812 - Otázka identity

Desmond se vzbudil uprostřed noci. Spal výjimečně dobře a tvrdě, takže zprvu nechápal, co ho probudilo, a nechápal, proč je v pokoji tak podivné tlumené světlo. Když se konečně probral, pochopil. Na opačné straně pokoje se svítilo. Daniel ležel oblečený na posteli a četl si.

„Dane, co to zatraceně vyvádíš,“ zavrčel Desmond ospale

Daniel zvedl hlavu od černého a bílého zápisníku. „Promiň, Desmonde, to jsem nechtěl.“ Už už se zase zabral do čtení, ale Desmond se na své posteli posadil. „A dost, brácho. Koukej mi říct, co se děje. Poslední dva dny se chováš jako cvok. Místo pokusů se díváš na televizi, chodíš na noční procházky s holkou a teď si svítíš uprostřed noci v pokoji a čteš si jako malej kluk? To to nemůže počkat do rána?“

Daniel se tvářil provinile. „Vlastně… nemůže. Já… Nechtěl jsem, aby…“

Desmond se na něj zadíval. Jeho bratr měl pod očima kruhy z nevyspání a vypadalo to, že celou noc o něčem přemýšlel. To obvykle nedělal. Něco nebylo v pořádku. 

„Co se děje, Dane?“

„Já mám problém,“ přiznal Daniel. „Velký problém.“

Desmond byl najednou úplně probuzený. „Co se stalo? Myslíš, že je něco špatně s…“ S Ostrovem a Charliem, chtěl vyhrknout, ale udržel se.

„Ne, tak to nemyslím. Nemusí to být vysloveně špatně. Ale…  narazil jsem na něco, čemu absolutně nerozumím. Nedokážu si to nijak vysvětlit, a když si to nedokážu vysvětlit, nemůžu s tím pracovat. Ale jsou to věci, se kterými pracovat musím. Já…“

Daniel vypadal zoufale. Desmond ho začínal trochu chápat. Pro špičkového vědce muselo být frustrující narazit na něco, co nedokázal zpracovat.

Jeho bratr beznadějně rozhodil rukama nad věcmi, které měl rozložené na polštáři. „Jde o tyhle zápisníky,“ přiznal.

Desmond k němu přešel a podíval se na dva sešity. Letmo si prohlédl i jejich desky. „Dharma, to mě nepřekvapuje,“ přikývl samozřejmě. „Ten druhý mi nic neříká. I když…“

„S tím druhým právě mám problém,“ pokračoval nešťastně Daniel. „Ty zápisky jsem očividně psal já. Je to moje písmo a jsou to moje poznámky k mým výzkumům. Je tam věnování od matky, samotný zápisník musel být dárek od ní. Ale… já to nepsal, Desmonde. Nikdy jsem takový sešit neměl. Nerozumím tomu.“

Desmond se vrátil zpátky na svou postel a opřel se o stěnu. „Dane… víš, odkud jsi sem prošel. Ty paralelní světy přece spočívají v tom, že jsou si podobný a že se v nich vyskytujou podobný věci a podobní lidi, je to tak?“

„Ano,“ souhlasil bratr. „Chápu, kam tím míříš. V téhle realitě existuje alternativní Daniel Faraday.“

Desmond souhlasně přikývl a navázal. „A ten psal tenhle deník. Problém vyřešen. Ty zápisky vytvořilo tvoje paralelní já.“

„To ano. Ale ten největší problém je v něčem jiném. Ty zápisky jsou nesmírně fundované. To moje paralelní já, jak říkáš, muselo být v některých otázkách výzkumu mnohem dál než já. A já… nechápu, proč to matka dala mně. Proč to prostě nedala tomu… zdejšímu Danielovi? A vůbec, proč to měla u sebe?“

Danielovi se v rozevřených očích značilo nejen nepochopení, ale i něco dalšího.

„Proč to dala mně? Proč ne tomu druhému?“

„Podle toho, co naznačila na Ostrově, jste spolu v téhle realitě možná moc dobře nevycházeli,“ navrhl Desmond.

„Moje matka je pragmatička,“ zavrtěl hlavou Daniel. „Kdyby šlo jen o špatné vztahy, dokázala by se překonat, omluvit se a nějak to vyřešit. Ale ona mě nechala přivést z jiné reality, to je naprosto bezprecedentní zásah. Proč to udělala? Něco se muselo stát, Desmonde. Nelíbí se mi to.“

„Když mě tvoje matka v paralelním světě poslala naskz světy,“ ušklibl se Desmond (poslat naskrz světy byl pěkný eufemismus pro chladnokrevnou vraždu), zdůrazňovala, že tě musím přivést s sebou. Povídala cosi o ohrožení celého světa kvůli Ostrovu a mému synovi, a že se to musí napravit, a že mi s tím můžeš pomoct jenom ty jako fyzik. Ale proč mi nemohlo pomoct tvoje já z tohohle světa, to neřekla.“

Daniel chvíli listoval stránkami. „Nechávám úplně stranou, že některé poznámky jsou datované do 70. let. To může být nějaký hloupý vtip. Ale celé je to divné. Ty poznámky jsou sice nesmírně hodnotné, ale… divné,“ zopakoval a dál zuřivě listoval v černém zápisníku.

„Některé úseky jsou nabité zjištěními a informacemi, dál jsou prázdné strany, nicneříkající kresby, pak zase hodnotné poznámky z experimentů. Je to strašně nevyvážené. S tím člověkem, který to psal, se něco dělo. Já… Hrozně nerad to přiznávám, ale dost mě to zneklidňuje, Desmonde. Musím zjistit, co se stalo. Pokud ty výzkumy dovedly moje paralelní já někam, kam se dostat nemělo… co když podobnou chybu udělám i teď?“

Desmond se na bratra zadíval. „Ty se toho bojíš, Dane,“ pochopil. „To proto se teď vyhýbáš zkoumání toho, co souvisí bezprostředně s Ostrovem? Proto hledáš další místa a další podobný úkazy. Proto hledáš souvislosti ve fantastickejch příbězích. Hledáš všude jinde, než bezprostředně kolem Ostrova.“

Daniel chvíli mlčel. Bratrova slova nechtěl potvrdit, ale vyvrátit je nemohl. Byla to pravda. Pak promluvil znovu, váhavě. „Je tam i zmínka o tobě.“

„Jo, to je možný,“ souhlasil Desmond. „Před třema rokama jsi byl… to tvoje druhý já bylo na Ostrově. Potkali jsme se tam.“

Bratr na něj vytřeštil oči. Pak se jeho výraz začal měnit, jak mu docházel smysl Desmondových slov. Z naprostého šoku přes úžas… až po opatrnou naději, smísenou se stínem obav. Pak ze sebe začal chrlit slova.

„Řekni mi o tom něco. Tedy o… o něm. O mně. O tom paralelním já. Zatraceně, brácho, já se o sobě musím něco dozvědět. Dokud nevím, jakou v tom hraju roli, nemůžu se pustit do pořádného výzkumu. Potřebuju… musím se dozvědět víc.“

„Byls tam, přijel jsi v té vědecké výpravě. Dělals nějaký experimenty a pak jsi mě poslal na Oxford. Pak jsem odjel a víc už nevím. Když jsem se vrátil, už jsi tam nebyl, nebo si na to nevzpomínám.“ Desmond zatřásl hlavou. „Brácho, moc si z toho nepamatuju. Vzpomínky z dob před tím, než jsme se vrátili z toho místa, z toho tunelu mezi realitama, se mi pletou jedna přes druhou. Znáš to, ne? Jako když se snažíš rozpomenout na divnej sen. Chytíš se jednoho motivu a všecko ostatní se ti ztratí. Jakmile se začneš soustředit na jednu věc, ostatní se rozplynou. Taky tomu nerozumím.“

„Tohle se vysvětlit dá,“ mávl rukou Daniel. „Lidská mysl není připravena na průchody realitami a na prolínání několika myslí, i když u téměř totožné osobnosti. I když se vyhneš skutečně vážným problémům díky existenci konstanty, tak to způsobuje to dezorientaci a určitý stupeň amnézie. U tebe to ještě není tak zlé, řekl bych. Nevzpomínáš si sice na podrobnosti, ale hrubé vzpomínky ti zůstaly.“

„Hodně hrubý,“ ušklíbl se Desmond.

„Aspoň něco. Já… Nemám tušení, co se v souvislosti s mými výzkumy dělo před tím, než jsem se tady ocitl. Mám sice výpočty a poznámky… ale v tom zápisníku není všechno. Mám pocit, že v tom jsem zapletený víc, než je zdrávo.“

Daniel sklapl zneklidňující zápisník, zastrčil ho do kufru a natáhl se na postel s beznadějným výrazem. Zhasl lampu.

Po chvíli se ještě ozval Desmond. „Zeptej se Sawyera a Milese, až se vrátí. Museli tehdy zůstat na Ostrově s tím tvým… druhým já. Mohli by něco vědět.“

Daniel zíral do tmy. „Snad. Zatím… dobrou noc, brácho. A promiň, že jsem tě probudil.“

* * *

Miles se během odpoledne po provedení obchodu vrátil do centra San Diega a udělal, jak ho Sawyer instruoval. Našel Chrisino auto, posbíral v motelu jejich věci, oba odhlásil a pak si v baru vzal Bessiino telefonní číslo. „Myslím, že se ti ozve,“ řekl jí.

Dal vědět Sawyerovi, jak se dohodli, a vyrazil na sever. Zastavil se v motelu u dálnice asi padesát kilometrů od San Diega, a zaplatil si pokoj na jednu noc. Navečer mu znovu volal Sawyer. „Zítra ráno se sejdeme, Enosi. Musíme ještě něco vyřešit. Můžeš bejt v deset dopoledne v Oceanside u vlakovýho nádraží?“

„Můžu,“ souhlasil Miles.

„Auto necháš tam, kde je teď, v žádným případě s ním nejezdi. Kdyžtak si vezmi taxík. Prachy nejsou problém.“

Miles se uchechtl. Ještě, aby byly.

Sawyer, který se i s penězi ztratil v centru San Diega, zavolal Bess. Nemusel ji moc dlouho přesvědčovat, aby za ním na noc přijela. Ráno se rozloučili, Bess se vrátila do svého motelu a Sawyer se vydal na vlakové nádraží. Před desátou byl v Oceanside.

Miles dorazil krátce po desáté. Nevěřil svým očím, když viděl Sawyera s obrovským batohem na zádech. „To mi chceš říct, že to máš…“ Sawyer se spokojeně ušklíbl. „Zatím jsem s tím neměl problém.“

Oba parťáci vyrazili na pozdní snídani. Zatímco seděli na zahrádce restaurace, která měla otevřeno hned od rána, hodnotili průběh akce. Zatím šlo všecko skvěle. Sawyer byl přesvědčen, že se mu povedlo zmizet beze stopy. Ani Miles zatím neměl žádné podezření, že by jej někdo sledoval.

Zbývalo jim vyřešit poslední úkol, než oba zamíří zpět do Los Angeles. Falešné doklady.

„Bess mi dala pár užitečných kontaktů,“ prohlásil spokojeně Sawyer. „Je to skvělá holka.“

„Perfektní,“ odtušil Miles. „Předpokládám, že už jsi s těma chlapama domluvenej?“

Sawyer se podíval na hodinky. „Za pět minut tady,“ zazubil se.

„Tak jo,“ nadzvedl obočí Miles.

O chvíli později už si k jejich stolu přisedl zavalitý muž kolem padesátky. „Tak vy prý, chlapci, potřebujete něco novýho,“ začal. „Kolik toho bude? A co přesně?“

„Běžný věci,“ odvětil Sawyer. „Potřebujeme jezdit, cestovat, bydlet a tak podobně. Jsme tři.“

„Napiš mi jména a věk,“ prohlásil muž. „Jen křestní. Příjmení budou… podle toho, co bude.“

„Já jsem Mike,“ řekl Miles.

Sawyer zavrčel. „Běž s tím někam, Enosi. Jednoho Mikea jsem už znával. Nedopadlo to s ním moc dobře.“

„To je mi jedno,“ pokrčil rameny Miles. „Jsem Mike, je to dobrý jméno. A ty, mezi náma, bys byl perfektní Tom.“

Sawyer na něj vrhl jeden ze svých nejzuřivějších pohledů. „Cokoli, ale Tom ne. Jen to jméno slyším, mám chuť někoho zabít.“

„Ale sedělo by to. U takovýho jména se nikdo nebude divit, jak ti ostatní říkají.“

Chlapík se na ně díval pobaveně. „Jerry?“

Miles se zasmál a Sawyer se musel hodně ovládat, aby nevyjel. Chvíli uvažoval, pak na papír napsal tři jména. Předal je kontaktu z mokré čtvrti spolu s obálkou s dohodnutým obnosem peněz. „Fotky pošleme na adresu, kterou mně dáš. Stejně vám bude několik dní trvat, než seženete materiál. Až to bude hotový, přijedeme si pro to.“

* * *

Chlapík se za chvíli vytratil. Parťáci ještě chvíli posedávali ve stínu stromů. „Takže jedeme domů, jo?“

„Jo,“ kývl Sawyer. „Měl by ses postarat o Lištiččino auto. Pokud má někde štěnici, je potřeba ho nechat odblešit.“

Miles souhlasil. „Jo, zařídím to. Dej mi ještě pár babek.“

Sawyer mu pod stolem podal jeden balíček.

„Fajn. Takže já jedu zpátky, beru auto, cestou ho nechám vyčistit… a večer se uvidíme v LA, jo?“

„Přesně tak, Enosi. Hodní hoši vyřídili, co vyřídit měli, a jedou domů.“

Sawyer dopil pivo, Miles svoji colu a pak si zavolal taxík. Rozloučili se s vědomím, že se za pár hodin uvidí znova.

Miles se nechal vyhodit na parkovišti u motelu, kde přespával, a pak v Chrisině autě vyrazil na sever. Cesta byla klidná. Až do chvíle, než ho na dálnici dojela tři černá auta. Pokusil se zrychlit, ale bylo to marné. Chrisina tmavomodrá fiesta nebyla na takové manévry stavěná. Jedno auto ho předjelo a přinutilo zpomalit, další se drželo těsně za ním. Donutili ho vjet na odpočívadlo u dálnice.

Z aut vystoupili čtyři hispánští muži. „Vystup,“ vyzval jeden Milese.

Nediskutoval. Chlapík ho prošacoval, ale nic nenašel.  Pistoli mu sebrali už včera a druhou měl stále ve skrýši na podvozku. Teď za to byl rád.

Dvojice mužů se vrhla ke kufru na zadní sedačce auta. Okamžitě však zjistili, že je prázdný. Začali prohledávat i zbytek vozidla. Nikde nic.

„Kde to je?“ zařval jejich šéf na Milese.

„Nevím,“ odtušil.

„Kde to je? Kde máš toho svýho zkurvenýho kámoše?“

Hispánec mu zkroutil ruku za zády a přitiskl ho k autu. Miles zasyčel bolestí. „Ten hajzl vzal čáru,“ zasykl. „Nechal mě vyřídit celej obchod, nechal mě riskovat krk a pak to sebral a zdrhl. Od včerejška o něm nevím. Nevím, kde je.“ Byla to naprostá pravda. Sawyer skutečně sebral peníze, vydal se pryč po vlastní ose a Miles nevěděl, kde se právě nachází.

„Nelži, ty šikmookej parchante,“ zařval Hispánec a ještě trochu mu zkroutil ruku za zády. „Kde to je?“

„Nevím,“ zvýšil hlas i Miles. „Jestli toho hajzla najdete, tak mu dejte i za mě. Je to podvodnická svině. Jestli ho ještě někdy uvidím, tak…“ Měl pocit, že mu levá ruka v příští sekundě exploduje. Pak tlak povolil. Hispánec ho popadl za rameno a mrštil jím do Chrisina auta. „Vypadni odsud, ty malej zmetku. Jestli vás tady ještě někdy uvidíme, tak to nedopadne dobře.“

U tří tmavých aut bouchly dveře, zakvílely gumy a vozidla zmizela z parkoviště. Miles se opřel o sedadlo, protáhl si levačku a chvíli si ji masíroval. Chybělo málo a muž by mu ji zlomil.

Opatrně vyjel z parkoviště. Byl si skoro jistý, že pro dnešek už bude mít klid. Bylo mu sice jasné, že auto stále sledují, ale nemyslel si, že by dnes ještě něco zkoušeli. Uvěřili mu, že on peníze nemá.

* * *

Miles za pár hodin dojel do Los Angeles. Vytáhl mobil, vytočil číslo na Franka a poprosil ho, aby na Chrisině počítači vyhledal pár kontaktů. Teď už to jinak nešlo. O několik minut později měl v mobilu několik telefonních čísel na soukromé detektivy a bezpečnostní agentury v LA a blízkém okolí.

Na druhé zavolání se mu povedlo s majitelem agentury dohodnout. „Přijeďte klidně hned,“ prohlásil klidně sebevědomý muž na Milesův opatrný úvod, že má podezření, že ho někdo sleduje, a že by s tím potřeboval něco udělat. „Vyřešíme to na místě.“

Vydal se na udanou adresu. Bylo to v obytné čtvrti na jižním předměstí. Když zajel na příjezdovou cestu, z domovních dveří vyšel čtyřicátník v havajské košili. „Vy jste před chvílí volal, že? Pojďte, zajeďte s tím do garáže. Mám tam místo.“

Miles rovnou vjel na určené místo. Až pak se s mužem představili a potřásli si rukama.

„Tak o co jde, pane…?“ zadíval se na něj zkoumavě majitel bezpečnostní agentury.

„Říkejte mi Mike. Celý jméno bych si s dovolením nechal pro sebe, jestli vám to nebude vadit. Zaplatím hned a hotově.“

Muž přikývl. „Dobře, chápu. Tak o co jde, Mikeu?“

„Myslím, že tohle auto někdo sleduje. Víte… to auto není moje, půjčila mi ho přítelkyně. Milenka, abych byl přesný. Myslím, že její manžel něco tuší a dal jí tam sledovací zařízení.“

„Drží se vás neznámá vozidla?“

Miles přikývl.

„Nebylo by to nic neobvyklého,“ prohlásil detektiv a jal se obcházet Chrisinu fiestu. „Víte co, Mikeu… zajděte si na večeři. O ulici vedle je fakt dobrá mexická restaurace. Já se vám o auto vaší drahé postarám. Vraťte se tak za dvě hodiny.“

MIles souhlasil. „Je tu ještě jedna věc. Dole pod podvozkem najdete… no, poznáte to, až to najdete. Je to moje. To s problémem nesouvisí.“

Detektiv zvedl obočí, ale nic neřekl. Dal se do práce. Miles vyrazil na večeři.

O dvě hodiny později ho detektiv čekal. Na stole v garáži ležela dvě malá zařízení. „Bylo to jednoduché, jak jsem předpokládal,“ prohlásil samolibě. „Dva GPS trackery. Jeden magnetický na podvozku, druhý… Schválně, zkuste hádat.“

Miles se rozhlédl po garáži. Všiml si, že velký kovový kufr, v němž byly peníze, už neleží na zadní sedačce auta. „Ten kufr!“

„Přesně tak,“ přikývl muž. „Nebyl váš, že ne?“

„Ne.“

„Pojistili si to na dvou frontách. Někdy se stane, že sledovaný odhalí jedno zařízení, zejména když má určité podezření. Jedno zlikvidujete, ale druhé dost často unikne pozornosti.“

Miles mu poděkoval a zaplatil. Rázem byl o několik stovek dolarů lehčí, ale nedalo se nic dělat.

„A ještě jedna věc, Mikeu. Tu zbraň byste takhle neměl nechávat. Není to úplně standardní kousek a asi nechcete, aby se o ni někdo začal zajímat.“

* * *

V Chrisině příbytku byl toho rána dlouho klid. Všichni měli co vyspávat, protože všem se svým způsobem ulevilo. Frank prozradil tajemství o odletu z Ostrova, které ho hlodalo už několik týdnů, Chris se svěřila se svými poznatky o vizi černého kouře z lovecraftovského příběhu a Daniel měl v hlavě záhadu svého zápisníku. Ráno se nejdříve vzbudil Desmond. Venku už bylo dávno světlo. Rozhlédl se po pokoji. Jeho bratr tiše spal na posteli, oblečený. Ruka mu visela dolů do kufru, v němž měl uložené své znepokojující zápisky.

Desmond se na něj zamyšleně díval. Noční rozmluva mu nepřidala na klidu. Pokud jeho bratr objevil možná rizika, vyplývající z navázání na dřívější výzkumy o Ostrově, mohlo to jejich misi značně zkomplikovat. Mohlo to zkomplikovat jak záchranu celého Ostrova, tak jeho syna. Jenže Desmond zároveň věděl, že jinou možnost, než se spolehnout na Danielovy interpretace a hypotézy, aťsi třeba zněly sebevíc absurdně, nemají. Nikdo z nich ostatních na to neměl schopnosti.

Sawyer patrně měl spoustu vzpomínek, ale zdálo se, že hrabat se v nich je to poslední, co by chtěl dělat. Miles toho věděl méně a měl i své zvláštní komunikační dovednosti, jak tomu Desmond soukromě říkal, ale ty byly použitelné na Ostrově, tady ne. Frank byl podivnými ostrovními záležitostmi skoro nedotčený, na Ostrově strávil nejkratší dobu a byl tam jako technik, ne jako vědec.

A pak tu byl on sám.

Desmond stále neměl jasno v tom, co se s ním v posledních týdnech stalo. Rozuměl tomu z faktického hlediska, pokud tedy přijal to absurdní vysvětlení. Eloise Hawkingová z paralelního světa jej poslala napříč světy a jeho vědomí prošlo až sem. Tady se vrátilo do bezvědomého těla a všecko mělo být v pořádku. Jenže to tak docela nebyla pravda.

* * *

Desmond měl nesmírný zmatek ve vzpomínkách. Rámcově si pamatoval na většinu věcí, které v této realitě zažil. Jeho dosavadní život, dětství, mládí, pokus o studium na vysoké škole, vztah s Ruth, krátké období v klášteře, vztah s Penny, pak ten zoufalý rozchod a snaha dokázat něco jejímu otci armádní kariérou a účastí na závodě plachetnic. Pak ty šílené roky na Ostrově. Shledání s Pen, narození Charlieho a tři roky šťastného života. Dokud se Ostrov znovu neozval.

Jenže to všecko bylo jaksi zahalené mlhou. Byly to útržky, které se vznášely v určitém období paměti, ale nesouvisely s ostatními. A když se je pokusil zachytit a blíže je prozkoumat, rozletěly se a nemohl s nimi dělat už vůbec nic.

Od chvíle, kdy jej postřelil Ben a unesl Widmore, si nepamatoval skoro na nic. Byl pod léky a potom pod vlivem ostrovního záření. Do podivně prázdného období několika týdnů se mu však pletly vzpomínky Desmonda z paralelního světa, který se vrátil s Danielem. Měl v sobě cosi z jeho cílevědomosti, organizačních schopností a schopností vést ostatní. Ale konkrétní vzpomínky byly také zamlžené a snad ještě zmatenější, než vzpomínky zdejšího Desmonda. Občas si vybavoval pocity úspěšného muže, orientovaného na kariéru, pravou ruku šéfa velké nadnárodní korporace, kterému se najednou začaly do pragmatické a cílevědomé mysli vkrádat různé střípky pochybností a podivných myšlenek. I tenhle muž cítil zmatek. A nakonec se setkal s lidmi, které už kdysi znával a kteří mu byli nesmírně blízci. A pak ta absurdní rozmluva za kostelem… a konec.

A teď se zmatené vzpomínky dvou myslí spojily a vytvořily neuvěřitelný chaos. Všecko završil šok poté, co se Desmond dozvěděl o Pennyině smrti a Charlieho zmizení, a následná Richardova intervence. Některé vzpomínky a pocity se tím ještě oslabily a zmatek byl dokonalý.

Jediné, co teď Desmond věděl s jistotou, bylo to, že musí důvěřovat těm čtyřem, kteří přišli s ním, a nejvíc svému bratrovi.  Daniel byl z celé skupiny nejinteligentnější a nejlépe informovaný. Pokud došel k závěru, že se musí vydat určitým směrem a ne jiným, nemuselo být rozumné jej zrazovat. Na totéž ho koneckonců už včera upozorňoval i Frank: Dan je vědec a snad ví, čemu se má věnovat. Všecko se dovršilo v noční rozmluvě, kdy bratr nepřímo naznačil, že pokud by se vydal nesprávným směrem, mohlo by to ohrozit celou jejich výpravu.

* * *

„Jak dlouho už na mě takhle zíráš, Desmonde?“ vytrhl ho z myšlenek Danielův hlas.

Desmond zatřásl hlavou. „Nezírám na tebe, brácho. Jen jsem se zamyslel.“

„Samozřejmě. Nad tím, jak šílený je tvůj bratr,“ zívl Daniel. „Ale po tom, co jsem ti navykládal v noci, se ani nedivím. Muselo to být trochu zneklidňující.“

„No, nebudu říkat, že ne. Kdokoli jinej by se po takovým úletu mohl vymlouvat, že to předtím přehnal s pitím. Dávalo by to smysl. Ale u tebe to fungovat nebude.“

„Věř mi, Desmonde, že bych byl rád, kdybych to mohl říct,“ tvářil se ponuře Daniel. Zvedl se a vyšel z pokoje. Když se po chvíli vrátil, z mokrých vlasů mu stékala voda.

„Vlastně jsem s tebou chtěl něco probrat,“ oslovil znovu Desmonda.

„Pokud to nebude na dlouho, tak povídej. Jinak bych si zašel udělat snídani.“

„Není toho moc,“ řekl Daniel. „Chtěl jsem… Desmonde, chtěl jsem s tebou mluvit o Chris.“

Desmond tázavě nadzdvihl obočí.

„V noci jsi správně zmínil, že se v tuto chvíli dávám jiným směrem výzkumů, než které probíhaly dosud. Za prvé nemůžu zkoumat fyzikální jevy, když nevím, kde všude je mám hledat, a za druhé… ty zápisky ve mně budí určité obavy. Nechci na to navazovat, když nevím, s čím vším to může souviset. Takže se teď opravdu musím na věci dívat ze širší perspektivy.“

Desmond přikývl. „Tos už říkal a já tomu asi celkem rozumím. A jak s tím souvisí Chris?“

„Je naprosto skvělá, Desmonde.“

Desmond se na svého mladšího bratra zadíval a snažil se ovládnout shovívavý úsměv. Ale Daniel se nedal rušit. „Je skvělá. Přesně pochopila, o co mi jde, a strašně moc toho ví. To děvče je databáze podivných událostí, Desmonde. Má postřeh a umí dávat fakta do souvislostí.“

„Přesně, jak jsme doufali.“

Daniel souhlasně pokyvoval. „Ale je tu jeden problém. Narážíme na limity toho, co jí mohu říct o Ostrově. Dokud o tom místě skoro nic neví, protože o tom nesmíme mluvit… tak se nedokáže zorientovat a neví, po čem má jít. Když se dostane ke střípku konkrétní informace, začne okamžitě vytahovat souvislosti. Ale v tuhle chvíli to využíváme minimálně, protože jí nesmím nic říct. Takhle to nejde, brácho.“

„Chceš s ní začít mluvit úplně o všem?“

Daniel přikývl. „Jinou cestu nevidím.“

Desmond chvíli uvažoval. Bratrovy výhrady naprosto chápal a věděl, že současný stav je neudržitelný. Museli se rozhodnout. Buď dívku přibrat naplno, nebo se s ní rozloučit, jakmile se Sawyer a Miles vrátí s penězi.

„Promluvíme si s ní. A teď jdeme, brácho, už mám fakt hlad.“

* * *

V obýváku už seděla Chris s Frankem a živě diskutovali nad Chrisinou mapou z předchozího večera. Desmondovi to vyhovovalo. Připravil si snídani a pak se usadil na pohovce.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, Chris,“ začal.

„Jo, co bys rád?“ přikývla dívka.

„Je tu jedna věc. Jsme u tebe už týden a ty jsi vlastně pořád tady. Nechodíš do práce. Jak jsi na tom?“

Chris zavřela oči. Už to bylo tady.

„Nechci z tebe tahat podrobnosti ohledně toho, jak to máš zařízený,“ upřesnil Desmond. „Ale pokud jsi s náma začala spolupracovat, potřebuju mít představu, jak moc a jak dlouho se naší věci můžeš věnovat.“

Dívka si povzdychla. „No, věc se má tak, že já… můžu s váma dělat naplno a dokud to bude potřeba.“

Všichni tři se na ni udiveně zadívali.

„Dala jsem v práci výpověď.“

„Ale to nemůžeš! To je strašná škoda,“ skočil jí do řeči Frank. „Píšeš dobře. A když to říkám já jako pilot, tak…“

Chris se nedala umlčet. „Nemohla jsem se k tomu teď vrátit. Prostě… to, co se v posledních týdnech stalo, mě sebralo a došlo mi, že potřebuju pauzu. Takže teď jsem bez práce. Tak to je.“

Desmond si pohrával s hrnkem kafe. „Znamená to, že bys do toho s náma chtěla jít?“

Dívka chvíli vážila slova. „Rozhodně. Pokud práce na těch vašich věcech znamená, že můžu zjistit něco i příčinách havárie Ajiry, tak do toho rozhodně jdu. A díky za důvěru, Desmonde. Vím, že to u tebe není samozřejmý.“

Mávl rukou. „Tohle už nechme být. Chris… je tu ale pár věcí, který bys měla vědět. Nejspíš to bude znamenat, že v dohledné době budeme muset odjet z Los Angeles. Nemáš s tím problém?“

„No, mám sice něco našetřeno, ale je otázka, jak moc a jak daleko to bude. Taky jsem si říkala, že bych ráda něco procestovala, ale budu mít trochu omezenej rozpočet.“

„Cestovní výdaje budou na nás,“ odtušil Desmond. „Tím se nezalamuj.“

„V tom případě je to vyřešeno,“ řekla dívka. „Ráda bych byla doma ještě na Vánoce. Chci navštívit sestru a rodiče. Moc spolu sice nevycházíme, ale jedna návštěva ještě nikoho nezabila.“

„Samozřejmě. Tak rychlý to s naším odjezdem nebude.“

Dívka klidně přikývla. „Tak jo.“

Desmond se napil a podíval se na ni. „Chris, a pak je tu ještě jedna věc. Ta nejdůležitější. To, čím se zabýváme, není bezpečný. Nebylo, není a nikdy nebude. Je to tak, Dane, že jo?“

Fyzik neochotně přisvědčil.

„A co je bezpečný?“ odfrkla Chris.

„Může jít i o život. To místo se s nikým nemazlí,“ řekl Desmond tiše. „Jseš si jistá, že do toho chceš jít i za těchhle okolností?“

Chceš podepsat informovanej souhlas? pomyslela si dívka. Ale chápala, proč asi Desmond o této věci mluví, a věděla, že taková reakce by teď působila nepatřičně. A tak jen vážně přikývla.

Všichni čtyři se na sebe dívali.

„Dobře,“ řekl nakonec Desmond. „Jakmile se ti dva vrátí, pustíme se do toho naplno. Zatím pohov.“

811 - Eloisina volba

Ben v noci poté, co jej a Walta v džungli napadl oblak černého kouře, téměř nespal. Všecko se mu převracelo v hlavě a nedovolilo mu odplout do spánku. Přemítal o úkolu, kterým jej Hurley pověřil, a o tom, co se stalo pak. Strážce Ostrova mu svěřil výchovu mimořádného mladého člověka… a on jej hned následujícího dne bezděky dovedl do obrovského nebezpečí. Ben se cítil příšerně. Opět málem selhal.

Hned ráno si šel promluvit s Hurleym. Strážce seděl na svém obvyklém místě na útesech, ale obrátil se k přicházejícímu pobočníkovi ještě dříve, než ho mohl slyšet. Pozoroval ho, jak k němu přichází s očima podlitýma temnými kruhy z nevyspání.

„Dobrý ráno, Bene. Promiň, ale vypadáš příšerně. Spals vůbec?“

„Trochu ano,“ zalhal Ben. Hurley věděl, že to není pravda, ale nevyvracel mu to.

„Hugo… chci jít za Eloise. Musím si s ní promluvit. Jen jsem chtěl, abys o tom věděl.“

„Jasně,“ odtušil Hurley. „Cesta do síně je bezpečná. A řekneš mi, o čem s ní chceš mluvit?“

Ben přikývl, na tom, co ho trápilo, nic nebylo. Hurley už to vlastně stejně věděl.

„Chci se s ní poradit. Je to jediná osoba na Ostrově, která vychovala dítě a mladého člověka až do dospělosti.“

„Bene,“ zadíval se na něj Hurley laskavě. „Nemusíš se s nikým radit. Ty to umíš.“

„Ne,“ zarazil ho tvrdě Ben. „S Alex jsem to nezvládl.“

Chvíli oba mlčeli. Pak Hurley promluvil znovu. „V něčem ale máš pravdu. Nejde o to, že bys nedokázal vychovat mladýho člověka. Jde o to, co je to za člověka. Walt je výjimečnej kluk. A Eloise ví, jaký je vychovávat výjimečnýho kluka.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Ben.

„Smím jí říct o všem, co se stalo a cos mi řekl?“ ujistil se ještě, než odešel.

„Ovšemže jo, Bene,“ řekl důrazně Hurley. „Chci mezi svými lidmi co nejmíň tajemství. Řekni jí všecko. Stejně si myslím, že už většinu ví.“

* * *

Zanedlouho Ben dorazil do síně pod sochou. Cesta byla klidná, všude se ozývaly jen zvuky džungle. Ostrov v tuto chvíli vypadal jako idylické místo. Ale jen vypadal.

Když požádal Eloise, zda by si s ní mohl soukromě promluvit, stará žena nevypadala příliš překvapeně. „Ovšem, Benjamine. Předpokládám, že budeš chtít jít ven, že?“

Zamířili k východu ze síně. Richard se zadíval jejich směrem a věnoval Elosie významný pohled. „Půjdu sama, Richarde,“ zareagovala žena.

Benovi to přišlo hloupé. Richard byl jeho přítelem a dříve loajálním pobočníkem a teď s Eloise tvořili vůdcovskou dvojici. „Řeknu ti o tom později, Richarde, jestli to bude možné. Ale teď bychom si potřebovali promluvit sami.“

Richard se samozřejmostí přikývl. Za více než stovku let svého života už toho zažil tolik, že ho chvíle tajnůstkaření nemohla vyvést z míry.

Ben s Eloise se vydali do džungle, stejným směrem, kterým včera vyrazil Ben s Waltem a Richardem, aby nakladli pasti. Stále se však drželi v blízkosti Tawaret a stanice Orchid. Tam bylo bezpečno.

Chvíli šli beze slova, Ben kontroloval pasti, znovu je nastražoval a v několika málo případech sebral drobnou kořist, která v pastech uvízla. Pak se s Eloise posadili na vyvrácený kmen.

„O čem chceš mluvit, Benjamine?“ Stará žena upřela na Bena pronikavý pohled.

„O dětech.“

Žena se pousmála. „To je… zajímavé téma.“

„Asi sama víte, proč tu jsem. Na Ostrov se vrátil ten chlapec. Walt.“

„Ano, vždyť jsem u toho také byla,“ souhlasila Eloise. „Ten hoch je velice zvláštní. Ostrov ho musí strašlivě přitahovat.“

„Ano,“ potvrdil Ben. „I proto jsme si ho před několika lety stáhli k sobě. Eloise… Hugo mi ho dal na starost. Mám na něj dohlédnout. Prý potřebuje někoho, kdo ho povede. A podle Huga to mám být já.“

„Hugo by měl vědět, co dělá,“ poznamenala zlehka Hawkingová.

Ben zavrtěl hlavou. „Je to… Zní to šíleně. Pane bože, Walt dokáže sám pohnout… Ten kluk dokáže strašné věci.“ Chvíli mlčel. „A teď ho Hugo dá na starosti mně.“

Hawkingová po odmlce odpověděla. „Je to pochopitelné. Jsi jeho pobočník. Svěřil ho člověku, kterému věří. Ten chlapec je pro Huga důležitý. A nejen pro něj. Myslím, že je důležitý pro celý Ostrov.“

„Právě proto,“ rozhodil rukama Ben. „Nevím, jestli to dokážu. Vychovával jsem dceru, a ta… už nežije. Lidé od vašeho muže ji zavraždili. Nedokázal jsem ji ochránit. Tak jak mám, zatraceně, vychovat kluka, na kterém navíc záleží celému Ostrovu?“

„Benjamine,“ zadívala se na něj Hawkingová. „To, že jednou selžeme, neznamená, že selžeme i příště. Kdyby to tak bylo, nikdy bych se na Ostrov nevrátila.“

„Vy jste jiná,“ potřásl hlavou Ben.

„Ne, to tedy nejsem, Benjamine. Všichni děláme chyby. Ale většinou dostaneme šanci se z nich poučit a snad je i napravit. Já už jsem tu šanci dostat neměla, ale…“  Na chvíli se odmlčela. „Přesto jsem tady. A on také.“

Ben se na ni zahleděl. „Mluvíte o…?

„Samozřejmě. O svém synovi.“

„Právě o něm jsem s vámi chtěl mluvit. Váš syn byl... je výjimečný. Podobně jako Walt."

„Nevím, zda ti dokážu poradit. Walta příliš neznám, ale zdá se mi dost divoký, impulzivní. Musí se se svými schopnostmi naučit zacházet. S tím nemám žádné zkušenosti. Daniel byl úplně jiný. Jeho výjimečnost spočívala a spočívá v jeho obrovské inteligenci, jinak byl klidné a poddajné dítě,“ vzpomínala Hawkingová. „Vlastně až moc,“ dodala s povzdechnutím.

* * *

„Něco mi o tom chlapci pověz,“ vybídla Eloise Bena.

„Hodně už jste viděla sama. Má obrovské schopnosti. Vypadá to, že ovládá telekinezi a telepatii. Dovede pohybovat věcmi na dálku, dovede vytvářet dočasné hmotné iluze a umí komunikovat s lidmi ve snech nebo ve změněném stavu mysli. Je to neuvěřitelná koncentrace schopností. Až se mi nechce věřit, že se ten kluk narodil mimo Ostrov.“

„I to se někdy stává,“ souhlasila Eloise. „Ovšem nějaký vliv tam musel být. I proto ho tohle místo tak přitahovalo.“

„Z povahového hlediska… Musí to tady mít strašně rád a snaží se být prospěšný. Hugovi pomohl otevřít ten průchod, i když ho to muselo nesmírně vyčerpávat. Chce pro Ostrov něco dělat za každou cenu, chce sem zapadnout a myslím, že se trochu chce i předvést. Jako by si připadal nedoceněný. Ale žene ho to do neuvážených akcí. Skoro nic o Ostrově neví a… přitom strašně moc dokáže.“

„To je děsivě nebezpečná kombinace,“ řekla Eloise. Chvíli přemýšlela. „Ostrovní děti, alespoň ty výjimečné, takové bývají. Buď o svých schopnostech vědí a to jim dává vysoké sebevědomí… nebo své dovednosti považují za zcela normální a těžko umí odhadnout jejich dopady na okolí.“

„Váš syn takový není, ne?“ podotkl Ben.

„Daniel vždycky věděl, že má výjimečný talent. Není přehnaně sebevědomý, prostě jen… ví, co dokáže. Ale i on dovede být unáhlený. Dokud pracuje na nějakém problému, zacílí mysl na něj a všecko je v pořádku. Ale jakmile přemýšlí o relativně normálních věcech… Jeho mysl občas předběhne jeho rozvahu a on pak rychleji mluví, než domýšlí důsledky.“

Eloise se pousmála, ale úsměv ji přešel, když si vzpomněla na Danielovy neúmyslné, ale o to nebezpečnější poznámky na Ostrově. Lovecraft, panebože. Zadoufala, že teď už její syn někde v klidu bádá nad zápisníky, které mu dala, a nezaplétá se do věcí, které by jeho bleskurychlou bystrou mysl mohly dovést nejen na nebezpečná scestí, ale dokonce by díky ní ta scestí mohl prolétnout… a zastavit se až tam, odkud už nebude návratu.

„Co bych podle vás měl dělat s Waltem, Eloise?“ položil Ben po chvíli ticha tu nejzásadnější otázku.

„Vysvětluj mu, jaké může mít jeho konání důsledky,“ odvětila okamžitě Eloise. „Otevřeně a upřímně. U takového dítěte jiná cesta není. Pokud mu budeš lhát, dřív nebo později to zjistí a bude konec.“

Nelhat. Ben si nebyl vůbec jist, jestli to vůbec dokáže. Lži, ať už nevinné nebo větší, byly přirozenou součástí jeho života. Staly se součástí jeho vůdcovství u Druhých. A teď byl postaven do situace, kdy lži mohly zničit to, co dostal za úkol. Bena napadlo, zda mu Hurley nesvěřil Walta i proto, aby pobočníka naučil jednat otevřeně. Když nad tím Ben uvažoval, uvědomoval si, že ho jeho lži většinou k ničemu dobrému nepřivedly. Když zalhal o jedné z nejdůležitějších věcí ve svém životě – o svém vztahu k Alex – byly následky okamžité a příšerné.

„A pak je tu ta nejdůležitější věc, Benjamine,“ řekla Hawkingová po chvíli. Ben se vytrhl z myšlenek a podíval se na ni. Eloise byla vážná, vážnější než obvykle.

„Nikdy ho nemanipuluj k tomu, co si myslíš, že by měl dělat. Snaž se ho udržet stranou od věcí, které nesmí a které jsou skutečně nebezpečné. Ale nesnaž se ho přimět k tomu, aby dělal konkrétní věci. Dej mu svobodu. Už přichází do věku, kdy důvěru a svobodu ocení.“

„Vy o manipulování dětí víte svoje, viďte,“ řekl Ben ostřeji, než měl v úmyslu. Ale když si vzpomněl na svoje nešťastné dětství, kdy i on sám byl obětí dominantního otce, nedokázal o podobných věcech mluvit klidně.

Eloise se odvrátila.

* * *

„Zničili jsme jim život,“ promluvila po chvíli. „Všem třem. To, jak jsme jim lhali a manipulovali jimi… Charles byl odjakživa přesvědčen, že většina lidí je na světě proto, aby mu pomáhala plnit jeho cíle. Bohužel si to myslel i o vlastních dětech.“

Ben se zatvářil zhnuseně. Věděl, že to z jeho strany není úplně spravedlivé, i on sám svým lhaním často lidi dostával tam, kde je mít chtěl. Ale z Charlese Widmora, kterého k smrti nesnášel a tušil, že se o něm dozví další nelichotivá fakta, se mu dělalo opravdu nanic.

Eloise hleděla do dálky. Ben pochopil, že s ním stará žena nešla kvůli tomu, aby mu poradila. Šla s ním do džungle proto, aby se mohla vypovídat. Druhým o svých rodinných záležitostech patrně vyprávět nechtěla. Respektovaná vůdkyně se přece nebude zpovídat, kdy a jak udělala jakou chybu. Natož když šlo i o její vlastní rodinu.

„To, co jste udělali Desmondovi a Penelope, je neodpustitelné,“ řekl po chvíli. „Co by se vám bývalo stalo, kdybyste řekli pravdu? Všecko by bylo úplně jinak. Oba mohli žít svoje životy a být spokojení.“

„Potřebovali jsme, aby to bylo takhle. Od jejich dětství jsem věděla, co se bude dít, když o sobě nebudou vědět. Víš přece, že jsem dokázala vidět do dalších alternativ reality,“ vysvětlila Eloise, i když věděla, že Ben to ví. „Věděli jsme, že Charles jednou bude muset z Ostrova odejít a on věděl, že se bude chtít vrátit zpět. A věděli jsme, že to sám nedokáže. Potřeboval k tomu Desmonda, kterého to k Ostrovu nesmírně táhne, pokud se dostane jen trochu na dosah. Ale kdybychom ho nechali jít jeho vlastní cestou a kdyby se nikdy nezamiloval do Penelope… nejspíš by se k Ostrovu ani nepřiblížil. A Charles by to místo už nenašel.“

„Kéž by,“ utrousil Ben.

„Tohle mu nemůžeš mít za zlé,“ odvětila ostřejším tónem Eloise. „Zrovna ty ne. Ty sám nejlíp víš, jak moc dokáže mít člověk tohle místo rád a jak moc se s ním nechce rozloučit.“

Charles neměl rád místo, ale možnosti, které to místo skýtalo, pomyslel si Ben rozzlobeně. Ale raději mlčel.

„Udělali jsme jim strašné věci,“ vrátila se Eloise tam, odkud začala a co ji očividně trápilo nejvíc. „O Desmondovi a Penelope rozhodoval vždycky Charles, byly to jeho děti. Ale Daniel byl můj. Od začátku jsem věděla, co z něj vyroste a jaký bude. A věděla jsem, co musím udělat. Zničila jsem mu život. Byl to hodný a poslušný chlapec, který se snažil dělat ty správné věci a dělat lidem radost… a tak nedostal šanci se z toho vymanit. To Desmond byl jiný a stavěl se na zadní. On tu šanci aspoň dostal. Ale Daniel…“

„Když teď byl tady na Ostrově, nepůsobil jako zničený člověk,“ namítl Ben. „Podivín ano. Ale vlastně celkem šťastný.“

„V té realitě, ze které ho Desmond přivedl, z toho vyvázl celkem dobře. V jiných dopadl mnohem hůře. Pamatuješ si na něj, když se sem dostal po havárii letu Oceanic?“

Ben neurčitě pokrčil rameny.

„Byl naprosto zničený. My…. my jsme ho obětovali. Od začátku věděl, co musí dělat, a dělal to. Pak se pokusil jít si svojí cestou, našel si děvče… a my věděli, že to nemůžeme dovolit. Charles mu udělil mimořádný grant na podporu jeho výzkumů abnormalit časoprostoru. Věděli jsme, že když dostane nadstandardní možnosti, dovede ho to k určitým pokusům, které způsobí…“ Eloise to ani nedořekla. „Zničili jsme ho a pak jsme ho zase milostivě postavili na nohy, aby udělal to, co jsme od něj chtěli.“

„Co to bylo?“ zeptal se Ben, i když odpověď tušil. „Neumím si představit cíl, pro který bych měl obětovat štěstí svého dítěte.“

Kdyby jen štěstí, pomyslela si Eloise. Štěstí je pořád méně než život. My jsme obětovali i Danielův život.

„Chtěli jsme od něj to samé, co od Desmonda. Charles využil oba své syny ke stejnému účelu, ale oba nechal jít naprosto odlišnými cestami. Nakonec mu pomohli oba dva. Bez jednoho ani bez druhého by to nejspíš nešlo. Potřebovali jsme, aby nás Daniel přivedl zpátky na Ostrov,“ vzpomínala Hawkingová.

„Cestu k Ostrovu nám mohly najít i ostatní ostrovní děti. Charles našel a najal Milese a tu archeoložku, ale k nalezení samotného průchodu na Ostrov byl nezbytně nutný můj syn. Nebýt něj, dostali by se sice k Ostrovu, ale kroužili by kolem a nikdy by se bezpečně nedostali skrz ochrannou bariéru. To Daniel vypočítal souřadnice a směry bezpečných koridorů, kterými se tam dalo dostat. Dokud se do dění zapojovali jen mladí z Ostrova, šlo to celkem dobře. Kdo se tu narodil nebo tu nějakou dobu strávil, má pro tohle místo určitý cit. Ale pak se do toho zapletli Charlesovi žoldáci a… sám, víš, co se dělo potom. Daniel nakonec zemřel. Byla to celé moje vina. Celou dobu jsem věděla, že se z výpravy na Ostrov nevrátí. Ale přesto jsem ho sem poslala.“

„Nechápu to,“ řekl Ben. „Chtěli jste od něj, aby vás přivedl na Ostrov. To přece splnil. Proč se pak prostě nevrátil, stejně jako ten pilot?“

„To přesně sama nevím. Možná jsme ho nalákali až příliš. Přesvědčili jsme ho, jak je Ostrov úžasné místo, že tady najde všecko, co mu v životě schází… A ona to byla pravda. Opravdu našel to, co mu chybělo. Získal tady přátele. Podle Charlese se dokonce znovu zamiloval. To bylo něco, co jsme mu většinu života zakazovali, házeli jsme mu klacky pod nohy… Bylo by pochopitelné, že zůstal. Jenže nakonec ho jeho výzkumy ho dovedly k nebezpečným závěrům… a on se rozhodl, že zasáhne do běhu věcí a že pomůže lidem, na kterých mu záleželo. Chtěl za každou cenu odvrátit havárii letu 815.“

Ben na starou ženu zíral. Věděl, že se v mezičase mezi jeho odchodem a návratem na Ostrov děly šílené věci, ale že byly až takhle závažné, to netušil. „Jak by to mohl udělat?“

„Daniel strávil dlouhou dobu ve výzkumném centru Dharmy v Ann Arbor v Michiganu. To je také velice zajímavé místo… Navázal tam na svoje výzkumy z Oxfordu a došel k závěru, že když se mu podařilo vrátit se v čase, může změnit vývoj událostí tak, aby k některým událostem nakonec nedošlo. Jenže… Nevím, jak moc své výzkumy ovlivňoval on sám. Víš něco o kvantové mechanice, Benjamine?“

Ben pokrčil rameny. „Obecné málo. Když vás tak poslouchám, myslím, že nevím nic.“

„V kvantové mechanice se pracuje s předpokladem, že do experimentů zasahuje i osoba experimentátora. Zkrátka… vlnění a částice na určité úrovni jako by se přizpůsobovaly jednání a očekávání výzkumníka. A pokud Daniel bádal s touhou změnit budoucnost…“

„…tak závěry jeho výzkumu byly, že budoucnost lze změnit,“ pochopil Ben.

Eloise přikývla. „Rozhodl se, že zabrání vybudování stanice Swan. Víš, která to byla.“

Ben se ušklíbl. Na stanici Swan nemohl zapomenout. V roce 2004 tam strávil několik velice nepříjemných dnů v zajetí trosečníků z letu 815. Dodnes na to nerad vzpomínal.

Hawkingová pokračovala. „Havárie elektromagnetu, kterým Dharma stanici vybavila, nakonec byla bezprostřední příčinou pádu letu 815, to je pravda. Jenže Daniel nevěděl o dalších vlivech. I kdyby vybudování stanice zabránil, let 815 by stejně havaroval. Selhání elektromagnetu byla jen vhodná záminka. Kdyby tam žádný elektromagnet nebyl, to letadlo by spadlo kvůli selhání motorů, nebo by se mu náhle odlomilo křídlo, nebo by pilot zešílel a namířil si to i s letadlem doprostřed oceánu. Věci by si našly svou cestu, jak se mají udát. Události plynou jako řeka. Je jí jedno, jestli obteče balvan z jedné nebo druhé strany… ale vždycky se nakonec vrátí do svého koryta.“

„A opravdu to tak je?“ zeptal se Ben. „Je možné změnit minulost, nebo to nelze?“

„Kéž bychom to věděli,“ povzdychla si Eloise. „V těchto otázkách se rozcházejí výsledky experimentů i teoretických výpočtů u největších odborníků z oboru. Nevíme, Benjamine. Já se kloním k tomu, že to nelze. Daniel došel k závěru, že to lze. Jisté je, že my jsme to nedokázali. Ale zda to bylo proto, že to absolutně nelze, nebo jsme to dělali špatně… to bůh suď.“

„Nebudu se ptát, odkud tohle všechno víte.“

„Není na tom nic složitého. Víš, že jsem dokázala vidět skrz. A navíc…  když Daniel při návratu do minulosti zemřel, zůstal mi jeho deník. Byly tam neuvěřitelně cenné informace.“

Její syn, o kterém téměř celé odpoledne mluvila v minulém čase, v tu chvíli o stovky kilometrů dál seděl nad svým starým deníkem. Nezabýval se však těmi neuvěřitelně cennými informacemi, ale nechápavě přemítal, odkud se vůbec vzaly. A obrovskou část soustředění mu ukrádal jiný problém. Problém, který byl zvědavý, zrzavý… a který právě měl v rukou jeho pistoli a několik cenných informací k tomu. Eloise měla v některých věcech pravdu. Její syn už sice nebyl nešťastný a zničený mladý muž, ale schopnost zmatkovat a jednat unáhleně v sobě měl stále. Záleželo jen na tom, v jakých podmínkách se svého občasného přešlapu dopustí a jak velké následky to bude mít.

* * *

Ben přemýšlel. To, co mu Eloise řekla, mu stále nedávalo smysl. Měl pocit, že mu stále chybí zásadní kus informací. Daniel po havárii letu 815 splnil to, co od něj rodiče očekávali – pomohl jim dostat se zpět na Ostrov. Pak se stala tragédie. Ale to nevysvětlovalo, proč ho Eloise po dlouhých letech nechala dovést zpět z jiné reality. Ben si nemyslel, že by to bylo jen proto, aby mohla napravit svoje mateřská selhání a získat syna zpět. Mohla s ní sice pohnout smrt Charlese a Penelope, kdy si uvědomila, že teď zůstala úplně sama jen s Desmondem, který ji nenávidí, a mohla o to víc začít litovat toho, co udělala Danielovi. Ale tak tvrdá a odhodlaná žena jako Eloise by jen kvůli svým výčitkám svědomí tak výrazně nezasáhla do jiné reality. Vidět do paralelních světů byla jedna věc… ale ovlivňovat je tak zásadním způsobem, to bylo něco, co bylo za všemi hranicemi myslitelného. Až dosud.

„To není všechno, že ne?“ zadíval se na Eloise.

„Jak to myslíš?“

„To nemůže být všecko. Kdyby Daniel splnil to, co jste od něj čekali, nepřivedla byste ho nazpátek. Eloise, já už jsem toho na Ostrově viděl hodně. Ale tohle… tohle ještě nikdo nikdy neudělal. Musela jste pro to mít zatraceně dobrý důvod.“

Hawkingová si povzdychla.

„Když se na Ostrov vypravili, byla jsem přesvědčena, že tam udělají, co udělat mají, a věci se zase dají do pořádku. Ostrov se zase uklidní, lidé na něm také… a zase přijde dlouhé období klidu. Doufala jsem, že k tomu Daniel přispěje. Jenže všecko se úplně zvrtlo. Charles do toho zatáhl svou osobní pomstu vůči tobě, tys udělal to, cos udělal… a Ostrov začal šílet. Každý ten časový přeskok je pro tohle místo strašlivě nebezpečný, Benjamine. Dokud sem nepřišel ten chlapec, Walt, který to dokáže držet pod kontrolou, znamenalo každé pohnutí s tím kolem obrovské riziko. Nemohli jste vědět, že příští pohyb nebude ten poslední. Mohlo to uvolnit a zpřetrhat proud Energie, který Ostrovem proudí. A kdyby se tohle stalo, byl by konec se vším.“

Chvíli mlčela, pak znovu promluvila. „Proto jsem sem poslala Daniela, protože jsem doufala, že ví dost na to, aby věděl, co má dělat. Jenže se ukázalo, že nevěděl. Poslala jsem ho sem, aby to místo zachránil… a on místo záchrany našel Desmonda a poslal ho za mnou. Nic absurdnějšího se stát nemohlo. V době, kdy za mnou Desmond přišel, jsem už věděla, že je něco strašně špatně. Přestala jsem vidět do dalších realit. Nikdy předtím se to nestalo.“

„Máte tušení, proč se to stalo?“

„Nevím, mohu jen hádat. Předpokládám, že při těch časových posunech způsobených tebou a Lockem došlo k částečné destabilizaci paralelních časoprostorů. Ty, které byly nejpodobnější a do kterých jsem tedy mohla nahlížet, se najednou oddálily a já do nich už nevidím.“

„Takže pořád nevíte, co se stane. Ale vaše já v tom paralelním světě, odkud jste sem poslala Daniela, to vědělo. Jinak byste tam neudělala to, co jste udělala.“

„Možná,“ řekla Eloise. „Možná ten konkrétní svět nebyl tou destabilizací zasažen tolik jako tenhle. A pokud jsem přestala některé věci vidět i tam, možná mi došlo, co se děje. To, že jsem Desmonda nechala přivést Daniela, to je další pokus o záchranu. Předchozí dva v tomhle světě nevyšly.“

„Dva?“

„Samozřejmě, že dva,“ potvrdila Eloise. „První pokus bylo vyslání Daniela a ostatních. To bohužel nefungovalo. Takže jsme o tři roky později podnikli další pokus. Pomohl mi Locke, který plnil pokyny z Ostrova. Poslal ke mně Oceanic Six a já je poslala zpátky letem Ajira. A do toho se rozhodl Charles jednat na vlastní pěst. Unesl Desmonda a jeho rodinu a vyrazil na Ostrov zkusit to po svém. Když mi řekl, co se chystá udělat, rozhodla jsem se, že pojedu s ním. Chtěla jsem se sem vrátit.“

„Vám Ostrov strašlivě chyběl, že?“

„Od konce 70. let jsem se sem chtěla vrátit, ale kvůli Danielovi to nešlo. Nemohla jsem ho sem vzít, dokud byl malý. A potom, když byl odsud vypovězen Charles, už nebylo jak se vrátit. Ale tohle místo mi chybělo nepopsatelným způsobem. Benjamine, já se tady narodila. Víš, jak silné je takové pouto?“

Ben se na ni beze slova díval.

„Je to jako pouto matky a dítěte. Ovšem kdo je v tom vztahu matka a kdo dítě, to se jaksi mísí dohromady. Lidé narození na Ostrově jsou k tomu místu poutáni, Ostrov do nich otiskne kus sebe a pak si je volá zpět, pokud jsou jen trochu v dosahu. A obvykle i oni mají touhu se sem vrátit a tohle místo chránit, protože je tak jedinečné, krásné a důležité... Benjamine, pro mě byl Ostrov něco jako moje dítě. Záleželo mi na něm a udělala bych cokoli, abych je ochránila. A to stále platí.“

Benovi přeběhl mráz po zádech. Nejen proto, že Eloisiným slovům naprosto rozuměl. On sám Ostrov vnímal podobně – a to se zde nenarodil.  

„Když jsem se rozhodovala, jestli Daniela pošlu na Ostrov, nerozhodovala jsem se mezi Danielovým životem a našimi cíli. Rozhodovala jsem se mezi Danielovým životem a Ostrovem.“

„Volila jste mezi dvěma dětmi – skutečným a pomyslným? Kristepane,“ zavrtěl hlavou Ben. „Sophiina volba v praxi.“

„Nebyla to Sophiina volba, Benjamine. Ta by byla příliš obtížná. Já… já jsem měla rozhodování usnadněné tím, že jsem věděla, jak nedozírně důležitý je Ostrov. Nerozhodovala jsem se mezi Danielem a Ostrovem, ale mezi Danielem a Ostrovem, který ovlivňuje celý svět.“