820 - Neklid domova

Den poté, co Claire navštívila Hurleyho tábor s informací o přesunu do bývalého Dharmavillu, zavládl na jihu Ostrova jakýsi zvláštní ospalý neklid. Ben vyrazil do úkrytu Druhých pod sochou, aby je informoval o novém vývoji událostí, a Hurley jako obvykle popocházel po útesech a hleděl do oceánu. Snažil se vnímat i ty nejjemnější nuance ve výkyvech energií Ostrova. Bylo to těžko popsatelné – od té doby, co převzal vládu nad Ostrovem, se cítil, jako by byl neviditelnými vlákny napojen na ostatní lidi na Ostrově. Nejvíc vnímal ty, kteří už na Ostrově strávili dlouhou dobu nebo jím byli nějak poznamenáni. Když je měl nablízku, cítil z nich slabou záři a vlákno, které je pomyslně pojilo, bylo ochablé. Jakmile se mu vzdálili, jako by se vlákno napjalo… a v Hurleym narostlo napětí.

Bylo to zvláštní. Už si zvykl na mírné napětí pocházející z končin pod sochou. To teď ještě trochu zesílilo, jak se ke skupině vypravil Ben. A stejně tak vnímal napětí kdesi na severu. To byla Kate, Claire, možná i malý Charlie a samozřejmě Černý. Zatím se nic zásadního neměnilo. Vlákna na severu se sice mírně napínala, ale to bylo normální; projevovalo se takhle už jen to, že někdo šel na lov nebo na sběr ovoce. Hurley ale nepochyboval, že informace o přesunu byla pravdivá. Černý se skutečně rozhodl ženám ustoupit a tábor přestěhovat; lhát nemělo smysl – Černý věděl, že by to Hurley velmi brzy poznal. A že by lhala sama Claire, to bylo naprosto nepředstavitelné. Severní tábor se přestěhuje – jen byla otázka času, kdy. Hurley i ostatní doufali, že to bude co nejdříve.

* * *

Walt posedával v táboře. Od noci, kdy ho pronásledoval ten šílený sen o černém přeludu a ječícím Charliem, ho přešla všechna euforie z úspěchu. Opatrně se sice opět napojil na Charlieho a chvíli mu předával lákavé obrazy pohody v útulném dětském pokojíčku, ale snažil se vize nepřehánět. Žádné vydírání pomocí lákání na sladkosti a jiné silné vjemy. Žádné buzení ze sna s pláčem a křikem. Když už se severní tábor rozhodl k přesunu, nechtěl na věci tlačit.

Když se Hurley vrátil z útesů zpět do tábora, ani se na Walta nemusel podívat, aby věděl, že chlapec není ve své kůži. Walt mu o snu řekl už ráno. Vyděsilo ho to – dokonce se rozhodl, že se raději pár nocí nebude hlásit té novinářce v Los Angeles.

Hurley to chápal, ale zároveň mu chlapce bylo líto. Walt dosáhl velkého úspěchu a teď, místo aby z toho měl radost, ho sužovaly spíš obavy.  Nějakou dobu přemýšlel… a potom se k Waltovi vydal. Chtěl chlapce přivést na jiné myšlenky.

Ani se nemusel ptát, jak se má. Walt se k němu obrátil unaveně, bezradně.

„Walte, nechtěl bys se mnou odpoledne vyrazit ven? Chci se vydat na jednu návštěvu a společnost by byla fajn.“

Walt překvapeně zamžikal. „Na návštěvu? Tady?“

Hurley lehce přikývl.

„Ale… kam? Za kým chceš jít?“

„Uvidíš,“ usmál se Hurley. „Ber to jako malý překvapení.“  

Walt se zamyslel. Nepředpokládal, že by Hurley chtěl vyrazit do úkrytu Druhých pod sochu; tam právě byl Ben a nedávalo smysl, aby oba podnikali tutéž cestu krátce po sobě. Ale kam jinam?

„Tak jo,“ řekl nakonec.

Hurley dosáhl svého cíle. Chlapec, zmítaný zvědavostí, kam se s ním chce Hurley vydat, začal konečně přemýšlet nad něčím jiným než nad svým znepokojivým snem.

* * *

Claire a Kate se začaly chystat na přesun. Bylo to dost daleko a věcí, které Claire chtěla přestěhovat, nebylo málo. Rozhodla se, že stěhování zahájí sama. Po dlouhých letech na Ostrově znala divoký sever lépe než Kate a věděla, kudy se vydat. Naložila část věcí, sbalila je do starého ruksaku a vyrazila.

Kate a Charlieho v táboře hlídal Černý. Byl klid. Chlapeček byl dnes celkem spokojený a ochotně si s Kate hrál. Jako by i on vycítil úlevu obou žen a zklidnil se i on sám. Možná to přece jen je dobré rozhodnutí, pomyslel si Černý.

Kate se necítila vůbec dobře. Přičítala to dlouhodobému nevyspání – v noci ji budíval nejen Charlieho pláč a vlastní úzkost z toho, že se dítě zase někam zatoulá, ale i zvuky džungle, všudypřítomný hmyz a Černého příchody a odchody. Po ránu bývala vyčerpaná a občas se jí slabostí dělalo zle. Na přesun do bývalého Dharmavillu se nesmírně těšila. Doufala, že se jim co nejdříve podaří dát do pořádku alespoň jeden domek a vše se začne lepšit. A ze všeho nejvíc doufala, že by tam mohli najít nějaké zásoby trvanlivých potravin. Když Druzí po útoku první Widmorovy výpravy Dharmaville opustili, určitě si s sebou neodnesli vše. Kate snila o čemkoli jiném, než bylo ovoce, pečené maso a ryby. Balíček sucharů, tabulka čokolády, sušenky nebo konzerva s fazolemi – za to vše by skoro zabíjela. O nějakém alkoholu v lahvi označené logem Dharmy se snít ani neopovažovala.

Claire se večer vrátila s informacemi o stavu místa, kam se hodlali přesídlit. „Jsou to trosky,“ prohlásila pochmurně. „Dlouho tam nikdo nebyl. Všude je špína a džungle.“

Kate se rozhlédla po táboře. Určitě to nemůže být horší než tady, pomyslela si. „Dáme to do pořádku, neboj,“ usmála se pak na Claire povzbudivě.

„Snad jo,“ přikývla dívka roztržitě.

* * *

Když se Ben vrátil z tábora Druhých, pojedli skromný oběd. Ben během dopolední návštěvy předal Druhým aktuální zprávy a přinesl zpět informace od nich. Druzí plánovaný přesun Černého tábora uvítali, ale zatím mezi nimi panovala spíše opatrnost. Shodli se sice, že by to výhledově mohlo znamenat větší bezpečí v jižní části Ostrova a tedy i možnost občas vykročit ze síně pod sochou bez přímé Hurleyho ochrany, ale zatím to zkoušet nechtěli. Nechtěli riskovat ani své vlastní bezpečí, ani provokovat druhou stranu tím, že by hned drze využili situace.

Hurley s Waltem se vydali na slíbenou výpravu. Hurley chlapce vedl na severovýchod podél pobřeží Ostrova.

„Povíš mi teda, kam jdeme?“

Hurley se rozhodl chlapce už nenapínat. „Jdeme navštívit Rose a Bernarda,“ řekl.

„Cože?“ Walt pookřál. „To jsou přece ti…“

„Jo, ti starší manželé z letadla. Moc rádi tě uvidí. Hlavně Rose, myslím,“ usmál se Hurley.

Ačkoli Rose s Bernardem po přesunu Ostrova a po odchodu Oceanic 6 deklarovali, že se už nechtějí do ničeho na Ostrově plést a nehodlají se přidat ani na jednu stranu, bylo z jejich dosavadního vystupování zřejmé, že pro své staré známé z letu 815 mají stále slabost. Když se Rose loučila s odcházející Desmondovou skupinou, byla očividně dojatá. Hurley tedy věděl, že setkání s Waltem ženu potěší. Vlastně teď přemýšlel nad tím, proč tam chlapce nevzal už dříve. Ale v tom všem učení, sžívání s novou situací a usazování Walta do nové ostrovní reality si na to nikdo ani nevzpomněl.

Po nějaké době pochodu oba dorazili k příbytku postarších manželů. Rose právě věšela pár kousků vypraného prádla na improvizovanou prádelní šňůru za domkem. Když uviděla blížící se dvojici, vyšla jim vstříc. Hurleyho mohutnou postavu poznala už z dálky. Ale kdo to šel vedle něj, to nerozpoznala.

„Hugo!“ rozpřáhla náruč v přívětivém gestu. „Koho jsi to přivedl?“

Strážce Ostrova se zasmál. „Nepamatuješ si?“

Rose se na Walta zadívala a zamžourala. „To přece… to není možné…“

Ale nikdo jiný to být nemohl. Jiný mladý muž černé pleti, který by takhle samozřejmě a jako starý známý kráčel bok po boku Hurleymu, se tady objevit nemohl.

Walt vletěl ženě do náručí. Objímali se, smáli se a trousili takové ty klasické větičky k nečekanému shledání. Kde ses tu vzal, ty jsi vyrostl, nepoznala jsem tě, jak se máš?

Z chýše vyšel i Bernard, který zaslechl ruch zvenčí. Ten chlapce poznal hned. „Walte!“ vyjekl se smíchem.

Hurley to vítání pozoroval s radostí. Ano, tohle byl dobrý nápad.

Rose s Bernardem je pozvali dál do své chýše. Měli to tam jednoduché, ale očividně měli vše, co potřebovali. „Čaj?“ nabída Rose.

Oba rádi přijali. Rose vyšla na zahrádku, natrhala nějaké bylinky a zase se vrátila zpět. Po chvíli už všichni popíjeli a Hurley jim sděloval hlavní novinky. Rose a Bernarda velice zaujaly informace ze severu Ostrova.

„To jsou dobré zprávy,“ řekla Rose s upřímným úsměvem. „Bude to lepší pro všechny.“

Pro ni ani pro Bernarda se přesunem nic neměnilo – Černý je nechával zcela na pokoji a od toho dne, kdy se Ostrov naposled zachvěl a pak se zklidnil, se jim žilo dobře. Ale věděli o osudu Kate a Claire a Desmondova syna. Žádné dítě si nezasloužilo žít v divočině s šílenou ženou. Zpráva o přesunu na civilizovanější místo je tedy potěšila.

„A jak se vůbec daří Desmondovi a dalším? Jsou v pořádku? Máte o nich nějaké zprávy?“ zajímal se Bernard.

Teď byla řada na Waltovi, aby se ujal slova. Shrnul, co věděl od Chris z nočních hovorů.

Když už se odpoledne začalo klonit k večeru, usoudili Hurley s Waltem, že je čas vyrazit zpět. Rose s Bernardem je vyprovodili před chýši a rozloučili se. Ale pak je Bernard ještě gestem zastavil.

„Počkejte ještě chvíli… skoro bych na něco zapomněl.“

Zašel za chýši a několikrát zvláštně zapískal.

Chvíli se nic nedělo. Zapískal znovu.

A pak se zdálky ozval štěkot, který sílil.

Walt úžasem rozevřel oči a otevřel pusu v němém výkřiku. V okamžiku se mu hlas vrátil a on vykřikl, jako by mu bylo o tři roky méně a byl pořád tím malým klukem, co přežil havárii letadla a měl tehdy jenom jednu jedinou starost.

„VINCENTE!“

* * *

Walta převálcovalo nadšení. A to si na Vincenta ještě před pár chvílemi ani nevzpomněl. Nevzpomněl si na něj už několik let. Nedoufal, že by Vincent mohl ty dramatické roky na Ostrově přežít… a raději se od vzpomínek na něj úplně odřízl, aby se zbavil stesku. Když se s Michaelem vrátili z Ostrova na lodi, otec mu nabídl, že mu pořídí nového psa. Chlapec to odmítl, jako by nechtěl, aby mu nové zvíře připomínalo ztraceného kamaráda.

Ale teď ho zase našel. I Vincent ho poznal. Shledání bylo nekonečné. Walt psa objímal, Vincent skákal nadšením, štěkal, kňučel, chlapec i pes se radostně prali a překřikovali se v nadšené kakofonii zvuků.

Rose, Bernard a Hurley je pozorovali, nikoli bez pocitů dojetí. Nechali je vydovádět, dokud se oba neuklidnili. Vincent se šťastně posadil Waltovi k nohám a čekal, co bude. Přeletoval očima od Walta k manželům Nadlerovým, jako by se ptal, co teď. Našel svého starého pána… ale vedle měl své nové pány. Nevěděl, co dál, a coby správný pes čekal, co mu řeknou jeho lidé.

Pak se vzpamatoval i Walt a zatvářil se podobně nejistě. V hlavě se mu pletly desítky pocitů. Radost, překvapení, dojetí. Vířily na povrchu myšlenek… ale Walt cítil, že pod nimi spí něco dalšího. A pak si znovu vzpomněl na svůj sen o tom černém oblaku a všecko se v něm sevřelo.

„Vincente, zůstaň,“ pronesl nakonec laskavě, ale přísně.

Rose i Bernard se na něj zadívali udiveně. „Walte…“

Klidně si ho vezmi s sebou, zračilo se v pohledu obou.

Walt pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Je doma tady u vás. Zvykl si tady. Budu za ním chodit, jo?“

Staří manželé s radostí souhlasili. „Přijď, kdykoli budeš chtít,“ rozzářil se Bernard. „Klidně každý den,“ dodala Rose.

Walt svého parťáka naposledy objal a pomuchlal, pak se rozloučili a s Hurleym se vydali zpět do svého tábora. Dlouho mlčeli.

„Walte, to bylo…“ Hurley hledal to správné slovo. „Velký,“ dodal po chvíli. „Nečekal jsem, že se rozhodneš takhle.“

„Nemůžu jim ho sebrat. Mají ho rádi a on je taky.“ Walt pohodil rameny a pronesl to trochu posmutněle. Jako by většinu svého odhodlání a optimismu vyčerpal při rozhodnutí a loučení. Teď zbylo to ostatní.

Hurley ho poočku pozoroval. Viděl na chlapci opět ten neklid, i když slabší než dopoledne. Tušil, že Walt se pro ponechání Vincenta nerozhodl jen kvůli zvyku a pohodlí všech obyvatel odlehlého příbytku. Viděl, že chlapec se něčeho bojí – a nechce svého starého kamaráda přitáhnout blíž k nebezpečí.

V noci Walt téměř nespal. Těšil se na další den, těšil se, že se odpoledne opět vydá k Rose, Bernardovi a Vincentovi. Ale měl strach usnout. Přízrak z minulé noci ho zasáhl víc, než si myslel. Připadal si, jako by ztratil kontrolu nad svými sny.

Do té doby nikdy nic takového nepoznal. Míval sny, které byly třeba sice dramatické, ale vždycky nakonec dokázal vysledovat jejich původ. Věděl, že se mu zdají proto, že něco viděl, o něčem přemýšlel, s někým se potkal. Když chtěl, dokázal své sny kontrolovat a dělat v nich to, co potřeboval. Když to bylo potřeba, uměl své sny propojit se sny někoho jiného. Ale nikdy se mu nestalo, aby někdo vnikl do jeho snů.

Až teď.

Walt měl strach. A radostné setkání se starým kamarádem ten strach neutlumilo. Na chvíli ho možná přebilo, stejně jako léky dočasně umí přebít bolest… ale pod tím ten strach byl stále a když odezněla radost ze setkání, vrátil se. Vrátil se možná ještě vytrvalejší – protože teď se Walt mohl bát i o někoho dalšího, koho měl rád.

V noci spal jen lehce a trhaně. Naštěstí se mu nic nezdálo.

Dalšího dne vyrazil k Rose a Bernardovi sám. Donesl Vincentovi kus opečené ryby, pes nadšeně dováděl a celé odpoledne si spolu hráli. Když se Walt vracel zpátky do tábora, cítil se už líp, jako by z něj něco pomalu opadávalo. I další noc byla klidná. Nakoukl k malému Charliemu, něco mu povyprávěl a stáhl se. A po dvou nocích neklidu zase normálně usnul.  

* * *

Podobně klidnou noc měli i na severu. Dalšího dne si Claire s Kate sbalily zbytek věcí a připravily se k odchodu do nového domova.

Claire loučení se starým táborem málem oplakala. Pak se ale podívala na chlapečka a utřela si neposlušnou slzu. Věděla, že to kvůli němu musí udělat.

Vydali se na dlouhou cestu. Chlapeček byl dost těžký, a tak ho většinu pochodu nesl Černý, samozřejmě ve své lidské podobě. Musel volit cestu opatrně – držet se ve vyvážené vzdálenosti od hlavních energetických toků a vývěrů. Tak, aby se on sám držel v dosahu energie, se kterou byl spojený… ale také tak, aby ten dosah nebyl příliš silný a nezpůsobil Charliemu záchvaty časové nemoci. Vcelku se jim to dařilo. Chlapeček sice několikrát náhle uprostřed svého brebentění zmlkl a hlavička mu spadla na mužovo rameno, jako kdyby usnul, ale nikdy to nepřešlo do záchvatu.

Pochod jim trval skoro celý den, ale večer celá skupina stanula u trosek sonického plotu.

„Jsme doma, Aarone,“ vydechla Claire.

„Doma,“ zopakoval unaveně chlapeček.

Kate klesla do trávy.

Černý i s Charliem odhodlaně vykročil přes trosky plotu. Byl to obrovský nezvyk – cítil se, jako by měl sáhnout na rozpálená kamna, na která sáhl už stokrát a vždy se spálil. Teď sice věděl, že se nespálí… ale reflexy vybudované desetiletími zkušeností byly neúprosné. Čekal, že jako tolikrát předtím narazí na tu nepříjemnou neviditelnou neprostupnou bariéru, do které tolikrát v rozletu narazil… ale nic se nestalo. Zařízení bylo už roky poškozené a bez energie.

Claire pomohla unavené Kate vstát a vydaly se za mužem a dítětem.

* * *

Najít co nejméně poškozený domek nakonec nebylo tak těžké, jak se obávala Claire. Několika stavením zůstaly nepoškozené střechy i stěny. Kate obešla pár domků a našla jeden, v jehož dveřích dokonce stále vězel klíč. To bylo fantastické – znamenalo to, že Charlie nikam neuteče, i kdyby se vzbudil v noci a rozhodl se vydat na průzkumy. Kate si s úlevou uvědomila, že se možná konečně trochu vyspí.

Obsadily domek. Nic sice nefungovalo – voda, elektřina, vše bylo zničené po invazi Widmorových žoldáků a po následujících zmatcích. A co nezlikvidovala invaze, to poškodil čas a příroda… ale nepršelo sem, dala se zavřít většina oken a dveří a byly tu zbytky nábytku, ze kterých se daly vytvořit improvizované postele. Oproti starému Claiřinu táboru to byl obrovský posun kupředu.

I Černý byl podle všeho spokojen. Prošel celý domek a beze všeho odsouhlasil používání zámku. Naopak mu to vyhovovalo – malý domek se mnohem snáze hlídal a jeho okolí bylo přehlednější než tábor v džungli. Dokud se zdržoval v okolí, věděl, že nikdo nepozorovaně neunikne ven, ani se nedostane dovnitř. On sám se dovnitř domku dokázal dostat jednoduše jakoukoli škvírou nebo pootevřeným oknem, jednoduše ve své abstraktní podobě. Kdyby se začalo dít cokoli nestandardního, mohl okamžitě zasáhnout.

Claire si s chlapečkem zabrala ložnici. Kate souhlasila, že bude přebývat v někdejším obývacím pokoji.

Charlie, i když unavený po celodenním přesunu, v domku pookřál. Začal se rozhlížet, komentovat, co kde viděl, a po chvíli se dokonce vydal na průzkum. Vyzkoušel židli, psací stůl… a když v zásuvce objevil papíry a barevné tužky, nebralo jeho nadšení konce.

„Líbí se mu tady,“ vypravila ze sebe dojatá Claire. „Líbí se mu tady, viď, Aarone?“

Kate se usmála a beze slova přikývla. Ulevilo se jí. Všecko najednou vypadalo nadějněji. Přesunuli se bez větších problémů a na Charlieho to mělo dobrý vliv. Kate doufala, že nové, civilizované místo zapůsobí dobře i na Claire a že dívka udělá dalších několik kroků k lepšímu duševnímu stavu. Kdyby se to povedlo, měla v plánu začít Claire opatrně připravovat na poznání, že dítě, o které pečuje, není její vlastní.

* * *

Jejich první noc v Dharmavillu byla jako sen. Všichni se vyspali. Charlie se probudil jen jednou za noc, zavrněl něco jako Ahoj, zabořil ruku do Claiřiných světlých vlasů a spal dál. Claire se na něj nemohla vynadívat. Konečně se jí povedlo dát mu to, co potřeboval. Co víc, ona mu to nedala, ona to pro něj vybojovala. Konečně si začínala připadat jako dobrá matka.

Dalšího dne Kate vyrazila na průzkum ostatních domků. Stále si připadala unaveně, ale bylo to o něco lepší. Nemohla čekat zlepšení ze dne na den, to věděla. Rozhodla se únavu rozptýlit něčím užitečným a zajímavým. Především doufala, že někde najde nějaké dětské hračky. Dobře věděla, že Druzí neměli vlastní malé děti, protože děti se na Ostrově už dlouho nerodily… ale bývaly časy, kdy tu děti žily. Od té doby už sice uplynula dlouhá desetiletí, ale jak Dharma, tak později i Druzí věděli, že žijí na místě, kam se nové věci dostávají komplikovanou cestou, a mohli se tedy snažit staré věci nevyhazovat.

Její naděje se splnila. V jednom domku našla ve skříni se starými věcmi krabici. Na víku bylo napsáno Alex. Kate zabloudila do minulosti a si vzpomněla na dívku, kterou znávala. Tak tohle byly první věci, kterých se kdy dotýkala jako malá holčička, která měla všecko před sebou, nebýt všech těch událostí… Ale to už bylo pryč a věděla, že nemá smysl na to vzpomínat. Minulost změnit nemohla. Teď tady byla přítomnost a budoucnost – a s těmi něco udělat mohla.

Rychle prošla obsah krabice. Dětské kostky, panenka, autíčko, vláček, obrázkové skládanky, pár potrhaných dětských knížek a další drobnosti. Kate krabici vzala, co nejpečlivěji zavřela starý Benův dům a odnesla věci do jejich nového domku.

Charlie byl z hraček nadšený a Claire byla snad ještě šťastnější než on. Nadšeně Kate objala a málem se jí rozplakala na rameni. „Ty jsi… kamarádka, Kate. Moje nejlepší kamarádka. Tak strašně moc toho umíš.“

Kate ji pohladila po rameni. „To nic nebylo, Claire. Když budeš chtít, můžu jít dál hledat. Třeba najdu i nějaké staré zásoby jídla. Něco tu někde určitě bude.“

Claire nadšeně přisvědčila. Kate tedy znovu vyrazila hledat. A měla pravdu – v některých domcích byly stále v kuchyňských skříních krabice a plechovky s potravinami. Mnoho z nich už začalo podléhat zkáze, ale některé byly nedotčené. Domy a skříně se sice pomalu rozpadaly, ale plechovky a konzervy odolávaly zubu času a odhodlaně chránily svůj obsah. Kate našla dokonce i obstojnou zásobu hotových konzervovaných jídel. Vše bylo označeno logem Dharmy. Pocházelo to nepochybně z kontejnerů z leteckého zásobování.

Kate donesla batoh plný zásob do domku. Claire se nadšeně přehrabovala zásobami. „Půjdeme udělat pořádnou večeři?“ vyzvala Kate.

Obě se přesunuly do kuchyně a uklidily plechovky do potravinové skříně. Kate očima přeletěla zásoby. "Tak co si dáme, Claire? Kuře s rýži? Bramborový nákyp? Hovězí s fazolkama?“

„Kuře!“ vyjekla nadšeně Claire a začala se přehrabovat v nádobí. Našla velkou pánev. „A můžeme to ohřát venku, rozděláme tam oheň, jo?“

Kate to považovala za výborný nápad. Daly se do vaření. Jako dvě kamarádky nebo sestry, co spolu sdílí domácnost.

* * *

Charlie si šťastně hrál s kostkami. Tloukl jimi o sebe a pak stavěl co nejvyšší věž. Šlo mu to.

Po chvíli se zadíval na pohovku. „Koukej,“ řekl vesele. „Hezký!“

Když dostal žízeň, zvedl se od hromádky kostek a odcupital k sedícímu muži, aby mu dal napít. Už neplakal po žádné limče. Stačila mu voda z hezkého barevného hrnečku.

Pak Charlie zase odběhl ke kostkám a dál stavěl. Dál hrdě pokukoval směrem k pohovce. Jenže muž seděl na křesle v rohu místnosti. Dítě očividně komunikovalo s někým jiným… jenže na pohovce nikdo nebyl.

Černý to chvíli pozoroval a pak chlapečka klidně oslovil. „Aarone?“

Charlie zvedl hlavu od kostek – na nové jméno si už zvykl a slyšel na ně.

„Ty si s někým povídáš?“

Veselé přikývnutí.

„S někým na gauči?“

Další přikývnutí.

Tu část, která ještě před časem bývala Jackem, to absolutně nepřekvapilo. Malé děti si často vymýšlejí imaginární kamarády, to bylo normální. Nepřekvapilo to ani tu část, která byla tím věčným, Černým. Ta zase dobře věděla, že na Ostrově se objevují vize lidí, které dovedou komunikovat a působí naprosto věrně. Černý by naprosto pochopil, kdyby na gauči uviděl Penelope, která by se aspoň touto cestou držela svému synovi nablízku. Jenže tam neviděl nikoho. A vizi, která by vycházela z ostrovní energie, by zrovna on vidět měl. Vize to tedy nebyla. Takže přece jen Charlieho fantazie?

Zaujatě se vyptával dál. „Ty máš kamaráda?“

„Jo,“ zavýskl Charlie nadšeně.  „Tam, tam.“ Mával směrem k pohovce.

„Povíš mi, kdo to je?“

„Tam,“ zamračil se chlapeček.

„Já vím, že je tam,“ přisvědčil Černý. „Ale kdo?“

Charlie znovu zamžoural na pohovku a pak zafňukal. „Není. Pryč.“

„Kamarád šel pryč?“

„Jo.“ Charlie se zatvářil uraženě, jako by Černý jeho imaginárního kamaráda zahnal. Vlastně to tak možná bylo – Černý svými dotazy rozptýlil Charlieho natolik, že jeho představa prostě vymizela. Zkřivil obličejík do plačtivého výrazu a z oček se mu vyhrnuly první slzy.

Černý se chlapce pokusil utěšit. „Neboj, kamarád zase přijde. Přijde. Neplač, jsi velkej kluk.“

Charlie chvíli „Jo,“ otřel si Charlie oči. „Velkej kluk. Přijde.“

„Velkej kluk? Tvůj kamarád je velkej kluk?“

„Jo. Velkej. Přijde.“

Černý zpozorněl na maximum. Tohle už bylo zvláštní.  

„Přijde,“ souhlasil. „Budete si hrát?“

„Ne,“ zatřepal hlavičkou Charlie. „Spát. Povídat.“

„Spát? Kamarád s tebou spinká? A přitom si povídáte?“

„Ne,“ nasadil Charlie ten káravý tón, kterým děti vysvětlují úplně samozřejmé věci, které ti tupí dospělí nejsou schopni pochopit. „Já spát. On povídat.“

Chlapeček horlivě kýval.

„Kamarád za tebou chodí, když spíš, a povídá si s tebou?“

Čupřina světlých vlásků jen poskakovala, jak Charlie dál přikyvoval.

„A kdo to je?“

Charlie se nechápavě zamračil. Tenhle dotaz byl očividně nad jeho síly.

Černý to zkusil znovu a jinak. „Má ten kamarád jméno?“

„Jo,“ přisvědčil vesele Charlie.

„A jaké to jméno je?“

„Alt. Povídat. Jo.“

Alt.

A pak to Černému došlo. Najednou mu došlo všecko.

* * *

Vyrazil z místnosti a jen za ním zapadly dveře, změnil podobu do té abstraktní kouřové. Za zuřivého cvakání a supění vyletěl zpod dveří a prosvištěl kolem Kate a Claire, které se věnovaly kuřeti na pánvi nad ohništěm.

„Co se děje?“ vyjekla Claire.

„Já nevím,“ odpověděla pomalu Kate a šokovaně zírala za mizejícím kouřem. Ale nic dobrýho to nebude, pomyslela si.

701 - Genesis

Oko se otevřelo. Pomalu, váhavě, s nepopsatelnou námahou. 

Všecko bylo rozmazané. Svět se sléval do nesmyslně oslnivé a ohlušivé barev a zvuků, které se přidávaly k nesnesitelné tíze, která muži tlačila na víčka a chtěla je mermomocí zavřít. 

Raději nevzdoroval. Jenže i temnota zavřených očí byla rozmazaná. Stejně jako zvuky, které sem doléhaly tu zdálky, tu zblízka. Rozmazaný svět byl děsivý, ale rozmazaná tma ještě děsivější. Muž zatoužil znovu usnout. 

Pak se ale z té směsice zvuků jeden vyčlenil. Najednou zazněl jasně a v tom šumícím proudu jaksi nesmyslně a rušivě. Ještě před zlomkem vteřiny se zavřené oči chtěly znovu nechat těmi vlnami unést kamsi do nevědomí, ale ten zvuk to nedovolil. Zazněl z těsné blízkosti a byl jasný a srozumitelný. Byl to lidský hlas. 

"Probírá se! Pojď sem, rychle!" Ten hlas zněl povědomě. Ale ta povědomost nebyla příjemná. 

Rychlé kroky zněly jako otřesy, rozechvívající zemi pod kopyty běžícího sloního stáda. Pak rozmazanou tmu vystřídala sprcha oslnivě bílých ledových jisker. Svět se přestal vzdalovat a oči v náhlém přívalu energie našly sílu, aby zvedly těžká víčka. 

"Desmonde! Desi! Kámo, tys nám dal," oddechl si další povědomý hlas. Tahle povědomost byla dobrá. Oči se pootevřely a uviděly starého přítele. Jenže pak příval energie pominul, příboj v hlavě zesílil a svět se znovu rozmazal a zčernal. 

„Zase je pryč,“ povzdechl si Hurley, sklánějící se nad bezvládným Desmondovým tělem. „Trvá to už moc dlouho, kámo. Co se to s ním sakra děje?“ 

Ben pokrčil rameny. „Nevím, Hugo. Možná bys to měl vědět ty, když jsi teď správcem celého ostrova,“ podotkl s jedovatým podtónem v hlase. 

„Jo, správce. S nezodpovědnejma předchůdcema,“ povzdechl si Hurley. „Hráli si na hrdiny, ale ani jeden z nich se neobtěžoval mi říct, co mám vlastně dělat. Spoléhej na svoje dobrý srdce, Hugo! Ty to zvládneš, Hugo! Já v tebe věřím, Hugo! Řiď se tím, co cítíš, Hugo! Všecko pochopíš, Hugo… ale kdy?“ 

Ben už jeho nešťastnému monologu nevěnoval pozornost. Snad podesáté se snažil objevit příčinu Desmondova bezvědomí. Pohmožděnin a drobných ran měl sice nepočítaně, ale ty tenhle stav způsobit nemohly. Rána na hlavě sice vypadala ošklivě, ale byla jen povrchová. Několik dní staré střelné zranění se hojilo - pomalu, ale hojilo se. Žádné známky infekce, žádná horečka, žádné vážnější krvácení. 

„Napadá mě jen jedno,“ posadil se Ben vedle Hurleyho, pohled stále upřený na ležícího Desmonda. 

„A to?“ ožil trošku Hurley. 

„Dostal moc velkou dávku toho záření. Elektromagnetismus, světlo života, světlo smrti, do toho ty otřesy země,“ přemítal Ben. 

„Něco jako nemoc z ozáření? Ale… na tu se umírá,“ pronesl pomalu Hurley. 

Ben jenom tiše přikývl. 

„Ne, ne. Lidi s nemocí z ozáření se rozpadají na kusy a zvracej vlastní vnitřnosti, maj popáleniny,“ vyvracel Benovu teorii Hurley. 

„Nic lepšího mě nenapadá,“ odsekl Ben. 

Hurley se po chvilce přemýšlení ozval znovu. „Možná to je nemoc z elektromagnetickýho ozáření. Může se to projevovat jinak než radioaktivita. Vážně toho chudák dostal hodně, Widmore ho předtím moc nešetřil. To, že přežil to, co ostatní zabije, ještě neznamená, že mu to neškodí.“ 

„Jak víš, jestli ho Widmore šetřil nebo nešetřil?“ zpozorněl Ben. 

Hurley se rozpačitě pousmál. „Tak nějak… vím. Asi začínám bejt naladěnej na Jacobovu vlnu.“ 

„V tom případě bychom ho odsud měli dostat co nejdál, Hugo“ řekl po chvíli ticha Ben. „Ostrov sice může léčit, ale i zabíjet. A to, na co se díváme, určitě léčení není.“ 

„Můžeš vyrobit něco, na čem ho odsud dostaneme?“ obrátil se na Bena Hurley. Nebyl to přímo rozkaz… ale nebyla to ani prosba. 

„Když se do toho pustíme oba, bude to rychlejší,“ nadhodil Ben. Marně. „Ne, kámo. Já u něj zůstanu, někdo by u něj měl být. A mám pocit, že s tebou se zrovna necítí dobře,“ pronesl Hurley s lehkou výčitkou v hlase. Jako by věděl, co se stalo v Los Angeles. 

Ben zahanbeně poodešelo kus dál do lesa osekávat větve a šlahouny a pak z nich začal splétat provziorní nosítka. 

* * * 

Z dálky sem začal doléhat nejprve hovor a pak i zvuky, jak se někdo prodíral džunglí. Oboje se rychle blížilo. 

„Rose, Bernarde! Lidi, vás tu vidím fakt rád,“ rozzářil se Hurley a vrhl se k Bernardovi, divže ho neporazil. Jeho bezprostřednost a nadšení vykouzlily úsměv i na tvářích samotářského páru. „Hurley, chlapče, kde ses tu vzal?“ vypravila ze sebe Rose, sevřená v Hurleyho hromotluckém objetí. 

Pak se podívala směrem, kterým fascinovaně zíral Bernard. „A co je… co je tohle?“ zahleděla se i ona do jeskyně, z níž vyvěralo zvláštní světlo. 

„To je na dlouhý povídání,“ mávl rukou Hurley. „Vy dva jste si ale nepřišli popovídat…“ zadíval se na ně zkoumavě. 

„To ne. Vyrazili jsme, jakmile skončily ty otřesy. Zdálo se, jako by to šlo odsud. Co se tu prokrista pána zase dělo?“ zeptal se Bernard a v očích měl strach. 

„To… to nevím. Ale skončilo to, to vím určitě,“ uklidňoval dvojici Hurley. Bernard i Rose ho pozorovali se zvláštní důvěrou. Kdyby jim tohle vykládal kdokoli jiný, znělo by to jako plané tlachání. Ale Hurley… působil jaksi přesvědčivě. Za ty roky se tak změnil, pomyslela si Rose. 

Z myšlenek ji vytrhl hlas jejího manžela. „Co je s ním, pro všechno na světě?“ všiml si na zemi ležícího bezvědomého Desmonda. 

„Měl… takovou… nehodu,“ vysvětloval opatrně Hurley. „Zranil ho Locke,“ dodal. 

„Jo, odvedl ho od nás. Vůbec se mi nelíbil, nebyl to ten starý John, jakého jsme znali. Jako by v sobě měl něco zlého,“ vzpomínala Rose. „Kde je?“ 

„Je pryč, Rose. Navždycky fuč. Už se nemusíte ničeho bát,“ odpověděl s jistotou Hurley. 

A Rose mu věřila. 

Bernard byl sice jen zubař, ale už dávno během studií prošel několika kurzy první pomoci i základů diagnostiky a od té doby si vědomosti upevňoval a v rámci možností rozšiřoval. Ale na Desmondův problém byl krátký. 

„Nic na něm nevidím,“ vzdal se po chvíli. 

„Nejspíš vyčerpání a všecko dohromady,“ řekl Hurley. „Myslím, že můžete jít domů, už se nic nestane.“ 

Oba staří lidé odtrhli své pohledy od fascinující světelné podívané v jeskyni, jako by je to stálo nadlidské úsilí. „Dobře, Hugo. Víš, chtěli jsme tu žít sami a bez společnosti… ale kdybys někdy dostal chuť na čaj a chtěl nám povědět ten svůj dlouhej příběh…“ - „Nebo tě rozbolely zuby,“ skočil jí do řeči s úsměvem Bernard - „…najdeš náš domeček několik mil támhletím směrem,“ mávla rukou Rose. „Rádi tě uvidíme.“ 

„Myslím, že někdy zaskočím,“ slíbil Hurley. 

Rose se sklonila k Desmondovi. „A ty, chlapče, se dej do pořádku, ať se můžeš vrátit ke své rodině,“ řekla tiše a pohladila ho po zacuchaných vlasech. Bez reakce. „Uzdraví se,“ řekla Rose pevně. „Na tomhle ostrově jo. Ale dávej na něj pozor, Hugo. S tebou se z toho dostane rychleji, ať je mu cokoli. Máš v sobě životní sílu, chlapče. Změnil ses od doby, co jsme se neviděli.“ 

Hurley se usmál a černošku znovu objal. „Dávejte na sebe pozor,“ rozloučil se. 

* * * 

Ben zanedlouho dokončil nosítka, takže mohli stále bezvládného Desmonda naložit a vydat se na cestu. Občas se zastavovali, aby si odpočinuli. Když konečně dorazili do několik mil vzdáleného starého tábora, už se stmívalo. Rozdělali oheň a dali se do spravování několika starých přístřešků. 

„Vítej doma, Hugo,“ pronesl Ben. „Pokud se tedy nerozhodneš přestěhovat svoje sídlo na nějaké vznešenější místo,“ dodal s nádechem výsměchu. 

„Zatím zůstaneme tady. Připadám si tady jako doma. Je to jediný místo, kde ze mě nikdo nedělal blázna, kde mě všichni brali takovýho, jak jsem. Jo, tady jsem doma,“ přemítal Hurley, pak zmlkl a zíral do plamenů. Ani neslyšel Bena, jak mu přeje dobrou noc. Čas pro něj ztratil význam - jako pro někoho, kdo najednou pochopil význam slova nesmrtelnost. Čas nebyl důležitý, prostě plynul. Jako plyne voda v řece. 

A pak ostrovem otřásl výbuch. 

Benovi chvíli trvalo, než procitl z tvrdého spánku a uvědomil si, kde a s kým je. „Hugo???“ 

Hurley se neozýval. Ben se vyškrábal ze stanu. Díky bohu se nic nestalo, nikde žádné trosky, žádný oheň, žádná ozbrojená jednotka, nic. Něco se ale změnilo. Hurley klečel u nosítek a snažil se ze všech sil uklidnit Desmonda, kterého výbuch očividně probral stejně jako Bena. 

„Ne, ne, tohle je špatně, to nesmíte,“ blábolil Desmond. „Ne. Zkazíš to světlo, ne, Jacku, to nemůžeš!“ 

„Desi, to je dobrý, kamaráde,“ domlouval mu Hurley. Neúspěšně. 

„Jacku, ty ne, ty k tomu nejsi předurčený. Ne, ne, nech ho na pokoji, sakra! Brácho, neee,“ pokračoval ve svém zneklidňujícím monologu zraněný. 

Hurley se obrátil na bezradně přihlížejícího Bena. „Můžeš mi donýst vodu, kámo? Myslím, že má horečku,“ zatvářil se vládce ostrova sklesle. 

Studená voda blouznícího Desmonda trošku zklidnila, takže se po chvíli utišil. Ještě zablábolil něco o Jackovi a zkaženém světle a ať to nedělají, pak znovu usnul. 

„Co to bylo?“ mohl Ben konečně položit otázku, která ho pálila od chvíle, co byl probuzen. 

Hurley zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale nelíbí se mi to. Ani Desovi, a to se mi nelíbí ještě víc.“ 

„Hugo, je zraněný, má horečku, má za sebou několik otřesů. Unesli ho od rodiny, viděl umírat Jacka. A teď se mu to všecko plete dohromady,“ přemítal Ben, přičemž diplomaticky nezmínil otřes jménem Málem jsem mu před očima zabil ženu. 

„Kéž bys měl pravdu,“ přikývl Hurley. Ale moc svému společníkovi nevěřil. Desmondovo blouznění mu připomnělo události před třemi roky, těsně před odjezdem z ostrova. Tenkrát se naprostá většina jeho vizí ukázala být pravdou – a jenom Desmond jim těsně dokázal zabránit. Teď nedokázal nic – a z toho měl Hurley strach. 

Táborem se znovu pomalu rozhostil klid, jak všichni postupně upadali do neklidného spánku. 

* * * 

O několik mil dál nemohla Rose usnout. Stále se jí vracely vzpomínky na to, co následovalo po odchodu od trojice před fascinující světelnou jeskyní. 

Prodírali se s Bernardem džunglí po stezce, kterou předtím přišli. Najednou se Bernard zastavil. „Pssst, neslyšíš něco?“ Rose se zaposlouchala, pak zavrtěla hlavou. 

„Ne, něco jsem slyšel. Sténání, nebo pláč,“ trval na svém Bernard. Znovu nastražil uši, pak zavolal do houštiny. „Haló? Je tady někdo?“ 

Pak to uslyšela i Rose. Bernardovi odpověděl vzdálený, tlumený nářek. Nebo spíš kňučení. 

„Vincente!“ vykřikli manželé zároveň. 

Několik tichých zaštěkání je dovedlo do zvláštního bambusového hájku. Vincent ležel na zemi a smutně kňučel. 

Oplakával Jacka. 

„To ne,“ vydechla Rose. Pak se bezmocně rozplakala manželovi v náručí. 

„Jacku, synku, takhle to skončit nemělo,“ vrtěl smutně hlavou Bernard. Pak se šel přesvědčit, že je Jack skutečně mrtvý. Ale udělal to jen z povinnosti. Dobře věděl, že je konec. 

Dlouho stáli bezradně nad mrtvým, potlučeným tělem muže, který jim několikrát zachránil život. 

„Nakonec jsi měl pravdu, Jacku. Dokud jsme žili pohromadě, žili jsme. A teď jsi zemřel osamělý,“ zašeptala Rose. 

„Nemůžeme ho tady takhle nechat. Dlužíme mu to, za všecko. Vzpomínám si na první dny po havárii… tak moc se mi snažil pomoct. A… ze všech sil prosazoval, abychom se důstojně rozloučili s těmi, kteří zemřeli v letadle. Nechtěl, aby je sežrala divoká zvěř,“ vzpomínala dál Rose. 

„Máš pravdu. Je to to poslední, co pro něj můžeme udělat, a Jack by si býval zasloužil mnohem víc. Sakra, synku, proč ses sem jenom vracel,“ zamlžily se oči i Bernardovi. 

Pak se ovládl. „Nebudeme kopat hrob, to by trvalo příliš dlouho. Musíme se do soumraku vrátit domů.“ 

Podíval se na svou ženu… a oba si porozuměli. Tiše přikývli. 

Pak vzali bezvládné tělo a pomalu, namáhavě se vydali směrem, kterým přišli. 

Za několik desítek minut bylo po všem. „Sbohem, Jacku,“ zašeptala naposled Rose a setřela slzy. 

„Nezapomeneme na tebe, doktore,“ slíbil tichým hlasem Bernard. 

Než se setmělo, byli dávno doma. Ale myšlenkami bloudili pořád v bambusovém háji. Bernard nakonec pomalu usnul. Rose usnout nemohla. Otupěle zírala na hvězdy a vzpomínala na Jacka, který jí kdysi strašně slíbil, že jí bude dělat společnost, dokud se její manžel nevrátí. Ten, kterému věřila po Bernardovi nejvíc, byl mrtvý. 

Výbuch ji vyděsil. Připomněl jí všecky ty šílené chvíle při časových skocích, kdy se s každým dalším zábleskem děsili dalšího okamžiku a nevěděli, kdy přijde příští. 

Hurleyho sliby, že už nemusejí mít z ničeho obavy, se rozpadly na kousky jako kdysi jejich letadlo. 

„Ne! Už ne, prosím,“ vykřikla zoufale do noci. 

„Už toho bylo všeho dost. Buď to skonči, nebo nás nech žít,“ prosila neznámou sílu, vládnoucí celému ostrovu. 

Nic se nestalo. 

Nakonec i Rose vyčerpáním usnula. Východní obzor se začal zbarvovat do krvava. 

* * * 

Svítání probudilo trojici v táboře na pláži. Jako první se vzbudil Desmond. Nic neřekl, jen se posadil k vyhaslému ohništi a beze slova zíral do uhlíků. Přes noc se mu zázračně ulevilo. 

Hurley se vzbudil brzo po něm a jeho nadšený výkřik probudil i Bena. 

„Desi! Nezdá se mi to, že ne, kamaráde? Ty žiješ, ty jseš v pořádku,“ rozzářil se správce ostrova a vrhl se ke starému kamarádovi. 

„Ostrov dokáže dělat zázraky, a zrovna ty bys na to zapomínat neměl, Hugo,“ podotkl Ben. 

Den uběhl klidně. Desmond odpočíval. Teď, když ho neničila zvláštní záře vyvěrající z nitra ostrova, vracely se mu síly zázračně rychle. Hurley s Benem sháněli zásoby jídla, vody a paliva a občas se zotavujícím se přítelem prohodili pár slov, aby se přesvědčili, že je v pořádku. Vypadal dobře. Bylo to jako zázrak. 

Večer znovu rozdělali oheň. Hurley se dal do připravování večeře, Ben se díval do plamenů. 

Desmond se pomalu zvedl a vydal se směrem k oceánu. Snad si chtěl před večeří opláchnout špinavé ruce. 

K moři nedošel. V půli cesty se náhle zastavil, vytřeštil oči, vykřikl „Co...? NE!“ 

a zhroutil se do písku.