716 - Konečně spolu

Tmu projasňovalo jen plápolání ohně a dvě oči, ve kterých se ten oheň odrážel. Claire seděla u ohniště a jako vždy byla ve střehu. Hlídala. Hlídala sebe, svůj příbytek, svůj oheň… ale hlavně to nejdůležitější, co leželo jen necelý metr od ní, zachumlané v pokrývkách, které odnesla z opuštěného Dharmavillu. Její dítě.

Její syn.

Sen, který ji držel při životě celé ty nekonečné dny a noci, kdy bojovala o přežití s divočinou na skoro pustém Ostrově, se splnil. Měla u sebe svoje dítě – a věděla, že už je nikdy neopustí. Byli bez sebe tak dlouho.

Poznala ho hned, jak ho uviděla s tou cizí ženou. Byl sice menší, než si představovala, ale byl to on. Ty blonďaté vlnité vlásky prostě nemohla nepoznat. Každá matka přece pozná svoje dítě!

Přistrčila do ohně větvičku, která praskla žárem a vypadla mimo ohniště. Chlapeček se v pokrývkách zavrtěl a cosi zakňoural. Sklonila se k němu a něžně ho pohladila. „Maminka je u tebe, Aarone,“ zašeptala. Začala prozpěvovat starou ukolébavku, kterou jí zpívával otec, když byla malá. Chlapeček se znovu zavrtěl, tentokrát ale klidněji, a opět se propadl do spánku.

Chlapeček míval špatné sny a často se budil s křikem. Určitě to měl z toho, že byl u cizí ženy, myslela si Claire. A také asi z toho, co se stalo tam na pláži. Na to Claire nerada vzpomínala – skutečně tu ženu nechtěla zabít. Jenže ona jí nechtěla Aarona vrátit. Seběhlo se to strašně rychle – Claire musela jednat bez přemýšlení, jako když byla na lovu. Kdyby zaváhala, kořist by jí unikla. A tahle kořist jí uniknout nesměla.

Aaron. Tak dlouho byl bez ní, že dokonce zapomněl své pravé jméno. Ta žena mu říkala jinak. Proč asi – aby zapomněl na svou skutečnou matku, myslela si Claire hněvivě. „Charlie, Charlie,“ kňoural chlapeček v prvních dnech. Claire u něj okamžitě byla a opakovala mu jeho skutečné jméno. „Aaron,“ opakovala mu přísně a stále znova. „Aaron,“ ukazovala na něj, „maminka,“ ukazovala na sebe. Na to umělé jméno byla alergická. Jméno Charlie v ní vyvolávalo nepříjemné pocity. Strach, úzkost… a pocit ztráty. Nevěděla přesně proč, ale neměla to jméno ráda. Několikrát se dokonce neovládla a kníkající dítě plácla po zadečku. Když se rozplakalo, přivinula ho k sobě, hladila a konejšila, dokud se neutišilo. A přitom mu opakovala to jméno znovu a znovu. Nakonec se úspěch začal pomalu dostavovat – chlapeček si na jméno pomalu začínal zvykat. Její Aaron začínal být znovu Aaronem.

Konečně byli spolu. Sen se splnil. Její přítel splnil slib, který jí dal před těmi dlouhými roky.

Nocí zašustily kroky. Claire sevřela pažbu pušky a zpozorněla. Vzápětí se však znovu uklidnila – podle kroků poznala, kdo to jde. Byl to její přítel, vracel se, aby se postaral o ni a o jejího syna. Věděla, že bude hlídat jejich malý tábor a že nedovolí, aby se k nim kdokoli dostal. Teď mohla klidně jít spát.

* * *

Claiřina cesta k milosrdnému zatemnění mysli začala krátce po Charlieho smrti v podvodní stanici Looking Glass. Když jí to Hurley řekl, všecko se s ní zatočilo. Jediné, co ji nutilo žít dál, byl její maličký syn a vědomí, že ho odtud musí dostat. Záchrana se blížila. Upírala k ní všechnu naději.

Jenomže pak ty šílené věci pokračovaly. Záchrana se ukázala nebýt záchranou, ale zkázou – místo záchranářů se na Ostrově objevili vojáci, při jejichž útoku na vesničku málem zemřela. Kromě toho stále častěji slýchala podivný šepot nesoucí se z míst, kde nikdo nebyl. Claire zoufale potřebovala pomoc, potřebovala s někým mluvit, jenže všichni měli plno práce se svými veledůležitými úkoly. Pak najednou ti důležití – Jack, Kate, Sayid a další – někam zmizeli. A nakonec přišly ty záblesky, při nichž země vibrovala, jako by se chtěla roztrhnout. A s nimi zmizeli všichni ostatní.

Jediný, kdo Claire neopustil, byl její otec. Než začalo to nejhorší, ty vibrace a záblesky, našel ji a přesvědčil ji, aby šla s ním. Nevěděla sice, jak se na Ostrov dostal, ale prostě tam byl – a vynahrazoval jí všecky ty roky, kdy vyrůstala bez něj. Nejprve s ní bydlel v tom starém domku. Učil ji lovit, učil ji sbírat jedlé plodiny a vyprávěl jí, co dělal v těch letech, kdy s ní nemohl být. Bylo jim dobře. Jenže jednoho dne se vrátili z džungle, kde si byli obstarat něco k jídlu,  a domek byl obsazený. Neviděli, kdo v něm bydlel, ale svítilo se tam a po oknech se míhaly stíny. A kolem domku byl šedivý kruh.

„Musíme jinam, holčičko“ řekl tehdy její otec s těžko potlačovaným vztekem. Celý den ji vedl džunglí. Pak jí na jednom místě postavil přístřešek a udělal ohniště… a pak poprvé na delší dobu zmizel. Byl pryč několik dní. Claire nespala, dokud se nevrátil. Když se vrátil zpět, byla její unavená mysl tak pošramocená, že ji ani nepřekvapilo, když se před ní proměnil v oblak černého kouře. Nevadilo to. Bylo jedno, jak její otec vypadá. Hlavně, že s ní byl. Navíc jí ty proměny vysvětlil. „Musím se měnit, aby mě nepřátelé nepoznali. Víš přece, kdo jsou nepřátelé,“ řekl jí významně.

Ano, to dávalo smysl. Před Nepřáteli se člověk musel chránit jakkoli – třeba se i měnit v černý kouř. Nepřátelé byli ti, kteří ji kdysi unesli a chtěli jí vzít ještě nenarozené dítě, jak jí otec připomínal. Nepřátelé je vyhnali z jejich domku v džungli. A Nepřátelé dokonce nepřímo způsobili, že musela opustit svého syna, svého maličkého Aarona. Otec ji přesvědčil, aby ho nechala v džungli – krátce předtím, než začaly ty záblesky. „Bude to příliš nebezpečné. Všude je plno nepřátel. Nechceš přece, aby mu ublížili,“ řekl Claire. A to ona nechtěla. Nechala tedy synka ležet v džungli a věřila slovům svého otce, že se o něj někdo postará. A že se k ní opět vrátí, až přijde čas.

A svůj slib nakonec splnil. Bylo jedno, že mezitím několikrát změnil podobu. Nejprve ji navštěvoval v podobě jejího otce, později na sebe bral podobu některých Nepřátel… a pak se objevil v těle Johna Locka. To už o něm dávno nepřemýšlela jako o otci. Nemůžete přece říkat tatínku někomu, kdo vypadá jako Nepřítel, kterého jste před pár hodinami v sebeobraně zabili. Začala o něm přemýšlet prostě jako o Příteli. Byl to její přítel. Byl jediný, kdo jí nechtěl ublížit.

* * *

Dalšího rána se Claire jako obvykle vypravila na lov. Přítel ji doprovázel, i když to teď už nebylo nutné. Nepřátelé včera vyklidili pozice – konečně pochopili, že tenhle boj nevyhrají. Claire byla šťastná. Teď už ji ani jejího synka nebude nikdo ohrožovat. Alespoň ne tím jedním způsobem.

Jejího synka totiž neohrožovali jen Nepřátelé. Už během cesty z malého ostrova, během níž musela chlapečka většinou nést v náručí, si uvědomila, že se s ním děje něco divného. Najednou jí prostě ochabl v náručí, jako by usnul. Claire se vylekala – snad se jejímu Aaronovi nestalo nic zlého! Byl jen jediný člověk, který jí mohl pomoci. Její Přítel. Rozběhla se, aby byla co nejdříve doma. Jakmile se dala do běhu, začal se chlapeček probouzet. Claire nechápala, co se to děje. Bylo to ale prosté – ve chvílích, kdy chlapeček omdlel, zrovna Claire míjela některý ze silných energetických zdrojů v podzemí. A když se vyděšená rozběhla, dostali se z dosahu zdroje.

Přítel jí se synkovým problémem samozřejmě poradil. „Musí zůstat na bezpečném místě,“ řekl Claire. Bezpečné místo byl například Claiřin úkryt. Tam byl chlapeček v pořádku. Přítelova rada byla účinná – jako vždycky, ostatně. Co by si bez něj jenom počala! Vyvstal však problém: Claire musela denně chodit na lov a sbírat ovoce, aby měli se synkem co jíst. A zatímco byla pryč, mohl se chlapeček kdovíkam odbatolit.

Zpočátku ho tedy hlídal Přítel, jenomže to tak dlouho nevydrželo. Po pár dnech od Claiřina návratu se totiž o dívce dozvěděli Nepřátelé a začali po ní střílet. Nedalo se nic dělat – Přítel musel přestat hlídat dítě a musel začít doprovázet Claire. Útoky Nepřátel totiž až příliš připomínaly vývoj událostí před několika lety: tehdy to skončilo tím, že ji Nepřátelé přepadli ve spánku, spoutali a odvlekli do staré ruiny, kterou používali jako úkryt. Po několika dnech mučení ji nakonec pustili na svobodu. Claire však na ty dny hrůzy nezapomněla. Nejhorší bylo, že jí Přítel nemohl pomoci – dovnitř ruiny se z nějakého důvodu nemohl dostat. 

* * *

Když koncem roku 2007 začaly nekontrolované časové přeskoky, byli to pouze Druzí a Claire, kdo byli ušetřeni časových posunů. Druzí se to velmi rychle dozvěděli a samozřejmě jim to vrtalo hlavou. Jedné noci tedy dívku unesli – a podrobili ji sérii testů. Testy podezřele připomínaly středověké zkoušky při honech na čarodějnice. Ve středověku přikládali mučitelé nebohým ženám na těla posvěcené hostie či jiné náboženské relikvie – v nichž však byly skryté ostré jehly nebo rozžhavená železa, která bodala do kůže. Druzí se však k podobným podvodům neuchylovali –  jejich cílem nebylo Claire ublížit. Museli však zjistit, co se s ní děje. Dotýkali se jí různými předměty a pozorovali, zda to dívce přivodí zranění či bolest. Výsledky byly jasné. Claire sebou bolestně zmítala jen tehdy, když se jí dotýkali věcmi, kterých se kdysi dotkl Strážce Ostrova.

Claire v sobě měla Temnotu. Temnota zaplnila prázdný prostor v její mysli, vzniklý následkem všech psychických otřesů, které dívka prodělala. Claire v sobě měla v sobě kus Toho Zlého, kus temné energie, kus černého kouře, pokud se to tak dalo říci. To proto ji mohl Černý tak snadno ovládat - měla v sobě kus jeho. A proto také netrpěla časovými přeskoky - ty se Černého z nějakého důvodu prostě netýkaly. A teď se netýkaly ani Claire. 

Druzí dívku po delším váhání pustili na svobodu, předtím ji však důrazně varovali, aby se k jejich sídlu nepřibližovala. Nepřátelství tím bylo zpečetěno. Claire měla z Druhých strach, takže se od nich držela dál; pokud ale někdo zabloudil až na její území, neměla s nimi slitování.

Tři roky uplynuly v napjatém polopříměří. Pak se vrátili někteří z trosečníků z letu 815. Claire, samozřejmě pod ochranou svého Přítele, se znovu pustila do hledání Aarona. Nakonec se před ní prozradila Kate – přiznala se, že o jejího synka pečuje ona. První Claiřina myšlenka byla, že ji prostě zabije. Přítel jí to ale rozmluvil: „Uděláš lépe, když půjdeš s ní,“ přesvědčil dívku. „Přivede tě ke tvému synovi.“

A tak s ní šla. S návratem starých známých a staré naděje se začala rozjasňovat i Claiřina zatemnělá mysl. Nebylo to však jen tím. Klíčem ke všemu byla energie, vyvěrající ze Srdce Ostrova. Ta dávala nesmrtelnost Černému a ta také zatemňovala Claiřino uvažování. Když Jack s Desmondem energii ze Srdce dočasně vypustili, zmizela tím i Černého nesmrtelnost a Claiřino šílenství. Černý byl zabit a Claire se nechala přemluvit k návratu do normálního světa, k návratu k Aaronovi.

Jenže návrat na pevninu se nezdařil a Claire se musela vrátit zpět na Ostrov. To už ale byla „zátka“ v Srdci Ostrova zpět na svém místě, energie opět Ostrovem proudila jako předtím… a opět zaujala prázdné místo v Claiřině mysli. Dívku znovu pohltily mlhy šílenství, poprala se s Kate a utekla z letadla s jedinou myšlenkou – najít Aarona, kterého jí Kate slíbila, a potom najít svého Přítele. A pak budou konečně všichni spolu – tak, jak to má být.

* * *

Když se Claire odpoledne vrátila z lovu, synka ve své skrýši nenašla. Stalo se to, čeho se obávala – zvědavý dvouletý capart se někam zaběhl. Dívka prohledala všechna zákoutí svého malého tábora, všechny zásobárny, všechny hromady hadrů a přikrývek, ale dítě nikde nebylo. Severem Ostrova se nesl její zoufalý křik, v němž se mísilo jméno dítěte s bezeslovným nářkem šílené matky.

Jejímu zoufalství samozřejmě učinil konec Přítel. Po drásavě dlouhých minutách, které se vlekly jako nekonečné dny, jí chlapečka přinesl zpět. Na špinavých tvářích měl zaschlou směs bláta, ovocné šťávy a slz.

Claire popadla dítě do náručí. Plakala a mumlala chlapečkovi do vlasů páté přes deváté. Slova lásky, výčitek, nadávky, výhružky. Chlapeček se také dal do usedavého pláče.

Přítel znovusjednocenou dvojici pozoroval. Claire mu dosud nestihla poděkovat, ale věděla, že to není nutné. Přítel jí rozuměl i beze slov. Dobře věděl, co pro ni to dítě znamená, a věděl, jak moc mu je vděčná. Od samého začátku jejich soužití dobře věděl, jak si dívku zavázat a jak si neustále posilovat její oddanost a poslušnost.

* * *

K zájmu o Desmondova syna Černého nevedlo jen to, že na chlapečkovi tolik lpěla Claire. Černý chtěl mít dítě pod kontrolou. To dítě pro něj znamenalo hrozbu. Nabízelo se, aby se jí jednoduše zbavil. Šlo by to – dítě nebylo pod přímou ochranou Strážce Ostrova, takže by je teoreticky zabít mohl. Věděl ale, že by to byl konec jeho výhodného vztahu s Claire, která pro Černého plnila úkoly, které on sám udělat nemohl. Claire sice byla poslušná a oddaná, ale kdyby jí sáhl na dítě, bylo by po všem. A za druhé – udělat něco takového se vzpíralo i Černému. Dokázal zabíjet bez výčitek a dokázal zabít téměř kohokoli, ale musel si to alespoň nějak obhájit. Téměř každý člověk měl v minulosti nějaké šrámy, za něž bylo možné ho potrestat, to bylo v pořádku. Ale dvouleté děcko ještě žádné hříchy nasbírat nestačilo.

Černý chtěl mít dítě pod dohledem a chtěl vědět, jak se vyvíjí. Věděl, že po svých rodičích zdědilo mimořádné vlastnosti – ale zatím nevěděl, které se u něj projeví. A on to potřeboval vědět. To dítě ho mohlo ohrozit. Bylo tedy nezbytně nutné je sledovat… a v případě potřeby později zasáhnout. Větší dítě by už v krajním případě zabít dokázal. Doufal ale, že se mu povede ještě něco lepšího – získat mimořádné dítě na svou stranu, stejně jako získal Claire.

Když Claire uplakané a usoplené dítě znovu uložila ke spánku ve svém doupěti, posadila se k ohni a přes plameny na tu spící hromádku zírala. Přítel si k ní přisedl. „Claire,“ oslovil ji.

Nic. Hrůza z chlapečkova zmizení jí opět pocuchala nervy. Po předchozím hysterickém výbuchu se teď propadla do letargie.

 „Claire." Přítel jí položil ruku na rameno a jemně s ní zatřásl.

Rozcuchaná dívka k němu zvedla prázdný pohled.

„Takhle to nejde. Nemůžeš své dítě nechávat samotné.“

„Ale… já… nemůžu…“ snažila se Claire přerývaně vysvětlit, že chlapečka prostě nemůže pořád hlídat.

„Já vím,“ přikývl konejšivě Přítel. „Pomůžu ti. Přivedu ti někoho, kdo ti pomůže. Postará se o něj, když budeš pryč.“

„Ne! To ne-…“ vyjekla Claire. To přece nešlo! Na Ostrově už nebyl nikdo, komu by mohla důvěřovat. Všichni jí chtěli Aarona vzít. Právě proti nim musela přece svého chlapečka chránit, ne aby ho k nim pustila! „Nikomu ho ne… nedám. Nevěřím jim!“

„Neboj se, Claire. Najdu někoho, kdo se o něj postará dobře a nevezme ti ho. Víš přece, že bych k tobě nikoho zlého nepustil,“ domlouval jí Přítel. Jeho slova byla tichá, konejšivá… a Claire si jako vždy uvědomila, že má pravdu.  Že by jí nikdy nelhal a že by nikdy nedopustil, aby jí někdo ublížil.

Popotáhla. „Tak dobře.“

„Zítra někoho takového přivedu. Najdu někoho, kdo tě naučí být dobrou mámou. A teď spi. Budu hlídat.“

Claire se poslušně stulila kolem spícího dítěte. Už jen koutkem oka zahlédla, jak se na sebe její Přítel opět vzal svou abstraktní černou podobu a začal zvolna kroužit kolem tábora. Jeho konejšivé vrnění ji ukolébalo do spánku.

* * *

Příštího dne její Přítel skutečně svůj slib splnil. Už když jej dívce dával, věděl přesně, koho jí přivede. Dokázal vycítit, když se v jeho okolí pohybovali lidé – nemusel je vidět. Prostě věděl, kde jsou. Teď tedy vyrazil za jasným cílem.

Hledaná osoba tábořila u potoka, několik mil jižně od Claiřina doupěte. Slyšela Černého už zdálky – jeho elektronické cvakání a praskot stromů velmi dobře znala. Dala se na útěk, ale daleko se nedostala.

Když ji zahnal do kouta ke skalám nad potokem, viděl v jejích očích naprostou hrůzu – ale také odevzdanost. Věděla, že je bezmocná a že už nemá smysl se bránit. Přiblížil se k ní a pak se ponořil do její mysli. Oslnily ji záblesky, křečovitě zavřela oči a ještě si je zastínila rukou, ale nepomohlo to. Prolétl jí před očima celý život, jak si Černý vytahoval z její mysli zapomenuté i nové vzpomínky. Zajímaly ho však hlavně ty nové. Ty staré už znal.

Pak najednou světelné záblesky skončily a bylo naprosté ticho. Kate spustila ruku a otevřela oči.

To, co uviděla, ji vyděsilo ještě víc než cokoli předtím.

Chtěla křičet, ale nedokázala ze sebe vydat ani zvuk. A když Černý v lidské podobě udělal krok, aby se k ní přiblížil, svezla se bezvládně k zemi.

Černý otráveně zavrtěl hlavou. Opravdu se snažil, aby ji neděsil víc, než bylo nutné – měl zato, že ji jeho lidská podoba vyděsí méně než ta kouřová. Lidé obvykle snášeli jeho lidské převleky, ať už se převlékal za kohokoli, lépe než jeho původní podstatu. Tohle byla výjimka. Teď už se ale nemusel obtěžovat s nějakým přetvařováním. Znovu se přeměnil do podoby kouřového sloupu, opatrně obtočil chapadla kolem své omdlelé oběti a namířil si to s ní ke Claiřinu táboru.

* * *

Nedaleko Claiřina tábora ji položil na zem a znovu na sebe vzal lidskou podobu. Po několika osloveních se probrala. Když si uvědomila, co se stalo a na koho se vlastně dívá, znovu se jí v obličeji objevila ta hrůza. Tohle byl konec. Nedovedla si představit, že by ji ten, koho se před pár dny pokusila zabít, teď mohl nechat naživu.

„No tak, Kate, nechovej se jako malá,“ promluvil na ni, jakoby jí četl myšlenky. „Neublížím ti, pokud nebudeš dělat hlouposti. Nechci ti ublížit. Dokážu odpouštět, i když je pro tebe asi těžké si to představit.“

Odsunula se s jakýmsi odporem (pro který měl Černý do určité míry pochopení), ale konečně se vzmohla na slovo. „Co teda chceš?“

„Nechci od tebe nic strašného, neboj se. Potřebujeme tě, Kate. Já a Claire tě potřebujeme.“

„Claire?“ vyjekla Kate.

Černý se zasmál. „Jistě, že Claire. Říkám, že po tobě nechci nic hrozného. Proto jsi sem přece šla, abys jí pomohla. Nebo ne?“

Kate váhavě přikývla.

„Tak jdeme.“

Otřeseně se zvedla ze země a šla za ním. Neměla na výběr. Cestou si přejela po boku – ale jen si tak ověřila to, co už tušila. Za páskem džínsů ji nic příjemně netížilo. Ta věc jí sebrala pistoli.

* * *

Když ji Přítel přivedl do Claiřina tábora, myslela si dívka, že si z ní dělá legraci. To přece nemohl myslet vážně! Nemohl jí jako slibovanou pomoc přivést tu, která se sama přiznala, že jí vzala Aarona. A tu, která jí slibovala záchranu… a svůj slib nedovedla splnit.

„Ona?“ zavřískla Claire zuřivě a vrhla se směrem ke Kate. Přítel ji však nekompromisně zadržel.

„Claire, uklidni se. Uklidni se,“ opakoval zmítající se dívce. „Víš, že bych ti nikoho špatného nepřivedl. Ona ti pomůže.“ V jeho náručí se Claire skutečně pomalu zklidňovala. Házela po Kate vzteklými pohledy, víc si ale nedovolila. Kate o pár kroků instinktivně poodstoupila – Claiřin výbuch vzteku ji vylekal.

Černý okamžitě vycítil, že se Kate vzdaluje, a přísně se po ní ohlédl. „A dost. Kate, ty se vrať zpátky. Claire ti nic neudělá. Že ne, Claire?“

Zklidňující se dívka po ní sice dál loupala nevrlým pohledem, ale zamumlala cosi jako „ne“. Černý ji pustil z náručí, poodstoupil a naléhavým tónem jí dál domlouval.

„Claire, víš přece, že mi můžeš věřit. Kate přišla, protože ti chtěla pomoci. Nechce ti Aarona vzít, chce ti jen pomoci s jeho výchovou. Naučí tě, jak být mámou. Slíbila ti to přece, že, Kate?“

Kate, která sebou předtím trhla při vyslovení Aaronova jména, teď poslušně přikývla. To, co ještě před chvílí bylo černým kouřem, jí téměř doslova četlo myšlenky.

Skutečně se na sever vypravila s utkvělou myšlenkou najít šílenou Claire i s Desmondovým synem… a co nejlépe se o oba postarat. Hodlala si získat zpět Claiřinu důvěru, i kdyby si ji měla ochočovat pomalu jako divoké zvíře. Doufala, že se Claire díky lidské blízkosti nakonec opět vzpamatuje a pak si dá vysvětlit, co se vlastně stalo. Pak ji přesvědčí, aby vrátila Charlieho k Desmondovi, a nakonec se jim snad nějak podaří konečně opustit Ostrov a vrátit se k Aaronovi.

Černý si však z jejích plánů vybral jen to, co se mu hodilo. Kate pochopila, že na zbytek svých plánů může zapomenout – ta věc by něco takového nedovolila. Claire byla evidentně v jeho moci a pod jeho ochranou. Nemohla doufat, že se jí povede Claire přivést zpět k rozumu a odvést ji z Ostrova. Ani nemohla doufat, že odvede Charlieho a vrátí ho k otci. Jediné, co mohla dělat, bylo to, co ta věc před chvílí řekla: pomoci Claire, aby se o chlapečka starala co nejlépe. Postarat se, aby se na Charliem pobyt v divočině v péči šílené ženy podepsal co nejméně.

Claire se k ní váhavě vydala – bylo vidět, že se v ní bijí emoce. Přirozenost jí velela se na Kate vrhnout, ale důvěra k Příteli ji přiměla dělat něco jiného.

Černý stál opodál jako rozhodčí, připravený okamžitě zasáhnout.

Obě ženy se k sobě pomalu přiblížily. Jedna si druhou měřila pohledem.

„Ahoj,“ řekla pak nesměle Claire.

Kate rozpřáhla ruce v mírumilovném gestu a pomalu dívku objala. Cítila, jak se třese napětím. „Ahoj, Claire. To je dobrý, to je dobrý. Pomůžu ti.“ 

715 - Azyl

Richard beze slova zíral na sloup černého kouře, který v dálce stoupal k obloze. Ostatní stáli několik kroků za ním. Konečně se k nim otočil. „Musím jít,“ řekl stroze. Slovům ale scházel jeho obvyklý klid a rozvaha.

Po chvíli mlčení se váhavě ozval Daniel. Udělalo se mu už lépe a když ve stanu zaslechl ruch, vylezl ven, i když mu to bratr pro dnešek zakázal. „Co to znamená?“

Sawyer se ušklíbl, když si připomněl staré události. „Když se to objevilo naposled před třema rokama, zmizel Claiřin malej.“

Slova o Claire a dítěti měla okamžitý efekt; Desmond sebou trhl. „Myslíš, že to nějak souvisí s Charliem?“

Do hovoru se vložil Richard. „Ne, ne. Tenkrát před třemi roky to byl falešný signál, ten nepocházel od nás. My jsme naposledy nouzové znamení použili, když…“

„Před těma třema rokama to udělala Rousseauová,“ přikývl Hurley. „Ale ona ten signál znala. Viděla ho prý tenkrát, když jste jí vzali…“

Ben zahanbeně sklonil pohled – připomínka dávného kouřového sloupu byla připomínkou jeho velkých hříchů. To on dal signál k vyvraždění členů Dharmy, i unesl Rousseauové novorozenou Alex.

„Naposledy jsme tenhle signál použili před patnácti lety,“ řekl Richard. „Byl to pokyn k útoku na Dharmu. Ta Francouzka si jej později zpětně spojila s únosem své holčičky, ale ve skutečnosti jej viděla několik let o několik let později. Žila příliš dlouho sama a některé věci se jí v hlavě popletly.“

„Pokyn k útoku?“ zavrčel Sawyer. Stará nedůvěra se znovu projevila. „Chceš tím říct, Ricky, že se tvoje tlupa zase chystá na lov? Na koho se proboha chystají tentokrát?“

Richard spěšně zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Tohle vždycky byl… signál k obraně. Zničení Dharmy, to byla obrana útokem. Museli jsme Dharmu zastavit, jinak by oni zničili Ostrov.

Ještě jednou se zadíval ke stoupajícímu kouři, pak se rozběhl ke stanům a začal balit své věci. O pár minut později se se všemi rozloučil a vydal se do džungle.

* * *

Věděl velmi dobře, kterým směrem má jít. Vydal se na sever,minul stanici Staff a pokračoval dál do nitra končin, které Rousseauová nazývala Temným územím. Zprvu spěchal, pak ovšem začal zpomalovat a volil obezřetně cestu. Nebylo to jen únavou a náročným terénem. Richard velmi dobře věděl, že musí být opatrný. Pokud se jeho lidé svolávali nouzovým signálem, muselo se dít něco vážného.

Byl asi v půli cesty mezi Staff a bývalým Dharmavillem, když k němu zdálky dolehly hlasy. Poznával je. Tušil sice, že to není potřeba, ale přesto zavolal heslo. „Quid in umbrā statuae situs est?“

„Ille qui nos omnes servabit,“ ozvala se zdálky odpověď.

Za pár okamžiků už se Richard objímal se svými starými známými. Na velké vítání však nebyl čas – Druzí byli očividně nervózní a na jejich narychlo sbalených věcech bylo vidět, že se k odchodu rozhodli náhle.

„Viděli jsme na pláži signál. Co se stalo, Eloise?“ zeptal se Richard.

„Teď ne, Richarde,“ zatřásla odmítavě hlavou Eloise. Vypadala, podobně jako ostatní, velmi unaveně. „Všecko se dozvíš, až budeme v bezpečí.“ Nezdržovali se tedy a pokračovali tedy dál – směrem, z něhož přišel Richard.

Mezi Druhými však bylo i několik dětí – a ty nemohly postupovat tak rychle. Nakonec je zmohla únava. Bývalá letuška Cindy, která se za roky na Ostrově stala jejich novou matkou, se Eloise ostře postavila a vymohla si, že se celá skupina zastaví a přenocuje. Utábořili se u potoka nedaleko stanice Staff. Děti vyčerpaně usnuly, jakmile se položily do trávy. Dospělí začali nosit vodu a sbírat ovoce… ale oheň z nějakého důvodu nerozdělali. Richard si přisedl ke staré známé. „Eloise, teď je čas mluvit. Co se děje?“

Místo Eloisiny odpovědi se kdesi v dálce ozval se známý zvuk. Dunění, vrčení, cvakání… doprovázené třeskotem lámaných a vyvracených stromů.

„Pane bože,“ vydechl Richard. Od Kate se v letadle dozvěděl, že se jí a Jackovi povedlo Černého zabít. Tohle však svědčilo o něčem jiném.

Eloise přikývla. „Je zpět.“

* * *

Když Jack „zabil“ To Zlé usazené v těle Johna Locka, jakoby se Ostrov zklidni – a nešlo jenom o konec otřesů. Druzí usoudili, že se mohou bezpečně vrátit zpět do svého starého domova. Vrátili se do Dharmavillu, který byl ale po dramatických událostech závěru roku 2004 a po následujících třech pustých letech téměř zničený. Obsadili několik nejméně zničených domků a začali je opravovat, zaseli a vysadili plodiny… a věřili, že znovu přicházejí roky míru. Jenže se zmýlili.

Den nebo dva byl úplný klid. Pak se začaly v okolí ozývat výstřely. Druzí vyslali pár ozbrojených mužů, aby zjistili, co se děje. Zpráva, kterou přinesli, všechny překvapila: šílená dívka, která na Ostrově poslední tři roky žila v divočině, se vrátila do svého starého domova a znovu začala lovit. Tentokrát se však nedržela v bezprostředním okolí svého doupěte, jako v minulých letech, ale podnikala výpravy do širokého okolí. Byla jako drzé zvíře, které se přestává bát lidí a stále víc se zkouší přibližovat k jejich sídlům. Druzí se ji tedy snažili zahnat zpět na její území. Jejich střelba byla pečlivě mířená, takže šílenou dívku nezranila, ale pouze vylekala. Zprvu se zdálo, že se Claire znovu stáhne do svých starých lovišť a ona i Druzí budou moci žít vedle sebe v relativním příměří jako dřív.

Jenže po několika dnech zdánlivého ústupu se Claire znovu objevila v blízkosti Dharmavillu – a tentokrát nebyla sama. Průzkumnící s hrůzou zjistili, že se v její blízkosti objevuje známý sloup černého kouře. Černý, To Zlé, o němž si mysleli, že už je pryč. Zaútočil na průzkumnou skupinu Druhých a pronásledoval je až do zpustošeného Dharmavillu. Části výpravy se povedlo uniknout, ale dva muži se už nevrátili.

Severní končiny se znovu staly Temným územím. S tím rozdílem, že tentokrát už Dharmaville nepředstavoval bezpečnou oázu uprostřed nebezpečné divočiny: sonický plot, který kdysi chránil celou vesnici, byl nenávratně poškozený a nefungoval. Druzí byli ve smrtelném nebezpečí. Rozhodli se rychle – během noci si sbalili nejnutnější věci, ráno zapálili signální oheň s tmavým kouřem coby nouzové znamení, jímž se snažili informovat další obyvatele Ostrova, že se něco děje, a vydali se na cestu napříč Ostrovem. Doufali, že Černý, který podle teď podle všeho žil v jakési podivné symbióze s šílenou dívkou, se bude držet především v její blízkosti. A dívka obývala končiny západně od Dharmavillu. Druzí teď tedy zamířili na jih s nadějí, že se jim podaří uniknout.

* * *

Zlověstné zvuky, nesoucí se sem z dálky, se však začaly vzdalovat. Druzí se, až na pár mužů, kteří drželi hlídku, začali ukládat ke spánku. Následujícího rána se vydali dál, ale odchýlili se od jižního směru. Teď skupina šla jihozápadním směrem, k pobřeží, na němž kdysi stávala socha bohyně Tawaret a ještě nedávno čtyřprstá noha. Ale i ta po nedávných otřesech ležela v troskách.

„Ten, který nás ochrání,“ komentoval změnu směru Richard, když si uvědomil, kam mají namířeno. Eloise jen přikývla. Za pár hodin už byli v cíli a pod Richardovým vedením vstoupili do velké podzemní síně, vybudované v obřím podstavci bývalé sochy. Do hlavní místnosti v podstavci ústilo několik postranních chodeb, vyhloubených ve skále. Ty vedly do menších skalních postranních místností. Tady byli Druzí v bezpečí. Podzemní síň, v níž sídlíval Jacob, představovala jedno z mála nedotknutelných míst na Ostrově, kam se Černý nemohl dostat. Nemohli tam však zůstat bez svolení Strážce.

„Víš, co musíme udělat,“ připomněl Richard Eloise.

„Vím,“ přikývla stará žena. Odlesky ohně, který rozdělali uprostřed velké síně, jí po obličeji kreslil mihotavé stíny. Zračily se jí v něm obavy.

„Neměj strach,“ řekl Richard. „Dopadne to dobře.“

Po chvíli odpočinku k sobě Eloise přivolala tři muže. „Craigu, Stephene, Marcusi, vy půjdete s námi.“ Trojice nemluvných mužů se připravila na další cestu. Byli to ti, kterým se podařilo uniknout z pronásledování Černého. 

* * *

Než pětice vyslanců odešla, dala Eloise svým lidem instrukce. Zněly jasně. Nevycházet ze skalního komplexu, dokud se někdo z pětice nevrátí zpět. Pro Druhé to neměl být velký problém: v jedné z postranních jeskyní vyvěral pramen dobré, čisté vody a donesené zásoby jídla jim měly vystačit na několik dní.

Vyrazili. Richard skupinku vedl jistě a rychle směrem k táboru na pláži. Zanedlouho byli u cíle. „Počkejte,“ řekl svým lidem tiše a sám vešel do tábora. Odbyl dotazy přátel, kteří se kolem něj shlukli – teď ho zajímalo pouze jediné. „Kde je Hugo?“

Ben mávl rukou směrem k pobřežním útesům. Hurley opět seděl na svém oblíbeném rozjímacím místě a pozoroval obzor, který se v pozdně odpoledním slunci rýsoval jasně a ostře.  Aniž by se otočil, promluvil na přicházejícího Richarda: „Vítej zpátky. Přivedls je?“

„Ano,“ přikývl Richard a nepřemítal, jak Hurley ví, že se Druzí vrátili s ním. „Mám jim něco vyřídit, nebo…?“

„Promluvím s nimi sám,“ odpověděl Hurley a pomalu se zvedl ze skály. „Přiveď je sem, prosím.“

Za chvíli už pětice stála na útesech, tváří v tvář Strážci. Všichni se tvářili vážně. Pak se začalo dít cosi, co připomínalo starodávný rituál: Hurley příchozím přívětivě pokynul a ze skupinky vystoupila Eloise. Hurley ani jednou nezaváhal – prostě v tu chvíli věděl, co má říci. Jeho proměna ve Strážce Ostrova byla završena. Když byl s přáteli, choval se stále hurleyovsky – vtipkoval, byl starostlivý a přátelský, mluvil svým nenuceným a hovorovým tónem. Teď však mluvil pomalu, vážně a jaksi slavnostně. Nad vlnami se rozezněl starobylý, vznešeně znějící rozhovor v latině.

Osazenstvo tábora – Bena, Desmonda, Daniela, Sawyera, Franka a Milese – ta nezvyklá podívaná přitáhla blíž. Na okraji tábora je však Ben zastavil. „Stůjte. Dál nepůjdeme, nesmíme je rušit.“ Pak se zaposlouchal a začal tiše překládat. I on se během svých let u Druhých, coby vysoce postavený člen skupiny, naučil latinsky.

„Co žádáš, lide můj?“

„Útočiště, Strážce nás. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který nás ochráníš. Temné časy nastaly.“

„Víš, co žádáš, lide můj? Kdo do stínu sochy vkročí, navždy nese její znamení.“

„Poneseme znamení. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který nás ochráníš.“

„Ať se tedy stane, jak žádáte.“

Hurley počkal, až Craig, Stephen a Marcus, tři vybraní muži od Druhých, vyndají ze svých tlumoků staré kamenné vázy pokryté rytinami, sešplhají k moři a naberou do nich vodu. Pak do každé z váz ponořil ruku.

„Nechť tě stín sochy ochrání a poznamená navždy, lide můj.“

* * *

„Co to sakra…“ zasykl šeptem nechápavě Sawyer, když pozoroval, jak se trojice mužů rychle vydala na cestu směrem, z něhož předtím přišli.

„Obřad, kterému se říká Asyllum, Útočiště,“ řekl nepřítomně Ben, který scénu sledoval s nevěřícným úžasem. „Vždycky jsem o něm jen slýchal. Je to pojistka pro případ krajní nouze. Za poslední desítky let jsme ji nikdy nevyužili. Vlastně si myslím, že ji lidé do dneška nevyužili nikdy.“

„Pojistka proti čemu?“ Sawyer vypadal, že stále nevěří tomu, co slyšel.

„Proti Černému. Proti Monstru, jak jste mu říkali vy.“

Mezitím k nim došli Hurley, Richard a Eloise. Na ženu se upřela směsice pohledů – Benův zneklidněný, Sawyerův nechápavý, Danielův radostný i Desmondův nenávistný. „Myslím, že bychom se měli všichni posadit a popovídat si,“ řekl mírně Hurley.

„Musím se vrátit ke svým lidem. Omlouvám se,“ řekla Hawkingová a při posledních slovech pohlédla na Desmonda. Dobře věděla, že by tady jen jitřila emoce – její přítomnost teď nebyla nezbytná. Richard ji mohl plně nahradit a bylo to tak lepší.

Hawkingová se vydala směrem, kterým před chvílí odešla trojice mužů, a osazenstvo tábora se usadilo u ohniště. Richard začal vyprávět, co se v uplynulých dnech stalo na severu Ostrova – převyprávěl to, co mu řekla Hawkingová. Začal návratem Claire a skončili útokem Černého, který Druhé přiměl, aby opustili svoje staré teritorium a aby se vydali hledat pomoc na jihu.

„To ale znamená…“ řekl Ben tiše a nedokončil větu.

Richard posmutněle přikývl „Ano, už nikdy se tam nevrátíme. Jsme poznamenaní stínem sochy. V úkrytu a v blízkosti Strážce budeme v naprostém bezpečí, ale už nikdy nesmíme vkročit na Temné území. Porušili jsme pravidla hry a jednoznačně jsme se přiklonili na jednu stranu. Už nejsme šedé figurky, které se můžou stát černými nebo bílými – což je to jediné, co má Černý na lidech rád. Je rád, když může lidi využít… a nás už po tomhle využít nemůže. Bude nás považovat za zbabělce nebo zrádce a pokud se mu dostaneme do moci, nebude s námi mít žádné slitování. Všechny nás zničí.“

Chvíli bylo ticho – lidem kolem ohně buď význam těch slov docházel naplno a pak se jim nic říkat nechtělo, nebo jim nedocházel vůbec, a nevěděli, co by měli říkat.

Ben nechápavě potřásal hlavou a změnil téma. „Co se mu stalo? Dřív nechával vesnici a její okolí na pokoji. Útočil, jen když jsme zasáhli příliš hluboko do jeho území.“

„Začal chránit to šílené děvče, Claire. Možná proto je teď tak agresivní. Víc nevíme.“

Spekulace o tom, co Černého tak rozzuřilo, nakonec uťal Sawyer, který až doteď poslouchal a přemítal s hlavou zvrácenou k obloze. „A co jste čekali, vy chytráci?“ ušklíbl se jízlivě. „Pokusili jsme se ho zabít! Fakt si myslíte, že nás po tom všem nechá dál běhat po Ostrově? Rozmačká nás jako otravnej hmyz, pokud nepřijdeme na to, jak ho zlikvidovat definitivně.“

* * *

Ostrov byl už po stovky let, přesněji od zrození Černého, rozdělen na dvě části. Většinu Ostrova zabírala severní část, Temné území, teritorium Černého. I tam se však našly bezpečnější zóny, které Černý respektoval a nepronikal na ně.

Proč se Černý vyskytuje jen na některých místech, to věděli jen vysoce postavení Druzí, kteří si informaci předávali z generace na generaci. Černý kouř se na Ostrově pohyboval sítí tunelů a prastarých podzemních chodeb, které tam před dávnými tisíciletími vybudovaly starověké civilizace. Lidé vybudovali chodby ve snaze dostat se blíž ke zdroji té podivné energie, která jim stáčela kompasy, která šeptala nesrozumitelnými hlasy a která také dokázala uzdravovat. Nejprve vyhloubili studny a pak pokračovali do útrob skal, dokud neprotkali podzemí Ostrova sítí chodeb. Byla to těžká práce, ale lidé ve starověku neměli ve zvyku spěchat. Stavěli ostrovní chodby se stejnou trpělivostí a vytrvalostí, jako jinde stavěli egyptské pyramidy, Stonehenge a jiné velkolepé stavby. Většina chodeb se proplétala pod severní částí Ostrova, některé však zabíhaly i na jih.

Když udělal Jacob tu fatální chybu a hodil svého bratra do světla v Srdci Ostrova, začal se Černý pohybovat právě v těchto chodbách nebo nad nimi. Mohl proniknout i na povrch, ale musel se držet v blízkosti podzemní sítě – jakmile se oddělil od energie, která v chodbách proudila, začal slábnout. Ta energie mu dala život, ta mu dávala sílu a tou se živil. Musel vždy mít možnost rychle se do svých bezpečných chodeb vrátit. Na severu mu tedy bylo lépe – síť chodeb i vchodů byla mnohem hustší. Na jihu měl Černý možnost pohybu výrazně omezenou po těch několika chodbách, které vedly k Srdci Ostrova nebo k jižní studně. V lidské podobě se sice mohl od zdrojů energie vzdálit na delší dobu, ale znamenalo to pro něj omezení síly. Přirozenější pro něj tedy bylo pohybovat se v podobě černého kouře. Podobu lidského hostitele na sebe bral jen v situacích, kdy chtěl komunikovat s lidmi.

Druzí proto odjakživa sídlili především na jižním okraji Ostrova. Jižní cíp byl sice malý, ale mnohem bezpečnější. Podnikali však i výpravy na sever – Druzí dobře věděli, kudy vedou podzemní chodby, a dokázali tedy najít bezpečná místa i na Temném území. Bylo jich mnohem méně než na jihu, ale byla tam. Tam hlídkovali, lovili a špehovali vědce z Dharmy. Na jihu žili až do 90. let, kdy se rozhodli obsadit vypleněný Dharmaville: vědci vesničku a její okolí zabezpečili sonickým plotem, který Černému nedovolil dostat se dovnitř. Vesnička sice stála nad jednou z chodeb; sonický plot však tamní východ blokoval – pokud jej tedy někdo cíleně nevpustil dovnitř, jako to udělal Ben při invazi Widmorových vojáků v zimě roku 2004.

Ale pak se vrátila Claire… a s ní i Černý, který teď zuřil. Ovládl celý sever, včetně míst, která až dosud blahosklonně „přenechával“ Druhým. Na Temném území už nebyla žádná bezpečná místa.

* * *

Trojice mužů s nádobami vody se do úkrytu ve stínu sochy vrátila ještě před západem slunce. Stručně sdělili svým soukmenovcům, že vše dopadlo dobře. Pak se znovu chopili nádob. Podivný obřad, přerušený cestou z Hurleyho tábora, teď pokračoval. Marcus, muž s největší nádobou, vyšel asi tři sta metrů před vchod do podzemní síně a začal z nádoby vylívat na zem tenoučký proud vody. Přitom se rychle pohyboval – obcházel ovál, který těsně přiléhal k pobřežním skaliskům a uvnitř byl úkryt. Když se vrátil na místo, z něho vyšel, vyrazil Craig. Opsal vodou ze své nádoby menší kruh, jen několik desítek metrů kolem úkrytu. A nakonec Stephen obešel samotný úkryt s nejmenší nádobou. Pak se všichni tři vrátili dovnitř ke svým lidem. Teď se k nim Černý nemohl dostat, ani kdyby se vzdálil od svých podzemních „dálnic“ proudící energie. Nemohl překročit hranici, která nesla dotek Strážce Ostrova.

Na podobném principu fungoval i ochranný kruh z popela, který před časem Druzí načrtli kolem Jacobovy chatrče, než z ní musel bývalý Strážce odejít. Strážce mohl svým dotekem poznamenat cokoli tekutého či sypkého – a Černý to pak nedokázal překročit, stejně jako mravenec nedokáže překročit kruh nakreslený křídou. Úplně stejně fungoval i poslední Jacobův odkaz – po jeho smrti Druzí shrabali zbytky popela, které zůstaly v ohništi. Nesly na sobě dotek umírajícího Strážce a poskytovaly Druhým možnost nouzové ochrany, než bude ustanoven jeho nový nástupce.

Byl tu však jeden problém – Černý sice do vyznačeného prostoru nemohl vstoupit, mohli do něj však vstoupit lidé. A ti mohli vytyčenou hranici přerušit. Černý by jí pak mohl proniknout dovnitř (jako to také udělal u Jacobovy chatrče poté, co kruh přerušila Claire a splnila tak žádost svého „přítele“) a ti, kdo se skrývali uvnitř, by mu byli vydáni na milost a nemilost. V tomto případě pouze na nemilost. 

Zanedlouho se do nového domova vrátila i Hawkingová. Po návratu vůdkyně se Druzí postupně uklidňovali. Začali si zabírat jednotlivé postranní jeskyně nebo části síně, vybalovali své věci a stavěli lůžka. Ti, na které zbyla místa v rozích velké síně, stavěli také provizorní zástěny, aby získali alespoň nějaké soukromí.

Nejblíže u vchodu se usadila osvědčená trojice nejspolehlivějších mužů, které posílil ještě Craigův bratr Paul. Ti fungovali jako strážní – dva muži mohli spát nebo se věnovat svým povinnostem, dva vždy hlídali. Střídali se po osmihodinových směnách, aby zůstali dostatečně ve střehu, a aby odpočívající dvojice měla dostatek času na odpočinek.  Hlídka vždy obcházela kolem úkrytu tak, aby ji od okolí dělily dva nakropené kruhy. Kruhy chránily muže a oni chránili kruhy – aby je nikdo zvenčí, člověk ani zvíře, nemohl porušit.

* * *

Všichni v Hurleyho táboře cítili, že má Sawyer pravdu. Černý se mstil za to, že se ho lidé pokusili zabít – a že se jim to málem povedlo.

„Zlikvidovat ho,“ zopakoval neradostně Hurley. „Kámo, to se nepovedlo ani Jackovi, když byl… no, ve funkci. Jak byste to chtěli udělat vy?“

„To nevím,“ odsekl Sawyer. „Od toho tady máme moudřejší a zasvěcenější hlavy, než jsem já.“

Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomil Desmond. Byl bledý jako stěna a mluvil tiše, s nejvyšším sebeovládáním. „Musíme se tam vypravit co nejdřív. Je tam Charlie.“

Hurley se na něj zadíval se soucitem. „Kámo, to nejde…“

„Neříkej mi kámo, když mi říkáš takový věci, a vůbec, neříkej mi, co nejde“ vypěnil Desmond. „Jediný, co nejde, je nechat vlastního syna napospas něčemu, co tam zabíjí lidi. Musíme ho odtamtud dostat. Chlapi, slíbili jste mi pomoc,“ rozhlédl se po trojici trosečníků z letadla. Ti ale uhýbali pohledem.

„Tys s tím ještě asi neměl tu čest, co?“ odhalil ho Miles.

„Tu čest s kým? S nějakým šílencem, co pobíhá po severu a zabíjí tam lidi, o kterejch myslí, že vkročili na jeho výsostný území?“

„Aha,“ přikývl Miles, jako by tím bylo všecko jasné. Měl pravdu – Desmond, ačkoli na Ostrově strávil dlouhé roky, černý kouř nikdy na vlastní oči neviděl a nevěděl, co dokáže. Zvěsti o něm považoval částečně za výplody splašené fantazie vyděšených lidí, v jejichž blízkosti někdo zabil jejich přátele – a kdoví, co pak mohli vidět –, a částečně za blouznění pověrčivé bandy podivných existencí, kterým není radno důvěřovat. Co jiného si taky myslet o skupině lidí, kteří dobrovolně žijí na pustém ostrově, na kterém se dějí sakra podivné věci.

„Vy parchanti,“ usykl zoufale Desmond a ohnal se po Danielovi, který se ho snažil uklidnit. „U flašky a v teple a světle u ohniště máte odvahy plný huby, ale jakmile se začne mluvit o nebezpečí, jste podělaní až za ušima.“

„Desmonde,“ oslovil ho Richard, Mluvil tiše, ale s takovou autoritou, že oslovený skutečně zmlkl a začal poslouchat, i když se třásl vzteky. „Hugo má pravdu. Vypravit se na sever je v téhle situaci sebevražda. Nemůžeme se tam teď vydat, a už vůbec ne pro Charlieho. Pokud Černý chrání Claire, tak rozhodně nedovolí, aby jí někdo sebral dítě, které si vzala za vlastní.“  

Sawyer přikývl. „Tvýmu klukovi nijak nepomůže, když se jeho táta bezhlavě vřítí do pasti a nechá se zabít. Musíme zjistit, co se děje, a zařídit se podle toho. Toho malýho tam nenecháme, ale taky se nenecháme pozabíjet.“

„Jak můžeme zjistit, co se tam děje, když tam nemůžeme jít?“ ušklíbl se Desmond.

Na to nedokázal odpovědět nikdo.

Byl večer a slova došla. Postupně se rozešli do svých stanů. Na rozdíl od minulé noci však nikdo nespal klidně. A někdo nespal vůbec.

Ráno zjistili, že jich je o jednoho méně. Ben byl pryč.