
ji po chvíli váhání vyslovila nahlas. „Kdyby ten chlapík nekoupil letenky na
půlku letadla, tak už bych nejspíš nebyla naživu. Z toho letadla nikdo kromě
Franka nepřežil, že?“
Daniel v jejím hlase vycítil náhlou úzkost. „Já nevím,
Chris. Já tam žádnou větší skupinu lidí neviděl. Ale možná byli na jiném místě
ostrova…“ Věděl, jak nevěrohodně to zní, a raději zmlkl. Během cesty do Simi
Valley bylo v autě ticho.
* * *
Do Obsidian Drive se vrátili vpodvečer. Chris požádala
pětici, aby odnosili nákup z jejího auta dovnitř do bytu, a sama vytáhla
ze skladiště elektrický gril a dlouhou chodbou ho odvezla do kuchyně. „Holka, ty
jsi neuvěřitelná,“ rozzářil se Frank, který právě přinášel basu piv.
„Tak pojďme na to,“ vyzvala je. Naporcované steaky putovaly
na gril a alkohol do sklenic. Za několik desítek minut už všichni seděli v jejím
obýváku, cpali se masem a popíjeli. „Doprdele,“ zasnil se Sawyer. „O něčem
takovým jsem snil poslední tři roky.“
Jediný, kdo se držel stranou požitkářské společnosti, byl
Daniel. Dohodl se s Chris, že využije jejího počítače, a teď seděl v jejím
pracovním koutě a hledal na internetu software, v němž by mohl otevřít
data od Hickse.
„Dane, nekaz párty,“ promlouval mu do duše Sawyer, který byl
čím dál více ve svém živlu. „Pojď si dát aspoň pivo.“
„Pivo?“ ohlédl se Daniel od počítače a zatvářil se zhnuseně.
„To vážně radši ne, díky.“ Přejel pohledem ostatní – Sawyer, Miles a Frank
spokojeně upíjeli z plechovek piva, Chris si zamyšleně pohrávala se
sklenkou bílého vína a Desmond stál u barové skříňky, kde prohlížel lahve s lihovinami.
Nakonec si nalil.
„Co budeš pít, Desmonde?“ zavolal Daniel na bratra. Desmond
pozvedl skleničku. „Skotskou.“
„Tak mi prosím nalej taky. Obyčejnou whisky, ale do velké
sklenice, ano?“
Sawyer ho se zájmem
pozoroval. Daniel počkal, až mu bratr naleje požadovanou sklenici, pak si pro
ni s poděkováním zašel… a pak vytáhl z ledničky láhev minerálky a
velkou sklenici až po okraj dolil vodou. Pak si ji odnesl zpátky k počítači,
pozvedl ji k ostatním k symbolickému přípitku, upil, trochu se
ušklíbl a zase se vrátil ke svým datům.
Ostatním mužům z ostrovní výpravy cukaly koutky.
Dokonce i Miles měl co dělat, aby se nesmál.
„Dane, já tě pasuju na krále večírku,“ zahlaholil upřímně
Sawyer. Jeho pivo nebylo v žádném případě první. A určitě ani poslední.
Daniel mu přes rameno pokynul a opět mírně pozvedl svou
obrovskou sklenici. „Děkuju,“ odvětil. Chris si nemohla pomoci, ale zdálo se
jí, že se mladý fyzik celkem dobře baví, ovšem zcela po svém.
Celkem dobře se bavili všichni kromě ní. Doufala, že jí
uvolněná atmosféra pomůže rozehnat tu podivnou osudovou náladu související s pochopením
osudu letu Ajira, ale uvolnění nepřicházelo. Pochopila, že může udělat jen jediné.
Vzala si svou sklenku, oblékla si svetr a pomalu zamířila ke vstupním dveřím.
Kývla na Franka. Pilot pochopil a vydal se za ní.
Venku se posadila na pahýl křídla a zadívala se na oblohu. Pilot
se posadil vedle ní. „Co tě trápí, holka?“
Chris zavrtěla hlavou. „Já to musím vědět. Franku… jak
dopadli cestující z tvého letadla? Je někdo z nich naživu?“
Frankovi trochu ztvrdly rysy. „Kdyby byli naživu, zůstal
bych tam s nimi. Nejsem zbabělec, abych utekl od svých cestujících,“
ohradil se.
Takže nikdo další nepřežil. Chris nechápala, jak je možné,
že kolem stovky lidí zemřelo, a jenom pilot, jehož místo je z podstaty věci
téměř nejzranitelnější, přežil bez vážnější újmy. Ale teď jí to bylo v podstatě
jedno.
„Takže kdybych si byla bývala koupila letenku normálně a
letěla jsem s váma, tak…“ nedořekla. Hlas se jí vytratil.
Frank pochopil. Otočil se k dívce, která si upřeně
prohlížela svou sklenici s vínem, jako by to byl vzácný artefakt, který
vidí poprvé v životě. Z každé buňky jejího těla čišelo nesmírné úsilí
ovládnout se a nesesypat se.
Kdyby to děvče znal trochu lépe a ne necelých čtyřiadvacet
hodin, objal by ji a nechal vyplakat. Byla přibližně stejně stará jako jeho
dcera, kterou nikdy pořádně nepoznal. Nechat vyplakat děvče, jejímž otcem byste
klidně mohli být, mu přišlo jako jedna z nejpřirozenějších věcí na světě.
Ale u téhle dívky to jaksi nešlo.
* * *
A tak tam jen seděli a tiše popíjeli, dokud mlčení neroztrhala
exploze jménem Sawyer. Rozverně vyběhl z letadla a nesl téměř plnou láhev
rumu.
„Copak to tady máme,“ zablýskal očima.
Frank ho chytil za rukáv. „Pojď si dát panáka dovnitř, co
říkáš?“
Jenže Chris se probrala z omámení. „Nikam chodit nemusíte.
Já si dám s váma, jestli vám to nevadí.“
Sawyer se rozveselil. „Můžeš, koneckonců je to tvůj rum. Můžeme
si zahrát hru. Znáš „nikdy jsem…“?“
Dívka se také usmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Pane
bože. To jsem naposledy hrála… s kamarády z vysoké.“
Cvak. Najednou jako by věci a pocity zase zapadly do těch
správných kolejí. Kamarádi z vysoké, jak jinak.
Trojice už venku zůstala. Za několik desítek minut už byla
polovina obsahu lahve pryč, oni o sobě věděli pár zajímavých útržků, na nebi
svítily hvězdy a Chris se cítila skoro normálně, samozřejmě adekvátně k množství
vypitého alkoholu.
Vstupní dveře se znovu otevřely a přidal se k nim Desmond
se svou whisky.
„Dan a Miles to už zabalili,“ mávl rukou velitel výpravy. „Jeden
nepije skoro vůbec, druhej skoro nic nevydrží.“
„Tak pojď k nám,“ přizval ho Sawyer. „Znáš „Nikdy jsem“?“
„Na to zapomeň,“ prohlásil Desmond. „Dneska je sice docela
příjemnej večer, ale k takový šílenosti se přesvědčit nenechám. A ty bys
taky nemusel. Nejsme tady na dovolené, víš to, že jo?“
Sawyer si nedal kritikou zkazit náladu. „Nenech se zmást,
Scotty. Zase tolik zpitej nejsem, abych nevěděl, co mluvím. Buď bez obav, hráli
jsme jen na seznamovací společenské úrovni. O některejch věcech se už učím
mlčet.“
„To je pravda,“ přisvědčil Frank.
Chris přemýšlela a pak Desmonda oslovila. „Poslouchej… já
vím, že mi moc nevěříš. Ty a Miles možná ještě víc. Já to…“
Desmond pokrčil rameny. „Neber si to osobně,“ řekl s náznakem
omluvy v hlase. „Ale…“
„Chci říct, že to chápu,“ pokračovala Chris. „Asi máte něco
za sebou a teď asi máte nějakou práci, do které nikomu dalšímu nic není. A
najednou vám do toho vletím já, v pravou chvíli na pravým místě, celá
nadšená vám pomoct. Vypadá to podezřele, já vím. Ale… zkuste se na to podívat z mojí
stránky. Já mám taky co ztratit. Několik týdnů se šťourám do věci, na který mám
osobní zájem, zajímá mě to víc než cokoli v mým dosavadním životě, zaseknu
se na mrtvým bodě, což mě strašlivě vytáčí… a v tu chvíli mě cizí praštěnej
kluk přivede k vám. Taky je to trochu podezřelý, nemyslíte?“
Desmond ji pozorně poslouchal a skoro neznatelně přikývl.
„Kdyby mě někdo z nějakýho důvodu chtěl totálně
profesně znemožnit, udělat ze mě pitomou a neschopnou pseudonovinářku, co neumí
poznat seriózní zdroj a seriózní informaci… tak by to mohl udělat přesně
takhle. Počkat si, až budu do nějakýho
případu vtažená víc, než je zdrávo, a pak mi předhodit exkluzivní zdroje a
svědky toho, po čem jdu. Právě mně, právě tady, právě teď. A počkat si, až
zbaštím nějakej pěkně šílenej a nesmyslnej příběh… a pak mě rozcupuje.
Takže já mám taky co ztratit a vím to. Ale i tak mám pocit,
že… že to s váma musím zkusit. Myslím, že mi můžete pomoct.“
A já vám taky, chtěla ještě dodat, ale měla pocit, že už by
to bylo příliš. Viděls přece Daniela, jak se celý večer šťoural v datech, ke
kterým jsem vás přivedla já! Souvisí to s vaší prací? Vsadím se, že
souvisí. Tak to aspoň zkusme. Třeba si můžeme pomoct navzájem.
Všichni tři ji soustředěně pozorovali. Chris je postupně
přejela pohledem a pevně doufala, že vypadá jako někdo, kdo nic důležitého
neskrývá.
„Jo,“ řekl nakonec Desmond. Jeho odstup se nevytratil, ale
snad se lehce zmenšil… aspoň trochu. Když Sawyer zahlaholil „tak se na to napijem?“,
přikývl, mohutně si přihnul z lahve a pak ji neposlal dokola k Frankovi,
ale s upřeným pohledem ji podal Chris.
Přijala a napila se také. Teplo z whisky se jí rozlilo
tělem. Teplo, které člověka hřeje, když má pocit, že věci jsou aspoň trochu tak, jak mají
být.
Žádné komentáře:
Okomentovat