818 – Dvě noci a dva příběhy

Chris se probírala krabicí s materiály, které předchozího dne přivezl Daniel s Frankem. Stále se v ní snažila jen zorientovat, nezpřeházet a pokud možno pochopit, o co vlastně jde. Patnáct obálek, patnáct případů nebo míst. Povětšinou se jednalo o případy z angloamerického světa – USA, Kanada, Británie, Austrálie.

Daly se roztřídit do několika skupin: záhadná zmizení velkých objektů, jako byly lodě a letadla, opakovaná mizení jednotlivců, zvláštní místa se zvláštními stavbami a artefakty, o kterých se nesly podivné pověsti, nevysvětlená úmrtí větších skupin lidí.

Některé události už na svém seznamu měla, jiné tam okamžitě a bez váhání doplnila sama (Franklinova polární výprava, mizení osob u australských skalních objektů opředených pověstmi), další odložila s úmyslem poradit se o nich s Danielem, až mu bude lépe, a s jedním případem chtěla vyrazit za Frankem. Ale teď hned ne. Po dopoledni stráveném nad archivem měla Chris pátrání dost. Objednali si jídlo z nedaleké restaurace a odpoledne strávili se Sawyerem a Frankem sledováním Twin Peaks. Čas od času seriál zastavili, aby si dívka některé útržky hovoru nahrála na diktafon. Čím dál se ve sledování dostávali, tím byly zmínky zajímavější… a povědomější.

Miles vyrazil do města a Desmond strávil celý den v pokoji s nemocným Danielem, jen občas vyšel pro studenou vodu, léky a něco k pití. Na občasné dotazy, jak bratrovi je, jen krčil rameny. „Skoro pořád spí, má horečku. Doufám, že to není chřipka a nedostaneme to všichni.“ I když Danielovi vůbec nebylo dobře, zůstával klidný – bratr ho stihl ujistit, že prochladl a něco chytil. „Jsem jako laboratorní krysa, co se vydala do světa,“ ušklíbl se. „Není zvyklá na vnější svět. Dáš mě na slunce, přehřeju se. V zimě se nachladím.“ S jeho přítomností v kostele a s tamním zářením to rozhodně nesouviselo, ujišťoval Desmonda.

* * *

Noc byla zprvu klidná, narušovaly ji jen občasné útržky hovoru – malátného chraplavého Danielova mluvení ze sna a Desmondova uklidňujícího hlasu. Nakonec usnuli úplně všichni.

Chris se zprvu opět zdálo o Waltovi. S dobrým pocitem mu sdělila příznivé zprávy o nálezu archivu a jejich dalších úspěšných pátráních. Pak se chlapec ze sna vytratil. Ale bylo to takové to zvláštní plíživé vytracení, jako tehdy, když se jí zdál sen o černém kouři. Stalo se to i teď. Najednou věděla, že se na svět dívá Waltovýma očima a vnímá ho Waltovou myslí. Věděla, že i tohle je sen – snila Waltův sen spolu s chlapcem.

Utíkali džunglí, za sebou slyšeli známé hučení a klapání a vzdálený dětský pláč a křik. Věděli, že je to ta věc. Walt se občas ohlédl a viděl ten proud černého kouře. Utíkal, utíkal… ale utéct nedokázal. Dostihnout ho ta věc ale také nedokázala. A vzdálený dětský křik se přibližoval a pak najednou kroužili kolem zdroje toho zvuku… ale zdroj nenašli. Nešlo to, černá věc je stále hnala dopředu a dopředu. Nebo spíš dokola a dokola.

Chris se s bušícím srdcem probudila. Tentokrát ji už ten sen nevyděsil tak strašlivě jako poprvé, ale pořád byl extrémně nepříjemný. Vstala a šla si nalít sklenici vody. Když vešla do obýváku, málem leknutím zaječela.

V obývacím pokoji se podobně ospale potácel Desmond a svítil si mobilem.

„Panebože, já jsem se tě lekla,“ vydechla dívka. „Co se děje?“

„Nemůžu spát,“ zavrčel velitel výpravy. Vypadal zničeně. „Zase se mi zdaj nesmysly.“

Chris byla rázem úplně vzhůru. „Teď se ti něco zdálo?“

„Jo,“ mávl rukou Desmond. „Probudilo mě to.“

„Co se ti zdálo? Něco o Ostrově?“

„Jo,“ přikývl neochotně. Netvářil se, že by svůj sen chtěl rozebírat právě teď a právě s ní… ale dívka se nehodlala stáhnout.

„Já jsem se teď taky vzbudila. Desmonde… nebyla v tom snu ta černá věc nebo Walt?“

„To je ten černej kluk, co se vrátil na Ostrov, že? Myslím, že to byl on, před něčím utíkal. Teda… přede mnou. A v pozadí ječel Charlie.“ Desmond zaťal pěsti. „Chtěl jsem jít za ním, ale nešlo to.“

Chris zatajila dech. „To křičící dítě v džungli, to byl tvůj syn?“

„Tobě se to zdálo taky?“

„Jo, vypadá to tak. Jen jsem to pozorovala s Waltem.“

„Já toho kluka skoro neznám, nechápu, proč se o něm zdá,“ zamračil se Desmond.

„Neříkals, že ses na to díval očima toho… druhýho? Waltův pohled jsem viděla já, protože ho znám já… a tys to viděl z druhý strany, protože možná znáš tu věc,“ řekla tiše Chris. „Sawyer říkal, že ses s tím potkal, když to mělo lidskou podobu.“

„Skoro vůbec si na to nepamatuju,“ zatřásl Desmond hlavou.

Pak se unaveně posadil ke stolu. „Nechme to teď bejt, Chris. Měl bych jít zpátky k Danovi, ta horečka s ním pěkně mlátí. Chvílema o sobě neví a mluví z cesty.“

„Měl by ses vyspat,“ zadívala se na něj dívka upřeně. „Kolik jsi toho naspal včera?“ Když uviděla Desmondův výraz, v němž se mihl stín pobavení, přikývla. „Takže nic.“

„Usnul jsem až teď a hned mě vzbudila ta šílenost.“

„K Danovi půjdu já,“ rozhodla dívka. „Ty se potřebuješ vyspat. Lehni si tady,“ ukázala na pohovku a protáhla se. „Kolik vůbec je?“

„Čtvrt na čtyři.“ Desmond se podíval na zápěstí a zívl. Proti Chrisině nabídce neprotestoval.

„Tak spi, do rána u něj budu. Kdyby se mu udělalo hůř, dám mu prášek, jo?“

Desmond přikývl. „Poslední měl o půlnoci, další mu dej až ve čtyři nebo v pět, jestli to půjde. Kdyby to nezabíralo, tak mě vzbuď, jo?“

„Kdyby to nezabíralo, dám mu studenej obklad. Ty spi. Dobrou noc, Desmonde.“ 

* * *

Chris se zvedla a zašla si pro pár věcí do ložnice. Pak zamířila ke dveřím, za nimiž spal Daniel.

V pokoji svítila malá lampa na pracovním stole. Fyzik spal, nocí se neslo jeho tiché, chrčivé oddechování.

Dívka se posadila ke stolu a otevřela sebrané spisy H. P. Lovecrafta. Znovu si četla tu pasáž z Hor šílenství, kde se popisoval černý kouřovitý válec, shluk čehosi, co…

Zalistovala několik stran zpět a začetla se do šíleného snového líčení útěku hlavního hrdiny a jeho asistenta z trosek horského podzemního města. Co vlastně ta kouřovitá věc podle Lovecrafta měla být?

„Beztvará protoplasma schopná napodobovat a zrcadlit všechny tvary a orgány a procesy – vazké shluky bublavých buněk – gumovité patnáctistopé sféroidy, nekonečně plastické a protažitelné – otroci sugesce, stavitelé měst – stále urputnější, stále inteligentnější, stále obojživelnější, stále napodobivější! Velký Bože! Jaké šílenství přimělo ty rouhavé Staré, aby něco takového chtěli používat?“ *

Dívka zírala do otevřené knihy. Abstraktní hmota s vlastní inteligencí schopná nekonečného napodobování. Místo, kde se prohání oblak černého kouře - ale byli si jisti, že to byl kouř? Nebyla to jiná substance? Nikdo z jejích přátel se té věci v kouřové podobě nikdy nedotkl, pokud věděla… Ostrov, kde se tahle entita objevovala, byl zároveň místem, kde se odehrávaly nesmírně přesvědčivé vize a přeludy věcí i lidí. Tedy přesně to, co by abstraktní hmota obdařená inteligencí a schopností nápodoby bezesporu dokázala.

Daniel se za ní zavrtěl a cosi zamumlal. Otočila se k němu, ale zdálo se, že už zase spí. Tiše se vrátila ke knížce, aby nemocného neprobudila. Podívala se na telefon; byly čtyři hodiny ráno.

Napadlo ji ještě něco. Stále jí v hlavě ležely ty její a Desmondovy sny. Sny, které měly tolik podobných prvků a které jako by do jejich myslí vůbec nepatřily. Sny, které – kdyby měla naprosto otevřeně říct své nejtajnější a nesmírně absurdní podezření – které jako by jim někdo podstrkoval, aby v nich vyvolal strach a obavy o ty, kteří zůstali na Ostrově. Hlavně u Desmonda to bilo do očí – výjevy s malým Charliem byly přímočarým útokem na vystrašeného, nejistého rodiče.

Listovala knihou. Tušila, že nenajde slova, která by její pocity a situaci popisovaly přesně, to by si je už dávno vybavila… ale něco jí to připomínalo. Ne konkrétní sny, ale celá ta situace, pocity, paralelní vize plné úzkosti a podivných motivů u různých lidí… Jako by jejich sny měly společný zdroj. Jako by je k nim něco vysílalo.

Pak to našla. Příběh, který líčil náhlé, s přírodními jevy související probuzení prastaré mocnosti skryté na odlehlém místě, která si své pomocníky sháněla snovým voláním a děsivými výjevy. „Předešlé noci nastalo slabé zemětřesení, nejsilnější, k jakému v Nové Anglii v uplynulých několika letech došlo. Ostře zasáhlo Wilcoxovu představivost. Když šel spát, měl sen o velkých kyklopských městech z titánských kvádrů a monolitů opřených o nebesa, pokrytých zeleným kalem a zlověstných skrytou hrůzou. Stěny a sloupy byly pokryty hieroglyfy a z jakéhosi neurčitého místa někde dole vycházel hlas, jenž úplně nebyl hlasem, byl to jen neurčitý pocit a jenom fantazie ho mohla chápat jako zvuk, ale přesto se pokusil postřehnout tvar změti téměř nevyslovitelných hlásek: CTHULHU FHTAGN.“  *

Takže se k Cthulhu nakonec přece jen dostala. Vzpomněla si na to dopoledne, kdy se s Danielem do lovecraftovského bádání pouštěli a oba se s úsměvem shodli, že tohle už je opravdu jen horrorová pohádka, která pro ně nemá význam. Ale… co když oba mýty mají společný původ? Co když nějaká hmota nebo síla, něco, čemu Lovecraft z nedostatku lepších výrazů říkal protoplasma a přirovnával to k temnému slizu, co když to opravdu existuje, je to samostatná entita s vlastní vůli, dovede to napodobovat lidi i objekty a dovede to v cizích myslích formovat vize a sny? Co když to, co se spisovateli s rozháranou myslí ukázalo jako volající monstrum s chapadly a křídly, se jí zobrazovalo jako shluk kouře a Desmondovi jako jeho dávný známý?

Sáhla po zápisníku a udělala si několik poznámek. Pak zatřásla hlavou a opřela ji do dlaní. Napadlo ji, jestli byl dobrý nápad pouštět se do bádání v půl čtvrté ráno. Její unavená mysl očividně holdovala šíleným myšlenkovým pochodům, které by jí do bdělého vědomí jinak vůbec nesměly. Ale teď, když jim dala prostor, do sebe věci najednou začaly zapadat. Shoggoth, Cthulhu… Myšlenky se jí rozeběhly na volnoběh, jak ji pomalu opouštělo bdění.

* * *

„Kde je?“ ozval se za ní chraplavý výkřik.

Kde je kdo, proletělo Chris hlavou ve zlomku sekundy, kde je kdo? V první chvíli ten hlas nepoznala a zcela nesmyslně ji napadlo, že to je rozespalý Desmond, který se přišel podívat na bratra… a ten že zmizel. Zmizel, zatímco u něj měla být ona. Pak ta blesková a zcela nesmyslná interpretace zmizela a Chris se otočila.

Daniel byl vzhůru, nazdvedával se na loktech a z horečkou rozpáleného obličeje svítily vyděšené oči. Vyskočila k němu.

„Kde je?“ zopakoval úzkostlivě.

Sklonila se k němu. „Dane, klid,“ snažila se ho uklidnit. „Jen se ti něco…“

Vzepřel se ještě víc. „Kde je? Ta bomba!“

„Bomba?“ užasla Chris. Čekala cokoli. Kde je Desmond, kde je krabice s archivem, kde je jeho zápisník, kde je černá věc, kde je jeho matka. Ale bomba?

„Žádná bomba není, Dane,“ šeptla. „Nekřič, nic se neděje.“

„Byla tam. Já to nechtěl… nechtěl…“ Roztřásl se. V očích měl strach a zoufale pohledem visel na Chris. Jako by mu tím, co odpoví, mohla dát rozhřešení. Jenže ona nevěděla. Odpověď, že žádná bomba není, očividně nefungovala. Zbyla jí jen ta nejjednodušší a nejhloupější útěcha.

„Já vím, psssst. To je dobrý, Dane. To bude dobrý, neboj,“ opakovala tiše, chvíli ho hladila po rozpáleném čele a a odhrnovala mu z obličeje zpocené vlasy. Kupodivu se jí podvolil a nechal se uložit zpátky na polštář. Dál ale šeptal cosi o bombě a výbuchu, i když mu dávala pít, vkládala mu do úst tabletu proti horečce a pak mu přikládala studené obklady.

Když léky zabraly a Daniel znovu usnul, dál u něj seděla a přemýšlela. Nikdy neměla dítě, neměla výrazně mladšího sourozence, kromě pár týdnů nežila s přítelem; nikdy neměla nikoho, o koho by musela pečovat a nikdy jí nepřišlo přirozené, že by to měla dělat. A teď tady seděla, hladila po vlasech mladého muže, kterého před čtrnácti dny ještě ani neznala, a přišlo jí to naprosto křišťálově čisté a normální. Stejně normální by bylo, kdyby na Danielově místě ležel třeba Sawyer nebo Frank. Chris si uvědomila, jak moc a jak rychle si na tu podivnou pětici zvykla a naučila se je mít ráda. Bylo to neuvěřitelné. Stejně jako všechno to, co se poslední týdny dělo. Od zmizení letu Ajira, Waltovy návštěvy a objevení pětice v kostele, chvíle nedůvěry a obav a opatrného budování spolupráce, až po celý jejich příběh z Ostrova a další příběhy, ze kterých začínali skládat celou mozaiku možných souvislostí. Jednotlivé součásti byly absurdní a nepochopitelné, ale jako celek dávaly smysl.

* * *

Den probíhal podobně jako ten předchozí. Desmond se trochu prospal a přišel Chris vystřídat po deváté ráno. Dívka se odebrala do své ložnice a na chvíli ještě usnula. Po poledni se opět s ostatními usadili u seriálu. Vzhledem k tomu, že předchozích několik dnů této činnosti věnovali většinu odpolední i večerů, bylo jasné, že se brzy budou chýlit k závěru. Chris měla trochu výčitky svědomí vůči Danielovi – seriál chtěl vidět především on. A teď na něj tady civěla ona, Sawyer, Frank a nakonec i Miles, cpali se popcornem a přitom Chris s diktafonem upozorňovali na motivy, které jim připomínaly něco z Ostrova. Už měla několik desítek minut nahrávek.

Skončili pozdě v noci. Chris se nechtělo jít spát – měla obavy, zda ji ve snu zase nebudou pronásledovat výjevy z Ostrova. Na náladě jí nepřidal ani tísnivý závěr Twin Peaks. Ale nakonec usnula a noc byla klidná ve všech ohledech.

Když v neděli ráno dívka seděla v obýváku u pozdní snídaně, zaujal ji ruch v zadní části příbytku.

„Dane,“ vyjekla překvapeně a potěšeně, když uviděla, jak fyzik s bratrovou pomocí nejistě míří do koupelny pro hosty. Za hodinu už seděl ve své čistě převlečené posteli v čistém tričku a upíjel colu z hrnku, který sám držel. Vypadal pořád ještě vyčerpaně, ale už neměl horečku a oči mu zase svítily zájmem.

„Dívala ses už do té krabice?“ zahleděl se zvědavě na Chris.

„Jo, jo. Je to poklad, Dane,“ ujistila ho dívka. „Minimálně polovina z těch případů je pro nás nová.“

Daniel se spokojeně usmál. „To za ty dva dny v bezčasí stálo.“

„Dva dny a tři noci,“ opravil ho Desmond. „A ty noci byly nejhorší. Nemusels kvůli prohledání kostela onemocnět, brácho. Mohli jsme to udělat o pár dní pozdějc.“

Mladý vědec se odmlčel. Nemohli to udělat později. Jinak to být nemohlo – na stopu objevu ho přivedla ta nepříjemná noční konfrontace se Sawyerem a Milesem. Nebýt toho šoku s bombou, neonemocněl by, tím si byl jistý. Ale také by si nevšiml skrytého významu v zápisníku a nenašel by dharmský archiv.

„Dane, mám ještě pár dalších věcí,“ ozvala se Chris, jako by vycítila, že nemyslí na nic příjemného a chtěla ho rozptýlit. „Dokoukali jsme ten seriál. Odpoledne ještě přepracuju poznámky, ale pak s tím za tebou přijdu. Je tam hodně shod a několik zajímavejch hypotéz, potvrdil mi to i Sawyer s Milesem. A… myslím, že mám něco dalšího ohledně toho, o čem jsme se bavili tehdy venku, pamatuješ?“

Fyzik přikývl. Na noční lovecraftovskou procházku se nedalo zapomenout.

„Nechcete mi konečně říct, co jste tam probírali?“ poznamenal Desmond.

„Dílčí závěry našeho výzkumu odprezentujeme na nejbližší konferenci,“ odvětil Daniel se smrtelně vážným výrazem.

Chris se rozesmála. „Dane, ty mě jednou zničíš.“ Danielova reakce ji přenesla do starých časů na vysoké škole a na večery strávené s přáteli, kdy vedli podobně absurdní dialogy. Cítila se, jako by s tím praštěným vědátorem byli přátelé už roky. Ta poloprobdělá noc mezi nimi něco změnila. Došlo jí, že ho začala ho vnímat jako blízkého člověka poté, co viděla jeho strach a pak důvěru, se kterou se v blouznění rozhodl, že jí chce věřit, že všecko bude v pořádku.

* * *

Odpoledne se zavřela ve své ložnici s diktafonem a laptopem a začala přepisovat nahrané záznamy. Doplňovala k nim poznámky, které ji napadly v souvislosti s dřívějším vyprávěním o událostech na Ostrově. Na několika místech nechala Sawyerovy nebo Milesovy komentáře, které si nahrála spolu se seriálem.

Seriál: Neustálé opakované vize a sny. Ve snech něco komunikuje (trpaslík, obr, jednoruký Mike), sděluje to důležité informace. Vize: zvířata, sovy.

Poznámka: Naše sny (dění na O., zemětřesení, ta černá věc), Waltova sdělení.

Seriál: Zmínka o projektu Blue Book (armáda USA a hledání stop mimozemského života), sledování signálů v zemské atmosféře. Detekována řada náhodných signálů, pak náhle kus srozumitelného textu – Owls are not what they seem to be. Cooper Cooper Cooper. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Sovy skoro všude. Později zjištěno, že to vysílání vycházelo Z LESŮ kolem města, nikoli z vesmíru.

Poznámka: Vysílání na O., 4, 8, 15, 16, 23, 42. Při návratu letadla na O. Vychází to z O. Čísla – byla tam i jinde? První rychlé postřehy: Let Oceanic – 815. Let Ajira – 316. 8, 15, 16. Přišli jste sem 4. 12. 4 + 12 = 16. 4 a 16.

Seriál – místní policista Hawk, indiánský původ: „Twin Peaks je něco jinýho. Daleko od světa, toho jste si všiml. Nám se tady líbí. Ale tohle místo má i svoje stinný stránky. Je to asi cena, kterou se platí za dobro. Vznáší se tu něco zlého. Něco moc a moc tajemnýho v těch starých lesích. Říkejte tomu, jak chcete – prasíla nebo duch. Zjevuje se v mnoha podobách, ale je tady tak dlouho, jak místní lidé pamatují. A my jsme vždycky připraveni s tím bojovat.“

Poznámka: Daleko od světa. Prasíla, která se zjevuje v mnoha podobách. TA ČERNÁ VĚC, co na sebe bere podobu lidí (a věcí)?

Seriál – vize Mikea ve snu: „Chápete, co je parazit? Zachytí se něčeho živého a živí se. Bob potřebuje lidského hostitele. On se živí strachem a rozkošema. To jsou jeho děti.“

Sawyer: „Strachem se živí, parchant jeden. Těch rozkoší jsem si teda nevšiml.“

Miles: „A taky si to za hostitele nevybíralo živý lidi, žejo.“

Sawyer: „Tamten černej parchant ne. Jacob jo.“

Poznámka: Ta černá věc - zde jako Bob?

Seriál – major Briggs: „Víte, existují mocné síly zla. Osudem některých je čelit velké temnotě. Každý může zareagovat po svém. Jestliže si zvolíme strach, pak jsme zranitelní mocnostmi zla. Existují způsoby, jak odolat. Vy jste obdařen jistými schopnostmi. V tomto ohledu nejste sám. Slyšel jste někdy o Bílém vigvamu?“

Poznámka: Podle Saw. vyprávění existuje i druhá strana, protiváha Černé věci. Černá a bílá.

Seriál – Hawk: Bílý vigvam je místo, kde sídlí duchové, kteří vládnou člověku a přírodě. (…) A pak je také legenda o místě zvaném Černý vigvam, což je stín Bílého vigvamu. Podle ní jí musí projít každý duch na cestě k dokonalosti. Tam se setkáváme se svým vlastním stínem. Nazýváme ho Ten, který pobývá na prahu. (…) Ale když nepřijdete do Černého vigvamu s absolutní odvahou, vaše duše navždycky zanikne.“

Poznámka: Zanikne, protože to, co sídlí v č. v., se živí lidským strachem (viz předch.)? Absorbuje to strach i s nositelem – s vyděšenou myslí?

Seriál – maj. Briggs: „Znáte projekt Modrá kniha? Oficiálně zrušená v roce 1969. Ale někteří z nás v ní neoficiálně pokračují dál. Zkoumáme oblohu jako předtím. A v případě Twin Peaks i zem pod ní. (…) Pátráme po místě zvaném Bílý vigvam.“

(…) „S odstupem času musím přiznat, že jejich motivace při pátrání po Bílém vigvamu není ideologicky čistá.“  

Sawyer: „Není ideologicky čistá. To je pěknej způsob, jak o někom říct, že je to všehoschopnej parchant. Nedělal něco podobnýho při pátrání po našem ostrově i jistej pan Widmore?“

Poznámka: Blue Book (viz předch.). ARMÁDA – zájem o vyhledávání míst se zvláštními projevy? Místa „dobrá“ (bílý) a „špatná (černý v.). Černá a bílá.

Seriál – Dáma s polenem: „Bylo mi sedm, šla jsem se projít do lesa a když jsem se vrátila, řekli mi, že mě hledali a že jsem na den zmizela. Vzpomínám si jenom na záblesk světla a ještě na něco, na houkání sovy. Ještě jednou jsem zahlédla to světlo a slyšela ten zvuk chvíli předtím, než zemřel můj manžel při požáru.“

Poznámka: Podivné jevy. Zmizení, jiné plynutí času, světelné úkazy.

Seriál – Windom Earl (pomocník Boba): Černý vigvam je… „místo téměř nepředstavitelné moci plné tajemných sil a zlověstných tajemství. Zdejší duchové nedbají modliteb. A komu se podaří ovládnout duchy v tomto místě, získá moc tak obrovskou, že by si mohl předělat svět ke svému obrazu.“

Sawyer: „Jo. Proto starej Widmore hledal ten ostrov jako šílenej. Moc měl ten starej hajzl rád.“

Miles: „A jsme si jistý, že naši kamarádi z Dharmy chtěli fakt jen bádat a poznávat a nechtěli si z těch skrytejch věcí něco využít i pro sebe?“

Poznámka: duchové nedbající modliteb = ta černá věc? Černý vigvam = místo, odkud ta černá věc pochází? Zdroj, místo, někde pod O.? Pod O. jsou staré stavby a podzemí, ne?

Seriál – opakovaně: vstup do Černého vigvamu je na určitém místě v lesích, otevírá se v určitou dobu, provázejí to určité projevy. „Jestliže existuje vchod do Černého vigvamu, existuje zřejmě jen jako bod v čase. Vchod jako předmět normálně existuje jako bod v místě a čase. Naproti tomu letící kometa běžně existuje jako bod v čase v souvislosti s prostorem. Z jejího pohledu je určení bodu závislé pouze na čase. (…) Jestliže nebudeme na správném místě v pravý čas, nenajdeme cestu dovnitř.“

Seriál – Windom Earl: „Je to strach, to je ten klíč! Můj nejoblíbenější citový stav. (…) Ta noční stvoření, pohybující se na prahu našich děsivých snů, k nám přitahuje strach. Živí se jím. Fantastická symbióza.“

Seriál – agent Cooper: „Strach a láska, dva vigvamy. Strach otevírá dveře do černého, láska do bílého.“

„Pete, tys na to kápl! Existuje tu kruh dvanácti platanů. Glastonburský háj.“ – „Tam jsem našel zakrvácenej ručník a stránky z deníku.“ – „Legendární pohřebiště krále Artuše, Glastonbury.“

Poznámka: Naše pátrání po zvláštních místech. Místa, zdroje energie. Legendární místa. Jevy se tam vyskytují jen v nějakém období?

Správné místo v pravou chvíli najde jen někdo, jen lidé, kteří mají určité předpoklady. Walt - komplikovaný návrat na Ostrov, potřeboval najít místo. Projít může jen někdo – ti, co zmizeli? Důležitá je motivace? (Strach otevírá dveře do černého, láska do bílého.)?

Sny – to, co do nich proniká, nás k tomu přibližuje? Podsouvá nám to strach, který ty síly přitahuje? Viz Lovecraft, Volání C.

Finále: Cooper prochází černobílými místnostmi, podobné, červené doplňky.

Těžko rozpoznat hranice, co je co, kdo je kde. Černá, bílá, černý vigvam, bílý vigvam, prolínají se?

Vidiny, zjevení. Někdy snaha být nápomocny (Maddie?), jindy snaha vyvolat strach, hrůzu. BOJ dvou sil, vigvamů, o jedince, který v sobě má oboje, dobro i zlo, strach i lásku?

Zvítězilo černé, Cooper novým nositelem Boba. „Jak se má Annie?“

Láska nestačila, strachu bylo víc?

Prolínání dobra, zla (lásky, strachu?). ČERVENÁ = přechod, nebezpečí, varování?

Červená = OHEŇ.

Through the darkness of the future past

The magician longs to see

One chants out between two worlds

Fire walk with me **

Temnotou budoucí minulosti

Mág touží prohlédnout

Jeden zpěv mezi dvěma světy

Ohni, se mnou pojď

* * *

Chris dopsala poslední poznámky jako v transu. Uvědomovala si, že se od hledání podobností a jejich prostého souhrnu dostala jinam, než kam chtěla. Ale… měla pocit, že i její interpretace v poznámkách mají své místo.

Bylo dobře, že se k téhle práci dostala až teď. Kdyby něco podobného sepsala před včerejší nocí, asi by ten závěr zase smazala. Neměla by odvahu předložit to někomu dalšímu. Ale teď už to bylo jaksi jiné. Poté, co viděla do Danielových stínů, si už uměla představit, že teď nechá jeho nahlédnout do svých podivných myšlenek.   

Uložila soubor a vytiskla dvě kopie. Pak sáhla po lovecraftovských poznámkách z předchozí noci, přepsala patřičné pasáže i své postřehy a také to vytiskla.

Posedávala pak se spisem v obýváku, dokud se ze zadního pokoje nevynořil Desmond.

„Můžu na chvíli za Danem?“

„Jo,“ kývl Desmond. „Zdá se, že už to ustupuje. Je mu líp.“

Chris rychle vklouzla do pokoje.

„Ahoj,“ usmála se na fyzika opatrně. Přitáhla si od stolu židli k jeho posteli a posadila se. „Nesu ti ty poznámky. Je to takový… no, uvidíš sám. Ale třeba to k něčemu bude.“

Daniel rychle prolistoval vytištěné stránky. „To vypadá jako dobrá práce, Chris. Moc ti děkuju.“

„No, zatím neděkuj, ještě jsi to neviděl,“ usmála se rozpačitě dívka. Pak se na vědce zadívala. „Dane, kdyby to šlo, tak… Chtěla jsem tě poprosit, aby sis to, co tady je, zatím nechal pro sebe.“

Daniel přikývl. „Neměj obavy. Jsou to zvláštní věci a člověku je divně, když se v tom přehrabuje, že?“

„Jo. Připadám si, jako bych ty poznámky psala opilá.“

„To znám,“ řekl fyzik. „Neboj, nedám to z ruky. Ještě to projdu a pak dáme dohromady nějaký… cenzurovaný výběr. To pak probereme s ostatníma.“

„Takže ty sis s tou konferencí nedělal legraci,“ zasmála se dívka.

„Ne. Chci, aby ostatní věděli, co se nám rýsuje, a přidali k tomu svůj pohled. Chris, pohybujeme se na tenkém ledě a klidně se může stát, že se vydáváme špatným směrem. Je potřeba, aby nás ostatní zastavili, než se ten led proboří.“

Oba chvíli mlčeli. Chris se dívala z okna, Daniel na svoji ruku držící poznámky.

„Chris, taky jsem tě chtěl o něco poprosit,“ ozval se po chvíli. Mluvil tišeji než předtím. Dívka stáhla nepřítomný pohled od okénka a tázavě se na něj zadívala.

„Ta včerejší noc. Pamatuju si to jen mlhavě, ale vím, žes tady byla. Blouznil jsem něco o…“ Nedořekl a uhnul pohledem.

„O bombě,“ šeptla Chris.

Daniel unaveně zvrátil hlavu do polštáře a zavřel oči. Pak se na ni prosebně zahleděl. „Prosím, nech si to pro sebe.“  

Chtěl dodat ještě nějakou výmluvu o tom, že řešil naprosto nedůležitý nesouvisející teoretický problém a v horečce se mu vše zpřeházelo a nabylo úplně nepatřičného významu… ale když se na dívku znovu podíval, viděl, že by mu žádnou výmluvu nespolkla. Tvářila se chápavě a vážně.

Chris se kousla do rtu. „Vypadals hrozně vyděšeně.“                

Daniel nevěděl, co na to říct. Měl pocit, že dívka možná očekává, že se rozmluví a svěří se jí s katastrofickými vidinami, které ho pronásledovaly. Ale on o tom mluvit nechtěl. O té hrůze, která ho v souvislosti s bombou naplňovala, nechtěl mluvit v žádném případě. A nějak to vysvětlovat… ne, měl pocit, že cokoli řekne, jen to na to nešťastné blouznění strhne ještě víc pozornosti. Co měl říct? Že to chce před ostatními utajit? Že to chtěl utajit i před ní, jenže okolnosti byly proti němu?

„Zapomenu na to,“ slíbila Chris po chvíli mlčení. „A ty zase nemáš tohle,“ kývla k poznámkám. Daniel je zastrčil pod přikrývku.

„Děkuju.“

Dívka se na něj opatrně usmála a zvedla se ze židle. „No nic, půjdu. Měl bys odpočívat.“

„Jsi jako brácha,“ zašklebil se Daniel. „Když jsem mu řekl, aby mi donesl ta DVD s tím seriálem, málem vyletěl z kůže.“

Chris se zasmála. Pak ale znovu zvážněla. „Jsem ráda, že ti je líp, Dane.“

 

* H. P. Lovecraft – Hory šílenství a Volání Cthulhu a jiné povídky. Praha, Zlatý kůň 1990 a 1992.

** Městečko Twin Peaks, české znění.

817 - Dětské rozmary

Charlie seděl na koberci a stavěl hromadu z kostek. Pokaždé, když popadl novou dvojici hraček, s nimi chvíli ťukal o sebe a užíval si veselého hluku, pak je opatrně přistavěl na už stojící hromádku a radoval se, jak pěkně mu roste.

Měl radost z klapání a z veselých barev dřevěných kostek a vůbec nepřemýšlel nad tím, kde se tady berou. Nedíval se na osobu, která mu je podávala. Osoba mu dávala stále nové a nové kousky, on jimi ťukal, stavěl a vesele se smál. Trošku rozuměl tomu, co mu ten nový člověk, nový kamarád, vyprávěl. Nedaleko od sebe, vedle v kuchyni, někdo další stál u sporáku a vařil. Krásně to vonělo. Viděl té osobě jen nohy, ale věděl, že ji zná.

Z druhé strany, tam, odkud mu nový kamarád podával hračky, se k němu neslo laskavé vyprávění o hezkých věcech, které Charlie znal. Limonáda. Hrneček. Postýlka. Polštářek. Medvídek. Pastelky. Teplo. Knížka. Pohádka. Zhasnout. Lampička. Zmrzlina. Večerní koupání. Máma.

Charlie dostal žízeň a obrovsky zatoužil po limonádě v hrnečku, o které právě slyšel. Zvedl se na nožky, doťapal kuchyňskými dveřmi ke stolu, vytáhl se tak, aby na něj viděl, a zatápal rukama po hrnečku.

Nic tam nebylo. Charlie chvíli tápal, pak poprosil osobu u sporáku – „pít, posím, limču,“ jak nejlépe dovedl… ale nic se nestalo.

Charlie to zopakoval, ale už mnohem důraznějším tónem. Potřetí už to nedovedl, hlásek se mu roztřásl. Nechápal, proč mu nedá napít. Vždyť na něj vždycky byla hodná. Usedavě se rozplakal.

* * *

Malý tábor se probudil do noci chlapečkovým žalostným nářkem. Claire, která spala hned vedle Charlieho, si ho instinktivně přivinula do náruče a začala ho konejšit, ale dítě dál naříkalo a mezi vzlyky ze sebe dál vyráželo „pít, limču“.

„Pssst, Aarone, neplač,“ domlouvala mu Claire.

Kate, která spala opodál, se už také plně probudila a mezi chlapcovými vzlyky pochopila, co chce. Vstala, donesla od Claiřiny chýše otlučený hrneček, do něhož nabrala vodu, a podala ho Claire. „Tady máš, dej mu to,“ pokusila se o unavený úsměv. Unavený, protože Charlie jim podobné probuzení přichystal už poněkolikáté, třetí noc po sobě. Pokaždé budil tábor po několika hodinách. Obě ženy už byly unavené, dítě bylo mrzuté a uplakané a Černý raději kroužil kolem tábora a ve své lidské podobě, která byla přece jen citlivější na zvuky a další podněty, se k nim raději skoro nepřibližoval.

„NE NE LIMČU!“ Charlie s nečekanou silou, kterou by člověk ve dvouletém dítěti nehledal, odstrčil Claiřinu ruku s hrnečkem a všechnu vodu na ni vylil. Vzápětí se rozječel ještě zoufaleji než předtím a praštil sebou o zem. Claire se na něj bezradně dívala, pak pohledem vyhledala Kate.

Tmavovláska si povzdychla a pomalu k vztekajícímu se dítěti přešla. Znovu se jí vybavilo, jak se s podobnými záchvaty vyrovnávala ještě před pár měsíci u Aarona – toho skutečného Aarona. Pár jemných pohlazení a slov, když se dítě trošku uklidní, vzít je do náruče, pevně držet, hladit, nechat vyplakat. Vysvětlovat, že chápe, co ho tak rozmrzelo, ale že to prostě nejde. Na Aarona to většinou po nějaké chvíli zabralo. Charlie byl mladší a možná i rozmazlenější… a když jej rozcloumal vztek, dokázala ho jen hladit a objímat, aby si při válení se po zemi příliš neublížil. Vysvětlovat nemělo cenu.

„Co s ním je?“ Claire měla oči plné slz.

Kate se jí skoro zželelo. Ať Claire byla, jaká chtěla, ať se přátelila s tou bytostí, ať v afektu zavraždila Charlieho matku Penelope, ať chlapečka unesla a teď ho držela v těchhle mizerných podmínkách… pořád to teď byla bezradná mladá žena, která k dítěti cítila obrovskou lásku a nemohla mu pomoci.

„Období vzdoru,“ řekla tiše přes Charlieho cukající se hlavičku. „Kolem dvou let to přijde skoro na všechny děti. Ale tohle teda je něco.“

„Proč… vždycky v noci?“

Kate pokrčila rameny. „Asi se mu o něčem zdá. Křičel o limonádě, slyšelas to?“

Claire přikývla. Včera ho takhle probudila touha po plyšovém medvědovi. Ještě předtím po čtení pohádek. A po modré plyšové dece. Po všech těch věcech, která mu Claire nedovedla a nemohla dát.

„Chtěla bych, aby mu tady se mnou bylo dobře,“ šeptla Claire, když Charlie usínal. Po tvářích jí steklo pár slz.

Kate položila spící dítě zpět do jeho hnízda k Claire a posadila se vedle ní z druhé strany. Ještě předtím se rychle rozhlédla kolem sebe. Známé hučení a cvakání se neozývalo, Černý nebyl blízko.

* * *

„Víš, Claire…“ skousla si ret v rozhodnutí říct to, o čem přemýšlela už delší dobu, ještě předtím, než začaly Charlieho noční děsy. Přemýšlela nad tím v souvislosti s tím, k čemu se pomyslně zavázala hned první den poté, co ji Černý přivedl do tábora a přiměl zůstat s Claire – k tomu, že se bude ze všech sil snažit toho malého chránit před vším, co by ho tady mohlo ohrozit.

„Víš,“ zopakovala, „možná to tady pro něj není nejlepší.“ 

„Jak to myslíš?“ Claire si otřela oči.

„Víš, tohle všechno… tábor a tak. Je to malý děcko. Potřebuje hračky a pokojíček a barvičky a dobroty a všecko tohle. Tady… tady to prostě nemá.“

„Zítra mu něco přinesu,“ šeptla Claire odhodlaně.

„Claire… to nestačí. On potřebuje bezpečný místo, ne stan v zelený džungli, kde pořád něco hučí, prší a pořád se něco mění. Potřeboval by domov.“

„Tady je domov,“ namítla Claire.

„Pro tebe. Ale jemu to nestačí. Malý děti potřebujou víc než dospělí. A ty jsi jeho máma.“ (Promiň, Desmonde, ale kdybys to viděl, rozuměl bys mi, pomyslela si Kate.) „Musíš na chvíli zapomenout na to, co dělá dobře tobě, a udělat to, co je dobrý pro něj. O tom je celý bytí mámou, víš?“

Claire neodpověděla. Až po delší době si lehla vedle Charlieho. Políbila spící dítě do světlých vlasů a začala potichu zpívat ukolébavku. Kate si nebyla jistá, jestli tak dívka uspává dítě nebo sebe.

* * *

Ráno se tábor probudil do dalšího dne plného vyčerpání. Claire, Kate a Charlie bez velké chuti posnídali ovoce a zapili to vodou (Charlie to zase oplakal, ale na záchvat vzteku už naštěstí nedošlo). Pak se vrátil Černý v lidské podobě.

„Aaron měl zase těžkou noc,“ posteskla si Claire. „Podíváš se na něj, prosím? Nemůže být nemocný?“

Muž se k dítěti sklonil a chvíli se mu věnoval. „Neřekl bych. Vypadá zdravě, jen možná trošku zhubl. Musí víc jíst, ale jinak mu nic nechybí.“

„To mu teda chybí,“ odeskla Claire. Chvíli trucovitě cosi uklízela po táboře, pak Kate rozkázala, ať zůstane s Charliem, a sama odešla s Černým hlouběji do džungle, aby je Kate nemohla slyšet.

Zdálky k ní dolehla diskuse. Nerozuměla jednotlivým slovům, ale tón řeči hovořil jasně. Claire začala nesměle a opatrně. Jackův hlas jí klidně oponoval. Claire přidala na důrazu. Stejně tak i Jackův hlas. Pak dívka přešla do prosebného a vzdorovitého tónu. Černý jí oponoval důrazně, ale stále klidně, jako by domlouval dítěti. Jenže pak Claire ztišila hlas a cosi vypálila.

Dlouho bylo ticho. Pak Černý Claire cosi řekl. Její odpověď tentokrát prořízla celou džungli a dolehla až do tábora: „Ne! Aaronovi to dělat nebudeš! To prostě… ne, ne, ne!“

* * *

Černý byl zmatený a rozzlobený. Claire ho požádala, aby se celá jejich skupina přestěhovala do Dharmavillu. Zrovna tam! Do místa, které tak neměl rád, které pro něj bylo dlouhé roky zapovězené a kam směl potupně přijít jen jako pejsek na zavolání, když vůdce Druhých otevřel podzemní průchody a deaktivoval podzemní sonickou ochranu.

Jenže když se ji pokusil odbýt s tím, že to přece není potřeba, dívka se mu odhodlaně postavila. Byla si jistá – její dítě v džungli strádá a je to čím dál horší. Potřebuje domov, který mu můžou udělat v dharmských chatkách. Po masakru to tam vypadalo strašně, ale pokud se několik dní budou věnovat práci a opravám, bude to brzy mnohem lepší než tábor v džungli.

Claire přidala na důrazu. „Já takhle už nemůžu. A Kate taky ne. Ty tomu můžeš utýct, ale sám se o něj postarat nemůžeš. Zcvokne se ti, když nebude mít mě a Kate.“

Černý chvíli udiveně uvažoval. Claire ho překvapila. Zatímco Kate v posledních dnech a týdnech rezignovala a ustoupila, Claire se nenápadně vzpamatovávala, vnímala a patrně i přemýšlela. Ve společnosti Kate se jí patrně začínal vracet základ zdravého rozumu. Přišla na tohle všecko sama, nebo jí to někdo poradil?

A co ten kluk? Proč se mu o tom začalo zdát zrovna teď? Nenavedl ho k tomu náhodou někdo? Nepodsouvala mu představy blaženého života uprostřed hraček a sladkostí sama falešná matka, aby díky dítěti něčeho dosáhla?

Dosud Černý Claire věřil a považoval ji za poslušnou vděčnou bytost, které stačí, když ji okázale chrání. Ale to se možná měnilo a změnit se musel i jeho přístup.

Proměnil se v kouřový oblak a obkroužil Claire.

Vrhl se do její mysli a začal se jí prodírat. Dosud jí to nikdy neudělal a ona zůstala stát v šoku. Nestihla se na jeho průzkum připravit. Proplést se jejími myšlenkami bylo těžké; byly stále zamotané a propletené, ale naprosto v nich převládala mateřská odhodlanost nebo přímo zuřivost. Claire se přesídlení skutečně dožadovala kvůli dítěti. Žádné náznaky na to, že by mu něco napovídala, tam nebyly. Jen útržky diskuse s Kate. Dobře, myšlenku na přesídlení jí vnukla Kate. Černý si uvědomil, že za to Kate trestat nemůže. Byla to přirozená reakce na Charlieho děsy a Claiřinu úzkost. Kate tady byla od toho, aby Claire a Charliemu pomohla… a tohle bylo ve snaze pomoci pochopitelné.

Claire se po myšlenkové operaci přestávala třást, očividně si ji protrpěla, ale zvládla to. Černý se opět proměnil do lidské podoby. Přišel až k Claire a zadíval se na ni zblízka. „Proč se mu o tom začalo zdát až teď?“

„Nevím,“ odvětila vzdorně.

„Mohl bych se mu taky podívat do hlavy,“ pohrozil jí. Nemyslel to vážně. Věděl, že ve spleti fantazijních představ a nelogických úvah malého dítěte by se vůbec nevyznal a nic by z nich nepochopil. Kdysi, ještě v podobě Jacobova bratra, to už zkoušel na několika dětech Ostrovanů, na kterých mu vůbec nezáleželo, ale bylo to podobné jako snažit se číst myšlenky zvířat v džungli. Nesmyslná směs, útržky pocitů a vjemů a převaha toho, co se právě dělo kolem nich, minimum vzpomínek a myšlenek.

Claire zaječela. „Ne! Aaronovi to dělat nebudeš! To prostě… ne, ne, ne!“

 Pak ztišila hlas a vypálila na něj dokonce i to, co sám dobře věděl (proto to všechno dělal), ale nevěděl, že si to už uvědomuje i ona. Teď syčela jako vzteklá kočka. „Jestli mu něco uděláš, tak uteču. Potřebuješ mě, protože se ti musím starat o Aarona. Ty ho potřebuješ. Nevím proč, ale potřebuješ.“

* * *

Vrátili se do tábora. Claire omámeně a vyčerpaně, ale odhodlaně, Černý ve své kouřové podobě.

Obkroužil Kate. Ta zavřela oči a připravila se na nepříjemnou zkušenost, kterou už znala. V hlavě jí drnčelo a bolelo, jak se jí probíral myšlenkami a pocity. Poddala se tomu hlavnímu, co teď cítila: únavě a soucitu s vyčerpaným a nešťastným malým dítětem, které tak zoufale něco potřebovalo… a nemohlo to dostat.

Po chvíli Černý přestal, rezignovaně odstrčil Kateinu mysl a odhučel pryč. Nedozvěděl se nic nového. Claire i Kate uvažovaly stejně, nic neskrývaly a stejně jako on nevěděly, co se děje.

Kroužil džunglí, vnímal Ostrov i ozvěny lidí na něm…  a snažil se vytušit, co se děje. Ať byla příčina Charlieho strachu a úzkosti jakákoli, bylo pravdou, že stávající stav dítěti neprospíval. A on potřeboval, aby prospívalo co nejlépe.

Nakonec došel k nevyhnutelnému závěru. Jeho hlavní cíl byl jasný. A řetězec prostředků, vedoucích k cíli, byl v této chvíli také jasný. Jinak to nešlo. Za pár měsíců nebo let bude situace možná jiná… ale teď to jinak nešlo.

Jeho cíl. Jeho cíl potřebuje výjimečné dítě. Jediné výjimečné dítě, které bylo v tuto chvíli k mání, byl Charlie. Charlie potřebuje Claire. A Claire potřebuje spokojené děcko. Spokojené děcko potřebuje hezký domeček.

Bylo jedno, odkud se ta posedlost Desmondova syna vzala. Ale bylo nutné ji ukojit.

Černý zesílil, rozhučel a zlomil velký, mohutný strom.

* * *

Claire, Kate a Charlie zůstali v táboře. Obě ženy byly zamlklé. Věděly, že Claire otevřela téma, které se Černému vůbec nelíbí, a obávaly se, co přijde teď.

Vrátil se až večer a přišel k nim v lidské podobě. Přisedl si k ohni a zadíval se na Claire, která se klackem šťourala ve žhnoucích uhlících.

„Zítra půjdeš na jih, Claire,“ oznámil jí.

Dívka šokovaně vytřeštila oči a vyskočila od ohně. „Cože? Já… ne! Zajmou mě!“ V hlase se jí chvěl strach, jak se rozpomínala na útržky nepříjemných zážitků v zajetí Druhých, setkávání s cestujícími časem i s navrátilci z Ajiry a z Widmorovy druhé výpravy. A teď, po tom, co se stalo… Ne. S lidmi se už setkávat nechtěla.

„Ale půjdeš,“ řekl Černý klidně a důrazně. „Půjdeš do Hurleyho tábora a řekneš jim, ať se neopováží překročit svý hranice, který si stanovili. Nesmí brát naše přestěhování základny jako ústup.“

Kate také vyskočila. Přestěhování základny? On jim snad opravdu vyhoví? Budou se stěhovat do městečka Dharmy a Druhých? Pocítila cosi jako špetku naděje.

V Claire se všecko pralo. Strach s touhou, hrůza s nadějí. Nechtěla tam jít. Tušila, že lidé kolem Hurleyho mají důvod ji nenávidět. A byla tu ještě jedna věc, nebo spíš jen její stín. I kdyby tu nebyly ty hrozné věci, které udělala, stejně se s nimi nechtěla setkat. Nechtěla se zase rozpomínat na staré časy mezi lidmi, kdy s nimi mohla normálně žít, sdílet radost i obavy, mluvit, prostě být tou obyčejnou, trošku potrhlou australskou holkou. Jenže to už bylo dávno pryč a ona tušila, že každé připomenutí těch časů je jen falešná naděje, která se zase rozplyne, stejně jako se rozplynula, když ji Kate přesvědčila k odletu zresuscitovaným letem Ajiry… a když se pak museli vrátit.

„Já… nechci,“ řekla. „Bojím se.“

„Můžu jít já,“ vmísila se do hovoru opatrně a tiše Kate. „Vrátím se.“

„Ne, ne.“ Táborem se rozezněl Jackův smích, takový ten, kterým za starých časů dával najevo, že nevěří vlastním uším a tomu, co mu druhá strana navrhuje. „Nepůjdeš, Kate. Možná máš dokonce pravdu a vrátila by ses, ale já potřebuju, aby tam šla Claire.“

Kate by ti na jihu nebrali tak vážně. Claire, která byla pro Druhé i Hurleyho skupinu stále nevyzpytatelná, žijící v mlhách většího či menšího zamlžení mysli, a navíc nesoucí břemeno ženy, která se stará o malé dítě… Claiřino vystoupení bude mít větší váhu.

Začal znovu mluvit k ní. „Nic ti neudělají, Claire. Pustí tě. Když jsem já pustil Benjamina, pustí oni tebe. Hugo si sice pravidla ohýbá podle sebe, ale tohle neporuší.“

„Prosím,“ zadívala se na něj Claire zoufale. Poslední pokus.

„Ne, Claire. Musíš tam jít. Buď půjdeš a pak uděláme tvému dítěti hezký domov v domcích, anebo zůstaneš tady a zůstane tady i on. Vyber si.“

Claire se nakonec podvolila.

Nálada v táboře byla napjatá. Claire se bála své cesty na jih, Kate cítila obrovské zklamání, že nemůže jít ona a že se aspoň na chvíli nebude moci setkat s Hurleym… a všichni se obávali další noci a Charlieho nočních můr. Noci přerušované nedostatkem spánku si začínaly vybírat svou daň. A noc, která je čekala, se od těch předchozích vůbec nelišila.

* * *

V Hurleyho táboře už několik dní vládl relativní klid. Černý se držel na severu, Druzí měli možnost budovat si zásoby všeho, co v síni mohli potřebovat, Waltova občasná noční nakouknutí do Chrisiných snů v L. A. nasvědčovala tomu, že ani v Desmondově skupině nenastaly žádné větší potíže.

Klid se rozpadl ve chvíli, kdy se v teplém odpoledni rozvlnila džungle za plážovým táborem. Bylo evidentní, že to není Richard ani Eloise, ti vždy přicházeli z jiného směru.“

Ben okamžitě vyskočil a popadl zbraň. „Kdo to je?“

Z džungle se vynořila rozcuchaná Claire. I ona držela pušku. Ben překvapením o krok ustoupil. Hurley se vykolébal ven ze svého stanu a jen tak tak zachytil za rameno Walta, který ze svého stanu vyletěl jako střela a jen taktak zdusil výkřik. Claiřin nečekaný příchod jim jasně sděloval, že se něco děje… a Walt dobře věděl co. Jeho výkřik měl být výkřikem radosti a triumfu. Hurley ho naštěstí včas zastavil a otočil ho zpět do stanu. „Zpátky, Walte,“ šeptl k němu s pohledem, který nepřipouštěl jakoukoli diskusi.

Claire s Benem se okamžik pozorovali pohledy i mířidly zbraní, potom se beze slova dohodli a zbraně sklonili. Claire došla mezi stany.

„Něco vám vzkazuje,“ začala.

Hurley na ni pokývl, aby pokračovala.

„Možná se s Aaronem, Kate a s naším přítelem budeme stěhovat. Mám vám vyřídit, že to pro vás vůbec nic neznamená. Nic se nemění. Neopovažujte se přijít blíž k nám. Vy ani ti zbabělci zpod Sochy,“ tlumočila Černého slova.

Hurley a Ben ji pozorovali. Když dořekla to, co se naučila, zůstala rozpačitě stát.

Hurley přikývl. „Jo, my to chápem. Že, Bene?“ Když přikývl i jeho pobočník, Claire pohodila blonďatým ohonem a už už se chtěla otočit k odchodu. Očividně se tady necítila dobře.

„Počkej, Claire, ještě moment, prosím,“ ozval se Hurley. Dívka se zastavila. I když patřila do druhého tábora a měla své instrukce od Černého, které zahrnovaly to, že vyřídí jeho vzkaz a potom se okamžitě vrátí a nebude se s nikým vybavovat, nedovolil jí respekt k druhému Strážci ignorovat jeho žádost a odejít. Neochotně se otočila zpátky.

„Jak se vám na severu daří? Jak je na tom ten malý?“

„Dobře,“ řekla dívka s pohledem zabodnutým do písku. „Aaron se má fajn. Staráme se o něj s Kate.“

 „A co ta jeho… nemoc?“ vstoupil do hovoru Ben.

Claire jen pokrčila rameny. „Nevím. Špatně spí. Proto půjdeme jinam.“ Pak si uvědomila, že o jejich táboře neměla mluvit. „Už půjdu.“

„Měj se dobře, Claire,“ zavolal za ní Hurley. „Mějte se dobře všichni. A vyřiď mu, že jeho podmínky dodržíme.“

Světlé vlasy ještě poskočily, jak odcházející dívka přikývla. Pak zmizela v džungli.

* * *

Počkali dost dlouho, dokud si nebyli jisti, že dívka skutečně odešla. Ben se vydal po jejích stopách a prověřil, že je doopravdy pryč. Až když se vrátil zpět do tábora, zavolal na Walta, že může ven ze stanu. Chlapec se vyřítil ven jako velká voda.

„Ten prcek špatně spí. Musej se kvůli tomu stěhovat. To znamená, že…“

Hurley s Benem oba přikývli.

„Funguje to!“ Walt zařval nadšením a vrhl se Hurleymu do náručí. Pak se od něj odtrhl a hrdě se podíval na Bena. Ben mu pohled stejně hrdě vrátil. „Skvělá práce, Walte." Pak se na chlapce široce usmál. 

„Mám s tím pokračovat?“

„Ještě pár nocí určitě jo,“ souhlasil Hurley. „Jestli se přesídlí, poznám to. Pokud se od nás budou držet dál, můžeš s tím pak přestat. Nebudeme Charlieho trápit víc, než je nutný.“

Walt byl nadšený. Jeho nápad fungoval a provedení bylo perfektní. Ani v nejlepších představách nedoufal, že jeho snové našeptávání do neklidného spánku malého dítěte bude mít tak dramatické účinky a že unavenou a nejistou společnost v severním táboře přimějí tak rychle k akci.

Hurley se s Benem i Waltem posadil do písku. Strážce nadšení svých přátel tak docela nesdílel.

„Odvedls výbornou práci, Walte, ale má to i svý úskalí. Je fajn, že se stáhnou na sever, ale my teď musíme být ještě opatrnější než předtím. Nesmí dostat ani jednoho z vás. Kdyby zjistil, že to je tvoje práce, Walte…“

Walt se otřásl. Vzpomněl si na černý oblak, který ho pronásledoval.

Hurley, jako by vytušil směr jeho úvah, znovu promluvil. „Musíme podrobit zkoušce každého kromě Eloise a Richarda, těch se dotknout nesmí. Ale pokud se na volném území potkáme s někým cizím… Může vypadat jako kdokoli z Druhých.“

Walt si vybavil Jacka, mizejícího v houští. Ponuře přikývl. „Jo. Budu opatrnej, Hurley.“

Jeho nadšení se zchladilo.

„Ale to je v pořádku, Walte. Vymyslels skvělej plán a perfektně jsi ho provedl,“ zdůraznil znovu Hurley. „Tohle strašně moc pomůže Druhým. Pokud se severní tábor přesune víc na sever, dostanou snad trochu víc životního prostoru, kde bude bezpečno.“

„Pomůže to Ostrovu?“

„Samozřejmě že jo,“ souhlasil Strážce. „Každý uklidnění situace Ostrovu pomáhá. Není dobrý, aby na sebe dva tábory pořád narážely. Klid je dobrej i pro Ostrov. Lidi, kteří jsou v klidu, nedělají ukvapený blbosti a nevychylujou energie.“

Walt zamyšleně pomalu přikývl. Bily se v něm hořkosladké pocity. Povedla se mu velká a pro Ostrov dobrá věc, to ano. Ale byla to obrovská odpovědnost a komplikace. Přemýšlel, co to může znamenat pro něj, ale také pro Hurleyho, Bena a lidi ze síně, kteří se k němu chovali s obrovskou a úctou a respektem. Myslel i na muže z Desmondovy skupiny a na tu losangeleskou novinářku. Nesměl to zvrtat. Bylo tady tolik lidí, kterým mohl zkomplikovat jejich záležitosti.

Znovu se mu vracela vzpomínka na útok Černého. Vracela se mu během odpoledne, večera i noci, a prolínala se se sny o malém Charliem, kterého sice Walt nikdy neviděl, ale ke kterému teď už měl dost blízko. Těsně předtím, než usnul, opět vyslal k dítěti tam na severu pár lákavých představ, a zopakoval to i ve chvílích, kdy ho něco probudilo ze spánku. Pak zase usnul.

Ve vlastních snech viděl černý kouř, který jeho, Walta, pronásledoval kolem severního tábora, z něhož se nesl vzteklý a zoufalý jekot malého dítěte, které se něčeho hystericky dožadovalo. A vším tím zmatkem, strachem a řevem se prolínalo vědomí, že Waltovo konání má mnoho svědků, kteří napjatě sledují, jak to dopadne. Ze snové džungle se na něj upíraly oči skoro všech, které na Ostrově i mimo něj v nedávné době poznal.