703 - Neměl ses ptát

Blížící se kroky zprvu Bena z tichého a posmutnělého rozjímání nevytrhly. Hleděl neurčitým směrem, kde se do snášející se noci rozlévala zvláštní, teplá, uklidňující záře. Jenže Bena neuklidňovala, spíše naopak – zíral do ní s nevyslovitelným smutkem, jako by tam viděl něco, po čem vždy toužil, ale zároveň věděl, že to nikdy nezíská. 

Kroky se zastavily těsně u něj. 

„Proč to děláš, Benjamine?“ oslovil ho nezvykle měkce hlas, který teď už dobře znal. „Proč si tak ubližuješ?“ Ben neodpověděl. Eloise se posadila vedle něj na lavičku před kostelem. Z nedalekého baru sem doléhala melodie naživo hrající kapely. 

„Máš strach, že už je neuvidíš, že? Že odejdou bez tebe a nepočkají?“ 

Ben beze slova přikývl. 

„Tím se teď nesmíš trápit, chlapče. Musíš žít dál, žít tak, jak nejlíp umíš, a pak se s nimi jednou zase sejdeš,“ utěšovala ho Eloise. 

„Sejdu? Oni se sešli, protože se milovali, protože byli přátelé. Mě nenáviděli,“ zavrtěl hlavou Ben.

„Teď už necítí nenávist, jinak by nemohli jít dál,“ oponovala Eloise. „Jsou smíření, mají čisté štíty a mohou odejít. Stejně, jako jednou odejdeme i my, až si to zasloužíme. Netrap se teď tím, co bude potom. Teď máš pocit, že je potřebuješ, protože jim něco dlužíš. Ale až si své dluhy splatíš, ukáže se, koho opravdu potřebuješ a koho ne. I kdyby tam na tebe nečekali, nebudou ti scházet – protože to nebyli tví skuteční přátelé.“ 

Do záře pomalu vykročil první pár. Ben neklamně poznal Hugovu zavalitou postavu… a po chvíli si z tváře otřel slzu. 

„Musíme jim dovolit odejít. Zaslouží si to – už udělali, co měli. My jednou taky odejdeme, Benjamine. Jen to chce čas,“ snažila se skleslého muže povzbudit Eloise. 

„Kdo o tom rozhodl?“ namítl Ben. „Kdo rozhodl o tom, že budeme, jací jsme, a že s sebou povláčíme všecky chyby, které jsme kdy udělali a které nám znemožňují jít dál?“ 

„To nevím, můj milý,“ odpověděla měkce bělovlasá dáma. „Ale vím, že nemá smysl si klást otázky, jejichž zodpovězení nám nepomůže. Přišli jsme do těžké doby a v těžkých situacích jsme chybovali, to je pravda. Ale můžeme to změnit. Musíme napravit to, co jsme udělali špatně.“ 

Benovi prošlehla hlavou bolestná představa umírající tmavovlasé dívky. Zahnal ji – aby ji vystřídal obraz zoufalé ženy, křičící, aby jí vrátili dítě. 

Napravit, co jsme udělali špatně. Zamyšleně přikývl, jako by mu to začínalo dávat smysl. 

Po chvíli mlčení jí položil otázku. „Proč jste sem přišla? Chcete je vyprovodit? Kvůli mně tu přece nejste,“ dodal rezignovaně. 

„Taky musím napravit něco, co jsem udělala špatně,“ odpověděla bělovlasá žena… a její rysy, až dosud téměř mateřsky něžné a utěšující, náhle ztvrdly ve směsi zloby, výčitek a odhodlání. 

Bena to vyděsilo a Eloise to poznala. 

„Ne všichni už udělali to, co udělat měli,“ řekla hořce. „Někteří prostě budou dělat problémy znova a znova a budou zaměňovat to, co chtějí, s tím, co udělat musejí. Už tolikrát jsem se snažila to změnit! I ostrov se snažil. I ty ses snažil, i když jsi o tom vlastně nevěděl. A teď máme nejspíš poslední šanci. Musím ho zastavit,“ uzavřela tvrdě Eloise. „Pokud odejde, bude to mít fatální následky pro nás všechny… i pro ně.“ 

„Měl bys jít, Benjamine,“ řekla jemněji. „Nebude to nic, co bys chtěl vidět,“ dodala. 

Ben se pomalu zvedl k odchodu. Eloise zaváhala… a pak ho mateřsky objala. „Snad se ještě uvidíme,“ řekla tiše. Pak se posadila na lavičku a čekala. Věděla, že se dočká. Ten, o němž mluvila, neměl dost klidu a pokory na to, aby prostě odešel. A ona byla jediná, kdo mu mohl dát odpovědi. 

* * * 

Čekala dlouho a trpělivě a dočkala se. Dveře do sakristie se otevřely a objevila se v nich postava.

„Tak vy jste tady,“ řekl muž podrážděně. 

„Netvař se tak pohoršeně, Desmonde. Věděls, že tady budu, proto jsi přišel,“ odpověděla chladně Eloise. 

„Co chcete? O co vám sakra jde? Proč nás nenecháte na pokoji? Proč nám neustále házíte klacky pod nohy?“ začal Desmond ztrácet nervy. 

Eloise si ho ledově změřila. I když byl vytočený na nejvyšší možnou míru, ten záblesk ledově modrých očí ho trošku zchladil… a na okamžik možná i vylekal. Ale adrenalin byl silnější. 

„Chceš vědět, co chci? Vážně to chceš vědět, nebo se ptáš jen ze vzteku?“ zeptala se žena tiše. 

„Jo, chci to vědět, sakra. Myslíte, že jsem si přišel popovídat o tom, jakej máme pěknej večer? Chci vědět, o co tu sakra jde a šlo. Nemůžu se od toho všeho odpoutat, i když bych strašně rád chtěl, to mi věřte! Nemůžu to nechat být, nemůžu to hodit za hlavu a jít s Penny do toho vašeho ráje. Musím vědět, o co šlo,“ chrlil ze sebe Desmond. 

Eloise se na něj podívala téměř lítostivě. 

„Neděláš správnou věc, Desmonde. Tvoje situace teď nemá řešení, které by ti dalo to, co chceš. Ale ty si vybíráš to nejhorší možné,“ snažila se mu domluvit. 

„Neříkejte mi, na co se mám ptát,“ odsekl. „Proč bych neměl mít to, co chci? Jsem tady, Penny je tady, jsme spolu a můžeme spolu být i dál. A taky budeme. Jen co se mi uráčíte odpovědět,“ zasyčel. 

„Tak se ptej,“ založila Eloise rezignovaně ruce a zadívala se mu pevně – a znovu rozzlobeně – do očí. 

„Proč – nás – nenecháte – na – pokoji?“ zeptal se Desmond tiše, ale výhružně. Odsekával jednotlivá slova, jako by se snažil zabít jejich společný význam. 

Pak se ale přestal ovládat a jeho ukřivděné myšlenky vyletěly do noci. „Co proti mně máte? Co je na mně tak špatného, že mi nemůžete dovolit být s Penny? Když se to dělo… minule, myslel jsem si, že mě Widmore nenávidí ze společenských důvodů. Ale teď mám úspěch, mám peníze, mám všecko – a stejně to nic nemění. Proč vám tak vadím?“ 

„Na tohle ses neměl ptát, Desmonde,“ povzdychla si Eloise. 

* * * 

„Přestaňte se vytáčet a mluvte,“ řekl tvrdě Desmond. „Vyřešíme to a půjdeme si každý svou cestou. Vy nemáte ráda mě, já nemám rád vás, tak si zmizíme z očí. Bude to nejlepší pro všechny, nemyslíte?“ 

Eloise zamyšleně přikývla. Chvíli bylo ticho. 

„Bránili jsme vám… protože vy dva spolu nemáte být,“ povzdechla si žena. 

„Aha, zase se budete vymlouvat na osud a opravnou sílu vesmíru,“ ušklíbl se Desmond. „Jenomže vesmír to podle všeho vidí jinak – my dva spolu být máme. Víte, kolikrát jsem unikl nebezpečí a smrti; kolikrát chyběl jen vlásek, abychom se už nikdy neshledali? Jenže se to nestalo! Máme být spolu! Něco nás k sobě přitahuje!“ 

„Konečně jsi řekl pravdivou věc. Něco vás k sobě přitahuje,“ přikývla bělovlasá žena. „Jenomže to není osudová láska, můj milý.“ 

„A co to teda podle vás je? Jestli osud nevypadá takhle, tak neexistuje vůbec. A láska… o té se s váma nemá cenu bavit,“ zatvářil se Desmond opovržlivě. 

Eloise na sobě nedala znát, jak se jí jeho slova dotkla. „Láska to je. Jenže pramení z něčeho jiného, než si oba myslíte,“ vysvětlovala opatrně. 

„Přestaňte už laskavě mluvit v hádankách,“ přerušil ji Desmond netrpělivě. „A řekněte mi…“ 

„Desmonde, nech mě prosím mluvit,“ vrátila se nekompromisně ke slovu jeho společnice. „Abych ti to mohla vysvětlit co nejlépe, musíme se vrátit k tvé minulosti. Ať už tady, nebo tehdy… minule, jak říkáš. Můžeš aspoň chvíli spolupracovat? Slibuji ti, že ti řeknu všecko, co vím. Ale musíš mi pomoct.“ 

„Dobře, dobře, dobře,“ mávl rukou rezignovaně Desmond. „Ptejte se, výslech zahájen, advokáta nechci, budu se hájit sám. Chcete mě napojit na detektor lži?“ dodal ironicky. 

„Ne, můj milý, ty nemáš zapotřebí lhát. Z hloubi duše věříš tomu, že je všecko v pořádku,“ zavrtěla hlavou Eloise s jakýmsi smutkem. „Jenže není.“ 

„Ptejte se,“ zopakoval chladně Desmond. 

„Řekni mi něco o svém dětství a mládí, prosím,“ vyzvala ho Eloise. 

Desmond se ušklíbl a začal odříkávat. „Desmond David Hume, narozen 17. října 1968 v Glasgow, syn svobodné matky Ashlynn Wallaceové – otec si ji vzal až po dvou letech, když dostudovala na Oxfordu. Odstěhovali jsme se do menšího města, pak se narodili tři bratři – Steven, James, Michael.“ Pak se do neosobní recitace životopisu vkradl osobní tón. „Když mi bylo devatenáct, otec od nás odešel. Matka na mě tlačila, že jsem nejstarší a musím se o bratry postarat. Našel jsem si práci a rok jsem se ji snažil zvládnout zároveň se studiem medicíny. Samozřejmě neúspěšně. Musel jsem si vybrat. Nechal jsem školy,“ dodal hořce Desmond. 

Pak se na svou společnici podíval s nevídaným chladem v teple hnědých očích. „Jestli vám jde o datum narození, tak ano, samozřejmě vím, že se Penny narodila ve stejný den. O čtyři roky později v Londýně. Byla to jedna z prvních věcí, které jsme o sobě zjistili a které nás… zaujaly. Rok má jenom třistapětašedesát dní, takže se občas stane, že má někdo narozeniny ve stejný den jako vy,“ dodal ironicky. 

Eloise si povzdychla. „Až na dvě věci to sedí. Vlastně tři.“ 

Desmond se na ni beze slova zadíval. Chvíli si měřili jeden druhého, jak seděli na lavičkách pod lampou, mezi sebou stůl jako bariéru, bránící vyslancům dvou válčících táborů vytáhnout na sebe zbraně a pustit se do boje na život a na smrt. 

Z klubu sem zalétly tóny a slova nové písně. "Odpověď, můj příteli, ti může dát šumění větru, odpověď je v šumění větru..." Desmond se ironicky zasmál. 

„Tři věci,“ zopakovala Eloise. „Tvoje místo narození, Pennyino místo narození… a její rok narození.“ 

„Kam tím míříte? Proč by mi o tom Pen lhala?“ reagoval ostře Desmond. 

„Lhala ze stejného důvodu, z jakého ty lžeš o svém místě narození, Desmonde. Nezná pravdu.“ 

„A pravda je jaká?“ 

„Penelope se narodila ve stejný den jako ty. Na stejném místě,“ řekla pomalu Eloise. 

„Co… co tím chcete říct?“ zaváhal Desmond. Vztek se z něj začal vytrácet a do hlasu se mu vplížila nejistota… a podtón strachu. Strachu z toho, co se měl dozvědět… a co vlastně vědět nechtěl, jak si najednou uvědomil. 

„Penny není o čtyři roky mladší než ty. Vlastně je starší než ty, přibližně o čtyřicet minut. Ty a Penny jste dvojčata.“ 

* * * 

Eloise vyčkala, až šokovaný Desmond informaci vstřebá. Pak pokračovala: „Narodili jste se na ostrově, oba dva. Nepřišlo ti nikdy zvláštní, že Penny nemluví o své mamince? To proto, že žádnou nemá, nikdy ji nepoznala. Desmonde, její matka je i tvoje matka. Ale tvůj otec není ten, který vás opustil, jak sis myslel. Tvůj otec je… Charles.“ 

Desmond zavrtěl hlavou. „Lžete. To… to není pravda, narodil jsem se v Glasgow, proč by mi matka lhala?“ 

„Protože se styděla! Styděla se ti říct, že jsi skandální dítě studentky a externího profesora elitní univerzity,“ odsekla Eloise. Pak znovu tón hlasu zmírnila, jako by naproti sedícímu muži nechtěla ubližovat víc, než bylo nutné. "A nejspíš to nechtěla připomínat ani sama sobě." 

„Když se zjistilo, že je tvoje matka těhotná, rozhodla se univerzita skandál ututlat. Charles souhlasil, že se o ni postará a že zařídí, aby se nic nedostalo na veřejnost. Tvoje matka s tím souhlasila také, takže se dohodli, že dítě porodí na utajeném místě a až se zotaví, vrátí se do Anglie. Po porodu měla od školy dostat výjimečně vysoké stipendium, aby mohla dostudovat a o dítě se postarat,“ vysvětlovala Eloise. 

„To utajené místo byl ostrov, jak už jsem řekla. Tvoji matku jsme tam vzali pár týdnů před porodem. Jenže když se narodilo první dítě, zjistili jsme, že čeká dvojčata. Lynn vyčerpal už první porod, takže tebe přivedla na svět v jakémsi polovědomí a okamžitě poté omdlela. Pak se probrala, ale pamatovala si jen první dítě. Druhý porod už její traumatizovaná mysl nezvládla – prostě druhé dítě vytěsnila. 

Charles počítal s tím, že Lynn odjede i s dítětem a bude vše vyřešeno. Jenže když… když vás viděl, něco se v něm pohnulo a on… no, zkrátka se v něm probudily otcovské pudy. Když Lynn po porodu ztratila vědomí, rozhodli jsme se jí říct, že jedno z dětí nepřežilo. Ona nám to ale usnadnila – na druhý porod si vůbec nevzpomínala. Nemuseli jsme jí lhát. Když se zotavila a požádala nás o své dítě, přinesli jsme jí tebe,“ vyprávěla Eloise. 

Desmond se ani nepohnul. 

„Charles se rozhodl nechat si u sebe holčičku. Z mnoha důvodů. A roli hrálo samozřejmě i to, že jsi byl matce podobnější než Penelope – tmavé vlásky, tmavé oči. Penny byla světlovlasá, modrooká, prostě po Charlesovi. Neříkali ti snad v dětství, že jakobys mamince z oka vypadl, Desmonde?“ zadívala se na něj Eloise. 

„Zato bráchové se podobali spíš otci,“ řekl tiše, jakoby sám pro sebe. 

Eloise přikývla. 

Nechala se ale ukolébat předčasně – Desmond se s takovou zprávou prostě nehodlal smířit. „To ale nic nevysvětluje. Dobře, možná mám jiného otce než mí bratři, ale že by Penny… ne, to je nesmysl,“ uhodil dlaní do stolu. „Snažíte se mi něco namluvit, abyste… abyste dosáhla svého.“ 

„Desmonde, řekni mi jediný důvod, proč bych ti měla takhle lhát. Mám své důvody, proč nechci, abyste spolu byli za těchto okolností – k těm se ještě dostaneme. Ale kdyby to nebyla pravda, proč bych ti tohle všecko tvrdila?“ zadívala se na něj zpříma Eloise. 

Uhnul očima. 

„Já… já nevím. Ale to nemůže být pravda, to je pitomost,“ dostal ze sebe. 

Eloise se opatrně dotkla jeho ruky, ležící na stole. „Desmonde, vzpomínáš si na to… minulé? Vzpomínáš si, jak jste se poznali, jak jste se zamilovali, jak jste spolu žili?“ 

Přikývl. 

„Cos na ní měl nejraději?“ 

„Já… nevím, je krásná, milá, inteligentní, vtipná. Rozumíme si, máme podobné zájmy,“ vypočítával Desmond. 

„Rozumíme si. To je ono. Rozumíte si. Nenapadlo tě někdy, že si rozumíte až moc? Že Penny ví, na co myslíš, ještě než to řekneš? Že udělá to, co právě chceš, aniž bys to jakkoli naznačil? Že ti zavolá ve chvíli, kdy sis na ni vzpomněl a mluví o tom, o čem jsi zrovna přemýšlel, že bys s ní měl probrat?“ naléhala Eloise. 

Maličkosti jako věci, chybějící na seznamu nákupů, který psal jeden, ale ten druhý je přesto koupil. Náhodná setkání během pracovních pochůzek na místech, kde ani jeden v tu dobu neměl být. Lístky do divadla na hru, o níž si právě toho dne říkal, že by nebylo špatné ji vidět. 

„Možná… asi máte pravdu,“ připustil neochotně. 

„Podle vědeckých výzkumů je tohle duševní spojení nejintenzivnější právě mezi dvojčaty. Je to ověřené, můj milý. Vy dva si nečtete myšlenky z lásky, vy si je čtete, protože jste si příliš podobní a myslíte stejným způsobem,“ řekla tiše Eloise. „Z toho vyplývají i stejné nebo podobné záliby. Nemáte snad rádi stejné spisovatele? Neposloucháte stejnou hudbu? Neshodujete se v politice? Desmonde, to nejsou náhody…“ 

„Penny miluje červenou, kterou já nenávidím,“ zamumlal Desmond polohlasem. Jako by mluvil sám k sobě. 

„Ale jistě. Nejste kopie, jste jen dvojčata,“ přikývla bělovlasá žena. 

Desmond chvíli mlčel. Pak se nečekaně zvedl. „Ne, tohle je pitomost! Vymysleli jste si to s Widmorem, abyste nás rozdělili,“ začal křičet. Byl to poslední, zoufalý pokus o záchranu situace. 

„Posaď se prosím zpátky,“ požádala ho klidně Eloise. „Doufala jsem, že na tohle nedojde, ale jak vidím, musím tě přesvědčit.“ 

Sáhla do kabelky… a vytáhla obálku, z níž vyndala dvě staré fotografie. 

Na jedné byli dva novorozenci, staří maximálně několik hodin; jednoho z nich Desmond neomylně poznával. Tmavovlasé dítě bylo bez jakýchkoli pochybností to, které znal tak dobře ze starého rodinného alba. Byl to on sám. 

Na druhé fotce bylo jen druhé dítě, světlovlasé s velkýma očima. V náručí je držel o několik desítek let mladší Charles Widmore. Hrdě se usmíval. 

* * * 

Desmond se zhroutil na lavičku. Chvíli jen mlčky zíral na snímky a beze slova vrtěl hlavou. 

Pak se podíval na bělovlasou ženu, která trpělivě seděla naproti němu. 

„A co mám teď sakra dělat,“ vykřikl zoufale. „Co mám dělat? Vzal jsem si vlastní sestru, možná jsem s ní i měl dítě, krásnýho chlapečka, syna zvrhlé nepřirozené lásky, sakra,“ složil si Desmond hlavu do dlaní. „Už… nemůžu se za ní vrátit, nemůžu s ní odejít, už nikdy se na ni nebudu moct ani podívat, aniž bych…“ Nedomluvil a rozplakal se. Byl na dně. 

„Přesně tohle jsme nechtěli,“ řekla tiše Eloise. „Teď už jste se to dozvědět neměli, bylo pozdě – co se stalo, stalo se. Jenže ty sis o to řekl, chtěl jsi celou pravdu. Není to tak?“ 

„Jo, je to moje chyba, všecko je moje chyba,“ mávl rukou beznadějně Desmond. „Byl jsem naprostej idiot, protože jsem chtěl být s tím, s kým jsme se měli rádi a nenapadlo mě, že to je všecko špatně, že to je jenom past nastražená osudem, jistě…“ 

„Jako idiot se s prominutím chováš teď, můj milý,“ přerušila ho poněkud netrpělivě Eloise. „Jistě, jsi v šoku, ale to neznamená, že se můžeš zahrabat do zoufalství a strávit zbytek života v sebelítosti a nejspíš i v alkoholu, jak tě znám.“ 

Podíval se na ni jako na zjevení. „A co podle vás mám dělat?“ 

„Poslouchat mě, Desmonde. A poslouchat mě pečlivě, protože to, co ti teď řeknu, ti už nejspíš nebudu moci zopakovat,“ řekla důrazně Eloise. „To, že jste se s Penny narodili oba na ostrově, má obrovský význam. To proto jste nesměli být spolu.“