807 - Pronikání

 Klíčky se zacinkáním dopadly na jídelní stůl a čtveřice mužů překvapeně vzhlédla od oběda.

„Tady to máte,“ řekla Chris.

Desmond, Miles, Sawyer a Frank na ni zůstali hledět v úžasu.

„Chtěli jste půjčit moje auto, ne?“

„No… jo, ale…“ vypravil ze sebe Sawyer. I on zůstal jako opařený. Před pár sekundami dívka vkráčela do bytu, sotva odpověděla na pozdrav, hodila si věci do ložnice a šla za nimi.

„Tak je to vaše. Za pár dní bych ho chtěla mít ve zdraví nazpět. Nespáchejte s ním žádnej průšvih… a zbytek je mi jedno.“ Její výraz napovídal, že v tuto chvíli je jí jedno všecko.

„Teda až na jednu věc,“ upřesnila. Zadívala se na Milese. „Můžeš řídit ty, prosím?“

„Jo, budu,“ souhlasil Miles. Sawyer se zatvářil dotčeně.

„Tak fajn,“ uzavřela dívka a odebrala se zpátky do ložnice.

 * * *

Chvíli na sebe beze slova zírali. Pak se Sawyer zvedl a mávl na ostatní, aby šli za ním do jeho a Milesova pokoje.

Během tiché a krátké porady se muži rychle rozhodli. „Vyrazte co nejdřív. Jakmile budeme mít peníze, bude všecko jednodušší,“ vydal rozkaz Desmond.

„Dobře, šéfe. Potřebuju si jen zavolat,“ řekl Sawyer. Udělal zamítavé gesto směrem k Frankovi, který sáhl do kapsy po mobilním telefonu. „Díky, kapitáne. Ale bude lepší zajít si do telefonního automatu. Nemáš místo toho pár drobnejch?“

Frank mu podal hrst mincí. „Víc nemám.“

„Takže jdeme na procházku?“ pochopil Miles.

„Přesně tak, Enosi. Je čas vyrazit na vzduch.“

Vydali se vycházkovým tempem z kopce dolů, směrem k rušnějším částem města. Po chvíli skutečně narazili na telefonní budku.

„Tak jo. Uvidíme, jestli staří známí jsou pořád tam, kde jsem je nechal.“ Sawyer se zavřel do kabinky a vytočil známé číslo. Kolikrát už takhle svého parťáka z mokré čtvrti volával ještě v časech, kdy spolu podnikali různé větší i menší podvody.

Na druhém konci zazněl hluchý tón.

Ujistil se, že vytočil číslo správně. Pro jistotu je vymačkal znovu, ale výsledek byl stejný.

„Sakra práce!“ praštil Sawyer pěstí do přístroje a vylezl z budky.

„Jak dlouho jsi mimo civilizaci? Tři roky?“ nadzvedl obočí Miles. „Svět se za tu dobu trochu změnil a tví kamarádi můžou dávno být někde v tahu. Nebo v lochu.“

„Díky za vysvětlení, příteli,“ ušklíbl se Sawyer.

„Já ti do toho nechci mluvit. Ale myslíš, že je nutný mít navázaný kontakty předem, než vyrazíme?“ navrhl Miles. „Kdyby to bylo na mně, vyrazím na jih rovnou. Místa, kde se sbíhají nitky k určitým lidem, jsou všude stejný. Zastavíme prostě někde u baru s neonovým štítem a zeptáme se několika děvčat …“

Sawyer se pousmál při příjemné představě. Miles měl pravdu. Všude byly podniky, kde se hromadily informace. Už jen proto, že ženy, které v těch podnicích byly zaměstnané, pracovaly s muži, kteří obvykle byli ve velice uvolněné náladě. A obvykle dost mluvili.

* * *

Vrátili se zpět do Chrisina příbytku a začali si balit věci na dvou až třídenní výpravu. Nebylo to těžké, moc toho neměli.

Sawyer šel podat hlášení Desmondovi. „Vyrazíme ještě dneska,“ oznámil mu. „K hranici to není daleko. Do večera můžeme bejt dole a dát se do práce.“

Desmond přikývl. „Tak jo. Hodně štěstí a dobře pořiďte. A hlavně dávejte pozor. Máte…“ naznačil pohled ke své džínové bundě přehozené přes opěradlo židle, na které se podezřele boulila kapsa.

Sawyer se samozřejmostí přikývl. „Máme, buď bez obav, veliteli. Vezmu si telefon na Franka a dáme vám vědět, jak to jde.“

Na pilota narazil v obýváku. Frank seděl na pohovce, popíjel kafe a vypadal zamyšleně. Nadiktoval Sawyerovi své číslo a pak ho pozoroval, jak mačká bzučák u Chrisiných dveří. „Neotevírá.“

Sawyer se po chvíli vykašlal na bzučák. „Lištičko, otevři. Za chvíli vyrážíme. Chci tvý telefonní číslo. Říkal jsem si, že bys možná ráda věděla, jak se daří tvýmu vozidlu.“

„Nemůže tě slyšet,“ potřásl hlavou Frank. Ale v tu chvíli se pancéřované dveře Chrisiny ložnice pootevřely. „Cože?“ Dívka vykoukla. Vypadala nesmírně vyčerpaně.

„Dej mi svoje telefonní číslo,“ zopakoval Sawyer. „A pak si zase jdi lehnout. Vypadáš mizerně, Lištičko. Nic ve zlým.“

„Díky. Umíš potěšit.“ odvětila Chris bez zájmu. Natáhla se pro tužku a papír, naškrábala číslo a podala ho Sawyerovi. „Nerozbijte mi to, prosím.“

* * *

Předodjezdové přípravy a poslední výměna informací v obýváku vylákala ven i Daniela, který byl až dosud zavřený v pokoji a věnoval se svým výpočtům. Sawyer s Milesem si posbírali své věci a vyrazili. „Tak tu pěkně počkejte, chlapci a děvčata. Strýček Sawyer a strýček Miles jedou na jih vydělat dolary.“ Sawyer sršel dobrou náladou. Pak si všiml škvíry ve dveřích Chrisiny ložnice. Pozorovala jejich přípravy a letmo na ně kývla. „Šťastnou cestu.“

Dvojice v Desmondově doprovodu vyrazila k autu.

Frank s Danielem se znepokojeně dívali ke Chrisiným dveřím, které se zase zavřely. „Co je jí?“

„Nevím. Už od včerejška je nějaká divná,“ odpověděl tiše pilot. „Něco se s ní děje.“

Daniel rázně přešel ke dveřím, zmáčkl bzučák a zároveň zabušil pěstí. „Chris, to jsem já, Dan. Otevři mi, prosím.“

Dívka po chvíli pootevřela. „Nemlať do toho, proboha. Rozskočí se mi hlava.“

„Chris, jsi v pořádku?“ Pohled na ni Daniela ještě víc zneklidnil. Rychle mu hlavou prolétly události posledních dní. Chris se jich začala stranit den poté, co navštívili kostel svaté Elizabeth. Poté každé ráno někam odcházela, vracela se unavená a apatická a vyhýbala se jim. A teď vypadala opravdu nemocně. Už po prvním pobytu v kostele jí nebylo dobře a projevovala určité příznaky potíží, typických pro citlivé jedince vystavené frekvencím ze spojnice. Fyzik věděl, že se příznaky stupňují po opakované expozici. Vůbec se mu to nelíbilo.

Rozhodl se. Rychle strčil nohu do dveří, zvětšil škvíru na pootevření a dívku prostě přetlačil. Vklouzl do její ložnice. Věděl, že je to nesmírně drzé, a za normálních okolností by ho to ani nenapadlo, ale teď jiné řešení neviděl. „Promiň, ale…“

Dívka na něj hleděla částečně překvapeně, částečně rozzlobeně. „Co si doháje myslíš, že děláš?“

„Musím tě vidět. Co je ti, Chris?“

„Do toho ti nic není.“

„Je mi do toho víc, než si myslíš,“ řekl pomalu a naléhavě Daniel. „Poslouchej mě. Ten kostel, kde jsme byli… to, co tam je, ve výjimečných případech může mít negativní účinky na zdraví. Musíš mi říct, co ti je.“

„Není mi dobře, sakra,“ zavrčela dívka. „Prostě na mě všecko padlo. Bolí mě hlava, chce se mi spát a… Nechci o tom teď mluvit.“ Odvrátila se pryč.

Daniel stále vypadal znepokojeně. „Neztrácíš vědomí? Nemáš náhlé výpadky paměti? Nenaskakují ti divné vzpomínky? Nebo něco jiného, nezvyklého?“

Chris zavrtěla hlavou.

„Kdybys něco takového zaznamenala, musíš mi to říct, ano? Může to být nesmírně důležité.“

„Jo, dobře,“ přikývla unaveně. „Kdyby něco, řeknu ti.“

Daniel ji dál pozoroval. „Podívej se na mě, Chris.“

Bylo to to poslední, co v tu chvíli chtěla, ale zvláštní naléhavost a vážnost v Danielově hlase ji přinutila ho poslechnout. „Dívej se na mě.“

Beze slova se jeden druhému dívali do očí. Chris nechápavě a rozladěně, Daniel s vědeckým zaujetím. Po chvíli si vydechl. Zorničky, obklopené zelenohnědými duhovkami, se chovaly normálně. Dívka se snažila uhnout pohledem a oči se jí podivně leskly, ale zornice se necukaly.

„Asi máš pravdu, nic to nebude. Odpočiň si. Nepotřebuješ něco?“

Odmítavě mávla rukou. „Zavřít dveře.“ Zvenčí, chtěla dodat, ale nechtěla být příliš nepříjemná. Daniel skutečně vypadal, že o ni měl strach. Dodala tedy vlídnějším tónem: „A děkuju, Dane. Budu v pohodě.“

Fyzik přikývl. „Až ti bude líp, rád bych tě poprosil o pomoc. Pustil jsem se do teoretických výzkumů a myslím, že bys mi mohla s něčím pomoct. Podle toho, jaké knihy jsem viděl v tvojí knihovně, si myslím, že budeš znát pár zajímavých věcí. Ale teď tě tím nebudu obtěžovat.“

Tiše za sebou zavřel. Chris se složila na postel. Hlava jí stále třeštila a odhadovala, že má horečku; předpokládala, že to je následek několikatýdenního pobytu na houpačce emocí, od šoku a bezmoci k chvílím naděje a radosti z průlomů. Všecko završilo její definitivní rozhodnutí opustit zaměstnání;  houpačka se utrhla ve fázi beznaděje. Odpadla hned, jakmile se vrátila z redakce Wings. Ale zatímco doteď se jí v horečnatých myšlenkách honily pochybnosti, zda udělala dobře či ne, jestli se nerozhodla unáhleně… teď tam místo nich probleskoval jeden poznatek. Oni s ní možná počítají. Až ti bude líp, rád bych tě poprosil o pomoc.

Houpačka se utrhla, ale ona už se po pádu zorientovala a tušila, že bude moct jít dál. Zavřela oči a usnula.

* * *

Sawyer s Milesem zamířili nejprve na východ, jako by je znovu táhl altadenský kostel. Pak se ale stočili ostře na jih a najeli na dálnici. Sawyer pozoroval svého parťáka, jak se s jistotou proplétá hustým odpoledním provozem.

„Ty to tady znáš,“ prohlásil po chvíli s překvapením.

Miles beze slova přikývl. Po dlouhé odmlce dodal: „Žil jsem v okolí L. A. vlastně od dětství. Bydleli jsme s mámou asi dvacet minut jízdy od místa, kde žije Chris.“

Sawyer vyvalil oči. „Proč jsi sakra nic neřekl?“

„Protože jsem nechtěl,“ odsekl Miles. „Nebyly to úplně roky, na který bych chtěl vzpomínat. Choval jsem se jako pitomec. Vlastně bych býval byl mnohem radši, kdyby nás adoptoval nějakej náhodnej svědek třeba ze San Francisca. Čím dál od těch míst bych byl, tím líp.“

„Proto jsi byl tak nemluvnej?“

„Taky,“ dodal Miles s pohledem upřeným na dálnici.

Sawyer se zapřel do sedačky. „To se mi snad zdá. Takže ty si necháváš pro sebe takhle zásadní věci… a přitom podezíráš Lištičku, že nám lže nebo že neříká celou pravdu.“

„Každej něco tají, šéfe. Nedělej si iluze.“

Dojeli kolonu. Miles dobrzdil a protáhl se za volantem. „Jo, když jsi zmínil to podezírání… Prohledal jsem Chris byt.“ Řekl to skoro až hrdě, jako by čekal, co to se Sawyerem udělá.

„Cože jsi udělal?“ Sawyer nevěřil svým uším. Nedůvěra byla jedna věc, ale prohledávat věci člověku, který vás pozval na návštěvu, to byla úplně jiná úroveň.

„Prohledal jsem jí byt. Přesněji řečeno obývák. Ta kocovina po tom flámu nebyla zase tak zlá, jak to vypadalo. Trošku jsem to přibarvil, doufal jsem, že vyrazíte do terénu a zůstanu tam sám… a vyšlo to.“

„Děláš si ze mě srandu?“

„Ne,“ odvětil klidně Miles. „Někdo to udělat musel. A vzhledem k tomu, že vám ostatním víc nebo míň spadl rozum do kalhot, zbylo to na mě.“

„Nikomu rozum do kalhot nespadl,“ ohradil se Sawyer. „Je to mladá holka, která nám bodla. Je normální, že se k ní chováme kamarádsky. Každej normální chlap by to udělal, pokud to teda není úplně studenej čumák.“

Miles to rýpnutí nechal bez povšimnutí. „A nezajímá tě, co jsem zjistil?“

„Jasně, že zajímá, sakra,“ zavrčel Sawyer.

„Zdá se, že je čistá. Žádný odposlechy nebo špionský hračky. A věci, který má doma, odpovídají tomu, kdo by měla být. Má tam diplom z Jihokalifornský, skříně plný pracovních poznámek psanejch stejným, ale měnícím se písmem, adresář je plnej kontaktů z letectví a tak podobně. Zatím všecko potvrzuje to, co nám o sobě řekla.“

Miles opět zúročil svou schopnost analyzovat osobní věci cizích lidí a vyvozovat z nich závěry. Měl trénink z let, kdy se nechával najímat jako prostředník se světem mrtvých. Takové rychlé soukromé porozhlédnutí po místnosti a věcech, mezi nimiž člověk žil, dokázaly sdělit mnohé.

„Řekls to Desmondovi?“

„Ještě ne. Nebude vadit, když se věci podívá i on i z jiných úhlů pohledu.“

„Ty jseš fakt podezíravej prevít. Kdybych s tebou nezažil ty tři roky na Ostrově, nechtěl bych s tebou teď bydlet v jedný místnosti. Bál bych se, že mi v noci budeš prohrabávat věci.“

Miles se ušklíbl. „A tos ještě zapomněl zmínit to, že umím komunikovat s dušema z druhé strany a že jsem studenej čumák na holky. Mohl bych na tebe poslat poltregeista nebo udělat ještě něco horšího.“

Sawyer se k němu pomalu otočil. „Tím studeným čumákem jsi chtěl říct co, sakra? Nemyslíš tím, že jsi teplej čumák na něco jinýho?“

„Třeba to jednou zjistíš.“

„Tak o tomhle už nikdy nevtipkuj, Enosi. Tohle není sranda.“

„Rozkaz, šéfe,“ odpověděl Miles a pobaveně se zasmál. Vypadalo to, že si užívá chvíle, kdy může nečekanou aktivitou svého parťáka překvapit nebo vyvést z míry. Jako by si teď v některých vzácných chvílích vynahrazoval poslední dny, kdy jen pozoroval, uvažoval, zkoumal a držel se zkrátka.

* * *

Ujížděli dál na jih. Když se dostali z předměstí Los Angeles, začala být cesta příjemnější. V dálce po pravé straně se do nekonečna táhl oceán. Před San Diegem se na odpočívadle zastavili a chvíli si dali pauzu. Kafe z termosky, kterou si půjčili a naplnili u Chris doma, a protažení na parkovišti je znovu nakoplo k závěru cesty.  Sawyer se opíral o auto, díval se do dálky k oceánu a vzpomněl si na Kate. Tam někde daleko byl Ostrov a byla tam i ona. Rychle tu myšlenku zahnal.

„Kde zastavíme a zkusíme rozjet byznys?“ nadhodil směrem k parťákovi.

„Jediný velký město před mexickou hranicí je Diego,“ odpověděl Miles. „Jsou tam místa, kde by se mělo najít všecko, co potřebujem. Tuším, kam se vydat.“

„Ty to tady fakt znáš.“

„Říkal jsem, že jsem v okolí L. A. žil od dětství. A taky že jsem se občas choval jako pitomec. K tomu patřilo i to, že jsem se v určitým věku nechal zlákat k výletům na jih.“

Nasedli zpátky do auta a po chvíli jízdy zamířili na předměstí San Diega. Miles zpomalil. Najednou projížděli širokou ulicí, kterou z obou stran lemovaly motely, restaurace, bary a další podniky. Padal večer a na ulici začínalo být živo.

„Co na to říkáš, šéfe?“

Sawyer se zkoumavě rozhlédl. „To vypadá nadějně, Enosi. Projeď to tam a zpátky. Něco si vyhlídneme.“

Za půl hodiny zastavili u poněkud ošuntělého motelu. Na parkovišti před ním stálo několik aut a pokuřovaly tam dvě typicky oděné ženy.

Dohodli se, že Miles počká v autě a bude ve střehu. Sawyer uvolněným krokem vyrazil do podniku a rozhlédl se. Vstupní prostory plnily funkci recepce i baru. Strašně rád by si poručil skleničku a dopřál si trochu rozptýlení po několikahodinové cestě, ale mělo to jeden háček. Zatím byli bez peněz.

U baru sedělo několik žen. Zaregistrovaly jeho příchod a jedna už po něm okázale pomrkávala. Sawyer vyrazil do akce. Jeho obličej, který stále ještě měl rysy rošťáckého hezouna, byl pro takovou akci hotovým požehnáním.

Přisedl si k jedné z žen. Ostatní se zatvářily očividně zklamaně. „Ahoj, krasavče,“ usmála se vyvolená tmavovláska. „Copak tě sem přivádí?“

„Dlouhá cesta, byznys, znáš to…“ protáhl Sawyer. „Ale ze všeho nejvíc pomyšlení na někoho, jako jsi ty, holka.“

Žena se spokojeně usmála. „A co s tím uděláš?“

Sawyer se k ní naklonil. „Udělám toho spoustu, ale nejdřív si musím něco vyřídit. Byznys má přednost. Ale možná bys mi mohla pomoct.“

Žena se usmála ještě víc. „Dovedu pomoct s dost věcma,“ souhlasila. „Pověz mi, co bys potřeboval.“

„Potřebuju místo, kde se dají prodat cenný věci. Místo, kde se nikdo na nic neptá. Víš, jak to myslím, že, kotě?“

Žena se zamyslela. „Hmmm. Asi bych o něčem věděla. Ale nechceš mi předtím zaplatit aspoň drink?“

Sawyer se ošil. „Zlato, slibuju ti, že se vrátím, jen co to vyřídím. Pak ti zaplatím, co budeš chtít. Nejdřív práce, pak zábava.“

Prostitutka se trochu zklamaně odtáhla. Čas od času na takové rádoby-zákazníky narazila každá ze zdejších žen. V kapsách je pálily věci různé hodnoty a různého původu, ale na hotovost byli skoupí. Ale usoudila, že nemá co ztratit. Naklonila se k Sawyerovi a cosi mu pošeptala. Pak na kousek ubrousku tužkou na oči nakreslila mapku. „Zastav se u Starýho Joea. Vyřiď mu, že tě posílá Bessie.“

„Bere Starej Joe i hodně cenný věci?“

„Starej Joe bere všechno. Tak utíkej, krasavče. Ať už jsi zpátky. Těším se na tebe.“

* * *

„Jedeme, Enosi,“ prohlásil spokojeně Sawyer, jen co za sebou zabouchl dveře auta. Navigoval parťáka asi půl míle východně k bloku, v jehož přízemí bylo několik menších obchodů. Zastavárna u Joea byla jedním z nich.

Miles přejel o dva bloky dál a tam zastavil. Sáhl do kapsy a vyndal složený papírek. Když ho opatrně rozložil, ukázal se maličký diamant. „Je to nejmenší kámen, co mám. Odhaduju, že může mít hodnotu kolem pěti tisíc dolarů. Běž to zkusit. Pokud dá dobrou cenu, můžeme se s ním začít bavit o dalších obchodech.“

Sawyer s respektem zabalil papírek a pečlivě jej uschoval v kapse. Pak se vydal ke Starému Joeovi.

Za deset minut byl zpátky. „Tak co?“ neudržel se Miles.

Sawyer sáhl do kapsy a vytáhl ruličku bankovek. „Čtyři tácy.“

„Jenom?“ zašklebil se Miles.

„Ten chlápek chce taky nějakou provizi. Přeprodává to další partě. Zítra jim to ukáže a jestli se jim to bude líbit, ozvou se nám.“

„Jak?“

„Najdou si nás. Ten chlápek ví, z kterýho bordelu jdeme.“

* * *

Rozdělil si peníze na polovinu. Cestou se ještě zastavili na rohu u jednoho bazaru a koupili si staré levné mobilní telefony. Sawyer zavolal Frankovi a informoval zbylou část skupiny o dosavadním průběhu akce. Zatím ji hodnotil velice dobře.

„A teď se konečně jdeme trochu pobavit,“ zasnil se. Za chvíli byli zpátky v motelu, z něhož vyrazili.

Sawyer se okamžitě vydal ke své tmavovlásce, která stále ještě seděla u baru. Miles zamířil na recepci, zaplatil si pokoj na dvě noci a vydal se nahoru. Chvíli seděl v prázdné, neútulné místnosti a poslouchal zvuky ulice, nesoucí se zvenčí. Všecko se jevilo v pořádku.

Když se znovu vrátil dolů, Sawyer už byl obstojně rozjetý. „Enosi, parťáku,“ zavolal si ho rozverně. „Ty se zase snažíš někam zašít. Tak to teda ne, abys věděl. Dneska se budem bavit.“

„Jasně, šéfe,“ odvětil Miles a objednal si pivo.

„To jsem zrovna nemyslel, ale tak na zdraví,“ natáhl se k němu Sawyer se svým drinkem. „Ty si tady dneska vybereš nějakou pěknou holku, kamaráde.“

Miles se s nadzviženým obočím rozhlédl po baru. „Já ti nevím…“

„Ale já vím. Bessie, zlato,“ zamával Sawyer na svou společnici, „doporuč nám nějakou kamarádku tady pro parťáka. Nějakou šikovnou.“

„Blondýnku, nebo radši tmavovlásku?“

„Klidně blond,“ vzdal se Miles. Když byl Sawyer takhle v ráži, nemělo smysl snažit se klást odpor. Sawyer ho dnes chtěl vidět s dívkou a byl pro to ochoten udělat snad cokoli.

Před půlnocí v baru zaplatili a odebrali se i se svými společnicemi nahoru.

* * *

Blondýnka se uvelebila na posteli v Milesově pokoji. „Nechceš mi pošeptat, co by sis dneska přál, hochu z Asie?“

„Nejsem z Asie,“ odtušil Miles. „A než ti něco řeknu, potřebuju vědět, že dokážeš držet jazyk za zuby. Umíš mlčet?“

„V týhle branži holka musí umět mlčet,“ usmála se blondýnka. „Tyhle pokoje už viděly tolik věcí, o kterejch se nemluví, aby to zákazníkům neudělalo ostudu… Toho se bojíš? Ostudy? Neboj, s tím si poradíme,“ zatvářila se chápavě.

„Věc se má tak, že já si dneska nepřeju už vůbec nic. A už vůbec ne to, kvůli čemu jsi tady ty.“

Prostitutka se znovu usmála. „Jsi unavenej? S tím bych dokázala něco udělat, pokud chceš.“

„Nechci. Nechci bejt hrubej, ale… jedinej důvod, proč tady jsi, je můj kámoš, kterej mi tě dohodil. Já prostě… já na tohle nejsem.“ Miles Sawyera v duchu proklínal. O tohle opravdu nestál. Jenže Sawyer, když si vzal něco do hlavy, se nedal odradit.

„Ach tak. No, nejsi jedinej, to je pravda. Kamarádi člověka vyhecujou, a pak…“ Žena pokrčila rameny. „Mám teda jít pryč? Nebo chceš poslat nějakou jinou? Nebo… něco speciálního?“

Miles chvíli uvažoval. Kdyby ji teď poslal pryč, viděly by to její kolegyně a informace by se stejně roznesla. A on by od Sawyera neměl pokoj.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Nechci vůbec nikoho. Ale radši tady zůstaň. Zaplatím ti, samozřejmě.“

„Tak ty nechceš vůbec nikoho,“ přikývla prostitutka zamyšleně. „No… Nemysli si, nejsi až taková výjimka. Divil by ses, kolik chlapů si chodí jen popovídat.“

Milese to nepřekvapovalo. A pak se rozhodl. Představa nočního hovoru s cizí ženou, kterou už nikdy neuvidí, se ženou, která už poznala tolik mužů, že ji jeden další podivín nepřekvapí… ta představa kupodivu nebyla vůbec špatná.

Zvedl telefon, zavolal dolů a objednal na pokoj láhev vína. Bylo laciné a ne moc dobré, ale k vypovídání stačilo. Když se nad ránem se ženou rozloučil, cítil se zvláštně lehce. Dostal ven všecko to, o čem přemýšlel poslední roky na Ostrově. Že pro někoho, jako je on, nemá smysl pouštět si někoho příliš k tělu. V podstatě celý život sledoval něčí utrpení. Žil s matkou, která se utrápila pocitem, že je jejich otec opustil. Nedokázal se o ni postarat, když se blížil čas jejího odchodu; pak životem proplouval a vydělával na neštěstí ostatních, a nakonec zažil tři roky na Ostrově včetně všech ztrát, které tam potkaly jeho kolegy a přátele. Jen on tomu unikal. Vyvázl z toho všeho celkem bez újmy jen proto, že zůstal sám. A byl plně rozhodnut, že to tak zůstane i nadále. Udělal ze své odměřenosti a nedůvěry přednost, ale teď ho jaksi zvláštně rozčilovalo, když viděl, že se jeho přátelé z výpravy chovají jinak. Miles si to odmítal připustit, ale svým způsobem jim záviděl.

* * *

Skupina, která zůstala v Los Angeles, trávila celkem klidný večer. Ale i tento klid měl brzy vzít za své. Tentokrát zmatek přišel od Chris. Dívka prospala skoro celý večer, ale její odpočinek měl nečekaný konec.

Opět se jí zdálo o Waltovi. Tentokrát to ale bylo jiné. Chlapec se s ní ve snu nebavil tak jako obvykle. Nebyl veselý, nelákal ji na úžasné objevy, nesděloval jí žádná závažná poselství. Tentokrát s ní Walt skoro nemluvil. Ale o to víc vnímala jeho vjemy, myšlenky a pocity.

Na Ostrově se Walt po dramatickém dni, kdy s Benem prchali před Černým, odebral brzy do stanu a šel spát. Než usnul, snažil se myslet na Chris – už jen proto, aby nemyslel na nic jiného. Chris mu Hurley koneckonců povolil. Povedlo se mu s dívkou navázat kontakt. Jenže v únavě po tom šíleném dni skoro okamžitě usnul a nad snem, který se mu vzápětí zdál, tentokrát ztratil kontrolu. Znovu se mu vracelo to, co toho dne zažil. A Chris u toho ve snu byla také.

Když se pozdě večer vzbudila, byla celá zpocená. Srdce jí bušilo jako splašené.

Znovu viděla ty výjevy.

Muž mizející v houštině v džungli. Asi čtyřicetiletý, celkem sympaticky vyhlížející tmavovlasý muž, jehož Walt ve svých myšlenkách oslovoval jako Jacka.

Zvuky, při kterých tuhla krev v žilách. Houkání, cvakání, praskot větví.

Útěk džunglí, cestou necestou. Dívka ve snu cítila Waltův adrenalin a děs, které chlapce hnaly dál a dál, pryč od toho, co vydávalo ty zvuky. Hnalo se to za Waltem a dalším mužem, který se snažil tu věc zdržet. Snažil se ji zdržet, i když dobře věděl, že ta věc umí lámat stromy… a stejně tak by pro ni bylo hračkou zlomit někomu třeba vaz.

Chris si přitiskla chladnou ruku na čelo. Bylo teplejší než obvykle, ale nemyslela si, že by měla tak vysokou horečku, aby to vysvětlovalo noční můru. A ona věděla, že tohle žádná noční můra nebyla. Sny s Waltem nebyly noční můry. Sny s Waltem byly… skutečné.

„Divný sny tu začínaj mít tradici,“ vytanula jí na mysli Sawyerova poznámka z předvčerejšího večera. Měl pravdu. Potvrdil pravdivost jejího snu o Waltovi a vypůjčené knížce. A večer přišel ten Desmondův sen o jeho synovi. O jeho synovi a…

Chris probleskl hlavou záblesk souvislosti. Rychle se vyškrábala z postele a přinesla si spis k haváriím letů 815 a 316. Na jedné z příloh, na fotografii přeživších z Oceanic 6, se na ni dívala tvář muže, kterého viděla ve Waltově snu. Doktor Jack Shephard, říkaly popisky.

Vybavila si Desmondovo mluvení ze sna. Jacku, co je s ním? A potom: Bylo to, jako kdyby ho doktor vytáhl z nějakýho tropickýho pekla.

Desmondovi se muselo zdát o tom samém muži.

* * *

Rozhodla se. Znovu si vybavila, jak se jí Daniel odpoledne vyptával na divné vzpomínky a jak jí zdůrazňoval, že kdyby se jí dělo něco nezvyklého, má mu to říct. Tohle divné bylo. A v kontextu předcházejících snů to bylo ještě divnější.

Tiše vyšla ze své ložnice. V obýváku nikdo nebyl, ale pode dveřmi Desmondova a Danielova pokoje ještě prosvítalo světlo. Zaklepala na jejich dveře. Otevřel Desmond. „Chris, ahoj. Jak ti je? Dan říkal, že na tebe něco leze.“ Otevřel a pustil ji do jejich pokoje. Zavřela za sebou a opřela se o dveře.

„Je to trochu lepší,“ odpověděla. „Ale proto za váma nejdu. Já… měla jsem hroznej sen. Zdálo se mi o Waltovi. A po tom, co se předevčírem zdálo tobě… mám pocit, že bych vám to měla říct. Byl tam někdo, kdo se jmenoval Jack. Tys o něm taky ze sna mluvil. A pak tam bylo ještě něco.“ Otřásla se.

Desmond se nejprve snažil najít racionální vysvětlení. Seděl na kraji svojí postele, ruce měl sepjaté mezi koleny a přemítal. „Všichni máme pocuchaný nervy. Mohly se ti poskládat útržky toho, co jsem blábolil ze spaní, s tím, cos viděla a slyšela už předtím.“

„Problém je někde jinde. Bude to znít strašně pitomě, co teď řeknu,“  namítla Chris tiše, jako by se styděla za to, co říká. „Já vím, že jsi nedůvěřivej, a Dan je vědec, a o to blběji to všechno bude znít. Já sama bych se něčemu takovýmu ještě před pár týdny taky vysmála. Ale teď…“ Dívka se na chvíli odmlčela a skousla si ret.

Desmond ji zkoumavě pozoroval, ale nic neříkal. Jen ji pohledem vybídl, aby pokračovala.

„No, prostě… sny, ve kterých se mi objevuje Walt, to nejsou sny, myslím. On takhle komunikuje. Jako kdyby předával obrazy a informace. To, co se mi zdálo, to nebyly výtvory mysli puštěné na volnoběh. Před pár dny jsem v noci viděla, jak Walt něco vzkazoval Sawyerovi. Řekla jsem mu to pak. A víš co? Sawyer to potvrdil. Nikdo jinej než Walt o tom prý vědět nemohl.“

Říkala to všechno nesměle, jako by čekala, že se jí Desmond vysměje. Jenže on se tvářil vážně.

„Walt umí komunikovat na dálku, to víme. Je možný, že si tě drží jako komunikační kanál…“

„Ale proč mi nechal zdát právě tohle? Proč tam byl ten Jack?“ vyjekla Chris. „Je to jeden z přeživších Oceanic Six a cestující z letu Ajira. Tys o něm taky mluvil. Proč se nám oběma zdá o tom samým člověku, kterej je v tom tak strašlivě zamotanej?“

„Je v tom zamotanej ještě víc, než myslíš,“ řekl Desmond. „Jack byl vůdce všech přeživších.“

„Byl?“

„Byl. Snažil se ten pitomej Ostrov zachránit, ale to místo ho zabilo. Všichni, co jsme tam byli, jsme o tom přesvědčení.“

„Takže tobě se před pár dny zdálo o člověku, kterej tam zemřel, a já teď ho viděla ve snu. A byl tam i Walt, kterej… kterej umí přenášet sny, ale nejsou to sny. Doháje, co se to děje? Ono to bylo fakt děsivý. Potom, co Walt viděl Jacka, ho něco začalo pronásledovat.“

Do jejího vyprávění najednou vstoupil Daniel, který doteď seděl u stolu nad svými výpočty, neotočil se, ale podle držení těla bylo poznat, že velice soustředěně poslouchá. Teď se k dívce obrátil. „Něco ho začalo pronásledovat? Co?“

„Já nevím, co to bylo, sakra,“ zatřásla dívka hlavou. „Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Vypadalo to jako… no, já nevím. Bylo to odporný. Bylo to velký, temný, beztvarý, takovej hnusnej chumel. Připomnělo mi to jeden výjev z hororu, kterej jsem kdysi četla. Byla tam scéna, jak se cosi obrovskýho, temnýho, jako z jinýho světa, řítí nějakým prastarým tunelem a pronásleduje to hrdinu. Myslím, že jsem to četla u Lovecrafta.“

Daniel ztuhl.

„Co je?“ zatvářila se Chris nechápavě.

Daniel si vzpomněl na všecko, co mu na Ostrově stihla říct jeho matka a ostatní Druzí. O energii pocházející z nitra Ostrova, o podivných silách… a o tom, co se na Ostrově začalo dít před odchodem Desmondovy mise. O tom, co dokázalo pronásledovat a zabíjet a co někdy vypadalo jako oblak černého kouře. Velký, temný, beztvarý, hnusnej chumel. A řítilo se to prastarými tunely. Chris našla skvělý příměr.

Howard Phillips Lovecraft. Spisovatel začátku 20. století, který psal o nevyslovitelných hrůzách, pronikajících z jiných dob a světů, byl na Ostrově naprosté tabu a Daniel se obával, že Druzí dobře věděli proč. Vzpomněl si, jak ho jeho matka vyplísnila, když se o spisovateli bezděčně zmínil. 

"Předtím se ti nic takového nezdálo?"

Dívka zavrtěla hlavou. "Nikdy."

„Takže to začalo až teď,“ řekl pomalu. „Všecko to do sebe zapadá. Je to, jako kdyby se na Ostrově něco dalo do pohybu a začalo to pronikat i za jeho hranice. Nevím, jestli to rozhýbal náš odchod nebo příchod toho chlapce, ale něco se tam děje.  Musíme se co nejdřív dát do práce. Myslím, žes na něco narazila, Chris.“

806 - Pohnout se z místa

Třetí ráno návratu do normálního světa bylo konečně normální, alespoň trochu. Žádná nejistota, žádná kocovina. Předchozí dva dny si Desmondova výprava celkem zvykla na Chris a ona na ně.

Po snídani dívka pětici oznámila, že si musí něco zajít vyřídit. Předchozího večera, kdy se dozvěděla ty šílené věci o Desmondovi a Sawyerovi, na ni opět padla ta beznadějná nálada, která ji čas od času přepadala v souvislosti s letem Ajira. Chris měla pocit, že si konečně musí s někým otevřeně promluvit. Po dlouhém přemítání napsala zprávu své nejbližší přítelkyni Jane Shiversové.

Chris měla celkem velký okruh známých a kamarádů, ale za skutečné přátele považovala jen několik málo osob. Nejbližší vztah stále udržovala s kamarádkou z dětství. Chodily spolu do školy, později se jejich cesty rozešly – Jane vystudovala psychologii a po několika letech praxe se vdala a nyní doma pečovala o několikaměsíční dcerku – ale stále si byly blízké a čas od času se vídaly. Jane byla jedna z mála lidí, kteří o Chris věděli téměř vše. Teď jí tedy napsala, zda by se s Jane nemohla vidět. Kamarádka jí odepsala téměř okamžitě. „Kdykoli, Chrissy! Moc rada te uvidim. Zastav se kdykoli, jsem porad doma. Vsak vis.“

Chris věděla. Jane byla dost společenská osoba, ale její dcerka byla ve větší společnosti bohužel plačtivá a Jane se tedy kvůli ní držela spíš doma. Chybělo jí všecko: přátelé, společnost, rozhovory s klienty v psychologické ordinaci. Najednou si připadala odstřižená od normálního života. Vítala tedy každé vytržení z každodennosti matky malého dítěte. Chris se s ní dohodla, že se zastaví hned dalšího dne dopoledne.

Cestou koupila nealkoholické víno. Jane coby kojící matka se nyní alkoholu vyhýbala a Chris řídila, ale měla pocit, že připomenutí starých časů u sklenky a dlouhých rozhovorů bude příjemné pro ně obě.

Jane ji uvítala s radostí. Malá Michelle spala v postýlce a její matka byla nesmírně ráda, že se chvíli může zabývat něčím jiným kromě péče o dítě a běžného chodu domácnosti. Usadily se na pohovce a nalily si víno. Jenže už po prvních minutách povídání psycholožka v ní poznala, že s Chris něco není v pořádku. „Chrissy, tebe něco trápí, viď?“

Chris neprotestovala. Bylo toho hodně a ona věděla, že to už musí někomu říct. Nešlo jenom o tu skutečnost, že unikla jisté smrti. Zmizení letu Ajira ji postavilo před několik dalších faktů.

Havárie letu Ajira udělala ještě něco jiného: vtáhla ji příliš hluboko do samotné události a úplně rozbourala její profesionální přístup. V prvních dnech po havárii ještě fungovala jako předtím. Ale když se věci zasekly, najednou zjistila, že neví, jak dál. Poprvé se jí stalo, že stanula před záležitostí, kterou nedokázala pochopit. Oficiální místa najednou nespolupracovala, ona sama se se svým pátráním dostala do slepé uličky, a když už něco odhalila, byly to tak podivné věci, že se jim zdráhala uvěřit ona sama, natož aby je nějak využila.

A kromě toho zjistila, že si nedovede představit, že se za pár týdnů znovu začne věnovat nějaké další podobné události. Uvědomila si, že by se nezabývala fakty, ale domněnkami a emocemi. Její myšlenky by kroužily kolem obětí a jejich blízkých. A to nechtěla. Dělala svou práci dosud dobře a naprosto odmítala představu, že by se to mělo změnit. Než ji dělat špatně, to raději vůbec.

Jenže kromě toho, že si neuměla představit návrat k práci, tu byla ještě jedna věc, o níž sice Jane neřekla, ale hrálo to obrovskou roli. Ti muži u ní doma. Zdálo se, že jejich odstup se pomalu vytrácí. Věci kolem ní se dávaly do pohybu nečekaným směrem a ona věděla, že u toho chce být tak dlouho, jak jen to půjde. Ale pokud se měla začít podílet na jejich výzkumech, nemohla před sebou stále valit představu, že by se měla vrátit do zaměstnání.

A teď o tom tedy konečně s někým otevřeně mluvila. Po několika týdnech. O tom, čemu unikla, o pocitu slepé uličky a neschopnosti pokračovat, i o tom, jak ji najednou táhnou jiné věci než dřív – i když je otevřeně nepojmenovala. Že u ní doma bydlí pět cizích mužů, kteří prošli zkratkou v prostoru, o tom nemohla vyprávět nikomu, ani nejlepší přítelkyni.

* * *

Jane ji zamyšleně poslouchala a pohrávala si se skleničkou.

„Chrissy, myslím, že u tebe nejde primárně o to, žes unikla tragédii. Ano, to je šok a trauma, ale já mám pocit, že to u tebe jen otevřelo jiné věci, kterým ses předtím vyhýbala. Traumatizující události to dělávají – odhalí ti v nemilosrdném světle, jak na tom jsi. Když jsi dobře ukotvená, většinou je nějak zvládneš. Ale pokud to není tak růžové, tak to s člověkem může pěkně zamávat.“

„Ty myslíš, že jsem zoufalec a tohle mi jenom otevřelo oči?“ zamračila se Chris.

„Nejsi zoufalec. Jsi úspěšná mladá žena s dobrým zázemím, o tom nemluvím. Ale… myslím celkové ukotvení. Smysl toho, co člověk dělá, čemu se věnuje, co ho naplňuje. Mám pocit, že v tobě to probudilo pochybnosti. Myslím, že tam někde dřímaly už dřív – přece jen, v práci se pořád šťouráš v neštěstí, v lidských selháních a chybách. Dřív nebo později to člověka dovede k otázce, jestli to vůbec má smysl, jestli všechno to jitření emocí, které s tím neodmyslitelně souvisí, nepůsobí jen další trápení.“

„Ty mluvíš o vyhoření,“ pochopila Chris.

Jane přikývla, „Podívej se na to, Chrissy. Sama říkáš, že je ti těžko z představy, že by ses měla vrátit zpátky do práce. Ochromuje tě, cos zažila. A narazilas na téma, se kterým ses nedokázala poprat a máš pocit, žes selhala. A pak je tu ta věc, že tě začalo lákat něco jiného. Dokud jsi byla pohlcená prací a dávala ti smysl, ani tě nenapadlo, že by ses začala věnovat něčemu dalšímu. Teď ano.“

„Myslíš, že…“

„Dej si pauzu, Chrissy. Vážně. Teď to před sebou valíš a mně se zdá, že tě to jen ochromuje. Jsi ve stresu z toho, co se stalo, a navíc z toho, co tě čeká dál. Když to rozsekneš a jednoho stresu se zbavíš, uleví se ti.“

„Jane, já vím, je to divný, neumím si představit návrat… ale ani nechci skončit. Ta práce je pro mě strašně důležitá a udělala ze mě to, co jsem. Já… když s tím seknu, bude to, jako kdybych zahodila kus sebe samotný,“ zajíkla se Chris. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí najednou draly do očí. Už zase. Dosud je vždycky ovládla, ale teď měla pocit, že už toho je moc.

„Můžeš se k tomu přece vrátit. Právě proto, že jsi v tom dobrá. Až budeš cítit, že to zase jde, začneš znova psát. Zvládneš to. Ale teď se dej do pořádku, holka. Jeď někam, kde ti bude dobře, věnuj se tomu, co tě láká… a pečuj o sebe. A kdybys měla pocit, že potřebuješ pomoct od odborníka, tak se tomu nebraň. Posttraumatický stres není nic, za co by se měl člověk stydět. Kdybys chtěla, doporučím ti někoho z kolegů.“

Janina profesionální laskavost ji dorazila. Chris se z očí vykutálely první slzy. Energicky, až se vztekem, je otřela hřbetem ruky… jenže to nepomohlo.

„Chrissy, nech toho,“ zadívala se na ni Jane. Přisunula se ke kamarádce blíž a stáhla si ji do náručí. V bezeslovném utěšování teď měla praxi, v jejím objetí bylo cosi mateřského a bezpečného a Christlene Jonesová se po několika týdnech konečně naplno rozplakala.

„Vyplač se. Zase bude dobře.“

* * *

V jejím příbytku vládla naprosto odlišná nálada. Pětice využila situace, kdy měli na pár hodin naprosté soukromí, a uspořádala poradu. Zavřeli se v Desmondově a Danielově pokoji a pustili se do úvah.

„Je tu několik záležitostí, který musíme vyřídit co nejdřív,“ prohlásil Desmond. „Věc číslo jedna jsou peníze. Řeknu to úplně upřímně: Milesi, Hugo mi řekl, že budeš vědět, co dělat. Napadá tě něco?“

Miles neochotně přikývl. Tušil, že Strážce o jeho diamantech ví a že je bude chtít použít ve prospěch celé skupiny. Zvedl se a zašel do vedlejšího pokoje. Chvíli nad sáčkem, který vyndal z úkrytu, přemítal… a pak odsypal polovinu kamenů. Když se vrátil k ostatním, jeho parťáci na hrstku v jeho dlani nevěřícně zírali. „Kdes to…“ užasl Frank.

„Na Ostrově,“ odpověděl stručně Miles. Byla to pravda. Že je odnesl z hrobu od mrtvých těl, to už teď bylo jedno.

„Tam se daly najít zajímavý věci,“ potvrdil Sawyer při vzpomínce na pašerácké letadlo plné heroinu.

„Co se s tím dá dělat?“ zeptal se Desmond. „Předpokládám, že to má zatracenou hodnotu a že s něčím takovým prostě nepřijdeš do klenotnictví a neřekneš, že bys chtěl prodat pár kamenů.“

„Tohle je na černej trh,“ prohlásil bez sebemenších pochyb Sawyer.

Rozhostilo se ticho. Překvapení Desmond, Daniel a Frank se dívali na Milese a Sawyera, kteří se tvářili celkem klidně a vyrovnaně.

Frank se nevěřícně ušklíbl. „Vy dva vypadáte, že víte, co s tím dělat. Nezdá se mi to, že ne?“

Sawyer pokrčil rameny. „Možná je někdy lepší nevědět všecko, kapitáne.“

Desmond rezignovaně zavrtěl hlavou. „Beru to jako souhlas. Máte to na starosti. Dokážete se o tu věc postarat tak, abyste se nedostali do problémů a za pár dní byli zpátky s penězi?“

Sawyer se zamyslel. Černému trhu se vždycky dařilo hlavně na jihu, koneckonců i on sám se na něm kdysi celkem intenzivně podílel. Došel k závěru, že pokud se mu podaří kontaktovat pár někdejších kamarádů z mokré čtvrti, dostane nakonec i tip na příležitost k prodeji na jihozápadě Států. Z Los Angeles to mohla být cesta na dva dny.

„Jo,“ přikývl nakonec. „Pokud nám teda Lištička půjčí auto.“

„Zkusíme to. Pokud jí po návratu vrátíme všecko, co dlužíme, snad si dá říct.“

* * *

„Další věc je… totožnost. Potřebujeme doklady. Stačí, aby nás zastavila hlídka, pokud nebude zrovna řídit Chris, a jsme v průšvihu.“

„Já doklady mám,“ ozval se Frank. „Já taky,“ přidal se Daniel. Miles se na něj nechápavě podíval – jaký člověk si s sebou na narychlo zorganizovanou výpravu do divočiny v jiném světě vezme zrovna osobní doklady? Ale vlastně odpověď znal. Takový člověk, který si s sebou vezme kufr plný přístrojů, poznámek a objeví se v tropickém klimatu v košili, kravatě a sportovním saku.

Sawyer se opět ujal slova. „To je sice fajn, ale řekl bych, Franku, že nebude úplně nejrozumnější chodit po světě s identitou pilota, kterej před pár týdny zmizel s letadlem plným lidí. Nikdy nevíš, kde to jakej polda zadá do jaký databáze. Většina z nás má být mrtvá nebo jsme několik let pohřešovaní. Nemůžeme jen tak nakráčet na úřady a požádat o vystavení novýho pasu a řidičáku, nebo mávat svýma osobníma dokladama.“

Desmond se na něj podíval. „Prý bys mohl tušit, jak by se to dalo vyřešit.“

Sawyer mu pohled opětoval a přikývl. Připsal si na svůj pomyslný seznam druhý úkol pro chystanou cestu na jih.

„Mě řešit nemusíš. Byl jsem pryč vlastně jen několik týdnů. Myslím, že když se přihlásím na britské ambasádě a požádám o vystavení náhradních dokladů, půjde to vyřešit oficiální cestou,“ zadoufal Desmond.

 „Takže to bychom taky měli. A pak tu je ještě jedna záležitost. Naše nová spolupracovnice.“

„Co s ní je?“ podivil se Daniel. Konečně projevil zájem a znělo to trochu dotčeně. Sawyer po něm blýskl zvědavým pohledem. Podívejme na něj, na vědátora.

„Potřebujeme si být jistí, jestli se jí dá důvěřovat. Prostě… mně se to pořád nezdá, jak nám zázračně spadla do cesty a jak má všecko to, co zrovna potřebujeme.“

Miles zachmuřeně přikývl.

„To děvče se nám dostalo na stopu kvůli našemu letu. Píše o tom několik let, takže je pochopitelný, že si umí získat informace a dost toho ví,“ ozval se Frank. „A jestli s ní mluvil ten kluk z letu 815…“

„A jseš si jistej, že to novinářka doopravdy je?“ namítl Desmond. „Spoléháme jen na to, co nám sama řekla.“

„Podívej se do její knihovny. Tohle tam nebude mít někdo, kdo se o to roky intenzivně nezajímá. Některý z těch knížek se shání docela špatně. Sehnat tohle pro agenta, kterýho jsi vybral pro speciální úkol před pár týdnama, to by byla docela fuška. A to jméno znám. Čas od času jsem čítával nějaký články podepsaný jako Chris Jones, jenže jsem byl odjakživa přesvědčenej, že to píše nějakej chlapík.“

„Myslím, že přesně o to jí jde,“ poznamenal Sawyer.

Frank pokračoval. „Dneska ráno jsem vstal dřív a šel jsem se projít po okolí. Mám mobil, takže jsem si vyřídil pár hovorů. Zavolal jsem na pár čísel u NTSB, to je úřad bezpečnosti v dopravě, co dělá i letectví. Předstíral jsem, že si potřebuju ověřit nějakou věc z nějakýho článku a odvolával jsem se na Chris coby autorku. Prošlo to. U NTSB to děvče znají už několik let a považujou ji za dost spolehlivou.“

„Tak fajn,“ přikývl Desmond. „Budeme pokračovat jako doteď. Bavme se s ní o životě, o letadlech, o knížkách a studiu. Ale s věcma kolem Ostrova zatím budeme opatrní.“

Znělo to jako přijatelný návrh.

* * *

Chris se vrátila po poledni. Než od Jane odjela, dlouho si oplachovala oči studenou vodou, aby zahnala opuchlost a začervenání od pláče. Doufala, že teď už na ní nebude nic poznat.

Pětice se zrovna chystala pustit se do oběda. Muži si připravili další velkou porci obložených sendvičů. Naprosto jim to vyhovovalo: po týdnech na Ostrově si užívali vymožeností civilizace, jako bylo pečivo, sýr, máslo a šunka. Ovoce, ryby a sladké hlízy pečené v ohni nebo popelu nechtěli nějakou dobu ani vidět.

„Nechceš si dát s náme, Chris?“ přizval ji Desmond. Dívka se k nim po chvíli váhání přidala a zakousla se do jednoho sendviče. Zpozorněla. Desmond si obvykle držel odstup a jeho vstřícnost indikovala něco podivného.

„Zařídila jsi, cos potřebovala?“

„Mhhhm.“ Chris neurčitě pokrčila rameny a zadusila pokus o konverzaci. Bylo jim jasné, že hostitelce dnes z nějakého důvodu není moc do řeči. Neplýtvali tedy planými řečmi.

„Máme na tebe jednu prosbu,“ šel Desmond po chvíli k věci.

„O co jde?“

„Mohla bys nám na pár dní půjčit auto?“

Chris zamrkala. „Jako moje? No… mohla, samozřejmě. Ale proč? Můžu s váma zajet, kam budete potřebovat.“

„Potřebujem si něco zařídit soukromě, Lištičko,“ vstoupil do hovoru Sawyer a upřel na ni svůj prosebně naléhavý pohled, na který ženy obvykle reagovaly tak vstřícně. „Až se vrátíme, zaplatíme ti, co ti dlužíme.“

„Aha,“ přikývla dívka celkem chápavě. Vzpomněla si na dřívější Frankovu poznámku. „A to ‘potřebujem‘ znamená koho?“

„Jel bych já s Milesem,“ řekl Sawyer.

„Hmmmm,“ protáhla Chris bez velkého nadšení. „A kdy byste chtěli vyrazit?“

„Během několika dnů. Musím předtím ještě něco zařídit.“

„Zítra dopoledne taky musím zajet něco vyřešit. Ale potom… pro mě za mě, pokud mi s autem nic neuděláte, tak si ho na pár dní vemte.“

Když se dívka s neurčitou omluvou zavřela ve své ložnici, zůstali na sebe muži nechápavě civět. Co se té holce stalo? visela jim v očích nechápavá otázka.

* * *

Odpoledne bylo podivně klidné. Jako by něco viselo ve vzduchu a vyčkávalo. Sawyer s Milesem ve svém pokoji plánovali cestu na jih, Frank si četl, Chris se zavřela ve svojí ložnici a přemýšlela o tom, co jí ráno řekla Jane, a Desmond s Danielem uvažovali o směru, kterým zacílit celé pátrání.

„Dost jsem o tom všem přemýšlel,“ ozval se Daniel. „Myslím, že potřebujeme plán. Něco jako rozvržení velkého vědeckého projektu. Musíme vědět, čemu se budeme věnovat. Stanovit si výzkumné otázky.“

„Myslel jsem, že víš, co dělat. Už jsi přece začal s těma elektromagnetickýma pokusama, ne?“

„Ano. Ale to je jen jeden střípek. Praktický výzkum je jen jeden díl celé skládačky. Jestli chceme zjistit, co je Ostrov zač a jak z něj udělat bezpečnější místo, potřebujeme mnohem víc informací. A musíme je od začátku skládat do celku. Měření a experimenty nás zatím nikam nedovedou. Víme o jednom jediném průnikovém místě, a přitom jich je prokazatelně víc. To bude úkol na teoretické rovině,“ uvažoval Daniel. „Musíme sesbírat informace o lokalitách, kde dochází k nějakým nestandardním jevům. Matka zmiňovala Bermudský trojúhelník, vzpomínáš?“

„Nechceš se tam doufám vypravit,“ odtušil Desmond. „Jsem rád, že jsem zase v normálním světě. Vydat se někam na moře… to se mi teď vážně nechce.“

Vzpomněl si na svou a Penelopinu loď, Our Mutual Friend. Bylo až neuvěřitelné, jak definitivně se od ní odstřihl. Když se ještě na Ostrově dozvěděl, že se budou vracet do Los Angeles, vůbec si v první chvíli neuvědomil, že není pravda, že by neměl kam jít. Měl poblíž loď, která mu byla tři roky domovem. Jenže najednou byla pryč, jako by se z jeho života náhle vytratila spolu s Penny. Nikomu o lodi neřekl. Za prvé by neřešila jejich problém – pět mužů by se do malého obytného plavidla nevtěsnalo. Ale hlavně se nechtěl vracet na místo, kde by mu všechno připomínalo ztracenou minulost.

Daniel klidně pokračoval. „Zatím se nikam vydávat nechci, brácho. První krok je identifikace lokalit, k případným měřením a pozorováním můžeme přikročit později. Informace můžeme shromažďovat i tady, zatím nám k tomu bude stačit přístup k internetu. Budeme si muset sehnat nějakou techniku, počítač, mobilní telefony a další věci, ale jinak by neměly nastat problémy.“

„Možná by něco věděla i Chris,“ napadlo Desmonda. „Věci jako Bermudskej trojúhelník docela souvisejí s její specializací. Mizející letadla má v popisu práce, pokud jsem to dobře pochopil.“

„Také jsem na to myslel.“ přikývl Daniel. „Díval ses do její knihovny? Má tam několik knih, které se tím zabývají. Ale jsem rád, žes to navrhl ty. Nechtěl jsem ji k ničemu přibírat bez tvého souhlasu.“

„Jo. Dane, když jsme u toho… mám pro tebe jeden speciální úkol, ale nechtěl jsem to probírat před ostatníma.“

„Pro mě?“ užasl fyzik. „Vždyť jsem ještě ani neskončil. Celý výzkum bude dost náročný. Myslím, že těch úkolů bude právě tak akorát.“

„Neboj, tohle tě myslím zatěžovat nebude. Budeš sledovat Chris.“

„Cože?“ Daniel se zatvářil snad až pohoršeně. „To ji mám jako špehovat?“

„Ne, brácho. Budeš dávat pozor na to, co dělá a říká a jak to zapadá do toho, co o ní víme. Máš na to dost bystrou hlavu, aby sis všecko dal dohromady. A docela s ní vycházíš, ne?“

Jeho bratr neurčitě pokrčil rameny.

„Řešíte spolu ty elektromagnetický podivnosti, oba jste studovali na univerzitě, máte blízko k vědě, čtete scifi… Navíc jste si blízko i věkově. Hodíš se na to nejvíc.“

A navíc jsi prostě… hodnej chlapec, pomyslel si Desmond. Prototyp hodnýho chlapce. Tebe nebude nikdo podezírat, že bys vůbec mohl něco takového dělat.

Daniel opět chvíli přemítal. Nelíbilo se mu to. Měl pocit, že bratr a Miles jsou k dívce zbytečně podezíraví a nedůvěřiví, ale věděl, že Desmondův návrh je v jejich situaci něco jako rozkaz. Raději se tématu, které mu očividně nebylo příliš příjemné, opět vzdálil.

„Vrátím se ještě k tomu plánu, jestli můžu. Zbývá nám ještě třetí okruh zkoumání, a ten bude, odvažuji se říct, nejdůležitější. Potřebujeme informace od osob, které měly s Ostrovem něco společného a strávily na něm nějaký čas. Zajímají nás vzpomínky, zážitky, zkušenosti, cokoli.“

Desmond se na něj neklidně zadíval.

„Musíme dát dohromady všecko, co kdo ví. Začneme u nás, no, tedy hlavně u vás. Já jsem tam strávil jen chvíli. Ale vy, tedy hlavně ty a Sawyer, můžete být nesmírně cenným zdrojem informací.“

„Spoustu těch věcí mám jako v mlze,“ zavrtěl hlavou Desmond. „Hlavně to, co se dělo před tím, než jsem z Ostrova odjel. Doufal jsem, že už na to nikdy nebudu muset vzpomínat.“

„Desmonde, stejně tomu neujdeš. Ten včerejší večer to dokazuje. Jak ti vůbec po tom všem je?“ Daniel se zatvářil rozpačitě, jako by se zastyděl, že ho až po takové době napadlo projevit kus lidského zájmu.

„Divně. Musím pořád myslet na Charlieho. Ale zároveň mě to žene dopředu, abych začal něco dělat. Nejhorší je jen sedět a mít čas na vzpomínání a přemýšlení.“

„Už jsi začal něco dělat,“ přisvědčil Daniel. „Všichni začínáme něco dělat. Jakmile se Sawyerovi a Milesovi povede vyřešit ty praktické problémy, myslím, že se pohneme dál.“

„Chci se taky do něčeho pustit,“ řekl Desmond. „Chtěl bych absolvovat nějakej zdravotnickej kurs. Kdysi jsem studoval medicínu a nebyl jsem nejhorší student. Myslím, že bych se mohl přihlásit do nějakýho kurzu základů první pomoci pro dobrovolníky, nebo něco podobnýho. Můžu tvrdit, že se s přáteli chystám na výpravu do nějakejch zapadlejch končin. Koneckonců, přesně to ten zatracenej Ostrov je.“

* * *

Dalšího rána Chris znovu sedla do auta. Tentokrát vyrazila do centra Los Angeles do redakce Wings. O tom, co se chystala udělat, přemýšlela velkou část noci a nebylo jí z toho lehko. Cítila se, jako by se chystala udělat poslední krok, po němž ztratí pevnou půdu pod nohama a skočí do prázdna. Ale věděla, že to jinak udělat nemůže. Jane měla pravdu. Věci k tomuhle bodu spěly už od zmizení letu Ajira, jen ona si to nepřipouštěla.

David Carlson za ní zavřel dveře své kanceláře. „Co tě sem přivádí, Chris? Jak se ti vede?“

Posadila se naproti němu a nadechla se. Chtěla to říci hned, než ztratí odvahu. „Chvíli líp, chvíli hůř. Davide, já… jdu ti navrhnout výpověď. Teda jdu ji podat.“

Šéfredaktor se na ni zadíval a pohrával si s propiskou. V pohledu se mu zračilo zklamání, ale kupodivu také pochopení. Po chvíli promluvil. „Chris… nemůžu říct, že bych to tak trochu neočekával. Měl bych tě přemlouvat, jestli si to nechceš ještě nechat projít hlavou, ale ty asi máš jasno, viď?“

Dívka přikývla. „Měla jsem bejt mrtvá. Jak málo chybělo tomu, aby o mně psal někdo jinej jako o jedné z obětí? Nedovedu si teď představit, že bych měla zase sednout ke stolu a začít psát analýzy k další letecký nehodě a uvažovat nad jejíma oběťma jako nad dalším číslem do statistiky. Nebo nad kouskem skládanky, kterou řeším. Dělá se mi z toho pomyšlení špatně.“

David Carlson jí rozuměl. Upřímně řečeno, spíše ho překvapila její prvotní reakce bezprostředně po zmizení letu Ajira, kdy se s horečnou aktivitou pustila do pátrání. Jenže pak pátrání zamrzlo, ona neměla co dělat a situace na ni dopadla s plnou silou.

Povzdychl si. „Mohl bych ti nabídnout práci na jiných tématech, mohla bys dělat technologické novinky z oboru, ekonomické aspekty… ale to pro tebe asi není to pravé, viď?“

Dívka zavrtěla hlavou. „To ne, Davide. Nechci přepisovat tiskový zprávy.“

„Budeš tady chybět, Chris. Jsi dobrá a moc dobře to víš.“

„Teď bych dobrá nebyla,“ skočila mu Chris do řeči. „Při práci by mi utíkaly myšlenky k něčemu úplně jinýmu než dřív. Investigativec se nemůže dojímat a brečet nad osudem obětí.“

„Asi máš pravdu,“ přisvědčil neochotně Carlson. „Ale co teď chceš dělat? Nepotřebuješ nějakou další podporu? Víš, co mám na…“

„To je v pořádku, mám něco našetřeno,“ odtušila dívka rychle. „Myslím, že na nějakou dobu změním prostředí. Uvažuju o tom, že bych vyrazila na nějakou delší cestu. Asi potřebuju chvíli bilancovat a přemýšlet o tom, co jsem doteď dělala a co bych chtěla dělat dál… Nevím, jestli o těchhle věcech může člověk psát celej život.“

Aha, pomyslel si šéfredaktor. Holka, dohnalo tě to brzy. Tušil, že to jednou přijde. Chris navenek působila jako vyrovnaná a spokojená mladá žena, která ví, že dělá dobře těžkou práci, kterou by jiní tak dobře nedělali… ale David se obával, že pod tou vyrovnaností se mohou schovávat pochyby o smyslu práce, která z podstaty věci vířila nepříjemné emoce. Dokud Chris normálně pracovala, v ruchu běžného života se neměla čas jimi zabývat. Jenže v posledních týdnech bylo všechno jinak.

„Tak jo, Chris. Dej mi to prosím písemně, hned to přijmu. Nic jiného asi dělat nemůžu, co?“

Chris na hlavičkový papír s logem redakce rukou napsala stručný výpovědní dopis. S těžkým srdcem ho podala šéfredaktorovi.

„Moc mě to mrzí, Davide.“  

„Mě taky, Chris. Ale respektuju to. Ale řeknu ti jednu věc: až se z toho vzpamatuješ a vrátíš se do branže, tak tě zaškrtím, jestli tvoje první kroky povedou někam jinam než do Wings. Jasný?“

Dívka přikývla a skousla si ret. Jeho laskavost to dělala ještě horší, než kdyby se na ni zlobil.

Zbývalo už jen to poslední. „Prosím… pozdravuj kluky,“ vypravila ze sebe tiše a přerývaně. „Já za nima jít nedokážu. Teď ne. Nechci, aby… aby se… loučili.“

„Povím jim to na příští poradě,“ řekl Carlson. Chris se na něj nedívala. Znovu stěží zadržovala slzy.

„Dávej na sebe pozor,“ rozloučil se s ní šéfredaktor.

Na tu poslední větu si později mnohokrát vzpomněl. Nejvíc na ni vzpomínal ve dnech, které přišly o mnoho dní později, kdy se s Chris setkal znovu… a nedokázal pochopit, co se s ní mohlo stát.