924 - In caelis

V jednu chvíli seděl na svém oblíbeném místě na skalách, v další před sebe nepřítomně zíral a v hlavě mu bušilo a myšlenky mu zcela odumřely. Cítil jen obrovské vlny energie, kterou někdo vytahoval z hloubi Ostrova. Ohlušovaly ho, slyšel je pronikat na povrch… a pak mizet do zdánlivě bezedného příjemce.

Hurley věděl, co se děje. Způsoboval to druhý vládce Ostrova. Napojoval se na ostrovní energetické vývěry, sál z nich silnější proud energie, než by z nich vyvěralo při přirozeném proudění, a energii do sebe nasával.

„Přiživuje vztek,“ zašeptal bezděčně Hurley, i když ho nikdo neslyšel.

Nejděsivější na tom bylo, že se to dělo už třetí den po sobě, vždy v podobnou denní dobu.

Když to ochromení způsobené nepřirozeným prouděním energie v ostrovním podloží konečně přešlo, vrátil se Hurley do tábora. Ben a Walt připravovali oběd.

„Musím pryč,“ řekl nepřítomně Hurley.

„Kam?“ vyjekl Walt.

Ben odpověděl za Hurleyho. „Na sever. Jinam tady ani jít nemůže.“ Pak se zahleděl na Strážce. „Co se děje, Hugo?“

„Přesně to nevím. Ale nelíbí se mi to. Víte proč, žejo.“

Walt i Ben, oba beze slova, pokývali. Byl třetí den, kdy Richard nepřišel do jižního tábora a nepřinesl naměřené údaje o radiaci ze severní strany pásma.

Hurley neotálel a začal si balit batoh. Jeho pobočníci ho pozorovali. „Kdy se vrátíš?“

„Nevím,“ odvětil. „Až to nějak vyřeším.“

„Tohle nevypadá na návrat dneska večer,“ komentoval jeho balení tiše Ben.

„Já nevím,“ odpověděl znovu ostřeji Hurley. „Až budu moct, vrátím se.“

Z krajního stanu nejblíž džungli vykoukla Eloise. Po ranních měřeních obvykle odpočívala ve stanu co nejdál od Waltera a nabírala sil. Její stav se teď nehoršil, což jí dávalo určitou opatrnou naději. Dění v táboře ji teď ale vytrhlo z odpočinku.

Hurley se k ní rychle vydal. Popsal staré ženě, co už třetí den cítil. Eloise jen nechápavě kroutila hlavou – tohle Druzí neznali. Nebyly to fyzické otřesy zmítající Ostrovem, které obvykle doprovázely příchod nového člověka nebo nekontrolovaný proud energie při nějakém selhání nebo incidentu. Tohle bylo něco jiného. Eloise souhlasila s Hurleym, kterému to přišlo mnohem zlověstnější. Jednalo se o čistou práci někoho, kdo dobře věděl, co dělá… ale dělal to s jasným úmyslem.

Na nic víc nepřišli. Hurley se odkolébal ke dvěma přátelům a rozloučil se s nimi. „Vrátím se, až zjistím, co se stalo. Vy za každou cenu zůstaňte v táboře. Nikam nechoďte. Ani jeden z vás, rozumíte? Eloise bude měřit, ale to je všecko. Zůstaňte tady. Já se vrátím.“

„Dělá to on, žejo?“ hlesl Walt.

Hurley nerad souhlasil. „Nejspíš jo, Walte.“

„Co se mu zase nelíbí?“ zaúpěl chlapec.

„Jo, to bych taky rád věděl,“ řekl ponuře Hurley. „Ale já to zjistím.“

* * *

Nejprve prošel pásmem a zamířil do tábora Druhých. Uvítala ho maličká, napjatá skupinka, která v Síni zůstala po odchodu většiny na Hydru. Teď byli bez velitele: Richard se už třetí den neukázal, jak neprodleně informovali Hurleyho.

„Řekl, že jde měřit,“ konstatoval Stephen, který nyní převzal velení nad opuštěnou skupinou. „Ale od té doby se nevrátil. Něco se muselo stát, Hugo.“

Hurley souhlasně přikývl. „Najdu ho.“

Cítil na sobě palčivé pohledy zbytku Druhých. Vnímal jejich rozporuplné pocity: od té doby, co se ujal moci, se pro Druhé život na Ostrově řítil od jedné katastrofy k druhé. A on jim nedokázal zabránit. Důvěra Druhých, kterou vždy chovali v jeho předchůdce Jacoba, procházela tvrdou zkouškou – nejprve museli odejít ze svého území a schovat se jako zbabělci do podzemí a pod Hurleyho ochranu, pak byli odříznuti nebezpečným pásmem od Hurleyho tábora, přišli o jednoho z nejlepších mužů, větší část skupiny emigrovala na Hydru, pak onemocněla jejich vůdkyně… a nyní zmizel i druhý velitel.  A tohle všecko se událo během několika měsíců Hurleyho vlády. Hurley to bolestně cítil a věděl, že Druhým musí vrátit aspoň špetku naděje.

V tuto chvíli to znamenalo, že musí najít Richarda.

* * *

Vyrazil dál na sever. Den se chýlil k večeru, ale on šel dál, i když se pak snesla noc. Snažil se vycítit Richarda -  věděl, že by ho cítit měl, pokud by byl na Ostrově. Když mu dal svou plnou ochranu, vložil do něj obrovský kus světlé energie a tu by měl cítit i na dálku. Ale teď necítil nic. Kdyby se jednalo o kohokoli jiného než o Richarda, věděl by Hurley, že je pozdě a že ten druhý je po smrti. Ale u Richarda… u toho to tak být nemohlo. Nemohlo. Něco se stalo, ale on netušil co, a to ho zneklidňovalo čím dál víc.

Hurley Ostrov znal a nepotřeboval spát. Strážcovství mu sice nedalo očividně nadpřirozené síly, dál se kolébal džunglí jako pomalé, unavené sloní mládě, které se batolí za matkou, ale získal téměř nekonečnou vytrvalost. Nepotřeboval téměř spát, odpočívat ani jíst a pít. V batohu si nesl jednu láhev vody a několik kusů ovoce, z nichž občas ukousl… a šel.

Držel se při západním pobřeží Ostrova. Nad ránem se na pár hodin zdržel ve starém, skoro zničeném táboře po francouzské expedici. Tam ho také zastihla další ranní vlna bouřící temné energie. Když ji ze sebe setřásl, zamířil k rozvalinám Chrámu – tam vše vypadalo stále stejně – a nakonec došel k Dharmavillu.

Tentokrát ho neuvítal Černý. Hurley prošel táborem až k domku, kde přebývala Claire s Kate a Charliem. Všichni tři váhavě vyšli ze svého obydlí.

„Co tady děláš, Hurley?“ nasadila Claire odměřený tón.

„Hledám ho.“

„Není tady.“

„To už taky vidím,“ řekl Hurley trpělivě. „Claire, kde je?“

„Nevím,“ zavrčela dívka. Vyptávání jí očividně nebylo příjemné. Kate se o krok za ní opírala vstupních dveří do domku a držela Charlieho, který ji objímal kolem pasu a zvědavě, i když trochu vylekaně, příchozího pozoroval.

„Proč ho hledáš?“ promluvila konečně Kate. Vypadala stále stejně vyčerpaně jako před několika dny.

Hurley si povzdychl. „Protože si myslím, že ví něco o Richardovi.“

„Co je s Richardem?“ podivila se Kate.

„Na to jsem se chtěl zeptat jeho. Už čtyři dny ho nikdo neviděl.“

„My o něm nic nevíme,“ prohlásila rozhodně Claire. „Nic o něm nevím a je mi ukradenej. Jsem ráda, když ho nevidím.“

Dívka se stále vracela ke svému životu na Ostrově po odchodu Oceanic 6 během přeskoků – to, jak ji Druzí pronásledovali a testovali, jim nemohla zapomenout. A Richard v jejích očích měl patrně hlavní vinu. Od ní Hurley žádnou pomoc čekat nemohl.

Rozhodl se tedy apelovat ne na ni samotnou, ale na to, co jí bylo nejdražší.

„Claire, Richard se snažil, abyste byli v bezpečí. Ty, Kate a hlavně Aaron. Než se mu to stalo, chodil na sever měřit záření z pásma. Víš, co by se dělo, kdyby to nedělal a to záření se šířilo?“

Dívka znejistěla. „Stalo by se… to, co Charlie…?“ Naznačila nezaměnitelné gesto smrti a přejela si prstem přes hrdlo.

„Jo. Umřeli byste,“ přikývl Hurley. Pak pokračoval směrem, který se mu ošklivil – byl to primitivní útok na to nejzranitelnější, ale on v tuto chvíli neviděl jinou možnost. „A nejdřív z vás všech by umřel Aaron. Je nejmenší a podlehl by tomu nejdřív. Umíš si to představit, Claire? Jseš přece jeho máma.“

Claire se v očích objevil strach a Hurley pokračoval. „Richard se vás snaží ochránit. A teď se mu něco stalo a vy mu nechcete pomoci. Škodíte tím i samy sobě.“

„Vážně nic nevíme,“ řekla tiše Kate. „Neviděly jsme ho.“

„A co Jack?“ zeptal se Hurley.

„Není tady. Poslední dobou je ve dne většinou někde pryč a večer a v noci hlídá Charlieho,“ rozmluvila se Kate. Bylo na ní vidět, jak moc chce s Hurleym mluvit. „Prý abychom mohly spát. Malý má poslední dobou zase nějaké divné sny a…“

„Mlč už!“ otočila se k ní prudce Claire a zasykla na ni. „Víš, co říkal.“

Kate zaraženě zmlkla. Ublíženě se na Claire zadívala, jako by se jí ptala, co dělá špatně – vždyť na tom, že ten, který s nimi sdílí domov, někdy pečuje o malé dítě, které zrovna má divoké období, není vůbec nic tajného nebo divného. Ale už mlčela. Dál na Hurleyho upírala naléhavý pohled, ale už nic neřekla.

Hurleymu to stačilo.

Rozloučil se s oběma ženami, znovu jim zdůraznil, aby neopouštěly svůj nový domov, aby dávaly pozor, co jedí a co dávají Charliemu, a odešel.

Vydal se naslepo džunglí. Nechal svou intuici, aby ho vedla – věděl, že ho dřív nebo později dovede k Černému. K tomu, s nímž kdysi bývali bratry – když ještě oba sídlili v jiných tělech.

* * *

Hurley bloumal džunglí směrem do vnitrozemí a směrem k pásmu. Šeřilo se. Zastavil se na planině před vstupem do někdejší lékařské stanice Staff. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si, že ten tlouštík na někoho čeká.

A on opravdu čekal. A ten někdo dorazil. Z džungle se ozvalo praskání větví a stromů, které se přibližovalo a pak zmlklo… a pak z temného podrostu vykročila Jackova postava.

„Tady jsi,“ řekl klidně Hurley. „Hledám tě už den.“

„Tak jsi mě našel,“ pozvedl Černý ruce v gestu, které jako by se ptalo, co po něm Strážce chce.

„Ty víš, co chci, Ezau.“

Černý v Jackově podobě ztuhl a jeho ležérní gesto se vytratilo. „Už nikdy mi tak neříkej. Ty už nejsi Jacob, já nejsem Ezau.“

„Navrhni mi pro sebe lepší jméno a já ho budu používat.“

„Nepotřebuju jméno,“ odfrkl muž v Jackově podobě. „Co tu chceš?“

„Víš, co chci,“ zopakoval Hurley.

Černý se chladně zasmál. „Jdeš si pro svůj hrací kámen?“

„Ano, i tak mu můžeš říkat,“ souhlasil klidně Hurley. „Ale v první řadě je to člověk pod mou nejvyšší ochranou. Porušuješ pravidla, bratře.“

„Nejsem tvůj bratr,“ zareagoval znovu podrážděně Černý. „To, co do nás kdysi vložila naše pitomá matka, to je dávno pryč.“

„To, co do nás vložila? Tak tohle tě tak žere?“ zadíval se na něj vážně Hurley.

Černý si opovržlivě odfrkl. „Už dávno ne. Je to skoro všecko pryč – ten její dar pro toho hodnějšího, dobrého pastýře, kterej může chodit po všech božích stezkách,“ zapitvořil se. „A ten, na kterýho zbyla tvrdá síla, ten bude sedět na rodné hroudě, navždy k ní připoutanej jako nějakej pitomej Prométheus. Ale i těchhle okovů se brzo zbavím. Bratře,“ dodal ironicky.

„Zvláštní, že mluvíš zrovna o okovech,“ řekl Hurley tiše.

Černý se uchechtl. „Okovy jsou zajímavá věc. Většina lidí se jich nikdy nezbaví, pokud je jednou má delší dobu na sobě. Můžeš je setřást z těla, ale nedostaneš je z mysli. Jakmile si na ně zvykneš, už se z nich nedostaneš. Jen jdeš z jedněch do druhých.“

„Teď jsi řekl, že je brzy setřeseš.“

„Taky že ano. Teď jsem ale nemluvil o sobě, víš?“

Hurley znovu klidně kývl. „To by stačilo. Kde je?“

Ten, který kdysi býval jeho bratrem, mu věnoval pobavený pohled, jako by se ptal, jestli to Hurley myslí vážně.

„Kde je?“

Černý se rozesmál naplno. „Ty si vážně myslíš, že ti jen tak řeknu, kde ho máš hledat? Nechtěl bys náhodou, abych ti ho přinesl a odnesl k vám do jižního tábora? Najdi si ho sám, zachránče. Hledej a snaž se. Vezmi si ho, Hugo, já už jsem si s ním svoje užil. Odtáhni si ho do toho svýho jižního lazaretu,“ ušklíbl se. „A jen abys věděl, já jsem pravidla neporušil,“ dodal s důrazem na slovo Já, jako by Hurleymu vyčítal, že on je porušil. „Neprolomil jsem tvou ochranu, Hugo. Pořád žije. Pokud se to ten stav, ve kterým je, teda takhle dá nazvat.“

Hurley cítil, jak se v jeho protějšku sbírá odporný koktejl emocí. To za Jackovou tváří se rozpomínalo na nedávno sledované utrpení, strach a bolest, užívalo si tu vzpomínku a aby ji ještě víc posílilo, začalo to opět vytahovat z nitra Ostrova proudy temné energie – ty, které byly oddělené od světlé, která teď proudila pásmem, a proto se mu s nimi teď pracovalo lépe než kdy předtím. Po zásahu, který musel udělat Walt, teď Černý mohl mnohem snáze čerpat z hlubin Ostrova temnou energii a pracovat s ní. A přesně to teď dělal.

Hurley zavřel oči a počkal, až se Černý nasytí a s energetickým manévrem skončí. Když oči znovu otevřel, byl proti němu obrovský černý oblak. Větší, než kdy předtím – energie, kterou načerpal, ho posílila a zvětšila.

„Jdi domů,“ zavrtěl Hurley zhnuseně hlavou. „Kate a Claire na tebe čekají. Máš někoho, kdo s tebou chce, nebo aspoň dokáže být. Nakrmil ses. Tak co ještě chceš?“

Černý oblak nezareagoval. Ještě nějakou dobu se proti němu vyčkávavě tyčil, pak zakroužil a zmizel v džungli.

Hurley se pomalu vydal dál. Nejprve šel znovu nazdařbůh a dával prostor intuici. Richarda stále necítil. Po půlhodině pomalého pochodu se zastavil. Při přestávce se mu znovu vybavil rozhovor s Černým.

A pak najednou Hurley pochopil všecko.

* * *

Rozběhl se temnoucí džunglí směrem k jihu. A už se nesnažil zaměřit na energii svoji, světlou, ale naopak na tu temnou. Na tu, kterou Černý zamaskoval Richardovu ochranu.

Když se přiřítil k obrovskému temnému stínu, který se rýsoval v porostu, na chvíli se zastavil. Všude bylo ticho. Hurley ale věděl, že je na správném místě. To proto Černý mluvil o okovech – o místě, kde skončila otrokářská loď s ubožáky, kteří v okovech nakonec zemřeli.

Místo bylo prosyceno ponurou atmosférou a Hurley cítil, jak ze země vyvěrají neviditelné, četné silné proudy temné energie. Byli relativně blízko pásma – a tak si Černý mohl snadno vytvořit velice silné energetické vývěry. V okolí vraku Black Rock tak učinil velmi hojně. Bylo to pro něj výhodné ve vícero ohledech: mohl zde pohodlně čerpat energii a sílit, zároveň tím vrak chránil od náhodného nalezení někým jiným, protože lidé se místům s vývěry energie podvědomě vyhýbali a pokud by se jim to nepovedlo, hrozily jim vedlejší účinky… a za třetí pobyt uprostřed silných vývěrů musel být mučivý pro nešťastníka, který byl uvěznen uvnitř. A za čtvrté, síla nešťastníkovy energetické ochrany udělené Hurleym přes okolní vývěry energie o opačné polaritě prostě nemohla být detekovatelná.

„Richarde!“ vykřikl Hurley.

Odpověděla mu jen ozvěna zevnitř lodi.

Hurley rychle obešel bok vraku a našel největší díru. Ani nezažehnul louč, viděl dost i bez ní.

Když vůdce Druhých uviděl, zaplavila ho nekonečná lítost. Vrhl se k němu. Richard byl stále naživu, ale byl v hlubokém bezvědomí a vůbec nereagoval.

„Ne,“ šeptal Hurley, když ho odvazoval ze řetězů. „Ne, ne. Richarde, kámo, promiň, promiň mi to,“ opakoval v hrůze. Mohl si stále opakovat, že Richard žije, že nemůže zemřít, ale nefungovalo to, strach o přítele teď byl silnější.

Bezvládné tělo se sesunulo na zem. Na kratičkou děsivou chvíli si Hurley uvědomil, že Richard konečně skončil stejně jako kdysi jeho souputníci – i oni se nakonec ocitli zhrouceni na zemi, i když až poté, co si je vzala smrt a jejich těla z okovů osvobodil až rozklad.

Hurley Richarda odtáhl k boku lodi a pokusil se ho uložit do alespoň trochu pohodlné polohy. Masíroval mu paže, na nichž doteď visel a které i v tom nočním šeru měly podivně mrtvou barvu. Do Hurleyho se zakusoval čím dál větší strach, jestli nepřišel pozdě. Jeho ochrana sice nenechala Richarda zemřít, ale proti poškození těla ho ubránit nedokázala. A Richard podle všeho několik dní visel na spoutaných rukou. Hurley neměl lékařské vzdělání, ale dovedl si představit, že taková poloha a zátěž může způsobit strašlivé škody.

Rozhodl se. Věděl, že to, co se chystá udělat, bude obrovsky náročné i pro něj, i přes veškerý doping z ostrovních energetických zdrojů, ale zároveň věděl, že to je to jediné, co může pro Richarda zkusit udělat. Nemohl jít pro pomoc, neboť tušil, že by se sem Černý vrátil a způsobil by Richardovi další příšerné hodiny. A nemohl nikoho přivolat, protože pásmo většinu pokusů o kontakt rušilo. A i kdyby se mu povedlo spojit s Waltem, nemohl nikoho ze svých lidí vylákat na cestu do severního území. Černý by si je během cesty našel. Už dřív dal jasně najevo, že v hloubi severního teritoria toleruje volný pohyb pouze u Hurleyho, jinak ne.

Zůstali ve vraku Black Rock do rána. Richard se potácel mezi bezvědomím těžkým a lehčím, kdy blouznil a mluvil k přeludům, které ho sužovaly. To pak reagoval i na Hurleyho podněty, i když nikdy neotevřel oči, nemluvil s ním a očividně neměl tušení, kde je a kdo je u něj. Hurley do něj vpravil všechnu vodu, kterou měl. Pak už věděl, že musí vyrazit.

„Vydrž, Richarde. Bude to dobrý, kámo, jen vydrž,“ mumlal k bezvládnému příteli, když si ho s funěním přehazoval přes rameno a potácel se od vraku směrem na seevrozápad.

Čekala ho mnohahodinová náročná cesta. Hurley se sotva vlekl, často Richarda skládal do nízkého porostu, doplňoval vodu, dával mu pít a sám odpočíval, ale vždycky se zase zvedl a těžce pokračoval.

Večer se Strážce i s bezvědomým dovlekli tam, kam mířili. Hurley Richarda naposled nechal sklouznout z ramene, pak ho vzal do náruče a opatrně s ním vkročil do trosek Chrámu.

Chvíli trvalo, než se zorientoval a našel to, co hledal. Bazének byl rozbořený a zasypaný troskami, ale voda stále vyvěrala.

Hurley Richarda položil na okraj toho, co nyní spíše připomínalo malou tůňku uprostřed hromady starých zdí, a pak mu svlékl košili. Když viděl jeho ztýrané tělo plné zaschlé krve, podlitin a otevřených, hnisajících ran, draly se mu do očí slzy lítosti i hněvu. Věděl, že se nemůže pomstít přímo původci vší té hrůzy, a pomstít se na Černého lidech nepřipadalo v úvahu. Za prvé je měl rád, za druhé se odmítal snížit na protivníkovu úroveň. A tak jen polykal horké slzy, vkročil do tůňky a opatrně, aby ho ještě víc nezranil na ostrých rozbořených kamenech, stáhl Richardovo tělo do vody. Držel ho v podpaží tak, aby se jeho trup a paže co nejvíc koupaly v uzdravující vodě, která už tolikrát dokázala zvrátit i jiná těžká zranění.

Koupal Richarda s přestávkami takhle celou noc a pozoroval, jak jeho bezvědomí pomalu ustupuje. Nad ránem zraněný poprvé otevřel oči.

„In caelis,“ zašeptal zmateně Richard.

„Richarde, kámo,“ usmál se na něj s úlevou Hurley.

Richard se pokusil zvednout hlavu z Hurleyho prázdného batohu, kterým ho Strážce podložil, a snažil se rozhlédnout. Dál zmateně opakoval svá úvodní slova, ale pak přešel do angličtiny. „In caelis. Na nebesích.“

Hurley ho jemně, ale silně za ramena přitlačil k zemi. „Pst. Zůstaň hezky ležet, jo? Odpočívej. Všecko je dobrý.“

Richard poslechl, ale dál bloudil očima a snažil se pochopit, co se stalo. „Musel jsem zemřít. Ale to přece… Jak dlouho? Kde to jsem?“

„Neumřels, Richarde. Jsme v Chrámu. Bude to dobrý, kámo. Byls mimo asi několik dní, ale dostaneš se z toho.“

„Co dělá radiace?“ probudil se ve vůdci Druhých náhle pocit povinnosti. Oči se mu rozšířily a znovu se pokusil se zvednout.

„O tu se teď nestarej, kámo,“ snažil se ho uklidnit Strážce. „Na jihu to vypadalo klidně. Eloise to hlídá. Nehorší se to. Teď se ničím nezatěžuj a jen lež.“

Richard jako by však nemohl přestat. „Desmond,“ vzpomněl si na další věc. „Desmond a jeho syn. Oni… mají spolu nějaké propojení. Nějak komunikují. On to zjistil a myslel si, že jsem to udělal já. To proto…“

Hurley ho poplácal po rameni. „Nech to teď být, chlape. Odpočívej. Myslím to vážně. Byls hodně daleko. Byls před zamčenou bránou. Kdyby pro tebe nebyla zamknutá, už jsi dávno na druhým břehu. Tak se teď ničím nezalamuj a fakt odpočívej, kámo.“

Richard vysíleně zavřel oči. „In caelis,“ zašeptal znovu. Ve chvílích na hranici vyčerpání i on přecházel do latiny, která se mu za dlouhé desítky let s Druhými stala druhou mateřštinou.

Když začal odříkávat děkovnou modlitbu, povedlo se mu po chvíli úsilí sepnout ruce na prsou. Hurley si s obrovskou úlevou uvědomil, že Richard své ruce cítí a může s nimi pohybovat. V tu chvíli polevil vztek na Černého, u něhož konečně Hurley pochopil, proč udělal, co udělal, a naopak ho zaplavila ho vlna vděčnosti a on se k Richardovi přidal ve svém rodném jazyce. Latina a španělština se prolínaly a nesly se k rannímu jasnícímu se nebi.

* * *

Zůstali v Chrámu ještě den a noc, dokud Richard nenabyl trochu sil. Hurley mu nosil jídlo a pití, i když zesláblý vůdce jedl jen velmi málo, jeho tělo po několikadenním nuceném půstu nebylo na potravu připraveno. Ale koupele v chrámové vodě mu dál pomáhaly.

Hurleymu však bylo jasné, že cestu zpátky na jih Richard nezvládne. S pomocí a za Hurleyho podpírání se mu povedlo pomalu dojít k přístavišti Druhých, ale to bylo vše. „Tak už vím, jaké by to bylo zestárnout,“ vydechl Richard, když mu Hurley po několikahodinové pomalé, vysilující cestě pomáhal posadit se na zem v cíli v Pala Ferry. Rozhlédl se po oceánu. Oči se mu zaleskly. „Byl jsem si jistý, že tohle už nikdy neuvidím.“

Hurley ho nechal sedět u přístavního mola a pustil se do průzkumu okolí. Po chvíli našel to, co hledal, a dal se do práce. Za pár hodin měl z rozbitých prken z mola, přístřešku a ze zbytků provazů, které se na mole nacházely, smontováno provizorní plavidlo.

Richard ho pozoroval s unaveným zájmem. „Je to to, co si myslím?“

„Jo,“ přikývl Hurley. „Mělo by to unést nás oba. Pojeďme domů, Richarde.“

923 - Šílenství

„Jime! Milesi! Franku! Pojďte sem rychle, prosím!“

Bytem v San Fernandu se rozezněl Danielův křik. Zabralo to. Ve vedlejším pookoji se ozval dupot a nadávání a vzápětí se ve dveřích objevila Sawyerova rozcuchaná hlava. „Co šílíš, vědátore? Máme přece ještě čas…“

Při pohledu na ztuhlého a výhružně pokřikujícího Desmonda a bledého Daniela zmlkl. Zareagoval rychle. „Dělej, Milesi,“ zařval na svého parťáka, který se rozespale štrachal z vedlejších dveří.

„Co se děje, Danny?“

„Je mimo. Něco s ním zase je,“ vypravil ze sebe fyzik.

Sawyer přiskočil k veliteli a zasykl na jeho Daniela: „Zkoušels ho probudit?“

„Nejde to.“ Daniel stál u svého psacího stolu a odtahoval se, jako by se nepříčetného bratra bál. Vzhledem k tomu, že od něj nedávno schytal fyzickou inzultaci, se mu Sawyer ani příliš nedivil.

Do pokoje se vřítil i Miles. Jednou sjel celou situaci pohledem a pochopil. „Dělej, Jime, přidržíme ho. Vypadá dost…“

Oba bývalí bezpečáci se k veliteli vrhli a popadli ho za paže. Nebránil se. Dál ze sebe vyplivoval slova plná vzteku a agrese, ale nesnažil se parťákům vymanit.

Do dveří nakoukl i Frank. „Co to tady vyvádíte?“

„Zavolej Chris, Franku,“ zakřičel na něj Daniel. „Hned. Chci vědět, jestli je v pořádku. Panebože, ať je…“

„Provedu,“ odpověděl klidně pilot, několika skoky zmizel ve svém pokoji a vrátil se s mobilem. Už ho měl u ucha a za malý moment už mluvil. „Dobrý ráno, Chris. Vzbudil jsem tě? Ne, na nic se teď neptej. Řekni mi, jseš v pohodě? Nestalo se u tebe nic?“

Kývl na Daniela a ukázal zdvižený palec. Dívka reagovala okamžitě, příčetně a absolutně nic jí nebylo, kromě toho, že ji ranní telefonát probudil a dost vylekal. Frank se s ní rozloučil a slíbil, že se jí za pár chvil ozvou a vše jí vysvětlí.

Desmondův vztek najednou ochabl a on zmlkl. Daniel se k němu opatrně přiblížil. Bratrovi se začaly opět přivírat oči, do té doby zuřivě vytřeštěné, a Sawyer s Milesem ucítili, jak mu povoluje celé tělo. „Položte ho,“ instruoval je tiše Daniel.

Pak na bratra začal mluvit.

Desmond se s trhnutím probral. Chvíli byl naprosto zmatený. „Co… co se to…“ Rychle se posadil a rozhlédl se po pokoji. Uviděl napjaté a vážné tváře čtyř parťáků. Pak ze sebe vypravil: „Co jsem udělal?“

Nikdo mu neodpověděl. Přitiskl si dlaně k očím v zoufalém gestu. Pak, pomalu a jako by se bál, co uvidí, je oddálil a začal si je prohlížet.

* * *

Zkoumal své ruce hodně dlouho. Pohled na ně ho patrně trochu uklidnil, protože pak konečně začal být schopen vypovědět, co se mu zdálo. Hlas se mu třásl, když líčil, jak mlátil Richarda až do bezvědomí. „Bylo to tak strašně živý,“ vrtěl hlavou. „Já… nechápu, proč se mi to zdálo. A proč zrovna Richard. Vždyť on mi pomohl, ne?“

Daniel jen očima přisvědčil. „Desi, tys byl mimo. To nebyl normální sen.“

„Nebyl jsem to já,“ šeptl Desmond.

„Cože?“

„Ten, kdo ho mlátil… to jsem nebyl já. Nebyl.“ Desmond se vsedě opřel o zeď vedle postele a zahleděl se do prázdna. Stále před sebou viděl tu hrůzu, ten strach v Richardových očích, tu marnou snahu ubránit se bolesti. A cítil zuřivost smísenou s potěšením, které cítil on… ne, ten druhý.

„To jsem nebyl já,“ zopakoval naposled. „Nikdy bych…“

Pak mu znovu sjel pohled na Daniela, který měl stále na rtu malou náplast, a on se složil na polštář.

* * *

Když se Desmond konečně vzpamatoval, dopřál si dlouhou sprchu, jako by ze sebe chtěl odplavit všecky zbytky odporného prožitku, a pak se připotácel do obýváku ke snídani. Dal si jen černou kávu.

„Dane,“ kývl na bratra. Daniel si k němu přisedl. Svíral v rukou šedivý zápisník a doteď do něj cosi horečně škrábal a kreslil.

„To byl zase ten záchvat, že?“

„Nejspíš ano,“ souhlasil váhavě bratr.

„Jak to? Jak to, že se to zase stalo? Říkals, že mi ty věci, co jsme dovezli z lodi, pomůžou,“ šeptl Desmond vyčítavě.

„Dej mi prosím chvíli. Snažím se nějak si to utřídit. Nedokážu ti to říct hned teď.“

Frankovi znovu zazvonil mobil. Byla to Chris. Pilot si znovu nechal potvrdit, že ona měla noc klidnou a nic zvláštního se jí nezdálo ani nestalo. Pak jí opatrně popsal, co se stalo Desmondovi. Dívka zareagovala okamžitě. „Mám přijet?“ navrhla. Frank její dotaz zopakoval.

„Ne!“ zařval Daniel. „V žádném případě. Ať dnes nikam nejezdí. Řekni jí, že přijedeme my k ní.“  

Vyrazili hned po rychlé snídani, všech pět se jich složilo do outlanderu a vydali se na cestu.

* * *

O dvě hodiny později už je dívka vítala ve svém příbytku. Rozesadili se v obýváku jako za starých časů, ale nálada byla mnohem ponuřejší.

„Doufal jsem, že se znova takhle sejdem za lepších okolností,“ prohlásil Desmond. „Ale… je to, jak to je.“

„Jak ti je?“ zeptala se soucitně Chris. Dobře si pamatovala, jak mizerně jí bylo ještě následující den po jejím prožitku.

Desmond jen pokrčil rameny. „To už je jedno. Musíme konečně zjistit, o co tady šlo. Musíme. Dane, víš už něco dalšího?“

Jeho bratr zvedl oči od zápisníku. „Pravděpodobně se jednalo o podobný stav, jaký jsi zažil před koncem loňského roku. Jenže nyní to bylo výrazně silnější.“

„Tehdy jsem si po probuzení nic nepamatoval,“ souhlasil velitel.

„Tehdy jsem tě vzbudil až nějakou dobu poté, co to odeznělo. Možná to další spánek nějak přemaže. Ale tehdy jsi taky mluvil ze spaní. Vypadalo to hodně podobně. Dokonce si myslím, že… že jsi mluvil z pozice stejné osoby.“

„Myslíš, že ten, kdo zbil Richarda, je ta osoba, co to udělala Waltovi?“ vstoupila do hovoru Chris.

„Možná. Chris, ty si z té své epizody něco pamatuješ. Cos tehdy viděla?“

Dívka se rozpačitě protáhla. „Byla jsem… Jako bych byla Walt. Věděla jsem, že jsem on. Běhal po džungli a snažil se před něčím utéct. Měla jsem pocit… myslím, že to byla ta černá věc, co se mi o ní zdávalo už předtím. Honila ho a někde v dálce ječelo malý dítě. Pak… jsem, teda Walt, pak zaběhl do toho pásu, či co to je, ozval se nesrozumitelnej šepot a pak to po hrozně dlouhý době skončilo.“

„Nutilo tě to mluvit. Stejně jako Desmonda. Ten tehdy říkal něco… že mu někdo neuteče. Přesně si to nepamatuju, byl jsem v taky ve stresu,“ dodal omluvně Daniel. „Ale to, jak Desmond mluvil ze spaní, to hodně připomínalo dnešní záchvat.“

„Myslíš, že to je to samý?“

„Řekl bych, že ano.“ Daniel otevřel svůj zápisník. „Pokusil jsem se zachytit všecky epizody, které jsme zatím sledovali. Ve dvou se to stalo zároveň vám oběma. Konec roku a Yuba.“

„Ve třech,“ opravila ho Chris.

„Co?“

„Ve třech případech. Jednou jsme se srazili v obýváku, když nás oba probudily noční můry. Bylo to tehdy, jak jsi byl nemocnej, Dane. Ale tehdy to byly normální sny, jen dost nepříjemný.“

Desmond kývl. „To je pravda. Tenkrát se mi zdálo, jak přede mnou utíká ten… Walt.“

„A já jsem v tom snu byla Walt. Viděla jsem tu černou věc. A tys viděl… pohledem té černé věci.“

* * *

„Dobře. Máme tedy tři epizody společné, a k tomu několik Desmondových samostatných, je to tak?“ Daniel si to nechal odsouhlasit a pokračoval. „A teď tedy to podstatné. Původně jsem si myslel, že všecky tyhle epizody nějak souvisejí s energetickými anomáliemi. Vzpomínáte si, že ráno po té noci před koncem roku nám Hicks z univerzity hlásil začátek další anomálie, že? A stejně tak jsme zachytili anomálii u Yuby.“

Skupina ho zaujatě pozorovala.

„Jenže teď se nic takového nestalo.“

„Víš to jistě?“ zeptal se Desmond.

„Ano,“ odvětil pevně Daniel. „Hicks se neozval, ne? A Desmonde, já už dva dny a dvě noci dělám kontinuální měření v našem bytě. Neřekl jsem vám o tom. Ty měřiče průsaků tam byly, stály na mém pracovním stole, pár metrů od tvé postele… a ani jednou se neozvaly. Záření tam tentokrát neprosakovalo.“

„Když jsme byli v tom průsaku v Sierra Nevadě, bylo to jiný,“ řekl tiše Desmond. „Tam v tom nebyl ten… ten černej magor. Tam jsem jen viděl něco, co se nestalo.“

„Já tam viděla skrz Walta,“ namítla Chris.

„Tehdy jsi to neříkala,“ skočil do hovoru Sawyer. „Tehdy jsi řekla, žes viděla klečet chlapa na silnici. Ne že jsi viděla Waltovejma očima.“

Dívka znejistěla.

„Jim má pravdu, Chris. Tohle ti napsal Walt až později a ty sis to spojila. V první chvíli jsi o tom nemluvila,“ doplnil Frank.

„Je normální, že tenhle druh vzpomínek je nejasný a do jisté míry popletený. Patří to k věci,“ řekl uklidňujícím tónem Daniel.  Znovu se zahleděl do zápisníku. „Mám pocit, že to konečně začínám chápat. Celou dobu jsem si myslel, že tohle všecko je jeden druh epizod, jenom o různé intenzitě. Ale teď… připadne mi to, jako by to byly dva odlišné modely.“

„Jeden s anomálií a druhej bez ní,“ pochopil Frank.

„Přesně tak,“ souhlasil fyzik. „Jeden typ epizod je vyvolán vlivem prostředí, druhý je iniciován… z druhé strany. Iniciovaná epizoda může souviset s pobytem v exponované oblasti, ale nemusí. Klíčová je schopnost jedince navázat spojení. Víme, že Walt umí komunikovat na dálku a on sám nám později sdělil, že se během té kritické noci na Chris nevědomky napojil a přenášel na ni, co sám viděl.“

„A pak mi napsal, že v tý Yubě jsem něco podobnýho udělala já jemu,“ doplnila Chris.

„Ano. Všechny ty případy mají společné to, že je iniciuje někdo, kdo je buď výrazně nadán určitými schopnostmi, nebo aktuálně prožívá velice silný stres a má už s podobným kontaktem nějaké dřívější zkušenosti. Ale vždy se napojují ty samé osoby. Chris a Walt. Desmond a…“

„Ten šílenec,“ hlesl Desmond.

„Znal ses s ním,“ řekl suše Sawyer, jako by to všechno vysvětlovalo. „Znal ses jak s tím šílencem, co skáče z jednoho nositele na druhýho, tak s jeho aktuálním nositelem, s Jackem.“

„Jack ti zachránil život, když jsme se dostávali z Ostrova,“ vzpomněl si Frank. „Málem ses utopil.“

„Dává to smysl,“ přemítal nahlas Daniel. „To napojení je velice silné. A navíc… panebože!“ Sáhl po dalším zápisníku a začal jím horečně listovat.

„Co je, Dane?“

„Desmonde, tys měl sny, v nichž byl Jack, ještě dřív. Mluvils tehdy o Charliem. Když Chris měla tu svou vizi, slyšela v dálce jekot malého dítěte. Tys o díteti mluvil dnes ráno. Když jsi křičel všecky ty šílenosti, byly tam i zmínky o „tom děcku“ a o Desmondovi. Není to náhoda, brácho. Ten šílenec, jak mu říkáš, v každém spojení zapojuje tvého syna. Má ho u sebe. On ho…“

„Používá ho jako návnadu,“ dořekla pomalu Chris. „Už jednou jsem o tomhle přemýšlela. V těch našich snech jsou návnady, co nás lákaj na to místo. Charlie pro Dese a Walt pro mě. Někdo, koho známe, koho máme potřebu chránit a na kom nám záleží.“

* * *

Daniel se zamyslel. „Nebo Charlie funguje jako určité přemostění mezi ním a Desmondem. Brácho, ty sis před pár dny přinesl věc, která tě právě s Charliem spojuje. Je možné, že tím to spojení ještě zesílilo.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se unaveně Desmond. „Znamená to, že zase budu vyřazenej z akcí?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne, na to už není čas. A myslím, že to není třeba. Tyhle stavy, které u tebe souvisejí s Charliem a s jeho únoscem, jsou sice obrovsky nepříjemné a stresující, ale nepředstavují bezprostřední ohrožení. Desmonde, nic ti není, nebolí tě hlava, neteče ti krev z nosu, nejsi extrémně dezorientovaný. Nebezpečné jsou ty stavy, které jsou vyvolány vlivem prostředí a záření zvenčí. A na to by ti, pokud se nepletu, měl pomoci konstantoid.“

„To je ta Charlieho hračka. Teď jsi ale řek, že to může posilovat spojení s tím šílencem,“ namítl Desmond.

„Bohužel,“ pokrčil rameny Daniel. „Nevím to jistě, samozřejmě. Ale… může to tak být. Je to jako lék, který má nepříjemné vedlejší účinky. Zachrání tě před smrtelnou nemocí, ale způsobuje ti průběžné nepříjemnosti.“

Desmond si povzdychl a vyčerpaně zavřel oči.

Do hovoru vstoupil Sawyer. „Nejsem si jistej, Danny, že ten jeho dnešní stav můžeš nazvat jako nepříjemnost. Scotty byl rozzuřenej jako roj včel, kterejm někdo hrábl do úlu. Teda, rozzuřenej byl asi ten hajzl, co se na něj napojil… ale ani Scotty v tu chvíli nepůsobil moc uklidňujícím dojmem.“

„Já vím,“ přiznal Daniel. Vzpomněl si na ten pocit plíživé a pak konkrétní hrůzy, když mu začalo docházet, že skrz bratra mluví něco šíleného.

„Snažil jsem se…“ Desmond zatřásl hlavou. „Snažil jsem se Richarda umlátit. Bylo to šílený.“

„Tos nebyl ty, Desi,“ odvětil pevně Daniel.

„Proč to ten cvok dělá? Říkali jste, že to kdysi býval doktor, zachránce a vůdce,“ hlesla slabě dívka.

Konečně se ozval také Miles. „Někdo jinej by o něm řekl, že je posedlej. Posedlej temnou mocí.“

„Doslova temnou,“ zavrčel Sawyer.

Daniel si pohrával s propiskou. „Dělá to ta energie. To je naprosto jednoznačné. Říkala to i moje matka jako fakt, který je na Ostrově známý, ověřený a musí se s ním počítat. Z Ostrova pramení energie a ta se za určitých okolností může separovat na dva póly, řekněmě kladný a záporný. A intenzivní vystavení každému z pólů má vliv na živé organismy. Všechno nasvědčuje tomu, že to tak opravdu je.“

„Že někomu hrábne z ozáření?“

Vědec sebou trošku trhl, když slyšel to slovo. Hned ale pokračoval ve vysvětlování. „To se ale děje běžně, Jime. Ne přímo že hrábne, jak říkáš, ale že to má vliv. Různá vlnění mají vliv na živé organismy. Určité magnetické frekvence umí hojit tkáně. Určité zvukové vlny tě umí rozzuřit k nepříčetnosti nebo naopak uklidnit a uspat. Světlo může mít léčivé účinky. Jaderné záření způsobuje rozpad tkání nebo dlouhodobé mutace. Myslím si, že se tady setkáváníme s něčím podobným, jen dosud neprozkoumaným. Energie se tam rozkládá na víc složek a jedna z nich způsobuje extrémně agresivní chování.“

„Mluvila o tom ta Francouzka na Ostrově,“ zavzpomínal Sawyer. „Mluvila o nějaký nemoci. Nemusela myslet nemocný tělo, ale nemocnou hlavu.“

„Doufám, že se tohle neděje i na dalších místech, kam pojedem. Pokud tam bude ze země tryskat něco, co z lidí dělá šílence, zní to dost hrozně,“ poznamenala dívka.

 „Musíme být opatrní,“ řekl Daniel.

„To kurva musíme,“ potvrdil Sawyer a pak řekl to, co se dosud nikomu nechtělo vyslovit natvrdo. „Ono nejde jen o to, že to z lidí dělá šílence. Jack je mrtvej. Ono to z mrtvejch dělá zombíky, jestli jste si nevšimli, vážení.“  

* * *

„Co bude dál?“ zeptal se Desmond. Najednou nevelel, ale ptal se, co dál. Jako by teď sám nevěděl.

„Navrhuji pokračovat podle plánu,“ řekl odhodlaně Daniel. „Nemáme na co čekat. Na Ostrově se něco děje a my bychom to měli začít rozklíčovávat při ostrých výzkumech. Jinak…“ Odmlčel se a odkašlal si. „Myslím, že většina z nás tam má někoho, kvůli komu mu stojí za to sebou hodit.“

Sawyer se podíval na Desmonda. Velitel mu pevný pohled vrátil.

Daniel pokračoval. Došlo na plánování terénních výzkumů, a tak se ujal dočasného vedení. „Já jsem v podstatě dokončil měření v Altadeně. Přístroje jsou vyladěné a fungují, jak mají. Za sebe můžu říct, že můžeme vyrazit do Yuby. Klidně hned zítra.“

„Zítra je víkend,“ namítl Sawyer. „Pokud budeme brzy odjíždět, chci ještě dva dny volna.“

„Klidně,“ kývl Desmond. „A nedořešili jsme ještě tu věc s letadlem. Chci to vidět.“

„No jo,“ ožila dívka. „Chtěla bych ho vidět taky.“

Frank kývl. „Beru si to na sebe. Zavolám tomu chlapovi a dohodnu si s ním ještě jednu prohlídku na zítřek nebo pozítří. Zajedeme tam.“

„Milesi, dáš mi s sebou zálohu,“ řekl Desmond klidně. „Frank a Dan mají pravdu. Nemůžeme už ztrácet čas tím, že se budeme plácat někde na cestách.“

Odmlčel se a pak zase pokračoval. „Dobře, takže rozhodneme o letadle a pak vyrazíme. Kdy?“

Daniel se ošil. „No… vím, že jsem mluvil o dvou cestách. Jenže už jsme v takovém časovém skluzu, že by asi bylo nejlepší jet tam na jeden dlouhý výjezd. Jinak zase ztratíme dva dny přejezdy. Jeli bychom jeden den, pak bychom tam den pobyli, den jeli zpátky, den byli tady a pak zase nazpět. A já zcela nezbytně potřebuju být v neděli za týden.“

„Sbohem, volnej víkende,“ zadeklamoval Sawyer. „Doufám, že dostanem náhradní volno, Scotty.“

„Cokoliv,“ mávl rukou Desmond.

„Dobře. Kdy teda vyrazíme? Zarezervuju ubytování,“ přihlásila se Chris. „A kde? Asi bude lepší Oroville, že? Je to blíž těm místům.“

„Ano, ano,“ souhlasil roztržitě Daniel. „Navrhoval bych vyrazit v pondělí odpoledne. Na večer tam přijedeme, ubytujeme se a od úterka můžeme začít s prací v terénu. Počítám, že se zdržíme minimálně týden.“

„Můžu?“ vstoupila do jeho výkladu opět dívka. „Když tam budeme a budu mít pár volných dní, zajedu za tím starým policajtem. Žije někde nedaleko. O víkendu mu zavolám a dohodnu se s ním.“

„Třeba ti poví i o nějakých dalších případech,“ poznamenal Frank. „Rozhodli jsme se ignorovat extrémně agresivní zločiny, ale možná to byl unáhlenej krok. Po tom, co jsme viděli ráno, není o čem diskutovat. Mohlo se stát, že tam podobných událostí bylo víc.“

„Dobře,“ souhlasil Desmond. „Dane, pokračuj. Jak přesně to bude probíhat?“

„Po příjezdu zaměříme základní průnikové lokality. Nějaký odhad už mám z minula, ale chci to ověřit znova. Při té příležitosti také otestujeme funkčnost vašich konstantoidů,“ podíval se na Desmonda a Chris. Dívce podvědomě sjela ruka k pletené hračce, kterou měla na malé karabince na poutku džín. „A Pokud bude vše v pořádku, dáme se do měření a budeme čekat na čtyřiadvacátého.“

„Co myslíš, že se stane, Danny?“ zeptal se Sawyer. „Kdyby tady dneska byla lepší nálada, zeptal bych se, co budeme dělat, až ze země vyletí černej oblak a jednoho z nás vezme s sebou do horoucích pekel, jako se to tehdy stalo jednomu z těch kluků, ale dneska se to tak nějak nehodí. Takže jsem vlastně nic neřek.“

Na jeho pokus o vtip skutečně nikdo nezareagoval. Po tom, co dnes zažili, to příliš k smíchu nebylo.

„Nevím,“ pokrčil rameny Daniel. „Nevím. Předpokládám, že tam dál budou světelné úkazy a anomálie, které jsme pozorovali minule. Ale víc… netuším. Možné spektrum doprovodných jevů je dost široké. A nebo se to nechová tak, jak předpokládáme, a všecko bude úplně jinak. Nedovedu to odhadnout.“

Zadívali se na sebe.

„Ještě někdo něco?“ zeptal se Desmond.

Daniel se opět váhavě ujal slova. Na rozdíl od předchozího předestření plánu teď působil trochu nejistě. „Ještě je tu jedna věc. Několik nocí tam budu chtít přespat.“

„Jako tam venku?“ nevěřil svým uším Desmond. Tys taky zešílel, ne? chtělo se mu zeptat, ale neřekl to.

Jeho bratr přikývl. „Ano. Chci měřit kontinuálně. Ty přístroje sice mají určitou paměť, ale nevím, jak to tam bude fungovat, vzpomeňte si na ty vybité baterie. Několik nocí chci zůstat v terénu a sledovat přístroje. Koupím si nějaké vybavení na táboření a nebude to tak zlé.“

„Bude to zlý,“ namítla vážně Chris s pohledem upřeným na Daniela. „Je únor a jsou to vysoký hory, Dane. Je to divočina. Sníh, mrazy a…“

„Pořídím si zimní vybavení. Už jsme tam byli, takže vím, jak to tam vypadá a co čekat.“

Ostatní se na něj zadívali, jako by blouznil.

„Tak jo, no,“ pokrčil po chvíli váhání rameny Sawyer. „Jdu do toho s tebou, Danny, sám sis o to řekl. Scullyová, tys to před chvílí nedořekla, ale asi jsi myslela na divokou zvěř, co?“

Chris vážně přikývla.

„Vezmu si s sebou zbraň,“ namítl Daniel. „Není potřeba, aby tam se mnou vyrážel někdo další.“

„Jdu s tebou,“ zopakoval klidně Sawyer a podíval se na Desmonda. „Veliteli, dej mu to jako rozkaz. Danny si s sebou sice může vzít všechny naše pistole, ale jediný, čeho dosáhne, když ho v noci vyleká splašená veverka, je to, že si nedopatřením prostřelí v lepším případě nohu, v horším hlavu. Jdu s ním.“

„Jim má pravdu, Dane. Sám tam nepůjdeš. Jde s tebou.“

Daniel na bratra upřel pohled. To nemyslíš vážně, říkaly jeho oči.

„Jde s tebou,“ zopakoval Desmond. „To je rozkaz.“

* * *

„Ještě je tu jedna věc,“ řekl Daniel, když se dohodli na všech podrobnostech výjezdu do Yuby. „Ty dnešní události na Ostrově. Chris, napíšeme jim zprávu. Potřebuju vědět, co se tam stalo.“

Desmond se bezděčně znovu podíval na klouby svých rukou, jako by na nich opět hledal nepřítomnou krev.

„Jasně,“ přikývla dívka a podala mu tablet. Vědec se ujal zařízení a sepsal celkem dlouhý vzkaz. Neptal se přímo na Richarda, ale zajímal se o celkovou situaci na Ostrově – o to, jak se jednotliví aktéři cítí, co naměřili, co běžného či neobvyklého se tam děje. Pak tablet vrátil dívce. „Chris, jakmile přijde odpověď, dej mi prosím vědět. Je to extrémně důležité.“

„Jako vždycky,“ souhlasila dívka. „Hned se ti ozvu.“

Pak se zamyslela. „Napadá mě teda jedna věc. Jakmile odjedeme do Yuby, budeme minimálně týden bez komunikace s Ostrovem. Jak moc velkej problém to v téhle situaci je?“

Desmond se nespokojeně ošil. „To se mi moc nelíbí. Nemůžeš to vzít s sebou?“

Chris si povzdechla. „Spíš ne, Desi. Walt si výslovně vyžádal, ať to nechávám ležet stále na tom samém místě. Vypadá to, že se může napojit na místa a lidi, která zná. Jinak s tím může mít problém.“

„Neriskoval bych ztrátu spojení,“ řekl tiše Daniel. „Nechme to raději tady.“

„Chcete se v týhle situaci na týden odříznout od zpráv z Ostrova?“ zaprotestoval velitel.

„A k čemu nám bude vědět, co se stalo, když stejně nemůžeme nic dělat?“ namítl Miles.

Sawyer se na něj podíval nevrle. „Tobě se to kecá, když tam nikoho nemáš, Enosi.“

„Klid, chlapi,“ zasáhl Frank. „Nebudem se dneska ještě hádat.“

Daniel zamyšleně hleděl do prázdna. „A nebo… Možná mě něco napadá. Chris, donesla bys svůj počítač? Něco vyzkoušíme.“

* * *

V podvečer se rozloučili a rozjeli se na víkend. Zahájili přípravy k cestě do Yuby. Vše ale probíhalo v jakémsi zvláštním ovzduší, zamlženém absurdností posledních dní. Pětice mužů zamířila do San Fernanda, Sawyer si od soboty do neděle zamluvil vypůjčený outlander a Chris zůstala sama doma s dohodou, že pokud se Frankovi povede dohodnout finální prohlídku letadla, zastaví se pro zainteresované ve Fernandu a pak pojedou na letiště.

Dívka zarezervovala ubytování v motelu v Oroville, kde přebývali před dvěma týdny. Pak konečně zavolala na číslo „starého Jacka“ a dohodla se, zda je starý policista ochoten si s ní promluvit, kdy bývá doma a kdy by ho tedy mohla navštívit. Odsouhlasil jí v podstatě všechny večery během týdne, kromě pátku, kdy prý chodí s přáteli hrát šipky do místního baru. „Ozvěte se, až budete poblíž. Rád si s vámi popovídám. Ten případ mi pořád leží v hlavě.“

V sobotu ráno si Sawyer vzal půjčené auto a opět vyrazil do neznáma.

Miles vypadal, že by to možná chtěl okomentovat, ale pak se rozhodl mlčet. Navenek se stále tvářil nezaujatě, ale uvnitř začínal cítit značný neklid, který pramenil z toho, co před nedávnem zažil v Sierra Nevadě na místě smrti nešťastného Teda. A teď věděl, že se tam vrátí. Na jednu stranu to bylo zneklidňující, na druhou stranu měl pocit, že konečně bude dělat to, kvůli čemu tady je. Dělat dvojku a záložního bezpečáka Sawyerovi v podstatě mohl kdokoli. Dělat vykladače starých smrtelných děsů však mohl jen on. Věděl, že to bude náročné, ale věděl, to udělat musí… a chce.

Daniel si sbalil všecky své staré i nové, upravené a vyladěné přístroje do dvou krabic – teď už nehodlal riskovat, že dojdou úhony v jeho starém otlučeném kufru. Podle testů v Altadeně vše fungovalo, jak mělo. Spektrometry, dozimetry, Geigerovy počítače doplněné o detektory speciálních doprovodných jevů, měřiče světelného spektra i zvuku. V rámci příprav se opět odřízl od rozbolavělých vzpomínek a emocí, které ho táhly zpět k dění na Ostrově. To, co jím lomcovalo ještě minulý víkend, kdy jím zmítaly pocity po bratrově útoku a po zprávě o matčině nemoci, bylo zase uspané kdesi v jeho nitru.

* * *

Frank zavolal Adamovi a dohodli se na nedělní odpoledne na druhou prohlídku letadla. Chris po snídani vyrazila do San Fernanda, tam nabrala Franka a Desmonda a vyrazili na Van Nuys. Cestou zvažovali různé strategie zájmu o letadlo: Frank byl největší odborník, ale nesměl letadlo koupit sám na sebe kvůli falešné totožnosti; Chris k tématu měla také co říct, ale nechtěla se příliš projevovat, a Desmond byl cizinec. Desmond celé věci rozuměl z nich všech nejméně, ale musel to být on, kdo rozhodne, a muselo to působit věrohodně.

Frank jim tlumočil to, o čem uvažovali v pátek večer s Milesem a Sawyerem. „Nejlepší by bylo, kdyby se Scotty tvářil jako velkej boss,“ prohlásil prý Sawyer. „Což on v podstatě je. A prostě chce letadlo. Zaměstnává tady tebe, Franku, teda sorry, Frede, a ty místo něj řešíš praktický věci.“

„Desmond je Brit,“ odtušil Frank, pasovaný do role ďáblova advokáta, který má hledat všemožné komplikace. „Proč si kupuje letadlo tady a ne doma ve svý vlasti?“

„Nevím,“ zavrčel Sawyer. „Třeba je to tam složitý? Nebo tam nemá svý lidi, jako třeba tebe? Nebo…“ zamyslel se.

Chvíli bylo ticho a pak šéf ochranky pokračoval. „Nebo tady má někoho, kdo ho k tý koupi letadla dostrkal tady. Scullyová by třeba dovedla předstírat, že je rozmlsaná krasavice, co si velitele omotala kolem prstu a teď zatoužila po miles height clubu, co myslíš?“

Frank ho trochu uzemnil. „Chris sice dovede spoustu věcí, ale tohle po ní nechtěj. Aby hrála Desmondovu milenku, co chce mít k užívání vlastní letadlo? To asi neklapne, chlape. Myslím, že by jí to bylo dost proti srsti.“ Ušklíbl se.

Sawyer pokrčil rameny. „Jen jsem uvažoval, co by v našem rozložení mohlo vypadat věrohodně. Argument ženskou obstojí vždycky, kapitáne. Ale když ne, tak ne. Koneckonců si to budete řešit sami.“

„Nějak to vymyslíme,“ prohlásil klidně Frank.

* * *

Na Sawyerovy scénáře nakonec nedošlo, i když jim je Frank předestřel cestou na letiště. Všichni tři se shodli, že to je naprosto absurdní a že něco takového nepřipadá v úvahu. Chris se přesto cestou honily hlavou úvahy, jak by měla hrát roli rozmazlené dámičky toužící po leteckém vzrušení, a jak by měla předstírat tlak na Desmonda jako rozhodující osobu. Neuměla si to představit. A nelíbilo se jí, že ji Sawyer začíná vnímat jako jakousi herečku. Ano, možná dobře odvedla práci při nácviku Desmondovy závěrečné zdravotnické zkoušky... ale to bylo něco jiného. Něco úplně jiného.

Naštěstí nebylo potřeba hrát vůbec nic. Adam si s nimi zcela civilně potřásl rukou a komunikoval hlavně s Frankem, se kterým se znal už od minulé návštěvy. Desmonda a Chris si skoro nevšímal.

Velitel výpravy po většinu schůzky jen poslouchal. Nakonec do hovoru obou pilotů vstoupil jen ve chvíli, kdy se řešily rychlosti a dolet. „Vypadá to jako to nejrozumnější, co můžeme udělat.“

Frank dál obcházel elegantní stroj. „Takže myslíš, že…“

„Myslím,“ řekl nezaujatě Desmond. „My to letadlo potřebujem, Franku.“

Bylo ticho, že by bylo slyšet kapku benzínu, která by ukápla na podlahu hangáru. Adam si založil ruce a vyčkávavě pozoroval trojici zájemců.

"Chcete ji?" 

Desmond kývl. Chris vedle něj užasle vydechla.

„Tak jo,“ řekl Frank. „Adame, šéf rozhodl. Bereme ji. Chceš zálohu?“

Prodávající pilot mávl rukou. „Jen symbolickou. Podepíšem smlouvu, pustíme se do přepisu a zbytek dorovnáme potom. Ať ji koupí tady Des, to je mi fuk, když ji budeš mít na starosti ty,“ zadíval se na Franka. „Věřím ti, chlape. Vidím ti na očích, že se ti Bonnie líbí a že se o ni budeš dobře starat.“

„Na to vem jed, že budu. Postarám se o ni jako o kus sebe samotnýho.“

Desmond podepsal smlouvu, kterou měl Adam už prozíravě připravenou, složil zálohu ve výši několika desítek tisíc dolarů a dal Adamovi plnou moc a kopie dokumentů, potřebných k převodu letounu na sebe coby nového majitele.

* * *

V neděli večer před odjezdem se Chris znovu podívala na svůj tablet. Danielův nápad, který měl spočívat v propojení jejího tabletu na domácí wifi s notebookem, který se sebou brala na pochůzky a cesty, se zatím neosvědčil. Připojila se tedy až večer doma, když už měla nahrubo vše sbaleno a připraveno k odjezdu během pondělního dopoledne.

Na tabletu našla zprávu od Walta.

„Ahoj slečno Jonesová, Danieli a vy ostatní,

jo, něco se stalo před několika dny ráno. Zatím nevíme přesně co. Hurley dnes ráno odešel a zatím se nevrátil. Hurley něco cítil. Nebyly to otřesy (jako zemětřesení nebo ty před příchodem Waltera), ale něco se dělo.

Ostatní věci jsou celkem v pořádku. V pásmu se snad nic neděje. To záření se k nám podle paní Eloise nešíří. Ze severu nemáme informace, Richard, který má měřit, se dva dny neozval, což je zvláštní. Ale u nás je vše v normě. Aspoň že tak. Paní E. i Walterovi je snad mírně líp. Mně a Benovi taky.

Je to divné. Cítíme se líp, ale něco se děje. Snad se Hurley brzy vrátí a já pak budu mít dobré zprávy.

Myslete na nás. Dobrou noc, Walt.“

* * *

Chris okamžitě podala hlášení do San Fernanda, jak slíbila. Přečetla zprávu a na druhém konci slyšela tlumené dohadování všech pěti parťáků.

Pak se slova ujal Daniel. „Chris, napiš mu, že děkujeme za zprávy a že dalších několik dní budeme mimo. Ať klidně vysílá naslepo. Když bude cokoli nového, ať ti dá vědět.“

Za pár minut mu volala znovu. „Odepisuje mi hned teď, Dane. Hurley je prý pořád mimo tábor. Walt počítá s tím, že budeme nějakou dobu pryč.“

„Chris, zeptej se ho ještě jednou, kolik tam teď mají hodin. Před jakou dobou zapadlo slunce, ano?“

Daniel se podíval na své náramkové hodinky. Bylo za deset minut osm večer.

Za chvíli mu Chris předávala další zprávu. „Západ slunce byl před pár hodinami. Ben říká, že teď je asi deset v noci. Jo, je to prý zvláštní, ale nic s tím neuděláme. Asi brzy usneme. Dobrou noc a ať se vám ve všem daří. Počítáme, že se na několik dní odmlčíte.“

Informace byla ověřena.

Na Ostrově bylo něco špatně. Za normálních okolností by v Pacifiku poblíž Marshallových ostrovů měli mít pozdní odpoledne. Ale oni hlásili noc, a to už poněkolikáté.

Daniel si začal črtat další schéma, tentokrát zachycující časovou osu všech průběžných hlášení z Ostrova a také jejich vlastního odchodu začátkem prosince. Věděl, že by měl jít spát, že následujícího rána budou brzy vyrážet do Simi pro Chris a pak na sever do Yuby, ale nemohl.

Závěr byl jasný. Dokud na Ostrově pobývali oni, plynul tam čas zdánlivě normálně. I jejich odchod celkem plynule přemostil časová pásma a oni z pozdního odpoledne na Ostrově skočili do počínající noci v Los Angeles. Jenže když se napříště pokusili o ověření času (což provedli s trestuhodným zpožděním, ale Daniela to prostě nenapadlo), zjistili, že Ostrov poskočil v čase dopředu. Když v Los Angeles byl večer, na Ostrově už měli noc.

Vědce zneklidňovalo, že tak zásadní událost proběhla v podstatě bez povšimnutí – nikdo nedovedl přesně říci, kdy se to stalo. Nikdo nevnímal žádné nepříjemné doprovodné jevy. Událostí, které teoreticky mohly časový přeskok způsobit, bylo víc, ale nikdo na Ostrově skutečný skok v čase nepozoroval. A když nevěděli, co daný přesun způsobilo, nemohli se tomu bránit. Ostrov se začínal přesouvat v čase čím dál hladčeji a to nebylo dobré. Zatím byl jeho časový odskok takový, že dovoloval kontakt s pevninou. Ale co kdyby došlo k dalšímu, ještě výraznějšímu přeskoku? Nikdo nevěděl, co se může stát příště… a jestli další kritická událost nestáhne Ostrov jinam nikoli o několik hodin, ale o několik let nebo století mimo. Pak by Ostrov – i lidi na něm – mohli ztratit z dosahu, možná navždy.

Už nemohli ztrácet čas. Ano, zítra odjížděli k prvním ostrým měřením a věděli, že teď už snad budou moci postupovat rychle. Zbývalo doufat, že není pozdě.

922 - Táta

V den poté, co se Eloise dočasně nastěhovala do jižního tábora, se Hurley znovu vypravil na sever. Rychle prošel pásmem a zamířil do bývalého Dharmavillu.

Opět jej v lidské podobě uvítal Černý a opět ho doprovodil až do tábora Claire a Kate. Hurley se vylekal, když uviděl Kate. Vypadala vyčerpaněji než při jeho poslední návštěvě. Rysy ve tváři měla strhané slabostí, únavou a snad i něčím horším. Upřela na něj nadějný pohled. Hurleyho bodl osten viny, když si uvědomil, co jim přišel říci. Někdo musel těm na severu otevřeně říct o radiaci, která vyvěrala z pásma.

A tak se nadechl a řekl jim to.

Kate na něj beze slova zírala, ale kupodivu nevypadala příliš překvapeně.

Claire byla ještě klidnější. „To je ta smrt, o které mluvil Charlie?“ reagovala zcela klidně. Z jejího tónu byl cítit spíš jakýsi akademický zájem.

„Je to možný, Claire,“ přitakal Hurley.

Claire se otočila ke Kate a položila jí ruku na paži v uklidňujícím gestu. Ta proměna v dynamice skupiny byla překvapivá. Vypadalo to, že teď je to Kate, kdo potřebuje útěchu. A ne proto, že by předstírala poddajnost, jako ze začátku, když ke skupině přišla. Teď opravdu vypadala špatně.

Hurley pokračoval a dořekl, co říct musel. Na Ostrově nám vyvěrá radiace a je to zdraví škodlivý. Dost škodlivý. Pokud se tomu vystavíte, neumřete sice za pár dní na nemoc z ozáření jako hasiči z Černobylu, ale za pár let na rakovinu.

„Co to pro nás znamená teď?“ zeptal se Černý konverzačním tónem, jako by se ho to netýkalo.

„Pro tebe nic,“ odvětil klidně Hurley. „Předpokládám, že jseš na tom stejně jako já – radiaci neabsorbuješ a neškodí ti. Máme stejný základy. Jde tu o děvčata a o toho chlapce.“ Dával si pozor, aby ho neoslovil jako Charlieho – dobře si pamatoval, že Claire chlapečka stále vnímá jako svého syna Aarona a jakékoli narušení by nejspíš nenesla dobře.

„Co teda máme dělat?“ ozvala se Claire.

Hurley přednesl to, na čem se shodli s Eloise. Že by se ti ze severu v žádném případě neměli přibližovat k pásmu. Že o měření postupu radiace na severní straně se postará Richard, a kdyby se situace výrazně horšila, dali by jim vědět prostřednictvím Hurleyho. A že by se všichni měli vyvarovat sbírání plodů a lovu zvěře v okolí pásma. „My sbíráme ovoce u našeho tábora, kde je to dobrý, a lovíme ryby na jižním cípu Ostrova,“ prohlásil Hurley. „Pro vás by bylo rozumný totéž. Nelovte divoká zvířata, která mohou pobíhat u pásma. A pokud se dáte do rybolovu, snažte se být co nejdál odtamtud.“

„Máme spoustu zásob z dob Dharmy,“ hlesla tiše Kate. „A začala jsem něco pěstovat tady za domkem…“

„To zní moc dobře, Kate,“ usmál se na ni Hurley, jak nejlíp dovedl. Pohled na ni mu trhal srdce.

„Dobře, Hugo, rozumíme ti. Díky za zprávy. A teď bys asi…“ naznačil mu Černý.

„Půjdeš kus cesty se mnou?“ zeptal se klidně Hurley.

Černý neměl jinou možnost, než jít s ním.

Během párminutové cesty za hranice jejich tábora mu Hurley předestřel, co se mu honilo hlavou. Že situace opravdu není dobrá a jestli se nestabilizuje, měli by oba – jako vůdci dvou stran – přemýšlet o nouzovém řešení. „Předpokládám, že ani já, ani ty, nechceš svý lidi zabít. Kdybys je zabít chtěl, tak už bys to udělal,“ konstatoval Hurley suše. „Měli bychom přemýšlet o nějakým postupu přijatelným pro obě strany.“

Černý v Jackově podobě přitakal. „Na nějaký nouzový plány je dost času, Hugo. Nezbaštím ti jedno postrašení radiací. Já vím, ty myslíš na něco podobnýho, co se dělo tehdy po tom dharmským průšvihu se Swan, že se všichni spojí a evakuujou do bezpečných míst a zapomenou na rozbroje, že?“

Hurley beze slova pokrčil rameny. Byla v tom otevřenost, rozhodně ale ne popření.

Černý se rozesmál. „To se nestane, Hugo. Nestane. Nenechám si je vzít jen proto, že sem nějaký idiot z minulosti dotáhl radiační kontaminaci. Nebude to tak hrozné, jak se to zdá vám. A rozhodně to nebude to, co ti moje děvčata a toho chlapce přihraje na tvou stranu. Na to zapomeň. Stačí, že máš toho idiota.“

Došli do míst, kde kdysi býval sonický plot. Černý Hurleymu naznačil, ať pokračuje dál sám. Hurley přikývl. „Uvidíme se brzy. Zatím nashledanou. A dávej na ně pozor. Myslím to vážně, Jacku.“

* * *

To, že Černý tituloval příchozího Fischera před Hurleym idiotem, nebyla náhoda. Ode dne, kdy Ostrov v záchvatu porodních bolestí vydal nově příchozího a ten se rozhodl pro Hurleyho stranu, byl Černý velice nespokojený a podrážděný.

Černý prohrál velice důležité kolo hry. Kolo, které nastávalo zcela výjimečně a mělo potenciál změnit dosavadní průběh měření sil. A jemu se to nepovedlo, protože mu Fischer utekl na druhou stranu.

Nejvíc to vnímala Kate s Claire, které po návratu od pásma zůstávaly v dharmském městečku. Nežilo se jim tam špatně. Měly dostatek vody a jídla, měly pohodlné zázemí a bezpečný prostor pro Charlieho. Chlapečkovi pobyt v domcích nesmírně svědčil. I nadále sice občas pokřikoval do prázdna a volal maminku, ale obecně vzato se mu nevedlo špatně. Víc a lépe mluvil, Claire pomalu začínal nazývat mámou, dost jedl a pil, hrál si s hračkami, které mu našly, a dobře spal.  

* * *

Charlieho pokroky se zastavily ve dnech, které následovaly po Hurleyho návštěvě. Ještě následujícího dne bylo vše v pořádku. Obě ženy se snažily najít řešení, jak se vyhnout kontaminovanému jídlu, přemýšlely o zabezpečení Kateina políčka s bylinkami a přemýšlely, odkud pramení voda. Chlapeček si hrál na zemi u jejich nohou a byl naprosto spokojený.

Všecko se změnilo od následující noci. Nad ránem se Charlie zničehonic vzbudil a začal plakat a křičet. Tentokrát však nevolal maminku, ale tátu. Claire ho konejšila, ale nepomáhalo to. Odstrkoval ji i Kate. Jeho záchvat trval celkem dlouho. Až když na východě Ostrova začalo svítat, se chlapeček uklidnil a ještě na chvíli usnul.

„Měl špatné sny,“ snažila se Kate uklidnit nervózní Claire. „Malým dětem v tomhle věku se to stává. Mají hodně živou fantazii a živé sny.“

Jenže problém neodezněl. Další noci byl sice klid, ale během té další se Charlie probudil opět s křikem. A další noci také. Za dnů byl Charlie byl rozmrzelý, nevyspalý, pofňukával a kňoural cosi, čemu bylo špatně rozumět. Až když Kate s Claire poslouchaly hodně pozorně, pochopily, že malý hledá tatínka.

Claire to nesla nelibě. „Kde na to přišel? On přece nikdy tátu neměl. Opustil nás, ještě než se narodil. Opustil nás. Mě i Aarona.“ Zatvářila se rozzlobeně a stáhla si rozcuchané vlasy do ohonu.

Kate na to nic neříkala. Věděla, že pro klid malé domácnosti nesmí Claire její přesvědčení vyvracet. Jí bylo jasné, že Charlie nevolá někdejšího Claiřina partnera, ale svého otce – Desmonda. Ale ani to nedávalo smysl. Doteď si na něj ani nevzpomněl. Kate to přikládala tomu, že dítě dlouho pobývalo pouze s matkou, po matčině smrti se upnulo na další ženu, která mu věnovala mateřskou péči… a otcovská postava zmizela někde dávno v minulosti a překotném vývoji malého dítěte.

Jenže teď se něco začalo probouzet. Když se Charlieho sny opakovaly už třetí noc, postěžovala si Claire Černému. Po diskusi, v níž nepřišli na žádnou možnou příčinu, jim nakonec Černý nabídl, že u chlapce může strávit jednu nebo několik následujících nocí, aby si ženy alespoň odpočaly. Doufal také, že se když se Charlie probudí a uvidí vedle sebe muže, uklidní to jeho volání po tatínkovi.

* * *

Večer Claire chlapečka uložila jako obvykle. Připravila mu teplé mléko, o kterém Kate tvrdila, že pomáhá k lepšímu spánku, přečetla mu kousek pohádky na dobrou noc, a když začal usínat, nechala ho pod dohledem Černého.

Po většinu noci byl klid. Černý seděl v křesle vedle spícího dítěte a znuděně pozoroval ubíhající noc. Čekal, zda se chlapcovy divoké sny opět dostaví. Dočkal se kolem čtvrté hodiny ráno. Charlie sebou začal házet a pofňukávat, ale zatím stále spal. Černý se k němu se zájmem přiblížil.

Pak zůstal stát v němém úžasu. Když se přiblížil do těsné chlapcovy blízkosti, najednou ho zasáhla myšlenková bouře. Jako by Charlieho sny byly zdivočelé radiové vlny, které teď vyzařovaly kolem chlapcovy mysli. Ve dne se mu to nedělo, ale nyní ano. Černý vůbec nemusel nahlížet do Charlieho myšlenek. Charlieho myšlenky, respektive sny, ho samy obklopily a zaplavily.

Kdyby se chlapci zdálo něco jiného, zůstal by asi v tom fascinovaném rozpoložení a jen by tiše zkoumal, co se vlastně s dítětem děje a co to znamená. Pro Černého to v podstatě bylo dobré znamení – chlapec se skutečně rozvíjel a projevovaly se u něj dosud nepozorované schopnosti. Že dokáže přijímat myšlenky od někoho jiného, to věděli už delší dobu… ale že je dovede zesilovat a vysílat dál, to byla zásadní novinka.

Jenže Černého teď nezaujalo primárně to, že to Charlie umí, ale zejména to, co chlapec nyní vysílal. Nešlo o to, že jim tu vzniklo malé živoucí rádio na příjem myšlenek. Šlo o to, jaký program to rádio vysílalo a co v tom programu bylo.

Obsah vysílaného programu se Černému vůbec nezamlouval.

* * *

 Černý se jen tak tak udržel, aby počkal do rána. Když se chlapec začal konečně budit ze svého neklidného snového záchvatu, povedlo se mu jej celkem dobře uklidnit – zdálo se, že se malý skutečně nechal ukolébat mužským hlasem a za tichého kňourání „táta, táta“ opět usnul.

Ráno to sdělil oběma ženám, přislíbil, že s dítětem v noci opět bude a pak odešel. V džungli pak okamžitě nabyl kouřové podoby a uvolnil všecky emoce, které od toho ranního vhledu do Charlieho snů nakumuloval.

Rozvinul se do velkého, hrozivého černého oblaku a rozletěl se džunglí. Několik stromů zapraskalo a odletělo stranou. A on vyrazil směrem na jih k tomu, kterého viděl v Charlieho snech. Dobře věděl, že ho tam někde najde. Vždyť mu to nedávno řekl sám Hurley.

* * *

Richard, jako každé ráno, po rozbřesku vstal, opustil malou skupinku Druhých, kteří stále zůstávali v síni pod Sochou, a vyrazil s Geigerovým počítačem k pásmu. Výsledky byly nyní dobré – vypadalo to, že hladiny radiace zůstávají stabilní a situace se nehorší.

Pro jistotu však pokračoval i v měření na sever, aby přesně věděli, kam až sahá kontaminovaná oblast. Ani tady se patrně nic nezměnilo. Richard s úlevou vypnul přístroj, napil se z polní lahve, kterou měl u pasu, a pomalu chtěl vyrazit na cestu zpět.

Jenže v tu chvíli se v džungli ozvalo známé cvakání a hučení… a než vůdce Druhých stihl jakkoli zareagovat, stál před obrovským černým oblakem.

Zprvu si myslel, že půjde o jedno z obvyklých setkání a navíc spoléhal na Hurleyho ochranu. Ale když se proti němu ta černá masa vyřítila z džungle a on ucítil její zběsilou energii, zbledl a uvědomil si, že je něco špatně. Neměl už ale šanci pokusit se o útěk.

Černý oblak ho obklopil a jeho zaplavil neskutečný pocit tlaku ze všech stran, bolest hlavy a strašlivý hluk. Pak Richard ztratil vědomí.

* * *

Probrala ho bolest v ramenou a pažích. Nejprve nechápal, co se děje, ale jak se mu vědomí vracelo a smysly se projasňovaly, uvědomil si, že je někde v šeru. Cítil pach vlhkého hnijícího dřeva a ještě něčeho dalšího. Když se pokusil pohnout rukama, aby ulevil té bolesti, situace se ještě zhoršila. Z ramenou mu vyšlehla ještě větší agonie. Richard zasténal a probral se naplno.

Když se rozhlédl, pochopil, kde je. Z rozpadajících se dřevěných stěn se plazily rostliny, dírami pronikalo denní světlo… a ze stěn visely staré zarezlé řetězy a okovy. Pod visícími řetězy obvykle ležela hromádka čehosi starého, hnědého, tlejícího.

Vytřeštil oči hrůzou a ztlumil výkřik. Byl v podpalubí Black Rock. Připoutaný za zápěstí a k řetězům, které dobře znal.

Hlas, který se ozval z šera, na jeho myšlenky plynule navázal. „Jako za starých časů, viď, Richarde?“

Richardovi se po chvíli, kdy se snažil zkrotit paniku a nabýt rozvahy, podařilo promluvit. Vyschlé hrdlo nejprve vůbec neposlouchalo. Měl žízeň. Musel být nějakou dobu mimo.

„Co… co chceš?“ vypravil ze sebe.

„Cos provedl s tím děckem?“ zeptal se tlumeně Černý. Ve stínech se pohnula mužská silueta.

„S jakým děckem?“ nechápal Richard.

Jackova postava se zvedla ze sudu, na němž seděla, a předstoupila před zajatce. „Nedělej ze sebe pitomce, Richarde,“ zavrčel Černý. „Co je s tím Desmondovým děckem?“

Richard s očima doširoka rozevřenýma jen zavrtěl mlčky hlavou.

Černý přistoupil o krok blíž. „Co je s ním? Mluv se mnou, Richarde.“

„Já mu nic neudělal,“ odvětil co nejpevněji Richard.

Jackova tvář se k němu přiblížila až nepříjemně blízko. Cítil jeho dech na své tváři. „Nelži. S tím klukem něco je a já zjistím, co. A ty o tom něco víš.“

„Nevím. Můžeš se o tom přesvědčit.“ Richard nabízel Černému své myšlenky. Věděl, že když mu to dovolí, bude tam moci nahlédnout. Věděl, že to bude bolet… ale také věděl, že Černý zjistí, že nelže.

Ale Černý toho nevyužil. Místo toho se trochu oddálil. Pozoroval spoutaného muže a pak bez varování zařval. „Tomu klukovi se o tobě zdálo, i když tě nikdy neviděl! Jak jinak by asi…“

„Cože?“ užasl Richard. Navzdory vyhrocené situaci se neubránil upřímnému údivu. Nechápal, proč se Charliemu zdálo zrovna o něm, o nic víc než zuřící Černý.

„Netvař se, že o tom nic nevíš!“

„Nevím, E…“

Nedopověděl. Uprostřed věty ucítil na tváři silný úder. Jackova pěst poháněná Jackovými svaly mu uštědřila silnou ránu do levé čelisti… a pak další a další. Černý se přestal ovládat. Zuřil, ale zároveň z něj začala vyzařovat jakási děsivá euforie. Konečně zase dělal to, co bylo jeho pravou podstatou – vytahoval ze světa zlo a strach, vířil je, koupal se v nich a nasával je. A tím sílil.

Richard se nemohl bránit. Neměl kam uhnout a nemohl se krýt rukama. A tak jen zavřel oči a snažil se nekřičet. Ale moc dlouho to nevydržel.

Černý poodstoupil, promnul si klouby pravé ruky a se zuřivým pohledem pozoroval sténajícího a zakrváceného vězně.

„Pořád nic nevíš?“

Ztýraný vůdce Druhých malátně zavrtěl hlavou a vyplivl chuchvalec krve. Něco ťuklo o zem – zub.

Černý v Jackově podobě se opět posadil na sud. „Já mám času dost. Dostanu to z tebe, Richarde. Víš… když jsem ten sen toho děcka uviděl, měl jsem chuť tě zabít a příšerně mě rozzuřilo, že jsi pod Hugovou ochranou a máš ten jeho pitomý dar.“  

Pak se na okamžik odmlčel a děsivě se usmál. V tom úsměvu byla zároveň výhružka i spokojenost s vlastním plánem. „Ale víš co? Nemůžu tě sice zabít, ale můžu dosáhnout toho, aby sis přál být mrtvý. Tak mluv.“

Richard vyčerpaně nadzvedl hlavu a pohnul rozbitými rty. „Já ti nelžu. Podívej se sám.“

„Já už nechci jen přiznání,“ odpověděl Černý se zlověstně klidným výrazem. „Mám už těch vašich her dost. Chci pravdu a chci si ulevit.“

Tak o tohle šlo. Richard bezmocně odvrátil pohled. Věděl, že nemůže dělat vůbec nic a že mu nikdo nepomůže. Nikdo nevěděl, kam přesně šel. Druzí měli instrukce zůstat v síni, ať se děje cokoli. Kdyby se nebezpečí dostalo až k nim, měli pokyn utíkat k oceánu a snažit se po vodě dostat na jih k Hurleymu. V žádném případě se neměli vydávat na sever – kde byl teď on.

Mohl samozřejmě myslet na Hurleyho a snažit se s ním myšlenkově spojit. Věděl, že Strážce by se mu vynasnažil pomoci. Jenže spojení nefungovalo. Od té doby, co vzniklo pásmo, se myšlenky a pocity z jedné strany Ostrova na druhou nedostávaly. Poslední, kdo si dokázal přivolat pomoc, byl té osudné noci Walt. Od té doby byl konec.

A Richard to věděl. Přemáhala ho rezignace, ale přesto udělal ještě poslední pokus o smír.

„Poslouchej mě, prosím,“ řekl. Kvůli rozbitému obličeji to znělo nějak jako „ofouchej mě fofím“, ale on věděl, že mu Černý velmi dobře rozumí.

Naklonil se k němu. „Povídej, Richarde.“

„S tím malým jsem nikdy nic neudělal. Co přesně se mu zdálo? Třeba to má nějaké vysvětlení.“

Jackovy oči ho upřeně pozorovaly. „Zdálo se mu o tobě a o jeho otci. O Desmondovi, abych byl přesný.“

Richard ucítil něco jako záblesk naděje, že se mu přece jen třeba podaří věci vysvětlit a dosáhnout zklidnění situace. „Desmond. To bude kvůli němu. Já… než odešel, pracoval jsem s ním.“

Vzápětí bylo po naději. Jackovo tělo se bleskurychle vymrštilo ze sudu a vzápětí bylo těsně u Richarda. Opět ho zasypala dávka ran. Tentokrát už se Černý neomezoval jen na údery na hlavu, ale tloukl Richarda i do žeber a jinam. Výkřiky po chvíli ustaly – vůdce Druhých ztratil vědomí.

Probralo ho chrstnutí studené vody. Richard s námahou otevřel oči a uviděl před sebou nepřirozeně napjatý Jackův obličej. Byla to strnulá maska očekávání, natažená na bublající zuřivosti a nenávisti.

Richard si olízl rozbité rty a nabral jazykem několik kapek vody, která mu dál stékala po obličeji. V té chvíli, jakkoli paradoxní to bylo, ucítil obrovskou úlevu. Vlna žízně na okamžik ustoupila a s ní ustoupily i bolesti v celém těle. Ale byl to jen okamžik. Po jeho uplynutí se oboje vrátilo s ještě větší silou.

Černý na tu chvíli, až v zajatcově tváři uvidí další vlnu agonie, čekal. Pak znovu promluvil.

„Cos s Desmondem udělal? Pomohls mu vytvořit propojení se synem?“

„Ne,“ šeptl Richard. Pokusil se odvrátit obličej před blížící se pěstí; marně.

„Cos s nima udělal? Jak ses vůbec opovážil…“

„Ne…“ Další rána. A tak to šlo dál. Otázka, pokus o odpověď a rána. Černý zuřil. A jeho euforie, krmená Richardovou bolestí, sílila.

Nakonec se Richard vzdal. „Dost. Dost, prosím,“ zasténal. Už ani nezvedl hlavu; visela mu na prsa a on už neměl sílu ji zvednout. „Řeknu ti…“

Jack si ke spoutanému zajatci přidřepl a zadíval se mu zespoda do tváře.

„Cos s nima provedl? Jaks je propojil?“

„Naopak,“ vypravil ze sebe Richard. „Přiměl jsem… Desmonda odpojit se. Zapomenout na syna. Aby… aby mohl…“

Jackova tvář ho chvíli pozorovala. Vzápětí se Černý proměnil do kouřové podoby, ovinul Richarda a vboural se mu do mysli.

Richard nelhal.

Ale to, jak se Černý rozzlobeně stáhl, odtáhl se od něj a pak zmizel z lodi ven, už neviděl. Vpád do mysli byl tou poslední dávkou bolesti, kterou dnes dokázal snést. Propadl se do milosrdného bezvědomí.

Když se znovu probral, byla noc. Tma kolem byla neproniknutelná jako černý sametový závěs. Richardovi třeštilo celé tělo, ramena a paže už necítil, ústa mu spalovala žízeň a a cosi mu lezlo po nohou. Pohnul se a tvora setřásl. Nejspíš nějaký hmyz.

Ve vraku bylo ticho. Byl sám. Ani se nesnažil volat. Věděl, že by ho nikdo neuslyšel.

Kdyby Richard nebyl tím, kým byl, pomyslel by si, že ho tam Černý nechal umřít. Ale takhle věděl, že ho tam nechal napospas něčemu ještě horšímu.

Přišlo to brzy. Halucinace se začaly o jeho zmučené tělo i mysl přetahovat s bězvědomím a on naprosto ztratil pojem o čase. Vracely se mu vzpomínky na Černého výslech, na dny předtím, na měření radiace, na zmatek po příchodu Waltera… i ty dřívejší. Pak začal vidět věci, které tam nebyly a být nemohly.

Eloise, která mu se soucitným výrazem přinesla láhev vody a jemně mu ji přiložila k rozbitým rtům. Ve chvíli, kdy se chtěl poprvé napít, vše zmizelo.

Hurley, který se snažil procpat malou dírou v boku lodi, pak vylomil několik prken a pak se konečně dostal dovnitř. Odvázal řetězy z Richardových paží a šetrně se ho pokusil posadit na zem. Vzápětí to bylo pryč a Richard dál visel na necitlivých pažích.

Smějící se malý blonďatý chlapeček, pobíhající kolem dokola a hrající si s nějakou hračkou. I když Richard Charlieho nikdy neviděl, věděl, že je to on. Pak zaběhl do džungle, ale smích zněl dál. Ten zvuk byl k zešílení.

Claire s puškou, podezíravě vykukující za jedním z prken. Richard na ni upíral prosebný pohled a snažil se ji poprosit o pomoc. Když se mu to konečně podařilo a promluvil, dívka zmizela.

Nakonec uviděl ji. Ji, kterou už tak dlouho neviděl. „Isabello,“ zašeptal.

Něžně se k němu naklonila a políbila ho na rozbitá ústa. Líbala ho dlouho a s rostoucí vášní. Pak se odtáhla a dlouho ho smutně pozorovala. „Proč tohle všecko děláš, Ricardo? Proč mu vzdoruješ? Mohli bychom být spolu, kdybys byl rozumný. Proč to nedovedeš?“

„Isabello, já…“

A pak byla pryč i ona a on odplul do temnot, kde nebylo nic.

* * *

Charlieho sny pokračovaly i další noci. Černý chtě nechtě musel připustit, že to s Richardem nijak nesouvisí. Ale na jeho rozhodnutí to nic neměnilo. Dalšího dne Richarda na pár hodin navštívil. Pozoroval jeho utrpení a balancování mezi vizemi, bezvědomím a agonií. Užíval si to.

Druhým bylo divné, že se jejich vůdce nevrací, ale pamatovali si jeho pokyny. Protože jinak byl klid, nevzdalovali se z bezpečného prostoru kolem síně.

A tak se nic nedělo až do třetího dne, kdy k nim přišel Hurley.

* * *

V Los Angeles pokračovali podle plánu. Desmond s Frankem probírali podrobnosti k pořízení letadla, Daniel s Milesem a Sawyerem začali jezdit do Altadeny a testovat nové přístroje, Chris připravovala možný itinerář dalších výzkumných cest, až se vrátí ze Sierra Nevady.

Všecko šlo hladce až do rána čtvrtého dne. Byl pátek. Daniel vstal jako obvykle dříve a začal si připravovat přístroje na další cestu do Altadeny. Balil si věci v obývacím pokoji, protože nechtěl budit Desmonda, který ještě spal. Bylo kolem půl osmé ráno.

Když se z jejich pokoje ozval hlas a zvuky, Daniel automaticky zareagoval pozdravem; byl si jist, že se bratr vzbudil a vstává. V klidu si dobalil přístroj a vydal se do pokoje pro další věci. Když otevřel přivřené dveře, uviděl něco, co doufal, že už nikdy neuvidí.

Desmond seděl na posteli, oči nepřirozeně rozevřené, tvář staženou do vzteklé masky, a cizím hlasem odsekával slova.

„Měl jsem chuť tě zabít…  rozzuřilo, že jsi pod Hugovou ochranou a máš ten jeho pitomý dar.“

„Desmonde!“ vykřikl Daniel a vrhl se k bratrovi. Popadl ho za ramena a zatřásl s ním. Bratr nereagoval. Dál pokračoval ve svém výhružném monologu a jeho rozzuřený výraz i hlas dál sílily.

V mladém vědci se rozlila ta známá ochromující hrůza. Uskočil a ustoupil ke své posteli. Pozoroval, jak bratr dál cizím hlasem vykřikuje.

„Nemůžu tě sice zabít, ale můžu dosáhnout toho, aby sis přál být mrtvý.“