811 - Eloisina volba

Ben v noci poté, co jej a Walta v džungli napadl oblak černého kouře, téměř nespal. Všecko se mu převracelo v hlavě a nedovolilo mu odplout do spánku. Přemítal o úkolu, kterým jej Hurley pověřil, a o tom, co se stalo pak. Strážce Ostrova mu svěřil výchovu mimořádného mladého člověka… a on jej hned následujícího dne bezděky dovedl do obrovského nebezpečí. Ben se cítil příšerně. Opět málem selhal.

Hned ráno si šel promluvit s Hurleym. Strážce seděl na svém obvyklém místě na útesech, ale obrátil se k přicházejícímu pobočníkovi ještě dříve, než ho mohl slyšet. Pozoroval ho, jak k němu přichází s očima podlitýma temnými kruhy z nevyspání.

„Dobrý ráno, Bene. Promiň, ale vypadáš příšerně. Spals vůbec?“

„Trochu ano,“ zalhal Ben. Hurley věděl, že to není pravda, ale nevyvracel mu to.

„Hugo… chci jít za Eloise. Musím si s ní promluvit. Jen jsem chtěl, abys o tom věděl.“

„Jasně,“ odtušil Hurley. „Cesta do síně je bezpečná. A řekneš mi, o čem s ní chceš mluvit?“

Ben přikývl, na tom, co ho trápilo, nic nebylo. Hurley už to vlastně stejně věděl.

„Chci se s ní poradit. Je to jediná osoba na Ostrově, která vychovala dítě a mladého člověka až do dospělosti.“

„Bene,“ zadíval se na něj Hurley laskavě. „Nemusíš se s nikým radit. Ty to umíš.“

„Ne,“ zarazil ho tvrdě Ben. „S Alex jsem to nezvládl.“

Chvíli oba mlčeli. Pak Hurley promluvil znovu. „V něčem ale máš pravdu. Nejde o to, že bys nedokázal vychovat mladýho člověka. Jde o to, co je to za člověka. Walt je výjimečnej kluk. A Eloise ví, jaký je vychovávat výjimečnýho kluka.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Ben.

„Smím jí říct o všem, co se stalo a cos mi řekl?“ ujistil se ještě, než odešel.

„Ovšemže jo, Bene,“ řekl důrazně Hurley. „Chci mezi svými lidmi co nejmíň tajemství. Řekni jí všecko. Stejně si myslím, že už většinu ví.“

* * *

Zanedlouho Ben dorazil do síně pod sochou. Cesta byla klidná, všude se ozývaly jen zvuky džungle. Ostrov v tuto chvíli vypadal jako idylické místo. Ale jen vypadal.

Když požádal Eloise, zda by si s ní mohl soukromě promluvit, stará žena nevypadala příliš překvapeně. „Ovšem, Benjamine. Předpokládám, že budeš chtít jít ven, že?“

Zamířili k východu ze síně. Richard se zadíval jejich směrem a věnoval Elosie významný pohled. „Půjdu sama, Richarde,“ zareagovala žena.

Benovi to přišlo hloupé. Richard byl jeho přítelem a dříve loajálním pobočníkem a teď s Eloise tvořili vůdcovskou dvojici. „Řeknu ti o tom později, Richarde, jestli to bude možné. Ale teď bychom si potřebovali promluvit sami.“

Richard se samozřejmostí přikývl. Za více než stovku let svého života už toho zažil tolik, že ho chvíle tajnůstkaření nemohla vyvést z míry.

Ben s Eloise se vydali do džungle, stejným směrem, kterým včera vyrazil Ben s Waltem a Richardem, aby nakladli pasti. Stále se však drželi v blízkosti Tawaret a stanice Orchid. Tam bylo bezpečno.

Chvíli šli beze slova, Ben kontroloval pasti, znovu je nastražoval a v několika málo případech sebral drobnou kořist, která v pastech uvízla. Pak se s Eloise posadili na vyvrácený kmen.

„O čem chceš mluvit, Benjamine?“ Stará žena upřela na Bena pronikavý pohled.

„O dětech.“

Žena se pousmála. „To je… zajímavé téma.“

„Asi sama víte, proč tu jsem. Na Ostrov se vrátil ten chlapec. Walt.“

„Ano, vždyť jsem u toho také byla,“ souhlasila Eloise. „Ten hoch je velice zvláštní. Ostrov ho musí strašlivě přitahovat.“

„Ano,“ potvrdil Ben. „I proto jsme si ho před několika lety stáhli k sobě. Eloise… Hugo mi ho dal na starost. Mám na něj dohlédnout. Prý potřebuje někoho, kdo ho povede. A podle Huga to mám být já.“

„Hugo by měl vědět, co dělá,“ poznamenala zlehka Hawkingová.

Ben zavrtěl hlavou. „Je to… Zní to šíleně. Pane bože, Walt dokáže sám pohnout… Ten kluk dokáže strašné věci.“ Chvíli mlčel. „A teď ho Hugo dá na starosti mně.“

Hawkingová po odmlce odpověděla. „Je to pochopitelné. Jsi jeho pobočník. Svěřil ho člověku, kterému věří. Ten chlapec je pro Huga důležitý. A nejen pro něj. Myslím, že je důležitý pro celý Ostrov.“

„Právě proto,“ rozhodil rukama Ben. „Nevím, jestli to dokážu. Vychovával jsem dceru, a ta… už nežije. Lidé od vašeho muže ji zavraždili. Nedokázal jsem ji ochránit. Tak jak mám, zatraceně, vychovat kluka, na kterém navíc záleží celému Ostrovu?“

„Benjamine,“ zadívala se na něj Hawkingová. „To, že jednou selžeme, neznamená, že selžeme i příště. Kdyby to tak bylo, nikdy bych se na Ostrov nevrátila.“

„Vy jste jiná,“ potřásl hlavou Ben.

„Ne, to tedy nejsem, Benjamine. Všichni děláme chyby. Ale většinou dostaneme šanci se z nich poučit a snad je i napravit. Já už jsem tu šanci dostat neměla, ale…“  Na chvíli se odmlčela. „Přesto jsem tady. A on také.“

Ben se na ni zahleděl. „Mluvíte o…?

„Samozřejmě. O svém synovi.“

„Právě o něm jsem s vámi chtěl mluvit. Váš syn byl... je výjimečný. Podobně jako Walt."

„Nevím, zda ti dokážu poradit. Walta příliš neznám, ale zdá se mi dost divoký, impulzivní. Musí se se svými schopnostmi naučit zacházet. S tím nemám žádné zkušenosti. Daniel byl úplně jiný. Jeho výjimečnost spočívala a spočívá v jeho obrovské inteligenci, jinak byl klidné a poddajné dítě,“ vzpomínala Hawkingová. „Vlastně až moc,“ dodala s povzdechnutím.

* * *

„Něco mi o tom chlapci pověz,“ vybídla Eloise Bena.

„Hodně už jste viděla sama. Má obrovské schopnosti. Vypadá to, že ovládá telekinezi a telepatii. Dovede pohybovat věcmi na dálku, dovede vytvářet dočasné hmotné iluze a umí komunikovat s lidmi ve snech nebo ve změněném stavu mysli. Je to neuvěřitelná koncentrace schopností. Až se mi nechce věřit, že se ten kluk narodil mimo Ostrov.“

„I to se někdy stává,“ souhlasila Eloise. „Ovšem nějaký vliv tam musel být. I proto ho tohle místo tak přitahovalo.“

„Z povahového hlediska… Musí to tady mít strašně rád a snaží se být prospěšný. Hugovi pomohl otevřít ten průchod, i když ho to muselo nesmírně vyčerpávat. Chce pro Ostrov něco dělat za každou cenu, chce sem zapadnout a myslím, že se trochu chce i předvést. Jako by si připadal nedoceněný. Ale žene ho to do neuvážených akcí. Skoro nic o Ostrově neví a… přitom strašně moc dokáže.“

„To je děsivě nebezpečná kombinace,“ řekla Eloise. Chvíli přemýšlela. „Ostrovní děti, alespoň ty výjimečné, takové bývají. Buď o svých schopnostech vědí a to jim dává vysoké sebevědomí… nebo své dovednosti považují za zcela normální a těžko umí odhadnout jejich dopady na okolí.“

„Váš syn takový není, ne?“ podotkl Ben.

„Daniel vždycky věděl, že má výjimečný talent. Není přehnaně sebevědomý, prostě jen… ví, co dokáže. Ale i on dovede být unáhlený. Dokud pracuje na nějakém problému, zacílí mysl na něj a všecko je v pořádku. Ale jakmile přemýšlí o relativně normálních věcech… Jeho mysl občas předběhne jeho rozvahu a on pak rychleji mluví, než domýšlí důsledky.“

Eloise se pousmála, ale úsměv ji přešel, když si vzpomněla na Danielovy neúmyslné, ale o to nebezpečnější poznámky na Ostrově. Lovecraft, panebože. Zadoufala, že teď už její syn někde v klidu bádá nad zápisníky, které mu dala, a nezaplétá se do věcí, které by jeho bleskurychlou bystrou mysl mohly dovést nejen na nebezpečná scestí, ale dokonce by díky ní ta scestí mohl prolétnout… a zastavit se až tam, odkud už nebude návratu.

„Co bych podle vás měl dělat s Waltem, Eloise?“ položil Ben po chvíli ticha tu nejzásadnější otázku.

„Vysvětluj mu, jaké může mít jeho konání důsledky,“ odvětila okamžitě Eloise. „Otevřeně a upřímně. U takového dítěte jiná cesta není. Pokud mu budeš lhát, dřív nebo později to zjistí a bude konec.“

Nelhat. Ben si nebyl vůbec jist, jestli to vůbec dokáže. Lži, ať už nevinné nebo větší, byly přirozenou součástí jeho života. Staly se součástí jeho vůdcovství u Druhých. A teď byl postaven do situace, kdy lži mohly zničit to, co dostal za úkol. Bena napadlo, zda mu Hurley nesvěřil Walta i proto, aby pobočníka naučil jednat otevřeně. Když nad tím Ben uvažoval, uvědomoval si, že ho jeho lži většinou k ničemu dobrému nepřivedly. Když zalhal o jedné z nejdůležitějších věcí ve svém životě – o svém vztahu k Alex – byly následky okamžité a příšerné.

„A pak je tu ta nejdůležitější věc, Benjamine,“ řekla Hawkingová po chvíli. Ben se vytrhl z myšlenek a podíval se na ni. Eloise byla vážná, vážnější než obvykle.

„Nikdy ho nemanipuluj k tomu, co si myslíš, že by měl dělat. Snaž se ho udržet stranou od věcí, které nesmí a které jsou skutečně nebezpečné. Ale nesnaž se ho přimět k tomu, aby dělal konkrétní věci. Dej mu svobodu. Už přichází do věku, kdy důvěru a svobodu ocení.“

„Vy o manipulování dětí víte svoje, viďte,“ řekl Ben ostřeji, než měl v úmyslu. Ale když si vzpomněl na svoje nešťastné dětství, kdy i on sám byl obětí dominantního otce, nedokázal o podobných věcech mluvit klidně.

Eloise se odvrátila.

* * *

„Zničili jsme jim život,“ promluvila po chvíli. „Všem třem. To, jak jsme jim lhali a manipulovali jimi… Charles byl odjakživa přesvědčen, že většina lidí je na světě proto, aby mu pomáhala plnit jeho cíle. Bohužel si to myslel i o vlastních dětech.“

Ben se zatvářil zhnuseně. Věděl, že to z jeho strany není úplně spravedlivé, i on sám svým lhaním často lidi dostával tam, kde je mít chtěl. Ale z Charlese Widmora, kterého k smrti nesnášel a tušil, že se o něm dozví další nelichotivá fakta, se mu dělalo opravdu nanic.

Eloise hleděla do dálky. Ben pochopil, že s ním stará žena nešla kvůli tomu, aby mu poradila. Šla s ním do džungle proto, aby se mohla vypovídat. Druhým o svých rodinných záležitostech patrně vyprávět nechtěla. Respektovaná vůdkyně se přece nebude zpovídat, kdy a jak udělala jakou chybu. Natož když šlo i o její vlastní rodinu.

„To, co jste udělali Desmondovi a Penelope, je neodpustitelné,“ řekl po chvíli. „Co by se vám bývalo stalo, kdybyste řekli pravdu? Všecko by bylo úplně jinak. Oba mohli žít svoje životy a být spokojení.“

„Potřebovali jsme, aby to bylo takhle. Od jejich dětství jsem věděla, co se bude dít, když o sobě nebudou vědět. Víš přece, že jsem dokázala vidět do dalších alternativ reality,“ vysvětlila Eloise, i když věděla, že Ben to ví. „Věděli jsme, že Charles jednou bude muset z Ostrova odejít a on věděl, že se bude chtít vrátit zpět. A věděli jsme, že to sám nedokáže. Potřeboval k tomu Desmonda, kterého to k Ostrovu nesmírně táhne, pokud se dostane jen trochu na dosah. Ale kdybychom ho nechali jít jeho vlastní cestou a kdyby se nikdy nezamiloval do Penelope… nejspíš by se k Ostrovu ani nepřiblížil. A Charles by to místo už nenašel.“

„Kéž by,“ utrousil Ben.

„Tohle mu nemůžeš mít za zlé,“ odvětila ostřejším tónem Eloise. „Zrovna ty ne. Ty sám nejlíp víš, jak moc dokáže mít člověk tohle místo rád a jak moc se s ním nechce rozloučit.“

Charles neměl rád místo, ale možnosti, které to místo skýtalo, pomyslel si Ben rozzlobeně. Ale raději mlčel.

„Udělali jsme jim strašné věci,“ vrátila se Eloise tam, odkud začala a co ji očividně trápilo nejvíc. „O Desmondovi a Penelope rozhodoval vždycky Charles, byly to jeho děti. Ale Daniel byl můj. Od začátku jsem věděla, co z něj vyroste a jaký bude. A věděla jsem, co musím udělat. Zničila jsem mu život. Byl to hodný a poslušný chlapec, který se snažil dělat ty správné věci a dělat lidem radost… a tak nedostal šanci se z toho vymanit. To Desmond byl jiný a stavěl se na zadní. On tu šanci aspoň dostal. Ale Daniel…“

„Když teď byl tady na Ostrově, nepůsobil jako zničený člověk,“ namítl Ben. „Podivín ano. Ale vlastně celkem šťastný.“

„V té realitě, ze které ho Desmond přivedl, z toho vyvázl celkem dobře. V jiných dopadl mnohem hůře. Pamatuješ si na něj, když se sem dostal po havárii letu Oceanic?“

Ben neurčitě pokrčil rameny.

„Byl naprosto zničený. My…. my jsme ho obětovali. Od začátku věděl, co musí dělat, a dělal to. Pak se pokusil jít si svojí cestou, našel si děvče… a my věděli, že to nemůžeme dovolit. Charles mu udělil mimořádný grant na podporu jeho výzkumů abnormalit časoprostoru. Věděli jsme, že když dostane nadstandardní možnosti, dovede ho to k určitým pokusům, které způsobí…“ Eloise to ani nedořekla. „Zničili jsme ho a pak jsme ho zase milostivě postavili na nohy, aby udělal to, co jsme od něj chtěli.“

„Co to bylo?“ zeptal se Ben, i když odpověď tušil. „Neumím si představit cíl, pro který bych měl obětovat štěstí svého dítěte.“

Kdyby jen štěstí, pomyslela si Eloise. Štěstí je pořád méně než život. My jsme obětovali i Danielův život.

„Chtěli jsme od něj to samé, co od Desmonda. Charles využil oba své syny ke stejnému účelu, ale oba nechal jít naprosto odlišnými cestami. Nakonec mu pomohli oba dva. Bez jednoho ani bez druhého by to nejspíš nešlo. Potřebovali jsme, aby nás Daniel přivedl zpátky na Ostrov,“ vzpomínala Hawkingová.

„Cestu k Ostrovu nám mohly najít i ostatní ostrovní děti. Charles našel a najal Milese a tu archeoložku, ale k nalezení samotného průchodu na Ostrov byl nezbytně nutný můj syn. Nebýt něj, dostali by se sice k Ostrovu, ale kroužili by kolem a nikdy by se bezpečně nedostali skrz ochrannou bariéru. To Daniel vypočítal souřadnice a směry bezpečných koridorů, kterými se tam dalo dostat. Dokud se do dění zapojovali jen mladí z Ostrova, šlo to celkem dobře. Kdo se tu narodil nebo tu nějakou dobu strávil, má pro tohle místo určitý cit. Ale pak se do toho zapletli Charlesovi žoldáci a… sám, víš, co se dělo potom. Daniel nakonec zemřel. Byla to celé moje vina. Celou dobu jsem věděla, že se z výpravy na Ostrov nevrátí. Ale přesto jsem ho sem poslala.“

„Nechápu to,“ řekl Ben. „Chtěli jste od něj, aby vás přivedl na Ostrov. To přece splnil. Proč se pak prostě nevrátil, stejně jako ten pilot?“

„To přesně sama nevím. Možná jsme ho nalákali až příliš. Přesvědčili jsme ho, jak je Ostrov úžasné místo, že tady najde všecko, co mu v životě schází… A ona to byla pravda. Opravdu našel to, co mu chybělo. Získal tady přátele. Podle Charlese se dokonce znovu zamiloval. To bylo něco, co jsme mu většinu života zakazovali, házeli jsme mu klacky pod nohy… Bylo by pochopitelné, že zůstal. Jenže nakonec ho jeho výzkumy ho dovedly k nebezpečným závěrům… a on se rozhodl, že zasáhne do běhu věcí a že pomůže lidem, na kterých mu záleželo. Chtěl za každou cenu odvrátit havárii letu 815.“

Ben na starou ženu zíral. Věděl, že se v mezičase mezi jeho odchodem a návratem na Ostrov děly šílené věci, ale že byly až takhle závažné, to netušil. „Jak by to mohl udělat?“

„Daniel strávil dlouhou dobu ve výzkumném centru Dharmy v Ann Arbor v Michiganu. To je také velice zajímavé místo… Navázal tam na svoje výzkumy z Oxfordu a došel k závěru, že když se mu podařilo vrátit se v čase, může změnit vývoj událostí tak, aby k některým událostem nakonec nedošlo. Jenže… Nevím, jak moc své výzkumy ovlivňoval on sám. Víš něco o kvantové mechanice, Benjamine?“

Ben pokrčil rameny. „Obecné málo. Když vás tak poslouchám, myslím, že nevím nic.“

„V kvantové mechanice se pracuje s předpokladem, že do experimentů zasahuje i osoba experimentátora. Zkrátka… vlnění a částice na určité úrovni jako by se přizpůsobovaly jednání a očekávání výzkumníka. A pokud Daniel bádal s touhou změnit budoucnost…“

„…tak závěry jeho výzkumu byly, že budoucnost lze změnit,“ pochopil Ben.

Eloise přikývla. „Rozhodl se, že zabrání vybudování stanice Swan. Víš, která to byla.“

Ben se ušklíbl. Na stanici Swan nemohl zapomenout. V roce 2004 tam strávil několik velice nepříjemných dnů v zajetí trosečníků z letu 815. Dodnes na to nerad vzpomínal.

Hawkingová pokračovala. „Havárie elektromagnetu, kterým Dharma stanici vybavila, nakonec byla bezprostřední příčinou pádu letu 815, to je pravda. Jenže Daniel nevěděl o dalších vlivech. I kdyby vybudování stanice zabránil, let 815 by stejně havaroval. Selhání elektromagnetu byla jen vhodná záminka. Kdyby tam žádný elektromagnet nebyl, to letadlo by spadlo kvůli selhání motorů, nebo by se mu náhle odlomilo křídlo, nebo by pilot zešílel a namířil si to i s letadlem doprostřed oceánu. Věci by si našly svou cestu, jak se mají udát. Události plynou jako řeka. Je jí jedno, jestli obteče balvan z jedné nebo druhé strany… ale vždycky se nakonec vrátí do svého koryta.“

„A opravdu to tak je?“ zeptal se Ben. „Je možné změnit minulost, nebo to nelze?“

„Kéž bychom to věděli,“ povzdychla si Eloise. „V těchto otázkách se rozcházejí výsledky experimentů i teoretických výpočtů u největších odborníků z oboru. Nevíme, Benjamine. Já se kloním k tomu, že to nelze. Daniel došel k závěru, že to lze. Jisté je, že my jsme to nedokázali. Ale zda to bylo proto, že to absolutně nelze, nebo jsme to dělali špatně… to bůh suď.“

„Nebudu se ptát, odkud tohle všechno víte.“

„Není na tom nic složitého. Víš, že jsem dokázala vidět skrz. A navíc…  když Daniel při návratu do minulosti zemřel, zůstal mi jeho deník. Byly tam neuvěřitelně cenné informace.“

Její syn, o kterém téměř celé odpoledne mluvila v minulém čase, v tu chvíli o stovky kilometrů dál seděl nad svým starým deníkem. Nezabýval se však těmi neuvěřitelně cennými informacemi, ale nechápavě přemítal, odkud se vůbec vzaly. A obrovskou část soustředění mu ukrádal jiný problém. Problém, který byl zvědavý, zrzavý… a který právě měl v rukou jeho pistoli a několik cenných informací k tomu. Eloise měla v některých věcech pravdu. Její syn už sice nebyl nešťastný a zničený mladý muž, ale schopnost zmatkovat a jednat unáhleně v sobě měl stále. Záleželo jen na tom, v jakých podmínkách se svého občasného přešlapu dopustí a jak velké následky to bude mít.

* * *

Ben přemýšlel. To, co mu Eloise řekla, mu stále nedávalo smysl. Měl pocit, že mu stále chybí zásadní kus informací. Daniel po havárii letu 815 splnil to, co od něj rodiče očekávali – pomohl jim dostat se zpět na Ostrov. Pak se stala tragédie. Ale to nevysvětlovalo, proč ho Eloise po dlouhých letech nechala dovést zpět z jiné reality. Ben si nemyslel, že by to bylo jen proto, aby mohla napravit svoje mateřská selhání a získat syna zpět. Mohla s ní sice pohnout smrt Charlese a Penelope, kdy si uvědomila, že teď zůstala úplně sama jen s Desmondem, který ji nenávidí, a mohla o to víc začít litovat toho, co udělala Danielovi. Ale tak tvrdá a odhodlaná žena jako Eloise by jen kvůli svým výčitkám svědomí tak výrazně nezasáhla do jiné reality. Vidět do paralelních světů byla jedna věc… ale ovlivňovat je tak zásadním způsobem, to bylo něco, co bylo za všemi hranicemi myslitelného. Až dosud.

„To není všechno, že ne?“ zadíval se na Eloise.

„Jak to myslíš?“

„To nemůže být všecko. Kdyby Daniel splnil to, co jste od něj čekali, nepřivedla byste ho nazpátek. Eloise, já už jsem toho na Ostrově viděl hodně. Ale tohle… tohle ještě nikdo nikdy neudělal. Musela jste pro to mít zatraceně dobrý důvod.“

Hawkingová si povzdychla.

„Když se na Ostrov vypravili, byla jsem přesvědčena, že tam udělají, co udělat mají, a věci se zase dají do pořádku. Ostrov se zase uklidní, lidé na něm také… a zase přijde dlouhé období klidu. Doufala jsem, že k tomu Daniel přispěje. Jenže všecko se úplně zvrtlo. Charles do toho zatáhl svou osobní pomstu vůči tobě, tys udělal to, cos udělal… a Ostrov začal šílet. Každý ten časový přeskok je pro tohle místo strašlivě nebezpečný, Benjamine. Dokud sem nepřišel ten chlapec, Walt, který to dokáže držet pod kontrolou, znamenalo každé pohnutí s tím kolem obrovské riziko. Nemohli jste vědět, že příští pohyb nebude ten poslední. Mohlo to uvolnit a zpřetrhat proud Energie, který Ostrovem proudí. A kdyby se tohle stalo, byl by konec se vším.“

Chvíli mlčela, pak znovu promluvila. „Proto jsem sem poslala Daniela, protože jsem doufala, že ví dost na to, aby věděl, co má dělat. Jenže se ukázalo, že nevěděl. Poslala jsem ho sem, aby to místo zachránil… a on místo záchrany našel Desmonda a poslal ho za mnou. Nic absurdnějšího se stát nemohlo. V době, kdy za mnou Desmond přišel, jsem už věděla, že je něco strašně špatně. Přestala jsem vidět do dalších realit. Nikdy předtím se to nestalo.“

„Máte tušení, proč se to stalo?“

„Nevím, mohu jen hádat. Předpokládám, že při těch časových posunech způsobených tebou a Lockem došlo k částečné destabilizaci paralelních časoprostorů. Ty, které byly nejpodobnější a do kterých jsem tedy mohla nahlížet, se najednou oddálily a já do nich už nevidím.“

„Takže pořád nevíte, co se stane. Ale vaše já v tom paralelním světě, odkud jste sem poslala Daniela, to vědělo. Jinak byste tam neudělala to, co jste udělala.“

„Možná,“ řekla Eloise. „Možná ten konkrétní svět nebyl tou destabilizací zasažen tolik jako tenhle. A pokud jsem přestala některé věci vidět i tam, možná mi došlo, co se děje. To, že jsem Desmonda nechala přivést Daniela, to je další pokus o záchranu. Předchozí dva v tomhle světě nevyšly.“

„Dva?“

„Samozřejmě, že dva,“ potvrdila Eloise. „První pokus bylo vyslání Daniela a ostatních. To bohužel nefungovalo. Takže jsme o tři roky později podnikli další pokus. Pomohl mi Locke, který plnil pokyny z Ostrova. Poslal ke mně Oceanic Six a já je poslala zpátky letem Ajira. A do toho se rozhodl Charles jednat na vlastní pěst. Unesl Desmonda a jeho rodinu a vyrazil na Ostrov zkusit to po svém. Když mi řekl, co se chystá udělat, rozhodla jsem se, že pojedu s ním. Chtěla jsem se sem vrátit.“

„Vám Ostrov strašlivě chyběl, že?“

„Od konce 70. let jsem se sem chtěla vrátit, ale kvůli Danielovi to nešlo. Nemohla jsem ho sem vzít, dokud byl malý. A potom, když byl odsud vypovězen Charles, už nebylo jak se vrátit. Ale tohle místo mi chybělo nepopsatelným způsobem. Benjamine, já se tady narodila. Víš, jak silné je takové pouto?“

Ben se na ni beze slova díval.

„Je to jako pouto matky a dítěte. Ovšem kdo je v tom vztahu matka a kdo dítě, to se jaksi mísí dohromady. Lidé narození na Ostrově jsou k tomu místu poutáni, Ostrov do nich otiskne kus sebe a pak si je volá zpět, pokud jsou jen trochu v dosahu. A obvykle i oni mají touhu se sem vrátit a tohle místo chránit, protože je tak jedinečné, krásné a důležité... Benjamine, pro mě byl Ostrov něco jako moje dítě. Záleželo mi na něm a udělala bych cokoli, abych je ochránila. A to stále platí.“

Benovi přeběhl mráz po zádech. Nejen proto, že Eloisiným slovům naprosto rozuměl. On sám Ostrov vnímal podobně – a to se zde nenarodil.  

„Když jsem se rozhodovala, jestli Daniela pošlu na Ostrov, nerozhodovala jsem se mezi Danielovým životem a našimi cíli. Rozhodovala jsem se mezi Danielovým životem a Ostrovem.“

„Volila jste mezi dvěma dětmi – skutečným a pomyslným? Kristepane,“ zavrtěl hlavou Ben. „Sophiina volba v praxi.“

„Nebyla to Sophiina volba, Benjamine. Ta by byla příliš obtížná. Já… já jsem měla rozhodování usnadněné tím, že jsem věděla, jak nedozírně důležitý je Ostrov. Nerozhodovala jsem se mezi Danielem a Ostrovem, ale mezi Danielem a Ostrovem, který ovlivňuje celý svět.“