910 - Les si je vzal

 Říkejte něco, vy dva, kruci,“ zahučel Sawyer od řízení. „Ať se po vás pořád nemusím ohlížet, jestli jste v pohodě.“

„Jsme v pohodě,“ odtušila Chris. Bolela ji hlava, ale jinak jí už nebylo nic.

„Nic strašnýho se nestalo,“ potvrdil Desmond.

„Dan si to nemyslel,“ uzemnil ho Sawyer. „Koukejte bejt hodní parťáci a pěkně si budeme povídat, dokud nedojedeme do Yuby.“

Když dorazili zpět do města, začalo vyjednávání, co dál. Ubytování měli sehnané v Oroville, ale podle Danielova pokynu se zatím měli zdržovat v Yubě. „Zašla bych si do té knihovny, ale jsme s tou knihovnicí domluvené až na zítřek,“ přemítala Chris. „Tak tedy aspoň…“

„Ty to s těma hřbitovama myslíš vážně?“

„Jo,“ přikývla dívka.

„Dobře. Chceš kytku? Před pár ulicema jsem viděl nějakej obchod,“ navrhl Sawyer.

„Jo, zajeď tam, prosím tě. Pak mě vyhodíš u hřbitova a já si tam zajdu.“

„To teda ne, Scullyová,“ ohradil se Sawyer ostře. „Půjdem s tebou. Danny přímo zmiňoval, že vás nesmím nechat nikde samotný.“

„Jak malý děti,“ povzdechl si Desmond. Doteď byl zamlklý a snažil se nějak urovnat to, co viděl, a to, co to znamená, ale teď už si nemohl pomoci.

Chris se k němu přidala. „Jo. Nic nám není, Jime. Bylo to tím místem. V Yubě se nic nedělo a neděje!“

Sawyer zastavil u chodníku a praštil do volantu. „A dost, oba. Dočasnej velitel mě něčím pověřil, tak mě neserte a poslouchejte jeho zprostředkovaný rozkazy. Pokud vás spustím z vočí a něco se s váma stane, tak mi Danny urve palici, i když je strašně těžký si to představit. Ale nepochybuju o tom. Takže konec diskusí, jdu tam s váma. Hodím tě na ten blbej hřbitov, agentko, ale budeme se Scottym stát opodál a hlídat tě. Víc z toho nedostaneš.“

„Dobře,“ kapitulovala dívka. „A ne hřbitov, ale hřbitovy, prosím tě. Nejprv mě vezmi na Sutter, pak na Browns a nakonec na Sierra View. Můžu tě podle mapy navést.“

„Nejseš teda zrovna skromná,“ prohlásil Sawyer.

„A co jinýho tu máme dělat? Jeď, prosím tě. A ještě předtím ty kytky, jo?“ Chris se na něj pokusila usmát do zpětného zrcátka.

„Zatracená ženská,“ zahučel Sawyer, ale rozjel se.

* * *

Nakonec se dohodli, že zajedou pouze na sutterský hřbitov a Sierra View. Browns Valley bylo mimo Yubu a Sawyer protestoval, že by měli zajíždět tak daleko.

Na Sutteru Chris strávila celkem dlouhou dobu. Procházela tichými řadami hrobů, zdálky sledována letargickým Desmondem a ostražitým Sawyerem. Až když jí to přišlo hloupé, zeptala se jednoho z návštěvníků hřbitova, zda neví, kde leží jeden z chlapců z pětky z Yuby. Věděl a hned ji navedl.

Na Sierra View už byla chytřejší a zeptala se rovnou. Když došla k hrobu chlapce, kterého našli v přívěsu a jehož osud byl snad nejděsivější, zastavila se. Položila na desku poprášenou sněhem malý svazeček květin vedle hromádky kamínků… a zadívala se směrem k horám.

„Dobrý den,“ uslyšela najednou ženský hlas.

Překvapeně zvedla hlavu a ohlédla se. 

Těsně za ní stály další dvě ženy. Ta, která ji patrně oslovila, k ní měla nakročeno. Cosi držela v zaťaté pěsti. „Dobrý den,“ zopakovala přibližně padesátiletá žena s klidným úsměvem ve tváři. Kolem hlavy měla auru kudrnatých, zářivě blonďatých barvených vlasů, které jí neladily k tónu pleti. Na sobě měla obnošenou fialovou bundu a na zádech batůžek. Vypadala zvláštně.

„Dobrý den,“ odvětila Chris. Vyčkávavě se na ženu zahleděla, ale dlouho čekat nemusela.

„Dobrý den,“ řekla potřetí žena. „Vás jsem tady ještě neviděla. Přišla jste za Tedem? To je hezké. Já sem chodím každý den.“

„Madge, neruš paní,“ pokusila se ji zastavit třetí žena, která stála pár kroků za padesátnicí. Ale ta se nedala zbrzdit. „Vy Teda znáte? Jste moc mladá, abyste ho znala.“

„Neznám,“ odvětila Chris. „Jen jsem se tady chtěla… zastavit a vzpomenout si na něj.“

„Já na něj taky vzpomínám, ach, ano,“ posmutněla Madge. „Na něj a na Jacka a Jackieho a Billa a Garyho, ach bože. Stýská se mi po nich.“

Sklonila se a vedle Chrisiny květiny kamínek na hromádku podobných. „Musím jim nosit kamínky. Kdybych kupovala každý den kytičky, nezbylo by mi žádné kapesné,“ zrůžověla žena.

„To je chytré,“ řekla Chris, která si definitivně potvrdila, že žena není duševně zcela v pořádku. Vysvětlovalo to i přítomnost třetí ženy.

Byla ale zvědavá. „Vy jste ty chlapce znala?“

„Ach, ano,“ vydechla žena a rozzářila se. „Byli jsme kamarádi. Znali jsme se z domova Gateway, víte?“

Do hovoru se vmísila třetí žena. „Nezlobte se, prosím. Madge je… z domova pro klienty s duševními problémy. Stejně, jako kdysi ti chlapci. Znávali se.“

„Prosím, vůbec se neomlouvejte,“ zarazila ji Chris. Jen stěži si uvědomovala, co se jí podařilo – narazila na někoho, kdo si dané události pamatuje… a vypadá, že o nich bude velice ochotně mluvit. A to všecko naprostou náhodou ve chvíli, kdy měla pocit, že pro ni celé pátrání skončilo a že ji její indispozice znovu vyřadila z veškerého výzkumu. A teď…

„Ráda si s Madge popovídám. Pokud tedy bude chtít,“ obrátila se Chris znovu na padesátnici.

Ta se zatvářila potěšeně. „Já si povídám ráda. O Tedovi a Jackovi a Jackiem a o nich všech. Je mi po nich smutno. Je to smutné, co se stalo.“

Chris pohledem vyhledala její doprovod. Můžu? zeptala se očima. Ale ano, naznačila jí třicátnice.

Novinářka tedy opatrně pokračovala. „A co se s nimi stalo?“

Madge se nasupila. „Nemůžete se tak hloupě ptát, když jste tady. To musíte vědět, Paní bezejmenná.“

Chris se omluvně usmála. „No jo, nezlobte se, já se vám nepředstavila. Jsem… Christy,“ použila přezdívku z dětství, kterou jí už skoro nikdo neříkal.

„Ahoj, Christy,“ zatvářila se Madge potěšeně.

„Ahoj,“ zopakovala Chris.

„Co se s nimi stalo?“

Chris znejistěla. „Já vím jen to, že to byla hrozná tragédie. Ztratili se v noci v zimě a chladem zemřeli.“ Volila opatrná slova, aby ženu příliš nerozrušila.

Ale té to bylo očividně jedno. „Pfff. Umrzli. To říkají všichni. Ale tak to není. Kdepak, tak to není!“

Třicátnice jí položila ruku na rameno. „Madge, neměla bys… Nemůžeme paní zdržovat.“

„Ale jí to nevadí,“ odtušila bryskně Madge. Pak se zadívala se na Chris překvapivě jasným pohledem a oznámila jí: „Nevadí vám to.“

„Nevadí,“ potvrdila opatrně Chris a zadívala se na pečovatelku. „Záleží ale na vás, jestli je to pro Madge v pořádku…“

„Je,“ odvětila pečovatelka, s trochu rezignovaným výrazem. „Jen bych nerada, aby naše klientka někoho…“ obtěžovala, dořekla žena pohledem.

„Teto Tess, paní Christy to nevadí,“ zopakovala Madge rázně. Pak se znovu zadívala na novinářku. „Víte, co rse jim stalo?“

„Ne,“ řekla upřímně Chris. „Nevím. Povíte mi to?“

„Les si je vzal,“ vykřikla Madge.

Chris chvíli zaraženě mlčela. „No, ano, v lese se ztratili, to ano…“

„Neztratili. Vzal si je. Lesy umí být zlé. Máte ráda lesy?“ Madge mávla rukou směrem k zalesněným horským vrcholům v dálce.

„Docela ano,“ pokrčila rameny Chris. „Jsou… hezké a klidné.“

„Nejsou,“ zasyčela Madge jako rozzlobená kočka. Pod zevnějškem milé, zmatené starší dámy se začínala budit vnitřní zloba. „Lesy mohou být zlé. Berou si lidi. Jako si vzaly moje chlapce.“

Žena se dostávala do jakéhosi transu. Třicátnice ji ostražitě pozorovala, ale zatím nic nedělala. Chris to nejistě pozorovala a periferním pohledem viděla, jak situaci sleduje i Sawyer. Opatrně na něj kývla, že je všecko v pořádku.

Pak se znovu zaměřila na Madge. „Jak…“

„Lesy jsou někdy zlé. Vzaly mi přátele. Nalákaly je, vzaly si je, sežraly. Sežvýkaly je a vyplivly, jako starou kost! Nechutnali jim. Jenom… jenom Gary. Toho si les nechal. Zlý les!“ zašermovala padesátnice rukama.

„Jak… jak to všechno víte?“ Chris věděla, že by v téhle konverzaci neměla pokračovat, ale nemohla si pomoci, cítila se jako zhypnotizovaná. Možná to ještě byly dozvuky toho incidentu tam nahoře na silnici, blesklo jí hlavou.

„Ted mi to řekl.“

„Ted?“

Pečovatelka vzala Madge za loket. „Madgie, měly bychom jít domů. Víš, že o tomhle nemáš povídat. Pan doktor to nerad vidí.“

Padesátnice se jí vymanila. Chovala se jako vzdorovité děvče na prahu puberty – to byl také asi věk, v němž se mentálně zasekla.

„Ted se mnou mluvil. Tenkrát. Než umřel. Dokud tam v tom lese… Měl strach. Bál se vyjít ven, aby… aby… aby ho les...“

„To muselo být strašné,“ vydechla Chris.

„Strašné,“ zopakovala Madge. „Moji přátelé. Všichni pryč. Ach…. mohli jsme spolu… všecko. Já, Ted, Gary… spolu. Mohli jsme být šťastní. Dělat spolu… věci,“ zatvářila se spiklenecky. „Mít děťátko. A to už nebude. Nebude. Všecko je pryč.“

Padesátnice jako by zvadla. Dívala se na Tedův náhrobní kámen.

Pečovatelka Tess ženu vzala za ruku a přísně ji oslovila. „Madgie, to stačilo. Už sis popovídala. Jdi napřed, prosím, já tě doběhnu.“

Madge cosi zamumlala, ale pak se podvolila. Věnovala Chris poslední, teď zase překvapivě jasný pohled. „Na shledanou, paní Christy. Nezapomeňte. Les – les si je vzal. Dávejte si na něj pozor. Je to ryhopský les.“

„Ry – cože?“

„Ryhopský les. Ry – ho – pský. Ted mi to řekl. Pak jsem o něm četla. Je o tom spousta knížek.“

Pak se Madge podvolila strkající Tessině ruce a zamířila pryč od hrobu. Pečovatelka moment počkala, až se žena vzdálí, a pak Chris tiše, ale naléhavě oslovila. „Prosím vás, nezlobte se, že vás tím vším zasypala. S těmi chlapci vyrůstala. Byla o několik let mladší než oni a měla je hrozně ráda. Poznamenalo ji to napořád.“

„Působí zvláštně,“ řekla zamyšleně Chris. „Na jednu stranu to přijala jako fakt, mluví o tom s klidem…“

„… a pak začne málem plakat o děťátko, které spolu neměli, viďte?“ Tess se zatvářila unaveně a smutně. „Tak to bývá. Bije se to v ní. Když chlapci zmizeli, Madge se naplno rozjela její nemoc. Takhle zůstane asi už napořád. Zůstane u nás navždy. Snažíme se, aby našim chlapcům a děvčatům bylo dobře. Mají u nás domov.“

„Je u vás od malička?“

„Ano,“ přikývla Tess a zabrousila pohledem k postavě, která se beze spěchu šourala k bráně. „Víte… takových lidí je tady víc. I jejich rodiče bývali mnohdy našimi klienty. Spřátelí se v našem centru, podobně jako ti chlapci s Madge… a když to nepodchytíme včas, je tu za pár měsíců děťátko, o které se nedovedou starat. Děti jako Madge vyrůstají u nás. Vždyť jí rodiče ani nedokázali dát normální jméno. Madge… to je zkratka jejího skutečného jména. Madgalene. Ani nedokázali to jméno správně napsat. Smutný příběh.“

„To je…“ Chris sklonila hlavu. „Díky bohu, že mají lidi, jako jste vy, kteří jim pomáhají.“

„To nic,“ odtušila Tess s úsměvem. „Vlastně je to s nimi hezké. Jsou jako děti. Umí být vděční za každou maličkost.“ Ukázala směrem k Madge, která si cosi se zaujetím prohlížela na vývěsní ceduli hřbitova. „Musím už utíkat, Madge na mě čeká. Nakonec vždycky poslechne. Je to hodné děvče.“

Padesátileté děvče dál čekalo na svou třicetiletou tetu. Vůbec si nevšímalo Sawyera s Desmondem, kteří stáli opodál a upřeně ji pozorovali a přerušovaně se spolu bavili.

„Moc vám děkuju za čas, který jste mi daly,“ zadívala Chris na pečovatelku. „A opatrujte se.“

* * *

„Co to probůh bylo, Scullyová?“ neovládl Sawyer svou zvědavost, když se k nim Chris vrátila. Dívka stále zírala směrem za mizející dvojicí.

„Kamarádka těch zmizelejch chlapců.“

„Jako vážně?“

„Jo. Znávala je a dodneška jim chodí na hrob. Znala je z domova pro duševně nemocný. Je sice pomatená, ale… řekla mi pár věcí, na který bych se chtěla podívat.“

„Podělíš se?“

„Radši bych až večer, až se vrátí Dan a ostatní. Je to docela zajímavý, ale ještě s tím počkejme. Desmonde,“ otočila se novinářka na velitele, „neozvali se ti?“

Desmond zavrtěl hlavou. „Ale máš pravdu, mohl bych to zkusit.“ Vytáhl z kapsy telefon, vytočil číslo a chvíli čekal. Zamračil se.

„Nic. Není dostupnej. Zkusím Franka.“

Ani tenhle pokus nebyl úspěšný. Napotřetí vytočil Milese… také bez úspěchu. „Asi jsou bez signálu. Zkusím to pozdějc.“

„Co teď?“ nadhodil Sawyer, když vyšli ze hřbitova a zamířili k autu. „Nezastavíme se někam na jídlo? Nechápu, že dávno neumíráš hlady.“

„No, radši bych jela rovnou do motelu a na něco se podívala, ale když to říkáš… tak to vlastně nezní tak špatně.“

„Co by sis dala?“

„Je mi to jedno,“ mávla rukou dívka. „Jenom ne hamburger, prosím,“ zašklebila se při vzpomínce na nepříjemné chvíle zkraje odpoledne.

„Když jsme přijížděli, viděl jsem u hlavní silnice nějakou italskou restauraci. Co vy na to? Jíte mořský potvory a těstoviny?“

Vydali se tam.

Chris si ještě vzpomněla, že měla zavolat knihovnici, s níž se včera domlouvala na poskytnutí materiálů. Našla si na internetu číslo a zavolala. Žena si ji přesně pamatovala a potvrdila jí, že už pro ni něco má. „ A už jsem se s kolegyní bavila i o lidech, kteří by s vámi mohli chtít mluvit. Ještě to není jisté, ale zítra už vám snad dám jeden nebo dva kontakty.“

„To by bylo báječné,“ rozzářila se Chris. „Moc vám děkuju. Zítra odpoledne bych se tedy znovu zastavila, ano?“

Desmond si také držel u ucha telefon. Nespokojeně vrtěl hlavou. Vytípl hovor, vytočil další číslo a čekal. Po chvíli konečně promluvil. „No konečně, Milesi, to je dost, že… Milesi, jseš tam? Milesi!“

„Sakra,“ zanadával. „Konečně mi to zvedl, ale pak vypadl.“

„Asi jsou pořád mimo signál,“ přemýšlela dívka.

„Měli by už být na zpáteční cestě. Brzo bude tma.“ Desmond začínal vypadat, jako by něco hlodalo.

* * *

Po večeři se dohodli, že se vrátí do Oroville a přihlásí se k ubytování na motelu, kde měli rezervaci. „Půjdu něco dělat,“ prohlásila Chris a shrábla klíč od svého pokoje.

„Na to zapomeň,“ prohlásil Sawyer. „Zapomnělas na pokyny?“ 

Dívka si povzdychla. Sawyer to vzal jako souhlas. „Můžeme si sednout tady dole v přízemí, jsou tady fajn křesla. Vem si počítač, Scullyová, a dělej, co potřebuješ, ale chci tě mít na očích. A tady velitele taky.“

Jak řekl, tak se stalo. Chris hleděla do obrazovky, Sawyer si z pokoje přinesl knížku a Desmond neklidně zíral směrem ke vchodu. Znovu se pokusil spojit se s druhou skupinou. Opět marně.

Chris sjela pohledem ze svého počítače k šéfovi skupiny. Vypadal teď už dost znepokojeně. Venku byla tma a začalo sněžit.

Les si je vzal, vzpomněla si dívka na slova nemocné ženy.

Otřásla se. Od té chvíle se už taky do své práce nedokázala pořádně zabrat. Les si je vzal. Sežvýkal je a vyplivl.

* * *

Vrátili se až kolem osmé večer. „Ještě, že jsem si napsal jméno toho motelu, když jsme se o tom bavili,“ prohlásil Frank. „Jinak nevím, jak bychom vás naháněli. Jsem fakt rád, že jsme zpátky, mám toho dost. Jdu se ubytovat.“ Miles beze slova chytil klíče, které mu hodil Sawyer, a zamířil nahoru.

Daniel vešel do motelového lobby jako poslední z trojice. Tvářil se neurčitě. Zato jeho bratr vypadal, jako by v něm cosi povolilo a on nevěděl, jestli má začít řvát nebo se smát. Pokusil se o normální tón. „Dane, kde proboha jste tak dlouho?“

„V terénu. Promiň, brácho, protáhlo se to. Nešlo to vůbec tak, jak jsem doufal.“ Vědec shodil z ramene batoh a rozepnul si bundu. „Zítra se tam musíme vrátit.“

„Co máte s telefonama? To jste si je nikdo pořádně nenabil?“

„Měli jsme nabito naplno. Vybily se.“

„Všechny? Děláš si legraci?“

„Všechny,“ potvrdil Daniel a přes tvář mu přeběhl stín. „Milesův se na chvíli vzpamatoval, ale slyšels, jak to dopadlo. Jinak je to tam úplně vybilo. Až na doraz.“

„To asi nebude jen hledáním signálu v kopcích,“ vmísil se do hovoru Sawyer.

„To nebude.“

„Dej mi prosím klíče, Desmonde, hodím si nahoru věci. Anebo pojď se mnou, prosím tě. Potřebuju se tě v klidu zeptat na to, cos vlastně viděl.“

Jeho bratr se zvedl z křesla a Daniel se rozhlédl po ostatních parťácích. Až teď jako by je vzal plně na vědomí. Přejel pohledem ze Sawyera na dívku. „Ahoj, Chris. Až to vyřídím s Desmondem, popovídáme si spolu o tom odpoledni, ano? Zatím nechci, abys o tom mluvila s někým jiným.“

Pak se znovu obrátil k bratrovi. „A Desmonde… vracím ti velení. Díky za důvěru. Můžeme jít?“

* * *

 Dívka jen polkla a zůstala zírat za mizejícím Desmondem a Danielem. „Co to sakra… To jako bylo předvolání k výslechu? Něco jsem provedla? Je na mě naštvanej?“

„Nemá proč. Nemohlas za to a on to ví. Ale taky bych rád věděl, co mu přelítlo přes nos,“ přitakal Sawyer. „No, vypadá to, že máme rozchod. Chceš si jít dělat svoje, Scullyová?“

Chris přikývla a odebrala se ke schodišti.

Sawyer se od Milese dozvěděl, co se dělo s druhou výzkumnou skupinou po jejich odjezdu. Když se dostali do míst, kde už se nedalo jet dál, byli ještě kus cesty před místem, kde se v roce 1978 našlo auto chlapců. „Měl jsem co dělat, abych to obrátil, ale povedlo se,“ prohlásil Miles s kusem hrdosti. „A pak Franka napadl geniální nápad. Vymyslel, že si půjčíme sněžný skútry.“

„V tý divočině se daj půjčit skútry?“

„Daj, jen ne takhle narychlo. Ale na zítřek tam máme zamluvený dva stroje v tý vesnici. Prý vyrazíme hned ráno.“

Chris se ve svém mrňavém jednolůžkovém pokoji natáhla na postel. Byla příliš měkká a vrzala. Dívka zírala do stropu a nechápala. Daniel se od toho incidentu za Brush Creekem choval neskonale divně. Když to srovnala s jeho péčí a starostmi po jejím incidentu před Novým rokem, bylo to, jako by se jednalo o dva různé lidi. Nerozuměla tomu.

Když se ozvao zaklepání na její dveře, vyskočila. Automaticky si uhladila rozcuchané vlasy. Za dveřmi stál Frank. „Ahoj, holka. Jsem hned vedle a už jsem se zabydlel, tak jsem si říkal, že se zajdu zeptat, jak ti je.“

Dívka se na pilota vděčně usmála. „Už je to dobrý. Je mi fajn. Odpoledne jsem se už dokonce dala do práce. Vypadá to, že máme zase další kousek něčeho, co by se mohlo hodit. Ale ještě to musím dokončit, než vám to řeknu.“

„Jseš nezdolná,“ zasmál se Frank.

„Radši pracuju, než abych dumala nad tím, co se mi to dělo,“ pokrčila dívka rameny. „Já vím, že to asi nic vážnýho nebylo, ale…“

„Jak jsi přišla na to, že to nebylo nic vážnýho?“ podivil se pilot upřímně.

„Dan nás poslal zpátky. Ani se nepřesvědčil, jestli jsme v pořádku dorazili. Nezeptal se, jak mně a Desovi je. Kdyby to bylo vážný, řešil by to přece jinak,“ konstatovala dívka.

„Tak to jsi na pěkným omylu, děvče,“ zavrtěl hlavou Frank. „Byl z toho pěkně vykolejenej. A řekl bych, že ještě teď je. Jen se asi začíná učit, jak s tím zacházet. Nezapomínej, že když se to stalo, měl na starosti vedení celé skupiny. Asi to patří k jeho představě, jak má fungovat velitel – že má péčí o vyřazené parťáky pověřit někoho dalšího a on sám pokračuje v akci. Nepřipomíná ti to nic?“

Chris se usmála v pochopení. „Ten Desmondův nácvik.“

„Jo.  Malej brácha se učí od velkýho.“

Ještě chvíli spolu stáli ve dveřích Chrisina pokoje a povídali si o tom, co přineslo odpoledne toho dne. Pak se otevřely další dveře na konci chodby a z nich vyšel Daniel. Zamířil k povídající si dvojici. „Chris! Doufám, že nemluvíš o … víš, co jsem ti řekl.“

Dívka se opřela o dveře. „Ne, buď bez obav. Tlacháme hlavně o tom, co jste zažili vy. Docela ráda bych ale šla spát. Máš teda chvíli, že bychom…?“

„Ano, kvůli tomu za tebou jdu,“ přikývl vědec. „Omluvíš nás, Franku?“

Pilot se zazubil, popřál dívce dobrou noc a pak za ním zapadly dveře vedlejšího pokoje. Daniel následoval Christlene do jejího malého pokoje. „Máš to tu hezký.“

„Když myslíš,“ pousmála se.

Chris se posadila na svoji postel, Daniel se usadil u psacího stolu na židli. „Tak… konečně máme chvíli klidu. Vypadáš dobře, to jsem rád.“

„Už je mi fajn,“ mávla rukou. „Nic to nebylo.“

„To neříkej,“ namítl vědec. „Bylo to patrně lehčí než ten stav, který jsme řešili v San Fernandu, to ano. Ale že to nic nebylo… to není pravda. Bylo to lehčí, neztratilas vědomí a nejspíš jsi neměla tak nepříjemné následky, ale rozhodně to byla anomálie.“

Pak, jako by si na něco vzpomněl, dodal: „Předpokládám, že už ti pak bylo lépe. Teď vypadáš dobře.  A kdyby se předtím něco dělo, předpokládám, že byste mi o tom už řekli.“

Dívka jen přikývla. Daniel si dokázal všecko zdůvodnit sám. Ani se jí nezeptal, jak jí je – rovnou to konstatoval sám. A srovnání se stavem v San Fernandu – jestli chtěl to, že u ní proseděl celou noc, marginalizovat do slova „stav“, znělo to dost divně.

„Můžeme se vrátit k tomu, co se ti odpoledne stalo? Cos přesně viděla?“

Chris si povzdychla a opřela se o polštář. „Vždyť to víš.“

„Jen přibližně, a to je málo. Řekni mi prosím všecko, na co si vzpomeneš, Chris. Jak ta vize vypadala, jak dlouho trvala, cos při tom cítila. Potřebuju vědět všecko.“

Dívka zavřela oči. „Jeli jsme asi sto metrů za váma… a najednou jsem asi dvacet metrů před sebou uviděla klečet na zemi uprostřed našeho pruhu člověka. Najednou a bez jakýhokoli varování. Strhla jsem řízení, abych ho nesrazila. Jenže… tam prý nebyl.“ Otřásla se a nešťastně se na vědce zadívala.

„Klid, Chris,“ řekl Daniel, ale znělo to trochu jako konverzační fráze. „Jinak si nevzpomínáš na nic zvláštního? Světlo? Zvuky? Nějaké náhlé vůně nebo pachy?“

Dívka se zamyslela a opět se vrátila do toho kritického okamžiku. Ne, nic si nevybavovala. Jen tu klečící siluetu obklopenou…

„Jak ten muž vypadal? Vzpomeneš si na něj?“

„Byl… dospělej, celkem urostlej. Nepřipomínal mi nikoho, koho znám. Měl na sobě zimní oblečení, takový docela staře vypadající. Měl nějakej tlustej svetr, čepici, šálu… ruce a nohy jsem mu neviděla. A měl batoh. Klečel uprostřed silnice a…“

„Klečel na té silnici, nebo někde jinde?“

Dívka se zamračila. „Jak to myslíš?“

„Vidělas jenom jeho, nebo kolem něj bylo něco dalšího, co sem nepatřilo stejně jako on? Nějaké další cizí objekty a podobně?“

Chris zavřela oči a snažila se si vzpomenout. „Nevím. Když o tom mluvíš, napadá mě, že to kolem něj bylo takový zamlžený. Jako by se tam míhaly nějaký stíny, ale… nic konkrétního to nebylo.“

„A pak jsi strhla volant a ten muž zmizel.“

„Asi jo,“ přisvědčila. „V tý chvíli jsem ho už znova neviděla a Frank se Sawyerem mě přesvědčili, že tam nikdo nebyl. Tak jsem ho už nehledala. Dane…“

„Hm?“

Chvíli hledala ta správná slova. „Tys… ty ses tam šel podívat, když jsme zastavili. Bylo tam něco?“

Fyzik rozhodně zavrtěl hlavou. „Nic. Jen vyjeté stopy od toho, jak jsi trhla řízením,“ dodal.

„Co to bylo?“ Dívka si přitiskla pěsti k unaveným očím.

„Vidina. Na takových místech se to někdy stává.“

„On… podíval se na mě. Těsně předtím, než jsem strhla volant. Podíval se přímo na mě,“ naznačila Chris pohled z očí do očí, „a… v obličeji měl najednou příšernou hrůzu. Měl snad větší strach než já. Strašně mě to vyděsilo. A pak byl pryč. Myslela jsem, že jsem ho srazila.“

Daniel se vyhnul jejímu pohledu. „Bude to dobrý, Chris. Zítra tam s námi nepojedeš, tak se toho nemusíš bát. Stejně tu máš nějakou práci, že?“

Dívka na něj vytřeštila oči. „No… jo.“  A to je jako všecko? Vyřešíme problém tím, že už nikdy neuděláme to, co ho způsobilo? To je všecko? A co budeme dělat při dalších výzkumech, to už s váma nikdy nikam nepůjdu? Zírala na něj se směsicí nevyřčených otázek, ale neměla sílu něco namítnout.

Vědec se pomalu zvedl k odchodu. „Tak je to v pořádku. To je všechno, Chris, půjdu do našeho pokoje. Ty si odpočiň a neměj strach. Bude to dobrý. Dobrou noc.“

* * *

Daniel zašel do pokoje, který sdílel s Desmondem. Jeho bratr ležel na posteli a zíral do zdi. „Je v pohodě, že?“

„Ano,“ kývl fyzik. Vyzul se a už se viděl ve sprše, když se ozvalo další zaklepání – na jejich dveře.

Daniel přiotevřel dveře a uviděl Sawyera. „Jime, co…“

„Máš ještě chvíli, bejvalej provizorní veliteli?“

Daniel se zamračil, ale pak přisvědčil. „Jo. Co se děje?“

„Chci s tebou taky mluvit, Einsteine.“

„Teď? Tak tedy pojď dál.“

Sawyer se zamyslel. „Možná radši jinde. Pojď ven.“

„Zníš naštvaně, Jime, doufám, že mu nehodláš rozmlátit ciferník,“ ozval se z pokoje Desmond. „Na vaše dětinskosti jsem si už zvykl, ale tohle by už bylo moc.“

„Neboj, Scotty, dostaneš brášku zpět neporušenýho,“ odvětil Sawyer.

Daniel se za ním vydal. „Kam jdeme?“

„Nedal by sis panáka, vědátore?“

„Já?“

„Jo, ty. Dej si třeba nějaký holčičí pití, mně je to jedno. Ale já jednoho potřebuju, Miles mě poslal do háje a se Scullyovou ani se šéfem jsem si dát nemoh. Vím, cos říkal na Silvestra. Pamatuju si na tvý příkazy, abys věděl. A když na to dojde, tak je fakt dodržuju.“

„To jsem rád,“ prohlásil Daniel. Mířili dolů do přízemí, kde byl i malý bar.

„Já si dám rum, ten nejlepší, co máte. Nebo rovnou dva,“ hodil Sawyer na pult desetidolarovku. „ A ty, Danny?“

„Dejte mi prosím malou whisky se sklenicí vody,“ požádal Daniel. Nevypadal nijak nadšeně. Počkal, až jim servírka donese nápoje, přiťukl si s parťákem a pak ve sklenici smísil dohromady velkou sklenici vody s malou sklenkou whisky. Sawyer do sebe první rum okamžitě otočil.

„Co potřebuješ, Jime?“

„Chtěl jsem s tebou mluvit o jedný věci. Nevím, co všecko ti řekl Des o tý jeho vizi s naším autem, který padalo do škarpy. Ale… je tady jedna věc a já nevím, jestli o tom víš.“

„O co jde?“ Daniel upil ze své sklenice.

„Desmond tady ty vizionářský stavy míval i dřív. Stávalo se mu to na Ostrově. Poté, co se vrátil s lodí zpátky, protože byl prý chycenej v pitomým sněžítku, potom, co a vyhodil do vzduchu tu stanici. Pak to podle mě na nějakou dobu přestalo. Kdyby se mu to dělo pořád, tak už jsme to zaznamenali a taky by se teď netvářil tak zmateně a rozhozeně.“

„Počkej,“ zbrzdil ho Daniel. „Ty mi chceš říct, že podle tebe se Desmondovi dneska vrátily stavy, které měl na Ostrově poté, co tam prošel nějakým silným energetickým polem?“

„V tvojí vědátorský hantýrce asi jo,“ potvdil Sawyer. „Nechtěj po mně podrobnosti, jsou to už roky. Ale vím, že se mu tam takový věci děly. Jestli mi to tenkrát někdo převyprávěl, nebo jsem to viděl… fakt nevím, kdybys mě rozporcoval. Bylo toho všeho moc a některý věci mi trochu splývaj.“ prohlásil upřímně.

„Splnily se ty jeho vize?“

„Některý snad jo. Jiný se nestaly těsně jen proto, že někdo na poslední chvíli něco udělal.“

„Jako to Frankovo trhnutí za volant,“ zašeptal Daniel a sevřel sklenici v dlaních.

„Přesně tak,“ souhlasil Sawyer. „Řekl bych, aby ses na to bráchy zeptal, ale on ti moc nepoví, vzhledem k tomu, co s ním udělal Psycho Ritchie.“

Chvíli bylo ticho.

„To je dost závažný poznatek,“ řekl pomalu Daniel. „Takže Desmondovi se dneškem vrátilo něco, co zažíval na Ostrově. Ale nepamatuje si na to.“

„Asi tak.“ Sawyer se protáhl. „To jsem ti chtěl říct jako hlavní věc. Půjdu pomalu spát. Ale ještě bych ti rád řekl jednu maličkost.“

Fyzik přikývl.

Sawyer se k Danielovi naklonil. „Nechovej se jako debil.“

„Cože?“

„Nechovej se jako debil,“ zopakoval s gustem Sawyer. „No tak, Danny, ty víš, o čem mluvím. Ty o tu holku máš zatracenej strach. A ona o tebe taky, abys věděl. Dneska jsem ji pozoroval, když jste se dlouho nevraceli. Byla jako na jehlách.“

Daniel se zamračil. „To… nemuselo být kvůli mně. Mohla se bát i o Franka. Jsou si hodně blízcí, řekl bych.“

Sawyer se zasmál. „Ale jdi ty, vědátore. Frank v ní vidí náhradní dceru, tak se o ni stará, to je všechno.“

„Frank má dceru?“ podivil se vědec.

„Jo, ale nech si to pro sebe. Nechce o tom mluvit. Ale já jsem nemluvil o Frankovi, ale o tobě. Od tý doby, co ses vrátil, se chováš divně. Tak toho zase nech, jo? Tý holce není dobře a to poslední, co potřebuje, je dumat o tom, co udělala špatně a proč jsi na ni naštvanej. Jo, a dneska něco zjistila, ale chce to říct až celý skupině. Tak ji nenech dlouho čekat.“

„Já na ni přece nejsem naštvanej,“ řekl užasle Daniel. „Jak na to přišla?“

Sawyer pokrčil rameny a odešel nahoru.

* * *

Daniel pak snad ještě půl hodiny seděl v prázdném baru a přemítal o tom, co mu Sawyer řekl. Ukázalo se, že zeď jeho pečlivě vybudovaného klidu a rozhodnosti nefunguje tak, jak by měla.

Daniel si ji vybudoval během těch několika málo sekund, kdy byl nejprve na příšerný zlomek věčnosti přesvědčen, že Chrisino auto spadlo ze srázu a všichni jsou mrtví, a pak, když běžel k jejímu odstavenému autu a netušil, co se s řidičkou děje. V těch chvílích a chvílích poté mu došlo, že takhle nemůže dál. Prožívat každý problém s takovou intenzitou by ho brzy zničilo. A to nesměl nejen kvůlisobě, ale kvůli celé jejich misi a ostatním parťákům. Zase si vzpomněl na ten kritický večer v San Fernandu, kdy kvůli strachu o Chris úplně zapomněl na Desmonda, který na tom byl podobně jako ona.

Teď to bylo naštěstí mírnější, to viděl na obou postižených na první pohled – ani jeden ani na chvíli neztratil vědomí, netekla jim krev z nosu, viděli své vize zasazené do reality. Tím, že si držel odstup a příliš se v problému nešťoural, se na ně snažil přenést pocit, že se vlastně nic hrozného nedělo. Což se mu patrně do jisté míry povedlo.

Uvnitř ho ale dál užíraly obavy. Byl nesmírně rád, že v cestě pokračovali jen s Milesem a Frankem – ani jeden toho moc nenamluvili a vždycky si jen počkali na Danielův pokyn, co dál. Mohl během svých měření přemýšlet o tom, co dál. Rozhodl se, že si své obavy musí nechat pro sebe, i kdyby je měl schovat za zdí uměle vybudovaného odstupu.

Jenže teď se dozvěděl, že ani to nefunguje.

Povzdychl si a dopil zbytek whisky s vodou. Pracovat v týmu lidí bylo náročné. Na moment se mu zastesklo po časech, kdy jen přednášel na univerzitě a pak celé dny trávil sám ve své laboratoři.