905 - Konzultace

V pátečním ránu se Desmondova pětice rozhodovala, co budou dnes podnikat.

„Vyrazil bych na střelnici,“ prohlásil Sawyer. „Je to odsud kousek, takže mi to přijde jako rozumný trávení volnýho času. Člověk si aspoň trochu promrská některý věci, co do nás namlátili ti kluci ve Phoenixu.“

Miles se k němu automaticky přidal a po chvíli váhání se tak rozhodl i Frank.

„Tebe se ani neptám, vědátore,“ zašklebil se Sawyer na Daniela.

„Já se budu věnovat výzkumným věcem,“ prohlásil s klidem fyzik. „Pokud mám příští týden letět do toho Washingtonu, chci mít něco v ruce.“

„Pokud chceš příští týden letět do Washingtonu, měl bys aspoň mít pas,“ prohlásil zadumaně Desmond. „Už pár dní čekám, že se nám ozvou z ambasády. Je to už měsíc. Možná bych se jim měl připomenout.“

„Tak to udělej hned,“ poradil mu Daniel.

Velitel výpravy přikývl. Odebral se do svého pokoje, dohledal si kontakt na ambasádu a zavolal. Přes zavřené dveře byl slyšet jeho mírně nevrlý tón – očividně se dozvěděl něco, co ho příliš netěšilo.

„Jedeme,“ prohlásil a kývl na bratra, když se po chvilkovém telefonátu vynořil z pokoje. „Ti pitomci tam naše pasy mají už snad čtrnáct dní, ale mezi Vánocemi a novým rokem na to zapomněli. Kdybych se jim neozval, čekali bychom na to až do smrti.“

„Tak jo,“ prohlásil Sawyer, který se ujal velení skupiny, pracovně zvané bezpečnostní. „Nachystejte si věci, chlapi, a za půl hodiny se vyrazí? Ty nás hodíš na střelnici, Scotty, a pak si jeďte s Dannym po svým.“

Desmond přikývl. „Jo, to stíháme. Můžeme si to vyzvednout do dvou odpoledne, což je dobrý. Takže rozchod, nachystejte se a za půl hodiny jedeme.“

Vše šlo podle plánu. Za dvě hodiny už Desmond i Daniel měli nově vystavené doklady. Poté se Daniel nechal zavézt ke Chris. Jeho bratr jen mávl rukou, že ani nepůjde dál. „Dneska si připadám jako taxikář,“ zašklebil se. „Jestli budeš chtít večer zase přivézt, ozvi se.“

„Kdyžtak ho hodím já,“ zavolala od vchodu novinářka.

Desmond odjel a Daniel s Chris se dali do práce. Nejprve si vědec pečlivě prohlédl vzkaz od Walta. „Skvělý nápad,“ poznamenal ohledně využití tabletu. „Dost se rozepsal.“

„Vypadá to, že mu to ulehčuje práci,“ poznamenala Chris.

Z obsahu vzkazu už Daniel tak nadšený nebyl. „Nelíbí se mi to,“ přiznal po přečtení. „Není tam sice žádná nestabilita, ale ty prostorové jevy nevypadají dobře. Vůbec se mi to nelíbí. Celé je to… divné.“

Pak se pustili do práce na Chrisiných mapách. Dívka je od minulého setkání zase trochu doplnila a nyní se na mapě Tichého oceánu a Spojených států rozprostíralo několik pásů, které pokrývaly naprostou většinu vytipovaných událostí.

* * *

„Takže si to shrňme,“ sklonila se nad mapou a shrnula si vlasy za uši, aby jí nepadaly do očí. Daniel ji soustředěně pozoroval.

„Minule jsem ti ukazovala několik hlavních linií, který vycházej z událostí, který jsme už měli vytipovaný sami nebo z archivu tvojí mámy. To je hlavně kalifornská sierra-nevadská linie“, ukázala na západní pobřeží. „Kromě toho případu z Yuby jsem tam doplnila ještě pár dalších divnejch věcí – zmizení jedný mladý holky v 80. letech, která tam se známým šla hledat sasquatche nebo nějakou podobnou mýtickou potvoru… zmizení malýho chlapečka z přívěsu, přičemž rodina seděla u dveří… a zmizelou rodinu německejch turistů v Údolí smrti, po kterejch se našlo jenom opuštěný auto… a jako bonus pár pozorování UFO. Vím, že to už je trochu na hraně… ale spadá to přesně do tý linie.“ Zapíchla prst na sever poblíž Seattlu a pak opět dolů k Yubě.

„Jo a taky by se tam možná dala přidat i dost stará a ošklivá historie výpravy osadníků v 19. století. Donnerova výprava. Vydali se za štěstím z východu do zaslíbený Kalifornie. Sice zkazili, co mohli – vypravili se na cestu pozdě, špatnou trasou a nejspíš je zabila jejich hlavně špatná rozhodnutí… ale ke konci se začali chovat fakt divně. Něčím mi to trochu připomíná Franklinovu výpravu. Začneš řetězit špatný rozhodnutí, stupňuje se agrese… a nakonec skončíš tím, že zabíjíš a pojídáš svý parťáky.“

Daniel se při té představě zašklebil. „Hm… radši pokračuj. Ale souhlasím, docela to dává smysl. Co tam máš dál?“

„Potom máme linii na východním pobřeží. Protiná Benningtonský trojúhelník, Philadelphii, která je vyznačená v mapě z archivu, a pak pár míst v Nové Anglii, ke kterým se vážou některý fiktivní příběhy. Ale říkals, že i s tím se dá pracovat,“ pousmála se rozpačitě. „Takže tady nám to prochází lokalitou, kde by podle Lovecrafta přibližně mohl být Arkham a ta mysteriózní univerzita…“

„Miskatonická,“ přikývl Daniel.

„Jo. A o kus dál, kde se linie vytrácí, by přibližně mělo být Kingovo Derry.“  

„Dobře,“ souhlasil fyzik. „Když si odmyslím, že ta linie těsně míjí Washington, kam se shodou náhod příští týden chystám a kde působí ten člověk, na kterého mě odkázal Hicks… tak tady dole máš ještě jeden bod. To je co?“

„Roanoke,“ řekla Chris. „Dohledala jsem to předevčírem. V šestnáctým století tam osadníci založili kolonii… a za pár let ji další našli naprosto pustou. Ale ti lidi se nikam nepřesídlili, nikde je nikdy nenašli. Jako by někam zmizeli. Uvažuje se sice, že je zlikvidovali okolní domorodí obyvatelé, ale pak by se přece našla těla. Je to divnej příběh. Tak jsem to tam přidala.“

Znovu obtáhla hezky vykreslený, jasný oblouk na východním pobřeží.

„No a když jsem narazila na legendu o Roanoke, vyskočily na mě další zajímavý události.“ Chris zapíchla prst na sever, kudy procházela další, nová linie, kterou Daniel minule neviděl.

„Tohle je dost podobnej příběh, jen ještě o něco děsivější. Eskymácká osada u jezera Angikuni. Kanada. Začátkem 30. let tam jeden lovec kožešin dorazil na pravidelnou zastávku… a zjistil, že všichni obyvatelé jsou pryč. Přitom si s skoro nic nevzali s sebou. Ani zbraně, který pro ně byly životně důležitý. A nechali tam psy. Ti pro obyvatele byli extrémně důležití – pomáhali jim s obživou a lidi je považovali za členy klanu. A najednou je nechali hladovět v pusté vesnici. Absolutně to nedávalo smysl. Ti lidi by takhle nikdy neodešli.“

„Dobře. A tady na severu to pokračuje k…“

„Tohle jsou přibližně místa, kde skončila Franklinova výprava. Devatenáctý století, archiv,“ kývla dívka hlavou směrem ke krabici s dharmskými materiály. Daniel přisvědčil.

„V oblasti Velkejch jezer to prochází Michiganským jezerem. Tam ti jen řeknu, že kromě toho zmizelýho dopravního letadla v 50. letech tam toho je mnohem, mnohem víc. Zmizelý lodě. Divný podvodní stavby. Zmizení lyžaře, kterej se pak po víc než roce objevil někde v Massachusets a nikdy neřekl, co se s ním celou tu dobu dělo. A tak.“

„No a úplně na jihu se to může stočit dvěma směrama,“ ukázala nakonec. „Buď na to Roanoke, o kterým jsem mluvila před chvílí… anebo přes Západní Virginii. Městečko Point Pleasant. V 60. letech tam lidi opakovaně vídali něco, čemu říkali molí muž.“

„Molí muž?“

„Jo. Kdybys byl Američan, tak bys tu legendu znal. Lidi tam, hlavně večer nebo v noci, vídali černý velký cosi, co vypadalo jako chlap v černým plášti s křídlama. A s rudejma očima. Fuj,“ poznamenala dívka sama pro sebe. „Tehdy se to vysvětlovalo, že to byl nějakej druh jeřába nebo nějaká podobná potvora. Akorát že jeřábi nemaj rudý oči a nepronásledujou jedoucí auta. Objevovalo se to od konce roku 1966 do konce roku 1967. Přestalo se to zjevovat v den, kdy se v Point Pleasant zřítil velkej silniční most. Obrovská tragédie, zemřely tam tenkrát desítky lidí. Někteří lidi to pak vysvětlovali tím, že to zjevení tu katastrofu předpovídalo. Nebo na ni čekalo a chtělo se přiživit na utrpení.“

„Skeptik by ti řekl, že je tu ještě třetí varianta – po tom zřícení mostu už lidé neměli náladu pozorovat, co se kde šustne, interpretovat to jako příšeru a šířit tu legendu dál. Přešla je chuť řešit malichernosti.“

Chris se zašklebila. „Hm… od někoho, kdo hledal informace v televizním seriálu a u hororovejch autorů, to zní trochu divně.“

„Však já taky neřekl, že to je můj názor. Jen uvažuju, jak by se to dalo vyložit.“

* * *

Pak se novinářka přesunula k oblasti Tichého oceánu. „Tady je to taky docela zajímavý. Tohle je sice hodně široký pásmo, není to přímo jedna linie… ale když se na to podíváš, máš v jednom pruhu skoro všecka velká letecká zmizení, co se kdy v téhle oblasti staly. A navíc tam podle Franka někde má být i ten ostrov.“

„Předpokládám, že do těch zmizení počítáš lety 815 a 316. Potom tam nejspíš bude ta americká pilotka – Earhartová?“

„Jo,“ přikývla Chris. „Tady. A tohle,“ píchla prstem do mapy, „je velkej armádní boeing, zmizelej začátkem 70. let poté, co v tý oblasti monitoroval francouzský jaderný testy. Pak tady je zmizení letu Pan Am 7, kterej v roce 1957 letěl z Honolulu do San Francisca. Zmizel nad oceánem, aniž by kdokoli nahlásil jakejkoli problém. No a nakonec tu máme australský pobřeží a dost divný zmizení dvou malejch soukromejch letadel mezi roky 1978 až 1981. Jeden z těch pilotů ještě stihl ohlásit, že vidí něco divnýho… a pak se už nikdy neozval a letadlo nenašli.“

Daniel mapu chvíli pozoroval.

„Co je tohle?“ ukázal na bod na severu Velkých jezer.

„To je zmizelej vojenskej pozorovací let. Hořejší jezero, 50. léta. Armáda nad jezerem zachytila něco divnýho na radaru, vyslala stíhačku s pilotem… a už se nevrátil. Taky trošku divnej příběh.“

„Co z tohohle nejsou divné příběhy,“ poznamenal řečnicky fyzik. „A tohle?“

„To jsou spíš drobnosti. Místa, kde lidi opakovaně viděli podivný světelný úkazy a podobně. Říkals, že to se taky počítá,“ pokrčila Chris rameny.

„Však ano,“ souhlasil Daniel. Chvíli pozoroval mapu. Pak vzal tužku… a narýsoval další hladkou křivku. „Podívej se. Zmizelý pozorovací let – molí muž – světla… a ještě tady.“ Udělal značku do prostoru mezi Michiganské a Erijské jezero.“

„Co to je?“ Chris se naklonila vedle něj.

„Ann Arbor. Sawyer přece říkal, že tam bývala výzkumná základna Dharmy.“

„Máš pravdu,“ souhlasila dívka a plácla se do čela. „Je to i v tý mapě. Na to jsem úplně zapomněla. Už blbnu.“

„To vůbec nevadí,“ usmál se fyzik. „Neblbneš. Jdeš na to skvěle. Nebýt celé té myšlenky s liniemi, neměl bych co doplňovat. Každopádně ale… když se na tyhle linie podíváš, vidíš, že se protínaji právě v Ann Arbor.“ Ukázal na nově načrtnutou linii a na Chrisinu kanadsko-seversko-michigansko-roanockou.“ „Když necháš Point Pleasant na mojí linii a svoji protáhneš přes tu zmizelou osadu z 16. století, protnou se ti právě někde u Ann Arbor.“

„Myslíš, že…“ Zadívala se na něj.

„Ano,“ přikývl. „Proto tam Dharma vybudovala základnu. Hezky v průsečíku dění.“

* * *

Do San Fernanda se dostali až pozdě večer. Jelo se dobře, provoz už byl celkem mírný. Chris zívla.

„Měli jsme vyrazit dřív,“ poznamenal Daniel s drobnou obavou v hlase. „Pojedeš zpátky v noci a jsi unavená.“

„No jo,“ zívla znovu. „Ale byla škoda končit, když nám to tak šlo… Myslíš, že se ti to bude hodit, až pojedeš za tím chlapíkem do Washingtonu?“

„Rozhodně,“ přikývl fyzik. Pak se vrátil k tématu, které potřeboval otevřít. „Ale co se týče toho, že pojedeš sama…“

„Budu v pohodě,“ řekla Chris. „Jsem zvyklá jezdit sama a v noci. Když jsem jezdívala na reportáže a služební cesty, zvykla jsem si.“

„Já vím. Ale… tehdy se nedělo to, co se ti dělo nedávno.“

„Jsem už v pořádku,“ pronesla dívka důrazně a vrhla ke spolucestujícímu podrážděný pohled. „Nic mi už není. Nestalo se to už deset dní. Způsobil to Walt a ten slíbil, že už se to nestane… a plní to. Nic mi nebude.“

Daniel si povzdychl, ale nic neřekl. Pozoroval dívku, která soustředěně upírala pohled na silnici před autem. Očividně uměla být tvrdohlavá, když došlo na určité věci. Rezignoval tedy. „Ale pořád platí, že kdyby se ti cokoli nezdálo, zastavíš a okamžitě se mi ozveš.“

„I když budeš ve Washingtonu?“

„Zejména když budu ve Washingtonu,“ odvětil nesmlouvavě. „Dám instrukce ostatním. Kdyby se něco dělo, pomohli by ti.“

Chris si přemítavě hryzala ret. Pak vypálila: „Nejradši bych tam jela s tebou. Jsem ohromně zvědavá, co je ten tajemnej vědec zač.“

„Bude to nuda,“ pousmál se Daniel. „Pochybuju, že by tě bavily odborné diskuse dvou teoretických fyziků.“

„Diskuse s jedním teoretickým fyzikem mě baví celkem dost,“ vrhla po něm Chris škádlivý pohled. „Možná bych zvládla i dva.“

„Ne.“ Daniel se dal do smíchu. „Nechci tě podceňovat, ale věř mi. Když se takových, jako jsem já, sejde víc pohromadě, stanou se z nich naprostí mimoňové.“

* * *

Víkend byl oddychový a volný. Sawyer, který se zbavil pocitu určitého provinění, že se příležitostně věnuje svým záležitostem, prohlásil, že vypadne na oba dny. Půjčil si sám malé auto a vyrazil. „V neděli večer jsem zpátky,“ oznámil zbytku skupiny.

Daniel trávil víkend u počítače. Po chvílích se ujišťoval, zda mu nepřišla odpověď od washingtonského kolegy. Nakonec se dočkal. „Hodi se vam ctvrtek? Mam konzultacni hodiny na univerzite. Katolicka uni of America, fakulta fyziky. Budu vas cekat na hlavni recepci ve dve odpoledne.“

Daniel okamžitě oznámil průlom bratrovi. „Jdu si koupit letenky. Poletím ve středu a ve čtvrtek večer se vrátím. Nepředpokládám, že se mi bude chtít věnovat až do večera.“

V neděli večer, když se Sawyer vrátil zpět, se celá pětice opět setkala a rozvrhla si plán na příští týden. „Fajn, Danny, takže ty jedeš na výlet… a co tady budem dělat my ostatní?“

Desmond na něj navázal. „Už jsem na to myslel. Dáme si pokračování toho kurzu v Phoenixu. Ti chlapi nám to sami nabízeli. Mohli bychom se tam vypravit i s Chris. Chci, aby úplný základy měla i ona.“

Většina souhlasila. „To zní rozumně,“ souhlasil dokonce i Miles.

Nespokojeně se tvářil jen Daniel. „Neškleb se, vědátore,“ prohlásil Sawyer při pohledu na fyzikův výraz. „I agentka si potřebuje dát základní výcvik. Ty buď rád, že tomu unikneš, těš se na svý rande s dalším praštěným vědátorem a nech Scullyovou dělat to, co musí.“

Desmond na něj mávl, aby ho umlčel, a pak se zadíval na bratra. „Tys tím chtěl říct něco jinýho, že? Jak je Chris na tom? Ty… výpadky… ty už se jí nedějou, že ne?“

„Ne,“ potvrdil Daniel. Neochotně, ale přece. „Dobře, tak…“

„To mi stačí, brácho,“ umlčel Desmond i jeho. „Jestli je už v pořádku, je načase, aby se zapojila naplno a ty ji přestal opečovávat. Dáš mi instrukce, co dělat, kdyby se něco stalo, a jedeme dál. Já vím, že v té situaci to bylo potřeba, ale teď musíme pokračovat dál.“

Začátkem týdne si vše zařídili – Desmond jim zamluvil další termín obranného kurzu a Daniel si rezervoval letenky. Ve středu ráno zavezl Desmond bratra na letiště a Daniel odletěl na východní pobřeží. Pak si doma pobrali věci na další tři dny, vyzvedli Chris a zamířili do Phoenixu. Na dívce bylo patrné, jak ráda je, že se konečně může zapojit i do praktických příprav. Přiznala sice určité obavy, že jí výcvik nepůjde, ale na jejím pozitiivním očekávání to nic neměnilo. Sawyer ji uklidnil po svém: „Neboj, agentko. Nejhorší z týmu určitě nebudeš. Dannyho netrumfneš, to mi věř. Jedině kdyby ti někdo usekl ruku.“

* * *

Nejhorší střelec bez problémů docestoval do Washingtonu a ubytoval se v hotelu nedaleko univerzity. Večer se vypravil do kampusu. Ačkoli byla vlezlá a nepříjemná zima, chvíli posedával v areálu, pozoroval tamní čilý studentský život a vzpomínal na svoje roky na Oxfordu. Nevrátil by je zpět. Byly sice prodchnuté téměř neustálými studijními úspěchy a očekáváními, ale také plné samoty a oddělenosti od ostatních. Žil tehdy v maličkém bytě nedaleko kampusu, který mu pořídila matka, a nezapadal příliš mezi ostatní studenty, žijící ve sdílených bytech nebo na kolejích. Byl o poznání mladší než jeho kolegové v ročníku a značnou roli hrála i studentská rivalita a závist. A když se s někým přece jen trochu spřátelil, poskočil o další ročník výše a s hledáním přátel začal nanovo. Bylo to vysilující. Když začal působit jako vědecký pracovník, přestalo sice to neustálé střídání spolupracovníků a kolegů, ale také se mnohem výrazněji přihlásila vědecká rivalita. Spolupracovníci ho neměli příliš rádi. Nakonec byl rád, když mu jeho otec nabídl možnost práce na jím financovaném nezávislém výzkumném projektu. Na univerzitě si nechal jen malý kousek úvazku, aby se posledním prstem držel v dosahu akademické sféry.

Ve čtvrtek si dopřál oběd v univerzitní kantýně a pak se vypravil na dohodnuté místo a čas setkání s neznámým kolegou. Přešlapoval u recepce už dlouho před druhou hodinou odpolední, ale na nabídku recepční, na koho čeká a zda mu nemá někoho zavolat, odvětil jen úsměvem a poděkováním, že počká.

Ve dvě hodiny se nic nedělo. Až v půl třetí se přiřítil čtyřicátník v džínách a sportovní mikině. Kolem hlavy mu létaly kudrny hustých vlasů. Okamžitě zamířil k Danielovi. „Vy jste ten nadšenec, který se sem plahočí z Kalifornie? Být na vašem místě, zůstal bych tam. Tam teď musí být příjemněji.“ Muž s pochybovačným výrazem přejel těžké mraky, které visely nízko a plnily vše nádechem zimy a vlhokosti.

Daniel se usmál. „Jsem zvyklý. Pocházím z Británie. Tady aspoň neprší.“

„Jo, tady místo toho sněží. Já jsem na to taky zvyklý, ale že by mě to bůhvíjak těšilo, to říct nemůžu. Komplikuje mi to terénní výzkumy.“

Oba vědci si konečně potřásli rukama a přivítali se. Místní výzkumník se konečně omluvil za zpoždění a oznámil recepční, že si návštěvníka odvede nahoru. „Rád vás poznávám, Dane,“ zareagoval na Danielovo představení. Pak mu došlo, že mladší vědec čeká na jeho představení. „Říkejte mi třeba Gene,“ prohlásil, jako by slovo „třeba“ bylo běžnou součástí vědecké komunikace.

Daniel přikývl, jako by ho to vůbec nepřekvapilo, a vydal se za kolegou. Muž vyběhl po schodech několik pater - byl očividně ve výborné kondici. Zavedl Daniela do své pracovny. Mladšímu fyzikovi jen jezdily oči, jak se snažil zachytit cokoli, co by ho nasměrovalo blíž k odhalení kolegovy identity. Ale marně. Na chodbách nebyly orientační tabule a u dveří do vědcovy kanceláře scházela jmenovka.

* * *

Daniel si rychle prohlédl kolegovu pracovnu. Nebylo na ní nic zvláštního – nevelká místnost s jedním oknem, dva psací stoly, počítač se dvěma velkými monitory, obrovská knihovna plná svazků. Jen na policích stálo pár přístrojů, globus a menší mineralogická sbírka. Ale nikde nebylo nic, co by mohlo vést k určení totožnosti hostitele. Žádné fotografie s rodinou nebo spolupracovníky, žádné suvenýry z konferencí v podobě starých jmenovek.

Kudrnatý čtyřicátník Danielovi pokynul směrem ke gauči, napůl zarovnanému písemnostmi, a sám se uvelebil v pohodlném kancelářském křesle. Protáhl se a založil si ruce za hlavou. „Omlouvám se, že se vám nepředstavím. Víte… můj hlavní zaměstnavatel nemá radost, když rozdávám konzultace mimo svá pracoviště. Jsou trochu opatrní.“

„Rozumím,“ pousmál se Daniel.

„Vás se ale zeptám. Odkud jste? Psal jste, že vás na mě odkázal profesor Hicks z losangeleské univerzity. Jste kolegové?“

Daniel se ošil. „Ne tak docela. Já…“

Kolega se pobaveně zasmál. Pak pokračoval. „Jste na tom podobně jako já, vidím. Tak dobře. Co vás zajímá, Dane? Když se vám chtělo letět takovou dálku, asi pro to máte dobrý důvod.“

„Odkázal mě na vás Hicks, jak jste říkal. Narazil jsem na něj kvůli určitým magnetickým anomáliím, které jsem zachytil sám při náhodných měřeních. Hicks má v té lokalitě malou monitorovací stanici a…“

„Vím, to jste mi psal. Zmiňoval jste, že by vás zajímaly podobné údaje z případných dalších stanic na našem pobřeží.“

Daniel přikývl. „Ano. Proto jsem za vámi přijel. Rád bych získal data, nebo i doporučení na praktické zkoušky v terénu.“

* * *

„Nejdřív se vás zeptám, proč vás to vůbec zajímá.“ Muž, který si říkal Gene, ho zvědavě pozoroval. „Nevypadáte na praktika, který pobíhá po horách a analyzuje magnetizující složky v horninách.“

„To ne,“ potvrdil Daniel. Chvíli uvažoval, jak moc má být k tomu muži upřímný. Pak začal opatrně. „Jsem spíše teoretik. Zabývám se…“

Začal pečlivě odměřovat každé slovo. Nechtěl naplno říci, že ho zajímají deformace časoprostoru a průvodní jevy takových poruch. To už by znělo přece jen lacině.

 „Začal jsem u výzkumu teoretických aspektů… časoprostoru. S tím, že bych výhledově rád pokročil i někam dál…“ Zamyslel se, než pokračoval. „V tuto chvíli mě zajímají především teoretické aspekty časoprostoru a jeho možné nestandardnosti. S obzvláštním důrazem na vliv magnetických, elektromagnetických a dalších jevů. A také s ohledem na dopad na okolí v dané lokalitě. Chtěl bych se od teoretického výkumu posunout k výzkumům na konkrétních lokalitách.“

Druhý fyzik ho pozorně poslouchal. „Nestandardnosti,“ vypíchl pak to klíčové slovo a zopakoval je pomalu, jako by si s ním pohrával. Pobaveně se usmíval. „Myslíte anomálie.“

„Ano.“

„Tak mi povězte, čím jste se dosud zabýval. Zkuste to vzít z té méně teoretické stránky. Pokud vás sem dostal zájem o konkrétní lokality, podíváme se na to takhle a uvidíme, jestli vám budu moci nějak poradit.“

* * *

Daniel mu opatrně shrnul, na co zatím narazili v Altadeně. Nevysvětloval, jak se od teoretických aspektů časoprostoru dostal ke konkrétní lokalitě, do toho se zaplétat nechtěl. Popsal kolegovi výsledky svých měření a Hicksem zaznamenané anomálie (až na tu poslední). Zmínil také souběh naměřených anomálií a dopady na Desmonda a Chris. Jen důsledek „zmizení a objevení skupiny lidí a několika dopravních letadel“ si nechal pro sebe. To už byla moc silná káva.

Gene ho soustředěně poslouchal. „Samozřejmě. Elektromagnetická aktivita může mít dopady na zdravotní stav citlivějších jedinců, to není nic nového. Obecně vzato, západnímu pobřeží jsem se nikdy nevěnoval, ale nepřekvapuje mě to. Takových lokalit je povícero.“

„To je to, jeden z důvodů, proč jsem za vámi přijel,“ potvrdil Daniel. „Rád bych provedl podobná měření i jinde. Dovedu si samozřejmě najít podobné lokality z už publikovaných prací, ale… pomohlo by mi mít pár tipů na místa, která vykazují nějaké skutečně výrazné odchylky, o kterých se snad ani v publikacích nehovoří. A tím myslím opravdu… výrazné odchylky. Ideálně i s dopadem na okolní prostředí.“

„Každá anomálie má dopad na okolní prostředí,“ namítl klidně Gene.

Daniel se usmál. „Vy víte, jak to myslím. Mám na mysl skutečně nestandardní dopad na prostředí.  I na jeho živé složky.“

Vědcovy oči zbystřily. „Nestandardní dopad na živé složky. Dane, vy nejste teoretik, vy jste potenciální experimentátor.“

„Tak bych to nenazval,“ odvětil Daniel s kusem dotčenosti v hlase. Najednou měl potřebu se hájit. „V tomto ohledu se vnímám spíše jako… pozorovatel. Pozorovatel dopadů nestandardních jevů na okolí.“

„Klid, nemusíte se obhajovat. Vím, že tyhle věci jsou svým způsobem přitažlivé. Také jsem na ně narazil, ale raději jsem šel dál. Je to tenký led. Z vědeckého hlediska vás to může zajímat, ale nebudete přece riskovat svou těžce vybudovanou odbornou pověst tím, že si začnete pohrávat s rizikovými experimentálními záležitostmi.“

Na chvíli se odmlčel a pak znovu pokračoval. „No, nedivím se, že jste mi nechtěl rovnou říct, kde pracujete. K těmto tématům se moc institucí hlásit nechce. V nejlepším případě vám řeknou takové to „ale ano, dělejte si to, ale navenek se tvařte, že děláte něco normálního. Že?“

„Ano. Vlastně už dost dlouho působím jako nezávislý výzkumník. Mám vlastního, soukromého zaměstnavatele.“

„Máte kliku, že jste našel někoho, kdo vám to platí.“

„To ano,“ souhlasil Daniel.

* * *

Gene se pohodlně opřel o stůl a vrátil se k hlavnímu tématu. „Myslím, že vám rozumím, Dane a chápu, co ode mě chcete. Ale asi vás zklamu. Vzhledem k postoji mých zaměstnavatelů opravdu není vhodné, abych vám uváděl konkrétní podrobnosti.“

Daniel si povzdychl. „Samozřejmě, jestli je to pro vás problém…“

„Počkejte. Nemůžu vám sice předávat podrobnosti o tématech, kterými se zabývám teď, ale mohu vám říci, že lokality, které vás zajímají, jsou v podstatě všude. Jsem přesvědčen, že jsou na celém světě, jen se o nich nepublikuje a proto se o nich příliš neví. Jejich systematickému výzkumu se zatím nikdo pečlivě nevěnoval. Existují pouze údaje z pozorování veřejností, neověřená, nepřesná… ale mnohdy opakovaná a vykazující zajímavé shody.“

Daniel se na něj napjatě zadíval. „Takže vy jste se těmto aspektům někdy věnoval?“

„Ne, ne. Nedá se říct, že bych se tomu věnoval,“ prohlásil geofyzik. „Ale ty informace se k vám prostě dostanou. Když někde nějakou dobu žijete nebo se zajímáte, dozvíte se o tom, i když to nehledáte. Lidé mluví, noviny píší, příběhy se vyprávějí. A když se nad tím pak zamyslíte, můžete dojít k závěru, že některé příběhy mají celkem racionální jádro, které lze vědecky zkoumat. Koneckonců, stačí se podívat na mimo naši branži. Takové objevení Tróji...“

Daniel ho pozoroval s úžasem.  Pak přitakal. „Jsem moc rád, že to říkáte. O něco podobného jsem... jsme se vlastně už pokoušeli taky. Máme vytipované některé lokality...“

„A chtěl jste si u mě ověřit, jestli se o některé z nich nezajímám taky, že?“

Daniel se souhlasně, a snad i trochu prosebně, usmál.

Gene ho pozoroval s neproniknutelným výrazem.

„Dane, vypadá to, že oba máme na mysli něco podobného. Jak jsem ale řekl, já vám bohužel nemůžu říci, kterými lokalitami se zabývám. A vlastně ani nechci, abyste mi o vašich lokalitách řekl vy. Nechci se v tuto chvíli rozptylovat od vlastních výzkumů. Co máte hledat, to očividně dobře víte sám. Víte, co tam máte měřit. Víc vlastně nepotřebujete.“

Daniel se nesouhlasně ošil. „Gene, já… potřebuju. Něco mi chybí. Ano, mám vybrané lokality, kde chci provést další měření, a na některé z nich vyrazím tak jako tak. Ale… oba víme, že nestačí být na správném místě, ale chce to tam být i za správných okolností. Už vím, že ta aktivita není konstantní. Potřeboval bych provádět měření a experimenty právě v průběhu těch anomálií. Ale na to, abych to mohl dělat, musím vědět, jaká je jejich příčina těch anomálií a co je vyvolává a ovlivňuje. Tohle jsem měl na mysli, když jsem mluvil o vlivech na elektromagnetickou aktivitu. Snažil jsem se z dostupných údajů vypočítat alespoň nějaké možné periodické zákonitosti, ale nepovedlo se mi to. Nemám se čeho chytit. Nevím, zda to souvisí s pevnými časovými periodami, nebo s něčím jiným. Potřeboval bych popostrčit. To proto jsem sem přijel doopravdy.“

Kudrnatý vědec zamyšleně přikývl. „Tak to ano. Teď mi to dává větší smysl.“

Chvíli přemítal. „Víte co, Dane? Podívám se vám na to, ale bude to moment trvat. O patro níž u schodiště je automat. Skočte si na kafe. Není špatný.“

Daniel poděkoval a vyrazil si udělat přestávku. Zatímco na odpočinkovém místě pro studenty popíjel kávu, bylo mu jasné, že muž se právě teď prohrabuje svými výzkumnými materiály – bez zvědavých očí, které by se mu dívaly pod ruce a snažily by se zachytit střípky vedoucí k identitě takzvaného Gena. Tajemný kolega nenechával nic náhodě.

* * *

Po půlhodině znovu zaklepal na dveře kolegovy kanceláře. „Jo, pojďte dál.“

Když se Daniel znovu usadil, Gene se omluvil, že budou brzy muset končit. „Budu muset jít přednášet. Máme několik minut.“

„Samozřejmě. Mám na večer letenku zpět do Los Angeles, takže bych vás už stejně nemohl moc dlouho zdržovat,“ souhlasil Daniel. „Tak pojďme k věci. Našel jste něco, s čím byste mi mohl pomoci?“

Takzvaný Gene se zaklonil v křesle. „Snad ano. Takže… vás zajímají vlivy, které mohou ovlivnit elektromagnetickou aktivitu určitých lokalit.“

Daniel přikývl.

„Dobře. Za prvé se určitě dívejte na roční periodicitu. Souvisí to s oběhem Země kolem Slunce a s gravitací dalších těles Sluneční soustavy. Dalo by se to zkoumat i na úrovni měsíční periodicity, ale to už asi bude moc podrobné.“

„Ano,“ potvrdil mladý fyzik.

„Za druhé mohou mít vliv i další periodické jevy v meziplanetárním a astrofyzikálním kontextu. Takhle narychlo mě napadá sluneční aktivita, oběhy těles s delší periodou, jako jsou komety… To vše to může mírně ovlivňovat.“

Daniel si dělal rychlé poznámky. „Dobře.“

„Dál bych se zaměřil na rozsáhlé geofyzikální a geologické události na Zemi, spojené s uvolněním velkého množství energie. Mohou to být velká zemětřesení, sopečné erupce, ale také třeba dopady vesmírných těles. Například… slyšel jste někdy o explozi v Tunguzsce začátkem 20. století?“

Mladý fyzik přikývl. „Vzdáleně.“

„Ano. Dodnes není jasné, co se tehdy stalo. Ale ví se s jistotou, že to s elektromagnetickým polem obstojně zahýbalo. Zkuste se na to podívat. Vím, že si tam asi nezajedete, ale…“

Gene se podíval na hodinky. „Zatraceně. Už musím utíkat. Pardon, kolego.“

Vyskočil a popadl pár knih a popsaných papírů.

„A ještě poslední věc. Zemský elektromagnetismus je do jisté míry ovlivnitelný i lidskou činností. Ovlivňuje ho například radiace a věci jako testy nukleárních zbraní, výbuchy jaderných bomb, a jiné věci spojené s radiační kontaminací. A teoreticky také experimenty s elektromagnetickými poli. Je to těžká oblast, jde hlavně o vojenské experimenty a většina z těch věcí podléhá utajení. U některých armáda od začátku popírá, že by k nim kdy došlo, ale…“

Daniel na něj zíral bez hnutí a bez reakce. Oči se mu rozšířily.

„Pojďme, musím jít,“ pobídl ho znovu hostitel. Pak si jeho výrazu všiml. „Jste v pořádku, Dane?“

„Ano, ano,“ zamumlal nepřítomně Daniel a zatřásl hlavou. Pak se trochu vzpamatoval, vstal a zamířil ke dveřím. „Moc vám děkuju, Gene. Uvidím, co z toho bude, ale zdá se, že jste mi pomohl…“

„Rádo se stalo,“ přikývl starší vědec, až mu kudrny poskočily. „Kdyby něco, ozvěte se, můj e-mail máte. Nevím, jak na tom budu s časem ohledně dalších případných konzultací, od jara zase budu v jednom kole, ale můžete to zkusit.“

Zamkl kancelář. „Ven trefíte, že?“

Daniel přikývl.

„Tak jo. Rád jsem se s vámi potkal, bylo to osvěžující. Mějte se a ať se vám daří.“

Podali si ruce, rozloučili se a místní výzkumník se rázným krokem vydal po chodbě. Pak se ještě zastavil a naposled se otočil k mladšímu kolegovi. „Dejte si ještě jedno kafe, Dane. Nevypadáte moc dobře.“

* * *

Daniel omámeně odcházel. Dal na kolegovu radu a u automatu si koupil ještě jeden kelímek. Zatímco s teplým nápojem v dlaních zíral z okna do kampusu a nízko visících mraků, v hlavě se mu opět bušilo a létaly mu tam útržky posledních geofyzikových slov. Výbuchy bomb. Experimenty s elektromagnetickými poli. Radiační kontaminace. Armáda to popírá. A přidaly se i další útržky: boeing zmizel poté, co v tý oblasti monitoroval francouzský jaderný testy. Pokus s odpálením kusu jaderný bomby.

Zase už byl u toho. Jeho naivní odhodlání z noci, kdy mu Miles se Sawyerem odhalili, co se stalo na Ostrově – totiž že se k těmto věcem nechce ani přibližovat – se teď rozplývalo. Vypadalo to, že mu nic jiného nezbude. Jeho paralelní já se těmito věcmi očividně zabývalo a patrně pro to mělo dost dobrý důvod, i když to nakonec nevedlo ke kýženým výsledkům.

Dopil kávu a počkal, až se mu trochu vyjasní mysl. Pak sešel dolů, pozdravil recepční a vyšel do podvečerního nevlídna. Zavolal si taxi a objednal si cestu na letiště.

Za dvacet minut nasedal do auta. Taxikář měl puštěné rádio. Daniel se zaposlouchal do písně.

All the leaves are brown and the sky is grey

I´ve been for a walk on a winter´s day

I´d be safe and warm, if I was in L. A.

California dreamin´ on such a winter´s day.

Daniel se opřel a zavřel oči. Z pochurného lednového Washingtonu se mu chtělo pryč, ale nebyl si ale jist, jestli se na návrat do Kalifornie těší, nebo se ho obává. Ačkoli už se tam cítil jako doma a bylo mu tam dobře, čím dál víc teď tušil, že teplo a bezpečí ho v L. A. nečeká. 

If I didn´t tell her, I could leave today

California dreamin´ on such a winter´s day. *

-------------------------------

The Mamas & The Papas – California Dreamin´

Listí zhnědlo a obloha je šedivá

Jednoho zimního dne jsem se šel projít

Byl bych v teple a v bezpečí, kdybych byl v L. A.

Kalifornské snění v takovém zimním dni

...

Kdybych jí neřekl, mohl jsem dnes odjet

Kalifornské snění v takovém zimním dni