901 - Vina

Když Hurley s Benem dovedli zesláblého Walta do jejich tábora, za Ostrovem už svítalo. Uložili chlapce do postele. Okamžitě vyčerpáním usnul.

„Bene, zůstaneš u něj,“ instruoval Hurley svého pobočníka. „Kdyby měl živé sny nebo mluvil ze spaní, okamžitě ho probuď, jo?“

Ben se samozřejmostí přikývl a posadil se do Waltova stanu.

Hurley si těžce povzdychl. „Já musím varovat svoje lidi. A půjdu zpátky na to místo. Musím vidět následky.“

Ben se na něj zadíval. „Chceš tím zase projít?“

„Musím,“ pokrčil rameny Hurley. „Nic jiného nezbývá. Teď jsem jedinej, o kom víme, že to dokáže bez následků.“

„Neměl bys chodit sám.“

„Víc nás není. Ty musíš zůstat tady s Waltem. Nic se mi nestane, Bene.“

Nic se mi nestane… ale jiným by mohlo. Dokončení věty, která mu zněla v hlavě, už raději Hurley nahlas nevyslovil. Bál se. Pokud se nepletl, rozdělující pásmo vzniklo sice v nejužším místě Ostrova… ale také tak, že oddělilo Hurleyho tábor a tábor Druhých. Hurley je musel varovat. Ale jak? Jako první ho napadl kouřový signál. Jenže tím by docílil jedině toho, že by se Druzí vydali ke zdroji – a cesta by je navedla do pásma.

Hurley zamířil po pláži na sever. Asi po kilometru skutečně narazil na pásmo tetelícího se vzduchu. Zamrazilo ho.

Pokračoval podél pásma směrem na východ, dokud nenarazil na stezku, kterou chodili Druzí do jejich tábora. I tu pásmo proťalo.

Hurley věděl, co musí udělat. Poodstoupil od pásma, na chvíli se zastavil, vydýchal se… a pak se kolébavě rozběhl. Obklopil ho šum a šepot a opět se všecko zpomalilo. Strážce odhodlaně pokračoval. Když na druhé straně z pásma vyšel, točila se mu hlava a cítil se nejistě, ale byl v pořádku.

Po krátkém odpočinku pokračoval do tábora Druhých.

Tam se dozvěděl, že přišel pozdě.

* * *

Druzí se v posledních dnech, kdy byl na Ostrově relativní klid, naučili chodit nad ránem na lov. Poté, co se Claire se svojí „rodinou“ přestěhovala do bývalého Dharmavillu, posunul se i běžný akční rádius Černého a na jihu Ostrova bylo klidněji. Proto Druzí začali opatrně vychzet i mimo bezpečné území Azylu, stanovené Strážcem a jeho chráněnci. Ven vyrážela vždy malá skupinka zkušených a opatrných mužů, vedená Eloise nebo Richardem – jedním z dvojice vůdců, kteří byli pod přímou ochranou Strážce.

Vyrazili i onoho rána po úsvitu. Obcházeli a vybírali nastražené pasti, lovili menší zvířata, sbírali ovoce a vše se zdálo být v pořádku. Až do chvíle, kdy dorazili do řídce porostlých míst jižně od Sochy, kde v úsvitu vycházející slunce kreslilo vizuálně půvabné stíny štíhlých stromů.

Bylo tam nezvyklé ticho. Druzí to zprvu přičítali přítomnosti jiného predátora. Na Ostrově se vyskytovaly šelmy a oni dobře věděli, jak celé okolí ztichne, když ucítí nebezpečného jedince. Očekávali tedy jaguára nebo obdobné stvoření.

Jaguár se však neukázal.

Dali se znovu do pohybu. První šel nejmladší z výpravy, Craigův bratr Paul. Vkročil do míst, kde se v ranním rozbřesku tetelil vzduch. Pak vkročil do míst, kde před pár desítkami minut Walt nechtěně vytyčil zónu. Co se dělo potom, to později Hurleymu vylíčil Richard. On sám to rozmlžené pásmo viděl včas a slyšel šepot. Než si ale uvědomil, že to je něco horšího než obvyklé ostrovní anomálie, bylo příliš pozdě.

Mladého muže pohltilo tetelení. Craig, který šel pár metrů za ním, najednou bratra uviděl jaksi rozostřeně. Ne jako kdyby se tetelil vzduch kolem něj… ale jako kdyby se s okolním vzduchem tetelil i Paul. Zastavil se, pak se nesmírně pomalu otočil a snažil se na zbylé dva muže něco zakřičet. Bylo vidět, jak otevírá ústa k výkřiku… ale nikdo nic neslyšel. Pak se Paulovi podlomily nohy a pomalu klesl k zemi. Obličej mu zrudl, jak ho zaplavovala krev, tryskající mu z nosu.

Craig zařval. Ale Richard zareagoval rychle. Ostrov ho za dlouhé roky naučil obezřetnostni a pozornosti. Viděl tetelení vzduchu a slyšel šepot, který neříkal nic konkrétního, ale přesto hovořil. Byla to nová, neznámá anomálie – a s těmi bylo nutné zacházet s největší opatrností. Teď strhl Craiga dozadu, aby mu zabránil vrhnout se bratrovi na pomoc.

Craig, kterého Richard strhl dozadu od pásma, se mu snažil vytrhnout. „Paule! Paule, co je?“

Richard jím zatřásl. „Přestaň, Craigu. Je…“

„Nech mě!“

Richard zařval. „Ani se nehni. To je rozkaz.“

Craig uměl poslouchat rozkazy. Zastavil se a jen se odvrátil od pásma, kde se na zemi tetelilo tělo jeho bratra. Po chvíli těžce promluvil. „Je…“

„Obávám se, že ano,“ přikývl smutně Richard.

                                                                                                * * *

Vrátili se do síně pod Sochou s tou strašnou zprávou. Nešlo jen o smrt jednoho velmi schopného Druhého. Ještě horší byla informace, že jeho smrt způsobilo něco, co dosud neznali a netušili, co to bude dělat dál. Tetelivý vzduch, který zabíjel lidi, se mohl dát do pohybu a zasáhnout i jejich tábor. Nevěděli, zda je před tímhle jevem může ochránit Hurleyho ochranná bariéra.

Eloise a Richarda jako první samozřejmě napadlo vyhledat Hurleyho, ale včas si uvědomili, že teď nesmí unáhleně vyrážet ven. A tak všichni seděli pod sochou, síní se nesl tlumený nářek několika Druhých, kteří měli k Paulovi blízko, a nikdo nevěděl, co dělat.

Pak se na prahu síně objevila Hurleyho zavalitá postava. Stačil mu jeden pohled, aby pochopil, že přišel pozdě.

Richard ho tiše seznámil s tím, co se stalo. Hurley zašel k Craigovi, položil mu ruku na rameno a snažil se mu beze slov předat alespoň trochu útěchy. Neměl pocit, že by se mu to povedlo.

S Richardem vyšli ven ze síně.

„Co to je, Hugo? Co to tam je? Bůh ví, že už jsem toho tady viděl hodně… ale tohle…“ Richard zatřásl hlavou.

„Je to obrovskej vývěr energie, co je v jeskyni pod Ostrovem. Pásmo silnejch časoprostorovejch poruch. Ještě toho moc nevím, je to tam pár hodin. Musíme to prozkoumat.“

„Jak se to…“

„Udělal to on,“ kývl Hurley bradou směrem na sever. „Usoudil, že mu moc zasahujeme do jeho věcí a tohle je trest. A prevence.“

Richard nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Šíří se to? Pohybuje se to?“ To byla hlavní otázka, která teď Druhé trápila.

„Zdá se, že ne. Anebo aspoň ne moc. Moc toho zatím nevím,“ zopakoval Strážce.

Chvíli bylo ticho, které pak prolomil znovu Hurley. „Půjdu to obhlídnout. Půjdeš prosím se mnou?“

Richard přikývl. Zašel informovat Druhé, že odchází v doprovodu Hurleyho a že se snad brzy vrátí.

Vrátil se s velkou pevnou plachtou. „Craig… jeho bratr prosí, abychom přinesli jeho tělo, pokud to půjde. Musíme ho pohřbít.“

Hurley smutně přikývl. „Uvidíme, co se dá dělat.“

Uvnitř už byl rozhodnutý, že Paulovo tělo ze zóny vynese, ať to stojí, co to stojí. Aspoň tohle Druhým dlužil. Měl obrovský pocit viny – pod jeho vedením postihla Ostrov další pohroma a on nedokázal zabránit tomu, aby si vyžádala oběti z řad jeho lidu.

* * *

Richard ho dovedl k místu, kde Paula ztratili. Bylo jasné ráno. Vzduch se tetelil a bylo nepřirozené ticho.

V pásmu leželo zhroucené, bezvládné tělo.

„Richarde, já ho přinesu. Můžu tam na chvíli vkročit. Jsem proti tomu nějak imunní. Už jsem tam dneska byl dvakrát a není to tak hrozný.“

Richard přikývl.

„Kdyby se cokoli dělo, hlavně za mnou nechoď.“

Hurley by toho nejraději řekl ještě víc, ale věděl, že nesmí – to, co se mu honilo hlavou, by mohlo vyděsit i Richarda. A tak jeho další instrukce zůstaly nevyslovené. Pokud nevyjdu ven, jdi do vašeho tábora, rozestavte podél pásma hlídky od západního pobřeží tak daleko, jak to půjde, a nedovolte, aby tam už kdokoli další vkročil. Pak čekejte, až přijdou Ben s Waltem. A pak si z nich zvolte nového Strážce. Každý z nich by to zvládl.

Pak vzal plachtu a vešel do pásma k mrtvému muži. Opět ho obklopilo šumění a šepot. Necítil na sobě nic neobvyklého, když to srovnal s předchozími vstupy. To bylo dobré.  

Když se však sklonil k nehybnému tělu natolik blízko, aby přes tetelení vzduchu uviděl víc, v první chvíli se v šoku odvrátil. Přitiskl si ruku na ústa a nos v očekávání přívalu mrtvolného puchu… ale kupodivu nic necítil. Podivná šumivá a tetelivá substance ve vzduchu očividně bránila přenosu nejen vzduchu, ale i vůní a pachů. Všecko zpomalovala.

Hurley věděl, že se nesmí dlouho zdržovat. Rozložil plachtu vedle těla, sklonil se k němu, vzal je do náručí a ze všech sil se snažil nepřipouštět si, co to vlastně drží. Nesměl se poddat odporu. Tomu nešťastnému muži i dalším Druhým to dlužil.

Položil tělo do plachty, přehodil přes ně okraje, vzal tělo znovu do náručí a pomalu zamířil směrem k Richardovi.

Na vůdci Druhých byla patrná obrovská úleva, když Hurley i s tělem vyšel ven. Vzápětí úlevu vystřídala hrůza a odpor. Oba muže ovanul silný zápach.

Ani Hurley to nečekal. Když pochopil, co se děje, zadržel dech a rychle tělo položil na zem. Poodstoupil o kus dál za Richardem.

Richard si na obličeji držel dlaň. „Co to proboha… Vždyť se to stalo před pár hodinami. Ještě ani nemohl začít rozklad!“

„Vypadá, jako by tam ležel čtrnáct dní,“ upřesnil tiše Hurley. „Nedívej se na něj. Není to hezkej pohled.“

„Jak se něco takového může stát?“

„Nejspíš to dělá ta časoprostorová anomálie,“ řekl Hurley. „Když jseš tam uvnitř, máš pocit, že se všecko zpomaluje. Ale ve skutečnosti to zpomalování není. Je to propadání v čase, myslím.“

* * *

Poodnesli plachtu s tělem zesnulého muže o kus dál, aby se mohli lépe soustředit na základní ohledání nebezpečného pásma. Hurley si půjčil Richardův nůž, uřízl dlouhou větev a napíchl na ni kus čerstvého ovoce. Pak plod vstrčil do tetelícího se pásma.

Během několika desítek sekund zralý plod popraskal. Šťáva stékala po slupce jako husté slzy. Richard s Hurleym to viděli jen mlhavě, i když plod byl jen na samém okraji pásma. Pak se začala projevovat hniloba.

Hurley větev vytáhl. Shnilé ovoce se už na ní neudrželo a spadlo jim k nohám, kde se rozpláclo.

„Bože na nebi. Vypadá to, jako by to leželo několik dní na slunci,“ vydechl Richard.

Hurley přikývl. Oběma mužům bylo jasné, co to znamená a co to znamenalo pro nešťastného Paula. Když vkročil do pásma, začalo se jeho tělo – zaživa – chovat, jako by bylo už nějakou dobu mrtvé. Začal se rozkládat zaživa.

Chvíli oba mlčeli.

Pak si Hurley našel velký, kulatý černý kámen, pečlivě si ho prohlédl, aby si ho zapamatoval, a hodil jej na do pásma. Nečekal, že se rozloží na písek, to ne. Ale to, co se stalo, ho stejně překvapilo. Kámen, který před vnikem do pásma letěl normální rychlostí, se v tetelícím vzduchu zpomalil. Zpomaloval, zpomaloval… až zmizel.

„Počkej tady,“ kývl na Richarda a co nejrychleji se vydal do pásma do míst, kam letěl kámen.

Kámen tam nebyl.

Nebyl ani na druhé straně za pásmem. Nebyl nikde.

* * *

Zůstali u pásma několik hodin. Vyznačili jeho okraje a pak čekali, zda se tetelící vzduchu nepřelije přes značky. Naštěstí se to nestalo.

„Zdá se, že to je v klidu,“ řekl nakonec Hurley.

„Aspoň nějaká dobrá zpráva,“ řekl tiše Richard.

Pak se na Hurleyho zadíval. „Co máme dělat, Hugo?  Na jih směrem k vám teď nemůžeme a na severu se to nebude líbit jemu. Co teď?“

„Dejte nám jeden, dva dny. Chci ještě něco vyzkoušet, ale bude to chvíli trvat,“ řekl Hurley. „Možná mě něco napadá. Teď se musíš vrátit ke svejm lidem. Dneska už zažili dost velkej šok na to, aby ještě pohřešovali svýho vůdce.“

Richard se se směsí odporu a smutku zahleděl směrem k Paulovu tělu, zabalenému v plachtě.

„Navrhnu lidem, aby měl pohřeb ohněm,“ řekl tiše.

„To je dobrý nápad,“ přikývl Hurley.

„Zvládneme ho donést blíž k našemu táboru?“

„Snad jo.“

Zvládli to.

* * *

Walt pomalu pootevřel oči. Zabodlo se mu do nich denní světlo. Nebylo mu vůbec dobře. Připomínalo mu to stav, který zažil asi před rokem, když jeden z kamarádů zlákal celou jejich partu, aby se u něj doma opili. Když se pak Walt ráno vzbudil, připadal si nejprve ohromně v pohodě – jako ten, co se jako king propil celou nocí a ráno všem ukáže, jak na to. Ale jen se pokusil zvednout z poltáře, pochopil, že to nebude taková legrace. A potom, s první vlnou bolestí, která se mu provalila hlavou a zůstala tam rezonovat, přišly útržkovité vzpomínky na včerejší večer. Ještě několik dní poté se pak za sebe styděl. Jediným štěstím bylo, že jeho kamarádi na tom byli tenkrát podobně.

Tahle kocovina měla podobný průběh.

Otevřel oči pořádně. Vedle jeho lůžka seděl Ben a v jeho pohledu Walt viděl starost a napětí. V tu chvíli se mozaika útržků vzpomínek v jeho hlavě složila a vytvořila obraz událostí, který by si ze všeho nejraději vymazal z hlavy.

„Ahoj, Walte,“ promluvil na něj Ben. „Jak ti je?“

„Mizerně,“ zamumlal Walt.

Ben mu pomohl posadit se a podal mu lahev vody. Když se chlapec napil, udělalo se mu trochu lépe. Znovu se složil na polštář. Měl strach se zeptat… ale musel.

„Bene… je to tam pořád?“

Ben zachmuřeně kývl. „Nejspíš ano. Hurley tam šel už před několika hodinama a pořád se nevrací. Kdyby to bylo v pořádku, byl by už dávno zpátky.“

Tohle nemohlo být v pořádku, věděl Ben. Černý naprosto přesně věděl, co dělá. Chtěl se pomstít a odříznout Hurleyho tábor od zbytku Ostrova. Neudělal by to jen kvůli děsivému efektu na pár hodin, to nebyl jeho styl.

Walt se otočil ke stěně stanu. Cítil se příšerně. Kousal si rty, aby se nerozplakal. Tohle se stát nemělo. A způsobil to on sám – způsobil to ten jeho slavný plán, jak ponouknout malého Charlieho, aby se začal dožadovat přesunu.

„Zlobí se na mě Hurley hodně?“ vypravil ze sebe Walt po chvíli.

„Ne,“ snažil se ho uklidnit Ben. „Nebyla to tvoje vina. Věděli jsme, co děláš, a měli jsme si domyslet, že se o tom dozví i on. Tohle byla chyba nás všech.“

„Ale já jsem to začal. A kdybych se v noci nenechal vylákat tím Vincentovým štěkotem…“ Waltovi se zadrhl hlas v hrdle.

Ucítil na rameni Benovu ruku. „Šels chránit to, na čem ti záleží. Udělal by to každý normální člověk.“

„Já vím, ale…“

„Měls nás vzbudit, to je pravda,“ řekl Ben. „Ale teď už se tím netrap. Už s tím nic nenaděláme.“

* * *

Hurley se vrátil se špatnými zprávami. Zasáhlo to všechny – Ben znal oba bratry celý život a Walt je také začínal mít rád. Craig s Paulem ho několikrát učili o Ostrově a on se s nimi cítil dobře.

Odpoledne se k pásmu vydali všichni. Začali na západním pobřeží a šli podél tetelícího se vzduchu na východ. Když se dostali do míst, kde nad ránem Walt musel pásmo vytvořit, zastavili se. Walt chvíli hleděl do pásma a do míst na druhé straně. Nechtěl sice, ale v hlavě se mu začaly automaticky odvíjet vzpomínky na to, co nad ránem musel absolvovat. Když zavřel oči, zase byl zpět v těch chvílích, cítil vyčerpání, slyšel dětský křik a utíkal v hrůze, že ho dostihne černý oblak.

Vzpomněl si, jak jím ta hrůza lomcovala a neřízeně tryskala z jeho mysli na všechny strany v čase i v prostoru. Uvědomil si, že jeho noční zážitek prosákl do jeho snů před Vánocemi. A pak mu došlo to nejhorší. Z obou událostí, z nočního prožitku i ze sna před čtrnácti dny, to prosáklo ještě někam.

„Slečna Jonesová,“ zasténal Walt, když si uvědomil, co udělal.

„Cože?“ obrátili se k němu Ben s Hurleym.

„Ta novinářka z Los Angeles. Já… já se s ní v noci asi propojil. Všecko jsem jí to nacpal do hlavy. Ona… to viděla.“

Věděl, že to viděla. Když se mu v noci před očima míhaly všechny možné obrazy, skončily na výjevu vytřeštěně zírající, nehnutě ztuhlé ženy. V noci nedokázal vyhodnotit, co to znamenalo, ale teď to věděl. Takhle to vypadalo, když se někomu naboural do hlavy a dotyčný zrovna nespal. A Chrisin vytřeštěný výraz mluvil za vše – byla svědkem něčeho hodně ošklivého. Viděla to a slyšela to, co viděl a slyšel on.

Walt se zoufale pěstmi opřel o jeden z větších stromů a o zaťaté ruce si opřel čelo. „Já jsem to tak strašně podělal. Ona… se ke mně chovala tak hezky, věřila mně a já jí vrátím tohle.“

„Walte,“ oslovil ho opatrně Hurley. „Tohle můžeš dát do pořádku.“

Chlapec se rychle otočil. Po tvářích mu tekly slzy, naštvaně si je otřel hřbetem ruky. „A jak asi? Můžeš mně říct jak asi? Už s ní komunikovat nemůžu. Bojím se toho. A ona určitě taky. Strašně se to zvrtlo a bojím se, že to bude čím dál horší!“

Hurley zoufalého Walta chvíli pozoroval.

„Walte… ty umíš na dálku pohybovat věcma, že?“

Walt neochotně přikývl.

„No… a dovedl bys na dálku pohybovat i s tužkou?“

„Jasně,“ zamumlal Walt. „A co jako…“ Pak mu to konečně došlo. „Ty myslíš… že bych jí měl napsat?“

„Dokážeš to, ne?“

* * *

Rozhodli se, že budou pokračovat ještě dál. Chtěli se dostat alespoň do poloviny šířky Ostrova, aby věděli, jak pásmo vypadá v různých místech. Nebylo všude stejné, někde se zdálo být širší, někde užší. Někde se vzduch tetelil víc, jinde méně.

Kolem pásma bylo všude hrobové ticho. Zvířata i hmyz se mu vyhýbala a dokonce už i rostliny začaly svými větvemi nebo listy uhýbat. Nebylo vidět, do jaké výšky to sahá; vzduch se tetelil všude, kam až dohlédli nahoru. Nedalo se tedy počítat s tím, že by překážku bylo možné nějak překonat. Hurley si tiše povzdychl; jeden z nápadů, jak problém doslova překonat, byl marný.

Šli dál.

Najednou se Hurley s úžasem zastavil. Ben a Walt se zastavili pár kroků za ním. „Co se děje?“

Hurley se sklonil a zvedl cosi z trávy. Ukázal oběma společníkům velký oblý černý kámen. Moc dobře si ho pamatoval z dopoledne.

„Kámen?“ podivil se Walt.

„Tenhle kámen jsem ráno hodil do pásma a neviděl jsem ho dopadnout,“ řekl Hurley.

„Mohl se nějak odrazit,“ navrhl chlapec.

Ben mlčel; čekal, jaká další zlá zpráva s kamenem přišla. Znal Hurleyho lépe než Walt a věděl, že kdyby se kámen mohl odrazit, nebyl by z něj Strážce tak zaskočený.

„Hodil jsem ho o několik kilometrů dál, kousek od pobřeží. Nemohl se sem odrazit.“

„Jak se sem teda dostal?“ nechápal Walt.

„Prošel prostorem.“

Ben pochopil. „Časoprostorová anomálie,“ pronesl s důrazem na slovo prostorová.

Hurley přikývl.

„Vypadá to, že některý věci v pásmu neskončí nebo jím neprojdou napřímo. Najdou si nějakou jinou cestu. Nebo zkratku.“

„A my nevíme, kde vypadnou.“ Ben na něj plynule navázal.

Hurley přikývl.

„Musíme se tomu za každou cenu vyhnout. Je to pěkně nebezpečný – představ si, že jdeš kolem pásma a najednou z něj něco vyletí. Může jít o život.“

Ben zíral do tetelícího se vzduchu.

„Střelba.“

„Cože?“

„Nesmíme střílet. My ani naši lidi na severu. Pokud do pásma vletí střela, může vyletět kdekoli jinde. A dokáže pak letět ještě hodně daleko.“

„Jak moc?“ zeptal se Walt s nepříjemným pocitem.

„Někdy až stovky metrů.“

„To je skoro až do našeho tábora,“ řekl udiveně chlapec.

„Jo. Ve chvíli, kdy někdo vystřelí směrem do pásma, může neúmyslně někoho dalšího, včetně nás, zabít.“

Do jejich debaty vstoupil Hurley. „A taky to znamená, že když vystřelíš po něčem na druhé straně, nikdy se netrefíš.“

Ben si to shrnul. „Takže to znamená, že od téhle chvíle nikdo z nás nebude v blízkosti pásma střilet. Ani my, ani naši na severu. Nemůžeme ani lovit, ani…“

„Ani se bránit, kdyby nás někdo napadl,“ potvrdil Hurley.

Vydali se zpátky. Pro dnešek těch špatných zpráv bylo dost.